Tichý les

“To mi ve skutečnosti dělá radost. Ostatně – stejně bych to asi úplně neovládla.“ stejně jako on pokrčí rameny a ušklíbne se. Rozhodně nepatřila k těm, kteří by na povel přestali dělat věci, které ostatní obtěžují. Vždyť i její otec ji prosil, aby se trochu uklidnila a minimálně se začala chovat na dámu svého věku. Kdyby ji ta role vyhovovala alespoň o píď víc, než tak jak je to teď, určitě by si s tím poradila. Ale takhle? Ne, nebyla zrovna dáma s velkým D. Zatím byla zkrátka taková, jaká je, a i když možná jednou trochu změní přístup k životu, pravděpodobně to nebude zcela trvalé. “Některým by to jistě v tomhle ohledu mohlo uškodit, ale asi k těm lidem nepatřím. Jestli mám život jen jeden, nebo tři – nikdy nevíš, který z těch životů zrovna žiješ a co když právě teď.. žiješ ten svůj poslední?“ zauvažuje nahlas nakloní hlavu na stranu. Je pravda, že teď může žít svůj první život, ale co když je tohle její poslední? Co když pak už nebude žádné příště, a i když si tenhle předchozí život nebude pamatovat? Uvažovat o tom tímhle způsobem znamená, nepoddat se hned první nesnázi a bojovat i za tenhle život. “Na první pohled jsi nevypadal na takového pesimistu. Hned vzdávat život co žiješ, jen co by ses dověděl, že je nějaký další. Co ty víš, třeba v tom dalším budeš kráva, nebo zrovna ten jednorožec.“ znovu se zašklebí a krátce se na něj podívá. Někdy umí být kotlík docela vtipálek – v jednom životě lovíš a v druhém jsi lovený.

Narovnala se a trochu si protáhla záda. Rádoby si upravila svůj oděv, který nyní obsahoval kalhoty a zbytek z jejích původních šatů. “Většina žen v mém postavení ani netuší, jak se drží luk, nebo jak vypadá hostinec zevnitř. Rozhodně dávám přednost akčnějšímu stylu života, nejen cestování.“ dodá k jeho slovům a rozhlédne se okolo, jako by snad mohla mezi stromy zahlédnout nějakou takovou paničku, na kterou by mohla ukázat prstem a uvést ji jako příklad. Jenže v tomhle lese by paničku asi jen těžko hledala, jen tak se brodit mezi trávou a křovinami. Vždyť by si polámala podpatky a ušpinila si hedvábí na šatech. Utrhala mašličky a poničila hedvábný šál. Jen při té myšlence namašlených oděvů se jí zvedal žaludek. Bylo to nepohodlné a nepraktické. No jen si zkuste jet na koni, když vám všude zavazí nadýchaná sukně šatů a kruhy ve spodničce. Naštěstí svou pozornost mohla přesunout ke koni, kterého tak úspěšně našli a identifikovali jako tuláka. Na jednu stranu byla škoda, že to není nějaký ten masožravý jednorožec, který by jim třeba dodal nějaké to další dobrodružství, ale zdálo se, že si bude muset vystačit s pouhým navrácením toulavého hřebce. “Vím. Ale nevypadá na to, že by byl proti.“ přejede koně znovu pohledem. Lano by bylo mnohem bezpečnější řešení, ale když není k dispozici, bude ji muset stačit její zadnice na jeho hřbetě. Ovšem bez sedla a třmenů je pro ni problém dostat se nahoru. Proto ocení Tarronův souhlas s pomocí. Zapře se mu tedy rukama o ramena a s jeho pomocí nakonec vyskočí na koňský hřbet, kde si nejdřív trochu poposedne a bezpečně se chytí hřívy. “Vypadá, že to nese dobře, pojedeš taky, nebo půjdeš pěšky?“ obrátí se na svou společnost a natáhne k němu ruku. Ne že by byla nějaká velká opora, když jde o sílu, ale při nejmenším, by mu pomohla nahoru.

Když tedy vyřešili problematiku přirovnání, nebo se k tomu potřeba ví vyjadřovat. Na jeho vyjadřování tedy přijde řada, až Aya zase plácne nějaké přirovnání, ke kterému bude mít co říct, ať že nedávalo smysl nebo aby jí ho opravil. Třeba s ní bude někdy i souhlasit, ale kdo ví? To už byla otázka spíše do budoucna a tam ani Tarron neviděl. To by si museli chytit Suriela a u téhle nižší víly to nebylo radno riskovat, pokud vám nešlo opravdu o něco zásadního. “To zní skoro až filosoficky. Řekl bych ale, že ten první život je často právě ten poslední. Jinak by sis ty předchozí pamatovala, ne?“ Nadhodí, i když to není zrovna něco, v čem by exceloval. Nějaké filosofické diskuze na téma jejich života a jeho potencionálního přetrvávání po smrti. To by totiž pak musel uvažovat, jestli třeba ty příšery, které zabil, taky nemají další životy. Pak by sice dávalo smysl, proč se po něm některé vrhali bez většího rozmýšlení. No, mohl jen doufat, že to tak není a že ho nějaká taková bestie třeba nestopuje, aby se mu pomstila za to, že ji v minulém životě zabil pro nějaký kus jejího těla, který zrovna někdo poptával. “Tak to pozor, já svůj život rozhodně nemám v plánu vzdávat. Jen se velice často dostávám do situací, které tak můžou vypadat. A často mám i pocit, že se z nich už živý nevyhrabu, ale přesně to mě nakopne, abych ze sebe dostal to nejlepší. No…a nakonec se mi to vždycky povede, jinak bych tu už nestál.“ Odvětí a ušklíbne se. Navíc představa toho, že by se v příštím životě měl narodit třeba jako jednorožec se mu nezamlouvalo. Jistě, měl by kolem sebe nejspíš tucet dalších kámošů, ale i tak by po něm šli takový jako je on teď. To umí být jistě pořádně otravné. Ne, že by ho to tedy donutilo přestat se živit tím, čím se živil. Dívat se na to z pohledu kořisti bylo jako litovat králíka jen kvůli tomu, že po něm šla liška.

Uznale kývne hlavou. To bylo něco, s čím se moc nedalo dohadovat, a navíc to i trochu obdivoval. Jistě, u mužů obecně nehledě na rasu, se většinou předpokládal jiný styl života než u žen v jejich postavení. Sice asi nikdo by u jeho postavení nehádal, že půjde o až takhle akční styl života, ale přesto to bylo méně překvapivé, než kdyby byl dejme tomu žena. Navíc Aya byla v určitých ohledech o dost křehčí, a to nejen kvůli tomu, že platila za zástupce toho jemnějšího pohlaví. “Řekl bych, že ne všechny ženy ve tvém postavení na to mají tu správnou povahu.“ Poznamená ještě. Ano, přesně povaha nakonec určovala, kudy se dotyčný bude ve svém životě ubírat a jakou cestu si sám pro sebe zvolí. Tak to minimálně viděl Tarron. Pak už se ale pousnuli k jiným věcem a tohle téma oba mohli nechat být. Kdo by totiž řešil něco takového, když tu měli možná jednorožce. I když nakonec se ze zvířete vyklubal skutečně jen obyčejný kůň, tak to znamenalo, že mají o další zábavu taky postaráno, přece jen návrat jeho majiteli byl docela na místě. “Tak jestli bude proti, tak skončíš velmi rychle na zemi.“ Pronese bez větších okolků, ale nahoru na hřbet hřebce jí pomůže. Ten ale skutečně nevypadá, že by chtěl neznámou jezdkyni hned shodit na zem, tudíž očividně byl zvyklý na jezdce a taky byl dost přátelský, aby mu nevadili cizinci. Změří si pohledem hřebce a zauvažuje, jestli by nebylo jednoduší, aby šel případně běžel vedle nich. Na druhou stranu využít svezení zadarmo? Proč ne. Nemluvě o tom, že se tedy bude mačkat na Ayu, aby ani jeden z nich nespadl. No, takové nabídce se ne přece neříká. “Vlastně proč ne.“ Souhlasí a i s její pomocí se bez větších obtíží vyhoupne na hřbet koně za ní. Trochu se posune a nechá koně, který si párkrát přešlápne, aby si zvyknul na tíhu dvou osob na jeho zádech. Přece jen bez sedla zase tak těžcí nebyli. “Otázkou ale zůstává, kdo bude ten hlavní jezdec. Velet tomu nemůžeme oba, z toho by byl akorát tak zmatený.“ Nadhodí poslední problém, který by měli vyřešit. Jistě, mohl by se do toho pustit z mužské autority, ale něco mu říkalo, že něco takového by Aya jen těžko ocenila. Navíc někdy bylo výhodnější předat pomyslné otěže do rukou ženy. Pak jste si mohli užít úplně jinou zábavu.

Filozofické debaty jí docela šly. Tedy uměla odvádět pozornost řečmi a vymlouvat se na všemožná pro a proti. Jistě jakémusi životu po životě trochu věřila, doufala v to, že má nějaký další život, nějakou šanci, kde to bude všechno trochu jinak, ale neměnilo to nic na tom, že by odmítala tenhle život žít na plno, nebo že by se chtěla zahrabat někde jako správná šlechtická poslušná dcérenka. K tomu měla daleko. “Nětkeří lidé si nepamatují ani to, co měli k snídani. Copak ty si pamatuješ období, kdy jsi se plazil jako batole?“ pozvedne na něj zvědavě obočí. Pokud by si to pamatoval, nejspíš by na něj užasle zvedala obočí a chvíli se vyptávala sama sebe, jestli je to tím, že je to víla, nebo tím, že je to zabiják příšer a má výtečnou paměť. “Řekla bych že minulý život je něco jako batolecí léta. Nepamatuješ si to, ale čas od času máš silné deja-vu.“ pokrčí nad tím nakonec rameny a raději se začne zabývat následujícím tématem jejich konverzace. Přece by se nenechala unést jen jednou zmínkou o paměti. Také si ho musela trochu dobírat co se vzdávání týče, na což dostane dobrou odpověď. Uznale pokýve hlavou a zvedne na něj zdvižený palec, jako by ho chtěla pochválit. “Konečně nějaké slovo do rvačky. Vidíš, že to jde uvažovat trochu pozitivně.“ někdo jiný by to asi moc pozitivně nevyděl – ono když vám někdo řekne, že už si párkrát myslel, že živý nevyvázne není zrovna co oslavovat. Ale Aya to brala jako výhru. V nějaké imaginární hře, nejspíš.

Povaha nebo ne, některé na to nemají ani vychování. I když těžko říct, co je v jejich světě to správné vychování. Když jsi snob, jsi snob. Když jsi přívětivý tak podlézáš, nebo se snažíš vetřít do přízně lúzy a jsi ostuda rodiny. Nebo když si vybereš trochu jiné povolání, hned je z tebe černá ovce. “To mi znělo jako pochvala, budu to tak brát.“ okomentovala jeho slova a trochu se narovnala. Nebyla zrovna příkladnou dámou, když se to vzalo kolem a kolem, ale jen málokdo ji mohl zabránit v tom, aby změnila názor. Nový kamarád v podobě uprchlého koně sice nepředstavoval stejné vzrůšo jako takový jednorožec, ale bylo to lepší než jen prázdná cesta tam i zpět, i když by z ní nakonec vytěžila minimálně zajímavý rozhovor. “Při nejhorším si teda pořádně narazím zadek.“ doplnila jeho slova s pobaveným úsměvem a s jeho pomocí se vyhoupne na hřbet koně. Chvíli zůstane v té nejméně pohodlné pozici, aby si byla jistá, že ji kůň neshodí a teprve potom se usadí trochu pohodlněji a nabídne mu ruku, aby zase pomohla ona jemu. Přece vedle ní nepoběží, ačkoli jako víle by mu to asi nevadilo tak, jako by to dělalo problém jí samotné. “Seděla jsem tu první a byl to můj nápad..“ pravda byla, že ji tahle otázka netížila, jelikož koně jednoduše pobídla k chodu a ten se podle její navigaci rozešel zpět k domovu. Nebylo to o tom, že by nutně potřebovala vést, jen to vyplývalo z toho, že seděla vepředu, měla lepší přehled o tom, co se děje v okolí, a ještě ke všemu docela bravurně zvládala vést koně bez dalších obtíží. Nenutila ho jet rychle, takže se mohl klidně kochat přírodou. A třeba prohodit nějaká ta slova znovu s Tarronem. Nakonec ale stejně dojeli zpět do vesnice a s trochou štěstí předali koně majiteli. Aya se s ním rozloučila skoro jako s nějakým člověkem, starým přítelem. Než se vydala zpět k hostinci. “Bylo to fajn dobrodružství, ale už budu muset jít.“ otočí se na Tarrona a naznačí za záda, kde se jejím směrem dívá postarší muž, který vypadal jako součást nějaké stráže nebo spíš někdo ze služebnictva u dvora. “Našli mě.“ dodá ke svým slovů pološeptem a s šibalským úsměvem na tváři. Stáhne si z vlasů šňůrku, kterou ji pujčil, aby si je svázala a podá mu ji nazpět. Hned se zase cítila lépe, když jí ofina zakrývala modré oko. “Tak třeba příště…zase na shledanou!“ mávla na rozloučenou a zamířila si to poskoky směrem ke svému koni i k muži, který ji měl zřejmě hlídat. Rozhodně si tohle malé ‚dobrodružství‘ schvíli nechá v paměti jako dobrou zábavu.

>>>