Tichý les

Jeho myšlenky se ubíraly směrem spíš k předchozí zakázce, než k té kterou plní po novém. Nora sice nebyla úplně nejlepší a nejpohlednější společnicí jakou kdy měl - vlastně ani ne úplně tradiční společnicí, ale rozhodně byla její společnost svým způsobem obohacující. Velice nerad přiznával svůj zájem o to, co s chlapcem skutečně provedla, jakmile jej opět odvedla z Hedenu. Její celkový pohled na tuto práci nechápal, on sám se s ničím takovým nesetkal, byl slepě připoután k zakázce a nezajímali ho lidé co hledal, obzvláště proto, že nikdy nehledal zrovna neviňátka, proto také tohle osvobozování neuznával. Po celou dobu společného putování s Illyrijkou padaly převážně opatrné otázky a rádoby urážky, což bylo naopak velice osvěžující od obvyklého chování chudinek, žen které potřebují nutně chlapské pohlazení a jejich pozornost. Taková ta klasická ženská představa, že je nutné aby muž nosil květy, aby jim podlézal pod bačkorama a lezl v noci tajně do oken se slovy, že to bez nich nemůže vydržet. To byl jeden extrém. Druhým extrémem co pro něj vždy znamenal jen sex a pak odchod do neznáma byly ženy s nutkáním dělat si z mužů otroky. Čin který postrádal jakýkoli smysl, nebyl koberec, aby po něm někdo šlapal a rozhodně nebyl sluha, aby za ženou běhal jako nějaký její vycvičený bígl. Odfrkl si. Nahlas vydechl vzduch z plic až přiměl Elease, aby na svého pána zvedl tázavý pohled. "Máš volno, víš to Eleasi?" Zach na vlka pozvedl obočí. Eleas jakoby mu snad rozuměl pohodil hlavou a vyplázl jazyk než se vrátil pohledem ke směru jejich cesty. "Tvoje volba." zamumlal si sám pro sebe a vrátil se k myšlenkám, které jej provázely tichým lesem. Ačkoli měl svou samotu rád, les na něj byl z mnoha ohledů až příliš tichý - chybělo mu klasické pískání ptáků a nějaký ten otravný datel by tady také neuškodil. Bohužel, nic z toho jej tu nečekalo a o to pronikavější jeho myšlenky uměly být. I přes ty dva typy žen, které ze srdce nesnášel byla Nora nějakou zlatou střední cestou. Něco jako pár bot, který sice není dokonalý a nepadne tak skvěle, aby jste v něm viděli nějaké dlouhodobé nošení, ale spokojíte se s ním, protože vlastně není tak špatný. V mnoha ohledech byla Nora jako takový ten dobrý pár bot. Něco co dokážete ocenit, ale máte k tomu své výhrady. Jedná z mála spoluprací, které by mi nevadilo opakovat. Rozhodně by to nebylo něco, nad čím by příště váhal.

Tichý les mu dával možná až mnoho prostoru na myšlenky a pravděpodobně nebyl jediný, komu se les pomalu dostával do hlavy, dokonce i Eleas vypadal, že mu opět poklesla nálada. Možná i proto se Zacharias rozhodl zastavit a nechat svého koně odpočinout. Přitáhl otěže a sklouzl ze sedla na zem s poměrně tichým žuchnutím. Vlk se zastavil a pohlédl na svého pána s otázkou v očích. Nevypadal jakoby se mu líbilo, že zastavili, tedy rozhodně ne do doby, než dokud Zacharias nevytáhl kus sušeného masa, aby vlka trochu potěšil. Chlupatá koule s ostrýma zubama se zakousla do masa a na moment ticho kolem nich vyplnilo jeho spokojené mlaskání, zatím co Zacharias obdaroval i koně několika kousky kostkového cukru. Potom ho chytil za uzdu a rozhodl se na moment pokračovat po svých, nejen že ho pálily modřiny, ale protáhnout si svaly taky není špatný nápad. Eleas se po svačince konečně trochu probral a začal očichávat jejich cestu a větřit. "Ty jsi tak příšerný vlk. hraješ si na chudáka jen proto, že chceš maso?" pozvedl na vlka obočí a ten mu věnoval další pohled, jen teď už byl doplněný o klasický vlčí úsměv s vyplazeným jazykem. Zakroutil nad chováním svého vlka hlavou, ale raději to neřešil a pokračoval dál ve své plánované cestě.

On projížďku zase tak uklidňující činností neshledával, vlastně ani na obyčejné vyjížďky zrovna nejezdil. Spíš byl neustále v práci - nic co by mohlo kdejakou ženu zajímat. Ačkoli by vsadil boty, že Nora umí podobnou práci ocenit, obzvláště když je její práce s tou jeho identická. Jediná výhoda, kterou má věčné cestování je žádná žena, která by vám hodlala diktovat, co a jak máte dělat. Bohužel jeho klid narušila dívka na koni - tedy spíš kůň s dívkou na zádech. Jeho klisna zvedla hlavu a nastražila uši, Eleas se přiblížil k Zachariasovi a posadil se po jeho boku. Všichni pak sledovali jak se kůň prohnal okolo nich a následně zastavil. Poze pohybem zorniček s kamenným výrazem ve tváři, sledoval jak dívka převádí ukázkový let vzduchem - kdyby byla méně uječená a více se soustředila, snad by během letu mohla vypadat i trochu lépe než jen jako ježibaba co se jí právě rozbilo její koště. Dunivá rána jak dopadla na zem Zachovi připomněla jeho pád z koně, způsobený ne jeho koněm, ale Illyrijkou, která bohužel musela chytat lano, které nebylo určeno jí. Ušklíbl se, spíš sám pro sebe než na dívku. Dokázala svá zvířata vycvičit téměř dokonale, vyrostl na tom a nestyděl se za to, že za něj občas odvedli nějakou práci, vždyť i ovčáci si nechávají vypomáhat psy a vojáci jezdí na koních, protože je to rychlejší než jít pěšky. Spíš než dívku si prohlédl jejího koně, který nyní působil jako beránek, pravděpodobně šťastný, že sebe to ječící monstrum co nyní svým zadkem obtěžovalo zem místo sedla, konečně sundal. Na jednu stranu se mu ani nedivil, když dívka spustila znovu, tentokrát koni vyčítala možnou vraždu, kterou mohl zapříčinit, dokonce i Eleas vypadal, že by ji nejraději zakroutil krkem, aby konečně zmlkla. Naštěstí, na rozdíl od koně, by Eleas nikdy nic podobného neudělal, pokud by mu to jeho pán nedovolil. Zakroutil hlavou a ještě chvíli ji sledoval jak se snaží postavit na nohy. Kdyby býval měl v sobě nějakou tu špetku škodolibého humoru snad by se i zasmál jak nakonec tahle rádoby dáma vypadá - nebyl hloupý aby poznal, že nebude zrovna z chudé rodiny, ne každý si mohl dovolit kvalitně vypadající jezdecké oblečení (naštěstí pro něj, vydělával dost na to, aby si on sám mohl dovolit pořádné oblečení i slušivé kožené náhrady za kovové brnění).

"Letěla jsi slušně, ale na dopadu by to chtělo zapracovat." pronesl spíš jen tak do vzduchu, než že by čekal na nějakou slušnou odpověď. Dokonce ani nehodlal padat na kolena a nabízet ji svou pomoc. Není ani samaritán ani žádná sestřička od nějakého toho červeného kříže, nebo jak se těm pod přísahou moci každému říká. Sám z koně spadl několikrát, z různých důvodů a také mu nikdo zrovna neběžel pomoct. Přísahal by, že Nora z toho měla i nějakou škodolibou radost, když si vyrazil dech a způsobil další modřinu do zásoby. Neměl jednoduše důvod běžet k ní, nebo se ptát jestli je v pořádku, ženská nepotřebuje osahavát jen z nějakých maličkostí a když už by ji snad osahávat chtěl (Bohové při něm, že rozhodně nechce), nebylo by to v rámci ošetřování. "Měla by jsi vědět, že kůň se nevyděsí jen tak a tím, že na něj budeš takhle řvát si u něj stejně respekt nezískáš." pokynul hlavou ke koni. "Problém není ve zvířeti, ale v jeho majiteli a cvičiteli, možná by jsi na sebe mohla zařvat do zrcadla až nějaké uvidíš, třeba se ti v té hlavince rozsvítí." nakrčil čelo na náznak znechucení. Tenhle typ lidí nebyl zrovna jeho oblíbený, hlavně proto, že křičet na zvíře není zrovna moudré. Kdyby takhle zařval na Elease nebo na zvíře, které chce vycvičit, pravděpodobně by mu dokázalo ublížit mnohem víc, než by bylo očekávané. Navíc nikdy neviděl dobrého majitele řvát na svého koně. Nejspíš se jednalo o nějakou rozmazlenou paničku, co si neumí dát dvě a dvě dohromady - rozhlédl se, aby mohl alespoň vyloučit, že se splaší i Bella, kdyby se mělo do jejich blízkosti dostat něco, co by to mohlo zapříčinit. Otočil se dívce zády a vrátil se na svou obvyklou trasu, nehodlal ji dělat společnost a zároveň neměl náladu poslouchat nějaké kecy o tom, kým a čím je nebo se stane. Hůř - kdyby si chtěla začít stěžovat jak moc ji něco bolí. Dával přitom pozor na reakce nejen svého koně, ale i Elease, kterého poslal dopředu, aby hlídal každý nezvyklý pohyb, který by mohl všechny překvapit.

Malá uječená ježibaba si to nakráčela až k němu i když se o její přítomnost neprosil. Další chyba, kterou by u splašeného koně dělat neměla trhání za otěže, když je vzala a pak zase pustila, aby si mohla rát na paničku a vyhrožovat mu. Znechucený svou společností byl už mnohokrát, ženy neměl rád - jejich společnost sice vyhledával, když měl chuť, ale jinak? Většina z nich je rozmazlenými dcerkami svého otce nebo hůř přehnanými chudinkami. "Nikdy jsem neřekl, že je to chyba jezdce, řekl jsem, že se kůň nevyděsí jen tak." odmlčel se. Žena na něj vyrukovala s naprosto nesmyslnými argumenty a rozhodně se nehodlal nechat okřikovat jako malé dítě, zároveň neměl ani v plánu hrát si tady na někoho zraněného. Mluvil s ní klidně a rozvážně, bez špetky skutečného zájmu o její osobu. Spíš litoval jejího koně než celého jejího vzezření, či výstupu. "To že tě shodil je chyba výcviku - dobrý výcvik dá koni i jisté přednosti.. tedy chyba cvičitele, nebo majitele. O jezdci jsi začala mluvit až ty." odfrkl si. Bylo mu jedno jestli je třeba dcerou nějakého super známého vojáka, nebo lorda z kdejaké zdejší vesnice, stejně mu to strach nenahnalo. Je jen člověk a cestuje po všech královstvích, staví se do cesty vrahům a nemá problém postavit se i víle. Nějaká rozmazlená pipka neměla v jeho mysli místo se svým vyhrožováním. Pokrčil rameny, její kůň mohl být skutečně tak hloupý a špatně vycvičený, že se lekne i klidně procházejícího koně s jeho majitelem. Sna Eleas hodil nějaký nespecifikovaný pohled jeho směrem, že se kůň zděsil a rozhodl se rozběhnout lesem. Jen škoda, že neviděl kde se ten kůň splašil, přiřítili se sem jak déšť během podzimu odnikud a ještě je to jeho vina. Kdyby chtěl mohl by udělat mnohem horší věci, navíc má o mnoho lepších věc na práci, než shazovat z koně nějakou fiflenu, která zvládá jen ječet a obracet se na tatínka. Občas mám pocit, že jsou lidi čím dál tím blbější. Nejraději by se vrátil v čase a strávil další den po boku ukecané a urýpané Nory a toho malého bastarda, co si neustále jen na něco stěžoval. Škoda, že to nejde. Jistě by se našlo dostatek prostoru pro změnu jeho plánu jít přes tichý les. Asi by dal přednost i nějakému vynucenému boji s nějakým jiným žoldákem, než poslouchat fňukání téhle nádhery.

"Fňukání si nech pro někoho jiného." zakroutí hlavou, ale to už je spíš jen věta pronesená do větru, neboť se nehodlal zaobírat jejími nesmysly. Máchl rukou a Eleas se vydal určeným směrem, čenichal na zemi a hledal možná nebezpečí, před kterým ho mohl splašený kůň té fňukny varovat. Kráčel jen metr před ním a Zachary se už více po dívce neotáčel, neměl důvod za ní dolézat a jeho svědomí co se zranění, které si mohla způsobit, zrovna nekřičelo. Dokonce ani jeho ego neutrpělo tak velkou ránu jak si dívka sama myslela, když jej nazvala neadrtálcem. "Já k ženám úctu mám, když nějakou potkám. Ale mám pocit že v okruhu několika mil zrovna žádná není." Dívka pro něj rozhodně nebyla ženou, která by si jeho úctu nebo nějaké slušnější chování zacházela. Možná nesnášel kde koho a kde co, ale pořád v sobě dokázal najít jistou úctu s jakou zvládal jednat. Dokonce i když ji předtím varoval, že koně zřejmě mohl splašit jen had, i když to neřekl přesně takto, neprojevil vůči ní žádnou neúctu. Nyní však nějaký, byť jen pokus zcela zavrhl. Je jen žoldák, není ani voják ani žádný státní zaměstnanec. Rozhodně tu není od toho, aby se snažil dělat stoličku nebo kobereček pro nějakou rozmazlenou lady. Pracoval pro vysoce postavené lidi v Hedenu, rozkazy přijímal pouze od krále a jestli se snad dívka považovala za krále, nebo snad dědičku trůnu? Zasloužila si jeho pohrdání více než dost, protože král i fiplinská princezna, může být jen jedna. Neohlížel se, neměl sebemenší důvod, přesto zůstával v pozoru, kdyby se dívka rozhodla nechat se nedospěle ovládnout nějakou emocí a pokusit se snad podřadně útočit zezadu.

Docela rád zapadl konečně do hospody. Ne, že by byl alkoholik nebo patřil k těm věčným ochlastům, co potřebovali vysedávat po všech hospodách, ale po celém dni, kdy se snažil najít jednorožce, protože byla v současné době docela sháňka po jejich rozích a jemu by se nějaký ten přivýdělek mohl hodit. Ovšem to pořád byl risk, že narazí na celé stádo a pak by nemusel dopadnout dobře. Konec konců jednou tak dopadne tak jako tak, proč by se měl držet zpátky jen kvůli nějakému strachu o vlastní život. “Jedno pivo, prosím.“ Houkl hospodského a na tváři se mu objeví polovičatý úsměv. Byl unavený po celém dni, ale i tak si nemohl odpustit přisednutí k partičce zdejších štamgastů. Navíc zrovna hráli karty, takže tím spíš mladík nemohl odolat. “Nevadí, když se přidám?“ Nadhodil, když dojde k jejich stolu. Muži si ho prohlédli od hlavy k patě, jako by snad čekali nějakou levárnu, ale Tarron výjimečně žádnou v plánu neměl. To ale neznamenalo, že mu nějaká na mysl ještě nevyvstane. “Jestli máš, o co hrát, tak si posluž.“ Pronesl nakonec nejstarší z nich a kývl k volné židli. Tarron tedy moc dlouho neotálel a přidal se ke hře. Ne, že by měl vyloženě peněz na rozhazování, ale pár partiček ho nezabije ani nezruinuje. Zvlášť když měl v kapse vlastní balíček a v podstatě měl v rukávu vždycky nějaké eso. Někdy i doslova. Teď šlo jen o to, aby si ho tam dokázal nějak šikovně přesunou, aniž by upoutal pozornost zbylých hráčů. Prvních pár partiček byl vzorný a jednou dokonce vyhrál, ovšem v té, kterou chtěl hrát jako poslední, už chtěl určitě vyhrál, ale karty mu nepřály, takže bylo potřeba si nějak vypomoct. Jenže očividně nebyl tak šikovný, jak bylo potřeba. Nebo spíš byl nepozorný z únavy a nevšiml si, že eso, které si zvládl do ruky dát bez povšimnutí zbytku, už na stole bylo. “Tohle eso je tu dvakrát?“ Nadhodil muž po jeho levici a zamžoural na karty. Očividně nebyli ještě tak pod parou, aby to přešli. “Myslíš si, že jen proto, že máš špičatý uši, tak si tu můžeš vyskakovat a podvádět?“ Pronesl nejstarší muž u stolu a změřil si ho pohledem. Tarron zvedl ruce nad hlavu. “Neukvapujme se, vždyť se nic nestalo.“ Snažil se muže uklidnit, ale ty očividně alkohol spíš více naklonil k impulzivnosti a tohle začínalo vypadat pro blonďáka špatně. “Nic se nestalo? Chtěl jsi nás okrást!“ Rozkřikl se i třetí muž a zvedl se od stolu. To donutilo vstát i Tarrona a o něco ucouvnout. “Byl to jen nevinný trik.“ Snažil se z toho ještě nějak vybruslit, ale nevypadalo to, že by se mu to mohlo podařit. Když se po něm muž nalevo ohnal pěstí. To zvládl vykrýt, ale zabolelo to, takže očividně zvládl přehlédnout, že má co dělat s nižší vílou. Nejspíš mu to předtím uniklo. Přece jen tu nečekal moc víl, i když asi měl, když ve Fiplinu sídlila armáda. To už se mu druhý muž ohnal po žebrech, ale jeho ránu ještě srazil loktem. I tak byl druhý útočník docela rychlý. A třetí to docela završil, když mu dal ránu do čelisti. Nic nekřuplo, ale rána zabolela, takže mohl čekat, že nějaký krátký dopad to na jeho vzhledu ponechá.
Nakonec ale rvačka skončila rychleji, než začala, protože se mezi ně vmísil hospodský a odtrhl je od sebe. Ovšem neskončilo to dobře pro Tarrona, protože ho hospodský vzal za límec a vyhodil ven před hospodu. Tam se blonďák opřel o zeď kousek ode dveří a otřel si ret, který mu některý z nich zvládl roztrhnout. Teklo z toho víc krve, než bylo nutné, i když se to nejspíš brzo zase zahojí. “Jo, tos nevychytal Tarrone.“ Zabručí si pro sebe a opře si o zeď hospody i hlavy, přičemž zvedne pohled k nebi. Stejně tak zvedne i levou ruku a dotkne se čelisti. Lehce sykne, protože to vypadá, že se chlapík trefil dost slušně. “Měl jsem si dát pozor, ke komu se to vlastně přidávám.“ Zamumlá si pro sebe a ušklíbne se. Kupodivu ale nebyl ublížený nebo naštvaný, kupodivu byl spíš pobavený. Nakonec adrenalin byl něco, na čem byl možná trochu závislý, když se do nějakého nebezpečí vrhal neustále po hlavě.

Ne že by snad neměla ráda tichý les, ale na její vkus tu bylo až příliš ticho. Samozřejmě její tatínek by z ní asi dvakrát radostí neskákal, kdyby ji viděl teď sedět v korzetových šatech, s rudými vlasy schrnutýma do obličeje a korbelem piva v ruce sedět ve zdejším městě v hostinci, ale co tatíček nevidí, to jeho hlavinku netrápí, ostatně vždyť už se musel se svou nevydařenou dcerkou smířit. Normálně tu zpívala, nebo se alespoň starala o to, aby se tu trochu rozproudila zábava, ale dnes seděla u stolu s pár stálými hosty a snažila se z nich vymámit nějaké nové drby - nebo alespoň něco nového o tichém lese, který jak se ukázalo není tak tichý jak by asi být měl - vždy se tu totiž namluvilo nejvíce, obzvlášť když byli muži už značně pod parou. Sice to mělo i svá nepěkná omezení a závěry, kdy na sobě cítila šmátravé ruce. Vyvolávalo to otázky, proč si zakrývá své oči, proč na ně nemává řasami jako kdejaká jiná žena, nepříjemné doteky na holých pažích. Často to nekončilo jen tak snadno a zaznělo pár pěkných facek od ne až tak jemné dívky za jakou se Aya tak ráda ve zdejších končinách vydávala. Dnes na sobě měla zrovna pěkně zelené šaty, svázané korzetem tak, aby ji zvýrazňovaly útlý pas a ňadra, vlasy nepoddajně rozcuchané do stran, ale poslušně spadené do obličeje přes své nádherně modré oko. Seděla u stolu s korbelem kdy dopíjela pivo a poslouchala blábolícího opilce. Nebavilo ji to a zvedla se dříve, než po ní chtěl natáhnou ruku. Zamířila si to rovnou k hostinskému, kde se zastavila a opřela o bar, aby mohla v klidu dopít. "Říkal jsem ti už když jsi přišla, že tě tu dnes nic nového nečeká." - "Jakoby jsi nevěděl, že mě to nikdy nezastaví, Harry." pokrčila rameny a rty ji poskočily do úsměvu, než do sebe nalila zbytek obsahu korbelu. Oči nasměrovala ke dveřím, ve kterých stál nový přírůstek do hostince v podobě vznešené víly. Střelila pohledem po Harrym a její úsměv se rozšířil. "A pak že mě tu nic nového nečeká." pronesla pobaveně, načež k němu natáhla svůj korbel, aby ji dolil ještě jednou. Měla v plánu počkat si, jak tahle jeho eskapáda dopadne, když ž ho viděla kráčet směrem k partičce zdejších karetních hráčů. Sama s nimi hrála jednou, málem prohrála i vlastní korzet a rozhodně by se do podobné šílenosti nepustila znovu - a nejen proto, že by ji to Harry nedovolil.

Nemusela čekat dlouho a situace se samozřejmě zvrtla v to v co doufala, létající pěsti vzduchem, které našli své cíle a naštvaný hostinský vyhazující nováčka za límec ven z budovy. Se zlatým úsměvem nevinné dívenky, položila na pult několik mincí a zamířila si to rovnou ven a to i přesto, že ji Harry nezapomněl zdůraznit, že by si s takovými individui neměla nic začínat. Ale ona má přece na všechno svou hlavu. Takže se za ní zavřely dveře a nezůstal po ní ani jeden rudý vlásek. Někdy mezi tím, co házela peníze na pult si ještě stihla sebrat svůj luk a toulec se šípy, které si přehodila na záda. Vyšla ven a rozhlédla se do stran, než periferně zahlédla, že se onen cizinec nevzdálil příliš daleko, přičemž docela zřetelně zaslechla jak mluví sám k sobě.. "To se ti tedy nepovedlo, Tarrone." přikývne na jeho slova, přibližujíc se k němu na vzdálenost asi tří kroků, přičemž si dává stále docela záležet, aby její modré očko bylo skryto za závojem rudých vlasů. "Nebo zkusit nepodvádět, třeba by to příště nemuselo dopadnout jako teď." Aya se na okamžik odmlčí načež se na její tváři objeví pobavený úsměv. "Ale to by nebyla taková zábava řekla bych. Nebudete zrovna zdejší hádám?" nadhodí, přičemž si založí ruce na hrudi.

Otočí se za hlasem a zadívá se na rudovlásku, která se za ním nejspíš vypravila z hospody. Zahlédl jí, jak tam seděla a možná by ona byla lepší společnost než ta trojice, ke které si nakonec přisedl, ale tak zpátky už to nevrátí a ani neměl v povaze litovat toho, co už beztak udělal. “Kdyby se mi všechno v životě dařilo, tak by ani nebyl tady.“ Odvětí bez nějaké lítosti v hlase a pokrčí rameny. V dětství chtěl, aby na něj byl otec pyšný. Chtěl mu udělat radost. Potěšit ho. Splnit jeho požadavky, ke kterým ani neměl předpoklady, jak se díky jeho magii ukázalo. Kdyby se mu tehdy ale podařilo udělat na otce dojem, tak by vůbec nebyl tady, v Tichém lese, ale byl by pěkně v Xibramu, aby dohlížel na jejich sklárny, sám v nich pracoval a uměl dýchat a fungovat v tom neuvěřitelném dusnu, které tam bylo. Pro vílu s magií světla nic moc zážitek. Pousměje se nad její poznámkou a mírně pozvedne obočí. “Kde je v tom pak to napětí a dobrodružství? Držet se při zdi a doufat ve štěstí? To není zrovna můj styl.“ To sedělo od někoho, kdo se zrovna o zeď opíral, ale myslel to spíš metaforicky než co jiného. Ačkoliv si to zrzka mohla bez problémů přebrat po svém a na tuhle jeho momentální situaci ho upozornit. Sundá ruku ze své čelisti, kterou si trochu mnul, aby začal ignorovat bolet, kterou naražená kost způsobovala a založí si ruce na hrudi v podobném gestu jako ona. “Co mě prozradilo? Špičaté uši nebo to, že jsem si sedl ke štamgastům a podváděl při hře s nimi?“ Mírně pozvedne obočí a usměje se. Klidně ho mohlo prozradit i jeho oblečení, ale jeden nikdy nevěděl, čeho si na něm lidé všimnou. Přejede si jazykem přes natržený ret, který už vypadal, že se pomalu hojí. Rychlá regenerace byla něco, za co mohl být on sám rád. Výhoda, kterou měl oproti některým jiným bytostem a která mu dovolovala se občas vrhnout do podobné rvačky a druhý den bez problémů fungovat. Předpokládal, že kdyby dostal podobnou nakládačku člověk, tak by hned ráno nevypadal, že se mu nic nestalo. Jistě, i Tarron cítil bolest, kterou mu rány způsobili, ale když jste se do bitek a rvaček dostával tak často jako on, tak si na něco takového zvyknete. Navíc měl zkušenosti s bojem i s jinými bytostmi něž těmi podobným lidem. A některé byly pěkně zákeřné malé potvůrky. “A když už jsi tak pozorně odposlechla moje jméno z mé samomluvy, nezasloužil bych si i já znát tvoje?“ Nadhodí a pousměje se. Zatím to vypadalo, že by dívka mohla být příjemnější společnost, a navíc i hezčí než ti tři otrapové. Takže znát její jméno by mohlo být pro jejich další konverzaci vhodné, i když pořád hrozilo, že mu ho neřekne, nebo si třeba vymyslí nějaké jiné. Konec konců, jak by si to on mohl ověřit? Pochyboval, že kdyby se do té hospody vrátil, tak by mu na jeho otázky někdo odpověděl. Pokud ji tam vůbec znali a nebyla podobný cestovatel jako on. “A čím jsem si vlastně vysloužil tvoji společnost?“ Doplní ještě další otázku a pousměje se. Ona ho neznala o moc víc než on jí. Navíc právě viděla, jak dostal nakládačku a byl pěkně šupem vyhozen z hospody, kde navíc podváděl v kartách. Nevrhalo to na něj zrovna dobré světlo. Ne, že by zrovna tohle bylo něco, co by ho definovalo, ale na první pohled to o něm neříkalo zrovna to nejlepší, takže ho i docela zajímalo, co mladou lidskou dívku vedlo k tomu, ho následovat ven. I kdyby nešla za ním, tak to načasování bylo pěkně ošemetné. Navíc ho i oslovila, takže to vypadalo, že se opravdu rozhodla jít za ním ven a jeho zajímal důvod.

Samozřejmě nemohl mít její společník větší pravdu a na dívčině tváři se tedy objevil pobavený úsměv. Rozhodně zatím nemusela litovat toho že vyšla na světlo dne a zbavila se tak pěkného místečka v hostinci, kde by si ji ještě nějakou chvíli nemusel nikdo povšimnout. Jistě, neměla v plánu tu dnes zůstat a zpívat tu někde, kdepak, mířila do Hedenu, ale zastavit se tu nikdy nebyl špatný nápad, pozdravit staré známé, zjistit něco nového, zahrát si karty nebo jen tak nevinně koukat do očí těm, kterým už uštědřila pěknou facku, když si to zasloužili. "To je ale pěkné štěstí v neštěstí no ne?" kdyby ona byla zdařilá dcera, taky by tu asi nebyla, ale když párkrát docela nepěkně zbijete staršího chlapce asi se na vás už taky nedívají jako na obyčejnou lady, obzvlášť když se do rvaček a potyček dostáváte tak často jako právě zrzka. Nafoukla tváře a foukla do pramene vlasů, který ji padl na nos, aby ho vrátila tam kam patří, přes její modré očko, které nebylo vidět a ona se tak mohla v klidu na muže dívat svým hnědým očkem a zkoumat výraz v jeho tváři. "Na to, že se nechceš držet při zdi, se pohybuješ dost v její blízkosti." pokrčí rameny naklánějíc hlavu mírně na stranu, jak očkem přejíždí po jeho postoji a připomíná tak fakt, že sám nyní stojí u zdi. Jí to bylo jedno, sama by byla schopná jen tak něco říct a v další vteřině dělat úplný opak. Klasická Aya. "Tak by to chtělo to podvádění možná trochu vylepšit. Chycený podvodník je špatný podvodník." pokrčí rameny když ještě doplní svá slova, než se zaměří na jeho další větu. Mohla říct hned několik věcí, které by ho prozradily, neznalost stálých hostů, oděv a pak jednoznačně ty špičaté uši. "Dovol mi se zamyslet - nepotkávám tě tu často, taky jsi si sedl zrovna k těm třem, což nikdo místní už nedělá a pak samozřejmě ty uši - ale kdo by nad tím tak přemýšlel." pokrčila rameny jakoby snad ty uši bylo to poslední co ji na muži zajímalo. Když se to vezme kolem a kolem, jí vlastně nikdy nepřišlo nějak zvláštní bavit se s vílou jako s běžným člověkem, nepřišli ji ani nijak zvlášť výjimeční, co na tom, že žili déle, byly silnější nebo tak - když na to dojde, zrzečka se ráda postará o to, aby ho boleli koule, žebra, nebo jen pálila tvář. Kašlat na nějaký původ. A co na tom, když si pak sama vyslouží nějakou tu pěknou řachu do žeber. To už k tomu zkrátka patří. "Oh tak po mém vznešeném jménu se ti zachtělo?" zasmála se a pak přikývne, vystřihla docela pěkné pukrle, když vzala sukni šatů a pozvedla ji, aby si ji neumazala od bahna - ne že by lem šatu nevypadal po jízdě na koni jako by se už blátem proběhla, ale proč to ještě zhoršovat že. "Ale že se tak hezky vyptáváš - Aya, jméno mé." pronese s úsměvem na tváři. Zase se narovná, opráší ze sukně neviditelný prach a pak si opět ruce založí na hrudníku, aby si udržela svůj klasický postoj, když s ním mluví. "Mám v povaze, že mě přitahují problémy - nebo mi to tak alespoň říkají." pokrčí rameny. "A ty vypadáš jako zajímavý problém - a taky někdo, kdo by mohl vědět něco trochu dál mimo Fiplin." na okamžik se odmlčí a sjede jej pohledem. "Doufám že mě oči neklamou." nakloní hlavu trochu na stranu, ale tak, aby ji vlasy stále zakrývaly modré očko. Přece nemohla dovolit, aby někdo věděl, že má heterochromii, obzvlášť ty barvy, které ji osud do tváře vepsal.

Štěstí v neštěstí? To by možná mohl být název nějaké jeho autobiografie, ovšem pochyboval o tom, že se někdy někdo rozhodne napsat o nehodném synkovi známého skláře. Ačkoliv možná si udělá jméno sám. Neohrožený lovec nestvůr. No, neohrožený byl, otázkou spíš bylo, jak velkou váhu v tom hrála neohroženost nebo odvaha a jakou jeho umanutost a hloupost. On sám by spíš řekl, že to byla větší zásluha těch druhých ne tak vznešených vlastností. “Stěžovat si na to nebudu. Konec konců, bohové mají nějaké úmysly s každým z nás.“ Odvětí a pokrčí rameny. Ne, že by byl kdo ví jak věřící, ale věřil tomu, že nějaké plány tu od bohů jsou. Jen se je asi ne vždy povede naplnit. Zasměje se a mírně nakloní hlavu na stranu, když se na dívku zadívá, ale pak vzhlédne k obloze, na kterou se díval už předtím. “Tohle je výjimečná zeď. Našli jsme určité porozumění. Takže u ní dělám výjimku.“ Odvětí a na rtech se mu objeví další polovičatý úsměv, když se na ní opět podívá trochu přimhouří oči. Ne, že by si připadal uražený jejími slovy. “Třeba to bylo záměrné. Jen jsem chtěl vyvolat rvačku, dostat pár ran a získat pozornost okouzlující rudovlásky.“ Nadhodí a pokrčí rameny. “A nebo jsme zkrátka jen špatný podvodník, který nedával pozor, jaké jdou karty.“ Odvětí a dá jí i druhou variantu událostí. I když předpokládal, že si spíš zvolí tu, která se opravdu odehrála, tak proč prošvihnout šanci jí složit menší kompliment. “Jistě, proč to nějak hlouběji rozebírat, když je zkrátka na první pohled jasné, že z tohohle města zkrátka nepocházím.“ Odvětí a pokrčí rameny. Nijak mu nevadilo, že někde vyčníval. Přece jen cestoval všude, tedy jistě, Mairornu a Dyribthanu se z logických důvodů vyhýbal, ale jinak prošel snad celý kontinent. Některé kouty sám, některé ještě se svým mentorem. Nakonec se vždycky ocitli někde, kde alespoň jeden z nich vyčuhoval a nezapadal. Nakonec Tarron nezapadal ani do vlastní rodiny, takže na vyčnívání z davu byl docela zvyklý. Proč z toho ve výsledku neudělat i výhodu, že? Nad tím, že označila svoje jméno za vznešené, pozvedne obočí. Navíc když to ještě doplní zdařilým pukrletem, které nevypadalo jako nějaká parodie, kterou už měl také tu čest párkrát vidět. “Neříkej mi, že mám čest s nějakou vznešenou dámou, Ayo.“ Použije rovnou i její jméno a usměje se. Ne, že by nebyl zvyklý mluvit s někým výše postaveným, ale nebylo to něco, co by vyhledával. Dokázal se chovat podle etikety a pořád ji v sobě měl, protože zkrátka během dětství i dospívání se musel účastnit nejrůznějších akcí, ale nechoval se tak. Pokud ho k tomu něco nedonutilo, vypadal spíš jako neurozený nádeník než ten, kým ve skutečnosti byl. “Tak zajímavý problém? To zní jako bys jich pár už měla tu čest potkat.“ Pronese a na rtech se mu objeví škádlivý úsměv. “Každopádně to ale vypadá, že máme něco společného, oba přitahujeme problémy.“ Odpoví a konečně se odlepí od zdi a postaví se k ní čelem, takže teď naproti sobě oba stojí s překříženýma rukama přes hruď. “Mimo Fiplin? To nebude tak těžké. Nepocházím odsud, což není složité uhádnout, jak jsi sama řekla. Takže tě oči neklamou, Ayo. Zachtělo se ti snad cestování a poznávání jiných míst než jen lidského království?“ Nadhodí a mírně pozvedne obočí a na tváři se mu objeví pobavený úsměv a v očích mu zajiskří. Možná to byl jen jeho pocit, ale vypadalo to, že s dívkou naproti němu ho nepojilo jen přitahování problémů, ale možná i touha po dobrodružství nebo objevování různých koutů tohohle kontinentu. “Vytáhla jsi vůbec někdy paty z Fiplinu, nebo se hezky držíš v rámci hranic?“ Mírně pozvedne obočí. Ve výsledku to nebylo nic špatného, ale pro někoho jako Tarron to byla dosti nudná představa. Byl rád, že se rozhodl tak, jak se rozhodl a postavil se otci, kterému na jeho osobě beztak pramálo záleželo. Mohl si nakonec dělat, co se mu zachtělo a nebyl omezovaný nějakými pravidly nebo nařízeními rodiny.