Tichý les

Vyjadřovat se k nějakým hlubším myšlenkám existence problémů a toho, kdo je ve skutečnosti jejich hlavním strůjcem už tak nějak nechtěla. Vlastně to prostě nechala odeznít do ztracená, jakoby toto téma snad ani nezačali. Místo toho se zaměřila na téma jednorožců, které se nakonec ukázalo podobně ostré jako hroty jejích šípů nebo čepel jeho meče. Aya nakrčila obočí a poměrně hlasitě si odfrkla ve smyslu krátkého posměšku. "V tom případě tu mám odborníka, není potřeba pokoušet kotlík." Samozřejmě nyní má v plánu pokoušet vůli kotlíku skutečně neuvěřitelně. Jít hledat jednorožce s nějakým cizincem a bez prvotního zcela zřetelného plánu - sama by se do toho rozhodně nepouštěla, ale když je sama, může se spolehnout na svoje plány a nikdy nepřijde úplně nepřipravená. Což se o aktuální situaci říct nedalo, musela své neohrožené já dát dohromady a postavit to jako kostičku do rukou tohohle odborníka. "Být trochu víc obyčejná, asi bych si to vzala k srdci. Ale v tomto ohledu je mi to jedno, nejsem holka pro tenhle typ zábavy." pokrčí rameny. A stejně tak jako je vůči tomu lhostejná na povrchu, uvnitř je čistá nepolíbená duše, které se to svým způsobem dotklo. Ale svět je různý no ne? Nemůže se přeci otáčet dokolečka kvůli poznámce jedné vznešené víly. Od toho tu přece není, je tu s ním proto, že jí připadal zajímavý a pak proto, že zaznělo alespoň něco co připomínalo nával adrenalinu, v podobě jednorožce.

Vlasy už v jejím případě byly trochu jiné téma. Nosila je tak se záměrem, aby ji nikdo do očí nekoukal. No její společnost nevypadala, že by kdy měla chuť vůbec podobné výstřelky akceptovat. Respektive kolem toho bylo na její vkus až moc varování a projevů lhostejnosti. Na první poznámku mu neodpověděla, jen protočila očima a odrfkla si v nesouhlasu. Trochu to znělo jako její otec, který ji varoval docela často. Varování padlo před muži, před hostinci, před vílami, před ... vlastně snad před vším Divila se, že ji její otec nevaroval třeba před králíky nebo houštině. A obilí na polích podle jejího otce asi taky vypadalo nebezpečně. Prohlédne si nabízený řemínek a znovu si odfrkne. "No tak fajn. Pro kotlíkův klid." natáhne ruku, vezme si od něj řemínek a pak pár tahy stáhne vlasy do vysokého culíku. Nutno dodat, že přitom celou dubu kouká do země a vlasy stáhne skutečně pevně, nebo se o to alespoň snaží. Několik pramínků stejně vypadne, ovšem nic, co by mělo podle klasických standardů představovat větší problém. Od té chvíle se na něj ale už nepodívá, takže vlastně svou heterochromii na odiv zrovna nedává a vydá se po jeho boku na cestu. "Romantická procházka po lese, jak šlechetný začátek lovu." okomentuje začátek věty. To že původně zrní myslela jako ironii už nekomentuje, jen nad tím znovu protočí očima a konečně tedy vykročí na cestu. "Raději ne, ještě bych se mohla něco dozvědět." pokrčí nad tím rameny a zakroutí mírně hlavou. "Věnuješ se lovu nestvůrek dlouho? Rodinný podnik nebo nalezená vášeň?" pokračuje po chvíli v rozhovoru.

Některá témata je lepší nechat ladem než do nich zbytečně zabředávat, navíc lov pro něj byl vždycky zajímavější než cokoliv jiného. Přece jen to byl ten správný adrenalin, který si sem tam nahradil nějakým jiným vyžitím, jako kupříkladu podváděním v kartách, což se mu už dneska vymstilo. Třeba bude lov lepší nápad než fixlování. Uchechtne se a mírně zavrtí hlavou. “Jako by snad samotné lovení jednorožců nebylo pokoušení Kotlíku, ale alespoň jeden z nás bude vědět, co dělá.“ Pokrčí rameny, jako by si s tím opravdu nedělal nejmenší starosti. Vzhledem k jeho povaze a jistému nerespektování vůči nebezpečí, které bylo nad jeho síly, se tomu asi ani nedalo divit. Pokoušel svůj osud a Kotlík samotný velmi rád. Starost mu trochu dělal fakt, že jeho společnice by mohla přijít k úrazu, protože vlastně vůbec netušila, do čeho jde. Z tohohle pohledu bylo lepší, že pracoval vlastně sám, protože svou netrpělivostí a bezhlavostí neohrožoval bezpečí a životy druhých. Ovšem Aya do toho šla na vlastní nebezpečí, takže pokud to pak hodlala někomu vyčítat, mohla maximálně tak nadávat sama na sebe. Pokud to přežije. Pokud to přežijí oba, tak on stejně zase rychle půjde jinam, takže i kdyby nakrásně chtěla nadávat za nějaké zranění jemu, musela by si ho nejdřív chytit někde po Otherkionu a za to by jí zřejmě dle jejího postoje k němu nestál. “Výborně. Jedině dobře, že nejsi obyčejná a útlocitná, protože některé ženy by mi za tohle asi chtěly jednu vrazit.“ Odvětí a pokrčí rameny. Asi jedině dobře, že jeho obličej bude alespoň té jedné rány ušetřen, protože pochyboval o tom, že jednorožci budou s jeho vílí tvářičkou mít podobné slitování jako zrzka před ním.

Spokojený úsměv se mu na rtech objeví, když si Aya vezme řemínek. “Spíš pro můj klid, že mi třeba omylem nestřelíš šíp do zad místo do toho jednorožce, když bys už měla čas vystřelit.“ Odpoví jí a se založenýma rukama sleduje, jak si stahuje vlasy. Neujde mu, že zavrtá pohled do země, ale ze začátku to tak nějak přičítá soustředění na svazování vlasů. Podle jejího protestování ohledně toho by řekl, že to nedělá tak často. On osobně sice nikdy dlouhé vlasy neměl, takže netuší, jak moc velké soustředění je na to potřeba, ale výjimečně jí do tohohle zrovna nekecá, když už jí k tomu vlastně překecal. Ještě by si to mohla rozmyslet a zase by měla vlasy všude. “Romantická? Tak to máš pěkně zvrácenou představu o romantice. A je podivné, že se mi to zamlouvá.“ Zamručí a mírně nakloní hlavu na stranu. Upřímně nikdy o romantice moc neuvažoval, ale když se tohle slovo řekne, asi si zrovna nepředstavíte procházku po lese, ve kterém jsou někde lidožravý jednorožci. Tam asi se svojí drahou polovičkou zrovna jít nechcete. Ovšem vzhledem k jeho povaze by tohle klidně mohla být ideální představa prvního rande, ovšem nejspíš s někým jiným, než je zrzka vedle něj, protože ta dost jasně naznačila, že tohle není její styl. Jen pokrčí rameny a nechá tedy další vysvětlování nebo odpovídání na otázky být. Ovšem nevypadá to, že by udržela jazyk za zuby moc dlouho. “Pár desetiletí už to bude.“ Odpoví jí, když si schová ruce do kapes a zadívá se do lesa, jestli někde nezahlédne nějaký pohyb. Sice nikdo nezahlédl nic jiného než jednorožce, nebo si to alespoň mysleli, ale to neznamenalo, že se v lese neprohání ještě něco jiného. “Můj rodinný podnik je dost odlišný. Tohle je cesta, kterou jsem si našel sám.“ Pronese po chvilce, kdy zvažuje, jestli jí to říkat a navíc jí otázku zodpoví i bez nějaké poznámky nebo pošťouchnutí. Odkašle si a otočí hlavu zpátky k zrzce, která pořád zírá do země. “To vypadá, že je ta zem náramně zajímavá, že jsi od ní už nějakou dobu neodlepila pohled.“ Upozorní jí na to, jak klopí pohled, což k ní úplně nesedí, vzhledem k tomu, jak sebejistě se chovala předtím. Jako by si společně s vlasy svázala i polovinu své osobnosti a vystupování. Ne, že by to z ní chtěl za každou cenu páčit, ale tak za zeptání nic nedá. Ovšem nedívá se na ní dlouho, než se zase zahledí na les, aby mu náhodou někde něco neuteklo. Zatím to ale vypadalo, že jsou pořád moc blízko městu, nebo budou mít stejné štěstí jako on sám dříve.

Pokoušení kotlíku bylo tak jako tak zrzčiným denním chlebem. Vždyť ona jeho trpělivost pokoušela prakticky neustále. Ať už to byly její návštěvy v hostinci, nebo to, že pro ránu rozhodně nešla příliš daleko. Její otec by byl jistě hrdý, kdyby zjistil jak si jeho dcerka počíná, během tak klidného slunného odpoledne v tichém lese a s kým. I když by mu mohla bohatě stačit informace o tom, co vlastně má v plánu dělat. “Jakoby pokoušení kotlíku, nepatřilo k té napjaté části důvodu, proč něco takového podnikat.“ uculila se směrem na svou společnost. Adrenalin je většinovým důvodem alespoň u ní, kdyby šel Tarron sbírat třeba sedmikrásky na nějakou zcela bezpečnou louku a jediné co by ji mohlo postihnout by byl déšť, pravděpodobně by se na místě otočila a nakráčela nazpět do hostince a sedla by si nazpět na bar, kde by se dál oddávala medovině, čekajíc na okamžik, kdy si ji najde jiný zajímavý problém. Ale naštěstí se o tuto možnost nejednalo a Aya tu dělala společnost vznešené víle, bez toho, aby ji zajímalo, jestli by byl Taron pro nebo proti. Kdyby byl přece jen proti, pravděpodobně by to dal najevo, vzhledem ke vzájemnému postavení, jaké si tak nějak nemluveně dohodli. “Ne že by taková facka nezněla lákavě, ale asi si ji nechám na jindy pro závažnější činy. Nechápu jak někdo může facky rozdávat jen tak pro nic za nic.“ pokrčí rameny. Z nějakého důvodu měly ženy v jejím okolí nutkání brát si informace až příliš k srdci. Jako by snad nestačilo, že už tak je brána za křehkou, něžnou, lehce získatelnou – ošila se. Nesnášela tohle stereotypní a nelogické označování své osoby. Občas měla pocit, že si s ostatními paničkami neměla ani co říct, naopak, pár facek by jim rozdala s neskrývanou radostí.
Svázání vlasů patří spíše k okolnostem, které nesnášela ještě víc než nutnost občasné konverzace s paničkami, které přijedou na návštěvu. Přesto si od něj řemínek vzala a vlasy jím svázala tak, aby ji příliš nepadaly do obličeje, ale pořád se nejednalo o účes, který by se sám o sobě dal nazývat nějakou foremnou věcí, nebo jakýmkoli názvem v podobě culíku, drdolu nebo uzlu. “Střílím přesně i s vlasy v obličeji, ale uznávám to jako docela dobrý důvod.“ odpověděla mu, ale oči na něj nezvedala, nechala je zabodnuté do země, jako by snad kamínky a prach tvořily nějaký specificky zajímavý obraz, zatím co kráčela vedle Tarrona směrem dál do lesa. Na její tváři se objeví pobavený úsměv, když se zmíní o romantice. “Asi bych se měla cítit poctěná, že se ti líbí má představa romantiky.“ pokračuje dál na toto téma. Ostatně představa romantické procházky v jakékoli jiné podobě ji stejně přišla podivně nudná, a tedy i zbytečnou ztrátou času, který se dá použít na mnohem smysluplnější a adrenalinem nabitější věci na práci. Kdyby to měla přesněji určit, asi by dala příklad jednoho rádoby nápadníka, kterému se prý líbila a snažil se dostat její pozornost dárečky – dostal ránu do nosu, kvůli své zbytečnosti a otravnosti. Ale, neměl na ni sahat. Tarron ji zatím donutil jen sepnout si vlasy. Drobný úspěch pro něj.
Když už tedy kráčeli a Aya pozorovala zemi jako nejzajímavější obraz na zemi, nevydržela být ticho dlouho a pokračovala v projevování zájmu o svou společnost. Míří s ním směrem za jednorožci a bylo by hezké před možnou smrtí ještě něco zjistit. “Vždycky zapomínám, že se víly dožívají více let než lidé.“ zhodnotí zamyšleně, když ji prozradí jak dlouho se tomu věnuje. “Oh.. odlišnost, to se mi líbí. Láska k nebezpečí a povolání nebo rodině na truc?“ pokračuje s jasným zájmem v hlase, přičemž na okamžik i zvedne hlavu, ale nepodívá se na něj. “Nemyslím to zle, skutečně mě to zajímá. Každý rodič by raději aby potomek kráčel ve šlépějích rodinného podniku, než aby utíkal za adrenalinem.“ dodá ještě než hlavu zase skloní k zemi, snažíc se úplně vyhnout očnímu kontaktu. Bohužel se nejedná o něco nenápadného, a tak jak čekala, brzy přišla ona otázka ohledně zajímavosti země pod nohama. Nakonec se rozhodla hlavu zvednout a na okamžik se na něj zadívala. Modrým i hnědým kukadlem, než pohledem uhnula směrem na cestu. “Prostě jen nejsem zvyklá mýt svazaný vlasy, je to hrozně omezující.“ zavrčí v odpovědi, tentokrát pozorujíc okolí cesty po které kráčeli, nakonec je to asi účelné vzhledem k tomu, že mají hledat jednorožce, nebo tedy jednorožec by mohl najít je. Nějakou dobu pokračovala po cestě v tichosti, dávajíc pozor na své okolí. “ Takže… máš nějaký specifický plán, nebo jen počkáme, až ho uvidíme?“ zeptala se, prsty si přitom hrála ze spodním okrajem luku, který měla na zádech.

Uchechtne se a mírně kývne hlavou. V podstatě měla pravdu. Pokoušení osudu a nálady Kotlíku bylo tím, co ve výsledku stálo za tím vším. Riskovat v podstatě všechno pro to napětí, které bude následovat a jak z toho nakonec vlastně dokážou vybruslit. On osobně měl tohle hodně rád, zadělat si na problém, který má nějaké následky, nebo se dostat do nebezpečné situace a nechat pak už jen v podstatě na štěstí a vlastních instinktech, jestli se vůbec dostane z podobné patálie ven a jaké následky to nakonec bude mít. Ve většině případů to totiž nějaké ty následky mělo, ať už zranění, únavu, nebo poničení vybavení. To bylo ale pořád něco, co se zvládlo nějak napravit, vyléčit nebo nahradit. “Vždycky je lepší si nechat nějakou tu facku v záloze. Navíc tohle je ještě prkotina oproti tomu, co bych možná byl schopný říct nebo udělat.“ Odvětí a pokrčí rameny. Alespoň mohl ze svého seznamu, na co si dávat pozor, škrtnout Ayinu letící ruku směřující na jeho tvář. Ne, že by ho to asi moc rozhodilo, spíš by musel zapřemýšlet, za co si jí vlastně zasloužil, ale nakonec se vždycky něco takového našlo. Jen ty holky měly občas pěkně pomatené důvody. Na tuhle se ošklivě podíval, téhle se podíval zase do výstřihu, který mu beztak div nestrkala do obličeje. Ženský občas netušily, co chtějí a chovaly se až moc přecitlivěle.
“To nemůžu posoudit, protože jsem tě viděl střílet jen jednou. Mohlo to být štěstí. Takže je lepší mít alespoň nějakou jistotu. Pro mě rozhodně. Svoje záda mám totiž docela rád.“ Pronese, jako by to samozřejmě byl ten nejdůležitější důvod a nikoli jen docela dobrý. Navíc pokud by netrefila nějaké důležité orgány, třeba by to i přežil a zůstala by mu další skvělá jizva, o které by mohl vyprávět nějaké holce v posteli. Samozřejmě by si ten příběh přikrášlil, protože říct, že ho nějaká nešika trefila šípem do zad, rozhodně nezní nijak hrdinsky a nemělo by to ten správný efekt. “Asi ani ne. Navíc, i kdybych ti řekl, že bys měla, tak se tak beztak cítit nebudeš. Pochybuju, že bych ti dokázal nařídit, jak se máš cítit, když ti ani tvoji blízcí neumí nařídit, jak se máš jako správná dáma chovat. Spíš je hezké potkat někoho, kdo sdílí tenhle pohled.“ Odvětí a pousměje se. To byl taky většinou důvod, proč neměl nikoho na nějaký vážnější vztah. Pokud je chtěl vytáhnout na nějaký výlet, který obsahoval i setkání s nějakou potvůrkou, tak mu říkali, jestli se náhodou nezbláznil, že to nepřipadá v úvahu, že se můžou radši kochat západem slunce nebo se jít projít po městě. Kdyby chtěl dělat tohle, tak zůstane poslušně doma, a i přes svůj hendikep s magií se snaží vyhovět svému otci.
Mírně kývne, ačkoliv toho si asi zrzka těžko všimne, když pořád zírá do země. Nikdy mu to nepřišlo zvláštní, že víly prožijí několik lidských životů, zatímco v porovnání s lidským životem je to pěkná délka. Jenže nedokázal to posoudit, protože v kůži člověka nikdy nebyl. “Asi tak trochu od obojího. Měl jsem spíš dost toho, jak jsem v rodině ten špatný, tak bylo lepší zmizet a najít si něco vlastního a nestvůry mě vždycky zajímali, takže to byl i docela logický krok, kudy pokračovat.“ Odpoví jí mírně zamyšleně, ale dál se dívá spíš po lese a okolí, než aby se vrátil pohledem k ní, ačkoliv ten zájem v hlase mu neujde. “U mě byl spíš otec asi rád, že jsem zmizel.“ Zamumlá v reakci na to, že rodiče většinou chtějí, aby dítě šlo v jejich šlépějích. Jistě, jeho otec taky jednu dobu usiloval o to samé, ale když se objevila jeho magie, tak se to začalo jen zhoršovat. Byl zklamáním ve všech směrech. I v těch, které nedokázal ovlivnit. I když na ní nekoukal po své otázce na zajímavost země dlouho, tak její pohled ještě stihl, než se otočil směrem k lesu. Odlišná barva očí nebyla tak nenápadná a v ten moment tak trochu pochopil, proč na něj vlastně celou dobu koukala jen jedním okem. Někdy odlišnosti až moc soustřeďovali pohledy a otázky. “Zajít do lesa by sice bylo super, ale taky o dost nebezpečnější, takže spíš počkáme, jestli se někde nevynoří. Takhle k cestě by šel jen jeden, takže alespoň se nebudeme potýkat s celým stádem.“ Odpoví jí, zatímco se zahledí na jeden kus lesa dál od nich, kde zahlédne pohyb. Udělá dva rychlé kroky dopředu, aby zjistil, jestli to není jen nějaký přelud, ale ne, zahlédne tmavého ryzáka, který vyjde zpoza stromů a zastaví se pár metrů od lesa, aby sklonil hlavu a začal žrát trávu. “A teď přijde ta horší část. Uhádni, jestli je to jednorožec nebo obyčejný kůň, co se zatoulal.“ Zamručí Tarron, zatímco se zase o něco ke koni přiblíží, ovšem pořád jsou tak dvacet nebo třicet metrů daleko, ovšem kůň je očividně uslyší, takže zvedne hlavu a nastraží jejich směrem uši. V podstatě nic na něm nevypadá, jako by šlo o nějakou bestii, která by si Ayu chtěla dát s chutí k večeři.

Je pravda že zrzečka nikdy pro facku nešla daleko, naopak si ji nechávala v záloze hned za prvním rožkem a občas přiletěla skutečně nečekaně a rychle, takže se dotyčný ani rozkoukat nestihl, ale aby rozdávala facky za každou drobnost? Vždyť by nedělala nic jiného a kam by se pak poděla všechna ta zábava okolo. Vždyť by to byl na ni bič a ani by se neotočila na místě a už by ji vedli do nějakého zamčeného pokoje, aby nemohla nic provést. Ne kdepak, tohle si skutečně raději odpustí a místo toho se bude jen vesele bavit nad adrenalinovými zážitky.  Už to nekomentovala, jelikož si zatím ani nechtěla představovat co by byl a nebyl schopný udělat takového, aby si za to od Ayi vysloužil pořádný lepanec zprava a zleva. Mají mnohem zábavnější a zajímavější věci na práci než uvažovat nad konspiračními teoriemi smrtelnosti chroustů.
“To bych si nakonec mohla vzít k srdci, ale uznávám tvé obavy – i když trocha té důvěry by neuškodila. Já tě taky neviděla chytat jednorožce a stejně s tebou jdu.“ schválně vynechala slova, že mu důvěřuje nebo dokonce věří. To říct také úplně nemůže, ale nějaká ta důvěra tam nejspíš přece jenom bude, když s ním tedy míří do neznáma za jednorožci. Jistě by si za jiných okolností dovolila trochu toho šrumu v případě nutnosti vystřelit, kdy by jej schválně jen tak tak minula, aby mu přivodila malý infarkt, ale není žádná malá princeznička, aby si dokázala dělat srandu při hledání podobné obludy jako je jednorožec. “To bereš všechno vždycky tak vážně? Co kdyby ses zkusil trochu uvolnit v tom pomalém umírání?“ zakroutí hlavou a ušklíbne se na něj. Nutit ho nebude, ostatně by ji možná i potěšilo, že se jí nehodlá vnucovat nějaké pocity. Takový pěkný začátek nestabilního přátelství, řekla by. Lepší než klasické pokusy o získání její přízně, kdy si muž myslí, že může všechno, když je Aya pouze žena. Tohle rovnocenné chování je jí příjemnější než kdyby se na ni díval nahoru.

“Ten špatný? Takže takové šedé kuře?“ pozvedne obočí, když už tedy se zájmem poslouchá tu nesrovnalost a cestu, kudy se dostal až sem. “Nevím jak je to u vás víl s tím, kdy jste špatní, ale asi je to fajn – teda, kdyby to tak nebylo, nebyl bys tady a nedělal to, co tě baví. A nejdřív bude litovat ten kdo tě šedým kuřetem nazval jelikož mu můžeš předhodit zajímavější život.“ zřejmě se jednalo o slova podpory, nejspíš, i když Aya v tomhle podporování nikdy nebyla nejlepší, tudíž je trochu složitější určit jestli mluví jen do větru nebo se snaží nabídnout rameno na opření, když mu to ta rodina takhle kazí. Nezůstane ale u té podpory moc dlouho, spíš změní téma stejně rychle jako začalo to předchozí, konkrétně se zajímá o ten úžasně zajímavý plán akce. “To zní dost rozumně. Nebudu lhát, raději budu řešit jednoho než deset.“ kývne hlavou a rozhlédne se po okolí. Očima zkoumá stromy a prostor mezi nimi, už se směrem ke své společnosti neotáčí, ale věnuje svou pozornost okolí. Pozornost přiláká až jeho rychlejší pohyb, kdy se zaměří tedy jeho směrem a následně směrem, kterým se dívá. Přimhouří trochu oči, když zpozoruje ryzáka. “Hádat? Jednorožci jsou v tomhle tak nepříjemní. Kdybych po něm vystřelila mohlo by ho to naštvat. Obyčejný kůň by jen utekl ne?“ zauvažuje nahlas, zatím co několika kroky dojde do stejné vzdálenosti jako Tarron a zastaví se vedle něj. “Nebo když jsem tedy ta návnada? Jen bych potřebovala půjčit nůž nebo tak něco, v šatech se běhá špatně, ale když je zkrátím vylezla bych i na strom, kdyby se ten kůň měl v plánu poobědvat. V tom případě bych ale počítala s tím, že ho k obědu nepustíš, když už bych si zničila šaty.“ pokrčí rameny a založí si přitom ruce na hrudi. Plán jako plán, no ne?

Pobaveně se usměje, když mu jeho obavy a nedůvěru zase hezky vrátí. “Ukázal bych ti doporučení od mého učitele a mých společníků, ale…učitel je v důchodu a společníci nejsou. Většinou chodím sám, protože většině lidí a víl se úplně nelíbí styl mého chytání příšer.“ Ne že by tedy měl zástupy zájemců, kteří by chtěli vidět mistra jako je on při práci, ale pokud mohl počítat těch pár, co se k němu omylem přichomýtli, ať už kvůli nějaké sázce nebo jen zvědavosti, tak moc nadšení nakonec nebyli. Jemu ale jeho způsob lovu vyhovoval. Převážně proto, že každý jeho lov mohl být s klidem jeho poslední. Zatím mu to ale z nějakého i jemu záhadného důvodu vycházelo. Možná právě ten risk přitahoval štěstí na jeho stranu, nebo mu to možná lépe myslelo pod tím tlakem, který si na sebe sám vyvinul. Přece jen strach o život a pud sebezáchovy z vás často vytříská to nejlepší, co můžete nabídnout. “Ve valné většině případů ne. Tak trochu zvážním na lovu. To bude asi jediné místo a chvíle, kdy se aspoň trochu snažím být vážný. Takže vzhůru do toho umírání. To pomalé totiž nezní jako moc velká zábava.“ Odfrkne si a začne si pomalu prokřupávat klouby na ruce, zatímco se hezky rozhlíží, kde by mohlo co vykouknout z lesa nebo i ze země. Jeden nikdy nevěděl, co na něj odkud vyskočí. Sice tu nebylo tolik monster, abyste o ně zakopávali, ale nějaké mohlo přijít vždycky. Zejména, když to nejméně čekáte. Koutkem oka na chvíli zabloudí směrem k Aye vedle sebe a pousměje se. Na to, jak se vlastně potkali, asi úplně nečekal, že spolu vyrazí lovit. Pokud se nenechá zabít, tak by z nich mohla být i dobrá příhodná dvojka. Když na sebe ještě někdy narazí v podobném duchu.
Mírně pozvedne obočí nad tím slovním spojením. “Černá ovce zní krapet líp než kuře. To zní jako bych byl nějak neduživý.“ Odfrkne si a v hlavě se mu objeví představa malého kuřete s jeho hlavou. Už jen to bylo bizarní. I když asi jeho hlava ve spojení s ovcí by nebyla o moc lepší, ale to slovní spojení alespoň pro něj dávalo větší smysl. “Myslím, že návštěvu a předhazování svého života otci asi odložím na neurčito, ale jinak máš pravdu.“ I tak ale bylo hezké slyšet, že vlastně naložil se svým životem dobře. I když to si možná jen domýšlel a byla to slova někoho, kdo ho v podstatě vůbec neznal a věděl jen tu trochu informací, co mu prozradil. I tak to ale bylo příjemné. Pak se ale uchechtne, když mu tedy schválí jeho plán, že jít do lesa není prostě rozumné. Aby se potýkali s deseti hladovými masa chtivými jednorožci, nebyl ani jeden z nich vycvičený. Nebo o tom v případě Ayi alespoň pochyboval. Ani on by nebyl zrovna v takové situace jako doma. Pak se ale jeho pohled zaměří na koně, nebo alespoň zatím zvíře vypadající jako kůň, který vyjde z lesa. “Proto mají taky to lovení často jednodušší. Utéct může po střele klidně i jednorožec. Navíc jak pak ověříš, že to je kůň nebo jednorožec? Půjdeš za ním?“ Nadhodí a mírně pozvedne obočí. Ne, střílení rozhodně nebyla nejlepší varianta ověření toho, co to před nimi vlastně je. Když se ale zmíní o tom, že by tedy splnila svůj účel návnady, otočí se na ní a kývne. “To zní jako lepší varianta.“ Souhlasí a pousměje se. Pak vytáhne jednu ze svých dýk, které sebou nosí. “Nůž nemám, ale tohle by mělo posloužit úplně stejně.“ Poznamená a podá jí čepel. “Jen teda doufám, že umíš rychle utíkat, pokud si z tebe bude chtít ukousnout, ale spíš se nechá pohladit nebo něco takového, a pak se tě bude snažit dostat do lesa. Většinou nalákají kořist zpátky ke stádu. Samotáři jsou to jen málokdy.“ Odpoví a ještě jí sdělí další užitečné informace. Přece jen jednorožci lákali děti a lidi obecně do lesů, aby je tam mohli ulovit se zbytkem. Že by někoho sežrali hned se mu asi ještě nestalo, i když to neznamenalo, že stát se to nemůže.

“Ne každý je ochotný riskovat s někým, koho sotva potkal. Je to jako svatba, taky se do ní pohrneš s nějakou naprosto cizí osobou – teda, tohle lovení příšer je stokrát lepší než nudná svatba. Taková zábavnější a hlavně.“ pokrčí nad tím rameny. “… hlavně si u toho nemusíš nikoho brát a ničit si život.“ ušklíbne se a zaměří se pohledem kamsi před ně. Ne že by úplně potřebovala nějaká speciální doporučení, vždyť mu před chvílí řekla, že jí je to dost možná úplně jedno, a tedy není ani potřeba dokazovat si něco o opaku. Samozřejmě by si ráda přečetla, co o tom cizinci vykládali ti, kteří se k němu přidávali před ní, už jen proto, že by bylo zajímavé mít uklidnění, že to přežili, ale takhle to dávalo větší dávku adrenalinu a neznámá. Jaká věčná škoda, že si nepřečte doporučující dopis, aby mohla obdivovat jeho schopnosti dříve, než je vlastně uvidí. Tiše se uchechtla a pak pokrčila rameny. “Jistě, ty vážné situace, kdy jde o život – u toho se jen těžko dá smát.“ kývne na souhlas a pak jen pokrčí rameny. “To je slovo do boje. Lepší umřít rychle a svižně, než se plácat po zemi v kalužích.“ pronese až překvapivě zapálená a s pobaveným úšklebkem na tváři. Ona je tak trochu takové šílené mládě tohohle světa. Ne natolik šílené, aby vyhledávala jen ty nepříjemné situace, ale divoká dost na to, aby se do nich dostávala zvědavostí nebo náhodou. Dnes asi vyhrávala ta zvědavost.

“Jo! To je ono... ovce, ne kuře.“ zašklebí se a plácne se do čela. Jak mohla zaměnit ovci za kuře, nebo kuře za ovci? Asi ji to bylo jedno, důležitá byla konec konců pointa, která měla z celé situace nakonec vyplynout. “Třeba to někdy vyjde.“ dodá ještě. Ona by se rozhodně netajila úspěšným životem lovce příšer, když by byl tak plný adrenalinu a úspěchů. Š la by tím otci zamávat pod nos, kdyby teda měla s otcem špatný vztah. To, co se před nimi objevilo a jevilo se to jako zatím obyčejný kůň si nakonec vysloužilo dostatek pozornosti a vymýšlení nějakého toho plánu pro budoucí postup. Její nápad nakonec nebyl tak k využití, ale nesetkalo se to s nafučenými tvářemi, jako spíš s uznalým přikývnutím. “Pravda.“ kývla tedy na souhlas s jeho slovy, vždyť nakonec stejně navrhla to vhodnější a tedy, aby si šla to zvíře více méně pohladit a případně utéct někam do bezpečí. “Díky“ nahodí pyšný úsměv, že byl její plán B vlastně schválen a natáhla ruku po dýce. “To bude stačit.“ vezme dýku do ruky a předkloní se. Vykasá si látku sukně a pak ve výšce stehen zabodne dýku do látky čepelí projede až k dolnímu lemu. Pak látku nařízne do strany a podá mu dýku zpátky. Trhnutím nakonec utrhne těžkou látku Z dlouhých šatů najednou byly šaty s délkou do půlky stehen a Aya mohla děkovat, že nikdy nevyšla z domu, bez kalhot. Sice jí její otec kalhoty zakázal, pokud nešlo o jezdecký oděv, ale ona je stejně vždy sebrala, pro podobné situace. Takže šikulka upnuté kalhoty pod sukní, takže se tu nepohybovala zcela nahá – ne že by ji to v jiné situaci vadilo, prostě si uříznout sukni a mít ji tak krátkou i za předpokladu, že by její nohy byly holé. Prostě šikula. “Jasně, chápu. Nemusím utíkat tak rychle, stačí, když budu hodně rychle šplhat.“ ušklíbne se a odhodí látku kamsi za sebe. “Chápu, nechá se pohladit a pak mě bude odvádět pryč. Jasně. Spoléhám na to, že ho pak nenecháš dojít moc daleko.“ ukáže na něj prstem a pomalu vykročila směrem ke „koni“. Někde v půlce cesty na sebe upozornila zamlaskáním a po pár krocích natáhla ruku, kdyby si snad ten divoch chtěl dojít pro pohlazení

Při slově svatba se zamračí. “Někdy toho dotyčného můžeš i znát, záleží, kdo tu svatbu chce zorganizovat.“ Odvětí a pokrčí rameny, ačkoliv téma svatby rozhodně nebylo něco, co by tu chtěl probírat. Kdyby zůstal doma, tak by mu rodiče nejspíš našli nějakou vhodnou partii. Nejspíš hlavně kvůli tomu, aby ho mohli uklidit někam jinam než do skláren, kde byl k ničemu. Ovšem co z domu odešel, tak nad svatbou nepřemýšlel a ani žádnou v dohledné době neplánoval. Sice ji úplně ze svého života nevylučoval někdy do budoucna, ale rozhodně to neviděl na nějaké blízké časové období. “Myslím, že na to ničení si života by měl někdo další odlišný názor, protože tohle ti může život zničit se vším všudy a doslova ho ukončit. Na rozdíl od manželství, které to dělá jen v určitém přeneseném smyslu slova. I tak je to ale rozhodně zábavnější cesta.“ Musí jí nakonec dát za pravdu a pousměje se. Mírně pozvedne obočí a podívá se na ní. “Věř mi, že i v takových chvílích se dá smát. I když to bude spíš vedlejší produkt toho nebezpečí a ohrožení života. Alespoň u mě. To ale nevylučuje, že to neberu vážně. Je to složitější na vysvětlení.“ Uvede to ještě trochu na pravou míru, protože on sám se občas byl schopný smát, nebo minimálně usmívat a vyzývat tu příšeru, proti které měřil síly, aby tedy předvedla, co umí. Možná kdyby si občas tohle provokování ušetřil, tak nemusel odcházet s takovými zraněními. “Koukám, že jsi do toho umírání taky celá hrr. To se mi líbí.“ Pronese a mírně kývne hlavou. Jak často jste totiž potkali někoho, kdo měl alespoň částečně podobný pohled na svět jako vy? Moc často to nebylo, alespoň v Tarronově případě, kdy on byl většinou za podivína, když se vrhal do životu nebezpečných situacích s úsměvem na tváři.

“Hmmm…“ Jen zabručí na souhlas. Jistě, třeba to jednou přijde, ale pochyboval o tom, že by jeho otec někdy dokázal ocenit život, který momentálně vede. Byl zklamáním, které ani podobný úspěch nepřebije. Kdyby byl druhorozený syn, tak by to nejspíš nebylo nic hrozného, to by ho otec možná i podporoval a nedonutil by ho se vzdát používání jeho rodinného jména. V podstatě by ho nevydědil a nevyhodil z domu, ačkoliv v tomhle byl alespoň Tarron napřed a odešel sám. Sice nemohl vědět, kam až by jeho otec zašel, ale rozhodně by ho nějak donutil ustoupí z jeho pozice prvorozeného dědice, protože zkrátka nebyl vhodným kandidátem na tenhle post. Jeho mladší bratr tam zapadl jako ten správný kousek skládačky, který jste našli až na druhý pokus. Pak se ale raději, než na svého otce soustředí na zvíře, které vyjde z lesa, a na plán toho, jak zjistit, o co se jedná. To byla momentálně otázka za sto zlatých, které by se mu upřímně docela hodili, ale jejich zisk by byl beztak jen pomyslný. Trochu ho překvapí, že není Aya uražená, že její plán hned smetl ze stolu, ale očividně jí to vadilo o něco míň, když jí schválil druhý nápad. Nebyl tak špatný a on sám ho ve většině případů neměl šanci využít, tak proč jednou nevyužít možnost, že má komplice a může tak poslat někoho jako návnadu. Pak jí půjčí dýku a pozoruje její konání. Upřímně ho překvapí, že na sobě má pod šaty ještě kalhoty. “Vždycky chodíš takhle vybavená? Ty kalhoty bych nečekal.“ Pronese a mírně pozvedne obočí, ale pak se místo pohledu na její nohy zakryté kalhotami, podívá na koně nedaleko nich. “Přesně tak a doufat, že za ním nepřiběhne stádo, to by pak nemuselo být ideální.“ Doplní a ušklíbne se. Ani jemu se představa toho, že je uvězněný na stromě, pod kterým na něj čeká stádo jednorožců zrovna nezamlouvala. “Pokud je to jednorožec, pokud ne, tak se možná nechá jen pohladit a je to zaotulaný kůň.“ Řekne ještě, než jí nechá odejít směrem ke zvířeti a sleduje její počínání. Po zaznění zamlaskání se ryzák zaměří na zrzku a chvíli jí pozoruje, než k ní udělá pár kroků, natáhne hlavu a v podstatě začenichá, i když to je spíš něco, co by se dalo použít u jiných zvířat. Zkrátka nasaje její pach. Dalších pár kroků a drkne jí čumákem do ruky a následně i do ramene, pokud se tedy nechá. “Nevypadá nebezpečně.“ Pronese Tarron a udělá pár kroků směrem k nim, ale nedojde k Aye a ryzákovi, ale začne je obcházet, aby zkusil najít nějaký znak, který by snad napověděl, co před nimi stojí. Nejde ani tak dlouho, když si všimne jizvy na levém stehnu koně. “Vypadá to, že je ocejchovaný.“ Prohlásí, načež přejde ke koni blíž, zatímco pozoruje, co udělá, jestli vůbec něco, ale ryzák se očividně zatím věnuje Aye a jejímu oždibování nebo hlazení. Takhle se jednorožec rozhodně nechová, ne, když je kolem něj tolik lidí. Tarron dojde blíž k hlavě koně a položí mu ruku na kohoutek, kdy na něj ryzák otočí hlavu a ozve se zaržání, ale spíš jen sleduje, co to dělá. Blonďák tak přejede dlaní od kohoutku po boku koně až na jizvu po rozžhaveném kovu, který dává jasně najevo, že tenhle kůň někomu patří. Pod prsty cítí hrbolky jizvy. “Vypadá to, že jsme opravdu narazili jen na koně, který se někomu zatoulal nebo utekl. Jednorožec by jen těžko napodobil cejch, nemluvě o tom, že být tohle jednorožec, tak nás už někam táhne a nenechá se hladit a nestojí tak klidně.“ Pronese a otočí se na Ayu se svým závěrem. Nebylo to sice tak vzrušující, jak by si přál, ale holt to byl výsledek téhle jejich romantické procházky.

Svatba nebylo téma, které by Aya chtěla rozebírat na nějaké podrobnější úrovni. Spíš to bylo jedno z jejích hloupých přirovnání, které mělo její nebohou osobu zbavit nějakého bodu konverzace. Jak se ale ukázalo i její společnost k tomu měla co říct, když přišla na trh přímo s organizací. Samozřejmě, pokud svatbu plánoval někdo, kdo byl součástí onoho páru bylo to něco jiného, jak když jí její otec předhazoval, že jí vdá, pokud se v nejbližší době neuklidní. Občas ji to docela vyděsilo, byť by to dobrovolně nepřiznala ani kdybyste jí mučili. „Nejspíš.“ pokrčí nad tím rameny a raději k tomu nic nedodává. Už tak jí v hlavě znova vrtala myšlenka, že by se měla co nejdříve vzdálit, někam, kde jí nikdo rozkazovat nebude – ne že by ty rozkazy co dostává teď měla v plánu nějak ctít, to se pravděpodobně nestane ani ve chvíli, kdy by se jí pokoušeli nacpat do svatebního. „Ono i to špatné manželství může život ukončit podobně jako tahle výprava, ale dobrá – příště se budu věnovat jinému přirovnání, které bude více adekvátní situaci. Nebo se o to alespoň pokusím…“ dodala k jeho slovům. Pro ni by vynucené manželství konec života rozhodně znamenalo, není totiž zrovna poslušná domácí ženuška, co se bude věnovat úklidu a vaření, nebo nedej bože výchově dětí. Nějakou dobu ještě nechtěla děti ani vidět – minimálně ne ty svoje budoucí. Při jeho následující větě si ho znovu prohlédne a zakroutí hlavou. Tohle vyjádření ohledně smíchu se jí zamlouvalo o trochu víc, ačkoliv pokud by šlo skutečně o život asi by nesdílela onen smích například při útěku před ostrým rohem jednorožce, ale možná teprve ve chvíli, kdy by bezpečně seděla na větvi by se v rámci nastřádané euforie, začala smát. „Život je k mání jen jednou, ale i kočka má sedm životů, proč by člověk nemohl mít alespoň tři, každý na jiném místě v jiné době?“ pronese s pobaveným úsměvem na tvářích a dál si to vykračuje lesní cestou jakoby se nechumelilo a oni se právě bavilo o tom, na jaký způsob by měli doma připravovat krocana nebo krůtu. Zkrátka a dobře docela obstojná konverzace hodná dvou cizinců.

Aya možná vypadá jako holka, co by nejraději fackovala dřív, než by to promyslela pořádně, ale tady byla na cizím písečku. Tady se vetřela do společnosti někoho zajímavého a přikvačila se k jeho práci jen tak, aniž by ji sama dokonale poznala. Možná byla zbrklá a trochu divoká, ale neměla v plánu vrhat se bezhlavě po jednorožci nebo po něm střílet, pokud by to nebylo efektivní. Převzala si dýku a upravila střih svých šatů ke své spokojenosti, alespoň pro případ, že by to potřebovala. „Více méně, většinou když mám v plánu se cestou pustit do něčeho nepředvídatelného. Osobně nejsem moc velký fanoušek těch těžkých sukní, špatně se v ní jezdí na koni, běhá a o šplhu ani nemluvě.“ pronese trochu nepřítomně, když ze zbytku sukně odtrhává ještě zbytky uvolněných nití. „No dobře.. tak třeba bude kotlík na naší straně.“ pronese ještě než se vydá směrem ke koni. Srdce ji bylo rychleji, nikdy jednorožce neviděla, pokud by ho viděla dneska, mohla by říct, že se její den naplnil konečně něčím pořádně zajímavým a prohlásila by ho za úspěšný. I když i ona výprava do lesa byla sama o sobě docela dobrodružstvím po dlouhých dnech jen ve vesnici nebo domě. Jakmile si ji kůň začal prohlížet a udělal k ní pár kroků, přejela jeho hlavu očima, aby si ho trochu lépe prohlédla, a nakonec se po jeho pobízejí drkáním, nechá uprosit a zvedne k němu ruce, aby ho pohladila po čele a pak po krku. Tím ho zaměstnává, kůň vypadal, že na to byl zřejmě zvyklý a Aya se brzy nechala v táhnout k té koňské nádheře, že ji ani nenapadlo ho lépe prohlédnout. “V tom případě nejen že nevypadá nebezpečně, není nebezpečný. Je v podstatě jako plyšák, když se nechá takhle hladit od cizích.“ konstatuje jednoduše a dál koně hladí po krku. “Tulák je taky docela úspěch, alespoň je možné dovést ho domů. Je asi škoda, že to nakonec není jednorožec, ale alespoň se nevrátím s prázdnou, pokud teda nemáš v plánu pokračovat v hledání.“ odmlčí se a rozhlédne se okolo. Ryzák neměl ani ohlávku a jen tak ho asi nepřemluví, aby s ní šel zpět do vesnice. Buď na něm bude muset odjet a držet se hřívy, nebo někde sežene alespoň kus lana. „Tarrone? Nosíš, u sebe lano?“ zeptá se a krátce se po něm ohlédne. Podle jeho odpovědi buď převzala lano, uvázala smyčku a uvázala ji koni kolem krku, nebo se na něj pootočila s druhým nápadem. „Každopádně je potřeba ho odvést, můžeme na něm zpátky odjet, pokud mi pomůžeš na hřbet.“ pokrčí rameny a ryzák ji nezaujatě, začne okusovat vlasy stažené do culíku.

Svatbou se očividně nechtěl zaobírat ani jeden, i když těžko říct, jaké důvody k tomu měla dívka, která mu momentálně dělala společnost. “Ale ne, kvůli mně se nemusíš se svými přirovnáními omezovat. Jen musíš počítat s tím, že se k nim třeba někdy i vyjádřím.“ Odvětí a pokrčí rameny, jako kdyby spolu snad měli strávit nějakou delší dobu. Nepředpokládal, že by to hrozilo, ale třeba jim kotlík do budoucna připravil nějaká další setkání, které proběhne v podobném nebo třeba i úplně jiném duchu než to současné. Tím ale hodlal konverzaci o svatbě ukončit, protože proč si kazit náladu něčím takovým, že? Nebylo to potřeba a měli na práci jistě zajímavější věci než rozebírat to, jak je rodiče nutí do svatby, kterou si usmysleli, že je pro jejich rodinu výhodná a pro jejich děti nejlepší. “Nejsem si jistý, že to zrovna takhle funguje. Vědět, že má někdo víc životů pak kazí tu zábavu a tajemství ohledně faktu, jestli z nějaké situace vyvázneš živá. Kdybys věděla, že máš životů, byla by to nuda. Možná by ses ani nesnažila si ten krk zachránit, kdybys měla pocit, že už to stejně nevyjde.“ Ušklíbne se a pokrčí rameny. Ne, že by jí chtěl podceňovat, ale tak nějak předpokládal, že když nemáte pocit, že jste na prahu smrti, tak ze sebe nevydolujete to, co by vás třeba mohlo zachránit. Prostě byste si řekli, že je to dobré, že vám zbývají ještě jeden nebo dva životy, tak to není konec vašeho pobytu tady. I když co on věděl, třeba to tak u nějakých bytostí fungovalo. Ať už reálně nebo jen v psychické formě, kdy se přeneslo něčí vědomí do někoho jiného. Na tomhle kontinentu už se určitě stali divnější věci než jen tohle.

K dobru jí rozhodně přičetl to, že byla očividně víc praktická než většina dam, které potkal. Možná i žen obecně, když se to vezme kolem a kolem. Nepohyboval se zrovna kolem žen, které by rády nosili kalhoty. Většinou tedy nejraději nenosili nic, ale to asi Aye zrovna vykládat nemusel. “Očividně dáváš přednost víc akčnějšímu cestování než většina žen ve tvém postavení.“ Odvětí a polovičatým úsměvem. Upřímně si nedokázal představit třeba svoji matku, jak někde běhá nebo šplhá po stromech. Jízda na koni, jistě, ale i tak by jistě dala přednost pohodlí kočáru než se natřásat v sedle. Ovšem jeho matka byla úplně z jiné charakterové sorty, než byla očividně Aya. Nemluvě o tom, že se jednalo o vysoce postavenou vznešenou vílu. I s tím se prostě nesli určité rozdíly v chování osob. Pak ale už pozoruje Ayu a její počínání vůči zvířeti, které pozoruje o něco ostražitěji než dívku. Přece jen on tu z nich dvou byl odborník na magické tvory, které měl lovit a kteří rádi lovili je. “I když je zvláštní, že utekl, když je takhle přítulný. Většinou utíkají divočejší koně.“ Odvětí a pokrčí rameny. Tedy, ne že by i tak kůň nemohl dostat důvod k útěku, jen to bylo méně pravděpodobné. To už si ale koně mohl prohlédnout, najít cejch a opravdu se ujistil, že není nebezpečný. Prostě obyčejný kůň, který se zaběhl nebo cíleně utekl. Ve výsledku to ale bylo jedno, rozhodně bylo lepší, aby ho vrátili majiteli, než aby ho tu nechali na pospas divé zvěři nebo jiným magickým příšerám, kterým by jistě i kůň přišel jako chutná svačinka. “Ne, další pátrání v plánu nemám, takže ho klidně můžeš vrátit.“ Odpoví a podívá se na ní. Ne, že by tedy nemohl dál pátrat, ale nevypadalo to, že by měl mít větší štěstí, než měl doteď. “Ne, lano sebou nemám.“ Zavrtí hlavou. Nosil s sebou spoustu věcí, ale lano nebylo jednou z nich. Navíc dnes ani nebyl vyloženě vybavený na to, aby sebou měl všechno, co obvykle používal. Aya očividně měla ale i záložní plán. “Otázka spíš je, jestli je zvyklý na to, aby na něm někdo jezdil. Někteří koně nejsou určení pro jízdu, ale pro tahání povozů.“ Odpoví a změří si koně pohledem. Tenhle nicméně vypadal tak, že by mohl být určen k jízdě a nebyl jen na tahání povozů, i když to si mohli ověřit dost brzy. “Tak pojď, pomůžu ti.“ Pronese a vrátí se pohledem k Aye, načež k ní přistoupí blíž, aby jí mohl pomoct na hřbet ryzáka a mohli ho tak dopravit zpět k jeho majiteli. I když je tedy ještě čekalo to, aby našli toho, kdo ho vlastnil.