Východní Tichý les

"Buď od té dobroty a chcípni." Šokované ticho, které se po těchto slovech nepostrádajících dávku jedu dospělé zmije, rozneslo po prostoru prvního patra, dokládalo jistý druh uspokojení hlavní aktérce, která bez špetky váhání nasadila úsměv povrchního snoba, zanechávajíc za sebou pětačtyřicetiletou ženu s výrazem, jakým se pyšní ryba na suchu. Otevírání a zaklapnutí úst ji provázelo ještě pár kroků po schodech, než se rádoby paní rodu rozhodla dát najevo rozhořčení, či spíše v jejím případě? Zraněné ego, tolik pocuchané od doby, kdy jí manžel přišel na opakovanou nevěru, na čemž se podílela právě Irelia, jejich jediná dcera s krokem dozajista elegantním, hrdým a pro tuto chvíli i vzdalujícím se od soptící babizny, jak poslední roky svou matku několikrát nazvala - jen nikdy ne před otcem. "Okamžitě se vrať a omluv se! Jestli to neuděláš, řeknu to tvému otci!" Ach, jaká to oblíbená součást každé diskuze - vyhrožování. Vzájemná nenávist pokaždé utvrzovaná obdobnou frází o zničení té druhé, rozcupování na nejmenší kousíčky, přičemž se to, jak se dalo čekat, dozví hlava rodiny. Něco, čím matka své dceři ráda vyhrožovala, aniž by tím získala jakýkoliv náznak respektu. V jejím případě? Pouhou lítost, ale té vůči ní nebyla Lia schopná. "Zkus to," dodá ušklíbajíce se tou představou. Uvidíme, jestli ti papá uvěří, dodá v duchu, úsměv od ucha k uchu, než se za ní zabouchnou dveře. Atmosféra, která nyní bude po několik dnů vládnout v domě, nebyla nic pro ni. Zůstaly tam samy dvě, což představovalo nekončící válku a žádnou kapitulaci. Otec se už druhý den nacházel v Zandile v doprovodu Remella, který se naštěstí uvolní dřív a dorazí do Tylony ještě předtím, než si ty dvě ublíží na zdraví. Lie bylo jasné, že se radši bude zdržovat v přítomnosti svého nejmilejšího syna, ostatně Sidrias byl pýchou rodu a společně dostali tolik příležitostí plánovat, jak zničit jediné dceři život naprosto pitomým svazkem, s nímž nesouhlasila - co na tom, že nevěděla, koho by si měla vzít? Všichni do jednoho byli stejní. Stejně nudní, staří a zámožní. A i tomu poslednímu z nich se líbila představa mladinké ženušky, s níž by se mohli chlubit na veřejnosti. To, že by jim Lia nejraději podřízla krky jako špinavým prasatům na porážce? O tom nepotřebovali vědět, dokud situace nebude natolik vážná, aby byla nucena vykračovat vstříc oltáři.

Dveře se s bouchnutím zavřely za nejmladším potomkem rodu Rocherdiel, pánům z Tylony, kteří toto město obývali po celé generace, jak její otec nikdy nepřestal vyzvedávat při každé příležitosti. Nejčastěji o večeři, jeho oblíbené téma número uno. Tmavovláska se ani jednou neohlédla přes rameno, zda se jí matka nerozhodla následovat a třeba i za vlasy přitáhnout do domu, ale nejspíš si vyřvávala plíce nad tou nezbednicí převlečenou za kotě s nadýchanou srstí, neškodné, ale přesto opatřenou ostrými drápky, kdyby se rozhodla, že té nevinnosti bylo dost. Rychlé kroky nenabíraly na intenzitě, byť její srdce tlouklo po tom, aby konečně utekla z tohoto šíleného místa. Namísto toho se nesla dál jako hrdá lady, kterou ostatně byla a tuto pozici si nehodlá nechat ukrást zatrpklou starou rašplí. "Scházela jsem ti, Merline?" Jedovatý tón se mávnutím proutku změnil na něžný, téměř dětský, když vstoupila do stájí, kde ji s radostným frkáním pozdravil jeden ze dvou věrných členů smečky, majestátní hřebec honosící se odstínem srsti tak tmavým, jako by byla vyrobena z jejích kadeří. Druhý na sebe nenechal dlouho čekat, mrštná vlčice, která žila vlastním životem a po Tyloně se pohybovala dle libosti. Kdokoliv by jí chtěl ublížit, musel by se zpovídat a to obnášelo určité nepříjemnosti, proto si nikdo na ni nedovolil ani hodit zlý pohled. "Ty bys tu ježibabu zakousla, viď?" S láskou, kterou očividně byla přednostně rozdávat zvířatům než lidem, si chlupaté stvoření k sobě přitiskla, hledaje u ní oporu. Někdy, v určitých chvílích vášnivého vzteku, se kochala možností poštvat Nyx proti té otravné stařešině, bavit se jejím kvílením, zatímco by z ní vlčice rvala maso, dokud by neodhalila bělost ohryzaných kostí. Určitě by to stálo za to, ale také by podobný čin obnášel nepříjemnou konverzaci s otcem, která by skončila... no, určitě ne v její prospěch. "Půjdeme pryč," osloví ty dva, zatímco se nebála ustrojit hřebce na výpravu do lesa, kam se měla vydat s Remellem následujícího dne. Lov jí pokaždé uklidnil, odvál všechno špatné. A její bratr? Zábavná společnost, o tom nebylo pochyb. Také se kolem něj točilo nápadnic, že si kuší musel prakticky prodírat cestu skrz ně. "Připravte mi mou kuše, dostatek šipek," štěkne rozkaz po služebnictvu, které se staralo o chod domu a stáje. Také měli na starost tu největší zásobu loveckých zbraní, protože Tylona byla oblíbeným útočištěm každého, kdo se rozhodl vyrazit na lov do tamních lesů. Netrvalo dlouho a Lia se vyšvihla do Merlinova sedla, po jeho bocích připevněné toulce se šipkami. Jednu kuši nechávala zavěšenou podobně jako toulec v brašně, ale druhou si přehodila na záda. Pobídka patami do slabin signalizovala ústup všem, kteří nechtěli skončit pod tvrdými kopyty jejího milovaného oře, po jehož boku mířila vlčice, než nabrala tu správnou rychlost, udržujíc směr. Pokaždé hádce mířila Lia do místní krčmy, kde se shromažďovalo velké množství cizinců ale i místních, kteří si potrpěli na dobré pivo, víno ale i společnost, neboť právě zde se utvářely skupinky lovců. Bez nějakého předchozího upozornění vyrazila ke stájím a byla by tam skončila hned, nebýt muže, který si vedl svého koně a jehož by klidně mohla přehlédnout, kdyby se neozvalo ostré zavrčení a Merlin by si nepřihodil svou do mlýna škubnutím hlavou. "Hou, hou, hou," poplácá hřebce po krku v chlácholivém gestu. "Měl bys dávat pozor, kam šlapeš. Někteří tu mají ostré zuby," ospravedlní chování vlčice, než koně znovu pobídne k chůzi, tentokrát viditelně pomalejší než s jakou si to hnala od domova. Před stájemi stačilo seskočit a elegantně přistát na nohou bez zakolísání, které obvykle pronásledovalo paničky nenarozené v sedle. Na rozdíl od nich si Lia při lovu nepotrpěla na dlouhé sukně - k její spokojenosti stačil kožený korzet, kalhoty a košile střižená tak trochu jako kratší šaty s dlouhým rukávem. Jedno místo ve stájích bylo vždy vyklizeno pro ni, vždyť za to krčmář dostával poctivé peníze. A zbývající volný prostor zůstával hned vedle, což znamenalo, že se dalšímu setkání nevyhnou.

Netrvalo dlouho a ozvalo se staré dobré vrčení, malý důkaz pouštění hrůzy, jímž si Nyx udržovala respekt mezi místními. Někteří cizinci si z ní pouštěli do kalhot, jiní se pokoušeli hrát drsně, že je nic nerozhází. Hlavně ne jedna vlčice, která jim ze zadku klidně mohla nadělat sekanou. Zanedlouho se přidal i hlas v doprovodu klapoty koňských kopyt, nejspíš v rámci opakované tendence ji popíchnout. Aniž by se ohlédla přes rameno, dávaje tak na sobě znát, co si o tom myslí, koutek rtů se zkroutí do škodolibého úsměvu. "Jistě. Věřím, že by se jí držela zuřivě. Zvláště z čelistmi zahryznutými do její nohy," nenechá si vyvrátit možnost, že právě takhle by mohlo setkání s kobylkou a vlčicí dopadnout. Nyx nepatřila mezi plachá, krotká stvoření, koně jí neděsily, v jejich prostředí vyrůstala. Hodlal se s ní pošťuchovat? Honit si ego? Nebo jí dával rady, jak se má chovat? Zrovna on? V tichosti, které se mezi nimi rozprostřelo, snad jen trochu poničené spokojeným frkáním ustájených koní, začne odepínat přezky brašen a postupně Merlina odstrojuje, jak se sluší a patří. K hřebci se jen tak někdo nepřiblížil, divokou povahou připomínal Liu a podobně jako ona, ani on neváhal, aby někoho nekopl do slabin.

"To má být... pokus o výhrůžku?" Až nyní se k němu obrátí čelem, levou dlaň položenou na Merlinově mohutné pleci. Přinášel na dotek jistotu, klid, něco, co cítila pouze s ním a s Remellem, s nikým jiným. Obočí jen lehoulince povytažené v náznaku, zda svá slova myslí vážně, nebo se je rozhodne poopravit tak, aby si nezpůsobil případnou újmu na zdraví, pokud dál bude pokračovat v podobném tempu. Do chvíle zodpovězení z něj nespouštěla pohled, teprve poté si prohlédla jeho věci. Lovec? Jeho tu nevídala, ale mohl být tím, kdo to zkusí jednou a znovu svou chybu neopakuje. Tichý les nebyl pro každého a lov to samé. Kolikrát se stalo, že se některý z dobrodruhů prakticky připravil o život vlastní hloupostí? Kolik vypíchnutých očí, zlomených kostí a nebo zabití z omylu museli řešit? Částečně to byl důvod, proč věnovala pozornost jeho zbrani, aniž by se jí prsty dotkla - mnohým to připadalo neadekvátní, jako by si jim dovolila číst v deníku. Někteří lovci své zbraně považovali za majetek, na který žádná ruka, kromě těch jejich, nesmí sáhnout. Už při pohledu cítila tíhu kovu a dřeva, smyslného spojení, které v ní vyvolávalo plamennou vášeň, ale tady by jí ruka vyloženě těžkla. Výrobek to byl, na její poměry, trochu neohrabaný, nic pro ni - dle jejích úvah spíš než na lov v lese byl dobrý na střílení z výšek, kde by se tělo podepřelo o kámen. Její neúměrná velikost i tíha by jí zbytečně rozptylovali. Tylona, vzhledem ke svému postavení, investovala nemalé peníze právě do vyvažování a zdokonalování mechanismů, což se o cizincově kuši říct nedalo. "Na tvém místě bych se zastavila ve zbrojnici a vybrala si jinou," navrhne sladkým hlasem než v závěru pokrčí rameny. "Pokud nemáš ji ostatním lovcům házet na hlavu.". Teprve nyní si ho rozhodne prohlédnout opravdu zblízka. Něco na něm jí bylo povědomé, ale tváře jí obvykle splývaly v nezájmu o jejich osobu. Věděl, že je lady, tudíž se s ní někdy musel setkat. Nebo mu její portrét visel doma na zdi, co mohla vědět. "Co jsi zač? Lovec zvěře určitě ne." Ne, nebyl jím. Ne co se zvěře týkalo. I Nyx se pokusila pouštět hrůzu jeho směrem, aby vyklopil pravdu a své úmysly v Tyloně.

Choval se jako každý druhý, který přijel do Tylony a hned si myslel, že za svůj život snědl víc moudrosti než kdokoliv jiný. Dle jejího úsudku i víc než jejich královna, nad čímž v tichosti a beze svědků protočila oči. Jen další z bandy idiotů, kteří o svých schopnostech nepochybovali podobně jako její nejstarší bratr. Ti dva by si bezesporu rozuměli, to se mohla vsadit. "No na zadek se z tebe neposadím," zareaguje pohotově po ukázce síly z pouhopouhého představení. Volturi bylo stejně prohnilé město jako její matka a neměla sebemenší touhu zdržovat se v přítomnosti někoho odtamtud, ať už dobrovolně či nikoliv. A snad, aby mu to dokázala, ustájí koně, své věci si vzala do náručí a písknutím popožene Nyx, aby se dala na cestu. Ani se nepokoušela vrazit ramenem do neznámého, tohle dětinské gesto si pro dnešek odpustí, jinak by musela nechat vyprat všechny svoje šaty a kdo ví, v čem by následující den lovila. Být jen o trochu milejší, možná mu i jedovatě popřeje šťastný lov, ale takhle jí úplně stačilo nedat mu ani sbohem a sebejistým krokem opustit stáje. Do hostince vrazila, nehledíc nalevo ani napravo, než vydupala po schodech do prvního patra rovnou do pokoje, který pro ni byl střežen jako oko v hlavě za cenu několika zlatek denně. Rázné zabouchnutí všem potvrdilo, že se mají držet dnes dál - ostatně spokojená bude, až se jí vrátí Remell.

Pomalu ale jistě kráčel tichým lesem směrem do Cyry. Nejprve mířil do Illivenas, ale na poslední chvíli si to rozmyslel, neboť jej dnešní krásný den do města příliš nelákal a bohužel v jeho živé paměti zůstaváala domovina jako místo, kam se zase tolik vracet nemůže. Od hudebních festivalů je to nějaký čas a do dalších ještě nějaká doba bude. Také si slíbil, že by mohl zapracovat na něčem novém a trochu svěžím, po dlouhé době by mohl opět zapracovat na své rozdělané skladbě, kterou už delší dobu promýšlí v hlavě. Několikrát se v dopise zmínil i otci, že něco takového skládá a je to teprve nedávno co mu přišla odpověď. Na jeho tváři se hřál příjemný úsměv, jak pomalu mířil do blízkosti hranic s Mairornem aby následně mohl pokračovat po jejich obchodu směrem dolů do Cyry. Už několikrát sem v minulosti zavítal - bylo to překvapivě klidné a milé místo, které jej nechávalo v tichu přírody zaměřit se pouze na to co potřebuje. Mnoho lidí sem nevítalo. Překročil jeden větší kořen a podepřel přitom rukou svou kytaru, kterou měl pomocí popruhu  nyní na zádech. Na sobě měl jen kalhoty , bílou košili a starší vestu zapnutou na jeden knoflík. Vlasy měl sepnuté sponou do vlasů v úhledném drdolu tak, aby mu nepadaly do obličeje, na jeho tváři se po celodenní chůzi už zračily známky únavy, někde během své cesty vytáhl ze své brašny píšťalu a během své cesty na ni začal hrát příjemnou melodii. Nabral do plic čerstvý vzduch a dál pomalu kráčel lesem, kde mu tráva sahala až nad kotníky. Zase se setkáváme starý příteli.." promluvil k lesu jako takovému ve své mysli. Zavzpomínal přitom na své oblíbené místo ve Fiplinu, strom opuštěný uprostřed nížin. Poprvé když místo navštívil, bylo to krátce po odchodu z Illivenas, co se na moment na světě cítil úplně sám a zároveň se štěstím ze svobody, kterou mu otec daroval tehdy cítil i bolest, že svého otce ztratil. Často pohledem směřoval směrem k domovu a když po letech své království opět navštívil jen tiše vzhlížel k jejich hradu, kde vyrůstal a kde jej otec ve všem podporoval. Nyní se tam nacházel jeho bratr, kterého otec zmiňuje v dopisech. I dnes ho v jeho batohu hřály dopisy jeho otce - samozřejmě ne všechny, kdyby měl všechny dopisy za 300 let skladovat, musel by si pořídit koně a kárku. Ale ty nejdůležitější byly stále s ním. Dnes ráno se k němu dostal další dopis od otce. Psal o pokroku, jaký jeho bratr udělal a Ragi byl na svého bratra právem hrdý. Ale čím blíže byl turnaj o korunu vílí říše, tím větší měl i svým způsobem obavy - o čem však nepochyboval, je to, že jeho bratr bude jejich lidu skvělým vládcem. Poslední dobou byl převážně znepokojen oslavou narozenin, která se zmiňovala v novém dopisu a i turnaj, který tímto nad celou vílí říší visel jako opar. Během jeho soustředění se i melodie, kterou hrál mírně změnila do smutnější a ne tolik veselé jako předtím. Pomalu pokračoval lesem, jelikož měl v plánu do setmění dorazit do Cyry. Ne že by snad neměl rád ten klid který mu tichý les poskytoval, ale byl si vědom i nebezpečí, které se v jeho tichosti ukrývaly.

Už tomu tak bylo, že Ragi cestoval z větší části sám. Stejně tak to nebylo poprvé co se pohyboval po téhle části tichého lesa, daleko od domova. Věděl co si může dovolit, jak daleko zajít, aby nebyl na špatném území nebo ve špatné části lesa, kde by mu jako magické bytosti hrozilo větší nebezpečí. Les kolem sebe jakoby ani nevnímal, jeho ponurou náladu si změkčoval poutavou melodií na píšťalku, zatím co pokračoval kupředu. Kytara se mu občas zhoupla na zádech a vlasy sepnuté sponou padly okolo špičatých uší směrem dolů podél snědého obličeje. Na první pohled bylo poznat že sem nepatří, nejen svým vílím původem, jako i tím jak působil. Pleť ošlehaná sluncem prozrazovala dlouhé hodiny strávené v pouštích jeho domoviny. Vyhrnuté rukávy bílé košile odhalovaly jen některá jeho tetování z cest, kdy ta nejdůležitější byla očím skryta, stejně tak, jako byla jeho duše odhalená v jeho písních. Nejprve hrál až příliš veselou melodii na ponuré prostředí kolem sebe, ale alespoň trochu jej tak měnil ve svůj vlastní prospěch. Teprve o chvíli později se melodie pozvolna změnila do táhlejší a tesknivé, kdy se jeho mysl opět přiblížila směrem ke Xibramu. Tichý nádech na okamžik přerušil zvuk flétny a výdech jej opět obnovil. I přesto, že se věnoval chůzi a hře jeho smysly postřehly praskání větví a tím i něčí kroky. Melodie opět ustala a Veragin flétnu zasunul zpět do batohu, načež pravou ruku položil na rukojeť svého meče. Rozhlédl se kolem sebe a tmavýma čokoládovýma očima si prohlédl nejbližší okolí. "Kdo je tam?" jednoduchá otázka, ale pevný hlas. Přece jen pocházel z královské rodiny, má za sebou několik desetiletí výcviku a byl dobře učený, aby si uměl svůj respekt nebo jen autoritu vepsat do hlasu stejně tak, jako svoje city dokázal vyjádřit ve svých písních. Meč zatím ale zůstával bezpečně v pochvě, i když vznešená víla dávno zaměřila směr zvuku. Udělal několik kroků směrem ke keři odkud se ozvalo poslední zakřupání větvě.

"Copak nevíte, že je krajně neslušné lidi sledovat?" pronesl další slova, zatím co udělal ke keři další krok, pak už to byl jen rychlý pohyb hbitých vílích nohou, aby se ocitl za zády dívky, která se schovávala za keřem. Naklonil hlavu mírně do strany a zúžil oči, kdy si ji prohlédl. "Ne že bych měl v plánu vás strašit, ale plížit se v těchto končinách k někomu dalšímu aniž by jste si ověřila, že je ozbrojen by mohlo být více než jen nebezpečné." konstatoval už smířlivějším hlasem, kdy dokonce povolil napnuté svaly a stáhl ruku z rukojeti meče pryč. Při svých slovech se na dívku dokonce i mile pousmál a nepatrně zakroutil hlavou. Udržoval si odstup, neměl sice takovou víru v to, že by dívka byla schopná ho na místě sprovodit ze světa, ale na druhou stranu zase - pořád byl až moc blízko Mairornu. "Sledovala jste mě schválně, nebo je to jeden z vašich koníčků, schovávání se za keři?" pokračoval s mírným pobavením. Kdyby býval měl rozpuštěné vlasy, možná by svůj původ alespoň na okamžik skryl, ale spona, která je držela sepnuté jeho špičaté uši odhalovala zcela neomylně.