Tichý les

"Ne, to není správná odpověď jenom pro tebe. Mě to přijde jako docela uspokojující odpověď." Odpoví mu jednoduše a ušklíbne se. Rozhodně ho nehodlala poslouchat, jak obviňuje jí nebo Illyrijce obecně z toho, že jsou hloupí. Přece jenom ona sama se dostala do velení jedné z legií, to rozhodně nemohlo znamenat, že byla hloupá. Jistě, možná podle něj neměli nic společného, ale ona mu mohla hodně jednoduše dokázat, že to má spoustu společného. Než ale stačila něco udělat, tak jí svými dalšími slovy namíchne ještě víc. "Dobře, tímhle to jen potvrzuješ. Jsi opravdu hloupý." Zareaguje chladným tónem a zavrtí hlavou. Jistě, nejraději by mu asi jednu vrazila ale drží se zpátky. Možná to bylo hloupé rozhodnutí, protože by mu tou ránou ukázala, že by měl víc uvažovat nad tím, co vypouští z pusy. Jenže to by tomuhle klukovi nejspíš vůbec nepomohlo, spíš by se snažil zamyslet nad tím, proč ho vlastně praštila a nejspíš by si myslel, že za to může to, že má pravdu. A tu radost mu úplně nehodlala dopřát, i když on by to asi ani jako radost nebral.
"I kdybys byl ten nejlepší posluchač, to mého života ti nic není." Její hlas se už trochu změní ve vrčení, protože to jeho dorážení v téhle její náladě není zrovna nejlepší způsob, jak jí donutit mluvit. Navíc mu nevěřila a opravdu neměla potřebu se svěřovat se svými problémy někomu, komu nevěřila. Zhluboka se nadechne a chytne se za kořen nosu, aby opět odolala nutkání ho praštit. "Výborně. Děkuju ti za rozbor mého života z tvého pohledu, o který se tě nikdo neprosil." Odpoví mu a následně se otočí, aby udělala několik kroků do míst, kudy mohla vyletět bez toho, aby se křídly někde zachytila. "Ale asi máš pravdu. Jdu za svými přáteli a raději to budu probírat s nimi." Houkne na něj ještě přes rameno, načež roztáhne křídla a mávne jimi, aby se dostala do vzduchu a nad koruny stromů. Pak už zamíří směrem zpátky k táboru.

Na to, že je po poledni, tu není bůhví jaké teplo. Ale co už, on i občasný vánek přijde vhod. Nacházel se na samé hranici Tichého lesa a za velmi nenápadného broukání si to štrádoval čím dál hlouběji. Z obličeje mu netryskala nijak výrazná posvátná pokora, před místem, jako je tohle, místo toho mohl každou chvíli začít tryskat pot, a to i navzdory přívětívému počasí. Lněná košile a kalhoty, obojí shodou okolností v téže nevýrazné šedohnědé barvě, to by problém nebyl, ovšem kožené boty by jistě jednoho mohly dovést na pokraj šílenství.
„Ideálně bych byl víla, chodil si naboso, nebo si možná i poletoval, a úžehu bych se také bát nemusel," uvažoval nahlas, zatímco se prozatím ještě obratně vyhýbal skupince pařezů. Šlo na něm velmi dobře poznat, že není zrovna stvoření lesa a rovněž také to, že měl ten den něco málo nachozeno. Chtělo by to lísku, nebo možná javor. Pět, deset klacíků a můžu zase jít. Koneckonců, večer musím doprodat ty pstruhy. Vsadím korbel čehokoliv, že zrovinka teď se Ina u našeho stánku jen válí, popřípadě to zkouší na místní holky. Škodolibě se pousmál.
Jako by měl s jeho ksichtem nějakou šanci. Postupoval dále, tu a tam se ohlédl, pravděpodobně se ujišťoval, že na blízku se netoulá divoká zvěř. Žádnou nespatřil, s očima na šťopkách proto hledal na zemi ony klacíky, které, pokud je vůbec najde, budou moct za jeho dnešní návštěvu oázy klidu, jak v Bassons říkali lesu.

Absence výraznější zvukové kulisy, jaká bývá přítomna ve většině podobných míst mu nedělala vyloženě špatně, ale jako každý člověk cítil, že to není něco, co by pro něj bylo dvakrát přirozené. Každá zašlápnutá větvička v tu chvíli znamenala poměrně ostrý zvuk a odchylku od normálu. Nepřestával pomocí zraku zkoumat stromy, jenž stály v cestě.
„Heleme se, to vypadá právě jako líska. Nejspíše ale nemá více jak patnáct let, možná dvacet, snad budou poblíž," zašeptal, sehnul se a započal rukama prohmatávat podrost okolo, prohrnoval mechy i kapradiny v naději, že se mu poštěstí. Bohatě stačí čtrnáct palců, osmnáct maximálně. Zanedlouho se mu ruksak pár úlovky naplnil, očividně ne dost, jinak by se určitě otočil a pomalu zmizel. Z přední kapsy onoho vaku vyndal poloprázdný měch s vodou, očividně za účelem doplnění tekutin a zahnání žízně.

<<<
Od jeho posledního setkání s živou bytostí uběhlo sotva pár hodin, den maximálně dva. Nebyl si úplně jistý, protože jakmile se ta malá příšera vzdálila, musel popadnout své saky-paky a s naprosto tupou bolestí ve svalech na svých křídlech a tlakem ve slabinách několikrát prolétl pod spádem vody nedalekého vodopádu. Voda byla nechutně ledová a že by snad měl v ten den v plánu se koupat by se také říci nedalo. Vypadal pak několik hodin jako mokrá slepice co utekla od někoho z farmy a snaží se zamaskovat svůj pach koupelí v ledové vodě, krátce po poledni. Ta malá příšera, mi za tohle zaplatí. Ještě několik hodni poté, byl promočený a než jeho opeřená křídla konečně uschla a zase byla krásně jemná na dotek taky to zabralo dost času. Sice měl chvilku na to, aby se najedl, ale i tak ještě několikrát pro svou vlastní očistu mysli do té trestuhodně ledové vody musel vlézt. Dokonce i teď po takové době, kdy už skutečně byl suchý i ten červený kabát a on ho tak mohl opět mít na sobě a pyšnit se tak nádhernou červení zatím co na zádech složená jeho šedivá křídla. Několikrát si rukou prohrábl vlasy, aby nabraly zase jejich obvyklý rozcuchaný vzhled. Z Cyry původně sice zamířil do Evasiru, ale trochu se mu nepovedlo ovládnutí jednoho z větrných proudů a skončil kdesi nad Fiplinem a může mu být sto padesát a mohlo by mu být klidně i víc, ale svaly na křídlech nejsou nesmrtelné. Obzvláště, když se do nich snažíte zapřít vítr tak, že máte co dělat, aby jste se nekutáleli ve vzduchu jako kus skleněnky, se kterou si hraji malí hranti na hliněné půdě. Proto teď s nechutí a jistým nádechem dost nepříjemné nálady kráčel mezi stromy tichého lesa. Jistě, mohl si vybrat jiné kusy Fiplinu, kde by mohl zůstat a chvíli si odpočinout, ale tam by mu hrozilo, že by s velkou pravděpodobností potkal nějakého člověka nebo vílu, kteří by si stejně jako Rhiziëlle, ta malá příšera přitažlivá, chtít povídat. Nebo hůř, přátelit se.

Kráčel mezi stromy, protože to bylo jediné z míst v celém Fiplinu, které by se mohlo zdát jako přívětivé pro kousek osamoceného odpočinku. Navíc tu byl příjemný vzduch a výrazné ticho. Měl rád klid a když se nad tím více zamyslel, bylo jednodušší odpočívat na místě, kde vás rozhodně nepřekvapí banda nějakých rádoby vojáku s meči a nebude o vás chtít rovnocenný boj o čest. Nějaký boj by zvládl, ale rozhodně ne rovnocenný a už vůbec ne plný cti. Když by na to došlo i přes bolest svalů, která mu zůstávala na křídlech už nějaký ten den, zatím co na nohu, kterou mu ta příšera pošramotila ještě stále občas kulhal, když mu z ran vystřelila bolest, by prostě jen mávl křídly a postupně je srazil na zem šípy. Jenže, les ho před tímto překvapením chránil. Kdyby býval hodlal změnit obor klidně by se sem šel někdy znovu podívat, pokud dobře hleděl do mapy, nacházelo se tu někde město plné inteligentních obyvatelů - až se jednou pořádně praští do hlavy, mohl by se sem přijít přiučit něco o slušném chování. Ach ano, Nazare mu tohle město tloukla o hlavu jeho inteligencí pořád, bohužel pro ni, nikdy se tak silně do hlavy nepraštil, aby s nějakou takovou hloupostí souhlasil. Stejně jako s nějakým vztahem, nebo něčím co by mohlo ve vzdáleném pohledu na věc připomínat zájem o nějakou osobu. Tedy pokud pomineme příšerku, ta má něco velice zvláštního, co chci. Tedy až zjistím co to je. Tedy do doby, než postřehl v blízkém okolí zvuk praskajících větví. Jistě, les byl nějakým kouzlem zcela tichý, ale kdyby jste tu někoho potkali a chtěli si povídat, nebude to tišit váš hlas stejně jako kroky dalšího narušitele. Jen ať to není další slepá houska. Lépe by to mohla být třeba nějaká skutečná husa..
Bohužel byl zvuk ve směru jeho chůze a tak neměl mnoho jiných cest na výběr, ještě pár kroků a viděl onoho narušitele jeho klidného dne, jak se hrabe v mechu pod jedním stromem. "Někdo má pro mě hodně špatnej vtip." zabručel si sám pro sebe. Na druhou stranu vypadal, že by ho snadno mohl přirovnat k červíkovi vrtajícím se v hlíně, takový ňouma hledající poklady. "Hej, tady zlatou hroudu nevyhrabeš, červíku." hvízdl na něj ve chvíli, kdy se narovnal a zřejmě chtěl doplnit tekutiny, jak poznal podle jím vytaženým měchem na vodu. Nikdy zrovna nepodporoval hledání zlatých kousků někde pod stromy, vlastně preferoval místa mnohem víš než je úroveň země a to že nyní kráčel pěšky na něj mělo neblahý vliv a pocit závratě, jaký mají normální lidé z výšek. A to je to jen pár hodin co se vzdal svých oblíbených výšek. Být to na něm zase se usadí někde výš, klidně i na větvi, kde by si nejraději ustlal jako veverka, ale ta bolest v jeho svalech. Musel nechat svoje tělo trochu vydechnout, než zase bude zkoušet, nějaké skvělé nové manévry.

V člověku hrklo, co si budem. Cizí hlas nebyl nic nepředstavitelného, zato neočekávaného určitě. Vždyť jsem neviděl nikoho přijít, přiletět, připlazit se. Fujtajbl.
„Co-cože? Jakou hroudu. Jeden by tu těžko hledal zlato, měď, železo, jakýkoliv kov," odpověděl s přesvědčením v hlase. To už ale narovnaný a otočený směrem po hlase zkoumal vybranými smysly nově příchozího. Tím je myšleno samozřejmě zrakem, nezdálo se, že by k němu hodlal čichat.
„Navíc nejsem červ, ani jiný hmyz..." odkašlal si. „Očividně."
Pohled mu padl na mužova křídla. Ač neměl v úmyslu provádět žádná vědecká měření, nebo snad sepisovat encyklopedické stati o vílách, chvilkovému rozptýlení se neubránil. Na jednu stranu to nebyl ani zdaleka první víl, kterého v životě viděl, na straně druhé se jedinci jeho druhu neřadili k sortě kumpánů, se kterými by po nocích popíjel v hospodách. Nemohl si nevšimnout ne příliš radostného výrazu ve vílově tváři. Sám vyzařoval víc než typický klid. Nezdál se být z překvapení nadšený, ani naopak.
„Neber si to nějak osobně, ale nevypadáš zrovna zdravě. Stalo se něco?" zeptal se ledabyle, rvouc si posledních pár větví do úložného prostoru. Ačkoliv, proč se vlastně starám.
Oprášil si ruce od hlíny o své kalhoty. Těžko říct, zda čekal odpověď. Jau. Letmo si prohlédl dlaň pravé ruky. Tříska. To se dalo čekat. Na nic nečekal, setřel levačkou z čela pot a zbytek měchu s vodou použil na omytí druhé ruky. Poté se pokusil sevřít maličké dřívko mezi nehty a vytáhnout ho z dlaně ven.
Za okamžik bylo hotovo a Rio se učiněním pár kroků ocitl poblíž cizince. Minul ho a mířil k jehličnanu opodál. Ten větší kus kůry by se mohl Mor hodit pro odpad z drtí. Asi ho vezmu taky. Jakmile ji sebral, sedl si na menší pařez a minutku ji zkoumal. Vypadá to, že není popraskaná. Nejspíše omylem koukl na mžik do slunce a rychle přivřel oči. To ho zdrželo při zvedání se a je dost možné, že počas příštích momentů mohl sem tam spatřit modré a zelené flíčky. Náhodný poryv větru mu částečně výhled zaclonil, konkrétněji za to tedy mohly vlasy. Ty odfoukl a pomalým krokem zacházel do lesa stále hlouběji. Teď, když jsem bez vody, by to chtělo najít minimálně kaluž. Asi nebudu mít čas se stavit ve vesnici cestou na trh.

Inteligence některý bytostí na tomto kontinentu jej nikdy nepřestala překvapovat. Už jen to, že se ho ten muž lekl a přitom on se nesnažil nějak skrýt, měl dojem slona v porcelánu. Netajil svoje kroky ani nenašlapoval, jakoby chtěl na muže hned vystartovat se zbraní. Na to neměl náladu a nějaké ty buňky už vůbec ne. Ale všechno by se dalo přirovnat k naprosté nesoustředěnosti toho rádoby hrabáka naproti němu. Komentář jakým ho nazval nakonec nebyl ani tak ostrý, aby si zasloužil tak hloupou reakci, jakou ho muž poctil. Nakonec, vždy můžeš dopadnout hůř. Sám pro sebe si musel uznat, že ačkoli se posledně spletl ohledně zajímavosti své společnosti, dnes by mohla jeho předtucha padnout na úrodnou půdu. Příšerka mohla být jen jedna a lidská chátra typu tohohle maníka pravděpodobně nemohla dosáhnout ani jejich zajímavostních kvalit. A že to byla jen slepá holka co sebou švihla uprostřed skal, laťka byla nastavena skutečně nízko. "Očividně." zopakoval po něm s naprosto zřetelnou ironií v hlase. Horší omluvu si vybrat nemohl, ačkoli, snaha by se měla cenit. "Je mi jedno jestli nechceš být třeba moucha, ale červ jako takový je jako žížala.. a to bohužel není hmyz." zabručel rozmrzele nad jeho poznámkou. Kdyby chtěl klidně by ho nazval hmyzem, mohl by říct, že je jako moucha nebo komár, ale nedávalo by to smysl s tím jak hrabe v zemi. Ačkoli pro tuto skutečnost mohl skutečně vybrat i jiné přirovnání, jenže krtek by pro takového člověka mohlo znít až příliš vznešeně. A Seawell jen velice nerad uráží krtky. Na rozdíl od lidských hrabáků si nezaslouží, aby je někdo s nimi srovnával.

Nikdy se netvářil jako někdo, kdo by zrovna vyhrál miliony zlatých a přímou cestu k trůnu. Netvářil se šťastně jen proto, že by to vyžadovala situace a na jeho tváři se jen málokdy promítlo něco co by mohlo projevovat kus skutečné emoce nebo snad bolesti. Že by byla jeho pulzující bolest ve svalech viditelná na první pohled, nebo snad, že by muž uměl nahlédnout pod šaty a viděl jeho zavázanou nohu, jež mu tak nehezky rozpitvala jeho malá Rhiziëlle? Nebo, že by snad měl tak špatnou náladu, že se tvářil až tak znechuceně, že by muž mohl tuto skutečnost zaměnit s bolestí. Odfrkl si. "To ty spíš vypadáš, že jsi dostal úžeh." Nebo ses jen pořádně praštil do hlavy, když si lezl do lesa a začal hrabat. Rozhodně neoceňoval zájem o jeho myšlenky, tón jakým se ho ptal byl stejně naprosto zbytečný. Zájem od něj rozhodně nečekal a i kdyby měl padnout od bolesti, rozhodně by pomoc někoho takhle praštěného nepřijal. Sledoval jeho rádoby statečný výstup při mytí rukou, kdy se očividně snažil zažehnat nějaké malé zranění a pak jej lehce s nepochopením sledoval jak kolem něj prokvaší zase dál a pokračuje v naprosto nesmyslném prohrabávání zeminy lesa. Jindy by se prostě otočil a pokračoval ve své cestě, bláznů měl ve svém životě už dostatek - vždyť prošel výcvikem v armádě a jen díky své vlastní neschopnosti udržet meč dost dlouho na to, aby se ubránil pár vteřin ho dostala do přirozené práce jako je lukostřelec, ale jen málokdy pro něj byla skutečná práce, proto se rád toulal. Lepší než s těmi blázny trávit čas - vždy´t žádný naprosto zdravý člověk by se nehnal do bitvy jen s kusem klacku. Nakrčil obočí. Neměl rád, když mu podvědomí říkalo, že pokud udělá ještě krok mohla by to být zábava. "Hej! Ty nejsem žádný jiný hmyz, červe, klepl jsi se do hlavy nebo jsi takovýhle od narození?" rýpl si. Možná naprosto zbytečně a nebo na úrodnou půdu, zvedl kus kůry a sokud byl na dostřel cvrkl jej tak, aby muže trefil do zátylku. Vypadal, že by jednu pořádnou ránu potřeboval, aby se probral k životu, ale i tak Seawell považoval tuto skutečnost za naprosto dětinskou malichernost. Jakoby mohlo někomu rozvítit v hlavě inteligentní myšlenky jen jedno cvrknutí, potřeboval by pořádný pád na hubu.

V podstatě pokyvoval hlavou na znamení toho, že vílova slova vnímá a bere na vědomí. Snažil se vyhýbat ostružinám a podobným keřům, nejspíše aby se do nich nezamotal. Ne úplně úspěšně. Do toho se ještě otáčel, jednou pro ujištění, jestli je stále poblíž, podruhé potom, co domluvil. „Budiž, nejím je, nejsem takový znalec." Pokrčil stroze rameny a chystal se pokračovat. Už už to vypadalo, že se začne bručounovi ztrácet. V tom se nečekaně zastavil. Rozhlížel se zmateně kolem sebe. „Úžeh? Je to možné, ale spíš se projevuje únava. Nejsem tu na procházce a dneska už mám něco za sebou. My červi jsme pracovitá stvoření," uchechtl se, načež pokračoval, „jenže se tady moc nevyznám. Zdá se mi, že tudy už jsem jednou šel. Je dost možné, že jsem se ztratil." Nebylo by to poprvé.
Ve chvíli, kdy ho v uvozovkách velmi přátelské houští, snad ještě přátelštější, než víl sám, praštilo přes obličej, se mu nakrátko tvář zkřivila bolestí. „Slušná pecka," prohlásil odevzdaně. Na to zahnul doprava, těžko říct, zda se rozvzpomněl, nebo tipoval. Znenadání ho zezadu trefila do hlavy kůra. Pro většinu červů jistě smrtící rána, ne však těch osmdesátikilových. Otočil se na víla. „Máš problém, nebo jen přebytek energie? Nebo se nudíš?" Asi na tom tak bídně nebude, když má čas na podobné kraviny. Nebo naopak je na tom tak bídně, že nemá čas na nic jiného. „Poslední dvě, chceš taky? Dvakrát se ptát nebudu." kývl hlavou na jablka, jenž právě vytáhl z batohu. Na odpověď opět nečeká nijak dlouho, s jablky v rukou prochází okolo houští zase doprava a pak přímo za nosem. Stačil by malý potůček, nebo studánka.
Zanedlouho nachází mezi stromy neurčité stopy. Možná, kdyby byl stopař, lovec, nebo kdokoliv jiný, byl by schopný identifikovat o čí stopy se jedná, takhle mohl pouze říct, že nejsou moc hluboké a na případné zvídavé dotazy mohl odpovědět něco ve stylu "jde o něco mezi žábou a opicí, co neskáče po třech". Někde v tomto rozmezí by se nepochybně ukrýval správný výsledek, ať už byl jakýkoliv. Když už nic jiného, co takhle ty stopy následovat. Každé zvíře mívá žízeň, takže pokud nešlo do města na zmrzlinu, šance mluví pro vodní zdroj.

Přešel jeho poznámku s odfrknutím. Vypelichaný holub. Najednou jako by tu malou příšerku opět slyšel. Jak na něj ječela kvůli malé kytce, jež zašlápl ve snaze jít ji pomoct. Taková pošetilá chuť se zachovat jednou v životě mile a užít si trochu zábavy. Ale nakonec si docela užil - ne svou obvyklou zábavu, tu musel posléze velice nepěkně a několikrát za sebou řádně zchladit ledovou vodou vodopádu, ale i tak to byla docela ucházející se zábava. Na rozdíl od zde přítomného červa, jež se dnes rozhodl vylézt na světlo světa jako žížaly opouštějí teplo hlíny po dešti. Sám brouky taky nejedl, ale smysl chlapcova pokusu o urážku mu docházel. ano byl okřídlený, mohl ho přirovnat k ptákům, kteří jedí červy - vtipné asi jako to, že by se mohla kdejaká Letha přirovnat k rybě a nebo Luminae k broukům světluškám. Muž očividně pohrdal podobnostem nižších víl, ale ne každá lidská bytost mohla být tak vzdělaná a mít nějakou úctu k vílám. Nikdy lidmi nepohrdal jako zrovna teď, tak chabou urážku by nepoužil, ani kdyby to měla být poslední na světě, kterou by použít mohl. Svou další větou ho také zrovna nezaujal. Jen se dál snažil chabě navázat na něco co měl být pokus o žert, zřejmě? Když už se chtěl ohánět vědomostmi mohl by mu Seawell jednoduše vpálit jak pracovití jsou ve skutečnosti červi, ale proč by měl plýtvat svou těžce vydřenou intelignecí na někoho tak podřadně pochodujícího po lese jako ryba plovoucí po akváriu. Nejsme si jist, ale takovéto jedince bych nerad potkal při nějaké důležité práci. Ani na tuto skutečnost, tedy na jeho ztrátu nereagoval. Pokud se nemýlil od nejbližší vesnice nebyli nijak daleko a hranice lesa, také nebyla dál než pár metrů. Zatímco on už po lese nějakou hodinu šel, jelikož přistál na jeho opačném kraji a mířil přes něj do středu Fiplinu a k jeho hlavního městu, tedy Hedenu, byl si jist - a že jeho schopnosti orientace byly docela dobré, že ho čeká maximálně půlhodinka chůze než opustí houští stromů.

Počínání člověka vzhledem k jeho naprosto nelogickému zkoumání kdejakého kusu vyhrabané hmoty bylo zcela nelogické. Neustálé se motání okolo jakoby hledal svatý grál samotných svatých zatím co si naprosto nesourodě stěžoval na Seawellovu nevybitou energii a na ztrátu kdesi v lese, bylo spíše tragické nežli komické. A on neměl ve zvyku zrovna se účastnit tragédií, mnohem raději se účastnil melodramat a komedií ve svém životě.  Nenudil se, naopak byl rád sám a to, že někoho potkal mu jen stavělo trní do cesty a bohužel, či snad bohudík mělo jeho tušení, o naprosto nudné podstatě osoby co potkal, pravdu. "Nemám zájem." jediná dvě slova, která nakonec tomu podivínovi uštědřil. Nemohl jinak a asi ani jinak nechtěl. Vnucovat svou přítomnost? Ani náhodou, co by to byl za chudáka, aby někomu podstrkoval své Vesperské kvality a pak, ještě chvíli by tu zůstal a musel by tomu zmatenému člověku dát ránu z milosti, aby přestal dělat takové hlouposti. Možná by zjistil, že se narodil s nějakou naprosto retardovanou mentální vadou jež ho nutí chodit sem tam po lese a pak kecnout na první pařez a nabízet jablko někomu o němž se snažil konec konců tvrdit, že je znuděný, energii nabitý pták žeroucí červy. Dokonce ani takto mu to neznělo jako dostatečný pokus o urážku, jež by mohla nahlodat jeho citlivé ego. To zvládla nakonec stejně jenom proradná příšerka v Cyře. Ale kdyby tam tehdy nešel, nebyl by teď tady, protože by se nezkoušel starat o vítr. Kdyby, kdyby.. to zpropadené kdyby... Otočil k muži svá záda ve chvíli kdy opět začal obcházet stromy a hledat neexistující kus zlaté hroudy. Neměl nejmenší potřebu za ním běhat po lese, není žádná malá holka, která by snad tímto počínáním měla být nějak uchvácená. Místo toho zamířil vlastním směrem, nechávajíc ho daleko za svými zády. Jakmile pak vyjde z lesa roztáhne křídla a opět se ocitne v oblacích, několikahodinová procházka lesem mu nakonec přinesla dostatek úlevy pro svaly, aby se mohl opět vydat na cestu svým obvyklým způsobem - tedy letem.

>>>

<<<

*Poslední dny pro ní byly skoro až složité. Otec zase začal mluvit o svatbě a to se jí rozhodně moc netěšila. Snažila se nyní otci vyhýbat a vymýšlet jakýsi plán na to, aby svého milovaného otce opět dostala do stádia, že muže nepotřebuje. Vážně byla taková, že muže nepotřebovala. No nepotřebovala, když chtěla, měla ho a to už bylo také dávno. Dnešní ráno pro ní bylo poslední kapkou. Její otec se rozhodl, že na pár dní odjede a jestli tomu bůh dá, tak jí přiveze i muže. Ona na něj začala řvát a to tomu všemu také nepřidalo. Šla hned za bratrem, kterému řekla co se děje a on jí slíbil, že to zařídí, hlavně aby byla v klidu. Zavřela se ve svém pokoji a čekala jen na to, až její otec odjede. Tomu to samozřejmě trvalo, takže ona mela čas si připravit věci, aby mohla jít si provětrat. Vzala si na sebe věci na koně. Věděla, že jiná Lady by se nejspíše takto neoblekla, ale ona měla tyhle chlapecke veci na koně moc ráda. Otec odjel a ona šla pokojně do stájích, kde jí připravili koně. S Baltazarem vyjela ven a mířila si to do tichého lesa. Cestou se snažila vymyslet plán, jak na otce a co udělat, když by vážně někoho domu přitáhl. Ráda utíkala z domu do přírody, protože ráda sháněla bylinky a čerstvý vzduch jí dokázal uklidnit. Konečně po nějaké době byla v lese. Věděla proc se nazývá právě tichým lese. Nebylo slyšet nic jiného než jejich dech a ten klid byl jak pohlazení na duši. Proto neřešila to že by mohl nekdo zde byt také a jestli jo, tak jí to bylo jedno. Jedině že by to třeba byl lapka a nebo buhví kdo. Nejspíše by to byl problém, protože si sebou nevzala žádnou dýku a tak by se asi moc bránit nemohla.*