Tichý les

Pobaveně se usměje, když mu jeho obavy a nedůvěru zase hezky vrátí. “Ukázal bych ti doporučení od mého učitele a mých společníků, ale…učitel je v důchodu a společníci nejsou. Většinou chodím sám, protože většině lidí a víl se úplně nelíbí styl mého chytání příšer.“ Ne že by tedy měl zástupy zájemců, kteří by chtěli vidět mistra jako je on při práci, ale pokud mohl počítat těch pár, co se k němu omylem přichomýtli, ať už kvůli nějaké sázce nebo jen zvědavosti, tak moc nadšení nakonec nebyli. Jemu ale jeho způsob lovu vyhovoval. Převážně proto, že každý jeho lov mohl být s klidem jeho poslední. Zatím mu to ale z nějakého i jemu záhadného důvodu vycházelo. Možná právě ten risk přitahoval štěstí na jeho stranu, nebo mu to možná lépe myslelo pod tím tlakem, který si na sebe sám vyvinul. Přece jen strach o život a pud sebezáchovy z vás často vytříská to nejlepší, co můžete nabídnout. “Ve valné většině případů ne. Tak trochu zvážním na lovu. To bude asi jediné místo a chvíle, kdy se aspoň trochu snažím být vážný. Takže vzhůru do toho umírání. To pomalé totiž nezní jako moc velká zábava.“ Odfrkne si a začne si pomalu prokřupávat klouby na ruce, zatímco se hezky rozhlíží, kde by mohlo co vykouknout z lesa nebo i ze země. Jeden nikdy nevěděl, co na něj odkud vyskočí. Sice tu nebylo tolik monster, abyste o ně zakopávali, ale nějaké mohlo přijít vždycky. Zejména, když to nejméně čekáte. Koutkem oka na chvíli zabloudí směrem k Aye vedle sebe a pousměje se. Na to, jak se vlastně potkali, asi úplně nečekal, že spolu vyrazí lovit. Pokud se nenechá zabít, tak by z nich mohla být i dobrá příhodná dvojka. Když na sebe ještě někdy narazí v podobném duchu.
Mírně pozvedne obočí nad tím slovním spojením. “Černá ovce zní krapet líp než kuře. To zní jako bych byl nějak neduživý.“ Odfrkne si a v hlavě se mu objeví představa malého kuřete s jeho hlavou. Už jen to bylo bizarní. I když asi jeho hlava ve spojení s ovcí by nebyla o moc lepší, ale to slovní spojení alespoň pro něj dávalo větší smysl. “Myslím, že návštěvu a předhazování svého života otci asi odložím na neurčito, ale jinak máš pravdu.“ I tak ale bylo hezké slyšet, že vlastně naložil se svým životem dobře. I když to si možná jen domýšlel a byla to slova někoho, kdo ho v podstatě vůbec neznal a věděl jen tu trochu informací, co mu prozradil. I tak to ale bylo příjemné. Pak se ale uchechtne, když mu tedy schválí jeho plán, že jít do lesa není prostě rozumné. Aby se potýkali s deseti hladovými masa chtivými jednorožci, nebyl ani jeden z nich vycvičený. Nebo o tom v případě Ayi alespoň pochyboval. Ani on by nebyl zrovna v takové situace jako doma. Pak se ale jeho pohled zaměří na koně, nebo alespoň zatím zvíře vypadající jako kůň, který vyjde z lesa. “Proto mají taky to lovení často jednodušší. Utéct může po střele klidně i jednorožec. Navíc jak pak ověříš, že to je kůň nebo jednorožec? Půjdeš za ním?“ Nadhodí a mírně pozvedne obočí. Ne, střílení rozhodně nebyla nejlepší varianta ověření toho, co to před nimi vlastně je. Když se ale zmíní o tom, že by tedy splnila svůj účel návnady, otočí se na ní a kývne. “To zní jako lepší varianta.“ Souhlasí a pousměje se. Pak vytáhne jednu ze svých dýk, které sebou nosí. “Nůž nemám, ale tohle by mělo posloužit úplně stejně.“ Poznamená a podá jí čepel. “Jen teda doufám, že umíš rychle utíkat, pokud si z tebe bude chtít ukousnout, ale spíš se nechá pohladit nebo něco takového, a pak se tě bude snažit dostat do lesa. Většinou nalákají kořist zpátky ke stádu. Samotáři jsou to jen málokdy.“ Odpoví a ještě jí sdělí další užitečné informace. Přece jen jednorožci lákali děti a lidi obecně do lesů, aby je tam mohli ulovit se zbytkem. Že by někoho sežrali hned se mu asi ještě nestalo, i když to neznamenalo, že stát se to nemůže.

“Ne každý je ochotný riskovat s někým, koho sotva potkal. Je to jako svatba, taky se do ní pohrneš s nějakou naprosto cizí osobou – teda, tohle lovení příšer je stokrát lepší než nudná svatba. Taková zábavnější a hlavně.“ pokrčí nad tím rameny. “… hlavně si u toho nemusíš nikoho brát a ničit si život.“ ušklíbne se a zaměří se pohledem kamsi před ně. Ne že by úplně potřebovala nějaká speciální doporučení, vždyť mu před chvílí řekla, že jí je to dost možná úplně jedno, a tedy není ani potřeba dokazovat si něco o opaku. Samozřejmě by si ráda přečetla, co o tom cizinci vykládali ti, kteří se k němu přidávali před ní, už jen proto, že by bylo zajímavé mít uklidnění, že to přežili, ale takhle to dávalo větší dávku adrenalinu a neznámá. Jaká věčná škoda, že si nepřečte doporučující dopis, aby mohla obdivovat jeho schopnosti dříve, než je vlastně uvidí. Tiše se uchechtla a pak pokrčila rameny. “Jistě, ty vážné situace, kdy jde o život – u toho se jen těžko dá smát.“ kývne na souhlas a pak jen pokrčí rameny. “To je slovo do boje. Lepší umřít rychle a svižně, než se plácat po zemi v kalužích.“ pronese až překvapivě zapálená a s pobaveným úšklebkem na tváři. Ona je tak trochu takové šílené mládě tohohle světa. Ne natolik šílené, aby vyhledávala jen ty nepříjemné situace, ale divoká dost na to, aby se do nich dostávala zvědavostí nebo náhodou. Dnes asi vyhrávala ta zvědavost.

“Jo! To je ono... ovce, ne kuře.“ zašklebí se a plácne se do čela. Jak mohla zaměnit ovci za kuře, nebo kuře za ovci? Asi ji to bylo jedno, důležitá byla konec konců pointa, která měla z celé situace nakonec vyplynout. “Třeba to někdy vyjde.“ dodá ještě. Ona by se rozhodně netajila úspěšným životem lovce příšer, když by byl tak plný adrenalinu a úspěchů. Š la by tím otci zamávat pod nos, kdyby teda měla s otcem špatný vztah. To, co se před nimi objevilo a jevilo se to jako zatím obyčejný kůň si nakonec vysloužilo dostatek pozornosti a vymýšlení nějakého toho plánu pro budoucí postup. Její nápad nakonec nebyl tak k využití, ale nesetkalo se to s nafučenými tvářemi, jako spíš s uznalým přikývnutím. “Pravda.“ kývla tedy na souhlas s jeho slovy, vždyť nakonec stejně navrhla to vhodnější a tedy, aby si šla to zvíře více méně pohladit a případně utéct někam do bezpečí. “Díky“ nahodí pyšný úsměv, že byl její plán B vlastně schválen a natáhla ruku po dýce. “To bude stačit.“ vezme dýku do ruky a předkloní se. Vykasá si látku sukně a pak ve výšce stehen zabodne dýku do látky čepelí projede až k dolnímu lemu. Pak látku nařízne do strany a podá mu dýku zpátky. Trhnutím nakonec utrhne těžkou látku Z dlouhých šatů najednou byly šaty s délkou do půlky stehen a Aya mohla děkovat, že nikdy nevyšla z domu, bez kalhot. Sice jí její otec kalhoty zakázal, pokud nešlo o jezdecký oděv, ale ona je stejně vždy sebrala, pro podobné situace. Takže šikulka upnuté kalhoty pod sukní, takže se tu nepohybovala zcela nahá – ne že by ji to v jiné situaci vadilo, prostě si uříznout sukni a mít ji tak krátkou i za předpokladu, že by její nohy byly holé. Prostě šikula. “Jasně, chápu. Nemusím utíkat tak rychle, stačí, když budu hodně rychle šplhat.“ ušklíbne se a odhodí látku kamsi za sebe. “Chápu, nechá se pohladit a pak mě bude odvádět pryč. Jasně. Spoléhám na to, že ho pak nenecháš dojít moc daleko.“ ukáže na něj prstem a pomalu vykročila směrem ke „koni“. Někde v půlce cesty na sebe upozornila zamlaskáním a po pár krocích natáhla ruku, kdyby si snad ten divoch chtěl dojít pro pohlazení

Při slově svatba se zamračí. “Někdy toho dotyčného můžeš i znát, záleží, kdo tu svatbu chce zorganizovat.“ Odvětí a pokrčí rameny, ačkoliv téma svatby rozhodně nebylo něco, co by tu chtěl probírat. Kdyby zůstal doma, tak by mu rodiče nejspíš našli nějakou vhodnou partii. Nejspíš hlavně kvůli tomu, aby ho mohli uklidit někam jinam než do skláren, kde byl k ničemu. Ovšem co z domu odešel, tak nad svatbou nepřemýšlel a ani žádnou v dohledné době neplánoval. Sice ji úplně ze svého života nevylučoval někdy do budoucna, ale rozhodně to neviděl na nějaké blízké časové období. “Myslím, že na to ničení si života by měl někdo další odlišný názor, protože tohle ti může život zničit se vším všudy a doslova ho ukončit. Na rozdíl od manželství, které to dělá jen v určitém přeneseném smyslu slova. I tak je to ale rozhodně zábavnější cesta.“ Musí jí nakonec dát za pravdu a pousměje se. Mírně pozvedne obočí a podívá se na ní. “Věř mi, že i v takových chvílích se dá smát. I když to bude spíš vedlejší produkt toho nebezpečí a ohrožení života. Alespoň u mě. To ale nevylučuje, že to neberu vážně. Je to složitější na vysvětlení.“ Uvede to ještě trochu na pravou míru, protože on sám se občas byl schopný smát, nebo minimálně usmívat a vyzývat tu příšeru, proti které měřil síly, aby tedy předvedla, co umí. Možná kdyby si občas tohle provokování ušetřil, tak nemusel odcházet s takovými zraněními. “Koukám, že jsi do toho umírání taky celá hrr. To se mi líbí.“ Pronese a mírně kývne hlavou. Jak často jste totiž potkali někoho, kdo měl alespoň částečně podobný pohled na svět jako vy? Moc často to nebylo, alespoň v Tarronově případě, kdy on byl většinou za podivína, když se vrhal do životu nebezpečných situacích s úsměvem na tváři.

“Hmmm…“ Jen zabručí na souhlas. Jistě, třeba to jednou přijde, ale pochyboval o tom, že by jeho otec někdy dokázal ocenit život, který momentálně vede. Byl zklamáním, které ani podobný úspěch nepřebije. Kdyby byl druhorozený syn, tak by to nejspíš nebylo nic hrozného, to by ho otec možná i podporoval a nedonutil by ho se vzdát používání jeho rodinného jména. V podstatě by ho nevydědil a nevyhodil z domu, ačkoliv v tomhle byl alespoň Tarron napřed a odešel sám. Sice nemohl vědět, kam až by jeho otec zašel, ale rozhodně by ho nějak donutil ustoupí z jeho pozice prvorozeného dědice, protože zkrátka nebyl vhodným kandidátem na tenhle post. Jeho mladší bratr tam zapadl jako ten správný kousek skládačky, který jste našli až na druhý pokus. Pak se ale raději, než na svého otce soustředí na zvíře, které vyjde z lesa, a na plán toho, jak zjistit, o co se jedná. To byla momentálně otázka za sto zlatých, které by se mu upřímně docela hodili, ale jejich zisk by byl beztak jen pomyslný. Trochu ho překvapí, že není Aya uražená, že její plán hned smetl ze stolu, ale očividně jí to vadilo o něco míň, když jí schválil druhý nápad. Nebyl tak špatný a on sám ho ve většině případů neměl šanci využít, tak proč jednou nevyužít možnost, že má komplice a může tak poslat někoho jako návnadu. Pak jí půjčí dýku a pozoruje její konání. Upřímně ho překvapí, že na sobě má pod šaty ještě kalhoty. “Vždycky chodíš takhle vybavená? Ty kalhoty bych nečekal.“ Pronese a mírně pozvedne obočí, ale pak se místo pohledu na její nohy zakryté kalhotami, podívá na koně nedaleko nich. “Přesně tak a doufat, že za ním nepřiběhne stádo, to by pak nemuselo být ideální.“ Doplní a ušklíbne se. Ani jemu se představa toho, že je uvězněný na stromě, pod kterým na něj čeká stádo jednorožců zrovna nezamlouvala. “Pokud je to jednorožec, pokud ne, tak se možná nechá jen pohladit a je to zaotulaný kůň.“ Řekne ještě, než jí nechá odejít směrem ke zvířeti a sleduje její počínání. Po zaznění zamlaskání se ryzák zaměří na zrzku a chvíli jí pozoruje, než k ní udělá pár kroků, natáhne hlavu a v podstatě začenichá, i když to je spíš něco, co by se dalo použít u jiných zvířat. Zkrátka nasaje její pach. Dalších pár kroků a drkne jí čumákem do ruky a následně i do ramene, pokud se tedy nechá. “Nevypadá nebezpečně.“ Pronese Tarron a udělá pár kroků směrem k nim, ale nedojde k Aye a ryzákovi, ale začne je obcházet, aby zkusil najít nějaký znak, který by snad napověděl, co před nimi stojí. Nejde ani tak dlouho, když si všimne jizvy na levém stehnu koně. “Vypadá to, že je ocejchovaný.“ Prohlásí, načež přejde ke koni blíž, zatímco pozoruje, co udělá, jestli vůbec něco, ale ryzák se očividně zatím věnuje Aye a jejímu oždibování nebo hlazení. Takhle se jednorožec rozhodně nechová, ne, když je kolem něj tolik lidí. Tarron dojde blíž k hlavě koně a položí mu ruku na kohoutek, kdy na něj ryzák otočí hlavu a ozve se zaržání, ale spíš jen sleduje, co to dělá. Blonďák tak přejede dlaní od kohoutku po boku koně až na jizvu po rozžhaveném kovu, který dává jasně najevo, že tenhle kůň někomu patří. Pod prsty cítí hrbolky jizvy. “Vypadá to, že jsme opravdu narazili jen na koně, který se někomu zatoulal nebo utekl. Jednorožec by jen těžko napodobil cejch, nemluvě o tom, že být tohle jednorožec, tak nás už někam táhne a nenechá se hladit a nestojí tak klidně.“ Pronese a otočí se na Ayu se svým závěrem. Nebylo to sice tak vzrušující, jak by si přál, ale holt to byl výsledek téhle jejich romantické procházky.

Svatba nebylo téma, které by Aya chtěla rozebírat na nějaké podrobnější úrovni. Spíš to bylo jedno z jejích hloupých přirovnání, které mělo její nebohou osobu zbavit nějakého bodu konverzace. Jak se ale ukázalo i její společnost k tomu měla co říct, když přišla na trh přímo s organizací. Samozřejmě, pokud svatbu plánoval někdo, kdo byl součástí onoho páru bylo to něco jiného, jak když jí její otec předhazoval, že jí vdá, pokud se v nejbližší době neuklidní. Občas ji to docela vyděsilo, byť by to dobrovolně nepřiznala ani kdybyste jí mučili. „Nejspíš.“ pokrčí nad tím rameny a raději k tomu nic nedodává. Už tak jí v hlavě znova vrtala myšlenka, že by se měla co nejdříve vzdálit, někam, kde jí nikdo rozkazovat nebude – ne že by ty rozkazy co dostává teď měla v plánu nějak ctít, to se pravděpodobně nestane ani ve chvíli, kdy by se jí pokoušeli nacpat do svatebního. „Ono i to špatné manželství může život ukončit podobně jako tahle výprava, ale dobrá – příště se budu věnovat jinému přirovnání, které bude více adekvátní situaci. Nebo se o to alespoň pokusím…“ dodala k jeho slovům. Pro ni by vynucené manželství konec života rozhodně znamenalo, není totiž zrovna poslušná domácí ženuška, co se bude věnovat úklidu a vaření, nebo nedej bože výchově dětí. Nějakou dobu ještě nechtěla děti ani vidět – minimálně ne ty svoje budoucí. Při jeho následující větě si ho znovu prohlédne a zakroutí hlavou. Tohle vyjádření ohledně smíchu se jí zamlouvalo o trochu víc, ačkoliv pokud by šlo skutečně o život asi by nesdílela onen smích například při útěku před ostrým rohem jednorožce, ale možná teprve ve chvíli, kdy by bezpečně seděla na větvi by se v rámci nastřádané euforie, začala smát. „Život je k mání jen jednou, ale i kočka má sedm životů, proč by člověk nemohl mít alespoň tři, každý na jiném místě v jiné době?“ pronese s pobaveným úsměvem na tvářích a dál si to vykračuje lesní cestou jakoby se nechumelilo a oni se právě bavilo o tom, na jaký způsob by měli doma připravovat krocana nebo krůtu. Zkrátka a dobře docela obstojná konverzace hodná dvou cizinců.

Aya možná vypadá jako holka, co by nejraději fackovala dřív, než by to promyslela pořádně, ale tady byla na cizím písečku. Tady se vetřela do společnosti někoho zajímavého a přikvačila se k jeho práci jen tak, aniž by ji sama dokonale poznala. Možná byla zbrklá a trochu divoká, ale neměla v plánu vrhat se bezhlavě po jednorožci nebo po něm střílet, pokud by to nebylo efektivní. Převzala si dýku a upravila střih svých šatů ke své spokojenosti, alespoň pro případ, že by to potřebovala. „Více méně, většinou když mám v plánu se cestou pustit do něčeho nepředvídatelného. Osobně nejsem moc velký fanoušek těch těžkých sukní, špatně se v ní jezdí na koni, běhá a o šplhu ani nemluvě.“ pronese trochu nepřítomně, když ze zbytku sukně odtrhává ještě zbytky uvolněných nití. „No dobře.. tak třeba bude kotlík na naší straně.“ pronese ještě než se vydá směrem ke koni. Srdce ji bylo rychleji, nikdy jednorožce neviděla, pokud by ho viděla dneska, mohla by říct, že se její den naplnil konečně něčím pořádně zajímavým a prohlásila by ho za úspěšný. I když i ona výprava do lesa byla sama o sobě docela dobrodružstvím po dlouhých dnech jen ve vesnici nebo domě. Jakmile si ji kůň začal prohlížet a udělal k ní pár kroků, přejela jeho hlavu očima, aby si ho trochu lépe prohlédla, a nakonec se po jeho pobízejí drkáním, nechá uprosit a zvedne k němu ruce, aby ho pohladila po čele a pak po krku. Tím ho zaměstnává, kůň vypadal, že na to byl zřejmě zvyklý a Aya se brzy nechala v táhnout k té koňské nádheře, že ji ani nenapadlo ho lépe prohlédnout. “V tom případě nejen že nevypadá nebezpečně, není nebezpečný. Je v podstatě jako plyšák, když se nechá takhle hladit od cizích.“ konstatuje jednoduše a dál koně hladí po krku. “Tulák je taky docela úspěch, alespoň je možné dovést ho domů. Je asi škoda, že to nakonec není jednorožec, ale alespoň se nevrátím s prázdnou, pokud teda nemáš v plánu pokračovat v hledání.“ odmlčí se a rozhlédne se okolo. Ryzák neměl ani ohlávku a jen tak ho asi nepřemluví, aby s ní šel zpět do vesnice. Buď na něm bude muset odjet a držet se hřívy, nebo někde sežene alespoň kus lana. „Tarrone? Nosíš, u sebe lano?“ zeptá se a krátce se po něm ohlédne. Podle jeho odpovědi buď převzala lano, uvázala smyčku a uvázala ji koni kolem krku, nebo se na něj pootočila s druhým nápadem. „Každopádně je potřeba ho odvést, můžeme na něm zpátky odjet, pokud mi pomůžeš na hřbet.“ pokrčí rameny a ryzák ji nezaujatě, začne okusovat vlasy stažené do culíku.

Svatbou se očividně nechtěl zaobírat ani jeden, i když těžko říct, jaké důvody k tomu měla dívka, která mu momentálně dělala společnost. “Ale ne, kvůli mně se nemusíš se svými přirovnáními omezovat. Jen musíš počítat s tím, že se k nim třeba někdy i vyjádřím.“ Odvětí a pokrčí rameny, jako kdyby spolu snad měli strávit nějakou delší dobu. Nepředpokládal, že by to hrozilo, ale třeba jim kotlík do budoucna připravil nějaká další setkání, které proběhne v podobném nebo třeba i úplně jiném duchu než to současné. Tím ale hodlal konverzaci o svatbě ukončit, protože proč si kazit náladu něčím takovým, že? Nebylo to potřeba a měli na práci jistě zajímavější věci než rozebírat to, jak je rodiče nutí do svatby, kterou si usmysleli, že je pro jejich rodinu výhodná a pro jejich děti nejlepší. “Nejsem si jistý, že to zrovna takhle funguje. Vědět, že má někdo víc životů pak kazí tu zábavu a tajemství ohledně faktu, jestli z nějaké situace vyvázneš živá. Kdybys věděla, že máš životů, byla by to nuda. Možná by ses ani nesnažila si ten krk zachránit, kdybys měla pocit, že už to stejně nevyjde.“ Ušklíbne se a pokrčí rameny. Ne, že by jí chtěl podceňovat, ale tak nějak předpokládal, že když nemáte pocit, že jste na prahu smrti, tak ze sebe nevydolujete to, co by vás třeba mohlo zachránit. Prostě byste si řekli, že je to dobré, že vám zbývají ještě jeden nebo dva životy, tak to není konec vašeho pobytu tady. I když co on věděl, třeba to tak u nějakých bytostí fungovalo. Ať už reálně nebo jen v psychické formě, kdy se přeneslo něčí vědomí do někoho jiného. Na tomhle kontinentu už se určitě stali divnější věci než jen tohle.

K dobru jí rozhodně přičetl to, že byla očividně víc praktická než většina dam, které potkal. Možná i žen obecně, když se to vezme kolem a kolem. Nepohyboval se zrovna kolem žen, které by rády nosili kalhoty. Většinou tedy nejraději nenosili nic, ale to asi Aye zrovna vykládat nemusel. “Očividně dáváš přednost víc akčnějšímu cestování než většina žen ve tvém postavení.“ Odvětí a polovičatým úsměvem. Upřímně si nedokázal představit třeba svoji matku, jak někde běhá nebo šplhá po stromech. Jízda na koni, jistě, ale i tak by jistě dala přednost pohodlí kočáru než se natřásat v sedle. Ovšem jeho matka byla úplně z jiné charakterové sorty, než byla očividně Aya. Nemluvě o tom, že se jednalo o vysoce postavenou vznešenou vílu. I s tím se prostě nesli určité rozdíly v chování osob. Pak ale už pozoruje Ayu a její počínání vůči zvířeti, které pozoruje o něco ostražitěji než dívku. Přece jen on tu z nich dvou byl odborník na magické tvory, které měl lovit a kteří rádi lovili je. “I když je zvláštní, že utekl, když je takhle přítulný. Většinou utíkají divočejší koně.“ Odvětí a pokrčí rameny. Tedy, ne že by i tak kůň nemohl dostat důvod k útěku, jen to bylo méně pravděpodobné. To už si ale koně mohl prohlédnout, najít cejch a opravdu se ujistil, že není nebezpečný. Prostě obyčejný kůň, který se zaběhl nebo cíleně utekl. Ve výsledku to ale bylo jedno, rozhodně bylo lepší, aby ho vrátili majiteli, než aby ho tu nechali na pospas divé zvěři nebo jiným magickým příšerám, kterým by jistě i kůň přišel jako chutná svačinka. “Ne, další pátrání v plánu nemám, takže ho klidně můžeš vrátit.“ Odpoví a podívá se na ní. Ne, že by tedy nemohl dál pátrat, ale nevypadalo to, že by měl mít větší štěstí, než měl doteď. “Ne, lano sebou nemám.“ Zavrtí hlavou. Nosil s sebou spoustu věcí, ale lano nebylo jednou z nich. Navíc dnes ani nebyl vyloženě vybavený na to, aby sebou měl všechno, co obvykle používal. Aya očividně měla ale i záložní plán. “Otázka spíš je, jestli je zvyklý na to, aby na něm někdo jezdil. Někteří koně nejsou určení pro jízdu, ale pro tahání povozů.“ Odpoví a změří si koně pohledem. Tenhle nicméně vypadal tak, že by mohl být určen k jízdě a nebyl jen na tahání povozů, i když to si mohli ověřit dost brzy. “Tak pojď, pomůžu ti.“ Pronese a vrátí se pohledem k Aye, načež k ní přistoupí blíž, aby jí mohl pomoct na hřbet ryzáka a mohli ho tak dopravit zpět k jeho majiteli. I když je tedy ještě čekalo to, aby našli toho, kdo ho vlastnil.

“To mi ve skutečnosti dělá radost. Ostatně – stejně bych to asi úplně neovládla.“ stejně jako on pokrčí rameny a ušklíbne se. Rozhodně nepatřila k těm, kteří by na povel přestali dělat věci, které ostatní obtěžují. Vždyť i její otec ji prosil, aby se trochu uklidnila a minimálně se začala chovat na dámu svého věku. Kdyby ji ta role vyhovovala alespoň o píď víc, než tak jak je to teď, určitě by si s tím poradila. Ale takhle? Ne, nebyla zrovna dáma s velkým D. Zatím byla zkrátka taková, jaká je, a i když možná jednou trochu změní přístup k životu, pravděpodobně to nebude zcela trvalé. “Některým by to jistě v tomhle ohledu mohlo uškodit, ale asi k těm lidem nepatřím. Jestli mám život jen jeden, nebo tři – nikdy nevíš, který z těch životů zrovna žiješ a co když právě teď.. žiješ ten svůj poslední?“ zauvažuje nahlas nakloní hlavu na stranu. Je pravda, že teď může žít svůj první život, ale co když je tohle její poslední? Co když pak už nebude žádné příště, a i když si tenhle předchozí život nebude pamatovat? Uvažovat o tom tímhle způsobem znamená, nepoddat se hned první nesnázi a bojovat i za tenhle život. “Na první pohled jsi nevypadal na takového pesimistu. Hned vzdávat život co žiješ, jen co by ses dověděl, že je nějaký další. Co ty víš, třeba v tom dalším budeš kráva, nebo zrovna ten jednorožec.“ znovu se zašklebí a krátce se na něj podívá. Někdy umí být kotlík docela vtipálek – v jednom životě lovíš a v druhém jsi lovený.

Narovnala se a trochu si protáhla záda. Rádoby si upravila svůj oděv, který nyní obsahoval kalhoty a zbytek z jejích původních šatů. “Většina žen v mém postavení ani netuší, jak se drží luk, nebo jak vypadá hostinec zevnitř. Rozhodně dávám přednost akčnějšímu stylu života, nejen cestování.“ dodá k jeho slovům a rozhlédne se okolo, jako by snad mohla mezi stromy zahlédnout nějakou takovou paničku, na kterou by mohla ukázat prstem a uvést ji jako příklad. Jenže v tomhle lese by paničku asi jen těžko hledala, jen tak se brodit mezi trávou a křovinami. Vždyť by si polámala podpatky a ušpinila si hedvábí na šatech. Utrhala mašličky a poničila hedvábný šál. Jen při té myšlence namašlených oděvů se jí zvedal žaludek. Bylo to nepohodlné a nepraktické. No jen si zkuste jet na koni, když vám všude zavazí nadýchaná sukně šatů a kruhy ve spodničce. Naštěstí svou pozornost mohla přesunout ke koni, kterého tak úspěšně našli a identifikovali jako tuláka. Na jednu stranu byla škoda, že to není nějaký ten masožravý jednorožec, který by jim třeba dodal nějaké to další dobrodružství, ale zdálo se, že si bude muset vystačit s pouhým navrácením toulavého hřebce. “Vím. Ale nevypadá na to, že by byl proti.“ přejede koně znovu pohledem. Lano by bylo mnohem bezpečnější řešení, ale když není k dispozici, bude ji muset stačit její zadnice na jeho hřbetě. Ovšem bez sedla a třmenů je pro ni problém dostat se nahoru. Proto ocení Tarronův souhlas s pomocí. Zapře se mu tedy rukama o ramena a s jeho pomocí nakonec vyskočí na koňský hřbet, kde si nejdřív trochu poposedne a bezpečně se chytí hřívy. “Vypadá, že to nese dobře, pojedeš taky, nebo půjdeš pěšky?“ obrátí se na svou společnost a natáhne k němu ruku. Ne že by byla nějaká velká opora, když jde o sílu, ale při nejmenším, by mu pomohla nahoru.

Když tedy vyřešili problematiku přirovnání, nebo se k tomu potřeba ví vyjadřovat. Na jeho vyjadřování tedy přijde řada, až Aya zase plácne nějaké přirovnání, ke kterému bude mít co říct, ať že nedávalo smysl nebo aby jí ho opravil. Třeba s ní bude někdy i souhlasit, ale kdo ví? To už byla otázka spíše do budoucna a tam ani Tarron neviděl. To by si museli chytit Suriela a u téhle nižší víly to nebylo radno riskovat, pokud vám nešlo opravdu o něco zásadního. “To zní skoro až filosoficky. Řekl bych ale, že ten první život je často právě ten poslední. Jinak by sis ty předchozí pamatovala, ne?“ Nadhodí, i když to není zrovna něco, v čem by exceloval. Nějaké filosofické diskuze na téma jejich života a jeho potencionálního přetrvávání po smrti. To by totiž pak musel uvažovat, jestli třeba ty příšery, které zabil, taky nemají další životy. Pak by sice dávalo smysl, proč se po něm některé vrhali bez většího rozmýšlení. No, mohl jen doufat, že to tak není a že ho nějaká taková bestie třeba nestopuje, aby se mu pomstila za to, že ji v minulém životě zabil pro nějaký kus jejího těla, který zrovna někdo poptával. “Tak to pozor, já svůj život rozhodně nemám v plánu vzdávat. Jen se velice často dostávám do situací, které tak můžou vypadat. A často mám i pocit, že se z nich už živý nevyhrabu, ale přesně to mě nakopne, abych ze sebe dostal to nejlepší. No…a nakonec se mi to vždycky povede, jinak bych tu už nestál.“ Odvětí a ušklíbne se. Navíc představa toho, že by se v příštím životě měl narodit třeba jako jednorožec se mu nezamlouvalo. Jistě, měl by kolem sebe nejspíš tucet dalších kámošů, ale i tak by po něm šli takový jako je on teď. To umí být jistě pořádně otravné. Ne, že by ho to tedy donutilo přestat se živit tím, čím se živil. Dívat se na to z pohledu kořisti bylo jako litovat králíka jen kvůli tomu, že po něm šla liška.

Uznale kývne hlavou. To bylo něco, s čím se moc nedalo dohadovat, a navíc to i trochu obdivoval. Jistě, u mužů obecně nehledě na rasu, se většinou předpokládal jiný styl života než u žen v jejich postavení. Sice asi nikdo by u jeho postavení nehádal, že půjde o až takhle akční styl života, ale přesto to bylo méně překvapivé, než kdyby byl dejme tomu žena. Navíc Aya byla v určitých ohledech o dost křehčí, a to nejen kvůli tomu, že platila za zástupce toho jemnějšího pohlaví. “Řekl bych, že ne všechny ženy ve tvém postavení na to mají tu správnou povahu.“ Poznamená ještě. Ano, přesně povaha nakonec určovala, kudy se dotyčný bude ve svém životě ubírat a jakou cestu si sám pro sebe zvolí. Tak to minimálně viděl Tarron. Pak už se ale pousnuli k jiným věcem a tohle téma oba mohli nechat být. Kdo by totiž řešil něco takového, když tu měli možná jednorožce. I když nakonec se ze zvířete vyklubal skutečně jen obyčejný kůň, tak to znamenalo, že mají o další zábavu taky postaráno, přece jen návrat jeho majiteli byl docela na místě. “Tak jestli bude proti, tak skončíš velmi rychle na zemi.“ Pronese bez větších okolků, ale nahoru na hřbet hřebce jí pomůže. Ten ale skutečně nevypadá, že by chtěl neznámou jezdkyni hned shodit na zem, tudíž očividně byl zvyklý na jezdce a taky byl dost přátelský, aby mu nevadili cizinci. Změří si pohledem hřebce a zauvažuje, jestli by nebylo jednoduší, aby šel případně běžel vedle nich. Na druhou stranu využít svezení zadarmo? Proč ne. Nemluvě o tom, že se tedy bude mačkat na Ayu, aby ani jeden z nich nespadl. No, takové nabídce se ne přece neříká. “Vlastně proč ne.“ Souhlasí a i s její pomocí se bez větších obtíží vyhoupne na hřbet koně za ní. Trochu se posune a nechá koně, který si párkrát přešlápne, aby si zvyknul na tíhu dvou osob na jeho zádech. Přece jen bez sedla zase tak těžcí nebyli. “Otázkou ale zůstává, kdo bude ten hlavní jezdec. Velet tomu nemůžeme oba, z toho by byl akorát tak zmatený.“ Nadhodí poslední problém, který by měli vyřešit. Jistě, mohl by se do toho pustit z mužské autority, ale něco mu říkalo, že něco takového by Aya jen těžko ocenila. Navíc někdy bylo výhodnější předat pomyslné otěže do rukou ženy. Pak jste si mohli užít úplně jinou zábavu.

Filozofické debaty jí docela šly. Tedy uměla odvádět pozornost řečmi a vymlouvat se na všemožná pro a proti. Jistě jakémusi životu po životě trochu věřila, doufala v to, že má nějaký další život, nějakou šanci, kde to bude všechno trochu jinak, ale neměnilo to nic na tom, že by odmítala tenhle život žít na plno, nebo že by se chtěla zahrabat někde jako správná šlechtická poslušná dcérenka. K tomu měla daleko. “Nětkeří lidé si nepamatují ani to, co měli k snídani. Copak ty si pamatuješ období, kdy jsi se plazil jako batole?“ pozvedne na něj zvědavě obočí. Pokud by si to pamatoval, nejspíš by na něj užasle zvedala obočí a chvíli se vyptávala sama sebe, jestli je to tím, že je to víla, nebo tím, že je to zabiják příšer a má výtečnou paměť. “Řekla bych že minulý život je něco jako batolecí léta. Nepamatuješ si to, ale čas od času máš silné deja-vu.“ pokrčí nad tím nakonec rameny a raději se začne zabývat následujícím tématem jejich konverzace. Přece by se nenechala unést jen jednou zmínkou o paměti. Také si ho musela trochu dobírat co se vzdávání týče, na což dostane dobrou odpověď. Uznale pokýve hlavou a zvedne na něj zdvižený palec, jako by ho chtěla pochválit. “Konečně nějaké slovo do rvačky. Vidíš, že to jde uvažovat trochu pozitivně.“ někdo jiný by to asi moc pozitivně nevyděl – ono když vám někdo řekne, že už si párkrát myslel, že živý nevyvázne není zrovna co oslavovat. Ale Aya to brala jako výhru. V nějaké imaginární hře, nejspíš.

Povaha nebo ne, některé na to nemají ani vychování. I když těžko říct, co je v jejich světě to správné vychování. Když jsi snob, jsi snob. Když jsi přívětivý tak podlézáš, nebo se snažíš vetřít do přízně lúzy a jsi ostuda rodiny. Nebo když si vybereš trochu jiné povolání, hned je z tebe černá ovce. “To mi znělo jako pochvala, budu to tak brát.“ okomentovala jeho slova a trochu se narovnala. Nebyla zrovna příkladnou dámou, když se to vzalo kolem a kolem, ale jen málokdo ji mohl zabránit v tom, aby změnila názor. Nový kamarád v podobě uprchlého koně sice nepředstavoval stejné vzrůšo jako takový jednorožec, ale bylo to lepší než jen prázdná cesta tam i zpět, i když by z ní nakonec vytěžila minimálně zajímavý rozhovor. “Při nejhorším si teda pořádně narazím zadek.“ doplnila jeho slova s pobaveným úsměvem a s jeho pomocí se vyhoupne na hřbet koně. Chvíli zůstane v té nejméně pohodlné pozici, aby si byla jistá, že ji kůň neshodí a teprve potom se usadí trochu pohodlněji a nabídne mu ruku, aby zase pomohla ona jemu. Přece vedle ní nepoběží, ačkoli jako víle by mu to asi nevadilo tak, jako by to dělalo problém jí samotné. “Seděla jsem tu první a byl to můj nápad..“ pravda byla, že ji tahle otázka netížila, jelikož koně jednoduše pobídla k chodu a ten se podle její navigaci rozešel zpět k domovu. Nebylo to o tom, že by nutně potřebovala vést, jen to vyplývalo z toho, že seděla vepředu, měla lepší přehled o tom, co se děje v okolí, a ještě ke všemu docela bravurně zvládala vést koně bez dalších obtíží. Nenutila ho jet rychle, takže se mohl klidně kochat přírodou. A třeba prohodit nějaká ta slova znovu s Tarronem. Nakonec ale stejně dojeli zpět do vesnice a s trochou štěstí předali koně majiteli. Aya se s ním rozloučila skoro jako s nějakým člověkem, starým přítelem. Než se vydala zpět k hostinci. “Bylo to fajn dobrodružství, ale už budu muset jít.“ otočí se na Tarrona a naznačí za záda, kde se jejím směrem dívá postarší muž, který vypadal jako součást nějaké stráže nebo spíš někdo ze služebnictva u dvora. “Našli mě.“ dodá ke svým slovů pološeptem a s šibalským úsměvem na tváři. Stáhne si z vlasů šňůrku, kterou ji pujčil, aby si je svázala a podá mu ji nazpět. Hned se zase cítila lépe, když jí ofina zakrývala modré oko. “Tak třeba příště…zase na shledanou!“ mávla na rozloučenou a zamířila si to poskoky směrem ke svému koni i k muži, který ji měl zřejmě hlídat. Rozhodně si tohle malé ‚dobrodružství‘ schvíli nechá v paměti jako dobrou zábavu.

>>>