Re: Měsíční jezero

5/2/2021, 16:27

Trochu pobaveně se na ni díval, jak uklidňuje svého koně. Jako všechno dobrý, ale pro něj je kůň jen koněm. Jen zvířetem, které slouží jako dopravní prostředek a pokud není víla, která umí mluvit se zvířaty, takovou ještě ani neviděl, tak pochybuje, že jí kůň rozumí. Kdyby to byl pes, tak tomu možná věří, ale koně mu vždy přišly jako taková trochu jednoduchá a občas až hloupá stvoření, která se správným výcvikem mohla být užitečná, ale jinak? Jinak je to pro něj jen typ povozu. Baví ho, jak ho hledá a až při zamávání si ho konečně všimne. Při její odpovědi, že jí kůň rozumí, jen pokrčí rameny a zatváří se tak, že je jeho názor jasně zřetelný a ani ho nemusí nijak vysvětlovat. Je pravda, že on sám vzbuzoval silný respekt, který podporují hlavně ona zřídla, výška a postava, která je ovlivněna doslova několika staletími tréninku. Čistě teoreticky je ale neškodný, pokud ho nikdo nenaštve. Dívka mu přišla taková roztomilá. Taková malinká… jako křeček. A křečkovi se neubližuje, dokud nekouše. Podle oblečení a plemena koně tipuje, že bude vílou vyššího postavení, ale to mu stejně nezabránilo jí tykat. Kdyby se urazila, věděl by, že tu akorát ztrácí čas. A takovými ženami totiž není zábava a on se baví rád. „Možná mi můžeš pomoct a říct mi své jméno, ať vím, s kým mám tu čest,“ překříží si ruce na prsou a dál pozoruje každý její pohyb, jako by byla pod drobnohledem. Žádný její pohyb mu neunikne. Dívá se na ni a tím si zjišťuje další informace, které mu může takto poskytnout. Je to nemoc z povolání. Nezastaví to, ani kdyby chtěl. „A z korun stromů se sleduje nejlépe. Měla bys to někdy zkusit. Dozvíš se pak spoustu věcí,“ pokrčí rameny jakoby nic a zahledí se znovu do jezera. I on cítí, že je pod drobnohledem a popravdě by ho zajímalo, na co dívka ze svého zkoumání přišla. „Odkud jsi? Musíš být z říše víl a nebude to žádné blízké království. Vypadá to, že jsi na cestě klidně i pár týdnů,“ vážně vypadá, že ho to zajímá. Cestuje za zábavou? Nevypadá to, že by něco prodávala. Cestuje za někým? To by mohl být zajímavý příběh.

5/2/2021, 17:17

Každý má svůj názor a já ho nemám v plánu nikomu brát. Na to nemám právo. Mým názorem je, že mi Terstin rozumí. Je to moje společnost na cesty a těch nebylo málo a jsem si jistá, že další přibydou. Nemluvím o tom, jak umí poslouchat, co se tyče jízdy, nebo jakéhokoli výcviku. Ale měla jsem spíš vždycky pocit, že když jsem měla radost já, tak ona byla veselá. Jakmile jsem někomu nevěřila, stála přede mnou, kdyby se něco stalo, aniž bych musela něco říct. Když jsem byla smutná, ona byla ta, která do mě šťouchala čumákem, abych nebyla smutná a usmála se. Proto si stojím na svým názorem, že mi rozumí. A hlavně.. pokud je člověk sám a tak dlouho na cestách, většinou si vytvoříte podobný vztah k něčemu, co vám ani rozumět nemusí. Ale člověk už to má v hlavě tak nastavený, že se snaží komunikovat i se zvířaty. Celou dobu jsem na něj koukala a pozorovala ho. Je dost možně, že bych ho ztratila, kdybych pohled najednou přesunula jinam. A to jsem nechtěla riskovat. "Koukám, že se tady někdo drží pravidla, že mají dámy přednost." Vydechla jsem lehkým úsměvem na rtech. Tohle jsem celá já. Mám úsměv na rtech pořád, protože se snažím, aby byla dobrá nálada tak nějak všude. Nebo aspoň tam, kde jsem já. "Fréa Lirea Arcalimë. A ty jsi?" Představila jsem se a upřímně jsem si ani nemyslela, že by naši rodinu mohl znát. Kdybychom byli v Cyře, je to o dost větší pravděpodobnost, ale takhle daleko spíš ne. "Myslím, že si to budu muset nechat ujít. Zaprvé, nemám jak se tam dostat.. za druhé.. Ráda si věci prohlížím zblízka.. to mě teda přivádí k tomu, že jestli chceš další odpovědi, budeš muset za mnou dolů." Ušklíbla jsem se na něj malinko. Přeci na něj nebudu řvát na takovou dálku. A hlavně... nejsem na křížovém výslechu, takže bych taky ráda něco věděla.

9/2/2021, 20:00

"Jsem přeci slušně vychovaný mladý muž," dobrá. Mladý už sice moc není, ale vypadá mladě a to se počítá, ne? Století sem, století tam. Na to se nehledí. A je mladý vychovaný muž jenom v případě, že se mu to hodí. Když se mu to nehodí, nehodlá s tím ztrácet čas a rovnou jde k věci. Ale v těchto chvílích by ze sebe mohl udělat kavalíra. Upřeným pohledem ji sledoval a snažil se její jméno zařadit. Většinou, když lidé řeknou úplně celé jméno, znamená ho, že by ho měl znát. No, nezná. Chvíli se snaží i popřemýšlet, ale nic mu to neříká. "Rád tě poznávám, já jsem Arwin," křestní jméno stačí, ne? Nemá potřebu představovat se celým jménem, když to ona nebude chtít. Potom by se mohl představit i s hodností a to by taky mohlo být zábavné. Opře se rukama o větev. "Já bych ti pomohl. Nahoru to vždycky jde. Dolů už hůř, ale-" přeruší větu tím, že se zakymácí a vypadá to, jakoby padal zády na zem. Jenže tohle je jedna věc, kterou má vychytanou. Chytí se o něco pevně a najednou visí asi tak dva metry nad zemí a drží se rukama pořád ještě větve. A nakonec než bys řekl švec, ocitá se na zemi pevně na nohou. Se sebevědomým úsměvem jde k ní a postaví se na pomyslnou hranici jejího osobního prostoru. Takhle z blízka může vypadat ještě o něco děsivěji. Je snad o půl metru vyšší než Fréa a tak se nad ní sklání, aby se jí mohl podívat do tváře. Přestože má na sobě dlouhé rukávy a dlouhé kalhoty, občas je mu vidět na krku, ruce nebo na tváři vybledlá jizva z bitev. A samozřejmě nemůžeme zapomenout na temně rudá zřídla. "Tak už mi řekneš, odkud jsi a co tu děláš? Nebo jsi na útěku? V tom případě bys ale neměla prozrazovat své jméno. Nemuselo by to skončit dobře," lehce se na ni usmívá a nenuceně ustoupí pár kroků zpět. Bolí ho za krkem, jak se dívá takto z výšky.

9/2/2021, 20:58

Musela jsem si ho znovu prohlédnout.. Nebo aspoň tak, jak mi to ta dálka dovolovala. "To je jenom dobře.. Takový muž se vždycky hodí." Prohodila jsem hned s lehkým úsměvem na rtech a sledovala snad každý jeho pohyb.. Nedokázala jsem se pokusit odhadnout, kolik mu je.. Čím se živý, nebo cokoli jiného. Vzhledem k tomu, jak byl daleko, nedokázala jsem nic odhadnout ani z jeho obličeje. "Ráda tě poznávám, Arwine." Vydechla jsem jeho směrem a musela jsem uznat, že se choval pěkně. Že tam to dobré vychování bylo vidět, i když to bylo jeho vlastním způsobem. Sama mám výchovu hraběnky, ale na to si nepotrpím.. ani na oslovení hraběnky, nebo lady.. Já jsem v tomhle směru jiná.. Nepotrpím si na tom. Malinko jsem zakroutila hlavou do nesouhlasu a musela jsem se usmívat, jak tam dělal ty blbosti. Když se přiblížil až na kraj osobního prostoru, o krok jsem ucouvla. Vypadal mile.. sympaticky.. ale tohle byl prostě můj instinkt po tom všem. To nebylo nic proti němu. Zvedla jsem k němu hlavu a rukou si přejela po té stříbrné vločce s opálem uprostřed, která se mi houpala na krku. "Jestli mi tam nahoru pomůžeš.. tak nad tím mooožná začnu uvažovat." Vydechla jsem s úsměvem, ale nebyla jsem si jistá, jestli chci riskovat, být o samotě s cizincem tak vysoko. Měla jsem díky té blízkosti možnost si ho prohlédnout. Svalnaté tělo, jizvy, tmavé vlasy a karamelové oči. Musela jsem uznat, že byl pohledný. To se nedalo zapřít. "Neutíkám.. Jela jsem sem přímo kvůli jezeru. Jinak pocházím z Inssery.. Cyra. Ale zajímalo by mě, co tady děláš ty, Arwe." Vždycky jsem se snažila si vytvářet ke jménům svoje přezdívky.

9/2/2021, 22:06

Arwin se vždycky hodí. Je to praktický muž. Dosáhne na nejvyšší poličky, zvládne otevřít sklenice od okurek a poseká trávník. Prostě muž k pohledání, kterého by každá chtěla. Potěšení bylo na jeho straně. Rád poznával nové lidi. Byla to docela zábava a jakmile potřeboval kontakty, měl kam sáhnout. A i když tato dívka mu v praxi nebude asi moc užitečná, rád s ní stráví zbytek dne. Prohrábl si vlasy a popřemýšlel kolik té dívce asi tak může být. Připomínala mu nějakým způsobem jeho sestru. Možná tou odvahou pouštět se do jiných krajin. Byla to sice vlastnost, které si celkem cenil, ale zrovna u sestry by ji nejraději vymýtil. Kdyby jen tak mohl. Jakmile byl znovu na zemi a u dívky, založil si ruce na prsou, čímž překryl jedno zřídlo. Takhle zblízka už asi nevypadal tak nebezpečně, protože přestože se pohyboval ladně jak kočka a vypadal, že je připravený skočit po nejbližším nepříteli, jeho výraz v očích říkal, že momentálně je neškodný jak beránek. Jakmile řekla, že by ji mohl dostat nahoru, trochu se zarazil a zapřemýšlel. Nevěděl, jak na to bude dívka reagovat. Ale tak co může ztratit? Nic. "Teď se, prosím tě, nelekni a neboj se, jo?" varuje ji předem, než přistoupí těsně k ní, chytí ji kolem pasu a přitáhne ji těsně k sobě. O vteřinu později se mu začnou ze zad rozpínat velká temně černá křídla. Podívá se na větev, kde předtím seděl a pár mohutnými mávnutími je oba vynesl na své původní působiště. Nejdřív posadil ji, aby nespadla, přičemž ji pořád lehce přidržuje a posadí se vedle ní blíž ke kmenu stromu. Buďme rádi, že je ta větev tak pevná. "V pohodě?" zeptá se jí, ale usmívá se takovým křivým úsměvem, kdy má jeden koutek rtů výš než ten druhý a očividně je se sebou spokojený. "Arwe? No tak dobře," u své nové přezdívky se musí krátce zasmát, než se vrátí k tématu "Moment. Ty jsi přijela k jezeru z Cyry? Nemá čirou náhodou Cyra největší jezera v říši?" V Cyře byl dohromady asi dvakrát a má pocit, že jezera byla kam se člověk podíval. Byla nekonečná a oslnivá. Vypadala jako oceán bez konce a nevěřil tomu, že se dají obejít. "Byl jsem si vyzvednout něco ve městě. Nic velkého. Utíkám od těch blbců v táboře, to to asi vystihuje," pokrčí jen rameny, protože mluví naprostou pravdu. Musel si od nich odpočinout, jinak by běhali kolem tábora celou noc.

9/2/2021, 22:46

Na jednu stranu z něj sálalo bezpečí. Jeho výraz, jeho postava, ta zřídla.. Všechno tomu dost nasvědčovala.. Ale Learral se zdál stejný... proto jsme si s ním začala. Proto jsem mu začala důvěřovat. Ale všechno skončilo jinak.. špatně.. Proto je tady ta druhá stránka, která mi hlásí vykřičník, že Arwina neznám a může to úplně v pohodě dopadnout stejně. Byla jsem oproti němu neskutečně malinká a drobounká. Klidně bych se mohla schovat v jeho stínu... kdyby foukalo, taky bych se za něj mohla schovat.. to samé platí pro déšť, kdyby měl sklon z boku. Přesně takový rozdíl mezi námi byl. Když ale promluvil ohledně toho, abych se nelekla, nadzvedla jsem obočí. Těmi slovy, že pokud mi nahoru pomůže, tak nad tím začnu uvažovat... Myslela jsem vážně, že ZAČNU UVAŽOVAT.. Ne že s ním okamžitě souhlasím. Ale očividně jsem teď neměla na výběr, protože jsem najednou ucítila jeho silnou paži kolem mého pasu. To už zpozornila i Terstin, která svým koňským a dost hlasitým způsobem začala protestovat. Cítila jsem, jak jsem byla natisknutá na jeho těle, až jsem mohla cítit, jak mu tluče srdce. To moje teď tlouklo jak o závod, protože jsem se přeci jenom dost lekla. "Co to děláš?" Prohodila jsem vážně a v tom hlase byl dokonce i slyšet lehký náznak strachu. Byl cizí a najednou mě prostě... držel.. mohl se mnou udělat cokoli. Jen co jsem se díky němu dostala na tu větev, okamžitě jsem se ji chytla a koukla na něj. Hned jsme ho přejela pohledem. Věděla jsem, že bez něj se dolu fakt nedostanu... Musela jsem si skousnout ret a viděla u toho Terstin pod námi, jak u toho stromu dupe. "Pokud nemáš v plánu mě tu zabít tak asi.... jo." Prohodila jsem vážně a vydechla si. Dole jsem byla sebevědomá, ale tady jsme byla... nejistá. "Nevadí ti ta přezdívka? Jsem ráda... originální.." Přiznala jsem jeho směrem a začala se malinko rozhlížet po tom okolí a výhledu. Byla pravda, že je to krásný výhled. "Jo... přesně tak. Máme nádherná jezera.. Ale já se doslechla i o kráse tohohle a prostě.. jsem to zrcadlo chtěla vidět na vlastní oči." Vysvětlila jsem mu důvod moji cesty. Milovala jsem přírodu a chtěla jsem vidět všechny její krásy. Všechny. Znovu jsem ho při jeho odpovědi přejela pohledem. "Takže jsi.. na útěku?" Jen co jsem to dořekla, tak jsem si zase malinko poposedla dál. Nikdo se mi nemohl divit, že jsem nedůvěřivá. Teď jsem seděla vysoko nad zemí s někým, koho neznám a utíká od lidí z tábora!

9/2/2021, 23:13

Jako je pravda, že řekla, že o tom bude uvažovat a ne, že to chce. Jenže Arwin nemá rád tyhle polovičaté odpovědi. Buď chce a nebo ne. A pokud nad tím přemýšlí, tak ji musí popostrčit k činům. Jinak by se nikdy nikam nedostala a on by tu trčel ještě dlouho a na to, aby celý den někde stál, má armádu. Všiml si toho lehkého strachu v jejích očích, který možná nebyl tak malý, jak on si myslí, ale to už je pozdě. Už se rozhodl. Takže po tom, co roztáhne svá mohutná křídla a dostane je nahoru, začne až přemýšlet nad tím, že to asi nebyl nejlepší nápad. Ale tak co. Křídla zase zmizí a on si může užívat, jak se dívka dostala mimo svou komfortní zónu. "Neboj, nemám v plánu tě tu zabít. Kdybych to chtěl udělat, neudělám to přeci na stromě, ne?" dívá se na ni, jakoby ona byla šílenec a ne on. "Asi nevadí. Akorát mi tak neříkej, pokud někoho potkáme, jo? To by asi nebylo ono," úplně vidí, jak by se to hned rozneslo po celém táboře a on by musel řešit, že nějaký voják, který se nedožije další bitvy, roznáší něco o něm. O samotném Arwinovi. No to by vážně nešlo. "Tak to jsem samozřejmě rád, že krása našeho jezera se donesla až do vílích království. Je pravda, že toto jezero je překrásné," zahledí se do něj a znovu si připomene, proč sem tak rád chodí. Připomene si, jaké to pro něj bylo poprvé, když ho objevil a řekl si, že už odsud nikdy nechce odejít. Jeho vlny jsou nějak zvlášť magické a uklidňující. Sám by přísahal, že někde pod hladinou se magie ukrývá. A to silná. Je to však jen jeho domněnka, ze které ho vyruší dívčina otázka, která ho rozesměje. "Ne, to vážně ne. Už vidím ty popisky. Jeden z nejvyšších důstojníků první fiplinské armády na útěku! Přemýšlím, kdo by mě našel dřív. Jestli matka s jídlem nebo otec, který by mě asi zabil na místě," pořád se směje, i když ně tak výrazně a nahlas. Je však vidět, že ho to vážně pobavilo, "Ne, byl jsem si něco koupit ve městě a abych si na chvíli odpočinul, tak jsem tu ještě zůstal. Do tábora se vrátím. Možná až zítra, ale vrátím. Mám ve svém postavení pár pravomocí, které se v tuhle chvíli hodí." Dívá se na ni, jak si odsedá. "Pozor ať nespadneš. Bolelo by to."

9/2/2021, 23:51

Slyšela jsem ta mohutná mávnutí křídel. Dokonce jsme je i viděla.. tak mohutná a černá.. ale v tenhle moment jsem byla spíš vyděšená, než abych mu chválila jeho velká a mohutná křídla. To už jsem ale seděla na stromě. Lépe řečeno na větvi a udržovala si nějaký ten odstup. Dole jsem slyšela dupat Terstin, ale ani na moment mě nenapadlo ji uklidnit. To se stane, až budu klidná já sama. "No.. Bylo by to pro tebe nejjednoduší.. jenom mě shodit dolu, nebo tak něco.. Co já vím." Kývla jsem rameny jako odpověď. Ten jeho pohled.. byla jsem na něj zvyklá. Házelo ho na mě spousta mužů, když jsem couvala, vyhýbala se jim, nebo tak něco. "Hm? Proč ne?" Tohle mě zajímalo.. Že by se styděl za svoje jméno? To mi mohlo být zatím záhadou.. Ale klidně pro to může mít naprosto jiné důvody.. kdo ví.. Ona ne.. "Musím uznat, že je opravdu krásné.. Vypadá skoro jako ze skla.." Pousmála jsem se pomalu.. hodně pomalu jsem se začala uklidňovat.. ale pořád jsem to srdce cítila, jak buší. Neodolala jsem a znovu jsem se po tom jezeře ohlédla. Oproti našim jezerům bylo malinké... Ale na kráse mu to opravdu neubralo. Pak už jsem slyšela ten jeho smích a nechápavě k němu stočila pohled. Co je na tom tak k smíchu? Přišlo mi to jako normální otázka, takže jsme to nechápala... když se ale rozmluvil, pochopila jsem. Najednou jsem se cítila tak trapně, když mi došlo, že jsem couvala a bála se nejvyššího důstojníka armády. "Svatá Narilya.. Já.. se ti omlouvám.." Prohodila jsem prakticky okamžitě a rukou si projela obličej. Tohle se opravdu nepovedlo. To už jsem pískla na Terstin a ta přestala dupat. Z Nějakého důvodu jsem se po těhle slovech přestala bát. Cyra s Fiplinem neměla problémy, takže tvrzení, že je důstojníkem jejich armády mě... uklidnilo. A vysvětluje to to oblečení, i ty jizvy. Malinko jsem si skousla ret, při jeho poznámce, než jsem se vrátila na původní místo. "Musím uznat, že... ta tvoje křídla jsou nádherná.." Teď už jsem se nebála k tomu faktu vrátit.. Teď to klidně ráda nahlas přiznám.

26/6/2021, 13:59

Možná protože taková přezdívka není vhodná k muži tak vysokého postavení jako je on? Nebo protože přezdívky jsou pro děti a to on už pár století rozhodně není? Má k tomu rozhodně mnoho důvodů a asi se jí tu teď nechce úplně zpovídat. "Prostě se ke mně přezdívky nehodí. Přihoď si k tomu mužské ego a máš důvod." Usmál se na ni takovým způsobem, že mu opravdu asi nevadí, že mu vymyslela přezdívku, ale nesmí se to dozvědět jeho muži. Nemůže si dovolit nechat si nabourat autoritu, kterou má sice vysokou, ale přesto jsou v táboře i tací, kteří rádi pokoušejí jeho nekonečnou trpělivost. A s těmi si to pak vždy musí fyzicky vyřídit. Samozřejmě ho baví, když se ho snaží přemoct a nedaří se jim to, ale není to něco na co má celé dny čas. "Je to jako jedno velké zrcadlo, které ukazuje oblohu ve své pravé podstatě. Je i krásné nad takovými jezery letět. Máš oblohu nad sebou i pod sebou a připadáš si jako v jiném světě." vysvětluje pocit, který ona asi nemůže znát, přesto je to pro něj velice důležitá věc. Je jen málo takových míst a takových možností, kde může vypnout hlavu, a tak si tohoto místa velmi váží. A ani to nemá zas tak daleko od tábora. Při její připomínce o uprchlíkovi se musí hodně smát, protože k tomu se neblíží ani trochu. Je to jak druhá rovina extrému. Na jedné straně je on a na té druhé uprchlík. Je armádě opravdu věrný a nikdy ho nenapadlo armádu opustit. Dobrá, když se snaží na mladá koza poroučet, tak má chuť se na všechno vykašlat, ale stejně by vojsko neopustil. "Nemusíš se omlouvat, nemohla jsi to vědět. Ale pobavila jsi mě, to určitě jo. Takhle dobře jsem se dlouho nezasmál," pronáší k ní s úsměvem sobě vlastním. Všiml si však, že se dívka trochu uvolnila, když zjistila, že není žádný přeběhlík. Teď se s ní určitě půjde bavit lépe než s tím chomáčkem strachu, kterým byla předtím. Při její poznámce k jeho křídel pozvedl obočí, ale automaticky se tak nějak načepýřil. Křídla jsou pro Illyrijce velice důležitá a jsou na ně patřičně pyšní. Odklonil se od kmenu stromu a nechal objevit svá opravdu velká černá křídla. Protáhl je, jakoby chtěl automaticky ukázat, jak jsou úžasná, a pak je složí tak, že je má lehce roztáhnuté, ale přitom jsou volné. "Děkuji, to je opravdu milé slyšet." Zajímalo by ho, kolik ta dívka ví o křídlech Illyrijců a kolik je jenom fascinovaná tím, že je snad vidí poprvé. "Co tu děláš opravdu? Přeci jsi nejela přes celou zemi jen aby ses podívala na jezero." Zeptá se na otázku, kterou už jednou sice položil, ale nepřišla žádná uspokojivá odpověď, kterou on si žádá.

26/6/2021, 14:51

Nebyla jsem naprosto ve své kůži. Nemohla jsem ani být, když si mě teď na větev vysadil cizí chlap, který byl jak hora svalů. Jak hora dobře namakaných svalů, musím říct. Neměla bych ani nejmenší možnost mu utéct, kdybych se o to chtěla pokusit, kdyby se on o něco chtěl pokusit. Ono, i kdybych se chtěla pokusit otéct na hřbetě Terstin, stejně bych mu neměla šanci utéct s jeho křídly. Chytl by mě dřív, než bych se vůbec dostala do lesa. Sama jsem nad sebou malinko zakroutila hlavou, abych se aspoň malinko uklidnila, ale to nešlo. Na to jsem z cizích chlapů měla až moc velký respekt. Malinko se mi ale zhouply koutky do úsměvu, když promluvil o mužském egu. Největší zbraň a zároveň slabina chlapa.
Látka šatů mi visela ve vzduchu. Byla tak lehká, že si s ní v klidu pohrával lehký vánek, který akorát zavlál a sám si pohrál jak s látkou šatů, tak i blond vlasy. Na chvíli mi do hlavy vlezla myšlenka, že bych si mohla zase ozvláštnit konečky modrou barvou z lastur. Malinko jsem si prohrábla vlasy, které mi vánek pocuchal, přičemž zacinkaly dva zlaté náramky, které do sebe narazily při pohybu ruky. Náramky byly krásně tvarované. Zlatá barva, lehce krouceny do nenápadných vlnek a ornamentů, ale ne nějak výrazně široké. Spíš se jednalo o dva silnější kroužky, které neměly pravidelný tvar. "Podle mě se k tobě hodí. Není to tak násilné a je to kratší. A upřímně. Mně se to líbí." Kývla jsem lehce rameny. Ráda jsem lidem dávala vlastní přezdívky. Nechtěla jsem být jako ostatní. Nechtěla jsme být ovcí, která půjde s davem a bude člověka nazývat stejně, jako ostatní. Sama jsem se zaposlouchala do jeho slov, když mluvil o letu nad jezerem. Muselo to být úžasný a tohle, to jsem jim opravdu záviděla. Možnost létat. Být volný jako pták. Když jsem slyšela, kdo je, uklidnila jsem se. Ano, pořád jsem byla pozornější, protože byl cizí chlap, ale.. uklidňovalo mě to, kdo je. Pohled jsem chvíli upírala na to dokonalé jezero. Obrovská zrcadlová plocha, která mě nutila ji sledovat a myslet na to, se by se mohlo skrývat pod hladinou. "To musí být krása. Nedokážu si ani představit, jaký to je." Jezero perfektně odráželo hvězdy. Byla jsem upřímná, já křídla neměla, proč bych se nemohla přiznat. Chvíli jsem poslouchala jeho smích, než jsem k němu vrátila pohled. "Jsem ráda, že jsem tě pobavila." Prohodila jsem sama malinko s koutky do úsměvu. Když se ale začal předvádět, jasně, že se začal předvádět. Musel předvést svoje křídla. Sledovala jsem je. Sledovala jsem je uchváceně a prakticky fascinovaně. Já toho o Illyrijcích moc nevěděla. Ani jsem je nepotkala, pokud si to dobře vybavuju. Pohledem jsem těkala po křídlech a bylo vidět, že jsme z toho prakticky unešená. Dál mi pohled pokračoval k tmavě rudým kamenům, které byly zasazeny do toho tmavého oblečení. Spíš do jeho druhé kůže, nebo aspoň tak se to oblečení tvářilo. Obepínalo každý jeho sval a záhyb. Upřímně, když už jsem byla schopna se uklidnit a začít vnímat jiné věci než, "Co mi asi udělá?" a "Co ten pohyb znamená?", tak se člověku dobře koukalo. Tmavě rudé kameny byly perfektně zasazené do oblečení, takže si jich nebylo možné nevšimnout. Jeden se mu vyjímal na hrudi a na každé ruce dva. Na ramenou a na bicepsu. Upřímně jsme ani nevěděla, kam se mám koukat dřív. Jak jsem se uklidnila, všímala jsem si najednou o dost víc věcí. Víc jsem si ho prohlédla a usmála se, přičemž jsem malinko odhalila bílé zoubky. "Můžu?" Vydechla jsem, když jsem se lehce posunula jeho směrem, abych opravdu nespadla z té větve. Nechtěla jsem se zvedat, stoupat si, protože jsem věděla, že bych nebyla moc schopna udržet rovnováhu. Nejsem zvyklá chodit po větvích, takže je víc jak pravděpodobné, že bych se proletěla. A to bych k tomu nepotřebovala ani křídla. Ladně jsem natáhla ruku jeho směrem, nebo spíše směrem k jeho křídlům, aby bylo jasné, na co se ptám. Nikdy jsem křídla neviděla a nikdy jsem se jich nedotkla. Pak jsme se mu zadívala modrýma očima do jeho hnědých. "Prakticky přijela. Ráda cestuju. Miluju navštěvování nových míst, měst, kultur. Hodně mě tyhle věci zajímají a aspoň se můžu vyhnout povinnostem, co by mě jinak doma čekali, jako hraběnku." Při zmínění povinností hraběnky jsem akorát protočila oči. Nebylo to nic pro mně a neměla jsem to ráda. Byla to nuda. Nechtěla jsem se účastnit těch akcí, řešit s rodiči různé náklady a tak. To jsem radši přenechala sestře, která se upřímně hnala převážně k akcím a k penězům. Já jsem spokojená, když jsem na cestách s Terstin. Nepotřebuju peníze, ani nadměrnou pozornost mužů, co by se kolem mně motali na těch akcích.