Měsíční jezero

Zamilovaný. Ano to je to správné slovo, které jej nyní straší v jeho hlavě. To slovo, které o něm prozrazuje snad všechno, co se kdy snažil skrýt. Zopakovala jeho slova on v první chvíli nebyl jist sám sebou a vlastně tím co se mihlo v její tváři. Nedůvěra, zmatení a pak i slzy. Jeho cílem nebylo přivést ženu k slzám, chtěl pouze její úsměv a tak opět propadl myšlence, že udělal chybu. Možná by bylo lepší, kdyby mlčel. Bylo příliš jednoduché aby se zamiloval, příliš jednoduché, aby propadl pocitu, možná byl víla, ale lidské pocity jsou stejné, které má kdejaká víla. Nezáleží na tom jak starý je, jak chytrý, jak hloupý nebo jak silný jedinec je, jakmile je to láska, je to silnější než cokoli na světě. I kdyby byli nepřáteli nakonec by je to změnilo, stejně jako kdyby se do sebe zamiloval anděl a démon, zakázáno dotknout se jeden druhého, ale pod tíhou citů poruší pravidla a políbí se - stejně jako oni dokázal by dát celou svou sílu na váhy a stejně by prohrál proti citům, které k ní cítí. "Ano, miluji tě." potvrdil svá slova znovu, jakoby snad potřeboval znovu ji ujistit sledujíc její slzy, jak ji stékají po tvářích. Skočil by ihned do vody, objal ji, omluvil by se jí, snad že to říkat neměl. Jenže ona se omluvila první a zarazila jeho slova ještě dříve než se dostala na jazyk. Potěšený faktem že jeho city opětuje. Zvláštní pocit někomu patřit a necítit se svázaný. Bylo to jiné než kdysi dávno, nyní necítil ten svazující provaz co ho táhl pod hladinu, co jej dusil a nutil k útěku, naopak lákal ho, potopit se a objevovat cit do hloubky, nechat vše protékat mezi prsty, ale čas. Ten drahocený čas s ní držet pevně a nepouštět jej, užívat si každou společnou chvíli a věřit, naivně věřit, že se to nikdy nezmění, že nikdy nepomine. Věřit, že všechno bude i za rok stejné jako teď. Umíral touhou cítit to tak. "Vždy se vrátím." tentokrát to slib byl. Vrátí se. Za týden, za měsíc, za půl roku i rok, nebo dva - pokaždé by se vrátil, pokaždé by zůstal věrný jen jí, ví že to nyní může slíbit, protože ačkoli se nyní snažil oddálit se, stejně jej to přitáhlo zpět. A tak by mohl pokračovat - stejně jako ho táhla zpět jeho země, jeho milovaný Illivenas, tak jej k sobě táhne jeho Haida. Dívka s tak divokýma očima, že by pro ně odhodil spoustu svých získaných hodnot a přesto by si je udržel, stejně jako ji ve svém náručí. Vrátím se, aby jsi i ty mohla být šťastná.

Sebekontrola, kterou nyní využíval ho stála většinu jeho sil. Aby ji jen lehce políbil na krk a odtáhl se opět tak, aby ji viděl do nádherných očí a mohl ji říct kým je. Tajemství mezi ním a jeho otcem. Tajemství, které nikomu nemohla říct, protože kdyby to udělala nemohl by se sem vrátit a ona by byla za blázna. Už nikdy by ji nenavštívil, aby ostatním nedal důvod myslíte si, že skutečně existuje. PO jejich slovech ji pohladí po tváři. Měla pravdu okovy, které mu otec pomohl sundat, by mu mohla ona pět nasadit, kdyby se vzali, ale to jen v případě, pokud by prozradil kým je a zradil tak slib svému otci. "Kdybych tě nechal.. zneuctil bych slib svému otci." dodal k tomu. Možná nebyli dělení titulem, ale dělila je propast o dost hlubší, jeho slib. "Pokud se kdokoli dozví, kdo ve skutečnosti jsem - celý turnaj o korunu vílí říše bude neplatný, protože koruna by měla být moje. Slíbil jsem, že se to nikdo nedozví, alespoň ne do turnaje." dodal tiše. I kdyby snad měla v plánu mu zlaté okovy nasadit, tak nemůže. "Kdybych si však měl vybrat, kvůli tobě bych ty okovy opět přijal, pokud by to znamenalo zůstat s tebou." Protože dvakrát stejnou chybu udělat nemohu, ačkoli poprvé to byla správná volba, jak se ukázalo. drobná vzpomínka na Tanyu. Ženu, kterou miloval tak dávno, dávno, že už zapomněl její tvář, ale dodnes si neodpustil, že od ní odešel, aby se vrátil k umírající ženě, obklopené vytouženými dětmi s jiným partnerem. Nebyl tak hloupý, aby pokoušel toto štěstí s Haidou. Díval se ji do očí a nedokázal sám sobě namluvit, že by nyní dělal chybu. Mohla pochopit že je to největší tajemství, které nosí, nejtěžší věc, které se kdy postavil vstříc a pak by byl ochoten vzdát se kvůli ní své lásky ke svobodě, pokud by byla ochotná nechat mu volnost. Cokoli co by pro ni mohl udělat, stačilo by, aby ta slova vyřkla. Odpovědí mu bylo objetí a jemu to jako odpověď stačilo.


Stačilo, aby mu prsty prohrábla vlasy a on v té ledové vodě, která nyní byla jako hřejivou peřinou, opět přitáhl její tělo blíže svému, nyní však s rukou na holé kůži jejích zad, vyhrnujíc tak bílou košili výš, než kde byla doposud. Opět se sklonil k jejím rtů a znovu ji políbil, jakoby snad před chvílí nic neřešili. Byla to chvilka, krátká otázka, která nemohla zastavit jeho tělo na reakci vůči jejímu. Voda nadnášela její košili, ale i jeho poslední kus látky, který však byl zvedán i jeho mužstvím. Pohladil ji po zádech a dlaní pokračoval k lopatkám, čímž látku stále zvedal nahoru. Odtáhl se od ní, aby ji mohl políbit na krku jako předtím, jen s tím rozdílem, že neskončil u jediného polibku, osázel holou kůží krku několika polibky za sebou směřující ke klíční kosti. Levou rukou na jejích zádech pomalu přesouvajíc k jejímu boku, pomalu a lehce, čekajíc kdy jej zastaví a zda vůbec, kdyby si to rozmyslela. Pokud ne, zvolna přejel prsty po ňadru a zlehka jej stiskl v rukou. Opět se narovnal, aby opět ukořistil její rty sám pro sebe, pravou rukou podpírajíc jí bradu - postupně pohlazením přecházejíc na její šíji, posunul se blíže ke břehu, aby měl nějakou pevnou půdu pod nohama a mohl se posadit na jeden kámen dostatečně hluboko, aby zůstali po rameny ponořeni ve vodě, přičemž ji musel podepřít rukou na hýždích, přičemž jakmile se sám zapřel opět levou ruku vrátil na její bok a poté znovu na ňadra. Odtahoval se od ní jen na nutné nadechnutí, nechtěl ji pustit, neměl jedinou šanci nepodlehnout jí a doufal, že to cítí stejně, protože, kdyby se nyní rozhodla jezero opustit a sednout si k ohni, musel by ještě nějakou dobu plavat, než by mohl i on vylézt z vody. Něžně ji skousl spodní ret a prohloubil jejich polibky, tisknouc si ji k sobě, čímž ji zároveň tiskl i na své vzrušené mužství. "Haido." temný a hluboký hlas, kterým ze sebe nakonec vydral zavrčení jeho jména, zněl naléhavě a měl v sobě něco jako prosbu, která se mu odrážela ve stejně temných očích. Nedokázala si ani představit jak těžké bylo držet se zpět i když by stačilo málo na to, aby se její košile dávno válela daleko od nich, aby oblečení mezi nimi nadobro zmizelo a byli proti sobě zcela nazí, jen představa a doteky na jejím nahém těle ho lákaly, jako čertík na jeho rameni, přesto nechával volbu na ní. Aby měla ona poslední slovo, aby ona rozhodla zda vzrušení povolí, nebo nakonec bude nucen jít si skutečně na dlouho zaplavat. "Jsi tak nádherná.." zašeptal ji znovu do rtů.

Už je to několik dní, co jsem se vydala na další cesty. Několik dní, co jsem na hřbetu Terstin opustila hranice jak Inssery, tak celé Cyry. Ani otec ani matka nebyli moc nadšení, když jsem jim oznámila, že zase odjíždím. Od doby únosy byly skoro až přehnaně starostliví. Na jednu stranu jsem to chápala. To co se stalo bylo příšerný a pořád mě kousky mučí ve snech. Na druhou stranu je to až příšerně nepříjemné.
Cesta mě s Terstin z Cyry dostala až sem. Do Fiplinu. Stálo mě to projetí celé Illevenas. Přes Východní polopoušť až na hranice Fiplinu. Bylo náročné překonat nástrahy Tichého lesa a Středozemních nížin, ale stojí to za to. Už před dlouhou dobou jsem zaslechla jak víly mluví a kráse měsíčního jezera. Neodolala jsem a musela jsem se přesvědčit sama. Taková už jsem byla. Chtěla jsem vidět všechny krásy, které náš svět nabízí. Seděla jsem na hřbetu mojí už dlouholeté společnice, která má stejnou barvu, jako čistě napadnutý sníh. Neskutečně jsem toužila si zatančit u tohoto jezera. Už od mala jsem tančila u Vali, takže tanec při Měsíčním jezeru bude jenom a pouze oddych po dlouhé cestě. Přesně z tohohle důvodu jsem se převlékla z jezdeckého oblečení. To se mi povedlo, když jsem projížděla Hedenem. Našla jsem si jeden hezký a útulný hostinec, kde jsem si vzala jeden pokoj. Tam jsem si dala pár věcí, převlékla se a společně s Terstin jsem se vydala právě sem k Jezeru.
To je taková nádhera.... Problesklo mi v hlavě, když jsem pozorovala tu nádhernou hladinu, kterou bych klidně mohla přirovnat k zrcadlu. Přehodila jsem jednu nohu přes hřbet Terstin a už jsem přes její bok sklouzla na zem. Neměla jsem důvod Terstin přivazovat. Poslouchala mě perfektně a i ona se potřebovala jít napít, což jsem ji hned nechala. Na nohou jsem měla sandálky z kůže, ale jejich barva byla nádherně zlatavá. Jednalo se o sandálky, jejíchž propletené proužky mi sahaly něco málo nad kotníky. Sandálky, ale nebyli díky dlouhým šatům vidět. Světle modré šaty se zlatými ornamenty. Výstřih byl opravdu hluboký, ale to mi nevadilo. Pas jsem měla obepnutý pásem ze zlata s ornamenty. Ze stejného materiálu a se stejným motivem jsou ozdoby na ramenou. Dokonale lehká látka a do světa křičící Cyrský styl. "Terstin, opatrně, ať tam nespadneš." Zavolala jsem na ni pro jistotu a dál uchváceně sledovala to jezero.
https://i.pinimg.com/564x/14/b6/2e/14b62e23fff229049837f3a04b89caa0.jpg

Občas děkoval Kotlíku, že makal natolik a nepolevoval, že se z něj dnes stal důstojník. Jako důstojník první legie měl totiž o několik pravomocí více a zase na něj všechna pravidla neplatila. Bylo to skvělé právě v časech jako je tento. Mohl se prostě vylétnout z tábora a odletět pryč. Když už si říkal, že jsou ty lidi až moc debilní, prostě se zvedl a nikdo ho zbytek dne neviděl. Nejdřív z toho byl problém, ale postupně si na to všichni zvykli. Tentokrát to ještě spojil s cestou do města Heden. Potřeboval koupit dárek pro matku, která slavila narozeniny. Sice to nebude oslava jako oslava, protože on za ní přiletět nebude moct, sestra s rodinou nemluví a pochybuje o tom, že by otec něco pořádal. Jako správný syn chce ale ukázat, že na ni nezapomněl a jeho kroky vedou přímo do zlatnictví, aby si vyzvedl svou objednávku, kterou zadal už před několika měsíci. Věděl, že nebude jednoduché splnit jeho požadavky, ale nechtěl si nechávat dělat šperky v jiném království. To je na něj moc daleko a moc zbytečné. Obchodník strnul, když Arwin vešel do místnosti. Musí uznat, že z něj snad i jde trochu strach. Měří skoro dva metry a nechal si na sobě oblečení z tábora, což znamená, že je celý v černé pevné látce, která připomíná kůži. Víc oné kůže má na ramenou a na hrudi, kde se mu na obou místech vyjímají temně rudá zřídla Jedno na hrudi a na každé ruce po dvou – jedno na rameni, druhé na bicepsu. Spěšně zaplatil, vzal si svůj balíček a odešel z místnosti. Občas bylo dobré, když se ho lidé obávali, ale v této chvíli to bylo spíš otravné. Aspoň ale dostal slevu, a to se vyplatí!

Jenže co teď se zbytkem času? Nechtělo se mu vracet do tábora a mnohem raději se odklidí na nějaké klidné místo, kde ho nebude nikdo rušit. A které by bylo lepší než jedno z těch nejromantičtějších v celé zemi? A to navádí k tomu, že se vydává k Měsíčnímu jezeru. Má to místo rád, je tu klid a taková zvláštní energie, která uklidňuje každý jeho sval. Občas tu rád sedává třeba večer a pozoruje zamilované páry a směje se jim. Potichu, samozřejmě. Občas si sem sám někoho přivede. Mnohem častěji si ale vyleze na vysoký dub, který je jen kousek od vody a jako vodník sleduje vodu pod sebou. V tu chvíli pro něj není nic jiného než teď a tady. A právě i na toto místo se vydává právě teď. Netrvá mu to ani moc dlouho. Vzdušnou čarou a jeho rychlostí to není zas tak daleko a on už si spokojeně hoví na své větvi, která je tak čtyři metry nad zemí a díky tomu ho kryje před zraky ostatních. Málokdo se totiž dívá nad sebe. Se zavřenýma očima poslouchá pohyby vody a snaží se zapomenout na to, že za pár hodin bude muset zase pryč. Lehce si povzdechne zrovna ve chvíli, kdy zaslechne dunění kopyt. Otevře nejdřív pomalu jen jedno oko, a pak to druhé. Rozhlédne se a zaměří onu příčinu toho zvuku a zjistí, že je to jen malá blondýnka. Ale víla. A podle oblečení může dost jasně říct, že není zdejší. Chce dělat, že tu vůbec není, ale něco mu na druhou stranu říká, že by mohla být sranda, zase se s někým seznámit. Lehce se usmívá a shlíží na ni dolů. To, že je Illyrijec, ukazují jen ta zřídla. Druhý velký úkaz má zatím skrytý, i když by to taky nemuselo být špatné odhalit. Ale až později. Sleduje dívku a přejíždí ji od hlavy až k patě, dokud nepromluví na svého koně. „Nemyslím si, že ti rozumí,“ pronese směrem k ní s úsměvem na rtech a zamává na ni, aby si ho v korunách stromu všimla. Zatím ještě na zem neslézá. A rovnou jí i tyká. Ach, jaký to trochu nezdvořák. Jeho úsměv sluníčka to snad ale napraví. „Nevypadáš jako někdo, kdo tu čeká na svého přítele. Hádám tedy, že tu jsi na výletě. A tipuji, že pěkně z daleka,“ začíná odhadovat z toho, co vidí a pořád tak mile na ni pomrkává a je vážně zvědavý, jak se k tomu dívka postaví. Zkouší si ji.

Upřímně, ani nevím, kam se mám dívat dřív. Na to překrásné jezero se zrcadlem místo hladiny? Na hlavní město celého Fiplinu, které se týčí na skále nad jezerem. Je to dost vysoko a cesta z Hedenu sem je poněkud delší. Což je pochopitelné vzhledem k tomu, že člověk musí tu výšku sejít a většinou nějak obejít. Ano... mohla bych se přemístit, ale nechtěla jsem riskovat, že bych někde odpadla. Hlavě bych pak neměla ani energii na to, si tady zatančit. A to je důvod, proč jsem přeci tady! Zároveň si i ona sama přijde jistější, když má ve svojí blízkosti Terstin. Takže přemisťování ani nepoužívám. Je to pro mě poněkud zbytečné. Rukou jsem si projela dlouhé blond vlasy, které jsou pár čísel nad zadkem a pousmála jsem se. Bylo až překvapivé, jaké tady bylo ticho a klid. Tohle je to, co mám ráda.  Udělala jsem pár kroků směrem k jezeru, ale to už jsem zaslechla. Cosi. Jakýsi mužský hlas, za kterým jsem se hned otočila. V ten moment se tím směrem otočila i Terstin a zaržála. "Shhhh, to nic, Terstin... To nic.." Pokusila jsem se ji malinko uklidnit, což se mi taky i povedlo. To už jsem pohled zase vrátila na to místo, odkud jsem slyšela ten hlas. Nejdřív jsem nikoho nemohla najít, dokud jsem nepostřehla rychlejší pohyb, který mě upoutal. Nějaký muž seděl vysoko na stromě a mával právě mým směrem. "A já bych zase řekla, že rozumí." Prohodila jsem zase jeho směrem. Nevěděla jsem, kdo to je. Dvě věci jsem ale věděla jistě. Na první pohled budí respekt, který mě nějak instinktivně nutí udělat jeden krok dál od něj. A za druhé, má štěstí, že narazil na mě a ne na Lilis. Protože moje starší sestra by mu za tykání utrhla hlavu. Doslova. Ona si potrpí na vykání, na oslovování hraběnko a všech těhle věcí. Já ne. Já si ani nepotrpěla na titulu hraběnky. Spíš jsem používala lady, nebo jsem se bez toho klidně i obešla. "V tom případě jsem asi odhalená. Můžu ti s něčím pomoct, nebo máš v oblibě sledovat cizí víly a jejich koně z korun stromů?" Samozřejmě jsem to nemyslela nějak zle. Spíš bylo příjemné si do někoho malinko rýpnout po dlouhých cestách, kdy jsem mohla mluvit jenom na Terstin. Prohlížela jsem si ho od hlavy až k patě. Tedy, co jsem na tu dálku zahlédla. Jasná červená zřídla, . Tmavovlasý muž. Nic víc jsem nedokázala rozeznat. Výšku, barvu očí, nic. Jediné co jsem mohla poznat.. Illyrijec.