Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Jezero Vali

+3
Avalannë Sendiarn
Aeron Vassedieu
Kotlík
7 posters
Goto down
Kotlík
Kotlík
Admin
Poèet pøíspìvkù : 113
Join date : 06. 04. 18
https://otherkion.forumczech.com

Jezero Vali Empty Jezero Vali

8/7/2018, 23:56
Jezero Vali Vali

Možná nejmenší ze tří jezer, ale rozhodně se nedá považovat za malé. Pro jeho krásu se na jeho břehu objevilo před pár stovkami let město Inssera, které je centrem cyrského umění. Jezero je většinou jejich múzou, jelikož opravdu dokáže lahodit oku umělce. Po jeho hladině jsou roztroušené lekníny všech barev duhy ve všech možných odstínech, po jeho obvodu roste rákos, který dává prostor plážičkám s bílým pískem. Nad hladinou se sklání i ohromné vrby, které posloužily jako zpovědnice nejedné láskou ztrápené dívce a často zpívají do větru příběhy jich všech, které sbíraly více než tisíc let.


Naposledy upravil Kotlík dne 28/4/2020, 21:54, celkově upraveno 1 krát
Aeron Vassedieu
Aeron Vassedieu
Poèet pøíspìvkù : 31
Join date : 09. 04. 20
Age : 187
Location : Cyra

Jezero Vali Empty Re: Jezero Vali

11/4/2020, 15:08
Tak byl v Cyře. Skutečně se odstěhoval od svých rodičů, u kterých žil skoro dvě stě let společně se svou sestrou, která se nyní nacházela sama. Neměl o ní strach. Věděl, že se dokáže o sebe postarat. Avšak to, jestli se bude držet daleko od problémů, o tom si už nebyl tak stoprocentně jistý. Přece jen, oba byli stejní. Jejich červené majáky, které by normální bytosti varovaly o tom, že mají přestat s tím, co doteď dělali a nejlépe začít zdrhat, pro ně byly spíše jako vábičky na můry. Čím víc svítily, tím lákavější byly. A tím víc oni pokoušeli svoje štěstí. Zatím jim to vycházelo, ale to bylo hlavně díky tomu, že byli pokaždé spolu. Jenže co teď, když každý z nich šel svou vlastní cestou?
S povzdechem zakroutil hlavou nad svými myšlenkami a upravil si volnou, bílou halenu. Dneska měl v plánu se po Cyře trochu poohlédnout, no napřed se chtěl ujistit, že aspoň trochu zapadá mezi místní obyvatelstvo. Zahleděl se na sebe v zrcadle, které se nacházelo v drobném obývacím pokoji domu, ve kterém se zabydlel. Byl menší než, ten, ve kterém žil se svou rodinou v Illivenasu, ale jelikož byl sám, tak mu naprosto stačil. Krátce se zaměřil na kalhoty, které byly upnuté k jeho nohám. Bylo celkem složité upravit svoje peří tak, aby ho v těch kalhotách nebodalo do slabin a do zadku. V tu chvíli se mu i krátce postesklo po volných kalhotách, no přesto si dal načas, a nakonec docílil toho pravého pohodlí. Teď, když se v kalhotách znovu prohlížel, musel uznat, že mají něco do sebe. Jeho postava ihned vynikla. Sebevědomě se usmál na svůj odraz a polohlasem pronesl: „Já věděl, proč jsem chtěl bydlet v Cyře.“
S těmi slovy si nasadil vysoké boty a vyšel z domu. Ujistil se, že ho řádně zamkl a vyletěl na obhlídku, kterou si slíbil. Samotné město Palis si však chtěl nechat na někdy jindy. Dneska měl v plánu porozhlédnout si okolí. Už když sem letěl, tak si všiml těch tří jezer, které byly ozdobou celého království. Bylo však jedno, které ho zaujalo ze všech nejvíc – jezero Vali. Právě u něj přistál a s nadšením se zhluboka nadechl a vydechl. Okolní vzduch byl jiný než v jeho domovině. Byl zvyklý na sucho, zatímco tady jezera poskytovala dost vlhkosti jak pro místní rostliny, tak i pro ovzduší. Nemohl však říct, že by mu to dělalo nějak špatně. Dokonce měl za to, že mu to dělá lépe na křídla. Rozhodně byla živější a měla větší lesk. S úsměvem se zahleděl na zelenou trávu, na které stál a poté na bílé plážičky, které přímo lákaly k tomu, aby po nich chodil. A Aeron se samozřejmě nenechal vybízet dvakrát. Okamžitě se sehnul, zvedl nohu a hbitě sundal první botu, po které krátce na to následovala druhá. Jen co ucítil mírně studenou, ale přesto hebkou trávu, peří na jeho krku, zádech a křídlech se rozčepýřilo a zbytek holé kůže polila vlna husí kůže.
„Jak říkám. Já věděl, proč jsem tady chtěl bydlet.“ promluvil znovu a zahleděl se na blankytně modrou oblohu, jako kdyby se snažil přesvědčit právě ji o svém rozhodnutí. S krátkým uchechtnutím si hodil boty přes rameno a vydal se k nejbližší drobné pláži, po které se začal procházet. Místní písek byl jiný než na pouštích v Illivenasu. Vlastně všechno tu bylo tak jiné. Víly, oblečení, ovzduší, písek… A všechno v Aeronovi probouzelo malé dítě, které chtělo prozkoumat všechny záhady světa. Ze samého nadšení si dokonce začal broukat novou melodii, pro níž zatím neměl slova, avšak byl si jistý, že brzy je najde.
Avalannë Sendiarn
Avalannë Sendiarn
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 10. 04. 20
Age : 114
Location : Cyra

Jezero Vali Empty Re: Jezero Vali

11/4/2020, 16:12
"Ještě... ještě chvilku, Arcanime..." Drobná bledá ručka prakticky zaplácla polštář, než si ho její majitelka začala muchlat pod hlavou, zpříjemňujíc si tak poslední chvilky spánku s roztomilým mumláním, které mělo staršího bratra odehnat na dalších pár minut a dopřát jí vyžádaný klid. Ostatně starší (i mladší) sourozenci dostali do vínku ten nekonečný dar přerušit sladké snění a vytrhnout snícího uprostřed fantazírování, kde hlavní roli hrál ten hezký příslušník illyrijské rasy, statečný bojovník chránící křehký život vznešené víly. Že si tuto představu nikdy neodnese do reality, byla součást krapet uslintaného snu - a přesně proto mohla snít ještě o pár chvil déle, dobrat se ke šťastnému konci, v nichž bude políbena, až se jí motýlci probudí v podbřišku a začnou třepetavě klestit cestičku ven skrze sílu svých křídel. Dnešní den však nebyl určen pro docílení polibku, byť jen posvěceného snem. Skrze pootevřené okno do pokoje proudilo hřejivé sluneční světlo, hravě se dobývající dovnitř každou vteřinou razantněji, než přejelo hebkým dotekem po přikrývce, lechtajíc spící vílu na holých pažích. "Uhmm, proč mě nemůžeš nechat spát ještě pět minut?" Rozespalé oko nedobrovolně zamžouralo do přibývajícího slunečního svitu, aby se upřelo na vysokou postavu staršího bratra, jenže namísto víly se akorát pokoušela mrkat na skříň, která tam neměla co dělat. Skříň, která jí nepatřila a zdála se cizí. Stejně jako celý pokoj, když se konečně přinutila zvednout se na loktech a rozhlédnout se po místnosti, hledaje i ten nejmenší náznak povědomých věcí. Jediné, co s jistotou určila, byl zápisník v kožených deskách ležící rozevřený na stole. "Kde to...? Och..." Pochopení se dostavilo záhy, žaludek provedl salto vzad a na dívčině tváři se usadila čirá úleva doprovázená zatajeným dechem. Samozřejmě, že tohle není tvůj pokoj. Jak jen mohla zapomenout? Šok. Z nového prostředí. Z toho, že nejsi s rodinou. Že jsi... učednice. Přesně tak, stala se učednicí kněžky z Cyry, Shelary, která se jí ujala a rozhodla se, že jí dá šanci. Modrý plášť visící na ramínku za dveře velké šatní skříně toho byl důkazem stejně jako náramek sepnutý kolem útlého zápěstí. Prsty se na okamžik rozhodly zabloudit ke krku, dotýkaje se dárku od matky k dosažení prvního kroku na dlouhé cestě, prvního styčného bodu - přívěsku ve tvaru srpku měsíce, který toho večera ozařoval Palis.

Právě prázdný pokoj, minimálně vybavený a zabydlený, jí připomněl, že se zde cítí jako cizinec. Z domova si odnesla jen několik věcí, které pokládala za důležité - všechny zápisníky s načmáranými poznámkami o nebi, hvězdách a konstelacích, drobné malůvky, které ji provázely životem podobně jako matku a i v menším měřítku bratra. Plno zmínek o kněžkách nalezla i v některých kronikách a knihách, které si také přibalila, a které na ni momentálně pomrkávaly nashromážděné v rohu místnosti, odkud je ještě nevybalila. Plochu polic zabíraly především deníky a drobnosti z domova, upomínky na dětství a dospívání. Chyběly především květiny, které zdobily její pokoj v rodinném sídle, a díky nimž působil pokoj poněkud prázdným dojmem, což se rozhodla ještě téhož dne změnit. V Palis se sice daly nalézt na tržištích nádherné květiny ze Sendanu, který s nimi sousedil, ale žádná květina nepřinášela takovou radost jako lekníny z jezera Vali. Milovala je, srdce jí pokaždé poposkočilo, když se bratr rozhodl nějaký kvítek přinést domů a obdarovat jím matku nebo Avalan, byť na ně primárně lákal své dočasné přítelkyně. Srdci umělce poručit nešlo a jeho múza byla přelétavá stejně jako jeho city. A navíc pod vrbami se přímo nádherně usínalo. "Třeba bych se dozvěděla, jak můj sen má skončit!" S nově objevenou radostí z plánů na dnešní den rychle vyskočila z postele, div se nepřerazila o deku smotanou mezi nožkami, rychle se probírajíc chrámem spoře oděná ve slabé látce noční košile, aby si nasbírala vodu do džbánu a provedla ranní očistu. Bosé nohy tiše pleskaly o chladný kámen a Avalan div neposkočila, když si džbán s čirou vodou brala zase zpět do pokoje, kde ho polovinu vylila do lavoru, aby si rychle opláchla pozůstatky po spánku a také černý flíček od inkoustu, který se jí obtiskl na tvář. To měla za to ponocování, kdy se ze svých pocitů potřebovala vypsat při svitu měsíce a dohořívající svíčky, z níž zbyla jen beztvará hrouda na stole, že i po knotu prakticky nebylo památky.

Dnešní den zahrnoval aklimatizování se, přizpůsobení životu v chrámu, první hodiny výuky započnou až následujícího dne, což poskytovalo dívence dostatek času, aby se vypravila k jezeru Vali a přinesla si odtamtud, pokud Lethy dovolí, i suvenýry v podobě několika leknínů. Za doprovodu poskakování, kdy se snažila co nejrychleji obléknout, byť to znamenalo několikrát se zamotat do látky šatů, hlavu asi třikrát protáhnout ramínkem a nakonec si spodní lem přišlápnout tak, že naznak padla nazpět do postele, až se matrace pod náhlým nárazem váhy zhoupla, div Avalan nevyhodila na tvrdou zem. Nakonec se jí přeci jen povedlo zahalit se do látky tmavě fialového odstínu se zlatým kovaným páskem v podobě sněhových vloček, který udržoval šaty na svém místě. Vlasy si jen rychle prohrábla kartáčem a několik pramínků spletla dohromady, aby se jí netoulaly v modrých kukadlech. Poslední pohled padl na plášť. Měla by si ho vzít nebo ne? Těžká otázka. Nakonec se rozhodla risknout cestu bez něj. Ačkoliv se stala oficiální učednicí od včerejšího dne, nepotřebuje se tím chlubit při procházce celým městem. Ještě na odchodu dostala od kněžky jemné kázání, jak se nyní má chovat na veřejnosti a dostatečné varování, co se stane, pokud provede nějakou hloupost. Představa, že by její pouť ve vzdělávání skončila rychleji než započala, což by byl pro mnohé i osobní rekord, drtila páteř v ledovém stisku ne dvakrát něžné ruky. "Budu opatrná, slibuji." Ticho, které mezi nimi vyvstalo, nasvědčovalo myšlence toulající se skrze dívčinu hlavu. Neslibuj nic, co nemůžeš splnit. "Pokusím se, kněžko," zašeptá v opravě, než se jí dostane chápavého přikývnutí a propuštění. Na cestě ven ještě pozdravila služebné, které se o chrám staraly, než se vydala na cestu za hranice hlavního města Cyry. Po celou dobu si udržovala vážnou tvář i klidnou chůzi, ale jakmile opustila bránu, stačilo se otočit za sebe než zavýskla radostí a během jako o závod s větrem pokračovala k Vali, udržujíc si sukni dlouhých šatů nad koleny, kdyby se snad do nich zamotala a natáhla se jak dlouhá, tak široká. Tu a tam zkusila i teleportaci, byť to znamenalo částečně se vyčerpat. K jezeru se tak dostala rychleji než pěšky, ale také o něco unavenější. Stín vysoké vrby rostoucí při okraji jezera poskytoval osvěžení, kterému se rozhodla podlehnout. Chlad vábil její znavenou mysl a Avalan, byť trošku brblala ospravedlnění, si nakonec ustlala mezi jejími kořeny. "Jen na chvilku... chvilku..." Přeci jen důvěrnice jako vrba její tajemství neprozradí, no ne? A každá princezna potřebuje chvilku spánku, než se objeví její princ, ačkoliv u Avalan pouze ve snech.
Aeron Vassedieu
Aeron Vassedieu
Poèet pøíspìvkù : 31
Join date : 09. 04. 20
Age : 187
Location : Cyra

Jezero Vali Empty Re: Jezero Vali

11/4/2020, 17:31
Jak si tak pobroukával, začal litovat, že si s sebou nevzal uhel a papír. Mohl by si aspoň zapisovat každé slovo, které ho napadlo k nové melodii. Takhle akorát většinu zapomene ještě před tím, než dorazí zpátky domů, tím si byl jistý. Cestu zpátky ale neuvažoval. Na to se mu tady až moc zalíbilo. Takže mu zbývaly dvě možnosti – zkusit si zapamatovat co nejvíce slov nebo potom doufat, že až bude vymýšlet nová slova, budou lepší než ta předchozí. S povzdechem položil boty do bílého písku a našel si větvičku, která se válela poblíž. S tou si poté dřepl a začal jí do písku psát přesně ta slova, která ho napadala mezitím co si broukal melodii. Byl to jeho způsob, jak si je lépe zapamatovat. Neslyšel je jenom v hlavě, ale viděl na vlastní oči a cítil každý tah v ruce. Jakmile byla část písku, u které dřepěl, plná, v dřepu poposkočil o kousek vedle a pokračoval v psaní. Takhle psal do té doby, dokud ho to nepřestalo bavit. Což bylo celkem brzy, jelikož ho z toho neustálého dřepění a poskakování začaly bolet nohy. Proto se postavil, pořádně si protáhl bolavé nohy a zahleděl se na veškerý text, který se mu podařilo napsat, aby si mohl uspořádat myšlenky.
Během čtení si uvědomil, že tahle píseň tentokrát patří dobrodruhovi, který se dostal do rajské zahrady. Zatím se mu líbila. Škoda že si to nemohla přečíst jeho sestra nebo matka, aby mu řekli, jestli to zní jako dobrá píseň. Holt, musel se spoléhat sám na sebe a na svoje pěvecké já. A to mu právě říkalo, že ačkoliv ještě bude muset na písni trošku zapracovat, rozhodně to bude jedna z jeho lepších tvoreb. Spokojeně nad tím kývl hlavou a veškerý text začal svými holými chodidly mazat. Písek šel lehce „učesat,“ no přesto Aeron ještě vzlétl, aby jej pomocí několika máchnutí křídel rozfoukal natolik, že by vypadal nenarušeně. Až teda na jeho stopy, které byly i s botami stále opodál. Jakmile ale byl ve vzduchu, proletělo kolem něj pár drobných ptáčků, kteří ho odpoutali od pozornosti. Překvapeně sledoval ty tři neposedy, kteří se naháněli nad jezerem, a přitom živě skřehotali. Jejich líbezné hlasy mu prozradily, že se jedná o pěvce. Jedni z jeho oblíbenců. S úsměvem se za nimi rozletěl, avšak nijak nenarušoval jejich hru. Chtěl je pouze sledovat. Zároveň si při tom ale užíval slunečních paprsků, které se odrážely od jeho zeleno-modrých křídel a dělaly tak jejich barvy živější. Ptáčci před ním létali několik metrů nad jezerem a každou chvilku některý z nich rychle slétl až k samotné hladině, kde si do zobáčku nabral vodu a vzápětí na to vylétl zpět do výšky. Ani se nedivil, že potřebovali tak často dodat vodu do svých těl. Konec konců tu dováděli jak malí kluci. Nebo možná holky, kdo ví. Tak dobře je zase nesledoval. Po chvilce se však ptáčci rozletěli do různých stran a Aeron tak byl opět osamocený. Bylo tedy na čase si najít jinou zábavu. Jenže jakou?
Mlčky se zahleděl na hladinu jezera, přímo do očí svého odrazu, který čas od času znemožnil nějaký ten leknín. Nebylo to úplně vidět, ale všiml si, jak se mu ve vlasech odráží tmavě modré a zelené odlesky, které způsobovaly skrytá peříčka. S uchechtnutím ponořil ruku do studené vody a narušil tak její hladinu a dost pravděpodobně polekal i pár ryb. Znovu zvedl pohled před sebe, připravený přistát, když v tom si nedaleko u jedné z vrb něčeho všiml. Rychle se zastavil a dlaní si zastínil oči v pokusu vidět lépe. Ať už ale mhouřil oči, jak chtěl, nebyl schopný rozeznat, co se pod vrbou nachází. Jediné, co byl schopný rozlišit, byla tmavě fialová barva. Proto se rozhodl přiletět o něco blíž. Čím blíž však byl, tím více rozeznával lidské tělo, až nakonec přistál přímo u víly, která si s klidnou duší chrněla pod vrbou jako kdyby se nechumelilo. Aeron párkrát překvapeně zamrkal nad lehkovážností víly, no poté se tiše uchechtl. Dřepl si a ruku jemně položil na její rameno, doufajíc, že ji nijak nepoleká.
„Nerad vás ruším slečno, ale spát tady úplně sama není dobrý nápad.“ promluvil klidně, ale dost nahlas když jejím ramenem mírně zatřásl. Kdo ví, jak dlouho tady spala, aniž by si ji někdo všiml. To však bude moct zjistit až se mu podaří ji vzbudit.
Avalannë Sendiarn
Avalannë Sendiarn
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 10. 04. 20
Age : 114
Location : Cyra

Jezero Vali Empty Re: Jezero Vali

11/4/2020, 23:27
Opřít se zády o stařičkou vrbu s hlavou sehnutou tak nízko, že se lístky prakticky dotýkala kořenů, se zdálo jako výborný nápad na obnovu sil. Na chvíli se uvelebit ve stínu mezi jejími kořeny, podložit si hlavu měkkou dlaní a zavřít oči. Nechat se unášet v náručí spánku, který, jak se dalo očekávat, nikdy netrval tak dlouho, aby i tentokrát ve svém snu dorazila na místo určení a užila si polibek od svého pomyslného okřídleného rytíře. Namísto toho, že by jí někdo přitiskl rty na ty její v polibku jako z pohádky, se jí dostalo zatřesení ramenem, na což ze spánku zareagovala nakrčením čela, viditelně dávajíc tak najevo rozrušení z podobného činu, než máchla rukou ve vzduchu, odhánějíc tu otravnou mouchu, která se jí pro tentokrát rozhodla kazit sladký konec. "Nech mě ještě spát, Arcanime... Adiann mě právě zachraňuje," zamumlá tiše, ale tentokrát už s výrazem blaha. Očividně se jí představa zachraňování líbila víc než buzení do jasného dne kdesi na břehu nejkrásnějšího jezera v Cyře a nejspíš i celém Otherkionu. Na znamení, aby ji nadále nerušil, máchla ručkou opakovaně, tentokrát však narážejíc na paži. Skvělý způsob, jak někoho od sebe odstrčit, ale to by se při tom pokusu nesměla zachytit za rozhalenku košile a tím pádem se i konečky prstů a nehty dotknout holé kůže.

Právě pocit tepla, který z těla proudil, ji přinutil zamumlat další poznámku dřív než aby otevřela modrá kukadla a zjistila, že se vůbec nenachází doma ale někde úplně jinde. "Zase jsi byl obletovat děvčata? Víš... že jim akorát zlomíš srdce, Arcanime... To se přece... nedělá..." A aby tomu dala pořádnou tečku, máchla ručkou znovu, tentokrát do míst, kde by její packa neměla vůbec co pohledávat. Čelo se nakrčilo o něco výrazněji než předtím, rty se stáhly do nespokojené linky, aby je vzápětí krapet našpulila v přemýšlivém gestu. Teprve tehdy se rozhodla opustit vyhřátou náruč spánku a procitnout do slunečního svitu narušeného postavou sklánějící se nad ní. Mužskou postavou. Okřídlenou. Arcanimus nemá křídla. I tohle uvědomění pomohlo Avalan nakopnout myšlení a vyděšeně otevřít oči dokořán, oplácejíc víle mužského pohlaví pohled modrých kukadel. Ne, tohle dozajista nebyl její bratr. Ručku, do teď nataženou vpřed a položenou na slabinách Torryna, rychle stáhla k sobě, jako by se o jeho kůži popálila. "J-j-já se o-omlouvám... Nechtěla jsem... Nemyslela jsem... Takové věci neprovádím!" Nakonec, po sáhodlouhém vykoktaném výlevu, si dovolí vyjeknout, stahujíc se do bezpečí kořenů, jako by se jí víla před ní mohla vysmát za tak troufalé gesto. Zčervenalá ve tvářích, uši jí přímo hořely rozpaky a očima netušila kudy kam, seděla na zemi, držíc u sebe důkaz prohřešku, svou packu, u hrudníku sevřenou v drobnou pěstičku. Zmátl jí, ospalá si myslela, že je to její bratr, kdo se jí pokouší budit ze sna, ačkoliv ji, jak si teď pořádně uvědomovala přes poslední náznaky ospalosti, oslovil jako slečnu. Že ji právě vytrhl z procítěného snu, kterému dominoval vyfantazírovaný Illyrijec, to už raději nekomentovala. "Říkala jsem... Říkala jsem něco, když jsem... spala?" Občas ze spaní slintala, což byl běžný jev u spáčů. I teď si raději otřela ústa, byť se na nich výjimečně nic nenacházelo, co by mu pomohlo vysmívat se jejím spacím návykům. "Nebo jsem vás vzbudila? Kopla? Vyrušila od... schůzky?" Muž jako on tu určitě měl dostaveníčko s dívkou, ale ať se rozhlížela sebevíc, žádnou vílu nenacházela, natož člověka.
Aeron Vassedieu
Aeron Vassedieu
Poèet pøíspìvkù : 31
Join date : 09. 04. 20
Age : 187
Location : Cyra

Jezero Vali Empty Re: Jezero Vali

12/4/2020, 19:48
Jak tak dívku pozoroval, všiml si její půvabnosti, přestože spala. Její dlouhé, bílé vlasy vypadaly na pohled jemné, dobře opečovávané. Tmavě fialová barva jejích šatů silně podtrhovala její bledou kůži, ale za to podtrhovaly rudé rty. Na těle si nevšiml žádných částí, které by odkazovaly na nižší vílu, ale bylo dost možné, že je mohla skrývat. Tak či onak, nebyl špatný nápad onu dívku považovat za vznešenou vílu. Dokonce i hlas, kterým na něj promluvila, zněl líbezně, ačkoliv se jednalo o prosté zamumlání. Muselo se však brát v potaz, že Aeron málo kdy bral nějaký hlas za ošklivý či jeho uším neladící. Nebo se mu aspoň zatím nepodařilo narazit na hlas, který by mu vadil.
„Arcanim? Adiann?“ zeptal se mírně překvapeně, avšak na ústech si stále držel úsměv, přestože se ho dívka, stále v polospánku, začala dotýkat. „Nejspíš si mne s někým pletete, slečno.“ dodal s uchechtnutím. Když si však všiml její drobné, bledé ruky, která zavadila o jeho kůži na hrudi, pozvedl nad tím obočí. To se zvedlo ještě výš, když ho osočila z toho, že šel lámat srdce dívkám. „No, neříkám, že jsem pár srdcí nezlomil, ale zrovna dneska-“ zarazil se uprostřed slov, protože ucítil, kam její ruka dopadla. Peří po celém jeho těle se rozježilo a v tvářích se mu objevila rudá barva. Párkrát otevřel a zavřel pusu jako ryba na suchu v samotném šoku a studu. Kdo proboha byl onen Arcanim, že se ho dívka opovážila dotknout takových intimních míst? Naštěstí se neznámá dívka probrala a rychle si uvědomila, že Aeron nebyl údajným Arcanimem, za kterého ho považovala. Ta samozřejmě pod ještě větším šokem ruku stáhla jako kdyby se o něj popálila a okamžitě se začala omlouvat.
Aeron v odpověď jenom uhnul se zrudlým obličejem do strany a zvedl ruku v náznaku, že se nemusí omlouvat. Udržoval si stále úsměv, no ten se momentálně kroutil jako kdyby spolkl celý plátek toho nejkyselejšího citrónu. „To,“ odkašlal si, když si uvědomil, jak nakřáplý jeho hlas byl, „to nic… “ promluvil už jistějším hlasem, no stále v něm byly slyšet rozpaky. „Nic se neděje. Měl jsem vaši ruku ihned zachytit.“ Když se odvážil na dívku znovu podívat, všiml si, jak její bledá pokožka náhle zrudla. Byla snad červenější než třešeň. Pobaven nad tím faktem se usadil do trávy s jedním kolenem skrčeným, na který si položil ruku. Na tohle setkání asi ani jeden z nich nikdy nezapomene. „Říkala? Jop. Doufám, že jste stihla dosnít tu pasáž, kdy vás Adiann zachránil. Kopla? Ne, ale pokud byste svou ručkou švihla o něco silněji, nespíš bych utrpěl velmi bolestivé fyzické zranění. Takhle jsem naštěstí utrpěl pouze to psychické. A schůzky? Pokud máte na mysli mou schůzku s místním ptactvem, tak ne. Ti darebáci si stejně všímají jen sami sebe.“ připustil, ačkoliv by si sám přál, aby tu skutečně měl společnost v podobě krásné, láskou poblázněné dívky. V očích se mu lesklo pobavení, které samozřejmě odrážel i jeho úsměv, jenž byl dost široký na to, aby odhalil bílé zuby. Snažil se dělat jako kdyby ta… trapná událost vůbec nic neznamenala. Nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli dívce, která vypadala na to, že by se nejraději hanbou propadla do země.
Znovu si ji prohlédl. Kromě toho, že jí červená barva dodala do obličeje trochu toho života a už nevypadala jako dýchající porcelánová panenka, si povšiml jejích velkých, modrých kukadel. Zároveň mu neuniklo, jak si rychle utřela nad uvědoměním, že by mohla během spaní slintat. Samozřejmě že si Aeron nemohl nechat uniknout příležitost ji trochu víc potrápit, proto s pokrčením ramen dodal: „Kdo by ale byl kdy čekal, že by mohla vznešená víla tak chrápat a slintat během svého spánku? A to se říká, že jste ve všem naprosto dokonalí. Vypadá to, že se od nás nižších víl zas tolik nelišíte.“
Avalannë Sendiarn
Avalannë Sendiarn
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 10. 04. 20
Age : 114
Location : Cyra

Jezero Vali Empty Re: Jezero Vali

12/4/2020, 21:27
Dotkla... jsem se... muže... Ta slovíčka nejen doplňovala přerývavý dech, ale také křičela na celé kolo, že provedla velkou hloupost. Jiná děvčata na jejím místě by se ani trochu nestyděla, naopak by podobný dotek hravě přeměnily na konverzaci za účelem dobírat si druhou stranu, škádlit ji a pošťuchovat se jako malé děti, dokud by druhá strana (nebo i první) nepodlehla svodům zakončených... kdo ví čím. Polibkem? Schůzkou na následující večer? Avalan v těchto ohledech zůstávala nevinným květem, nepotřísněným praktikami flirtování a svádění mužských zástupců vílí či lidské populace. Kdo si udržoval status lamače srdcí, byl její bratr, velký umělec na dvoře královny, jehož některé sochy si vcelku oblíbila - dostatečně natolik, aby se jich několik nacházelo všude po Palis. Díky věčnému hledání inspirace a oné nedocenitelné múzy, se tak každý měsíc stávala jeho obětí jiná dívka. Další z mnoha, kterým na konci zůstanou jen oči pro pláč a bolest v srdci. "Nejsem-... Nejsem ten typ... dívky. O-o-opravdu ne, pane," zapřísahá se na místě, dlaň položenou na srdci, jako by mu právě složila čestný slib, který by v žádném případě neporušila. Ve tvářích se odrážely vzrůstající rozpaky, stud je barvil dorůžova společně s ušima, prakticky hořícími červenou barvou. "Jen jsem... Jen jsem vás chtěla odstrčit... Ve spánku to dělám, protože bratr mě obvykle budil a vytrhával mě ze snů," přizná se potichu k důvodu, proč mu vlastně sáhla do míst, kde její ručka neměla absolutně co pohledávat. Ne, že by to vypadalo v jeho očích jinak, ale netušila, že vidí její vztah s bratrem tak prapodivně. "A-a-a samozřejmě tam svému bratrovi ruku také nepokládám, to... to n-ne." Rychle nad tou myšlenkou zavrtěla hlavou ve snaze ji potlačit, protože ona představa zněla děsivě. Mít něco s Arcanimem je stejně absurdní jako... Ani netušila jako co. Jako mít vztah s tímto mužem, který před ní klečel? Pochybovala, že by ho zaujal někdo tak nudný jako Avalan. Měla své sny, své představy a život, který se v nejmenším nepodobal dobrodružství vypsaném na stránkách knih. A on vypadá jako někdo, komu stačí roztáhnout křídla a vznést se vzhůru do oblak. Odletět tak daleko, jak jen bude moct. Úplně jiný než Avalan.

"Och..." Takže to slyšel. Mumlání ze spaní nebylo pro ni ničím novým, většinu času jenom plácala nesmysly, útržky konverzací, o kterých se jí zdálo. Ale kolikrát si člověk mohl domyslet, co se odehrává v její dívčí hlavince pod těmi světlounkými vlasy barvy měsíčních paprsků. "Vlastně ani nevím," přizná se tiše, opět se červenajíc myšlenkou, kolik toho zaslechl. "On není nikdo. Jen... moje představa, ale jinak nic víc. Neexistuje jako... vy nebo já," obeznámí ho se svým snem, byť nic z toho nemusela dělat. Zdálo se však, že Torryn před ní patří k těm, kterým by se mohla svěřit. Nebo za to mohla vrba, v jejíž kořenech ležela, zády opřená o široký kmen? "Nechtěla jsem vám ublížit. Nebo se vás... dotknout. Citově či fyzicky." Ještě nebyla natolik obeznámena se schopností diplomacie, aby se uměla pouze omluvit. V tuhle chvíli využila jak omluvy, tak urážky, kdy dotyčnému vlastně sdělila, že neměla sebemenší úmysl na něj sáhnout, což se mohlo citlivého ega jednoduše dotknout. Když se ale usmál, přenesl ten stejný pocit na ni a Avalan, chtě nechtě, mu úsměv oplatila, skrývaje tak dívčí zahihňání za konečky prstů.

Smích ji ale rázem přešel, když začal hovořit nejen o slintání, ale navrch přidal i chrápání. Hrůzou vykulené oči sledovaly jeho absolutní lhostejnost, nad níž zůstával rozum stát, zatímco si Avalan pokoušela chránit tvář dlaněmi, ve snaze utlumit další možné zachrápání, byť už byla vzhůru a tak by jí nemělo nic hrozit. "J-já... chrá-... To ne-... Ne, ne, ne." Tohle nemohla být pravda. Nemohla chrápat. Kněžky nechrápou. Učednice nechrápou. "Byla jsem moc hlasitá? Ne, ne, neříkejte mi to," rychle hlavou naznačí, aby se zdržel komentáře, než se po něm opět ohlédne. "Ne, rozmyslela jsem se... řekněte mi to, prosím. Nebo ne... ach, já nevím, bojím se znát pravdu." Nikdo jí předtím neřekl, že by chrápala. Jistě, někdy, obzvláště v zimních měsících, měla tendenci pochrupovat, ale bylo to jemné, něžné, skoro neslyšitelné. Tohle znělo daleko hůř. Že rozpoznal její rasu, to jí netrápilo. Špičatá ouška toho byla důkazem podobně jako náramek, který nosila a nemohla sundat, odkazující na její post učednice v chrámu. Ale chrápání? Zvedla k němu důvěřivé oči, hledajíc odpověď v jeho tváři. "Vážně je to tak... strašné?"
Aeron Vassedieu
Aeron Vassedieu
Poèet pøíspìvkù : 31
Join date : 09. 04. 20
Age : 187
Location : Cyra

Jezero Vali Empty Re: Jezero Vali

12/4/2020, 22:41
Aeron by se dal považovat za zkušeného co se týkalo flirtování. Byl schopný svést kde jakou ženu či muže, vyjadřovali-li zájem i oni, avšak intimní věci pro něj byly stále velmi… no, intimní. Rozhodně by se nedalo říct, že by byl tím typem, co by začal více provokovat poté, co se ho dotkla osoba, se kterou prohodil sotva pár slov. Právě proto byl v mírných rozpacích, když došlo k tomu nemilému omylu, no naštěstí se z toho vzpamatoval velice rychle. Z části díky svým zkušenostem a z části díky tomu, že dívka před ním vypadala skutečně více poplašeněji než on sám. Ta se snažila ospravedlnit své činy, přičemž se u skoro každé věty krátce zakoktala. Pobaveně ji sledoval, ale jelikož nechtěl vypadat jako ten naprosto zlý, snažil si ten smích zakrývat za ruku, kterou si podepíral hlavu, což mu samozřejmě moc nepomáhalo, jelikož se mu od dušení smíchu stále třásla ramena.
Co se však mezitím dozvěděl od dívčina koktání bylo, že onen údajný Arcanim je její bratr a její ručka, která spočinula na jeho rozkroku, zde spočinula skutečně čistým nedopatřením. Nijak jí to neměl za zlé. Zaskočilo ho to, ale chápal, že byla v polospánku a se zavřenýma očima mohla těžko tušit, kam se svou rukou vlastně míří. Mohl být jedině rád, že ta rána nebyla tvrdší a peří na jeho slabinách jej dokázalo ochránit. Anebo ještě hůř, nezačala tou rukou studovat, na jaké místo to vlastně dopadla. To by potom byla skutečně, ale skutečně nepříjemná situace.
„To mne skutečně mrzí. Doufal jsem, že uslyším nějaký zajímavý příběh.“ prohlásil zklamaně, když se dozvěděl, že onu záchranu záhadným Adiannem nestihla dosnít. „Jenom představa?“ zopakoval po ní a zvedl nad tím obočí. „Kdo ví. Třeba někde skutečně žije. Jenom jste na něj zatím narazila pouze ve svých snech. Třeba žije někde v neznámé zemi a stejně jako vám, i jemu se zdají sny. Sny o spanilé dívce, vznešené víle, kterou musí zachránit.“ Znělo to jako pohádka, ale pěkná pohádka. Možná by na to mohl udělat píseň. Každopádně se mu ta představa líbila a celkem by si i přál, aby to byla pravda. Při její omluvě neomluvě si bolestně položil dlaň na srdce a zkřivil obličej. „Ach, to bolí. To jsem tak ošklivý, aby se mne tak krásná slečna nechtěla dotknout?“ pravil až přehnaně smutně, přičemž dramaticky zaklonil hlavu k zemi. Když však jeho uši zaregistrovaly krátké zahihňání, usmál se, no jakmile zvedl hlavu, měl na obličeji uražený výraz.
Pak ale začala ta zábavná část, kdy dívka začala panikařit nad představou, že během svého spaní chrápala a slintala. Aeron se snažil nevybouchnout smíchy když vedla v sobě válku zda-li se ho zeptat jak hrozné to bylo či ne. Celkem se mu to dařilo, avšak v očích se mu začaly od toho zadržovaného smíchu hromadit slzy. Když už skoro neviděl, sklonil hlavu k zemi, předstírajíc, že je stále raněný od její omluvy neomluvy a rychle si slzy utřel. Dívka se však nakonec rozhodla. Chtěla slyšet, jestli to bylo tak hrozné. V tu chvíli Aeron zvážněl a mírně se k ní naklonil se slovy: „Skutečně to chcete slyšet?“ Naklonil se k ní ještě blíž, dokud nebyl skoro u jejího ucha. Pak si položil ruku k ústům a zašeptal: „Hrozné jako když chrápe motýl.“ Jakmile to dořekl, rychle se zvedl a začal utíkat pryč od dívky s hlasitým smíchem, který už v sobě nemohl více udržet. Kdo ví, jak rychle dívce dojde jeho vtip. Konec konců, kdo kdy slyšel motýla chrápat?
Avalannë Sendiarn
Avalannë Sendiarn
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 10. 04. 20
Age : 114
Location : Cyra

Jezero Vali Empty Re: Jezero Vali

20/4/2020, 23:55
"Příběh?" Zaskočil ji. Opravdu se s ním měla podělit o něco tak intimního, jako bylo její snění? Její sladké představy o zachránci, kterého bez rozmyslu pojmenovala prvním jménem, jaké jí v tu chvíli napadlo? Byl to jen sen, nikdy se nesplní. "Addian bylo první jméno... prostě mi k němu patřilo, ale neexistuje. Nežije. Není jako my. Je to jen... sen," přizná tiše, skoro jako by se zpovídala z nějakého hříchu, byť žádný nebyl. Jen malá víla s příliš bujnou představivostí. "Jen představa někoho..." Kdo mě bude mít rád, doplní v duchu, pohled upřený směrem k packám složeným v klíně. ... Rád takovou, jaká opravdu jsem. "Vy snad nemáte sny, v nichž se pohybují něžné panny, které byste zachraňoval? Nebo jim... zpíval pod okny romantické písně? Skládal verše na jejich krásu?" Věděla, že Torrynové jsou přímo proslaveni svými umem libozvučného zpěvu a některé si vyloženě vydržovali i na královských dvorech. Možná i on byl jedním takovým? Měla by se zeptat? Ne. Ani ho neznám a... co kdyby byl smutný, protože není zpěvákem na královském dvoře? Jemně potřásla hlavou při myšlence na neklid, který by v něm mohla svými slovy vyvolat. "Mé sny nejsou zajímavé. Jen... obyčejné. Takové, jaké mívá každá dívka," pokrčí beznadějně rameny, hledaje útěchu ve vlastních slovech. Nedůvěřovala vlastní fantazii, vždyť se určitě nemohla rovnat světům, které by někteří byli schopni vytvořit prostřednictvím snění. Avalan stačilo ke štěstí málo - například jeden rytíř s tím hezkým, melodickým jménem, které jí s lehkostí splývalo ze rtů. "Dokážu si představit, že sní o všech možných dívkách," namítne tiše. Proč by měl myslet zrovna na ni?

Šok se jí prodral do očí v okamžiku, kdy si položil dlaň na srdce, aby jí dokazoval, jak hluboce ho ranila. "J-já... já to tak nemyslela!" Vyhrknutí se prodralo skrze rty dostatečně rychle - ne však o tolik, jako se pohnulo dívčino tělo vpřed, aby konejšivým gestem utlumila urážku, kterou svou hloupostí způsobila. "Nechtěla jsem... nemyslela jsem... Nemínila jsem..." Co vlastně? Dotknout se... Ach, to proradné slovo. "Urazit vás," špitne tak rychle, jak jen to jde, aby zametla pod práh svou prvotní touhu použít dotyčná slovíčka a tím se do celé situace zamotat o to víc. Bylo to hloupé. Krásná... Něco, co jí kdysi říkal otec. Bratr. Ale jen výjimečně podobná slova slýchala od jiných víl. "Ne, nejste... Vlastně... spíš naopak..." Blekotala hloupě páté přes deváté, jak se snažila povzbudit Torrynovo ego. Nikdy nebyla dobrá ve skládání komplimentů, spíš akorát prováděla hlouposti. Ale mladík před ní vypadal... mile. A pohledně, což bylo u víl zcela běžné. "... Jste... pohledný," zamumlá tak tiše, jak jen to šlo, očima hledaje únik.

On se ale rozhodl pokračovat. A to dokonce tak, že byla nucena zadržet dech, když se k ní přikradl, natahujíc se přímo k jejímu oušku, do kterého zašeptal odpověď. Nevěděla, co ji děsilo víc - ona podivná blízkost, kdy prakticky cítila jeho tělo na kůži, dech lechtající lalůček ouška a nebo možnost, že stačilo tak málo, jen pootočit hlavu, aby se jejich rty náhodou setkaly? Naštěstí, jak se zdálo, vyřešil tuhle komplikovanou situaci za ní. Což znamenalo, že se vydal na útěk, utahujíc si z ní jako z malého nechápavého dítěte, které bylo právě podvedeno a obráno o lízátko. "Mo-... motýl?" Motýli... chrápou? Kdo ví, co ji zaskočilo víc, ale patrně si na svou otázku bude muset vyhledat odpověď. "Hej! Počkejte!" Trvalo chvilku, než se jí povedlo zvednout se ze země a nezamotat se do šatů, jak se rozeběhla za ním, dávaje si dobrý pozor, aby se pohybovala pouze při okraji břehu a ani náhodou nestoupla do čisté vody tamního jezera. "Kdo... kdo jste?" Díky běhu připomínala víc rusalku než upravenou vílu, tváře jí růžověly od čistého zdravého vzduchu a pohybu a zdála se i o něco málo bledší než před chvílí. Sukni si přitom nezapomínala přidržovat v prstech, aby si ji náhodou nenamočila, když za ním letěla kolem jezera.
Aeron Vassedieu
Aeron Vassedieu
Poèet pøíspìvkù : 31
Join date : 09. 04. 20
Age : 187
Location : Cyra

Jezero Vali Empty Re: Jezero Vali

22/4/2020, 13:03
Zklamaně přivřel oči, když mu dívka řekla, že její rytíř v bílém brnění je pouhým snem. Nebo to byl rytíř v černém brnění? To bylo fuk. Zakroutil nad tím hlavou. „Někdy není špatné se jen tak zasnít a doufat, že by to mohla být pravda.“ podotkl, no dál se tomu nevěnoval. Když se optala, jestli také nesní nad pannami, které by zachraňoval, krátce se zamyslel. „Hmmm… Ne. Moje sny jsou spíše plné hudby a příběhů, no ty nikdy nejsou o mně. Jsou vždycky o někom jiném.“ odpověděl s úsměvem na tváři. Kolikrát se mu stalo, že díky svým snům napsal celé písně, které měli nejen celá slova, ale dokonce i melodii. Některé sny ho dokonce dokázaly natolik inspirovat, že se mu podařilo napsat více než jen jednu píseň. Pak tu ale byly takové sny, díky kterým začal psát, ale nikdy dílo nedokončil, jelikož na onen sen zapomněl příliš rychle. Takové texty poté pokaždé založil do desek s nadějí, že se mu snad ten sen bude znovu zdát, ale doteď se mu u žádného z nich nepoštěstilo. „Ne však každá dívka mívá sen o Addianovi.“ Mrkl na ni.
Jak začala znovu koktat a zadrhávat se v omluvě, chtěl se hrozně smát, ale musel to v sobě držet, aby si udržel svůj uražený výraz. Přesto zaregistroval její lichotku na jeho vzhled a jeho srdce se krátce zatetelilo. Lichotka od tak půvabné víly dokázala kde koho potěšit, ale Aeron si nejvíce užíval to, že dokázal tak rychle dostat dívku do rozpaků. Byla jako neposkvrněné poupě lilie. Nejen povahově, ale i vzhledově. Kdo ví, v čích rukách tohle poupě rozkvete v dospělou květinu. Jak nad tím uvažoval, dostal celkem chuť znovu psát novou píseň, no rychle to potlačil. Byl si jist, že zrovna na tuhle píseň si vzpomene kdykoliv na ni pomyslí a domyslí ji později. Teď momentálně si musel udržet v hlavě tu, kterou psal do písku.
Jak utíkal, slyšel dívku, jak za ním volá, aby počkal. Neuposlechl ji a dál se smíchem běžel dál. Jestlipak jí jeho vtípek došel nebo se rozběhla za ním právě proto, aby se dozvěděla, jak to myslel? Okolní vzduch byl úžasný, když létal, ale i když běžel. Navíc ta zeleň, kterou všude viděl, nutila jeho srdce zpívat v euforii. Zastavit se rozhodl až poté, co na něj dívka zvolala, kým je. Pravda, já se ani nepředstavil. Prudce zabrzdil. Doma v Oáze souříčí čtyř by tím rozhodil písek a prach, který by společně s větrem vznášel ještě chvíli, než by znovu lehl, ale tady tomu tak nebylo. Místní tráva byla jemná, což byl důkaz toho, že měli dost vláhy. Proto, když prudce zabrzdil, nohy mu díky travní šťávě podklouzly. Byl by i spadl, kdyby včas nemáchl křídly, a tak díky opoře vzduchu zůstal na nohou.
Otočil se k víle, která za ním běžela. Její bledá kůže díky běhu nabrala úplně jiného vzhledu. Už nevypadala jako spící mrtvola, nýbrž zdravá dívka s bledší kůží. S úsměvem založil ruce na hrudi a čekal, až k němu doběhne, mezitím co on si užíval toho výhledu. Znovu se mu v hlavě objevila ta píseň, která ho napadla, když u ní seděl, no tentokrát byla mnohem hlasitější. Odfoukla předchozí píseň pryč, přepisovala text v písku, jen aby si získala jeho pozornost tak, jako si ji získala víla, která k němu běžela. A on tomu nemohl odolat. Hudba byla najednou všude, přetlumočila úplně vše a on cítil, jak pomalu přechází do transu, který byl pro něj typický kdykoliv, když chytil silné nutkání tvořit. V takové chvíli nebude schopný pokračovat v konverzaci s dívkou, ačkoliv by velice rád pokračoval o něco déle. Jeho ruka s sebou začala cukat nad nespokojeností, že nedrží uhel nebo pero namočené v inkoustu a už dávno nepíše. Proto se rozhodl máchnout křídly a během toho, co byl ve vzduchu, se uklonil se slovy: „Bohužel, moji identitu se budete muset dozvědět někdy jindy, za jiných podmínek. Bylo mi ale velikým potěšením, mladá slečno." Vzápětí na to odletěl pro své boty, které byly na druhé straně jezera a aniž by se obtěžoval si je nazout, prostě odletěl. Odletěl zpět do svého domu, kde na něj čekala spousta nepopsaného papíru.
Grace Catlake
Grace Catlake
Poèet pøíspìvkù : 19
Join date : 02. 05. 20
Age : 18
Location : Fiplin

Jezero Vali Empty Re: Jezero Vali

2/5/2020, 23:27
>>>

Život u kolonie nebyl vždycky med, ale Grace to milovala. Milovala to neustále se mihající nebe a možnost poznávat všemožné kouty Otherkionu místo toho, aby jen seděla někde v domě a plnila rozkazy rodičů, jako každá jiná slušná dáma - ačkoli, v tomto nebyl její otec/trenér jiný. Bylo časně ráno a oni byly opět na cestě. Věčné kodrcání otevřených a obytných vozů, nebo snad jen vozy se zvířaty. Její sestra při tom dokázala spát, ale ona ne. Jako vždy cestovala v sedle na jednom z jejich miloučkých běloušů. Konkrétně na klisně - Irin. Zatím co bílý hřebec, Azriel. Kráčel po jejich boku. Jen těžko by jste je někdy zahlédli odděleně. Grace si na svých přátelích velmi zakládala a nedala na ně dopustit. Jela hned vedle jejich vozu, který řídil její otec a byl tažen dalšími dvěma koňmi, určenými jen na toto, protože zastávali názor, že koně musí odpočívat. Kdyby měli táhnout vůz i vystupovat, nebylo by vše tak propracované a koně by se rychle vyčerpali. Celou jejich cestu doprovázeli členové jejich kolonie na hudební nástroje, kytary bubny, harmoniku a další. Vlastně už i celý jejich příjezd byl obvykle představením, zpívali a rozhodně se nesnažili být potichu. I Grace vesele zpívala a netajila se tím, že má i docela silný hlas. Vlasy jí cuchal mírný vítr a s její tváří si pohrával veselý úsměv. Sledovala jak její kolegové a přátelé předvádí na vozech různé kousky a kdykoli projížděli kolem nějakých obyvatelů, hlasitě je zvali na jejich představení v Palisu. Byla to svoboda jejich života. Grace se zahleděla na nebe a na moment musela přivřít oči z toho jak ji oslnilo slunce. Blížilo se poledne a na obzoru se jim už začal rýsovat Palis. Už tu několikrát byla a vždy se ji tu líbilo, několikrát je zastihl déšť, ale nebylo to nic co by ji nakonec zastavilo od nočních vyjížděk. Dokonce i její koně pocítili tu touhu zmizet z kolonie a projet se mezi jezery. Okusit trávu v jejich okolí a trochu uvolnit svaly potom, co budou celý večer napjaté při vystupování. Byla zasněná a na moment přestala i zpívat. Konečně se kolonie posunula a dostali se k bráně hlavního města Cyry. Vjeli do ulic a Grace opět, i po tolika návštěvách, byla zcela uchvácena krásou města. Kolonie se zastavila na hlavním náměstí, kde rozmístila své vozy tak, aby nezavazely výstupu ani přihlížejícím. Grace konečně sesedla ze hřbetu své klisny a jala se péče o ně. Nejprve oba důkladně očistila, vyhřebelcovala a rozčesala po cestě zacuchanou hřívu. Dala jim napít a donesla seno. Poté probudila svou sestru a společně se šly pořádně protáhnout a pomoct s přípravou na vystoupení.

S příchodem šera se na náměstí zažehly louče a zpěv přilákal diváky. Zatím co vystupovali ostatní, kejklíři a klauni, žongléři a dokonce i její sestra v podobě provazochodkyně - kráčela vysoko nad zemí, jištěná zespodu pouze svým snoubencem, připravovala se Grace na své vystoupení. Koním připravila a nasadila postroje a sedla, zatím co sebe oblékla do přiléhavého oblečku se závojem a jemnou průhlednou sukénkou, pod kterou měla volné kalhoty. Do vlasů usadila třpytivou čelenku. Koně vzala za jejich otěže a dovedla na okraj scény. Tam se vyhoupla do sedla klisny a po zaznění svého jména ji pobídla, koně vběhli bok po boku na scénu a opakovali vyznačený kruh, který s nimi obešla ještě za světla. Jejich tréning byl stejně tvrdý jako ten její a proto není divu, že když pustila otěže a nehnula se přes hřbet koně s nohama ve vzduchu ozval se bouřlivý potlesk. Opět se vrátila do sedla - ne na svůj zadek, nýbrž do dřepu. Nádech a výdech a poté se narovnala a zůstala stát, zatím co její dva bělouši stále ve cvalu opakovali stejný kruh po náměstí. Rozkročila nohy a stála každou z nich na jednom z koní, usmívala se, zvedla ruce do vzduchu a držela s jejich pomocí rovnováhu. Poté povolila a dopadla do sedla Azriela. "Irin, na druhou stranu." klisna se na jeji povel po zpomalení otočila a začala kruh opisovat v protisměru. Grace se znovu připravila do dřepu a jakmile byli koně téměř u sebe, odrazila se a přeskočila do druhého sedla, přičemž udělala chybu a noha ji sklouzla do třmenu, kde se zasekla. Místo toho, aby si dělala velkou starost zpomalila klisnu do klusu a seskočila na zem. Vysmekla nohu ze třmenu a na zemi udělala stojku následovanou hvězdou. Koně k ní došli zezadu a zatím co ona stojící na jedné noze, s rukama nachystanýma ve vzduchu připravila sama sebe na poklonu, koně se každý po jednom jejím boku uklonili společně s ní. Za doprovodu jejich a bouřlivého potlesku odešla z připravené scény, aby si vyslechla křik svého otce, že vystoupení pokazila. "Je to jedna chyba. Uklouzla mi noha.." "Měla sis sedlo zkontrolovat pořádně, příště ať se to neopakuje!"

Padla tma a vřava na náměstí se uklidnila. Její chvíle. Odřený kotník od třmene sice nepříjemně bolel a Carrie svou sestru pustit nejprve nechtěla, nakonec stejně vyhrála a nyní už na neosedlaném hřbetě Azriela mířila k místnímu jezeru, kde to měla ona i její koně tak rádi. Pouze na s uzdečkou a udidlem v rukou mířila s koňmi vstříc své noční svobodě, pod hvězdnou oblohou. Louka ji lákala a vítr čechral vlasy. Na sobě neměla svůj kostýmek, ani čelenku, jen jednoduché šaty, s páskem, který ji tvaroval pas. Spokojená a na boso. Konečně dorazili ke třpytivé hladině a zpomalili. Nechala koně na volno a sama se uvelebila v sedle tak, aby si na zádech Azriela mohla lehnout a hledět na hvězdy. Znala své dva miláčky dost dobře na to, že je jen tak něco nevyděsí a věřila sama sobě dostatečně na to, že pád nehrozil ve většině případů a v té menšině ve kterých snad ano, jej hodlala přetrpět. "Cyra je krásná, že ano přátelé." oslovila své dva společníky, ale odpovědi se ji nedostávalo. Ticho narušovalo jen tiché přežvykování a občasné zaržání. Jedna z nejkrásnějších písní, které pro ni život přichystal.
Aeron Vassedieu
Aeron Vassedieu
Poèet pøíspìvkù : 31
Join date : 09. 04. 20
Age : 187
Location : Cyra

Jezero Vali Empty Re: Jezero Vali

3/5/2020, 15:07
Nebude to tak dávno, kdy byl na návštěvě u svých rodičů, a přesto mu chyběli už teď. Odloučení přece jen nebylo tak jednoduché. Zatímco v Illivenasu byl zvyklý na to, že ho ráno vítala vůně čerstvého chleba a hlasy, které si povídaly o tom, co podniknou, v jeho novém domově nic takového nebylo, nezařídil-li si to on sám. Mísily se v něm tak různé emoce. Stále byl nadšený z nového prostředí, ale fakt, že se najednou ocitl sám, v něm vyvolávala smutek. Byl společenským tvorem, no momentálně se nacházel na prostředí, kde vůbec nikoho neznal. Teda, pokud nepočítal Reynera, kterého poznal během Noci ohňů, ale ten pracoval jako královská stráž, takže pochyboval, že na sebe budou narážet nějak často. Bylo tedy nad míru jasné, že si tu co nejdřív bude muset najít nové přátelé. Samozřejmě, měl tu už pár jiných známých díky tomu, že si okamžitě vyhledal práci v místním divadle, kde k jeho štěstí zrovna hledali zpěváka, ale pracovní známost je něco jiného než osobní známost… Předtím u jezera Vali někoho potkal. Vílu, která donutila jeho mysl zpívat v různých tónech, no nestačil ji pořádně poznat, protože píseň byla natolik hlasitá, že musel rychle letět domů. Neměl tušení, jestli na ni znovu narazí, ale i tak měl v plánu se vydat k jezeru Vali v naději, že tam bude stejně jako minule. Chtěl se tam vydat odpoledne, no když zaslechnul hudbu, která hrála po celém městě Palis, rozhodl se zjistit, co je oním zdrojem.

Nepřekvapilo ho, že se jedná o kočovné umělce, hlavně díky tomu, že už z dálky slyšel hlasy, jak vyzívají kolemjdoucí, aby se přišli podívat na jejich vystoupení. Překvapivě to ale byli lidé, jež představení pořádali. Už dlouho neviděl ty prosté bytosti, neobdařené ani peřím, ani srstí, natož pokožkou z kamene, no přesto byl nadšen, že je vidí. A jak bylo vidno, nebyl jediným. Spoustu dalších obyvatel Cyry se shromáždilo jen aby viděli představení, pomocí kterého je umělci lákali na večer, kdy má jejich show údajně začít. S úsměvem sem tam zatleskal vydařenému akrobatickému číslu a jeho původní plán, že se vydá k jezeru Vali mu naprosto vypadl z hlavy. Zatoužil vidět celé představení, v plných rozměrů a kráse. Zbytek dne strávil ve městě, sledujíc umělce, kteří dál lákali obyvatele města s tím, že v jednu chvíli odešel do místního obchodu, jelikož dostal hlad, no jen co začalo slunce zapadat, zase se vrátil. A právě včas – vystoupení začínalo. Užasle sledoval všechna ta vystoupení a užíval si i zpěv, kterým přilákali diváky. Tleskal společně s davem, kdykoliv ho něco nadchlo nebo když chtěl vyjádřit obdiv nad tím, jak bravurně umělec zvládl svoje číslo. Při číslu provazochodkyně mu bylo těžko na hrudi, jelikož ho děsila představa, že by dívka spadla na zem, ale naštěstí i ona to zvládla bez jakékoliv úhony, což jenom dokazovalo, jak moc trénovaná nejspíš bude. Kdo ví, jak dlouho se tomuhle nebezpečnému kousku věnovala. Po vystoupení provazochodkyně však přišla další mladá dívka, tentokrát s dvěma krásnými koňmi. Měl téměř pocit, že hledí na vílu, no kdykoliv viděl její lidské uši, nestačil se než divit, že dokáže být lidská bytost tak půvabná. Její chybu nepostřehl. Stejně jako spousta dalších, měl za to, že se jedná o součást představení a tak, když skončila, aniž by něco tušil, zatleskal společně s jásajícím davem. Po dívce na koních následovalo spoustu dalších umělců, no už ne tolik dechberoucích.

Všechno to skončilo až za tmy. Aeron si to rovnou namířil domů, no jakmile vešel do menší obývací místnosti a zahlédl na dřevěném stole svůj zápisník a uhel, plácl se do čela nad uvědoměním, že měl vlastně úplně jiné plány. No jo, jenže co teď? I pokud tam dnes byla, pochybuji, že je tam doteď. Teda pokud zase neusnula… Pobaveně se uchechtl, když si vzpomněl, jaká prekérní situace mezi nimi nastala poté, co omylem zabloudila rukou, kam neměla.  „A tak aspoň čistě pro tu zvědavost bych se tam mohl zkusit kouknout.“ brouknul tiše pro sebe. S těmi slovy vzal ze stolu zápisník i s uhlem, vyšel z domu, který zamkl a vzlétl. K jezeru Vali dorazil poměrně rychle, ale za to mohl vděčit hlavně tomu, že noc byla klidná a do křídel mu tak nevrážel žádný vítr, jenž by ho mohl zdržet. Než přistál, vyhledal pohledem vrbu, u které předtím zahlédl tu nesmírně bledou vílu. Sice byla noc, ale měsíc svítil dost dobře na to, aby mohl tu její kůži jako sníh zahlédnout v jeho paprscích. Jenže u vrby nic takového nezahlédl. S povzdechem přistál u vrby a rozhlédl se kolem, až se zastavil na čemsi bílém, co stálo opodál. Už se chtěl radovat, že to je přece jen ta víla, no jakmile zaslechl odfrknutí, došlo mu, že se nejedná o vílu, nýbrž zvíře. Koně. A dokonce byli dva. Zaujatě přivřel oči a pomalým krokem k nim vyrazil. Přišlo mu, že ty koně někde viděl, jenom si v tu chvíli nebyl schopný vzpomenout kde. Když ale zahlédl dívku a uslyšel její hlas, došlo mu, kdo to dorazil k jezeru ve stejnou hodinu jako on. Byla to ta akrobatka společně se svými koňmi. Nebyl je schopný poznat, ale teď, když viděl i ji, bylo mu to jasné. Nad její poznámkou o kráse Cyry se usmál, protože si při tom vzpomněl na slova, která mu na Noci ohňů řekl Reyner. „Má své kouzlo.“ Ačkoliv já to kouzlo ještě stále hledám. Sám si vůbec neuvědomil, že tu první větu řekl nahlas. Celou dobu měl za to, že si to řekl v hlavě.
Grace Catlake
Grace Catlake
Poèet pøíspìvkù : 19
Join date : 02. 05. 20
Age : 18
Location : Fiplin

Jezero Vali Empty Re: Jezero Vali

3/5/2020, 15:49
Ačkoli vystupovala již od malička, od svých sedmi let snad nezažila jiné představení než to na koňském hřbetě, přesto u ní byl ještě jistý prostor pro chyby. Bylo ji jen sedmnáct a i když v sedle svým způsobem i spala a trénovala ta často, že mnohdy na koňském hřbetě i bydlela, občas bla ještě nerozvážná a zasněná. Noha ji sklouzla po sedle její klisny a zasekla se o třmen, ve snaze zakrýt svou chybu musela zpomalit, zastavit a představení ukončit. Poklonu s koňmi zvládla bravurně, ale nepěkně si odřela kotník. Stála naproti otci, který ji velice hlasitě, v pozadí od ostatních vystoupení, dával najevo, že ji netrénuje proto, aby dělala chyby. Stála se sklopenou hlavou a přijímala jeho poznámky o své hlouposti a o tom, že když vystupuje musí být soustředěná a ne s hlavou v oblacích. Také si vyslechla několik málo vět o tom, co by se mohlo stát, kdyby podobnou chybu udělala při hipodromu, neboli při stání na obou koních. Nepotřebovala vědět tuto informaci od něj, věděla, že by spadla. Na dlážděné náměstí, takže by to nebylo nic příjemného. Jen přikyvovala a souhlasila s ním. Jakmile skončil odešla s koňmi k jejich vozu, kde se o ně postarala. Nezapomněla jim slíbit, že se určitě vrátí později a společně navštíví jejich oblíbené místo. Sama pak musela požádat svou sestru, aby ji ošetřila odřeninu na noze a strávila dalších několik minut přesvědčováním Carrie, aby ji pomohla v noci se vytratit mimo Palis. Ačkoli ji pravý kotník bolel a nebylo to zrovna neškodné, ale nebylo to nic oproti zraněním, které v jejich kolonii řeší běžně. "Prosím Carrie, nic se mi nestane. "Tak dobře, ale nesmíš se vrátit až ráno jako posledně. Musíš ráno trénovat a otec by neměl radost, kdyby jsi zase spadla." její sestra narážela na jejich poslední návštěvu Cyry, kdy se Grace trochu zapomněla a pak ráno byla jako spící panenka - spadla a poranila si hlavu. Dva dny pak nesměla vystupovat a jejich otec byl vzteky bez sebe. Málem dokonce přišel na její noční výlety a to se nesmělo stát. Proto zuřivě zakývala hlavou na souhlas, že se to nebude opakovat.

Snad proto už pod světlem hvězd nyní mohla ležet na hřbetě svého milovaného hřebce a sledovat hvězdy. Povídat si s svými koňskými přáteli a pokládat jim otázky, na které nedostávala odpověď. Nejdříve s nimi však udělala kolečko kolem jezera, cvalem se proletěli přírodou, s větrem ve vlasech a stejně volní jako samotný vítr. V jednu chvíli se dokonce pustila hřívy a roztáhla ruce, aby si užila tu skvělou chvíli, kdy mohla alespoň předstírat že letí. Poté se však musela chytit opět hřívy, aby nespadla, když společně přeskakovali jeden spadený kmen. Teprve potom se zadýchaně zastavili na travnatém placu a hlasitě oddechovali. Grace poplácala koně po krku a poté jej kolem něj objala. "Co bych bez vás dělala, děkuji.. odpočiňte si." promluvila na ně a poté se na hřbetě koně ladně otočila, aby se mohla položit na záda a hledět na nebe. Hvězdy byly krásné a ona je milovala. V Cyře byly z nějakého důvodu vždy jasnější než když navštěvovali Illivenas, Fiplin nebo Mairorn. Co se Evasiru týče, tam sice jednou byli, ale Grace se tam nelíbilo. Byla ráda, že tam jezdí jen jednou za několik let a to ještě musí být. Kéž by chvíle mohly trvat roky. Nikdy v sobě nepotlačovala touhu po svobodě, stejně jako si nikdy nepřipadala v kleci. Otec na ni sice byl vždy trochu přísný, ale věděla, že ji miluje a jen nechce, aby si jeho dcera ublížila. Vždyť i její sestra, která chodila na úzkém laně, několik metrů nad zemí vzbuzovala údiv v přihlížejících a strach v ní a jejich otci. Vyrostli na tom a ačkoli je spoustu rizik, podstupují je každý den bez ohledu na to, co se může stát. Jsou jen lidé a život je krátký, tak proč jej nevyužít? Zrovna pronesla větu o kráse Cyry, když ji přišla odpověď. Nejprve si to neuvědomila, že ji nemá kdo odpovědět, ale o chvíli později už nakrčila čelo a prudce se posadila na koňském hřbetě. Azriel ji na toto odpověděl jen nesouhlasným odfrknutím.

Rozhlédla se zmateně kolem sebe a oči ji padly na okřídleného muže nedaleko od ní. Překvapeně zamrkala. Víly už viděla, věděla že jich je spoustu druhů, dokonce i ty okřídlené, ale nikdy nevěděla, která je která. Ovšem její mladá duše byla znepokojena spíše co se mužské společnosti týče, než jen z toho, že má muž na zádech křídla. Bohužel nepatřila k těm ženám, co jsou křídly uchvácené, ona věděla jaké to je létat, vyrostla na koňském hřbetě. "Uhm..A-ano.. Kouzlo." kývla a zapřela se o ruce, aby se na koňském hřbetě usadila o něco pohodlněji sama pro sebe, konkrétně tak, že už neseděla zády jeho krku, ale bokem. Nohy smotala do tureckého sedu. Nechtěla působit jako vystrašené dítě, její dospělost byla blízko, zároveň však chtěla mít možnost kdykoli zareagovat a vydat se na útěk jen jedním posunutím nohy do správného sedu. Pohledem těkala po okolí a vyhýbala se jím muži a jeho tváři, nejistá a trochu rozhozená, že někdo narušil její poklidné místo. "Já.. ehm.. Dobrý večer? Noc? Asi.. ruším, tedy vyrušila jsem vás.." věta kterou nakonec vyplodila vůbec nezněla jako ta, kterou si připravila ve své hlavě. Tam zněla mnohem víc komfortně a uhlazeně, víc jako její sestra, místo toho však opět zkomolila dvě až tři myšlenky dohromady a vznikla z ní věta, kterou by pochopil snad jen každý druhý. V mysli si vynadala a rukama stiskla své kotníky, byla bosá jen pravý kotník měla obvázaný obvazem kvůli zranění. Jak kotníky obalila prsty a v návalu nervozity je stiskla donutila sama sebe syknout bolestí, když na svoje drobné zranění zapomněla. Nakrčila přitom nos a kousla se do spodního rtu. Nebyla to hrozná bolest, kterou by nešlo vydržet, ale zároveň ji to jen připomnělo jak hloupá může být. Nejsem zrovna chytrá, když dělám tohle..Musím vypadat jako úplný nezmar. "Já.. mluvila jsem na svoje koně.. nechtěla jsem vás vyrušit.." očima padla na blok v jeho ruce. Pravděpodobně tu pracoval, nebo ji možná přišel nadat, že by tu s koňmi vůbec neměla být. Druhá myšlenka ji lehce usadila na zem a kdyby nebyla její pleť snědá pravděpodobně by zbledla do barvy čerstvě napadaného sněhu jak by si uvědomila, že by se otec mohl dozvědět o její vyjížďce. "Jestli tu nesmím být tak se omlouvám, jen to prosím neříkejte otci, neví že tu jsem." divoce zagestikulovala rukama za což si vysloužila velice nechápavý pohled své klisny Irin, která na ni zvedla hlavu. Vlasy se ji během toho pohybu roztančily kolem hlavy a v očích se mihl strach a prosba zároveň.
Aeron Vassedieu
Aeron Vassedieu
Poèet pøíspìvkù : 31
Join date : 09. 04. 20
Age : 187
Location : Cyra

Jezero Vali Empty Re: Jezero Vali

3/5/2020, 18:22
Litoval, že se nechal odreagovat lidským vystoupením a nevěnoval se tak svému úvodnímu plánu, ale na jednu stránku byl i rád. Bylo to něco, co potřeboval. Ničemu se nevěnovat a užívat si zábavu, jedno z jeho největších mott. Musel ale zároveň i uznat, že ačkoliv mezi těmi lidmi viděl dost půvabná děvčata, na víly, které zatím potkal, svou krásou neměly. I prostá vílí služebnice je byla schopná předčit. Ah, Suya… Jakpak se asi má? Ti dva se seznámili na oslavě díky dědičce Pirice, které Suya sloužila a ačkoliv jejich seznámení pokračovalo velice slibným krokem, po chvilce se vše rychle pokazilo. Měl starosti o to, jak nebohá víla skončila, no doufal, že mohl věřit slovům dědičky o tom, že nenechá svou komornou zemřít kvůli své sobeckosti. Určitě se o tom jednou půjde sám přesvědčit, jenom zatím nevěděl, na kdy si cestu do Sendanu naplánovat, a hlavně nevěděl, jak k Suyue přistoupí. Ano, na oslavě k sobě měli blízko, možná i víc než blízko, ale to podle něj bylo něco, co k takovým nocím prostě patří. Ovšem to, jak to viděla Suya, to už nebyl schopný zjistit, no měl obavy, že jeho a její pohled na věc byly jako den a noc – naprosto odlišné.

Když se k němu dívka šokovaně otočila, sám sebou překvapeně cukl, jelikož si tím uvědomil, že svoje myšlenky nejspíš řekl nahlas. Přesto jí ale věnoval lehce pobavený úsměv. Všiml si její nervozity, cítil ji. „Noc?“ zopakoval po ní a pozvedl jedno obočí. „Že by utekl čas rychleji, než jsem si vůbec myslel?“ krátce se zahleděl na měsíc, který svým jemným světlem ozařoval jezero. Pozornost od něj ale pustil poté, co zaslechl syknutí, vycházející z úst dívky. Znovu se na ni zahleděl a hledal důvod, proč by z ní mohlo uniknout bolestné syknutí. Netrvalo to dlouho a všiml si obvázaného kotníku, ačkoliv mu dalo celkem zabrat ho zahlédnout ve stínu jejích rukou. „Jsi zraněná?“ zeptal se a zahleděl se do jejích očí. Kdy k tomu úrazu přišla? Když vystupovala, nevypadalo to, že by nějaké měla, to znamená, že musí být čerstvé. Nad její poznámkou, že mluvila na koně, si pobaveně odfrkl. „Nepovídej. A já si už myslel, že mluvíš se svým imaginárním kamarádem.“ broukl a převzal si zápisník do druhé ruky, protože tu, v které ho držel doteď, ho začala mírně bolet. Její koně byli krásní a byl si jistý, že za to vděčí hlavně své majitelce, která jak se zdála, o ně pečovala s velkou láskou. Přece jen, byla s nimi schopná mluvit jako se sobě rovnými, to už něco znamenalo. Netrvalo to však dlouho a do nosu ho znovu udeřil pach dívky, no tentokrát se v něm odrážel strach. Slabě nakrčil nos, no po jejích slovech zvedl ruce ve znaku, že nemíní nic zlého. „Uklidni se. Nejsem strážcem jezera, a i kdybych byl, tak bych tě nevyhodil, protože k jezeru může jít každý. Teda pokud nelezeš do jezera. Můj známý říkal, že bychom do něj lézt neměli, i když zatím netuším proč přesně.“ S povzdechem poodešel dál, kde si sedl do trávy a zápisník i s uhlem položil vedle sebe. „Proč jsi vůbec venku, když se tolik bojíš otcova hněvu?“ Trošku mu to připomínalo nejmenovanou dědičku. Oproti ale dědičce pochyboval, že by mohla tahle dívka svými činy ohrozit větší počet lidí, než sebe samotnou.
Grace Catlake
Grace Catlake
Poèet pøíspìvkù : 19
Join date : 02. 05. 20
Age : 18
Location : Fiplin

Jezero Vali Empty Re: Jezero Vali

3/5/2020, 19:00
Sledovala muže s neskrývanou nervozitou. I kdyby totiž chtěla, asi by ji stejně skrýt nedokázala - možná by snad mohla vypadat ještě víc okatě než jak je na ní vidět doposud. Když po ni zopakoval označení denní doby, pohlédla na jasně zářící hvězdy, snad aby sama sebe ujistila, že rozhodně není pravé poledne. Představení začalo po setmění, než se všichni vystřídali bylo už poměrně pozdě, také potom nějakou dobu čekala, až otec usne a teprve poté se za pomoci Carrie dostala ven z obytného vozu. Nějakou dobu ji zabralo koně připravit a vyvést z města, protože sice takhle chodila pokaždé, ale Palis je příliš krásné město na to, aby ho jen prolétla na hřbetě koně a neprohlédla si jeho noční krásu. Fascinovalo ji jak město vypadá v noci, když je klidné, stejně jako ji dokázala fascinovat místní jezera. "Je vlastně docela pozdě." potvrdila svá slova a zároveň tak odpověděla na jeho otázku ohledně toho, jak rychle utekl čas. Sklopila pohled na své ruce, které zatím měla složené v klíně, neměla zrovna ve zvyku být v mužské společnosti, a už vůbec ne ve společnosti vílího muže, osamotě. Najednou po dlouhé době zalitovala, že si vyjela na vyjížďku, protože nevěděla jak by se měla chovat, ani co od muže očekávat. Muži v jejich kolonii byli jiné, přátelští, když pomine Erica, ten jí naháněl hrůzu už od malička. Ale nikdy s žádným z nich nebyla sama. Měla svou nevinnou dívčí představu o lásce, ale zároveň se bála, že něco pokazí. Navíc tenhle chlap nemá ani toho koně. Jen křídla. Ještě příliš mladá a snad i příliš hloupá na to, aby na moment nezauvažovala o tom jestli její neplánovaná společnost náhodou nebude nějaký sériový vrah lidských žen. Nejednou totiž slyšela, že vílí království nejsou pro lidi zrovna bezpečné. Sevřela v prstech své kotníky, což ji díky zranění z vystoupení donutilo syknou. Probralo ji to ze zamyšlení a vrátilo do reality, stejně jako jeho následná slova. "Ehm.. Nic to není.. jen.. jen jsem se odřela při vystoupení, to se stává.." vydrmolí ze sebe na jeho otázku. Až poté si uvědomí, že by nemusel být místní a tedy ani nemusel vidět jejich představení. Nemusel vůbec vědět kým je a o čem tedy vlastně plácá nesmysly. "Já.. jsem akrobatka z toho souboru co dnes přijel do města..." hned poté si uvědomila, že by mu to snad říkat neměla a proto náhle zmkla. Cizinci by o mě neměli vědět hned všechno, i když tohle není moc. Hloupá! Hloupá holko!

Nebyla si jistá, jestli jeho poznámku brát jako urážku, nebo jen pokus o vtip a tak se v první chvíli na moment zarazila a pozvedla obočí, než se na její tváři objevil ten klasický potěšený úsměv. "Když člověk s koňmi vyrůstá je běžné, že jsou nejlepšími přáteli..." pronese s vážným hlasem a natáhne ruku, aby koně podrbala na krku. Ten ji však zcela ignoruje, pokud se jako souhlas nepočítá odfrknutí. Následně propadla drobné panice ohledně prozrazení jejího malého tajemství a raději rychle vychrlí prosbu. Naštěstí muž nepatří k žádné stráži a ona si tak může v klidu oddechnout a je na ní vidět, že si ulevila. "Slyšela jsem, že v nich žijí víly.." pronese zadumaně. Neví jaké víly tam žijí, ale její sestra ji povídala různé pohádky o tom, kde všude se víly mohou nacházet, možná právě řekla úplnou hloupost a muž, jakožto jíla se ji vysměje do obličeje, že je hloupá. Opět sklonila hlavu a zamyšleně nafoukla tváře. Nehodlala však zkoušet přítomnost víl v jezeře na vlastní koží, dokonce ani koně by tam nevzala i když ví jak rádi by se brodili a voda je láká. Bohužel miláčci, musíte se spokojit pouze s travnatou plochou pod vašima nohama. promluví ke koním, alespoň ve své mysli. Nechce před cizincem působit jako úplný blázen, ačkoli k tomu zřejmě stejně už nemá daleko. "Můj otec je přehnaně starostlivý.. Já i moje sestra denně provádíme mnohem nebezpečnější triky než je nevinná vyjížďka do přírody a přesto bych mohla jen s doprovodem. Nechci obtěžovat ostatní s tím, aby mě museli hlídat.. nebyla žádné malé dítě, aby ji za zády pořád seděla nějaká chůva. Měla ráda volnost a se svými koňmi se cítila více než jen v bezpečí. Navíc obvykle nejezdila nikam daleko a vracela se brzy, aby druhý den nebyla unavená a mohla trénovat, popřípadě tančit a zpívat s ostatními.

Chvíli pozorovala muže jak sedí v trávě a mlčela. Napadlo ji, že by ho možná měla nechat osamotě, protože zřejmě na někoho čeká. Na nějakou svou krásnou vílu například.. na malý moment ji přepadla žárlivost, že na ni by jistě nikdo takhle nečekal - hlavně proto, že je jen obyčejná holka od kejklířů a páchne po koních. Zapřela se znovu o koňský hřbet a protáhla si doposud skrčené nohy, než seskočila do trávy. Odpovědí ji na to bylo nepříjemné píchnutí v kotníku, které se nakonec rozhodla ignorovat. "A proč jste vlastně takhle pozdě venku vy?" nedokázala v sobě nakonec zapřít svou vlastní zvědavost, která ji nakonec, stejně jako její hlava v oblacích, také několikrát dovedla do problémů. Naštěstí nic co by si žádalo nějaký přísný trest. Spíš nějaká tá dívčí drzost v nepravou chvíli. "Nevypadáte jako někdo, kdo by nesměl sám ven, nebo někdo v domácím vězení..." pokračovala ve své myšlence, zatím co se pohybovala bosky po trávě, kolem svých koní. Líbilo se ji, jak ji stébla šimrala na holé kůži. Vlastně to bylo jediné šimrání, které snesla, jinak je totiž extrémně lechtivá a není nic nepříjemnějšího, než když toho někdo využije. "Čekáte tu na někoho?" zastaví se a upře na muže pohled, opře se přitom o Azrielův bok a sleduje muže z, podle ní, bezpečné vzdálenosti.
Sponsored content

Jezero Vali Empty Re: Jezero Vali

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru