Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Goto down
Kotlík
Kotlík
Admin
Poèet pøíspìvkù : 113
Join date : 06. 04. 18
https://otherkion.forumczech.com

Velké první jezero Empty Velké první jezero

8/7/2018, 23:58
Velké první jezero Hlavn-jezero

Jak už jméno napovídá, jedná se o největší Cyrské jezer, které má navíc tu čest nést hlavní město. Má kousek z obou svých sourozenců, Bopineta a Vali. I ve Velkém se nachází podvodní jeskyně sloužící Lethám jako domovy, ale zdaleka ne v tak hojném množství a jeho obvod taktéž zdobí rákos a malé příbuzné valiských vrb, avšak polopoušť z Illivenu se zakousla do západního břehu jezera, takže na jeho kráse trochu ubrala ve prospěch Vali.
Avalannë Sendiarn
Avalannë Sendiarn
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 10. 04. 20
Age : 114
Location : Cyra

Velké první jezero Empty Re: Velké první jezero

29/4/2020, 13:06
Červánky si pomalu probojovávaly cestu skrze oblohu posetou hvězdami a první sluneční paprsky lechtaly tvář spícího děvčátka s hlavou položenou v knihách. Kam se člověk podíval, tam se roztahovaly spisy, otevřené svazky knih s poznámkami popsanými drobným úhledným písmem, jaké bylo typické pro dceru písaře. A mezi tím vším spokojeně oddychující spala Avalan, hlavinku něžně podepřenou předloktím, zatímco prsty pravé packy se až nebezpečně pohybovaly v blízkosti kalamáře. Zpola vyschlého, za což mohla skutečnost, že ho v noci neuzavřela. Ponocování si na světlovlasé víle vybíralo svou daň. Každou noc do brzkých ranních hodin četla veškeré tituly, které jí byly doporučeny kněžkou, komínky z doposud nepřečtených knih se hromadily a dívka se pomalu ale jistě začínala obávat, že na post učednice nemá ty správné vlohy, byť dle všeho rituál při oslavách bohyně Karatiré provedla bez komplikací a zádrhelů. O čem už následovala méně lichotivá přednáška, bylo spiknutí s princeznou, kdy se s ní schovávala pod stolem mezi tím, co mrazily svými schopnostmi víno v číších tamních hostů. Naštěstí, byť dostala pohrůžku ukazováčkem, to i Shelara vzala s humorem, ale nezapomněla své učednici připomenout, že se takto na významných svátcích nemá chovat a už vůbec se nemá do podobných zbrklostí zatahovat s princeznou. Ostatně královský titul neospravedlňuje chování hodné malé uličnice a za rok se mělo rozhodnout, kdo titul převezme po královně a matce Tamaly. Aby dokázala, že kněžce nezavdá důvod k obezřetnosti a pochybnostem, rozhodla se o to usilovněji položit do studia a každou volnou chvíli věnovala knihám a svým ručně vypsaným poznámkám, které se tak akorát hromadily, div drobnou vílu nezaplavily jako nějaká verze papírového tsunami. Proto ani nebylo divu, že kolem druhé ráno vytuhla docela, oddávajíc se spokojenému, ničím nerušenému spánku při otevřeném okně, ačkoliv si řekla, že se bude jednat o "Jen pět minut." Jedna ze lží, které se jí dařilo přenášet přes rty. Ostatně Avalan byla známá i ve své rodině jako milovník dobrého spánku a kolikrát bylo těžké vykopat ji z postele po rozednění jako spíš až po snídani.

"Mmm... dala bych si sušenky," zamumlání tak tiché, sotva postřehnutelné, opouštělo její rty se spokojeným úsměvem, kdy se natáhla ručkou, chňapajíc po neexistujících sušenkách, díky čemuž kalamář nakonec skutečně převrátila. Právě podivné drcnutí a mokro zalévající její prsty, přinutilo dívku ospale zamrkat a zároveň si zmateně prohlížet namodralé prsty od inkoustu. "Huh?" Zmatek se projevoval čím dál tím víc, nefalšované vyjukaní se změnilo v paniku, jak ručku od sebe držela co možná nejdál. Přijít jí někdo momentálně do pokoje, nejspíš by ji považoval za blázna - s nataženou rukou připomínala nakaženého, který se snaží ze všech sil zamezit rozšíření nemoci po kůži, byť se jednalo pouze o inkoust z kalamáře a dotčených bylo jen několik prstů. Nic, co by se nedalo silnějším drhnutím mýdla vyčistit. Jenže Avalan v tom zmatku na mýdlo ani nepomyslela - namísto toho se pokoušela inkoust z prstů odstranit pomocí vody, díky čemuž si barvu rozmazala nejen po konečcích prstů, ale také po celých prstech, dlani a hřbetu ručky. "Och ne... Ne, ne, ne, ne, ne," zaúpí zoufale ve snaze setřást barvu z prstů, ale místo toho několik kapek dopadlo na poznámky, rozpíjejíc tak inkoust s vypsanými instrukcemi. "Ne!" Vyjeknutí doprovázel pohyb ruky směrem za záda, aby si přestala ve svém okolí ničit vše, co se jí připletlo do cesty. "Co říkal otec, když se mu tohle stalo?" Volnou ručkou, taktéž zamazanou od inkoustu, naštěstí o dost méně než jak tomu bylo u pravé, si poklepávala zamyšleně po spodním rtu, vtíraje si zbytky inkoustu i tam. "No tak, Avalan. Mysli! Mysli jako... otec. Jako věčně zamlklý muž, který se prakticky s ničím nesvěřuje." Povzdech, jaký opustil její rty, jasně asocioval, že se ocitla v neprobádaných končinách. Obočí se krčilo, jak se útlá víla pokoušela přemýšlet, jak se skvrnek zbavit. "Jezero! Otec přeci chodil k jezeru tam, kde hraničí s pouští!" Jen co se ozval radostný výkřik plný nadšení, neváhala a tak, jak byla oblečená, opouštěla pokoj. Až na chvilku se nepozastavila nad tím, že noční košile, kterou měla na sobě, byť by mohla připomínat šaty ve střihu typickém pro Cyru, nebyla příliš vhodná pro producírování se mezi obyvateli Palisu. Naštěstí se přeci jen rozhodla vrátit a za pomocí pantomimy si stáhnout jedny z tmavě modrých šatů, které se pokoušela udržet v dosahu znečištěných pacek. Nebylo divu, že využila svou schopnost teleportace, aby se přesunula do míst, kde se tolik lidí nenacházelo a poté zase a zase, vždy pouze na kilometr a do míst, která viděla ze své pozice.

Za hranicemi Palisu už běžela jak splašená, využívaje svou vílí rychlost, kterou i tu a tam promíchala se schopností se teleportovat o kilometr dál, než vydýchaně zastavila u břehu, kde se spojila illivenasská poušť s jezerem. Teplo, které zde vládlo, bylo svým způsobem vyčerpávající, o to lákavěji zněla představa smočit se ve vodě z dosahu Leth, které, naštěstí, žily na druhé straně. Možná by si mohla i zaplavat. Možná by... "Ne! Ruce!" A jako na výstrahu je udržovala před sebou, provinilce jedny modré. Šaty už letěly do písku a Avalan zase do vody, máchaje si kotníky v jezeře jako nějaká místní žínka. Zuřivé drhnutí zprvu nepomáhalo, ani když přidávala písek, aby drsnými zrníčky uvolnila zažranou modř do bělostné kůže. "Och ne... vypadám jak... vodník!" Zhrozená vlastním činem, obalená v písku, který se postupně mezi prsty měnil na bláto, se znovu a znovu pokoušela z pokožky odstranit modrou barvu. Část už sice pustila, ale pořád se jí na pleti objevovaly skvrnky prozrazující její nešikovnost. O rudých flíčcích nemluvě. Nakonec se uchýlila k poslednímu zoufalému kroku. "Tarneusi... Vím, že se k tobě běžně nemodlím, neboť mým patronem je Narilya, ale dnes... prosím na kolenou... dnes tě žádám, aby ses nade mnou smiloval a seslal mi... zázrak?" Poslední slova pronášela nejistě, téměř tesklivě, klekajíc si, aby skutečně bůh vod viděl, že to myslí vážně. Skutečně potřebovala zázrak. Nebo někoho, kdo umí odstraňovat skvrny.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Velké první jezero Empty Re: Velké první jezero

29/4/2020, 14:21
<<<
Snaha dostat se s Palisu, podnícená nutkáním odletět hned v tu chvíli, kdy déšť vypadal nejsilnější, jej pohltila celého od špiček prstů až po konec toho nejdelšího vlasu, co měl na hlavě. Odstoupil od Tamy a roztáhl jizvami pokrytá křídla, aby se mohl jedním mocným záběrem odlepit od země a vzlétnout k rozbouřeným oblakům, mezi kapky deště, který jej už tak dost promáčely. Košili nalepenou na těle v chladivém doteku látky. Vlasy ve větru plácající do jeho čela a ty kapky, které mu bubnovaly do zad a do křídel. Věděl, že křídla na jeho zádech jsou, zatínal svaly a opět je povoloval, když jimi mával, ale kapky na nich necítil. Zoufalá a naivní představa, která pohltila jeho mysl, jej nechávala propadat myšlence, že pokud bude za bouřky létat jeho cit se navrátí a alespoň na tom malém kousku ucítí rytmické bubnování kapek. Že když zavře oči, bude opět pociťovat slastný dotek deště jako když byl dítě. Zavřel oči a vrátil se do doby, kdy byl mladý a nic netušící, vysoko v horách. Stál tehdy před jejich domem s roztaženými křídly a tehdy kapky deště cítil, jejich bubnování do křídel, když jimi mávl, aby vylétl výš a pak jen plachtil ve vzduchu. Užíval si příjemné doteky studené vody, vychutnával si ten pocit jak postupně stékaly po křídlech a jak jej postupně promáčely, dokud na něm nezůstalo suché místo. Miloval déšť, odjakživa jej zbožňoval, vzbuzoval v něm ty příjemné vzpomínky, na cit, na dotek. Na každý den v horách, na ten čistý vzduch, plný vlhkosti. Pomalu oči otevřel, aby zjistil, že se nedostal vůbec daleko od Palisu a mraky se začaly trhat. Zalitoval toho, dostal chuť otočit se a vrátit se zpět, zpět pod mraky a putovat s nimi dál. Jenže realita byla krutá a on promočený na kost. Bílá košile se mu lepila na kůži a jemu to po dlouhé době začalo připadat nepříjemné, jak déšť postupně ustával a slunce časného rána jej zašimralo prvními teplými paprsky na tvářích. Tentokrát nemohu tvé sentimentalitě oponovat, Artë. hlas v jeho hlavě měl smířlivý a klidný tón. Tiše ustoupil do pozadí a nechal Artëho, aby znovu napnul svaly a máchl křídly směrem k domovu. K zapadlé kovárně na úpatí hor, do Fiplinu, do království lidí, tolik jim podobným a přesto zcela odlišným. Jaké štěstí měl dnes v noci, že potkal dívku, která mu připomněla ty dobré chvilky s jeho sestrou, když byl mladší. Jen škoda, že připomněla i ty horší, ty bolestné, které nakonec postupně rozplynul déšť.
Další mávnutí křídly, aby nabral rychlost však neskončilo tak dobře jak předpokládal. Ostrá bolest jako blesk vystřelila z pravého křídla do těla. Dlouho nepodlehl bolesti týkající se vlastních křídel a byl překvapený. Jakoby někdo nebo něco nechtělo, aby letěl dál a chtělo jej to zdržet. Pohnutí křídlem znamenalo další nepříjemnou bolest a proto se rozhodl plachtit vzduchem, přistát a odpočinout si. Křeč, kterou pociťoval, mohla být způsobená jeho snahou udržet křídla blízko těla, když byl na tržnici. Snad když se ho ten kluk dotkl a on je tiskl ke svým zádům mohl trochu namoct svaly. Pomalu se snášel směrem k jednomu z jezer, konkrétně k hlavnímu jezeru, na kterém stál i celý Palis. K jeho hranici s pouští, lehce překvapen, že jej vítr donesl zrovna sem. V ranních hodinách pod náporem paprsků, kterého nyní hřály v zádech. Mohl by snad trochu odpočinout, uvolnit košili a nechat ji proschnout na slunci, aby opět cítil jemnou látku a ne nacucaný hadr, lepící se na jeho svaly. Těsné obětí lněné košile jej znervóňovalo a příliš připomínala pevné obětí, kterého se poslední roky tak štítil. Kdyby snad chtěl přehánět, řekl by, že jej košile dusí v jeho vlastním těle. Přesně opisující každý záhyb jeho hrudníku, každý sval, který za roky těžkou kovářskou prací vybudoval. Někdo tu má vysoké ego, které však neumí využít, že Artë? Kdyby jsi svaly trochu vytasil, nemusel by jsi teď být sám, ale třeba s nějakou ženou. hlas v jeho hlavě si musel rýpnout do jeho myšlenek, které se mu honily v hlavě. Nevšiml si své společnosti a místo toho se pokusil protáhnout křídla a zbavit se tak křeče v nich. Napnul je a nakrčil obočí, musel přivřít oči, protože se mu vlasy lepily na čelo a kapala z nich ještě stále voda. Paprsky slunce prosvítily uhlově černá křídla a zdůraznily tak každou jizvu, která jejich krásu hyzdila. Rozpětí dlouhé něco malinko přes čtyři metry, důvod, proč jejich špičky vždy táhl po zemi. Napnul je a pak opět povolil a nechal v klidu a nyní již s uvolněnou křečí klesnout na jejich místo na zádech. Úhledně poskládané, aby mu nepřekážely. Krátký nádech a výdech, napnutí svalů na rukou a narovnání zad.
Nachystaný sundat si košili, aby ji nechal uschnout na slunci si povšiml své nevině vyhlížející a zoufalé společnosti. Překvapeně s doširoka otevřenýma očima, upřenýma na bělovlasou dívku před sebou. Pohlédl na její ruce potřísněné fleky, zřejmě od inkoustu a rudé drobné odřeniny, zřejmě jak se snažila inkoust vydrhnout. Vypadala nevinně a zmateně. Nešťastně a jako stvoření samotné krásy. A teď ty myšlenky o tvé naprosté neschopnosti, Artë. Tak pojď, ukaž jakou máš depresi sám ze sebe. hlas v jeho hlavě jej probral z myšlenek na to, jak dívka vypadá a je krásná a vrátil jej na zem dřív, než by podlehl myšlenkám jiným. Udělal k dívce krok a tiše na ni promluvil. "Dobré ráno, stalo se něco? Potřebuješ pomoct?" Ona možná, ale ty určitě Artë! ignoroval ten hlas v jeho hlavě a udělal k dívce několik dalších kroků, aby dřepl na břehu v její blízkosti, stále však dodržující její i svůj osobní prostor. Připadal si jakoby snad zasáhlo něco co jej sem poslalo právě proto, aby ji pomohl, ale tahle naivní představa se nakonec tiše rozplývala v jeho mysli a dál se měnila pouze ve shodu okolností. Hloupou náhodu, při které má poznat jen někoho, kdo potřebuje snad jeho pomoc, pokud o ni něžná víla bude stát. Uhnul pohledem k vodní hladině a sledoval, jak se inkoust, který ji vydrhla nejprve shluknul v malý obláček a postupně se rozplýval v jistě studené vodě. Pousmál se, aby se netvářil jako to boží umučení, nebo snad někdo kdo by pomoc nabízel jen ze zvyku, či snad z donucení, pod tlakem chvíle. Možná je to náhoda, že ji potkal a možná ne.


Naposledy upravil Artë Carniceano dne 29/4/2020, 16:30, celkově upraveno 1 krát
Avalannë Sendiarn
Avalannë Sendiarn
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 10. 04. 20
Age : 114
Location : Cyra

Velké první jezero Empty Re: Velké první jezero

29/4/2020, 14:56
Ticho. Bohové k ní nepromlouvali. Jak by také ano? Nebyla kněžkou, jen pouhou učednicí. Nikým, jen někdo, kdo potřeboval pomoci od svých naprosto hloupých patálií, které si zapříčinila vlastní nešikovností. Protože jsi malá hloupá víla, proto. Ze rtů, částečně obarvených inkoustem, unikl povzdech, napjatá ramena poklesla a z celého jejího drobného těla vyzařovala rezignace. Hlásek v její hlavě měl pravdu - byla malá. Byla hloupá. Cácorka, která se řítí z jednoho průšvihu do druhého. Bělostné vlasy se svezly přes rameno, zakrývajíc starostmi zmučenou tvář, jak si Avalan nadávala sama sobě za neschopnost chovat se dospěle, byť na to už měla svůj věk. Bratr takový nebyl, ale ona? Kudy chodila, tudy se jí za patami věšely jako stíny nějaké trable. Modrá kukadla opětovala pohled světle modrým packám hyzděným načervenalými skvrnkami způsobenými zuřivým drhnutím kůže pískem a vodou, až to vypadalo, že jí po pažích vyskákala nepěkná vyrážka. Malá hloupá víla... S hlavinkou zakloněnou, tváří natočenou k nebi zavřela oči, nechávaje se laskat něžnými doteky probouzejícího se slunce, které postupně vyplouvalo zpoza obzoru výš a výš, dotýkaje se hřejivými prsty klidné hladiny i pouště táhnoucí se z Illivenasu. Slunce, měsíc i hvězdy přinášely do jejího srdce klid, konejšily jí svým dotekem, něžnou mateřskou ručkou, která nabízela bezpečné náručí pokaždé, když se cítila sama. Kéž bys mohlo smýt i můj strach, posteskne si v duchu, připravená hlavu sklonit, aby si opětovně povzdechla.

Jenže to by se nesměl na nebi mihnout stín. Stín, který mohl představovat mrak stejně jako ptáka. Nebo ne? Zamrkala do světla, chráníc si dlaní oči, aby zahlédla na nebi pohyb, který vyvolal závan chladu po těle. Ale zdálo se, že již zmizel, ať už to bylo cokoliv. Že by znamení, Tarneusi? Znamení od tebe? Myšlenku nechala doznít, ale osud tomu chtěl, aby se dnes dočkala odpovědi. Hlas se ozval z pravé strany a Avalan se za ním ohlédla. Zprvu nedůvěřivě, snad ji mohly šálit smysly, ale ve slunci se opravdu leskla tmavá silueta vystupující proti němu. Vysoká a poměrně zvláštně stavěná, že si v první chvíli nebyla jista, zda se jedná o přelud její fantazie - ostatně ji měla dostatečně bujnou, aby si podobného tvora vytvořila v zákoutí mysli - nebo o skutečného člověka. V jeho případě? Vílu, ale to nemohla ještě poznat. Aby zabránila slunci jí neustále stoupat do očí, zaclonila ohromnou zlatavou kouli pomocí dlaně, ale přeci jen ne tak, jak by jí to vyhovovalo. Mezi široce roztaženými prsty probleskoval svit a lámal se jí v očích. Muž proti ní v jednu chvíli získával na obrysech, v druhé se jí ztrácel v černotách způsobených mžitkami. "Jsi skutečný nebo si se mnou pohrává moje fantazie?" Hloupá otázka, ale co také čekat od Avalan. Nepatřila mezi nejvíce inteligentní, ale vše vyvažovala svým zápalem a nevinností, dětskou naivitou a nezkresleným pohledem na svět, který jí jen tak někdo nemohl vyrvat z vlastnictví. Nakonec ale přišel natolik blízko, aby ručku mohla stáhnout a uložit si ji do klína. Chyba, kterou si však neuvědomila hned. "Ušpinila jsem se inkoustem." Na důkaz své hlouposti zvedne ručky do vzduchu, ukazujíc mu tak ve stylu malého dítěte modré skvrny, mísící se s rudými, pomalu blednoucími flíčky od urputného drhnutí pískem a vodou. Už to nebylo tak děsivé jako na počátku, byť konečky prstů stále zářily středně modrým odstínem, naštěstí už vybledlejším jak na začátku, kdy se mohly pyšnit tmavě modrou jako noční obloha bez hvězd. Když jsem spala... převrhla jsem kalamář a zamazala se. A jak jsem se pokoušela to očistit, akorát jsem si barvu rozmazala... všude," s těmi slovy skloní potupně hlavu, pokládaje packy do klína noční košile, která díky tomu nabrala podobně modrý nádech. "Ale ne," vyhrkne s čerstvým závanem zoufalství v hlase, jak si neštěstí povšimne. "Já jsem tak... nešikovná." Malá... a hloupá... Malá hloupá víla. Jediné, co se nestačilo obarvit, byl náramek určený učednicím kněžek, který symbolizoval její post - stále stříbrný a čistý.

"Asi neexistuje šance, že... znáš tajemství, jak se toho zbavit?" Vzhlédla k němu s prosbou v očích, zda z něj nevypáčí nějakou informaci, o něco málo hodnotnější než byl její předchozí pokus. Teprve nyní, když slunce postoupilo po obloze, si ho mohla prohlédnout lépe. Byl... hezký. Opravdu hezký. Pohledný - tak by ji opravil otec. Svými rysy působil napůl chlapeckým dojmem, ale stejnou mírou i mužně, vyspěle. Ne jako ona, která stále připomínala nevyspělou dívku. "Zkusila jsem písek, ale asi jsem to jenom zhoršila." Stydíc se za svou hloupost stočila ruce tak, aby nemohl zahlédnout růžové známky marných pokusů. Nechtěla před ním vypadat jako chodící hloupost. Už tak své kněžce nedělala čest. Jsi... můj zázrak? Ale říct to nahlas? Ne, to se zdálo absurdní. Namísto toho na něj upírala modravé oči a snažila se v nich vyčíst jakoukoliv, i sebemenší naději na šťastný konec.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Velké první jezero Empty Re: Velké první jezero

29/4/2020, 16:19
Nečekal další společnost a už vůbec ne ženskou společnost. Vlastně nikdy nečekal, že by byl nějaký šťastlivec na kterého by se ženy lepily jako včely na med. Přesto si dnešek vyžádal již druhé takové neočekávané setkání s mile vypadající ženou. Beru zpět tvou hloupost, vlastně se mi líbí fakt, že si odletěl, Artë. cosi nevkusného v tónu hlasu v jeho hlavě jej donutilo na chvíli přemýšlet, jestli nebude lepší se otočit a zmizet dokud na něj dívka nevěřícně žmourá, dokud stojí proti světlu a může se vypařit dokud jej dívka zcela nevidí. Ale jak sledoval její počínání, když k němu natáhla své packy a s pohledem malého dítěte mu oznámila co se jí stalo. Jeho úsměv se změnil v tichý melodický smích, který v sobě nedokázal zadržet. Řešila tu běžnou, naprosto obyčejnou věc a byla z ní nešťastná jakoby se snad stala celá řada neštěstí. Celá řada magických výbuchů, která zbořila dům, by ale proti jejímu neštěstí z umazaných rukou od inkoustu ale nakonec zřejmě byla jen drobností. Nechtěl se ji smát, ale nedokázal se zastavit před ani teď. "Myslím si, že jsem až příliš skutečný." Ano. Až příliš. Kdyby mohl být její fantazií, vysnila by si muže co je jako on? Neschopen kouzel, nechopen cítit blažené doteky na svých křídlech, dokonce i ty kapičky vody stékající po jeho blanitých křídlech, nyní byla zcela bez povšimnutí jeho smyslů. Uklidnil svůj smích, ale pobavený úsměv mu na tváři zůstal, když pokračoval dál v reakci na její roztomile dětské chování. Na to nefalšované neštěstí v jejich očích. Drobný problém, ale velké srdce jeho nositele. "To přece není taková tragédie.. nejsi první ani poslední co se ušpinil." kývl hlavou. Její označení písku za mycí prostředek jej jen utvrdilo v myšlence od čeho jsou ty rudé, postupně blednoucí fleky. Sklonil hlavu ke své brašně u boku a otevřel ji. Zalovil v ní a vytáhl mýdlo se zalitými fialkami, které koupil na trhu v Palisu, předtím, než vrazil do Tamy. Původně jej zamýšlel schovat pro svou matku, až příště půjde nahoru do hor, do tábora. Snad by v sobě našel dost sebeovládání, aby došel až na práh jejich domu a podíval se matce do očí a předal jí dárek. Ovšem dívka potřebovala tohle mýdlo víc, než jeho matka, která za ním již několik dlouhých měsíců nedorazila, nestýkala se s ním a ani vzkaz mu nezanechala. Natáhl k dívce ruku s mýdlem a upřel na ni pohled těch dvou temně hnědých očí. "Tohle by mělo být účinnější, než obyčejný písek. A nebude to tak dráždit kůži." svá slova doplnil dalším úsměvem a pokynul ji, aby si od něj mýdlo vzala. Nereagoval na její další slova. Kdyby věděla jak beznadějný jsi ty, hned by ji bylo lépe, že Artë."Bohužel víc neporadím, nejsem zrovna nejlepší pradlena pod sluncem." poukázal na její zašpiněné šaty, ale byl rád, že mohl alespoň trochu pomoct.

Jakmile si od něj mýdlo vzala vstal a na moment se tak tyčil celou svou výškou nad dívkou, než po pár takových vteřinách udělal úkrok stranou a poodešel od ní dál. Konkrétně k jednomu z nedalekých malých stromků, který se rozhodl využít jako svou šňůru na prádlo. Přilepená košile jej uváděla mimo smysluplné vnímání už příliš dlouho. Stál zády k dívce a ona tak měla na odiv celá jeho tmavá křídla a světlá místa kolem četných jizev, která je pokrývala. Nedržel je u těla jako vždy, měl je volně položená, aby si odpočinuly jeho svaly. Jejich spodní špičky tak ležely na zemi a otíraly se o všudypřítomný písek. Zamířil se na knoflíky košile a se vší snaživostí je postupně rozepnul a košili sundal. Jeho hrudník nyní pokrývaly neposedné kapky, stejně jako křídla. Některé si vybíraly cestičky mezi ohyby jeho svalů a pokračovaly dolů do neznáma. Jemné doteky vody byly lepší, než dotek košile, přesto se díky nim cítil nesvůj. Pečlivě rozvěsil košili na větev stromu tak, aby mohla na slunci uschnout a on si ji tak mohl brzy opět znovu obléknout. Slunce jej šimralo stejně jako kapky na jeho kůži, že zcela zapomněl, že kdesi za jeho zády sedí ta dívka s neštěstím ve tváři z obyčejných inkoustových skvrn. A přesně proto si my dva nikdy nebudeme rozumět, Artë. Já bych ojel, ty by jsi poplácal po rameni a řekl, že to bude dobrý.
Avalannë Sendiarn
Avalannë Sendiarn
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 10. 04. 20
Age : 114
Location : Cyra

Velké první jezero Empty Re: Velké první jezero

29/4/2020, 17:26
Kdo by čekal, že odpovědí na její otázku bude smích? Melodický smích hřející na duši, nutící i její rty, aby se v koutcích zachvěly potlačovanou touhou přidat se k němu, což nakonec učinila - jen s tím, že sklonila hlavu, skrývajíc tak tiché dívčí zahihňání. Lék na všechno, tak se to říká. A zrovna tento se jevil jako vysoce nakažlivý. Nepřipadalo v úvahu se mračit nad jeho smíchem, nebo ho dokonce osočit z urážky na hrdosti, protože by jeho chování mohla brát jako výsměch vůči své osobě. Taková manipulativní mrcha opravdu nebyla a nejspíš to bylo jedině dobře, byť za svou naivitu bývala spíš bita životem než oceňována celou řadou medailí. "Och, to je dobře. Já jen... a-asi to znělo hloupě, ale někdy mívám velmi... živé představy," přizná se ke své výjimečně bujné fantazii jako by se jednalo o to největší tajemství. Špitnutí si za ruku pochodovalo bok po boku s důvěřivým pohledem upřeným na něj, neznámého cizince s křídly, která ani v nejmenším nepřipomínala andělská jako spíš... Démona. Ano, to bylo to správné slovo - a přesto se muž klečící před ní nejevil vůbec jako ztělesnění všeho špatného, lidských i vílích hříchů, ale jako jednoduše hodný mládenec, který se jí snažil pomoci. Který se zajímal. Něco nového, neznámého a tak... příjemného, až si její líce nedaly říct a samy od sebe se obalily stupňujícím se nachem. Pohled klesl do klína, poprvé netušila, zda se může v jeho přítomnosti nadechnout, natož cokoliv říct. Proč se tak stydím? Protože... Důvodů existovalo tolik. Ale ten jeden doslova křičel na celou její mysl. ... Je muž. A s těmi neuměla hovořit. Obvykle spíš provedla něco ztřeštěného, co se jim zapsalo do paměti - přinejmenším do chvíle, než potkali někoho zajímavějšího. Ne, on nebyl její princ z představ, přesto k němu měl blízko. Rozhodl se jí zachránit, to princové dělají. A tvoje myšlenky už se zase ubírají špatným směrem, hloupá vílo. Káravý hlásek rozumu se opět ozval a Avalan okamžitě uhnula tváří stranou, odhalujíc ladnost labutí šíje z části ukrytou dlouhými světlými kadeřemi. Stydlivá, nejistá a plná vnitřního rozporu.

"Já vím. Ale už jsem stihla zamazat šaty. A-a-a ušpinit si poznámky, takže se mi rozpily. A Shelara... kněžka," opraví se okamžitě, aby ji neoslovovala před ostatními jménem, byť se zde nenacházel nikdo, kdo by ji pokáral nebo svitkem praštil přes hlavu, aby si zapamatovala, jak se správně chovat. Hrdlo si pročistila odkašláním, nadechujíc se k pokračování. "... Nebyla by ze mě dvakrát nadšená, kdyby viděla, co jsem provedla. A já nechci, aby se zlobila." Ve službě byla jen pár týdnů a ještě ji čekalo více než devadesát devět let, aby se mohla případně ucházet o místo kněžky, pokud by se Shelara rozhodla odstoupit nebo by se jí něco stalo. "Kdyby věděla, jaké jsem nemehlo..." S povzdechem sklonila hlavu, lítost kolísala hlasem. Nebyla ani tak nešťastná ze sebe, s tím se už smířila, jako spíše z představy, kolik toho způsobila ostatním. Přítěž, jen samá přítěž. Možná proto s ní otec tolik nemluvil. Možná kvůli tomu si matka lépe rozuměla s jejím bratrem. "Navíc je to inkoust. A já teď vypadám jako vodník. Nebo modrá rusalka." Drobné zakmitání prsty mělo sloužit jako důkaz v tomto tvrzení, modré konečky opravdu nepůsobily přirozeně, ale k ní se nějakým záhadným způsobem hodily. Modrá byla její barva - podobně jako bordó nebo fialová. Syté odstíny vyzdvihávající odstín pleti, světlost vlasů a velké modré oči, momentálně upírané na neznámého okřídlence. Rusalky nemohou být učednicemi ani budoucími kněžkami. Rusalky patří do lesů nebo k vodám.  Co však sotva mohla čekat? Mýdlo. Dar v podobě mýdla, do něhož byly zalité květy fialek, malé drobné kvítky honosící se její oblíbenou barvou - hned po modré. Už jen pohled na oblíbený odstín ji přinutil pousmát se nově objeveným štěstím. Podával jí ho, aniž by za to něco chtěl. Dobrota cizích ji pokaždé zaskočila, ačkoliv přesně takové kousky prováděla sama. Nikdy za to nic nechtěla, snad jen aby byl dotyčný šťastný. "To je mýdlo z Palisu," špitne tiše. Ani ne tak s otázkou v očích, spíš v podobě konstatování, neboť tato mýdla důvěrně znala. Milovala je a některá si tu a tam strčila do šuplíku s nočními košilemi, aby v provoněném oblečení usínala. A on? Nezdál se být zdejší, i podle typu křídel, která k místním neseděla, ale z obrysů, kdy jí do očí stále svítilo slunce, nemohla tolik vyčíst. Převzala ho, špičkami prstů se lehce dotýkaje jeho zápěstí, než neodolala přivonění si k němu, k jemným tónům fialek, mléka a základu z loje, z něhož bylo mýdlo vyráběno. Známá a konejšivá vůně oblažovala smysly, až se musela pousmát veselému poskoku srdce, než došla k uvědomění, že tam ještě sedí a nemá se k odchodu. Řasy se zamihotaly, rozvířily vzduch, jak se Avalan za své jednání zastyděla, odvracejíc zrak stranou, přitom nezapomínaje na dobré způsoby. "Děkuji."

Hned jak odstoupil, namočila mýdlo ve vodě, pokládaje si ho do klína, zatímco se pokoušela zbavit modrých skvrn po inkoustu. Zdálo se, že mýdlo skutečně fungovalo, fleky bledly, dokud nezmizely úplně. Jen na špičkách prstů zůstávaly poslední známky zakousnutého provinění, ale většina odplula do vody v podobě nadýchané mýdlové pěny. Zdálo se, že mýdlo účinkovalo i na jemnou látku noční košile, ale tam, kde se jí dotkla voda, zůstávala látka takřka průhledná. Stejně měla v úmyslu se převléknout, což znamenalo svléknout se. Před... ním? Teprve nyní ji došlo, že se tu stále nacházel, nutíc Avalan mít se na pozoru. A třeba se ohlédnout přes rameno a zůstat nestydatě zírat na podívanou, kterou ji nedobrovolně vytvořil. Jestli si předtím myslela, že je pohledný, hluboce se zmýlila. Byl přitažlivý. Matka by ho bezpochyby popsala jako chodící hřích, protože přesně ten představoval. I její srdce se drze rozhodlo poposkočit vpřed poté, co vynechalo pravidelný úder. Očima hltala každý sval napnutých zad, když si svlékal košili a přehazoval ji přes větev blízké vrby. Až teď si uvědomila, že je mokrý, jak se jeho tělo lesklo na slunci společně s kapkami, které by odhadla na déšť - večer se nad Palisem snesla bouřka a dlouho do časného rána pršelo. Možná i proto se v dálce nad městem objevila mihotavá duha, malé znamení naděje v lepší zítřky? A také měla o něco lepší možnost prohlédnout si jeho křídla, tak odlišná od všech tvarů, které znala. On je... Illyrijec? Slyšela o nich, četla některé knížky, které o nich pojednávaly a otec se sem tam zmínil o jejich rase. Žádného však ještě neviděla, v Palisu se běžně nevyskytovali a pokud přeci jen, pak ne v místech, která běžně navštěvovala. Naprosto pohlcená tím, co viděla, stiskla mýdlo v packách silněji a to se žbluňknutím zmizelo pod hladinu. "Ale ne!" Vyjeknutí prozradilo pohromu, kterou akorát navýšila marnými pokusy chytit mýdlo do dlaní a vytáhnout ho z vody. Což se snadněji řeklo než dělalo - Avalan tak kroužila v mělčinách, otáčejíc se po směru i proti směru hodinových ručiček, jak se snažila přijít na to, kde se mýdlo s fialkami momentálně nacházelo. Občas se natáhla pod hladinu, lovíc až po ramena ve vodě, aby ten kluzký kus, který se tenčil čím dál tím víc, vytáhla, ale akorát si namočila košili a vlasy. Až konečně po chvilce se jí povedlo vytáhnout něco, co dříve bývalo mýdlem - nyní spíš jen polovičním pozůstatkem, který urputně skrývala mezi dlaněmi jako nejcennější poklad. "J-já... se omlouvám... Nechtěla jsem... Koupím vám nové! A-a-a... přinesu vám ho. Osobně!" Podobně jako on, i ona připomínala zmoklé kuře, které se bojí reakce. Teď už tě určitě nebude chtít znovu vidět, když jsi provedla takovou hloupost. Nechat si uplavat mýdlo, to dokážeš jenom ty. S povzdechem nad vlastním rozumem, který se opět probral k životu, sklopila pokorně hlavu, hledaje odpověď na špičkách prstů. Nezdálo se, že by jí ledová koupel nějak vadila, přirozeně dokázala snížit svou tělesnou teplotu tak, aby jí studené prostředí nenutilo se chvět. "Jsem... Avalan. Kdybys potřeboval znát jméno nešiky, která... zničí očividně vše, na co sáhne." Vytrvale čekala na jeho reakci. Zda se znovu bude smát? Mračit? Nebo ji pokárá jako malé dítě? Mohlo přijít cokoliv.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Velké první jezero Empty Re: Velké první jezero

29/4/2020, 18:35
Rád by alespoň předstíral, že by mohl někdy být ženskou živoucí představou, ale celá ta myšlenka zněla tak nereálně. Jakoby mu znovu vyvstaly před očima ty chvilky, kdy si myslel, že je jeho srdce konečně plné lásky. Ty momenty, kdy se ženy dotkly jeho křídel, ve snaze přivodit mu příjemný pocit a jediné co dokázal bylo pokoušet se zjistit kde jejich ruka je. Němý a plný nejistoty, nervózní, poslouchajíc jejich otázky. Líbí se ti to? A co tohle? A co když udělám tohle? znovu naplnily jeho mysl ty hlasy, hlasy žen, které se dotýkaly jeho křídel a on neměl ani tušení kde. Znervózněl, panikařil a pak prostě přiznal, že je necítí, že neví kde je jejich ruka, kde se jej dotýkají prsty. A pak odešel. Pod rouškou špatných slov. Slov, které mu jedno po druhé lámalo srdce pokaždé, když se díval do očí, ženy do které se zamiloval a která jeho city skutečně neopětovala. I nyní se mu ten pocit mihl v očích. Ta bolest kterou cítil a pak ta tíha uvědomění, že je to všechno jen jeho chyba. Chyba jeho bytí, jeho křídel a pocit, že má skočit ze skály, ale jeho křídla jej nikdy nezradila. Vždy tu byl ten reflex. Ten pohyb svalů, který křídla roztáhl a do nich se opřel vzduch a vynesl jej do výšin. Přesto necítil nic. Žádné šimrání větru. Co mohl, na co si vzpomínal byla jen bolest. Po mnoho let. Ta tíha zarývajícího se kovu do jeho křídel, do jeho zad. Nic víc, nic míň. Na jeho tváři se držel úsměv, když ji sledoval. Její milé počínání si s inkoustem zašpiněnými prsty a poté to uhnutí pohledem, ta červeň ve tvářích, která jej zmátla. Neudělal nic, nenatáhl ruku ani snad nevolil tak špatná slova. Páni, ani jsi nemusel na ni sahat a už rudne, využijme toho.. dřív než si to rozmyslí, Artë! ignoroval ten hlas a jen jej rozčiloval. Zopakoval větu znovu a jemu k uším dolehl ten nepříjemný piskot, který však byl jen v jeho hlavě. Hlas chtěl jeho pozornost, ale Artë mu žádnou nevěnoval, neboť jeho oči sledovaly tu červeň a němé uhýbání stranou, před jeho pohledem. Byla krásná, tak krásná, že se sám sebe zeptal jestli to není jen jeho hloupá představa. Jestli si v hlavě nevysnil pěkný moment, poté co skončil déšť a nesnažil si tak sám sobě vynahradit tu ztrátu kontroly nad vlastním letem. Vždyť stejně jako on, mohl být její představou, ona se mohla jen zdát jemu. Někdy si opravu hloupý, Artë!

Znovu jej donutila k úsměvu, tentokrát však poraženě sklonil hlavu, aby zakryl ten pobavený úsměv a tichý smích co se mu dral z úst. Byla nádherná, milá a něžná. Dělala si starosti z obyčejné skvrny, z pár kapek inkoustu. Možná kněžky měly jiné nároky na své učednice, ale byl si jistý, že nehody se stávají a každý pro ně bude nakonec mít pochopení. I kněžka by jistě měla pochopení, je moudrá a vidí víc než obyčejná víla - tedy alespoň podle něj, vybrala si tuto dívku do učení a musela k tomu mít důvod. A pokud si ji vybrala vidí v ní potenciál, který dívka zřejmě ještě sama v sobě neobjevila."Je to jen inkoust, není to konec světa." vřelý úsměv, který ji věnoval společně s pohledem vypovídal o tom, že to myslí vážně. Netušil jaké to je v učení u kněžky. Sám prošel pouze armádou a ta je více-méně všude stejná. Jedná se o tvrdý výcvik, místo kde není na chyby prostor, ale tady? Ještě stále se učí, zkouší a objevuje. Co by to byla za učednici, kdyby nedělala chyby a byla hned dokonalá. "Jsem si jist, že by to pochopila, nehody se stávají, menší nebo větší.. děláme chyby a učíme se z nich, patří to ke každému." zakroutí hlavou na její poznámku o tom, že by se snad kněžka hněvala. Možná ano, byla by naštvaná, ale určitě by to pochopila.Alespoň podle toho, co o nich slyšel, jsou to moudré ženy a každý moudrá bytost ví, že bez chyb by nebyli výteční lidé. Kde najdete vojáka co nikdy neudělal chybu, mohl by vsadit boty, že i kněžka byla někdy mladá a tedy dělala někdy chyby. "Rusalky i vodník mají také důležitou práci. Měla by jsi vědět, že přirovnání k nim je spíš lichotka, než něco špatného." ano, s vodníkem by bylo trochu problému. Zelená příšerka žijící v jezeře, ale udržuje jezera v tom hezkém stavu a rusalky? Copak nejsou krásné jako dívka před ním? Ne dívka předním by je svou krásou předčila. Pousmál se a pokýval hlavou na souhlas. Mýdlo koupi a ani se nedíval na jaké ukazuje. Dalo by se tomu říci, že to byl výběr na slepo. Když poděkovala už byl postupně na odchodu, takže už neodpovídal. Možná trochu neslušný, ale nyní byl příliš zahleděný do toho, aby se zbavil své promočené košile.

Zahleděný do svého vlastního cíle sundat košili z velké části zapomněl, že je v něčí společnosti. Bez nějakého studu stáhl košili z ramen a rozprostřel ji na ukázku slunci. Vystavil tak na odiv i své vlastní tělo a užíval si příjemné šimrání slunečního světla. Znovu měl nutkání protáhnout svá křídla a neměl problém to zopakovat a znovu protáhl najednou tak ztuhlé svaly, včetně svalů na rukou. Ve stejnou chvíli, kdy si protáhl ruce a nabídl tak své dlaně pohledu nebe také protáhl křídla. Napnul je do plného rozpětí oněch čtyřech metrů s těmi pár centimetry navíc a sílící slunce je znovu proťalo světlem a zvýraznilo již podruhé četné jizvy, který ta nádherná křídla, co tak miloval, ničila. Špičky křídel napnul nejprve do stran a pak je zvedl, jakoby s nimi chtěl máchnout a vzletět, k nebi a napínal tak všechny různé svaly, které jej předtím pálily v křeči. Neuvědomoval si, že je sledován a zkoumán pohledem. Dokonce by se dalo říct, že by zvládl hodně dlouho předstírat, že za ním skutečně nikdo není, kdyby neslyšel ono vyjeknutí, které proťalo ticho kolem něj a donutilo otevřít oči, jež zavřel při protahování. Vyrušen z vlastní činnosti stáhl křídla zpět k tělu a pohřbil tak myšlenku na pořádné protažení svalů. Tíživé uvědomění, že není sám jej postavilo na zem a když se pak otočil, aby zjistil co je to tentokrát jediné co viděl bylo její zmatené šmátrání se rukama pod vodou. Smáčejíc nejen své oblečení, ale i vlasy. Sledoval kruhy, které díky jejím pohybům vířily hladinu jinak klidného jezera a pozvedl obočí v náznaku jistého nepochopení. "Je to jen mýdlo, ne kus mojí duše." pousmál se a zakroutil hlavou. "Nemusíš kupovat nové.." Jen to řekni, Artë. Řekni to, to co jsi měl teď v hlavě - ačkoli bych tě viděl znovu rád! hlas jej nabádal, ale on neřekl nic. Větu nechal vyznít do prázdna. Občas si myslím, že mě vůbec neposloucháš, jaký jsi pitomec a nekňuba! Ještě se urazím a přestanu ti radit! potěšení, jaké při tom v myšlenkách hlas způsobil se mu nelíbilo o moc více, než ignorace jakou si vůči němu Artë vybudoval. Naštěstí byla jejich společnost dostatečně ukecaná, aby je vytrhla z jejich myšlenkového boje dřív, než by snad Artë odpověděl nahlas. A pak by teprve mohli zkoušet kdo z nich je větší blázen nebo nešika. Opět se usmál. "Moje jméno je Artë  a jsem si jist, že tak velká nešika rozhodně nejsi." Nevinnost je nejlepší učitel, stejně jako zvědavost - že Artë.. že ano?! Necháme si ji? šel by ji podat ruku, ale vzhledem k tomu, že byl do půli těla nahý, přišlo mu, že by ji spíš vyděsil než potěšil, se svým zdvořilým gestem podání rukou.
Avalannë Sendiarn
Avalannë Sendiarn
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 10. 04. 20
Age : 114
Location : Cyra

Velké první jezero Empty Re: Velké první jezero

29/4/2020, 19:41
"Myslíš?" Velká kukadla zářící safírovým odstínem upírala na tvář mladého Illyrijce s nadějí, že tomu opravdu tak bude. Nejspíš měl pravdu, i když působil dojmem cizince a tedy neznalého jejich zvyklostí. Ale možná také žil v některém z království, kde působily kněžky. Možná i nějakou zná osobně? Stačilo tohle málo, aby se s jeho odpovědí spokojila, přikyvujíc o něco víc rozhodně než před chvílí, kdy stále působila jako malé poplašené ptáče vypadlé z rodného hnízda. "Vlastně je to hezká barva," uzná s hlavou částečně nakloněnou na stranu, prohlížejíc si prsty modré od inkoustu. Víc milovala tmavé odstíny, líbilo se jí, jak vynikaly proti světlým a jak tajemně působily. Snad si nesly tajemství, které nehodlaly prozradit? "Co myslíš?" Nevinná otázka vyprovázená o něco nevinnějším pohledem byla posílena packami nataženými před jeho obličej, až příliš blízko a přesto ne natolik, aby se ho dotkla. Ušmudlané ruce od modré barvy působily zvláštním dojmem samy o sobě, ale zdálo se, že se jejich majitelka s novým vzhledem už stihla sžít - nebo alespoň smířit, což naštěstí bylo vyřešeno i pomocí mýdla. Rusalky... Vodníci... Strašidýlka, pousměje se tomu označení, které by se dalo aplikovat i na ni. Ano, byla takové malé strašidýlko, když se den nevydařil a stejně jako dnes se stala strůjcem menší katastrofy. "Myslíš, že jsem vhodným adeptem na ukrývání duší do hrníčků nebo škodit lidem tím, že vyvolám povodeň?" Tentokrát se neubránila krátkému tichému zahihňání, když se zmínila o pravé podstatě těchto dvou strašidel. Pohádkovými příšerkami se strašily malé lidské děti, protože vycházely z vílí podstaty. A většinu toho měly na svědomí Lethy nebo jiná stvoření. "Nejsem Letha," zavrtí hlavou na znamení, že nepatří k příslušnicím nižší třídy víl. Ne snad proto, že by se řadila k povýšeným snobům, které se mezi vznešenými vílami běžně vyskytovali. Naopak - kolikrát obdivovala jejich schopnosti a možnosti v životě. Ale žádná nižší víla nemohla jít do učení ke kněžce, vybíralo se pouze z vyšších víl a právě díky tomu mohla nosit stříbrný náramek s lunárním cyklem. Prsty krátce přejela po náramku, gesto tichého ubezpečení, že všechno bude v pořádku, než vzhlédla k cizinci. Mohla být měsíční vílou, tančit po paprscích luny za třpytu hvězd. Jeho měsíční vílou? Za tu myšlenku se okamžitě zastyděla a nach ve tvářích stoupl o něco usilovněji, křičíc do světa píseň rozpaků. Lichotka... Znamená to... to, co si myslím? Lichotil jí snad? A pokud ano... proč? Jistě, byla hezká, ale krása nepředstavovala vše. Činy jí byly přednější. A ona akorát představovala malou cácorku s rukama od inkoustu.

"Ne!" Osmý div světa, že se ozvala tak náhle a dostatečně nahlas, aby zarazila i sebe samu. Čelo se krčilo mračením, jak se zprvu snažila pochopit, proč takový krok učinila, než se rozhoupala ke slovu a spolu s ním i k chůzi jeho směrem. "Není to jen mýdlo. Vyjadřuje gesto... Dobrý skutek." V tomto ohledu si stála neoblomě za svým. Nemusel udělat vůbec nic. Vlastně ji mohl přejít jako nějaký kus šutru, bez zájmu projít kolem ní a ani nevzdechnout. Ostatně by mu to neměla za zlé. "A... já ti ho chci oplatit. Je to... slušnost," připustí váhavě, očividně měla problém vyjádřit se. Ne ani proto, že by se jí příčila taková myšlenka, ale spíš aby pochopil, proč to dělá. Nerada zůstávala dlužná. Ale vystupováním víc a víc připomínala umanuté dítě, ačkoliv netíhla k myšlence dupnutí si na místě jako rozmazlená princeznička. "Tak... tak ti aspoň vrátím tohle! Teda..." Se vší opatrností, kterou v sobě nalezla, odklonila horní dlaň, hledíc na přibližně polovinu toho, co dřív bývalo mýdlem. "... To, co z něj zbylo?" Což neznělo dvakrát dobře. Možná štěstí bylo to, že dokázala pokrýt jinovatkou mokrý povrch a tak mýdlo alespoň částečně uschovat do podoby, kterou by si mohl odnést. Být to voda, zmrazí ho úplně, ale takto? Její schopnosti nebyly natolik vyvinuté, aby se zmohla na něco víc. "Mrzí mě to. Neměla jsem v úmyslu... si ho nechat uplavat. A to mýdlo je příliš... vzácný dar." Určitě to byl dar pro někoho důležitého. A já ho zničila... Sklopila pohled k zemi, rudá až za ušima, jak se styděla za svůj ubohý výkon hledače pokladů, natahujíc ruce, aby mu ten kousek vrátila nazpět. Skutečně v ten moment mohla připomínat vílu z pohádek, nabízejíc dar princi na bílém koni. Až na to, že Avalan nepatřila do pohádek a Artë, jak se jí Illyrijec představil, svého koně kdesi nechal zatoulaného. Třeba se pásl. A třeba také neexistoval.

Zasmála se, když odpověděl. "Většinou se probouzím se šmouhou na tváři, protože usínám v knížkách. Nebo je nějaké listy aspoň obtisknuté na tvářích," připustí s úsměvem, upozorňujíc ho na svou nešikovnost. Opravdu nebyla příkladem elegance, byť tak mohla vypadat na první pohled. Éterická chůze pouze zakrývala zbrklost, s níž kdykoliv škobrtla, stačilo si jen počkat. A její jemný vzhled? Ten se vytratil v momentě, kdy se rozhodla rozeběhnout se kolem jezera s větrem o závod. Konečně dostala příležitost vyždímat si z vlasů vodu, omotávaje si je kolem dlaně, než se jí povedlo zbavit se poslední kapičky. Ani tehdy si však nedala pokoj a rovnou si je smotala do tlustého copu přehozeném přes rameno. Hůř na tom bylo její oblečení nasáklé vodou - naštěstí díky místní módě zůstávala noční košile stále nařasená a tak zakrývala útlou postavu, byť se látka lepila na kůži a chladila pokožku. Ale díky hřejivým slunečním paprskům nebylo možné vnímat studený oděv, což bylo jedině dobře. "Nejsi místní, že?" Alespoň měla tolik slušnosti, aby neukazovala na jeho křídla. "Nikdo z místních by nenesl v tašce mýdlo z Palisu," dodá tiše na znamení, odkud přišla na tuhle informaci o něm, byť jí toho ještě nic moc o sobě, kromě jména, neprozradil. A Avalan se vždy chovala jako malá zvědavka a i nyní měla tolik otázek, které mu toužila položit. Ale prve by možná bylo lepší se převléknout, což si usmyslila vzápětí - stačilo, aby nemotorně sepjala ruce za zády a chladná látka polechtala holé paže tak, až se oklepala a zrudlá se pokusila schovat za paže ihned překřížené přes hrudník, ačkoliv mu nemohla nabídnout nic k pořádné podívané. "Nevadilo by ti, kdybych se prve převlékla? Nechci... A-aby ses cítil nepříjemně vedle mě." Znovu upřednostňovala jeho před sebe, aniž by jí to přišlo zvláštní. Už byla taková. "Bude to jen chvilka, slibuji. Už nejsem modrá, tak si nezamažu šaty. Teda... až na ty konečky, ale to není nic tak hrozného. Vidíš?" A stejně jako předtím, i nyní k němu natahovala packy trochu jako malé dítě, dokazujíc mu jistý pokrok. Přičemž mimoděk znovu odhalila mokrou látku jeho očím.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Velké první jezero Empty Re: Velké první jezero

29/4/2020, 21:28
Ten podivný úžas v jejích očích jej fascinoval. Jakoby se díval do očí někomu, kdo neví jak vypadá krev, komu radost udělá jedna luční květina, než nějaký drahý šperk. Snad i diamant by vypadal vedle inkoustové barvy na packách toho stvořeníčka jako bezcenný kámen. Byl svým způsobem uchvácen tím, jak hleděla na obyčejnou skvrnu, zajímalo jej co v ní vidí. Sám viděl jen skvrnu - ale co si mohla představit ona? Co se ji honilo hlavou, když hleděla na své ruce, které mu nyní cpala před obličej ve snaze mu ukázat jak je vlastně ta modrá barva nádherná a její předchozí snaha ji dostat dolů byla téměř pryč. Líbilo se mu jakým způsobem pohlížela okolo - ačkoli by jej zajímalo zda má podobné vnímání i na hvězdy, na mraky. Zda má podobnou představivost - Ve všem? V čemkoli? Jak je skutečně nevinná? Nebuď hlupák, Artë. I kdyby snad budeš jen na zkoušku a pak skončíš zase ve své kovárně. Pamatuj si to. Radši si užij jen nezávazně, jako vždy. hlas v jeho hlase byl na jeho vkus až příliš krutý, tentokrát to slyšel v tom jeho tónu, v tom temném zastření, který se mu v hlase v myšlenkách zabydlel. Jejich téma hovoru se přesunulo ke strašidýlkům z pohádek a on sám sebe přistihl, jak se culí po její poznámce. Nesmál se, nebo neusmíval, doslova se culil. Tím roztomilým chlapským způsobem se culil. "Určitě na to vypadáš dostatečně nevinně. Klidně bych se tebou nechal utopit." Ano! Tomuhle říkám flirt! Sice se culíš jako nějaký nevycválaný kluk, ale pracuješ na dobré dějové linii, Artë. Jsem hrdý! kdyby měl hlas v jeho hlavě nějaké tělo, nebo podobu, pravděpodobně by teď tančil futrováka z Alenky jak si samým štěstím užíval první pokus Artëho skutečně dívce lichotit. "Já vím, že nejsi Letha." oči mu padnou na náramek na její ruce. Nemusle si ho všimnout dříve a přesto o něm věděl. Podle jejich slov nakonec poté stejně dal dvě a dvě dohromady, aby věděl, že je učednice kněžky. Navíc, jak by mohl považovat vznešenou vílu za jednu z nižších víl. Sám sice do těchto skupin nepatřil a raději se pyšnil svým vlastním původem, i když se sám za správného Illyrijce nepovažoval. Další červeň v jejích tvářích a jeho tvář rozzářil úsměv, znovu. Uhnul pohledem a dal ji tak něco málo k jejímu soukromí. Snad jakoby mohlo jeho ego předstírat, že je ta červeň jeho vlastní vinou.

Pro něj jen mýdlo, pro ni honosný dar a přesto pro něj neznamenalo víc, než jen pošetilou myšlenku na matku, která o něj s postupem času ztrácela zájem a nestála mu ani o dopis. Stejně jako jeho sestra pro ni zřejmě dávno přestal existovat. Syn, který nakonec vytrpěl všechno kvůli otci, který však v očích jeho rodiny zůstal hrdinou. "Pokud tedy vyjadřuje dobrý skutek, nechej si ho." odmlčí se. "Nech si ho a předej ho dál. Nemyslím to mýdlo, ale dobrý skutek.. to je myslím pro mě dostačující." zamyslel se. Jen ať si nechá mýdlo ve svých rukou, mohla si jej nechat a při vzpomínce, že ji někdo pomohl mohla dobrý skutek udělat také. Jakýkoli, bude spokojený, když to udělají takhle. "A až se příště setkáme, můžeš mi o tom dobrém skutku pro někoho dalšího na oplátku vyprávět." mrkl na ni. Byl se svým řešením spokojen a navíc dokázal do věty zakomponovat i příští setkání. Byl by hlupák, kdyby o něčem takovém neuvažoval, snad už jen proto, že skutečně působila jako víla, něžná nevinná a roztomile nešikovná. Snad proto se mu v očích odráželo jeho vlastní fascinování, dlouho opomenuté myšlenky na to, jaké to vlastně je vidět svět takovýma očima. Nevidět pouze nebe, nebo kupu hvězd, ale příběh. Jednotlivé střípky duší, které se rozprskly po obloze, mraky jdoucí do neznáma nad hlavami. Slunce, které nikdy nespatří měsíc. Dva odloučené milence. Ptát se na otázky, které nedávají smysl a na ty, které smysl dávají. Nedívat se kolem sebe a prostě se zeptat z čiré zvědavosti. Bez zábran. Kousl se do rtu. Ta myšlenka na to, že jen málokdy se u dospělého najde tahle dětská stránka. Že to není jen o meči, jen o chování, že je to i o pocitech. Čirých a silných. Ten pud zvědavosti, který nelze potlačit. Jako vidět v beránka na papíře na kterém je krabice.

"To ale není nešikovnost, Rusalko. To je jen velká láska ke knihám a vědění." Rusalko? Jsem lepší učitel, než jsem si myslel. kdyby měl považovat za nešikovnost každé probuzení nedaleko výhně, nebo opřený o svůj stůl, kde vyřezával do kovu obrazce, kde zdobil kov a tvaroval jej. S bodlinami zapíchnutými v čele, někdy ve tváři a pak bolest jakou cítil, když se jich zbavoval. Byl by tak nešikovný jak ona tvrdí. On však necítil nešikovnost, ale spíš lásku ke svému povolání, její lásku ke knihám a vědění - i něj to bylo vše jen o práci. Ale dokázal si představit jaké to musí být, když ráno vstává s otištěným písmem na tvářích a rozcuchanými vlasy. Zděšená ze svého pohledu do zrcadla a zběsilá panika při sundávání otisku z tváře. Pousmál se, sám pro sebe. "Ne nejsem místní, byl jsem navštívit přátele.. a to mýdlo.. " vlastně si nebyl jist, jestli začal větu dobře, snad, kdyby ji vůbec nezačínal, byl by raději. ".. jsem koupil spíš na jejich popud." drobná lež, ale ani ne tak velká. Skutečně jej jeho přátelé poslali, aby se prošel a něco si koupil, jen splnil co mu řekli. Cyra byla krásná a jak měl možnost zjistit, jsou tu i krásné ženy. Teprve poté si uvědomil jak tu před ním stojí, v noční košili, v mokré noční košili. Jak jej upozornila, že by se ráda převlékla přikývl. Ne! Teď máš říct ne! Kam se poděla tvá svůdná nálada, Artë?! Ne! panika hlasu v jeho hlavě jej pobavila, ale na výrazu nedal nic znát. Naštěstí se v tomto dokázal limitovat na své myšlenky. "Vidím a neměj strach, zůstanu otočený." pohledem zůstal u jejích očí, i když si hlas v jeho hlavě rval pomyslné vlasy, aby jej dokázal donutit oči sklopit níž a prohlédnout si ji celou. Artë však místo toho udělal krok zpět k vrbě a otočil se dívce zády, plně se ponoříc do vlastních myšlenek. Opřel se rukama o kmen a rozhodl se času využít, aby si trochu protáhl záda. Přece předtím, než jej vyrušila byl uprostřed protahování se. Netušil co má dívka všechno na mysli, že jej snad čeká série otázek, vlastně čekal, že bude ticho a Avalan se mu už neozve a až se rozhodně otočit, bude dávno pryč. Nebo bude lepší herečka a zašeptá že můžeme a pak se otočíš a ona bude nahá v tom jezeře. Nebylo by to lepší, Artë?
Avalannë Sendiarn
Avalannë Sendiarn
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 10. 04. 20
Age : 114
Location : Cyra

Velké první jezero Empty Re: Velké první jezero

29/4/2020, 22:23
"Klidně bych se tebou nechal utopit." V hlubokých modrých očích se mihlo překvapení, zmatení a náhle i jakási odpověď na nevinně pronesenou lichotku, skrývající se za těmi slovy. Přísahala by, že v tu ránu zrudla ke kořínkům světloulinkých vlasů, tváře sálaly horkem a špičky oušek na tom nebyly o nic lépe. "Proč... Proč bych..." Zmateně se usmívala pro sebe, už pomalu přecházela na to typicky dívčí culení, sladké, slibující další příval rozpaků, pokud její otázku zodpoví pozitivně nebo ještě lépe - dalším komplimentem. "Proč bych tě měla topit? Nic jsi mi neprovedl," vydechne přebytečný vzduch z plic, ani si neuvědomila, že se jí hromadí uvnitř dýchacích cest a po celou dobu ho akorát zatajovala. Proč na ni působil tak zvláštně? Proč se jí kvůli němu třásly prsty, které radši stáhla, stiskávajíc je do malých pěstiček, aby zakryla jeho vliv na ni? A proč se tak hloupě usmívám? S chlapci neměla tolik zkušeností, vlastně byly vcelku bídné a nijaké, neboť v sobě nenalezla tolik sebevědomí jako její bratr, lamač dívčích srdcí. Z části za to mohla její přebujelá fantazie, ve které žila. Namísto hloupých narážek a obyčejných gest zaměřovala svou pozornost na hvězdy a představovala si, jak bude usínat za naslouchání hlubokému hlasu vyprávějícímu příběhy každé z nich, z těch třpytivých bodů na nebesích. Jak by natahoval prsty, aby obkresloval vzory, které by viděli jen oni dva, nikdo jiný. Jak by si kvůli ní vymýšlel tajuplný, fantazií protkaný příběh s dojemným koncem o milencích proplouvajících mezi hvězdami, probírajíc se jí dlouhými vlasy. Nebo jak by přesně něco takového prováděla ona jemu s jeho hlavou uloženou v klíně, zatímco by se mu vískala ve vlasech pod noční oblohou. A proč na to myslíš zrovna teď, hm? Protože před tebou sedí pohledný muž a skládá ti k nohám komplimenty? Zrudla ještě o něco víc, teď už definitivně připomínala rajče. "O-omlouvám se, j-já... jen..." Neměla slov, ale lhát mu? Zamlčet se? Ne, to nebyl její styl. "Zamyslela jsem se," pípne tiše, hledíc do země namísto toho, aby mu opětovala pohled. Snad jí příliš zmítala obava, že by nakonec v jejích očích zahlédl to, na co myslela. Co si představovala. Byla to jen hloupá představa, nic víc. A on do ní nepatří... Protože jsem na to moc velká nešika a nejspíš bych celý příběh popletla. Nebyla to pravda, ale přiznat si to nahlas? Jak by to jen šlo. Pokud si na něčem dávala extrémně záležet, bylo to vyprávění, hra s fantazií, vymýšlení vlastních příběhů, v nichž figurovali bájní tvorové, emoce... strašidýlka. Strašidýlka jako ona.

"Moje uši, že?" Jistě, co taky jiného. A přesto se neubránila tomu se jich dotknout, promnout si špičky a nakonec je schovat pod vlasy. Nikdy se nestyděla za to, kým je, neexistoval k tomu jediný důvod. Ale také na některých vílách viděla, že ji odsuzují za to, kým je. Vznešené víly disponovaly mocí větší než mnohé jiné a často se povyšovaly nad ostatní. Byly něčím víc. Přitom Avalan si připadala zcela obyčejná, byť vládla mocí nad chladem, ledem. Zmateně pohlédla na mističku tvořenou z pacek, když jí bylo sděleno, aby si mýdlo nechala. "A-ale koupil sis ho." Tichá námitka splynula z jejích rtů se stejně zmateným tónem, jaký odrážely její oči. Nerozuměla tomu. Proč by jí ho nechával? "A-ale je s fialkami," zkusí to znovu, jako by snad právě toto tvrzení mohlo vyvrátit jeho předchozí motivaci ponechat jí kus, co kdysi vypadal přepychově. Nyní? Trochu jako zubožený příbuzný s amputovanou nohou. Vyvolával víc vlnu lítosti než štěstí, že si ho můžete ponechat doma. Přesto neexistoval jediný důvod, proč na něj zanevřít a přesně to měla Avalan v plánu - otevřít mu dveře a pozvat ho dovnitř se vší pohostinností. Nepatřila k materiálním osobám, ale mýdlo si ponechá uložené v bezpečí. A každý večer, když kolem něj bude procházet, si vzpomene na Artëho, jeho roztomilý, chlapecky laděný úsměv, na vějíř vrásek, který mu dodal jiskru do očí, na melodický smích. Chováš se jak bláznivka jedna zamilovaná, napomenul ji hlásek rozumu a Avalan, jako poslušná žačka, ho rychle zahnala potřesením hlavy. "Nechovám," šeptne do ticha, což mohlo vyznít poněkud komicky, protože nebylo na co reagovat. Nechovám, protože nejsem. Je hodný, milý... hezký. Ale já nejsem zamilovaná! Mít tu moc, ještě by přibylo dupnutí, ale takhle se odvděčila pouze drobným trhnutím hlavy na znamení, že rozhovor s rozumem je u konce. "Promiň mi to. Občas... mluvím sama pro sebe. Někteří to považují za bláznovství. A-ale já nejsem blázen! I když... to by asi bylo něco, co by blázen řekl, že?" Nešika... opět... Jen nad tím sklopila hlavu, určitě si o ní vytvořil podivuhodný obrázek, proti němuž měla marnou šanci bojovat. Nebyla don Quijote, aby se rozeběhla proti větrným mlýnům. "Setkáme... příště?" Příslib, tichý příslib opětovného shledání. "Chceš... O-opravdu se se mnou chceš znovu setkat? I když víš, co jsem zač?" Nikoliv kdo ale co - malá hloupá nešika. Malá víla, která se přerazí o vlastní nohy, když bude běhat ve vysoké trávě. Malá... rebelka. "J-já... já se s tebou setkám ráda." Znovu se ta proklatá červeň objevila na jejích tvářích, zářila do dálky radostí z nově objeveného přítele. Z někoho, kdo si cenil její přítomnosti ve svém životě, byť jen na krátký okamžik. Komu nevadila její nešikovnost. Kdo by ji měl... rád?

"Rusalko..." Pokud se předtím červenala, nyní už doslova plála horkostí, div že se nevznítila, nebo z ní alespoň nesálala pára putující vzhůru k oblakům. "Tak mě ještě nikdo nikdy nenazval." Její první přezdívka a Avalan si ji už nyní zamilovala jako nic předtím. Rusalka...Klidně by se mnou nechal utopit... Stálo jí to veškeré úsilí radostí se neprotočit na místě, ale takhle si aspoň hupkala bosá v písku, stavíc se na špičky, aby vzápětí dopadla na celá chodidla. "Hlavně hvězdy," přizná se ke svému milovanému koníčku. "Baví mě je pozorovat... hledat za nimi příběhy... a obrazy, které ostatní nevidí. Sledovat, jak se čas od času jejich poloha změní a objeví se nové, ještě neprozkoumané, kterým mohu dávat jména, přibližovat je každému, kdo je... ochoten naslouchat." Už tehdy věděla, že pokud by ji kněžka neuznala jako vhodnou adeptku, pak by se věnovala astronomii. Objevovala by další hvězdy, pojmenovávala souhvězdí a sledovala, jak se jednou za čas objevují přímo nad její hlavou. "Takže dlouho do noci bývám vzhůru a zapisuji si veškeré poznatky o nich... všechno, co mě napadne. Ale pak... usnu. A když se probudím... vypadám jako..." Rusalka? Sotva. "Strašidlo." Vůbec ne jako učednice kněžky. "Máš... Máš taky rád hvězdy, Artë?" Bylo to poprvé, kdy ho oslovila jménem. A přesto znělo tak nějak... správně. Vyslovovalo se hladce, jednoduše a Avalan z něj měla radost. Klidně by ho zopakovala znovu, kdyby se nejednalo o naprosto dětinský kousek. Naštěstí se zdálo, že patřil ke gentlemanům a Avalan byla ráda, že ji přerušil dřív než byla schopna vypustit nějakou hloupost. "Děkuji. Vážím si toho, Artë," věnuje mu šťastný úsměv, než jí nabídl pohled na svá záda. Znovu se neubránila dlouhému pohledu jeho směrem, sledujíc více než viditelné jizvy, které představovaly zlo. Jak někdo může být něčeho takového schopen? Chtěla se zeptat, drala se jí ta otázka na rty, ale něco jí nabádalo k okamžité otočce, k odvrácení pohledu a vydechnutí dřív než spustí svou. Není to má starost. A on... Artë... určitě by nebyl rád. S poslední myšlenkou, ačkoliv se u ní mračila jako deset čertů, se taktéž otočila, popadajíc oblečení do náručí, aby poodešla o něco dál, skrývaje se za další z řady vrb, které zde rostly. Ani ne tak kvůli tomu, že by Illyrijci nevěřila, ale kdokoliv se mohl nachomýtnout kolem, až by si přes hlavu přetahovala šaty a užít si tak výhledu na její odhalené tělo. Mokrou noční košili, z níž se soukala, jak se jí stále lepila k tělu, přehodila přes jednu z větví, aby se později zahalila do tmavě modrých šatů sepnutých stříbrným páskem tvarovaným malými hvězdičkami - něco, co jí naprosto odpovídalo. Látka se jí na některých místech stále tiskla k tělu, ale rozhodně by měl větší problém zahlédnout křivku jejího těla. Mýdlo opatrně položila tak, aby neroztálo na slunci, ale zároveň na něj nezapomněla, až si bude košili zase brát s sebou. Snad aby ho nevyděsila, se blížila z boku, naklánějíc hlavu tak, aby ji případně zahlédl periferním viděním. "Už se můžeš otočit," věnuje mu radostný úsměv, než usedne na blízkou větev, která rostla dostatečně nízko, aby působila jako přírodní lavička. Chvíli ticha nechala rozprostřít mezi nimi, zatímco se kochala výhledem na jezero zalité sluneční září. Ale přesto všechno to byla Avalan a ta měla pokaždé tunu otázek. "Můžu se zeptat... odkud jsi?" Nechtěla předpokládat, předpoklad znamenal urážku. A Avalan toužila po jeho úsměvu, nikoliv mračení. Tvrdil, že místní není. Ale chtěl se s ní zase vidět. "Znamená to, že do Cyry létáš pravidelně?" Zvědavost v ní rostla o to víc. "Za dívkou?"
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Velké první jezero Empty Re: Velké první jezero

29/4/2020, 23:45
Nedíval se na ni, pohled upíral na jezero a na jeho třpytící se hladinu. voda byla klidná a odrážely se od ní sluneční paprsky, který celou plochu pokrývaly třpytem za jaký by se nestyděl, ani ten nejcennější diamant, nejkrásnější diadém na hlavě kdejaké princezny. Co je koruna oproti jezeru, kouzlo jakým jej Cyra uchvacovala jej nenechávalo klidným. Byl tu poprvé a už nyní v srdci cítil, že se sem bude vracet. Snad aby znovu potkal Tamalu ve městě, aby jí znovu mohl dělat přátelskou společnost a promluvit si s někým kdo naslouchá a má naivní představy. Snad i proto, aby znovu navštívil jezera plná třpytu. Zajímalo jej, jak vypadá noc u takového jezera, jak se hvězdy odráží v té temné hladině a propůjčují tak hvězdám věrné jezero. Další zběsilý let v dešti, snad i v bouři, vnímat zdejší čistý vzduch, plný vlhkosti. Hory byly podobné, jen bez jezer, přinášeli mu podobně volný pocit a Cyra mu tedy věrně připomínala domov. Domov s rozlehlými pláněmi, velkou vodní plochou nádherným městem. "Neprovedl, ale kdyby jsi byla tím strašidýlkem.. nesháněla by ses snad po další duši do hrnečku?" pozvedl obočí a krátce ji věnoval pohled. Její roztomilá červená tvář, jak dál rudla a postupně ji zrudly i její špičaté uši. Na moment se ztratil sám ve svých myšlenkách. Co ještě může povědět, kolika pohádkám ještě věří. Představa jak poslouchá její popis mraků plující nad nimi, když sedí pod širým nebem, jako dřepí právě teď. Snad kvůli její nejistotě, snad i kvůli jejímu dětskému chování, chtěl znát všechno. Možná až příliš dospěl, aby vše pochopil správně, Někde hluboko žilo ještě jeho naivní vnitřní dítě, kterým oplýval v době, kdy byla jeho sestra malá, když s ní prožíval po dlouhé době věci, které s nikým jiným, kdy sledovaly západ slunce, hvězdy a východ slunce. Povídali si dlouhé hodiny a jeho sestra říkala pokaždé to samé: "Měsíc jsi ty a tvoji přátelé jsou hvězdy.. Proč je od tebe tvé slunce tak daleko, Artë?" vzpomínka na tuto větu jej při pohledu na Avalan zahřála u srdce, netušil proč zrovna teď vyvstal ten hlásek v jeho hlavě. Proč když se díval na rudnoucí tváře dívky, jejíž bílé vlasy se leskly podobně jako ta vodní hladina myslel zrovna na tohle přirovnání. Mohla by jsi být mé slunce? přichytil se při činu a uhnul pohledem opět stranou. V duchu se na sebe zlobil, trhal tu myšlenku na kousky a zahazoval ji. Samozřejmě, že nemohla. Jsi se zbláznil? Co jsi, Artë? Illyrijec co nemá správná křídla nebo člověk co má křídla navíc? Nic z toho nejsi a my dva máme jen jeden cíl, ulevit si.. nekaž to svou hloupou představou! hlas v jeho hlavě měl jasno a jasně mu vyčinil. Snad i pro své vlastní zamyšlení neodpověděl své společnici na její omluvu. Možná proto upíral pohled zamyšleně kamsi do vody, jakoby mohl vidět skrz ni a sledovat život pod hladinou. Jen mrkání a hrudník, zvedající se pod pravidelnými nádechy, jej prozrazoval, že stále žije, že se neproměnil v sochu, která hledala v jezeře odpověď na své sentimentální otázky.

Nedokázal by najít tolik 'ale' na jednom mýdle jako ona. Vlastně by nedokázal najít ani jedno, aby jej odnesl domů. Když jí ho dával, dával ji ho pod záminkou, že jej zpět nedostane. Ze své svobodné vůle, s tím, že ji chtěl pomoct. Drobné zmatené víle, propadající panice z toho, že má modré prsty od inkoustu. Té víle, která mu ty samé prsty strkala pod obličej, že mohl snadno rozeznat ve kterých místech skvrny končí a vpíjejí se do její kůže. Jak mluvila uvědomil si, že i jeho volba na slepo u stánku možná byla špatnou volbou. Vybral by si fialky? Nebo by snad natáhl ruku po přeceňované rudé růži? Nechal by se omámit její krásou a pak se poranil o její trny? Donutilo ho to zeptat se sebe sama, proč vlastně malá fialová květina nyní působila jako to pravé. Tu správnou a jedinou volbu, kterou měl u stánku učinit. Byla tam spousta mýdel, tak proč sáhl po tomhle? Nadechl se s pohledem upřeným do její tváře. Nechceš to svádět na osud, že ne, Artë. hlas v jeho hlavě byl tak plný sarkasmu a nepochopení jak jen plný být mohl. Zatím co ještě před chvílí jásal, že se Artë naučil něco nového, nyní propadal depresi z toho, že to pravděpodobně, během vteřiny všechno zapomněl. Jsi hlupák. Hlupák co stejně nakonec skončí sám. Jen se mnou. Což je vlastně výhra. egoismus mu nebyl cizí. Artë se občas sám sebe ptal, kde se v něm tato vlastnost vlastně vzala. Snad něco co je pozůstatek genů jeho otce, nebo snad pokus jeho vlastní mysli ještě znepříjemnit proslovy toho otravného hlasu. Nebo jen vštěpování jistého sebevědomí sebe sama? Ale co je na tom dobrého žít jen sám se sebou. Je to k šílenství, sám sobě odpovídat na myšlenky. Hodiny v tichu, které protne až jeho samotný hlas. Stejně jako teď ticho mezi nimi byl protnuto až jejím hlasem. Melodickým a na chvíli až neuvěřitelným pro jeho uši. Zamrkal a konečně se zadíval opět jejím směrem. Ani si nepovšiml, kdy uhnul opět pohledem, ale nechtěl se tím zaobírat. zaměřil se až na její otázku. "Mám se snad nechat odradit inkoustem na rukou? Každý dělá chyby..." Obzvláště ty, Artë, máš specifickou vlastnost dělat chyby co se týče žen. "Vlastně si jako vítr, i když cucháš vlasy je příjemné mít tě poblíž." usmál se a hlas v jeho hlavě byl opět potěšen, jeho pokrokem. Ačkoli Artë flirtoval tak nějak podvědomě. Neuvědomoval si co říká, nebo jakým stylem se na ni dívá. Kdy jeho temné oči věděly víc, než ví on sám. Jeho úsměv si pohrával s jeho rty, jakoby byl jen loutkou nějakých podvědomých a sotva slyšitelných myšlenek. "Setkáme se tedy i příště - i s příběhem co pro mě budeš mít." ta představa jak leží v trávě a naslouchá jejímu hlasu. Jak vypráví o dobrém skutku, třeba jen to, že uklidila knihy v knihovně za někoho jiného, nebo hloupost, kdy dala jablko stařeně na ulici. Cokoli. Zase jsi nechutně sentimentální, Artë. Měl by jsi své představy krotit na něco reálného.

"V tom případě budu první." opět ten úsměv. Nikdo ji nikdy nenazval Rusalkou a jemu se prvenství líbilo. Bylo to něco na jeho ego - nebo alespoň ego jeho hlasu v hlavě. V čem všem ještě zvládneš být první Artë? Co ještě uděláš? snažil se jej ignorovat, ale stejně se nad tou myšlenkou zamyslel. V čem všem zvládne být ještě první? Co bude to správné slovo, které bude představovat odpověď. Nic. Snad jen tolik, víc než přezdívku nemůže slíbit. Víc než slova. Co víc by mohl vůbec chtít? Jak sobecký by musel být, aby to chtěl. Již několikrát mu došlo, jak si hlas v jeho hlavě protiřečí, na jednu stranu chtěl každou získat a na tu druhou mu připomínal, že nikdy žádnou nezískal a ani nezíská - a vždy měl nakonec pravdu. Její slova ho odvedly ke hvězdám. Opět ta nádherná představa noční oblohy a jeho sestry po jeho boku. Ty příběhy co si vykládaly, střelec a velký vůz. Souhvězdí orlice a souhvězdí bližních. Váhy a lev. Jeho mysl odběhla k příběhům, jež tehdy vykládal. Spravedlnost, přátelství, rodina a láska. Láska. tak přemáhající a bolestivý cit. Proč musel milovat tolik, aby vždy trpěl. Někdy se styděl za svou závist těm, co milovat neumí. Snad kdyby dokázal milovat méně, méně by trpěl, ale jeho srdce bylo i na jeho věk hloupé. Hloupé a příliš náruživé pro každý cit, který mohlo cítit. A pak jsi naivní a hledáš v každé kachně labuť. No fuj, Artë, styď se!! "Ano, hvězdy mám rád. Jsou příjemné  a uklidňující. odmlčí se na moment a hluboce se nadechne, aby v plicích nastřádal nový kyslík. Vůně toho příjemného vzduchu po dešti mu naplní jeho nos a rozjasní smysly víc, než cokoli jiného. "Mají spoustu nádherných příběhů k vyprávění." pokračuje ještě zasněný, ponořený v myšlenkách a vzpomínkách na dlouhé noci, kdy mu jeho malá sestra usínala v náručí a kdy se naposledy pokusil o schůzku v takovém duchu. Vyšel z ní sice z hlasem uspokojen, ale sám. Neměl tušení proč každá Illyrijka měla takovou potřebu dotýkat se jeho křídel a snažit se tak dokázat nemožné. To co věděl, že už nikdy nebude stejné. otočil se k ní zády, aby měla soukromí. Opíral se přitom o strom a protahoval si svá záda, zatím co křídla uhýbal z cesty. Narovnal se a rozhodl se prohrábnout své mokré vlasy a nechat je tak splynout dozadu, aby je neměl nalepené na čele. Už nečekal, že by se objevila, dokonce spíš sám sobě vnutil, že odešla. Snad i proto když ji periferně zahlédl, jak se k němu blíží a následně na něj promluvila musel zamrkat, aby skutečně věřil, že tam stojí a mluví jeho směrem. Otočil se jejím směrem, ale zůstal u vrby, o kterou se zády opřel - tedy z části i křídly, ale bylo to stále pohodlné. Ruku nechal splynout kolem boků a poté ji položil na kmen, sahajíc na jeho strukturu a uklidňujíc sám sebe, že tam skutečně je, že se jej křídly dotýká a nestojí jen nějak přihlouple. Poté jeho dlaň kmen opustila a on se opět cítil o něco klidnější. Založil si ruce na hrudi, ale ani ne tak proto, že by snad měl důvod být nazlobený, nebo naštvaný, spíš neměl kam ruce dát a uvědomoval si, že je vůči ní polonahý a z části tak skryl svůj hrudník. Nestyděl se za něj, ale připadal si neslušný. Bohužel náhradní košili neměl, aby se převlékl. "Žiju na úpatí Illyrijských hor, ve Fiplinu." oznámil ji svůj původ. Nežil v horách jak tomu bylo u Illyrijců zvykem, žil v úpatí, kde se jich tolik nevyskytovalo. Jeho malá kovárna tam byla sama a osamocená. V tichosti lesa a v rouše těch zvuků zvěře, v šumu stromů a zcela bez návštěv, když opomine chvíle, kdy k němu někdo zabloudil. Jeho další otázka jej trochu zaskočí. Neměl v plánu létat sem pravidelně, snad občas, navštívit své přátele, pobavit se s nimi, opět navštívit trhy - nebo spíš klidnější místa, kde jej nikdo nezkusí osahávat. "Ne. Nejsem tu pravidelně. Snad jen, občas.. místy.." Ale kvůli ní by jsi přiletěl i častěji viď? Přiznej se, Artë. Sklopil pohled k zemi, znovu se kousl do rtu. Proč se jej všechny ženy ptají na přítelkyni. Mají na to nějaký seznam otázek? Proč je tahle vždy mezi prvními? "Ne. Žádnou dívku nemám." Nezvedal pohled. Nechal jej upřený do trávy, zamyšlený, napůl ztracený v myšlenkách. "Tebe tvůj přítel hledat nebude? Bylo poměrně časně ráno, mohla být dávno hledaná kýmkoliv. Kněžkou, rodiči, svým přítelem. Pokud zmizela beze slov?  Pokud takhle budeš pokračovat, budeme na cestě za hledáním koštěte v kovárně o něco rychleji než bych předpokládal, vzhledem k tvému předchozímu pokroku, Artë...
Avalannë Sendiarn
Avalannë Sendiarn
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 10. 04. 20
Age : 114
Location : Cyra

Velké první jezero Empty Re: Velké první jezero

30/4/2020, 00:49
Vítr? Zvláštní přirovnání. Na okamžik se zahleděla směrem k nebi, pozorujíc mraky prohánějící se jim vesele nad hlavou, aby dokázala určit směr jejich cesty. Vítr, hm? Něco právě na té myšlence jí zvedlo koutky rtů do šťastného úsměvu, plného tichého nadšení. "Dovoluje vznést se výš... létat..." Nemusela nic naznačovat, přesto paže doširoka roztáhla, vytvářejíc z nich vlastní verzi křídel. S hlavou zakloněnou, spokojená ve svém malém světě, kde se stačilo nechat unášet fantazií. Nic víc nebylo potřeba. Avalan ale nevlastnila křídla, jen pár rukou, který ji nikdy nevznese do výšin. I proto je sklonila, ponechávaje je u boků, kam také patřily. "Plout... A nechat svět hluboko pod sebou." Něco v jejím hlase prozrazovalo strádání, nefalšovaný smutek, s nímž sklonila hlavu, odvraceje ji pryč od Artëho a jeho pohledu. Neměla křídla, nemohla létat. Mohla jen snít. Kolikrát to právě byly sny, které jí zůstávaly jako nějaká bájná připomínka možností, jichž nikdy nedosáhne. "Jaké to je? Létat?" Probouzel v ní tu podivnou zvědavost, touhu se ptát, dozvídat se nové informace, po nichž prahla. Přála si znát tuto odpověď podobně jako vědět, jak voní déšť nebo proč jsou fialky... fialové. V mnoha ohledech se jednalo o jednoduchou ženu, která však viděla krásu v běžných věcech i gestech, která ostatní považovali za zcela normální. Neobdivovala růži pro její krásu, ale hodovala sedmikráskám pro jejich jednoduchost. Namísto lilie by ji potěšil trs šeříku. Jen pro milovníky velikých gest tu byly verše opěvující krásu milenky. Avalan by úplně stačilo, kdyby se s ní někdo podělil o polštář, který si tak ráda uzurpovala pod hlavou a tělem, přesto že se jednalo o zlozvyk, jehož se ne a ne zbavit. Z myšlenek ji vytrhla nabídka na opětovné setkání se. Chce mě... vidět? Srdíčko poposkočilo radostí a dívka nedokázala potlačit uculení - snad se ani nesnažila. Chtěl ji vidět. Chtěl vidět ji! Co ho k tomu vedlo? Těžko říct, ale možná bylo lepší neptat se a prostě přijmout věci tak jak jsou. Pro jednou ano. "Tak... Tak tedy příště," přikývne na srozuměnou. I s příběhem. S takovým, při kterém se budeš usmívat a já... já se budu usmívat při pohledu na tebe. Kdo ví proč se jí tato představa tuze zalíbila. Nejspíš za to mohl on a ten jeho proklatý klučičí úcul, jemuž bylo těžké odolat. Líbí se mi, když se usmívá. A srdce zčista jasna opět poposkočilo.

"Dávají naději," přitaká v odpověď, hledíc nahoru, jako by snad ještě mohla i za časného dne nějakou zahlédnout. Jen poslední, ta malá Jitřenka, zůstala patrná kdesi nad nimi. I proto k ní natáhla paži, ukazováčkem směřujícím přímo nad hlavu. "Vidíš? I teď je vidět. Až zmizí, stejně budeme vědět, že se vrátí. Pokaždé se vrací. Někdy méně jasné, ale stále tam jsou a stráží nás. Každý náš krok... jako němí pozorovatelé... průvodci," vydechne šťastně, než ručku svěsí podél těla, pozorujíc Jitřenku, než se i ta pomalu ale jistě začne stahovat do bezpečí, aby dalšího rána opět zářila jako poslední hvězda na obloze. Nikdy neležela pod širým nebem, hvězdy pozorovala pouze z okna. Jaké by to asi bylo ležet s hlavou v trávě a pozorovat, jak svítí? Jak padají? Něco si přát? Lidská víra v něco tak zvláštního ji nepřestávala fascinovat a celým srdcem by se k ní přidala, ať už se jednalo o sentimentální gesto či nikoliv. Víra byla důležitým základem. Víra a naděje. Pak už záleželo na každém jedinci, jak se tohoto úkolu zhostí. "Viděl jsi někdy padat hvězdu?" Otočila se jeho směrem, konečně napůl navrácená na zem, i když možná jen na krátkou chvíli. "Lidé věří, že když padá hvězda, máš si něco přát. Myslíš... že je to pravda?" Stejně jako pohádky, i tato víra se mohla zakládat na reálném podkladu. Znělo to jako... Pohádka. Pohádka určená malé víle. Pousmála se nad tou myšlenkou. Ano, přesně tohle bylo určeno pro ni, pro malou hloupou vílu. Důvěřivou vílu. Naivní. Naivní jako malé dítě. Sedla si dostatečně daleko, aby nijak neomezovala jeho osobní prostor, zdálo se, že si ho podvědomě udržoval a Avalan neměla v úmyslu narušovat vytyčené hranice. Přesto se neubránila zkoumavému pohledu, jímž si až nestydatě prohlížela Illyrijce po svém boku. Měla jsi pravdu, mami... 'Chodící hřích' je to správné označení. Ale já bych možná řekla... Hřích na křídlech z ebenu. Znovu se červenala, ona myšlenka jí přišla podivně nestoudná a nevhodná, tak proč se jí neustále zaobírala? Protože je hezký a ty jsi slabá. Slabá, malá a hloupá. V odpovědi na tiché kárání se nehty zaryly do kůry stromů, být živý, jistě by zaúpěl. Byla slabá. Byla hloupá. Byla vše, co ten hlas v její hlavě naznačoval, rozum, který srážel ego a odůvodňoval svou volbu slov jakožto rozumnou. "Fiplin... Nikdy jsem tam nebyla. Jaké to tam je? Jací jsou lidé?" Znala lidi, ale ne v tak hojném množství. Ostatně Cyra sloužila především vílám, nikoliv jako lidské království. "A-a... ty?" Už teď, když se na to zeptala, jí to přišlo hloupé, že jeho rasu naprosto přešla a dotazovala se na lidi, kterých klidně mohl mít po krk. "Povíš mi něco o sobě? Něco..." Přemýšlela. "Nějakou... hloupost." Ano, to se jí líbilo! Hloupost, která ho vystihovala. Hloupost, kterou provedl, když byl malý. Hloupost, která se mu líbila natolik, aby si ji pamatoval.

Svěsila hlavu, zklamaná tou myšlenkou, že Cyru nenavštěvoval častěji. Ani teď nebude... proč by měl? Kvůli ní snad? Kvůli dívce, kterou potkal před několika chvilkami? Hloupost. Další z řad hloupostí, které se neuskuteční, protože jsou příliš... hloupé. "Nelíbí se ti tu? Můžou za to ta jezera?" Cyra jako taková působila.. inu jako jedno velké jezero, byť byla pokryta pouze třemi. Ale ne každému se to jevilo jako příjemné. Očima klesla ke klínu, zdál se smutný. Alespoň jí tak připadal - tichý, zasmušilý... plný melancholických myšlenek. Proč neměl dívku? Hezký byl. Milý také. Neexistoval důvod, proč by se mu jich deset nevěšelo na každý prst. Těžko však čekat, že by jí to vrátil stejnou otázkou. Zaskočená k němu stočila zrak, naprosto vyděšený, vykulený a plný nevěřícnosti, že by si mohl myslet něco takového. "N-n-ne! J-já... nemám přítele," promluví tiše, takřka by se zdálo, že se za to styděla. Červeň ve tvářích prozrazovala sílu rozpaků a následné kuňkání akorát upřesnilo informaci. "Nikdy jsem ho neměla..." Černá ovce rodiny. "To můj bratr je lamač srdcí. Je umělec... sochař. A také velmi populární mezi děvčaty. Já jsem spíš ta... tichá, divná holka s hlavou v oblacích. Ve svém světě." Síla sebevědomí jejího bratra zastínila její něžnou povahu. Vedle něj bude pokaždé tou druhou, přehlíženou. "Takže mé zkušenosti jsou takovéhle," stiskem ukazováčku a palce k sobě vytvořila představu, kolik zkušeností nabrala. Bylo jasné, že žádné. "Ale možná to je proto, že nestojím o plamenné projevy. Stačí mi... maličkosti. Sedmikráska utržená cestou, protože si na mě vzpomněl. Když kvůli mě vymyslí příběh ukrývající se za nějakou hvězdou." Když mě nazve Rusalkou... Rychle zavrtěla hlavou, takhle to být nemělo.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Velké první jezero Empty Re: Velké první jezero

30/4/2020, 13:20
Nemyslel si, že to bude pro ni tak zvláštním přirovnáním. Dokonce o té větě nepřemýšlel tolik, kolik o ní zřejmě přemýšlet měl. Sledoval jak se postupně vzdalovala do myšlenek s pohledem upřeným k nebi. On létání miloval, bylo jeho přirozenou součástí už od narození. Svůj první let mimo dům si pamatoval tak dobře jek jen si víla může pamatovat něco co se stalo už tak dáno. S otcem v závěsu, kdy poprvé okusil skutečnou silu větru, jak se mu zapíral do křídel a jemně je olizoval svými doteky, chladivými a silnými. Stačilo křídla jen pootočit a vítr do nich udeřil tak silně, že jej vynesl o mnoho kilometrů výš. Nad mraky a mezi ně. Nadýchaná oblaka, kterých se chtěl dotknout, chytit je tak, jak v pohádkách. Snad uvelebit se na nich jako na té nejměkčí posteli - a proto tehdy poprvé poznal hořkost pravdy, kdy místo aby se opřel do měkoučké pěny jeho prsty proťaly oblaka jako páru, která stoupá nad hrncem. Nebyl zklamaný, ne tolik kolik by čekal, naopak byl fascinovaný. Stejně jako je fascinovaný nyní, jejím zájmem o létání. A to všechno jen kvůli tomu, že ji přirovnal ke větru. "Každá má na let jiný názor.. jinak ho vnímá.. přirozenost, snad běžná a obyčejná část našeho života.." neuvědomil si jak je ta otázka těžká. Nevěděl co na to říct, protože u něj to skutečně byla stejně běžná věc jako pro jiné víly to, že chodí po zemi. Nebo snad to, že je voda mokrá. Neviděl v tom úžasnou a nepřekonatelnou věc, necítil ten pocit svobody jaký každý očekával z letu. A přesto cítil silné nutkání odpovědět tak, aby ji nezklamal. Vymyslet nějaká slova, která by dívce nevzala představu o létání, ať už je jakákoli. "Pro mě už je létání samozřejmostí, je těžké na to brát ohledy jako bych byl mezi mraky poprvé.. ale třeba.. si to někdy vyzkoušíš sama, na vlastní kůži." Snad nechceš nabízet projížďku. Copak jsi nějaký druh dopravního prostředku vzduchem? Hloupější nápad si snad ještě neměl, Artë. hlas v jeho hlavě byl vůči nápadu skeptický, ale Artë z toho neměl tak špatný pocit. Snad jen proto, že se pocit z výšek špatně vysvětluje, že je všechno jinak než, když sedíte na trávě a pak - dávno zapomněl, jaké to je, myslet na létání jinak, než jako na svou přirozenost a jednu z mála věcí co jej ještě odlišovaly od lidí.

Hvězdy skutečně mají nějakou naději, jak povídala. Rád tomu věřil, že to tak skutečně je. Někdy nechal propadnout své myšlenky naději, že někde se jeho budoucí dívka dívá na stejné nebe a stejné hvězdy, ale pak si vždy tvrdě uvědomil, že i kdyby na ty hvězdy skutečně upírala svůj zrak, tak nikdy nebude moct prohlásit, že je to jeho dívka. Občas ti to i pálí, hlupáku, hloupoučká.. Zadíval se nahoru, kam ukazovala prstíkem a zaměřil svůj pohled na tu jedinou hvězdu, která tam ještě zůstala. Nikdy se o hvězdách nic neučil, nikdy neznal ani jejich jména. Znal jen ty příběhy, snad vymyšlené, možná odněkud převzaté, ale stejně - kdyby se měl upnout jen na pravdu o čem by ty příběhy byly? O hvězdách, co se objevují na obloze a obrazce co tvoří, jsou jen náhodné? Nebo snad o nějaké teorii o slunci? Jsi jako měsíc, co má spoustu hvězd, ale nikdy nemůžeš potkat své slunce.. znova vyvstala v jeho mysli ta věta. Jenže i slunce a měsíc se jednou za čas potkají a skryjí jeden druhého, to by jsi měl vědět Artë. Párkrát už  jsi to viděl. pro tentokrát zněl hlas v jeho hlavě o něco smířlivěji. Jakoby jej chtěl povzbudit, snad trochu přivést na jiné myšlenky, ale u něj jeden nikdy neví. Artë hlasu nerad věřil a nerad mu dával za pravdu, protože byl jako nestálý. Jednou tak, podruhé onak a po třetí ještě něco nového. Hlas v jeho hlavě, jakoby měl mnoho různých tváří, které jej všechny do jedné, chtěly postupně dohnat k šílenství. "Několikrát." odpověděl ji na její otázku. Už tolikrát viděl padat hvězdu, několikrát dokonce slepě vznášel přání, naivně věříc tomu, že se splní a on ucítí na křídlech něco jiného než nic. A přesto doufal, že se přání jeho sestry, aby si mohla svá křídla ponechat, splní. "Ještě stále tomu jako pravdě, slepě věřím.." přiznal popravdě.  Možná to byla jen krásná lež a vše se dozví, až když bude čelit své vlastní smrti jako nechutné pravdě. Snad poté bude něco jasnějšího, snad bude mít na co vzpomínat. Snad na dobré chvíle, kdy se se sestrou smáli na zápraží domu, kdy jej matka objímala a zpívala mu ukolébavky, nbeo na chvíle, kdy potkal Tamu a prováděla jej po Palisu. Nebo na moment, kdy jej křeč donutila přistát a on narazil na dívku s těma dětskýma jiskrama v očích. S panikou vepsanou ve tváři, kvůli obyčejné skvrně od inkoustu a s důvěrou ve hvězdy jako jejich vlastní průvodce. Skutečně by měl na co vzpomínat. Sentimentální. A ještě hloupý jako ještě nikdy předtím, než umřeš ještě tě donutím, aby sis trochu užil a provětral nejednu zapomenutou jeskyni, Artë. znechucení, jaké zalomcovalo jeho myšlenkami po projevu toho příšerného hlasu v hlavě jej posadilo zpět do reality a donutilo zastavit jeho nedobré myšlenky na smrt a vzpomínky, jaké by mohl mít až k ní dojde. "Je lidské království, ale najde se tam spousta víl. Vlastně je tam hezky." odmlčí se. "Nejsou od nás tak odlišní, snad jen tím, že mají jiné životní hodnoty. Vidí svět trochu jinak, než my." s lidmi se nestýkal zase tak často, ale vždy se mu líbil jak mají zvláštní pohled na svět. Zatím co víly jsou ve svých dvaceti letech, ještě v podstatě dětmi, lidé je považují za dospělé. Protloukají se městem a hledají své místo. Mají až překvapivě silného ducha, na to jak slabí dokážou být. "O mě?" Ne o tom za tebou, Artë. Kde jsi nechal hlavu?! zamyslel se. Neměl co by jí o sobě řekl. Co by měl říct? Že odešel od armády? Že je asi tak užitečný jako náhradní kolo na vůz? Je obyčejný kovář, nic výjimečného. Jakou hloupost by mohla dívka chtít slyšet? Většina jeho vzpomínek, byla naplněna jen tréningem a bolestí, kterou mu připomínaly nejen ty jizvy na jeho křídlech a zádech. Najít mezi nimi jednu hloupost bylo najednou těžší než kdy myslel. "Myslím. že jsem jednou nebo dvakrát, když jsem byl malý, ve snaze udělat si tajnou skrýš spadl ze stromu." neměl tušení, zda je ta myšlenka pravdivá, nebo se jen nějak vloudila do jeho mysli během agónie po tréningu s otcem, když mu matka natírala rány hojivou mastí. Netušil a nevěděl, ale doufal, že to Avalan postačí, že to je dostatečná odpověď na otázku, kterou mu položila.

"Byl jsem tu teď poprvé." obeznámí ji. Cítil se špatně, že kvůli němu takto sklonila hlavu s tím výrazem ve tváři. Víc se mu líbila když se smála, její zvědavost, myšlenky nebo její rádoby hněv, když mýdlo nazval jen mýdlem. "Vlastně se mi zde líbí, zdejší jezera jsou krásná. Taková zrcadla nebes." ubezpečí ji o tom, že se mu země líbí. Nebyl si jistý jak často sem bude létat, snad párkrát, aby navštívil nové přátele. Aby trochu udržel nějaké vztahy s nimi. Cyra byla krásné království, ačkoli Fiplin jakožto jeho domov mu byl cennějším. Přesto jakoby jej nyní jeho vlastní srdce zrazovalo a nutilo jej přemýšlet, zda skutečně má správný domov. Zda nazývá správné místo, správným označením. Její nově vzniklá panika po jeho otázka jej opět udivila, sám doširoka otevřel oči na moment zmatený, jestli neřekl něco špatně, snad volil špatná slova. Její koktání a několikanásobné ubezpečení, že ona rozhodně žádného nemá, nikdy neměla a informace o jejím bratrovi jej nakonec dohnala k pobavenému úsměvu. "Dobře, dobře... pochopil jsem." Tím bych si nebyl tak jistý, ale když si to skutečně hodláš myslet, Artë. Sledoval její ukázku zkušeností na přimáčknutých prstech a na moment sklonil hlavu. Jeho hlavu zaplnily myšlenky na to, co by dokázal naučit on ji, ale bohužel většina z nich nebyla jeho a spíš toho otravného hlasu v jeho hlavě. Ty poznámky jej nutili odvrátit na moment zrak zpět k zemi a jen je nechat postupně odplynout. "Ale zajímáš ty, Rusalko, než tvůj bratr." opět se na ni podíval. Myšlenky se rozvířily a postupně usedaly na svá místa. Na ta správná místa, kam patří a on tak mohl mít hlavu čistou, přichystanou k jakékoli konverzaci. Její slova se mu líbila. Obyčejná sedmikráska snad jen kvůli myšlence na ni, příběhy za hvězdami. Nic co by představovalo drahé šperky a rudé růže. Z části překvapen, ale také spokojený, klidný a potěšený. Skutečně jsi tak krásně a roztomile jiná. "Vždy se tak vyděsíš, kvůli drobnostem? Stejně jako s  inkoustem na prstech?" zeptal se jí. Možná, aby předešel jejím otázkám a nebo jen ze své zvědavosti. Z vlastního popudu, kdy ji chtěl znovu vidět červenat se pod tíhou jeho slov, pro další její úsměv, ze sobecké potřeby toho zvláštního úderu jeho srdce, té příjemné bolesti, která se mu usazuje na hrudi.
Avalannë Sendiarn
Avalannë Sendiarn
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 10. 04. 20
Age : 114
Location : Cyra

Velké první jezero Empty Re: Velké první jezero

30/4/2020, 14:35
"Ano, ale..." Existovalo nespočet ale stejně jako kdyby. Paže poklesly podél boků a i Avalan sklonila hlavu, trochu ublížená, že je pro něj létání až takovou samozřejmostí. Co pro ní byla chůze po zemi, to pro něj představovalo létání. Přitom se jednalo o zcela odlišné věci - i on mohl po zemi chodit, ale na rozdíl od vílí učednice si mohl svět prohlédnout z výšky, vnímat krásu, na níž jiní neměli nárok. Nemůže to přeci být tak... normální. Nebo ano? Propíchl bublinu štěstí a Avalan zůstaly pouze mokré ruce, z nichž se snažila vyčíst, proč nevydržela o něco déle. "Není to stejné jako chůze, je to... něco víc," namítne tiše, maličko rozčarovaná vlastní touze vymluvit mu tu myšlenku, že se jedná o běžnou záležitost. O něco tak přirozeného jako je chůze. O něco, co vlastně neposkytuje pocit štěstí, nenaplňuje a je to jen obyčejná záležitost. Proč ale po tom tolik prahla? Proč to chtěla udělat? Aby viděl své možnosti tak jako je vidím já? Zvláštní myšlenka. A přesto všechno vyvolala na jejích rtech drobný úsměv. "Můžeš vidět svět tak jako nikdo z nás. Z jiné perspektivy. Úhlu." Ne pouze utíkat od problémů jinak než ostatní. "A když ne svět, pak starosti... problémy... A přijít na řešení, které by tě předtím nikdy nenapadlo," vyzdvihne důležitě tuto možnost společně se svým ukazováčkem, zdůrazňujíc podstatu své myšlenky. Nemusel se dívat na svůj život přízemně, stačilo se nad něj povznést. "Asi nad tím moc filozofuji, že?" To byla celá ona, viděla svět jinak než ostatní, svýma dětskýma očima plnýma nekonečné fantazie, kterou bylo potřeba krotit, aby mohla chodit po zemi a nehoupat se na zádech beránků tvořených z oblak. I teď zaklonila hlavu, pozorujíc nebe nad sebou. Ptáky přelétající nad jejich hlavami, směřujíc na sever k Fiplinu. I on roztáhne křídla a uletí. Protože může. A já ho nechytím. Něco na té myšlence přimělo její rysy skrýt se do melancholie, nastavit tvář tak, aby jí do ní neviděl. Nebyl motýlem, aby si ho mohla ulovit, chytit mezi dlaněmi a pozorovat jemné třepetání křídly, aniž by se dotkla pylu, který mu umožňoval létat. Svobodná bytost plná vlastních myšlenek a možností, tím byl. Volný jako pták. Volnější než ona. Svobodnější. Zavrtěla hlavou na znamení tichého nesouhlasu. "Nejsem víla jako ty. Nemám křídla a nikdy je mít nebudu. Pokud někdy poletím..." Hlas se jí zlomil. Pokud někdy poletím, pak jedině vstříc smrti. Neexistovalo jiné řešení. Aby pocítila ten samý pocit, to mrazivé chvění a husí kůži na pažích, musela by skočit z nejvyšší věže - a pak by ji nic nezachránilo. Zastyděla se za takové myšlenky, raději urychleně uhnula pohledem, prakticky skrývaje svou tvář jeho zrakům tak, že se otočila na místě, ukazujíc mu záda.

Nazpět ji přivábil až svou odpovědí o padajících hvězdách. Něco v jeho hlase ji natolik uklidnilo, aby se obrátila, pozorujíc ho zvědavými kukadly. Vílám, alespoň jejím rodičům ano, přišlo nesmyslné, že by padající hvězda mohla plnit přání. Je to jen hvězda, žádný zázrak a na noční obloze se jich nacházelo na tisíce. Proč by jedna z nich mohla cokoliv změnit? Ale Avalan tomu chtěla věřit. "Myslím... Myslím si, že je to dobře, když věříš," podotkne tiše, o něco spokojenější než před malou chvilkou. "Když bys nevěřil, v čem by spočíval ten zázrak?" Ta malá naděje, že všechno dobře dopadne? Sledovala Jitřenku, jak se postupně ztrácí ve slunci, v jeho paprscích, v červáncích zalévajících oblohu do nejkrásnějších odstínů. Někdy milovala východ slunce mnohem víc než jeho západ. Věděla, že hvězdy se vrátí, ale nový den přinášel novou naději. Nové možnosti. Čistý štít pro každého, kdo o něj stál. A to, co se odehrálo pod příkrovem hvězd, zůstalo ukryté jako malé společné tajemství. "Možná si všechno nevyplní tak, jak si myslíš... Ale je to o tom nalézt možnosti, jak si své přání nechat splnit. Učinit krok do neznáma, roztáhnout ruce a věřit, opravdu věřit, že tě někdo chytí. Že tě vezme za ruku, až se budeš cítit sám, stiskne ji a zůstane po tvém boku, ať už bude svět jakkoliv krutý a život jakkoliv těžký." Pousmála se, přesně něco takového si přála i pro sebe - nalézt někoho, kdo s ní bude ve chvílích největšího pocitu samoty. Kdo ji obejme a ochrání. Kdo tě zakryje svými křídly, když se na tvou hlavu snese déšť? Zachvěla se intenzitou té hloupé myšlenky. Jeho život byl jeho a šance, že by se něco takového proměnilo na skutečnost? Mizivá. "Máte tam hodně jezer?" Ze všech sil se konverzaci snažila stočit opačným směrem, nemyslet na výplod fantazie - na muže stojícího po jejím boku s křídlem nastaveným tak, aby ji ochránil. S paží omotanou kolem jejího pasu, zatímco by si ji tiskl k tělu, majetnicky a přesto jako správný ochránce. "Vedou o dost kratší život. Každý den pro ně je příležitost, jak se chopit svého snu," přitaká zamyšleně. Jí to trvalo dost dlouho. Příliš dlouho a přesto byla ještě dítětem, neměla ani sto padesát let, jen něco málo přes první století. Kolik bylo Artëmu? Něco na jeho rysech jí prozrazovalo, že toho zažil mnoho, víc než mnoho - snad příliš. "Já jsem vílí poměry ještě mladá. Nezkušená... Neznám svět." Zamyšleně pohupovala nožkami ve vzduchu, zapřená o větev vrby, na níž se usadila, užívaje si pohled na klidnou hladinu jezera roztančenou paprsky slunce. "Teprve nedávno jsem ji poprvé opustila, abych se podívala do Illivenasu na Noc ohňů." Lidská království asi podobné svátky nepraktikovala. Jaký asi Fiplin byl? Věděla, díky Artëmu, že se tam nacházely hory, konkrétně Illyrijské hory. Ale víc? Netušila. "Musí tam být skutečně hezky, když tam žiješ." Určitě si mohl vybrat všechny možné kraje, kam by se uchýlil. Ale něco na Fiplinu ho muselo táhnout, aby tam zůstal. Možná to měl stejně jako ona s Cyrou - představovali domov. A ten se opouští skutečně těžce. "Tajnou skrýš?" Ta představa se jí líbila. Nikdy neměla tajnou skrýš. Vlastně se ani nepokoušela vylézt na strom. Kdo ví, jestli by to vůbec uměla? Modré oči vylétly ke koruně vrby, mnohem menší oproti těm, které rostly u jezera Vali. Zvládla by to? "Já ještě nikdy na strom nevylezla. Ani jsem si nevytvořila žádnou tajnou skrýš. Mám pocit, že kdybych se o to pokusila... zapomněla bych na to, kde je," připustí se smíchem tuhle svou vlastnost. Ne, že by byla úplně zapomnětlivá, pouze natolik zbrklá, aby na nějaký čas odsunula podobnou myšlenku do kouta a pak si za nějakou dobu vzpomněla. Další otázku na něj, na jeho život ani vlastnosti už nepokládala. Snad se jí to zdálo, ale měla pocit, že mu to není úplně příjemné. A Avalan ho nijak netoužila trápit, nebyla taková. Nechci, aby se na mě zlobil, protože jsem... vlezlá. Což skutečně svým jedinečným způsobem byla. Malá vlezlá víla. Cácorka. Rusalka.

Musel v sobě nosit jakési kouzlo, protože pokaždé, když se kvůli něčemu cítila špatně, dokázal hovor pozvednout, změnit jeho ducha a vyčarovat jí na rtech radostný úsměv. Jiskra se vrátila do očí a Avalan mu nadšeně naslouchala, užívaje si nejen melodického hlasu, který snadno balamutil její smysly, aby se v jeho přítomnosti cítila uvolněná, ale také jí dovoloval kochat se pohledem na něj. Na svaly rýsující se na pažích překřížených přes hrudník, na mužnou čelist, kdy si dokázala představit, jak mu po ní přejíždí ukazováčkem ve snaze okopírovat každou její křivku. Pročísnout mu vlasy, stáhnout z čela prostým gestem. Ne, to se nestane. Protože on je Artë a ty jsi Avalan. Nehodíte se k sobě. Jste každý jiný, tak je to! Rty instinktivně stiskla do úzké linky, na okamžik jí chmury obtěžkaly rysy závanem smutku, než je ze sebe strhla se snahou věnovat mu přívětivý úsměv na oplátku. "V noci jsou nejkrásnější. Když... Když vystoupí měsíc. Je to jako by ses mohl dotknout noční oblohy." Dotknout se hvězd. Téměř si přála, aby znovu padla noc a mohla tak svými prsty polaskat klidnou hladinu, ačkoliv to znamenalo rozvířit ji tisícem vlnek a kruhů, které se postupně budou rozplývat do dálky. "Ale mě zajímáš ty, Rusalko, než tvůj bratr." Jeho. Ona zajímala jeho. Já... ho zajímám? Poprvé někdo dal přednost jí před jejím odzbrojujícím bratrem se záplavou šarmu, že bylo až podivné, jak s tím vším dokázal chodit a nehrbit se. Zrudla - stejně jako pokaždé, když ji oslovil jakožto Rusalku, pokaždé, když stočil konverzaci jejím směrem a pronesl něco, při čem začalo její srdce hopkat jako zběsilý zajíc. Skousávajíc si ret potřásla hlavou v němé odpovědi. "Někdy. Většinou proto, že mám strach, že jsem něco provedla. Nebo něco zničím. Ale dnes to bylo oprávněné!" Vyhrkne najednou, oči prakticky navrch hlavy. Dnes si dokázala umazat šaty a skoro celé ruce až k předloktí. "Nechci, aby se na mě lidi zlobili. Přijdu si pak... jako naprostá ňouma," povzdychne si, používajíc výraz, který k ní vlastně seděl. Byla ňouma, taková malá neškodná ňouma. "Mám radši, když se lidé smějí. Když jsou šťastní. Když..." ... mě mají rádi takovou, jaká jsem a nesnaží se mě změnit. Ale to už neřekla. Vzhlédla, sledujíc ho, ale jakmile její zrak padl na křídla, okamžitě stočila pohled stranou. Ne, na křídla se ho vyptávat nebude. Na ty zvláštní jizvy, které je křižovaly sem a tam. "Můžu... můžu se zeptat, proč... proč nemáš dívku, Artë?" Jak to řekla, rychle se hryzla do spodního rtu. "Já jen... jsi... pohledný. Vlastně... víc než jen pohledný. Takový muži nebývají bez děvčat." Tak proč jsi sám?
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Velké první jezero Empty Re: Velké první jezero

30/4/2020, 16:01
Snaha poučit jej o tom, co vlastně létání znamená mu i přes bolestné vzpomínky vykouzlila úsměv na tváři. Její zapal přesvědčit někoho, kdo dříve, než se postavil na vlastní nohy, dřív než udělal první krok, sedával na nejvyšším trámu jejich hlavní místnosti v domě, protože jeho křídla jej nadnášela. Jeho láska k výškám, ta fascinace mraky a myšlenkou jak vysoko může vyletět. Čeho všeho se může všeho dotknout, na co dokáže položit dlaň aniž by musel stát na vlastních nohou. Jak jej začala poučovat o tom co je nebe, co je ten čerstvý vzduch ve výškách, jaký je pohled a co má všechno znamenat. Jaké pocity v něm nakonec vzbuzovat. Znovu se rozesmál. Na jeho tváři se usadil ten potěšený, radostný a hlavně pobavený úcul, který mu nechal vytvořit vrásky kolem jeho očí. Sklonil hlavu, náznak poražení jejími slovy, smířil by se s nimi, nechal by se jimi přesvědčit a klidně několikrát denně, kdyby si mohl vybrat, aby proti němu argumentovala ona. Nádech mezi smíchem jej prozradil, že stále nedokázal zastavit. "Vážně se mě snažíš přesvědčit? Létal jsem dříve než jsem chodil.. pro mě.. " odmlčel se. Nebyl si jist co přesně chce říct. Že pro něj létání znamená jediné odlišení od jiných? Že jeho křídla jsou jedinou vzpomínkou na to kým je a kým má být? ".. pro mě jsou to už jen mraky, jen nebe a obyčejný pohled. Vidím jej kdykoli stejně jako ty, každé ráno vidíš svůj odraz v zrcadle. Stejně jako ty od malička chodíš.." zdůraznil to znovu, s úsměvem ve tváři, ale pohledem sklopeným dolů. Ona sama by musela posoudit jaká jsou podle ní oblaka, jaké to je cítit vítr ve tváři, nechat se jím unášet, plachtit ve větru s roztaženými křídly a sledovat zem pod sebou. Míhající se krajinu a lesknoucí se jezera. Přivřel oči. V noci.. vidět svůj odraz mezi odrazem hvězd. "Až se rozhodneš skočit, aby jsi to zjistila - řekni mi to. Rád se postarám o to, aby jsi padala vzhůru." nemyslel to takto. Nechtěl, aby od něj odvracela pohled s myšlenkou, že jediné jak může poznat let je skok do hlubin. A kdyby snad chtěl, chtěl to vědět. Chytil by ji a postaral se o to, aby se stejně jako on když byl malý, dotkla oblaků. Aby na vlastní oči viděla jak jí ruka projde skrz a přesto věděla, že je to správně. Vysoko nad zemí s ní v náručí, by nechal křídla roztažená a nechal by vítr ať je pomalu vede dál, unáší je za hranice možností, vede je skrz mraky. Upřel na ni pohled. Myslíš na samé hlouposti, Artë. Zapomeň na ně, ženeš nás do míst, která víme jak dopadají! i hlas v jeho hlavě to věděl. Věděl nad čím uvažoval, co ho vedlo k myšlenkám na nebe s ní ve svém náručí. A jaká myšlenka jej napadla při představě průletu mrakem. A oba věděli kam to vede. K další jasné bolesti, která bude opět mít za následek jen špatnou zkušenost. Cítil jak se svaly na křídlech jemně napjaly a pak povolily. Jakoby snad sám odtušil co se stane, stáhl se stranou.

Přání, která vznášel k padajícím hvězdám on se nikdy neplnila, jeho křídla byla pořád stejná, protože chtěl příliš. Už se smířil se svou bláhovostí s jizvami, které jeho nádherná uhlově černá křídla hyzdí a ničí jejich přirozený vzhled. Stejně tak jako když si jako malý kluk přál, aby otec přestal a přesto se každé ráno budil do stejného scénáře. Jak jej otec tahal za zápěstí, požívajíc všechnu svou sílu. Jak jej svazoval nahoře ve skalách a pak každý úder biče. Jak postupně ztrácel vlastní naději, že jej hvězdy slyší, jak méněcenný si připadal. Tolik k ničemu, že se přestal bránit, nechal se uvazovat nahoře ve skalách a s každým úderem biče v sobě dusil výkřik. Nechal bolest, aby sžírala jeho tělo kousek po kousku. Aby zatemnila jeho mysl, slzy aby opouštěly jeho oči až do chvíle, kdy upadl do bezvědomí a probouzel se doma v posteli u ona, ze kterého se díval na hvězdy a tiše říkal další prosbu. Pořád tu stejnou. Pořád dokola, bez přestání se stejnou odpovědí od nich. "Mají svůj vlastní způsob jakým na nás hledí a jak plní přání, která k nim putují." přesto všechno věřil, protože doufal. Doufal, že jeho sestra nezažije ani ten zlomek bolesti co on. Doufal, že Lótu je k jeho sestře přímý a dělá vše proto, aby prošla zkouškou a přežila. Aby si nechala svá křídla. Nadechl se. Avaln byla tak nevinná a tak důvěřivá. Doufal, že i její přání se nakonec splní, ať už bude jakékoli. Skutečně chtěl věřit nyní i pro ni. Pousmál se. Nemohl si pomoct. Nechtěl, aby na něm bylo vidět, že má tak černé a bolavé myšlenky a podařilo se mu to všechno bravurně skrýt, aby to nepoznala. "Mají kratší životy, ale mnohdy za ně zvládnou mnohem víc, než kdejaká víla." a přesto měli lidé zapotřebí přát si dlouhověkost. Copak není dostačující to, co prožívají? Lásku, která je neopustí, bolest, která vyprchá a pak jejich přání. Některá jsou velká, jiná malá, ale dokážou za nimi jít. Mají tendence plnit je rychle, aby je dostali a užili si jich. Ale víly - přání jsou jen krátká záležitost. Splní se a pak je vše jinak. Dlouhé roky jen žijete a přemítáte o tom co dalšího si chcete přát. "Ve Fiplinu je jen jedno jezero, hned pod útesy hlavního města - Hedenu." promluví tiše o jezerech v jeho domovině. "Narodil jsem se tam a zůstávám, protože zřejmě nemám důvod odtamtud odejít." řekl to nahlas. Překvapený sám sebou. Nikdy o tom takto neuvažoval a přesto se cítil lépe, když něco takového nyní řekl nahlas. Možná byl starší než ona, zkušenější a vědomější, ale stejně by si občas přál, vidět svět úplně jinak, než jak jej vnímá. Bys byl raději zahleděná holčička, Artë?"Jeho hloupost, vzpomínka, něco o něm co chtěla znát. Nevzpomínal si a proto mlčel, jen kývl hlavou.

Oprávněná panika v jejich očích? Kvůli inkoustu, pár skvrnám a troše vody. Snad kvůli mýdlu není třeba dělat tolika povyku co udělala ona, ale přesto jakoby se jej stejně jeho vlastní myšlenky rozhodly přesvědčit o tom, že má dívka pravdu. Že se jedná o něco důležitého. Že skvrna od inkoustu, která ji ulpěla na prstech je hrozbou, ale pro co? Není první vílou co na sebe něco vylila a ušpinila se. Nebude ani poslední, kdo to dokázal a je si více než jistý, že se to nestalo poprvé. Sám sebou zmatený, zmatený z ní samotné. "Jen jsi se polila inkoustem." konstatoval krátce. Naklonil hlavu na stranu. "Byla to jen skvrna, obyčejná skvrna od inkoustu - nehody se stávají stejně jako chyby. Nebýt chyb z čeho bychom se měli učit? Dokonce i ti co sepsaly všechny učebnice, návody a knihy.. všichni ti dělali chyby a to jen proto, aby se z jejich chyb mohli poučit druzí." A teď jsi stejně nudný filozof, jako kde kdo, Artë! zakroutí hlavou v odpověď, těžko říct, jestli hlasu ve své hlavě, nebo dívce před sebou. Na jeho tváři se objeví lišácký úsměv jak se slova poskládala v jeho vlastní hlavě. To chlapecké uculení se, ten vše prozrazující úsměv. "Mě se to líbí." v tmavých očích mu zajiskřilo, hlas v jeho hlavě zmlknul. "Líbí se mi jaká jsi." nevinná, zvláštní a jiná. Ten pohled na svět. Ty dětská kukadla a gesta. Ta naprostá neškodná touha vědět a poznat všechno kolem sebe. Její touha dotýkat se hvězd, vidět skrz nebe a vnímat zpěv hvězd a jejich vlastní příběh. To jak je smutná jen kvůli letu, jak se jej snaží přesvědčit oproti jeho přirozenosti. To všechno, se mu na ní líbí. Artë?! Ty jiskry v jeho temných očích, způsob jakým se na ni díval, aniž by si to uvědomil. Tak rychle a tak snadno. Jakoby dávno zapomněl co všechno se může stát, když je příliš dlouho zamyšlený nad někým. Ta příjemná bolest na hrudi, rozlévající se od srdce do celého těla. Příjemné brnění až v konečcích jeho prstů. Artë, tohle udělat nemůžeš. Dnes ne, s ní ne. naléhavost v hlase v jeho hlavě bla znát, ale proč jen nedokázal poslechnout. Něco jej táhlo kamsi do neznáma, úplně jinam, myšlenkami zcela mimo zem a přesto stále byl v její blízkosti a vnímal ji. Každé slovo, každou otázku a právě proto - právě kvůli tomu pak nastalo to ticho v jeho vlastní hlavě.

S její další otázkou nastalo ticho, v jeho uších šum a on pohled odvrátil stranou. Do země. Kousl se do rtu a sám sebe se zeptal proč. Proč se jej ptala, copak jí nestačila informace, že nikoho nemá? Že je sám? A proč má nutkání říct jí pravdu. O tom, jak jej ženy jedna po druhé vždy opustily. Jak jeho křídla nebyla dost dobrá, jak jej kvůli tomu vždy odmítly. Nadechl se. Její pochvala, lichotka jakou k němu vznesla. Nedokázala být tak vřelá, aby uklidnila bouři v jeho hlavě, hlasitý smích hlasu, který teď vyplnil jeho hlavu a podněcoval bolest, kterou mu ty vzpomínky tvořily. Každý další dotek, který necítil, každá další uražená žena o tom, že jí lhal. Každý další potupný moment a každý další prozrazující dotek. Moment, kdy nedokázal vystát dotek na rameni, na hrudi. Polkl, mlčel. "Věděla jsi o tom, že Illyrijci mají velice citlivá křídla? Každý dotek na nich cítí intenzivněji, než kdokoli cítí pouhý dotek na těle." jeho hlas byl tichý a přesto hluboký. Očima těkal po zemi. Nevěděl proč jí to říkal, proč nezalhal. Proč nemlčel. Něco uvnitř mu říkalo, že ona to musí vědět, že další opakující se scénář by již nesnesl. Že další útěk o pár minut později by pro něj nemusel být dobrý. Napnul svá křídla, neodalujíc se od stromu, bylo slyšet jak se dřou o hrubou kůru stromu, to co by kdejaký jiný Illyrijec cítil podle toho, popsal. Určitě na nich zůstane nějaká odřenina, ale co je odřenina vůči všem těm jizvám, která na nich má. Co je další bolest kdesi hluboko proti tomu, že může cokoli na svých křídlech. Mohl by se do blan řezat, zajíždět hluboko a stejně by to necítil. Skousl si ret. Artë!? Každý moment, který mu nyní připomněla, každý další útěk, každé další pohrdání, které mu nyní vířilo v hlavě. Křídla prosvítily paprsky slunce, které protly korunu té malé vrby o kterou se opíral. Jizvy byly opět zvýrazněné světlem. Četné, všude po jeho křídlech, některé křižující jiné, některé dlouhé a hluboké, jiné kratší, ale všechny stejně ošklivé, stejně vystouplé. Všechny stejně dobře připomínající mu jeho bolest. "Kvůli tomuto." Z několika odřenin se řinuli malinkaté kapičky rudé tekutiny, ale nevěděl o tom. Nehnul ani brvou. Proč jsi to udělal? Sakra Artë, ty jsi se zbláznil?! po dlouhé době, vyděsil hlas ve své hlavě, ale přesto se nedokázal odprostit od špatných myšlenek. Svěsil křídla, že zůstala napůl roztažená, ale z velké části opřená o zem. Neuvědomoval si, že se zranil, necítil pálení z odřenin na všech různých místech křídel a přesto cítil bolest, která jej stejně jako ten předchozí pocit nyní naplňovala. Nedokázal ji zastavit, ani posunout dál. "Ženám tato vlastnost dost vadí, stejně jako původ jizev.." žádný ušlechtilý boj, žádné čarodějnice a obrana Fiplinu vlastním tělem. Jen jeho otec. Jeho otec a bič s kovovým hrotem na své špičce. Jen jeho rány a pak ta chlapecká rezignace, kdy zjistil, že nemá smysl se bránit. Nejen že jeho křídla neměla cit, ale ztratila ho při tak - obyčejné a nezajímavé události. Jaký byl muž? Bez magie, bez citu, se strachem s nelibostí doteků. Neschopen hádat, kde se jej ženy dotýkají. Plný bolesti. Kdo chce takového muže? Artë, to není důvod ji zastrašovat.
Sponsored content

Velké první jezero Empty Re: Velké první jezero

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru