Velké první jezero

Červánky si pomalu probojovávaly cestu skrze oblohu posetou hvězdami a první sluneční paprsky lechtaly tvář spícího děvčátka s hlavou položenou v knihách. Kam se člověk podíval, tam se roztahovaly spisy, otevřené svazky knih s poznámkami popsanými drobným úhledným písmem, jaké bylo typické pro dceru písaře. A mezi tím vším spokojeně oddychující spala Avalan, hlavinku něžně podepřenou předloktím, zatímco prsty pravé packy se až nebezpečně pohybovaly v blízkosti kalamáře. Zpola vyschlého, za což mohla skutečnost, že ho v noci neuzavřela. Ponocování si na světlovlasé víle vybíralo svou daň. Každou noc do brzkých ranních hodin četla veškeré tituly, které jí byly doporučeny kněžkou, komínky z doposud nepřečtených knih se hromadily a dívka se pomalu ale jistě začínala obávat, že na post učednice nemá ty správné vlohy, byť dle všeho rituál při oslavách bohyně Karatiré provedla bez komplikací a zádrhelů. O čem už následovala méně lichotivá přednáška, bylo spiknutí s princeznou, kdy se s ní schovávala pod stolem mezi tím, co mrazily svými schopnostmi víno v číších tamních hostů. Naštěstí, byť dostala pohrůžku ukazováčkem, to i Shelara vzala s humorem, ale nezapomněla své učednici připomenout, že se takto na významných svátcích nemá chovat a už vůbec se nemá do podobných zbrklostí zatahovat s princeznou. Ostatně královský titul neospravedlňuje chování hodné malé uličnice a za rok se mělo rozhodnout, kdo titul převezme po královně a matce Tamaly. Aby dokázala, že kněžce nezavdá důvod k obezřetnosti a pochybnostem, rozhodla se o to usilovněji položit do studia a každou volnou chvíli věnovala knihám a svým ručně vypsaným poznámkám, které se tak akorát hromadily, div drobnou vílu nezaplavily jako nějaká verze papírového tsunami. Proto ani nebylo divu, že kolem druhé ráno vytuhla docela, oddávajíc se spokojenému, ničím nerušenému spánku při otevřeném okně, ačkoliv si řekla, že se bude jednat o "Jen pět minut." Jedna ze lží, které se jí dařilo přenášet přes rty. Ostatně Avalan byla známá i ve své rodině jako milovník dobrého spánku a kolikrát bylo těžké vykopat ji z postele po rozednění jako spíš až po snídani.

"Mmm... dala bych si sušenky," zamumlání tak tiché, sotva postřehnutelné, opouštělo její rty se spokojeným úsměvem, kdy se natáhla ručkou, chňapajíc po neexistujících sušenkách, díky čemuž kalamář nakonec skutečně převrátila. Právě podivné drcnutí a mokro zalévající její prsty, přinutilo dívku ospale zamrkat a zároveň si zmateně prohlížet namodralé prsty od inkoustu. "Huh?" Zmatek se projevoval čím dál tím víc, nefalšované vyjukaní se změnilo v paniku, jak ručku od sebe držela co možná nejdál. Přijít jí někdo momentálně do pokoje, nejspíš by ji považoval za blázna - s nataženou rukou připomínala nakaženého, který se snaží ze všech sil zamezit rozšíření nemoci po kůži, byť se jednalo pouze o inkoust z kalamáře a dotčených bylo jen několik prstů. Nic, co by se nedalo silnějším drhnutím mýdla vyčistit. Jenže Avalan v tom zmatku na mýdlo ani nepomyslela - namísto toho se pokoušela inkoust z prstů odstranit pomocí vody, díky čemuž si barvu rozmazala nejen po konečcích prstů, ale také po celých prstech, dlani a hřbetu ručky. "Och ne... Ne, ne, ne, ne, ne," zaúpí zoufale ve snaze setřást barvu z prstů, ale místo toho několik kapek dopadlo na poznámky, rozpíjejíc tak inkoust s vypsanými instrukcemi. "Ne!" Vyjeknutí doprovázel pohyb ruky směrem za záda, aby si přestala ve svém okolí ničit vše, co se jí připletlo do cesty. "Co říkal otec, když se mu tohle stalo?" Volnou ručkou, taktéž zamazanou od inkoustu, naštěstí o dost méně než jak tomu bylo u pravé, si poklepávala zamyšleně po spodním rtu, vtíraje si zbytky inkoustu i tam. "No tak, Avalan. Mysli! Mysli jako... otec. Jako věčně zamlklý muž, který se prakticky s ničím nesvěřuje." Povzdech, jaký opustil její rty, jasně asocioval, že se ocitla v neprobádaných končinách. Obočí se krčilo, jak se útlá víla pokoušela přemýšlet, jak se skvrnek zbavit. "Jezero! Otec přeci chodil k jezeru tam, kde hraničí s pouští!" Jen co se ozval radostný výkřik plný nadšení, neváhala a tak, jak byla oblečená, opouštěla pokoj. Až na chvilku se nepozastavila nad tím, že noční košile, kterou měla na sobě, byť by mohla připomínat šaty ve střihu typickém pro Cyru, nebyla příliš vhodná pro producírování se mezi obyvateli Palisu. Naštěstí se přeci jen rozhodla vrátit a za pomocí pantomimy si stáhnout jedny z tmavě modrých šatů, které se pokoušela udržet v dosahu znečištěných pacek. Nebylo divu, že využila svou schopnost teleportace, aby se přesunula do míst, kde se tolik lidí nenacházelo a poté zase a zase, vždy pouze na kilometr a do míst, která viděla ze své pozice.

Za hranicemi Palisu už běžela jak splašená, využívaje svou vílí rychlost, kterou i tu a tam promíchala se schopností se teleportovat o kilometr dál, než vydýchaně zastavila u břehu, kde se spojila illivenasská poušť s jezerem. Teplo, které zde vládlo, bylo svým způsobem vyčerpávající, o to lákavěji zněla představa smočit se ve vodě z dosahu Leth, které, naštěstí, žily na druhé straně. Možná by si mohla i zaplavat. Možná by... "Ne! Ruce!" A jako na výstrahu je udržovala před sebou, provinilce jedny modré. Šaty už letěly do písku a Avalan zase do vody, máchaje si kotníky v jezeře jako nějaká místní žínka. Zuřivé drhnutí zprvu nepomáhalo, ani když přidávala písek, aby drsnými zrníčky uvolnila zažranou modř do bělostné kůže. "Och ne... vypadám jak... vodník!" Zhrozená vlastním činem, obalená v písku, který se postupně mezi prsty měnil na bláto, se znovu a znovu pokoušela z pokožky odstranit modrou barvu. Část už sice pustila, ale pořád se jí na pleti objevovaly skvrnky prozrazující její nešikovnost. O rudých flíčcích nemluvě. Nakonec se uchýlila k poslednímu zoufalému kroku. "Tarneusi... Vím, že se k tobě běžně nemodlím, neboť mým patronem je Narilya, ale dnes... prosím na kolenou... dnes tě žádám, aby ses nade mnou smiloval a seslal mi... zázrak?" Poslední slova pronášela nejistě, téměř tesklivě, klekajíc si, aby skutečně bůh vod viděl, že to myslí vážně. Skutečně potřebovala zázrak. Nebo někoho, kdo umí odstraňovat skvrny.

Snaha dostat se s Palisu, podnícená nutkáním odletět hned v tu chvíli, kdy déšť vypadal nejsilnější, jej pohltila celého od špiček prstů až po konec toho nejdelšího vlasu, co měl na hlavě. Odstoupil od Tamy a roztáhl jizvami pokrytá křídla, aby se mohl jedním mocným záběrem odlepit od země a vzlétnout k rozbouřeným oblakům, mezi kapky deště, který jej už tak dost promáčely. Košili nalepenou na těle v chladivém doteku látky. Vlasy ve větru plácající do jeho čela a ty kapky, které mu bubnovaly do zad a do křídel. Věděl, že křídla na jeho zádech jsou, zatínal svaly a opět je povoloval, když jimi mával, ale kapky na nich necítil. Zoufalá a naivní představa, která pohltila jeho mysl, jej nechávala propadat myšlence, že pokud bude za bouřky létat jeho cit se navrátí a alespoň na tom malém kousku ucítí rytmické bubnování kapek. Že když zavře oči, bude opět pociťovat slastný dotek deště jako když byl dítě. Zavřel oči a vrátil se do doby, kdy byl mladý a nic netušící, vysoko v horách. Stál tehdy před jejich domem s roztaženými křídly a tehdy kapky deště cítil, jejich bubnování do křídel, když jimi mávl, aby vylétl výš a pak jen plachtil ve vzduchu. Užíval si příjemné doteky studené vody, vychutnával si ten pocit jak postupně stékaly po křídlech a jak jej postupně promáčely, dokud na něm nezůstalo suché místo. Miloval déšť, odjakživa jej zbožňoval, vzbuzoval v něm ty příjemné vzpomínky, na cit, na dotek. Na každý den v horách, na ten čistý vzduch, plný vlhkosti. Pomalu oči otevřel, aby zjistil, že se nedostal vůbec daleko od Palisu a mraky se začaly trhat. Zalitoval toho, dostal chuť otočit se a vrátit se zpět, zpět pod mraky a putovat s nimi dál. Jenže realita byla krutá a on promočený na kost. Bílá košile se mu lepila na kůži a jemu to po dlouhé době začalo připadat nepříjemné, jak déšť postupně ustával a slunce časného rána jej zašimralo prvními teplými paprsky na tvářích. Tentokrát nemohu tvé sentimentalitě oponovat, Artë. hlas v jeho hlavě měl smířlivý a klidný tón. Tiše ustoupil do pozadí a nechal Artëho, aby znovu napnul svaly a máchl křídly směrem k domovu. K zapadlé kovárně na úpatí hor, do Fiplinu, do království lidí, tolik jim podobným a přesto zcela odlišným. Jaké štěstí měl dnes v noci, že potkal dívku, která mu připomněla ty dobré chvilky s jeho sestrou, když byl mladší. Jen škoda, že připomněla i ty horší, ty bolestné, které nakonec postupně rozplynul déšť.

Další mávnutí křídly, aby nabral rychlost však neskončilo tak dobře jak předpokládal. Ostrá bolest jako blesk vystřelila z pravého křídla do těla. Dlouho nepodlehl bolesti týkající se vlastních křídel a byl překvapený. Jakoby někdo nebo něco nechtělo, aby letěl dál a chtělo jej to zdržet. Pohnutí křídlem znamenalo další nepříjemnou bolest a proto se rozhodl plachtit vzduchem, přistát a odpočinout si. Křeč, kterou pociťoval, mohla být způsobená jeho snahou udržet křídla blízko těla, když byl na tržnici. Snad když se ho ten kluk dotkl a on je tiskl ke svým zádům mohl trochu namoct svaly. Pomalu se snášel směrem k jednomu z jezer, konkrétně k hlavnímu jezeru, na kterém stál i celý Palis. K jeho hranici s pouští, lehce překvapen, že jej vítr donesl zrovna sem. V ranních hodinách pod náporem paprsků, kterého nyní hřály v zádech. Mohl by snad trochu odpočinout, uvolnit košili a nechat ji proschnout na slunci, aby opět cítil jemnou látku a ne nacucaný hadr, lepící se na jeho svaly. Těsné obětí lněné košile jej znervóňovalo a příliš připomínala pevné obětí, kterého se poslední roky tak štítil. Kdyby snad chtěl přehánět, řekl by, že jej košile dusí v jeho vlastním těle. Přesně opisující každý záhyb jeho hrudníku, každý sval, který za roky těžkou kovářskou prací vybudoval. Někdo tu má vysoké ego, které však neumí využít, že Artë? Kdyby jsi svaly trochu vytasil, nemusel by jsi teď být sám, ale třeba s nějakou ženou. hlas v jeho hlavě si musel rýpnout do jeho myšlenek, které se mu honily v hlavě. Nevšiml si své společnosti a místo toho se pokusil protáhnout křídla a zbavit se tak křeče v nich. Napnul je a nakrčil obočí, musel přivřít oči, protože se mu vlasy lepily na čelo a kapala z nich ještě stále voda. Paprsky slunce prosvítily uhlově černá křídla a zdůraznily tak každou jizvu, která jejich krásu hyzdila. Rozpětí dlouhé něco malinko přes čtyři metry, důvod, proč jejich špičky vždy táhl po zemi. Napnul je a pak opět povolil a nechal v klidu a nyní již s uvolněnou křečí klesnout na jejich místo na zádech. Úhledně poskládané, aby mu nepřekážely. Krátký nádech a výdech, napnutí svalů na rukou a narovnání zad.

Nachystaný sundat si košili, aby ji nechal uschnout na slunci si povšiml své nevině vyhlížející a zoufalé společnosti. Překvapeně s doširoka otevřenýma očima, upřenýma na bělovlasou dívku před sebou. Pohlédl na její ruce potřísněné fleky, zřejmě od inkoustu a rudé drobné odřeniny, zřejmě jak se snažila inkoust vydrhnout. Vypadala nevinně a zmateně. Nešťastně a jako stvoření samotné krásy. A teď ty myšlenky o tvé naprosté neschopnosti, Artë. Tak pojď, ukaž jakou máš depresi sám ze sebe. hlas v jeho hlavě jej probral z myšlenek na to, jak dívka vypadá a je krásná a vrátil jej na zem dřív, než by podlehl myšlenkám jiným. Udělal k dívce krok a tiše na ni promluvil. "Dobré ráno, stalo se něco? Potřebuješ pomoct?" Ona možná, ale ty určitě Artë! ignoroval ten hlas v jeho hlavě a udělal k dívce několik dalších kroků, aby dřepl na břehu v její blízkosti, stále však dodržující její i svůj osobní prostor. Připadal si jakoby snad zasáhlo něco co jej sem poslalo právě proto, aby ji pomohl, ale tahle naivní představa se nakonec tiše rozplývala v jeho mysli a dál se měnila pouze ve shodu okolností. Hloupou náhodu, při které má poznat jen někoho, kdo potřebuje snad jeho pomoc, pokud o ni něžná víla bude stát. Uhnul pohledem k vodní hladině a sledoval, jak se inkoust, který ji vydrhla nejprve shluknul v malý obláček a postupně se rozplýval v jistě studené vodě. Pousmál se, aby se netvářil jako to boží umučení, nebo snad někdo kdo by pomoc nabízel jen ze zvyku, či snad z donucení, pod tlakem chvíle. Možná je to náhoda, že ji potkal a možná ne.

Ticho. Bohové k ní nepromlouvali. Jak by také ano? Nebyla kněžkou, jen pouhou učednicí. Nikým, jen někdo, kdo potřeboval pomoci od svých naprosto hloupých patálií, které si zapříčinila vlastní nešikovností. Protože jsi malá hloupá víla, proto. Ze rtů, částečně obarvených inkoustem, unikl povzdech, napjatá ramena poklesla a z celého jejího drobného těla vyzařovala rezignace. Hlásek v její hlavě měl pravdu - byla malá. Byla hloupá. Cácorka, která se řítí z jednoho průšvihu do druhého. Bělostné vlasy se svezly přes rameno, zakrývajíc starostmi zmučenou tvář, jak si Avalan nadávala sama sobě za neschopnost chovat se dospěle, byť na to už měla svůj věk. Bratr takový nebyl, ale ona? Kudy chodila, tudy se jí za patami věšely jako stíny nějaké trable. Modrá kukadla opětovala pohled světle modrým packám hyzděným načervenalými skvrnkami způsobenými zuřivým drhnutím kůže pískem a vodou, až to vypadalo, že jí po pažích vyskákala nepěkná vyrážka. Malá hloupá víla... S hlavinkou zakloněnou, tváří natočenou k nebi zavřela oči, nechávaje se laskat něžnými doteky probouzejícího se slunce, které postupně vyplouvalo zpoza obzoru výš a výš, dotýkaje se hřejivými prsty klidné hladiny i pouště táhnoucí se z Illivenasu. Slunce, měsíc i hvězdy přinášely do jejího srdce klid, konejšily jí svým dotekem, něžnou mateřskou ručkou, která nabízela bezpečné náručí pokaždé, když se cítila sama. Kéž bys mohlo smýt i můj strach, posteskne si v duchu, připravená hlavu sklonit, aby si opětovně povzdechla.

Jenže to by se nesměl na nebi mihnout stín. Stín, který mohl představovat mrak stejně jako ptáka. Nebo ne? Zamrkala do světla, chráníc si dlaní oči, aby zahlédla na nebi pohyb, který vyvolal závan chladu po těle. Ale zdálo se, že již zmizel, ať už to bylo cokoliv. Že by znamení, Tarneusi? Znamení od tebe? Myšlenku nechala doznít, ale osud tomu chtěl, aby se dnes dočkala odpovědi. Hlas se ozval z pravé strany a Avalan se za ním ohlédla. Zprvu nedůvěřivě, snad ji mohly šálit smysly, ale ve slunci se opravdu leskla tmavá silueta vystupující proti němu. Vysoká a poměrně zvláštně stavěná, že si v první chvíli nebyla jista, zda se jedná o přelud její fantazie - ostatně ji měla dostatečně bujnou, aby si podobného tvora vytvořila v zákoutí mysli - nebo o skutečného člověka. V jeho případě? Vílu, ale to nemohla ještě poznat. Aby zabránila slunci jí neustále stoupat do očí, zaclonila ohromnou zlatavou kouli pomocí dlaně, ale přeci jen ne tak, jak by jí to vyhovovalo. Mezi široce roztaženými prsty probleskoval svit a lámal se jí v očích. Muž proti ní v jednu chvíli získával na obrysech, v druhé se jí ztrácel v černotách způsobených mžitkami. "Jsi skutečný nebo si se mnou pohrává moje fantazie?" Hloupá otázka, ale co také čekat od Avalan. Nepatřila mezi nejvíce inteligentní, ale vše vyvažovala svým zápalem a nevinností, dětskou naivitou a nezkresleným pohledem na svět, který jí jen tak někdo nemohl vyrvat z vlastnictví. Nakonec ale přišel natolik blízko, aby ručku mohla stáhnout a uložit si ji do klína. Chyba, kterou si však neuvědomila hned. "Ušpinila jsem se inkoustem." Na důkaz své hlouposti zvedne ručky do vzduchu, ukazujíc mu tak ve stylu malého dítěte modré skvrny, mísící se s rudými, pomalu blednoucími flíčky od urputného drhnutí pískem a vodou. Už to nebylo tak děsivé jako na počátku, byť konečky prstů stále zářily středně modrým odstínem, naštěstí už vybledlejším jak na začátku, kdy se mohly pyšnit tmavě modrou jako noční obloha bez hvězd. Když jsem spala... převrhla jsem kalamář a zamazala se. A jak jsem se pokoušela to očistit, akorát jsem si barvu rozmazala... všude," s těmi slovy skloní potupně hlavu, pokládaje packy do klína noční košile, která díky tomu nabrala podobně modrý nádech. "Ale ne," vyhrkne s čerstvým závanem zoufalství v hlase, jak si neštěstí povšimne. "Já jsem tak... nešikovná." Malá... a hloupá... Malá hloupá víla. Jediné, co se nestačilo obarvit, byl náramek určený učednicím kněžek, který symbolizoval její post - stále stříbrný a čistý.

"Asi neexistuje šance, že... znáš tajemství, jak se toho zbavit?" Vzhlédla k němu s prosbou v očích, zda z něj nevypáčí nějakou informaci, o něco málo hodnotnější než byl její předchozí pokus. Teprve nyní, když slunce postoupilo po obloze, si ho mohla prohlédnout lépe. Byl... hezký. Opravdu hezký. Pohledný - tak by ji opravil otec. Svými rysy působil napůl chlapeckým dojmem, ale stejnou mírou i mužně, vyspěle. Ne jako ona, která stále připomínala nevyspělou dívku. "Zkusila jsem písek, ale asi jsem to jenom zhoršila." Stydíc se za svou hloupost stočila ruce tak, aby nemohl zahlédnout růžové známky marných pokusů. Nechtěla před ním vypadat jako chodící hloupost. Už tak své kněžce nedělala čest. Jsi... můj zázrak? Ale říct to nahlas? Ne, to se zdálo absurdní. Namísto toho na něj upírala modravé oči a snažila se v nich vyčíst jakoukoliv, i sebemenší naději na šťastný konec.

Nečekal další společnost a už vůbec ne ženskou společnost. Vlastně nikdy nečekal, že by byl nějaký šťastlivec na kterého by se ženy lepily jako včely na med. Přesto si dnešek vyžádal již druhé takové neočekávané setkání s mile vypadající ženou. Beru zpět tvou hloupost, vlastně se mi líbí fakt, že si odletěl, Artë. cosi nevkusného v tónu hlasu v jeho hlavě jej donutilo na chvíli přemýšlet, jestli nebude lepší se otočit a zmizet dokud na něj dívka nevěřícně žmourá, dokud stojí proti světlu a může se vypařit dokud jej dívka zcela nevidí. Ale jak sledoval její počínání, když k němu natáhla své packy a s pohledem malého dítěte mu oznámila co se jí stalo. Jeho úsměv se změnil v tichý melodický smích, který v sobě nedokázal zadržet. Řešila tu běžnou, naprosto obyčejnou věc a byla z ní nešťastná jakoby se snad stala celá řada neštěstí. Celá řada magických výbuchů, která zbořila dům, by ale proti jejímu neštěstí z umazaných rukou od inkoustu ale nakonec zřejmě byla jen drobností. Nechtěl se ji smát, ale nedokázal se zastavit před ani teď. "Myslím si, že jsem až příliš skutečný." Ano. Až příliš. Kdyby mohl být její fantazií, vysnila by si muže co je jako on? Neschopen kouzel, nechopen cítit blažené doteky na svých křídlech, dokonce i ty kapičky vody stékající po jeho blanitých křídlech, nyní byla zcela bez povšimnutí jeho smyslů. Uklidnil svůj smích, ale pobavený úsměv mu na tváři zůstal, když pokračoval dál v reakci na její roztomile dětské chování. Na to nefalšované neštěstí v jejich očích. Drobný problém, ale velké srdce jeho nositele. "To přece není taková tragédie.. nejsi první ani poslední co se ušpinil." kývl hlavou. Její označení písku za mycí prostředek jej jen utvrdilo v myšlence od čeho jsou ty rudé, postupně blednoucí fleky. Sklonil hlavu ke své brašně u boku a otevřel ji. Zalovil v ní a vytáhl mýdlo se zalitými fialkami, které koupil na trhu v Palisu, předtím, než vrazil do Tamy. Původně jej zamýšlel schovat pro svou matku, až příště půjde nahoru do hor, do tábora. Snad by v sobě našel dost sebeovládání, aby došel až na práh jejich domu a podíval se matce do očí a předal jí dárek. Ovšem dívka potřebovala tohle mýdlo víc, než jeho matka, která za ním již několik dlouhých měsíců nedorazila, nestýkala se s ním a ani vzkaz mu nezanechala. Natáhl k dívce ruku s mýdlem a upřel na ni pohled těch dvou temně hnědých očí. "Tohle by mělo být účinnější, než obyčejný písek. A nebude to tak dráždit kůži." svá slova doplnil dalším úsměvem a pokynul ji, aby si od něj mýdlo vzala. Nereagoval na její další slova. Kdyby věděla jak beznadějný jsi ty, hned by ji bylo lépe, že Artë."Bohužel víc neporadím, nejsem zrovna nejlepší pradlena pod sluncem." poukázal na její zašpiněné šaty, ale byl rád, že mohl alespoň trochu pomoct.

Jakmile si od něj mýdlo vzala vstal a na moment se tak tyčil celou svou výškou nad dívkou, než po pár takových vteřinách udělal úkrok stranou a poodešel od ní dál. Konkrétně k jednomu z nedalekých malých stromků, který se rozhodl využít jako svou šňůru na prádlo. Přilepená košile jej uváděla mimo smysluplné vnímání už příliš dlouho. Stál zády k dívce a ona tak měla na odiv celá jeho tmavá křídla a světlá místa kolem četných jizev, která je pokrývala. Nedržel je u těla jako vždy, měl je volně položená, aby si odpočinuly jeho svaly. Jejich spodní špičky tak ležely na zemi a otíraly se o všudypřítomný písek. Zamířil se na knoflíky košile a se vší snaživostí je postupně rozepnul a košili sundal. Jeho hrudník nyní pokrývaly neposedné kapky, stejně jako křídla. Některé si vybíraly cestičky mezi ohyby jeho svalů a pokračovaly dolů do neznáma. Jemné doteky vody byly lepší, než dotek košile, přesto se díky nim cítil nesvůj. Pečlivě rozvěsil košili na větev stromu tak, aby mohla na slunci uschnout a on si ji tak mohl brzy opět znovu obléknout. Slunce jej šimralo stejně jako kapky na jeho kůži, že zcela zapomněl, že kdesi za jeho zády sedí ta dívka s neštěstím ve tváři z obyčejných inkoustových skvrn. A přesně proto si my dva nikdy nebudeme rozumět, Artë. Já bych ojel, ty by jsi poplácal po rameni a řekl, že to bude dobrý.

Kdo by čekal, že odpovědí na její otázku bude smích? Melodický smích hřející na duši, nutící i její rty, aby se v koutcích zachvěly potlačovanou touhou přidat se k němu, což nakonec učinila - jen s tím, že sklonila hlavu, skrývajíc tak tiché dívčí zahihňání. Lék na všechno, tak se to říká. A zrovna tento se jevil jako vysoce nakažlivý. Nepřipadalo v úvahu se mračit nad jeho smíchem, nebo ho dokonce osočit z urážky na hrdosti, protože by jeho chování mohla brát jako výsměch vůči své osobě. Taková manipulativní mrcha opravdu nebyla a nejspíš to bylo jedině dobře, byť za svou naivitu bývala spíš bita životem než oceňována celou řadou medailí. "Och, to je dobře. Já jen... a-asi to znělo hloupě, ale někdy mívám velmi... živé představy," přizná se ke své výjimečně bujné fantazii jako by se jednalo o to největší tajemství. Špitnutí si za ruku pochodovalo bok po boku s důvěřivým pohledem upřeným na něj, neznámého cizince s křídly, která ani v nejmenším nepřipomínala andělská jako spíš... Démona. Ano, to bylo to správné slovo - a přesto se muž klečící před ní nejevil vůbec jako ztělesnění všeho špatného, lidských i vílích hříchů, ale jako jednoduše hodný mládenec, který se jí snažil pomoci. Který se zajímal. Něco nového, neznámého a tak... příjemného, až si její líce nedaly říct a samy od sebe se obalily stupňujícím se nachem. Pohled klesl do klína, poprvé netušila, zda se může v jeho přítomnosti nadechnout, natož cokoliv říct. Proč se tak stydím? Protože... Důvodů existovalo tolik. Ale ten jeden doslova křičel na celou její mysl. ... Je muž. A s těmi neuměla hovořit. Obvykle spíš provedla něco ztřeštěného, co se jim zapsalo do paměti - přinejmenším do chvíle, než potkali někoho zajímavějšího. Ne, on nebyl její princ z představ, přesto k němu měl blízko. Rozhodl se jí zachránit, to princové dělají. A tvoje myšlenky už se zase ubírají špatným směrem, hloupá vílo. Káravý hlásek rozumu se opět ozval a Avalan okamžitě uhnula tváří stranou, odhalujíc ladnost labutí šíje z části ukrytou dlouhými světlými kadeřemi. Stydlivá, nejistá a plná vnitřního rozporu.

"Já vím. Ale už jsem stihla zamazat šaty. A-a-a ušpinit si poznámky, takže se mi rozpily. A Shelara... kněžka," opraví se okamžitě, aby ji neoslovovala před ostatními jménem, byť se zde nenacházel nikdo, kdo by ji pokáral nebo svitkem praštil přes hlavu, aby si zapamatovala, jak se správně chovat. Hrdlo si pročistila odkašláním, nadechujíc se k pokračování. "... Nebyla by ze mě dvakrát nadšená, kdyby viděla, co jsem provedla. A já nechci, aby se zlobila." Ve službě byla jen pár týdnů a ještě ji čekalo více než devadesát devět let, aby se mohla případně ucházet o místo kněžky, pokud by se Shelara rozhodla odstoupit nebo by se jí něco stalo. "Kdyby věděla, jaké jsem nemehlo..." S povzdechem sklonila hlavu, lítost kolísala hlasem. Nebyla ani tak nešťastná ze sebe, s tím se už smířila, jako spíše z představy, kolik toho způsobila ostatním. Přítěž, jen samá přítěž. Možná proto s ní otec tolik nemluvil. Možná kvůli tomu si matka lépe rozuměla s jejím bratrem. "Navíc je to inkoust. A já teď vypadám jako vodník. Nebo modrá rusalka." Drobné zakmitání prsty mělo sloužit jako důkaz v tomto tvrzení, modré konečky opravdu nepůsobily přirozeně, ale k ní se nějakým záhadným způsobem hodily. Modrá byla její barva - podobně jako bordó nebo fialová. Syté odstíny vyzdvihávající odstín pleti, světlost vlasů a velké modré oči, momentálně upírané na neznámého okřídlence. Rusalky nemohou být učednicemi ani budoucími kněžkami. Rusalky patří do lesů nebo k vodám.  Co však sotva mohla čekat? Mýdlo. Dar v podobě mýdla, do něhož byly zalité květy fialek, malé drobné kvítky honosící se její oblíbenou barvou - hned po modré. Už jen pohled na oblíbený odstín ji přinutil pousmát se nově objeveným štěstím. Podával jí ho, aniž by za to něco chtěl. Dobrota cizích ji pokaždé zaskočila, ačkoliv přesně takové kousky prováděla sama. Nikdy za to nic nechtěla, snad jen aby byl dotyčný šťastný. "To je mýdlo z Palisu," špitne tiše. Ani ne tak s otázkou v očích, spíš v podobě konstatování, neboť tato mýdla důvěrně znala. Milovala je a některá si tu a tam strčila do šuplíku s nočními košilemi, aby v provoněném oblečení usínala. A on? Nezdál se být zdejší, i podle typu křídel, která k místním neseděla, ale z obrysů, kdy jí do očí stále svítilo slunce, nemohla tolik vyčíst. Převzala ho, špičkami prstů se lehce dotýkaje jeho zápěstí, než neodolala přivonění si k němu, k jemným tónům fialek, mléka a základu z loje, z něhož bylo mýdlo vyráběno. Známá a konejšivá vůně oblažovala smysly, až se musela pousmát veselému poskoku srdce, než došla k uvědomění, že tam ještě sedí a nemá se k odchodu. Řasy se zamihotaly, rozvířily vzduch, jak se Avalan za své jednání zastyděla, odvracejíc zrak stranou, přitom nezapomínaje na dobré způsoby. "Děkuji."

Hned jak odstoupil, namočila mýdlo ve vodě, pokládaje si ho do klína, zatímco se pokoušela zbavit modrých skvrn po inkoustu. Zdálo se, že mýdlo skutečně fungovalo, fleky bledly, dokud nezmizely úplně. Jen na špičkách prstů zůstávaly poslední známky zakousnutého provinění, ale většina odplula do vody v podobě nadýchané mýdlové pěny. Zdálo se, že mýdlo účinkovalo i na jemnou látku noční košile, ale tam, kde se jí dotkla voda, zůstávala látka takřka průhledná. Stejně měla v úmyslu se převléknout, což znamenalo svléknout se. Před... ním? Teprve nyní ji došlo, že se tu stále nacházel, nutíc Avalan mít se na pozoru. A třeba se ohlédnout přes rameno a zůstat nestydatě zírat na podívanou, kterou ji nedobrovolně vytvořil. Jestli si předtím myslela, že je pohledný, hluboce se zmýlila. Byl přitažlivý. Matka by ho bezpochyby popsala jako chodící hřích, protože přesně ten představoval. I její srdce se drze rozhodlo poposkočit vpřed poté, co vynechalo pravidelný úder. Očima hltala každý sval napnutých zad, když si svlékal košili a přehazoval ji přes větev blízké vrby. Až teď si uvědomila, že je mokrý, jak se jeho tělo lesklo na slunci společně s kapkami, které by odhadla na déšť - večer se nad Palisem snesla bouřka a dlouho do časného rána pršelo. Možná i proto se v dálce nad městem objevila mihotavá duha, malé znamení naděje v lepší zítřky? A také měla o něco lepší možnost prohlédnout si jeho křídla, tak odlišná od všech tvarů, které znala. On je... Illyrijec? Slyšela o nich, četla některé knížky, které o nich pojednávaly a otec se sem tam zmínil o jejich rase. Žádného však ještě neviděla, v Palisu se běžně nevyskytovali a pokud přeci jen, pak ne v místech, která běžně navštěvovala. Naprosto pohlcená tím, co viděla, stiskla mýdlo v packách silněji a to se žbluňknutím zmizelo pod hladinu. "Ale ne!" Vyjeknutí prozradilo pohromu, kterou akorát navýšila marnými pokusy chytit mýdlo do dlaní a vytáhnout ho z vody. Což se snadněji řeklo než dělalo - Avalan tak kroužila v mělčinách, otáčejíc se po směru i proti směru hodinových ručiček, jak se snažila přijít na to, kde se mýdlo s fialkami momentálně nacházelo. Občas se natáhla pod hladinu, lovíc až po ramena ve vodě, aby ten kluzký kus, který se tenčil čím dál tím víc, vytáhla, ale akorát si namočila košili a vlasy. Až konečně po chvilce se jí povedlo vytáhnout něco, co dříve bývalo mýdlem - nyní spíš jen polovičním pozůstatkem, který urputně skrývala mezi dlaněmi jako nejcennější poklad. "J-já... se omlouvám... Nechtěla jsem... Koupím vám nové! A-a-a... přinesu vám ho. Osobně!" Podobně jako on, i ona připomínala zmoklé kuře, které se bojí reakce. Teď už tě určitě nebude chtít znovu vidět, když jsi provedla takovou hloupost. Nechat si uplavat mýdlo, to dokážeš jenom ty. S povzdechem nad vlastním rozumem, který se opět probral k životu, sklopila pokorně hlavu, hledaje odpověď na špičkách prstů. Nezdálo se, že by jí ledová koupel nějak vadila, přirozeně dokázala snížit svou tělesnou teplotu tak, aby jí studené prostředí nenutilo se chvět. "Jsem... Avalan. Kdybys potřeboval znát jméno nešiky, která... zničí očividně vše, na co sáhne." Vytrvale čekala na jeho reakci. Zda se znovu bude smát? Mračit? Nebo ji pokárá jako malé dítě? Mohlo přijít cokoliv.

Rád by alespoň předstíral, že by mohl někdy být ženskou živoucí představou, ale celá ta myšlenka zněla tak nereálně. Jakoby mu znovu vyvstaly před očima ty chvilky, kdy si myslel, že je jeho srdce konečně plné lásky. Ty momenty, kdy se ženy dotkly jeho křídel, ve snaze přivodit mu příjemný pocit a jediné co dokázal bylo pokoušet se zjistit kde jejich ruka je. Němý a plný nejistoty, nervózní, poslouchajíc jejich otázky. Líbí se ti to? A co tohle? A co když udělám tohle? znovu naplnily jeho mysl ty hlasy, hlasy žen, které se dotýkaly jeho křídel a on neměl ani tušení kde. Znervózněl, panikařil a pak prostě přiznal, že je necítí, že neví kde je jejich ruka, kde se jej dotýkají prsty. A pak odešel. Pod rouškou špatných slov. Slov, které mu jedno po druhé lámalo srdce pokaždé, když se díval do očí, ženy do které se zamiloval a která jeho city skutečně neopětovala. I nyní se mu ten pocit mihl v očích. Ta bolest kterou cítil a pak ta tíha uvědomění, že je to všechno jen jeho chyba. Chyba jeho bytí, jeho křídel a pocit, že má skočit ze skály, ale jeho křídla jej nikdy nezradila. Vždy tu byl ten reflex. Ten pohyb svalů, který křídla roztáhl a do nich se opřel vzduch a vynesl jej do výšin. Přesto necítil nic. Žádné šimrání větru. Co mohl, na co si vzpomínal byla jen bolest. Po mnoho let. Ta tíha zarývajícího se kovu do jeho křídel, do jeho zad. Nic víc, nic míň. Na jeho tváři se držel úsměv, když ji sledoval. Její milé počínání si s inkoustem zašpiněnými prsty a poté to uhnutí pohledem, ta červeň ve tvářích, která jej zmátla. Neudělal nic, nenatáhl ruku ani snad nevolil tak špatná slova. Páni, ani jsi nemusel na ni sahat a už rudne, využijme toho.. dřív než si to rozmyslí, Artë! ignoroval ten hlas a jen jej rozčiloval. Zopakoval větu znovu a jemu k uším dolehl ten nepříjemný piskot, který však byl jen v jeho hlavě. Hlas chtěl jeho pozornost, ale Artë mu žádnou nevěnoval, neboť jeho oči sledovaly tu červeň a němé uhýbání stranou, před jeho pohledem. Byla krásná, tak krásná, že se sám sebe zeptal jestli to není jen jeho hloupá představa. Jestli si v hlavě nevysnil pěkný moment, poté co skončil déšť a nesnažil si tak sám sobě vynahradit tu ztrátu kontroly nad vlastním letem. Vždyť stejně jako on, mohl být její představou, ona se mohla jen zdát jemu. Někdy si opravu hloupý, Artë!

Znovu jej donutila k úsměvu, tentokrát však poraženě sklonil hlavu, aby zakryl ten pobavený úsměv a tichý smích co se mu dral z úst. Byla nádherná, milá a něžná. Dělala si starosti z obyčejné skvrny, z pár kapek inkoustu. Možná kněžky měly jiné nároky na své učednice, ale byl si jistý, že nehody se stávají a každý pro ně bude nakonec mít pochopení. I kněžka by jistě měla pochopení, je moudrá a vidí víc než obyčejná víla - tedy alespoň podle něj, vybrala si tuto dívku do učení a musela k tomu mít důvod. A pokud si ji vybrala vidí v ní potenciál, který dívka zřejmě ještě sama v sobě neobjevila."Je to jen inkoust, není to konec světa." vřelý úsměv, který ji věnoval společně s pohledem vypovídal o tom, že to myslí vážně. Netušil jaké to je v učení u kněžky. Sám prošel pouze armádou a ta je více-méně všude stejná. Jedná se o tvrdý výcvik, místo kde není na chyby prostor, ale tady? Ještě stále se učí, zkouší a objevuje. Co by to byla za učednici, kdyby nedělala chyby a byla hned dokonalá. "Jsem si jist, že by to pochopila, nehody se stávají, menší nebo větší.. děláme chyby a učíme se z nich, patří to ke každému." zakroutí hlavou na její poznámku o tom, že by se snad kněžka hněvala. Možná ano, byla by naštvaná, ale určitě by to pochopila.Alespoň podle toho, co o nich slyšel, jsou to moudré ženy a každý moudrá bytost ví, že bez chyb by nebyli výteční lidé. Kde najdete vojáka co nikdy neudělal chybu, mohl by vsadit boty, že i kněžka byla někdy mladá a tedy dělala někdy chyby. "Rusalky i vodník mají také důležitou práci. Měla by jsi vědět, že přirovnání k nim je spíš lichotka, než něco špatného." ano, s vodníkem by bylo trochu problému. Zelená příšerka žijící v jezeře, ale udržuje jezera v tom hezkém stavu a rusalky? Copak nejsou krásné jako dívka před ním? Ne dívka předním by je svou krásou předčila. Pousmál se a pokýval hlavou na souhlas. Mýdlo koupi a ani se nedíval na jaké ukazuje. Dalo by se tomu říci, že to byl výběr na slepo. Když poděkovala už byl postupně na odchodu, takže už neodpovídal. Možná trochu neslušný, ale nyní byl příliš zahleděný do toho, aby se zbavil své promočené košile.

Zahleděný do svého vlastního cíle sundat košili z velké části zapomněl, že je v něčí společnosti. Bez nějakého studu stáhl košili z ramen a rozprostřel ji na ukázku slunci. Vystavil tak na odiv i své vlastní tělo a užíval si příjemné šimrání slunečního světla. Znovu měl nutkání protáhnout svá křídla a neměl problém to zopakovat a znovu protáhl najednou tak ztuhlé svaly, včetně svalů na rukou. Ve stejnou chvíli, kdy si protáhl ruce a nabídl tak své dlaně pohledu nebe také protáhl křídla. Napnul je do plného rozpětí oněch čtyřech metrů s těmi pár centimetry navíc a sílící slunce je znovu proťalo světlem a zvýraznilo již podruhé četné jizvy, který ta nádherná křídla, co tak miloval, ničila. Špičky křídel napnul nejprve do stran a pak je zvedl, jakoby s nimi chtěl máchnout a vzletět, k nebi a napínal tak všechny různé svaly, které jej předtím pálily v křeči. Neuvědomoval si, že je sledován a zkoumán pohledem. Dokonce by se dalo říct, že by zvládl hodně dlouho předstírat, že za ním skutečně nikdo není, kdyby neslyšel ono vyjeknutí, které proťalo ticho kolem něj a donutilo otevřít oči, jež zavřel při protahování. Vyrušen z vlastní činnosti stáhl křídla zpět k tělu a pohřbil tak myšlenku na pořádné protažení svalů. Tíživé uvědomění, že není sám jej postavilo na zem a když se pak otočil, aby zjistil co je to tentokrát jediné co viděl bylo její zmatené šmátrání se rukama pod vodou. Smáčejíc nejen své oblečení, ale i vlasy. Sledoval kruhy, které díky jejím pohybům vířily hladinu jinak klidného jezera a pozvedl obočí v náznaku jistého nepochopení. "Je to jen mýdlo, ne kus mojí duše." pousmál se a zakroutil hlavou. "Nemusíš kupovat nové.." Jen to řekni, Artë. Řekni to, to co jsi měl teď v hlavě - ačkoli bych tě viděl znovu rád! hlas jej nabádal, ale on neřekl nic. Větu nechal vyznít do prázdna. Občas si myslím, že mě vůbec neposloucháš, jaký jsi pitomec a nekňuba! Ještě se urazím a přestanu ti radit! potěšení, jaké při tom v myšlenkách hlas způsobil se mu nelíbilo o moc více, než ignorace jakou si vůči němu Artë vybudoval. Naštěstí byla jejich společnost dostatečně ukecaná, aby je vytrhla z jejich myšlenkového boje dřív, než by snad Artë odpověděl nahlas. A pak by teprve mohli zkoušet kdo z nich je větší blázen nebo nešika. Opět se usmál. "Moje jméno je Artë  a jsem si jist, že tak velká nešika rozhodně nejsi." Nevinnost je nejlepší učitel, stejně jako zvědavost - že Artë.. že ano?! Necháme si ji? šel by ji podat ruku, ale vzhledem k tomu, že byl do půli těla nahý, přišlo mu, že by ji spíš vyděsil než potěšil, se svým zdvořilým gestem podání rukou.

"Myslíš?" Velká kukadla zářící safírovým odstínem upírala na tvář mladého Illyrijce s nadějí, že tomu opravdu tak bude. Nejspíš měl pravdu, i když působil dojmem cizince a tedy neznalého jejich zvyklostí. Ale možná také žil v některém z království, kde působily kněžky. Možná i nějakou zná osobně? Stačilo tohle málo, aby se s jeho odpovědí spokojila, přikyvujíc o něco víc rozhodně než před chvílí, kdy stále působila jako malé poplašené ptáče vypadlé z rodného hnízda. "Vlastně je to hezká barva," uzná s hlavou částečně nakloněnou na stranu, prohlížejíc si prsty modré od inkoustu. Víc milovala tmavé odstíny, líbilo se jí, jak vynikaly proti světlým a jak tajemně působily. Snad si nesly tajemství, které nehodlaly prozradit? "Co myslíš?" Nevinná otázka vyprovázená o něco nevinnějším pohledem byla posílena packami nataženými před jeho obličej, až příliš blízko a přesto ne natolik, aby se ho dotkla. Ušmudlané ruce od modré barvy působily zvláštním dojmem samy o sobě, ale zdálo se, že se jejich majitelka s novým vzhledem už stihla sžít - nebo alespoň smířit, což naštěstí bylo vyřešeno i pomocí mýdla. Rusalky... Vodníci... Strašidýlka, pousměje se tomu označení, které by se dalo aplikovat i na ni. Ano, byla takové malé strašidýlko, když se den nevydařil a stejně jako dnes se stala strůjcem menší katastrofy. "Myslíš, že jsem vhodným adeptem na ukrývání duší do hrníčků nebo škodit lidem tím, že vyvolám povodeň?" Tentokrát se neubránila krátkému tichému zahihňání, když se zmínila o pravé podstatě těchto dvou strašidel. Pohádkovými příšerkami se strašily malé lidské děti, protože vycházely z vílí podstaty. A většinu toho měly na svědomí Lethy nebo jiná stvoření. "Nejsem Letha," zavrtí hlavou na znamení, že nepatří k příslušnicím nižší třídy víl. Ne snad proto, že by se řadila k povýšeným snobům, které se mezi vznešenými vílami běžně vyskytovali. Naopak - kolikrát obdivovala jejich schopnosti a možnosti v životě. Ale žádná nižší víla nemohla jít do učení ke kněžce, vybíralo se pouze z vyšších víl a právě díky tomu mohla nosit stříbrný náramek s lunárním cyklem. Prsty krátce přejela po náramku, gesto tichého ubezpečení, že všechno bude v pořádku, než vzhlédla k cizinci. Mohla být měsíční vílou, tančit po paprscích luny za třpytu hvězd. Jeho měsíční vílou? Za tu myšlenku se okamžitě zastyděla a nach ve tvářích stoupl o něco usilovněji, křičíc do světa píseň rozpaků. Lichotka... Znamená to... to, co si myslím? Lichotil jí snad? A pokud ano... proč? Jistě, byla hezká, ale krása nepředstavovala vše. Činy jí byly přednější. A ona akorát představovala malou cácorku s rukama od inkoustu.

"Ne!" Osmý div světa, že se ozvala tak náhle a dostatečně nahlas, aby zarazila i sebe samu. Čelo se krčilo mračením, jak se zprvu snažila pochopit, proč takový krok učinila, než se rozhoupala ke slovu a spolu s ním i k chůzi jeho směrem. "Není to jen mýdlo. Vyjadřuje gesto... Dobrý skutek." V tomto ohledu si stála neoblomě za svým. Nemusel udělat vůbec nic. Vlastně ji mohl přejít jako nějaký kus šutru, bez zájmu projít kolem ní a ani nevzdechnout. Ostatně by mu to neměla za zlé. "A... já ti ho chci oplatit. Je to... slušnost," připustí váhavě, očividně měla problém vyjádřit se. Ne ani proto, že by se jí příčila taková myšlenka, ale spíš aby pochopil, proč to dělá. Nerada zůstávala dlužná. Ale vystupováním víc a víc připomínala umanuté dítě, ačkoliv netíhla k myšlence dupnutí si na místě jako rozmazlená princeznička. "Tak... tak ti aspoň vrátím tohle! Teda..." Se vší opatrností, kterou v sobě nalezla, odklonila horní dlaň, hledíc na přibližně polovinu toho, co dřív bývalo mýdlem. "... To, co z něj zbylo?" Což neznělo dvakrát dobře. Možná štěstí bylo to, že dokázala pokrýt jinovatkou mokrý povrch a tak mýdlo alespoň částečně uschovat do podoby, kterou by si mohl odnést. Být to voda, zmrazí ho úplně, ale takto? Její schopnosti nebyly natolik vyvinuté, aby se zmohla na něco víc. "Mrzí mě to. Neměla jsem v úmyslu... si ho nechat uplavat. A to mýdlo je příliš... vzácný dar." Určitě to byl dar pro někoho důležitého. A já ho zničila... Sklopila pohled k zemi, rudá až za ušima, jak se styděla za svůj ubohý výkon hledače pokladů, natahujíc ruce, aby mu ten kousek vrátila nazpět. Skutečně v ten moment mohla připomínat vílu z pohádek, nabízejíc dar princi na bílém koni. Až na to, že Avalan nepatřila do pohádek a Artë, jak se jí Illyrijec představil, svého koně kdesi nechal zatoulaného. Třeba se pásl. A třeba také neexistoval.

Zasmála se, když odpověděl. "Většinou se probouzím se šmouhou na tváři, protože usínám v knížkách. Nebo je nějaké listy aspoň obtisknuté na tvářích," připustí s úsměvem, upozorňujíc ho na svou nešikovnost. Opravdu nebyla příkladem elegance, byť tak mohla vypadat na první pohled. Éterická chůze pouze zakrývala zbrklost, s níž kdykoliv škobrtla, stačilo si jen počkat. A její jemný vzhled? Ten se vytratil v momentě, kdy se rozhodla rozeběhnout se kolem jezera s větrem o závod. Konečně dostala příležitost vyždímat si z vlasů vodu, omotávaje si je kolem dlaně, než se jí povedlo zbavit se poslední kapičky. Ani tehdy si však nedala pokoj a rovnou si je smotala do tlustého copu přehozeném přes rameno. Hůř na tom bylo její oblečení nasáklé vodou - naštěstí díky místní módě zůstávala noční košile stále nařasená a tak zakrývala útlou postavu, byť se látka lepila na kůži a chladila pokožku. Ale díky hřejivým slunečním paprskům nebylo možné vnímat studený oděv, což bylo jedině dobře. "Nejsi místní, že?" Alespoň měla tolik slušnosti, aby neukazovala na jeho křídla. "Nikdo z místních by nenesl v tašce mýdlo z Palisu," dodá tiše na znamení, odkud přišla na tuhle informaci o něm, byť jí toho ještě nic moc o sobě, kromě jména, neprozradil. A Avalan se vždy chovala jako malá zvědavka a i nyní měla tolik otázek, které mu toužila položit. Ale prve by možná bylo lepší se převléknout, což si usmyslila vzápětí - stačilo, aby nemotorně sepjala ruce za zády a chladná látka polechtala holé paže tak, až se oklepala a zrudlá se pokusila schovat za paže ihned překřížené přes hrudník, ačkoliv mu nemohla nabídnout nic k pořádné podívané. "Nevadilo by ti, kdybych se prve převlékla? Nechci... A-aby ses cítil nepříjemně vedle mě." Znovu upřednostňovala jeho před sebe, aniž by jí to přišlo zvláštní. Už byla taková. "Bude to jen chvilka, slibuji. Už nejsem modrá, tak si nezamažu šaty. Teda... až na ty konečky, ale to není nic tak hrozného. Vidíš?" A stejně jako předtím, i nyní k němu natahovala packy trochu jako malé dítě, dokazujíc mu jistý pokrok. Přičemž mimoděk znovu odhalila mokrou látku jeho očím.

Ten podivný úžas v jejích očích jej fascinoval. Jakoby se díval do očí někomu, kdo neví jak vypadá krev, komu radost udělá jedna luční květina, než nějaký drahý šperk. Snad i diamant by vypadal vedle inkoustové barvy na packách toho stvořeníčka jako bezcenný kámen. Byl svým způsobem uchvácen tím, jak hleděla na obyčejnou skvrnu, zajímalo jej co v ní vidí. Sám viděl jen skvrnu - ale co si mohla představit ona? Co se ji honilo hlavou, když hleděla na své ruce, které mu nyní cpala před obličej ve snaze mu ukázat jak je vlastně ta modrá barva nádherná a její předchozí snaha ji dostat dolů byla téměř pryč. Líbilo se mu jakým způsobem pohlížela okolo - ačkoli by jej zajímalo zda má podobné vnímání i na hvězdy, na mraky. Zda má podobnou představivost - Ve všem? V čemkoli? Jak je skutečně nevinná? Nebuď hlupák, Artë. I kdyby snad budeš jen na zkoušku a pak skončíš zase ve své kovárně. Pamatuj si to. Radši si užij jen nezávazně, jako vždy. hlas v jeho hlase byl na jeho vkus až příliš krutý, tentokrát to slyšel v tom jeho tónu, v tom temném zastření, který se mu v hlase v myšlenkách zabydlel. Jejich téma hovoru se přesunulo ke strašidýlkům z pohádek a on sám sebe přistihl, jak se culí po její poznámce. Nesmál se, nebo neusmíval, doslova se culil. Tím roztomilým chlapským způsobem se culil. "Určitě na to vypadáš dostatečně nevinně. Klidně bych se tebou nechal utopit." Ano! Tomuhle říkám flirt! Sice se culíš jako nějaký nevycválaný kluk, ale pracuješ na dobré dějové linii, Artë. Jsem hrdý! kdyby měl hlas v jeho hlavě nějaké tělo, nebo podobu, pravděpodobně by teď tančil futrováka z Alenky jak si samým štěstím užíval první pokus Artëho skutečně dívce lichotit. "Já vím, že nejsi Letha." oči mu padnou na náramek na její ruce. Nemusle si ho všimnout dříve a přesto o něm věděl. Podle jejich slov nakonec poté stejně dal dvě a dvě dohromady, aby věděl, že je učednice kněžky. Navíc, jak by mohl považovat vznešenou vílu za jednu z nižších víl. Sám sice do těchto skupin nepatřil a raději se pyšnil svým vlastním původem, i když se sám za správného Illyrijce nepovažoval. Další červeň v jejích tvářích a jeho tvář rozzářil úsměv, znovu. Uhnul pohledem a dal ji tak něco málo k jejímu soukromí. Snad jakoby mohlo jeho ego předstírat, že je ta červeň jeho vlastní vinou.

Pro něj jen mýdlo, pro ni honosný dar a přesto pro něj neznamenalo víc, než jen pošetilou myšlenku na matku, která o něj s postupem času ztrácela zájem a nestála mu ani o dopis. Stejně jako jeho sestra pro ni zřejmě dávno přestal existovat. Syn, který nakonec vytrpěl všechno kvůli otci, který však v očích jeho rodiny zůstal hrdinou. "Pokud tedy vyjadřuje dobrý skutek, nechej si ho." odmlčí se. "Nech si ho a předej ho dál. Nemyslím to mýdlo, ale dobrý skutek.. to je myslím pro mě dostačující." zamyslel se. Jen ať si nechá mýdlo ve svých rukou, mohla si jej nechat a při vzpomínce, že ji někdo pomohl mohla dobrý skutek udělat také. Jakýkoli, bude spokojený, když to udělají takhle. "A až se příště setkáme, můžeš mi o tom dobrém skutku pro někoho dalšího na oplátku vyprávět." mrkl na ni. Byl se svým řešením spokojen a navíc dokázal do věty zakomponovat i příští setkání. Byl by hlupák, kdyby o něčem takovém neuvažoval, snad už jen proto, že skutečně působila jako víla, něžná nevinná a roztomile nešikovná. Snad proto se mu v očích odráželo jeho vlastní fascinování, dlouho opomenuté myšlenky na to, jaké to vlastně je vidět svět takovýma očima. Nevidět pouze nebe, nebo kupu hvězd, ale příběh. Jednotlivé střípky duší, které se rozprskly po obloze, mraky jdoucí do neznáma nad hlavami. Slunce, které nikdy nespatří měsíc. Dva odloučené milence. Ptát se na otázky, které nedávají smysl a na ty, které smysl dávají. Nedívat se kolem sebe a prostě se zeptat z čiré zvědavosti. Bez zábran. Kousl se do rtu. Ta myšlenka na to, že jen málokdy se u dospělého najde tahle dětská stránka. Že to není jen o meči, jen o chování, že je to i o pocitech. Čirých a silných. Ten pud zvědavosti, který nelze potlačit. Jako vidět v beránka na papíře na kterém je krabice.

"To ale není nešikovnost, Rusalko. To je jen velká láska ke knihám a vědění." Rusalko? Jsem lepší učitel, než jsem si myslel. kdyby měl považovat za nešikovnost každé probuzení nedaleko výhně, nebo opřený o svůj stůl, kde vyřezával do kovu obrazce, kde zdobil kov a tvaroval jej. S bodlinami zapíchnutými v čele, někdy ve tváři a pak bolest jakou cítil, když se jich zbavoval. Byl by tak nešikovný jak ona tvrdí. On však necítil nešikovnost, ale spíš lásku ke svému povolání, její lásku ke knihám a vědění - i něj to bylo vše jen o práci. Ale dokázal si představit jaké to musí být, když ráno vstává s otištěným písmem na tvářích a rozcuchanými vlasy. Zděšená ze svého pohledu do zrcadla a zběsilá panika při sundávání otisku z tváře. Pousmál se, sám pro sebe. "Ne nejsem místní, byl jsem navštívit přátele.. a to mýdlo.. " vlastně si nebyl jist, jestli začal větu dobře, snad, kdyby ji vůbec nezačínal, byl by raději. ".. jsem koupil spíš na jejich popud." drobná lež, ale ani ne tak velká. Skutečně jej jeho přátelé poslali, aby se prošel a něco si koupil, jen splnil co mu řekli. Cyra byla krásná a jak měl možnost zjistit, jsou tu i krásné ženy. Teprve poté si uvědomil jak tu před ním stojí, v noční košili, v mokré noční košili. Jak jej upozornila, že by se ráda převlékla přikývl. Ne! Teď máš říct ne! Kam se poděla tvá svůdná nálada, Artë?! Ne! panika hlasu v jeho hlavě jej pobavila, ale na výrazu nedal nic znát. Naštěstí se v tomto dokázal limitovat na své myšlenky. "Vidím a neměj strach, zůstanu otočený." pohledem zůstal u jejích očí, i když si hlas v jeho hlavě rval pomyslné vlasy, aby jej dokázal donutit oči sklopit níž a prohlédnout si ji celou. Artë však místo toho udělal krok zpět k vrbě a otočil se dívce zády, plně se ponoříc do vlastních myšlenek. Opřel se rukama o kmen a rozhodl se času využít, aby si trochu protáhl záda. Přece předtím, než jej vyrušila byl uprostřed protahování se. Netušil co má dívka všechno na mysli, že jej snad čeká série otázek, vlastně čekal, že bude ticho a Avalan se mu už neozve a až se rozhodně otočit, bude dávno pryč. Nebo bude lepší herečka a zašeptá že můžeme a pak se otočíš a ona bude nahá v tom jezeře. Nebylo by to lepší, Artë?

"Klidně bych se tebou nechal utopit." V hlubokých modrých očích se mihlo překvapení, zmatení a náhle i jakási odpověď na nevinně pronesenou lichotku, skrývající se za těmi slovy. Přísahala by, že v tu ránu zrudla ke kořínkům světloulinkých vlasů, tváře sálaly horkem a špičky oušek na tom nebyly o nic lépe. "Proč... Proč bych..." Zmateně se usmívala pro sebe, už pomalu přecházela na to typicky dívčí culení, sladké, slibující další příval rozpaků, pokud její otázku zodpoví pozitivně nebo ještě lépe - dalším komplimentem. "Proč bych tě měla topit? Nic jsi mi neprovedl," vydechne přebytečný vzduch z plic, ani si neuvědomila, že se jí hromadí uvnitř dýchacích cest a po celou dobu ho akorát zatajovala. Proč na ni působil tak zvláštně? Proč se jí kvůli němu třásly prsty, které radši stáhla, stiskávajíc je do malých pěstiček, aby zakryla jeho vliv na ni? A proč se tak hloupě usmívám? S chlapci neměla tolik zkušeností, vlastně byly vcelku bídné a nijaké, neboť v sobě nenalezla tolik sebevědomí jako její bratr, lamač dívčích srdcí. Z části za to mohla její přebujelá fantazie, ve které žila. Namísto hloupých narážek a obyčejných gest zaměřovala svou pozornost na hvězdy a představovala si, jak bude usínat za naslouchání hlubokému hlasu vyprávějícímu příběhy každé z nich, z těch třpytivých bodů na nebesích. Jak by natahoval prsty, aby obkresloval vzory, které by viděli jen oni dva, nikdo jiný. Jak by si kvůli ní vymýšlel tajuplný, fantazií protkaný příběh s dojemným koncem o milencích proplouvajících mezi hvězdami, probírajíc se jí dlouhými vlasy. Nebo jak by přesně něco takového prováděla ona jemu s jeho hlavou uloženou v klíně, zatímco by se mu vískala ve vlasech pod noční oblohou. A proč na to myslíš zrovna teď, hm? Protože před tebou sedí pohledný muž a skládá ti k nohám komplimenty? Zrudla ještě o něco víc, teď už definitivně připomínala rajče. "O-omlouvám se, j-já... jen..." Neměla slov, ale lhát mu? Zamlčet se? Ne, to nebyl její styl. "Zamyslela jsem se," pípne tiše, hledíc do země namísto toho, aby mu opětovala pohled. Snad jí příliš zmítala obava, že by nakonec v jejích očích zahlédl to, na co myslela. Co si představovala. Byla to jen hloupá představa, nic víc. A on do ní nepatří... Protože jsem na to moc velká nešika a nejspíš bych celý příběh popletla. Nebyla to pravda, ale přiznat si to nahlas? Jak by to jen šlo. Pokud si na něčem dávala extrémně záležet, bylo to vyprávění, hra s fantazií, vymýšlení vlastních příběhů, v nichž figurovali bájní tvorové, emoce... strašidýlka. Strašidýlka jako ona.

"Moje uši, že?" Jistě, co taky jiného. A přesto se neubránila tomu se jich dotknout, promnout si špičky a nakonec je schovat pod vlasy. Nikdy se nestyděla za to, kým je, neexistoval k tomu jediný důvod. Ale také na některých vílách viděla, že ji odsuzují za to, kým je. Vznešené víly disponovaly mocí větší než mnohé jiné a často se povyšovaly nad ostatní. Byly něčím víc. Přitom Avalan si připadala zcela obyčejná, byť vládla mocí nad chladem, ledem. Zmateně pohlédla na mističku tvořenou z pacek, když jí bylo sděleno, aby si mýdlo nechala. "A-ale koupil sis ho." Tichá námitka splynula z jejích rtů se stejně zmateným tónem, jaký odrážely její oči. Nerozuměla tomu. Proč by jí ho nechával? "A-ale je s fialkami," zkusí to znovu, jako by snad právě toto tvrzení mohlo vyvrátit jeho předchozí motivaci ponechat jí kus, co kdysi vypadal přepychově. Nyní? Trochu jako zubožený příbuzný s amputovanou nohou. Vyvolával víc vlnu lítosti než štěstí, že si ho můžete ponechat doma. Přesto neexistoval jediný důvod, proč na něj zanevřít a přesně to měla Avalan v plánu - otevřít mu dveře a pozvat ho dovnitř se vší pohostinností. Nepatřila k materiálním osobám, ale mýdlo si ponechá uložené v bezpečí. A každý večer, když kolem něj bude procházet, si vzpomene na Artëho, jeho roztomilý, chlapecky laděný úsměv, na vějíř vrásek, který mu dodal jiskru do očí, na melodický smích. Chováš se jak bláznivka jedna zamilovaná, napomenul ji hlásek rozumu a Avalan, jako poslušná žačka, ho rychle zahnala potřesením hlavy. "Nechovám," šeptne do ticha, což mohlo vyznít poněkud komicky, protože nebylo na co reagovat. Nechovám, protože nejsem. Je hodný, milý... hezký. Ale já nejsem zamilovaná! Mít tu moc, ještě by přibylo dupnutí, ale takhle se odvděčila pouze drobným trhnutím hlavy na znamení, že rozhovor s rozumem je u konce. "Promiň mi to. Občas... mluvím sama pro sebe. Někteří to považují za bláznovství. A-ale já nejsem blázen! I když... to by asi bylo něco, co by blázen řekl, že?" Nešika... opět... Jen nad tím sklopila hlavu, určitě si o ní vytvořil podivuhodný obrázek, proti němuž měla marnou šanci bojovat. Nebyla don Quijote, aby se rozeběhla proti větrným mlýnům. "Setkáme... příště?" Příslib, tichý příslib opětovného shledání. "Chceš... O-opravdu se se mnou chceš znovu setkat? I když víš, co jsem zač?" Nikoliv kdo ale co - malá hloupá nešika. Malá víla, která se přerazí o vlastní nohy, když bude běhat ve vysoké trávě. Malá... rebelka. "J-já... já se s tebou setkám ráda." Znovu se ta proklatá červeň objevila na jejích tvářích, zářila do dálky radostí z nově objeveného přítele. Z někoho, kdo si cenil její přítomnosti ve svém životě, byť jen na krátký okamžik. Komu nevadila její nešikovnost. Kdo by ji měl... rád?

"Rusalko..." Pokud se předtím červenala, nyní už doslova plála horkostí, div že se nevznítila, nebo z ní alespoň nesálala pára putující vzhůru k oblakům. "Tak mě ještě nikdo nikdy nenazval." Její první přezdívka a Avalan si ji už nyní zamilovala jako nic předtím. Rusalka...Klidně by se mnou nechal utopit... Stálo jí to veškeré úsilí radostí se neprotočit na místě, ale takhle si aspoň hupkala bosá v písku, stavíc se na špičky, aby vzápětí dopadla na celá chodidla. "Hlavně hvězdy," přizná se ke svému milovanému koníčku. "Baví mě je pozorovat... hledat za nimi příběhy... a obrazy, které ostatní nevidí. Sledovat, jak se čas od času jejich poloha změní a objeví se nové, ještě neprozkoumané, kterým mohu dávat jména, přibližovat je každému, kdo je... ochoten naslouchat." Už tehdy věděla, že pokud by ji kněžka neuznala jako vhodnou adeptku, pak by se věnovala astronomii. Objevovala by další hvězdy, pojmenovávala souhvězdí a sledovala, jak se jednou za čas objevují přímo nad její hlavou. "Takže dlouho do noci bývám vzhůru a zapisuji si veškeré poznatky o nich... všechno, co mě napadne. Ale pak... usnu. A když se probudím... vypadám jako..." Rusalka? Sotva. "Strašidlo." Vůbec ne jako učednice kněžky. "Máš... Máš taky rád hvězdy, Artë?" Bylo to poprvé, kdy ho oslovila jménem. A přesto znělo tak nějak... správně. Vyslovovalo se hladce, jednoduše a Avalan z něj měla radost. Klidně by ho zopakovala znovu, kdyby se nejednalo o naprosto dětinský kousek. Naštěstí se zdálo, že patřil ke gentlemanům a Avalan byla ráda, že ji přerušil dřív než byla schopna vypustit nějakou hloupost. "Děkuji. Vážím si toho, Artë," věnuje mu šťastný úsměv, než jí nabídl pohled na svá záda. Znovu se neubránila dlouhému pohledu jeho směrem, sledujíc více než viditelné jizvy, které představovaly zlo. Jak někdo může být něčeho takového schopen? Chtěla se zeptat, drala se jí ta otázka na rty, ale něco jí nabádalo k okamžité otočce, k odvrácení pohledu a vydechnutí dřív než spustí svou. Není to má starost. A on... Artë... určitě by nebyl rád. S poslední myšlenkou, ačkoliv se u ní mračila jako deset čertů, se taktéž otočila, popadajíc oblečení do náručí, aby poodešla o něco dál, skrývaje se za další z řady vrb, které zde rostly. Ani ne tak kvůli tomu, že by Illyrijci nevěřila, ale kdokoliv se mohl nachomýtnout kolem, až by si přes hlavu přetahovala šaty a užít si tak výhledu na její odhalené tělo. Mokrou noční košili, z níž se soukala, jak se jí stále lepila k tělu, přehodila přes jednu z větví, aby se později zahalila do tmavě modrých šatů sepnutých stříbrným páskem tvarovaným malými hvězdičkami - něco, co jí naprosto odpovídalo. Látka se jí na některých místech stále tiskla k tělu, ale rozhodně by měl větší problém zahlédnout křivku jejího těla. Mýdlo opatrně položila tak, aby neroztálo na slunci, ale zároveň na něj nezapomněla, až si bude košili zase brát s sebou. Snad aby ho nevyděsila, se blížila z boku, naklánějíc hlavu tak, aby ji případně zahlédl periferním viděním. "Už se můžeš otočit," věnuje mu radostný úsměv, než usedne na blízkou větev, která rostla dostatečně nízko, aby působila jako přírodní lavička. Chvíli ticha nechala rozprostřít mezi nimi, zatímco se kochala výhledem na jezero zalité sluneční září. Ale přesto všechno to byla Avalan a ta měla pokaždé tunu otázek. "Můžu se zeptat... odkud jsi?" Nechtěla předpokládat, předpoklad znamenal urážku. A Avalan toužila po jeho úsměvu, nikoliv mračení. Tvrdil, že místní není. Ale chtěl se s ní zase vidět. "Znamená to, že do Cyry létáš pravidelně?" Zvědavost v ní rostla o to víc. "Za dívkou?"