Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Měsíční jezero

+2
Veragin Baldimmor
Kotlík
6 posters
Goto down
Kotlík
Kotlík
Admin
Poèet pøíspìvkù : 113
Join date : 06. 04. 18
https://otherkion.forumczech.com

Měsíční jezero Empty Měsíční jezero

24/4/2020, 15:23
Měsíční jezero Jezero

Jezero, které se sice nemůže svojí velikostí rovnat ani s tím nejmenších z cyrských jezer, ale to mu neubírá na významu. Samotné jezero se nachází pod útesy, na kterých je vystavěno město Heden a je známé pro svoji čistou vodu a i vodní hladinu, která často působí jako zrcadlo. Díky této vlastnosti získalo jezero své jméno, neboť by snad nikdo nerozeznal rozdíl mezi měsícem na obloze a měsícem na vodě, kdyby ho sledoval v odrazu. Jezero je oblíbeným místem pro plavce, ale i pro rybáře, nemluvě o zamilovaných párech, co se rádi prochází při měsíčku a sledují až kouzelný zrcadlový efekt.


Naposledy upravil Kotlík dne 3/5/2020, 11:07, celkově upraveno 2 krát
Veragin Baldimmor
Veragin Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 18. 04. 20
Age : 478
Location : Illivenas

Měsíční jezero Empty Re: Měsíční jezero

24/4/2020, 21:55
<<<

Jak dlouho tomu bylo? Týden? Dva? Nebo celý měsíc? Nebyl si jist, když s pohledem k nebi pomalu kráčel směrem k Hedenu. Zbláznil se, nebo možná jen potřeboval vědět, že se ten den skutečně stal. Jak pomalu postupoval vpřed. Ve svých obyčejných kalhotách, bílé košili, kožené vestě. S mečem na opasku u pasu, s kytarou na popruhu na zádech. Batoh přes rameno. Zbláznil jsem se. Je to příliš dlouho. Byl zcela přesvědčený, že dávno zapomněla, žena jež před dlouhými dvěma měsíci líbal pod stromem v nížinách. Žena jež jej doháněla v myšlenkách, jež napadala jeho sny a provázela jeho písně po jeho cestách, ať se hnul kamkoli. Dívka, která jej táhla zpět do Fiplinu a donutila jej opět kráčet pod parným sluncem vysoko na obloze po jejím království. Nevěděl zda ho nohy vedou tímto směrem, protože nějaká síla tuší, že ji potká a nebo je to jen přání jeho duše, aby viděl po letech opět Heden? Město ve kterém poprvé pokusil vzdát se svobody a žít se ženou, kterou miloval? Opět k němu míří, kvůli ženě. S jeho vlasy si pohrával vítr a on cítil jak jej postupně svazuje pocit minulosti. Hned co měl město na dohled cítil ostré trny, zabodávající se hluboko do kůže, i když jeho tělo bylo zcela volné. Cítil zvláštní pocit, který jeho kroky nakonec odvrátil od města a namířil je k jezeru. Hlavu měl plnou myšlenek, křičících jednu přes druhou a přesto v sobě našel jednu, která byl hlasitější. Místní jezero nikdy nenavštívil a je to dlouho co naposledy plaval. Osvěžení mi po dlouhé cestě neuškodí a není důvod, abych k tomu nevyužil jezero. postupně z hlavy dostal i Haidu, která ještě před chvíli jeho mysl zaplňovala milými a srdce rozechvývajícími myšlenkami na něžný a rychlý poslední polibek, který si navzájem darovali tehdy v nížinách pod stromem.

Konečně se dostal až k jezeru, dávno se slunce zhouplo k západu a nebe pokrývaly červánky, které se odrážely v zrcadlové hladině. Věnoval tomu pohled a věděl, že neudělal chybu když toto místo vybral pro svůj odpočinek. Ani teplá postel se nevyrovná výhledu na hvězdy, nebo snad jen pohled na jejich odraz na dokonale klidné hladině jezera. Došel na břeh a odložil si své věci, stejně jako předtím si sundal svou vestu a i když byl původně rozhodnutý si zaplavat hned jak přijde, rozhodl se počkat do tmy. Koupel pod hvězdami, jakoby se pohyboval ve hvězdách. Ta představa se mu líbila a ujal se jí. Odložil si své věci a nasbíral si v okolí dřevo na oheň, aby se později v noci mohl zahřát - občas si děkoval za původ, který nakonec měl, že jeho magie ho dokázala, alespoň takto zahřát a dělat něco užitečného. Jakmile vše nachystal slunce už bylo za obzorem, ale stále ještě nebyla tma, naopak, nebe bylo stále pokryté rudými červánky, které postupně ustupovaly černo černé tmě a jejím hvězdám a měsíci. Zapálil oheň, který se nakonec v jeho ohništi krásně rozhořel a jeho plameny mu osvětlovaly v šeru tvář teplým oranžovým světlem. Natáhl se pro svou kytaru a začal tiše vybrnkávat některé ze svých melodií, tiše si do nich mrmlal text. Nečekal společnost, pouze klidný večer, večer plný hvězd a plavbu mezi nimi v jezeře. Přesto se nyní zabral do vybrnkávání neznámé melodie do jejíž rytmu si broukal možná slova. Skládal? Možná. Snad další ódu na hvězdy, nebo jen ukolébavku pro nad jezerem usazený Heden. Sám nevěděl a přesto to v něm vzbuzovalo milý a pokojný pocit, který jej nutil k lehkému úsměvu.
Haida Ara Valdrinor
Haida Ara Valdrinor
Poèet pøíspìvkù : 20
Join date : 27. 03. 20
Age : 28
Location : Fiplin

Měsíční jezero Empty Re: Měsíční jezero

24/4/2020, 22:46
"Ale vaše jasnosti!" Káravý hlásek naléhavě sykl směrem k tmavovlasé mladé ženě a jejího pokusu přetáhnout si přes hlavu jednoduché šaty bez výrazných ozdob, jaké se hodily pro obyčejnou služebnou, nikoliv pro princeznu. "Nikdo se nic nedozví, pokud nikomu nic neřekneš, Ingenn," napomene osočující se komornou, která se právě pokoušela zaujmout výhružný postoj pomocí rukou zapřených v bok. Hezké gesto, které však na Haidu poněkud neúčinkovalo - ostatně když si něco usmyslela, většinou to dotáhla do konce. A dnešní večer byl přesně jedním z těch, které lákaly ke koupání v Měsíčním jezeru rozprostírajícím se pod hlavním městem. Luna se měla brzo rozzářit mezi hvězdami v úplňku a Haida čekala až příliš dlouho na to, aby si splnila tradici páchanou od šestnácti let. "Je to kousek. Nejedu na druhou stranu Fiplinu," zkusí to na ni po dobrém, aby si nepřidělávala zbytečné vrásky. O to většího se jí však na oplátku dostalo zamračení od pohledné blondýnky kypřejší postavy, která se rozhodla princezně vyhubovat po svém. "Ano, ale jak vás znám, pojedete sama. Nebo s vámi budou sirové Adrill a Odinn?" Při vyslovení jména staršího z dvojice se blondýnka zapýřila, růžová jako rajské jablíčko. Haida by musela být slepá, aby si nevšimla, jak Ingenn po jejím blízkém příteli pokukuje už nějakou dobu, ale pokaždé se v jeho přítomnosti chovala ostýchavě, postrádajíc svou typickou ráznost, pro kterou si ji dědička trůnu zamilovala. I teď, při pohledu na narůžovělou blondýnku, se musela pousmát jejím myšlenkám na vybájeného prince, kterému nechyběl kůň ani meč visící u pasu. "Bude se mnou Alastair, to stačí," dodá na poslední chvíli, upevňujíc si korzet tak, aby působila jako jen další služebná. I dlouhé tmavé vlasy si namísto složitého účesu ponechala rozpuštěné, jen dva pramínky spletla do sebe, aby jí nepřekážely ve tvářích. "Vaše jasnosti!" Další syknutí, které Haida oplatila tichým dívčím zahihňáním se, protáčejíc se před Ingenn v sukni odhalující jezdecké holínky, které pro ni byly typické. "Dám na sebe pozor, Ingenn. A co ty víš, třeba potkám toho pravého," mrkne na ni ještě před tím, než otevře dveře, vyplazujíc na svou služebnou jazyk, za což se jí dotyčná odmění výhružně zvednutým ukazováčkem, mávajíc s ním ve vzduchu na znamení ty, ty, ty!, ale než se stačila nadechnout, Haida se otočila na podpatku, rozebíhaje se dlouhými chodbami ke schodům vedoucím do křídla určeného služebnictvu. Odtud vedla zkratka do stájí, kde už na ni čekal její věrný společník Alastair. "Chceš si vyjet za dobrodružstvím, chlapče? Slibuji, že tam bude pro tebe dost čerstvé trávy." A pro mě... snad další chvíle uspořádat si myšlenky a myslet na někoho jiného než Ragiho. Nostalgický, přesto do jisté míry spokojený úsměv se objevil na rtech, když svého vraníka poplácala po mohutné pleci, strojíc ho na cestu. Žádné zbytečnosti, jen to nejnutnější s nejjednodušším vzhledem, protože nějaké znaky Fiplinu a královský erb vyleptaný do sedla, to se jí teď dvakrát nehodilo. No ta bene to považovala za hloupost. Ragi... Kdepak se asi teď nacházíš?

Od jejich setkání uběhly dva měsíce a každý den to byl právě on, kdo si vybíral první i poslední myšlenku. Usínala s jeho jménem na rtech, nechávala si o něm zdát, aby se druhý den ráno probouzela s úsměvem, byť poslední dobou poněkud melancholickým, přemýšlejíc nad tím, kam se asi vydal a zda o něm ještě uslyší. Lhala by, kdyby tvrdila, že jí jeho temné oči neučarovaly. Že jí nebraly dech a srdce se nerozskočilo pokaždé, když si vzpomněla na jeho úsměv. Zloděj, pousměje se nad tou myšlenkou, koutky zvedaje tichým pobavením, když pobídla koně ke klusu, aby co nejdříve opustili brány paláce a později i samotný Heden, sjíždějíc dolů po stráni, aniž by hleděla na vyšlapanou cestu, ale razila si tu svou skrze vysokou trávu dolů směrem k jezeru. Už z výšky nešlo přehlédnout lesknoucí se plochu, na níž se odrážel úplněk a hvězdy, které kousek po kousku posázely nebe jako nehybné světlušky. Jako malá se k nim věčně natahovala, toužila je chytit, ale do dlaní nabrala pokaždé jen prázdnotu. I teď, jen tak z principu, se pokusila natáhnout se výš, mnohem výš než tehdy, i když pokus to byl stejně marný jako tehdy. Nic se nezměnilo, ujistí se v duchu, než patami pobídne Alastaira ke cvalu, obcházejíc jezero ke keřům, za nimiž rostl párek vrb, kde si snadno mohla přehodit šaty přes jednu z větví a vysvléknout se. Díky částečnému porostu okolo břehu si tak ani nevšimla ohniště, které kdosi založil. Myšlenkami u Ragiho, jeho úsměvu, očí, zpěvu i hry na kytaru, nevnímala svět kolem sebe - proto ji ani nepřišlo zvláštní, že si u břehu kdosi vyhrává, pobrukujíc si s ním. Seskočila, tlumíc dopad hustou trávou ševelící pod kopyty vraníka, hned se zbavujíc veškerého oblečení, co měla na sobě. Korzet, košile i sukně jako taková letěly dolů a Haidě zbyla v chladném večeru jen lehká košile odkrývající holé paže, jejíž spodní lem sahal sotva ke kolenům. Broukajíc si dál melodii, postupně přecházející na píseň, kterou ji hudebník vyprovázel, skopla boty ke kořenům, bosky ťapkajíc po břehu k prvním vlnám křišťálově čiré vody. Až nyní její pozornost zaujalo praskající dřevo a plameny laskající vzduch, vytvářejíc mihotavou podívanou. Ruce, jimiž si pročesávala dlouhé kadeře, spustila pomalu k bokům, očima se zaměřujíc na rozmazanou postavu v dálce. Ten někdo ji připomínal Ragiho. Hrál jako Ragi. Broukal si jako Ragi. Můj Ragi. Ale to nemohla být pravda, uběhla jen krátká doba, pro něj zcela jistě. Ale přesto nemohla odolat. Musela zjistit, jestli je to on. Mezi prsty se zalesklo světýlko - její moc se probudila k životu, aby si posvítila. Najednou voda nestudila tak, jako předtím. A ani její srdce netlouklo klidně jako pár minut nazpět. Krok vpřed, voda objala její lýtka téměř po kolena, jak se břeh svažoval. Nechtěla blíž ale zároveň jí něco neodbytně lákalo jako dítě visící očima na sladkostech. "Nejsem dokonalý člověk. Je spousta věcí, které bych si přál, abych neudělal..." Do ticha zarecitovala slova písně, kterou jí zpíval. Při které na ní upíral oči, jako by viděl až na dno její duše. A ten důvod jsi ty... Řekni to... Přistoupila ještě blíž. Osud tomu však nechtěl a dokud nebude znát odpověď, nedostane se dál. Hladký písek ujel pod její nožkou a Haida žbluňkla do vody, až se nad ní hladina zavřela. Jen mihotavé světýlko na moment odhalovalo, kde se nacházela, než se s hlasitým nádechem a ne zrovna estetickým prskáním vynořila na vzduch.
Veragin Baldimmor
Veragin Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 18. 04. 20
Age : 478
Location : Illivenas

Měsíční jezero Empty Re: Měsíční jezero

24/4/2020, 23:56
Seděl na břehu poměrně dlouho a brnkal na kytaru, struny se mu míhaly pod prsty a jeho oči byly pevně zavřené, když postupně broukal nějaká nesourodá slova, která se snažil přetvořit do písně, kterou se snažil po celou dobu složit. Nevnímal své okolí a snad i kdyby se soustředil, tak by mu nakonec zcela unikl fakt, že se blíží kůň s jezdcem. Díky vílímu sluchu by mu to jinak neuniklo, ale jeho myšlenky byly zaměřené jen na melodii, na praskání ohně a na ticho, které jej jinak u jezera obklopovalo. Soustředil se na jemné brnění v prstech, které se ozvalo pokaždé, když jimi zahrál na struny své kytary. Cítil jejich jemné chvění, když přehmatával akord a jejich tiché doznívání jej šimralo v uších jak nechával jejich tón dál znít do ticha. Jeho soustředění narušil až poměrně tichý zvuk vody. I když doposud zcela ignoroval svět kolem sebe, nyní jakoby procitl a napjal svaly, chvíli uvažoval zda snad za jeho zády je někdo kdo by jej chtěl napadnout a na moment propadne myšlence na plán obrany, zatím však pouze narovnal záda a dál brnkal na kytaru, i když se již soustředil na úplně něco jiného, než byla samotná hra. Byl připravený sáhnout po meči, který byl nyní odložený vedle něj a vytáhnout jej s pochvy, aby byl schopen se bránit, kytaru by odložil stranou stejně rychle, jako by dokázal vzít meč. Chvíli čekal a možná udělal dobře. K jeho uším dolehl slabý a velmi známý hlas. Jakoby znovu měl před sebou ty divoké oči, jakoby snad před ním opět stála a točila se dokola, aby mu ukázala, že je dostatečně atraktivní - kdyby snad nemohl vidět, že taková skutečně je. Pocítil jistý druh naplnění a zával určitého strachu, který jej na moment zcela pohltil. Ale než stihl skutečně zareagovat ozvalo se hlasité šplouchnutí. Odložil kytaru a prudce se otočil, ale jediná věc kterou stihl zahlédnou, byly maximálně kruhy na hladině, jak pod nimi zmizela nějaká osoba. Udělal krok ke břehu, když se Haida vynořila jako správný vodník s vlasy připlácnutými na obličeji a košili nalepenou na těle. Polkl a zastavil se mu na moment nádech. Nebyl si jist, co přesně chce nyní říct, ale to co chtěla slyšet, to rozhodně nebude. Nadechl se, aby uklidnil myšlenky a zároveň je nějak utřídil, aby první slovo neobsahovalo "prsa". Protože i on je pořád ještě jen muž. "..Ten důvod jsi ty." pronesl nakonec se smíchem. Nemohl skutečně uvěřit tomu, že se potkali, dokonce ani tomu, že je teď před ním jen v košili, která je na ní nalepená tak tence, že vidí každou křivku jejího těla. Víš vůbec jak je těžké udržet pozornost, Haido?

"Copak to tu vyvádíš? Neměla by jsi být v paláci?" zeptá se ji s pozvednutým obočím. Nemohl popřít, že byl skutečně rád, že ji vidí. Srdce mu při pohledu na její milou tvář, byť oblepenou mokrými vlasy. Nemohl říct nic určitého, al byl rád, cítil opět ten hřejivý pocit, stejně cítil šimrání na rtech - jakoby snad cítil ještě ten polibek, který byl dávno přes dva měsíce na rtech. Zvedl ruku a prohrábl si vlasy, pohled na moment sklonil k zemi. Bylo to déle, než jsi mohla čekat, ale méně než jsem čekal já. pomyslel si. Najednou si připadal špatně, pociťoval potřebu omluvit se jí. Svým způsobem se nyní styděl za svůj slib a přemýšlel, zda ještě stále má podobné pocity jako měla před těmi dlouhými týdny pod stromem. Rozechvívá jeho přítomnost její srdce jako předtím? Vykouzlí ji na tváři úsměv? Bude ji moci znovu políbit? Bude ji moct obejmout? Zvedl pohled a zadíval se ji do očí, plný představ a zároveň očekávajíc cokoli, jen ne to co by nyní skutečně chtěl. "Omlouvám se, byl jsem pryč déle.." nedořekl, nechal vyznít do prázdna. Vlastně nevěděl co chce říct, že odcházel bez plánu vracet se. Že se ve skutečnosti snažil jít ještě dál a na mnohem déle, ale stejně se vrátil? Vrátil se protože pociťoval stesk? Chyběl mu její dotek na rtech, vůně jejích vlasů? Proč vlastně, proč se vrátil. Další pohled stranou. Nejistý co chce vlastně říct - v takové situaci už dlouho nebyl. Rozhodl se upustit od tématu, zmaten vlastními myšlenkami. "Hvězdy jsou dnes krásné, myslím, že můj nápad na plavbu mezi hvězdami neskončil jen v mojí hlavě." odmlčel se. "Nejdříve starý přítel, nyní plavba ve hvězdách, co to bude příště Haido? Déšť?" pohlédl na ni těma temně hnědýma očima a opět udělal krok ke břehu jezera. Chtěl ji? Potřeboval ji. Proč? Netušil, ale tak nějak doufal, že mu vyjde vstříc, že jej obejme. Že nezakřičí a neuteče. Někde v hloubi duše doufal, že skutečně čekala, že nezapomněla na jeho jméno tak, jako on nezapomněl na to její.
Haida Ara Valdrinor
Haida Ara Valdrinor
Poèet pøíspìvkù : 20
Join date : 27. 03. 20
Age : 28
Location : Fiplin

Měsíční jezero Empty Re: Měsíční jezero

25/4/2020, 00:39
Všechno se seběhlo tak rychle. Příliš rychle na její vkus. Namísto hvězdného nebe čelila tváří v tvář ledové vodě, kterou se pokoušela vykuckat z plic. Ostatně nalokat se jezerní vody nepřinášelo úlevu jako spíš protivné pálení v plicích. Konečně nabrala víc kyslíku jak molekul vody, stahujíc si dlouhé tmavé vlasy z tváře, kam se jí mokré prameny nalepily, zastávajíc roli mořských chaluh. "Mám... huh... pocit... že..." Zpočátku bojovala o každé slovo, nikoliv ani tak díky Ragiho přítomnosti nebo skutečností, že se opravdu jedná o něj a ne o výplod její fantazie, jako spíš kvůli posledním pokusům vydýchat žblunknutí a andělíčky, kterých se pod hladinou nalokala. "... Momentálně tím důvodem nejsem já, protože vypadám jako vodník než..." ... Cokoliv přitažlivého, ale než aby to dořekla, přidala se k jeho smíchu. Jakákoliv vodní rusalka proti ní připomínala tu nejhezčí dívku široko daleko a Haida musela uznat, že tmavé prameny lepící se na tvář a krk nepůsobily dvakrát atraktivně. Rychle si je smotala dohromady, ždímaje si z nich přebytečnou vodu, dokud se nezdály alespoň natolik vlhké, aby se nebála připomínat ženu namísto příšerky z dětských pohádek. "Přiznávám, že takové entré není mé v povaze. Můžeme alespoň předstírat, že jsi to neviděl?" Tvářit se, že se nic nestalo, by bylo poněkud hloupé vzhledem ke skutečnosti, že byla mokrá od hlavy až k patě a po kolena se ráchala ve vodě jako dovádivé stvoření. Už jen chybělo, aby ho ponoukala sprškou vody, tahala ho do hlubin sladkými slovy a představami, na jaké se nechají zlákat okouzlení mládenci. Chlad se opřel do jejího těla, nohy ji prakticky nezábly, zato paže pokrývala husí kůže - a nejen je. Její tělo odpovídalo na večerní chlad kombinovaný s ledovou vodou a Haida se začala nedobrovolně chvět zimou. Ještě chvíli a patrně to vyřeší kecnutím do vody, vůbec ne po princeznovském způsobu, aby se alespoň částečně zahřála aklimatizováním pod hladinou.

"Zníš jako Ingenn," pohlédne na něj téměř vyčítavě, než se vzápětí ozval její dívčí smích, to tiché hihňání určené zlobivým cácorkám pokoušejícím svůj osud. "... Má služebná," dodá na srozuměnou, aby si ji nespletl například s nějakou vznešenou přítelkyní s celou řadou titulů. Nebo vychovatelkou. Na okamžik se jí na tváři mihlo cosi, co hlásalo do širého světa provinilost, pohledem uhnula a hlavu natočila na stranu s pažemi přitisknutými k tělu v obranném gestu. Měl pravdu - opět. I když nebylo tak pozdě v noci, neměla by se pohybovat venku bez dozoru, byť Fiplin zastával úlohu mírumilovného království, kde se magie netrestala - pak by na hranici skončila i samotná Haida. Přišel jsi mě pokárat, Ragi? Pohlédla jeho směrem zpoza dlouhých řas. Pak bys měl přistoupit blíž. Ani nevíš, jak působivěji by to znělo, kdybys stál sotva na krok ode mě. Nad takovými myšlenkami jí nezbývalo nic jiného než se pousmát. Bláhová, hloupá Haida. "Mám tomu rozumět, že se mám do něj vrátit?" Cožpak mě tu nechceš? Nechceš mě vidět, Ragi? Hravost protkávala její hlas, ale něco v ní rebelovalo proti hodné povaze, toužila křičet, řinčet řetězy a mlátit hlavou o mříže, dokud netuší nářek ve své hlavě. Nechyběla jsem ti? Stihl jsi... zapomenout? Ale nahlas neřekla slovo, mlčela a jen čekala, jak se zachová. Nepotřebovala vysvětlení, důvody jí byly ukradené. Nečekala omluvy - ale přesně té se jí dostalo. "Omlouvám se..." Dech se zatajil. "... Byl jsem pryč déle..." Blázne... můj malý blázínku. Můj Ragi. Konečně vydechla, tentokrát však s neskrývaným úsměvem. Nešlo ani tak o pobavení jako o upřímnost, kterou slýchala v jeho hlase. Vážně se jí omlouval za něco takového? "Dva měsíce," opraví ho tichým hlasem bez výčitek. Nekřičela, neexistovala potřeba zvyšovat hlas, ječet na něj a dokonce mu délku odloučení otřískat o hlavu. Důvod ke zlobě? Ne, nemohl být. Nemohl vzniknout, natož existovat. "Byl jsi pryč dva měsíce..." Ani tehdy nezaznívalo nic negativního z jejího hlasu jako spíš... úleva. Čirá úleva plná štěstí, že se vrátil. Že nezapomněl. "Myslela jsem na tebe každý den. Každou noc." Každý sen patřil tobě. Každé ráno. Každý večer. Přikročila o něco blíž, obcházejíc jezero po okraji, kde nehrozily hloubky, které by nemohla přebrodit. Každý její krok doprovázely vlnky rozpíjející se po hladině, dokud nestála o něco blíž. Pro víly čas vypadal jinak. Co se lidem zdálo jako dlouhá doba, pro ně znamenalo jen okamžik, mihnutí oka. "Vrátil ses. Našel jsi mě. Jak jsi slíbil," zašeptá potěšeně, opravdu šťastná tou skutečností, že se shledali dříve než si sama myslela. Věřila na roky, možná i dekády. Déšť? "Možná. Možná déšť, možná bouře..." Hlavně, když budeš se mnou. Její oči se vyptávaly, prahly po odpovědi, jejíž otázku ještě nestihla vyslovit. Stále se chvěla, na její kůži vyskakovaly náznaky reakce na chlad. "Dnes ale neprší..." Ne, dnes jim luna s hvězdami zářila nad hlavou a osvětlovala scenérii, pro jakou by zabíjel každý romantik. "A my máme pro sebe celé jezero..." ... Byla by škoda ho nevyužít, naznačoval její pohled, když učinila krok nazpět poslepu, díky čemuž se jí hladina začala dotýkat stehen, posouvat se výš, až se i lem košilky pomalu nadzvedával, tvoříc tak zvláštní poloprůhledný květ kolem ní. "Našel jsi mě... Ale teď... mě ještě musíš chytit," dodá s hravým zavýsknutím, hopkaje na špičkách, aby stále zůstávala dostatečně viditelná nad hladinou. Čím dál se od něj posouvala, tím ve větších hloubkách se ocitala. Naštěstí plavání jí nebylo cizí, byť by se nedala nazvat přeborníkem jako spíš průměrně dobrým plavcem. "Když mě chytíš... můžeš mě mít." Můžeš mě mít celou, celičkou. To ale sliboval už pouze její úsměv a jiskra v tmavých očích.
Veragin Baldimmor
Veragin Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 18. 04. 20
Age : 478
Location : Illivenas

Měsíční jezero Empty Re: Měsíční jezero

25/4/2020, 01:54
Ještě stále jej pálily tváře od smíchu, když Haida vykašlávala poslední vodu z toho, jak se nalokala vody z jezera. A zároveň si nemohl pomoc od dalšího menšího výbuch v hlasitý smích, když ještě dodala korunu jeho slovům. Možná právě vypadala jako pořádná vodní žíňka, nebo spíš nějaké strašidýlko, přesto měl pro ni jen obdivná slova, jak se k jeho smíchu přidala a nenafoukla tváře, jakoby to udělala kdejaká výše postavená dáma. Ale i kdyby snad, musel se pokárat za to přirovnání, i když jej neřekl nahlas. Haida nebyla kdejaká dáma. Byla to rozpustilá a divoká princezna s těma krásnýma tmavýma očima, které měl poslední dva měsíce před sebou a ve své mysli, stejně jako její rty a po jejím ponoru do vody nedostane z mysli už ani její tělo, jehož označení v konverzaci mimo svou hlavu nechtěl použít, aby tak dodal sám sobě jistý pocit svého vychování, který si svými myšlenkami na to, jak krásně vypadá již dlouhou dobu podkopával. "Mohu se pokusit to předstírat, ale slíbit ti to nemůžu." pronese na její žádost. Skutečně by rád dělal, že nic z toho co se stalo neviděl, ale viděl. Možná viděl o moc víc, než nakonec chtěla. Možná si ani neuvědomovala co všechno, ale za jeho potemnělýma hnědýma očima nyní nebylo nic jiného. Smích, který mu ulpěl na rtech jako lepivý med a nechtěl ho opustit. Postřehl to, jak se začala třást zimou a udělal další krok ke břehu, zarážejíc sám sebe s myšlenkou, že je ještě stále oblečení a nerad by toto oblečení namočil. Stejně jsem do vody chtěl jít..

Nad její poznámkou se pozastaví. Nedokázal si spojit jméno s žádným povoláním, ve vteřině jej napadla nějaká přítelkyně, ale nakonec mu to bylo vyvráceno tou pravdivou informací. Služebná, která ji zřejmě tahala zpět do hradu. Rozumná žena, ale je rád, že boj prohrála. Že se Haida dostala z hradu ven, že stojí v té zpropadené košili předním po kolena ve vodě, s vlasy přilepenými na tvářích. Mohl by chtít po úplňkové noci víc? Hleděl na ni a musel se na moment zamyslet nad její otázkou. Nad tím zvláštním svazujícím pocitem, který na moment pocítil, když viděl Heden, když slyšel její hlas. Ta drobná trnitá lana, který se mu zarývala do kůže, ale pak byla nahrazena jistým pocitem štěstí a spokojenosti. Tím, že slyší její hlas, to jak k němu promlouvala i to, že nezapomněla na slib co mu dala. Sám sebe překvapoval, když jej myšlenky na ni naplňovaly příjemnými pocity, přesto, že představovala to, čemu kdysi v mládí řekl z bohem. Stále ještě viděl ji a ne její korunu. I kdyby ji snad měla na hlavě, nedokázal by se jí řídit. "Ne, to jsem neřekl." připadal si trochu jako myš chycená do pasti, zaplavila ho nervozita, nedokázal dát najevo jestli je šťastný, nebo nerad, že se sešli tak brzy, nebo že byl pryč jen krátce, či příliš dlouho. Nechtěl říct tu délku, neboť věděl, že jej hlava táhla mnohem dál a na mnohem déle, zatím co jeho nohy jej vedly zpět do Fiplinu a sem k jezeru, byť se bránil. Upře na ni pohled a pouze polkl, když řekla dobu co byl pryč. "Haido.." oslovil ji jménem, ale nepokračoval. Další krok vpřed a už se špička jeho boty dotýkala hladiny vody. Sledoval ji, neuhýbal pohledem, nemohl se odtrhnout od jejich očí, ani od jejich slov. Každý den. Každou noc.. slova mu rezonovala v hlavě. Odrážela se, pomalu se vytrácela a opět se navracela v plné síle. Rád by řekl, že to neslíbil. Skutečně rád by řekl, že to nebyl slib pouze domněnka, možná pokus, ale ačkoli nechtěl nakonec to slib byl. "Slíbila jsi, že mi nebudeš motat hlavu." ani tohle nebyl přímý slib. Nedala mu jej na přímo, ale chtěl tomu věřit, skutečně v tomto ohledu podlehl naivní důvěře, že mu ta žena nepoleze do hlavy, jako to zkoušela teď. Mohl by, mohl by po dlouhé době využít své vílí schopnosti, chytit ji, chytit ji a nepustit do doby, než skutečně slíbí, že mu hlavu motat nebude. S jejími dalšími větami už tak nějak začínal chápat kam směřuje. Aniž by si to uvědomil zvedl ruku a rozepnul poslední knoflík, který držel jeho vestu zapnutou.

"Nejsme děti, Haido." on rozhodně nebyl, byl dospělý a starý na to, aby si hrál na kočku a myš. Možná až příliš starý na to, aby na takovou hru přistoupil, ale také příliš hrdý na to, aby ji odmítl. Neměla by jsi říkat něco co nemůžeš splnit. stáhl si vestu z ramen a stejně tak šla dolů u jeho košile a jakmile povolil první knoflíčky u krku přetáhl si ji přes hlavu. Nebyl si jist, kam přesně dal své vychování, ale přece - je to už víc než 300 let co naposledy měl tu strašně nudnou hodinu vzorného chování dědice, takže když košile padla na zem k místu kde ležela jeho kytara, dávno neměl výčitky svědomí. Stejně tak když odkopl svoje boty a šli dolů jeho kalhoty, po kterých tu zůstal TÉMĚŘ nahý, pouze v čemsi připomínajícím spodní prádlo. Od klíční kosti, kde naposledy zkoumala vytetovaný symbol královské koruny se mu tetování táhly po celé paži, jindy skryté pod látkou košile. Za celou dobu z ní spustil pohled jen ve chvíli kdy odhazoval košili a pak když se na břehu odrazil a skočil do vody poměrně ukázkovou šipku, aby ji co nejrychleji dohnal, byť nebyla daleko od kraje. Vynořil se až za ní, vlasy si v rychlosti sčísl dozadu a stáhl ji do vody až po její ramena. Jsem jen muž, možná starý na lidské poměry, ale pořád jen muž. Protočil ji ve svém náručí a vzal si to, pro co si musel za plného měsíce skočit do chladné vody, která by kolem něj mohla nyní vřít, jakou horkost cítil na své vlastní kůži. Jak zvedl ruku, aby své společnici podepřel bradu a pak ji políbil. Druhou rukou položenou na bedrech ji přitáhl k sobě. Už dlouho dobu neměl takovou potřebu cítit něčí rty na svých, vnímat něčí přítomnost, nebo snad jen někoho držet ve svém náručí. Odtáhl se od ní a opět na ni upřel ty touhou ztmavlé oči. "Nehodlám si s tebou hrát na kočku a myš, Haido."

Měsíční jezero GwZw
Haida Ara Valdrinor
Haida Ara Valdrinor
Poèet pøíspìvkù : 20
Join date : 27. 03. 20
Age : 28
Location : Fiplin

Měsíční jezero Empty Re: Měsíční jezero

25/4/2020, 13:53
Nožka naznačila úkrok vzad, směr, kterým se mohla vydat, kdyby ji skutečně odmítl. Ji, její přítomnost, její smích, její bytí. "To jsem neřekl." Ne, neřekl. Jeho pohled sympatizoval s její existencí na tomto místě, hřál ji na tvářích, laskal po dlouhé šíji, po každém centimetru odhalené kůže, po siluetě jejího chvějícího se těla. "Vím. Jsem za to ráda," šeptne s úsměvem, potěšená touto skutečností. Nevyháněl ji pryč, ani se nesnažil naznačit, že jsou tři do počtu, kde optimálním číslem byla dvojka. Očividně přišel sám - ta myšlenka v ní vyvolávala určitý pocit bezpečí, ale zároveň si nedobrovolně lámala hlavu nad možností, kolik dívek mu během cest skotačilo kolem boku. Kolika z nich věnoval podobně oduševnělý pohled dotýkající se až dna duše? Kolik z nich jich neodolalo proklatému chlapeckému úsměvu? Na to se tě nebudu ptát, Ragi. Nechci znát odpověď. Snadnější cestou bylo přijmout skutečnost, že je volný jako pták, nepřipoutala si ho k sobě pozlacenými okovy, jako se to stane jejímu manželovi. Nepříslušelo jí jediné právo se zlobit nebo trápit, ostatně si vzájemně neslíbili, že jejich cesty budou stejně počestné. Dva cizinci, kteří nakročili k milenectví, k té podivné formě vztahu, jemuž nejspíš ani jeden z nich nerozuměl pořádně. Když pronesl její jméno, srdce se zachvělo, tlak v hrudi stoupal, zintenzivnil a Haida měla pocit, že se na místě roztříští na tisíce střípků. Jak málo stačilo, aby se usmívala, připomínaje malého zaláskovaného blázínka? Zahráváš si s ohněm, ale budu to já, kdo se spálí. Na okamžik pevně stiskla víčka, zachovávaje si hrdý postoj, s nímž pozvedla hlavu, čelíc mu tak tváří v tvář, byť na stále výraznou vzdálenost, kterou mezi nimi tvořilo Měsíční jezero. "Ne, neslíbila. A ty to moc dobře víš, Ragi," pronese emocemi zastřeným hlasem. S podivem, že si nepotřebovala pročistit hrdlo, čímž by kouzelný okamžik narušila ještě víc než přímou šipkou pod hladinu. Konečně si rozpletla tmavé vlasy, do této chvíle omotané kolem pravé dlaně, aby byla schopna z nich vyždímat co nejvíce vody, ponechávaje je rozpuštěné přes pravé rameno, díky čemuž alespoň částečně zakrývaly kontury vnad odkrytých vodou nacucanou látkou. "Ale možná by ses měl zeptat sám sebe, jestli to nejsi právě ty, kdo v první řadě popletl hlavu mně," připustí tiše další možnost, která se také zakládala na pravdě. Mohl za mnohé. Cítila se s ním jinak a to ji nutilo chtít víc, toužit po dalších zážitcích v jeho přítomnosti, brát si a zároveň dávat - nejen být tou, která se rozdá pro ostatní. Dostávalo se jí něčeho, na co nebyla zvyklá. A Haidě se to líbilo. Jeho obdivný pohled, jeho úsměv plný rozpustilosti, tón hlasu pronášející její jméno smyslnými rty. Jsem v tom až po uši... Hloupé a přitom... Ach, co by si o tom pomyslela matka? "Jsem... opravdu šťastná, že jsi se vrátil. Dřív, než jsem tušila," dodá s náznakem úsměvu. Opravdu čekala jeho návrat za dlouhé roky, nikoliv dva měsíce. Byla to jen náhoda nebo záměr? Osud? Záleží na tom?

Prsty proťala poklidnou hladinu, vytvářejíc na ní celou řadu dalších kruhů, na něž se nabalovaly další a další, jak se hravě dotýkala křišťálově čirého jezera. Hlavu zamyšleně nakloněnou na stranu, tvář částečně skrytou za dlouhými tmavými kadeřemi, jako by skrývala tajemství, které by mu mohla prozradit. "Jeden muž mi jednou pod naším společným starým dobrým přítelem prozradil, že mohu být kýmkoliv." Při těch posledních slovech vzhlédla k Ragimu, pozorujíc ho zpoza řas. "Přítelkyní, známou nebo dokonce láskou jeho života..." Slovo od slova pronášela s efektivní pečlivostí, klidná a přesto rozechvělá, jak vzpomínala na osudný den, kdy se poprvé shledali. Den, kdy si vyměnili svůj první polibek, svůj první slib. "Proč bych dnes nemohla být dítětem? Volná... bez povinností... hravá... divoká..." Jeden večer, kdy nebudu princezna. Pro tebe, pro sebe, pro ostatní, Ragi. S lehce nadzvednutým obočím sledovala jeho výraz, ale pohyb, jakým si rozepnul knoflíček u vesty, ji utvrdil, že se nechal stáhnout její hravou náladou. Dech se jí tajil čím dál tím víc, když na řadu přišlo svlékání, odhalování dalších kousků kůže. Vesta letěla k zemi podobně jako košile, až před ní stál do půl těla nahý. Máš vůbec představu, jak na mě svými činy působíš? Zdálo se proklatě těžké odvrátit pohled v momentě, kdy se vysvlékal z kalhot, ale nakonec se volání rozumu přeci jen podřídila a tvář odklonila na stranu, sledujíc měsíc odrážející se v poklidné hladině do momentu, než se rozčeřil. Teprve tehdy se ohlédla za Ragim, aby zjistila, že dávno zaplul pod hladinu a momentálně si to směřoval rovnou za ní. Stačila jen dvě tempa, aby se dostala o něco dál, přesto za pouhou vteřinu na to prohrála boj. "Hej!" Výkřik doprovodil zvonivý smích, překvapil ji, ale naštěstí nevyděsil - další body k dobru. Kdy jsem je vůbec začala počítat? A záleží na tom vůbec? Najednou se ve vodě nadnesla, jak byla protočena na místě, tváří v tvář Ragimu, jehož blízkost jí opět rozpumpovala srdce ke skotačení. Dech se prohluboval, ale Haida se ho vehementně pokoušela udržet v klidu, ačkoliv to nedávalo smysl. S ním? Nic nedávalo smysl. Stejně jako pocity, které v ní spustily ohňostroj, když si ji přitáhl k sobě pro polibek - takový, jaký si dávají zamilované páry po dlouhém odloučení. Ani ona nezaváhala, byť ji v první řadě zaskočil, pokládaje mu dlaně na ramena, aby s nimi po chvíli vyjela výš po krku až do vlasů, udržujíc si ho tak blízko sebe. Horkost jeho těla ji nutila stejně tak dobře se chvět jako cítit se v teple a bezpečí, kůže proti kůži v ní vyvolávala sladké mámení. Byli si blíž než předtím, doslova blíž. Tak blízko, že se jí ze rtů málem ozvalo nespokojené vydechnutí, když promluvil. "Tuhle bitvu jsem už předem prohrála," přizná se před dalším polibkem, přitahujíc si ho blíž. Tak blízko, jak jen bylo možné - zvlášť tehdy, když se díky vodě vyhoupla výš, omotávaje mu stehna nad boky. "Stýskalo se mi, Ragi... Ani nevíš jak."
Veragin Baldimmor
Veragin Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 18. 04. 20
Age : 478
Location : Illivenas

Měsíční jezero Empty Re: Měsíční jezero

25/4/2020, 15:16
Samozřejmě že věděl, že ten slib mezi nimi nepadl. Že si ani jeden neslíbili, že si nebudou motat hlavu, že nebudou jeden druhému dělat v hlavě nepořádek - on byl možná ten kdo skutečně s tou první kličkou začal. Kdo jako první upřel pohled jejím směrem při slovech písně o jeho milované rodné zemi kterou opustil. Při pohrávání si se strunami své kytary, jakoby znovu cítil jejich napětí pod svými prsty a pak tu jemnou pokožku, když ji tehdy pod stromem pohladil po tváři, poté co si drze vzala jeho polibek. Proč jej tolik uchvacovalo, že si ji drze vzala, aniž by vyčkávala na jeho první krok, ke kterému by se on nikdy neměl? Nebo snad by k tomu nutkání našel za o mnoho delší dobu? Že jej nechala odejít i když to mohlo znamenat, že se nikdy nevrátí. A o to víc jej to lákalo zpět do Hedenu, jít ji hledat. "Možná jsem se do toho vložil jako první." přizná, ačkoli neurčitě. Skutečně mohl jako první pokoušet štěstí, když hrál píseň jen pro ni s pohledem upřeným do jejích očí. Ale přesto by to rád svedl právě na ni. Na její oči a na to jak jej uhranula již svým příjezdem, kdy jej zastihla nepřipraveného, nad jejím skotačením a tím jako moc u ní viděl podobu se sebou samým, když ještě byl zavřený za hradbami a toužil po svobodě, po moři. Nazvěme to kolektivní vinou a přiznejme si, že si navzájem bereme dech. "Šťastná." Šťastná, že se vrátil. věřila snad v o tolik delší čas než jsou dva měsíce? Poprvé za celou dobu jej napadlo, že snad skutečně mohla myslet jen na něj, zda potřebuje vědět, že i on myslel jen na ni? Na moment uhnul pohledem, nebyl si jist co na to říct, zda skutečně chce přiznat něco, čím si není jist, nechtěl dávat planý slib, který nemohl dodržet kvůli tomu jak zbaběle se nedokázal vzdát vlastní svobody. Jak moc by ti zamotalo hlavu, kdybych se teď přiznal? otázku ji položil pouze ve své hlavě, když na ni pohled opět upřel. Připadal si opět pohlcen jejím pohledem i jejími slovy a přesto to na sobě snažil nedat znát. "Jak dlouho jsi chtěla čekat?" místo toho položil otázku jinou, tu která ho zajímala.

Zmínila jejich starého přítele, strom v nížinách, kde se setkali poprvé a všechno tohle začalo. "Nemůžeš být dítětem, protože už pro mě někým jsi, má milá." na jeho tváři se objeví svůdný úsměv a pod náporem její vlastní hravosti sám podlehne myšlence na koupel. Je jen muž a ona je ženou po které nyní touží, ženou, která poslední dva měsíce napadala jeho mysl a nabádala jej, aby se za ní vrátil. A nyní před ním uhýbala a couvala od něj. Nemohl ji nechat beztrestně od něj utíkat a nebyl žádná stydlivka aby s pohledem upřeným do její tváře nesundával jednotlivé části svého oblečení. Vesta, košile - odhalující každé jeho tetování na paži, holou kůži i vypracované tělo dospělého muže. Každý sval zaťatý pod náporem myšlenek na to, jak před ním žena, jejíž rty chtěl dávno cítit na svých dál couvala před jeho osobou. Kalhoty padly vedle košile a bot a vzápětí se ponořil do ledové vody. Obalila jeho tělo, horkou kůži a téměř necítil to, jak ve skutečnosti voda studí a chladí. V hlavě mu hučelo když se vynořil za jejími zády a přitáhl ji k sobě, aby mohl její rty konečně sevřít mezi svými, laskat je jakoby snad jejich chuť postrádal stejně jako vzduch, když se ponořil pod hladinou. Pomalý a přesto naléhavý polibek, který mu dva měsíce v hlavě rezonoval jako nynější touha  po její blízkosti, po doteku na její tváři, po prstech v jejich vlasech a druhé ruce na jejím boku, něžně přejíždějíc na její bedra a přitahujíc si ji blíž, do těsné blízkosti. Vnímajíc každou křivku jejího těla pod látkou obyčejné košile, která byla tím jediným, co dělilo jeho holou kůži od její. "Tak starý a přitom tak slabý v přítomnosti této ženy. Odtáhl se, aby na ni promluvil a na její reakci se stihl usmát - do dalšího polibku, kterým si ho přitáhla blíž. Naléhavost jeho vlastní hlavy, jeho vlastního srdce, jeho vlastních tužeb a potřeb. Její omotané nohy kolem jeho boků - na sílu zastavené vydechnutí nahromaděného vzduchu, které by prozrazovalo až příliš. Ledová voda, kterou necítil a nebyla mu oporou v stoupajícím vzrušení v jeho těle. "Také se mi stýskalo, Haido - vím přesně, jak moc.." promluvil ještě hlubším hlasem, s očima dávno ponořenýma do temnoty, zahalené touhou. Po tváři mu stékalo několik neposedných kapek vody z vlasů a on jen tiše zkoumal rysy její tváře. Stýskalo se mu, myslel na ni, byla jediný v jeho myšlenkách i když potkal jiné ženy a přesto nahlas neřekl nic a znovu ji přitáhl do polibku, bez dalších slov ji natiskl blíž svému tělu s tichým a přesto zřetelným zamručením, když si uvědomil že pod košili nemá vůbec nic. Snažíc se ovládnout sám sebe jeho polibky nabraly na naléhavosti, jakoby snad byla něčím co nyní potřebuje k životu. "Tohle by jsi se mnou dělat neměla.." zamumlal, když se opět odtáhl. Neměla by, on by neměl, ale proč by nemohli?
Haida Ara Valdrinor
Haida Ara Valdrinor
Poèet pøíspìvkù : 20
Join date : 27. 03. 20
Age : 28
Location : Fiplin

Měsíční jezero Empty Re: Měsíční jezero

25/4/2020, 15:55
"Možná je to vina nás obou." Bylo příliš snadné házet chyby na druhého, namířit jeho směrem prst a označit druhého za viníka. Přitisknout na čelo nálepku a bez špetky úcty se tvářit jako neviňátko. Haida byla více než ochotná moudře ustoupit o krok zpět a uznat, že se na přestupku podílela společně s ním. Zaujal ji svými oči, svým úsměv, svými písněmi. Čím jsem zaujala já tebe, Ragi? Snad to bylo postrádáním důstojnosti hodné princezny, snad skutečností, že se nerozpakovala natáhnout se blíž a přitisknout své rty na jeho v opakovaných polibcích, hnaná nepoznanou touhou. "Přiznávám, že jsem se nechala vtáhnout do víru tvýma očima. Úsměvem. Způsobem, jakým jsi se mnou hovořil. Jaké písně jsi mi věnoval, i když jsi nemusel." Nepadaly rozkazy, jen pouhá přání, tužby jejího srdce, která vyplnil. Nemusel a přesto se postaral o její radost, o štěstí naplňující srdce. "Nemáš ani ponětí, jak na ženu jako já působíš," vydechne, zakrývaje si tvář, aby neviděl pocit beznaděje, jemuž propadala čím dál tím víc. Její budoucnost nemohla existovat bok po boku s Ragim, s obyčejným hudebníkem. Její otec si jistě vysnil někoho jiného, ačkoliv ani slovem se nezmínil, že by volba nemohla být čistě na ní. Ale uvázat Ragiho k hradu, svázat ho pozlacenými okovy, hezkými na první pohled, ale trpkými při krátkodobém nošení, o delším čase nemluvě? Připravit ho o svobodu, kterou tolik miloval. A kterou budeš milovat víc než kdy mě. I kdyby se z jejich vzájemné náklonnosti zrodila láska, volnost mu bude přednější - alespoň v to věřila. A kým by byla, když by mu bránila v odchodu, stavíc se mezi jeho rozhodnutí? Nemiloval bys mě. Začal bys mě nenávidět. Láska by se přeměnila na bolest a později na nenávist vůči mně. Protože já bych se stala tvými okovy namísto volností. Jen těžko se mohla ubránit podobným myšlenkám, byť se před nimi pokoušela zavřít oči, pevně semknout víčka a zadusit vnitřní hlásek rozumu, který ji nabádal k zanechání podobných her. K otočce na místě odchodu, k ukázce toho, jak se má správná princezna hodit - povýšeně mu dokázat, že mezi nimi nikdy nebude nic víc než vztah panovníka a poddaného. Celý život, vydechla, ale ze rtů splývala jiná odpověď, ne však nepodobná jejím myšlenkám. "Tak dlouho, dokud bych tě nezahlédla na obzoru," zašeptala tiše, přiznávaje si nahlas hloupost z pobláznění. Každé ráno sledovala z balkónu obzor, brány směřující do paláce a do města, jako by ho mohla v dálce zahlédnout. Zaslechnout jeho hlas, jímž by okouzlil nejedno místní děvče. "Slíbila jsem ti, že budu čekat, Ragi." I kdybychom se měli střetnout na smrtelném lůžku, až budu stará a vrásčitá. Čekala bych, dokud bys nepřišel, nechytil mou ruku do dlaní a naposledy jsi mi nevěnoval svůj úsměv. Už ta myšlenka jí prakticky vehnala slzy do očí, naštěstí je mohla svést na vodu z jezera, rychle rozmrkávajíc první známky pláče.

"Pro mě někým jsi..." Přinutil ji pozvednout hlavu, sledovat ho. Ta slova jako by se vznášela nad nimi v prostoru. Srdce se na okamžik zastavilo, než s bolestí vyprovázelo dech o něco razantněji, rychleji, div že se nezalkla. Kým? Kým pro tebe jsem, Ragi? Naléhavost v jejích očích, zoufalství, které z nich sálalo, by se samo od sebe mohlo zhmotnit i díky jejím slovům. Díky prosbě, kterou vyslala ze svých rtů. "Kým pro tebe jsem?" Odpovědi se bála. Co jí řekne? Označí ji za princeznu? Za cizinku? Za hloupé děvče, kterému snadno zamotal hlavu? Nebo řekneš něco, na co do konce života nezapomenu, Ragi? V duchu ho proklínala podobně jako doufala ve šťastný konec, jaký se očekává v pohádkách. Byla ale tohle pohádka? Zase ten proklatý úsměv. Víš, jak slabá proti němu jsem? "Jestli se mi pokoušíš sebrat pod nohama půdu, pak se ti to absolutně..." Zaváhala. Zatracený chlap! "... daří," připustí tiše bez předešlé troufalosti. Ta ji opustila podobně rychle jako touha bojovat vůči podmanivému pohledu na jeho vysvlékání se z oděvu, který do této chvíle zakrýval jeho tělo. Předtím si všimla pouze jednoho tetování, ale jak se ukázalo, disponoval celou kombinací znaků a symbolů, za nimiž se skrývaly příběhy, vzpomínky a celý jeho život. Stále plný překvapení, Ragi, pousmála se pro sebe, skrývaje úsměv za dlouhými vlasy, aby nic z toho neviděl. Stejně jako by mohla považovat za překvapení jeho polibek, hluboký, toužebný, plný citů, které vzápětí opětovala. Jen hlupák by se nenechal strhnout a Haida hlupákem nebyla - ne v tomto. S ním? Tam už by se dalo pochybovat. Vnímala ho příliš dobře, to horko, které vyzařovalo z jeho těla a pálilo ji na kůži. Jeho vůně prosycená vodou z jezera, smývající jejich pot a starosti, aby je spojovala a zároveň oddělovala od sebe. Vydechla s úsměvem pohrávajícím na rtech, čelo si opírajíc o jeho, jak se pokoušela uklidnit rozbouřené emoce. "Můžeš mi to ukázat, Ragi," nabídne jednu z možností, jak si dokázat vzájemný stesk, zoufalství, které plynulo z odloučení. Polibek iniciovaný jí mu měl být nápovědou. Stejně jako zdůraznění touhy po vzájemné blízkosti, kdy ho objala kolem krku, tisknouc se k němu ještě o něco blíž, až jejich hrudníky dělila jen tenká, prakticky zanedbatelná látka nacucaná vodou. Nešlo nevnímat, jak jim oběma tloukla srdce. Jak hlasitě si odpovídali na jednotlivé podněty. Pohlížela mu do očí, zčervenalá ve tvářích. Tak daleko se s žádným mužem neocitla. Tyhle chvíle by měly patřit jedině jejímu manželovi, nikomu jinému. Tak proč ne tobě, Ragi? "Když ne s tebou, tak s kým?" Kdo by jí byl natolik hoden, aby mu nabídla nejen své tělo, ale taktéž i svou duši? Její zákoutí, střežené místnosti a nádhernou scenérii v myšlenkách? "Vím, po čem mé srdce touží, Ragi... Po tobě. Po tvé blízkosti. Po tvých dotecích. Po tom, abys to byl ty, kdo mě bude objevovat." Ani si neuvědomila, že ještě před tím zadržovala dech, teď na ní doléhal třes ze všech myšlenek. "Jsi muzikant. Pak já budu tvým nástrojem. Dotýkej se mě a rozehraj mé struny tak, abych ti věnovala tu nejsladší melodii, jakou nikdo před tebou neslyšel." Promlouvala k němu odhodlaně. Nemohla utéct. Nechtěla utéct.
Veragin Baldimmor
Veragin Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 18. 04. 20
Age : 478
Location : Illivenas

Měsíční jezero Empty Re: Měsíční jezero

25/4/2020, 16:42
Zaposlouchal se do slov, kterými ji zaujal. Aniž by si sám uvědomoval jak hluboko do mysli, snad i do srdce se ji dostal. Nebyl zmatený, dělal to zcela vědomě s čistou myšlenkou a přesto v sobě nyní cítil jistý osten podlostí ze své strany, on poznal kým je a zároveň si nelhali. vzájemně se představili a ona se mu již minule přiznala, i kdyby to snad nepoznal. A on ji sváděl jako obyčejný muž, kterým byl, ale se známkou za jménem. Se jménem, které prozrazovalo jeho příslušnost, jeho dávno ztracený a zahrabaný titul i s jeho falešnou rakví, jelikož pro svůj lid zemřel a přesto žije. Žije a dýchá, srdce mu buší hlasitě, při pohledu na tu polonahou ženu před svýma očima, která se mu opět přiznává k tomu, jak mu propadla a on se cítil tak špatně. Jako zlý člověk, který nejedná počestně se ženou, kterou by mohl milovat. Bláhová myšlenka, slovo a cit - cítim to tak, nebo je to jen přeludem příhodné chvíle? Magické noci, úplňku vysoko nad hlavou? Nadechl se, aby si vyčistil hlavu. Od prvního momentu, kdy slyšel její hlas, to klepotavé srdce jako křídla kolibříka. Ten pocit, který jej lákal zpět k ní, ne nadarmo se říká, že je potřeba nechat svobodu, pokud se vrátí je jen tvůj a pokud ne, nikdy ti nepatřil. Znamenalo to pro něj, že patřil jí? Princezně, ženě s divokýma očima, milé Haidě, která jej uchvátila? "Máš pravdu, netuším jak na tebe působím." přizná s vážnou tváří. Neměl tušení co jí jeho slova dělají, co všechno dokáže jedním pohledem, jedním úsměvem. "S ženou jako ty, jsem se totiž nikdy nesetkal." doplní svou větu a opět musí vydechnout všechen ten vzduch z plic. Další věta, čekala by. Déle než dlouho. Dlouho na to, aby byla jen s pouhým obyčejným mužem jakého v něm viděla. Ale čekala by i kdyby věděla co udělal? Opět ten těžký nádech. Úsměv na jeho rtech, šťastný a přesto smutný, odlesk v jeho očích, který zračil, že jej něco trápí, ale neřekl ani slovo, sledoval jak sklonila hlavu a jen v odrazu jezera. Mezi kruhy, které jej rozmazávaly zahlédl její tvář. Tolik by ji toho řekl, tolik ji toho chtěl říct, ale ne takhle, ne dokud stál tak daleko od ní, chtěl aby ta slova slyšela jen ona.

"Ženou, do které jsem se zřejmě.." odmlčel se. Chtěl skutečně to slovo říct? Byl připravený čelit odpovědi, která bude následovat? Chtěl prozradit jeho nestále srdce, které jen z pohledu, z hlasu dokázalo udělat širokou představu? Chtěl riskovat svůj vlastní život, pověst a slib co dal otci? Byl připravený riskovat? Neřekl ta slova dlouho. Příliš dlouho na to, aby jim skutečně věřil, že jsou pravdivá, ale hráli společně hru, kterou nemohli vyhrát každý zvlášť. Zatím co ona se mu přiznávala, on mlčel. Mlčel a neodpovídal, obdarovával ji úsměvy a pohledy. Obcházel odpovědi kličkami a vyhýbal se jim. Měnil téma, zvažoval možnosti, místo toho, aby stejně slepě jako ona vyřkl, co ona dokáže s ním. Rozbušit mu srdce, vykouzlit úsměv plný naděje, rozpálit jeho kůži nevinným dotekem, přiblížit se jeho duši a jeho myšlenkám, lákat jej a přitom z něj, starého muže, dělat znovu toho mladého blázna. Kdy je víla ale skutečně stará? "do které jsem se zamiloval." dokončí větu. Nemohl jinak než takto, sledovat její výraz, její reakci, očekávajíc cokoli. Cítil se jako blázen, možná takovým bláznem i skutečně byl. Copak byl tak hloupý, aby podlehl tak snadno. Nebo jsem podlehl proto, že bych na tebe celou dobu čekal - jak otřepaně a přesto silně ta věta zní. Co myslíš Haido? Přistoupil i na koupel v jezeře, kdy konečně skončil v její blízkosti, kdy ji mohl obejmout a vtáhnout do polibku, který zcela vystihoval jeho touhu po její přítomnosti. Nedokázal zastavit sám sebe, aby projevil v sobě tu část, která toužila dotýkat se ji a nepustit ji, tisknout ji k sobě nenechat odejít. Na moment polibek přerušil, ale netrvalo to dlouho, opět jej prohloubil a ochutnával její rty, jakoby snad nikdy neměl jiné. Jakoby to byly jediné, které kdy chtěl líbat a líbal. Opět se odtáhl, aby ji položil otázku. Věděl, že pokud nezastaví teď, bude to těžší a těžší, aby zastavil hned na to. Pod vodou ji hladil po boku a upíral ji tmavé oči do těch jejích. "Haido.." vyslovil její jméno. Sladce a tiše. Sklánějíc hlavu k jejímu krku, aby ji na něj věnoval polibek. Dokázal by si představit, že by ji líbal dál a mlčel by, ale přesto, nemohl to udělat bez toho, aby věděla pravdu. Proto se opět narovnal, držíc ji pevně u sebe a zadíval se ji do očí. "Toužila by jsi po mě i tehdy, kdyby jsi věděla, že jsem nebyl vždy muzikantem?" začal opatrně. Prsty jeho ruky přitom vklouzly pod vodou nadnášenou látku košile, aby se zlehka dotkl jejího stehna opakoval na něm jemnými doteky tvar obrácené osmičky. Znak nekonečna. "Chtěla by jsi, abych se tě dotýkal a objevoval místa na tvém těle i kdybych byl.. třeba dědicem?" vyslovil to a v jeho očích se mihlo cosi jako strach. Riskoval všechno. Všechno co musel kdy tajit. Říkal to první ženě, výjimečné ženě, zatím co jeho ruka objevila další kousek její kůže, putujíc po jejím stehně vzhůru k jejímu boku, skousl si ret. "Co když důvodem, že jsem poznal, že jsi princeznou je to, že jsem ve skutečnosti také princ. První dědic království, který odešel z domu a vzdal se koruny.. budeš.." polkl. Chtěl se ji dotýkat. Chtěl a nechtěl zastavit a něco mu napovídalo, že by po tom, co ji řekl jej od sebe odstrčí, že jej nebude chtít ve své blízkosti. Že ho nazve lhářem i když ji ve skutečnosti nelhal. Nemohl se stát nikým víc než je teď. Rozhodně ne teď před turnajem, po turnaji snad, ale jakmile vyjde najevo to, že je naživu, připíší mu opět korunu na jeho hlavu. Kontumační výherce té nejvyšší možné koruny nad vílí říší, vládce jeho milované země - a ta pocta náleží dávno jeho bratrovi. "Budeš to pořád chtít? Budeš chtít mě?" Protože jestli ne.. pak jsem udělal největší a nejbolestivější chybu v životě..
Sponsored content

Měsíční jezero Empty Re: Měsíční jezero

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru