Měsíční jezero

Už je to několik dní, co jsem se vydala na další cesty. Několik dní, co jsem na hřbetu Terstin opustila hranice jak Inssery, tak celé Cyry. Ani otec ani matka nebyli moc nadšení, když jsem jim oznámila, že zase odjíždím. Od doby únosy byly skoro až přehnaně starostliví. Na jednu stranu jsem to chápala. To co se stalo bylo příšerný a pořád mě kousky mučí ve snech. Na druhou stranu je to až příšerně nepříjemné.
Cesta mě s Terstin z Cyry dostala až sem. Do Fiplinu. Stálo mě to projetí celé Illevenas. Přes Východní polopoušť až na hranice Fiplinu. Bylo náročné překonat nástrahy Tichého lesa a Středozemních nížin, ale stojí to za to. Už před dlouhou dobou jsem zaslechla jak víly mluví a kráse měsíčního jezera. Neodolala jsem a musela jsem se přesvědčit sama. Taková už jsem byla. Chtěla jsem vidět všechny krásy, které náš svět nabízí. Seděla jsem na hřbetu mojí už dlouholeté společnice, která má stejnou barvu, jako čistě napadnutý sníh. Neskutečně jsem toužila si zatančit u tohoto jezera. Už od mala jsem tančila u Vali, takže tanec při Měsíčním jezeru bude jenom a pouze oddych po dlouhé cestě. Přesně z tohohle důvodu jsem se převlékla z jezdeckého oblečení. To se mi povedlo, když jsem projížděla Hedenem. Našla jsem si jeden hezký a útulný hostinec, kde jsem si vzala jeden pokoj. Tam jsem si dala pár věcí, převlékla se a společně s Terstin jsem se vydala právě sem k Jezeru.
To je taková nádhera.... Problesklo mi v hlavě, když jsem pozorovala tu nádhernou hladinu, kterou bych klidně mohla přirovnat k zrcadlu. Přehodila jsem jednu nohu přes hřbet Terstin a už jsem přes její bok sklouzla na zem. Neměla jsem důvod Terstin přivazovat. Poslouchala mě perfektně a i ona se potřebovala jít napít, což jsem ji hned nechala. Na nohou jsem měla sandálky z kůže, ale jejich barva byla nádherně zlatavá. Jednalo se o sandálky, jejíchž propletené proužky mi sahaly něco málo nad kotníky. Sandálky, ale nebyli díky dlouhým šatům vidět. Světle modré šaty se zlatými ornamenty. Výstřih byl opravdu hluboký, ale to mi nevadilo. Pas jsem měla obepnutý pásem ze zlata s ornamenty. Ze stejného materiálu a se stejným motivem jsou ozdoby na ramenou. Dokonale lehká látka a do světa křičící Cyrský styl. "Terstin, opatrně, ať tam nespadneš." Zavolala jsem na ni pro jistotu a dál uchváceně sledovala to jezero.
https://i.pinimg.com/564x/14/b6/2e/14b62e23fff229049837f3a04b89caa0.jpg

Občas děkoval Kotlíku, že makal natolik a nepolevoval, že se z něj dnes stal důstojník. Jako důstojník první legie měl totiž o několik pravomocí více a zase na něj všechna pravidla neplatila. Bylo to skvělé právě v časech jako je tento. Mohl se prostě vylétnout z tábora a odletět pryč. Když už si říkal, že jsou ty lidi až moc debilní, prostě se zvedl a nikdo ho zbytek dne neviděl. Nejdřív z toho byl problém, ale postupně si na to všichni zvykli. Tentokrát to ještě spojil s cestou do města Heden. Potřeboval koupit dárek pro matku, která slavila narozeniny. Sice to nebude oslava jako oslava, protože on za ní přiletět nebude moct, sestra s rodinou nemluví a pochybuje o tom, že by otec něco pořádal. Jako správný syn chce ale ukázat, že na ni nezapomněl a jeho kroky vedou přímo do zlatnictví, aby si vyzvedl svou objednávku, kterou zadal už před několika měsíci. Věděl, že nebude jednoduché splnit jeho požadavky, ale nechtěl si nechávat dělat šperky v jiném království. To je na něj moc daleko a moc zbytečné. Obchodník strnul, když Arwin vešel do místnosti. Musí uznat, že z něj snad i jde trochu strach. Měří skoro dva metry a nechal si na sobě oblečení z tábora, což znamená, že je celý v černé pevné látce, která připomíná kůži. Víc oné kůže má na ramenou a na hrudi, kde se mu na obou místech vyjímají temně rudá zřídla Jedno na hrudi a na každé ruce po dvou – jedno na rameni, druhé na bicepsu. Spěšně zaplatil, vzal si svůj balíček a odešel z místnosti. Občas bylo dobré, když se ho lidé obávali, ale v této chvíli to bylo spíš otravné. Aspoň ale dostal slevu, a to se vyplatí!

Jenže co teď se zbytkem času? Nechtělo se mu vracet do tábora a mnohem raději se odklidí na nějaké klidné místo, kde ho nebude nikdo rušit. A které by bylo lepší než jedno z těch nejromantičtějších v celé zemi? A to navádí k tomu, že se vydává k Měsíčnímu jezeru. Má to místo rád, je tu klid a taková zvláštní energie, která uklidňuje každý jeho sval. Občas tu rád sedává třeba večer a pozoruje zamilované páry a směje se jim. Potichu, samozřejmě. Občas si sem sám někoho přivede. Mnohem častěji si ale vyleze na vysoký dub, který je jen kousek od vody a jako vodník sleduje vodu pod sebou. V tu chvíli pro něj není nic jiného než teď a tady. A právě i na toto místo se vydává právě teď. Netrvá mu to ani moc dlouho. Vzdušnou čarou a jeho rychlostí to není zas tak daleko a on už si spokojeně hoví na své větvi, která je tak čtyři metry nad zemí a díky tomu ho kryje před zraky ostatních. Málokdo se totiž dívá nad sebe. Se zavřenýma očima poslouchá pohyby vody a snaží se zapomenout na to, že za pár hodin bude muset zase pryč. Lehce si povzdechne zrovna ve chvíli, kdy zaslechne dunění kopyt. Otevře nejdřív pomalu jen jedno oko, a pak to druhé. Rozhlédne se a zaměří onu příčinu toho zvuku a zjistí, že je to jen malá blondýnka. Ale víla. A podle oblečení může dost jasně říct, že není zdejší. Chce dělat, že tu vůbec není, ale něco mu na druhou stranu říká, že by mohla být sranda, zase se s někým seznámit. Lehce se usmívá a shlíží na ni dolů. To, že je Illyrijec, ukazují jen ta zřídla. Druhý velký úkaz má zatím skrytý, i když by to taky nemuselo být špatné odhalit. Ale až později. Sleduje dívku a přejíždí ji od hlavy až k patě, dokud nepromluví na svého koně. „Nemyslím si, že ti rozumí,“ pronese směrem k ní s úsměvem na rtech a zamává na ni, aby si ho v korunách stromu všimla. Zatím ještě na zem neslézá. A rovnou jí i tyká. Ach, jaký to trochu nezdvořák. Jeho úsměv sluníčka to snad ale napraví. „Nevypadáš jako někdo, kdo tu čeká na svého přítele. Hádám tedy, že tu jsi na výletě. A tipuji, že pěkně z daleka,“ začíná odhadovat z toho, co vidí a pořád tak mile na ni pomrkává a je vážně zvědavý, jak se k tomu dívka postaví. Zkouší si ji.

Upřímně, ani nevím, kam se mám dívat dřív. Na to překrásné jezero se zrcadlem místo hladiny? Na hlavní město celého Fiplinu, které se týčí na skále nad jezerem. Je to dost vysoko a cesta z Hedenu sem je poněkud delší. Což je pochopitelné vzhledem k tomu, že člověk musí tu výšku sejít a většinou nějak obejít. Ano... mohla bych se přemístit, ale nechtěla jsem riskovat, že bych někde odpadla. Hlavě bych pak neměla ani energii na to, si tady zatančit. A to je důvod, proč jsem přeci tady! Zároveň si i ona sama přijde jistější, když má ve svojí blízkosti Terstin. Takže přemisťování ani nepoužívám. Je to pro mě poněkud zbytečné. Rukou jsem si projela dlouhé blond vlasy, které jsou pár čísel nad zadkem a pousmála jsem se. Bylo až překvapivé, jaké tady bylo ticho a klid. Tohle je to, co mám ráda.  Udělala jsem pár kroků směrem k jezeru, ale to už jsem zaslechla. Cosi. Jakýsi mužský hlas, za kterým jsem se hned otočila. V ten moment se tím směrem otočila i Terstin a zaržála. "Shhhh, to nic, Terstin... To nic.." Pokusila jsem se ji malinko uklidnit, což se mi taky i povedlo. To už jsem pohled zase vrátila na to místo, odkud jsem slyšela ten hlas. Nejdřív jsem nikoho nemohla najít, dokud jsem nepostřehla rychlejší pohyb, který mě upoutal. Nějaký muž seděl vysoko na stromě a mával právě mým směrem. "A já bych zase řekla, že rozumí." Prohodila jsem zase jeho směrem. Nevěděla jsem, kdo to je. Dvě věci jsem ale věděla jistě. Na první pohled budí respekt, který mě nějak instinktivně nutí udělat jeden krok dál od něj. A za druhé, má štěstí, že narazil na mě a ne na Lilis. Protože moje starší sestra by mu za tykání utrhla hlavu. Doslova. Ona si potrpí na vykání, na oslovování hraběnko a všech těhle věcí. Já ne. Já si ani nepotrpěla na titulu hraběnky. Spíš jsem používala lady, nebo jsem se bez toho klidně i obešla. "V tom případě jsem asi odhalená. Můžu ti s něčím pomoct, nebo máš v oblibě sledovat cizí víly a jejich koně z korun stromů?" Samozřejmě jsem to nemyslela nějak zle. Spíš bylo příjemné si do někoho malinko rýpnout po dlouhých cestách, kdy jsem mohla mluvit jenom na Terstin. Prohlížela jsem si ho od hlavy až k patě. Tedy, co jsem na tu dálku zahlédla. Jasná červená zřídla, . Tmavovlasý muž. Nic víc jsem nedokázala rozeznat. Výšku, barvu očí, nic. Jediné co jsem mohla poznat.. Illyrijec.

Trochu pobaveně se na ni díval, jak uklidňuje svého koně. Jako všechno dobrý, ale pro něj je kůň jen koněm. Jen zvířetem, které slouží jako dopravní prostředek a pokud není víla, která umí mluvit se zvířaty, takovou ještě ani neviděl, tak pochybuje, že jí kůň rozumí. Kdyby to byl pes, tak tomu možná věří, ale koně mu vždy přišly jako taková trochu jednoduchá a občas až hloupá stvoření, která se správným výcvikem mohla být užitečná, ale jinak? Jinak je to pro něj jen typ povozu. Baví ho, jak ho hledá a až při zamávání si ho konečně všimne. Při její odpovědi, že jí kůň rozumí, jen pokrčí rameny a zatváří se tak, že je jeho názor jasně zřetelný a ani ho nemusí nijak vysvětlovat. Je pravda, že on sám vzbuzoval silný respekt, který podporují hlavně ona zřídla, výška a postava, která je ovlivněna doslova několika staletími tréninku. Čistě teoreticky je ale neškodný, pokud ho nikdo nenaštve. Dívka mu přišla taková roztomilá. Taková malinká… jako křeček. A křečkovi se neubližuje, dokud nekouše. Podle oblečení a plemena koně tipuje, že bude vílou vyššího postavení, ale to mu stejně nezabránilo jí tykat. Kdyby se urazila, věděl by, že tu akorát ztrácí čas. A takovými ženami totiž není zábava a on se baví rád. „Možná mi můžeš pomoct a říct mi své jméno, ať vím, s kým mám tu čest,“ překříží si ruce na prsou a dál pozoruje každý její pohyb, jako by byla pod drobnohledem. Žádný její pohyb mu neunikne. Dívá se na ni a tím si zjišťuje další informace, které mu může takto poskytnout. Je to nemoc z povolání. Nezastaví to, ani kdyby chtěl. „A z korun stromů se sleduje nejlépe. Měla bys to někdy zkusit. Dozvíš se pak spoustu věcí,“ pokrčí rameny jakoby nic a zahledí se znovu do jezera. I on cítí, že je pod drobnohledem a popravdě by ho zajímalo, na co dívka ze svého zkoumání přišla. „Odkud jsi? Musíš být z říše víl a nebude to žádné blízké království. Vypadá to, že jsi na cestě klidně i pár týdnů,“ vážně vypadá, že ho to zajímá. Cestuje za zábavou? Nevypadá to, že by něco prodávala. Cestuje za někým? To by mohl být zajímavý příběh.

Každý má svůj názor a já ho nemám v plánu nikomu brát. Na to nemám právo. Mým názorem je, že mi Terstin rozumí. Je to moje společnost na cesty a těch nebylo málo a jsem si jistá, že další přibydou. Nemluvím o tom, jak umí poslouchat, co se tyče jízdy, nebo jakéhokoli výcviku. Ale měla jsem spíš vždycky pocit, že když jsem měla radost já, tak ona byla veselá. Jakmile jsem někomu nevěřila, stála přede mnou, kdyby se něco stalo, aniž bych musela něco říct. Když jsem byla smutná, ona byla ta, která do mě šťouchala čumákem, abych nebyla smutná a usmála se. Proto si stojím na svým názorem, že mi rozumí. A hlavně.. pokud je člověk sám a tak dlouho na cestách, většinou si vytvoříte podobný vztah k něčemu, co vám ani rozumět nemusí. Ale člověk už to má v hlavě tak nastavený, že se snaží komunikovat i se zvířaty. Celou dobu jsem na něj koukala a pozorovala ho. Je dost možně, že bych ho ztratila, kdybych pohled najednou přesunula jinam. A to jsem nechtěla riskovat. "Koukám, že se tady někdo drží pravidla, že mají dámy přednost." Vydechla jsem lehkým úsměvem na rtech. Tohle jsem celá já. Mám úsměv na rtech pořád, protože se snažím, aby byla dobrá nálada tak nějak všude. Nebo aspoň tam, kde jsem já. "Fréa Lirea Arcalimë. A ty jsi?" Představila jsem se a upřímně jsem si ani nemyslela, že by naši rodinu mohl znát. Kdybychom byli v Cyře, je to o dost větší pravděpodobnost, ale takhle daleko spíš ne. "Myslím, že si to budu muset nechat ujít. Zaprvé, nemám jak se tam dostat.. za druhé.. Ráda si věci prohlížím zblízka.. to mě teda přivádí k tomu, že jestli chceš další odpovědi, budeš muset za mnou dolů." Ušklíbla jsem se na něj malinko. Přeci na něj nebudu řvát na takovou dálku. A hlavně... nejsem na křížovém výslechu, takže bych taky ráda něco věděla.

"Jsem přeci slušně vychovaný mladý muž," dobrá. Mladý už sice moc není, ale vypadá mladě a to se počítá, ne? Století sem, století tam. Na to se nehledí. A je mladý vychovaný muž jenom v případě, že se mu to hodí. Když se mu to nehodí, nehodlá s tím ztrácet čas a rovnou jde k věci. Ale v těchto chvílích by ze sebe mohl udělat kavalíra. Upřeným pohledem ji sledoval a snažil se její jméno zařadit. Většinou, když lidé řeknou úplně celé jméno, znamená ho, že by ho měl znát. No, nezná. Chvíli se snaží i popřemýšlet, ale nic mu to neříká. "Rád tě poznávám, já jsem Arwin," křestní jméno stačí, ne? Nemá potřebu představovat se celým jménem, když to ona nebude chtít. Potom by se mohl představit i s hodností a to by taky mohlo být zábavné. Opře se rukama o větev. "Já bych ti pomohl. Nahoru to vždycky jde. Dolů už hůř, ale-" přeruší větu tím, že se zakymácí a vypadá to, jakoby padal zády na zem. Jenže tohle je jedna věc, kterou má vychytanou. Chytí se o něco pevně a najednou visí asi tak dva metry nad zemí a drží se rukama pořád ještě větve. A nakonec než bys řekl švec, ocitá se na zemi pevně na nohou. Se sebevědomým úsměvem jde k ní a postaví se na pomyslnou hranici jejího osobního prostoru. Takhle z blízka může vypadat ještě o něco děsivěji. Je snad o půl metru vyšší než Fréa a tak se nad ní sklání, aby se jí mohl podívat do tváře. Přestože má na sobě dlouhé rukávy a dlouhé kalhoty, občas je mu vidět na krku, ruce nebo na tváři vybledlá jizva z bitev. A samozřejmě nemůžeme zapomenout na temně rudá zřídla. "Tak už mi řekneš, odkud jsi a co tu děláš? Nebo jsi na útěku? V tom případě bys ale neměla prozrazovat své jméno. Nemuselo by to skončit dobře," lehce se na ni usmívá a nenuceně ustoupí pár kroků zpět. Bolí ho za krkem, jak se dívá takto z výšky.

Musela jsem si ho znovu prohlédnout.. Nebo aspoň tak, jak mi to ta dálka dovolovala. "To je jenom dobře.. Takový muž se vždycky hodí." Prohodila jsem hned s lehkým úsměvem na rtech a sledovala snad každý jeho pohyb.. Nedokázala jsem se pokusit odhadnout, kolik mu je.. Čím se živý, nebo cokoli jiného. Vzhledem k tomu, jak byl daleko, nedokázala jsem nic odhadnout ani z jeho obličeje. "Ráda tě poznávám, Arwine." Vydechla jsem jeho směrem a musela jsem uznat, že se choval pěkně. Že tam to dobré vychování bylo vidět, i když to bylo jeho vlastním způsobem. Sama mám výchovu hraběnky, ale na to si nepotrpím.. ani na oslovení hraběnky, nebo lady.. Já jsem v tomhle směru jiná.. Nepotrpím si na tom. Malinko jsem zakroutila hlavou do nesouhlasu a musela jsem se usmívat, jak tam dělal ty blbosti. Když se přiblížil až na kraj osobního prostoru, o krok jsem ucouvla. Vypadal mile.. sympaticky.. ale tohle byl prostě můj instinkt po tom všem. To nebylo nic proti němu. Zvedla jsem k němu hlavu a rukou si přejela po té stříbrné vločce s opálem uprostřed, která se mi houpala na krku. "Jestli mi tam nahoru pomůžeš.. tak nad tím mooožná začnu uvažovat." Vydechla jsem s úsměvem, ale nebyla jsem si jistá, jestli chci riskovat, být o samotě s cizincem tak vysoko. Měla jsem díky té blízkosti možnost si ho prohlédnout. Svalnaté tělo, jizvy, tmavé vlasy a karamelové oči. Musela jsem uznat, že byl pohledný. To se nedalo zapřít. "Neutíkám.. Jela jsem sem přímo kvůli jezeru. Jinak pocházím z Inssery.. Cyra. Ale zajímalo by mě, co tady děláš ty, Arwe." Vždycky jsem se snažila si vytvářet ke jménům svoje přezdívky.

Arwin se vždycky hodí. Je to praktický muž. Dosáhne na nejvyšší poličky, zvládne otevřít sklenice od okurek a poseká trávník. Prostě muž k pohledání, kterého by každá chtěla. Potěšení bylo na jeho straně. Rád poznával nové lidi. Byla to docela zábava a jakmile potřeboval kontakty, měl kam sáhnout. A i když tato dívka mu v praxi nebude asi moc užitečná, rád s ní stráví zbytek dne. Prohrábl si vlasy a popřemýšlel kolik té dívce asi tak může být. Připomínala mu nějakým způsobem jeho sestru. Možná tou odvahou pouštět se do jiných krajin. Byla to sice vlastnost, které si celkem cenil, ale zrovna u sestry by ji nejraději vymýtil. Kdyby jen tak mohl. Jakmile byl znovu na zemi a u dívky, založil si ruce na prsou, čímž překryl jedno zřídlo. Takhle zblízka už asi nevypadal tak nebezpečně, protože přestože se pohyboval ladně jak kočka a vypadal, že je připravený skočit po nejbližším nepříteli, jeho výraz v očích říkal, že momentálně je neškodný jak beránek. Jakmile řekla, že by ji mohl dostat nahoru, trochu se zarazil a zapřemýšlel. Nevěděl, jak na to bude dívka reagovat. Ale tak co může ztratit? Nic. "Teď se, prosím tě, nelekni a neboj se, jo?" varuje ji předem, než přistoupí těsně k ní, chytí ji kolem pasu a přitáhne ji těsně k sobě. O vteřinu později se mu začnou ze zad rozpínat velká temně černá křídla. Podívá se na větev, kde předtím seděl a pár mohutnými mávnutími je oba vynesl na své původní působiště. Nejdřív posadil ji, aby nespadla, přičemž ji pořád lehce přidržuje a posadí se vedle ní blíž ke kmenu stromu. Buďme rádi, že je ta větev tak pevná. "V pohodě?" zeptá se jí, ale usmívá se takovým křivým úsměvem, kdy má jeden koutek rtů výš než ten druhý a očividně je se sebou spokojený. "Arwe? No tak dobře," u své nové přezdívky se musí krátce zasmát, než se vrátí k tématu "Moment. Ty jsi přijela k jezeru z Cyry? Nemá čirou náhodou Cyra největší jezera v říši?" V Cyře byl dohromady asi dvakrát a má pocit, že jezera byla kam se člověk podíval. Byla nekonečná a oslnivá. Vypadala jako oceán bez konce a nevěřil tomu, že se dají obejít. "Byl jsem si vyzvednout něco ve městě. Nic velkého. Utíkám od těch blbců v táboře, to to asi vystihuje," pokrčí jen rameny, protože mluví naprostou pravdu. Musel si od nich odpočinout, jinak by běhali kolem tábora celou noc.