Dukato

Bylo pro ni zvláštní narazit na podobného muže jako byl tento Illyrijec. Tuto rasu častokrát předcházela staletí zažitá pověst, která nebyla nikterak valná. Nemilosrdní bojovníci, barbaři, bezcitní vrazi, takto by vám zmiňovaný národ popsala velká část vznešených víl a nebylo se ani čemu divit. Od malička se museli naučit, jak přežít nemilosrdné podmínky v horách a k tomu snášet vojenský výcvik, který byl vzhledem k jejich věku nepřiměřeně těžký a krutý. Synové si poté navíc odnášeli z dětství surové zacházení k ženám, kterého se otcové často dopouštěli na svých manželkách. V posledních letech se sice jejich chování stalo více...kultivovaným, ale starých zvyků a tradic se přesto zbavovalo jen těžko, a proto se vyskytovalo jen velmi malé procento osvícených jedinců, kteří dokázali svůj způsob života změnit k lepšímu. Samotná Kailee neměla s Illyrijci nejlepší zkušenosti. Doteď si dokázala živě vybavit, jak jen stěží dokázala ovládnout své třesoucí se tělo, když měla poprvé jednomu z nich nabídnout své služby a být mu po chuti. Mezi její klientelou však velmi brzy splynuli s ostatními zákazníky a pro ni přestali být jakkoliv výjimeční, jakkouliv odlišní. Evasir byla vojenská říše. Illyrijci zde tedy nebyli žádnou raritou. Přesto, tento muž byl od typického zástupce své rasy na míle vzdálený. Dokonce by se snad dalo i říci, že na Kailee působil jako jeden z mála zástupců opačného pohlaví, se kterými měla tu čest se setkat, příjemně, což bylo výhradně Alovou výsadou. Čím to bylo? Těžko říci. Možná tím, jak si o ni stále dělal starosti, i když ona sama neměla pocit, že je to nutné. Nebo za to možná mohl malý konejšivý úsměv, který jí věnoval, když neustala ve svých omluvách. Její mysl však nehodlala uznat, že by mohl být zkrátka milým člověkem, který jí byl ochoten nezištně pomoci. Ne, s tím se nemohla spokojit, a proto ji místo toho začala zahlcovat znepokojivými otázkami. Že by přece jen chtěl za svou pomoc nějakou protislužbu? Nebude na tebe milý jen tak Kailee. Všechno něco stojí. U Alasseona to možná nakonec tak nebylo, ale ten je jeden z milionu. Tohle nebude stejný případ. Třeba je to jen jeho taktika, jak si tě nalákat. Získat si tvou důvěru a poté se vytasit s tím, kde je háček. Říkám ti, někde tady bude zakopaný pes. Od kdy se muži nezajímají jen o naplnění vlastních potřeb? Proti tomuto šedivému hlásku, který vždy viděl na světě jen to nejhorší byla Kailee bezbranná. Vždy ji dokázal hravě zviklat, nasadit ji do hlavy brouka a ani dnes tomu nebylo jinak. Proto se ve chvíli, kdy mladík sklopil hlavu dolů tak, že mu nebyla schopná pohlédnout do tváře, znepokojeně napnula a očekávala to nejhorší. Její drzost, se kterou mu přímo do obličeje vmetla zpět jeho vlastní slova ho musela rozhněvat. Vidíš? Tady to máš, Kailee. Pomalu se začala připravovat na mužův hněv, ale to co následovalo ji úplně odzbrojilo. Jakmile k ní opět vzhlédl, tak se na jeho rtech usadil pobavený úsměv, který se mu odrážel i v tmavých očích. Jeho tvář náhle jakoby zářila a s povytažením obočím připomínal nezbedného kocoura, který byl připravený pustit se s ní do rozverné hry. Kolik dívek asi už muselo tomuhle pohledu podlehnout? Ona na něj však nebyla ani v nejmenším připravená, a proto chvíli nevěděl, jak správně odpovědět. “Musíte uznat, že jste mi svými slovy hezky nahrál…” Usmála se na něj nevinně, když se konečně odhodlala k tomu mu odvětit. “Ta odpověď se přímo nabízela.” Malinko pokrčila rameny a tentokrát to byla opět ona, kdo musel na okamžik naklonit hlavu k zemi.

“Chápu Vás. Slibuju, že už nechám jen na Vás, jak zhodnotíte svůj stav.” Pokud se jedná o můj případ. Problesklo jí hlavou. Takže v tom možná je nějaká osobní věc, se kterou se nechce svěřovat úplné cizince. To dokázala až příliš dobře pochopit, a proto se hodlala tématu o jeho křídlech nadále vyhýbat. Žití s jejími vlastními strašáky, které místo do skříně uschovala do zamčené truhly, zakopané pro jistotu ještě pár mil pod zemí, ji naučilo, nešťourat se v cizích tajemstvích a místo toho se jim raději vyhýbat obloukem. Zda bylo doopravdy dobré řešení, chodit kolem cizích trápeních jako po špičkách a nepokoušet se o to, aby se otevřeli a svěřili někomu dalšímu, byla už věc druhá. Neuniklo jí ani menší pohyb jeho křídel, který doprovázel šustivý zvuk, který však nedokázala k ničemu podobnému přirovnat. “S tou chůzí máte pravdu, i když ani vy byste neměl podcenit, že by se vám mohla i tahle malá ranka zanítit.” Přimhouřila na něj starostlivě oči. Koňská kopyta byla určitě pěkně špinavá a mohlo se z nich do rány dostat pár zákeřných nečistot. “Slibte mi, že si ji potom pořádně vyčistíte. Nechci, aby se mému zachránci později přitížilo a to hlavně, když ke mně byl takhle milý.” Doufala, že ho svými slovy přesvědčí, aby svému zranění přece jen věnoval trochu více pozornosti.
“Musím přiznat, že dnešek rozhodně nebyl podle mých představ, stejně jako ten váš…” Připustila a přitom malinko kývla souhlasně hlavou. Při každém dalším kroku, který klisna udělala se v sedle malinko zhoupla. S jeho dalšími slovy, ať už jí zněla sebemoudřeji a sebepoetičtěji, se bohužel sžít nedokázala. Od té doby, co se ocitla v Dukatu netoužila právě po ničem jiném než po kontrole. Po kontrole nad svým životem a taky po bezpečí, klidu… Nyní už to nebylo tak strašné jako před dvěma lety, ale pravdou bylo, že ji tehdy dokázala sebemenší změna či nečekaná situace dohnat na pokraj zoufalství. Kdyby ji Alasseon nepomohl překonat to nejhorší, tak by dnešní situaci nejspíše nebyla schopná ustát a zhroutila by se přímo uprostřed ulice. Ale… Právě setkání s Alem také nebylo nikdy v plánu a přesto to byla ta nejlepší věc, která ji mohla potkat. “To jsou moudrá slova.” Obdarovala ho vlídným úsměvem. “Máte velké štěstí, že se tímto způsobem dokážete dívat na svět kolem sebe. Sice pochybuji, že zrovna já budu ve vašem životě někým důležitým,” zasmála se tomu pomyšlení a přitom nesouhlasně zavrtěla hlavou, jakoby se jednalo o úplnou hloupost, která nestála ani za jediné pozastavení se. “ale přeji vám ať někoho takového brzy potkáte. Hodilo by se, kdyby vás ten dotyčný přesvědčil, aby jste si dělal stejné starosti, jaké si děláte o ostatní, i sám o sebe. Nebo aby si aspoň dokázal dělat starosti za vás za oba. Myslím, že byste si někoho takového zasloužil.” Měla pocit, že se atmosféra mezi nimi znatelně uvolnila, i když možná, že to bylo jen její vlastní napětí, které opadlo díky tomu, že mezi nimi nyní stálo mohutné koňské tělo.
Takže ne voják, ale kovář. Přelétne ho rychlým pohledem a musí uznat, že se k němu tato práce hodí. Nahlas však svůj závěr nevyřkne, jelikož se chce vyhnout možné otázce “proč?.” Co by mu potom řekla? Že kvůli tomu, jak má vypracovanou postavu, která mu při práci s těžkými kladivy a kováním dozajista přijde vhod? Ne, tímto směrem jejich rozhovor rozhodně nasměrovat nechtěla. Místo toho jí do sebe začala zapadat úplně jiná ozubená kolečka. “To už jste musel určitě navštívit i Evasir.” Název jedné z vílích říší se jí jen stěží dostal přes jazyk a i když se snažila, aby její slova vyzněla nenuceně a normálně, tak byla sama schopna zaslechnout podivný tón hlasu, který se jí podařilo nasadit. Byla však ráda, že se tím slovem rovnou neudávila. “Je to přece jen země kovů. Nehledě na to, že je tam spousta vojáků, kterým by vaše práce přišla vhod.” Pokračovala ihned bez zadrhnutí, aby zamaskovala své pochybení. “Dukato je samozřejmě mnohem přívětivějším místem. Zdejší klid pomůže jednomu v tom, uspořádat si myšlenky a také si odpočinout. Makové pole, ale spoustu lidí odradí od toho, aby jej navštívili. Vám jeho překonání díky křídlům nečiní problém, ale například pro mě je nyní velkým problémem. Nevím, jak se přes něj dostat a tím mě dělí od mého...přítele.” Doufala, že když správně zvolí slova, tak by se jí snad podařilo vyloudit z muže nějakou radu, která by jí v tomhle pomohla. Pokud tedy nějakou cestu znal… “Nemohu se přes něj ani přemístit.” Poznamenala smutně a pohledem sklouzla k malému obchůdku, který byl vmáčknutý mezi dvěma většími staveními. Byli skoro na místě, takže měla už jen málo času. Před vílou, která bylinkářství vedla už se vyptávat nemohla, jelikož by jí rychle došlo, co chystá a pravděpodobnější než to, že by ji pustila bylo už i to, že by ji zamkla u sebe v komoře. “Před nějakou dobou se vydal mimo Dukato a kvůli jistým okolnostem bohužel není možné, aby se vrátil. Chtěla jsem se za ním vypravit, ale…” Ticho, které mezi nimi nastalo bylo dostatečně výmluvné, aby nebylo potřeba dalšího vysvětlování. “Jsme na místě. Je to hned ten obchod z béžových cihel.” Poznamenala, aby Illyrijec věděl, kde zastavit.

“Takhle jsem nad tím nepřemýšlela.“ uznala, jelikož bylo pravdou, že na jejich setkání pohlížela jako na jednorázovou záležitost. Tudíž svým slovům a ani slibu, který mu dala nepřikládala tak hluboký význam. Proč by taky měla? Nepočítala s tím, že by se svého závazku musela držet dlouhou dobu. Stačilo by jen přečkat cestu k obchůdku a poté by bylo doopravdy jen na něm, jak by zhodnotil, co je pro něj nejlepší, protože by se jejich cesty nadobro rozešly. Jak to ale vypadalo, tak mladý Illyrijec si na slibech zakládal mnohem více než ona sama a podle toho se k tomu jejímu i stavěl. Jako by si o celé věci dělal mnohem širší obrázek a počítal i s nepředvídatelným, jako bylo právě to, že by se nitky jejich osudů mohly opět nedopatřením propojit. Tehdy by se nedalo ani vyloučit, že by se Kailee musela znovu obávat o jeho zdraví a kdo ví… Možná by si v tu chvíli nedokázala udržet odstup, možná by se domnívala, že sám sobě nevěnuje dostatečnou péči, a proto by se mu opět snažila vtlačit svůj vlastní názor. Tohle asi přichází s nesmrtelností. Za dlouhá léta, které musel tento muž odžít si jistě zvykl i na to, že Kotlík má s lidmi různé plány. Musel se naučit, že se občas přihodí i věci, které by nikdo nečekal, a proto počítal i s nepravděpodobným. Celkově se Kailee náhle zdálo jako by se díval do budoucna mnohem více než ona. “Příště se budu snažit lépe volit svá slova.” dodala ještě v okamžiku, kdy na ni opět upřel pronikavé tmavě hnědé duhovky, které ji přinutily odvrátit od něj pohled. Tentokrát se však vyhnula slovu “slibuji.” Celá jejich výměna názorů byla vcelku nevinná a z jeho strany se mohlo klidně jednat jen o dobře míněné upozornění, aby svým slovům nepřikládala tak pramalý význam. Přesto se mladá polovíla raději znovu stáhla a napomenula se, že by měla držet jazyk za zuby, jako by snad udělala nějakou neodpustitelnou chybu. Díky tomuto si však byla zároveň jistá, že mu může věřit, když on sám přistoupil na slib, který po něm požadovala. “Děkuji.” poděkovala mu jednoduše a v jejím hlase muselo zaznít, jak moc se jí ulevilo, i když pro něj to muselo být doopravdy jen malé škrábnutí. To škrábnutí však bylo pro Kailee tím stejným jako pro něj byl její slib. Na první pohled malá nepodstatná věc, která by se však mohla po čase ošklivě vymstít, kdyby ji člověk podcenil.

Směr kterým se však jejich rozhovor začal stáčet poté se ji ani trochu nezamlouval. Ze změny hlasu jejího doprovodu a také četných odmlčení, která jeho slova hojně doprovázela, si troufala domyslet, že ani pro něj nebylo následující téma příjemné, a proto se u něj snažila pozdržet, co možná nejkratší dobu, aby jemu i sobě zbytečně nepřitěžovala. Přesto se však neubránila tomu sklouznout zrakem k jeho černým křídlům, která byla protkána vybledlými jizvami. Poprvé se doopravdy pozastavila nad tím, jaký příběh se za nimi musel skrývat. Dozajista plný bolesti a smutku. Mohla však odhalit jen tolik kolik jí prozrazovaly její oči. Něčí jizvy jsou viditelné na první pohled, jiný se je snaží skrýt. Ale tím, že je můžete vidět neznamená, že je můžete pochopit. Něco na těch slovech se jí dotknulo. Ona i on měli své vlastní jizvy a oba si toho byli do jisté míry vědomi. Ani jeden z nich však nemohl znát jejich hloubku ani jeden z nich nemohl vědět, jak moc je ten druhý raněn a jak moc jeho jizvy ovlivňují jeho život až do této chvíle. Cítila, jak se jejím tělem prohnala vlna zármutku. Na tohle mu neměla co říct. Jeho slova se trefila přímo do středu pomyslného terče a vyvolala v ní pocit, že ať už by mu odpověděla cokoliv, tak by se jednalo jen o prázdné fráze bez špetky smyslu. Bez jakéhokoliv významu. Proto se jen zadívala na jeho široká záda a nechala jeho slova zaniknout v tichu.
“To nic. Nemusíte si s tím lámat hlavu.” ujistila ho jemným hlasem poté, co jí oznámil, že bohužel nezná žádný způsob, jak by se mohla přes rozsáhlá prostranství posetá máky dostat. “Jen jsem u vás zkusila svou štěstěnu a i když neznáte odpověď na mou otázku, tak jste mi pro dnešek pomohl až až.” pousmála se na něj vděčně a upřela na něj modré oči. “Nějak...nějak si poradím.” Její poslední slova však nezněla ani zdaleka tak přesvědčivě, jak by si samotná přála. A jakpak asi? Necháš si přes  noc narůst křídla? Poškleboval se jí opět hlásek, který jakoby znal odpověď na úplně všechno a v jejích očích se zableskl náznak zklamání.
Zakrátko se klisna opět dala do kroku a ulicí se rozeznělo poklidné klepání koňských kopyt. Zbývalo už jim jen pár metrů k jejich cíli, kterým bylo malé bylinkářství. Jen co si nechala pomoci dolů ze sedla a společně  překročili práh obchůdku, tak se jí do nosu opřela povědomá vůně bylinek. Kulhavou chůzí pomalu kráčela za Illyrijcovými zády, která znemožňovala ženě, která je okamžitě přivítala, hned si Kailee všimnout. Ta se jen tiše pousmála, když zachytila s jakým nadšením v hlase muže přivítala. Ta se nikdy nezmění. Pomyslela si pobaveně a vsadila by Alův dům na to, že si mladá víla nyní měřila Illyrijce od hlavy až k patě. Svou pozornost od něj odtrhla až ve chvíli, kdy o kousek poodstoupil a jí se tak naskytl pohled na samotnou Kailee. Víla náhle zaskočeně vytřeštila oči. “Kailee?” Zamrkala jako by se snad mělo jednat o nějaký blud a poté i ji přejela zkoumavým pohledem, kterému neunikla krev na její ruce a ani zraněný kotník. “Co se stalo?” optala se pohotově, již v půli cesty k nim. Náhle se k muži stavěla s mnohem větší obezřetností jako by to měl být snad on, kdo její pomocnici zmrzačil. Kailee se však rychle ujala toho ji celou situaci objasnit, aby se vyhnuli zbytečným nedorozuměním a také svou známou nechala, aby ji podepřela a pomohla jí k židli.
“Mockrát vám děkuji, že jste té nešťastnici pomohl.” Vrkala na jejího společníka nyní miloučce. Za to ke Kailee se otáčela s káravým pohledem starostlivé matky. “Ona je zkrátka magnet na maléry.” konstatovala jako by podobné případy byly na denním pořádku, i když pravdou bylo, že tohle bylo poprvé, co se zde mladá polovíla ocitla jako zákaznice a ne jako pomocnice. Nic však své šéfce nevyvracela a místo toho jen tiše seděla na dřevěné stoličce. “A vám nic není?” pozvedla na něj úzké světlé obočí. Zdálo se však, že muži nešlo o nic více než se pomalu dát na odchod. Kailee se mu ani v nejmenším nedivila. Majitelka bylinkářství si při každé příležitosti se zaujetím prohlížela jeho mohutná křídla a jeden nemusel být zrovna génius, aby uhádl, že by dala kdo ví co za to, aby se jich mohla i dotknout. Druhá z dívek se jí sice pokoušela trochu krotit, ale bylo to  jako by se snažila zachytit vodu ve dlaních. Vždycky si našla skulinu, kterou se dostala ven. A tak Kailee nezbývalo nic jiného, než se na něj jen omluvně dívat.

Artë kráčel následujích několik minut v tichosti. Jejich vzájemná konverzace se postupně vytratila do prázdna a jeho myšlenky pomalu podlehly hluku náměstí, klapotu kopyt koně, jehož vedl a shluku okolních rozhovorů a švitoření slov, které mohl ještě zaslechnout. Útržky rozhovorů, které pomalu ale jistě vždy vytěsnil z hlavy dříve, než byl schopný je vůbec pochopit nebo snad si je vzít k srdci. A ze stejného důvodu udržel hlas, který jej v hlavě káral v tichosti nad každým jeho uskutečněným krokem. Mohlo to být tak, ale mohlo to být i jinak, kdyby možná byl více v tichosti, podobně jako nyní, když tehdy potkal Avalan, mohlo všechno dopadnout úplně jinak, jenže nebyl. A on ji všechno řekl, jelikož chtěl dostát své vlastní upřímnosti, svému vlastnímu slibu. A proto se dostal sem. Cíl jejich cesty městem byl na dohled, když se jej dívka zeptala na maková pole, ale bohužel, tím jak nikdy nemusel kráčet po svých vlastních nohách, neměl ani tušení, zda existuje cesta skrze ně. Proto nemohl poradit, a tak i po reakci od dívky jen přikývnul a nechal téma vyznít do prázdna.
V podstatě beze slov, ji pomohl z koně a vešel do bylinkářství. Křídla tiskl k tělu, aby náhodou nic nerozbil, nebo hůř někoho dalšího nezranil. Ostatně, krámek to byl na poměry jeho křídel poměrně malý. Soustředil se na ženu, jež ho tak otevřeně přivítala ve svém krámku a pozoroval, jak se výraz v její tváři náhle změnil, když zahlédla dívku, kterou přivedl. Jako by snad všechno měla být jeho chyba. “Omluvte mě. Na tržišti došlo ke rvačce, kůň se splašil a když jsem se jej snažil uklidnit, pravděpodobně jsem do… Kailee … nechtěně strčil.“ chvíli váhal nad použitím jména, které se nyní dozvěděl a dokonce se po dívce krátce ohlédl. Držel si svůj odstup a nevměšoval se mezi dvě ženy. Ostatně pohled bylinkářky vypovídal za své, že v tu chvíli nevěřila ani jemu. Což konec konců nemohl brát vůbec za zlé. Přivedl ji sem zraněnou dívku a vysvětlení dost pokulhávalo, když na to přišla řeč, a tak musel ještě chvíli počkat, než se vůbec dostal k tomu, aby mohl říct, že to vlastně tak trochu jeho chyba byla. “Nemusíte mi děkovat. Když k tomu přijdeme měl bych na své adrese až příliš mnoho díků za úplnou maličkost.“ na okamžik se odmlčí a pohled stočí na okamžik směrem ke Kailee. “Svým způsobem jsme tak trochu každý magnetem na problémy, jen je každý přitahujeme trochu jiným způsobem.“ dodal ještě klidně ke svým slovům než se donutil o krok ustoupit.
Sledoval, jak majitelka obchodu přešla téměř mrknutím oka ze starosti o mladou dívku na oči upřené směrem k jeho křídlům. Znal ten pohled, není to poprvé co je na něj ten pohled směřován. Křídla, obzvlášť ta jakými disponuje on sám, bývají jako magnet – kdyby to měl připodobnit ke slovům oné dámy. Já vím, nad čím přemýšlíš, Artë. A jak je nám oběma známo, ty budeš ten, komu to bude nepříjemné a ona bude ta, která nakonec stejně nic nepochopí. Ještě ani nestačil myšlenku dokončit, když se opět pohledem na okamžik vrátil ke Kailee a už mu v hlavě zněl ten protivný poučný hlas. Byl si vědom toho, co z toho nakonec vyplyne a jistě existoval nějaký důvod, proč se na cestu zeptala jeho, a ne své zdejší známé, která měla větší šance vědět kudy ven. Nadechl se a znovu si v hlavě přehrál svůj slib. “Když o tom mluvíte, není to nic, co by se dalo považovat za vážné zranění, ale svým způsobem je to omezující.“ pronesl tichým a klidným hlasem, načež obezřetně povolil poraněné křídlo a opatrně posunul do prostoru, aby byla vidět rána způsobená kopyty koně. Nebyl nijak zvlášť omezen v pohybu, bolest mu připomínala, že je naživu, samozřejmě si uměl představit, že pro let to bude jedno z méně příjemných okamžiků, ovšem stejně takto nakonec poletí. Nyní však sledoval konání ženy, která se ho na tuto otázku zeptala. “Ošetřit nepotřebuji, ale mohla byste mi poradit, jak se dostanu z města? Pochopte po většinu případů sem létám..“ nadhodil s krátkým kývnutím ke křídlu, které teď opět obezřetně stáhl k sobě. Do krámku pálilo slunce, a to protínalo jeho křídla, čímž kromě zranění zvýraznilo ji jizvy. Nepatrně sebou ošil, když dáma udělala krok jeho směrem natahujíc se právě po křídle. “Ale jistě, vede sem cesta, kudy je možné bezpečně z města ven i dovnitř, asi jste ji cestou sem přehlédl.“ Artë nad těmi slovy pokýval hlavou, přičemž udělal další krok dozadu a do strany, když se žena opět přiblížila jeho směrem. Byl si vědom, že jej pravděpodobně bude rovněž chtít ošetřit, nebo jen hledat záminku pro to dotknout se jeho křídel. Takže s každým jejím dalším krokem nepatrně ustoupil, dokud se nedostal až k židli, na které seděla Kailee. Takže dáma nyní stála mezi ním a jeho únikovou cestou ven z obchodu. “Co tvá noha, Kailee?“ odvrátil pozornost od svých křídel zpět k mladé dívce, kvůli které se nakonec i oklikou ptal. “Pokud budete na ošetření trvat i poté co ošetříte ji..“ ve větě nepokračoval, nemusel. Bylo jasné k čemu směřuje, vzhledem k pohledu upřeným na křídla.

Vznešená víla s kaštanovými vlasy, které se v hustých pramenech vinuly až k jejímu útlému pasu, pozorně naslouchala každému slovu, které vyšlo z Illyrijcových úst a přitom do něj po celou dobu zabodávala zelenkavé oči jako dýky. Jeden by si při pohledu na ni začal klást otázku, zda snad nedisponuje jakýmsi jedinečným darem, který ji umožňoval nahlédnout člověku až do jeho obnažené duše a odhalit tak každou možnou přetvářku či bídnou lež. Pro Kailee byl však tento pohled denním chlebem. Žena byla totiž jednou z osob, o které by se dalo říci, že je potomkem ohně, který jí doposud koloval žilami. Byla sebevědomá, rázná a člověk si musel dávat setsakramentský pozor na to, aby se omylem nespálil. A právě kvůli tomuto vědomí se Kailee hned postavila na mužovu stranu a jeho zkusmé vysvětlení potvrdila dříve než byl oheň na střeše. “Ano, byla to nešťastná náhoda, ale měla jsem štěstí, že zrovna šel kolem. Jinak bych asi skončila pod kopyty koně. A neřekla bych, že do mě strčil...jen jsem se lekla a …sama jsem nedopatřením zakopla o vlastní nohu. Tak se na něj přestaň takhle koukat. Copak takhle se chová k lidem, kteří ti zachraňují personál?” doplnila jej s lehkým úsměvem na rtech, přičemž se neodbytné zelené studny otočily přímo na ni a odhadovaly ji, jako by snad byla šance, že by neznámého mohla jen krýt. Naštěstí se však rysy v ženské tváři během pár napjatých sekund opět uvolnily a zdálo se, že jí jimi předložený příběh postačí k tomu, aby přestala v Illyrijci hledat potencionálního viníka. Za to Kailee však došla jedna dosti podstatná chyba a to již v momentu, kdy se její milý neznámý trochu neobratně uchýlil k tomu, aby ji oslovil jménem. Vždyť já ani neznám jeho jméno. Svitlo jí náhle a přitom nedopatřením zavadila o jeho hluboké tmavé oči, ve kterých nyní měla možnost postřehnout jeho váhání. Ona sama se již nacházela na dřevěné židli, díky které si mohla natáhnout pohmožděnou nohu před sebe  a nechat ji odpočívat v pro ni méně bolestivé poloze. “Tak to jsem ráda, že nejsem jediná, která se občas lepí smůla na paty.” prohodila bezmyšlenkovitě. Ovšem téměř okamžitě jí došlo, jak mohla její slova špatně vyznít. “Já… Chci říct, že… Samozřejmě jsem to nemyslela tak, že bych byla ráda, že máte nějaké potíže… To nikdy...” snažila se vše rozpačitě uvést na pravou míru, ale nakonec si raději řekla, že bude lepší, když už nebude nic říkat. Ach, u Kotlíku, co si o mně musí myslet. Předvádím se mu opravdu jen v tom nejlepším světle. Pomyslela si pochmurně. A jako by to nebylo málo, tak jej nyní postavila do této nepříjemné situace, kdy nebyla šance, že by se necítil pod tlakem. Možná, že by bývalo lepší, kdyby jeho pomoc slušně odmítla a nějakým způsobem se do bylinkářství dopravila sama. Aspoň by jej nyní takto neobtěžovala.
Její pocit viny se jen prohloubil v okamžiku, kdy muž znovu otevřel ústa a přiznal, že sám přišel při onom incidentu ve městě ke zranění. Vždyť… celou dobu se vyhýbal nějakému ošetření. Proč tak najednou riskuje, když vidí, jak se na jeho křídla dívá? Vrtalo jí hlavou a její zmatení se odrazilo i na její tváři. Oči měla udiveně rozevřené a upírala je přímo na vysokou mužskou postavu. Myslela jsem, že má nějaký důvod… Odpověď na její otázku na sebe však nenechala dlouho čekat. Chtěl jí pomoci? Využil svého zranění jako záminku, aby se mohl zeptat na otázku, na kterou sama neznala odpověď, kterou však tak zoufale potřebovala. To nemusel dělat. Teď mu nedá pokoj. Uvědomovala si a ze svého místa vyhledala jeho oči, do kterých se zadívala. Její vlastní pohled byl zvláštní směsicí lítosti, omluvy, ale také vděku. Nebyla si však jistá, jestli bude schopen rozluštit vše, co se za tímto pohledem skrývalo. Nejspíš by ani nedokázal říci, jak moc pro ni tohle znamenalo, jak moc si toho vážila… a jak moc litovala, co kvůli tomu nyní musel nějak ustát a vyřešit. Malinko neklidně sebou ošila, když uviděla, jak se její známá opakovaně pokouší dostat k jeho křídlům a jak kvůli tomu musí stále uhýbat. Zase přinášíš ostatním jenom samé potíže, Kailee. Vidíš do čeho jsi toho chudáka namočila? No, inu namočil se do toho vlastně sám, ale kvůli tobě. Co teď budeš dělat? Jak mu to splatíš? Z vyčítavých myšlenek ji vytrhla až Illyrijcova otázka, která ji také vyhnala z tváře pochmurný výraz. “Hm?” zamrkala na něj první. “Je… v pořádku. Už ani tolik nebolí. Nemusíš si si dělat starosti. Ale tvá křídla…” bylo jen na něm, jestli si sám uvědomí, že její poznámka nebyla ani tak mířena k jeho zranění jako spíše k tomu, že se staly cílem jedné zvědavé bylinkářky, která byla odhodlaná se jich aspoň na okamžik dotknout. “Ale jistě, že budu. Je to má práce a nemohu Vás přece nechat jen tak odejít s takovouhle ránou a to už vůbec ne na křídle.” Přerušila ji víla, které nyní v očích plápolaly nadšené jiskřičky. “Kailee má naprostou pravdu. Musíme se o to nějak postarat. Vydržte chvilku tady. Jen si dozadu zajdu pro obvaz, abych mohla Kailee obvázat tu ruku a také pro něco na ten kotník. Přiberu i něco, abych vám vyčistila tu ránu.”Mluvila již za chůze, během které se jí pohupovala květovaná sukně šatů a nenechávala žádný prostor k odmlouvání. Dokonce i zcela špatně interpretovala Kaileenina slova, aby se jí hodila do krámku. Ta však jen na okamžik vyčkala než si bude jistá, že se k majitelce obchodu nedonesou její další slova a poté se opět začala věnovat svému rytíři v bílé zbroji. Až na to, že byl bez té zbroje. “To jsi přece nemusel dělat.” vmetla mu okamžitě do tváře a opět na něj upřela starostlivý pohled. “Teď ti nedá pokoj dokud ji nedovolíš, aby tě ošetřila. Já… nechtěla jsem, aby jsi se cítil nepříjemně. Neměl by jsi dělat něco, co ti vadí.” sklopila pohled provinile do klína, na kterém spočívaly i její dlaně, které si nervózně mnula. “Proč? Proč jsi to udělal?” tohle bylo něco, co ji doopravdy zajímalo. Vždyť pro něj byla úplná cizinka. Nic jí nedlužil a tudíž jí nemusel ani nic splácet. Tak proč? V jejím životě byla jen hrstka lidí, kteří pro ni vykonali něco zcela nezištně. Jindy za to vždy musela nějakým způsobem zaplatit a teď… A teď se objevil tenhle Illyrijec, který ji za pouhý jeden den už pomohl několikrát, nic za to zatím nepožadoval a přitom o ni stále jevil do jisté míry starost. Nerozuměla tomu. Nedokázala pochopit, proč by tohle udělal zrovna pro někoho jako byla ona. Neměla pocit, že si jeho vlídnost zaslouží.

“Já… Myslím, že to závisí na tom s kým zrovna mluvím.” odpověděla mu upřímně a přitom doufala, že jej nijak neurazí. Problém byl jednoduše v tom, že byl cizí a k tomu všemu ještě muž. Naprosto neznámý muž, který se k ní sice choval hezky, ale ani tím nedokázal ukonejšit její raněnou duši, která se roztřásla jen, co očima zavadila o jeho svalnatou postavu a mohutná křídla. Kdysi, když byla ještě malým dítětem, se nebála vůbec ničeho. Pobíhala po Xibramských  ulicích jako správná malá uličnice, která musela být všude, kde ji zrovna něco zaujalo, tančila do živé svižné hudby, která se po večerech nesla pouštním městem a neobávala se se smíchem oslovit jakéhokoliv otcova známého, se kterým přišla do kontaktu. Odvážná zvídavá holčička, která dokázala svého milovaného tatínka pěkně vyděsit, když se mu náhle ztratila v davu. Byla tehdy šťastná a bezstarostná. Nyní však, když se za těmito časy otáčela, tak viděla pouze bezhlavou, lehkomyslnou hlupačku, která si neuvědomuje, že se v písku schovává spusta pouštních hadů, kteří by ji mohli kdykoliv uštknout do drobné nožky. Za stěnami podniku se jménem Ambrozie se dělo spoustu věcí, které ji přiměly dívat se na svět novýma opatrnějšíma očima. Zákazník byl vždy pánem a ony musely být poslušnými loutkami bez vlastních názorů. Přála by si, aby tyto své návyky dokázala potlačit, zbavit se jich, ale bohužel to nebylo tak snadné. Nějaká její část byla stále chycena v malém pokoji s velkou dvoulůžkovou postelí, ve které musela zahodit vše čím kdy byla a poddat se komukoliv, kdo přešel práh dveří. Doteď ji někdy dusil ten příšerný zápach levandule, kterým byl celý prostor vyplněn a který ji neochvějně provázel den za dnem. Chtěla s tím bojovat, chtěla být jiná. Někým, kdo by si zasloužil lásku lidí okolo, někým, koho by bylo snažší milovat, ale nedařilo se jí. Bylo to jako honit se za větrem. Přesto tady však byl Alasseon. Člověk, který ji dokázal, že je pro ni možné opět lidem důvěřovat a vybudovat si s nimi silné pouto. “V něčí společnosti se cítím jistěji, ale vždy to přichází až časem. U vás si nejsem jistá, jak se chovat, aby nedošlo k nějakému nedorozumění.” oplatila mu drobný úsměv. ]“Měl by jste ji vidět s Alasseonem.” vložila se do jejich rozhovoru vysoká víla s malou vsuvkou, která způsobila, že se Kailee znepokojeně napnula. “S ním není pořád takhle ztuhlá, jako by do ní někdo bodal jehlou. Netuším, co na tom mrzutém kozlovi vidí, i když možná jí taky jen leze tak na nervy jako mně.” pokrčila útlými rameny a dále se zajímala jen o Illyrijcova blanitá křídla.

O to více se jí ulevilo, když žena opustila místnost a ztratila se jim z dohledu za látkovým závěsem, který vedl do zadní místnosti, kde skladovala většinu svého zboží. Nejenže si mohl konečně vydechnout i její doprovod, který byl do té doby kvůli svým křídlům pod neustálým útokem, ale i ona měla jistotu že se vyhne tomu, aby kdokoliv rozebíral věci z jejího osobního života. “A nebojíš se, že se kvůli tomu jednou dostaneš do potíží?” optala se ho znepokojeně. Musela uznat, že na ni jeho odhodlání pomoct druhému i za cenu svého vlastního blaha zapůsobilo, ale zároveň se v ní vzedmula vlna starosti. Tak se rozhodni Kailee. Buď ho za to obdivuj nebo si mysli, že je hlupák. Obojí to být nemůže. Ovšem řekla bych, že by jsi byla celkem pokrytecká, kdyby jsi zvolila druhou možnost… Oba jste totiž úplně stejní hlupáci. Ujal se své příležitosti opět uštěpačný hlásek a bez výčitek si do ní kopl.  “Nechci, aby to působilo nevděčně, protože tak to není. Jsem ti bezmezně vděčná a nevím, jak bych ti mohla za tohle a vlastně za celý tenhle den poděkovat, ale…” na okamžik se odmlčela, aby si uspořádala v hlavě, co by mu měla vlastně povědět. “Když na sebe člověk neustále nakládá problémy ostatních a ignoruje své vlastní starosti, tak se může pod tíhou nakonec sám zlomit. Není špatné ani sobecké brát ohled i na své vlastní potřeby.” měla dojem, že tento muž je přesně tím typem, který se pro druhého přetrhne a obávala se, že by se mu to mohlo jednou vymstít. Co kdyby se ho zeptala, zda by ji do Evasir rovnou odvedl? Také by hned kývl? To ale není vůbec špatný nápad Kailee. Ty by ses dostala tam kam potřebuješ a on by díky tobě dostal lekci, že je občas na místě říct i ne. Vsadím se, že by mu stačilo strávit s tebou jeden den na cestě a hned by litoval, že na všechno hned přistoupí. Trochu ji překvapil názor jejího vnitřního hlasu, ale nebyla tak hloupá, aby ho brala vážně. Byla to hloupost. Naprostá hloupost, a proto ji ihned odstrčila stranou. “Pravděpodobně by to pro tebe nemuselo být přijemné.“ Ano, to ano, ale teď zase nebude tohle příjemné pro tebe. Zavrtěla bezradně hlavou. Nevěřila mu. Nevěřila mu ani v nejmenším, že to bude v pořádku. Zároveň však tušila, že mu jeho rozhodnutí už nevymluví. “Nerozumím jim, ale…” Ale co? Když neznala celý příběh, měla právo na to, aby zpochybňovala to co jí tvrdil? On sám přece nejlépe věděl, co chce a co naopak ne. Poraženě svěsila ramena. Nevěděla, co říct, i když bezradný pohled, který na něj upírala vydal sám o sobě za tisíce slov. “Dobrá… Přece jen jsem slíbila, že nechám jen na tobě, jak zhodnotíš svůj stav.” uvědomí si pochmurně, že doopravdy nedokázala dostát svému slovu. “Jen máš přímo za sebou dveře. Jestli si teď náhodou vzpomeneš, že na tebe někdo čeká a musíš naléhavě odejít, tak ti to nikdo nebude mít za zlé.” ujistí jej a oklikou mu tím naznačí, že má úniková vrátka otevřená. Přece jen to, že jeho jizvám nedokázala porozumět, neznamenalo, že k nim bude zcela slepá. To už se však do místnosti vrátila ona majitelka bylinkářství a to i se vším vybavením. “Tak Kailee první se podívám na tebe, aby měl klid tady… Jak se vlastně jmenujete?” optala se jej se zářivým uvolněným úsměvem na tváři.

Nebylo co dodat. Měla pocit, že dalšími slovy by pouze zapříčinila to, že by prohloubila Illyrijcovu zmatenost, kterou projevoval k jejímu pohledu na věc. V nějaké etapě jejího života v ní zkrátka nastal zlom, který zapříčinil, že se většinu času vnímala jako "problém" a za daných podmínek se tento její aspekt povahy projevoval více, než by si sama přála. Doopravdy mu nepřinesla nepotřebné potíže? Nepřemáhal se, aby nedal najevo, jak moc je celým děním doopravdy znechucen a podrážděn? Tohle byly otázky, které se uhnízdily v její mysli a po celou dobu jí nenechávaly klidnou. Zároveň však byly příčinou toho, proč většinou nedokázala s lidmi vycházet. Uklidni se. Vyčisti si hlavu. To jí mnohokrát radil Al, když působila až příliš zbrkle a bázlivě. Jsou to myšlenky, které si podsouváš jen ty sama a zbytečně se jimi lynčuješ. Jak myslíš, že to působí na okolí, když se krčíš jako vyděšený zajíc? Sama tím od sebe lidi odháníš, protože ti chtějí dopřát prostor, což je však vzhledem k tomu čím sis prošla pochopitelné, ale... Nepodsouváš to jen sama sobě, ale i lidem okolo. Co myslíš, že se stane, když se žena stále chová, jako by jí muž měl podvést, i když k tomu on sám nikdy neměl sklony? Skutečně ji podvede, ale jen kvůli tomu, že ona sama se tím začala zabývat. Vytvořila k tomu ty správné podmínky. Proto se snaž tomuto vyhnout. Je to těžké, ale snaž se. Krůček po krůčku. Věřím, že jednou dojdeš k cíli. Přehrávala si tento rozhovor retrospektivně a přitom si vyčítala, jak jen mohla na tak důležité varování zapomenout.
Zhluboka vdechla okolní vzduch do plic, ve snaze se upokojit a srovnat si myšlenky, které ji téměř nikdy neposlouchaly. Dlužíš mu to. Za to, co pro tebe dnes udělal si zaslouží, aby jsi s ním jednala jako Kailee a nenechala na něj působit všechen ten nepořádek, co máš v hlavě. Dej se dokupy. Na pár okamžiků sebrala dost odvahy na to, aby se na něj podívala mnohem vyrovnaněji a přirozeněji, než za celou dobu jejích setkání. Na krátký okamžik se jí podařilo zamknout tu ustrašenou a neklidnou holku v jiné místnosti, kde nemohla napáchat žádné škody. "Jsi šlechetný, víš to? Působíš... Hřejivým dojmem... Není to špatný pocit." [/color][/b]Pousměje se na něj. Přirozenější by pro ni bylo říci opět prosté "děkuji," ovšem díků už pro dnešek nejspíše rozdala až příliš a nedomnívala se, že by další muže před ní příliš potěšila. "Neděkujte." To by nejspíše odvětil. Na jazyku toho měla o tolik více, ale přesto se rozhodla, že by snad tato slova mohla postačit, i když působila neohrabaným dojmem, jako by patřila ještě malému dítěti, které toho o světě tolik neví. "Doufám, že takový zůstanete." Opět sklopí pohled k zemi a snaží se nad svými slovy tolik neuvažovat. Zkrátka řekla, jak se cítí a ovlivnit Illyrijce v tom, jak si to vyloží nebo jaké o ní po tomto bude mít smýšlení ovlivnit nemohla. Kéž by to však bylo tak snadné. To už je však přeruší její vílí zaměstnavatelka, která se pustí do práce.
Při ošetřování Artëho křídel si sice povšimne jeho neobvykle nepatrné reakce, zdali vůbec nějaké, ale nedělá žádné osobní závěry. Třeba se jen umí velice dobře ovládat. Je sice seznámena s citlivostí Illyrijských křídel z první ruky, ale upřímně o tom zase tolik neví. Někdo třeba zase takovou citlivostí zkrátka neoplývá. Není to tak důležité. Nebo snad ano?
Když se dá Artë na odchod, tak si mladičká polovíla uvědomí, že má poslední možnost zeptat se jej na to zda by nebyl doopravdy ochotný ji doprovázet až do Evasiru. Její nerozhodná povaha jej nechá vykročit ze dveří a zavřít za sebou dveře od obchůdku. Starší víla se pouze sama pro sebe pousměje. "Byl to vcelku milý muž. Nemyslíš? Kde ty na tyhle své zachránce chodíš." Zasměje se pobaveně a přitom nevěřícně pokýve hlavou, během toho, si sama pro sebe říká, jak by toho dokázala mnohem lépe využít. Kailee se však mezitím stále dívá na místo, kde Illyrijec zmizel, než se konečně rozhoupá k tomu postavit se na nohy a kulhavě se vydat ještě za ním. "Kailee?" Podiví se její opatrovnice, ale nijak ji nebrání.
"Artë." Sklouzne jí po rtech jeho jméno, které na ni stále působí nezvykle. Jako by snad neměla svolení jej vyslovit nahlas. Jde na ni poznat nervozita a nejistota, která jí sálá z očí, jako by doopravdy nevěděla, proč jej vlastně zastavila. Něco měla na srdci určitě, jen nebylo jasné co by to mohlo být. Pár vteřin trvá, než se jí konečně podaří polknout a dostat ze sebe hlásku. "Šťastnou cestu. Ať už míříš kamkoliv. Snad ti Kotlík dopřeje trochu štěstí."
Popřeje mu na rozloučenou. Nejspíše právě promrhala svou jedinou příležitost.