Dukato

Neujde jí, že její slova mladou dědičku rozhodila. A i z jejích slov bylo jasné, že se ještě tímhle milníkem, který jí brzy v životě čekal, moc neuvažovala. "Nástupnický rok je jistě něco, o čem stojí za to si něco zjistit. Přece jenom tebe se to vyloženě i týká." Souhlasí s ní a pousměje se. Ovšem ve výsledku bylo jen na ní, jestli se téhle události bude chtít zúčastnit. Nikdo nezakazoval dědicům odstoupit a případně jednoho nechat zvítězit kontumačně, ačkoliv to se snad nikdy nestalo, pokud si to ona tedy pamatovala dobře. "Ovšem pořád máš ještě docela dost času, ačkoli si nejsem jistá, kdy má dědic Keratu přesně narozeniny." Zamyslí se, ale moc dlouho nad tím nehloubá. Jistě to bude v nějakém svitku u ní doba. V nějaké knize nebo něčem podobném. Všechny kněžky měly hrubé informace o dědicích všech království. Přece jen bylo nakonec jejich prací zařídit a zorganizovat tenhle boj o následnictví ve Vílí říši.
Mírně se zasměje, když jí řekne, že bude své vyzývá litovat. "Žiju v Bakirahu, myslím, že tamní zvědavce nepředčíš." Odpoví jí a pousměje se. Nejspíš se nenašel ani jeden den, kdy by se jí v chrámu někdo na něco nezeptal. Ať už se jednalo o jednoduchou otázku, nebo o složitou záležitost, kterou si i ona sama musela často vyhledávat v nejrůznějších knihách. "To je různé. Přece jen se vznáší, takže se jeho výška sem tam trochu změní, ale pohybuje se to v řádech kilometrů. Každé sídlo vladaře má svou vlastní ochranu před útokem. My máme vznášející se palác." Řekne jí ne úplně přesnou odpověď. Upřímně ani ona sama si jen tak z hlavy nevybaví přesnou výšku, mezi kterou se palác pohybuje, ačkoliv si je jistá, že o tom někde četla. Jenže to už bude pěkná řádka let.

"Ano já vím. Už jsem si o tom i něco četla, ale to už je dávno." Povzdechla si a zasněně se podívala na Nekonečný skleník, ke kterému se blížili, a tak se jim zvětšoval před očima. "Necelý rok? Nejsem si jistá jestli je to dost času v našem časovém měřítku. Rozhodně jsem ale ráda alespoň za něco." Přisvědčila, ale pak se zase usmála. Ne, teď na to myslet nebude. Ne když má možnost se Bakirahské kněžky vyptávat na vše možné.
Musela se zasmát při Shaynině poznámce, že zvědavce z její země nepředčí. "A které místo v celé říši se ti zalíbilo nejvíce? Když jsi jich už tolik navštívila, určitě jsi nalezla i nějaké, které muselo být z nich v něčem nejlepší." Pokračovala s dotazy, i když jim už zbývalo jen pár kroků do Nekonečného skleníku. Vstoupila jako první otevřenými dveřmi dovnitř a zhluboka vdechla do plic teplejší vzduch skleníku prosycený nejrůznějšími vůněmi květin. "Traduje se, že Nekonečný skleník založila družka prvního vladaře Sendanu společně s obyvateli města. Každý tehdy do skleníku přinesl jednu rostlinu a tak se skleník rozrůstal až do dnešní podoby. Jsou tu uschovány květiny, ale i jiné rostliny, které již nikde jinde nenajdeš. Pár z těch, kteří tu legendu znají sem také přinesli rostlinu. Proto skleník roste i dnes. Také mám v plánu sem přinést rostlinu, až najdu nějakou, kterou jsem zde neviděla." Vyprávěla nadšeně Shayně a pár kroků za dveřmi skleníku si zula boty a nechala je u kraje. "Pojď, tohle musíš vidět." Nadšeně se na velekněžku usmála a nabídla jí ruku, aby jí vedla. Dál totiž nehodlala jít cestičkami. V očích jí tančili hvězdy štěstí, že tu krásu bude moct ukázat další osobě. A ona se rozhodla jí ukázat ten nejkrásnější pohled, který zde sama nalezla.

"Není to sice mnoho času, ale dá se za tu dobu stihnout dost věcí." Odpoví jí a pousměje se. Za necelý rok se může změnit nic a všechno. Ona sama zažila velkou změnu během jednoho večera a kdyby se tahle událost nestala, tak by s velkou pravděpodobností teď nestála tady. Neměla by post velekněží a rozhodně by neměla takové postavení, jaké má. Možná by měla rodinu a milujícího manžela, ale osud jí tuhle jednoduchou cestu nezamýšlel. Raději tedy podobné myšlenky zaplaší, přece jen se nehodlala zabývat minulostí, která už se jí stejně nevrátí. Raději se zamyslí nad otázkou Pirice. Jistě, všechna místa měla něco do sebe a měla v sobě určitou krásu. "Každé místo má své vlastní kouzlo a vybírat jedno nejlepší rozhodně není lehké, ale přesto zůstanu u toho, co je mému srdci nejblíže. Kladiva knihovna je rozhodně místo, které stojí za to navštívit. Jsem si jistá, že jsem tam strávila spoustu času hledáním všech zapadlých míst na čtení." Odpoví jí a pousměje se. Přece jen je jí nejbližší její vlastní království, což asi není s podivem. Je to místo, kde vyrůstala a ke kterému měla nejblíže. To ani veškerá krása okolních míst nemohla poškodit. Navíc vzhledem k její lásce ke knihám byla knihovna logickou volbou.
Když vyjdou do skleníku, nechá Pirice, aby jí řekla informace, které sama dávno ví. Není to její první návštěva a navíc se o Nekonečném skleníku několikrát dočetla v nejrůznějších knihách. Lehce pozvedne obočí nad její nataženou rukou, kterou nevyužije. Je si dost jistá tím, že jí zvládne následovat i bez toho. Ovšem i tak sejde z cesty a vydá se za dědičkou, která vypadá dost nadšeně z toho, že je tu s někým jiným, kdo nezná krásy skleníku tak jako ona. Jak by taky Shay mohla, přece jen tu nežila a neměla k němu denně přístup.

Nejdříve nad slovy velekněžky jen pokývla. Měla v plánu se toho za ten rok naučit co nejvíce jen bude moct. Hlavně plně ovládat své dary magie, kterými byla obdarována již jako malé dítě. Hlavně tedy těm, které nepoužívala denně a ve kterých se opravdu zlepšit potřebovala. Už týden se je snažila trochu rozvíjet, ale teď se do toho pustí naplno.
Po Shaynině odpovědi na její další otázku vzhlédla k nebi, nyní zastíněnému korunami stromů. "Musí být nádherná. Ale ráda bych viděla jak se kamenný drak, který ji střeží, vznese do oblak." Přiznala nevinným tónem. Když velekněžka nepřijala, její nabízenou ruku, jen pokrčila rameny a šibalsky se usmála. Chytila sukni svých šatů a trochu ji nadzvedla, aby o ni nezakopla. Pak se ladným poklusem rozeběhla po větvi jednoho stromu, která přímo vybízela, aby se po ní návštěvníci rozeběhly. Kmen tohoto stromu byl obehnán svou vlastní větví kolem dokola jako točité schody nebo spíš skluzavka. Mimo to patřil k těm nejvyšším ve skleníku, a proto z něj byl neuvěřitelný výhled. Točitá větev dovedla Pirice a Shay do své koruny, odkud se rozprostíraly větve všemi směry. Větve dostatečně široké, aby posloužily jako cesta. Pirice zvolila samozřejmě tu větev, na které bylo méně listí a která směřovala ke středu skleníku. Tentokrát už šla ale opět pomaleji, aby velekněžka měla dostatek času si to celé prohlédnout.

"No, doufejme, že k tomu ale nedojde." Odpoví jí a trochu se zamračí. "Protože by to znamenalo, že je knihovna v nebezpečí a stejně tak Bakirah. V tu chvíli bychom asi měli jiné starosti než sledovat, jak stoupá k nebi." Ne, rozhodně nechtěla vidět, jak Kradion stoupá k nebi, protože je Bakirah v ohrožení. Hlavně by to znamenalo, že buď čarodějky prošli průsmykem a dostali se až takhle na jih a nebo se spustila další válka mezi vílami. Ani jedna z těch vyhlídek se jí nezamlouvala a rozhodně nechtěla být jejich svědkem. Když se ale Pirice rozběhne po větvi do koruny stromů, lehce nadzvedne obočí a zuje si boty. Přece jenom běhat po větvi v botách na podpatku by asi nebyl nejlepší nápad. Navíc by se jednoduše mohlo stát, že se jí smýkne noha a ona poletí k zemi. To by nemuselo skončit dobře. Pak se vydá za mladou vílou, ačkoliv ne tak rychle, ale spíš pomalu a rozvážně. Ovšem musela uznat, že výhled z větví a korun stromů byl nádherný. "Předpokládám, že tu trávíš hodně času." Pronese a pousměje se, zatímco opatrně kráčí za ní. Přece jen bylo logické, že tu dědička Sendanu tráví čas. Má šanci se tu setkat se svými lidmi a rozhodně jí to dává příležitost zlepšovat její schopnosti. Navíc to mys být o docela dobré místo na to, aby se skryla před zraky rodičů nebo učitelů. Možná i jejich velekněžky. Přece jen si pamatuje, jak je občas Agron otrávený, když s ní má trávit čas a nějak se vzdělávat v rámci náboženství a nejrůznějších obřadů, na nichž by měl být přítomen. Každý si nakonec najde nějaké útočiště, kde ho nikdo nenajde. A když se to nakonec někomu podaří, tak jen popojde o kus dál a schová se tam. "Další otázky už nemáš? To nebylo tak hrozné." Prohodí a rozhlíží se kolem sebe. Rozhodně nehodlá nechat ten výhled bez povšimnutí. Pochybovala, že by se jí v brzké době naskytla příležitost se tu takhle projít. Sice neodjíždí hned po večerním obřadu a pár dní tu zůstane, ale většinu času nejspíš stráví v chrámu, kde budou probírat všechno, co je potřeba zařídit na nástupnický rok.

"Samozřejmě si ani já nepřeji aby došlo k situaci, kdy by drak musel odletět. Jen bych ho ráda viděla." Prohodila nevinným tónem, ale dál už to radši nerozebírala. V koruně počkala na Shaynu a pak už pomaleji vyšla první po větvi ke středu skleníku. "Ano, trávím tu velké množství času, stejně jako i jiní. Panuje tu neuvěřitelně uklidňující atmosféra. Vždy, když sem přijdu, připadám si jako v hřejivém a bezpečném obětí." Přizná a pohladí šlahouny jiné rostliny, kolem kterých větev vedla. Nejednou se na nich houpala. Užila si tu vážně hodně zábavy. "Ne, to určitě není všechno. Mám ještě plno otázek to se neboj." Ujistila ji a pak natáhla ruku k dalšímu stromu, který jí v odpověď přiblížil svou větev, aby víly mohli pokračovat v chůzi a nemuseli se vracet zpět. "Jak se tu cítíš ty? Chci říct, jak to působí na tebe?" Zajímala se a pokračovala přitom cestou po větvích a korunách stromů, aby tu toho ukázala Shayně víc. "A proč ses rozhodla být velekněžkou? Také by mě zajímalo, jestli ses setkala se všemi ostatními dědici? Nebo jestli se ti podařilo vidět čarodějku?" Vychrlila na velekněžu rovnou několik otázek.

Pousměje se a lehce přikývne. Chápala ten pocit bezpečí, který jí objímal ve chvíli, kdy přišla na místo, které znala a cítila se v něm bezpečně. Ona sama jich také pár měla. Útočiště před světem, kam za ní nikdo nechodil. Ani její učednice, která většinou vždycky věděla, kde je. Dokonce ani vladař se za ní na některá místa nevydával jen z respektu z toho, že znal její příběh. Přece jen jeho družkou byla její bývalá učitelka, takže dávalo smysl, že o ní vladař věděl první poslední. Naštěstí byl z těch lidí, kteří to nevyužívali proti ní, ale zkrátka to přijali a dál se tím nezabývali. "Je to rozhodně nádherný pohled, ale pro mě to rozhodně není místo, kam bych se schovávala před světem." Odpoví a pokrčí rameny. Ona nikdy nebyla ta, kdo utíkal do přírody. Spíše se schovala v pokoji s knihou, nebo nějakým šperkem, který se snažila očarovat. Nikdy neměla velké pouto k přírodě, ale bylo jasné, že v Sendanu to měli víly jinak. "Byl to způsob, jak se pohnout v životě dál. Zkrátka to byla pohnutka osudu." Odpoví jí na první otázku a trochu obejde přímou odpověď. Přece jen nepatřila k důvěřivým typům lidí, takže neměla potřebu se svěřovat někomu, koho zná necelou hodinu. Nějaké ponaučení z minulosti si prostě odnesla. "Ne, se všemi dědici jsem se nesetkala. Samozřejmě znám Agrona, to je asi samozřejmé, ale zbytek jsem maximálně zahlédla. Oficiální osobní setkání neproběhlo." U druhé otázky už nemá problém být upřímná, přece jen se to netýká jí osobně. Nad její poslední otázkou pozvedne obočí a lehce se ušklíbne. "Jsem velekněží, ne voják. Na to se budeš muset zeptat někoho, kdo byl v Průsmyku. Možná i někdo z dědiců by ti dokázal odpovědět. Co vím, tak dědic Keratu je velitelem jejich armády, takže by byl asi lepším cílem téhle tvé otázky." Odpoví jí a pokrčí rameny. Ona nikdy neměla potřebu vidět čarodějku. Přece jen co věděla, tak to nebyly zrovna milé a příjemné společnice. "Proč bys chtěla vidět čarodějku? Nejspíš by to byl ten poslední pohled, který by tě v životě čekal."

"Chápu. Otec mi vždy říkával, že v jiných zemí přírodu neoceňují tolik, jako my zde. Jestli je to pravda, jsem se však zatím nedozvěděla." Přiznala a rozhlédla se kolem. Ji samotnou tohle místo inspirovalo a fascinovalo. Milovala to tu, ale dokázala pochopit, že někteří vyhledávají jiná místa. Ale nebyla z těch, kteří by se zde schovávali před světem. Před rodiči to ano, ale před světem ne. Svět, to je pro ni místo, které by nejradši celé poznala. Ne, rozhodně se před ním nechtěla schovávat. A právě na to myslela, když ji velekněžka odpovídala na další otázku. Osud. To jedno slovo znamenalo tolik a pro Pirice nyní možná ještě víc. "Pak mám štěstí, že jsi přijala naše pozvání." Odpověděla, po Shaynině další odpovědi, že se s ostatními dědici, kromě Agrona, oficiálně nesetkala. Ale když pak odpovídala na její zatím poslední otázku, sama se nad tím pozastavila.
"Možná by to skutečně byl můj poslední pohled a možná ne. Narazila jsem na pár starých knih. Je pravda, že s čarodějkami válčíme odnepaměti, ale nebylo tomu tak vždycky. A věřím, že by se tato válka měla jednou pro vždy ukončit. S lidmi vycházíme. Někteří z nás v nich dokonce nachází své druhy. Proč bychom nemohli stejně vycházet i s čarodějkami?" Rozhodila rukama a chvíli šla pozpátku, když tentokrát mluvila k Shay.

"Každé království a jeho obyvatelé mají něco společného a sdílí lásku k něčemu. U nás to je například láska ke knihám a vzdělávání. U Vás je to láska k přírodě." Odpoví jí a pokrčí rameny. Sice to neznamenalo, že by snad nikdo z jiného království neměl rád přírodu, ale jistě to už nebylo něco, co by se proplétalo osudy všech obyvatel království. Na její další slova jen mírně přikývne. Sice by to nenazvala štěstím, ale spíše povinností, protože tu nebyla jen proto, aby se setkala s mladou dědičkou. Hlavním cílem její návštěvy byl rituál, který měla provést. Setkání s dědičkou byl jen takový bonus, který nemohla nevyužít. Přece jen to byla příležitost, aby získala o mladé víle nějaké informace, které by se mohli během boje o trůn hodit. Asi bylo jasné, že její osoba rozhodně není nestranná v této věci. Jenže to asi každý z velekněžek i zbytku obyvatel jednotlivých království chtěl, aby vyhrál zrovna jejich dědic.
Lehce pozvedne obočí a podívá se na ní. "A kdo by jí měl ukončit? Ty?" Nadhodí a zavrtí hlavou, jako by byla mladá dědečka jen zlobivé dítě. "Nechci být neslušná nebo tě podceňovat, ale pochybuji, že bys dokázala něco takového zařídit." Upozorní jí a odolá nutkání se uchechtnout. Možná, kdyby se spojili všichni vladaři a postavili se čarodějkám, tak by i se svými armádami měli šanci tuhle válku nějak ukončit, ale čarodějky byly houževnaté. "Vycházíme jen s lidmi ve Fiplinu. Mairorn je stále uzavřen a nemyslím si, že změnili svůj nepřátelský postoj. Navíc lidé jsou úplně něco jiného než Železozubé." Pokračuje dál a zadívá se na ní. "Nemají žádné emoce, duše a snad ani srdce. Jsou to krvelační kříženci démonů a lidí a jsou víc po svých démonských rodičích. S těmi rozhodně nedokážeme fungovat vedle sebe. Na to jsou moc krvelačné." Odpoví jí a věnuje jí neoblomný pohled. Jistě, sice nikdy nebyla v žádné bitvě, ale o spoustě četla. Věděla, jak jsou čarodějky popisované a co všechno dokáží. Rozhodně to nebylo to samé, jako jejich křehký mír s Mairornem, který je nenáviděl a držel se od nich dál. Železozubé by ve chvíli, kdy by uviděli svoji šanci, zaútočili a už by je nedokázali tak jednoduše zastavit.

Zamračila se na velekněžku, když slyšela, jak lehkovážně její slova smetla. Ne, nebyla sice voják, ale to neznamenalo, že by nic nedokázala. "Pokud mne nechceš podceňovat, tak bys to dělat neměla." Odpověděla rázně, ale nikoli útočně. Chtěla ji zatím jen varovat, že se pouští na tenký led. "Odsoudit takto Železozubé je podle mého názoru špatné. Je to jako by ony házely do jedné škatulky nás všechny. A podívej se. Jen mezi námi dvěma je velký rozdíl. A pokud jde o jejich krvelačnost, nejsme o nic lepší. Viděla jsem mnoho víl, které lačnily po krvi stejně nebo možná i víc než kdejaká Železozubá čarodějnice. Navíc sama jsi říkala, žes ani jednu neviděla, ale neváháš a hned je všechny odsuzuješ. Ať už jsou potomky koho chtějí." Stála si Pirice pevně za svým, načež je obě spustila na zem, pomocí kouzla, které opět pohlo větví stromu, na níž se právě nacházely. Chtěla velekněžce říct, aby nesoudila podle vzhledu, původu nebo toho, co se o někom dočte, ale nakonec jen mlčela. Tohle velekněžce dozajista opakovat nemusela. Sestoupila z větve na cestičku a pokračovala vedle Shay jinou cestou zpět.
"No, přejdeme radši na další otázku. Víš, jak bych se mohla nechat pozvat do jiné země? Přeci jen pozvání by pro mého otce bylo lepším důvodem, než jen to, že chci trochu poznat svět." Nadhodila zase s úsměvem a po cestě se trochu procvičovala v kouzlení na rostlinách, kolem kterých zrovna procházely.