Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Dukato

+3
Suya Morlif
Shayna Thetoris
Kotlík
7 posters
Goto down
Pirice Santanko
Pirice Santanko
Poèet pøíspìvkù : 52
Join date : 20. 03. 20
Age : 132
Location : Sendan

Dukato      - Stránka 3 Empty Re: Dukato

8/4/2020, 11:23
Pirice zvedla hlavu, když něco od své komorné zaslechla, ale nerozuměla jí. Než se ovšem zeptala, co říkala, pokračovala Suye sama. "Oni to vědí. Vědí to co potřebují." Namítla spěšně a ještě stále vlhké vlasy si svázala do copu. Líbilo se jí, jak viděla svou komornou pilně vymýšlet plán, ale musela se nad tím usmát. "Já už plán mám. Vypaříme se stejně, jako bych se vypařila kdykoli, když jsem šla do města. Přes balkon." Uculila se na svou komornou a přešla opět ke skříni, kde vytáhla ještě jedny světle hnědé kalhoty se světle růžovou halenkou. Měla plno oblečení z různých koutů světa a popravdě řečeno, už si ani nepamatovala, odkud je tohle. Ale budou vypadat jako dvě cizinky a o to šlo. Suya byla o trochu menší a drobnější než Pirice, ale oblečení jí nebude zase tak moc velké, takže to by problém být nemusel. "Tady, běž se převléct." Podala oblečení Suye a pak se podívala, co vlastně za jídlo Suye přinesla. Byla mile překvapená, nejen kvůli množství, ale také výběru. Její komorná věděla, co má ráda a toho si vážila. Cesta bude určitě náročná, hlavně když se budou muset vyhnout komukoliv, koho její otec pošle. A dobré jídlo vždy dokázalo zvednout náladu.
"Je tu ještě jedna věc. Unesla bys mě při letu? Bylo by to méně nápadné než kdybych používala magii kvůli tomu, abychom prošli makovým polem." Mluvila na Suye, ale dívala se zatím na obrázek chodeb paláce, který Suye nakreslila. Měla už palác prochozený určitě skrz na skrz, což bylo užitečné. Ale Pirice nehodlala riskovat nějakou cestu, kterou nevyzkoušela. A že jich už zkoušela plno. Jedna byla zaručená a bezpečná - v rámci mezí - a tu také hodlala použít.
Suya Morlif
Suya Morlif
Poèet pøíspìvkù : 18
Join date : 07. 04. 20
Age : 56
Location : Sendan

Dukato      - Stránka 3 Empty Re: Dukato

8/4/2020, 13:05
"Takže jako klasicky přes balkon, fajn mapu potřebovat nebudeme." Odvrátila jsem se od papíru a nechala jsem ho ležet na stole, napřímila jsem se a položila jsem svoje ruce v bok.
Trochu jsem se zarazila když mi podala oblečení. "Děkuji, ale to nemusíte, já bych to nějak zvládla." Vzala jsem si od ní oblečení a vešla jsem do koupelny kde jsem se svlékla a soji uniformu jsem schovala aby ji nikdo nenašel když by nás hledali.
Pokožku jsem měla klasicky světlou jako padlý sníh, oblečení bylo z příjemného materiálu a perfektně mi padlo, vyšla jsem z koupelny a ještě jsem si oblečení uhladila. "Padne mi hezky." Řekla jsem s údivem a prohlížela jsem si svoje oblečení.
"Já si myslím že by to nebyl problém Lady." Dodala jsem přitom když jsem si upravila vlasy tak aby mi nelezli do obličeje.
Přešla jsem ke stolu a vzala jsem všechny potřebné věci do vaku, poté jsem přestoupila k balkonu a nevinně jsem prohlásila: "Můžeme vyrazit Lady?" Pokynula jsem rukou a čekala jsem až se společně opět vydáme do města a možná i dál.
Pirice Santanko
Pirice Santanko
Poèet pøíspìvkù : 52
Join date : 20. 03. 20
Age : 132
Location : Sendan

Dukato      - Stránka 3 Empty Re: Dukato

8/4/2020, 14:53
Pirice počkala až se Suye převlékne a pak pokývla hlavou, že je spokojená. Nohavice kalhot jí byly trochu delší, ale ne tolik, aby to vadilo. A jinak komorné její oblečení slušelo. Takže doufala, že opravdu vypadají jako dvě cizinky, alespoň na první pohled. Než ovšem mohly vyrazit, potřebovala zařídit ještě jednu věc. Pirice potřebovala zajistit, že si její otec bude myslet, že je stále v paláci. Takže rozházela trochu postel a pár polštářů nacpala pod deku. Bohužel úsilí své komorné musela zničit. Kdyby měla pokoj stále uklizený, nikdo by nevěřil, že v něm je, takže na stole rozložila několik popsaných papírů a knih. Knihy dala také k posteli a dvě i na ní. Muselo to vypadat přesvědčivě.
"Ano, jdeme." Prohlásila, když už byla hotová a došla na balkon za svou komorou. Přelezla zábradlí se svou brašnou přes rameno a pomalu sešplhala dolů. "Jestli chceš, můžu ten vak s jídlem vzít. Pro tebe bude šplhání dolů náročné i bez něj." Navrhla, když už sama stála na pevné zemi a dívala se za Suye nahoru.


Naposledy upravil Pirice Santanko dne 8/4/2020, 22:44, celkově upraveno 1 krát
Suya Morlif
Suya Morlif
Poèet pøíspìvkù : 18
Join date : 07. 04. 20
Age : 56
Location : Sendan

Dukato      - Stránka 3 Empty Re: Dukato

8/4/2020, 21:45
Sledovala jsem co se chystá Lady udělat, bylo mi to jasné hned, potřebujeme aby o nás nikdo nevěděl alespoň na chvíli.
Když byla Lady se svým kouzlem hotová nechala jsem ji sešplhat dolů. "To byste byla moc hodná Lady." Zašeptala jsem protože jsem čekala že by nás mohl někdo slyšet a spustila jsem vak s jídlem dolů a poté jsem sama i když s obtížemi slezla dolů a znovu jsem si vzala vak s jídlem. "Děkuji za pomoc." Ulevila jsem si když už jsem byla dole.
Trochu nervozně jsem si odkašlala když jsme se vydali na cestu. "Já vím že je to ode mě velmi nezdvořilé a vůbec bych to navrhovat neměla, ale když teď jdeme kdoví kam a vydáváme se za cizinky na cestách, neměli by jsme si tykat? Já vím že je to nezdvořilé, ale já jsem Suya, Suya Morlif." Nervozně jsem ze sebe vykoktala a natáhla jsem ruku směrem k ní s nabídkou tykání. Nečekala jsem že mojí nabídku přijme, ale za zkoušku nic nedám že?
"A kam vůbec míříme? Máme stanovený nějaký cíl?" Otázky se mi míchali v hlavě že jsem si přišla jako člověk po vílím víně.
Od rána jsem se necítila moc dobře, protože vím že tohle asi dobře nedopadne, ale snad nás bude kotlík ochraňovat, zvlášť když je jedna z nás urozená.
Pirice Santanko
Pirice Santanko
Poèet pøíspìvkù : 52
Join date : 20. 03. 20
Age : 132
Location : Sendan

Dukato      - Stránka 3 Empty Re: Dukato

8/4/2020, 22:25
Pirice se musela uchechtnout. Ta holka jí pomáhala s úprkem a pořád ji oslovovala jako Lady. Ale nic na to neřekla. Chytila vak s jídlem a přehodila si ho přes rameno. Nebyla křehká a ten vak si stejně budou střídat. Ale první by ho měla nést ona. Hlavně, když Suye s ní bude muset letět přes celé makové pole.
"Není to nezdvořilé Suye. Vím jak se jmenuješ a ty mé jméno znáš taky." Prohodila, když k ní komorná natáhla ruku s nabídkou tykání. "Ale nebylo by zrovna moudré mě teď oslovovat mým jménem, takže mi říkej Vit." Usmála se na svou komornou, ale z nějakého důvodu jí přišlo podivné, potřást si rukou. Nikdy nepřišla na to, proč se to dělá a proč to někteří odmítají. Ona to nedělala jen z principu, že netušila, jaký skutečný význam to má - pro ni to nemělo totiž žádný význam.
"Nemáme přesný cíl. Tedy ve skutečnosti jich máme několik, začít bych chtěla u Crochanek v Gretlipu. Rádybychse od nich něčemu přiučila. Což mi připomíná, že hodlám po cestě trénovat a rozvíjet své dary. K jedmu z nich budu potřebovat i tebe. Potřebovala bych, aby ses přede mnou snažila uchránit svou mysl. Slibuju, že nic neudělám. Jen bych se potřebovala zlepšit." Prohodila, jako by ji žádala o něco normálního a přitom mířila městem k jižnímu konci, kde měla v plánu překročit makové pole a pokračovat přímo k Gretlipu. S otcem mluvila o zemích jako je Cyra, Bakirah nebo Evasir. Takže je v Gretlipu nebude hned hledat. To pro ně byl další důvod proč se vydat zrovna tam. Kromě toho se Pirice toužila přiučit u Crochanek léčitelství.
Pirice Santanko
Pirice Santanko
Poèet pøíspìvkù : 52
Join date : 20. 03. 20
Age : 132
Location : Sendan

Dukato      - Stránka 3 Empty Re: Dukato

5/5/2020, 21:16
Po noci ohňů

Jen co se Pirice s otcem, Suyou a strážemi vrátili z Illivenasu zpět do paláce v Sendanu, čekalo Pirice další kárání od matky. První od otce si již vyslechla. Nebylo to nic příjemného, ale mohla si za to sama. Na druhou stranu Suya si za to sama rozhodně nemohla. Ale takhle to její otec neviděl. Podle něj si Suya stále mohla vybrat, dokud Pirice nepomohla v útěku. Celou cestu si Pirice připravovala, jak řekne Suye, že se její otec rozhodl jí dát jinou práci. Od teď se už zřejmě nebudou vídat každodenně. Vlastně Pirice bude ráda, když ji občas uvidí. Ano, sice byla naštvaná, že na oslavách Suya všechno vyklopila Aronovi, ale tohle si nepřála. No vlastně očekávala od otce přísnější trest pro Suyu, ale byla ráda, že se pro to nerozhodl. Tohle nebylo příjemné, ale byla to nejlepší možnost, jaká mohla nastat.
Matka ji řekla, co chtěla a Pirice tentokrát opravdu jen pokorně mlčela a poslouchala. Nakonec se matce omluvila a když ji matka propustila, zamířila rovnou za Suyou. Jak vladař Sendanu, její otec, nařídil, měla to ona sama Suye říct. V patách se jí po celou dobu drželi dva strážci, ale něco jí říkalo, že kdyby opustila palác, bude jich mít v patách víc. Mohla jen doufat, že dovnitř do nekonečného skleníku jí budou následovat opět pouze jen dva. Alespoň si zatím nemohla stěžovat kvůli jejich náladám. Ani jeden z nich nebyl mrzutý, ale upovídaní také zrovna nebyli.
Zhluboka se nadechla a z nervozity si uhladila sukni šatů. "Suyo." Oslovila vílu, k jejímž zádům došla a obrnila se proti emocím. "Omlouvám se, že jsem tě do tohohle celého uvrtala. Můj otec již rozhodl o tvém trestu. Už nejsi mou komornou, ale budeš zastupovat práci řádové služebné v paláci. Také mi jasně naznačil, že se od teď nebudeme stýkat tak často, jestli vůbec." Oznámila Suye a omluvně se na ní dívala. Byla toho názoru, že takto rychle, to bude lepší. Jako strhnou náplast. Navíc netušila, jak jinak by to dokázala své přítelkyni říct. Po takové době, co se znaly. Ani pro ni to rozhodně nebylo nic lehkého.
Zacharias
Zacharias
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 28. 03. 20
Age : 29
Location : Fiplin

Dukato      - Stránka 3 Empty Re: Dukato

6/5/2020, 19:32
<<<

Jeho poslední dlouhý výlet do Evasiru za zakázkou nedopadl jak by si na první dobrou přál. Sice našel toho parchanta co hledal, ale do cesty se mu připletla oponentka v podobě drzé a ne příliš příjemné Illyrijky. Jednoduše řečeno z toho neměl zrovna velkou radost a ačkoli není zvyklý jít proti svému zadavateli a zákazníkovi, nakonec s ní stejně uzavřel jakousi dohodu a ten malej parchant se teď někde vesele prochází bůh ví kde v horách. A to vyšli z Evasiru v poměrně dobrém - když tedy přehlédne ten zběsilý úprk před haldou naštvaných víl. Ještě teď slyší ten jeho jekot, když jej nabral na koně a Bella vyrazila se vší vervou kupředu, aby se dostali z dosahu co nejlépe. Nebylo to zrovna vyvedené a i když se měl celý scénář v Hedenu opakovat více méně se od celé situace distancoval. Pokud tedy pomine tu část, kdy svému zákazníkovi strčil onen dopis co u chlapce našel pod nos. Zaměstnal ho a trochu Noře pomohl a ještě si vydělal nějaké drobné navíc. Rozhodně se jejich spolupráce nakonec ukázala skutečně výhodnou a ačkoli to nerad uznával, nakonec musel - na ženu byla docela dobrá. Ještě k tomu na vílu - které zase až tak rád nemá, spíš vůbec. Každopádně jej to dovedlo na další cestu, tentokrát za další menší zakázkou. Jeho vraník kráčel pomalu ale jistě, zatím co Zacharias seděl uvolněně v sedle, ve svém klasickém oděvu z velké části tvořeným z kůže, které mu mělo nahradit brnění. Byl trochu unavený a rozmrzelý, neměl náladu na velkou společnost, možná i proto se rozhodl vyhnout se frekventovaným nížinám, přes které obvykle pokračuje v cestě do Illivenas a opustil je hned, jakmile se objevily první stromy tohoto překrásného a tichého místa.

Jeho kolibřík, Ra, seděl opět koni mezi ušima, zachumlaný v hřívě a vesele si podřimoval. Občas uvažoval o tom, jestli je ten pták i v přírodě takhle líny. Ale musel uznat, že podal velice přesvědčivý navigátorský um, když jej vyvedl z toho vílího města v Evasiru. I když to bylo více než týden, snad i dva, pořád ještě ho nechal v klidu podřimovat - protože je furt lepší když spí, než když ten malý kolibřík, co má sklony jako straka, krade. Po jeho pravém boku přitom kráčel sněhově bílý vlk, Eleas. ten byl ještě stále podobně rozmrzelý jako jeho pán. Ačkoli nyní pomalu procházely lesem, kde mohl volně běhat, zůstával po boku svého pána. Zacharias svého vlka nikdy nenutil, aby se v lese držel zpět, naopak by byl raději kdyby se proběhl, přesto díky té ne příliš dobré náladě dneska mezi ním a jeho trénovanými zvířaty panovalo ticho. Tichý les jen ztěžka dával najevo, že se zde nachází i jiná zvěř a vypadalo to, že nikdo z jeho skupiny toto pravidlo nechtěl narušit. Jediné co tedy doléhalo k jejich uším byl jejich dech a tiché došlapování koňských kopyt na měkkou půdu lesa. Zacharias ještě stále pociťoval nepříjemnou bolest z modřin na jeho zádech, ačkoli byly už vybledlé, ještě stále se na něm trochu podepisovaly, stejně jako ještě stále poměrně čerstvá jizva na jeho boku, která však byla skrytá pod jeho oblečením. Hlavou mu běhali informace o tom muži co teď hledá. Nevěděl, proč po něm jeho zákazník tak prahne a pro jednou se ani nestaral, jediné co věděl bylo, že se má nacházet někde v Illivenasu, možná zběhl do Cyry. Jediné v co doufal, bylo, že znovu neskončí v Evasiru. Ne že by se mu tam nelíbilo, ale vzhledem k tomu, že se odtamtud před několika týdny vrátil s posledním úkolem, rád by zase navštívil trochu jiné místo. Snad by lépe snesl i Mairorn, kde jsou přímo vysazení na jakoukoli magickou kreaturu. Přehmátl si v rukou otěže a poposedl si v sedle. Několik hodin na koňském hřbetě si pomalu vybíralo daň v podobě dřevěnící zadnice. Od Belly si přitom vysloužil zaržání a pohození hlavou. S kolibříkem to však ani nehnulo, byť by snad mohl padnout pořádně na kebuli a natlouct si kdejakou drobnou kostičku a zobáček. Vlastně ho ta malá opeřená koule občas fascinovala, dokázal spát jako dudek, ale stačilo říct jeho jméno a měl ho hned na rameni.

Bohužel v jeho přání asi nevěřil nikdo jiný než on sám, protože skončil opět na cestě. Nejen že v sedle trávil už déle než mu bylo milé, ale zároveň ten parchant stále unikal a dokonce i Eleas měl problém jeho stopu čenichat. Několik úmorných nocí v Illivenasu, poušť a horko, pak deště v Cyře a pak konečně cíl jeho cesty Dukato. Trvalo mu to neskutečně dlouho, jizva na boku se dokonce stihla více méně zatáhnout do sebe a už se zbavil i všech modřin, které mu zbyly po setkání s Norou. Nic z čeho by měl ve skutečnosti radost, ale za tu dobu si zvykl cestovat v jakém si držkatém doprovodu - i když jeho poslední setkání s rozmazlenou fňuknou v tichém lese nebylo o nic příjemnější než celá snaha vyhnout se lidem v nížinách. Jaká škoda, že má smůlu na lidi, které potkává. Nálada mu značně klesala  a že už byla dávno poměrně nízko. Když vjel do hlavního města Sendanu sesedl ze své klisny a jen ji vedl ulicemi. Mohl se na to vykašlat, dnes rozhodně toho smrada hledat nepůjde, chce alespoň jednu noc v posteli, jednu noc, kdy si Bella odpočine a dostane seno a mrkev. Sice ho to bude stát neuvěřitelné peníze, ale co by pro svá polámaná záda neudělal. Eleas kráčel líně vedle něj a poutal na sebe pozornost ostatních, stejně jako jeho pán byl značně unavený z cesty. Ať se jim do cesty připlete kdokoli, rozhodně by se měl rozloučit s poklidným odpolednem.
Pirice Santanko
Pirice Santanko
Poèet pøíspìvkù : 52
Join date : 20. 03. 20
Age : 132
Location : Sendan

Dukato      - Stránka 3 Empty Re: Dukato

6/5/2020, 20:14
Uběhlo již pár dní od onoho incidentu, kdy utekla z domu. Většinu času nyní trávila v paláci zabraná do nejrůznějšího učení. Kdokoli, kdo nevěděl o jejím provinění, by si mohl myslet, že se dokonale zbláznila a je z ní světice. No tomu tak vskutku nebylo. Ale každý den se snažila otci i matce ukázat, že pro ně není zklamáním. Ovšem kromě učení teoretických znalostí hledala i vybití v praktickém učení. Trénovala a objevovala svou magii s Elisen i svými učiteli, i když jí trvalo, než Elisen uprosila, aby jí odpustila tu lež, která zničila jejich důvěru. Teď ji musela budovat od znova a to nejen u ní. Byla si jistá, že to potrvá ještě dlouho, konec konců tohle byl pouze první krok. Ale bylo to vykročení tentokrát správným směrem.
Čas, který trávila v městě, byl asi poloviční, než co tam trávila před svým útěkem. Kromě toho se změnilo i její vystupování. Teď chodila vždy upravená jako dcera vladaře, v překrásných šatech a hrdě narovnaná. Už neběhala po ulicích a nedováděla s ostatními vílami tak jako před tím. Ale nedokázala si odepřít městské slavnosti, tance a radovánky, které mnohé dny nenechali město v klidu. A i dnes, po dni plném učení i fyzického tréninku, si oblékla bledě modré šaty s živůtkem ozdobeným krajkovými květinami a s dlouhými rukávy ze stejné krajky, sčesala vlasy do složitého copu proplétaného popínavými rostlinami a vyrazila do města. V patách jí byli čtyři strážci, kteří bedlivě sledovali každičký její pohyb, ale také okolí. Nebyla z jejího nynějšího doprovodu nadšená. I víly v městě nevěděly, jak se k ní teď mají chovat. Před tím byla skoro jednou z nich. A to se jí líbilo. Ale teď bylo na první pohled jasné, že není jen obyčejnou měšťankou. Zhluboka se nadechla a zkusila na svou stráž za zády zapomenout. Vykročila z paláce a energickým krokem zamířila do své oblíbené části města, která snad nikdy nespala a každý den to tam jen vířilo životem. I dnes se odtamtud linula vábivá hudba, kterou Pirice slyšela už v polovině cesty. Nadšením ještě přidala do kroku, ale to se jí vymstilo hned, jakmile zahnula za roh domu, kdy vrazila do muže a protože šla tak rychle, skácela se na zem.
"Velice se omlouvám." Začala ihned a okamžitě se zvedala ze země. Strážci za ní se zarazili, jeden jí přispěchal na pomoc, ale on ji odmítla. "Nechtěla jsem do vás tak vrazit." Pokračovala, zatímco si zmateně prohlédla muže - člověka, kterého povalila a kterého zjevně doprovázel černý kůň a bílý vlk.Na druhý pohled si všimla i kolibříka, který seděl koni na hlavě. Zmateně si celou tu skupinku chvilku prohlížela. "Vy nejste odsud, že ne?" Zeptala se tišeji a se zaujetím. Samozřejmě, potkat člověka s koněm nebylo nic neobvyklého. Ani člověk s koněm a psem nebyl až tak vzácně k pohledu. Ale poprvé vrazila do člověka s koněm, vlkem a ptákem.
Zacharias
Zacharias
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 28. 03. 20
Age : 29
Location : Fiplin

Dukato      - Stránka 3 Empty Re: Dukato

6/5/2020, 21:12
Kráčel městem, značně znechucen vřavou. jeho cesta tu rozhodně nekončí a čeká jej ještě slušná dávka odhodlání, aby Eleas zítra chytil stopu a dovedl je do zdárného cíle. Nechápal jak ten bastard může cestovat tak rychle. Chvíli dokonce uvažoval jestli si náhodou neosedlal nějakou tu rychlou čarodějnici - tedy, slyšel že dokáži běžet skutečně rychle, takže to by jeho cestu mohlo značně urychlit a dostalo tak všechny pronásledovatele, včetně Zacha samotného do pořádného skluzu. Typoval, že to bude tak týden snad dva, co by mohl být za ním, ale každý se jednou unaví a on chce své peníze. Svých tři tisíce zlatých za jednoho zmetka co se snaží utéct před vězením. Nechápal proč lidé z Fiplinu hledali útočiště u víl. On je jen pronásledoval a rozhodně se mezi vší tou přehnanou krásou a dokonalostí div nepozvracel a to se mu žádná víla ještě ani pořádně nepřipletla do cesty. Hlavně tedy proto, že vedle něj šel jeho vlk a dokázal si jedním zavrčením sehnat dostatek respektu k tomu, aby se jim všichni vyhýbali. Jenže to neplatí úplně na všechny. Zatím co on si šel svou cestou a mířil ke zdejšímu ubytování, tedy k hostinci se stájemi přímo do hrudníku mu to vší silou a v plné rychlosti chůze drobné víly naprala nějaká naprosto nepříčetná ženská. Zatím co se kácela k zemi, Zach udělal krok vzad a zrovna dvakrát se neobtěžoval, aby se ji pokoušel chytit. Bůh ví jak by to totiž dopadlo, kdyby se o to pokusil. Zvedl pohled a očima přejel stráže co dívku pronásledovaly. Nakrčil obočí. U všech rezavejch podkov, proč zrovna já! zaklel ve svém duchu a na čele mu vyskočila vráska když krčil nos a s pozvednutým obočím sledoval jak se ta modrá šmouha s hlavou plnou kytek. Kytky, proč musí víly všude cpát jenom kytky? Smutné. docela dostal obavu z toho objednat si tady v hospodě nějaké pití, ještě mu do medoviny strčí pampelišku a do piva hodí hrstku chmelu a okomentují to slovy 'pro lepší aroma'. Pak by na něj hostinský mohl zamrkat, zamávat růžovým šátkem, našpulit pusu a už by se vydával zase zpět na cestu jen aby nemusel v tomhle květinovém pekle setrvávat déle než je skutečně nutné. Byl by to přešel bez povšimnutí, ale přítomnost stráži mu dala jasně najevo, že by to nedopadlo nejlépe pokud by porušil vlastní pravidlo, vládce především. Ještě to bude nějaká další dceruška svého tatíka a nejen že bude poslouchat její vztekání, ale ještě bude muset ke králi na zpověď ze své vlastní povahy. Vydechl přebytečný vzduch z plic a na moment musel přivřít oči, aby polkl všechno to nechutenství se kterým nyní bojoval.

"Mě nic není, nezlomila jste si ruku?" soudě podle toho jak se vyvalila na zem jako zralá hruška ze stromu docela by tomu i věřil a Eleas vypadal, že by klidně s takovou zlomenou rukou pomohl. Mávl na něj rukou a vlk se poslušně posadil na zadek a sledoval dění kolem. Rozhlížel se po okolí, jakoby hledal nějaké nebezpečí, sem tam začenichal ve vzduchu a pak se zase začal rozhlížet okolo. Zdvořilostní omluvy přešel bez povšimnutí, zajímaly ho asi tolik, jako její stráže to, že se princezna válí neuctivě na zemi. Těžko by totiž královská stráž doprovázela služebnou - leda by to byla hodně významná a hodně bohatá služebná s korunou na hlavě. Možná byl člověk, ale ne hloupý a zvládal si plnit svou povinnost ve společnosti. Ra to samozřejmě všechno zaspal, jak jinak. Ten malý kolibřík totiž očividně neuznává denní režim, na druhou stranu je dobře že spí, protože by začal nosit lesklé věci - kolibřík a chová se jako straka co nikdy nemá dost. Vycvičil jej už dávno a nějak ho těch starých zvyků neumí odnaučit. Ne každý den může být posvícení. Jakmile se ona víla zvedla na nohy, musel usoudit, že stráž dělá svou práci docela špatně - nejen že ani jeden z nich nepomohl jejich paní, ale stáli jako solné sloupy bez hnutí. Zřejmě jim platí méně, než kolik by na královskou stráž čekal, ale nehodlal to komentovat. Na to byl příliš unavený. Stejně jako na hloupé otázky, které následovaly potom. Měl sto chutí zdůraznit opak, že naopak ze Sendanu je, vlka našel v poušti a kolibříka si chytil jako rybu ve voně, ale nakonec i tuto poznámku s nemalými vnitřními obtížemi polkl. "Ne to rozhodně ne, také tu nehodlám zůstat dlouho." odpověděl na její otázku. Měl v plánu přespat, nezdržovat se, odpočinout si. Nic víc nic míň. Konec diskuze a tečka. Přesto se snažil, aby jeho hlas i pře jeho vnitřní nepohodlí a znechucení z toho všeho kolem, zněl jako naprosto obyčejný a neutrální. Dařilo se mu to, stejně jako se mu dařilo pečlivě ukrývat všechny své specifické emoce. "A vy jako zdejší princezna, běžně vrážíte do lidí když se řítíte ulicí jako písečná bouře pouští?" pozvedl obočí v malinko rýpavé otázce, rozhodně nepatřila ke klasickému typu princezny, tedy žádná ladná svižná chůze, ale spíš něco jako tornádo uprostřed horkého dne v ulicích Dukata.
Pirice Santanko
Pirice Santanko
Poèet pøíspìvkù : 52
Join date : 20. 03. 20
Age : 132
Location : Sendan

Dukato      - Stránka 3 Empty Re: Dukato

6/5/2020, 21:47
Vůbec netušila, co si o tom pohledu má myslet. Co si má myslet o něm. To, jak se na ni díval a jeho grimasy v obličeji jí nijak neutvrzovali v tom, že by to byl milý člověk. Jeho vlk také neměl zrovna přátelskou náladu, když se na ní div nevrhl. Ale rozhodla se to nekomentovat. Navíc nebyla úplně ignorantská a všimla si únavy v jejich očích. Nejspíš byli na cestě už pár dní, možná týdnů. "Nejsem tak křehká květinka, jsem v pořádku." Odpověděla na jeho otázku, která měla být nejspíše starostlivá. Ale něco z jeho očí Pirice říkalo, že bnebude moc dobrý společník na rozhovor. Ne kvůli tomu že by byl člověk. Pirice nebyla z těch víl, které by lpěly na svém druhu a s nikým jiným neztrácely čas.
Ovšem musela uznat, že muž před ní ví co a kdy má říct. Tedy až na jeho poslední poznámku, která zrovna na člověka nebyla nejchytřejší. "Nejspíš stejně běžně, jako se vy chováte jako solný sloup." Odpověděla s pokrčením ramen. Nehodlala jeho otázku brát jako urážku. Rozhodně si nechtěla kazit zbytek dne. A nenechá toho člověka, aby jí kazil její snahu, vyžehlit to všechno co si zavařila. Jeho strnulý postoj jí jasně napověděl, že by si nejradši šel hned odpočinout do postele, nebo možná do lázně. Každopádně z něj přímo sálalo, že nemá náladu na rozhovor. Nebo jen na takový, kde do ní bude rýpat. A to mohlo skončit jen jedním způsobem - a sice že začne rýpat i ona. Radši si oprášila šaty a znovu se narovnala. "Pokud hodláte přespávat v některém ze zdejších hostinců, doporučila bych vám ten o tři ulice dál. Je více méně průměrný, ale připraví vám tam skvělou koupel, když vás srazila královská písečná bouře. Možná z vás dostanou i ten pach cesty." Vrátila mu kousavou poznámku, ale na rozdíl ona si tohle užila a nasadila krásný úsměv. Než kolem něj prošla a hodlala vyrazit tentokrát ladným krokem dál za hudbou.
Pirice Santanko
Pirice Santanko
Poèet pøíspìvkù : 52
Join date : 20. 03. 20
Age : 132
Location : Sendan

Dukato      - Stránka 3 Empty Re: Dukato

11/5/2020, 15:24
Uběhlo dalších pár dnů. Pirice stále dodržovala své předsevzetí a chovala se jako vzorná dcera vladaře. Pomalu začínala mít i pocit, že jí Elisen začíná znovu důvěřovat. Byly to sice malé krůčky, ale stále to byl pohyb vpřed. Pirice při jejich učení udělala všechno, co jí velekněžka nařídila a snažila se tak urputně, že se většinou propadla do hlubokého spánku jen co zalehla do postele. Její dny byly nyní náročné. Ale také si připadala osaměle. Suyu už neviděla dlouho a s nikým jiným si v paláci tolik nerozuměla. Se svými novými strážci si budovala kámen po kameni přátelský vztah. Snažila se je zapojit do svého tréninku, aby se celé dny, kdy jí následovali kamkoli se hnula, nenudili. Ze začátku měli potřebu ji šetřit, ale postupně jim to vymlouvala. Nebyla žádná křehká květinka a chtěla se umět ubránit, až bude muset. Brzy nacházela na svém těle modřiny, ale nikomu o nich neřekla. Bylo jí jasné, že kdyby se o tom dozvěděli její rodiče, je dost možné, že by strážím nařídili zmírnit, nebo přestat. Na druhou stranu to, že se strážemi trénuje, její otec určitě věděl. Doneslu se mu teď naprosto všechno, co Pirice kdy, jak a proč dělala. Nebyla z toho nadšená, ale nebránila se tomu. Ani neměla jak.
Kromě fyzických tréninků se odhodlaně pouštěla i do jiných úkolů a kromě toho i trénovala svou magii. Její učitel jí už mnohokrát říkal, že se přetěžuje, stejně jako Elisen a oba se jí snažili krotit. V jejich hodinách jim tedy vyhověla vždy, ale pak trénovala i sama. Musela si nějak vybít energii, které stále cítila dostatek. Vždy když večer padla do postele a propadla se do tvrdého spánku, následovalo probuzení, při kterém v žilách cítila energii o trochu vyšší než den před tím. Ale i jí bylo jasné, že to nebude takto probíhat do nekonečna. Jenže co měla dělat, celé ty dny? Chtěla znát svou hranici. A proto nepřestávala.
A pak přišel den, kdy se probudila a cítila se stejně vyčerpaná jako před spánkem. Cítila každičký sval na svém těle i prázdnotu v žilách, kterou tam zanechala její magie. Vstát dnes z postele, pro ni bylo náročnější než kdy dřív. Proto až snídaně jí dodala potřebnou dávku energie, aby alespoň zvedla zadek z postele, oblékla se a šla ven na čerství vzduch. Požádala svou komornou, aby dnes zrušila všechny tréninky a hodiny, které měla naplánované a vyřídila všem jejím učitelům, že se hluboce omlouvá. Hodlala alespoň využít toho, že měla stále přístup do města, když už neměla sílu na trénování ani učení, věřila, že procházka městem a pobyt pár hodin v Nekonečném skleníku jí nabídne příjemný relax, nezbytný jako odpočinek.
Stráže samozřejmě poznali, že je vyčerpaná a tak byli více ve střehu, než před tím, kdy spíš jen hlídali kam dědička Sendanu jde a aby ji neztratili z dohledu. Než ovšem Pirice stačila vyjít z paláce, doběhla k ní služebná se vzkazem od jejího otce. Těch pár slov napsaných na papíře stačilo k tomu, aby jí to sebralo i tu poslední jiskru naděje v poklidný odpočinkový den. Její rozmar jí totiž právě stál první život vojáka, který byl poslán do průsmyku. A na ní teď bylo, aby jeho rodině sdělila, že je po smrti kvůli ní. Podlomila se jí kolena, že jí musel nejbližší strážce zachytit a podepřít. Zalétl pohledem ke vzkazu v jejích rukách a hned pochopil co se děje. Byl to její trest, který nařídil vladař Sendanu. A ani on, ačkoli ji začínal mít v oblibě, jí ten trest nehodlal ulehčovat. "Tak jdeme." Řekl dědičce, kterou podpíral a postavil ji zase na nohy. Pirice měla co dělat, aby se na nich udržela. Konečně na ni opravdu dopadla tíha jejího rozhodnutí, tíha trestu. Vyšla pomalým, znaveným tempem s hlavou skloněnou lítostí a s hlavou plnou otázek, zda to doopravdy stálo za životy jiných. Odpověď pro ni byla jasná, ale až dnešek jí, zdá se, otevřel pořádně oči. Stráže se jí tentokrát drželi těsně po boku a další těsně v patách, zatímco ji doprovázeli k okraji města, kde žila rodina, které měla Pirice vyřídit zprávu o smrti jejího člena.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Dukato      - Stránka 3 Empty Re: Dukato

11/5/2020, 17:00
<<<

Od posledního setkání dlouho nikde nebyl, vlastně se z Cyry vrátil domů a dlouhé hodiny uvažoval o tom co Avalan vlastně s jeho duší i vnímáním udělala. Hlas v jeho hlavě jej nabádal na všechny různé směry, snažil se jej zaměstnat. Co se stalo u hlavního jezera se snažil natlačit do pozadí, neboť to jeho zborcené představě dávalo nový směr. Jak dlouho to bylo, kdy jej naposledy tak něžně políbila žena, kdy se na něj dívala tak - jak to jen říct - tak obyčejně. Jakoby na něm nebylo nic špatně. Jakoby každá z jeho jizev zcela splynula z necitlivými a naprosto znetvořenými křídly. Jakoby byly opět tak ebenově černé, bez světlých fleků kolem jizev, bez dvou ohavných jizev, sahajících až na jeho záda. Stál uprostřed své kovárny, s rozžhaveným mečem v rukou a naprosto bez duše do něj bil kovářským kladivem, aby jej dokončil. Soustředěný na jeho chladnoucí kov, na tu bílou část rukojeti, která byla zamazaná od popela a nevyleštěná. Bílá jak sníh.. na tolik dokázal myslet. Na ty vlasy co jí spadaly po ramenou, na oči, které na něj upřela, když sek ní rozešel a ptal se jí na to, jestli má nějaký problém. Na vyděšený výraz a na slzy v jejich očích, když jí řekl pravdu o svých křídlech. A proč? Protože jí nechtěl lhát? Nečekal by, že se stane to všechno. Netušil, že bude schopen přivinout ji tak blízko ke své hrudi do pevného objetí. Dokonce ani nedoufal, kdesi v hloubi své mysli, že by mohl být dostatečně dobrým mužem, aby od ženy jako je Avalan dostal polibek. Sklonil hlavu na ukutý meč. Odložil kladivo a zchladil jej v připraveném vědru s vodou. Až příliš přemýšlel o tom co se stalo a co mu všechno řekla. Zmatený vlastními pocity vůči ní. Mám tě rád.. co všechna ta slova znamenala. Jak je mohl říct tak snadno, proč se nezasekla v krku? Byla tak jednoduchá, tak čistá.. jen obyčejná slova, co mohla znamenat mnoho. Mít rád. Dát polibek. Nic z toho nemusí znamenat nic, ale zároveň mohou něco odstartovat. Myšlenku, čin. Mnoho lidí mu říkalo, že jej milují a poté jej opustili. Proč by měl věřit tak jednoduchým slovům, jedinému polibku a jedinému objetí. Jak hloupé jsou jeho myšlenky, když předpokládá, že až se vrátí, bude na něj pořád čekat. Ano, Artë. Vrátíš se a ona na tebe zapomene. Budeš pro ni jen vzpomínka, myšlenka. Nebude tě chtít, protože kdo by chtěl Illyrijce jako jsi ty. káravý hlásek v jeho hlavě. Mlčel dlouhé hodiny a nyní se probral k životu, aby podpořil tu kousavou pranoidní představu, že to byl jen sen. Kouzlo chvilky. Snad jen jeho vlastní představa, kterou si vymyslel po dlouhém dešti, po křeči, která zasáhla jeho křídla. Jak smutné a bolestivé uvědomění.

Uběhlo několik dní. Několik dnů plných jen jeho myšlenek a ticha jeho vlastní kovárny, než nadešel čas, aby se vydal na cestu do Sendanu. Do Dukata, kde měl navštívit tamní kovárnu. Nechával tam své zdobené zbraně už nějaký ten den. Nějakou chvíli. Nechával vždy cestu až na poslední chvíli. Na moment těsně před domluveným termínem, neboť to byla cesta daleká a zbraně jsou těžké. Musí odpočívat a pokaždé, když na tak dlouho svou kovárnu opouštěl, dělal to s těžkým srdcem - co kdyby jej přišla navštívit jeho sestra? Jeho matka? Bláhová představa. Dlouho jej nenavštívili, nekontaktovali, neposlali vzkaz. Bylo to k zbláznění, jeho naivita, jeho důvěra ve svou rodinu. Jediný od koho za tento přístup děkoval, byl vždy Lótu. Nevkusný kus netopýra, co si kdy nechal říkat od Artëho 'otče'. Vzlétl s brašnou plnou svých zbraní. Musel pořádně zabrat, napnout každý sval, aby se dostal do víru vzduchu nad mraky. Aby jej většinu cesty mohly hnát vzdušné proudy a on se nenadřel tolik. I tam nahoře však nedokázal myslet příliš čistě. Snad by mohl zastavit po cestě zpět v Cyře, mohl by podrobit vlastní víru zkoušce. Ano udělejme to. Udělejme to Artë. Pojď a opět si zlom srdce až si uvědomíš, že nebyla skutečná, že její slova nebyla skutečná. Zastav tam a zboř svůj ideál jménem Avalan. hlas v jeho hlavě byl vlezlý, úlisný. Podobal se hadu z rajské zahrady, našeptával a podsouval mu názory, že kdyby byl jen o trochu slabší, byl by mu všechnu tu zlost uvěřil. Bohužel nebyl nejsilnější vůči jeho nabídce, mohl by se tam zastavit, podívat se tam.. snad opět potkat někoho ze svých přátel. Ale až po cestě nazpět. Čeká na něj Dukato. Město květinové země. Mohl by najít Avalan nějakou květinu, něco hezkého, něco s krásnými květy. Modré květy a fialové květy. Fialky. Ano, hrst fialek. Jen v sobě tu hloupou představu i nadále podporuj, Artë. Jsi větší hlupák, než jsem si kdy myslel. Začínáš připomínat zamilovaného blázna! Hlas měl pravdu. Artë dokázal náklonnost brát příliš doslovně. Až příliš k srdci, snadno podlehl vlastním citům. Tak snadno, jako dítě podlehne nabízenému cukrátku a o to hlubší byl pohled jeho dvou hnědých perliček, těch všeříkajících očí, když mohl udělat pro svou drahou něco krásného. Jeho myšlenky konečně dospěly k nádhernému závěru. K fialkám.

I když vyrážel časně z rána, nechal se unášet větrem dlouho, než si musel odpočinout. Do Dukata dorazil během odpoledne. Nevěděl kolik je hodin, ale nevadilo mu to, byl naladěný na správnou notu, když vcházel do ulic. Tiskl si křídla k zádům, nechtěl další doteky, které by neměl necítil, které by neměl rád, místo toho kráčel kupředu. Svižným krokem prošel všemi uličkami, aby se dostal až do kovárny. "Zdravím, tak jsem tady." široký úsměv na jeho tvářích si u majitele a jeho ženy vysloužil stejný úsměv. "Artë! Už jsem myslel, že se poprvé v životě opozdíš!" smích naplnil místnost a dva muži si podali ruce jako staří známí - kterými ve skutečnosti byli - a hovor směřovali ke zbraním, jejich vybalení a platbě. "Zdržíš se Artë? Na večeři? Stejně do Fiplinu už nedorazíš během dneška a jsi unavený, vidím to na tobě...." žena zdejšího kováře se na něj vřele usmála, zatím co stála za pultem jejich prodejny. "Moc rád, Daryo. Ale nejprve bych se rád rozhlédl po městě.. rád bych koupil květiny.." Arte sklonil hlavu a přejel rukou po zátylku. Styděl se? Proč. Neměl důvod. Ale nervozita byla na místě. "Květiny?" rozhovor se táhl dlouhé minuty, než se z něj Illyrijec vymanil a opět vyšel do ulic s příslibem, že do večeře bude určitě zpět u svých přátel. Opět se ocitl na přelidněných ulicích a rozhlížel se po okolí. Hledal ten správný stánek, tu správnou květinu. Ten pravý nádech fialové, který si představil ve své hlavě. Šeříky jsou fialové.. Artë.. proč zrovna fialky? hlas v jeho hlavě byl už unavený z mnoha a mnoha úvah, které putovaly hlavou tohoto muže. Vlasy upravené, na sobě bílou košili, plátěné kalhoty, vysoké boty a u pasu svou malou brašnu. Až na křídla vypadal obyčejně, ale na první pohled bylo poznat, že do města nepatří. Opět se rozhlédl a uhnul na stranu ulice, aby mohla projít ona delegace stráží, kteří obklíčili zřejmě princeznu této země. Oči mu padly na její špičaté uši i na způsob, jakým stráže byli po jejím boku. "Dobré odpoledne, přeji." obyčejný pozdrav, krátký, ale výstižný. Jak se patří na vychovaného muže, pozdravil slečnu v doprovodu stráží, nemaje myšlenku na to, aby je zdržoval.
Pirice Santanko
Pirice Santanko
Poèet pøíspìvkù : 52
Join date : 20. 03. 20
Age : 132
Location : Sendan

Dukato      - Stránka 3 Empty Re: Dukato

11/5/2020, 18:10
Zastavili se až přede dveřmi skromného domku, ze kterého byl slyšet radostný hovor minimálně dvou víl. Pirice s těžkým srdcem zvedla ruku a zaklepala na dveře. Takhle těžké si to nepředstavovala, ale když jí otevřelo děvčátko, málem se Pirice zastavilo srdce. Byla to snad dcera onoho vojáka? Nebo jeho mladičká sestra? Těžko říct, ona sama ho jen sotva znala. Naprázdno polkla, když se jí slova zadrhla v hrdle. "Máš doma maminku?" Zeptala se jí potichu a se zlomeným hlasem, který se jí před malou vílou podařilo skrýt. Dívenka na Pirice vytřeštila oči v úžasu a trochu jí zčervenaly tváře. Zřejmě nečekala, že jí na dveře zaklepe dědička Sendanu. A naštěstí pro Pirice ani maličká neměla slova. Jen přikývla a odběhla dovnitř, ani se nezatěžovala zavřením dveří. Když ale zaběhla za roh, bylo z domu slyšet její nadšený vískot. "Mamí! Mamí! Je tu naše princezna!" Pak bylo slyšet chvilku mumlaní, zřejmě jak jí matka vysvětlovala, že Pirice není princezna, ale dědička a že v tom je velký rozdíl. Ale to už ke dveřím mířila krásná víla, která děvčátko nesla posazené na boku.
"Dobrý den, přeji. Mám pro vás smutnou zprávu." Zašeptala Pirice a snažila se tím naznačit, že si není jistá, zda by se onu zprávu mělo to malé děvčátko dozvědět od ní. Krom toho měla co dělat, aby se jí tentokrát nezlomil hlas. Víla naštěstí její počínání pochopila a poslala děvčátko hrát si do svého pokoje. Hned na to nabídla Pirice, aby šla dál, ale ta odmítla. Nevěděla, jak to správně oznámit, nevěděla, ani zda to dokáže. Do očí se jí nahrnuly slzy, které zamrkáním potlačila. Sklonila hlavu, aby se trochu sebrala a uviděla snubní prstýnek. To jen podpořilo její domněnku, že je tato víla, před kterou stojí, manželka mrtvého vojáka. Toho vojáka, kterého si vzala smrt jen kvůli ní. Obrnila se proti citům, které jí trhaly na kusy a zvedla hlavu. Musí to udělat, musí to říct. "Je mi to moc líto...." Začala, ale do očí se jí opět nahrnuly slzy. Tentokrát se však nahrnuly slzy i do očí víle, která stála ve dveřích svého domu a zakryla si ústa dlaněmi. "Ne. NE!" Rozkřikla se rusovláska a slzy se jí rozkutálely po tvářích. Další slova se Pirice zadrhly v hrdle a nedokázala již nic říct. Nedokázala jí přiznat, že to je její vina. Nedokázala to. Strážný po její pravé ruce, ji stáhl kousek za sebe a vyjádřil čerstvé vdově soustrast za všechny stráže i za vladařovu rodinu. Neměl to dělat, ale Pirice mu v tu chvíli byla neskonale vděčná. Na tohle ještě nebyla připravená. Byla bláhová, když si myslela, že je připravená nést následky svých činů. Tohle bylo jako políček do tváře od osudu, na který zkrátka nebyla připravená.
Když odcházeli, v očích strážce, který ji dnes pomohl, vyčetla, že příště to bude již zcela na ní. Nic jiného by ani nečekala. Měla to břímě nést už dnes. Břímě smrti, kterou zavinila. Po zádech jí přejel ledový pot, jako by se jí dotkla smrt, aby jí ujistila, že to opravdu byla její vina. Byl to nepříjemný pocit, pod kterým jí snad i na chvíli zastavilo srdce. Nedokázala se po tomhle vrátit do paláce, ale nedokázala být ani ve městě, kde to vířilo životem. Proto se během zbytku dopoledne, poledne i brzkého odpoledne uchýlila do ticha Nekonečného skleníku. Panoval tam klid. Skleník plný života rostlin a zároveň ticha, balzám na její raněnou duši. A ona mu za to dnes neměla co nabídnout na oplátku. Dnes se vůbec necítila jako dcera mocného vladaře a hrdá dědička. Ne, cítila se jako zlomený člověk. A pocit viny jí dával přízvisko vrah. Usadila se na kraji malého jezírka, které bylo ve skleníku skryté pod prastarou vrbou a prsty hladila hladinu, jako by v ní hledala odpovědi, na své otázky. Ale žádné nepřicházely.

Teprve hlad, který jí dohnal, ji donutil skleník opustit. Než ale odešla, utrhla ve skleníku jednu fialku. Nebyla z nejhezčích, které v tom místě kvetly. Byla zvadlá a zlomená. Pirice ji nejspíš utrhla, protože se přesně tak cítila - zlomená. Vracela se pomalu městem zpět v těsném doprovodu stráží, před kterými všichni občané uhýbali, aby jim uvolnili cestu. Prohlížela si květinu ve svých rukou a nevnímala pomalu okolní šum. Konec konců nikdo nemluvil přímo k ní, když jí takto viděli obyvatelé města. Až na jednoho muže. Když zaslechla pozdrav, instinktivně zvedla hlavu od květiny ve svých rukou a zadívala se tím směrem - na iliryjce. Na první pohled jí bylo jasné, že sem nepatří. Prohlédla si ho od černých vlasů na hlavě, přes jeho bělostnou košili, plátěné kalhoty až k jeho vysokým botám. Zastavila se a stejně tak se s ní zastavili stráže. Všichni zbystřili a mladíka, který je pozdravil si zkoumavě prohlíželi a hodnotili, zda je hrozbou či nikoli. Pirice při pohledu na něj pocítila něco zvláštního. Něco, co v ní opět probudilo jiskru zvídavosti. S iliryjci se setkávala jen málokdy a ještě méně si nimi mohla popovídat. Navíc na něm bylo něco zajímavého. Alespoň to jí říkal instinkt. Ruce měl silné, vypracované. Každý sval na nich byl dobře zřetelný, ale nikde nezahlédla zbraň. Jen malou brašnu, kterou měl u pasu. Byl cítit větrem, ale také na něm ulpíval slabý pach ohně a kovu. A jeho hnědé oči vyzařovali mírumilovnou upřímnost.
"Dobré odpoledne i tobě." Pozdravila ho tiše, slabě ochraptělým hlasem. "Ty nejsi zdejší, mám pravdu? Co tě k nám přivádí?" Snažila se zapříst hovor, aby přišla na jiné myšlenky a zapomněla při tom i na hlad, který jí původně vytáhl ze skleníku.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Dukato      - Stránka 3 Empty Re: Dukato

12/5/2020, 18:21
Už od příchodu do města měl plnou hlavu květin, tedy ani ne tak proto, že tu skutečně jsou více méně na každém kroku a div to jednoho nepráskne do nosu hned co projde branou města. Z větší části hlavně kvůli Avalan. Drobné víle, kterou potkal v Cyře. Ještě stále měl tu živou vzpomínku na chvíli, kdy jej z nebe sundala nepříjemná křeč v jeho pravém křídle a on se snesl na zem a uviděl ji tam. Ani ve snu by jej nenapadlo, že zrovna tahle bělovlasá víla bude o několik minut později pokoušet jeho vlastní smysly k tomu, aby ji mohl udržet v náručí. Jaké štěstí mě a jak snadno pak prostě odletěl. To nutkání a ten hlas co jej nabádal v jeho hlavě byl neúprosný a když nyní stál v té kovárně, uprostřed Dukata o několik dnů, ne-li týdnů, později stejně ji měl pořád plnou hlavu. Protože jsi hlupák, Artë. Říkám, že ta na tebe dávno nečeká. Ale pojďme, udělejme z tebe hlupáka - opět. Jen co se před svými přáteli zmínil o tom, že se projde městem, kvůli květině samozřejmě byli zvědaví. Vyptávali se a nutili jej neustále hovořit, chtěli vědět všechno, jenže on sám nevěděl co přesně by jim řekl. Snad že potkal dívku, která i když věděla o jeho křídlech nezačala jím pohrdat? Že je roztomilá, krásná a upřímná? Že ji viděl jen jednou a jediné co o ní ví je její jméno? Jméno a to, že je učednicí kněžky v Cyře, věděl by kde ji hledat, ale kdyby ji našel, co by jí řekl? Že mu chyběla? Že si nebyl jistý tím co se stalo minule? Přesně to by jsi řekl, Artë! Protože ti nic jiného nezbude.. a ona tě pošle pryč, odvrátí zrak jako všechny ostatní. Hlas v jeho hlavě měl ke všemu vlastní názor, byl s tím hned hotový a ačkoli tomu Artë nechtěl věřit, nechtěl se tomu poddat tak o tom stejně začal uvažovat o všech těch možnostech a čím více otázek přišlo od jeho přátel tím těžší pro něj bylo myslet pozitivně jako předtím. Možná proto zvedl ruku a slíbil, že přijde na večeři, že se do té doby vrátí a že přijme jejich pohostinnost, aby zde zůstal přes noc a vydal se na cestu zpět do Fiplinu až druhý den ráno. Jen on věděl, že se opět bude muset zastavit v Cyře. Že se posadí k jezeru a bude vyčkávat na správný okamžik, na zázrak - možná na víc. Podrobí sám sebe zkoušce vytrvalosti, když na svou drahou Avaln bude čekat na tom písčitém břehu s myšlenkou, že se zřejmě nikdy neukáže. Vydechl a vyšel do ulic, neměl stání delší než pár vteřin, aby své přátele ještě jednou ujistil a následně konečně opustil bezpečí jejich obchodu a celého domu. Normálně by se do přeplněných a živých ulic nehnal, raději by se zdržel uvnitř, než aby riskoval, že se jeho křídel budou dotýkat cizinci. I když na rozdíl od ostatních Illyrijců svá křídla necítil byl na to háklivější než kdejaký jedinec jeho druhu na křídla plně citlivá. Jaká je v tom ironie.

Kráčel ulicí a rozhlížel se po okolí zatím co měl plnou hlavu nejlepší květiny. Fialová, krásná barva a od fialové jej napadly fialky. Krásné malé, obyčejné. Ano dokonalá květina pro Avalan, jejich hrstka by byla dokonalá, jenže poté šel okolo obchodu, vedle kterého rozkvétal šeřík. Jeho srdce zaplesalo. Najednou začal mít svou předchozí volbou pochybnosti. Zamyslel se očima hledajíc na šeříku nějakou vadu, jenže žádnou nenašel a místo toho, se o něj brzy začala zajímat květinářka, která mu o šeříku vykládala. Byly to zajímavé informace a on sám si nebyl jistý jak s nimi má vlastně naložit. Nikdy mu nepřišly květiny tak složité, jenže co by mohl vzít? Jakou květinu nakonec vybrat. Byl plný pochybností a ona květinářka tomu nasadila korunu. "Hledáte květinu pro svou milou?" zeptala se ho s milým úsměvem a přejela ho očima. Znejistěl. Už nad tím přemýšlel dřív, nebyl si jist, jak si vztah s Avalan vyložit, znali se jen pár hodin, byla to malá chvíle než se všechno zcela změnilo a najednou v sobě nacházel tolik různorodých pocitů vůči jediné ženě. To nutkání opouštět bezpečí vlastní kovárny, magnet co jej těžce táhne právě k Cyře. K  hlavnímu jezeru, ale i k hlavnímu městu. Nazval by to láskou, ale.. Ale nenazveš, Artë. Nejsi hlupák, aby jsi to udělal. Někde hluboko v sobě cítíš, že by sis ublížil a tak ten cit potlačuješ vím to... Jsem si jist, že ho zvládneš potlačit úplně! Stačí najít někoho kdo se s tebou vyspí.  nakrčil obočí. Myšlenka jakou mu hlas v jeho hlavě podsouval byla nevkusná, nelíbila se mu a pobuřovala ho. "Pro přítelkyni.. spíš.. známou." hlas měl pevný, hluboký, ale přesto bylo slyšet jeho nejistotu, kterou v něm jeho vlastní slova vyvolávala. Květinářka se usmála, zeširoka a tváře ji zrůžověly. "Vezměte ji růži.." "Nechci růži, dejte mi šeříky prosím.." květinářka na něj pozvedla obočí. bez řečí mu však podala trs šeříků a přijela od Artëho za ně jejich cenu. Když poté odcházel nešlo si nevšimnout jak podivně zasněně na něj žena hledí. Jeho myšlenky však byly dávno u šeříku. Proč jsi nevzal růže, Artë? Copak nevíš, že ženy nejvíc okouzlí rudé růže? Ignoroval to. Ten hlas a tu jeho nechutnou úlisnost, jak se mu snažil vetřít špatnou myšlenku. V jeho hlavě ulpěly šeříky a nehodlal se se nechat přesvědčit, že udělal chybu i když ji možná v mnoha ohledech dělal. Hlas v jeho hlavě měl totiž pravdu, někde hluboko v sobě cítil, že další setkání s bělovlasou vílou nebude tak lehké a milé, jakoby si to představoval. Ublíží si.

S šeříky v rukou kráčel ulicí, když ten den už podruhé uviděl onu královskou delegaci v princeznou v čele. Pře nějakou dobou ji zdravil, příl ji krásné odpoledně, ale nedostalo se mu reakce, tedy usoudil, že buď jej neslyšela, nebo snad jen nemluví s cizinci. Rozhodl se, že ji opět uhne z cesty, tentokrát však bez pozdravu. Chtěl projít okolo a nezastavovat se, měl namířeno zpět k domu jeho přátel jak slíbil, sice měl ještě dostatek času, ale už neměl důvod, aby zůstával venku. Jenže ve chvíli, kdy to nejméně čekal se ona výsost rozhodla na něj reagovat. Nejprve se rozhlédl, jestli mluví skutečně na něj, vzhledem k tomu, že se na něj však dívala - a nejen ona. Nepříjemný pohled jejich stráží také zrovna nepovzbudil jeho chuť nějak zdlouhavě předvádět útěk či delší konverzaci. Jenže jeho vychování a povaha mu nedovolily jen se zdejchnout nebo kývnout, ačkoli by se mohl cítit uražený, že jej předtím urazila a po několik dlouhých chvílích si jej jen tak zastaví na ulici. Zřejmě nějaký rozmar dědice - i když Tamala je princezna a ta k němu takový přístup neměla. Některé věci prostě nepochopíš, Artë. Nejsi z královské rodiny, ani nejsi dědic a nikdy jím nebudeš, takže ti tohle zůstane navěky záhadou. "Nejsem zdejší.. pocházím z Fiplinu." potlačil nutkání připomenout jí, že ji zdravil už předtím, kdy jej odignorovala a šla vesele dál a raději se jal odpovědi na její otázku. Přece, je to dědička, zdejší princezna, takže by neměl mít nějaký problém s tím jak se k němu chová, přesto v sobě nedokázal potlačit nepříjemný pocit - vždyť i skutečná princezna k němu přistupovala o kousek lépe a reagovala hned. Nakonec se však smířil s tím, že jej poprvé přeslechla, ačkoli tedy nechápal proč řekla 'i vám'. Jakoby se snad zasekla v čase před půl hodinou. "Jsem tu u přátel, pracuji jako kovář a má kovárna je zapadlá, takže vozím své zbraně do kováren v okolí. A tedy i sem."  objasnil ještě i důvod své návštěvy. Zahlédl v její ruce zuboženou květinu a na moment si vzpomněl jak krásně o obyčejných květinách Avalan mluvila. Přišlo mu té květinky líto. "Co se stalo vaší květině? Vypadá to, jakoby jste ji pošlapala a pak se rozhodla ji znovu dlachnit v rukou." volba slov nebyla nejlepší, ale ta květina. Připomněla mu mýdlo, která dal Avalan. Její nešikovné prsty, když jej upustila do jezera a pak ho hledala. Na ten pyšný výraz v její tváři, když jej našla a pak ten jemný hněv, když oznámil že je to 'jen mýdlo'. Jsi příliš sentimentální, Artë!
Pirice Santanko
Pirice Santanko
Poèet pøíspìvkù : 52
Join date : 20. 03. 20
Age : 132
Location : Sendan

Dukato      - Stránka 3 Empty Re: Dukato

12/5/2020, 19:42
Illyrijec před chvíli vypadal jako by byl na vážkách, než odpověděl. Ale rozhodně na něm bylo poznat, že pohled tolika víl, mu není příjemný. Ohlédla se na strážce po jejím boku a lehce se na ně zamračila, aby se trochu stáhli. No, alespoň na něj přestali zírat tak podezřívavě. Tiše si povzdechla, ale už se je nijak odradit nepokoušela. Byla to jejich práce a po tom, co se stalo jejich kolegům, se nedivila, že jsou tak ostražití. Nicméně chápala i jeho. Komu by byl jejich pohled příjemný? Mladík jí prozradil, že je v Fiplinu, což ji zaujalo. A jeho další odpověď v ní zaujetí ještě umocnilo. Takže byl kovář. Chytila se svých zvídavých myšlenek a snažila se pro tuto chvíli vůbec nemyslet na ty ponuré věci, které musela dopoledne zařídit. Radši přemýšlela, jak šikovný asi je, co všechno dokáže. Na chvíli ji napadlo, že když má jen zapadlou kovárnu, nemusel by být až tak šikovný. Ale na druhou stranu, pokud své výrobky rozváží, tak musí mít zřejmě úspěch. Lehce se pousmála a až nyní si všimla trsu šeříků, které nesl. Bylo zvláštní vidět Illyrijce, navíc kováře, zrovna s šeříky. Ale musela uznat, že vypadá roztomile. Zřejmě je nesl nějaké mladé ženě, tedy víle. Ale nemyslela si, že by to měla být jeho partnerka. Těm většina mužů kupuje růže. Ale kdo ví, třeba ona víla, které to nese, byla na růže alergická. Radši tyhle myšlenky zase nechala plavat a rychle se začala soustředit na jeho slova.
"Co se jí stalo? Je zvadlá, nedostalo se k ní slunce a máte pravdu že ji nejspíš někdo i omylem zašlápl. Už by se z toho sama nevzpamatovala, navíc se teď cítím dost podobně...." Na chvíli se zarazila a nejistě přešlápla. Proč mu tohle říkám? Je to cizinec, měla jsem mu jen oplatit pozdrav a jít. Neměla jsem... Zhluboka se nadechla a sklopila pohled ke květině ve svých dlaních. Byla tak drobná, tak zničená a Pirise přesto věděla, že by byla krásnější než ty, které ve skleníku nechala, kdyby jí někdo nezašlápl a dostalo se k ní hřejivé teplo slunce. Zachvěla se, jako by se sluneční paprsky nedostali ani k ní samotné, a pak zase zvedla k pohled k Illyrijci. Neměla mu za zlé, že si to vyložil tak, jako by ji pošlapala ona sama. I když jeho volba slov nebyla nejlepší. V tuhle chvíli stejně neměla energii se pouštět do rozepří.
"No, pokud budete ty šeříky tak mačkat v rukou, také nebudou brzy vypadat tak krásně jako teď." Poradila mu rychle, aby tím zamluvila poznámku, která jí vyklouzla z úst dřív, než ji stihla zarazit. "Ale, proč zrovna šeříky? Jsou pro někoho, kdo je má rád? Nezlobte se, že se tak vyptávám. Většina cizinců, zde koupí takové květiny, jaké jim květinářka poradí. A ještě jsem nezažila, že by květinářka někomu poradila koupit šeříky." Vysvětlila Pirice svou zvědavost a dívala se mu při tom do jeho hnědých očí, jako by v nich něco hledala.
Sponsored content

Dukato      - Stránka 3 Empty Re: Dukato

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru