Dukato

Uběhlo dalších pár dnů. Pirice stále dodržovala své předsevzetí a chovala se jako vzorná dcera vladaře. Pomalu začínala mít i pocit, že jí Elisen začíná znovu důvěřovat. Byly to sice malé krůčky, ale stále to byl pohyb vpřed. Pirice při jejich učení udělala všechno, co jí velekněžka nařídila a snažila se tak urputně, že se většinou propadla do hlubokého spánku jen co zalehla do postele. Její dny byly nyní náročné. Ale také si připadala osaměle. Suyu už neviděla dlouho a s nikým jiným si v paláci tolik nerozuměla. Se svými novými strážci si budovala kámen po kameni přátelský vztah. Snažila se je zapojit do svého tréninku, aby se celé dny, kdy jí následovali kamkoli se hnula, nenudili. Ze začátku měli potřebu ji šetřit, ale postupně jim to vymlouvala. Nebyla žádná křehká květinka a chtěla se umět ubránit, až bude muset. Brzy nacházela na svém těle modřiny, ale nikomu o nich neřekla. Bylo jí jasné, že kdyby se o tom dozvěděli její rodiče, je dost možné, že by strážím nařídili zmírnit, nebo přestat. Na druhou stranu to, že se strážemi trénuje, její otec určitě věděl. Doneslu se mu teď naprosto všechno, co Pirice kdy, jak a proč dělala. Nebyla z toho nadšená, ale nebránila se tomu. Ani neměla jak.
Kromě fyzických tréninků se odhodlaně pouštěla i do jiných úkolů a kromě toho i trénovala svou magii. Její učitel jí už mnohokrát říkal, že se přetěžuje, stejně jako Elisen a oba se jí snažili krotit. V jejich hodinách jim tedy vyhověla vždy, ale pak trénovala i sama. Musela si nějak vybít energii, které stále cítila dostatek. Vždy když večer padla do postele a propadla se do tvrdého spánku, následovalo probuzení, při kterém v žilách cítila energii o trochu vyšší než den před tím. Ale i jí bylo jasné, že to nebude takto probíhat do nekonečna. Jenže co měla dělat, celé ty dny? Chtěla znát svou hranici. A proto nepřestávala.
A pak přišel den, kdy se probudila a cítila se stejně vyčerpaná jako před spánkem. Cítila každičký sval na svém těle i prázdnotu v žilách, kterou tam zanechala její magie. Vstát dnes z postele, pro ni bylo náročnější než kdy dřív. Proto až snídaně jí dodala potřebnou dávku energie, aby alespoň zvedla zadek z postele, oblékla se a šla ven na čerství vzduch. Požádala svou komornou, aby dnes zrušila všechny tréninky a hodiny, které měla naplánované a vyřídila všem jejím učitelům, že se hluboce omlouvá. Hodlala alespoň využít toho, že měla stále přístup do města, když už neměla sílu na trénování ani učení, věřila, že procházka městem a pobyt pár hodin v Nekonečném skleníku jí nabídne příjemný relax, nezbytný jako odpočinek.
Stráže samozřejmě poznali, že je vyčerpaná a tak byli více ve střehu, než před tím, kdy spíš jen hlídali kam dědička Sendanu jde a aby ji neztratili z dohledu. Než ovšem Pirice stačila vyjít z paláce, doběhla k ní služebná se vzkazem od jejího otce. Těch pár slov napsaných na papíře stačilo k tomu, aby jí to sebralo i tu poslední jiskru naděje v poklidný odpočinkový den. Její rozmar jí totiž právě stál první život vojáka, který byl poslán do průsmyku. A na ní teď bylo, aby jeho rodině sdělila, že je po smrti kvůli ní. Podlomila se jí kolena, že jí musel nejbližší strážce zachytit a podepřít. Zalétl pohledem ke vzkazu v jejích rukách a hned pochopil co se děje. Byl to její trest, který nařídil vladař Sendanu. A ani on, ačkoli ji začínal mít v oblibě, jí ten trest nehodlal ulehčovat. "Tak jdeme." Řekl dědičce, kterou podpíral a postavil ji zase na nohy. Pirice měla co dělat, aby se na nich udržela. Konečně na ni opravdu dopadla tíha jejího rozhodnutí, tíha trestu. Vyšla pomalým, znaveným tempem s hlavou skloněnou lítostí a s hlavou plnou otázek, zda to doopravdy stálo za životy jiných. Odpověď pro ni byla jasná, ale až dnešek jí, zdá se, otevřel pořádně oči. Stráže se jí tentokrát drželi těsně po boku a další těsně v patách, zatímco ji doprovázeli k okraji města, kde žila rodina, které měla Pirice vyřídit zprávu o smrti jejího člena.

<<<

Zastavili se až přede dveřmi skromného domku, ze kterého byl slyšet radostný hovor minimálně dvou víl. Pirice s těžkým srdcem zvedla ruku a zaklepala na dveře. Takhle těžké si to nepředstavovala, ale když jí otevřelo děvčátko, málem se Pirice zastavilo srdce. Byla to snad dcera onoho vojáka? Nebo jeho mladičká sestra? Těžko říct, ona sama ho jen sotva znala. Naprázdno polkla, když se jí slova zadrhla v hrdle. "Máš doma maminku?" Zeptala se jí potichu a se zlomeným hlasem, který se jí před malou vílou podařilo skrýt. Dívenka na Pirice vytřeštila oči v úžasu a trochu jí zčervenaly tváře. Zřejmě nečekala, že jí na dveře zaklepe dědička Sendanu. A naštěstí pro Pirice ani maličká neměla slova. Jen přikývla a odběhla dovnitř, ani se nezatěžovala zavřením dveří. Když ale zaběhla za roh, bylo z domu slyšet její nadšený vískot. "Mamí! Mamí! Je tu naše princezna!" Pak bylo slyšet chvilku mumlaní, zřejmě jak jí matka vysvětlovala, že Pirice není princezna, ale dědička a že v tom je velký rozdíl. Ale to už ke dveřím mířila krásná víla, která děvčátko nesla posazené na boku.
"Dobrý den, přeji. Mám pro vás smutnou zprávu." Zašeptala Pirice a snažila se tím naznačit, že si není jistá, zda by se onu zprávu mělo to malé děvčátko dozvědět od ní. Krom toho měla co dělat, aby se jí tentokrát nezlomil hlas. Víla naštěstí její počínání pochopila a poslala děvčátko hrát si do svého pokoje. Hned na to nabídla Pirice, aby šla dál, ale ta odmítla. Nevěděla, jak to správně oznámit, nevěděla, ani zda to dokáže. Do očí se jí nahrnuly slzy, které zamrkáním potlačila. Sklonila hlavu, aby se trochu sebrala a uviděla snubní prstýnek. To jen podpořilo její domněnku, že je tato víla, před kterou stojí, manželka mrtvého vojáka. Toho vojáka, kterého si vzala smrt jen kvůli ní. Obrnila se proti citům, které jí trhaly na kusy a zvedla hlavu. Musí to udělat, musí to říct. "Je mi to moc líto...." Začala, ale do očí se jí opět nahrnuly slzy. Tentokrát se však nahrnuly slzy i do očí víle, která stála ve dveřích svého domu a zakryla si ústa dlaněmi. "Ne. NE!" Rozkřikla se rusovláska a slzy se jí rozkutálely po tvářích. Další slova se Pirice zadrhly v hrdle a nedokázala již nic říct. Nedokázala jí přiznat, že to je její vina. Nedokázala to. Strážný po její pravé ruce, ji stáhl kousek za sebe a vyjádřil čerstvé vdově soustrast za všechny stráže i za vladařovu rodinu. Neměl to dělat, ale Pirice mu v tu chvíli byla neskonale vděčná. Na tohle ještě nebyla připravená. Byla bláhová, když si myslela, že je připravená nést následky svých činů. Tohle bylo jako políček do tváře od osudu, na který zkrátka nebyla připravená.
Když odcházeli, v očích strážce, který ji dnes pomohl, vyčetla, že příště to bude již zcela na ní. Nic jiného by ani nečekala. Měla to břímě nést už dnes. Břímě smrti, kterou zavinila. Po zádech jí přejel ledový pot, jako by se jí dotkla smrt, aby jí ujistila, že to opravdu byla její vina. Byl to nepříjemný pocit, pod kterým jí snad i na chvíli zastavilo srdce. Nedokázala se po tomhle vrátit do paláce, ale nedokázala být ani ve městě, kde to vířilo životem. Proto se během zbytku dopoledne, poledne i brzkého odpoledne uchýlila do ticha Nekonečného skleníku. Panoval tam klid. Skleník plný života rostlin a zároveň ticha, balzám na její raněnou duši. A ona mu za to dnes neměla co nabídnout na oplátku. Dnes se vůbec necítila jako dcera mocného vladaře a hrdá dědička. Ne, cítila se jako zlomený člověk. A pocit viny jí dával přízvisko vrah. Usadila se na kraji malého jezírka, které bylo ve skleníku skryté pod prastarou vrbou a prsty hladila hladinu, jako by v ní hledala odpovědi, na své otázky. Ale žádné nepřicházely.

Teprve hlad, který jí dohnal, ji donutil skleník opustit. Než ale odešla, utrhla ve skleníku jednu fialku. Nebyla z nejhezčích, které v tom místě kvetly. Byla zvadlá a zlomená. Pirice ji nejspíš utrhla, protože se přesně tak cítila - zlomená. Vracela se pomalu městem zpět v těsném doprovodu stráží, před kterými všichni občané uhýbali, aby jim uvolnili cestu. Prohlížela si květinu ve svých rukou a nevnímala pomalu okolní šum. Konec konců nikdo nemluvil přímo k ní, když jí takto viděli obyvatelé města. Až na jednoho muže. Když zaslechla pozdrav, instinktivně zvedla hlavu od květiny ve svých rukou a zadívala se tím směrem - na iliryjce. Na první pohled jí bylo jasné, že sem nepatří. Prohlédla si ho od černých vlasů na hlavě, přes jeho bělostnou košili, plátěné kalhoty až k jeho vysokým botám. Zastavila se a stejně tak se s ní zastavili stráže. Všichni zbystřili a mladíka, který je pozdravil si zkoumavě prohlíželi a hodnotili, zda je hrozbou či nikoli. Pirice při pohledu na něj pocítila něco zvláštního. Něco, co v ní opět probudilo jiskru zvídavosti. S iliryjci se setkávala jen málokdy a ještě méně si nimi mohla popovídat. Navíc na něm bylo něco zajímavého. Alespoň to jí říkal instinkt. Ruce měl silné, vypracované. Každý sval na nich byl dobře zřetelný, ale nikde nezahlédla zbraň. Jen malou brašnu, kterou měl u pasu. Byl cítit větrem, ale také na něm ulpíval slabý pach ohně a kovu. A jeho hnědé oči vyzařovali mírumilovnou upřímnost.
"Dobré odpoledne i tobě." Pozdravila ho tiše, slabě ochraptělým hlasem. "Ty nejsi zdejší, mám pravdu? Co tě k nám přivádí?" Snažila se zapříst hovor, aby přišla na jiné myšlenky a zapomněla při tom i na hlad, který jí původně vytáhl ze skleníku.

Illyrijec před chvíli vypadal jako by byl na vážkách, než odpověděl. Ale rozhodně na něm bylo poznat, že pohled tolika víl, mu není příjemný. Ohlédla se na strážce po jejím boku a lehce se na ně zamračila, aby se trochu stáhli. No, alespoň na něj přestali zírat tak podezřívavě. Tiše si povzdechla, ale už se je nijak odradit nepokoušela. Byla to jejich práce a po tom, co se stalo jejich kolegům, se nedivila, že jsou tak ostražití. Nicméně chápala i jeho. Komu by byl jejich pohled příjemný? Mladík jí prozradil, že je v Fiplinu, což ji zaujalo. A jeho další odpověď v ní zaujetí ještě umocnilo. Takže byl kovář. Chytila se svých zvídavých myšlenek a snažila se pro tuto chvíli vůbec nemyslet na ty ponuré věci, které musela dopoledne zařídit. Radši přemýšlela, jak šikovný asi je, co všechno dokáže. Na chvíli ji napadlo, že když má jen zapadlou kovárnu, nemusel by být až tak šikovný. Ale na druhou stranu, pokud své výrobky rozváží, tak musí mít zřejmě úspěch. Lehce se pousmála a až nyní si všimla trsu šeříků, které nesl. Bylo zvláštní vidět Illyrijce, navíc kováře, zrovna s šeříky. Ale musela uznat, že vypadá roztomile. Zřejmě je nesl nějaké mladé ženě, tedy víle. Ale nemyslela si, že by to měla být jeho partnerka. Těm většina mužů kupuje růže. Ale kdo ví, třeba ona víla, které to nese, byla na růže alergická. Radši tyhle myšlenky zase nechala plavat a rychle se začala soustředit na jeho slova.
"Co se jí stalo? Je zvadlá, nedostalo se k ní slunce a máte pravdu že ji nejspíš někdo i omylem zašlápl. Už by se z toho sama nevzpamatovala, navíc se teď cítím dost podobně...." Na chvíli se zarazila a nejistě přešlápla. Proč mu tohle říkám? Je to cizinec, měla jsem mu jen oplatit pozdrav a jít. Neměla jsem... Zhluboka se nadechla a sklopila pohled ke květině ve svých dlaních. Byla tak drobná, tak zničená a Pirise přesto věděla, že by byla krásnější než ty, které ve skleníku nechala, kdyby jí někdo nezašlápl a dostalo se k ní hřejivé teplo slunce. Zachvěla se, jako by se sluneční paprsky nedostali ani k ní samotné, a pak zase zvedla k pohled k Illyrijci. Neměla mu za zlé, že si to vyložil tak, jako by ji pošlapala ona sama. I když jeho volba slov nebyla nejlepší. V tuhle chvíli stejně neměla energii se pouštět do rozepří.
"No, pokud budete ty šeříky tak mačkat v rukou, také nebudou brzy vypadat tak krásně jako teď." Poradila mu rychle, aby tím zamluvila poznámku, která jí vyklouzla z úst dřív, než ji stihla zarazit. "Ale, proč zrovna šeříky? Jsou pro někoho, kdo je má rád? Nezlobte se, že se tak vyptávám. Většina cizinců, zde koupí takové květiny, jaké jim květinářka poradí. A ještě jsem nezažila, že by květinářka někomu poradila koupit šeříky." Vysvětlila Pirice svou zvědavost a dívala se mu při tom do jeho hnědých očí, jako by v nich něco hledala.

Pirice se musela pousmát, když mladík před ní spustil. Měl plno důvodů, proč ji Pirice neměla trhat, ale pomoct ji. Zvláštní. Ví kdo jsem, ale zároveň to neví. Problesklo jí hlavou a pobaveně zavrtěla hlavou. Dokázala jí pomoci. Tedy dokáže. Večer, až nabere trochu sil, bude stačit kapka magie, voda a slunce. Strážce po Piricině pravici se napřímil a nabral dech, aby illyrijce před nimi okřikl za to, jak se o dědičce Sendanu vyjadřuje, ale Pirice ho zarazila zvednutou rukou. Nepotřebovala takto chránit. Ve fialce, která jí ležela v dlaních volněji, ještě zbývala trochu života. A tu ona dokázala udržet. Dokázala jí pomoct s růstem nových kořenů na novém místě, to pro ni nebylo nic těžkého, zvláště když se jednalo o tak malou květinu. Ale Illyrijci před sebou na svou obhajobu nic neřekla. Ani nepřiznala, že se v tomhle směru nemá proč obhajovat. Nejjednodušší bylo mu to zkrátka ukázat. Ohlédla se tedy po vhodném místě a když spatřila neohraničenou zahrádku, kde rostly květiny jak samy chtěly, usoudila, že jedna fialka se tam ztratí a ten, kdo o zahrádku pečuje, se na ni nebude zlobit. Fialku tam tedy na kraj zasadila a obkroužila jí ručkou. Špetka magie, která se jí od rána stihla obnovit se vlila do fialky a ta rázem jakoby znovu ožila. A po pár kapkách vody, kterou jí Pirice dopřála, vypadala šťastně, uzdraveně. Pirice se na ni usmála, jako by květině úsměv oplácela, ale opět se cítila vyprahlá. Byl to pro ni nezvyk, necítit v žilách ani kapku magie. Cítila se najednou tak zranitelná. Navíc se jí ještě nezahojily všechny modřiny na těle a to jejímu pocitu bezbrannosti nasadilo korunu.
"Věřte mi, mohla bych vás o květinách poučovat opravdu dlouho." Zasmála se na jeho poznámku o poučování. Ten muž zřejmě netušil, kde je. Věděla o rostlinách mnoho, vyrůstala mezi nimi a navíc jí v poznávání potřeb rostlin dost pomáhala její magie. Samozřejmě, že ho o mohla poučovat i o tom, jak se květiny drží, aby neuvadly dřív. Stejně jako by ji on určitě mohl poučovat o tom, jak se buší do kovů, aby z nich vzešel ostrý meč. Byla ráda, že se s ním dala do řeči. Přeci jen ji dokázal opravdu rozesmát, když jí do smíchu nebylo. Díky té nevinné konverzaci na chvíli zapomněla. Nakonec se na něj vřele usmála a počkala, až domluví, než mu odpověděla. "Samozřejmě, že je květinářky prodávají. Já řekla, že jsem nezažila, že by je květinářky někomu poradily koupit - myslela jsem jako dárek. Neřekla jsem, že by je květinářky neprodávaly. Spousta lidí si je kupuje, ale ne cizinci a rozhodně ne na doporučení květinářky. Lidé si pro ně chodí myslím hlavně kvůli jejich silné lákavé vůni, která jim provoní celé domy." Upřesnila tedy svou myšlenku, když ji Illyrijec zřejmě nepochopil správně, ale i tak měla na tváři vřelý úsměv. Když se však po chvíli odmlčení zeptal, zda chodí do města často, krátce se zasmála. Kéž by jen věděl jak často do města chodívala. "Ano, velice často." Odpověděla a pak se ohlédla za palácem, kam měla původně namířeno. Vůbec se jí tam nechtělo. Viděla to jako zlatou klec, ke které jí poutá řetěz osudu. A teď tam na ni stejně nic nečekalo.

Proto se rozhodla pokusit ještě chvíli zdržet cizince se kterým zapředla hovor. "No ale kde jsou mé způsoby - omluvte mne prosím. Jmenuji se Pirice Santanko." Představila se konečně, když jí došlo, že to až do teď neudělala i když bylo velice pravděpodobné, že mladík před ní věděl, kým je. Mírně sklonila hlavu, jak ji to učili a pak ji zase narovnala. "Co kdybychom se trochu prošli po městě? Pokud tedy někam nespěcháte a není vám má společnost nepříjemná, samozřejmě." Navrhla po oficiálním představení trochu nesměle. Už to bylo nějakou dobu, co vystupovala takto oficiálně před cizincem. Když vynechala situace, kdy vystupovala jako dědička před vyslanci z cizích zemí, kněžkami a tak podobně, bylo jen opravdu málo situací, kdyby se někomu cizímu oficiálně představila a někam ho následně pozvala. Samozřejmě víly ze Sendanu nebrala jako cizince. Mezi nimi byla jako ryba ve vodě, jistým způsobem mezi ně patřila. A proto to pro ni bylo s nimi lehčí.

Když se na něj Pirice dívala, poznala, že mu v hlavě běhá spousty myšlenek. Zdál se jí trochu nesoustředěný, ale kdo ví, čím to bylo. Už tak bylo znát, že se k ní nyní víly chovají jinak, když má neustále za zády stráže. Ale komu by to mohla mít za zlé? Kdyby byla ona na jejich místě, určitě by se také chovala jinak - byla by opatrnější a možná i nesoustředěná. V duchu si nad tím povzdechla, snad otec brzy volí, aby měla alespoň menší doprovod. Nedělala si naděje, že by stráže hned odvolával, i víra v zmenšení jejich počtu byla v tomto případě dost naivní. Ale něčeho se držet chtěla. Když však použila svou magii, aby květině pomohla, Illyrijec měl stejně otázku, proč jí takhle nepomohla tam. Ohlédla se po fialce, která se nyní vyhřívala v záři slunečních paprsků. Proč? Protože jsem vyčerpaná, protože jsem ji tam nechtěla nechat. Protože jsem ji původně chtěla vzít do paláce s sebou... Pochybovala, že květině vadí, když bude odloučená od ostatních svého druhu. Neměly city, neměly rozum. Ale na jeho otázku jen zavrtěla hlavou. Odpověděla by mu, ale rozhlašovat, že je na dně svých sil nebyl nejlepší nápad. "Netušila jsem, že vám tolik záleží i na téhle květince. Ale tam kde jsem ji utrhla, jsem jí pomoct nemohla." Mile se usmála. Nelhala, ale ani mu neřekla důvod. Někdo by to mohl nazvat zlatou střední cestou, jiný to zase bude nazývat kličkami. To už jí bylo jedno.
Když jí pak zdvořile odpověděl, že by si rád vyslechl její poučky, až bude mít víc času, bojovala s nutkáním zasmát se. Ne, že by se mu vysmívala, to určitě ne. Jen jí přišla vtipná představa, že by jí kovář rád poslouchal jak mluví o květinách. Nezazdívala to, podle toho jak nyní vystupoval usuzovala, že je milý a citlivý, ale stále tu byla skutečnost, že by to byl pro ni první kovář, který by její proslov o květinách rád poslouchal. Místo smíchu se nakonec jen usmála. "Až budete mít víc času, vyměním svou poučku o květinách za vaši poučku o kování." Navrhla, protože jí to najednou vyznělo, jakoby snad jen on musel poslouchat její poučky. Takhle to rozhodně nemyslela, ani před tím ani teď. A pak přišel zvídavý dotaz, jak Pirice ví, že mu květiny doporučila květinářka a hned na to muž prohlásil, že si je vybral sám. Pirice to skoro přišlo jako když si její bratr před rodiči obhajuje své zásluhy. Bylo to roztomilé, svým způsobem. "Nic takového jsem neřekla. Jen je to tu zkrátka běžné.Většinou to tak bývá." Odpověděla jednoduše, ale pak pokračovala. "Ale musím uznat, že jste vybral dobře. Jsou krásné a stejně krásně i voní." Pirice byla jednou z těch žen, které měly rády, když květiny nesly silnou krásnou vůni a k takovým Šeřík určitě patřil.

Pirice se Illyrijci představila a on jí představení oplatil. Na rozdíl od ní však zmínil jen své křestní jméno. Jeho volbu respektovala a když jí neprozradil příjmení při představování, už se dál nedoptávala, bylo to jeho rozhodnutí. Když ho však pozvala na procházku městem, ohlédl se k městským hodinám. Pirice už čekala, že se omluví, že musí za svými přáteli, nebo někam. Avšak tak se nestalo. Naopak její žádosti vyhověl. Byla ráda, že jí dopřeje svou společnost ještě pár okamžiků. Byla ráda za každý okamžik, který zaměstná její mysl, aby se nemusela uchylovat k tomu, co se stalo dopoledne. Ale i když se takto zapovídali, vyvstala jí v hlavě myšlenka, obraz víly, které dnes řekla, že je její manžel mrtvý. Její pláč a oči plné zoufalství. Ty oči, do kterých se jí Pirice dívala a viděla, jak se jí boří svět pod nohama. Možná to byl její druh. Takovou ztrátu si Pirice ještě ani nedokázala představit. Zachvěla se pod tou myšlenkou a nebyla schopná chvíli vnímat okolní svět. Až pálivá a bodavá bolest na její levé lopatce. Párkrát zamrkala, aby bolest zahnala a levé rameno si promnula. Pod látkou šatů špičkami prstů jakoby cítila své znaménko. Cítila to, jako by v tom tvaru měla na lopatce jizvu, ale tak to nebylo. Pirice moc dobře věděla, že tam její kůže netvoří žádné nerovnosti, jaké tvořily jizvy, ale nejspíš si byla svého znaménka až moc dobře vědoma. Opět spustila pravou ruku, kterou si mnula rameno, podél těla a levou rukou naznačila směr, kterým by se mohli vydat. Chvilku počkala a pak se tím směrem pomalu vydala, a doufala, že tedy Artë půjde s ní. "Smím se vás zeptat, byl jste vycvičen jako většina illyrijců? A pokud ano, je to opravdu tak drsný výcvik, jak se povídá?" Nadhodila další téma, které ji zajímalo, ale nechávala i prostor pro odmítnutí tohoto tématu. Nic méně vždycky jí bavilo poslouchat příběhy ostatních. Měla ráda vlastně všechny možné příběhy. Možná i proto tolik četla.