Sordit

"Čemu nerozumíš?" Zeptá se a odloží knížku zpátky do knihovničky, protože neměl v plánu si jí pročítat ani si jí sebou někam brát. "Že dokážu přiznat, že něco nepochopím?" Nadhodí jí možnost, která asi dokázala překvapit. Přece jen moc často se nestávalo, že by něco takového řekl, protože to znamenalo, že přiznává, že není tak dokonalý, jak se rád tváří. To bylo něco, k čemu ho vedli od malička. Dokonalost. Odstup. Chlad. Odtažitost. Vždycky to dokázal skvěle plnit, jen občas prostě věděl, že je jednodušší uznat, že něco neví a že někdo jiný má pravdu. Zvlášť v něčem takovém jako jsou sourozenecké city si to mohl dovolit, jelikož sám sourozence neměl a ani neměl přítele tak blízkého, že by ho třeba dokázal považovat za bratra. "Neřekl bych, že by to probíhalo takhle. Spíš se projevování emocí a obecně emoce moc nepodporují. I když je možné, že u každého rodu je to jinak." Odvětí a jednoduše pokrčí rameny. Jednoduše by ho asi někdo mohl považovat za citově zmrzačeného, ale v Keratu bylo něco takového normální. Tudíž se necítil o něco ochuzený, možná měl v něčem výhody oproti vílám, které byly v Keratu vychovávány ve šťastné rodince a bylo tak o dost jednodušší ranit jejich city, protože si všechno moc brali. Nebo bylo o dost jednodušší najít něco, na čem jim záleželo a díky tomu je ovládat nebo zneužívat k vlastním účelům. U něj osobně ani on sám netušil, co by musel někdo udělat, aby ho donutil k tomu, aby se zachoval tak jak chtěl někdo jiný. Nenapadala ho žádná páka, kterou by na něj někdo mohl a hlavně dokázal použít. Nehledě na to, že by musel mít zatraceně velkou odvahu, aby to zkusil. Přece jen byl pořád dědic Keratu, takže nějaké manipulování s ním by mohlo mít dalekosáhlé následky. Sice i pro něj, protože by nejspíš dostal pořádnou přednášku o tom, že by nemělo existovat nic, kvůli čemu ho bude moct někdo ovládat. "Ne, zavřel jsem tě sem, protože do téhle části paláce ještě nějakou dobu nikdo chodit nebude, takže je jednoduší tě tu udržet v tajnosti." Odpoví jí a ušklíbne se. Kdyby chtěl kteroukoli z těch knih, tak jsou i ve velké knihovně. Tady byly v podstatě jen kvůli tomu, aby jeho nastávající měla vlastní kopie, ze kterých si mohla kdykoli zjistit co potřebovala. Pak se rozejde ke dveřím. "Jinak k těm tvým útěkům. Jestli hodláš zvýšit svoje šance, měla bys jíst třikrát denně ne jen jednou." Řekne jí cestou ke dveřím, kde se zastaví, když otevře dveře. "Jo a abych nezapomněl." Otočí se na ní přes rameno s pobaveným úsměvem. "Viděl jsem, jak sis prohlížela můj zadek." Poznamená než projde dveřmi a zavře je za sebou. Ještě cestou řekne strážím, že pokud se znovu pokusí utéct a dostane se nějak dál, tak místo toho, aby jí odvedli zpátky do pokoje a zavřeli ji tam, tak aby ji dovedli k němu. Na důvody se ho nikdo neptal a on ani nepředpokládal, že by nějaké přišli. Pak se rozejde směrem k otcově pracovne, aby ho spravil o tom, co se událo na jeho cestě.

Dále si ho měří pohledem a snaží se ho odhadnout, ale po jeho otázce na to, čemu vlastně nerozumí, si uvědomí jistou hloupost a taky nedůležitost toho, co řekla.  Přeci jen ji mohlo zarazit, že jeho ego něco jako připuštění nedostatku v oblasti chápání připustilo, ale ve výsledku to nebylo důležité a ona mohla znít jako blbka, co se v něm snaží najít něco lidštějšího. Což nebyla pravda, ale nějak tak by to vyznít mohlo. Proto to uvedla na tu správnou míru. "Tak nějak a taky že to přiznání dovolilo tvoje ego," prohodí s pokrčením ramen a víc se k tomu nevyjadřuje, jelikož by to postrádalo jakýkoli smysl. Ostatně celá situace, ve které se nacházela, z její strany postrádala jakýkoli smysl. Ve vězení to dokázala pochopit, ale teď se nad ní Camiel přišel leda občas pobavit. To nebyl zrovna důvod, který by ji potěšil, ale upozorňování na to by asi taky bylo k ničemu. Skoro všechno bylo k ničemu, ale na druhou stranu si neměla ani potřebu stěžovat, pohodlí paláce bylo rozhodně lepší než její předchozí ubikace. "Roztomilý..." Nedokázala vlastně najít nějakou trefnou odpověď na informaci ohledně keratské výchovy. Mohla by možná prohodit rádoby vtipnou poznámku o tom, že je Kerat zřejmě továrnou na bezcitné kretény nebo něco podobného, ale nějak si to nechala projít hlavou a nakonec nemělo cenu nic říkat. Přeci jen to bylo spíš smutné, než hodné výsměchu, ale to nebylo třeba pronést nahlas. Jeho za chudáčka rozhodně označit nehodlala. Možná by ho to mohlo třeba i urazit, protože bylo zřejmé, že něco jako emoce mu opravdu nic neříká a nejspíš je ani nebere jako něco důležitého, ale k něčemu takovému, jako je lítost vůči němu, by se nesnížila. "Och... Takže dědic Keratu se tatínkovi nepochlubil, že z nějaké divné pohnutky do prázdných komnat donesl jednoho z vězňů? Zvláštní, myslela jsem, že jsi poslušný pejsek, co vše okamžitě hlásí," opět zkusila své štěstí s menší a vynalézavější urážkou, která by se mohla dotknout jeho ega a věnovala mu jeden ze svých lepších arogantních úsměvů. Stejně ale nakonec zvítězil otrávený výraz, když jí věnoval poučku o tom, že by měla víc jíst, aby její pokusy o útěk měli větší šanci na to být úspěšné. Protočení očí budiž mu dostatečnou odpovědí, i když by to mohla i brát v potaz a zrealizovat. Teď ho každopádně s hraným nadšeným úsměvem vyprovázela pohledem ze dveří, když se ještě zastavil ve futrech, aby jí řekl poznámku, co ji donutila se zamračit. "Houby si viděl, pokud nemáš oči i vzadu!" křikla na něj ještě, když vypadal ze dveří a vlastně jí bylo jedno, že to ani vyloženě nepopřela, i když ji trochu znepokojovalo, že by to mohl postřehnout, když k ní byl zády. Nad tím ale neměla ani čas přemýšlet, protože potřebovala vymyslet, jak se odtud dostane dřív, než na Camielovi dveře a upíše se mu bohové ví k čemu. A nenapadla jí žádná lepší možnost, než nad tím popřemýšlet v horké vodě, proto její další kroky zamířili do koupelny.

Od chvíle, kdy měla neblahou návštěvu v podobě Camiela, alias pitomého vílího kreténa, nabubřelého naškrobeného panáka, enormního pitomečka a kdovíco všechno, při které zjistila, že on zjistil, kdo vlastně je, s kým je spřízněná, a že jejímu bratrovi poskytl stopu, po které by se mohl vydat, aby ji našel. Rozhodně to nebylo něco, co by její uši rády slyšely a také to tomu parchantovi chtě nechtě dala najevo. Jenže nechtěla, aby mu to jen tak prošlo. Nemohla dopustit, aby sem její bratr, který už nejspíše začal riskovat úplně všechno, na co se roky dřel, aby ji našel, jen tak nakráčel a upsal se díky ní Silviusovi na kdovíco. Všechno byla její vina a ona nehodlala dopustit, aby se Kaluovi něco stalo díky ní, i kdyby to mělo jít přes její mrtvolu. Ačkoliv to by byla moc dramatická, raději by byla, kdyby se jí prostě podařilo utéct v jednom kuse a Kalu jí nabral někde po cestě. Proto také začala intenzivně vymýšlet plán už ve chvíli, kdy se za Camielem zaklaply dveře. Nehodlala jen sedět na zadku a čekat, až jí někdo vysvobodí. Vlastně začala trénovat své tělo o něco intenzivněji a dokonce se řídila, ač z čisté účelnosti než toho, že by přiznala, že by mohl mít pravdu, Silviovou radou ohledně toho, že by měla jíst tři jídla denně a nejen dvě. Víla, která to měla na starost sice nekoukala zrovna nejdůvěřivěji, když jí oznámila, že by ocenila i večeři a snídani, ale nakonec to nějak začalo fungovat a ona skutečně nabrala i víc potřebných kil, energie a síly celkově. Byť časové rozmezí nebylo zrovna dokonalé, udělala vlastně maximum, co se dalo.

Nemohla už déle čekat, aby zvýšila své šance na útěk. Každá minuta v Keratu znásobovala šance, že se její bratr dostane ke Camielovi a že celá záležitost bude do háje. Proto taky už od rána plnila součást svého plánu, která spočívala v tom, že jenom chodila úplně všude po komnatách i jednotlivých pokojích, aby se všude hezky držel její pach a znevýhodnila tak vílí čich jistých dozorců. Přeci jen vílí čich byla dobrá  výhoda, kterou nemohla zapřít. Každopádně ho vyřadila ze hry. Poté přišlo na řadu balení, kdy se věnovala hlavně oblečení, ale v jistém stádiu osvícení si také ponechala chleba, co dostala k snídani. Takže si dovolila nenávratně si vypůjčit trochu teplejší oblečení, které nacpala do nenávratně vypůjčené brašny. Nějakým způsobem si ale nemohla odpustit ani uzurpování kobaltově šedé košile, která podtrhovala barvu jejích očí, jež odrážely magii kovu, kterou by mohla vládnout, kdyby nekašlala na její rozvíjení. Každopádně jí celkem seděla a jemné vzory vyšívané černou nití kolem límečku se jí taky zamlouvaly, jinak si ale našla černé kožené kalhoty, které by jí mohly být upnutější, ale opět seděli o něco lépe, než v předchozích dnech, a pevné boty, Dalším módním doplňkem poté mohly být dvě stříbrné jehlice do vlasů, kterými si pečlivě upevnila drdol na temeni, aby je nikdo nepředpokládal jako možnou zbraň. Když měla všechno připravené, byl její plán najednou celkem prostý a sázela na jedinou kartu. Prostě šla do místnosti, ze které se mohla dostat pryč k komnat. Ujistila se, že jsou zavřené veškeré dveře do ostatních místností, do kterých se odsud dalo jít a přešla k předposlednímu kroku, který čítal přechod do vílí podoby, která jí mohla být všestranně více prospěšná. Chtělo to chvíli soustředění, ale nakonec se jí podařilo změnit své tělo na mnohem lepší verzi. Svaly byl pružnější a silnější, špičáky se jí trochu prodloužily, aby daly všem na vědomí, že není rozhodně vznešenou vílou, ale nikdy je nepovažovala jako nevýhodu, uši špičatější, ale o to lépe zaznamenávaly zvuk, vlastně všechny smysly se jí zostřily, ale neměla čas si na to zvykat. Rychle se přesunula za hlavní dveře, které po chvíli rozrazili Sankoriové díky zaznamenání úniku magie. Po takové době se dostalo se změnou podoby ven nejspíše i trochu víc, než měla v plánu, ale rozhodně to nebylo na škodu. Štěstí jí přálo dostatečně na to, aby se vrhli její hlídači k zavřeným dveřím a ona se mohla rychle protáhnout ven a utíkat, co jí nohy stačili.

Chvíli to dokonce vypadalo slibně, pomineme-li fakt, že vlastně nevěděla, kam má jít. Pamatovala si, že palác je na vršku hory, takže bylo přirozené, že do města se dostane po schodištích vedoucích dolu, jenže ani její vše promýšlející mozeček nepočítal s tím, že by se stráže před komnatami mohli někdy střídat, a tak se lehce stalo, že jim vběhla přímo do náruče. Nebylo tedy těžké ji polapit, byť se bránila ani ve vílí podobě se nedokázala vyprostit dvěma Sankori, jež jí vedli každý z jedné strany, jenže ne vyloženě správným směrem. "Hej, kam mě vedete, tupouni, ke mně se jde tamtudy!" Pokus o ukázání správného směru a zároveň o vyproštění, dopadl velice neslavně, když schytala ráno do břicha, která jí vyrazila dech a na chvíli sebrala slova. Jenže stejně nevěděla, co by měla remcat, když ji táhli kdovíkam, takže napjatě vyčkávala, než se před ní otevřeli dveře a byla poslána na kolena před vílákem, se kterým rozhodně neměla v plánu se loučit. Si ze mě snad děláte prdel? Projelo jí hlavou, když zvedla pohled k tomu pitomému bídákovi, který si asi udělal další opatření, kterým ji chtěl štvát. Jistě by jí bylo o moc příjemnější, kdyby ji odvlekli do jejích komnat a on se o jejím pokusu dozvěděl až ve chvíli, kdy by si zase vzpomněl, že existuje, jenže tohle bylo moc narychlo. Snažila si ale udržet tvář, byť najednou vypadala trochu jinak. Rozhodně nehodlala zůstat klečet před ním, což dokazoval už jen samotný fakt, že se začala okamžitě škrábat na nohy. Dále na něj i zavrčela, čemuž dodaly kouzlo i trochu prodloužené čistě polovílí špičáky, o kterých si mohl myslet, co jen chtěl, ale stejně se občas vyplatily. Dále už zbýval jen naštvaný pohled a postoj, aby to byla to celá ona. [b"]Tenhle debilní vtip sis naplánoval už při poslední návštěvě nebo ses o tomhle fiasku jen dozvěděl a usoudil si, že se mi vysměješ rovnou, když už jsi tady?"[/b] Její hlas by se dal přirovnat k ostří k evasirské oceli, když ho propalovala vyloženě nasraným pohledem, který by mohl působit i výhružně, kdyby i ve vílí podobě nezůstávala prckem. Každopádně bylo jasné, že nemá ze setkání ani svého neúspěchu velkou radost.

Vzhledem k tomu, že mu bylo jasné, že se Kalu jistě brzy vydá do Keratu, musel vymyslet další cestu, kam ho pošle. Sice mu řekl, že je jeho sestra v Keratu, ale zase mu nehodlal jen tak Nobu vydat. V tom měla tam malá polovíla pravdu, rozhodně to nebude mít tak jednoduché. To byl také důvod, proč seděl ve své pracovně, která byla jedním z propojených pokojů, které měl k obývání. Zamyšleně se díval na mapu a vymýšlel nejrůznější trasy, kudy by mohl poslat Kalua na pátrání po cestě. Mrtvé útesy by teoreticky nemuseli být špatná volba, pokud se teda nerozhodne cestovat přímo skrz. První trasa, která ho napadla by teoreticky nemusela být úplně bezpečná. Dobře věděl, co se v horách skrýval. Tedy nevěděl, co všechno, ale bylo mu jasné, že to je dost smrtící, aby to Kalu nemusel přežít a to se mu do krámu nehodilo. Darsheeina hora by taky mohla platit za jednu z dobrých míst na zastavení. Další významný bod v jeho království, ovšem tam by se Nobu nejspíš dlouho nezdržela. Získala by informace, které by chtěla, a pak by se vydala dál. A co to spojit? Přes Darsheeina horu, kde nebude těžké najít nějakého Vulcanica, který splní jednoduchý pokyn, i když mě to bude něco stát. Pak k Mrtvým útesům okolo hor. Plánuje si pečlivě další svoje kroky, zatímco mu v hlavě ještě šrotuje, jaké tajemství enbo předmět bude moct nabídnout Vulcanicům jako protislužbu. Bylo mu jasné, že budou chtít nějaké tajemství, kterých on měl nespočet, ale rozhodně jim je nechtěl říkat. Dobře věděl, že Vulcanici jsou prodejní, takže by nakonec jeho tajemství mohli prodat za vysokou nabídku. Neměl by jim to za zlé, ale věděl, jací jsou. Sice je vladař potřeboval jako studnici informací, ale rozhodně to nebylo levné a ne vždy to bylo bezpečné.

Z jeho úvah ho ale vyruší rozražení dveří ve vedlejším pokoji, přece jen pracovna byla vedle uvítacího pokoje, nebo jak by to on osobně nezval. Nechal otevřeno, takže pro dva Santori nebylo těžké ho najít a hodit hned za dveřmi na zem polovílu, která nevypadala moc nadšeně, že tu je. Zvedne pohled od mapy a kývne na oba strážné, aby hlídali zvednku, takže za okamžik jsou v místnosti sami za zavřenými dveřmi. Ovšem Nobu věnuje jen krátký pohled, a pak se vrátí pohledem k mapě. Neujde mu fakt, že je ve své polovílý podobě. Přece jen ty špičáky obvykle neměla. "Ty jsi snad viděla, že by za těmi strážnými, když tě sem táhli někdo přišel nebo od nich odešel? Nebo že by najednou změnili jen tak směr?" Nadhodí a dává tím najevo, že není tak těžké určit, jak se sem vlastně dostala. Ano, dal jasný rozkaz, že pokud se příště pokusí utéct a podaří se jí to o něco víc než v minulých případech, tak jí mají přivést rovnou sem. Rozhodně se nenamáhal zjišťovat si, kdy se o to pokusí a lézt do hlavy Sankoriům, aby jim poslal vzkaz nebo je kontroloval, bylo dost namáhavé a nepraktické. Navíc by nemohl dělat nic jiného. "Posaď se." Mávne rukou k jedné ze sedaček, které se nachází v prostoru před pracovním stolem, za kterým právě sedí. Očividně bude muset tenhle plán odložit na příště, takže se zvedne, aby mohl obejít stůl a opřít se o něj. Chvíli si Nobu prohlíží, zatímco komunikuje myšlenkami se strážci venku. Přece jen nějak se potřebuje dozvědět, co se stalo. "Vypadá to, žes zase nabrala zpátky sílu. Tvoje vílí podoba ti rozhodně mohla při útěku pomoct, jenže by ses stejně moc daleko nedostala. Polovíla běhající ve své vílí podobě by byla ve městě hodně nápadná." Upozorní jí a založí si ruce na hrudi.

Celková skutečnost, že je mimo prostředí, na které si stihla zvyknout, a že z ní ještě dělá větší blbku, než bylo nutné jí akorát tak donutila na něj cenit zuby ještě víc. Přeci je si mohl své hloupé řeči nechat od cesty a normálně odpovědět, že? Navíc kdo by měl čas se koukat, jestli někdo za někým nepřišel, když se snažil dostat z ocelového sevření dvou Sankari, o kterých si myslel, že ho vedou kdovíkam? Správně nikdo a i kdyby se někdo našel, ona k této hrstce nepatřila, takže si kecy mohl opravdu nechat pro sebe. I když ji relativně uklidnilo, že jsou v nějaké pracovně a ne v mučírně. "Nechceš si tu dramatičnost, se kterou ze mě děláš totálního idiota pro jednou narvat do chřtánu a zadusit se jí? Nemám na tvoje blbé kecy náladu." Uražené vrčení ho asi mohlo sotva přimět k tomu, aby jejím slovům vyhověl, stejně tak zamračený pohled stažený zlostí, který si už dřív říkal jen a jen o to, aby do ní rýpal ještě víc. Jenže si nemohla pomoct, byla naštvaná na něj i na sebe, ale hlavně na něj, že ji nechal dotáhnout sem a ten podraz si usmyslel už po poslední návštěvě. Lhala by, kdyby tvrdila, že se v té velké místnosti necítila nesvá. V komnatách, kde trávila poslední týdny už si zvykla na každou místnost a jeho přítomnost by jí to nekazila, jenže tady byla poprvé, nevěděla, kde co je, a dřevěné poličky zaplněné knihami na ni působily majestátním dojmem, díky kterému se cítila malinkatá. Nicotná v porovnání s Camielem, který měl v tomto pokoji všechny karty ve svých rukou. Jenže i tak se snažila působit důstojně a držela se zpříma, zakazujíc narůstající panice, aby se projevila jiným způsobem, než pouhým zrychleným tlukotem srdce, které si pomalu chtělo prorazit cestu ven hrudníkem. To se ale dalo připsat i vzteku, jehož masku si pečlivě držela na obličeji. "Nejsem pes, abys mi říkal, kdy si mám sednout!" Možná malinko přemrštěná reakce na nabídku sedačky, na kterou by si jindy v klidu kecla a ještě si hodila nohy pohodlně na stůl. Jenže zrovna neoplývala touhou udělat těch pár kroků, kterými by se k němu přiblížila. Nějakým způsobem se stalo, že si na jeho hřišti přišla zranitelnější a trochu jí to přidalo na obezřetnosti, která jí nutila setrvat pevně na místě se všemi svaly napnutými, jako by to byli struny. "Och jistě... Protože tady je polovíla plevel, že? Co se dá dělat, tak by mě někdo z věrných pochlebovačů chytil a třeba mě i eliminoval, aspoň bychom oba měli klid. I když měla bych neskonalý pocit zadostiučinění, kdybys měl problém u fotříka, za to, že ti jeden vězeň utekl," arogantní hlásek si koledoval leda tak o facku, stejně jako samolibý úsměv, který se jí usadil na rtech při poslední větě. Tím, že mu prozradila, že s jistou možností polapení počítala a i s tím, co by mohlo následovat, kdyby ji chytil někdo opravdu zapálený do věci, se ani moc netrápila. Nakonec to bylo spíš mučednické gesto, které nestálo za velké řešení, jen by to prospělo věci asi nastejno, Kalu by se mu nemohl k ničemu upsat, aby mu ji vydal, kdyby ji neměl u sebe nebo kdyby byla mrtvá. Alespoň to by bylo uklidňující, i když byla radši, že stále dýchá.

Povdechne si, když se znovu uchýlí k tomu, aby mu přála smrt. Upřímně to na jednu stranu i chápal, ale zase doufal, že se časem začne chovat alespoň trochu jako člověk nebo spíš jako někdo, kdo se nemusí vždycky snížit k urážkám. Sice k nim zatím nesáhla, ale předpokládal, že k tomu neměla nijak daleko. "Pochybuju, že se dramatičností jde udusit. Jestli na ně nemáš náladu, neměla jsi utíkat. Můžeš si za to jedině sama." Upozorní jí na jistou souvislost, která jí sem dovedla. Jistě, kdyby neutíkala, tak by jí sem nikdo nedotáhl a ona by nemusela poslouchat jeho kecy, jak to sama nazvala. Uchechtne se, když si odmítá sednout, ale jen pokrčí rameny. "Jestli je ti příjemnější stát, tak si posluž." Odpoví jí jednoduše a přejde zpět za stůl a otočí se k ní zády, zatímco z poličky přímo za židlí vytáhne láhev vílí pálenky a rovnou si nalije do jedné skleničky pro sebe. Pak se s jednou skleničkou v ruce a s láví v té druhé otočí zpět k Nobu, která pořád vypadá, jako pes, který zavětřil zloděje. Bylo docela ironické, že se tak prala o to, že není pes, ale s tím svým ceněním zubů ho dost připomínala. Položí láhev na stolek a sám se napije ze skleničky, kam si už alkohol nalil. Zelená barva skla barvu trochu měnila, ale tekutina uvnitř byla sytě fialovomodrá. On sám netušil, ž čeho přesně se vyráběl a pálil, ale jelikož v ní cítil borůvky a ostružiny a docela málo alkoholu, tak mu vždycky chutnala. Navíc ani nechutnala tak, jak silná byla. I víly se po ní dokázali docela rychle opít, pokud si nedávali dostatečný pozor. To on ale úplně v plánu neměl. "Kdyby ses do pozice psa sama nepasovala, tak by mě ani nepadlo tak o tobě přemýšlet." Odpoví jí po delší odmlce a pokrčí rameny. Byla to její věc a její styl chování. Nějaké vychovávání jejích reakcí bylo dost zbytečné a ona stejně nejspíš neměla potřebu své návyky měnit, ovšem do pozice psa se tu pasovala velmi dobře sama svým chováním. Navíc dost dobře slyšel tlukot jejího srdce, když se ozorněji zaposlouchal a rozhodně nepodporovalo ten vztek, spíš to vypadalo, že byla vyděšená ze změny prostředí, což se jí nemohlo zazlívat. Přece jen tohle byl vyloženě jeho prostor, ve kteérm měl jasnou výhodu. "Ať už by tě někdo eliminoval nebo ne, můj otec by se nikdy nedozvěděl o tom, že jsi utekla mě." Odpoví jí jednoduše a nehcá jí vesele domýšlet, jak by to asi mohl zařídit. Kdyby jí někod eliminoval, bylo by to pro něj o poznání jednodušší, zkrátka by řekl, že se sem pokusila vniknout z neznámého důvodu a svoje odůvodnění a viníky by uzpůsobil tomu, dke by jí chytili. Dokázal dokonale operovat s fakty, aby si je přiklonil na svou stranu. Pokud by se jim povedlo jí zajmout a dovést otci, tak by záleželo na tom, co by stihl otec zjistit. Mohl by jí vymazat paměť, mohl by tvrdit, že to je nějaký pokud jejich odpůrců ho očernit a jelikož v Keratu nebylo tak málo víl, které by polovíle dokázali vniknout do hlavy bez toho, aby zanechali stopy, tak by karty hrály v jeho prospěch. Nehledě na to, že vrah jeho matky byl zcela jistě také víla patřící k odpůrcům.

Ráda by zůstala v módu, kdyby Camielovi hloupé poznámky dokázala přejít jen protočením očí, kterým by mu snad jasně naznačila, jak velký je vlastně idiot, ale nějak to nešlo. Poznámka o tom, že se dramatičností asi těžko udusí, se dala skousnout, ale ten zbytek jí naštval. Vlastně si mohla za všechno sama, ale nemusel jí to předhazovat i díky takové prkotině, jakou byl pokus o útěk. "A co mám podle tebe, kurva, asi dělat, hm? Sedět na prdeli jako vylískaná puťka a laskavě čekat, až mě přijde můj bratr zachránit a sám si díky tomu zkurví život, aby ses mohl bavit na jeho účet?! Promiň, ale fakt nemám potřebu se tady zdržovat, když se schyluje právě k tomu, aby si Kalu ztrpčil život!" Rozkřikla se na něj, jako by křičela na nějakého malého úplně nechápavého haranta, který zlobí na pískovišti. Štvalo ji, že se do téhle situace kdy namočila a stejně tak ji štvalo, že je vlastně bezmocná, i teď ve vílí podobě, kdy byla silnější a rychlejší, se mu stejně nemohla vyrovnat, dále jí štvalo i to, že si nemohla frustrovaně zajet rukama do vlasů, protože nechtěla, aby přišla o případnou zbraň v podobě dvou stříbrných jehlicí. Kdyby na ně upozornila, byly by k ničemu. Proto jenom naštvaně sledovala, jak si jde ke stolečku, něco tam loví, také si vyslechla, jak je mu jedno, jestli bude stát u dveří nebo ne, a poté sledovala i to, jak vytáhle láhev s nějakým alkoholem a nalévá si do skleničky. V tomto těle cítila i na tu vzdálenost nasládlou vůni pálenky, kterou si už nalil, aby mohl popíjet. Sice už se ve své bývalé cele dostala s toho alkoholového opojení, které se s ní táhlo několik měsíců před tímhle tím vším, ale klidně by si dala jen, aby trochu zapomněla na to, do jaké srabu se to dostala svojí vlastní hloupostí. "Jak šlechetné. Budu vycházet z předpokladu, že i nějaké prašivý vořech je pro tebe mnohem víc než poloviční víla, taks ho raději ani nechtěl urážet." Další zavrčení moc nevypovídalo o tom, že by jí nakonec srovnávání se psem mělo tolik vadit, ale vadilo. Nakonec na sebe kolikrát vrčeli i lidé nebo i víly, akorát nepřišlo téma k tomu, co by mohli v takových chvílích připomínat. Ale kdyby se nad svými slovy měla zamyslet do hloubky i ona by shledala srovnávání jí a psů jako urážku těchto stvoření. Psi byli skvělí, poslušní, věrní, jeden se na ně mohl spolehnout a jen málokdy dokázali zklamat. To se o ní jistě říct nedalo. "Tak škoda, že jsem se tam nedostala, ty bys měl zadek v suchu za každé situace." Hlas jí mohl znít lehce nakřáple, když zvažovala to, co právě řekl. Očividně by nemohla mít ani takový pocit zadostiučinění, že by mu způsobila potíže. Celkově zbytečná a malicherná, tak se asi zhruba cítila, když ho sledovala přes celou místnost ode dveří a oplácela mu pohled, který se někdy mohl zdát chladný, jindy jako planoucí oheň, ale teď začínal být prázdný, jako by měla přestat vzdorovat a uznat, že je vítěz, že proti němu nic nezmůže. Jenže si to uvědomila a očima se zaměřila na police s knihami a na cokoli jiného, než na oplácení jeho pohledu. Dokud její slabost prozrazovaly jen oči, nebyla na tom ještě tak moc zle. Dokud držela svoje tělo v pevném vzdorovitém postoji a na rtech dokázala udržet arogantní úsměv, všechno se dalo zvládnout. "Budeme se na sebe každý dívat mlčky ze svého kouta nebo mi řekneš, co máš na tom šutru, který nazýváš srdcem, a pošleš mě zpátky do mých komnat?" Snažila se hlas držet alespoň neutrálně, když už nedovedla zapojit aroganci i do tónu, kterým mluvila. Stejně tak se rozhodla mu věnovat pohled, ale vyhýbala se přímému pohledu do jeho očí, když už si nutně potřebovala zachovat tvář. Zbytek byl už jenom o čekání, kdy usoudí, že už tam stojí dost dlouho a že už mu zrovna před těmi dveřmi překáží a může jít, nebo ho napadne, že by jí za tenhle pokus o útěk už mohl potrestat jinak než zavřením do komnat v jeho křídle. Mohl s ní udělat cokoli, ale ona se to dozví teprve, až se konečně uráčí to říct.

"Teď by ses mohla třeba uklidnit." Navrhne jí jednu z možností, kterou by on osobně i docela uvítal, i když pochyboval o tom, že by k tomu v dohledné době schylovalo. Přece jen nikdo se ještě neuklidnil po té, co mu to někod řekl. Navíc Nobu nevypadala jako někdo, kdo by měl v plánu se jen tak uklidnit. Spíš to vypadalo, že po něm brzo skočí a pokusí se mu něco udělat. I když pořád měla dost malou šanci, aby mu vážně něco provedla. Nutno taky říct, že bylo zábavné, jak si o něm vždycky myslela to nejhorší a rozhodně nehodlala připustit, že by něco nemyslel jako urážku. "Vyvracet ti to nebudu." Pokrčí ledabyle rameny a ušklíbne se. Nemělo by to žádný efekt. Navíc by si tím mohl ještě poškodit sovjí reputaci, což se mu taky zrovna moc nehodilo. Sice zrovna Nobu by asi nikdo nevěřil, že se k ní choval mile, ale on to rozhodně nehodlal ani zkoušet. Neviděl důvod k tomu, aby se k ní choval nějak extrémně mile, ale zase ho bavila její společnost. Ať už kvůli tomu, jak se neustále vztekala nebo jak měla tendenci ho urážet. Možná to byla jistá forma masochismu, jelikož nikdo jiný si to k němu nedovolil. Tady se neslušelo projevovat svoje emoce, i když šlo jen o vztek. Bylo zajímavé sledovat, jak se svým emocím nebrání a prožívá je dost viditelně. Na tvářích víl z Keratu by jeden jen málo kdy dokázal zachytit nějaký projev emocí.
"Přesně tak. Tvůj útěk by mi mohl jen těžko uškodit, když nikdo neví, že tu vlastně jsi." Pokrčí rameny a pousměje se. Následně se znovu napije pálenky a je za ten alkohol docela rád. Přece jen zatím mu to neotupuje mysl, ale spíš mu to rozšiřuje nějaké pomyslné hranice ohledně témat rozhovorů. Ovšem aby se s ní začal bavit o něčem citlivém rozhodně nebude asi nikdy dost opilý. Možná kdyby se opili oba, tak by mohl získat i nějaké informace od ní. Pousměje se a vrátí se k lahvi a skleničkám, načež nalije další alkohol a i se skleničkou se rozejde směrem k ní, ale rozhodně jí nejde skleničku podat. Položí jí na stolek blíž k ní. "Posaď se, pak ti to řeknu." Odpoví jí a pak se rozejde zpět ke stolu, o která se opět opře a dívá se na ní. Raději ani nereaguje na to, že už ty pokoje označila v podstatě za svoje. Kdyby věděla, pro koho jsou určené, asi by začala uvažovat, proč jí tam vůbec dával. Nejspíš by to vytvořilo dost velký propletenec myšlenek a názorů, kterým by se musela mladá polovíla prohrabat a stejně by nejspíš nenašla ten správný. A on by jí ho určitě nesdělil. "Pokud jde o ten alkohol, je to z lesního ovoce, dovezené z palíren přímo ze Sendanu. Jelikož to piju i já, tak ti může být jasné, že otrávené to bude asi jen těžko." Pronese rovnou, protože nejspíš může pochybovat. Navíc kdyby se jí chtěl zbavit, tak by jistě našel spoustu jiných cest a nedělal by to takhle okatě. Existoval nespočet způsobů, jak se zbavit někoho, jako byla ona. Nikdo nevěděl, že tu je. Nikoho by nikdy nenapadlo jí hledat přímo tady.

Vrhla na něj pohled, který nejspíše přímo frustrovaně křičel otázku Myslíš to vážně?, když odpověděl na její čistě nebo minimálně s větší části řečnickou otázku naprosto nevyhovujícím způsobem. Nejhorší na tom bylo, že ten bezcitný parchant svoje slova myslel naprosto vážně, což bylo něco, co ji jen více naštvalo. "Děláš si ze mě sakra kozy? Mohla bych se uklidnit? Seš ty do háje normální nebo tě v dětství pustila velevážená matinka na hlavu? Jak se mám podle tebe uklidnit, ty kreténe? Pokud sis náhodou nevšiml, tak tohle není situace, ve který zůstávají normální lidi klidný!" Zbytečná hlasitost i roztáhlé chřípí nejspíše dosti jasně vypovídalo o tom, jak moc ji štve svými slovy, svojí existencí, arogancí, stupiditou, se kterou očividně opravdu nedokáže pochopit, co se normální lidem nebo klidně i vílám honí v hlavě, a prostě s celým tím svým vystupováním, se kterým k ní přistupoval. Možná by i dokázala připustit, že ji to štve víc, než kdyby na ni třeba taky zvýšil hlas, nějak se hájit a projevil něco. Ta netečnost a nezaujatost ji frustrovala, přeci jen byla zvyklá se s někým hádat celý život, někoho provokovat ke slovní potyčce nebo i k rvačce pro ni nebyl problém, ale tohle bylo něco nového a nepřirozeného, o co neměla zájem, protože nevěděla, jak si počínat. Každopádně se pokusila trochu zklidnit svoje emoce, když se zhluboka nadechla, aby ze svých ramen smetla trochu napětí a probodla ho pohledem při další poznámce, kterou si mohl odpustil, protože si ji nedovedla moc dobře vyložit. Stokrát lepší by bylo, kdyby její slova prostě jednoduše potvrdil. "Fajn," zaznělo nevraživě z jejích úst, ale už se k tomu nevracela, protože neměla potřebu se do něčeho zamotávat a ztrácet s tím čas, který mohli použít na to, aby se důležitě vyžvanil a nechcal ji poslat zase zpátky do vězení nebo komnat, které už nějaký čas obývala.

Podráždění se ale nešlo tak snadno zbavit, když pořád začínal s tématy, které jí nebyly vyloženě po chuti. Neodpustila si ani dosti patrné protočení očí nad slovy, která byla prostým chvástáním ohledně toho, jak má vlastně všechno krásně pojištěné. "To je paráda." Jasnou ironii ve hlase doplnila tím, že mu oplatila pousmání, ale to její ho jasně posílalo do míst, kam slunce nesvítí. Jenže ho stejně začala lehce zvědavě sledovat, když se zvedl a šel pro další skleničku. Nejspíše se snažila odhadnout, kdyby vyjde najevo nějaká zrada. Proto očima měřila každý jeho krok, když šel ke stolku, na který položil skleničku s fialovou tekutinou a stejně tak sledovala každý jeho krok, když se vracel na svoji předchozí pozici. Nějak jí to začalo celé připadat absurdní, ale na její hlavinku, která pomalu ale jistě začala malinko logicky uvažovat, přišla úvaha, která jí řekla, že když bude chvíli v klidu, třeba se rychleji dostane pryč, proto se uvolila udělat pár kroků k pohovce, na kterou si kecla a pohodlně se na ní uvelebila. Nějak tomu nešlo odolat. "Tak prosím, můžeš začít." Nedokázala si odpustit, aby mu nepokynula, jako by byla ona tou, která je dědic vílí země a on obyčejná hnida, která je v její moci. To jí zakázat nemohl a i kdyby, nejspíš by se mu to jen tak nepodařilo prosadit. Stejně tak další protočení očí, kterým ho neverbálně označovala za pitomce. Vlastně jí ani nenapadlo, že by ve skleničce mohl být jed, jen jí nevěnovala takovou pozornost, ale teď měla potřebu se toho chytnout, absolutně vypouštějíc informace o původu oné pálenky. "Jistě, protože je nehorázně složité mít po kapsách protijed, že?" Nadhodila jako drzé dítě v pubertě, ale pro skleničku se natáhla i tak, protože jí to už možná začínalo být jedno. Jestli se jejím vězněním alespoň trochu bavil, což nejspíš musel, jinak nechápala, proč by se vůbec obtěžoval s tím otravováním, když ji mohl nechat hnít v cele, tak by ji asi nenechal jen tak snadno umřít. Možná v to trochu doufala, když si dopřála doušek celkem sladkého alkoholu a musela nasadit pobavený úšklebek, když pokládala skleničku zpátky na stůl. "Neřekla bych, že bude dědic Keratu na slaďoučké babské pití." Arogantní pousmání jasně značilo, že se začíná celkem bavit. Dokonce si dovolila vypadat trochu uvolněněji, když si přehodila nožku přes nožku a zaplula malinko hlouběji do sedačky. Ona sama po vyhození z armády moc na sladké pití nebyla, spíše za večer obrátila několik korbelů piva a k tomu nějakou pálenku, po které jednomu hoří krk, nemohla ale tvrdit, že by jí tohle konkrétní pití nechutnalo.

Sleduje její výbuch vzteku a na tváři se mu objeví polovičatý úsměv. Možná nebyl nejlepší nápad říct někomu naštvanému, aby se uklidnil, ale přece jen v Keratu se moc často nesetkával s takovými výbuchy a vlastně ani mimo něj. Většina víl, se kterými přišel do styku, rozhodně netrpěla náladovostí nebo dokázala svoje rozmary velmi dobře skrývat. To bylo velmi užitečné a jak bylo vidět, tak se Nobu tuhle schopnost od svého vílího rodiče nenaučila. Kdyby ano, tak by s největší pravděpodobností ani nestála tady před ním. "Lidi ne, víly ano. A jak se zdá, tak ty máš blíže k prvnímu zmíněnému." Odpoví jí pořád klidným hlasem a pousměje se. Na svých cestách se sem tam setkal i s lidmi, převážně ve vojenském táboře s nimi měl tu čest a i ti se občas dokázali uklidnit tváří v tvář nějaké vyhrocené a napjaté situaci. Zvlášť tedy z jejich pohledu. On osobně ani tohle nepovažoval za kdo ví jak nepříjemnou ani frustrující situaci, ale Nobu na to měla zjevně jiný názor.
Bylo mu dost jasné, že ho Nobu neměla zrovna v lásce, ale on si jí svým vlastním způsobem oblíbil, takže měla v tuhle chvíli docela smůlu. Bylo mu jasné, že se jednou jejich cesty rozejdou a pochyboval o tom, že se ještě někdy sejdou, ale proč si alespoň neužít trochu zábavy. Spokojeně se usměje, když se posadí a trochu si jí prohlédne. Pravdou bylo, že neměl připravenou žádnou přednášku, chvástání, řeč nebo co si myslela, že jí momentálně čeká. Spíš uvažoval, co dělat. Jenže než jí stačí říct, jaký nápad se mu vlastně vyrojil v hlavě, tak mu položí otázku. "Bylo by to rozhodně nepohodlné. Navíc by jistě bylo jednodušší zkusit mithridatismus, pokud tedy víš, co to je." Odpoví jí a usměje se. Menší zkouška toho, co všechno zná a ví. Rozhodně bylo jednodušší dávat si denně v malých dávkách obvyklé jedy než u sebe na ně nosit protilátky. Ty byly hůře k sehnání než samotné jedy. I když i to bylo docela nepraktické. Ono obyčejně bylo lepší se jedům vyhnout než jim vycházet vstříc. Ovšem nejspíš se i on jednou dožije chvíle, kdy se ho někdo pokusí otrávit. V Keratu by to ani nebylo nic zvláštního. "Po pár skleničkách se tě zeptám, jestli je to babské pití. Jestli budeš moct mluvit." Odpoví jí a zazubí se. "Ale zpátky k tomu, proč jsi tady. Co takhle si zahrát hru?" Navrhne jí a pousměje se. V očích se mu nebezpečně zajiskřilo, i když ani to jí nemuselo odradit. I když na druhou stranu taky mohlo. Bylo nakonec jen na ní, jestli na jeho hru přistoupí nebo ne.