Sordit

Pobaveně se usměje nad tím, jak plácá jedno přes druhé, i když je pravda, že poselství z jejího proslovu je jasné. Rozhodně ho tu nepotřebuje, i když to možná nebude úplně pravda. On sám by asi nebyl spokojený, kdyby byl nějakou dobu zavřený bez toho, aby mohl s kýmkoli mluvit. Ať už by to byl někdo, kdo mu podkuřuje jen kvůli jeho postavení, nebo někdo,kdo by ho raději zabil. Prostě by se nemusel cítit jako blázen, že mluví sám pro sebe. "Z toho, co říká to vypadá, že máš nějakou nezdravou fixaci na můj zadek. " Pronese jako jedinou reakci na její slova, i když je mu jasné, že i tohle okomentuje nějakou nemítnou poznámkou, jen aby ho urazila. K její smůle jeho rozhodně nebylo moc jednoduché urazit. Vlastně si ani nepamatoval, kdy naposledy by se ho něčí slova dotkla natolik, aby se cítil zraněný, ublížený nebo uražený. Možná když byl ještě malý a nechápal, jak to v jeho domovině chodí. Možná tehdy byl ještě citlivější a dokázal na taková slova reagovat jako každá víla nebo člověk ve zbytku Otherkionu, ovšem časem se citové vnímání otupí a on si raději nic nepřipouští. Život v Keratu je pak o hodně snažší.

Zabubnuje prsty o opěrku na křesle a sleduje jí s lehce nakloněnou hlavou na stranu. Bylo docela dost jasné, že uhodil hřebíček na hlavičku a ona se snažila přijít na to, jestli si z ní jen nedělá legraci. Musel jí uznat, že se snaží, ale její snaha je marná. Říkal jí pravdu, protože přece jen byla občas pravda lepší než si vymýšlet a doufat, že se náhodou trefí. "Ne, to nebylo všechno. Tvůj bratr je nejspíš na cestě sem." Doplní další kousek skládačky, kterou si tak trochu připravil. Přece jenom kdyby nebylo jeho maličkosti, tak by Kalu nejspíše nějakou dobu pátral po Fiplinu a možná Evasiru, než by se odhodlal jít do dalších království. Keratu by se nejspíš vyhýbal, dokud by to nebyla jeho jediná možnost. Přece jen asi nikdo by si nepřál, aby jeho sestra byla zaseklá zrovna tady. I když nutno podotknout, že se tu neměla špatně, když se nepočítalo to omezení pohybu. "Tvůj otec po tobě ale tak moc netesknil. Dokonce pozastavil informaci o tvém odchodu z armády a zmizení, aby se ke Kaluovi nedostala. Nejspíš jsi pro něj byla docela zklamání, že? Generálka druhé fiplinské legie, a pak najednou obyčejný voják s přetrženým pláštěm." Pokračuje a lehce zavrtí hlavou. Upřímně i on sám věděl, jaké to je zklamat vlastního otce, ačkoliv v jeho případě nešlo prostě jen tak někam zmizet. Zkrátka to většinou skončilo tak, že dostal pořádnou lekci a následně si mohl jít lízat rány do svého pokoje. Už to byla nějaká doba, co se to stalo naposledy, ale pořád to měl v živé paměti. Bylo štěstí, když ho při cestě s krvácejícím obličejem nikdo nepotkal. Pozorně jí sleduje, i když je mu docela jasné, že vším tím, co říká, jí akorát tak víc naštve.

Nejspíš by si dokázala najít uštěpačnou poznámku ke každému slovu, které by vypustil z pusy a ještě by to mělo alespoň z poloviny smysluplné znění. Tedy, skoro ke každému. Už si stačila zvyknout na to, jak ona uráží jeho a on jí na oplátku oplácí podobnou mincí, i když to většinou zahrnovalo její inteligenci nebo třeba výbušnost, která jí byla spíš ke škodě než k užitku. Občas nevynechal ani opovržlivou poznámku na její rasu. Na to všechno si vždycky našla slova, kterými mu mohla vmést do tváře, že je jí to jedno nebo že on je ten ve všem horší, jenže jeho poznámka, co se netýkala více méně ani jedné z těchto kategorií ji malinko vyvedla z míry. Už otevírala pusu k nějaké odpovědi, když jí došlo, že vlastně neví, co by na tohle mohla odpovědět, a proto ji zase sklapla. Z nezdravé fixace na něčí zadek ji zatím obvinila jen Kaylessa a to rozhodně nemluvila o tom svém. Dokonce ji na chvíli donutil k tomu, aby přemýšlela, jestli by to mohla být pravda. Možná... Ale nebylo to něco, co by přiznala nahlas, proto na něj vyplázla jazyk v dětinském gestu, které si mohl vyvodit, jak jen chtěl. "Zas si nebudeme moc fandit," prohodila s náznakem posměchu a pokrčila rameny. Na udržení si tváře už to asi nestačilo, ale ve výsledku nebylo tak zlé. Koho zajímá, jestli má nějaká polovíla fixaci na Silviusův zadek či nikoli? Ano, přesně tak, nikoho.

Vařilo to v ní už pořádně, ale poznámkou o cíli Kaluovi cesty jí vlastně vyrazil dech. Pokud její bratr mířil rovnou do Keratu, musel mu tenhle parchant něco prozradit, a pokud mu něco prozradil, musel už mít nějaké plány, jak Kalua využije k nějaké kravině, co by mu mohla být osudnou. To se jí rozhodně nelíbilo ani v nejmenším, jenže ji na chvíli ochromila představa, že by měl její bratr zemřít její vinou, díky její hlouposti, kterou neměl vůbec řešit a raději se měl držet v Hedenu. Šok jí ale přešel, když naslouchala jeho dalším slovům, která se jí zarývala pod kůži jako drápy nenasytné šelmy, která prahne po tom, aby ji vyprovokovala k boji. Sice uznávala otcovo rozhodnutí ze záležitosti vynechat bratra a nepochybovala o tom, že jistě také nějakým způsobem zorganizoval pátrání po její maličkosti, i když ne tak agresivně a okatě jako Kalu, jenže to jak to podával... Prostě jí opět dopaloval tím, že rýpe do živého. Poslední větou už ale pohár její trpělivosti přetekl, když znevážil její postavení, aniž by znal důvod, proč se události seběhly tak, jak se seběhly, nebo alespoň neměl dostatečnou emocionální kapacitu, aby to chápal. Každopádně už to nevydržela. Jejím prvním krokem bylo silné kopnutí do konferenčního stolku, jež se nacházel mezi nimi a měl dobrou šanci mu způsobit modřiny na holeních, pokud se ten vílí parchant nestihne uhnout, a následně se sama vrhla přes onen stolek, aby šla nehty bezhlavě proti jeho obličeje. "Ty nabubřelej vílí parchante! Jak si vůbec dovoluješ tahat do toho moji rodinu ty prolhanej zmetku!" rozkřikla se na něj při pokusu zarýt mu nehty do té namýšlené tvářičky. Přesně věděla, proč nechtěla, aby o ní něco věděl, i kdyby nebyla bastard z rodu Evasirů. Ty kecy, kterými se jí snažil krmit o tom, jak nemá potřebu zatahovat do ničeho její rodinu jenom proto, že se ona nepovedla. Nikdy jim nevěřila a právě jí dokázal, že udělala jedině dobře. První informace o ní a už se z toho rýsuje ohrožení života jejího bratra.

Možná si myslela, že svou poznámkou ho nějak vyvede z míry, ale to se nestalo. On osobně byl spokojený, že se mu alespoň na chvíli povedlo jí vzít vítr z plachet, když mu chtěla automaticky odpovědět na nějakou jeho urážku, a pak zkrátka jen zavřela pusu, protože jí asi informace toho, co řekl, doputovala do hlavy. Jistě, bylo to pěkné zadostiučinění, když se nakonec snížila k tak dětinskému gestu, jako je vypláznutí jazyka. Tak trochu mu tím jen prozradila, že jí vyvedl z míry a ona se nejspíš zabývala v myšlenkách úplně něčím jiným než bylo vymýšlením odpovědi, který nebyla tak dobrá, jak by polovina před ním nejspíš chtěla.

Čekal, že vybouchne, přece jenom jí k tomu ponoukal sám, takže ani nebylo divu, když kopla do stolku. Ano, stihl by uhnout nohama, ale neudělal to. Přece jen s jeho rychlostí by to nebyl problém, ale přesto asi raději přežije náraz dřeva do holení, což ho bude chvíli bolet, než ztratit pevnou půdu pod nohama až po něm skočí. Takže zůstal sedět v křesle a ani nemrkl, když mu stolek vrazil do nohou. Musel uznat, že to byla docela síla, ale rozhodně už přežil větší a silnější rány než tohle. Zlomenina z toho nebude, takže se tím zkrátka nezabýval. Místo toho se zabýval tím, aby chytil útočící polovíle ruce, před tím než mu vyškrábe oči, o což se zřejmě pokoušela. No, chytil jí více méně včas, i když menší šilinku se jí podařilo udělat na jeho levé tváři. Přece jen chytit jí a stáhnout jí ruce dostatečně rychle a silně zpátky, když už nebyla tak slabá jako předtím a měla na své straně setrvačnost, nebyl nejlehčí úkol. Chytí jí za ruce dostatečně silně, aby se mu nevysmekla. Nehodlal riskovat, že se mu zase něco pokusí udělat, protože svoje oči měl celkem rád. "Zaprvé, já tvojí rodinu do ničeho netahal. Kalu přišel za mnou, já mu jen nabídl pomoc. Zadruhé neměla bys být spíš ráda, že si tě tvůj bratr jede vyzvednout?" Odpoví jí klidným hlasem a prohlíží si jí zkoumavým pohledem. "I když je pravda, že ho otec varoval, aby za mnou nechodil. Tedy nejspíš. Očividně byl dostatečně zoufalý, aby šel pro pomoc k někomu jako jsem já. Je vidět, že mu an tobě hodně záleží." Pronese a stále na ní s klidným výrazem kouká. Přece jen on tu nebyl ten naštvaný. Navíc hodlal být ostražitý v případě, že by se Nobu rozhodla ho znovu nějak napadnout, což by nemuselo být dobré. Neměla tu sice nic, čím by ho mohla zabít, ale zase nechtěl přijít k většímu úrazu než bylo nutné.

Nestihla ani sledovat, jestli nějaká část z jejího narychlo naplánovaného útoku probíhá tak, jak by měla. Vlastně to neměla ani tolik promyšlené, aby se tím zabývala. Jestli mu konferenční stoleček přirazí nohy ke křeslu, co na tom, když se může stejně snadno vyhnout? Moment překvapení navíc nebyl zrovna dokonalý vzhledem k tomu, jak moc se jí snažil k něčemu vyprovokovat. Překvapivé bylo jedině to, že to vydržela doteď. Ale nestačilo to k tomu, aby přeci jen pevně nechytil její ruce a znemožnil jí tak zohavit jeho pěknou tvářičku. To ale neznamenalo, že se nepokoušela dál a nenapínala sval na rukách jenom proto, aby se o milimetry přibližovala k jeho obličeji. Stačilo by o něco víc síly, kterou ale v této podobě nedisponovala, teď byla slabá jako obyčejný člověk, ale vrčela jako něco absolutně nelidského. Odhodlání mu ublížit neubývalo a stále se snažila, zvláště když zaostřila pohled natolik, aby si všimla malinké ranky, kterou se jí podařilo jeho tváři uštědřit. To by zaručeně chtělo další. "Samozřejmě, protože ono nabídnutí pomoci rozhodně nemělo postranní úmysly," zavrčela zatímco se stále snažila posbírat všechny své síly, aby se uvolnila z jeho sevření a mohla pokračovat v drásání, "..a byla bych stokrát radši, kdyby se můj bratr nezapletl do řešení mého problému, který ho zaručeně bude stát mnohé." Její odhodlání sice nepolevovalo, ale svaly se jí začaly třást námahou, kterou už nemohly dlouho vydržet, protože jít proti sevření víly v plné síle bylo jako pokoušet se prorazit železný štít dřevěným mečem. Zbytečná snaha. Proto jí také svaly nakonec vypověděli službu, když jí řekl další zdrcující slova o tom, jak ji má její bratr rád a jak pro ni riskuje, jak svůj život, díky upsání se Camielovi, tak otcův hněv, který by jednou mohl postihnout i oblíbené dítě. Vztek z ní sice nevyprchal, ale už neměla sílu, proto ruce pomalu povolila a zůstala celá zadýchaná navenek v klidu, i když uvnitř stále vřela. "Seš obyčejný parchant, Camieli Silviusi." Pronesla jeho jméno, jako by to byla ta nejsprostší urážka na celém širém světě a hrudník se jí rychle zvedal, jak se snažila nabrat dech pro další pokus mu něco udělat. Zároveň si také začala uvědomovat jistou nepatřičnost její stávající pozice, kdy mu vlastně seděla na klíně a on držel její ruce v pevném sevření, jenže neměla chuť se něčím takovým teď zabývat, natož aby si dovolila nějaká rozpaky, Prostě ho jen propalovala pohledem a doufala, že alespoň shoří.

Dalo by se říct, že ho tak trochu fascinovalo, jak se Nobu za svého bratra prala. Stejně jako on byl ochotný udělat cokoliv, aby jí našel. Dokonce i uzavřít s ním dohodu, ze které nemusel vyváznout ale vůbec dobře. Sice se nejednalo o krvavý slib, ale muselo mu být jasné, že jednou si to vybere a pokud odmítne, tak to bude mít dalekosáhlé následky. On sám nikdy nezažil tu tendenci ochraňovat sourozence, protože žádného neměl. Jeho matka zemřela dřív než mohla otci porodit další dítě, takže s nikým nesdílel stejnou krev, a když se s ním později někdo zkoušel sblížit, tak už byl až moc vyčepovaný chováním otce i jiných víl, že není radno nikomu věřit. Možná, že kdyby měl nějakého sourozence, tak by se u něj určitý ochranářský pud taky vytvořil a neměl by potřebu se neustále chovat tak chladně a vypočítavě. Možná by dokázal pochopit, proč se Nobu tak moc nelíbí, že do něčeho zatáhl i jejího bratra, protože by sám měl někoho, koho by měl tendenci chránit a stát při něm. Možná by ani nebyl takový jaký je teď. Jenže to bylo spoustu kdyby a možná, takže Camiel mohl jen tiše pozorovat vztekající se Nobu bez toho, aby s ní dokázal nějak soucítit. "Bude ho stát jednu malou protislužbu, na kterou bez donucení přistoupil. S čistou hlavou a bez jakéhokoliv nucení z mé strany." Odpoví jí jednoduše a pokrčí rameny. Jemu to nepřišlo jako nic hrozného. Přece jen Kalu se víc bál toho, že ho pošle někoho zabít, což by bylo opravdu směšné. Navíc na to měl spoustu jiných lidí, kteří pro to byli rozhodně vhodnější a schopnějších. Když se ale přestala snažit dostat k jeho obličeji, nepustil jí ruce. Přece jenom mohla brzo nabrat sílu a zase se o něco pokusit. "Páni, těší me, že si pořád pamatuješ, jak se jmenuju. To je pocta. A tentokrát to bylo i bez urážky." Odpoví jí s pobaveným úsměvem. Technicky vzato se i parchant dal považovat za urážku, ovšem v porovnání s tím, jak ho občas nazývala, se tohle dalo brát jako pouhé popsání jeho osoby. Což u taky vyhovovalo vzhledem k jeho pověsti. Její vražedný pohled nechá bez nějakého komentáře. Jestli doufala, že ho její pohled zabije, tak byla na omylu. Takovou moc rozhodně neměla. "Máš svého bratra hodně ráda, že?" Nadhodí tentokrát otázku bez toho, aby v ní nechal zaznít nějaký výsměšný nebo sarkastický podtón. Zkrátka chce jednoduchou odpověď na otázku, která ho zajímá. Jemu opravdu nikdy na nikom nezáleželo tolik, aby napadl někoho jiného, i když bylo možné, že ho ten druhý dokáže během pár okamžiků zabít.

Nedokázala potlačit uchechtnutí, jež se jí vydralo z hrdla, když jí pověděl o jeho dohodě s jejím bratrem. Samozřejmě mohl mít nějakou dohodu, kterou už uzavřeli, ale asi by to vypadalo poměrně jinak, kdyby její bratr věděl, že ji má zrovna on. Minimálně si myslela, že by to oznámil otci, dokud by byl Camiel v Táboře a její otec už by tu tím pádem byl, ostuda neostuda, jen aby ji mohl převzít, zkontrolovat, zda je v pořádku, a poté ji potrestat tak, aby něco podobného už neudělala. Věřila, že by to vypadalo nějak takhle. "Jistě, takže ses s mým bratrem jenom dohodl, že si mě u tebe má vyzvednout a bude ho to stát jen jednu malou službičku, kterou si možná někdy, vybereš..." nahodila pochybovačným tónem, který jasně vypovídal o tom, jak moc velkou do něj vkládá důvěru. "Proč se mi tedy nechce věřit, že je to takhle jednoduché a nenajde se nějaký háček?" Nejspíš nebyla úplně hloupá a nejspíš jejím mozkovým buňkám značně prospívala absence alkoholu, který je dříve rád otupoval. Dovedla racionálně přemýšlet a byla odhodlaná věřit tomu, že muž před ní ani neumí říct úplnou pravdu, natož aby si neodpustil nějakou tu lež, nebyl hodný důvěry a ona by ani tak nevěřila, že si ještě nevymyslí něco, čím Kaluovi uškodí, jestli jeho kroky zamíří sem. Proto její oči plály čistou nenávistí, když se posunul s tématem jinam vmete jí do tváře své pobavení. "Znám ho dlouho, otec chtěl, abychom měli přehled o vílí říši. Může tě těšit i to, že jsem vždycky věřila tomu, jaký zmrd to vlastně jsi." Zavrčí mu v odpověď a nevěnuje pozornost jakýmkoli posměškům, které jí řekl jako upomínku na její vytříbený slovník. Snad už pochopila, že pro něj vlastně není dostatečné urážky. Nebo že to nemá cenu? Vlastně se občas snažila přijít na urážku, která by byla adekvátní, ale nešlo jí to, proto ho s ní ještě nemohla pokřtít. Zaručeně by to udělala po jeho otázce, která sice nezněla jako výsměch, ale ona si ji neuměla vyložit jinak. Už chtěla utéct někam do kouta, místo aby se nechala trýznit jeho slovy a pitomými otázkami, které v tuto chvíli přestala chápat. Snad jako by se snažilo monstrum pochopit, jak fungují emoce nebo se snažil o další klam. Bylo jí to jedno, nehodlala mu odpovědět, prostě párkrát neefektivně zaškubala rukama, aby mu vlastně slabošským gestem naznačila, aby ji pustil a věnovala mu další planoucí pohled. "Do toho je ti velký kulový, stejně nemáš dostatečný mozek, který by to dokázal pobrat." Vyjela po něm a vycenila na něj zuby přemítajíc, jestli by se mu neměla zahryznout do ruky, aby sobě uvolnila alespoň jednu. Pohled jejích očí mu to zaručeně i naznačoval. Jestli čekal, že mu něco o svém vztahu vůči bratrovi řekne, mýlil se. Navíc mu už dostatečně předvedla, že je pro něj schopná napadnout i dědice Keratu, aby mu dal pokoj, takže byla jeho otázka hodně zbytečná.

Musel uznat, že byla aspoň dostatečně chytrá na to, aby mu nevěřila. Přece jen jí rozhodně neříkal pravdu, tedy alespoň ne celou, jenže to od něj ani nikdo nemohl čekat. Nikdy nebyl veden k tomu, aby říkal pravdu a neměl postranní úmysly. Spíš šlo o přesný opak, pravdomluvnost se tu nenosila. To spíš nejrůznější podrazy a hry, na které byli obyvatelé Keratu specialisté. "Samozřejmě, že neví, že jsi přímo tady. To by bylo moc jednoduché a zcela jistě by nám už na dveře klepal tvůj otec, aby se dožadoval tvého navrácení." Odpoví jí jednoduše a pousměje se. "Život nikdy není jednoduchý a bez háčků. Ale tvůj bratr přistoupil na protislužbu, která přesně odráží to, jakou službu jsem mu nabídl já. Ve stejném rozsahu. Informace." Odpoví jí a tentokrát jí řekne i pravdu. I když těžko říct, jestli tomu bude věřit, jelikož ho stejně má za prolhaného parchanta. Nedivil se jí, Kdyby věřila každému každé slovo, asi by dlouho nepřežila. I když vzhledem k tomu, jak se sem dostala, zase tak chytrá nebyla. Přece jen pokusit se vyloupit jejich pokladnici byl dost hloupý nápad. Kdyby se pokusila vykrást nějakou jinou, možná by dostala nějaký přesný trest a mohla by jít. U nich byla pravidla dost jednoduchá na nějaké to ohýbání. "Vzhledem k tomu, co se o mě říká, se ani nedivím." Poznamená k tomu a ušklíbne se. Přece jenom sám některé ty zkazky o něm jen přiživoval. Občas bylo zábavnější, když se ho ostatní báli než aby zkoušeli, kam až dokáže zajít. Z těch příběhů bylo povětšinou jasné, že se opravdu nebojí jít přes mrtvoly, když je to potřeba. Nebo spíš když to on uzná za vhodné. Když začne cukat rukama, pustí jí. Přece jenom si i on začíná uvědomovat, že mu sedí na klíně a není to tedy úplně dobrá pozice. Zvlášť když jsou oba oblečení a ona ho nenávidí, což dává svými slovy dost jasně najevo. "Jo, v tom máš pravdu. Nejspíš bych to nepochopil, ale s mozkem to nemá nic moc společného." Přizná jí pravdu, načež jí chytne kolem boku a posadí na stůl, aby se mohl i s křeslem trochu odsunout a zvednou se. Pak se rozejde směrem ke knihovně, ve které si už při minulé návštěvě půjčil knihu s dějinami jeho země. Tentokrát ale jen očima začne přejíždět po titulech.

Při jeho přitakání na její slova, jimiž narážela na zřejmou polopravdu, která jí k vlastní rodině vyloženě neseděla. Kupodivu to ale popsal přesně, jak si myslela, že by to mohlo probíhat. Až na to, že jeho informace očividně nesahali až k rozmarům a úvahám jejího otce vůči druhorozenému dítěti, které už spadlo z výsluní generálského postu. Jenže to bylo teď vedlejší a navíc by byla naivní, kdyby myslela, že ho její další osud nějak zajímá. Proto to odsunula do pozadí a dovolila si zabruslit k tématu, okolo kterého už sice kroužila jako sup, ale on jí pořád nedal kloudnou odpověď. "Odpusť si lekce do života a raději mi řekni, co budeš po Kaluovi chtít, až přijde sem. Poskytnutí informací už není odrazem vydání vězně do jeho péče," možná jí v hlase zazněla jistá autorita, se kterou dříve vydávala rozkazy, ale jen těžko by mohla zapůsobit tak, aby jí Camiel řekl, co bude po jejím bratrovi požadovat za její svobodu. Dost možná si mohl zábavu udělat z nich obou, jestli bude Kalu opravdu tak hloupý, aby sem nakonec přišel. To byla hlavní obava po celou dobu jejího pobytu tady, i když si ji dovolila připustit jen velice zřídka, kdyby náhodou někdo sledoval její mysl. Nakonec to stejně vyšlo vniveč. Jeho dnešní návštěva začala způsobovat to, že si připadala opravdu k ničemu. Každopádně si stále tak nějak držela tvář. Když začal o své pověsti, reagovala protočením očí a ignorovala skutečnost, že se možná kdysi jeho jména opravdu obávala, když byla menší. To nebylo vyloženě něco, co by potřeboval vědět. Jeho odpověď na její slova o tom, že by nepochopil její vztah k bratrovi, ji ale překvapila. Dokonce o tom vypovídal i její výraz, který čítal jistou dávku onoho překvapení, ale i podezření, že ji zase tahá za nos. Snad i proto vyjekla, když jí chytil kolem boků a nechal ji kecnout na stůl, aby se mohl zvednout z křesla. Skutečnosti, že se jím nechala vyvést z míry natolik, aby ji přiměl vyjeknout, že se nepřesunula z pozice na jeho klíně ve chvíli, kdy jí pustil ruce, a že zvedl, jako by nevážila nic, a vlastně hladce posadil na stůl, jí vehnaly trochu nachu do tváří, což se jí nestávalo rozhodně moc často. Zatracenej vílí parchant, pomyslela si podrážděně a očima zabloudila ke knihovničce, u které stojí. Nějak si vzpomněla na jeho poznámku o fixaci vůči jeho zadku a nevyhne se pohledu. To jí ale stačilo k tomu, aby se pod touto skutečností začervenala ještě více a rozhodla se raději na chvíli změnit pokoj, stejně už to vypadalo, že si zase vezme knížku a odejde jinam. Proto se rozhodla jít si vyměnit košili, aby nebyla v té propocené, která na kůži už rozhodně nebyla příjemná. Zvolila si jako příjemnější alternativu tmavomodrou košili z jemné látky. V ložnici také pečlivě zvažovala, jestli by neměla vzít zpod polštáře jednu jehlici do vlasů a případně využít příležitosti, ale nakonec prostě jen chvíli počkala, až se jí z tváří vytratí horko, a vrátila se do místnosti s křesílky a knihovničkou. Vlastně chtěla pouze dohlédnout na to, že odejde, ale jistá zvědavost jí nedala. "Proč si mi dal zapravdu?" zeptala se úsečně s pohledem věnovaným jeho zádům a opět i pozadí, na které by si možná mohla vypěstovat fixaci, ale v rámci zachování si tváře se raději podívala kamsi do rohu, aby zase neměnila barvy v obličeji. Poté už opřená ramenem o futra čekala jeho odpověď.

"Tobě by lekce do života ode mě nejspíš moc neprospěli. Uvidím, ještě jsem nevymyslel, co za tebe budu chtít." Odvětí a uchechtne se. Je asi docela jasné, že jeho rady do života by jí nijak neprospěli a ona by mu je jen hodila s posměchem zpátky. Přece jen jejich životy byly diametrálně odlišné. On měl jednou vládnou Keratu a možná i celé vílí říši a ona si v podstatě mohla dělat, co chtěla. Sice asi od jejího otce chtěla plnit nějaká očekávání, ale neměla život nalinkovaný bez toho, aby se v některém kroku nemohl odchýlit. Možná v něčem se i on odchýlit mohl, ale stejně se nevyhne tomu, že jednou bude v čele Keratu a bude muset jednat s ostatními vladaři a udržovat ten mír, který se uzavřel staletí nazpět. Ne, že by jí snad úplně záviděl to, v jaké byla situaci. Měl rád svou pozici, protože mu zaručovala určitou moc, která v Keratu zaručovala opravdu hodně věcí. Ne jen společenské postavení. Pousměje se, když vyjekne, jak jí odloží na stůl. Ten polovičatý úsměv by se nejspíš dal považovat i za upřímný, i když zmizel zase docela rychle. Její váha pro něj rozhodně nebyla problém. Sice přibrala, ale on měl pořád na své straně vílí sílu, která mu často usnadňovala život. Jakmile Nobu odkráčí z místnosti, vytáhne nakonec jednu knihu z poličky a zadívá se na přebal. Z nějakého důvodu je mu povědomá. Zná název a když v ní začne listovat, tak zní i některé název. Je to nějaká kniha legend o jeho zemi, ale i částečně o těch ostatních. Trochu se zamračí a raději knihu zase vrátí zpátky. Možná mu jí kdysi někdo četl nebo něco podobného. Možná v tom bylo něco víc, ale pochyboval, že by to bylo nějak spojené s jeho matkou, která by se nikdy nesnížila k tomu, aby za ním šla a četla mu. To by mu spíš vyprávěla o nějakých bitvách než mu vyprávěla legendy o jejich zemi. Z myšlenek ho ale vytrhne otázka, která se ozve od Nobu, která už se z ložnice vrátila. Podívá se na ní přes rameno a neujde mu, že se převlékla, což byl asi chytrý nápad, jelikož ta košile předtím byla dost propocená. "Protože jsi jí měla." Pokrčí rameny a otočí se k ní čelem, přičemž se jí zadívá do očí. "Kupodivu i takový parchant jako já, dokáže říct, že má někdo pravdu." Poznamená a ušklíbne se. Jistě, on sám občas nedokázal říct pravdu, ale zase dokázal uznat, když jí někdo měl, pokud to jemu samotnému nijak neublížilo.

Celá předchozí situace jí přišla rozčilují a také ji uvedla do rozpaků, což ji svým způsobem rozčílilo ještě více, ale nechtěla se k tomu vracet a nějak to řešit. Přeci jen to nemělo vyloženě smysl a jenom by se tím víc zabředla do zbytečného plýtvání energií na vztek, který nikam nevedl. Alespoň teď, když neměla v rukách ani jednu dobrou kartu, se musela tak nějak držet, proto se také v duchu musela pochválit, že relativně vychladla, i když její vztek nikdy nešel uhasit tak definitivně, jak by chtěla. Vždycky jenom plápolal někde v rohu, aby mu neunikla první křivda, která přijde z něčích úst. Mohla by ho nejspíš nazvat malým věrným parazitem, který s ní jde celý život a vlastně si spolu celkem rozumí. Teď ale její věrný parazit hezky vyčkával a nechal ji chvíli mít kontrolu. Proto také místo vraždícího pohledu nasadí spíše trochu obezřetný výraz s přivřenýma očima, kterým si ho měří a přemýšlí, jestli to není nějaká bouda. "Nerozumím tomu," přizná zamyšleně a oplatí mu pohled do očí. Snaží se přijít na to, co by mohl zamýšlet přiznáním, že by nepochopil pocity spojené se sourozeneckým poutem. Snad lítost, pochopení a nějaké sympatie? To určitě neměl zapotřebí, minimálně ona byla toho názoru. Nakonec ale uhnula očima a podívala se na knihu v jeho rukách, která jí ale nic neříkala. "V Keratu se vymývají mozky a odstraňuje se ta jejich část, která řídí emoce a tak?" Při její otázce jde docela snadno slyšet jistý posměch, se kterým si do něj chtěla spíše rýpnout, než aby byla opravdu zvědavá nebo tomu snad skutečně měla v plánu věřit. Keratští mohli být krutí, ale emociálně negramotní by znělo už přehnaně. Nevěnovala tomu tedy až takovou pozornost, když šla srovnat konferenční stoleček s křeslem, tak jak byly, aby to nějak vypadalo. Zároveň si poté sedla na své předchozí místo a hodila si nohy na stůl. Chvíli věnovala Silviusovi zvědavý pohled a zase sklouzla pohledem ke knize v jeho rukách. "Měla bych to snad chápat i tak, že jsi mě zavřel sem, aby si měl důvod sem chodit a tím pádem vykrádat tadytu knihovničku?" nadhodí, aby řeč nestála a kývne směrem k policím zarovnaným knihami. Ona nikdy nebyla velký čtenář a ani tady se to nezměnilo. Na ty knihy sáhla jenom proto, aby si z nich mohla vyskládat komínek a podívat se na police a různé skříně v šatníku a všude po komnatách, aby zjistila, jestli tam nebude nějaká užitečná zbraň. Jinak si jich teď všimla jenom proto, že o ně projevil zájem on.