Sordit

Uchechtne se a změří si jí pohledem. "Nemáš vlastní služku. Bude ti jen vozit jídlo, protože ty se z těchto místností ani nehneš, a může se postarat o tvoje oblečení. Nic víc, nic míň. Tohle má v popisu práce. Rozhodně tě nebude obskakovat a dělat, co ti na očích vidí." Odvětí pobaveným hlasem, i když je to možná trochu škodolibé. Sice jí vytáhl z vězení, ale rozhodně jí nehodlal dávat větší pohodlí než bylo nutné. Jistě, historky o jeho dvoře byly vždycky plné násilí a mrtvých, ale pokud si pamatoval dobře, nikdy se nemluvilo o tom, že by se vraždilo v hlavním městě, tedy rozhodně ne nijak okatě. "Možná bys měla prověřit svoje zdroje. Možná se tu vraždíme mezi sebou, ale většinou to probíhá potichu a rozhodně nechceme, aby to po nás uklízeli sluhové. Jsou to hrozé drbny." Upozorní jí a věnuje jí chladný úsměv, který jasně říkal, že rozhodně ví, jak se dobře zbavit těla, kdyby to náhodou bylo potřeba. On osobně se ale většinou podobným praktikám snažil vyhýbat, protože to nebylo zrovna snadné. Ovšem základní znalosti a dovednosti k tomu jistě měl. Stejně jako víc jak polovina jeho dvora a ta druhá moc dobře věděla, komu zaplatit, aby to udělal za ně a mlčel. "Jsem si jistý, že by dokázali využít části tvého těla do jednoho a ještě si to užít." Věnuje jí další chladný a vypočítavý úsměv, i když něco podobného by nejspíš ani on sám nechtěl vidět. Navíc uvažovat o tom, že by si s jeho kostmi pohrávala nějaká příšerka, co je zavřená pod horou, nebylo zrovna příjemné. Když se ta polovíla ani dál nemá k tomu, aby jedla, jen protočí oči v sloup. Před tím než šel do vězení se najedl a navíc teď ani neměl hlad, takže jí asi nechá klidně v domnění, že v jídle je jed. "Takže bys neuvěřila tomu, že není otrávené, ani kdybych ho ochutnal." Konstatuje jednoduše a zavrtí hlavou. Brzy jí hlad donutí se najíst, protože jinak umře hlady a přišlo mu, že na to je moc tvrdohlavá, aby jen tak vyhladověla. "Myslel jsem ženy, těch v předních řadách legií moc není. Princezna Haida, ať už je tam díky bojovým schopnostem nebo svému postavení, jistě patří mezi tuhle menšinu. Jinak jsou tam ale většinou muži, i když jsou poloviční." Odvětí a ušklíbne se a když mu řekne své jméno, pozvedne obočí. Ne, rozhodně jí tak nezačne oslovovat až do chvíle, než si ověří, že něco z toho v archivech opravdu je. I když bylo klidně možné, že informaci o ní tam mít nebude.
Sleduje jí, jak si kráčí směrem k šatníku a když se vrátí se stížností, že tam nic není, uchechtne se. "Jsem si jistý, že tam určitě bude něco, co ti padne." Odvětí a věnuje jí chladný úsměv, načež se do šatníku vydá sám a dokonce se vrátí i s pár šaty. První nejspíše nebudou zrovna její styl. Druhé už tedy vypadají asi pro ní více přijatelně, ale předpokládá, že ani ty nebudou podle její chuti. Třetí a čtvrté považuje jako nejpravděpodobnější možnost, že by si je mohla vzít. "Tyhle mají i korzet, takže by měly sedět i tobě." Pronese a ukáže na troje šaty. Ty první přinesl převážně proto, aby jí trochu pošťouchl, protože je mu jasné, že ty odsoudí jako první. Nutno říct, že to byl ještě jeden ze slušnějších střihů, které šatník nabízel.

Při jeho slovech se trochu zamračí, ale ve výsledku ne díky jejich obsahu, spíše chtěla zakrýt překvapení vzniklé tím, že umí hlas změnit na jiný než neutrální nebo krutý, z kterého by kdekomu naskočila husí kůže. "Fajn, stejně by si nikdo nepřál víc keratské společnosti, než je nezbytně nutné nebo když je to prostě už jen otravné a neodbytné," pověděla mu s pokrčením ramen a zadívala se na druhou stěnu, na které visel těžko identifikovatelný tmavý obraz, který ji možná trochu děsil už jen tím, že si nebyla jistá, co zobrazuje. Každopádně se na něj otočila a protočila očima nad jeho slovech. "Zas tolik jsem se.o tvůj dvůr nikdy nezajímala a nehodlám s tím začínat," řekla mu lhostejně, ale musela se hodně snažit.vytěsnit jeho pohled, který jí rozhodně nebyl moc příjemný, už jen tím, že v něm přímo cítila větu 'A tělo nikdy nenašli'. Už přeci jen prozradil jeden z možných způsobů, jak se těl zbavit, ale to jí přišlo velmi neuctivé i na něj, takže čekala, že pro důležité lidi bude mít v zásobě něco lepšího. " To je ták úžasné a fascinující, jen mě to vůbec nezajímá!" její odpověď byla trochu víc naštvaná, než by měla, aby se jí zase nevysmál, ale už jí štval tím, jak rozebírá zrovna tohle, proto si uraženě zkřížila rucw na hrudi a dala si nohu přes nohu, aby se mohla pohodlněji usadit a možná i z dalšího důvodu, ale na ten nechtěla ani pomyslet. "Nejspíš ne, doslechla jsem se, že není moudré důvěřovat Keratu, natož.jeho budoucímu vládci, takže, jestli mi nechceš i to vyvrátit, přestaň se divit," další lhostejná slova následovalo další pokrčení ramen. Poté je tu však něco, co neměl říkat. Haida jí byla ukradená, ale štvalo ji, jak její druh i pohlaví ponižuje. "Samozřejmě, protože ženy jsou neschopné a automaticky se tam nehodí," konstatovala suše a zamračila se. Nemohla popírat, že nebyli vyloženě ve vedení legií, ale bylo jich víc, než si možná myslel. Jestli neměl tolik informací, nemohl by třeba vědět, že mají některé mužská jména, aby je brali vojáci více vážně, ale nemohla to posoudit, proto už ženskou část armády neřešila, stejně by mu tak jen zbytečně prozrazovala informace, což neměla zapotřebí, proto se posunula dál. "A poloviční muž je lada ten, co soudí ostatní podle původu," zavrčela na něj a odvrátila pohled.
Poté, co konstatovala, že tam není nic a on se nad jejími slovy jen pobavil. "Nemyslím si," pronesla značně podrážděně a zamračila se. Nebyla nadšená z toho, jak se zvedl a šel do šatníku, aby jí něco našel, což jí celkem silně rozhodilo, už jen když viděla, že nese šaty, o tom jaké nemluvě. Už měla sto chutí mu říct, že i tohle je NIC. Ale odpustila si to, sama tady nechtěla pochodovat jenom v županu, proto se na šaty šla podrobněji prohlédnout a nakonec sáhla po těch posledních, které vypadaly, že by ji mohly zakrýt nejvíc. Poté se šla obléct, což by jí vyloženě moc času nezabralo, kdyby se neprala s korzetem, který měl sněrování na zádech, proto to s tím po chvíli vzdala, nějak to zavázala a šla naštvaně zpátky, aby si mohla sednout. Krajková sukně se jí navrstvila na nohou, jak byla ještě plná vzduchu, takže ji naštvaně uplácala a věnovala mu další naštvaný pohled. "Vaše oblečení je hrozné," zavrčela namísto jakéhokoli poděkování a podívala se na sebe. Nerada nosila korzety, škrtily a omezovaly pohyb, když byly správné utažené, což nebyl zrovna teď její případ. Ale nejvíc jí štvalo, že ten korzet udělal i z jejího současného nic, celkem dobře vyhlížející dekolt. Zkrátka a dobře jí to přišlo moc, ale už se k tomu nehodlala vyjadřovat, protože by ho jen pobavilo.

Předpokládá, že tou otravnou a neodbytnou společností má na mysli jeho přítomnost tady, ale měla smůlu. On se jen tak pryč nechystal, tedy pokud by se nevyskytla nějaká neodkladná záležitost, což se klidně mohlo stát. "Jistě, na to aby ses zajímala o svět a dvory mimo FIplin je jistě pod tvou úroveň, že? Neměla bys náhodou vědět, co vlastně chráníš? Legie nechrání jen Fiplin, ale všechna království, vílí i lidská. I když co bych měl očekávat od vojačky." Odvětí a pokrčí rameny. Tohle si možná mohl odpustit, ale proč jí trochu nepopíchnout, třeba mu něco prozradí, když si nebude dávat pozor. Navíc se jí už očividně nelíbil rozhovor o tom, jak se tu všichni vraždí. Je pravda, že některé historky právě o téhle skutečnosti na jeho dvoře byly až přehnané, ale proč by se měl snažit on nebo kdokoli jiný z Keratu o to, je uvést na pravou míru. Jen ať s jejich všichni bojí a straní se. Občas to jen usnadňovalo diplomacii vůči ostatním vladařům. Jelikož už ho postávání nebaví, přesune se zpátky na pohovku, kde seděl předtím. "Problém je, že budování důvěry trvá dlouhé roky." Pronese a pokrčí rameny, načež se nakloní a začne listovat knihou, kterou nechal na stole. "Neřekl jsem, že jsou ženy neschopné nebo se nehodí do armády. Některé ženy jsou rozhodně více schopné než někteří muži. Jen jsem nikdy neviděl princeznu Haidu bojovat, tudíž nelze posoudit, jestli si svou pozici zasloužila." Odvětí a uchechtne se. Sice s legiemi nějaký čas strávil, ale to ještě princezna Haida asi nebyla ani na světě, což nebylo tak podivné, když byla mladá, i na člověka nebo polovílu. Na její nepřímou narážku na to, že podle ní očividně není muž, nereaguje a dál se dívá na stránky knihy, které líčí vlastně nedávnou historii jeho dvora. Netuší, proč zrovna tahle kniha tu je. Vždyť jeho nastávající jistě bude vědět o historii Keratu spoustu věcí, když s největší pravděpodobností bude odsud.
Když se vrátí převlečená do šatů, vzhlédne a prohlédne si jí. Musí uznat, že nebyla ošklivá, i když byla vyhublá a očividně nespokojená se svou nastalou situací. "Jsi jediná v celém Keratu, kdo si na to stěžuje, takže bych řekl, že v tomhle tvůj názor nehraje roli." Pronese a pokrčí rameny. Sice některé oblečení nebylo zrovna praktické, ale většina těch nepraktických kusů byla určena na plesy či společenské události. Ty praktické a pohodlné pak byly určené spíše válečníkům a válečnicím. I takové kousky tady v šatníku byly, ale do těch by musela trochu přibrat. "Pokud chceš nosit pohodllné oblečení, tak musíš nabrat váhu, což se živením na vzduchu asi nestane. Tudíž se vracíme zpátky k jídlu, kterému nevěříš, protože je od někoho z Keratu." Odvětí a uchechtne se, přičemž mávne k vozíku s jídlem, kterého se ještě ani nedotkla. "Neříkala jsi, že soudit podle původu není zrovna chytré a ohleduplné? Já to jídlo nepřipravoval, takže tím urážíš víly, které si nikdy neviděla a které neměli nejmenší ponětí, pro koho to jídlo připravovali." Odvětí a ušklíbne se.

Věnovala mu pohled, kterým by mohla klidně někoho podpálit, kdyby měla namísto Evasiru otce z Illivenasu. Neměl nejmenší právo ji nějak soudit za to, že se nestarala o jeho prohnilou zemičku, která by si zasloužila shořet v plamenech a lehnout popelem. Nakonec by se stejně války vedly kvůli jeho dvoru, kdyby nebylo želozozubých, takže neměla nejmenší chuť se starat o to, jestli jsou všechny klepy o Keratu pravdivé, i kdyby jen minimum z nich bylo pravdivé, pořád je to země plná svinstva, kterého by bylo nejlepší se zbavit. "Kerat není jediný vílí dvůr a že se o něj nezajímám neznamená, že nevím nic o těch ostatních! Ale máš pravdu, nechránila jsem všechny země, ani Fiplin ne. Chránila jsem lidi, na kterých mi záleží a ty, co si nezaslouží umřít rukou čarodějnic a doplatila jsem na to. Nebyla jsem vojačka, kdyby ano, nebyla bych tady a dál poslušně plnila rozkazy, ať už by byly stupidní, jak by chtěly, jenže to je mimo moje možnosti. Voják plní rozkazy slepě a bez důvodu, bojovník ví, za co bojuje a kdy to nehodlá obětovat?" zněla ostřeji, než zamýšlela, ale v jejím hlase zněla i síla, která se v ní nějak vykřesala po jeho slovech, avšak i přes onu jiskru se nedokázala dívat do jeho tváře, byť by mu velice ráda ukázala vzdor. Nedokázala mu opětovat pohled díky vzpomínkám, které se jí rojily v hlavě. Vzpomínkám na den, kdy učinila rozhodnutí, které zachránilo její legii a trpce si to odnesla. Každopádně se je snažila potlačit seč jí síly stačily, protože by je mohl vidět i on. Proto se zaměřila na něco příjemnějšího, což bylo v klidu i to, že prsty objížděla vzorek na sedačce. "Dlouhé roky na rozdávání já nemám," řekla prostě a nezúčastněně, jako by byla duchem jinde. Pozornost mu začala věnovat, až když se téma posunulo k Haidě, nad čímž se musela uchechtnout. "Nezasloužila, ale tatínkova princezna si přece může vést první legii, ne?" zhrzenost v jejím hlase byla patrná, ale bylo jí jedno, jestli si ji bude nějak dobírat. Muselo mu už být jasné, že ji princezna vyhodila, pokud aspoň trochu znal zvyky jejich armády a nebyl natolik tupý, aby si nevšiml jejího pláště. Ve skutečnosti Haida nebyla tak neschopná, ale nahlas by to nepřiznala.
Když se potom vrátila do pokoje, nemohla si odpustit mračení spojené s kusem oblečení, co musela mít na sobě, pokud nechtěla župan. A samozřejmě se musel ozvat Silvius s rýpavou poznámkou. "Snažíš se mi tu celou dobu vtloukat do hlavy, že můj názor tady nehraje roli v ničem, tak si odpusť tyhle kecy, jsem nespokojená, ne blbá," řekne a na milisekundu nahodí ironický úsměv, než se zase vrátí k mračení, které ještě zvětšoval ,když jí nezištně uvědomil o tom, že bez jídla do normálního oblečení nepřibere. "Mluvíš, jako by ti celou dobu, co jsem v Keratu záleželo jenom a výhradně na mém pohodlí," řekla kousavě a vyslechla si další jeho slova, po kterých vydala zvuk, který byl něčím mezi zavrčením a frustrovaným výkřikem, načež si přitáhla ten pitomý vozík s jídlem blíž k sobě tak prudce, až všechno nádobí na něm zadrnčelo. Poté vzala to první, co viděla, přesněji pečené hovězí, ze kterého do sebe rychle naházela co nejvíc, aby mu už konečně nějak zavřela hubu. "Už seš šťastnej?" zeptala se nadmíru nepříjemně a sotva to dořekla, musela se zvednout a sotva stihla dojít do koupelny, než její žaludek vypudil všechno, co pozřela. Dávila ze sebe jídlo a v duchu proklínala, jak jeho za to, že jí nedal pokoj, tak sebe, že se nechala vytočit. Každopádně nadále zůstávala v koupelně na kolenou opřená o mísu, kdyby jí v žaludku snad něco zbylo. "Jméno máš a už jím.. Potřebuješ ještě něco nebo už mě necháš bejt?" houkla za ním v naději, že se jí nepůjde vysmát rovnou tam a že snad i vypadne, i když v to druhé si nedovolovala doufat moc.

Změří si jí pohledem. Teď už rozhodně jako bojovnice ani vojačka nevypadala. Navíc si ani nedokázal představit, že by někdy dokázala plnit něčí rozkazy, pokud by se jí nelíbily. Jenže nějak to na velitelku legií musela dotáhnout, což ho dost zajímalo. „Obětovat můžeš vždycky všechno. Někdy i vlastní život. Jen je otázkou, jestli ti to za to stojí.“ Pronese lehce vzdáleným hlasem ale dál se v tomhle tématu už nimrat nechce. Zkrátka někdy má trochu melancholickou náladu a opravdu se mu nechce jí ukazovat před ní. Navíc by si nejspíš myslela, že jde jen o nějakou přetvářku. Uchechtne se nad její reakcí k princezně Haidě. Kdyby neměla žádné schopnosti, nejspíš by legii nevedla, ale bylo zajímavé zjistit, že nemá princeznu zrovna v lásce. Ne, že by on mohl tvrdit snad opak. Jenže u něj to bylo dáno spíše jejím původem než bojovými schopnostmi, protože o těch opravdu neměl nejmenší ponětí. Navíc její plášť byl přetržený a on moc dobře věděl, co to znamená. Nejspíš z toho pramenila ta zášť vůči polovílí fiplinské princezně.
„Ne, na tvém pohodlí mi nezáleželo.“ Pronese jednoduše, protože dobře ví, že lhaní v téhle věci opravdu nemá cenu. Ve chvíli kdy se najedla jen proto, aby ho umlčela, se zamračí. Naházet do sebe takové množství jídla, když jí nechal hladovět, nebyl dobrý nápad. Sice se snažil vybrat jídlo, které jí v menším množství neudělá zle, ale když ho do sebe takhle naházela, tak se nebylo čemu divit, když se rozběhla do koupelny. Zvedne se z pohovky a chvíli se jen dívá na dveře do koupelny. Mohl by jí pomoct, ale stejně jen ztuhle stál na místě a uvažoval. Když na něj potom vyjela, jestli už jí hodlá nechat být, usoudil, že to není zrovna špatná strategie. „Pokus se příště to jídlo tak nehltat.“ Pronesl jenom a s tím se rozešel ke dveřím, které za sebou nechal zabouchnout dostatečně hlasitě, aby to uslyšela a bylo jí jasné, že odešel. Pak ještě sdělil pár instrukcí strážím u dveří a odešel do svých pokojů.

Dlouhé dny se protahovali v týdny, během kterých byla bez nějakého určitého účelu zamčená v komnatách paláce v Sorditu. Kdyby to bylo za jiných okolností, nejspíše by si nemohla stěžovat na pohodlí nebo něco takového, ale třeba i ten drobný fakt, že je tam vězněná jí ubíral na pozitivním pohledu na věc. Jistě, jistý naškrobený panák by jí mile rád upozornil na to, že by mohla být klidně i znova přesunuta do vězení, kde by ji mohl mučit a tak dále o hubě plné keců, takže by mu měla být vděčná, že má až takový komfort, ale jí to nějak nebavilo. První dny se snažila nějak utéct, protože se to zdálo jednoduší, než útěk z cely, která se díky magii otevře jenom pro toho, co má oprávnění. Jenže důvěra v to, že hladem zesláblá polovíla, která se nedokáže slabostí přeměnit ani do podoby, ve které by něco zmohla, porazí Sankori hlídají před jejím pokojem, byla značně zbytečná. To ale neznamenalo, že nepotřebovala asi dvacet pokusů, než pochopila, že se přes ně dostat nezvládne a zbytečně si ubližuje. To ale neznamenalo, že by si nezačala chystat jiný plán, který ale obsahoval i to, že musí znovu nabrat sílu, tudíž musí i věřit, že do sebe nevpravuje jed s každým soustem jídla, které jí donesou. 

Další dny po tom, co se poučila, že opravdu není nejlepší se nechat dobrovolně zbít, se poté snažila smysluplně nabírat ztracené síly. Začala tím, že se odhodlala jíst jídlo, i když mu nikdy moc nedůvěřovala. Většinou ale jenom polední, aby si nikdo nemohl myslet, že by jí to snad mohlo chutnat a tak dále, zkrátka jedno z jejích až dětinských gest. Proto se ale nakonec přestali ti, co měli na povel ji krmit, obtěžovat s tím, aby jí něco zbytečně nosili, čímž jí sebrali společnost, která jí sice nikdy na její hloupé řeči neodpovídala, ale alespoň mohla ona mluvit na ně a trochu si udržovat zdravý rozum, který nedostatkem společnosti skutečně trpí jak si uvědomila po několika osamocených měsících v keratském vězení. Ale to bylo vlastně vedlejší a s jejím příštím pokusem o útěk, který bude třeba mnohem lépe promyslet to nemělo moc společného. Snažení se nabrat svalovou hmotu cvičením už ale bylo něco, co na tento seznam patřilo. Vyhlédla si čas, kdy ji nikdo neprudil tím, že by něco přinášel nebo odnášel a snažila se kompletně procvičovat celé své tělo, které postupně začínalo získávat svůj starý vzhled. Dokonce už jí začalo padnout i více vyhovující oblečení z šatníku kdovíkoho. Sice jí kalhoty byly stále volnější a musela je utahovat špagátem a tunika na ní plandala, ale bylo to o poznání příjemnější. Že by ale jinak bylo v pokojích něco užitečného se tvrdit nedalo, našla pouze dvě stříbrné jehlice do vlasů, které nechávala pod polštářem pro pocit bezpečí, ale jinak nic. Byla na tom žalostně, ale měla v plánu načerpat dostatek síly, aby příští pokus o útěk mohla provést vev ílí podobě, proto i teď praktikovala jednu se sérií cvičení, která měla zpevnit její tělo a dodat jí sílu.

Jeho návrat domů byl o něco rychlejší než cesta do Fiplinu. Přeci jen mohl využít přemísťování, které cestou tam nemohl kvůli tomu, že sebou měl o dost víc mužů než cestou zpět. Kdyby se jednalo o nějakou diplomatickou cestu, jistě by jako první věc vyrazil za svým otcem, aby ho obeznámil o situaci, ale jelikož armáda spadala do jeho kompetence, řekl si, že bude stačit, když se za ním zastaví, až si vladař vzpomene, že má dědice, se který by mohl něco probrat. Navíc měl jeho otec jistě spoustu jiných starostí a zábav, které promluvu s jeho synem předčili, takže se Camiel vydal směrem ke svým pokojům, kde se umyl a převlékl po docela dlouhé cestě. V podstatě ve vojenském táboře ani nestrávil noc, ačkoliv to tak původně plánoval. Rozhovor s Garretem ho trochu popostrčil, aby se vrátil do Sorditu co nejdříve. Takže se po koupeli převlékl do pohodlnějšího oděvu. Pak se teprve vydal směrem ke komnatám, kde kdysi přebývala jeho matka. Nebyla to úplně místa, kam by jako malý chodíval rád, ale přesto tam teď zamířily jeho kroky. Naštěstí cestou nepotkal nikoho, což v téhle části paláce nebylo nic zvláštního. Přece jenom tady nebylo živo od chvíle, co jeho matka zemřela. Všechno se nechalo, jak bylo a nikdo se tu zbytečně nepotuloval. To byl taky důvod, proč jednu svou vězenkyni nechal přesunout právě sem. Přece jen byla zábava, jak se neustále snažila mít na vrch. Ještě než došel až ke dveřím do daného pokoje, zastavil se u předsunuté hlídky. Samozřejmě si od nich vyžádal nějaké hlášení, které ho docela pobavilo, ale na druhou stranu ho ani nezklamalo. Kdyby se nesnažila utéct, tak by ho to asi zklamalo. Ovšem musel ocenit její výdrž a trochu zase politovat její hloupost, když potřebovala dvacet pokusů, které se nevydařily, aby se poučila. Ovšem stejně tak se doslechl, že začala jíst. Teoreticky to mohlo znamenat, že to vzdala. Nebo že chystala něco dalšího. Pro každé případy, ale tušil, že se odsud jen tak nedostane. Možná byla polovíla, ale hlídalo jí až moc špičkově vycvičených bojovníků na to, aby dokázala utéct. Navíc pochyboval, že by se dostala skrz palác, aniž by si jí někdo nevšiml.
Aby se dostal do jejího pokoje, tak mu stačilo, aby kývl na stráže, které ho jednoduše nechali projít a on se tak dostal do pokojů, které momentálně obývala Nobu. "Doufám, že tě neruším." Pronese ve chvíli, kdy si všimne, že cvičí. Ovšem nijak nečeká na odpověď zavře za sebou dveře a rozejde se ke křeslu, do kterého se pohodlně usadí. "Slyšel jsem, že už zase jíš a ve spojení s tímhle, to asi znamená, že se chystáš na nějaký další útěk." Poznamená, protože se rozhodně nenamáhá ptát. Je to docela očividné. Chvilku jí sleduje a uvažuje, co přesně jí říct, nakonec se rozhodne pro něco, co není tak úplně pravda, ale přece jen jí tím asi docela popíchne. "A abych nezapomněl, tak tě pozdravuje tvůj bratr Kalu." Pronese a na tváři se mu objeví kočičí škodolibý úsměv, když čeká na její reakci.

Její cvičení rozhodně nebylo něco, co by si dovolily provádět nějaké urozené fiplinské paničky. Ona byla vždy odhodlaná posilovat své tělo, dokud nepadla a další den znovu. Zkrátka chtěla být připravená na vše a cvičení jí dodávalo alespoň pocit, že má větší sílu hezky den po dni, což většinou její připravenost vystihovalo. Nikdy moc nepřemýšlela nad tím, co by jí mohlo zasáhnout po duševní stránce, pouze se připravovala na boj, který by mohl přijít. Proto se jí teď po desátém opakování všech cviků, co ji napadly, už třásly ruce, když dělala posledních padesát kliků, jež měla v plánu. Svaly už jí bolely a opravdu se těšila na to, až to bude mít za sebou. Jenže ji čekalo nečekané překvapení v podobě nezvaného návštěvníka, jehož hlas se najednou ozval v pokoji. Soustředění jí vypadlo natolik, že její ruce na chvíli povolily a ona obtiskla obličej do měkkého koberce. "Samozřejmě doufáš špatně, páč ty, milej zlatej, rušíš vždycky, ale v klidu se posaď, bude tě ignorovat," zavrčela nevrle do koberce a snažíc se vytěsnit jeho přítomnost se opět vrátila ke klikům. třicet pět, třicet čtyři, třicet tři... V duchu si odpočítávala, kdy její denní dávka ničení se skončí a hleděla si svého. I když samozřejmě nemohla odolat tomu, aby mu neodpověděla na jeho rádoby chytré řeči o tom, že má v plánu další, lepší pokus o útěk, co na tom, že to byla pravda? Och ano, protože udržování se v kondici nemůže snamenat nic jiného, než to, že chci zdrhnout. Nebudeš tomu věřit, ale když mě zrovna neotravuje jeden nabubřelý kretén, je to tu celkem fajn," prohodí se silnou arogancí ve hlase a dál se věnuje klikům, které naštěstí brzy dokončí a má tedy hotovo. Měla by ze sebe a svých pokroků ale mnohem lepší pocit, kdyby u toho nebyl zrovna on a nesledoval jí zpocenou, ulepenou a páchnoucí potem. I když alespoň doufala, že mu smrdí pořádně, když už měl ten speciální vílí čich. Každopádně se k němu musela otočit zády, aby si spodním lemem košile mohla utřít pot z tváře, neboť fungoval jistý stud, i když vůči němu nepociťovala ani zlomek emocí, co by jí měli přivádět do rozpaků. Poté se ale už pohodlně usadila do křesla, které bylo od toho jeho přes konferenční stolek a čekala, až z něj vypadne co chce s arogantním úšklebkem. Jenže koutky jí rychle klesnou dolu, když řekne slova, která jsou pro ni jako políček do tváře. "Cos to řekl?" Narůstající hněv v jejím hlase, zatnutí pěstí na opěrkách křesla a roztahující se chřípí mu nejspíše stačilo k tomu, aby si mohl říct, že trefil do černého. Samozřejmě mohla hrát, že nemá ponětí, o kom mluví, jenže ten všivý parchant šel naschvál výjimečně bez keců rovnou k věci, aby ji zastihl nepřipravenou.

Na jednu stranu bylo osvěžující, že svůj přístup k němu nezměnila, ale některé její poznámky si pořád mohla odpustit. "Jediné štěstí, že tohle je můj palác, takže si můžu chodit kam chci i bez tvého svolení." Odpoví a pokrčí rameny. Ne, na jejím svolení mu opravdu nezáleželo, protože přece jenom ona byla jeho vězeň a z jen dobré vůle nebo spíš pro jeho pobavení byla přesunuta z vězení sem. Nejspíš to bylo i lepší mučení než cokoliv, co by dokázal vymyslet. Přece jen byla teoreticky krůček od svobody, ale šanci dostat se odsud byla stejně mizivá jako u její cely ve vězení. Zatímco cvičila, měl alespoň příležitost si jí prohlédnout a tak trochu zjistit, že opravdu nabrala víc kilo, ačkoliv jak bylo vidět se to všechno snažila proměnit ve svaly, což jí rozhodně nemohl zazlívat. Oblečení na ní stále trochu plandalo, ale nakonec stejně jí bude všechno velké, alespoň na délku. Jeho matka byla přece jen docela vysoká, protože to už měli víly v genech. Tedy rozhodně ty vznešené, ty nižší byli vysoké podle druhu. "Takže jsi ráda, když si můžeš povídat sama pro sebe, protože tu s tebou nikdo nemluví, i když ti sem zrovna sloužící nesou jídlo? Nečekal bych, že s tvojí povahou budeš tak samotářská." Odvětí jednoduše a pousměje se. Z toho co poznal a co mu i potvrdil Kalu mu bylo jasné, že tahle polovíla je docela společenský tvor. Kdyby jí nechal dole ve vězení o nějakou dobu déle, tak by se ani nedivil, kdyby ji tam po nějaké době našel pološílenou. Nejspíš by to bylo jen logické, ani on sám by nechtěl být v jejich vězení zavřený, určitě to muselo jednomu vlézt na mozek. Její reakce na jeho poslední slova ho upřímně pobaví. To rozrušení a nejspíš i vztek bylo zjevné a skoro hmatatelné. Docela se divil, že se nepokusila mu rovnou něco udělat, protože i to by k její povaze sedělo. "Je to vážně milý kluk. Má strach o svojí sestru. Dokonce kvůli tobě dal pěstí otci. Vskutku pěkná podívaná." Pokračuje ve svém sdělování informací a zároveň i popichování dál. Je si i docela jistý, že jí vyprovokuje k něčemu dalšímu než je jen její vzteklá žádost, aby zopakoval to, co řekl předtím. "A taky docela zoufalý bez toho mentálního štítu. Copak v sobě nemá tolik vílích genů, aby si tu mysl alespoň trochu zakryl?" Trochu zavrtí hlavou, jako by to pro něj bylo její selhání a byl z toho zklamaný. Skutečnost byla ale spíše opakem. Byl rád, že mysl jejího bratra nebyla zakrytá, protože jinak by za ním nejspíš nepřišel. Ten kluk byl i přes svoje zoufalství ze ztráty sestry pořád rozumný. Jenže stačí jedno vnuknutá myšlenka a vše bylo jinak.

Protočení očí, které mohl jen sotva zahlédnout bylo jedninou reakcí na jeho chvástání, i když by samozřejmě našla nějakou patřičnou poznámku. Jenže její forma nebyla úplně nejlepší, takže jí po zbytečných odpovědích, kterými se nechala rozptylovat, docházel dech. Proto spolkla nějaké své poznámky o tom, že je stejně jen papínkův poslušný pejsánek a zaměřila se až na jeho další slova, která už jí pro změnu řekl, když skončila své cvičení. Samozřejmě to byly jen a pouze další kecy, které svědčily o tom, že se k němu donese absolutně všechno a tak dále. Mimo jiné to ale taky bylo popíchnutí, kterým by ji chtěl škatulkovat do skupiny preferující společnost, a proč si nerýpnout do někoho takového, když jediný člověk, který s ním mluví je zrovna on, že? Jenže to nebylo dostatečně pobuřující, aby jí z tváře smazal arogantní úšklebek, kterým ho doposud obdařovala. "Pro všechny bohy na světě, jestli by si rád společnost někoho, kdo uzná, že je rád v té tvé, z jakékoli důvodu, běž si za nějakou vílí čubkou, která ti bude beztak s radostí podkuřovat, jen pro tvojí dědickou prdel. Ale věř tomu, že já a všechny další já, se kterými si klidně budu povídat, až svůj velevážený zadek vyprovodíš ze dveří, budou o hodně příjemnější společností než ty a všechno tvoje služebnictvo dohromady." Že by sama nevěděla, že právě vypustila z úst pouze snůšku zbytečných keců? Vlastně si byla vědoma toho, že mele páté přes deváté, ale bylo jí to jedno, její 'vřelé' city vůči jeho osobě z toho vyvodit mohl.

Navíc se tyto 'vřelé' city začaly jenom stupňovat, když z úst vypustil slova, která ji zasáhla opravdu hluboko. Ráda by si namlouvala, že prostě blafuje, že narazil na první poloviční vílu ve Fiplinu a zkusil štěstí. Chvíli se snažila přesvědčit sebe samu, že by si Kalu nikdy nedovolil uhodit jejich otce před takovýmto nabubřelým vílím panákem, zvlášť po takové době, jenže oba ztráceli hlavu, když šlo o toho druhého. Mohla to být pravda, mohl něco vědět a ona mu to svým chováním mohla jenom potvrzovat, jenže si nemohla pomoct, přes všechnu aroganci, kterou dosud předváděla, a přes všechnu drzost, kterou zkoušela jeho trpělivost, začala mít obavy z toho, co bude následovat. Bude vydírat otce nebo bratra? Nechá otce znemožnit, aby potopil Evasir před turnajem o vílí korunu? Mohl udělat cokoli díky jedné její hloupé chybě. To ji naopak přivádělo k varu, kdy při jeho dalších slovech zaryla nehty do podpěrek křesla. Jestli vlezl Kaluovi do hlavy, byla v háji, klidně mohla nabírat síly, aby se mohla převtělit do vílí podoby, která byla jejím posledním esem v rukávu, jenže on už o tom mohl dávno vědět. "Sklapni," zavrčela se značným sebezapřením, když se mu rovnou nepokusila vydrápat oči, ale snažila se držet. Nemělo by to vyloženě cenu a teď byla moc vysílená na to, aby měly její snahy alespoň nějaký ten účinek. Ale hlásek v její hlavě, který jí nabádal, aby se na něj okamžitě vrhla, už začinal nabírat na intenzitě a bylo jen otázkou času nebo jen další jeho věty, kdy její chabá parodie na sebeovládání spadne jako domeček z karet. "Jestli tohle bylo všechno, čím sis potřeboval honit ego, tak už sklapni a vypadni," každé slovo jí činilo určitou námahu, když ho propichovala zlostným pohledem, ale i jí bylo jasné, že ho spíš donutí se ještě lépe uvelebit, aby se mohl bavit nad její reakcí, která bude ještě velmi proměnlivá.