Sordit

Dlouhé dny se protahovali v týdny, během kterých byla bez nějakého určitého účelu zamčená v komnatách paláce v Sorditu. Kdyby to bylo za jiných okolností, nejspíše by si nemohla stěžovat na pohodlí nebo něco takového, ale třeba i ten drobný fakt, že je tam vězněná jí ubíral na pozitivním pohledu na věc. Jistě, jistý naškrobený panák by jí mile rád upozornil na to, že by mohla být klidně i znova přesunuta do vězení, kde by ji mohl mučit a tak dále o hubě plné keců, takže by mu měla být vděčná, že má až takový komfort, ale jí to nějak nebavilo. První dny se snažila nějak utéct, protože se to zdálo jednoduší, než útěk z cely, která se díky magii otevře jenom pro toho, co má oprávnění. Jenže důvěra v to, že hladem zesláblá polovíla, která se nedokáže slabostí přeměnit ani do podoby, ve které by něco zmohla, porazí Sankori hlídají před jejím pokojem, byla značně zbytečná. To ale neznamenalo, že nepotřebovala asi dvacet pokusů, než pochopila, že se přes ně dostat nezvládne a zbytečně si ubližuje. To ale neznamenalo, že by si nezačala chystat jiný plán, který ale obsahoval i to, že musí znovu nabrat sílu, tudíž musí i věřit, že do sebe nevpravuje jed s každým soustem jídla, které jí donesou. 

Další dny po tom, co se poučila, že opravdu není nejlepší se nechat dobrovolně zbít, se poté snažila smysluplně nabírat ztracené síly. Začala tím, že se odhodlala jíst jídlo, i když mu nikdy moc nedůvěřovala. Většinou ale jenom polední, aby si nikdo nemohl myslet, že by jí to snad mohlo chutnat a tak dále, zkrátka jedno z jejích až dětinských gest. Proto se ale nakonec přestali ti, co měli na povel ji krmit, obtěžovat s tím, aby jí něco zbytečně nosili, čímž jí sebrali společnost, která jí sice nikdy na její hloupé řeči neodpovídala, ale alespoň mohla ona mluvit na ně a trochu si udržovat zdravý rozum, který nedostatkem společnosti skutečně trpí jak si uvědomila po několika osamocených měsících v keratském vězení. Ale to bylo vlastně vedlejší a s jejím příštím pokusem o útěk, který bude třeba mnohem lépe promyslet to nemělo moc společného. Snažení se nabrat svalovou hmotu cvičením už ale bylo něco, co na tento seznam patřilo. Vyhlédla si čas, kdy ji nikdo neprudil tím, že by něco přinášel nebo odnášel a snažila se kompletně procvičovat celé své tělo, které postupně začínalo získávat svůj starý vzhled. Dokonce už jí začalo padnout i více vyhovující oblečení z šatníku kdovíkoho. Sice jí kalhoty byly stále volnější a musela je utahovat špagátem a tunika na ní plandala, ale bylo to o poznání příjemnější. Že by ale jinak bylo v pokojích něco užitečného se tvrdit nedalo, našla pouze dvě stříbrné jehlice do vlasů, které nechávala pod polštářem pro pocit bezpečí, ale jinak nic. Byla na tom žalostně, ale měla v plánu načerpat dostatek síly, aby příští pokus o útěk mohla provést vev ílí podobě, proto i teď praktikovala jednu se sérií cvičení, která měla zpevnit její tělo a dodat jí sílu.

Jeho návrat domů byl o něco rychlejší než cesta do Fiplinu. Přeci jen mohl využít přemísťování, které cestou tam nemohl kvůli tomu, že sebou měl o dost víc mužů než cestou zpět. Kdyby se jednalo o nějakou diplomatickou cestu, jistě by jako první věc vyrazil za svým otcem, aby ho obeznámil o situaci, ale jelikož armáda spadala do jeho kompetence, řekl si, že bude stačit, když se za ním zastaví, až si vladař vzpomene, že má dědice, se který by mohl něco probrat. Navíc měl jeho otec jistě spoustu jiných starostí a zábav, které promluvu s jeho synem předčili, takže se Camiel vydal směrem ke svým pokojům, kde se umyl a převlékl po docela dlouhé cestě. V podstatě ve vojenském táboře ani nestrávil noc, ačkoliv to tak původně plánoval. Rozhovor s Garretem ho trochu popostrčil, aby se vrátil do Sorditu co nejdříve. Takže se po koupeli převlékl do pohodlnějšího oděvu. Pak se teprve vydal směrem ke komnatám, kde kdysi přebývala jeho matka. Nebyla to úplně místa, kam by jako malý chodíval rád, ale přesto tam teď zamířily jeho kroky. Naštěstí cestou nepotkal nikoho, což v téhle části paláce nebylo nic zvláštního. Přece jenom tady nebylo živo od chvíle, co jeho matka zemřela. Všechno se nechalo, jak bylo a nikdo se tu zbytečně nepotuloval. To byl taky důvod, proč jednu svou vězenkyni nechal přesunout právě sem. Přece jen byla zábava, jak se neustále snažila mít na vrch. Ještě než došel až ke dveřím do daného pokoje, zastavil se u předsunuté hlídky. Samozřejmě si od nich vyžádal nějaké hlášení, které ho docela pobavilo, ale na druhou stranu ho ani nezklamalo. Kdyby se nesnažila utéct, tak by ho to asi zklamalo. Ovšem musel ocenit její výdrž a trochu zase politovat její hloupost, když potřebovala dvacet pokusů, které se nevydařily, aby se poučila. Ovšem stejně tak se doslechl, že začala jíst. Teoreticky to mohlo znamenat, že to vzdala. Nebo že chystala něco dalšího. Pro každé případy, ale tušil, že se odsud jen tak nedostane. Možná byla polovíla, ale hlídalo jí až moc špičkově vycvičených bojovníků na to, aby dokázala utéct. Navíc pochyboval, že by se dostala skrz palác, aniž by si jí někdo nevšiml.
Aby se dostal do jejího pokoje, tak mu stačilo, aby kývl na stráže, které ho jednoduše nechali projít a on se tak dostal do pokojů, které momentálně obývala Nobu. "Doufám, že tě neruším." Pronese ve chvíli, kdy si všimne, že cvičí. Ovšem nijak nečeká na odpověď zavře za sebou dveře a rozejde se ke křeslu, do kterého se pohodlně usadí. "Slyšel jsem, že už zase jíš a ve spojení s tímhle, to asi znamená, že se chystáš na nějaký další útěk." Poznamená, protože se rozhodně nenamáhá ptát. Je to docela očividné. Chvilku jí sleduje a uvažuje, co přesně jí říct, nakonec se rozhodne pro něco, co není tak úplně pravda, ale přece jen jí tím asi docela popíchne. "A abych nezapomněl, tak tě pozdravuje tvůj bratr Kalu." Pronese a na tváři se mu objeví kočičí škodolibý úsměv, když čeká na její reakci.

Její cvičení rozhodně nebylo něco, co by si dovolily provádět nějaké urozené fiplinské paničky. Ona byla vždy odhodlaná posilovat své tělo, dokud nepadla a další den znovu. Zkrátka chtěla být připravená na vše a cvičení jí dodávalo alespoň pocit, že má větší sílu hezky den po dni, což většinou její připravenost vystihovalo. Nikdy moc nepřemýšlela nad tím, co by jí mohlo zasáhnout po duševní stránce, pouze se připravovala na boj, který by mohl přijít. Proto se jí teď po desátém opakování všech cviků, co ji napadly, už třásly ruce, když dělala posledních padesát kliků, jež měla v plánu. Svaly už jí bolely a opravdu se těšila na to, až to bude mít za sebou. Jenže ji čekalo nečekané překvapení v podobě nezvaného návštěvníka, jehož hlas se najednou ozval v pokoji. Soustředění jí vypadlo natolik, že její ruce na chvíli povolily a ona obtiskla obličej do měkkého koberce. "Samozřejmě doufáš špatně, páč ty, milej zlatej, rušíš vždycky, ale v klidu se posaď, bude tě ignorovat," zavrčela nevrle do koberce a snažíc se vytěsnit jeho přítomnost se opět vrátila ke klikům. třicet pět, třicet čtyři, třicet tři... V duchu si odpočítávala, kdy její denní dávka ničení se skončí a hleděla si svého. I když samozřejmě nemohla odolat tomu, aby mu neodpověděla na jeho rádoby chytré řeči o tom, že má v plánu další, lepší pokus o útěk, co na tom, že to byla pravda? Och ano, protože udržování se v kondici nemůže snamenat nic jiného, než to, že chci zdrhnout. Nebudeš tomu věřit, ale když mě zrovna neotravuje jeden nabubřelý kretén, je to tu celkem fajn," prohodí se silnou arogancí ve hlase a dál se věnuje klikům, které naštěstí brzy dokončí a má tedy hotovo. Měla by ze sebe a svých pokroků ale mnohem lepší pocit, kdyby u toho nebyl zrovna on a nesledoval jí zpocenou, ulepenou a páchnoucí potem. I když alespoň doufala, že mu smrdí pořádně, když už měl ten speciální vílí čich. Každopádně se k němu musela otočit zády, aby si spodním lemem košile mohla utřít pot z tváře, neboť fungoval jistý stud, i když vůči němu nepociťovala ani zlomek emocí, co by jí měli přivádět do rozpaků. Poté se ale už pohodlně usadila do křesla, které bylo od toho jeho přes konferenční stolek a čekala, až z něj vypadne co chce s arogantním úšklebkem. Jenže koutky jí rychle klesnou dolu, když řekne slova, která jsou pro ni jako políček do tváře. "Cos to řekl?" Narůstající hněv v jejím hlase, zatnutí pěstí na opěrkách křesla a roztahující se chřípí mu nejspíše stačilo k tomu, aby si mohl říct, že trefil do černého. Samozřejmě mohla hrát, že nemá ponětí, o kom mluví, jenže ten všivý parchant šel naschvál výjimečně bez keců rovnou k věci, aby ji zastihl nepřipravenou.

Na jednu stranu bylo osvěžující, že svůj přístup k němu nezměnila, ale některé její poznámky si pořád mohla odpustit. "Jediné štěstí, že tohle je můj palác, takže si můžu chodit kam chci i bez tvého svolení." Odpoví a pokrčí rameny. Ne, na jejím svolení mu opravdu nezáleželo, protože přece jenom ona byla jeho vězeň a z jen dobré vůle nebo spíš pro jeho pobavení byla přesunuta z vězení sem. Nejspíš to bylo i lepší mučení než cokoliv, co by dokázal vymyslet. Přece jen byla teoreticky krůček od svobody, ale šanci dostat se odsud byla stejně mizivá jako u její cely ve vězení. Zatímco cvičila, měl alespoň příležitost si jí prohlédnout a tak trochu zjistit, že opravdu nabrala víc kilo, ačkoliv jak bylo vidět se to všechno snažila proměnit ve svaly, což jí rozhodně nemohl zazlívat. Oblečení na ní stále trochu plandalo, ale nakonec stejně jí bude všechno velké, alespoň na délku. Jeho matka byla přece jen docela vysoká, protože to už měli víly v genech. Tedy rozhodně ty vznešené, ty nižší byli vysoké podle druhu. "Takže jsi ráda, když si můžeš povídat sama pro sebe, protože tu s tebou nikdo nemluví, i když ti sem zrovna sloužící nesou jídlo? Nečekal bych, že s tvojí povahou budeš tak samotářská." Odvětí jednoduše a pousměje se. Z toho co poznal a co mu i potvrdil Kalu mu bylo jasné, že tahle polovíla je docela společenský tvor. Kdyby jí nechal dole ve vězení o nějakou dobu déle, tak by se ani nedivil, kdyby ji tam po nějaké době našel pološílenou. Nejspíš by to bylo jen logické, ani on sám by nechtěl být v jejich vězení zavřený, určitě to muselo jednomu vlézt na mozek. Její reakce na jeho poslední slova ho upřímně pobaví. To rozrušení a nejspíš i vztek bylo zjevné a skoro hmatatelné. Docela se divil, že se nepokusila mu rovnou něco udělat, protože i to by k její povaze sedělo. "Je to vážně milý kluk. Má strach o svojí sestru. Dokonce kvůli tobě dal pěstí otci. Vskutku pěkná podívaná." Pokračuje ve svém sdělování informací a zároveň i popichování dál. Je si i docela jistý, že jí vyprovokuje k něčemu dalšímu než je jen její vzteklá žádost, aby zopakoval to, co řekl předtím. "A taky docela zoufalý bez toho mentálního štítu. Copak v sobě nemá tolik vílích genů, aby si tu mysl alespoň trochu zakryl?" Trochu zavrtí hlavou, jako by to pro něj bylo její selhání a byl z toho zklamaný. Skutečnost byla ale spíše opakem. Byl rád, že mysl jejího bratra nebyla zakrytá, protože jinak by za ním nejspíš nepřišel. Ten kluk byl i přes svoje zoufalství ze ztráty sestry pořád rozumný. Jenže stačí jedno vnuknutá myšlenka a vše bylo jinak.

Protočení očí, které mohl jen sotva zahlédnout bylo jedninou reakcí na jeho chvástání, i když by samozřejmě našla nějakou patřičnou poznámku. Jenže její forma nebyla úplně nejlepší, takže jí po zbytečných odpovědích, kterými se nechala rozptylovat, docházel dech. Proto spolkla nějaké své poznámky o tom, že je stejně jen papínkův poslušný pejsánek a zaměřila se až na jeho další slova, která už jí pro změnu řekl, když skončila své cvičení. Samozřejmě to byly jen a pouze další kecy, které svědčily o tom, že se k němu donese absolutně všechno a tak dále. Mimo jiné to ale taky bylo popíchnutí, kterým by ji chtěl škatulkovat do skupiny preferující společnost, a proč si nerýpnout do někoho takového, když jediný člověk, který s ním mluví je zrovna on, že? Jenže to nebylo dostatečně pobuřující, aby jí z tváře smazal arogantní úšklebek, kterým ho doposud obdařovala. "Pro všechny bohy na světě, jestli by si rád společnost někoho, kdo uzná, že je rád v té tvé, z jakékoli důvodu, běž si za nějakou vílí čubkou, která ti bude beztak s radostí podkuřovat, jen pro tvojí dědickou prdel. Ale věř tomu, že já a všechny další já, se kterými si klidně budu povídat, až svůj velevážený zadek vyprovodíš ze dveří, budou o hodně příjemnější společností než ty a všechno tvoje služebnictvo dohromady." Že by sama nevěděla, že právě vypustila z úst pouze snůšku zbytečných keců? Vlastně si byla vědoma toho, že mele páté přes deváté, ale bylo jí to jedno, její 'vřelé' city vůči jeho osobě z toho vyvodit mohl.

Navíc se tyto 'vřelé' city začaly jenom stupňovat, když z úst vypustil slova, která ji zasáhla opravdu hluboko. Ráda by si namlouvala, že prostě blafuje, že narazil na první poloviční vílu ve Fiplinu a zkusil štěstí. Chvíli se snažila přesvědčit sebe samu, že by si Kalu nikdy nedovolil uhodit jejich otce před takovýmto nabubřelým vílím panákem, zvlášť po takové době, jenže oba ztráceli hlavu, když šlo o toho druhého. Mohla to být pravda, mohl něco vědět a ona mu to svým chováním mohla jenom potvrzovat, jenže si nemohla pomoct, přes všechnu aroganci, kterou dosud předváděla, a přes všechnu drzost, kterou zkoušela jeho trpělivost, začala mít obavy z toho, co bude následovat. Bude vydírat otce nebo bratra? Nechá otce znemožnit, aby potopil Evasir před turnajem o vílí korunu? Mohl udělat cokoli díky jedné její hloupé chybě. To ji naopak přivádělo k varu, kdy při jeho dalších slovech zaryla nehty do podpěrek křesla. Jestli vlezl Kaluovi do hlavy, byla v háji, klidně mohla nabírat síly, aby se mohla převtělit do vílí podoby, která byla jejím posledním esem v rukávu, jenže on už o tom mohl dávno vědět. "Sklapni," zavrčela se značným sebezapřením, když se mu rovnou nepokusila vydrápat oči, ale snažila se držet. Nemělo by to vyloženě cenu a teď byla moc vysílená na to, aby měly její snahy alespoň nějaký ten účinek. Ale hlásek v její hlavě, který jí nabádal, aby se na něj okamžitě vrhla, už začinal nabírat na intenzitě a bylo jen otázkou času nebo jen další jeho věty, kdy její chabá parodie na sebeovládání spadne jako domeček z karet. "Jestli tohle bylo všechno, čím sis potřeboval honit ego, tak už sklapni a vypadni," každé slovo jí činilo určitou námahu, když ho propichovala zlostným pohledem, ale i jí bylo jasné, že ho spíš donutí se ještě lépe uvelebit, aby se mohl bavit nad její reakcí, která bude ještě velmi proměnlivá.

Pobaveně se usměje nad tím, jak plácá jedno přes druhé, i když je pravda, že poselství z jejího proslovu je jasné. Rozhodně ho tu nepotřebuje, i když to možná nebude úplně pravda. On sám by asi nebyl spokojený, kdyby byl nějakou dobu zavřený bez toho, aby mohl s kýmkoli mluvit. Ať už by to byl někdo, kdo mu podkuřuje jen kvůli jeho postavení, nebo někdo,kdo by ho raději zabil. Prostě by se nemusel cítit jako blázen, že mluví sám pro sebe. "Z toho, co říká to vypadá, že máš nějakou nezdravou fixaci na můj zadek. " Pronese jako jedinou reakci na její slova, i když je mu jasné, že i tohle okomentuje nějakou nemítnou poznámkou, jen aby ho urazila. K její smůle jeho rozhodně nebylo moc jednoduché urazit. Vlastně si ani nepamatoval, kdy naposledy by se ho něčí slova dotkla natolik, aby se cítil zraněný, ublížený nebo uražený. Možná když byl ještě malý a nechápal, jak to v jeho domovině chodí. Možná tehdy byl ještě citlivější a dokázal na taková slova reagovat jako každá víla nebo člověk ve zbytku Otherkionu, ovšem časem se citové vnímání otupí a on si raději nic nepřipouští. Život v Keratu je pak o hodně snažší.

Zabubnuje prsty o opěrku na křesle a sleduje jí s lehce nakloněnou hlavou na stranu. Bylo docela dost jasné, že uhodil hřebíček na hlavičku a ona se snažila přijít na to, jestli si z ní jen nedělá legraci. Musel jí uznat, že se snaží, ale její snaha je marná. Říkal jí pravdu, protože přece jen byla občas pravda lepší než si vymýšlet a doufat, že se náhodou trefí. "Ne, to nebylo všechno. Tvůj bratr je nejspíš na cestě sem." Doplní další kousek skládačky, kterou si tak trochu připravil. Přece jenom kdyby nebylo jeho maličkosti, tak by Kalu nejspíše nějakou dobu pátral po Fiplinu a možná Evasiru, než by se odhodlal jít do dalších království. Keratu by se nejspíš vyhýbal, dokud by to nebyla jeho jediná možnost. Přece jen asi nikdo by si nepřál, aby jeho sestra byla zaseklá zrovna tady. I když nutno podotknout, že se tu neměla špatně, když se nepočítalo to omezení pohybu. "Tvůj otec po tobě ale tak moc netesknil. Dokonce pozastavil informaci o tvém odchodu z armády a zmizení, aby se ke Kaluovi nedostala. Nejspíš jsi pro něj byla docela zklamání, že? Generálka druhé fiplinské legie, a pak najednou obyčejný voják s přetrženým pláštěm." Pokračuje a lehce zavrtí hlavou. Upřímně i on sám věděl, jaké to je zklamat vlastního otce, ačkoliv v jeho případě nešlo prostě jen tak někam zmizet. Zkrátka to většinou skončilo tak, že dostal pořádnou lekci a následně si mohl jít lízat rány do svého pokoje. Už to byla nějaká doba, co se to stalo naposledy, ale pořád to měl v živé paměti. Bylo štěstí, když ho při cestě s krvácejícím obličejem nikdo nepotkal. Pozorně jí sleduje, i když je mu docela jasné, že vším tím, co říká, jí akorát tak víc naštve.

Nejspíš by si dokázala najít uštěpačnou poznámku ke každému slovu, které by vypustil z pusy a ještě by to mělo alespoň z poloviny smysluplné znění. Tedy, skoro ke každému. Už si stačila zvyknout na to, jak ona uráží jeho a on jí na oplátku oplácí podobnou mincí, i když to většinou zahrnovalo její inteligenci nebo třeba výbušnost, která jí byla spíš ke škodě než k užitku. Občas nevynechal ani opovržlivou poznámku na její rasu. Na to všechno si vždycky našla slova, kterými mu mohla vmést do tváře, že je jí to jedno nebo že on je ten ve všem horší, jenže jeho poznámka, co se netýkala více méně ani jedné z těchto kategorií ji malinko vyvedla z míry. Už otevírala pusu k nějaké odpovědi, když jí došlo, že vlastně neví, co by na tohle mohla odpovědět, a proto ji zase sklapla. Z nezdravé fixace na něčí zadek ji zatím obvinila jen Kaylessa a to rozhodně nemluvila o tom svém. Dokonce ji na chvíli donutil k tomu, aby přemýšlela, jestli by to mohla být pravda. Možná... Ale nebylo to něco, co by přiznala nahlas, proto na něj vyplázla jazyk v dětinském gestu, které si mohl vyvodit, jak jen chtěl. "Zas si nebudeme moc fandit," prohodila s náznakem posměchu a pokrčila rameny. Na udržení si tváře už to asi nestačilo, ale ve výsledku nebylo tak zlé. Koho zajímá, jestli má nějaká polovíla fixaci na Silviusův zadek či nikoli? Ano, přesně tak, nikoho.

Vařilo to v ní už pořádně, ale poznámkou o cíli Kaluovi cesty jí vlastně vyrazil dech. Pokud její bratr mířil rovnou do Keratu, musel mu tenhle parchant něco prozradit, a pokud mu něco prozradil, musel už mít nějaké plány, jak Kalua využije k nějaké kravině, co by mu mohla být osudnou. To se jí rozhodně nelíbilo ani v nejmenším, jenže ji na chvíli ochromila představa, že by měl její bratr zemřít její vinou, díky její hlouposti, kterou neměl vůbec řešit a raději se měl držet v Hedenu. Šok jí ale přešel, když naslouchala jeho dalším slovům, která se jí zarývala pod kůži jako drápy nenasytné šelmy, která prahne po tom, aby ji vyprovokovala k boji. Sice uznávala otcovo rozhodnutí ze záležitosti vynechat bratra a nepochybovala o tom, že jistě také nějakým způsobem zorganizoval pátrání po její maličkosti, i když ne tak agresivně a okatě jako Kalu, jenže to jak to podával... Prostě jí opět dopaloval tím, že rýpe do živého. Poslední větou už ale pohár její trpělivosti přetekl, když znevážil její postavení, aniž by znal důvod, proč se události seběhly tak, jak se seběhly, nebo alespoň neměl dostatečnou emocionální kapacitu, aby to chápal. Každopádně už to nevydržela. Jejím prvním krokem bylo silné kopnutí do konferenčního stolku, jež se nacházel mezi nimi a měl dobrou šanci mu způsobit modřiny na holeních, pokud se ten vílí parchant nestihne uhnout, a následně se sama vrhla přes onen stolek, aby šla nehty bezhlavě proti jeho obličeje. "Ty nabubřelej vílí parchante! Jak si vůbec dovoluješ tahat do toho moji rodinu ty prolhanej zmetku!" rozkřikla se na něj při pokusu zarýt mu nehty do té namýšlené tvářičky. Přesně věděla, proč nechtěla, aby o ní něco věděl, i kdyby nebyla bastard z rodu Evasirů. Ty kecy, kterými se jí snažil krmit o tom, jak nemá potřebu zatahovat do ničeho její rodinu jenom proto, že se ona nepovedla. Nikdy jim nevěřila a právě jí dokázal, že udělala jedině dobře. První informace o ní a už se z toho rýsuje ohrožení života jejího bratra.

Možná si myslela, že svou poznámkou ho nějak vyvede z míry, ale to se nestalo. On osobně byl spokojený, že se mu alespoň na chvíli povedlo jí vzít vítr z plachet, když mu chtěla automaticky odpovědět na nějakou jeho urážku, a pak zkrátka jen zavřela pusu, protože jí asi informace toho, co řekl, doputovala do hlavy. Jistě, bylo to pěkné zadostiučinění, když se nakonec snížila k tak dětinskému gestu, jako je vypláznutí jazyka. Tak trochu mu tím jen prozradila, že jí vyvedl z míry a ona se nejspíš zabývala v myšlenkách úplně něčím jiným než bylo vymýšlením odpovědi, který nebyla tak dobrá, jak by polovina před ním nejspíš chtěla.

Čekal, že vybouchne, přece jenom jí k tomu ponoukal sám, takže ani nebylo divu, když kopla do stolku. Ano, stihl by uhnout nohama, ale neudělal to. Přece jen s jeho rychlostí by to nebyl problém, ale přesto asi raději přežije náraz dřeva do holení, což ho bude chvíli bolet, než ztratit pevnou půdu pod nohama až po něm skočí. Takže zůstal sedět v křesle a ani nemrkl, když mu stolek vrazil do nohou. Musel uznat, že to byla docela síla, ale rozhodně už přežil větší a silnější rány než tohle. Zlomenina z toho nebude, takže se tím zkrátka nezabýval. Místo toho se zabýval tím, aby chytil útočící polovíle ruce, před tím než mu vyškrábe oči, o což se zřejmě pokoušela. No, chytil jí více méně včas, i když menší šilinku se jí podařilo udělat na jeho levé tváři. Přece jen chytit jí a stáhnout jí ruce dostatečně rychle a silně zpátky, když už nebyla tak slabá jako předtím a měla na své straně setrvačnost, nebyl nejlehčí úkol. Chytí jí za ruce dostatečně silně, aby se mu nevysmekla. Nehodlal riskovat, že se mu zase něco pokusí udělat, protože svoje oči měl celkem rád. "Zaprvé, já tvojí rodinu do ničeho netahal. Kalu přišel za mnou, já mu jen nabídl pomoc. Zadruhé neměla bys být spíš ráda, že si tě tvůj bratr jede vyzvednout?" Odpoví jí klidným hlasem a prohlíží si jí zkoumavým pohledem. "I když je pravda, že ho otec varoval, aby za mnou nechodil. Tedy nejspíš. Očividně byl dostatečně zoufalý, aby šel pro pomoc k někomu jako jsem já. Je vidět, že mu an tobě hodně záleží." Pronese a stále na ní s klidným výrazem kouká. Přece jen on tu nebyl ten naštvaný. Navíc hodlal být ostražitý v případě, že by se Nobu rozhodla ho znovu nějak napadnout, což by nemuselo být dobré. Neměla tu sice nic, čím by ho mohla zabít, ale zase nechtěl přijít k většímu úrazu než bylo nutné.

Nestihla ani sledovat, jestli nějaká část z jejího narychlo naplánovaného útoku probíhá tak, jak by měla. Vlastně to neměla ani tolik promyšlené, aby se tím zabývala. Jestli mu konferenční stoleček přirazí nohy ke křeslu, co na tom, když se může stejně snadno vyhnout? Moment překvapení navíc nebyl zrovna dokonalý vzhledem k tomu, jak moc se jí snažil k něčemu vyprovokovat. Překvapivé bylo jedině to, že to vydržela doteď. Ale nestačilo to k tomu, aby přeci jen pevně nechytil její ruce a znemožnil jí tak zohavit jeho pěknou tvářičku. To ale neznamenalo, že se nepokoušela dál a nenapínala sval na rukách jenom proto, aby se o milimetry přibližovala k jeho obličeji. Stačilo by o něco víc síly, kterou ale v této podobě nedisponovala, teď byla slabá jako obyčejný člověk, ale vrčela jako něco absolutně nelidského. Odhodlání mu ublížit neubývalo a stále se snažila, zvláště když zaostřila pohled natolik, aby si všimla malinké ranky, kterou se jí podařilo jeho tváři uštědřit. To by zaručeně chtělo další. "Samozřejmě, protože ono nabídnutí pomoci rozhodně nemělo postranní úmysly," zavrčela zatímco se stále snažila posbírat všechny své síly, aby se uvolnila z jeho sevření a mohla pokračovat v drásání, "..a byla bych stokrát radši, kdyby se můj bratr nezapletl do řešení mého problému, který ho zaručeně bude stát mnohé." Její odhodlání sice nepolevovalo, ale svaly se jí začaly třást námahou, kterou už nemohly dlouho vydržet, protože jít proti sevření víly v plné síle bylo jako pokoušet se prorazit železný štít dřevěným mečem. Zbytečná snaha. Proto jí také svaly nakonec vypověděli službu, když jí řekl další zdrcující slova o tom, jak ji má její bratr rád a jak pro ni riskuje, jak svůj život, díky upsání se Camielovi, tak otcův hněv, který by jednou mohl postihnout i oblíbené dítě. Vztek z ní sice nevyprchal, ale už neměla sílu, proto ruce pomalu povolila a zůstala celá zadýchaná navenek v klidu, i když uvnitř stále vřela. "Seš obyčejný parchant, Camieli Silviusi." Pronesla jeho jméno, jako by to byla ta nejsprostší urážka na celém širém světě a hrudník se jí rychle zvedal, jak se snažila nabrat dech pro další pokus mu něco udělat. Zároveň si také začala uvědomovat jistou nepatřičnost její stávající pozice, kdy mu vlastně seděla na klíně a on držel její ruce v pevném sevření, jenže neměla chuť se něčím takovým teď zabývat, natož aby si dovolila nějaká rozpaky, Prostě ho jen propalovala pohledem a doufala, že alespoň shoří.

Dalo by se říct, že ho tak trochu fascinovalo, jak se Nobu za svého bratra prala. Stejně jako on byl ochotný udělat cokoliv, aby jí našel. Dokonce i uzavřít s ním dohodu, ze které nemusel vyváznout ale vůbec dobře. Sice se nejednalo o krvavý slib, ale muselo mu být jasné, že jednou si to vybere a pokud odmítne, tak to bude mít dalekosáhlé následky. On sám nikdy nezažil tu tendenci ochraňovat sourozence, protože žádného neměl. Jeho matka zemřela dřív než mohla otci porodit další dítě, takže s nikým nesdílel stejnou krev, a když se s ním později někdo zkoušel sblížit, tak už byl až moc vyčepovaný chováním otce i jiných víl, že není radno nikomu věřit. Možná, že kdyby měl nějakého sourozence, tak by se u něj určitý ochranářský pud taky vytvořil a neměl by potřebu se neustále chovat tak chladně a vypočítavě. Možná by dokázal pochopit, proč se Nobu tak moc nelíbí, že do něčeho zatáhl i jejího bratra, protože by sám měl někoho, koho by měl tendenci chránit a stát při něm. Možná by ani nebyl takový jaký je teď. Jenže to bylo spoustu kdyby a možná, takže Camiel mohl jen tiše pozorovat vztekající se Nobu bez toho, aby s ní dokázal nějak soucítit. "Bude ho stát jednu malou protislužbu, na kterou bez donucení přistoupil. S čistou hlavou a bez jakéhokoliv nucení z mé strany." Odpoví jí jednoduše a pokrčí rameny. Jemu to nepřišlo jako nic hrozného. Přece jen Kalu se víc bál toho, že ho pošle někoho zabít, což by bylo opravdu směšné. Navíc na to měl spoustu jiných lidí, kteří pro to byli rozhodně vhodnější a schopnějších. Když se ale přestala snažit dostat k jeho obličeji, nepustil jí ruce. Přece jenom mohla brzo nabrat sílu a zase se o něco pokusit. "Páni, těší me, že si pořád pamatuješ, jak se jmenuju. To je pocta. A tentokrát to bylo i bez urážky." Odpoví jí s pobaveným úsměvem. Technicky vzato se i parchant dal považovat za urážku, ovšem v porovnání s tím, jak ho občas nazývala, se tohle dalo brát jako pouhé popsání jeho osoby. Což u taky vyhovovalo vzhledem k jeho pověsti. Její vražedný pohled nechá bez nějakého komentáře. Jestli doufala, že ho její pohled zabije, tak byla na omylu. Takovou moc rozhodně neměla. "Máš svého bratra hodně ráda, že?" Nadhodí tentokrát otázku bez toho, aby v ní nechal zaznít nějaký výsměšný nebo sarkastický podtón. Zkrátka chce jednoduchou odpověď na otázku, která ho zajímá. Jemu opravdu nikdy na nikom nezáleželo tolik, aby napadl někoho jiného, i když bylo možné, že ho ten druhý dokáže během pár okamžiků zabít.