Palis

"Věděla jsi, že když slunečnice nemohou najít slunce, otáčí se jedna ke druhé?" Pro někoho zcela zbytečná věta, hloupost vypuštěná z úst. Holý fakt postrádající smysl. Ale způsob, jakým každé slovo pronášel, s jakým k ní promlouval, vyvolalo jemné mrazení po těle. Pokožku pokryla husí kůže, dech se chvěl a Rhiz si byla nucena dávat sakra velký pozor, aby neprozradila naprosté propadnutí čemukoliv, co jí říkal. Jemu - protože v tom lítala až po uši. Namísto toho po chvilce zavrtí hlavou v negativní odpovědi. Nevěděla to, ale možná za to mohl částečně fakt, že ještě nikdy neviděla slunečnice. Rozhodně si je nepamatovala z dětství, ač v Sendanu se jich jistě muselo nacházet na stovky, možná i tisíce. Miliony? Jenže vzpomínky na dětství skončily zamlžené, dalo by se říci, že ukryté před okolním světem ale i před ní samotnou. A v Cyře se nevyskytovaly zrovna běžně díky velkým jezerům, kde převážně rostly vodní květiny - hlavně různobarevné lekníny, jimiž zdejší vodní plochy bývaly pověstné. Sama jich měla na komodě pár, rovnou tři a každá se skvěla jinou barevnou kombinací. Byla zde bílá s modrými okraji okvětních lístků, sytě růžová a světle fialová. Všechny dostala od Avalan, která jí je přinesla od jezera Vali, kde se nacházely ty nejkrásnější. Ale slunečnice? "Já jsem... ještě žádnou slunečnici nikdy neviděla. A jestli ano, tak si to nepamatuju," přizná se ke svému omezení ve znalostech. Ani netušila, jak si je představit, jak slunce vypadá v očích umělců, to znala ze soch, ale doopravdy mu ještě nikdy nečelila, protože to nemělo smysl. Co na tom, že jí sluneční paprsky laskaly tvář? Že se jim nastavovala sama jako slunečnice? Nevěděla, jak si ho má představit. Jak vypadá každé ráno, když se červánky začínají objevovat na obzoru, postupně zbarvujíc nebe různými odstíny červené, růžové, žluté a fialové, když slunce stoupá zpoza obzoru. Jak krásný je pohled na hvězdami posetou oblohu? O tolik věcí, které se mnohým zdály běžné, byla ochuzena. Najednou si začínala uvědomovat rozšiřující se propast mezi ní a Seawellem. On tohle všechno vídal kdo ví kolik let, mohl se opakovaně nechat unášet jedinečností okamžiku. Rhiz? Nepozná nic z toho. Smutek zesílený představami o neschopnosti být normální s ní cloumal, než ji Sea vymanil z myšlenek odpovědí, kterou by rozhodně nečekala. "Budu tvoje slunce..." Zvedla hlavu, v prvním okamžiku neschopna reakce. Mým... sluncem? Údiv, který neopouštěl její rysy, prozrazoval prvotní šok, ale nakonec neodolala, vrhajíc se mu kolem krku v naprostém štěstí. Hřejivý pocit se rozdmýchával uprostřed srdce a Rhiz se o něj potřebovala podělit. "Děkuju," slova vděčnosti splynula ze rtů snadno, příliš snadno, když mu zavrtala tvář do ohbí mezi krkem a ramenem, skrývaje se tak před okolním světem. "Za všechno..."

"Chytil bys mě?" Zvědavě pohlédla jeho směrem. Zvláštní, že v jeho přítomnosti přestávala využívat magické impulzy, aby vysledovala, kde se co nachází, zda natáčí hlavu směrem k ní, zda se na ni dívá nebo se raději odvrací od ní, hledaje jiné slunce - lepší, hezčí, dokonalejší. Věřila mu. Naivní? Dost možná ano. Ale než si stačila roztřídit myšlenky ohledně toho, kolik bolestí ji její naivita může uštědřit, čapl ji do náručí a Rhiz bezmyšlenkovitě vypískla leknutím nad rychlou změnou v pohybu. Zčista jasna se ocitla ve vzduchu a hned na to položená na posteli, až se matrace pod dopadem lehce zhoupla, tlumíc tak její pád. Co se však stalo, a co to snad i způsobilo? Nad tím neměla čas přemýšlet, nedal jí ho. Jak by také ano, když se nad ní tyčil jako nějaký okřídlený bůh? Uvězněná mezi jeho pažemi, tělem a křídly začala zrychleně dýchat, zatímco jemně natáhla prsty, putujíc s nimi po svalech na rukou směrem vzhůru k ramenům, než pocítila pod dlaněmi jeho tváře. "Slunce," ozvala se znenadání, aniž by to mělo nějaký pevný základ. Ne na dlouho. "Ptal ses, čím pro mě jsi. Slunce," natáhla se k němu, jednou paží se ohýbaje v lokti, než váhu přenesla na dlaň zatlačenou do matrace. "Anděl," zašeptá znovu, tentokrát s polibkem na hranu čelisti. "Věrný přítel..." Polibek putoval do koutku rtů, než se zastavila přímo před ním. "... Milenec..." Tohle zašeptání z ní lezlo tiše, chvěla se přitom po celém těle, než se ho odvážila políbit na rty, zpečeťujíc své rozhodnutí. Byl vším, vždyť také všechno z toho představoval. V jejích očích? V myšlenkách? Ano. "Alternativní?" Neodolala tichému zahihňání, když ji stáhl k sobě do klína, oplácejíc jí každý něžný polibek, který mu věnovala. Připomínal sen, sladký hravý sen, z něhož se odmítala probudit. Jednou ručkou zašátrala vedle sebe, nacházejíc pod prsty kostky ledu v misce, kterou na zem odložil. Jednu z nich stiskla v dlani, vnímajíc, jak se pomalu rozpouští pod teplem dlaně. Kapky vody stékaly po předloktí, dokud nezbyl ani kousek ledu, jen studenější prsty, jimiž putovala po paměti Seawellovi po krku. "Tohle jsi měl na mysli?" Pro ni se jednalo rozhodně o alternativní kousek - kapku přidrzlý, že se neubránila zasmání. "Od toho setkání na skalách nemyslím... na nic jiného. Na nikoho jiného... ale také na nic jiného než na ty chvíle s tebou... A ráda bych..." Zamyšleně si skousla ret, když ta slovíčka postupně vyslovovala. "Ráda bych... s je připomněla... zopakovala... a..." Proč se to zdálo těžké říct? "... ty víš." Nic jiného nebylo třeba dodávat. Věděl - musel.

Její otázka mu přišla hloupá, dokonce tak hloupá že nejdříve nechtěl odpovědět, ale nakonec stejně musel. Rád by řekl, že za to může psí pohled jaký na něj upřela, ale bohužel ani na toto se vymluvit nemohl. Nejen kvuli obvazu na její hlavě, která její nádherné oči zakrývala. Už předtím přece řekl, že by na zem rozhodně nespadla. Nenechal by ji. "Ano, Rhiziëlle. Chytil bych tě." dodá tedy, aby byla plně přesvědčená o tom, že by se země rozhodně nedotkla ani látkou vlastních šatů - i když u tohoto nemohl zaručit, že se v průběhu času na zemi tyhle šaty prostě neocitnou. Opět jej pohltila představa jak jí je pomalu sundává, nevydržela mu však v mysli dlouho, neboť na něj jeho malá stvůřička opět promluvila. Nazvala jej sluncem a on nakrčil obočí. Nedávalo mu to smysl, alespoň ne v rámci jejich momentální konverzace. Nadechl se, aby si ji snad opět na moment dobíral, byla však rychlejší a celé mu to objasnila ještě předtím, než vůbec stačil nějaké slovo v hlavě vymyslet. Na jeho tváři se opět objevil úsměv. Nijak zvlášť se jím nehodlal tajit, pro jednou. Jeho ego dostalo ono svaté pomazání v podobě oslovení 'Anděl' a on jen přivřel oči, když jej políbila. Jako nějaký mladý kluk ji nastavoval tvář. Kdyby se teď rozhodla dát mu facku zřejmě by se jí podařilo ho dokonale překvapit. I když poté zopakovala jeho slova, jak se sám nazval, kým by mohl být byl spokojený. Tón jakým ta slova vyslovovala jej hladil po duši (i po jeho zrovna se nezdravě nafoukávajícím se egu), nezůstával pozadu a polibky ji vracel. Za každý jeden od ní mohla čekat dva od něj. V duchu ocenil její zájem o to trápit i jeho, její studené prsty jej donutili se ošít. Na krku mu naskočila husí kůže, ale to jen proto, že doposud byla kůže horká jak sluncem vyhřátá kamenná podlaha. "Je to jeden ze způsobů." vydechl ji na odpověď ohledně alternativních druhů léčby. Možná nemyslel zrovna použití ledu, spokojil by se i s těmi polibky, i tak mu to udělalo určitou radost a nehodlal se vzdát své ledové odplaty. Na moment si ukradl její rty, než se odtáhl, aby mohla mluvit. Na jeho vkus mluvila až příliš, byl by raději kdyby na moment mlčela a věnovala se mu spíš doteky než slovy, přesto ji nechal domluvit. Rozhodně jsem nebyl jediný kdo na to myslel. "Nebyl jsem ještě před půl hodinou jen tvá představa, ještěrko?" zeptá se ji s hravými jiskrami v očích. "Výplod tvé fantazie?" pokračoval, ale tentokrát se pomalu zvedal a ji tak pokládat pomalu na záda do postele. Tak, aby se na ni skláněl podobně jako tehdy na skále. Sklonil se k jejímu krku a políbil ji tam. "Snažila ses mě jen naštvat, když jsi tvrdila, že jsem jen představa? Proč by jsi tolik myslela jen na pouhou představu, Rhiziellë?" zeptal se jí, když se natáhl pro jednu z kostek ledu s jednou rukou zapřenou vedle její hlavy.

Sevřel kostku v horké dlani, aby se trochu rozpustila. poté si lehl vedle své stvůřičky na bok. Ačkoli mu naznačovala jisté pokračování toho, co spolu začali na skále, něco mu napovídalo, že nechce tenhle pokus o vztah uspěchat. Mohl by to brát jako každý jiný vztah co měl se ženou, jenže ještěrka byla jiná. Příliš mu na ní záleželo a věděl, že pokud by k něčemu došlo že dnes, pravděpodobně by si jí nikdy nevážil tolik, kolik by si pravděpodobně zasloužila. Nevím jak se ti to podařilo, Rhiziëlle.. ale nechci ti ublížit. Ležel na boku vedle ni a přitáhl si ji do obětí. Malým kouskem ledu, který mu zbyl v prstech ji přejel po linii tváře a následně i přes krk až k rameni. Sledoval přitom pohyb své ruky, jakoby snad ani nebyla jeho. Stáhl ji šaty z ramene a pak se nahrbil, aby ji po té samé cestičce od ramene až ke tváři posel kůži polibky. Mohl by tvrdit, že je to jen proto, že je to učednice kněžky. Že měla něco čím ho očarovala, něco čím ho držela od sebe zpět a jen zkoušela kolik vlastně zvládne to kouzlo udržet chtíče. Možná ještě bylo brzy na to, aby dělal závěry, ale po dalším polibku na rty se odtáhl. Sklouzl v posteli trochu níž a z jejích ňader si nestydatě udělal polštář. Pevně ji objal. "Jsem hrozně unavený, Rhiziëlle.. Pojďme na chvíli spát.. takhle." nelhal, unavený byl. Dlouhá cesta, hlavně ta její část, kdy šel pěšky, aby ji dostal z hlavy, jej vyčerpala. A ta rána křídly do dveří také nebyla zrovna nejpříjemnější. I když jej svým způsobem probrala její přítomnost a ještě před nějakou dobou byl rozhodnut ji udělat dítě, aby nemohla už nikdy říct, že je jen představa, nyní od té myšlenky upustil. Pevně v rukou svírajíc ještě poslední kousek ledu. Zavrtěl se na ni, jakoby se uvelebil a přes látku jejích šatů ji na ňadra několikrát políbil, jakoby to snad mělo pomoct při jeho uvelebení. "Jen na chvíli, ještěrko.." zavrněl pokládajíc přes ně své křídlo zatím co druhé opíral o studenou zem jak hloupě si na postel lehl. Konečně nějaké uvolnění s pořádnou podobou polštáře. Miluju tě Rhiziëlle, ale nikdy ti to neřeknu.