Palis

Lži nikdy nebyly příjemné a nikdy příjemné nebudou. Když to vezme kolem a kolem mnohdy je sám lhářem, jen s tím rozdílem, že mnohdy sám sobě naivně nalhává naivní myšlenky o vlastní sestře. Je vlastně docela paradoxní, že zrovna uječenou a nepříjemnou okřídlenou harpyji v jakou se jeho sestra nakonec proměnila, mu připomíná drobná princeznička z několik stovek kilometrů vzdálené Cyry. Sám je překvapen svou vlastní myšlenou, že by snad jeho drahá sestřička měla být právě harpyjí. Tolik se neděs, je to vlastně pravda Artë, konečně jsi pochopil to co celou dobu říkám. Začínáme si být podobní! hlas v jeho hlavě zněl potěšeně, ale on se tak necítil. Naopak měl něco smutného a bolestného, co prozrazovalo jeho doposud skrývané nepohodlí. Jakoby se mu znovu před očima milá jeho sestra, když byla ještě malá a učila se létat, ten den když spadla poprvé na zadek, když si neuvědomila, že je potřeba mávat křídly, aby se udržela ve vzduchu. Den kdy spolu seděli na zápraží a sledovaly hvězdy vysoko na obloze a on popisoval ty příběhy jednotlivých obrazců. A ten úžas v jejích očích, když přišel ke střelci s napnutým lukem. Když vyprávěl příběhy o té nešťastné lásce, o souboji s anděli a sestra se ho zeptala, jestli oni jsou andělé. Nemohl zapomenout a nechtěl zapomenout. Styděl se, že ji nazval harpyjí, byť jen ve svých myšlenkách. Raději by se propadl do země, než by přiznal, že to někdy skutečně měl v hlavě, jen tu myšlenku. A opět jsi sentimentální hlupák, Artë. Vedle tebe je hezká ženská, měl by ses na ni zaměřit a ne v ní najít podobnost s malou sestrou.. to opravdu můžeme jít domů a začít hledat to tvoje koště!" hlas v jeho hlavě zhrubl a zněl naštvaně, ale Artëmu to bylo jedno. Bylo mu jedno jak moc je sentimentální, jak moc je ten hlas naštvaný a bylo mu jedno, že má vlastně pravdu. Chtěl zůstat vůči své sestře právě takhle naivní, jakým byl teď. Nechtěl to měnit a ani to měnit nehodlal. "Věřím, že vám štěstí přát bude.. a mě snad také." Hloupá představa, Artë. Myšlenky jej zrazovaly čím dál víc a nemohl si pomoci od toho, aby její slova nezopakoval. Setkání to bylo milé, roztomilé, možná až příliš nevinné, ale stále.. mohl snad říct, že jsou přátelé. Spíše stále cizinci, snad známí, kteří sdílí tajemství, i když tohle patří jen jí a on se zavázal, že jej nikomu neřekne. Co víc pro ni jako cizinec může udělat. "Také jsem rád, že jsem Vás poznal."

Čekal jinou otázku. Možná směřovanou k jeho křídlům, ale bylo vidět, že ačkoli ji snad měla na jazyku, nakonec změnila téma jinam. Stočila konverzaci k jeho bezpečí. Doposud si neuvědomoval, že by byl až tak promočený. Vlastně mu ten chladivý pocit vůbec nevadil, byl mu příjemným. Jediné co jej naopak trochu znervózňovalo, byla nalepená košile, která simulovala dotek na hrudníku, který tolik nesnášel, ale přesto to nyní držel v ústraní. "Myslím, že domů doletět zvládnu, voda mi nevadí, stejně jako vám.." pousmál se. Nemohl říct, že by myslel na něco jiného. Snad, že by sochy měly být poutačem do měst? Ne. poutačem byla rozsvícená náměstí, hlasitá hudba, parket vířící tanečníky. Malý stánek, kdesi uprostřed prázdné, dávno zapomenuté ulice, která jistě jindy v létě, když je stánek otevřený, hýří životem stejně, jako náměstí kdesi nad nimi. Nechtěl být nevkusný, ale najednou se mu zastesklo po všem tom létání, po domově a jeho naprosto obyčejné a dokonalé kavárně. Měl potřebu vzlétnout mezi kapky deště a vydat se na cestu domů. Nadechl se vyslechl si vše co mu chtěla říci poté na ni upřel pohled a pousmál se. "Omlouvám se, ale budu muset jít. Snad se na mě nebudete zlobit, že vás zde nechám a přijmete mou omluvu." odmlčel se. "Jistě vám tuto osamocenou chvíli vynahradím až se znovu setkáme, budu doufat, že to nebude už jen jako cizinci, ale jako přátelé." pronesl a naznačil hlavou úklonu. Poté udělal krok zpět a couvl tak do deště, aby stál mimo přístřešek, kapky jej znovu smáčely a vehnaly vlasy do očí. "Naviděnou, Tamo." rozloučil se, než roztáhl křídla a během jednoho ze záblesků jimi mohutně máchl, aby se dostal do vzduchu. Bouřky nebyly příjemné, pro někoho děsivé, ale jemu se líbila představa letět v bouři. Přesvědčen, že brzy dorazí domů. A budeš hledat to koště, Artë?

Začínal si myslet, že na svá setkání nemá vůbec žádné štěstí, ačkoli by se setkání s tou chlupaticí, kterou potkal tehdy v nížinách, pokládat za jistý druh neúspěchu. I když mu hrála v hlavě stále dokola jen ta malá stvůřička, jako nějaká naprosto otravná melodie, opakující se stále dokola. Až ji příště potká udělá s ní krátký proces, protože nutnost, několikrát využít vodopádu k umírnění jeho naprosto neutichajícího tlaku ve slabinách ho bude provázet ještě dlouho. Obzvlášť když následně měl problém s tím, aby vůbec s těmi bolavými svaly na křídlech vyletěl dost vysoko, aby mohl využít vzdušných proudu k tomu, aby se vrátil do Evasiru. S tím, že se mu i to vymklo z rukou a tak nakonec skončil ve Fiplinu a mokrý jako slepice kráčel přes tichý les. Byl to sice plnohodnotný odpočinek,díky kterému se mu podařilo uschnout a trochu ulevit bolavým svalům, za to jej docela slušně bolely nohy. Nehledě na to, že pak potkal toho červy požírajícího divného muže. Nejprve čekal, že to bude zábava a možná snad dostane nějaké to rozčarování a trapné pokusy o boj, ale nakonec dostal jen chabé omluvy a neustálé vzdalování se kvůli kusům kůry a klackům - nebude lhát, podivín to byl ve všech možných ohledech a neměl potřebu za ním šlapat bůh ví jak hluboko do lesa, aby se dožadoval pozornosti, to rozhodně nepatřilo k jeho obvyklým pokusům o hru. Možná proto se jen sbalil a s naprosto neutříděnými myšlenkami pokračoval v cestě lesem. Postupně míříc k jeho konci a tedy ke středozemním nížinám, kde měl v plánu na slunci ještě trochu nachytat nějaké to teplo a pořádně si protáhnout křídla, než konečně bude moct vzlétnout a vydat se na svou cestu zpět do Evasiru. Ale mohl bych se zastavit po cestě.. jen zkontrolovat, jestli na mě ta stvůřička nezapomněla. Rád se ji připomenu. na jeho tváři se při té myšlence objeví úšklebek. Červený kabát, který tolik miloval, už mu opět zakrýval ramena, z velké části jeho bílou košili a jelikož sahal až skoro po kolena, tak z velké části i jeho tmavé kalhoty. U pasu mu zakrýval opasek s mečem a jeho brašnu s věcmi, stejně tak skrýval i měšec s jeho penězi. Na zádech měl svůj toulec se šípy a luk. Vlasy měl rozcuchané a trčící do všech stran jak se snažil, aby po té co proletěl pod vodopádem neskončily nechutně přilepené na čele, nyní byly z části pocuchané od větru jak poté v nižinách vzlétl a přistál až v blízkosti hranic Fiplinu s Cyrou.

Konečně vykročil z lesa a do tváře ho udeřilo sluneční světlo, před kterým jej doposud chránily koruny stromů. Donutilo ho to přimhouřit oči a několikrát zamrkat, aby si zvykl na změnu. Trvalo to několik vteřin, než vykročil na otevřené pláně Cyry, kde kam oko dohlédlo zahlédl jen čistou hladinu jezer. Protáhl se. Roztáhl křídla a protáhl tak jejich ztuhlé svaly - sice z nížin Fiplinu nějakou dobu letěl, ale nakonec se stejně rozhodl jít další kus pěšky. Snad aby jej nenapadlo nějak zahnout k té ironicky pojmenované skále. Nezakrytá kůže byla polaskána slunečními paprsky a on spokojeně zamručel. Zarazil sám sebe, když mu došlo, kolik myšlenek té malé obludce věnoval - a hned na to musel uznat, že mu docela slušně vlezla pod kůži, měl pocit, že potřebuje její tvář přebít jinou ženou a možná by cestou domů, mohl nakonec zastávek udělat ví, než jenom tu při které ji zkontroluje a položí do trávy. Stvůřičko, nemusím tě ani vidět a mám pocit, jakoby jsi mě viděla a hlídala mou věrnost, kterou sem ti neslíbil - nic z toho.. nedostaneš mě! Zatnul ruce v pěst a zadíval se do trávy pod nohama. Jedno setkání a dokáže ho tak ovlivnit. Jeho nálada značně klesla, dost se blížila k bodu mrazu a to bylo venku ještě poměrně teplo. Díky bohům, že má v sobě magii vzduchu a ne třeba ledu, síla s jakou v tuto chvíli disponuje, by krásně vyhřáté středozemní nížiny proměnil na ledové království pro kdejakou chladnou ženu. Nic neslíbil a přesto si připadal, jakoby měl dodržovat nějaké pravidlo. Ukážu ti, že nic neznamenáš. Jen co dostanu tvůj hlas a obraz z hlavy. Jen, co tě přestanu vídat v myšlenkách! Znovu vzlétl k oblakům a zamířil k Palisu. Byl unavený a zničený, potřeboval si odpočinout a kde jinde je místo pro Vespera jeho druhu, než ve městě krásných víl. Věděl, že s trochou štěstí na tu malou obludu nakonec zapomene a ještě dnes večer se bude hřát v posteli s ženou, která roztančí jeho smysly těmi nejrozmanitějšími způsoby. Přesně to potřeboval a přesně to chtěl. Snad i proto přistál již u bran do hlavního města a konečně mohl vejít do ulic. Chvíli se zamyslel nad další cestou, snad nevěstinec by byl to pravé, ale jeho zájem o použité zboží zrovna nebyl tak vysoký, krčma možná nějaké náměstí, kde to vždy k večeru dokáže hrát všemi různými druhy správných a měkkých peřin. Proto zamířil tam, bylo sice ještě brzy, slunce ještě vysoko na obloze, ale nikdy není brzy na to, obhlédnout si terén. Bohužel pro něj se mu po cestě na hlavní náměstí do jeho směru vpletl chrám samotné kněžky. Jestlipak stvůřička skutečně je zrovna tu. Jediná myšlenka jej dokázala zcela přesměrovat od postele s pěknou dívkou a tančícími smysli až k tomu, aby nyní vkročil do chrámu, s křídly u těla. Jen doufejme, že nenarazí na kněžku, to by nemuselo dopadnout zase tak dobře.

"Seawell... Seawell... Seawell..." Hloupá písnička s ještě hloupými slovy, kdy se opakovalo pouze jedno jméno bez ohledu na to, zda se hodilo do taktu nebo počtu slabik. Rhiz byla více než ochotna ho protáhnout, či zkrátka zašvitořit tak, že jeho jméno zpěvavým hláskem narvala do poloviční doby jen proto, aby ho použila znovu. Trochu to připomínalo dětskou říkanku, pomocí níž se malá robátka pokoušejí zapamatovat určitou věc nazpaměť - i Rhiz se u toho hloupoučce culila, očividně spokojená se svým výkonem, když hopkala z jedné strany na druhou, bosky tančíc s koštětem a hadrem omotaným kolem něj, jak se pokoušela momentálně udržet obřadní halu sloužící i jako vstup čistou, aby byla kněžka spokojená. Navzdory tomu, jak nemotorně obvykle působila, nyní by se mohla vyrovnat baletkám, když zdvihala nožku do vzduchu a předváděla holubičku krátce předtím, než poskočila, aby váhu přenesla na druhou nohu, otáčejíc se kolem koštěte jakožto svého tanečního partnera. Od té chvíle, kdy se vrátila ze Skály milenců a z hájku, se usmívala jako zamilované telátko, koutky rtů neustále zvednuté. Výmysl, jenž jí uvízl v hlavě, jakási představa okřídleného muže, jemuž z nějakého prapodivného důvodu vysnila jméno Seawell, ji naplňoval až nestydatým štěstím. Ani na minutku poté, co se vrátila do bezpečí Palisu, nevěřila, že by se jednalo o opravdového muže jakože pouhý výplod fantazie. Cestou se musela uhodit do hlavy, což soudila dle odřených kolen a dlaní, které jí jedna z učednic, Avalan, ošetřila, když se po nějaké době vrátila zpět. Proč by si totiž vymýšlela muže, který ji v jednom kuse urážel a utahoval si z ní? Na druhou stranu si nedokázala vysvětlit přetržený pásek, ale všechno nakonec svedla na pád, kdy se tkanička natrhla. Přitom by přísahala, že ten dotek, ty polibky si nevymyslela, ale... Který muž by se s tebou zahazoval, viď, Rhiz? Jakému hlupákovi by se líbila slepá poškozená Kamachya. Zrůdička! Jakmile to slovo zaslechla, odpovědí jí bylo škubnutí, jako by se její tělo pokoušelo protestovat, upozornit ji na něco. Tak mi říkal Seawell... Seawell... Seawell... Zase ten hloupý úsměv, ale koutky rtů rázem povadly. Beztak se jednalo jen o další hlásek rozumu, o její škodolibé já, které se jí hodlalo posmívat. "Uhmmm..." Vydechla, zmatená všemi myšlenkami, které se jí poslední dobou hrnuly do hlavy. Nemá smysl na něj myslet, byl to jen sen. Prapodivný, opeřený sen. Holub! Jakmile se jí ta myšlenka objevila před očima, oplatila ji zamračením na znamení nesouhlasu. "Není to žádný holub," zabrblá si jen pro sebe. Naštěstí se v jejím okruhu nikdo nenalézal - kněžka zaučovala své učednice a krom několika dalších služebných, které se jen tu a tam mihly, což zaregistrovala spíš po sluchu, se v chrámu nenacházela ani noha.

Teda... to si alespoň myslela, ale šramot u schodů a vchodových dveří svědčil o opaku. Zprvu se jen pokusila vykouknout, avšak návštěvník se rozhodl procházet místy, která ještě neměla na dohled. O něco urputněji sevřela násadu koštěte, připravujíc se pomalu k boji, kdyby toho byla byť jen trochu schopná. Možná bys taky mohla zapojit ještě nějaké další smysly, co, Rhiz? Třeba použít magii. "Ale kuš," šeptne s důrazem, aby si ten hlásek dal na chvíli oraz a neradil jí, co má dělat. "Kdo je tam?" První houknutí, hlas se jí třásl jako malému dítěti sledujícím, zda mu zpod postele nevyleze bubák. "Ukažte se! Nebo... nebo..." Dobrá, vyhrožování očividně nebylo její nejsilnější sebeobranou. Klepala se jako ratlík, zatímco se pokoušela získat na důstojnosti. "Jsem ozbrojená!" Čím, ostrovtipem, Rhiz? Slepé oči na okamžik pohlédly na koště drcené v mírně zpocených dlaních. "A vás to bude mrzet, až se mi postavíte do ces-... och..." Konečně se jí po tom všem, kdy si hrála na hrdinku z románů, ozbrojenou něčím víc než pouhým koštětem (protože kord zněl mnohem lépe než smeták), dotyčný ukázal, jakmile mu vstoupila do zorného pole a on tím pádem i do toho jejího. Křídla... má křídla... Srdce jí poposkočilo v hrudi, ten známý pocit hluboko v břiše, ti motýlci, kteří se náhle měli k činu, jí vehnali růž do tváří. Seawell, zatají šťastně dech. Představa, Rhiz. Není nic než jen tvoje bláznivá představa. Ach, málem by zapomněla. "Co-co tu děláš?" První ohrazení, po kterém vzápětí přišlo druhé. "Vždyť tu nemáš co dělat," dodá chvějícím se hlasem s pokusem se otočit, div to nenapálí do jednoho ze sloupů, jak ji na moment svou přítomností zaskočil. "Ty vlastně vůbec nejsi živý. Neexistuješ. Jsi jen... moje... představa." Bláznivá a pošahaná, jen mu to řekni, Rhiz! Namísto toho však dívka akorát pohodí rukou na znamení, že jeho postava by se měla rozplynout v záplavě kouře, jako by se jednalo o doprovodný efekt. Podobně jako naposled, i nyní měla vlasy rozpuštěné, jen dva pramínky zůstaly sepnuté na temeni, oblečená v prostých šatech korálově zelené. A aby ho opravdu zapudila, zkusila jeho směrem cáknout trochu vody. "Jenom moje představa... Tak... přesně tak!"

Jeho původní plán byl hostinec, snad jen na pár hodin, než se na hlavním náměstí mihne několik krásných děvčat, které by snad dokázaly připoutat jeho pozornost. Malou zrůdičku nedokázal dostat z hlavy ani několika týdenní pochod pěšky, ano má sice křídla, ale pro své vlastní dobro a pro dobro své mysli se rozhodl zkrátka a dobře nechat křídla odpočívat a kráčet po vlastních nohách. Nebyla to zrovna procházka růžovým sadem, rozhodně ne pro někoho, kdo je zvyklý od malička létat, nejen že v nížinách měl pořádnou mořskou nemoc, ale aby toho nebylo málo jeho pozornosti se začala dožadovat nějaká ta chlupatá koule, která jen a pouze potvrdila jeho myšlenky. Odfrkl si, když vstupoval do města měl jasný cíl a nechtěl se nikde zastavovat, přesto se jeho drzému oku do cesty postavila budova chrámu. Hlásek v jeho hlavě jej nabádal zajít tam a skutečně zkontrolovat, zda tam ta malá zrůdička pracuje. Jestli mu nelhala a jen si nehrála stejně jako on, ačkoli dodnes přemýšlel co oz toho byla jen hra a co by mohlo teoreticky, z malilinkaté části, být skutečné. Vystoupal ty schody a postavil se do do dveří, které byly pro jeho štěstí otevřené. Opřel se o zavřené a zajištěné křídlo oněch dveří ramenem a sledoval tu malou potvoru, jak se snaží drhnout podlahu a předvádí při tom něco jako balet. Rozhodně ses mi nezdála zrůdičko. našpulil pusu a zahýbal jí ze strany na stranu jak přemýšlel, neví jak ani kdy, ale jen o pár vteřin později už mezi rty svíral medailonek od matky. Pořád stejně krásná.. myšlenka jej na moment zarazila a on se sám nad sebou zamračil. Hloupá a ošklivá, stejně naivní jako tehdy.. opravil se, ačkoli mu to na spokojenosti nepřidalo. Na copak přitom svém tanci myslíš, příšerko? na jeho tváři se při sledování jejich pohybu usadil úsměv. Neuvědomil si jej a kdyby se někdo postavil před něj a zdůraznil by to, okamžitě by to popřel. Snad ani kdyby ho malíř stihl zachytit s úculem na jeho tváři, byl by to pokládal za lež a klam. Nemohl se přece culit kvůli téhle podivné nestvůrce, kvůli dívce, kvůli které jej noha pálila po dlouhou dobu, kvůli které si dal neplánovanou koupel a kvůli které obětoval každý kousek svého sebeovládání, aby nepřekročil určitou hranici - ne hloupost. Nebylo to kvůli ni, ale kvůli němu! Kvůli němu a jeho vlastní touze skončit, protože si nedovedl představit, že by měl spát s někým jako je ona. S ženou s plnými ňadry, s tělem laně a s tváří anděla. Dost! Hlasitá myšlenka jej vrátila do reality, ale nedopadl neslyšeně, naopak cukl sebou tak, že křídlem vrazil do dveří a ty vydaly ne příliš příjemný zvuk jeho uším. Nehledě na to, že křídle projela ostrá bolest.

Neměl však problém zachovat si svou tvář a díval se, jakoby on nic neudělal a za všechno může vítr. Otočil se že odejde, i když už zahlédl, že dívka reaguje. Že se stvůřička otáčí a hledá původce zvuku, že se ptá kdo tam je. Neodolal a zastavil se. Zadíval se jejím směrem a po jejím konstatování, že je ozbrojená se rozesmál. Chtěl být potichu, ale nemohl jinak. Představil si, jak jej Rhiz hodlá napadnout koštětem, kterým máchá ve vzduchu, snad kdyby mu jeho štětiny vrazila do obličeje nebyl by rád, ale rozhodně by se při jejím počínání dokázal smát celé hodiny. "Snad mě nehodláš umlátit koštětem, stvůřičko? Nebo že by jsi na něm hodlala odletět? odmlčel se. "Myslel jsem si, že je to jen povídačka o ježibabách, nevěděl jsem, že jsi jedna z nich.." domluvil a na jeho tváři se usadil škodolibý úsměv. Nečekal, že by jej nepoznala, ale její překvapení že ho vidí jej donutilo se zamračit. Každým dalším slovem jen přilévala olej do ohně. Snažila se uhasit oheň petrolejem a nedařilo se jí to - jak by taky mohlo, s tímto postupem. "Představa?!" nebylo jisté zda se jej dotkla její slova proto, že to považovala za něco co se nestalo, nebo jestli se zlobil na sebe, že on na to zapomněl. Kdyby mohla vidět, nemohla by přehlédnout to jak se vesperovy svaly napnuly a kdyby byl jen méně ovládal svůj vlastní hněv, zřejmě by mu uteklo i nesouhlasné zavrčení. Představa?! Víš co všechno jsi mi způsobila ty zrůdičko zatracená! Semkl čelist k sobě a vydechl přebytečný vzduch, aby se uklidnil, když na něj cákla vodu jako na nějakou kočku. "Připadám ti snad jako nějaká slepice na kterou uděláš 'kšic' a ona uteče, Rhiziëlle?!" zúžil na ni oči i když věděl, že to nemohla vědět.

"Věděl jsem, že jsi slepá, ale možná budeš i dost hloupá.." konečně se mu podařilo trochu uvolnit myšlenky, bohužel pro něj se jeho myšlenka na cizí ženy rozplynula již ve chvíli kdy ji viděl tančit kolem násady koštěte, ale teprve se rozhodl, že dnes si odpočine v její posteli, protože jej o jinou svým chováním připravila. Udělal krok a další a další, nezajímalo ho, kam se Rhiz pokusí ukrýt, nebo jestli proti němu nastaví to koště, v momentě by o svou jedinou zbraň přišla. Došel k ní a tentokrát bez varování snad i sám sobě překvapen jak moc po tom toužil, aby to udělal. Už od první věty co k němu pronesla, od první chvíle kdy pohnula rty měl to silné nutkání a teď k tomu konečně mohlo dojít. Rukou ji chytil za bok a přitáhl ji k sobě, zatím co druhou rukou ji chytil za bradu a nadzvedl ji nahoru. "Už nikdy neříkej, že nejsem skutečný, příšerko.." zamumlal těsně předtím než ji políbil. Nedalo by se to však považovat za stejně jemný a opatrný polibek jako posledně, nějak se pozapomněl a vzal si to co po něm jeho tělo žádalo a tedy pořádný a naléhavý polibek, bez čekání na svolení, bez odpovědi. Jednoduše to, co skutečně chtěl a ačkoli to nerad přiznával - po čem i jeho kamenné srdéčko toužilo.

Koště, její jediná sebeobrana, se najednou zdálo stejně hloupé jako pomyšlení, že by se s ním dokázala ohánět jinak než při úklidu. Přesto se ho odmítala pustit, povolit sevření prstů. Co na tom, že jí klouby na hřbetech rukou zbělely intenzitou stisku. Koho zajímalo, že v momentě, kdy na ni promluvil, jí srdce poposkočilo a dech zatrnul na rtech, neschopna ho vtáhnout do plic a užít si blažený nádech. Ten hlas... V první chvíli se jen chtěla usmívat, culit štěstím, protože ten hlas patřil jejímu princi s křídly z holubičí šedi, ačkoliv jejich barvu neznala - prostě to znělo poeticky. Ten hlas patřil jejímu Seawellovi. Myslíš té smyšlence? Opeřenci, kterého sis vymyslela, protože jsi věčně sama, Rhiz? Odpovědí bylo skousnutí spodního rtu, než ho povolila, aby vzápětí stiskla rty k sobě, hledaje vhodnou reakci. Žádná neexistovala, snad jen zamilovaně se mu vrhnout do náručí a užívat si jeho blízkost. Blízkost výplodu fantazie? Tak hluboko jsi klesla, Rhiz? Rychlým zavrtěním hlavy myšlenku vyhnala pryč. "Rozhodně bych tě zvládla odklidit z cesty. Na to jsem s koštětem dobrá," takřka uraženě zabrblá, věnujíc pohled směrem k hlasu, odkud se ozýval, ačkoliv ozvěna se šířila po celé hlavní místnosti, zesilujíc ji na každém kroku. Podobného výsměchu se jí dostalo i mezi skálami, na to si ještě pamatovala dobře. "Aspoň si můžu pořídit další, když nějaké při letu ztratím. To ty se svými křídly udělat nemůžeš." Pokud by vypelichal, měl by nadosmrti smůlu. Na okamžik se zarazila, připomínka toho, jak se vůči ní zachoval, když zmínila holuby a pelichání, jí sevřela žaludek do klubka a víla raději odvrátila tvář, z níž sálala vina. Tohle by možná neměla riskovat. Je to JEN představa, nic víc. Jsi tak osamělá, že se vybavuješ se vzduchem, Rhiz. "Jsem kamachya. Ka-ma-chy-a," odslabikuje název své rasy, ale víc než zamračení po něm nehodí. Ne, nezasloužil si nic z toho. "Co tu vůbec chceš?" Určitě jsi nepřišel za mnou, dodá v myšlenkách, nad čímž se hlásek rozumu tak akorát pochybovačně zašklebil. Naivní malá víla, slepá... zrůdná. Už jí několikrát připomněl, že je ošklivá, nemohla si dělat nároky, vlastně ani nemohla doufat.

"Příště..." Bylo to jako by se jeho hlas rozezněl po celém chrámu. Příště - přesně to jí slíbil minule. Minule, kdy hladově slíbával její vášeň. Kdy horkými dlaněmi objevoval její tělo. Kdy ji přinutil vzdychat, sténat a vydávat zvuky plné blaha. Plné rozkoše. Zrudla - přišel si snad právě proto? Aby jí připomněl, co s ním prožila? Jak slabá se vůči jeho dotekům cítila? Naštěstí pro ni se tolik chytil toho jednoho slovíčka, že ji alespoň na čas dovolil myslet na něco jiného než na jeho horkou přítomnost mezi jejími stehny. Škubla sebou, tak silnou reakci opravdu nečekala a jelikož v chrámu svou magii používala maximálně na skrývání vzhledu, neboť se po několika letech posluhování už stačila vyznat v okolí a věděla, jak se zde pohybovat, ztrácela s ním přehled. "A-a-ano," přizná se zakoktáním, stále ještě rozhozená myšlenkami na něj, nad vzpomínkami, díky nimž jí rychleji tlouklo srdce. "Jsi jenom představa. Uhodila jsem se do hlavy, to vysvětluje všechno," odporuje slabším hlasem, ale jak se postupně rozohnila, začal nabírat na intenzitě a ztracené jistotě. "Protože jenom slepá Kamachya si může vysnít někoho jako jsi... ty," pohodí nakonec jeho směrem packou v náznaku, že myslí celou jeho bytost. "Neomaleného, drzého a urážlivého egoistu, který ji uráží, peskuje... a-a-a dává kdo ví proč komplimenty... a líbá... a dotýká se jí, až se červená. A špatně se jí dýchá. A nemyslí na nic jiného!" Div si v závěru řeči nedupla jako malé uražené děcko. Nelíbilo se jí, co s ním cítí, vyvolával v ní zmatek a Rhiz nebyla schopna nic z toho ukočírovat. Jak by také ano, když jí pomotal hlavu? Jí? Přitom nebyl nic víc než smyšlenka, prostý výmysl její přebujelé fantazie. Jen výplod z osamělosti. Protože tolik toužíš po svém princi, že sis jeho podivnou verzi vytvořila v hlavě, Rhiz. A teď s ní hovoříš. Slyšíš se, ty blázne? Našpulila rty v odpovědi, ale nakonec mu věnovala jen nic neříkající pohled, než se jí ramena otřásla potlačovaným zahihňáním. Slepice... nenazvala jsem tě minule holubem? Znělo to jako hloupá hra na přetahovanou. "Když se vidíš takto," nakonec jen pokrčí rameny. Nehodlala mu bránit v takovém oslovení, ostatně byl to jeho výmysl. Tvůj, drahoušku. Je to tvoje fantazie a tudíž i ty mu dáváš tato slova do úst. Rozhodně znělo líp, když se takto označoval sám než aby podobný krok učinila sama. Až teprve poté se zastavila v kroku, nejistá a silně zmatená. Rhiziëlle? Oslovil mě... jménem? Vzpomínala si - tak jí řekl jenom jednou. Jinak pro něj byla zrůdička, příšerka nebo stvůřička, jen další slova pro odpad. Pro to, čím v jeho očích byla. Čím byla i ve svých očích, slepých a ignorujících svět kolem sebe. "Proč jsi to udělal?" Zprvu se zmohla jen na tuto otázku. Ale netrvalo dlouho a dodala přídavek. "Jsem pro tebe... zrůda... tak proč jsi mě oslovil jménem?"

Zmatená jeho oslovením do té doby ignorovala jeho chůzi, dokud ho neucítila až příliš blízko. Tehdy ještě zkusila mezi ně postavit jako stráž koště, ale to jí bylo až příliš rychle vytrhnuto z pacek, letíc kdo ví kam. Namísto toho si ji přitáhl k sobě, až v ní hrklo a Rhiz nezbývalo nic jiného, než učinit několik krůčků, aby vůbec udržela balanc a nespadla na něj plnou vahou. "Co-co to děláš?" Neměla by ho cítit. Neměla by ho vnímat! Něco bylo špatně, příliš špatně! "Sea-...?" Stačila jen kníknout začátek jeho jména, než svými rty vyhledal ty její v náruživém, hladovém polibku zosobňujícím vášeň, touhu a z části snad... stesk? Připomínku toho, co se mezi nimi odehrálo? Kolena se jí podlomila, musela se ho zachytit za rameno, prsty zarývajíc do červeného kabátu, do něhož ji jednou zabalil. Rty jí ještě bolely, když se konečně nadechla, lapaje po dechu. "Já myslela... myslela jsem..." Nemohla přijít na to, co mu chce říct. "Zloději," broukne nakonec, přitahujíc si ho k sobě, aby i ona měla možnost ho políbit, byť její polibek se nesl v mnohem něžnějším duchu, jemnějším, lehčím. "Vážně jsem si myslela, že jsi... výplod mé fantazie," připustí tiše, viditelně stydlivá za to, že si něco takového myslela. "A co si myslíš, že děláš? Tohle nemůžeš," pokusí se od něj odstrčit, aby se vyvázala z jeho objetí a mohla se nadále tvářit jako slušná služebná, která byla vytržena z povinností vůči chrámu.

"Zametání ti nemůžu upřít, ale co se týče tvých baletních schopností o nich bych pochybovat mohl." odmlčel se a na tváři se mu usadil úšklebek. Pozoroval ji docela dlouho a kolem násady koštěte se ohánělo docela obratně, nemohl říct, že by byla úplně mrštná a na slepou dívčinu ani tolik nepadala jak by na první pohled mohl někdo soudit. Dokázal si představit jak by zvládla tančit pod něčím vedením. Jeho vedením. Představa, že by se ji dotkl někdo jiný jej vyvedla z míry - snad víc, než jak by mu bylo milé. Naposledy podobně majetnický byl u Nazare, ale tam to bylo proto, že s ní spal tak často, chtěl si ji nechta pro sebe, protože zasouval a bavilo ho to, jakmile ho to bavit přestalo ztratil zájem o to, jestli se té vesperky dotýká i někdo jiný. Jenže u Rhiz k ničemu závažnému nedošlo, tak proč vůči ní měl ten podivně nepříjemný pocit, když si ji představil na tanečním parketu s někým jiným, než s ním samotným. Jsi jen majetnický protože ti to dluží, jednu pořádnou vášnivou noc. Nic víc. S její další větou mu uniklo něco jako varovné zavrčení. Už minule si navzájem ujasnili, že nazývat někoho vypelichaným holubem a následná bitka o to, kdy vlastně skončí jako fašírka na skále, nebyla zase tak dobrá jak by se na první dobrou dalo předpokládat. Dokonce ani on ji nechtěl opakovat, ale kdyby se snad znovu snížila k té dětinské urážce, že se podobá nějakému ptákovi? Je Vesper a je na to hrdý, nedej bože, aby ho někdo přirovnával k Torynům. Nepříjemná a nevítaná myšlenka v jeho hlavě. "Moc dobře vím co jsi zač, stvůřičko. Není třeba to zdůrazňovat." okomentoval její slabikování. Sama by možná měla zauvažovat, jestli není výhodnější si něco podobného v jeho přítomnosti odpustit, obzvlášť když by ji i on mohl docela nahlas vyhláskovat slovo Vesper, aby ho nikdy nemohla přirovnat k nějakému holubovi. Další otázka měla jednoduchou odpověď, přišel na ni zapomenout, ale jejímu svůdnému volání neodolal, z nějakého důvodu. Snad by mohl říct, že přišel do města za jinými, mohl by si hrát na tak zlého a na tak nechutného, aby řekl co měl v plánu a co zamýšlel dělat s jinou ženou dnes v noci. Jenže by o nalhával i sám sobě - v jeho hlavě byla malá slepá Kamachya s její naprosto nevinnou představou a poprsím jako skvělým polštářem. "Jsem unavený po své dlouhé cestě, přišel jsem si do Palisu odpočinout. Hledám ubytování a narazil jsem na tebe čirou náhodou." výmluva, která nebyla daleko od pravdy. Přesto by možná lépe zafungovala v lese než u vchodu do chrámu.

Nečekal, že by mu na sebe vyklopila tolik informací jen proto, že trpí představou, že i on je jen obyčejná představa. "Myslela jsi jen na mě?" pozvedne obočí a na tváři se mu usadí potěšený úsměv. Nebyl očividně jediný kdo tomu druhému lezl do hlavy, sám to nahlas přiznat nechtěl. Neměl to v povaze, aby dával najevo přílišný zájem, všeho moc škodí a u něj to platilo i co se mála informací týče. Stále ještě jej bavilo vzpomínat na to, jak se Nazare rozčilovala, že ji nikdy neřekl co k ní cítí, vadilo ji, že neměli specifický vztah a působí zvláštně pro veřejnost. Mohl si představit, že by stejně do budoucna dokázal stejnou věcí trápit Rhiziëlle. Nezapomeň, proč ten pocit máš? Něco ti dluží a chceš to získat. musel se držet vlastní myšlenky, jinak by se asi brzy zbláznil. Dokonce i její rakce na větu se slepicí v něm nakonec vzbudila vlnu jakéhosi hněvu, ovšem co se týkalo způsobu oslovení neváhal ani minutu, aby ji oslovil jménem. "Proč jsem udělal co?" nejprve její narážku nepochopil, naopak byl zmatený. Když se však doplnila zakroutil hlavou. "Jsi hloupoučká Rhiziëlle, měla by sis pamatovat, že jsem tě nenazval ošklivou, ani zrůdou.." zněl zcela vážně. Její sebelítost jej opět a znovu rozčilovala, opakoval ji při jejich posledním setkání, že je krásná, její jizvy jej fascinovaly a ačkoli celou dobu předstírala to, co ze srdce nesnášel, nakonec si našel pro ni někde nějaké to místo. Nevěděl sice ještě kde přesně a jak hluboko, ale byla tam a to stačilo. "Oslovuji tě stvůřičko, protože chci a protože můžu, nehledě na to, že se mi to líbí." drobné přiznání, které nikdy nikomu neuškodilo. Nenazval ji zrůdou, ale kráskou, říkal ji stvůřičko, protože byla roztomilá a zajímavá. Divoká a vlastně docela zábavná, uměla jej překvapit a to se mu na ní líbilo, stejně jako její jizvy nebo tělo. Zase to nesmím přehánět stvůřičko, nebo se budu muset uchýlit k větším důkazům, že nejsem jen představa

Ignoroval její otázku i své jméno, naopak prostě si vzal co chtěl. levou ruku na jejích bedrech si ji přitiskl k tělu a pravou ji pozvedl bradu, políbil ji a netajil se žádným z možných pocitů chtíče a bohužel pro něj se v jeho vlastním polibku ocitla jeho potřeba a nějaká ta špetka stesku. Myslel na ni příliš často na to, aby byl schopen políbit ji jen pod rouškou vlastního chtíče a nedal přitom najevo žádný ze svých momentálně ještě slabých pocitů vůči ní. Když se ji podlomila kolena sevřel ji pevněji, držíc ji u sebe. Odtáhl se, aby se mohl nadechnout a zúžil oči, chyběla mu snad tak moc, že podlehl právě téhle představě? Kdyby jsi věděla, kolikrát jsem tě vídal v představách, ale nikdy by mě nenapadlo, že budu jen tvá představa. Nazvala ho zlodějem a on se s tím smířil, přece už by i vrah. Vrah květiny, která ho nakonec dostala do těchto míst. Do celé téhle patálie a jen všechno zamotala víc, než jak to bylo už předtím. Nesnáším kytky. "Rozhodně nejsem jen tvoje fantazie." odsekl. Měl v záloze ještě pár věcí, pár důkazů, aby si byla více než jistá, že na něj rozhodně už nikdy nezapomene a nikdy nebude předstírat, že byl jen představa a to i za cenu, že by měl v sobě probudit pravého grázla a jako správný hajzl ji udělat dítě, aby se to už nikdy neopakovalo. Dítě?! Zbláznil jsem se?! Začala se mu bránit v náručí, ale on ji nepustil, jen ji přitáhl blíž k sobě a dokonce se měl k tomu, aby se s ní jen pootočil a ustoupil pryč z dohledu dveří, do stínu sloupů. "Rhiziëlle, dotýkal jsem se tě na mnoha místech a tobě vadí jen hloupé objetí?" připomene jí jejich románek vysoko na skále milenců. Jak hloupý to je název. Přitáhl ji k sobě a zabalil ji rukama do objetí, podpírajíc ji hlavu na temeni dlaní své pravé ruky, prsty nevědomky zaplouvajícími do jejích vlasů. Byla malá a jemu nedělalo problém opřít si sovu bradu o její hlavu a mít ji tak trochu jako poličku. Chyběla jsi mi, ty krásně hloupá stvůřičko.

"Och, já zapomněla, ty jsi přeci mistrem Všechno-znám Všude-jsem-byl, že?" Tentokrát bylo na Rhiz, aby prskla ublíženě odpověď v reakci na jeho poučování ohledně baletních krůčků, které se sotva daly považovat za vrcholné mistrovské dílo. Tanec nikdy nestudovala, ale k překvapení ostatních se dokázala pohybovat stejně ladně jako některé tanečnice, ačkoliv složitější pózy nebyly nic pro ni. Proč se jí rozhodl tak ubližovat? Cožpak mu to dělalo radost? Očividně. Vždyť se ti neustále vysmívá, utahuje si z tebe. Nazývá tě stvůřičkou a jak se proti tomu bráníš, Rhiz? Odpověď na tuto otázku znala - nijak. Nijak se nebránila. Nerada bojovala a před útokem se chránila jako malé dítě. Schovat si tvář do dlaní, pažemi si bránit hlavu a co nejvíc se stulit do klubíčka, do bezpečí, až ji budou zase kamenovat. Krutý život a nezdálo se, že by v nejbližších dnech intenzita temnoty opadla. Spíš naopak - věřila, že se na její hlavu snese mnoho bouří, za jejichž příčinou bude stát Seawell. Znamená to, že ho po tom všem, co ti provedl, ještě chceš vidět? Vážně? To nemáš v hlavě ani trochu rozumu, Rhiz? Ošila se na místě, přenášejíc váhu z jedné nohy na druhou, jak se snažila nalézt odpověď na rozpornou situaci. Kdo ví, co pro ni znamenal. Co představoval? Věčný boj s její minulostí. Urážky na to, kým byla. Kým se stala. Jméno, které ji budilo ze spaní. Kolem kterého se vznášela dlouhá pírka, která se pokoušela zachytit, dotknout se jich. "No to nevím, evidentně to zapomínáš," zabrblá v odpovědi s poněkud pochmurnějším tónem v hlasu. Možná už zapomněl, jak nebezpečná mohla být, když smetla tu falešnou podobu a zviditelnila své rohy a ocas pokrytý trnitými výběžky. Rozhodl se ji podceňovat, protože se nebránila zuby nehty? Rýpat do ní svými poznámkami? A ty si to zase necháváš líbit, Rhiz. Opět. Sevřela násadu koštěte o něco silněji, ale k další poznámce se už nesnížila. "A ty mi stále musíš připomínat, že nejsem krásná jako jiné víly. Dokonalá s těmi vznešenými tvářemi a... barevným peřím a... svítící v noci," obořila se na něj, nyní už opravdu naštvaná. "Připomínáš mi ten šeptavý hlásek, díky němuž se každé ráno cítím méněcenná, obyčejná... podřadná oproti komukoliv jinému," šeptne nakonec, zcela ztracená ve svých pocitech. Nesnášela to, to vědomí, že je natolik nicotná, aby si o ni nikdo neopřel ani to koště. Divná slepá holka s hlavou věčně skloněnou, nešikovná, bázlivá, že si při silnějším zvuku, nečekaně přicházejícím z různých stran, zakrývala hlavu, aby jí někdo další neublížil. Aby znovu nepocítila ty hrůzy jako kdysi. Strach, tu hořkou samotu, naprosté zděšení, když netušila, co se stalo. Ten pocit, kdy toužila zemřít než aby musela čelit dalším kamenům házených na její hlavu. "Jsi jako všichni ostatní..." Odsuzuješ mě, protože nezapadám do tvého konceptu krásy. Protože nikdy nebudu krásná jako ostatní... nikdy...

Ach, klasicky si vybral jen to, co ho zajímalo, egocentrik jeden. "Ach, že mě to nepřekvapuje. Jediné, co si z toho odneseš, že? A určitě máš na tváři ten příšerně samolibý úsměv," poukáže ukazováčkem drze jeho směrem, aniž by řešila, nakolik výchovné to je - jako že vůbec. Možná ho neviděla, vlastně by ho nemohla spatřit, ani kdyby chtěla, ale nedivila by se, kdyby se spokojeně culil. Ráda by mu k tomu řekla něco víc, ale místo toho se akorát otočila na patě, věnujíc se umývání podlahy, brblaje si cosi pro sebe, z čehož šlo zachytit slova 'darebák', 'drzoun' a ještě několik dalších, které však zahučela natolik potichu, že i jejím vlastním uším zněly prapodivně. A ty se od něj nedozvíš nic. Nikdy ti nic neřekne. Protože tě nemá rád, Rhiz. Nic k tobě necítí. Srdce mu nebuší, když tě vidí. Na chvilku se zastavila, vyvedená z míry touto myšlenkou. Opravdu byla natolik hloupá, aby uvěřila vlastním pocitům, ale ty jeho byly natolik chladné vůči ní? Nic jiného si totiž nezasloužíš, Rhiz. Nezasloužíš si, aby tě měl někdo rád. Melancholie se stupňovala, propadala depresi a jen silou chabé vůle se držela od toho, aby se na místě nerozplakala. Naštěstí jeho slova ji před pláčem uchránila. "Ne?" Přicházel vztek. Bodavý pocit bolesti. Touha po úlevě, které se jí nedostávalo. "A co dle tebe znamená stvůřička, Seawelle? Protože mně to jako lichotka rozhodně nepřipadá." Ne, naopak - ubližovalo jí to. Jen jí neustále připomínal, čím je. Kým je - bezvýznamnou bytostí, která si ani nezaslouží řádné oslovení, použití jména, které bylo to jediné, co jí po rodičích zbylo. "Neustále mě ponižuješ. Ano, vím, že nejsem jako ostatní dívky, nemusíš mi to neustále připomínat. Jsem si toho vědoma i bez tvých poznámek," odsekne chvějícím se hlasem, ale tentokrát v její prospěch hrála touha mu pro jednou ukázat, že se také umí prát, byť pouze metaforicky. "A víš co? Když už jsme u toho, tak to klidně řekni nahlas. Jen řekni, že pro tebe nejsem dostatečně dobrá a nikdy nebudu, protože ty jsi tady," naznačí rukou pozici kdesi ve vzduchu, dostatečně vysoko na to, aby se jí packa nacházela v úrovni nad hlavou. "... A já tady," doplní závěrem, ukazujíc o něco níž - vlastně o dost níž. "A protože mi tak rád dokazuješ, jak málo znamenám, hledej si ubytování někde jinde. Nejsme penzion," zadurdí se, až se jí tváře rozhořely červení. Ano, uměla si představit, že by ho propašovala do svého pokoje. Že by se společně dělili o jednu postel, byť by ji dozajista vyhnal na zem. Že by se před ním musela převlékat. Už jednou tě viděl nahou, najednou ti to tak vadí, Rhiz? Cuknutím hlavy se pokoušela vyhnat tu podivnou představu, jež jí svírala žaludek s ne zrovna nepříjemným pocitem. Protože chce. Protože může. Protože se mu to líbí... Už jsi zapomněla? Ne, jak by mohla. "Nejsem tvoje hračka," zabrblá uraženě, už se začala chovat jako malé děcko naštvané na rodiče nebo nejlepšího kamaráda. I minule použila stejnou frázi stejně jako on teď. Nebyla jeho hračkou - ale také mu nebyla schopna dlouho odporovat, bránit se mu... nakonec podlehne. Pokaždé podlehne.

Stejně jako teď, když si bral její ústa v polibcích, při nichž se zdála být lehkou a naprosto bezbrannou. Malá hadrová panenka. Kolena podlomená, ale on ji včas zachytil, aby neupadla. Držel ji, chránil, bránil. Proč? Proč mi tak ubližuje a pak mě chrání? Nerozuměla mu - jeho pocitům, myšlenkám, činům. Ničemu z toho nerozuměla. Jeho polibky hovořily za sebe, promlouvaly k ní a Rhiz jim naslouchala. I něco v ní bažilo po jeho přítomnosti, po blízkosti, po touze, kterou ještě nedokázala uchopit, ale na skále jí byla natolik blízko, dokud ji nepřinutil povolit sevření a nechat si ji proklouznout mezi prsty. Proč mi to děláš, Seawelle? "N-ne," zakoktá, bráníc se té myšlence. "N-ne! Tak... tak to nemůže být! Jsi jen představa a já se zase uhodila do hlavy. Nebo prostě spím a zdá se mi šílený sen o tobě." Zdálo se to o tolik logičtější než že by se nacházel vedle ní? Že by ji držel ve svém náručí? Nebyla si jistá, možná ani na to nechtěla znát odpověď. "Zdáš se mi jenom proto, že se cítím sama a-a-a-... a řekl jsi, že... že..." Proč se bála to pronést nahlas? Proč? Vždyť to byl jen sen, stejně se jednou probudí. Znovu do samoty, do prázdného pokoje. "... že příště..." Zopakovala jeho slova tak, jak si je pamatovala ze skály. Příště... a já se na to tolik upnula... Na tvé 'příště'... I přes to všechno, že se ho držela, že se od něj odstrkávala, odmítala uvěřit skutečnosti, že zde stál z masa a kostí. "Neříkej to!" Pohoršený šepot se nesl chrámovým komplexem, když se na něj malá víla obořila, aby taková slova na veřejnosti nepoužíval. Ano, dovolila mu mnohé, vlastně víc, než by si dokázala představit - ale byl to jen sen. Ale než stačila říct něco dalšího, zachumlal ji do sebe. Skoro jako tenkrát, když ležela na zemi přikrytá pouze jeho tělem a křídly. Schovaná v bezpečí před krutým světem plným posměšků. Před vším zlým. Proč mi to děláš? Proč si se mnou tak hraješ? Prsty mu zaťala do kabátu, ne příliš silně, aby mu ho rozdrásala, ale dostatečně na to, aby cítil intenzitu, s níž mu v duchu odpouštěla, bázlivá a ztracená - přesto v bezpečí. Proč k tobě něco cítím? "Protože se bojím...," přizná tiše. "Bojím se, že se rozplyne jako ty..."

Musel uznat, že jen těžko mohl zapomenout na to jak mu ostny zaryla hluboko do masa na jeho noze, nehledě na to, že ještě stále mu sem tam v noze cukne bolestí když přistává, protože si ještě nezvykl, že musí nechat trochu volnosti a snad trochu brzdit křídly (nebo spíš víc brzdit křídly). Byl zvyklý na zem z určité výšky spíš už jen dopadnout, než jako správný ptáček jarabáček dosedat něžně a lehce s určitou grácií. není žádná panička co by potřebovala působit něžně, on si zakládal na svém vzhledu jen snad co se týče věčného rozcuchu a rudého kabátu, kterého se nehodlal vzdát, ani kdyby se na světě znovu hodlala vypuknout válka a musel by si sehnat uniformu. Raději by uprostřed boje svítil jako rudá svíce mezi bílým voskem, než by se ho vzdal. Stejně tak jako tohle všechno v sobě udržoval, jen těžko mohl dostat z hlavy tu její pravou podobu, její podstatu a to její věčné fňukání. "Zapomenout? Jak bych mohl." Ačkoli jsem to zkoušel na tebe se rozhodně zapomenout nedá, zrůdičko. nemohl ji říct nic z toho co skutečně měl v hlavě, stouplo by ji to do hlavy, snad by se chovala divně. Neměl rád, když se dívky chovaly jako smyslů zbavené, líbilo se mu, když se na něj zlobily a on mohl překvapit. Ale i tahle věc byla s jeho zrůdičkou jiná. Všechno s ní bylo jiné a jeho to dohánělo k šílenství To jak na něj používala slova, jakým tónem na něj mluvila, jak se jej snažila odehnat, naprosto rozčílit tím jejím fňukáním. To jak neustále vyzdvihovala jen to špatné co na sobě viděla, přesto, že on nic takového neviděl. Ona byla ta slepá, ale možná i on slepě přehlížel některé věci i když je viděl zřetelně s každým jejich detailem. Hloupá, tak hloupá. Jak můžeš něco takového říkat. Nejsi taková chudinka, jak si myslíš. Nehodlal to uznat, ani jedno ze slov, které na něj chrlila, aniž by mu dovolila vstoupit do jejího monologu. Až když domluvila, když jej dorazila tou poslední větou. Já a stejný jako ostatní? Vážně, Rhiziëlle? zamračil se. Věděl, že to nevidí, že nevidí jak jej její slova rozhněvala. "Nejsem stejný jako ostatní, to by jsi měla vědět." odfrkl si. Nahlas a zřetelně dával najevo, že je rozčílený jejími slovy. "Mě jsou všechny ostatní víly ukradené, i kdyby měly třeba na hlavě korunu. Podceňuješ sama sebe a svádíš to na mě. Neurážím tě já, ale tvoje vlastní hlava a mysl." procedil mezi zuby. Ano oslovoval ji stvůřičko, ale jen proto, že se mu líbila. Byla krásná a řekl jí, že je krásná. Už tehdy ve skalách. Tam nahoře, řekl jí že je krásná a ona to popřela, stejně jako to popírá doposud. Je jen její vina, že jeho vlastní slova překrucuje. Zatím co on v ní viděl vílu, která mu pila krev a zarývala se hluboko pod kůži, když napadala jeho myšlenky pokaždé, když měl potkat někoho jiného i když putoval sám. Mohli by uspořádat soutěž, klání, kdo z nich je větší hlupák a paradoxně by vyhrál on, protože se nechává ovládat utkvělou myšlenkou na ni a na její hloupé a zlé myšlenky o méněcennosti. Kdyby jsi věděla jak často mi kradeš myšlenky, nikdy by jsi nic takového neřekla, stvůřičko.

"Samozřejmě, že se usmívám." Protože nejsem jediný, kdo myslel na toho druhého. opět si většinu informace nechal pro sebe. Ačkoli byl rozčílený, tato informace jej donutila se usmát, i když ona byla stále vzteky bez sebe. Alespoň podle něj. Neustále se rozčilovala a když mu ukázala záda jen sklopil pohled a vydechl. Věděl, že by měl odejít, přestat se zajímat o někoho jako je ona, ublíží jí a byl si toho vědom. Nikdy víc mu nevadila představa ublížit ženě svým odchodem více, než když nad tím přemýšlel u ní. Zadíval se na její záda a ptal se sám sebe proč? Nutkání zůstat bylo silné, ale odejít? Možná bych tě skutečně měl nechat jít.. Jenže ona začala na novo. Opět mu vmetla do tváře jeho vlastní slova a jej rozčilovalo jak se litovala, nazývala se ničím, porovnávala se s jinými vílami a nutila jej hledat v hlavě slova chvály. Nesnášel jedince co to dělali, hledali lítost celého světa a když ji dostali cítili se jako boží umučení. Chyběla ji jen trnová koruna a přízeň všech bohů, aby byla dokonalé ztělesnění chudinky, co ji celý svět jen týrá. "Kdyby jsi pro mě nebyla dost dobra, myslíš si, že bych se obtěžoval zastavit?" odmlčel se. Jeho hlas zněl hluboce, kdyby se mohla podívat do jeho očí, věděla by, že jsou tmavší, než kdykoli předtím. Stiskl čelist k sobě tak pevně, že by mohl skřípat zubama jako ten nejrezavější pant u starých dveří. "Že bych tě nechal odejít, jen tak?" pokračoval ve větě. Tím, že ji nechal odejít, aniž by se jí dotkl jinak, než jak by se jí to líbilo. Mohl si vzít o tolik víc a už nikdy se neukázat, ale neudělal to. Místo toho tu stál a dohadoval se s ní o tom zda je jen její představa, nebo snad skutečnost. "Pak tedy řekni, že mě nenávidíš." Protože i nenávist, je jistý druh lásky drahá Rhiziëlle. "Řekni to a půjdu dál." neřekl kam. Neřekl, že si najde jinou ačkoli by to skutečně byl schopný udělat. Věděl co by ho přimělo nyní odejít, stačilo by, aby řekla jméno jiného muže, aby zdůraznila, že někoho má a snad by se na ni už nikdy nepodíval stejně jako nyní.

Přesto pak došel až k ní a políbil ji. Vášnivě a plný potřeby to udělat, i přes jejich hádku. Polibek plný rozhořčení a hněvu nebyl vůbec něžný a nezáleželo mu na tom, když se pak bránila. Vtáhl ji do stínu sloupů a přitiskl blíž ke svému tělu, aby ji skryl ve svém objetí. Dlouho nedělal něco tak obyčejného jen proto, že chtěl. Obvykle musel, obvykle to udělala dívka a on ji odstrkoval, ale nyní? Nyní to byl on kdo ji tiskl k sobě v pevném a přesto něžném obětí. Kdo si opíral hlavu o její hlavu a přivíral oči ve spokojenosti, protože věděl že může. Že jej nevidí a nemůže odhalit nic z toho co mu provedla. To je to nejlepší - nemůže vidět co k ní cítí a pokud ji to neřekne, nikdy se to nedozví. A on ji to nikdy neřekne. "Přestaň mě nazývat představou, nebo tě rychle postavím nohama zase pevně na zem." výhružka, pronesená klidným hlasem. Měla by toho nechat. Jinak je skutečně schopen dát jí důvod k tomu, aby nikdy nemohla říct, že je pouze představou. Je schopen udělat ji něco co jí bude neustále připomínat to, že je skutečný. Začala koktat a on se sám pro sebe ušklíbl. Ty už nikdy nebudeš sama, stvůřičko, to by sis měla uvědomit. Jakmile zmínila slovo příště. Zúžil oči. Pamatovala si to. Jeho slib, tehdy ho nebral zase tak vážně, jakoby jej mohl brát nyní, přitiskl ji blíž k sobě. "Tak mlč už.. nebo řekni něco jiného."  rukou ji podpíral hlavu a brzy ji nevědomky šimral prsty ve vlasech, aby myslela na něco jiného. Konečně jej objala a on se neubránil tichému výdechu. Možná úleva? Ale také možná jen přebytečný vzduch v plicích. "Jenže já se nemůžu rozplynout. Pokud sis ještě nevšimla, rozhodně neobjímáš vzduch." A měla by sis vážit toho, že skutečně objímáš mě a ne vzduch. Nemám objetí rád.