Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Palis

5 posters
Goto down
Rhiziëlle
Rhiziëlle
Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 02. 04. 20
Age : 19
Location : Cyra

Palis      - Stránka 3 Empty Re: Palis

5/5/2020, 15:34
"Ty se mi opravdu jenom zdáš!" Frustrovaný výkřik zachycoval vnitřní boj s emocemi, naznačený rozhozením rukou do vzduchu, aby celý výjev mimoděk zdramatizovala. Štval ji svým chováním, svými slovy, která z části hladila po duši, ale v další jí uvalila facku, div nechytla druhou o zem. Nazýval ji stvůřičkou a přitom si protiřečil s komplimenty, které beztak nepatřily jí ale jiné víle. Víle, za kterou přiletěl. Za jinou než byla ona. Netušíc, jak se má vlastně cítit, ho od sebe odháněla, odstrkovala jej všemi dostupnými prostředky, protože představa, že by se mu líbila byla stejně absurdní jako vyléčení její doživotní slepoty. Nemohla se mu líbit, nikdy se nikomu nelíbila, i když měla srdce ze zlata a pro všechny by se rozkrájela. I pro něj, Rhiz? Škubla ramenem, raději zvolila neverbální gesto než otevřené přiznání, že kdyby se mu něco stalo, neváhala by ani na minutu. "To máš pravdu," odsekne, udržujíc si vztek jako svého osobního strážce, ne a ne se ho pustit, protože jí bránil, aby se za ním rozeběhla s touhou ukrýt se v jeho náručí. Přesvědčit se, že tam skutečně stojí a nejedná se pouze o její výmysl. O sen. "Jsi totiž arogantní, sebestředný, samolibý... pták!" Mohla použít označení pro holuba, dupnout si jako minule, ale takto mohl představovat stejně dobře slepici jako páva. S mozečkem menším než je fazole. Nechala se unést vlastním pocitem viny, sebelítostí, ale Seawellovi se dařilo její vztek na sebe kočírovat přesně opačným směrem - na něj. Protože jednodušší bylo zlobit se na někoho, koho měla ráda, než se zlobit na sebe. Sebe nesnášela proto, kým byla. Čím se stala. Kdyby v tom pokračovala dál, musela by skočit z mostu, z nejvyšší věže nebo se utopit v jezeře. "Moje vlastní hlava mě možná nazývá hloupou a méněcennou, ale to ty používáš to příšerné označení pro mou existenci. Tvůj odporný druh výsměchu, který mě ničí a jen mi tím dokazuješ, jak málo pro tebe znamenám, když ti nestojím ani za oslovení jménem. Mým skutečným jménem, které zní Rhiziëlle. Jménem, které mi dala matka. A ty mě o něj připravuješ každou minutu." Její vztek vybouchl, změnil se na cosi jiného. I její hlas, který před chvilkou zněl rozhořčeně, se zlomil a zbyla jen bolest. Bolest zařezávající se od žil, do tepen, do srdce. Do každé části těla. Nikdy předtím neměla potřebu před ním hovořit o své minulosti, vlastně se o ní nebavila s nikým až na kněžku, která věděla, co je Rhiz zač - ostatně právě ona ji našla zbídačenou, takřka na umření. Starala se o ni, chránila ji, dala ji práci a možnost vyspět. Vzpomínky plné bolesti uzavírala v sobě, nikomu se nesvěřila. Ale Seawell? Ryl do ní, provokoval a nutil ji se proti své vůli otevírat, vpálit mu do toho samolibého obličeje všechno. "Obíráš mě o vše, co mi ještě zbylo, Seawelle. Protože mé jméno a můj život je to jediné, co mi zůstalo, ale ty mě o to připravuješ." Hlas rezonoval bolestí, ale Rhiz neplakala - ještě ne. Bolelo to, prsty zatínala v drobné pěstičky, nehty si zarývala do měkké pokožky dlaní, ale slzy nepřicházely. Jen dlouhodobě potlačená frustrace z neštěstí, které jí provázelo na každém kroku. "Nevím, jestli jsi skutečný nebo jen má představa... Ale bolí to... pokaždé to tak bolí...," šeptne zničeně s hlavou skloněnou, zase se stahovala do své pomyslné ulity, kde se mohla cítit v bezpečí. Kam se nemohl prodrat ani prstem, natož celou pěstí, aby ji vytáhl na sluneční světlo. Víš vůbec, že mám radši měsíc než slunce? Nevěděl, určitě to nevěděl, protože mu to nikdy neřekla. Neznal ji... jen ji soudil za to, jak vypadala. Zrůdička.

Vztek i sebelítost postupně odplouvaly, unášel je klid, který náhle vyvstal. Srdce, před chvílí ještě zrychleně bijící, se postupně vracelo do původního tempa a Rhiz vydechla přebytečný vzduch. "Kdyby jsi pro mě nebyla dost dobrá..." Zarazil ji. Jak snadné to vůbec bylo sebrat jí vzduch z plic? Zastavit její krok? Pohyb? Její myšlenky? Pro něj až příliš. [b]"... myslíš si, že bych se obtěžoval zastavit?"[/b] Pěstičky povolily. Přišel jsi... kvůli mně? Nevěřila, nedůvěřovala. Mohl jí lhát, mást ji slovy, klamat. Bylo by mu to podobné. Ne, nebylo... nikdy mi nelhal. Ať už byl sebevíc příšerný společník, nikdy jí nelhal. Byl drzý, panovačný a nehorázně arogantní, ale nikdy... nikdy jí nepodal falešnou informaci. "Že bych tě nechal odejít, jen tak?" Vzpomínala si. Na tu chvíli, kdy leželi na skále. Ona přikrytá jeho tělem a křídly, on ji líbal na krku, dlaní putoval po ňadrech, odkrýval je svým očím, aby i na ně mohl vtisknout polibky. Žhavé, rozpalující, že i teď, po takové době je cítila na kůži. Pálily jako cejch, značka, kterou si ji přivlastňoval. Mohl si vzít, co chtěl, po čem jeho tělo bažilo, ale neudělal to. Počkal, dal jí čas. Nechal jí možnost odejít. Zapomněla na tak něžné gesto, gentlemanské, s jeho chováním až absurdní. A přesto jí právě tohle nejvíc lichotilo, ačkoliv nemuselo. Mohla by svádět jeho neochotu pokračovat na svůj vzhled, na svou zrůdnost, ale jeho hlas mluvil za vše. "Vrátil ses... kvůli mě?" Stále tomu nedokázala uvěřit, jak by také mohla? Nikdo podobný krok neudělal, žádný muž před ním se nerozpakoval, aby se zachoval jako Seawell. Pro Rhiz bylo tuto novinku těžké přijmout. "Vrátil ses... pro mě..." Ta myšlenka, hloupoučká představa jí vyčarovala šťastný úsměv na rtech, ale otočená k němu zády mu ho neukazovala - byl její, její malá radost. "Pak tedy řekni, že mě nenávidíš." Hrklo v ní. Proč by něco podobného po ní chtěl? Proč? Protože tak ho od sebe odeženeš, Rhiz. Protože tak zůstaneš navěky sama. Nechtěla zůstat sama, odmítala to. Ne teď, když našla pocit štěstí. Já ale nechci... nechci zůstat sama... "Nemůžu... Ty víš, že nemůžu...," hlesla otáčejíc tvář přes rameno. Protože to, co k němu cítila, nebyla nenávist. I když se s ním hádala prakticky do krve, obviňovala ho a utápěla se v nostalgické bolesti, nebyla to nenávist. Nechci, aby jsi šel dál... Zavrtěla hlavou. Tolik to bolelo si přiznat city, které k němu začala chovat. Chci, abys přišel blíž... "J-já tě..." Proč to bylo tak těžké? Proč to nešlo tak snadno, jak si představovala? Jsou to jen slova. Jen slova. "J-já..." Sklonila hlavu, vička pod obvazem pevně tiskla k sobě. "... já tě mám ráda," zašeptá tak tiše, že by to běžné lidské ucho nezaslechlo. Ale prostředí chrámu rozneslo její slova v ozvěně do každého kouta a tak nebylo možné, aby Seawell neslyšel, co mu právě sdělila. Nesnášela ho a zároveň se ho neuměla vzdát. Mučil ji a ona přesto toužila, aby jí zůstával nablízku. Hloupé... ale taková je láska.

Zabořila mu hlavu do hrudi, hledajíc teplo a bezpečí, které jí mohl poskytnout jedině on. Ve strachu, kdy se od ní odtáhne a dá jí věčné sbohem. Kdy zmizí a jí zbudou jen oči pro pláč. "Stojím nohama na zemi," zabrblá mu do hrudníku, očividně nechápajíc jeho metaforickou poznámku. A on zase nechápal, proč je dobře, kdyby byl představou. Mohla se k němu vracet den za dnem, usínat s jeho jménem na rtech a i když by se probouzela osamělá, vracel by se k ní, protože by byl pouze výmyslem její duše naplněné fantazií. "Nemůžeš být skutečný, protože bych nikomu nedovolila, aby... aby..." Co vlastně? "Aby se mě dotýkal jako ty," zašeptá s rozpaky šířícími se přes tváře, které už nyní doslova hořely horkem. Žádný muž se jí nikdy nedotkl, nepolíbil ji, ani se jí nepokoušel vysvléknout ze šatů. "Proto jsi má představa... Nic z tohohle nemůže být skutečné." A přesto její stud, její červenání a její rozpaky byly opravdové, hřály jí na tvářích, na krku i uších. Přesto všechno se třásla očekáváním a po zádech jí přebíhal mráz. "A přitom bych si nepřála nic víc než abys byl skutečný," přizná tiše. Ostatně byl snem, komu to prozradí? Nikomu, zůstane to jen v její hlavě. Nádech, zašimrání v žaludku, motýlí křídla se opět třepetala o břišní stěnu. Proč jí to dělal? Proč ji tak mučil? Mlčela a přesto ne na dlouho. Přesto všechno potřebovala něco, co jí mohl dát jedině on - polibek. Další polibek, při kterém se ho držela zoufale, prsty mu laskajíc krk, než zabloudila do rozčepýřených vlasů, přidržujíc si ho tak u sebe. Mám tě ráda... kdybys jen věděl, jak moc. Ale přesně to zůstane jejím tajemstvím. Mohl ji přinutit vydávat steny rozkoše, šeptat jeho jméno, ale tohle? Ne. Kdyby to věděl... Kdo ví, co by se poté stalo.
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Palis      - Stránka 3 Empty Re: Palis

5/5/2020, 18:36
Neměl zrovna v povaze být takto slabý vůči ženě. Neměl důvod, aby něco takového podstupoval. Jen Nazare na něj křičela nesčetněkrát. Byla zoufala, nešťastná, že ji nikdy neřekl co k ní cítí a nikdy na ni neprojevil takový zájem jako jevili jiní na své přítelkyně. Stejně jako se vyhýbal pochvalám se nakonec začal vyhýbat i jí a nakonec prostě odešel aniž by řekl jediné slovo. Snad kdyby se vrátil padla by mu opět kolem krku, ale proč by to dělal, hlavu ji pomotal slušně a v posteli si tehdy také užil, jeho cíle se zřejmě trochu posunuly. Měnil dívky dlouhé roky. Tak proč? Proč mu teď zoufalství v hlase jeho malé stvůřičky tolik drásalo jeho dávno zapomenutou duši. Polkl a nechal aby mi stěny haly dál obracely její slova kolem hlavy, vzdalovaly mu je a zase přibližovaly. Sklonil hlavu v němém souhlasu. Nemohl ji vyvracet kým byl ani nechtěl, na jeho tváři byl samolibý úsměv, protože jej popsala správně. Je takový a nestydí se za to, bohužel stejně jako ona si myslí, že všichni musí vidět jen jednu její tvář, stejné to bylo i u něj. Nevyvracel nikdy nikomu kým doopravdy je, ačkoli byl nerad "odhalen". Přesto v sobě skrýval něco, co nikdy nehodlal nikomu ukázat, natož dát. "Rhiziëlle.." oslovil ji jménem, vyklouzlo mu to ze rtů tak jemně, že sám sebe překvapil. Zamračil se sám nad svou reakcí na její slova a našpulil rty, aby jimi potom jen tak zahýbal ze strany na stranu jak sám nad sebou přemýšlel, co chce říct. Vysvětlovat proč si vybral zrovna přezdívku, jakou si vybral. Kdyby měl o něco méně rád své uši asi by i zaskřípal zubama, ale rozhodl se to vynechat. Sjel ji pohledem, provinilost by jste u něj hledali jen marně, necítil se provinile, ani ublíženě. Uvědomoval si jak jej vidí a jak vidí jeho slova, ale ona byla ta co jej nepochopila, protože cokoli co popsala rozhodně nezapadalo do toho co skutečně tím vyjadřoval. Je krásná, nemůže mu to brát za zlé, když má svůj způsob jak to dávat najevo. Stojí ho to mnoho přemáhání, mnoho sil, aby něco takového vůbec vypustil z úst. Zvedl pohled k ní a sám sobě v duchu nadával, že to bude jednou jedinkrát co tato slova kdy vysloví a nikdy více je z jeho úst neuslyší. "Omlouvám se, Rhiziëlle." Stvůřičko překrásná. Jeho hlas se nelámal jakoby tomu u omluv bylo zvykem, ale bylo poznat na jeho tónu, že to myslí vážně, tak vážně jak to jen myslet může. Někdo jako on se neomlouvá, každý den a dokonce je to spíš otázka desetiletí, kdy jeho ústa opustila poslední omluva. Dělala s ním neskutečné věci a to ani neměla nic čím by ho ovládat mohla, žádné jeho ošklivé tajemství, žádnou jeho specifickou věc, díky které by jej mohla nutit k činům. Jen na něj křičela a řekla mu část své historie, trpící chudinky. Stále to stěžování nesnášel, pořád jej iritovala, jenže jeho pochopení vůči ní stoupalo závratnou rychlostí. Tam, kam se sám dostat nechtěl.

Dal ji najevo, že není jen tak někdo, že pro něj není jen tak někdo. Kdyby byla, nespatřila by ho dřív, než po dalších letech, po měsících a ne po několika týdnech. Netáhlo by jej to za ní jako vlka za vůní čerstvého masa, jako včelu k pampelišce. Nemohl souhlasit, že by se vrátil jen kvůli ní, nebo pro ni. Šel do Palisu proto, že byl náhodou blízko, potom co kvůli ní šel dlouhou dobu přes les pěšky, poté co šel pěšky i přes nížiny, kde trpěl mořskou nemocí, aby na ni zapomněl. Dostal ji ze své hlavy, vypudil ji odtamtud. Chtěl aby zmizela, její pohyby, její slova, její jemná a světlá pokožka. Nechtěl ji tam a přesto se tam vracela. S jizvou v obličeji, s vlasy jemnými jako hedvábí a.. Stvůřičko, vidíš kam jsi mě dostala? Jak daleko? Neřeknu ti kam a proč, ale pocítíš, že se mě nikdy nezbavíš. Sklonil hlavu v němém souhlasu. Neřekl však nahlas ani slovo, dokud ji nevyzval, aby řekla jak jej nenávidí. Byl jen její představa, mohl by odejít aniž by to její duši trápilo a on mohl  jít léčit svou duši někam jinam, snad jiná plná ňadra by jej dostala zpět na tu správnou planetu, na správnou zemi. Daleko od ní, zpět k jeho čistým myšlenkám. I když by to nebylo lehké, zapomněl bych. Jenže informace jaká se dostala k jeho uším jej donutila změnit postoj, jakoby proti němu vyběhlo stádo volů v tu nejméně očekávanou chvíli, slova do něj udeřila svou nevídanou silou, napnul se celou halou se roznesla dutá rána, jak po vyslovení jejich slov napnul křídla a vší silou se s nimi uhodil do dveří za sebou. Dveře se ještě klepaly v pantech, když z jeho úst vyšlo tiché zasyčení, neboť v první chvíli měl pocit, že si minimálně jedno z křídel zlomil, zkontroloval to jejich zahýbáním, ale jediné čeho se dopáral, byla snad naraženina, která teď sužovala jeho křídla bolestí. Tomu říkám klidná reakce na vyznání lásky. Rozhodně nemohl její city opětovat tak snadno a kdesi hluboko v krku zarazil oslovení 'stvůřičko' a přihlouplý úcul, který by se mohl usadit na jeho tváři. Místo toho semkl rty pevně k sobě. "Rhiziëlle..." nechtěl ji ranit, ale nechtěl ji odhalit ani kousek z jeho citů, které mohli celou jeho reakci způsobit. Ačkoli větu dávno začal a musel ji nějak dokončit. "Asi jsem trochu narazil dveře." Není to nejlepší výmluva, ale měla by se počítat, což o to, že jsi mohl třeba použít svá křídla, stejně tě budou bolet ještě zítra.. příště by to chtělo menší sílu do té rány.

"To byla metafora, ještěrko." poplácal ji zlehka po hlavě jako nějaké dítě, co si právě spletlo jablko s hruškou. Její popírání jeho skutečnosti jej začínalo pomalu, ale jistě nervovat a přivádět k myšlenkám, na které by byl hrdý kdejaký skutečný bastard. Mohl by ji udělat dítě a už nikdy by nemohla říct, že není skutečný, bylo by to to nejlehčí a nejprimitivnější řešení, ale na druhou stranu - představa, že by byl otcem, nějakého malého parchanta? Ne to nehrozilo už vůbec. Nesnesl by ten neustálý křik a otázky, tedy za předpokladu, že by zůstal někde poblíž a neskončil někde s jinou ženou. "Kolikrát ti musím opakovat, že skutečný jsem.. jsi vážně tak hloupá, že nepoznáš živou bytost?" zúžil oči a čapl ji za ruku, aby si ji přiložil na hruď, aby jasně mohla cítit jeho bijící srdce. Větší a hmotnější důkaz ji dát nemohl a ještě k tomu sám sebe znovu uvedl do nepříčetného stavu myšlenek na slova, která mu řekla před chvílí. Nemůžu uvěřit, že jsem kvůli tak obyčejným slovoům málem vyhodil křídly dveře. Nemohl ji další polibek odepřít, jí ani sobě a snad i proto se sklonil a dal jí oč žádala. Kam mě ještě dostaneš Rhiziëlle? Také tě mám rád, možná víc než sám dokážu určit - jestli ze mě někdy tohle přiznání dostaneš.. Odtáhl se od ní a natáhl ruce za hlavu, kde chytil koženou šňůrku na které visel jeho přívěsek. Ten co dostal od matky a sundal si ho z krku, načež ho beze slov dal na krk jeho malé stvůřičce. Vzal přívěsek do ruky a přejel po něm palcem. "Nenech se zmást, až ti někdo řekne, že je na něm vyryté mé jméno a jméno dívky, druhé jméno je mé sestry. Opovaž se ho ztratit, Rhiziëlle." Je to jediné co mi po matce zbylo a připomínalo mi to sestru, ale ty potřebuješ důkaz že jsem skutečný. A důkaz, že někomu patříš, aby na tebe nikdo nesahal. obyčejný přívěsek, který pro něj měl příliš velkou hodnotu se teď houpal na jejím krku a jemu kvůli ní ještě stále brněla křídla od bolesti.
Rhiziëlle
Rhiziëlle
Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 02. 04. 20
Age : 19
Location : Cyra

Palis      - Stránka 3 Empty Re: Palis

5/5/2020, 22:55
"Omlouvám se, Rhiziëlle." Tři slova, nic víc nebylo potřeba. Tři slova přinášející úlevu, až jí ramena klesla uvolněním napětí a ze rtů splynul osvobozující výdech. Nepotřebovala omluvu, hledala pochopení. Kdyby jen tušil, co se jí stalo, proč je tak znetvořená, že se jí i její vlastní rod vyhýbal a obcházel ji velkým obloukem, byla by o tolik šťastnější. Kdyby věděl, proč se bojí lidí a proč jim nedůvěřuje. Kdyby... Zase to hloupé slovo, ten jeden slovní obrat, jímž začínají veškerá přání vyslovovaná k nebi, ke hvězdám zářícím na Palisem. Kdyby... Kdyby tak mohla vrátit čas a nepustit se hrubě do něj. Nekřičet a ukázat mu, co všechno jí trápilo po krátký život. Kdyby... Kdybych nebyla tak hloupá a zahleděná sama do sebe, do své lítosti... mohlo by to dopadnout jinak? S touto myšlenkou si zlehka skousla spodní ret, smutná z volby, kterou před malou chvílí učinila - vyčíst mu vše, každý krok, každý pohyb, chování... všechno. "Líbí se mi... jak mé jméno zní, když ho vyslovuješ," zašeptá s úsměvem, byť ukrytým pro své vlastní potřeby. Stále k němu stála otočená zády s hlavou skloněnou, pohrávajíc si s prsty, které šmodrchala do sebe v touze se uklidnit a pro jednou se zachovat vyspěle. "Pokaždé, když ho vyslovíš... rozbuší sem i srdce jako nikdy předtím." Připomínalo to romanci z knih, veršované vyznání, které ani nebylo veršem. "A neutahuj si ze mě, že se může jednat o arytmii," dodá s náznakem nesouhlasu v hlase, když už se mu takto otevřela, otáčejíc se jeho směrem. Ten hlupák byl schopný zkazit společný moment vzájemné náklonnosti - alespoň doufala, že i pro Seawella to něco znamená. "Také se omlouvám, Sea... Neměla jsem... Být tak protivná. Já jen..." Povzdech, tichý a vyčítavý vůči ní, vůči všemu, čím si musela projít, aby vůbec žila. "Vím, že nevypadám jako jiné dívky. Jako ostatní víly nebo lidské ženy. Ani jako běžná Kamachya." Prstem si při té příležitosti přejela po nose, dotekem vyhledávaje rýhu táhnoucí se přes polovinu tváře. Památku na den, kdy přišla o všechno, co znala. O matku, prakticky i o svůj život. O jistotu. "Ale proto, co jsem zažila s lidmi... se bojím v tomto ohledu důvěřovat. Říkali mi, že jsem ošklivá... odporná... příšera... zrůda..." Proto ji tolik zasáhlo každé označení, které pro ni Seawell přichystal. Každá stvůřička nebo zrůdička ji bodala do srdce jako tupý kámen. "Kvůli tomu, jaká jsem byla, jak jsem vypadala... se mě... se..." Nemohla to doříct, nešlo to. Tolik jí bolela představa, že by stačil jeden úder a její život by vyprchal. Zmizela by z povrchu zemského jako pára nad hrncem. Tak málo... "Nemohl jsi to vědět..." A já naivně doufala, že to pochopíš, stiskne víčka pod obvazem pevně k sobě, ale než stačila pokračovat, raději zvolila metodu úniku. Zahodit vše za hlavu, povznést se nad to a žít dál. Nechci být pro tebe zrůdičkou, když ty jsi pro mě andělem, Sea.

Vzduch se rozvířil ještě dřív než zazněla rána tak odporná, až Rhiz nadskočila leknutím. Srdce vynechalo úder a víla na malý okamžik zapomněla, jak se vlastně dýchá. "Sea?" Odešel snad? Zanechal ji zde v tichu a temnotě? Ve společnosti zavřených dveří s jejím vlastním stínem jakožto společníkem? V hlase zazněl strach, obava i naivní touha nevěřit, že by jí jen tak opustil. Ne teď, ne když mu řekla, co jí tížilo na srdci. Poprvé v jeho přítomnosti použila magii, aby impulzy osvětlila místnost slepým očím, hledaje ho mezi sloupovím chrámu. "Rhiziëlle..." Ozval se a jí na rty vyskočil šťastný úsměv. I srdce začalo znovu tlouct o něco málo rychleji a Rhiz se culila štěstím pro sebe. Neodešel jsi, vydechla úlevou, užívaje si klid, který nastal po jejich hádce. Hlas rozumu utichl a víla konečně měla myšlenky jen sama pro sebe. "Och," ze rtů jí unikla starostlivé vydechnutí, při němž učinila krok vpřed, avšak dosti nejistě, kam až se bude moct přiblížit. Neodežene ji od sebe? Neotočí se k ní zády? Bude se tvářit, že její pomoc nepotřebuje? "Bolí to moc? Potřebuješ ošetřit?" Znalosti ohledně křídel měla mizerné, ale s trochou navádění by byla schopna mu ho snad i zafixovat nebo ulevit od bolesti pomocí studených bylinkových obkladů. Ale pořád by mu mohla alespoň trochu pomoci, když už nic jiného. Beztak to byla její chyba - pokaždé to byla její chyba, na to si už stihla zvyknout. Klasicky se nezajímala o dveře ale o jeho zdraví. Hlupačko, beztak zmizí. Zavrtěla hlavou, nemohlo to být tak snadné. "Můžu... se zkusit o tebe postarat," zarazí se, když mu prozradí jednu z možností. Mohla by ho odvést do svého pokoje. Mohla by se pokusit pečovat o jeho zraněné křídlo. Mohla by... se ho dotýkat. Zčervenala při té myšlence, vzbuzujíc k sobě hlubokou nedůvěru. Ano, mohla by dělat všechno z toho, ale kam by to vedlo? K jeho hlavě mezi tvými stehny, k hlasitým prosbám, až ti bude držet ruce vysoko nad hlavou a přivádět tě do rozpaků hříšnými slůvky šeptanými ti do ucha... Tvé jméno opakované s touhou, aby ses znovu a znovu červenala, Rhiz. Nakolik se radovala, že byl hlásek pryč, nyní se vrátil plně vybaven arzenálem, před nímž se nedalo uniknout. Mohl tohle všechno udělat - mohl. Protože chtěl, protože se mu to líbilo. Protože by mu v tom nezabránila, jen podléhala slasti.

Pohnul její rukou, přikládaje si dlaň na své srdce. Na kůži okamžitě pocítila horkost těla vystupující přes látku košile, ale přesto jí tenhle jediný prostý dotek na okamžik vzal dech. Tlouklo stejně jako to její, hlasitě a rázně, i když její víc skotačilo a neposedně tančilo samým štěstím. "Takže... i to tehdy... na skále... ty polibky... doteky..." Ty zvuky blaha, které z ní vytáhl? To všechno byla... skutečnost? Zrudla až po špičky uší, tak moc se za své jednání na skále styděla. Za každý dotek, hladový polibek i to, co mu byla ochotna dovolit. "Dotýkal ses mě!" Šeptne vyděšeně, kdo ví jestli víc ze sebe nebo z něj. Rudla i ke kořínkům vlasů a nechtěla si ani trochu připustit, jak jí z tváří muselo sálat teplo. "A málem jsi... víš co!" Zlobila se, ale nejvíc na sebe, že ho nechala dostat se tak daleko. "Ještě jsem s žádným mužem neměla nic... intimního a tys... ty sis to všechno vzal. Zloději," sykne přidrzle, očividně rozpolcená tím, co si myslet. Nevzal si všechno ale několik jejích poprvé ano - polibek, dotek, dokonce ji viděl i nahou! A nejhorší na tom všem bylo, že se jí to líbilo a když si uvědomovala, jakou v ní probouzel vášeň a touhu, přála si poznat to znovu. Nechat se unášet na vlnách tužeb, opět se ho dotýkat, laskat mu kůži, vískat se mu ve vlasech. Než ale cokoliv stihla říct, něco se jí zachytilo ve vlasech a malá víla ucítila dotek jakési šňůrky kolem uší, tváří a nakonec i krku, než jí něco těžkého dopadlo do dekoltu kousek nad měkké vyvýšeniny ňader. Kovový medailon, studený a horký zároveň od jeho doteku. Dárek... památka? Zmateně pohlédla jeho směrem. Co to mělo znamenat? Měla mu ho snad uschovat, až se pro něj vrátí? Nebo to byl důkaz... čeho vlastně? Citů? "Neztratím," přislíbí. Ne, bude ho opatrovat jako... oko v hlavě by asi nebyla nejlepší poznámka. Jako největší cennost? Jako city k tobě, Sea. "Jak... jak se jmenuje tvá sestra?" Předtím se o ní nezmínil a jméno vyryté na medailonku by asi nebyla schopna rozeznat. "Dobře... už věřím, že jsi skutečný," připustí, byť stále ještě s drobným zaváháním odrážejícím se v hlase. Stále však v sobě dusila otázku, na kterou by ráda znala odpověď. "Sea... Když jsme minule... byli na té skále... Když jsi se mě... dotýkal..." Lezlo to z ní jak z chlupaté deky, ale na tyto věci nebyla zvyklá a tak se stále bránila je vyslovit nahlas. "... Stále... Stále po tom toužíš? Dotýkat se mě? Jako... tehdy?" Obávala se toho, co jí řekne. Přijde výsměch? Nebo se jen ušklíbne a řekne, že to bylo chvilkové povyražení? Nebo jí bude chtít zkoumat znovu? Dotýkat se jí, hladit ji... svlékat ji? "Jen... jen mě to zajímá... Nic víc." Hloupost, bylo za tím něco víc, ale nechtěla si to připustit.
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Palis      - Stránka 3 Empty Re: Palis

6/5/2020, 13:30
Neměl rád omluvy, nikdy jimi zrovna nerozhazoval, snad by dřív skočil se svázanými křídly z útesu, než by se omluvil bez dostačujícího důvodu - a že pro něj bylo málo dostačujících důvodů k omluvám už opravdu dlouho. Naposledy snad.. možná jeho sestře? Když jej držela za ucho jako malého kluka potom, co se poprvé vyspal s Nazare? Ne, tehdy zamumlal něco na svou obranu, proč se omlouvat nemusel. Takže to je ještě dál? Den kdy zastřelil otce? Muže ke kterému roky vzhlížel, omluva sklouzla z jeho rtů stejně lehce, jako povolil tětivu luku a vystřelil šíp. Ano. Tehdy to bylo naposledy a sám si nebyl jist komu se omlouval, jestli otci, nebo sestře, že trpěla, zatím co on byl v bezpečí. Nehodlal se s tím smířit a v jeho obličeji se mihl opět záchvěv hněvu, který jej na moment nechal zapomenout na to kde a s kým se nachází. Teprve její hlas, její něžný a slabý hlas jej vrátil opět do místnosti s ozvěnou a vysokými sloupy, zamrkal, aby se ujistil, že skutečně vidí správnou místnost. Tvé jméno, stvůřičko - ani nevíš jak snadno se vryje do paměti. ačkoli nahlas už ji tak nenazval v jeho myšlenkách už bude pravděpodobně napořád, jeho malá stvůřička, rozkošná a ufňukaná stvůřička, co mu pije krev jako správný upír. Nikdy si nemyslel, že bude tak snadné podlehnout něčemu tak obyčejnému jako jméno, slovo, hlas a přesto to dokázal. "Jak bych mohl takovou poznámku mít.." zatvářil se naoko uraženě. Vždyť on je nevinnost sama, nikdy by si nedovolil zlehčovat její pocity - tedy ne pokud by to stihla říct dříve než on, což se stalo právě teď. Věčná škoda, že k sobě poutáš nepravého, má drahá Rhiziëlle. Znovu nakrčil nos jak se sám nad sebou zamyslel, dokázal to co vždycky, mátl dívce hlavu, aby se do něj zamilovala. Dělal to už mockrát, bylo to jednoduché, dala se pak ovládat, byla jako panenka, loutka - bylo snazší předstírat, že je rád, že za ním dívky dojdou objímají ho laskají. Jenže u téhle malé potvůrky všechno vzniklo omylem. Náhodou, nechtěně. Zcela náhodou tehdy na skalách sám propadal touze po jejích polibcích a horké kůži. Jakoby ho zbavila všech smyslů a pak se mu vkradla hluboko do myšlenek, aby na ni nemohl zapomenout. Hloupá, hloupá potvůrko - i když nejsem to nejlepší co můžeš mít, rozhodně budu první a poslední.. Nehodlal se ji vzdát, za žádnou cenu, nechtěl dát možnost od něj utíkat a kdyby to snad chtěla zkusit? Vždycky ji chytí a o to víc přitáhne blíž, stejně jako to ona udělala jemu, i když nevědomky. Když začne mluvit o lidech sklopí pohled. Kolik lidských žen? Kolik? Záleží na tom? Zaleží na tom kolik jich bylo před ní, když tu stojí ona? "Rhiziëlle, nejsem zrovna ten, kdo by minulost oceňoval." jeho hlas nezněl tak, že by to nechtěl slyšet, nebo snad že by neposlouchal. Nechtěl ji však dávat plané naděje, že ji pochopí. Neuměl projevovat lítost nad minulostí, přišlo mu to hloupé a zbytečné. Jen jako fňukání, i když to mohlo hodně bolet.

Když zmínila skálu usmál se. Potěšený jejími rozpaky. "Ano, všechny byly skutečné. Každý jeden, jediný.." Její další větou nebyl tak překvapen, jak by mohla čekat po takovém zjištění, naopak byl potěšený. Nadšený, kdyby mohl, dal by si oslavný tanec a možná by jako správný ptáček, zamával křídly, kdyby se do nich před chvílí nepraštil o ty příšerně tvrdé dveře. Naklonil hlavu tak, aby ji mohl šeptat do ucha a jeho hlas se tedy nerozléhal po celé vstupní hale. Tahle slova měla patřit jen jí a on ji to hodlal dát dost důrazně najevo. "Vrah, zloděj.. co budu příště, drahá Rhiziëlle?" zašeptal. Jeho dech ji musel šimrat na krku, pousmál se. Až něžně ji políbil na ucho, ušní lalůček sevřel mezi rty a opět jej pustil. Nikdy neměl v plánu se dělit o něco, co patřilo jen jemu. Neměl v povaze vzdávat se snadno a pokud minule došlo k něčemu jen skoro, proč by nemohl k něčemu dojít dnes? Nechovala se tak, že by se jí to nelíbilo, nebo snad, že by měla potřebu od něj utíkat, když ji laskal polibky na kůži, věděl, že se jí to líbilo, slyšel jak se ji to líbilo. Poté se však rozhodně dát ji na krk svůj přívěsek od matky. Neochotně a přesto s důvěrou, že jej ještěrka neztratí, protože jinak by se nestyděl ublížit jí - možná. Cennost, nejbližší jeho srdci i když vypadala obyčejně a ošunťele. Dárek od jeho matky, s jeho jménem a se jménem jeho sestry. Naposledy jej sevřel v ruce, než jej nechal padnout na její hrudník. "Jmenuje se Moira." jméno jeho sestra v něm vyvolalo vzpomínku na její usměvavou tvář, na štěstí ve tvářích. vydechl přebytečný vzduch z plic a poté na ni upřel trochu překvapený pohled. Nebyl si jist jestli slyšel správně její otázku, nejprve jen zamručel na souhlas, že si pamatuje. I když jsem se zapomenout snažil a to je co říct. "Dal jsme ti snad důvod, myslet si opak, Rhiziëlle?" pozvedne obočí i když ví, že to nemůže vidět. Otázka se mu zdála hloupá a nehodlal na ni odpovídat. Nepřišlo mu, že by jeho polibek, objetí nebo snad snaha udržet si ji blízko sebe bylo málo. Jaký větší důkaz potřebovala k tomu, že se jí stále chce dotýkat. Znovu se naklonil k jejímu uchu, aby mohl už podruhé zašeptat slova určená jen jí, i když by je mohl poslat po ozvěně do každého koutu místnosti. "Nemám jediný problém, políbit tě na každém centimetru každé z tvých jizev, aby jsi se už nikdy nemusela ptát na stejné hlouposti, Rhiziëlle."

Jeho křídla brněla ještě dlouho poté co se praštil do dveří a naneštěstí neměl jediný problém využít téhle své hloupé reakce ve svůj prospěch. "Vlastně ano, bolí a vypadá to na dlouhodobější péči." zašustil křídly s tichým zaskučením ve snaze znít skutečně ublíženě. Představa, že by se o něj mohla starat se mu líbila. Zvykl by si na to a pro jednou (snad i proto, že jeho dušička měla potřebu jí vynahradit ošklivé označení a tu jeho zlodějinu - které rozhodně nelitoval) Natáhl ruku aby ji chytil za boky a opět ji na moment přitáhl k sobě, když si opřel čelo o její rameno, díky čemuž se musel trochu nahrbit. "Opravdu moc to bolí, mohla by jsi tu péči urychlit? Jsem hrozně unavený, myslím že mě bolí hlava.. Asi omdlím." Ve skutečnosti sice unavený byl, ale rozhodně ne tolik, aby sebou plácl o zem jako nějaký hadr na podlahu, spíš ho zajímala její starost, snad trochu oddechu, doufaje v její posteli, kde už by si poradil po svém. Nebyl v přetvařování zrovna nejhorší,a e pravdou bylo, že kromě bolesti křídel trochu přehrával vlastní nemoc. Jako správný hypochondr samozřejmě.
Rhiziëlle
Rhiziëlle
Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 02. 04. 20
Age : 19
Location : Cyra

Palis      - Stránka 3 Empty Re: Palis

11/5/2020, 16:37
"A já se na minulost příliš upínám," dopoví za něj hlasem tichým, že se jen jako šepot odrážel od stěn do lehkých tónů ozvěny. Minulost pro ni byla citlivé téma, stále si ji nesla jako kříž na bedrech. Formovala ji, dalo by se říci, že z ní vychovala ustrašené slepé ptáče, které se orientuje jen podle znalostí - a ty její byly nedostatečné, chabé, nicotné. Byla ještě mladá, dokonce mladá i na Kamachyi, měla ještě dlouhý život před sebou za předpokladu, že k ní osud bude milostivý. Dokonce byla schopna porozumět tomu, proč se Seawellovi nelíbilo opakované zabředávání do minulosti, nostalgie a melancholie, kterou si ze vzpomínek odnášela, pocity viny a bolesti, stesk po dávno zesnulých. "Když jsem byla malá... mladší," opraví se rychle, kdyby ho náhodou napadlo si z ní utahovat, chytaje ji za slovíčka. S hlavou skloněnou, pohrávajíc si s prsty, kdy je neustále mnula o sebe, se rozhodla promluvit o hořkosti své minulosti. Kolik trápení si odnesla a proč se občas chovala tak dramaticky. "Matka se mnou utekla ze Sendanu, kde jsme žily. Jenže jsme se ztratily." Už si nedokázala vzpomenout, co bylo příčinou jejich útěku, sotva si vybavovala i něco předtím. Vzpomínky zůstávaly rozmazané do podivných barev, do fleků, u nichž nebyla schopna určit obrysy. Zavrtěla hlavou, vyhánějíc ty představy ze své hlavy, než se nadechla k pokračování. "Ocitly jsme se v lidské říši. V té... kde se k vílám chovají krutě a bezcitně." Správné jméno sice znala, ale nikdy se ho neodvážila vyslovit. Samo o sobě nepředstavovalo nic, ale pro Rhiz se jednalo o ztělesnění vlastních hrůz. "Pamatuji si, že mě matka ukryla do bezpečí a sama odešla... nevím, jestli hledat jídlo nebo odlákat lovce, kteří nás naháněli. Už se nevrátila," přizná tiše, ale slzy na prolévání nenacházela. Vztah s matkou se zdál otupený, zastřený a tak se jí povedlo postavit hráz, která ji chránila před bolestí ze ztráty. Zvláštní, jak někdy mysl pracuje, aby druhého zabezpečila, ochránila. "J-já... nevím, jestli uběhly dny nebo několik hodin... měla jsem hlad. Vydala jsem se ven a... potkala jsem děti. Lidské děti. Tehdy jsem ještě neuměla dlouho skrývat svou podobu a pro ně nebylo těžké určit, co jsem zač." Nemusela pokračovat, bylo více než jasné, co se stalo poté. Kolik si toho vytrpěla, když jí kruté bytosti na bázi uhlíku ublížily. "Zachránila mě až kněžka, která mě odvedla sem. Je to můj domov. Místo, které pro mě představuje bezpečí. A nový začátek," pousměje se sama pro sebe, tentokrát už o něco klidnější než před chvílí, kdy se jí hlas doslova lámal za každým slovem. "To je můj příběh. Myslela jsem... měl bys ho znát, i když pro tebe nebude představovat nic. Je to jen... nostalgie protkaná melancholií, ale... jsi první, komu jsem se svěřila." Snad to pro něj bude něco znamenat - to malé prvenství, byť v očích mnoha bezvýznamné. Pro Rhiz? Představovalo mnoho, mnohem víc než si dovedl představit. Jsi bláhová, Rhiz. Vysměje se ti do očí. A až ti bude chtít ukázat, o kolik je silnější, připomene ti tvoji slabost.

Šepotem laskal její kůži, chvěla se pod horkým dotekem dechu a viditelně zapomínala postup při dýchání. V jeho přítomnosti pokaždé ztrácela hlavu, měl to s ní lehké, tuze lehké, což se jí líbilo stejně jako se jí protivil. Za žádnou cenu se nedokázala rozhodnout, zda je to dobře nebo ne. Vyhrával nad ní se svými výhodami v podobě zraku, mohl vidět, jak se u toho tváří, jak se jí nach vléval do tváří a jak ztracená se pokaždé zdála. Ale Rhiz? Neměla nic z toho - jen sluch, prostřednictvím kterého se pokoušela zachytit všechno. Hmat, kdy cítila pod svými prsty látku oblečení i teplo vyzařující z jeho těla. A nakonec také chuť jeho polibků, které jí zůstávaly jako památka na rtech. "Čím... čím bys chtěl být... příště?" Nyní se rozpaky projevovaly plnou měrou a malá víle drze přenechala odpověď na tuto otázku jemu, házejíc mu jí do klína prostřednictvím další otázky. Znělo to zbaběle? Ano, ale zároveň se jednalo o jakousi hru, jejich hru. Se zatajeným dechem naslouchala, jak se k ní nahýbal, než mezi rty stisk lalůček ucha, až na místě zalapala po dechu. Hraje si s tebou. Protože jsi mu to dovolila, Rhiz. Protože může. Protože chce. Ale jí to nevadilo, spíš naopak - chvěla se úžasem, naslouchala melodickému tónu hlasu a propadala beznadějně bláznovství. Jak jinak nazvat to, že se do něj zakoukala?

"Dlouhodobější?" Dobrá, nyní ji už zmátl. Dlouhodobější znamenalo na několik dnů, ne-li týdnů. Kněžka by přišla na to, kdyby si ho tam přechovávala delší dobu, určitě by nedovedla jeho přítomnost obstojně skrýt před jejíma očima. "Jak... jak moc dlouhodobější?" Na pár dnů? Snad... to by snad zvládla. Ale na delší čas? To nepřicházelo v úvahu. Ale Sea se jí rozhodl obměkčit co možná nejvíc to šlo, dotýkaje se jí na bocích, za které si ji přitahoval k sobě, než se svěřil se svou bolestí, byť částečně hranou - což rozhodně nemohla poznat. "A-ano, samozřejmě," zašeptala tiše, laskajíc ho ve vlasech něžným konejšivým gestem, než ho čapla za ruku, odvádějíc ho zadními chodbami do prostor určených služebnictvu a učednicím, které zde měly významnější postavení než kdokoliv jiný - mimo kněžky. Snažila se ho vést potichu, kontrolovala, zda nikdo nejde, než ho dovedla ke dveřím svého pokoje, prostrkávaje ho jako prvního. "Uhm... posaď se... Tam!" Prstem mu jako malé dítě ukáže směr, kde se nacházela postel, kdyby se náhodou rozhodl zkolabovat, než se pozastavila ve dveřích. "Hned se vrátím. Takže tu... zůstaň. Prosím. A snaž se neomdlít. Nebo umřít." To by pak měla hodně co vysvětlovat. Takhle mu alespoň dala dostatek prostoru, aby si prohlédl její pokoj, zcela obyčejný a ničím zajímavý na první pohled. Prostá, přitom dostatečně prostorná postel pro jednu vílu (možná i jednu a půl), knihovna zející prázdnotou a komoda, na níž bylo vystaveno několik knih v kožených vazbách. Ale nejvíce pokoj vystihovaly květiny a stránky připíchnuté na zdech nad stolem, kde se nacházely básně - její verše. Texty, které mohly představovat vyprávění ale také písně bez melodií. Netrvalo dlouho a vrátila se nazpět s miskou plnou ledových kostek a čistou látkou. "Jsem zpátky," oznámí mu se zčervenalými tvářemi, zůstávaje stát za dveřmi, které stihla zavřít. "Poprosila jsem jinou ze služebných, aby za mě dokončila práci. Musela jsem vymluvit!" Tohle nikdy předtím nedělala, Sea ji kazil. "Kde... kde tě to bolí?"
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Palis      - Stránka 3 Empty Re: Palis

11/5/2020, 18:04
Sklonil hlavu a mlčel. Řekl ji jak se staví k minulosti a fňukání ohledně ní. Nepatřil mezi víly co by ocenili tíhu minulosti. Nenosil si svůj kříž, svůj balvan. Zabil vlastního otce a měl na to největší právo, když se zmítal nad jeho sestrou, ale nestrkal to lidem pod nos. Necpal jim to, že na matku jen vzpomíná, že se sestrou nevychází jako dřív, nevytahuje se tím, že to byl on kdo poté odklízel to tělo. Kdo odnášel svého nahého otce do jámy a zahrabával jej hlínou. Do těla se mu vlil ten pocit, to uspokojení jaké cítil, když na jeho vyhaslou tvář házel další a další hlínu. Že viděl na to místo z okna pokoje a sledoval jak tam opět roste tráva. Přesto v tichosti naslouchal jejímu srdceryvnému vyprávění o jejím útěku, o její matce o lidských dětech co jí ublížili. Ta představa, nutkání všechny je najít a dát jim za vyučenou v nerovném boji. na moment semkl víčka pevně k sobě, aby se zbavil nutkání opět tasit luk a šíp, namířit je na někoho a bez vysvětlení prostě vystřelit. Stejně jako otec ublížil jeho sestře ty ony děti ublížili jí.  Jeho stvůřičce. Jeho rozkošné Rhiziëlle. Nevím proč mi to vykládáš miláčku, ale neměla by jsi se tím trápit. nemohl na to nic říct, nechtěl. Nerad rozebíral okolnosti minulosti, i když nyní drásalo jeho mysl to uvažování v Mairornu. Ty hnusné a povrchní myšlenky ohledně víl. "Znovu. Nejsem ta správná osoba, pokud chceš lítost." První. První bude ještě v mnoha věcech, ale tohle prvenství pro něj skutečně nic neznamenalo. Bylo to jako nepříjemný kus kamene, co vás tlačí v botě. Jediný důvod k tomu, aby ji nezastavil. Neokřikl hned jak začala byla jeho náklonnost k ní. To co k ní cítil i když si ještě nebyl zcela jistý co všechno je schopen udělat pro jednu malou stvůřičku. Nechal ji domluvit a dal ji možnost, aby mu toto prvenství přisoudila, ačkoli i kdyby nyní ty lidi potkal. Ty jistě už dospělé děti (pokud tedy ještě žijí) neudělal by nic. Nenatáhl by tětivu luku a nevložil do ní šíp a nevystřelil jim srdce z těla. Nebylo to aktuální, nepřistihl je, nenaštvalo ho to - ne tolik. Tehdy.. Tehdy Rhiziëlle neznal. Tehdy ji nepokládal za svou stvůřičku, za někoho sobě blízkého. Nevěděl že existuje a nepředpokládal, že by kdy mohl něco vědět o někom jako je ona. Tehdy snad ještě sám mohl být dítětem a nebo to mohlo být v době, kdy jeho touhy a potřeby plnila jiná žena. Nazare, dlouhodobá přítelkyně jeho sestry, jeho milenka. Náhrada jiných žen, když se na moment cítil osamělý. V době, kdy Rhizziëlle nemiloval.

Hrál si s ní. S jejími reakcemi s jejími červenajícími tvářemi. A hrál si s ní rád. Tak rád, jako s ještě žádnou ženou. Líbily se mu její nevinné reakce, vystrašená a zároveň otevřená jeho dalším pohybům, dalším krokům. Bylo by to tak jednoduché, vzít si ji. Donutit ji k něčemu, přimět ji slovy, doteky, pohybem rukou nebo rty. Snadné, tak snadné, že za jiných okolností by tuhle hru dávno vzdal. Ale ona byla v něčem jiná. Nějakým záhadným způsobem si jej omotávala kolem prstu stejně snadno, jako mu minule zaryla ostny do jeho nohy. Skoro si připadal, že pro jednou není obětí ona, ale on sám. Jen nevěděl jak ho do této situace dostala. Pousmál se. Čím by mohl být? Nabíháš si Rhiziëlle.. "Můžu si vybrat, Rhiziëlle?" jeho rty se zformovaly do úsměvu. Byl nakloněný u jejího ucha a nebál se ji políbit. Neměl zábrany a byl ochoten ji políbit na místech, kde ji ještě nikdo jiný nepolíbil. Ať už ho to bude stát cokoli. "Mohl bych být.." políbil ji znovu na ucho, prsty pravé ruky ji šimrajíc ve vlasech. "..věrný přítel.." odmlčí se a další polibek ji zanechá na hranici ucha s její tváří. "...nebo snad... odtáhl se, aby ji viděl do obličeje. Neubránil se sám sobě a pohladil ji po tváři, prsty přejel k nosu a bříškem ukazováčku ji přejel po délce jizvy. Proč jsi tak krásná? zamrkal, aby se probral a mohl pokračovat ve svém záměru, kdy ji palcem přejel po spodním rtu. "... milencem Rhiziëlle." slova mu sklouzla ze rtů snadno. Bez obtíží, nedokázalo jej nic zastavit, stejně jako ho nemohla zastavit o polibku, který se ji rozhodl dát. Stejného jako ostatní a přesto věnovaný jen jejímu spodnímu rtu. Jemný, lehký, jakoby se ji ani nepolíbil, přesto mohla zcela jasně cítit jeho dotek.

Zasmál se, tiše a s hranou bolestí v pozadí. Její zmatení a náhlé uvažování - alespoň co poznal z jejího obličeje - snad o tom, jak jej zatají přede všemi a co když jej někdo odhalí v její blízkosti. Přemýšlel zda se za něj stydí, nebo má jen starost o svou práci, ale nezabýval se tím příliš dlouho. "Podle toho jak dobrá jsi ošetřovatelka.." A podle toho jak dlouho tvou péči zvládnu snést. je pravda, že většinou ženskou péči nevydržel příliš dlouho. Zdržoval se jen u té nutné péče o jeho potřeby, než u nevinných objetí. Jakmile jej čapla za ruku a táhla za sebou neubránil se pobavenému úsměvu, nechal ji, aby jej vedla a poslušně ji kvapným krokem následoval, nezapomínajíc při kontrolním ohlédnutí zahrát opravdu příšerně nemocného. Jakmile jej šoupla do pokoje otočil se za ní, ale než se stihl vzpamatovat, byla pryč a on v místnosti osaměl. Rozhlédl se po něm a prohlédl si očima každý jeho kout, přistoupil ke komodě s knihami a přejel je očima. Poté přistoupil ke stolu a s přimhouřenýma očima si prohlédl připíchnuté listy na stěně, neubránil se vlastní zvědavosti a s úšklebkem na tváři si přečetl několik - zřejmě jejích - veršů. Měl dostatek prostoru na to, aby si je prošel a s každým dalším přečteným řádkem si uvědomil jak moc je vlastně celý ten osud nespravedlivý. Někdo jako ona, si rozhodně nemohl vystačit s někým jako je on - bohužel každý má někdy v životě smůlu - a ona bohužel nyní už nemá na vybranou. Protože nikdo jiný se JEHO stvůřičky rozhodně nedotkne. K jeho uším dolehly kroky a tak se usadil na posteli kam mu předtím nakázala, ne že by hodlal být nějak poslušný, ale když už má hrát nemocného tak pořádně. Musel pozvednout křídla, aby je nepřisedl a nechal je jinak složená na zádech, i když trochu nekomfortně. Pohlédl na ni a vidina ledových kostek mu svraštila obočí. Zima nebyla jeho oblíbené období i když peří přinášelo na křídlech jisté teplo a byla to skvělá peřina, rozhodně nechtěl podrobovat svou maličkost mučení zimou. "K čemu máš ten led, Rhiziëlle?" na její výmluvu ohledně její práce ignoroval. Nebyl její nadřízený, aby se o to staral. Ovšem její další otázka vyvolala v jeho očích několik nezbedných jisker. Natáhl jejím směrem svou ruku. "Když mi dáš svou ruku - navedu tě.. kde přesně."
Rhiziëlle
Rhiziëlle
Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 02. 04. 20
Age : 19
Location : Cyra

Palis      - Stránka 3 Empty Re: Palis

11/5/2020, 19:14
Bral jí dech. Věděl o tom? Jistě že ano. Musel vědět, jak se jí dech krátí, když se k ní nahýbal. Jak hlasitě jí srdce tlouklo o hrudní koš, když se k ní nahýbal, dechem laskajíc její kůži. Propadala mu. Červenala se. Doslova rudla za ušima a nebýt toho, že její slepé oči byly zakryté obvazem, jistě by netušila, kam s nimi. Zda se mu dívat do očí a zapomenout, jak se vlastně dýchá? Uhýbat s nimi? Sledovat jeho rty, až se vzdálí, ale přitom při ní zůstane stát natolik blízko, aby ji nepřipravil o jedinou chvíli tepla? "A-a-asi ano?" Stejně jako Sea pokládal své otázky, ona mu na ně odpovídala s otazníkem na konci. Mohl si vybrat. Musel si vybrat a Rhiz by mu hloupě všechno odkývala, ačkoliv některé volby by jí jistě ranily. Být pouhou známou? Snažila by se zachovat si tvář, nepoddat se emocím, ale vnitřně by se dozajista užírala několik dní, týdnů, možná i měsíců, než by si dovolila na celou situaci zapomenout. Líbal ji, zlehka se dotýkal svými rty jejího těla, ouška, citlivé kůže pod ním, hrany čelisti, kterou nechávala uvolněnou v očekávání příštího doteku. Na okamžik stiskla mezi zoubky spodní ret, než sevření povolila, vnímaje Seawellův dotek na tváři, nose, kde se jí rýsovala výrazná jizva protínající kůži do hloubky, aby bylo na první pohled patrné, že se nejedná o rovný povrch. A pak najednou přišel dotek po spodním rtu. Pomalý, vtíravý a vítaný, kdy si drze dovolila stisknout špičku palce svými zoubky, povolujíc s uličnickým úsměvem. Byl to jen okamžik, malý odvážný čin pro jednu malou vílu. "... Milencem..." Ta slova s ní podivně otřásla. Nikdy neměla milence, částečně i proto, že si nedovedla představit, co by s ním vůbec dělala. Když to slovo splynulo z jeho rtů s hříšným podtextem, který si možná jen vymyslela, aby tomu dodala tu pravou šťávu, před očima jí vyvstala vidina muže deroucího se jí do pokoje oknem. Tichá šelma procházející jediným portálem, kdy ho celé vyplnil, než neslyšně dopadne na zem, přibližujíc se k její posteli, kde by z ní stáhl přikrývku a-... Takové představy... Vážně, Rhiz? Zrudla znovu, tentokrát o něco intenzivněji, protože přesně takovéhle představy mohl Seawell z fleku naplnit. "Milenec?" Neměla v úmyslu to brát jako konečnou odpověď, dokonce mu navrhnout, jakým směrem by se jejich vztah měl ubírat, ale představa, že se jí dobývá do pokoje, do postele, mezi stehna? Div se nezajíkla.

Nechala ho v pokoji, neuvědomujíc si, že se tím snadno vystavila dalším možnostem posměchu. Ostatně její básně byly pouze její - kolikrát se vypisovala z myšlenek, z pocitů, ze snů. A co na tom, že její písmo nepatřilo ke krasopisům? Že nevěnovala pozornost, jak jí text utíká směrem nahoru a dolů? Psala poslepu, neviděla, jaké její písmo je. Většinou četla po paměti, dotýkaje se bříšky prstů inkoustu na pergamenu, připomínaje si ty chvíle štěstí. Rozuměl by tomu? Ne. Stejně jako ty nerozumíš malbám, jemu nebudou nic říkat tvé básně, Rhiz. Zavrtěla hlavou, rychle setřásajíc myšlenku z hlavy, než se odebrala pro trochu ledu a čistou látku, do níž by led zabalila, aby tolik nestudil v prstech. Když se vrátila, s trochou štěstí mohla podotknout, že se Seawell rozhodl býti poslušným chlapcem a čekal tam, kde mu nakázala. V první chvíli zmateně pohlédla na misku s kostkami ledu, na Seawella, zase na misku a nakonec to byla ona, kdo se taktéž zamračil, ačkoliv jeho výraz tváře mohla těžko uhodnout. "Uhodil ses. A když se uhodíš... bolí to. Tak jsem přinesla led. Na zmírnění otoku." Aby tomu dodala správného nádechu, natáhla packu s miskou blíž. "Je to... špatně?" Ani v nejmenším by ji nenapadlo, že s ledem se dají provádět mnohem zajímavější věci než je otupení bolesti. Ale jak se zdálo, tak to bylo poněkud vedlejší. Skousla si ret, ale netrvalo dlouho, aby k němu packu skutečně natáhla, postupujíc několik krůčků blíž, aby jí ukázal, kde skutečně cítí tlak. Ty jsi tak naivní, Rhiz. Tak naivní...
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Palis      - Stránka 3 Empty Re: Palis

11/5/2020, 23:44
Usmál se. Potěšen tím jakou reakci v ní vyvolal jedním jediným sladce vysloveným slovem. Milenec. Ano rozhodně jím být hodlal, neptal se jí v podstatě ji to slovo dávno oznamoval a spíš ji dával prostor, aby se s tím smířila. Už ji nedovolí jiného, protože tahle malá potvora si ho nějakým záhadným způsobem omotala tak pevně kolem svého malého prstíku, že se občas sám diví nad věcmi, které by pro ni se vší láskou a sebezapřením obětoval. Kdyby jsi tohle všechno věděla, Rhiziëlle.. byla by si mnohem víc jako ostatní a to nechci. Myšlenka na to, jak je uháněla Nazare, aby nějaké takové slovo řekl, projevil náklonnost. Kdyby jen obětoval přívěsek od marky byl by to dostatečný důkaz jeho lásky, snad kdyby řekl ta obyčejná slova, která mu jeho malá stvůřička vpálila do obličeje bez větších zábran. Jenže on nic z toho k Nazare necítil. Neměl ani zlomek citů jaké nyní choval k téhle slepé slečně s jizvou na obličeji, nikdy neměl takové nutkání někoho udržet tak blízko, aby všem bylo jasné, že už nikomu jinému patřit nemůže. "Přesně tak, Rhiziëlle.. Milenec, slyšela jsi dobře.." potvrdil svá slova ještě jednou. Klidně by ji mohl potvrdit i něco víc než jen slova. Mohl by ji klidně popsat co takový milenec dělá a co by mohl on dělat jí - ale proč trápit její hlavinku slovy, když ji později může trápit doteky, které ji budou dělat dobře, které se jí budou líbit a nutit ji podobně slastně vydechovat jako tehdy na skále milenců. Mohl by ji snadno přinutit říkat jeho jméno, šeptat ho do jeho rtů, zarývat nehtíky do jeho zad. Jak snadná je to pro něj myšlenka, představa. Dokázal si představit mnoho, více věcí, které by byl ochoten ji dopřát. Co jej však zcela odrovnávalo byl fakt, že ani v jedné z představ nemyslel na sebe. Co všechno by mohla dělat ona jemu. Kde a jak by se jej mohla dotýkat, chvílemi dokonce uvažoval, že ji to ani nedovolí. Že ji nechá topit se pouze v jeho dotecích a sama o své průzkumy bude ochuzena. Ale ani u této představy nevydržel příliš dlouho, chtěl aby se ho dotýkala, aby ho prsty šimrala ve vlasech, objímala ho. Sám chtěl mít její jméno na rtech v ten nejlepší moment. Tiše vydechl. Kde se v něm berou ty zábrany, aby všechny ty představy držel stále jen jako představy? "Co by jsi chtěla ty? Co chceš abych byl pro tebe?" Představou? Milencem nebo právě tím věrným přítelem? Co chceš abych byla Rhiziëlle.

Zůstal v pokoji sám, probíraje se očima jejími básněmi a pak poslušně usadíc svůj zadek na postel, aby nepoznala že šmejdil jako kdejaká vesnická drbna, aby se o ní dozvěděl víc. Pohled na ledové kostky mu nedělal dobře, jen představa, že by mu je měla přiložit na křídla a vrátit jej tak do mrazu, se mu nelíbila. Naopak myšlenky kam všude by mohl kostku ledu položit on jí, napadala ho místa, která by si ona sama nikdy nepředstavila. Kolik nových pocitů by z toho měla a kolik by jich získal on? Pousmál se, sám pro sebe si nechal všechny svoje nápady, dříve nebo později jí je ukáže. Všechny jeho představy nakonec nabudou na skutrčnosti, když ještě nějakou dobu počká a najde v sobě dostatek sebeovládání k tomu, aby ji prostě nestrhl na postel a jednoduše jí je neukázal hned teď. Ale její nevinnost na něj působila jak kouzlo, něco co jej drželo při zemi, nutilo jej být zdrženlivý, nechat ji spadnout a sám sebe tak nechat propadat obdobně. Kolik s toho ještě nestihla uvědomit? A kdy si to konečně uvědomí? "Ne. Není to špatně." zakroutil hlavou i když to nemohla vidět. Místo toho k ní natáhl ruku, aby ji mohl navést kde jej to bolí. Sám použil poměrně dvou smyslnou větu, kterou ji jisto jistě jednou řádně vmete do tváře, protože ona mu svou ruku skutečně dala, mohl by si pohrávat s jejími prsty, šimrat ji palcem na dlani, ale on místo toho natáhl i druhou ruku, aby ji vzal misku s ledem a postavil ji na zem. Trhl jí směrem k sobě, ne však tolik, aby ji to bolelo. jedním pohybem ji tak posadil sám sobě na klín a její dlani si přiložil na hrudník. V mysli mu vyvstala myšlenka na chvíli na skále milenců, kdy dotekem zkoumala jeho tvář. Znovu se sám pro sebe usmál. "Rozmyslel jsem si to.." odmlčel se její ruku postil, nechávajíc ji ležet přesně tam kde ji nechal - na jeho hrudníku, přímo nad jeho srdcem, takže mohla cítit jak bije, pravidelný rytmus, kterému se snadno naslouchalo. "Najdi to místo sama.. nebudu ti bránit, má drahá Rhiziëlle." odmlčel se. Věčná škoda, že nemůže vidět jeho úsměv, neboť ten, který se mu na tváři usadil nyní, by se mohl přirovnat ke každému zamilovanému bláznu, jaký kdy na planetě chodil. Mohl si to dovolit, právě proto, že ho nevidí. Právě proto že je slepá si mohl dovolit ukázat své pocity vůči ní v podobě výrazů svého obličeje a přesto se její postoj k němu neměnil. Pořád zůstávala stejná. Sklonil hlavu k jejímu krku, aby ji políbil v ohybu, kde se krk spojoval s ramenem. Poté už zůstal opřený čelem právě tam, naštěstí, díky tomu, že mu seděla na klíně, byla vyšší než on, tudíž se nemusel ani tolik hrbit. Ticho kolem nich naplnil šustot křídel, jak je lehce uvolnil, aby je mohla popřípadě osahat. "Ale.. za každou modřinu, která mě tvým dotekem zabolí.. chci polibek na zmírnění bolesti." podmínka. Drobná, malá, ale s chybičkou. "Na rty." Já chyby nedělám.
Rhiziëlle
Rhiziëlle
Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 02. 04. 20
Age : 19
Location : Cyra

Palis      - Stránka 3 Empty Re: Palis

12/5/2020, 18:14
Neodpověděla. Vlastně ani nevěděla, co by na to měla říct. "Co chceš, abych byl pro tebe?" Skousnutí rtů následovalo po té otázce, přemýšlivé, zadumané, plné představ, které jí vyvstávaly před očima, byť jen v obrysech, nikdy ne v barvách. Anděl strážný. Jak by mohla zapomenout na jeho křídla? Na to, jaký pocit v ní vzbuzoval, když ji tiskl k zemi, zahalujíc jí svými křídly? Přítel. Vzpomínka na to, jak si spolu rozuměli. Na to, jak snadné bylo naladit se na stejnou notu a povídat si, aniž by mezi nimi vznikalo ponuré, trapností prosycené ticho. Milenec. V mysli jí vytanula představa Seawella stahujícího z ní přikrývku, rty nacházejícího cestičku po odhaleném stehně, jak se jí noční košile opět vykasala vysoko k bokům. Polibky putující výš a výš, až-... Kníknutí vyklouzlo zpoza rtů a Rhiz se rychle pokusila umlčet zvuk dlaní záhy přitisknutou na ústa, aby nic podobného už její hrdlo neopustilo. Co si teď bude myslet? Bude chtít vědět, co si představovala? Na co myslela? Co viděla? Samozřejmě, že ano, Rhiz. Ale jenom proto, aby ti v tom vyráchal čumák. "Ne. Ne, ne, ne, já to neřeknu," začne se bránit marnými snahami zahnat Seawellovu zvědavost zavrtěním hlavy ze strany na stranu, naznačujíc to, co celou dobu říkala - ne. "Budeš se mi smát." Protože můžeš. A Rhiz na něco takového nebyla ještě připravená. Ještě si nevybudovala pevné hradby, které by ji před ním ochránily. O to horší bylo vyhnat představu polonahého Seawella sklánějící se nad ní s hlavou mezi jejími stehny. Kdyby jen tušil, jak chlípná její představivost někdy uměla být.

Jak se naštěstí ukázalo, její obavy byly zmírněné Vesperovou odpovědí. Ne, neudělala nic špatně, což ji svým způsobem těšilo - ostatně slova chvály nejspíš nebyla častým jevem a zvláště ne u něj, jak si stačila tak nějak domyslet. Jen někdy si dovolil konstatovat něco, co se dalo považovat za kompliment, ale chválu jako takovou? Tu od něj neslýchala. "Dobře," přikývne, úsměv se usadil na rtech a Rhiz měla co dělat, aby se na patě nezhoupla dopředu na špičku a zase zpátky. Některá její gesta působila dětsky a často díky tomu připomínala nevyspělou vílu, malého drobka, který se ještě má co učit. Na oplátku natáhla ruku, jak jí řekl - a v příští chvíli mohla litovat, že tak učinila. Známý tlak se dostavil do paže, když byla trhnutím přinucena učinit několik krůčků, v jeden okamžik vrávorajíc na špičkách, jak se jí povedlo ztratit rovnováhu, než přistála v bezpečí hřejivého náručí a klína, kam kecla jako malé děcko. I miska s ledem jí zmizela z packy, slyšela jen cinknutí odněkud zezdola, díky čemuž mohla předpokládat, že ji položil na zem. Někdy se hodilo mít smysly natolik vycvičené, aby se díky nim orientovala. Nožkami se okamžitě ocitla nad zemí, houpaje se mu na klíně, jen špičkami bosých prstů se dotýkala země. Ale rozčarování nezůstávalo dlouho, když jí navedl dlaň přímo na srdce - klidné, přesto dostatečně hlasité na to, aby vnímala každý tep, každé dvojité bouchnutí. Ta myšlenka v ní vyvolávala podivný klid, nutila ji usmívat se, culit se na Seawella a přitom si kousat spodní ret, jak se snažila nedat příliš najevo, že se jí taková situace více než zamlouvá. "Rozmy-..." V první vteřině se dostavilo zmatení přerůstající do zklamání. Nechtěl, aby se o něj postarala? Byla to všechno jenom hra? Nebo si rozmyslel to, že se mu líbí? Tolik otázek a na žádnou vlastně ani netoužila znát odpověď. "Nemáš mě rád," vyhrkne ještě předtím, než se ke slovu dostal Sea. Ale jak se ukázalo, myslel něco úplně jiného. "A-ale jak? Nevím, kam jsi se uhodil a tvoje křídla jsou... obrovská," poznamená s pochybnostmi, že takto tu bude sedět ještě hodně dlouho. Než objeví každé zákoutí, než ohledá každý centimetr? Padne noc, vyjdou hvězdy. Sea ale měl překvapivě dobré schopnosti, jak ji rozptylovat, což se mu dařilo pomocí polibku, na který odpověděla hlasitějším výdechem zosobňujícím slast. "... Chci polibek na zmírnění bolesti... na rty..." Hravé zakončení, ale Rhiz mu byla ochotna to prominout, neboť nechtěl po ní nic, co by nezvládla. Navíc líbat ho byla svým způsobem odměna. Svlékat ho? To samé, byť se přitom třásla očekáváním a značnou nervozitou. "Dobře," pípne s růží ve tvářích, než mu jeden polibek vtiskne na rty už teď. "Takovýhle?" Nebyla tou, která by podléhala tendencím uzurpovat si jeho ústa pro sebe, prohlubovat polibky vášní a demonstrovat mu tak svou touhu. Přeci jenom byla něžná víla, ještě trochu dítě. A její znalosti? Mizerné. Ještě štěstí, že měla dobrého učitele.

Dlaní opatrně přejela po prvních pírkách, podvědomě očekávajíc škubnutí. Kdo by se tomu divil? Určitě si svých křídel cenil a nebyl zvyklý na dotek někoho cizího. Postupně ale přejížděla níž, pečlivě studujíc jejich okraj, ale jak se posouvala dál, hrozilo, že brzy přepadne do postele. "Jestli ti budu sedět na klíně ještě o něco déle, tak spadnu. Buď do postele nebo v horším případě na zem," poukáže na jednu z možností. Aby se nějak dostala k jeho křídlům, respektive okrajům, buď by ji musel jimi obejmout, což by stejně znamenalo přetočit se mu na klíně a nebo si sednout za něj. "Budeš mě alespoň navádět, nebo si mám ve všem pomoct sama?" Skoro se už durdila, což využila přesně k tomu, aby mu skryla úsměv do ohbí mezi krkem a ramenem, vtiskávajíc mu na kůži polibek.
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Palis      - Stránka 3 Empty Re: Palis

12/5/2020, 20:30
Seděla mu na klíně a na jeho tváři se usadil jeden z jeho potěšených úsměvů. Mohl by říct, že ve stejné pozici mu sedělo již více žen, některé o dost průbojnější než byla kdy jeho stvůřička, dokonce i než kdy bude. Přesto se nemohl cítit lépe, spokojenost jaká ho naplňovala s její přítomností byla k nezaplacení a jistým způsobem nenahraditelná. Mohl si dělat co chtěl, tvářit se jak chtěl a ona se nemohla ničeho z toho chytit - tedy hlavně jeho mimiky. Jeho klukovského úsměvu, který se mu usadil ve tváři, když ji měl tak blízko sebe, jisker v jeho očích, když se její ruka poprvé dotkla jeho hrudníku, kdy cítila každý úder jeho srdce. Nemohla ani v nejmenším postřehnout jakým způsobem se na ni díval, jako na jedinou na celém světě, na poslední makronku v cukrárně, na poslední růži v zahradě. Tak jako se dítě dívá na barevný míč, který dostal od ztraceného otce. Sám sebe se musel zeptat co v něm tyhle pocity probouzí a jak k nim vlastně došlo. Ve které chvíli tehdy na skále se rozhodl, že zrovna Rhiziëlle bude ta, kterou zahrne větším obnosem své pozornosti, které dá tu možnost pomalého startu, když byl zvyklý jít do všeho po hlavě, nepřemýšlet nad následky, vyhýbat se jim a opět postupně zmizet do dálky a vrátit se ve chvíli, kdy bude jen pouhou vzpomínkou. Myslela si, že jen jeho představa a byl to on, kdo ji přesvědčil o opaku, dokonce ji dal něco, co pro něj znamenalo svět a nehodlal se toho nikdy vzdát. Přesto se přívěsek schovával na jejím krku. Představil si, jak ji bude studit, až bude nahá pod ním. Musel pevně sevřít víčka, aby tu představu zahnal a otevřít jej donutila její slova. Máš pravdu drahoušku, nemám tě rád..  výraz v jeho tváři zvážněl. Nikdy nikomu neříkal jak se cítí, necpal někomu své pocity vůči jejich osobě. Přátele pro něj byli přáteli a nepřátelé zase nepřáteli. Ženy byly jen milenkami. Víla nebo člověk, jaký je rozdíl. Je to tělo jako tělo, v čem je rozdíl? Ve věku? Ve zkušenostech, věděl o ní tak málo, vlastně úplné nic a přesto v sobě nacházel množství slov, jakými by ji od ostatních odlišil. Snad to bylo její písmo na papírech na zdech, její jizva v obličeji. Její nevinnost, nebo snad jen odvaha a kuráž s jakou se jej posledně rozhodla vrátit k zemi. Ale on ji rozhodně neměl jen rád. Kdyby měl považovat tyhle city jen jako 'mít rád' mohl by ji snadno přirovnat ke své sestře. Tu měl rád a stále má. Jenže Rhiziëlle byla v tomhle jiná, jiná protože se jí dotýkal a líbal ji. Dával ji něco, co žádné ženě před ní - čas. "Věděla jsi, že když slunečnice nemohou najít slunce, otáčí se jedna ke druhé?" položil ji otázku. Podle něj jednoduchá a zbytečná myšlenka. Slunečnice ztrácejí slunce a otáčí se čelem k jiným slunečnicím - projev jisté náklonnosti. O tom mu vyprávěla sestra, láska jakou mají slunečnice ke slunci nikdy nevyprchá, ale pokud slunce zmizí, otáčí se jedna ke druhé, aby žalem neprocházeli osamotě. A slunce jim lásku oplácelo i když musí na noc vždy odejít. "Ode dneška.. budu tvoje slunce, Rhiziëlle." Na jeho tváři se objeví potěšený úsměv a zmizí v okamžiku, kdy by jej mohla zjistit - tedy ve chvíli, kdy se naklonila pro polibek. "Vystačím si i s takovýmto"

Její doteky jej opět donutily přivřít oči, stejně jako tehdy na skále. Na svá křídla si nenechal sáhnout od nikoho, naposledy snad od Nazare, ale zvědavé doteky malé stvůřičky jej doháněli úplně k jiným myšlenkám. Cítil každý její pohyb, každé pírko o které zavadila jej příjemně zašimralo, snad i kdyby se pokusila nějaké vytrhnout nakonec by ji odpustil, i když by ji možná těsně před tím v záchvat nepříčetnosti řádně nevystrčil z okna a trochu nevyděsil. Možná. Možná by to udělal, kdyby ho k tomu přinutila. Tiše vydechl. "Na zem by jsi rozhodně nespadla, ještěrko." zakroutí hlavou na její poznámku o možném pádu, přesto ji nechtěl nechávat takovou představu vůbec v hlavě. Její polibek na jeho krk byl poslední kapkou pro jeho trpělivost. Chytil ji kolem pasu a přitáhl ji k sobě blíž, aby se s ní v náručí postavil a pak ji uložil do postele a nahnul se nad ní. V kolika představách byl v této pozici? Aby se na ni opět skláněl stejně jako tehdy na skále. V kolika představách ji opět líbal a opět se dotýkal její holé kůže. Přistihl sám sebe, jak se mu zadrhl dech v krku, jak mělce začal dýchat. Sám sebe dostal do jistého očekávání, jenže ji nemohl nechat čekat dlouho. Nechal ji sedět na posteli, zatím co on si klk před ní, přímo mezi její nohy. Díky jejich výškovému rozdílu si nyní hleděli do očí. Znovu zašustila jeho křídla a skryla je oba dva v opeřené bublině. Chytil opět její ruku do své a nasměroval ji na ohyb svých křídel, zatím co druhou ji položil na svou tvář a naklonil se jejím směrem. "Možná by jsi mohla uvažovat o alternativním druhu léčby, má drahá." promluvil na ni až příliš medovým a hlubším hlasem než doposud. Upíral na ni své oči, ztmavlé všemi představami, které mu utkvěly v mysli. Nemusel by čekat, mohl by udělat krok kupředu, políbila ho, aniž by ji nutil. Naklonil se jejím směrem a až s tou chlapeckou zdrženlivostí se rozhodl ukrást její rty pro sebe. Bylo to jiné než doposud, nenutil ji, pral si co mu sama nabídla a pokud nabízela dál neměl v plánu přestat brát. chytil ji kolem pasu a přitáhl se k ní blíž, šimral ji rukama na zádech na bocích. Dal ji najevo co chce a co chtít bude a přesto na ni nenaléhal tolik, aby si mohla připadat špatně. A jemu stačilo málo na to, aby se zvedl a ukázal jí jaká je cesta do jeho ráje. Teď si rozmysli co uděláš, protože tady je v blízkosti jen jezero - a já se znovu koupat do ledové vody nepůjdu. Nevinná nebo ne, z téhle postele se nedostaneš i kdybych měl nechat sebe sama trpět vlastním vzrušením.
Rhiziëlle
Rhiziëlle
Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 02. 04. 20
Age : 19
Location : Cyra

Palis      - Stránka 3 Empty Re: Palis

13/5/2020, 12:45
"Věděla jsi, že když slunečnice nemohou najít slunce, otáčí se jedna ke druhé?" Pro někoho zcela zbytečná věta, hloupost vypuštěná z úst. Holý fakt postrádající smysl. Ale způsob, jakým každé slovo pronášel, s jakým k ní promlouval, vyvolalo jemné mrazení po těle. Pokožku pokryla husí kůže, dech se chvěl a Rhiz si byla nucena dávat sakra velký pozor, aby neprozradila naprosté propadnutí čemukoliv, co jí říkal. Jemu - protože v tom lítala až po uši. Namísto toho po chvilce zavrtí hlavou v negativní odpovědi. Nevěděla to, ale možná za to mohl částečně fakt, že ještě nikdy neviděla slunečnice. Rozhodně si je nepamatovala z dětství, ač v Sendanu se jich jistě muselo nacházet na stovky, možná i tisíce. Miliony? Jenže vzpomínky na dětství skončily zamlžené, dalo by se říci, že ukryté před okolním světem ale i před ní samotnou. A v Cyře se nevyskytovaly zrovna běžně díky velkým jezerům, kde převážně rostly vodní květiny - hlavně různobarevné lekníny, jimiž zdejší vodní plochy bývaly pověstné. Sama jich měla na komodě pár, rovnou tři a každá se skvěla jinou barevnou kombinací. Byla zde bílá s modrými okraji okvětních lístků, sytě růžová a světle fialová. Všechny dostala od Avalan, která jí je přinesla od jezera Vali, kde se nacházely ty nejkrásnější. Ale slunečnice? "Já jsem... ještě žádnou slunečnici nikdy neviděla. A jestli ano, tak si to nepamatuju," přizná se ke svému omezení ve znalostech. Ani netušila, jak si je představit, jak slunce vypadá v očích umělců, to znala ze soch, ale doopravdy mu ještě nikdy nečelila, protože to nemělo smysl. Co na tom, že jí sluneční paprsky laskaly tvář? Že se jim nastavovala sama jako slunečnice? Nevěděla, jak si ho má představit. Jak vypadá každé ráno, když se červánky začínají objevovat na obzoru, postupně zbarvujíc nebe různými odstíny červené, růžové, žluté a fialové, když slunce stoupá zpoza obzoru. Jak krásný je pohled na hvězdami posetou oblohu? O tolik věcí, které se mnohým zdály běžné, byla ochuzena. Najednou si začínala uvědomovat rozšiřující se propast mezi ní a Seawellem. On tohle všechno vídal kdo ví kolik let, mohl se opakovaně nechat unášet jedinečností okamžiku. Rhiz? Nepozná nic z toho. Smutek zesílený představami o neschopnosti být normální s ní cloumal, než ji Sea vymanil z myšlenek odpovědí, kterou by rozhodně nečekala. "Budu tvoje slunce..." Zvedla hlavu, v prvním okamžiku neschopna reakce. Mým... sluncem? Údiv, který neopouštěl její rysy, prozrazoval prvotní šok, ale nakonec neodolala, vrhajíc se mu kolem krku v naprostém štěstí. Hřejivý pocit se rozdmýchával uprostřed srdce a Rhiz se o něj potřebovala podělit. "Děkuju," slova vděčnosti splynula ze rtů snadno, příliš snadno, když mu zavrtala tvář do ohbí mezi krkem a ramenem, skrývaje se tak před okolním světem. "Za všechno..."

"Chytil bys mě?" Zvědavě pohlédla jeho směrem. Zvláštní, že v jeho přítomnosti přestávala využívat magické impulzy, aby vysledovala, kde se co nachází, zda natáčí hlavu směrem k ní, zda se na ni dívá nebo se raději odvrací od ní, hledaje jiné slunce - lepší, hezčí, dokonalejší. Věřila mu. Naivní? Dost možná ano. Ale než si stačila roztřídit myšlenky ohledně toho, kolik bolestí ji její naivita může uštědřit, čapl ji do náručí a Rhiz bezmyšlenkovitě vypískla leknutím nad rychlou změnou v pohybu. Zčista jasna se ocitla ve vzduchu a hned na to položená na posteli, až se matrace pod dopadem lehce zhoupla, tlumíc tak její pád. Co se však stalo, a co to snad i způsobilo? Nad tím neměla čas přemýšlet, nedal jí ho. Jak by také ano, když se nad ní tyčil jako nějaký okřídlený bůh? Uvězněná mezi jeho pažemi, tělem a křídly začala zrychleně dýchat, zatímco jemně natáhla prsty, putujíc s nimi po svalech na rukou směrem vzhůru k ramenům, než pocítila pod dlaněmi jeho tváře. "Slunce," ozvala se znenadání, aniž by to mělo nějaký pevný základ. Ne na dlouho. "Ptal ses, čím pro mě jsi. Slunce," natáhla se k němu, jednou paží se ohýbaje v lokti, než váhu přenesla na dlaň zatlačenou do matrace. "Anděl," zašeptá znovu, tentokrát s polibkem na hranu čelisti. "Věrný přítel..." Polibek putoval do koutku rtů, než se zastavila přímo před ním. "... Milenec..." Tohle zašeptání z ní lezlo tiše, chvěla se přitom po celém těle, než se ho odvážila políbit na rty, zpečeťujíc své rozhodnutí. Byl vším, vždyť také všechno z toho představoval. V jejích očích? V myšlenkách? Ano. "Alternativní?" Neodolala tichému zahihňání, když ji stáhl k sobě do klína, oplácejíc jí každý něžný polibek, který mu věnovala. Připomínal sen, sladký hravý sen, z něhož se odmítala probudit. Jednou ručkou zašátrala vedle sebe, nacházejíc pod prsty kostky ledu v misce, kterou na zem odložil. Jednu z nich stiskla v dlani, vnímajíc, jak se pomalu rozpouští pod teplem dlaně. Kapky vody stékaly po předloktí, dokud nezbyl ani kousek ledu, jen studenější prsty, jimiž putovala po paměti Seawellovi po krku. "Tohle jsi měl na mysli?" Pro ni se jednalo rozhodně o alternativní kousek - kapku přidrzlý, že se neubránila zasmání. "Od toho setkání na skalách nemyslím... na nic jiného. Na nikoho jiného... ale také na nic jiného než na ty chvíle s tebou... A ráda bych..." Zamyšleně si skousla ret, když ta slovíčka postupně vyslovovala. "Ráda bych... s je připomněla... zopakovala... a..." Proč se to zdálo těžké říct? "... ty víš." Nic jiného nebylo třeba dodávat. Věděl - musel.
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Palis      - Stránka 3 Empty Re: Palis

14/5/2020, 11:40
Její otázka mu přišla hloupá, dokonce tak hloupá že nejdříve nechtěl odpovědět, ale nakonec stejně musel. Rád by řekl, že za to může psí pohled jaký na něj upřela, ale bohužel ani na toto se vymluvit nemohl. Nejen kvuli obvazu na její hlavě, která její nádherné oči zakrývala. Už předtím přece řekl, že by na zem rozhodně nespadla. Nenechal by ji. "Ano, Rhiziëlle. Chytil bych tě." dodá tedy, aby byla plně přesvědčená o tom, že by se země rozhodně nedotkla ani látkou vlastních šatů - i když u tohoto nemohl zaručit, že se v průběhu času na zemi tyhle šaty prostě neocitnou. Opět jej pohltila představa jak jí je pomalu sundává, nevydržela mu však v mysli dlouho, neboť na něj jeho malá stvůřička opět promluvila. Nazvala jej sluncem a on nakrčil obočí. Nedávalo mu to smysl, alespoň ne v rámci jejich momentální konverzace. Nadechl se, aby si ji snad opět na moment dobíral, byla však rychlejší a celé mu to objasnila ještě předtím, než vůbec stačil nějaké slovo v hlavě vymyslet. Na jeho tváři se opět objevil úsměv. Nijak zvlášť se jím nehodlal tajit, pro jednou. Jeho ego dostalo ono svaté pomazání v podobě oslovení 'Anděl' a on jen přivřel oči, když jej políbila. Jako nějaký mladý kluk ji nastavoval tvář. Kdyby se teď rozhodla dát mu facku zřejmě by se jí podařilo ho dokonale překvapit. I když poté zopakovala jeho slova, jak se sám nazval, kým by mohl být byl spokojený. Tón jakým ta slova vyslovovala jej hladil po duši (i po jeho zrovna se nezdravě nafoukávajícím se egu), nezůstával pozadu a polibky ji vracel. Za každý jeden od ní mohla čekat dva od něj. V duchu ocenil její zájem o to trápit i jeho, její studené prsty jej donutili se ošít. Na krku mu naskočila husí kůže, ale to jen proto, že doposud byla kůže horká jak sluncem vyhřátá kamenná podlaha. "Je to jeden ze způsobů." vydechl ji na odpověď ohledně alternativních druhů léčby. Možná nemyslel zrovna použití ledu, spokojil by se i s těmi polibky, i tak mu to udělalo určitou radost a nehodlal se vzdát své ledové odplaty. Na moment si ukradl její rty, než se odtáhl, aby mohla mluvit. Na jeho vkus mluvila až příliš, byl by raději kdyby na moment mlčela a věnovala se mu spíš doteky než slovy, přesto ji nechal domluvit. Rozhodně jsem nebyl jediný kdo na to myslel. "Nebyl jsem ještě před půl hodinou jen tvá představa, ještěrko?" zeptá se ji s hravými jiskrami v očích. "Výplod tvé fantazie?" pokračoval, ale tentokrát se pomalu zvedal a ji tak pokládat pomalu na záda do postele. Tak, aby se na ni skláněl podobně jako tehdy na skále. Sklonil se k jejímu krku a políbil ji tam. "Snažila ses mě jen naštvat, když jsi tvrdila, že jsem jen představa? Proč by jsi tolik myslela jen na pouhou představu, Rhiziellë?" zeptal se jí, když se natáhl pro jednu z kostek ledu s jednou rukou zapřenou vedle její hlavy.

Sevřel kostku v horké dlani, aby se trochu rozpustila. poté si lehl vedle své stvůřičky na bok. Ačkoli mu naznačovala jisté pokračování toho, co spolu začali na skále, něco mu napovídalo, že nechce tenhle pokus o vztah uspěchat. Mohl by to brát jako každý jiný vztah co měl se ženou, jenže ještěrka byla jiná. Příliš mu na ní záleželo a věděl, že pokud by k něčemu došlo že dnes, pravděpodobně by si jí nikdy nevážil tolik, kolik by si pravděpodobně zasloužila. Nevím jak se ti to podařilo, Rhiziëlle.. ale nechci ti ublížit. Ležel na boku vedle ni a přitáhl si ji do obětí. Malým kouskem ledu, který mu zbyl v prstech ji přejel po linii tváře a následně i přes krk až k rameni. Sledoval přitom pohyb své ruky, jakoby snad ani nebyla jeho. Stáhl ji šaty z ramene a pak se nahrbil, aby ji po té samé cestičce od ramene až ke tváři posel kůži polibky. Mohl by tvrdit, že je to jen proto, že je to učednice kněžky. Že měla něco čím ho očarovala, něco čím ho držela od sebe zpět a jen zkoušela kolik vlastně zvládne to kouzlo udržet chtíče. Možná ještě bylo brzy na to, aby dělal závěry, ale po dalším polibku na rty se odtáhl. Sklouzl v posteli trochu níž a z jejích ňader si nestydatě udělal polštář. Pevně ji objal. "Jsem hrozně unavený, Rhiziëlle.. Pojďme na chvíli spát.. takhle." nelhal, unavený byl. Dlouhá cesta, hlavně ta její část, kdy šel pěšky, aby ji dostal z hlavy, jej vyčerpala. A ta rána křídly do dveří také nebyla zrovna nejpříjemnější. I když jej svým způsobem probrala její přítomnost a ještě před nějakou dobou byl rozhodnut ji udělat dítě, aby nemohla už nikdy říct, že je jen představa, nyní od té myšlenky upustil. Pevně v rukou svírajíc ještě poslední kousek ledu. Zavrtěl se na ni, jakoby se uvelebil a přes látku jejích šatů ji na ňadra několikrát políbil, jakoby to snad mělo pomoct při jeho uvelebení. "Jen na chvíli, ještěrko.." zavrněl pokládajíc přes ně své křídlo zatím co druhé opíral o studenou zem jak hloupě si na postel lehl. Konečně nějaké uvolnění s pořádnou podobou polštáře. Miluju tě Rhiziëlle, ale nikdy ti to neřeknu.
Sponsored content

Palis      - Stránka 3 Empty Re: Palis

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru