Palis

Posouvat jeho limity bylo občas velice těžké. Nebyl schopen opustit hory a v jeho srdci byla už dlouho hluboká díra, kterou neustále rozevírala jeho vlastní sestra. Jeho drahá malá sestřička, kterou chtěl celou tu dobu pouze chránit, miloval ji a ona teď je na straně toho hlupáka. Toho neslušného, bezcitného Lótu. Jizvy na jeho křídlech i po těch letech stále pálily, jako by znovu stál nahoře, na nejvyšším bodě hor, přivázán mezi dva stromy, s křídly pevně roztaženými pomocí lan a znovu cítil, jak se bič s ocelovým hrotem na konci zarývá hluboko do křídel a zad, jak bolest prostupuje jeho tělo. Kůži mu pokryla husí kůže a po zádech mu přejel mrazivý pocit. I když tolik chtěl hory opustit, aby se všech vzpomínek zbavil, stejně pořád bydlel na jejich úpatí a stále doufal, že jeho malá sestra a matka za ním jednoho dne přijdou a budou chtít odejít s ním. Oba víme, že se nic takového nestane, Artë? Jsi jen příliš sentimentální a naivní hlupák. V jeho tváři se mihlo zamyšlení a část jeho smutku, který v posledních dnech byl na denním pořádku. Musel sám sobě připomenout, že se nenachází ve společnosti, kterou by chtěl svou začínající depresí nakazit a raději své obavy a myšlenky zahnal někam do pozadí. Už ale nereagoval na orientaci, věděl, že města nejsou zrovna pro něj a že nejspíš dožije sám ve své kovárně – jeho rozkládající se tělo najdou dávno potom co zemře na stáří Ze sentimentality, si rychle přešel na černé myšlenky, Artë... jsi větší hlupák než obvykle. Dokonce i poznámku o kráse už vynechá a nechá se dál unášet na vlně vlastního ticha, kdy jen poslouchá, jak Tama promlouvá. Tedy až do chvíle, než zmíní ženu. Na to abys měl ženu jsi příliš obyčejný, ještě by ti měli useknout křídla a mohl by ses snadno zařadit mezi lidi – tam by si tě nějaká žena, milující zrůdičky se zjizveným tělem, vybrala, Artë. hlas v jeho hlavě opět udeřil hřebíček na hlavičku a jemu to trochu pokřivilo úsměv na tváři. Nečekal, že na tak dobrý začátek bude muset čelit tolika ošemetným situacím. "Nemyslím si, že budu mít takové štěstí já." pousmál se, ale kdesi v hloubi duše ho ostře bodlo. Takové štěstí ve svém životě jednoduše nečekal, ačkoli v sobě měl mnoho dobrého, co by mohl ženě dát, nepřipadal si jako muž, který by měl dosahovat kvalit, které žena potřebuje. Vždycky se najde lepší, než je on, vlastně všichni – vždyť není ani pořádná víla, ani pořádný člověk – těžko říct čím vlastně je, možná tak pořádnou hříčkou přírody.

Nad vymlouváním pokrčil rameny. Přece se nebude přiznávat k něčemu, co je sice uděláno schválně, ale s dobrým úmyslem. Rodičovská starostlivost byla něco, co zřejmě poznal v nějaké velice přehnané formě – možná ani ne tolik láskou jako svou krutostí. Jeho otec ho i přes všechno co mu způsobil považuje za největší zklamání rodiny a teď si své zlomené ego šetří na jeho sestře, neboť u Artëho na to bylo už příliš pozdě. Jistě by si mohl dovolit i delší zastávku, ale zatím neměl dostatečný důvod, který by ho na místě udržel déle. "Třeba se někde najde nějaký důvod, který by mě zdržel." pronese a bohužel se nevyhne lehce nakřápnutého tónu v hlase. Doufáš. Ale zbytečně. Tvá naivita mě nestává překvapovat. Na otázku, jež mu položila Tama poté neměl moc šancí odpovědět, hlavně díky chlapci, který ho vyvedl z už tak ztěžka držící se rovnováhy. Nepochybně na něm nyní byla zcela zřetelná nervozita a každá obava, hlavně jak si křídla tiskl až bolestně pevně k tělu. A pak ta naprosto zřetelná úleva, kdy povolil svaly, když konečně opustili tu vřavu. "Ano, souhlasím. Bohužel… svět je už dost zkažený na to, aby v sobě každý dokázal najít kus něhy a vlídnosti." Ano. Sám se považoval za vlídného člověka, ale bohužel patřil k té zkažené části světa. Byl to on, komu nakonec na mysli vyvstávali myšlenky na to, jak vlastnímu otci trhá křídla, kousek po kousku je odtrhává, dokud neomdlí bolestí. Tolik v něm zanechávaly vzpomínky z dětství, kdy to byl on, kdo něco podobného pociťoval, byť jeho křídla stále pevně drží na jeho zádech. Dříve než se jeho myšlenky stačily začít ubírat tímto směrem raději se zaměřil na hudbu, která k nim ještě stále pozvolna doléhala. "Hudba je má radost, sám umím hrát, ale není to tak dobré jako ti muzikanti." poznamenal. Jeho malá flétnička, na kterou se snažil naučit hrát sám, když odpočíval, rozhodně jen těžko mohla konkurovat té vřavě na zdejším náměstí. "Hudba je v mnoha případech dosti osvobozující." vždy bylo lepší, když se mohl nechat unést na křídlech hudby, než když se nechával stáhnout myšlenkami. Bohužel některé hudební tóny ho stejně dokázali stáhnout opět ke dnu. I hudba je konec konců velice nevyzpytatelná.

Možná jí předtím nepřipadal smutný, ale vlastně i ona si dokázala všimnout smutku, který se mu mihl ve tváři, byť nepatrně. Nějak jí tím donutil přemýšlet o tom, jestli i na ní to je občas takto vidět. Jestli všechny chmurné myšlenky, které by se jí mohly honit hlavou, vyvstávají na její tváři a dá se v ní číst jako v knize nebo jestli jej její úsměv uvěřitelný, i když se na něj zrovna necítí. Jistě to byla zajímavá úvaha, kterou by si mohla lámat hlavinku, ale rozhodně ne teď neboť by mohla zabřednout hluboko do svých myšlenek a vyzkoušet si v praxi, zda-li jí úsměv dokáží smazat nebo ne. Rozhodla se tedy věřit tomu, že dovede už dobře ovládat svoji mimiku a usmívat se uvěřitelně za každé situace, i když jí není do smíchu, neboť tuto úvahu chtěla odsunout na druhou kolej a raději se zaměřila na Artëho slova, která jí s úsměvem malinko zakroutit hlavou. "Já si nemyslím, že byste zrovna takové štěstí mít neměl..." začala přemýšlivě a věnovala mu zkoumavý pohled s hlavinkou nakloněnou lehce na stranu. Samozřejmě si nejspíše každá žena mohla vybírat muže podle různých faktorů, ale Tama osobně neviděla nic, co by nějakou mělo odradit. Ačkoliv zrovna u ní by mohlo být otázkou, co by ji odradit dokázalo, v jejich očích bylo úplně všechno svým způsobem krásné a i zlomená květina měla stále své kouzlo, které by ji přimělo, aby si ji vzala domů do vázy. Každopádně jí ale ani nepřišlo, že by měl zrovna tento muž někoho odradit i svým chováním, proto se usmála o něco více, když složila svoji myšlenku. "Podle mě jste hezký a milý, což je nepochybně kombinace, o kterou by stála celá řada žen." Nejspíše neměla vyloženě právo hodnotit, ale nějak měla za to, že by svůj názor mohla říct, byť se jí dostala červeň do tváří, když si uvědomila, co vlastně povídá. Nejspíše by si to každý mohl vyložit různě. Někdo jako nevinný kompliment, jak to nejspíše sama princezna zamýšlela, ale někdo by si to samozřejmě mohl vyložit i jinak, byť si Tama neuměla tak docela určit jak, jistě by to mohlo být nějak nevhodné. Poněkud opomněla, že si jí nejspíš nikdo nevšímá, jelikož tu není čtveřice stráží, která by upozornila na to, kým vlastně je. To jí ale stejně nedokázalo zabránit v tom, aby svojí barvou připomínala rajské jablíčko.

Vlastně by nejspíše ani nemohla tvrdit, že by jí nějak vadilo, že není po jejím a bylo celkem osvobozující, že si ji někdo dovolil odbít pouhým pokrčením ramen. Vlastně ji to donutilo usmát se, neboť si po opravdu dlouhé době přišla normální, vyloženě normální bez titulu, který by ji omezoval. Nechápala, jak si někdo může myslet, že vysoce postavení mají všechno, když jsou právě svým postavením omezováni. Chození do města o samotě se opět ukázalo jako něco, co jí samotné prospívá více než sezení v paláci. Občas jí zrovna tyto tajné vycházky přinášely hloupé nápady, které nakonec vždy zavrhla, ale i představa, že by vlastně mohla utéct tomu všemu byla občas lákavá. Jen by asi nedokázala odejít a nechat Cyru svým přičiněním v moci své matky. Nakonec už bylo jen otázkou času, kdy bude vládnout minimálně své zemi a tím pádem nemohla jen tak zmizet. "Nakonec se jistě nějaký důvod objeví, jeden musí prostě jen čekat. Zároveň musí být ale jistě hezké nebýt připoután skoro nastálo k jednomu jedinému místu a moct volně cestovat kamkoli." Zasněná slůvka opustila její rty, když se rozhlédla kolem. Nemohla by v žádném případě tvrdit, že by se sem, domů, nikdy nevrátila, jistě by se vrátila vždy a to ještě ráda, ale také by ráda častěji navštěvovala místa, na kterých ještě nebyla. Chtěla by projet všechna království a zjistit více o jejich zvyklostech a tradicích na vlastní pěst, jenže to jí zatím nebude přáno. Musela jen čekat, jaké možnosti jí přinese tento rok, kdy se konečně rozhodne o dalším králi nebo královně a ona bude v každém případě volná a bude moct řídit svůj život. Nebo si může minimálně namlouvat, že to tak bude.

Všímala si neblahých pocitů, které provázely neslušné chování toho malého chlapce, ale spíše než na slova se soustředila hlavně na to, aby Artëho co nejrychleji doprovodila z náměstí pryč. Přeci jen nevládla magií mysli, aby věděla, co přesně se mu honí hlavou, ale tak nějak tušila, že by slova byla zbytečná, když bylo zřejmé, že mu volný prostor udělá lépe, což se vzápětí vlastně potvrdilo. "Vždycky se ale dá najít někdo, kdo dokáže s hledáním těchto vlastností v takových lidech pomoci nebo alespoň věřím v to, že by to s nějakou tou pomocí opravdu mohli zvládnout všichni." Naivní myšlenka jí na rty usadila docela nervózní úsměv, kdy se raději podívala kamsi do dálky, neboť si nebyla jistá, zda-li by jí nemohla její naivita být vyčtena, jako tomu v minulosti bylo už mockrát. Přeci jen nebylo špatné mít sny a věřit v to, že svět může být opravdu dobrý, podle ní stálo za snění. "Trénování dělá mistra, jistě byste si i vy mohl někdy na něčem podobném zahrát... Pokud byste chtěl ovšem, nemyslím, že by to muzikantům nějak vadilo. Vždycky jsem měla za to, že jsou jen rádi, když někdo o hudbu jeví stejný zájem jako oni." Vlastně ani moc nepřemýšlela nad tím, jestli to tak skutečně funguje, ale opět celkem věřila tomu, že se až tolik nemýlí. Ať to znělo, jak jen chtělo, zkrátka byla přesvědčená o tom, že jsou všichni milí a muzikanti určitě také, když přinášejí hudbu, která dokáže celé náměstí rozeznít smíchem. "S tím nemůžu než souhlasit." Potvrdí na jeho slova o v jejich očích až magické moci hudby, ale stejně se zaměří na něco, co je v jejích očích osvobozující ještě mnohem více. "Ale myslím, že vaše schopnost létat se svobodě blíží mnohem více." Pohled měla opět upřený kamsi do dálky, když jí na mysl přišla představa, že by sama mohla létat, možná od toho nebyla daleko, když už teď měla hlavu v oblacích, ale skutečnost byla taková, že křídla by podle ní znamenala možnost kdykoli zmizet a také možnost letět si kam jen se jednomu zrovna zachce. Jenže takovéto představy opět odložila lehce stranou, když zaregistrovala, že už se blíží ke chrámu, který byl prvním bodem na jejím průvodcovském seznamu. "Už jsme skoro u chrámu, budete se chtít podívat dovnitř? Vlastně to tam vypadá moc hezky, já osobně mám nejraději fresky bohů Tarnea a Narilye, ale celkově by chrám mohl lahodit oku, pokud vás tedy něco takového zajímá." Docela ji samotnou překvapilo, s jakým nadšením vlastně chrám popisovala, ale nějak se nad tím vlastně nepozastavovala. Stejně ale bylo na něm, jestli bude chtít chrám navštívit, ne každého zrovna něco takového zajímalo, ale pro ni byl chrám místo, kam s alespoň mohla někdy vypařit s dovolením. Každopádně by to mohlo být i místo, kde by ji mohla poznat třeba kněžka, ale tomu se rozhodla nepřikládat moc velkou důležitost.

Poklona kterou mu složila mu opět na tváři vykouzlila milý úsměv a do očí se vehnala potěšená jiskra. Vlastně by se dalo říct, že mu trochu pookřálo jeho srdéčko, že v něm někdo stále ještě vidí pohledného muže. Jenže ledová sprcha přišla vzápětí v podobě nepříjemného a podmanivého hlasu v jeho hlavě. Neví jak jsou na tom tvá křídla. Uvědom si, že se snažíš skrýt něco co ta žena na tobě obdivuje a jistě ví víc než jen to, že jsou dobré k létání. Nebuď hlupák Artë. opět mu dal za pravdu. Tama neměla tušení a četných jizvách, které hyzdí jeho krásná pevná křídla. Že i kdyby se jej právě teď dotkla a doufala v reakci, zřejmě by jen dostala něco ve stylu: Už ses dotkla? A to by ji určitě nepotěšilo vzhledem k tomu jaká na jeho křídla musí mít očekávání. "Neměla by jste na mě takto plýtvat slovy, Tamo." pousmál se na svou společnici. Nepřipadal si, že by si ty slova zasloužil. "Raději si je schovejte pro někoho, kdo se v jejich znění bude cítit lépe než já. Ačkoli mě váš kompliment velice potěšil." dodal ještě. Nechtěl ji urazit, určitě ji mohlo stát dost úsilí něco takového říci, ale neviděl ji do obličeje, aby mohl celou věc posoudit. A zároveň se snažil nebýt otevřenou knihou, aby na něm nebylo hned poznat jak moc se ho ta slova dotkla - něžný dotek imaginární ručky jej šimral přímo u jeho srdce a dodal mu přece jen nějaký ten dobrý pocit. Kdyby bývala takto milá i jeho sestra mohlo by všechno nyní být jinak. Tama na něj působila podobně uklidňujícím dojmem, musel uznat, že její společnost byla mnohem více obohacující, než jak by mohl očekávat. Možná i proto na jeho tváři opět byl ten lehce posmutnělý úsměv. Pozvednuté koutky a třpyt v očích teď jen potvrzovaly, že je v pořádku a v jistých mezích i docela potěšený.

Cestování bylo něčím, co zatím zkoušel pouze jako obchodní cestovatel. Přišel, prodal a odcházel. Jenže tyhle krásné zastávky, při kterých může někoho poznat se začaly ukazovat jako více než jen příjemné. Uvažoval i o tom, že by je mohl provozovat pokaždé. Raději však nekomentuje a raději už směřuje k tomu, aby co nejdříve opustili náměstí, přičemž cestu poté se drží nějakou chvíli sám ve svých myšlenkách. Měla pravdu. Vždycky se objeví někdo, kdo i v tom nejvíce sobeckém člověku dokáže probudit naprostou nevinnou a milou osobnost, jen je tu háček - ne všechny takové souzené páry se setkají. A to pak mohou srdce strádat až do smrti. Možná je ale on tím jedním, kdo bude muset ještě nějakou dobu počkat, než se taková osoba objeví. Možná stojí teď naproti němu a jen si to neuvědomuje, ale tato skutečnost mu přijde příliš nepravděpodobná, aby jí uvěřil. I když by rád podlehl vlastní naivitě, že pod pláštěm se skrývá princezna, která nakonec utěší jeho bolavou duši, drásanou celá desetiletí jeho rodinou a ženami, jež jej od sebe odháněly. Upřel na ni pohled a chvíli se nechal ponořit do vlastní naivity. Dřív za tebou přijde tvá sestra a obejme tě, než za tebou přijde skutečná žena, hloupý Artë. hlas v jeho hlavě opět prohloubil díru v jeho myšlenkách a jediné na co se zmohl, bylo uhnutí pohledem a pouze krátká myšlenka jako odpověď. Já vím. "Někteří z nich se hledají celý život." kývne hlavou. Dávno přestal věřit, že existuje něco mezi nebem a zemí. Nějaká síla, která by dva táhla k sobě jako správný pár ženských naušnic, jako šňůrka svazuje k sobě průkrčník košile. Natolik ponořen do své sentimentality, že si ani neuvědomil co pro něj pozornost milé a mladé ženy znamená. Už několik let byl starším bratrem, ale sestru už dlouho neviděl, matka jej přestala navštěvovat a otec v něm vidí póvl, přesto jediné co cítí je stálé pochopení pro jeho sestru. Věří, že potřebuje čas. Opět se podíval na Tamu a pousmál se. Tolik ji připomíná, že Artë. Ale není to tvá sestra. nebuď naivní!

"Vlastně nehraji na žádný takový nástroj, jen na malou flétnu, spíš jednodušší melodie.." usmál se na ni. Muzikanti jsou v mnoha ohledech velice milí a otevření lidé, ale i mezi nimi najdete někoho, kdo nemá rád když někdo chce přebrat jeho slávu. dodá k tomu. Bohužel i takoví jsou i když působí ve většině případů vesele. Ovšem o jejím osvobozujícím účinku by se mohl dohadovat. Ano měl křídla a mohl se kdykoli vznést k oblakům, jenže i když samo o sobě byla tato skutečnost pro něj svobodou, jeho křídla dokázala být prokletím. "Ano, létání přináší jistý druh svobody také." dodá nakonec s kývnutím hlavou. Jeho pohled směřoval na moment ke hvězdné obloze. V mnoha ohledech se blížíš ke hvězdám, ale kdo letí moc vysoko, riskuje velmi bolestivý pád. Z jeho přemítání jej vytrhne jeho společnice otázkou o chrámu. "Myslím, že si vystačím pouze s pohledem zvenčí. Dnes je poměrně krásná noc a jdou krásně vidět hvězdy, byla by škoda skrývat se před nimi." pronesl zatím co pokračoval v chůzi směrem kterým ho pomalu vedla. Povolil svaly na zádech a svým způsobem tak táhl konce svých křídel po dlážděné ulici. Jeho křídla byla velká a on to věděl, ovšem občas pozapomněl, že by je měl držet vzhůru, aby je nedřel o zem - škoda, že ho nemohl na podobnou skutečnost upozornit jeho ztracený cit. "Odpusťte troufalou otázku, ale.. proč se vlastně tak zahalujete? Skrýváte se před někým." upřel na ni pohled. Nečekal přímou odpověď, ale nemohl si od své vlastní zvědavosti pomoci.

Možná by si stačila všimnout jeho úsměvu, kdyby díky jistým rozpakům nekoukala zrovna jinam, ale jeho slova jí nakonec jistý způsobem překvapila jeho slova. Sice asi nedovedla přesně určit, jak si vlastně její slova vyložil, ale stejně nad tím ani nepřemýšlela, když jí tvářičkou přešlo zamračení, které by mohlo značit, že přemýšlí spíš o tom, jak mu říct, že slovy neplýtvá. Přeci jen to myslela upřímně a neměla za to, že by řekla něco špatného, ale on naznačoval, že se díky tomu necítí dobře a to jí trochu dělalo vrásky na čele. Přeci jen ho nechtěla uvést do nepříjemné situace, prostě jen mluvila, ale teď si nebyla jistá co říct, jelikož jí jeho slova přišla poněkud plná rozporů. "Mohu vás s klidem ujistit, že jsem slovy neplýtvala... A také asi o tom, že asi budu mít pocit, že tomu tak je, tak zavřu pusu. Každopádně tohle téma můžeme klidně opustit, jen bych ráda řekla, že jsem to myslela upřímně." S nevinným úsměvem naznačila, že zamyká pusu na zámek, ale stejně by asi v klidu kecela dál, kdyby k tomu něco měl. Nějakým způsobem už tomu bylo tak, že měla potřebu obhájit svůj názor, byť ho nehodlala vnucovat. Každopádně, když se na něj podívala, nezdálo se jí, že by mu to vyloženě vadilo, neboť se usmíval, sice poněkud posmutněle, ale stále tam bylo cosi, co se jí snažilo namluvit, že s tím až takový problém nemá. Minimálně si to tak vyložila, což vedlo i k tomu, že se sama lehce pousmála.

Cesta z náměstí byla relativně rychlá záležitost, která dalo možnost na rozvinutí rozhovoru, který se nakonec nějakým způsobem přesunul od hodných duší, nejspíše až k drahým polovičkám, které opravdu mohl jeden hledat klidně celý život. Kdyby měl čekat na pouto druhů, nepochybně by v mnohých případech těch životů potřeboval ještě více. Jenže vždycky nešlo jen o pouto druhů, ona osobně si nedovedla představit, jak přesně by to mohlo vypadat, jelikož její rodiče druhy nebyly, ale věřila tomu, že pouto druhů dokáže život jistým způsobem i hezky rychle pokazit, když na to přijde. Přeci jen se každý může zamilovat i bez něj a najednou se ukáže druh jednoho z milenců a všechno zničí. Vlastně to nebylo fér, ale všichni na to pohlíželi jako na požehnání, což ona sama tak docela nechápal, ať už si její srdíčko něco takového samo přálo nebo ne. "Život jistě není krátká doba, ale nemyslím, že by se někdo při pátrání vyloženě nudil. Vždycky se najde někdo, kdo nám do života přijde a nějaký čas alespoň máme šanci zkoumat, jestli má být tím, kdo v něm má zůstat nebo ne. Navíc se máme alespoň celý život na co těšit." Další lehce naivní myšlenku doplnila úsměvem, když se snažila svoje slova sama trochu vstřebat a třeba si i uvědomit, jestli na nich něco není. Nakonec tomu stejně bylo tak, že se jimi sama moc řídit nebude. Snad měla i pravdu, ale koho by bavilo čekání, že? Navíc byla stále docela mladá na to, aby mohla jen sedět a doufat, že se jednou dočká toho, že do jejího života někdo přijde a bude to ten někdo. Jí zpátky ale drželo to, že by se nerada spálila a ronila slzy navíc i díky lásce, které by nebylo přáno nebo by byla nešťastná, nedejte bohové neopětovaná. Existovala jistě celá řada proměnných, které by to mohly značně ztížit a ona si nebyla docela jistá, jestli jí to stojí vyloženě za to, i když by v takových chvílích, kdy by láska opravdu hrozila, nejspíše neměla na vybranou. Dalo by se tedy alespoň tvrdit, že se za něčím takovým nežene slepě a bezhlavě.

Zamyslí se nad jeho slovy a lehce nakloní hlavinku na stranu. Jistě měl nejspíše pravdu, byť zrovna takovouhle její logika ráda popírala, ale asi tomu tak skutečně bylo. Ne všichni museli být nutně tak dobří, jak si ona snažila namluvit. "V jednoduchosti je krása a když říkáte, že hraje na malou flétnu, nejspíš by se žádný muzikant nebál, že mu seberete velkou dávku slávy." Její slova nejspíše mohla vyznít velmi, velmi naivně, ale nehodlala si tím lámat hlavu, o čemž vypovídal její miloučký úsměv, který by snad ani nemohl dávat prostor námitkám. Na svět se nejspíš koukala přes hodně silné růžové brýle, ale nějak neměla zapotřebí si to zazlívat, alespoň tohle jí zatím nikdo nedokázal odepřít. "Myslím, že by to muselo být úžasné, tedy pokud by se jeden nebál výšek." Lehké zamyšlení jí bylo patrné i v obličeji, když začala uvažovat o tom, jestli se někdo z okřídlených víl vůbec umí bát výšek. Jistě by to byla velká nevýhoda, kdyby měla víla křídla, ale vlastně je nemohla využít, ta představa byla poněkud smutná. V každém případě se ale myšlenkami vrátila zpátky k němu, když odmítl prohlídku chrámu a podal to takovým způsobem, že ji to vlastně donutilo roztáhnout rty ještě do většího úsměvu. "Hvězdy jsou dnes opravdu nádherné," pronese s hlavinkou upřenou k obloze, "...v tom případě můžeme vyrazit k jezeru, nepochybně bude úžasný pohled i na to, jak se hvězdy budou odrážet na vodní hladině. Stejně to byla druhá zastávka." Tak nějak si dovolila ignorovat fakt, že už bylo docela dost pozdě a vykročila do ulice, které by je k přístavu měla dostat vlastně docela rychle.Přeci jen nemělo cenu meškat a už nějak stihla i pobrat, že by si toho z obyčejných ulic moc neodnesl. Jí samotné se ale líbilo, jak se v lampách mihotá oheň, aby jí osvětlil cestu a ona mohla bez starostí kráčet dál beze strachu, že na ni vyskočí něco ze stínu. Stejně se ale vzápětí malinko pozastaví nad jeho otázkou, která jí donutí zastavit a malinko se porozhlédnout po okolí. Asi by nebylo vyloženě naškodu odpovědět, ale nechtěla, aby jí slyšel někdo, kdo nemá. "Není co odpouštět, já se vlastně schovávám tak nějak přede všemi, co by mě mohli poznat... Řekněme, že by nebylo moc dobré, kdyby se k mé matce doneslo, že jsem byla sama ve městě." Stále se držela neurčitých odpovědí, ale upřímnost v nich jistě byla. Nakonec by to mohlo uškodit teď i jemu, dalo by se říct. Nevěděla, co by její matka mohla někomu udělat, kdyby zjistila, že s ním byla ve městě, ale nechtěla to ani zjišťovat, takže si raději nechala svůj původ pro sebe, byť asi nebyla tak opatrná, aby neházela malé drobečky skutečnosti, která by mohla někomu dojít. Ale o jejím přísném režimu, kdy ji neustále doprovázely stráže, věděli zdejší, těžko říct, jestli by si to mohl spojit i někdo z jiného království.

Nechtěl Tamu přivést do rozpaků ani ji nějak vyvracet její slova. Ovšem už se nevyjadřoval i když se necítil jako někdo, kdo si taková slova zaslouží. Ale neměl v povaze někomu neustále přednášet o tom proč. Proto nakonec tento poj vzdal a jediné co jí nakonec předal jako reakci byl drobný úsměv a kývnutí. Nebylo nic špatného na tom nechat ženu vyhrát, nechat ji ve sladké lži, že má pravdu a on je vlastně plně připraven vzít do své náruče ženu a chránit ji celým svým tělem, dát ji celou svou duši i srdce. On na to možná připraven je, ale pochybuje o existenci ženy, která by jej takového chtěla. Uměl bojovat, byl vycvičený voják, mohl ji skrýt pod svá velká necitlivá křídla, dát ji všechno co má, ale stačí to?Stačí takové málo jako má on? Prostá kovárna a jeden necitlivý Illyrijec, který dávno zanevřel na domov vysoko v horách? Nikdy nebudeš dost, Artë. Ohledně hledání své drahé polovičky však rozproudili i další část konverzace, která začala poměrně nevinně jako jen přirovnání k laskavosti lidí. zatím co Tama kráčela ulicí zpomalil, aby šel krok za ní a sledoval tak její záda střídavě s oblohou. "V mnoha ohledech mi připomínáte mou mladší sestru, Tamo." promluvil po chvilce ticha. Chvilka mohlo být několik minut, protože mezitím ušli určitý kus cesty, takže to u Tamy mohlo vzbudit trochu podezření, jestli se ji někde po cestě nevytratil. "Tedy, o dost méně na mě křičíš něco ve stylu, že jsem černou ovcí rodiny." pousmál se, ale v jeho úsměvu bylo něco velice smutného. Styděl se za myšlenku, kdy by svou drahou Martëine měl nahradit jinou mladou dívkou, ale jeho vnitřní pud staršího bratra byl v blízkosti Tamy podobně zkoušený. Čím déle s ní trávil čas, tím víc měl pocit že by ji měl pohladit po hlavě a poděkovat jí, protože se jeho bolavá dušička po jejich setkání trochu začala léčit. Možná to bylo jen zvláštní naivitou, kterou dívka neustále projevovala nad každým jejich tématem nebo snad tím jak se mu tvrdohlavě snaží narvat do hlavy myšlenku, že by mohl být pro ženy dost atraktivním i s jeho naprostou necitlivostí o které však ví jen tolik jako on o výrobě košťat. Když nad tím uvažuji, máš doma vůbec koště, Artë?

Bát se výšek? Zatím nepotkal okřídlenou vílu, která by se bála výšek, usmál se nad tou představou, ale pak zakroutil hlavou. "U nás k tomu není příliš prostoru, mnoho z nás umí létat dříve než chodit. Výšky tak nějak patří k naší přirozenosti.." pronese zamyšleně, on sám sedával vysoko na trámu hlavního pokoje jejich domu, když ho rodiče hledali. To byly ty časy kdy ještě jeho otec neměl tu šílenou ideu o tom, že musí být jeho křídla necitlivá, aby ve zkoušce uspěl dokonale. Ačkoli je během ní nemůže použít. Nepomohlo mu to nijak jen mu to přidalo na neoblíbenosti a dalo by se říct, že ho to dodnes dohánělo nepříjemnými a černými myšlenkami. Když už mluvíš o černých myšlenkách - nepatřím k nim, viď můj milý Artë? Hlas v jeho hlavě se usmál a on měl co dělat, aby mu tentokrát neodpověděl nahlas. naštěstí se zarazil dříve než to na něm mohlo být zcela zřetelné a jen ve své hlavě tiše zaklel, aby byl ten otrava konečně ticho. Po dlouhé, opravdu dlouhé době, kdy jej opět okřikl hlas konečně utichl a na moment možná na pár chvil jej nechal jen vlastním myšlenkám. "Jezero zní skvěle. Věděla jste že je spousta písní opěvující právě hvězdy?" ne že by ty písně uměl zahrát všechny, ale jednu na svou flétnu uměl dokonale. Byla z doby kdy byl malý a jemu ji zpívala jeho matka. Jmenovala se Noční obloha a on ji miloval, hrával ji dřív, když sedával vysoko v horách a jen se kochal noční oblohou. Dokonce ji jednou hrál i své drahé Martëine, když seděli společně na zápraží domu, když byla malá - to jej ještě svým způsobem obdivovala, než ji nakazil svou podivnou myšlenkou Lótu.

Jak tak pokračovali ulicí, nějak se neubránil zvědavému dotazu ohledně kápi, kterou měla jeho společnice na sobě. Neměl strach, že by před ním skrývala nepěknou tvář, nebo snad nějeké napůl vypadné vlasy, věřil že je stejně krásna jako je naivní a milá. "Popravdě, i kdyby jsi byla třeba zdejší princezna pravděpodobně bych tě stejně nepoznával." pronesl s úsměvem na rtech a to ani netušil jaký má ve skutečnosti původ, mohla být kýmkoli. I kdyby se z ní nakonec vyklubala sama královna asi by vůči ní svůj postoj nezměnil. "Je škoda pokud se musíš skrývat, ale pokud svobodu jinak nedostaneš, je to možná nejlepší řešení." pronesl vzápětí a následoval její kroky. Sám by na jejím místě, ať už je jakékoli, udělal to samé.

Jako správný průvodce kráčela dál ulicí a tak nějak možná i dumala nad tím, jestli by nemohla něco povědět a poukázat na nějakou budovu, ale ve výsledku by se omezila na slova typu napravo vidíte domy zdejších víl a nalevo vidíte a teď se podržte také domy zdejších víl. Stavby byly sice krásné, ale vlastně tam nebylo v tuto chvíli nic tak zajímavého, na co by mohla vyloženě poukázat, takže si lámala  hlavu ale vlastně byla ticho a šla dál. Z myšlenek jí vytrhl až Artë, který zmínil podobnost mezi ní a jeho sestrou. "Opravdu?" optala se zvědavě a obrátila k němu pohled. Nebyla si jistá, jestli to má být dobře nebo špatně, ale nakonec se nestačila zeptat na důvod, než ji lehce zarazil svými dalšími slovy. Sama sourozence neměla, takže nemohla vyloženě vědět, jak přesně se může projevovat sourozenecká rivalita, ale tohle jí přišlo smutné. Nejspíše by za tím mohlo něco být, ale nehezké rodinné vztahy nebyly ničím, o co by bylo třeba stát. "To je mi líto, Artë." Potiché hlesnutí bylo proneseno s pohledem upřeným k zemi, kdy její hlavinka přemýšlela, co by mohla říct. Nechtěla svým chováním vyvolat něco, co znělo tak smutně, ale nevěděla, jak se zachovat jinak, proto vsadila prostě na svoji obvyklou kartu, kdy se snažila Illyrijce třeba i trochu rozveselit. "Ale žádný strach, já rozhodně křičet nebudu. Možná to ani neumím, co já vím. Ale kdybych to měla brát kolem a kolem, můžete si alespoň říct, jak jedinečný jste. Být černou ovcí vyžaduje odvahu a bílá ovce dovede být každý." Její slůvka nejspíš poztrácela takovou tu důležitou věc, kterou byl obecně vzato smysl, ale neviděla důvod je brát zpět. Třeba by to mohlo malinko odsunout chmury stranou, ale v tomhle ohledu si nebyla moc jistá, jestli její slova sklidí chtěné ovoce. Přeci jen dělání z nevýhody výhodu nezabíralo zas moc často, ale nic lepšího v záloze zatím neměla.

Usměje se nad tím, co by vlastně mohla vědět, kdyby se nenechala unést svojí představou. Jistě, párkrát jí určitě někdo řekl, že Illyrijské děti častokrát dříve létají než cupitají po vlastních nožkách, ale stejně to nemusela být dostatečná odpověď. Například by se někdo mohl bát výšek, ale prostě by to v rámci drsňáctví nedokázal připustit, neboť by ho to mohlo poškodit a znevýhodnit. U Illyrijců by to tak jistě mohlo být, ale stejně si začínala v hlavince vymýšlet plán, který volal po tom, že se bude muset všech okřídlených víl, které potká, povinně zeptat, jestli náhodou netrpí strachem z výšek. "Nepochybuji o tom, že to musí být kouzelné, ale jistě by se musela najít alespoň jediná výjimka potvrzující tohle pravidlo. Jen třeba není tolik známá." Dovolila si chvíli mluvit jako filosof, který by se tou otázkou klidně mohl zabírat hodiny, ale ve výsledku to chtěla spíše skutečně prozkoumat, než aby o tom pouze dumala a snažila se tomu přijít na kloub bez jasných důkazů. Rozhodně by její zvědavost mohlo spíš ukojit nějaké tvrzení od někoho, kdo o tom něco ví, než jenom její vlastní domněnka. Přeci jen se sebou žila už tak dlouho, že už věděla i to, že se její domněnky docela často mýlí. "Hm... Já vlastně slýchám spíše písně o lásce, ať už jsou smutné nebo veselé, popřípadě melodie, které se hrají na plesech a jiných takových událostech. Ale píseň pro hvězdy jsem ještě neslyšela nejspíše ani jednu." Dovolila si pohled k obloze, kdy přemýšlela, jak by taková píseň mohla asi znít. Její fantazie slyšela div ne melodie z jiného světa, ale stejně jí to vykouzlilo úsměv na tváři. "Jistě musí být také překrásné," vydechla nakonec zadumaně a na tváři se jí usadil úsměv, který vlastně neříkal moc o tom, co si myslí, ale mohl působit docela zasněně. 

Jeho poznámka o princezně ji donutila zastavit se v polovině kroku a malinko ztuhnout. Přeci jen tam slyšela slovíčka i kdyby a to znamenalo, že vlastně nic neví, ale jen ta hloupá zmínka o jejím titulu ji celkem dostala, ačkoliv se snažila působit hned vzápětí, tak přirozeně, jak to jen šlo. "O to ale bohužel nejde... Samozřejmě by tu byla spousta víl, která by mě nepoznala, ale našli by se i tací, kteří by mě mohli poznat a to už by nebylo dobré. Občas mi navíc přijde, že je všude moc očí." Další myšlenka byla pronesena trochu sklesle, neboť bylo pravdou, že její matka mohla mít oči všude. Nedivila by se moc tomu, kdyby měla i své špehy, vrahy a kdovíco, ale nechtěla jí vyloženě křivdit. Možná nebyla nejlepší, ale byla to její matka a jediný rodič, co jí zbyl, takže neměla vlastně vyloženě ani chuť smýšlet o ní špatně, byť jí k tomu zadávala důvody. "Zatím mě žádné lepší řešení nenapadlo, ale třeba se jednou vytasím i s něčím nápaditějším." Pokus o optimistický tón by mohla pokládat vlastně i za zdařilý, když šla dál ulicí a snažila se působit uvolněně, i když jí to hloupé slovo princezna stále vrtalo v hlavě. Každopádně to dopřálo prostor další myšlence, která jí vyvstala v hlavince a ona dostala chuť se o ni podělit. "Ve výsledku by se to dalo pokládat za masku, za kterou se chci schovat asi i normálně. Každý to tak vlastně může mít. Nějakou masku, která mu může být i příjemnější než jeho normální identita. Víš, co myslím?" Hluboká myšlenka jí dala celkem zabrat a vlastně se jí nějak stále zaobírala, když se přesunula k chodníčku, aby mohla opatrně balancovat na obrubníku. Dokonce rozpřáhla ruce, aby mohla rovnováhu držet lépe, byť pár centimetrů, co jí hrozily, kdyby náhodou rovnováhu ztratila, nezněly tolik děsivě, stejně si to nedovedla odpustit. Následně si ale také dovolila vypustit myšlenku, která jí upozorňovala na drobnou skutečnost, která jí upozorňovala na to, že by si mohla odpustit lehce nedospělé chování, zrovna když nakousne nějaké vážné téma.

Nepotřeboval lítost. Vlastně ji ani nevyhledával. Jeho sladká malá sestřička byla taková. Kdysi dávno společně sedávali na zápraží jejich domu a dívali se na hvězdy a jak šel čas viděla jeho sestra spíš vzor v jejich otci. Vyptávala se víc a víc na citlivost jejich křídel, hledala v tom smysl - byla zvědavá jako každá mladá dáma. Chtěla vědět všechno a hned a Artë pro ni nebyl schopný dostatečné odpovědi. Zkoumala jeho křídla a nenacházela na nich nic jiného než ohavné jizvy. Jakoby to bylo včera, kdy na něj křičela, kdy jej proklínala až do morku kostí, aby jednou spadl z oblohy protože je ostudou všech Illyrijců. Protože je nikým a nikdy nebude někým, kdo by si zasloužil bydlet s ní pod jednou střechou. Mohl by ji zničit její dětské představy o dokonalosti jejich otce, ale nechtěl ji ranit. Jeho malou roztomilou a zvědavou sestru, která teď k tomu krutému a bezcitnému Lótu vzhlížela jako k majáku uprostřed tmavého moře. Viděla v něm všechno, co na Artëm zapomínala a přehlížela. "Nenávidím tě, Artë!!" nezapomněl na den, kdy se jí to pokusil říct. Varovat ji, zachránit - dát ji možnost utéct a nechat si svá křídla i bez bolestivého a nebezpečného výcviku, který nemusí skončit dobře. Jenže jediné co dostal, byla ta dvě slova. A to bylo naposledy kdy jej s matkou navštívila. A pak už nepřišla ani jeho matka. Domu se vyhýbal, mířil pouze do vojenských táborů a dokonce ani tam ji nepotkal. Nevěděl o ní už tak dlouho a něco mu říkalo, že jeho sestra dávno zapomněla, že nějakého bratra má. Vyškrtli jej ze svého života a on tak zůstal jen sám sobě. Tama mu připomínala jeho sestru ještě předtím. Dokud byla malá a teprve zkoušela co její křídla dokáží. Připomněla mu její milou a naivní povahu, když spolu koukali na hvězdy a povídali si o příbězích, které mohou mít za sebou. To všechno je ale dávno pryč a Tama mu teď jeho sestřičku připomíná, svou naivní představou o světě o hvězdách a ovšem co se kolem nich nachází. Vlastně jej to i přes ty smutné myšlenky donutilo k úsměvu, jakoby mu bylo zase o několik desítek let méně a opět byl se svou sestrou na zápraží domu. V mnoha ohledech měl chuť Tamu pohladit po vlasech a říct jí něco ve stylu, že bude všechno jednou dobré a časem třeba bude ten jeden ustrašený Illyrijec opět létat vysoko ke hvězdám. Ale ona není tvá sestra, Artë. Musel souhlasit. Neměl jinou možnost než souhlasit. Protože to bylo pravdou. Jeho společnice nebyla jeho sestra a ani jí nikdy nebude. "Jednu z těchto písní umím zahrát. Jsou hodně táhlé a jemné.." pronese nakonec po svém dlouhém ztracení sama sebe v myšlenkách. Nedokázal si pomoci, aby o písních nemluvil.


Poté co zmínil princeznu, zarazila se a jej to donutilo zastavit se na místě podobně. Nečekal, že by se svým tipem mohl trefit, ale soudě dle její reakce nebyl od pravdy daleko. Měl snad čest stát vedle princezny, která mu niní věnovala osobní prohlídku po jeho království? Měl by snad vystřihnout poklonu jako z pravých pohádek a ze všech možných oslav, co viděl? Nebo by snad měl udělat krok dozadu a vytratit se dříve, než jej označí za jejího únosce? "Někdy je maska skutečně tím nejlepším řešením, Tamo." pronesl. Nakonec se rozhodl svůj postoj neměnit, zůstat u toho jaký vyl doposud a raději se zaměřil na její monolog. Celou dobu byl tichý a spíš naslouchal, než že by mluvil. "Můžete mi věřit, že toto tajemství u mě bude v bezpečí - někdy je svoboda potřeba k tomu, aby nás naučila jak žít běžný život." pronese a na dívku se pousměje. Přitom jej v tom úsměvu vyruší ta jedna malá a záludná kapka vody, která mu stekla po čele. Následovaná další a další a nakonec hlasitým zahřměním a pak jen silný déšť. Ve snaze zabránit úplnému promočení napnul křídla, aby svou společnost před deštěm chránil. Jeho silná a velká křídla se napnula jako střecha nad hlavou jeho společnice. Nádherná blanitá křídla posetá jizvami a hlubokými ranami teď tvořily hradbu mez Tamou a deštěm. Na moment jej napadlo, že kdyby necítil kapky deště na své kůži ani by nepocítil že prší a nesnažil sám sebe skrýt. Připadal si trochu živější, když mu studené kapky stékaly po tvářích. "Nějaký nápad na úkryt?" zatím co on bránil dešti, aby dopadala na dívčin šat sám promokal na kost. Ale nevypadal, že by mu to vadilo. Jak se mu košile lepila na vypracované tělo a voda stékala po vlasech, které mu padaly do obličeje. Od chrámu už odešli poměrně daleko, aby se vraceli celou tu cestu a tát tu na ulici s jeho křídly jako deštníkem také nemohly dlouho. Usmál se na něj a trochu se narovnal aby protáhl bolavé svaly na hrudi a nevědomky tak dal najevo i jejich skvělý tvar a svou vypracovanou postavu.

Lehce se zamyslela nad informacemi, jež ji poskytl a musela se pousmát. Zdálo se, že je mu hudba opravdu blízká a jistě byla i příjemnějším tématem, které by mohli řešit, než to předchozí. Nakonec nevěděla, co více by k tomu mohla říct. Nevěděla, jak se na tom jeho rodina má a jaké vztahy mezi nimi panují, takže nemohla moc soudit ani rozebírat. Proto byly hvězdy a písně mnohem lepší. "To bych si ji někdy ráda poslechla. Tedy pokud je ovšem táhlá takovým tím hezkým způsobem a ne tím, který se používá na úmorné hodiny tance, jež se mají tančit na snobských událostech. Ty jsou sice hezké také, ale jeden se jich přeposlouchá." Ze rtů se jí dostalo tlumené zasmání, když si vybavila, jak jí jedna písnička vyloženě strašila v hlavě pořád a pořád dokola, až to vyloženě hezké nebylo. Přeci jen se stala nakonec nudnou a ohranou, že ani nedokázala skrýt zamračení, kdykoli ji slyšela. Celkově se jí tímto způsobem celkem znelíbila většina z nich a už podobné styly písní ani vyloženě nemusela, až na pár výjimek. "Ale nejspíš se mi to ani nepoštěstí, těžko říct, jestli se ještě někdy vyskytneme ve stejnou chvíli na stejném místě." Dodala ještě k možnosti, že by si mohla vůbec někdy poslechnout píseň, o které mluvil. Těžko by hledala někoho jiného, kdo by ji měl zahrát, a nevěděla, jak velká by mohla být šance, že by se zrovna s tímto Illyrijcem mohla ještě někdy setkat. Osud byl zvláštní věc, ale, že se jejich cesty střetly jednou a celkem doslovně, neznamenalo, že by se měli potkat i jindy v budoucnu. Kdyby si chtěla dopřát poetickou myšlenku, mohla by prohlásit, že je to celé ve hvězdách, ale nechtěla znít vyloženě dramaticky, ať už se to mohlo hodit nebo ne.

Nejspíše by mohla namítnout něco ve smyslu, že by doslovná maska nemusela být vyloženě nejnenápadnější, ale vlastně se mohla jen pousmát, protože s ním souhlasila a nemělo cenu to kazit. Někdy se hold někdo potřeboval za něco schovat a pomyslná maska bylo přesně to, co lidé mnohdy potřebovali. Ona sama často nosívala masku, která měla všem namluvit, že je v pořádku a nic ji netrápí, i když jí nebylo zrovna do smíchu. Snad každý na sebe bral různé masky, slabí rádi předstírali sílu, smutní radost, ti nečestní se snažili lstivě získat něčí důvěru a schovávali se za masku nevinnosti nebo přátelskosti. Bylo jich tolik, že by se jeden musel ptát, kdy je vůbec něco skutečné, ale ona vyloženě nesoudila. Stejně ale měla raději tento zdobný plášť s kápí, pod kterou se mohla schovat, než pouhé škrobené úsměvy, kterými v paláci zrovna nešetřila, když zrovna nebyla sama. "Och... Děkuji." Slůvko mohlo znít poněkud zmateně, když si pomalu uvědomila, že opona už nejspíše spadla a Artë si dal dvě a dvě dohromady. "Je od vás milé, že jste stále zde a nevzal jste nohy na ramena." Zhodnotila s milým úsměvem a nechala si pro sebe naprosto depresivní slova o svobodě, co by se jí mohla drát na jazyk. Ona se té své také brzy dočká nebo v to minimálně může doufat a věřit tomu. Chtěla tomu věřit opravdu moc, ale nezdálo se jí to tak důležité, aby to přenášela dál.

Myšlenky o svobodě ale nakonec spláchla voda nebo přesněji jedna malá kapička, která dala na vědomí, že se chystá rozpršet. Vlastně bylo zvláštní, jak rychle se mohl na noční oblohu přihnat mrak, který spustil déšť a zakryl hvězdy, ale i to ji donutilo malinko zaklonit hlavu, aby sledovala vodu padat z nebe. Její magie vody sice nepatřila k nejsilnějším, ale to neznamenalo, že by nemohla mít vodu ráda. Jenže na ni nespadla skoro ani kapka, než se Artë zaručil o to, aby nezmokla. V milém gestu jí poskytl šanci prohlédnout si jeho křídla, na která sice nechtěla zírat, ale nemohla si to odpustit. Zatajila dech, když si proti světlu všimla, jak na blanitých křídlech vystupují jizvy a říkala si, co je asi jen mohlo způsobit, ale každá jizva jí přišla svým způsobem krásná, za každou se nejspíše skrýval příběh, který by si ráda poslechla. Jenže jeho hlas jí nakonec vrátil jak pohledem, tak myšlenkami zpátky k němu. "Jsem z Cyry, mě voda nevadí," pronesla bezmyšlenkovitě, když si všimla toho, jak je promočený. Vlasy už měl docela promočené a stejně tak oblečení. Právě jeho promočená košile upoutala její pohled, když se jí naskytla příležitost sledovat práci jeho svalů. Na tvářích cítila horkost, když se pohledem vrátila zpátky k jeho obličeji a uvědomila si, že teď už její zírání jistě bylo neslušné. Hruď jí zvedl hluboký nádech, když se snažila trochu pročistit hlavu a pohled věnovala už jen jeho očím, aby neměla tendence dívat se jinam. "Ehm, ale samozřejmě by bylo nějaké místo, kam bychom se mohli schovat, dobré najít. Vy už jste promočený, takže... Bude lepší se někam schovat." Hlas měla poněkud zastřený, když se ze sebe snažila vysoukat nějakou smyslplnou větu. Vlastně se do jistých rozpaků přivedla jen a jen sama, protože on jistě nemohl za déšť a za to, že mu voda namočila košili a za to, že byla na tu malou chvíli fascinována právě touto drobností. Proto v hlavince raději pátrala po možném úkrytu, který by jim mohl posloužit. "Kousek odsud je dřevěný stánek, který tam má pevně daný jedna Mavi, která občas jezdí do města nabízet své zboží, ale většinou jen v létě." Myšlenka jí přiměla vykročit ke zmíněnému stánku, který by jim mohl poskytnout přístřeší. Přeci jen to většinou nic jiného nebylo, pouze jedna dřevěná stěna se stříškou, jež je podepřená dvěma sloupky. Nic lepšího ji v tuto chvíli nenapadlo, ale opravdu to byl jen kousíček, než se dostali právě ke zmíněnému stánku. Déšť byl natolik intenzivní, že i kapuce jejího pláště už zatínala být nasáklá vodou, takže si ji poprvé ta celou dobu sundala, když se dostala pod stříšku. Vlastně jí jen sotva mohlo hrozit, že by jí zahlédl ještě někdo jiný. Nejspíš nikdo nebyl ani venku, takže se tolik neobávala. "Myslíte, že to bude jen rychlá přeháňka nebo bude pršet dlouho?" Otázku položila vlastně pobaveně, když se dívala na rychle padající kapky, které bubnovaly i do dřeva nad její hlavou. 

"Vlastně by se dalo říct, že je táhlá velice příjemně." odmlčí se. Je to jeho oblíbená píseň, ačkoli její slova dávno zapomněl. Kdysi mu ji matka zpívala když lehával v příšerných bolestech. Melodie mu utkvěla hluboko v mysli a pouze slova se postupem času, den za dnem vpíjela do změti bolesti, která sužovala jeho tělo. Pulzující výboje, které cítil pokaždé, když jeho matka čistila rány s touto písní na rtech a jemu se hlavou míhalo jediné - aby tu píseň stále slýchával ve svých snech. Aby mu ji zpívala pokaždé, když to bude takhle bolet, protože to byl jediný projev něhy, který mu byl za ty roky trápení od jeho otce dovolen. Jediné něžné pohlazení, jediný dotek na kůži na křídlech, který stále cítil. Sice jen proto, že zhoršoval jeho bolest, ale jak postupně cit otupěl a on jen čekal až dozní slova písně, začínal si uvědomovat, že se blíží konec písně. "Možná se nám to ještě jednou poštěstí, člověk nikdy neví, kam ho cesta zavede a na druhou stranu - přátelé se navštěvují." nemohl říct, že jsou skutečnými přáteli. Byli cizinci, co se potkali náhodou, jejich cesty se doslovně zkřížili mezi desítkami dalších a přesto to bylo pouze náhodou. Kdyby možná jen zvolil jinou únikovou cestu před chlapcem, nikdy se srazit nemuseli a k ničemu by nedošlo. Neviděl by v ní podobu na jeho sestru, když byla malou a nikdy by se nedověděl, že se potkal s princeznou. Ano, Artë. Cesty jsou nevyzpytatelné, ještě chceš dál rozebírat možnosti a nemožnosti? houkl hlas v jeho hlavě poněkud podrážděně a vrátil jej tak z přemýšlení do reality. Mohl by rozebírat miliony nemožností, ale proč by to dělal. Raději ve své hlavě téma ukončil dřív, než se hlas stihl opět ozvat s další jízlivou poznámkou.

Než stihl reagovat na vícero dalších aspektů rozpršelo se. Jemu déšť nikdy nevadil, skutečnost, že cítí kapky na své kůži mu dávalo pocit života. Necitelnost v jeho křídlech do kterých bubnovaly kapky vody jej nedoháněla tak jako jindy, cítil je na svých tvářích, dokonce cítil jak se látka košile nepříjemně lepí na jeho hrudník. Miloval déšť stejně jako miloval hudbu, nebo noční oblohu a hlavně hvězdy ve výškách. V horách obvykle déšť byl velice čistý, plný svěžího vzduchu, tady v nížinách mu připadal svým způsobem špinavý i když do ovzduší přinášel příjemnou vlhkost a dělal ho tak lehčím. "Jen jsem nechtěl, aby jste byla promočená, co víc vám mohu na oplátku nabídnout za vaši laskavost dělat mi průvodce." pousmál se v odpovědi. Bylo mu jedno jak moc mu mokré vlasy padají do obličeje, vlastně to bylo vskutku příjemné osvěžení po jinak poměrně teplém dni. Jaro bylo v plném proudu a i teploty postupně stoupaly. Déšť byl příjemnou změnou. "Dobře, pojďme tam." pokýval na souhlas na její volbu místa, kde by se mohli skrýt. Křídla stáhl na záda, aby byl rychlejší a neopíral se do něj vítr, který začal vát. Několikrát zažil, že se počasí změnilo jako lusknutím prstu a tak jej situace nepřekvapovala i když předtím byla krásná a čirá noc. Na moment mu v hlavě vyvstali jeho noví přátelé, kteří nyní určitě spěchají do kovárny a doufají, že on najde cestu zpět. Nebo snad ty desítky lidí na tamním nádvoří? Byl zvědav jak situaci vyřešili, ale po slovech od zdejší princezny by dokonce uvěřil, že všichni zůstali na nádvoří, a bavili se dál i přes hustý déšť.

Konečně se ocitl pod stříškou stánku. Rukou si trochu upravil promočené vlasy, několikrát je prohrábl prsty ve snaze nechat je splihnout dozadu, aby mu mokré pramínky neleželi přilepené na čele. Stejně tak se otočil čelem k princezně, aby ji náhodou nenahodil vodou, když jedním pohybem otřepal svá křídla od vody. I když mu kapky stékající po blanitých křídlech, nepůsobily nepříjemný pocit, byl zvyklý alespoň trochu předstírat, že svá křídla ještě stále alespoň malinko cítí. I když to konec konců byl jen hloupý zvyk, než skutečný cit. "Popravdě nevím, ale tyhle průtrže obvykle netrvají dlouho, když přijdou odnikud." nadnesl zamyšleně. Velice pěkné, ale teď od počasí, jsi sám se ženou pod stříškou, jestli na ni nesáhneš, budu tě nadosmrti strašit, Artë." opět div nepromluvil nahlas, aby hlasu ve své hlavě odpověděl. Dalo mu to hodně přemáhání, aby skutečně nahlas nevyřkl několik nepříjemných nadávek, nakonec však hlas usměrnil pouze v myšlenkách. Myslím, že už mě strašíš a bohužel se nemáš k odchodu. Hlas v jeho hlavě vydal naštvané zamručení, kterým dával jasně najevo, že se mu tahle odpověď nelíbí a rozhodně s ní není spokojený. Poprvé od chvíle, kdy přišli pod přístřešek se na svou společnici podíval a musel sám sobě přiznat, že měl skutečně pravdu, když ji nazval krásnou a následně si vynadat, když měl v hlavě pouhou myšlenku o tom, že by mohla pod kápí skrývat pleš. "Chodíváte ven často? Chápu, že je ti těžké, ale vypadáte znale, co se týče pohybu mimo palác." nadhodí další otázku.

Nad jeho ujištěním, že je jeho píseň sice táhlá, ale příjemně, se pouze usměje, protože nebylo třeba dalších slov. Stačilo jí to k tomu, aby si píseň tedy opravdu chtěla jednou poslechnout, ale nevěděla, jestli se jí to někdy poštěstí. Nakonec domluvená schůzka s ní by byla mnohem snadněji proveditelná, kdyby neměla titul a věčné chůvy v podobě minimálně čtyř stráží, jež s ní byly na každém kroku. Jediné místo, kam za ní nechodily, byly její komnaty a to pouze zázrakem, že matka respektovala i to, že by její dcerka mohla potřebovat jistou míru soukromí. Další úsměv, který jí ale přišel na rty, byl o dost zářivější, neboť by se dalo říci, že je označil za přátele. Pro někoho by to možná po tak krátké chvíli bylo zvláštní, ale jí to celkem zahřálo o srdíčka. Nakonec zrovna pro ni bylo hezké, když mohla někoho nazývat přítelem, vzhledem k situaci, kdy se k ní nemohl skoro nikdo dostat natolik blízko, aby si tohle oslovení mohl zasloužit. Pouhé vědomí, že by si hrstka víl, které si vůbec někdy dovolila nazývat přáteli, rozšířila, jí zvedla náladu, byť v tom byla velká spousta háčků. "To je pravda, osud je velmi nevyzpytatelná věc, ale obávám se, že moje možnosti příjímání návštěv nepatří zrovna mezi nejširší." Do hlasu se jí vkradl lehce smutný osten, když si uvědomila, že by asi jen těžko mohla naplánovat nějaký výlet mimo zdi paláce, aby se mohla s Artëm opět vidět, když by se k ní informace o jeho návštěvě neměla ani tu nejmenší šanci dostat. Při hlubší úvaze se to zdálo celkem nereálné, spíše to byla jen nepromyšlená naivní představa, ale právě její naivní stránka se opět přihlásila o slovo a udržela jí onen úsměv na tváři. "Ale teoreticky by se vždy dalo něco vymyslet a nějak by se dala uskutečnit i nějaká ta návštěva. Jen by bylo třeba slušné dávky štěstí a dobré načasování." Optimistický pohled na věc si nenechala zkazit tím, že by do své myšlenky zahrnula i realističtější scénář, kdy by měla vědět, kdy tu Illyrijec opět bude, aby se zrovna ten den nenápadně vytratila. Plány měly ve zvyku selhávat, ale štěstí by se na ni třeba mohlo usmát a stát na její straně. 

Vlastně by mohlo být celkem poetické, že byla právě v tuto chvíli byla princezna ze země vody chráněna před tím, aby na ni spadaly dešťové kapky. Sice už to byla nějaká doba, co měl déšť příležitost ji promočit. Naposledy běhala v dešti ještě jako malá, když je s Chaviere zastihla podobná průtrž mračen, jako byla právě teď, ale od té doby sledovala déšť pouze za oknem, kdy si častokrát namlouvala, že obloha smutní spolu s ní. Být venku uprostřed deště mohlo být vlastně velmi osvěžující, kdyby ji tedy nezaujal na delší chvíli pohled na to, jak si déšť poradil s jeho košilí a tak nějak dále. Nakonec se ale trochu sebrala a věnovala se tomu, co říkal, ne tomu, jak teď vypadá. Přeci jen na přátele se nezírá nebo vlastně na nikoho. "To je od vás velice milé, ale nedlužíte mi vůbec nic, jsem ráda, že vás mohu provázet. Asi bych jen těžko narazila na příjemnější společnost." Pronesla nadmíru miloučkým hlásek, ze kterého se snažila dostat rozpaky, když se koukla tak nějak do země. Možná se jí i trochu vybavil jejich předchozí rozhovor, kdy narážel na to, že by neměl mít to štěstí najít si ženu. Sice se jí ta úvaha nechtěla moc rozvádět do podrobností, ale tak nějak pochybovala o tom, že by měl mít zrovna někdo jako on problémy najít si protějšek. Minimálně po tomhle pohledu by tomu snad i odmítala věřit. Každopádně jí dokázalo rozptýlit to, když je měla oba dovést k nějakému přístřešku. Chůze i nějaké neposedné kapky, které se jí postupně vsakovaly do pláště, byly na malé pročištění hlavy docela dobrým řešením, když se to vzalo kolem a kolem.

Když došli k malému přístřešku a schovali se pod něj, opět si neodpustila docela zkoumavý pohled na jeho počínání. Zdálo se jí docela zajímavé, že si oklepával vodu i z křídel. Vlastně to v ní vyvolalo řadu otázek, které ovšem zahnala, neboť to nepokládala za slušné. Jistě by se mohla zajímat o to, jak to s Illyrijskými křídly vlastně je, když chlapcův dotek necítil, ale kapky vody si z nich sklepal. Jenže neměla dojem, že by to vyloženě bylo téma, které by chtěla řešit. "Snad máte pravdu, i když je to možná vlastně jedno, prohlídka města svým způsobem pokračuje, byť zrovna tuhle část bychom asi minuli." Jistě by se mohla starat o to, že by mohlo být už docela pozdě, ale nevěřila tomu, že by se v jejích komnatách měl ještě někdo vyskytnout. Sice to nemusela být sázka na jistotu, ale stejně to odložila do pozadí. Vlastně ji nikdo nikdy nekontroloval, takže dnešek nemusel být tím výjimečným dnem, kdy najednou někdo přijde a i kdyby, stejně se nikdo nemusí dozvědět, že si do pozdních hodin hrála na průvodkyni cizince, kterého právě poznala. Rey by jí za to asi moc nepochválil a možná by byla i nějaká přednáška o tom, jak to bylo nezodpovědné a riskantní, ale ona nevěřila tomu, že by jí měl Artë něco udělat, kdyby něco takového měl v plánu, nejspíš by to už prostě udělal, jelikož už měl příležitostí nejspíše dost. "Dalo by se vlastně říct, že ano, ale jedná se povětšinou o pohyb v doprovodu stráží, kdy procházím hlavně hlavní cesty. Když se vypařím sama, mohu alespoň prozkoumávat všechna různá místa bez omezení a je to zajímavější, ale to se mi poštěstí už méně." Odpověděla mu s naprostou upřímností, ačkoliv vynechala tu malou část, kdy se pro samostatné návštěvy občas uchýlí i ke špatné lži, jako tomu bylo třeba dnes. Sama z toho mívala špatné svědomí, ale nechtěla to přiznávat na hlas.