Velké první jezero

Nedíval se na ni, pohled upíral na jezero a na jeho třpytící se hladinu. voda byla klidná a odrážely se od ní sluneční paprsky, který celou plochu pokrývaly třpytem za jaký by se nestyděl, ani ten nejcennější diamant, nejkrásnější diadém na hlavě kdejaké princezny. Co je koruna oproti jezeru, kouzlo jakým jej Cyra uchvacovala jej nenechávalo klidným. Byl tu poprvé a už nyní v srdci cítil, že se sem bude vracet. Snad aby znovu potkal Tamalu ve městě, aby jí znovu mohl dělat přátelskou společnost a promluvit si s někým kdo naslouchá a má naivní představy. Snad i proto, aby znovu navštívil jezera plná třpytu. Zajímalo jej, jak vypadá noc u takového jezera, jak se hvězdy odráží v té temné hladině a propůjčují tak hvězdám věrné jezero. Další zběsilý let v dešti, snad i v bouři, vnímat zdejší čistý vzduch, plný vlhkosti. Hory byly podobné, jen bez jezer, přinášeli mu podobně volný pocit a Cyra mu tedy věrně připomínala domov. Domov s rozlehlými pláněmi, velkou vodní plochou nádherným městem. "Neprovedl, ale kdyby jsi byla tím strašidýlkem.. nesháněla by ses snad po další duši do hrnečku?" pozvedl obočí a krátce ji věnoval pohled. Její roztomilá červená tvář, jak dál rudla a postupně ji zrudly i její špičaté uši. Na moment se ztratil sám ve svých myšlenkách. Co ještě může povědět, kolika pohádkám ještě věří. Představa jak poslouchá její popis mraků plující nad nimi, když sedí pod širým nebem, jako dřepí právě teď. Snad kvůli její nejistotě, snad i kvůli jejímu dětskému chování, chtěl znát všechno. Možná až příliš dospěl, aby vše pochopil správně, Někde hluboko žilo ještě jeho naivní vnitřní dítě, kterým oplýval v době, kdy byla jeho sestra malá, když s ní prožíval po dlouhé době věci, které s nikým jiným, kdy sledovaly západ slunce, hvězdy a východ slunce. Povídali si dlouhé hodiny a jeho sestra říkala pokaždé to samé: "Měsíc jsi ty a tvoji přátelé jsou hvězdy.. Proč je od tebe tvé slunce tak daleko, Artë?" vzpomínka na tuto větu jej při pohledu na Avalan zahřála u srdce, netušil proč zrovna teď vyvstal ten hlásek v jeho hlavě. Proč když se díval na rudnoucí tváře dívky, jejíž bílé vlasy se leskly podobně jako ta vodní hladina myslel zrovna na tohle přirovnání. Mohla by jsi být mé slunce? přichytil se při činu a uhnul pohledem opět stranou. V duchu se na sebe zlobil, trhal tu myšlenku na kousky a zahazoval ji. Samozřejmě, že nemohla. Jsi se zbláznil? Co jsi, Artë? Illyrijec co nemá správná křídla nebo člověk co má křídla navíc? Nic z toho nejsi a my dva máme jen jeden cíl, ulevit si.. nekaž to svou hloupou představou! hlas v jeho hlavě měl jasno a jasně mu vyčinil. Snad i pro své vlastní zamyšlení neodpověděl své společnici na její omluvu. Možná proto upíral pohled zamyšleně kamsi do vody, jakoby mohl vidět skrz ni a sledovat život pod hladinou. Jen mrkání a hrudník, zvedající se pod pravidelnými nádechy, jej prozrazoval, že stále žije, že se neproměnil v sochu, která hledala v jezeře odpověď na své sentimentální otázky.

Nedokázal by najít tolik 'ale' na jednom mýdle jako ona. Vlastně by nedokázal najít ani jedno, aby jej odnesl domů. Když jí ho dával, dával ji ho pod záminkou, že jej zpět nedostane. Ze své svobodné vůle, s tím, že ji chtěl pomoct. Drobné zmatené víle, propadající panice z toho, že má modré prsty od inkoustu. Té víle, která mu ty samé prsty strkala pod obličej, že mohl snadno rozeznat ve kterých místech skvrny končí a vpíjejí se do její kůže. Jak mluvila uvědomil si, že i jeho volba na slepo u stánku možná byla špatnou volbou. Vybral by si fialky? Nebo by snad natáhl ruku po přeceňované rudé růži? Nechal by se omámit její krásou a pak se poranil o její trny? Donutilo ho to zeptat se sebe sama, proč vlastně malá fialová květina nyní působila jako to pravé. Tu správnou a jedinou volbu, kterou měl u stánku učinit. Byla tam spousta mýdel, tak proč sáhl po tomhle? Nadechl se s pohledem upřeným do její tváře. Nechceš to svádět na osud, že ne, Artë. hlas v jeho hlavě byl tak plný sarkasmu a nepochopení jak jen plný být mohl. Zatím co ještě před chvílí jásal, že se Artë naučil něco nového, nyní propadal depresi z toho, že to pravděpodobně, během vteřiny všechno zapomněl. Jsi hlupák. Hlupák co stejně nakonec skončí sám. Jen se mnou. Což je vlastně výhra. egoismus mu nebyl cizí. Artë se občas sám sebe ptal, kde se v něm tato vlastnost vlastně vzala. Snad něco co je pozůstatek genů jeho otce, nebo snad pokus jeho vlastní mysli ještě znepříjemnit proslovy toho otravného hlasu. Nebo jen vštěpování jistého sebevědomí sebe sama? Ale co je na tom dobrého žít jen sám se sebou. Je to k šílenství, sám sobě odpovídat na myšlenky. Hodiny v tichu, které protne až jeho samotný hlas. Stejně jako teď ticho mezi nimi byl protnuto až jejím hlasem. Melodickým a na chvíli až neuvěřitelným pro jeho uši. Zamrkal a konečně se zadíval opět jejím směrem. Ani si nepovšiml, kdy uhnul opět pohledem, ale nechtěl se tím zaobírat. zaměřil se až na její otázku. "Mám se snad nechat odradit inkoustem na rukou? Každý dělá chyby..." Obzvláště ty, Artë, máš specifickou vlastnost dělat chyby co se týče žen. "Vlastně si jako vítr, i když cucháš vlasy je příjemné mít tě poblíž." usmál se a hlas v jeho hlavě byl opět potěšen, jeho pokrokem. Ačkoli Artë flirtoval tak nějak podvědomě. Neuvědomoval si co říká, nebo jakým stylem se na ni dívá. Kdy jeho temné oči věděly víc, než ví on sám. Jeho úsměv si pohrával s jeho rty, jakoby byl jen loutkou nějakých podvědomých a sotva slyšitelných myšlenek. "Setkáme se tedy i příště - i s příběhem co pro mě budeš mít." ta představa jak leží v trávě a naslouchá jejímu hlasu. Jak vypráví o dobrém skutku, třeba jen to, že uklidila knihy v knihovně za někoho jiného, nebo hloupost, kdy dala jablko stařeně na ulici. Cokoli. Zase jsi nechutně sentimentální, Artë. Měl by jsi své představy krotit na něco reálného.

"V tom případě budu první." opět ten úsměv. Nikdo ji nikdy nenazval Rusalkou a jemu se prvenství líbilo. Bylo to něco na jeho ego - nebo alespoň ego jeho hlasu v hlavě. V čem všem ještě zvládneš být první Artë? Co ještě uděláš? snažil se jej ignorovat, ale stejně se nad tou myšlenkou zamyslel. V čem všem zvládne být ještě první? Co bude to správné slovo, které bude představovat odpověď. Nic. Snad jen tolik, víc než přezdívku nemůže slíbit. Víc než slova. Co víc by mohl vůbec chtít? Jak sobecký by musel být, aby to chtěl. Již několikrát mu došlo, jak si hlas v jeho hlavě protiřečí, na jednu stranu chtěl každou získat a na tu druhou mu připomínal, že nikdy žádnou nezískal a ani nezíská - a vždy měl nakonec pravdu. Její slova ho odvedly ke hvězdám. Opět ta nádherná představa noční oblohy a jeho sestry po jeho boku. Ty příběhy co si vykládaly, střelec a velký vůz. Souhvězdí orlice a souhvězdí bližních. Váhy a lev. Jeho mysl odběhla k příběhům, jež tehdy vykládal. Spravedlnost, přátelství, rodina a láska. Láska. tak přemáhající a bolestivý cit. Proč musel milovat tolik, aby vždy trpěl. Někdy se styděl za svou závist těm, co milovat neumí. Snad kdyby dokázal milovat méně, méně by trpěl, ale jeho srdce bylo i na jeho věk hloupé. Hloupé a příliš náruživé pro každý cit, který mohlo cítit. A pak jsi naivní a hledáš v každé kachně labuť. No fuj, Artë, styď se!! "Ano, hvězdy mám rád. Jsou příjemné  a uklidňující. odmlčí se na moment a hluboce se nadechne, aby v plicích nastřádal nový kyslík. Vůně toho příjemného vzduchu po dešti mu naplní jeho nos a rozjasní smysly víc, než cokoli jiného. "Mají spoustu nádherných příběhů k vyprávění." pokračuje ještě zasněný, ponořený v myšlenkách a vzpomínkách na dlouhé noci, kdy mu jeho malá sestra usínala v náručí a kdy se naposledy pokusil o schůzku v takovém duchu. Vyšel z ní sice z hlasem uspokojen, ale sám. Neměl tušení proč každá Illyrijka měla takovou potřebu dotýkat se jeho křídel a snažit se tak dokázat nemožné. To co věděl, že už nikdy nebude stejné. otočil se k ní zády, aby měla soukromí. Opíral se přitom o strom a protahoval si svá záda, zatím co křídla uhýbal z cesty. Narovnal se a rozhodl se prohrábnout své mokré vlasy a nechat je tak splynout dozadu, aby je neměl nalepené na čele. Už nečekal, že by se objevila, dokonce spíš sám sobě vnutil, že odešla. Snad i proto když ji periferně zahlédl, jak se k němu blíží a následně na něj promluvila musel zamrkat, aby skutečně věřil, že tam stojí a mluví jeho směrem. Otočil se jejím směrem, ale zůstal u vrby, o kterou se zády opřel - tedy z části i křídly, ale bylo to stále pohodlné. Ruku nechal splynout kolem boků a poté ji položil na kmen, sahajíc na jeho strukturu a uklidňujíc sám sebe, že tam skutečně je, že se jej křídly dotýká a nestojí jen nějak přihlouple. Poté jeho dlaň kmen opustila a on se opět cítil o něco klidnější. Založil si ruce na hrudi, ale ani ne tak proto, že by snad měl důvod být nazlobený, nebo naštvaný, spíš neměl kam ruce dát a uvědomoval si, že je vůči ní polonahý a z části tak skryl svůj hrudník. Nestyděl se za něj, ale připadal si neslušný. Bohužel náhradní košili neměl, aby se převlékl. "Žiju na úpatí Illyrijských hor, ve Fiplinu." oznámil ji svůj původ. Nežil v horách jak tomu bylo u Illyrijců zvykem, žil v úpatí, kde se jich tolik nevyskytovalo. Jeho malá kovárna tam byla sama a osamocená. V tichosti lesa a v rouše těch zvuků zvěře, v šumu stromů a zcela bez návštěv, když opomine chvíle, kdy k němu někdo zabloudil. Jeho další otázka jej trochu zaskočí. Neměl v plánu létat sem pravidelně, snad občas, navštívit své přátele, pobavit se s nimi, opět navštívit trhy - nebo spíš klidnější místa, kde jej nikdo nezkusí osahávat. "Ne. Nejsem tu pravidelně. Snad jen, občas.. místy.." Ale kvůli ní by jsi přiletěl i častěji viď? Přiznej se, Artë. Sklopil pohled k zemi, znovu se kousl do rtu. Proč se jej všechny ženy ptají na přítelkyni. Mají na to nějaký seznam otázek? Proč je tahle vždy mezi prvními? "Ne. Žádnou dívku nemám." Nezvedal pohled. Nechal jej upřený do trávy, zamyšlený, napůl ztracený v myšlenkách. "Tebe tvůj přítel hledat nebude? Bylo poměrně časně ráno, mohla být dávno hledaná kýmkoliv. Kněžkou, rodiči, svým přítelem. Pokud zmizela beze slov?  Pokud takhle budeš pokračovat, budeme na cestě za hledáním koštěte v kovárně o něco rychleji než bych předpokládal, vzhledem k tvému předchozímu pokroku, Artë...

Vítr? Zvláštní přirovnání. Na okamžik se zahleděla směrem k nebi, pozorujíc mraky prohánějící se jim vesele nad hlavou, aby dokázala určit směr jejich cesty. Vítr, hm? Něco právě na té myšlence jí zvedlo koutky rtů do šťastného úsměvu, plného tichého nadšení. "Dovoluje vznést se výš... létat..." Nemusela nic naznačovat, přesto paže doširoka roztáhla, vytvářejíc z nich vlastní verzi křídel. S hlavou zakloněnou, spokojená ve svém malém světě, kde se stačilo nechat unášet fantazií. Nic víc nebylo potřeba. Avalan ale nevlastnila křídla, jen pár rukou, který ji nikdy nevznese do výšin. I proto je sklonila, ponechávaje je u boků, kam také patřily. "Plout... A nechat svět hluboko pod sebou." Něco v jejím hlase prozrazovalo strádání, nefalšovaný smutek, s nímž sklonila hlavu, odvraceje ji pryč od Artëho a jeho pohledu. Neměla křídla, nemohla létat. Mohla jen snít. Kolikrát to právě byly sny, které jí zůstávaly jako nějaká bájná připomínka možností, jichž nikdy nedosáhne. "Jaké to je? Létat?" Probouzel v ní tu podivnou zvědavost, touhu se ptát, dozvídat se nové informace, po nichž prahla. Přála si znát tuto odpověď podobně jako vědět, jak voní déšť nebo proč jsou fialky... fialové. V mnoha ohledech se jednalo o jednoduchou ženu, která však viděla krásu v běžných věcech i gestech, která ostatní považovali za zcela normální. Neobdivovala růži pro její krásu, ale hodovala sedmikráskám pro jejich jednoduchost. Namísto lilie by ji potěšil trs šeříku. Jen pro milovníky velikých gest tu byly verše opěvující krásu milenky. Avalan by úplně stačilo, kdyby se s ní někdo podělil o polštář, který si tak ráda uzurpovala pod hlavou a tělem, přesto že se jednalo o zlozvyk, jehož se ne a ne zbavit. Z myšlenek ji vytrhla nabídka na opětovné setkání se. Chce mě... vidět? Srdíčko poposkočilo radostí a dívka nedokázala potlačit uculení - snad se ani nesnažila. Chtěl ji vidět. Chtěl vidět ji! Co ho k tomu vedlo? Těžko říct, ale možná bylo lepší neptat se a prostě přijmout věci tak jak jsou. Pro jednou ano. "Tak... Tak tedy příště," přikývne na srozuměnou. I s příběhem. S takovým, při kterém se budeš usmívat a já... já se budu usmívat při pohledu na tebe. Kdo ví proč se jí tato představa tuze zalíbila. Nejspíš za to mohl on a ten jeho proklatý klučičí úcul, jemuž bylo těžké odolat. Líbí se mi, když se usmívá. A srdce zčista jasna opět poposkočilo.

"Dávají naději," přitaká v odpověď, hledíc nahoru, jako by snad ještě mohla i za časného dne nějakou zahlédnout. Jen poslední, ta malá Jitřenka, zůstala patrná kdesi nad nimi. I proto k ní natáhla paži, ukazováčkem směřujícím přímo nad hlavu. "Vidíš? I teď je vidět. Až zmizí, stejně budeme vědět, že se vrátí. Pokaždé se vrací. Někdy méně jasné, ale stále tam jsou a stráží nás. Každý náš krok... jako němí pozorovatelé... průvodci," vydechne šťastně, než ručku svěsí podél těla, pozorujíc Jitřenku, než se i ta pomalu ale jistě začne stahovat do bezpečí, aby dalšího rána opět zářila jako poslední hvězda na obloze. Nikdy neležela pod širým nebem, hvězdy pozorovala pouze z okna. Jaké by to asi bylo ležet s hlavou v trávě a pozorovat, jak svítí? Jak padají? Něco si přát? Lidská víra v něco tak zvláštního ji nepřestávala fascinovat a celým srdcem by se k ní přidala, ať už se jednalo o sentimentální gesto či nikoliv. Víra byla důležitým základem. Víra a naděje. Pak už záleželo na každém jedinci, jak se tohoto úkolu zhostí. "Viděl jsi někdy padat hvězdu?" Otočila se jeho směrem, konečně napůl navrácená na zem, i když možná jen na krátkou chvíli. "Lidé věří, že když padá hvězda, máš si něco přát. Myslíš... že je to pravda?" Stejně jako pohádky, i tato víra se mohla zakládat na reálném podkladu. Znělo to jako... Pohádka. Pohádka určená malé víle. Pousmála se nad tou myšlenkou. Ano, přesně tohle bylo určeno pro ni, pro malou hloupou vílu. Důvěřivou vílu. Naivní. Naivní jako malé dítě. Sedla si dostatečně daleko, aby nijak neomezovala jeho osobní prostor, zdálo se, že si ho podvědomě udržoval a Avalan neměla v úmyslu narušovat vytyčené hranice. Přesto se neubránila zkoumavému pohledu, jímž si až nestydatě prohlížela Illyrijce po svém boku. Měla jsi pravdu, mami... 'Chodící hřích' je to správné označení. Ale já bych možná řekla... Hřích na křídlech z ebenu. Znovu se červenala, ona myšlenka jí přišla podivně nestoudná a nevhodná, tak proč se jí neustále zaobírala? Protože je hezký a ty jsi slabá. Slabá, malá a hloupá. V odpovědi na tiché kárání se nehty zaryly do kůry stromů, být živý, jistě by zaúpěl. Byla slabá. Byla hloupá. Byla vše, co ten hlas v její hlavě naznačoval, rozum, který srážel ego a odůvodňoval svou volbu slov jakožto rozumnou. "Fiplin... Nikdy jsem tam nebyla. Jaké to tam je? Jací jsou lidé?" Znala lidi, ale ne v tak hojném množství. Ostatně Cyra sloužila především vílám, nikoliv jako lidské království. "A-a... ty?" Už teď, když se na to zeptala, jí to přišlo hloupé, že jeho rasu naprosto přešla a dotazovala se na lidi, kterých klidně mohl mít po krk. "Povíš mi něco o sobě? Něco..." Přemýšlela. "Nějakou... hloupost." Ano, to se jí líbilo! Hloupost, která ho vystihovala. Hloupost, kterou provedl, když byl malý. Hloupost, která se mu líbila natolik, aby si ji pamatoval.

Svěsila hlavu, zklamaná tou myšlenkou, že Cyru nenavštěvoval častěji. Ani teď nebude... proč by měl? Kvůli ní snad? Kvůli dívce, kterou potkal před několika chvilkami? Hloupost. Další z řad hloupostí, které se neuskuteční, protože jsou příliš... hloupé. "Nelíbí se ti tu? Můžou za to ta jezera?" Cyra jako taková působila.. inu jako jedno velké jezero, byť byla pokryta pouze třemi. Ale ne každému se to jevilo jako příjemné. Očima klesla ke klínu, zdál se smutný. Alespoň jí tak připadal - tichý, zasmušilý... plný melancholických myšlenek. Proč neměl dívku? Hezký byl. Milý také. Neexistoval důvod, proč by se mu jich deset nevěšelo na každý prst. Těžko však čekat, že by jí to vrátil stejnou otázkou. Zaskočená k němu stočila zrak, naprosto vyděšený, vykulený a plný nevěřícnosti, že by si mohl myslet něco takového. "N-n-ne! J-já... nemám přítele," promluví tiše, takřka by se zdálo, že se za to styděla. Červeň ve tvářích prozrazovala sílu rozpaků a následné kuňkání akorát upřesnilo informaci. "Nikdy jsem ho neměla..." Černá ovce rodiny. "To můj bratr je lamač srdcí. Je umělec... sochař. A také velmi populární mezi děvčaty. Já jsem spíš ta... tichá, divná holka s hlavou v oblacích. Ve svém světě." Síla sebevědomí jejího bratra zastínila její něžnou povahu. Vedle něj bude pokaždé tou druhou, přehlíženou. "Takže mé zkušenosti jsou takovéhle," stiskem ukazováčku a palce k sobě vytvořila představu, kolik zkušeností nabrala. Bylo jasné, že žádné. "Ale možná to je proto, že nestojím o plamenné projevy. Stačí mi... maličkosti. Sedmikráska utržená cestou, protože si na mě vzpomněl. Když kvůli mě vymyslí příběh ukrývající se za nějakou hvězdou." Když mě nazve Rusalkou... Rychle zavrtěla hlavou, takhle to být nemělo.

Nemyslel si, že to bude pro ni tak zvláštním přirovnáním. Dokonce o té větě nepřemýšlel tolik, kolik o ní zřejmě přemýšlet měl. Sledoval jak se postupně vzdalovala do myšlenek s pohledem upřeným k nebi. On létání miloval, bylo jeho přirozenou součástí už od narození. Svůj první let mimo dům si pamatoval tak dobře jek jen si víla může pamatovat něco co se stalo už tak dáno. S otcem v závěsu, kdy poprvé okusil skutečnou silu větru, jak se mu zapíral do křídel a jemně je olizoval svými doteky, chladivými a silnými. Stačilo křídla jen pootočit a vítr do nich udeřil tak silně, že jej vynesl o mnoho kilometrů výš. Nad mraky a mezi ně. Nadýchaná oblaka, kterých se chtěl dotknout, chytit je tak, jak v pohádkách. Snad uvelebit se na nich jako na té nejměkčí posteli - a proto tehdy poprvé poznal hořkost pravdy, kdy místo aby se opřel do měkoučké pěny jeho prsty proťaly oblaka jako páru, která stoupá nad hrncem. Nebyl zklamaný, ne tolik kolik by čekal, naopak byl fascinovaný. Stejně jako je fascinovaný nyní, jejím zájmem o létání. A to všechno jen kvůli tomu, že ji přirovnal ke větru. "Každá má na let jiný názor.. jinak ho vnímá.. přirozenost, snad běžná a obyčejná část našeho života.." neuvědomil si jak je ta otázka těžká. Nevěděl co na to říct, protože u něj to skutečně byla stejně běžná věc jako pro jiné víly to, že chodí po zemi. Nebo snad to, že je voda mokrá. Neviděl v tom úžasnou a nepřekonatelnou věc, necítil ten pocit svobody jaký každý očekával z letu. A přesto cítil silné nutkání odpovědět tak, aby ji nezklamal. Vymyslet nějaká slova, která by dívce nevzala představu o létání, ať už je jakákoli. "Pro mě už je létání samozřejmostí, je těžké na to brát ohledy jako bych byl mezi mraky poprvé.. ale třeba.. si to někdy vyzkoušíš sama, na vlastní kůži." Snad nechceš nabízet projížďku. Copak jsi nějaký druh dopravního prostředku vzduchem? Hloupější nápad si snad ještě neměl, Artë. hlas v jeho hlavě byl vůči nápadu skeptický, ale Artë z toho neměl tak špatný pocit. Snad jen proto, že se pocit z výšek špatně vysvětluje, že je všechno jinak než, když sedíte na trávě a pak - dávno zapomněl, jaké to je, myslet na létání jinak, než jako na svou přirozenost a jednu z mála věcí co jej ještě odlišovaly od lidí.

Hvězdy skutečně mají nějakou naději, jak povídala. Rád tomu věřil, že to tak skutečně je. Někdy nechal propadnout své myšlenky naději, že někde se jeho budoucí dívka dívá na stejné nebe a stejné hvězdy, ale pak si vždy tvrdě uvědomil, že i kdyby na ty hvězdy skutečně upírala svůj zrak, tak nikdy nebude moct prohlásit, že je to jeho dívka. Občas ti to i pálí, hlupáku, hloupoučká.. Zadíval se nahoru, kam ukazovala prstíkem a zaměřil svůj pohled na tu jedinou hvězdu, která tam ještě zůstala. Nikdy se o hvězdách nic neučil, nikdy neznal ani jejich jména. Znal jen ty příběhy, snad vymyšlené, možná odněkud převzaté, ale stejně - kdyby se měl upnout jen na pravdu o čem by ty příběhy byly? O hvězdách, co se objevují na obloze a obrazce co tvoří, jsou jen náhodné? Nebo snad o nějaké teorii o slunci? Jsi jako měsíc, co má spoustu hvězd, ale nikdy nemůžeš potkat své slunce.. znova vyvstala v jeho mysli ta věta. Jenže i slunce a měsíc se jednou za čas potkají a skryjí jeden druhého, to by jsi měl vědět Artë. Párkrát už  jsi to viděl. pro tentokrát zněl hlas v jeho hlavě o něco smířlivěji. Jakoby jej chtěl povzbudit, snad trochu přivést na jiné myšlenky, ale u něj jeden nikdy neví. Artë hlasu nerad věřil a nerad mu dával za pravdu, protože byl jako nestálý. Jednou tak, podruhé onak a po třetí ještě něco nového. Hlas v jeho hlavě, jakoby měl mnoho různých tváří, které jej všechny do jedné, chtěly postupně dohnat k šílenství. "Několikrát." odpověděl ji na její otázku. Už tolikrát viděl padat hvězdu, několikrát dokonce slepě vznášel přání, naivně věříc tomu, že se splní a on ucítí na křídlech něco jiného než nic. A přesto doufal, že se přání jeho sestry, aby si mohla svá křídla ponechat, splní. "Ještě stále tomu jako pravdě, slepě věřím.." přiznal popravdě.  Možná to byla jen krásná lež a vše se dozví, až když bude čelit své vlastní smrti jako nechutné pravdě. Snad poté bude něco jasnějšího, snad bude mít na co vzpomínat. Snad na dobré chvíle, kdy se se sestrou smáli na zápraží domu, kdy jej matka objímala a zpívala mu ukolébavky, nbeo na chvíle, kdy potkal Tamu a prováděla jej po Palisu. Nebo na moment, kdy jej křeč donutila přistát a on narazil na dívku s těma dětskýma jiskrama v očích. S panikou vepsanou ve tváři, kvůli obyčejné skvrně od inkoustu a s důvěrou ve hvězdy jako jejich vlastní průvodce. Skutečně by měl na co vzpomínat. Sentimentální. A ještě hloupý jako ještě nikdy předtím, než umřeš ještě tě donutím, aby sis trochu užil a provětral nejednu zapomenutou jeskyni, Artë. znechucení, jaké zalomcovalo jeho myšlenkami po projevu toho příšerného hlasu v hlavě jej posadilo zpět do reality a donutilo zastavit jeho nedobré myšlenky na smrt a vzpomínky, jaké by mohl mít až k ní dojde. "Je lidské království, ale najde se tam spousta víl. Vlastně je tam hezky." odmlčí se. "Nejsou od nás tak odlišní, snad jen tím, že mají jiné životní hodnoty. Vidí svět trochu jinak, než my." s lidmi se nestýkal zase tak často, ale vždy se mu líbil jak mají zvláštní pohled na svět. Zatím co víly jsou ve svých dvaceti letech, ještě v podstatě dětmi, lidé je považují za dospělé. Protloukají se městem a hledají své místo. Mají až překvapivě silného ducha, na to jak slabí dokážou být. "O mě?" Ne o tom za tebou, Artë. Kde jsi nechal hlavu?! zamyslel se. Neměl co by jí o sobě řekl. Co by měl říct? Že odešel od armády? Že je asi tak užitečný jako náhradní kolo na vůz? Je obyčejný kovář, nic výjimečného. Jakou hloupost by mohla dívka chtít slyšet? Většina jeho vzpomínek, byla naplněna jen tréningem a bolestí, kterou mu připomínaly nejen ty jizvy na jeho křídlech a zádech. Najít mezi nimi jednu hloupost bylo najednou těžší než kdy myslel. "Myslím. že jsem jednou nebo dvakrát, když jsem byl malý, ve snaze udělat si tajnou skrýš spadl ze stromu." neměl tušení, zda je ta myšlenka pravdivá, nebo se jen nějak vloudila do jeho mysli během agónie po tréningu s otcem, když mu matka natírala rány hojivou mastí. Netušil a nevěděl, ale doufal, že to Avalan postačí, že to je dostatečná odpověď na otázku, kterou mu položila.

"Byl jsem tu teď poprvé." obeznámí ji. Cítil se špatně, že kvůli němu takto sklonila hlavu s tím výrazem ve tváři. Víc se mu líbila když se smála, její zvědavost, myšlenky nebo její rádoby hněv, když mýdlo nazval jen mýdlem. "Vlastně se mi zde líbí, zdejší jezera jsou krásná. Taková zrcadla nebes." ubezpečí ji o tom, že se mu země líbí. Nebyl si jistý jak často sem bude létat, snad párkrát, aby navštívil nové přátele. Aby trochu udržel nějaké vztahy s nimi. Cyra byla krásné království, ačkoli Fiplin jakožto jeho domov mu byl cennějším. Přesto jakoby jej nyní jeho vlastní srdce zrazovalo a nutilo jej přemýšlet, zda skutečně má správný domov. Zda nazývá správné místo, správným označením. Její nově vzniklá panika po jeho otázka jej opět udivila, sám doširoka otevřel oči na moment zmatený, jestli neřekl něco špatně, snad volil špatná slova. Její koktání a několikanásobné ubezpečení, že ona rozhodně žádného nemá, nikdy neměla a informace o jejím bratrovi jej nakonec dohnala k pobavenému úsměvu. "Dobře, dobře... pochopil jsem." Tím bych si nebyl tak jistý, ale když si to skutečně hodláš myslet, Artë. Sledoval její ukázku zkušeností na přimáčknutých prstech a na moment sklonil hlavu. Jeho hlavu zaplnily myšlenky na to, co by dokázal naučit on ji, ale bohužel většina z nich nebyla jeho a spíš toho otravného hlasu v jeho hlavě. Ty poznámky jej nutili odvrátit na moment zrak zpět k zemi a jen je nechat postupně odplynout. "Ale zajímáš ty, Rusalko, než tvůj bratr." opět se na ni podíval. Myšlenky se rozvířily a postupně usedaly na svá místa. Na ta správná místa, kam patří a on tak mohl mít hlavu čistou, přichystanou k jakékoli konverzaci. Její slova se mu líbila. Obyčejná sedmikráska snad jen kvůli myšlence na ni, příběhy za hvězdami. Nic co by představovalo drahé šperky a rudé růže. Z části překvapen, ale také spokojený, klidný a potěšený. Skutečně jsi tak krásně a roztomile jiná. "Vždy se tak vyděsíš, kvůli drobnostem? Stejně jako s  inkoustem na prstech?" zeptal se jí. Možná, aby předešel jejím otázkám a nebo jen ze své zvědavosti. Z vlastního popudu, kdy ji chtěl znovu vidět červenat se pod tíhou jeho slov, pro další její úsměv, ze sobecké potřeby toho zvláštního úderu jeho srdce, té příjemné bolesti, která se mu usazuje na hrudi.

"Ano, ale..." Existovalo nespočet ale stejně jako kdyby. Paže poklesly podél boků a i Avalan sklonila hlavu, trochu ublížená, že je pro něj létání až takovou samozřejmostí. Co pro ní byla chůze po zemi, to pro něj představovalo létání. Přitom se jednalo o zcela odlišné věci - i on mohl po zemi chodit, ale na rozdíl od vílí učednice si mohl svět prohlédnout z výšky, vnímat krásu, na níž jiní neměli nárok. Nemůže to přeci být tak... normální. Nebo ano? Propíchl bublinu štěstí a Avalan zůstaly pouze mokré ruce, z nichž se snažila vyčíst, proč nevydržela o něco déle. "Není to stejné jako chůze, je to... něco víc," namítne tiše, maličko rozčarovaná vlastní touze vymluvit mu tu myšlenku, že se jedná o běžnou záležitost. O něco tak přirozeného jako je chůze. O něco, co vlastně neposkytuje pocit štěstí, nenaplňuje a je to jen obyčejná záležitost. Proč ale po tom tolik prahla? Proč to chtěla udělat? Aby viděl své možnosti tak jako je vidím já? Zvláštní myšlenka. A přesto všechno vyvolala na jejích rtech drobný úsměv. "Můžeš vidět svět tak jako nikdo z nás. Z jiné perspektivy. Úhlu." Ne pouze utíkat od problémů jinak než ostatní. "A když ne svět, pak starosti... problémy... A přijít na řešení, které by tě předtím nikdy nenapadlo," vyzdvihne důležitě tuto možnost společně se svým ukazováčkem, zdůrazňujíc podstatu své myšlenky. Nemusel se dívat na svůj život přízemně, stačilo se nad něj povznést. "Asi nad tím moc filozofuji, že?" To byla celá ona, viděla svět jinak než ostatní, svýma dětskýma očima plnýma nekonečné fantazie, kterou bylo potřeba krotit, aby mohla chodit po zemi a nehoupat se na zádech beránků tvořených z oblak. I teď zaklonila hlavu, pozorujíc nebe nad sebou. Ptáky přelétající nad jejich hlavami, směřujíc na sever k Fiplinu. I on roztáhne křídla a uletí. Protože může. A já ho nechytím. Něco na té myšlence přimělo její rysy skrýt se do melancholie, nastavit tvář tak, aby jí do ní neviděl. Nebyl motýlem, aby si ho mohla ulovit, chytit mezi dlaněmi a pozorovat jemné třepetání křídly, aniž by se dotkla pylu, který mu umožňoval létat. Svobodná bytost plná vlastních myšlenek a možností, tím byl. Volný jako pták. Volnější než ona. Svobodnější. Zavrtěla hlavou na znamení tichého nesouhlasu. "Nejsem víla jako ty. Nemám křídla a nikdy je mít nebudu. Pokud někdy poletím..." Hlas se jí zlomil. Pokud někdy poletím, pak jedině vstříc smrti. Neexistovalo jiné řešení. Aby pocítila ten samý pocit, to mrazivé chvění a husí kůži na pažích, musela by skočit z nejvyšší věže - a pak by ji nic nezachránilo. Zastyděla se za takové myšlenky, raději urychleně uhnula pohledem, prakticky skrývaje svou tvář jeho zrakům tak, že se otočila na místě, ukazujíc mu záda.

Nazpět ji přivábil až svou odpovědí o padajících hvězdách. Něco v jeho hlase ji natolik uklidnilo, aby se obrátila, pozorujíc ho zvědavými kukadly. Vílám, alespoň jejím rodičům ano, přišlo nesmyslné, že by padající hvězda mohla plnit přání. Je to jen hvězda, žádný zázrak a na noční obloze se jich nacházelo na tisíce. Proč by jedna z nich mohla cokoliv změnit? Ale Avalan tomu chtěla věřit. "Myslím... Myslím si, že je to dobře, když věříš," podotkne tiše, o něco spokojenější než před malou chvilkou. "Když bys nevěřil, v čem by spočíval ten zázrak?" Ta malá naděje, že všechno dobře dopadne? Sledovala Jitřenku, jak se postupně ztrácí ve slunci, v jeho paprscích, v červáncích zalévajících oblohu do nejkrásnějších odstínů. Někdy milovala východ slunce mnohem víc než jeho západ. Věděla, že hvězdy se vrátí, ale nový den přinášel novou naději. Nové možnosti. Čistý štít pro každého, kdo o něj stál. A to, co se odehrálo pod příkrovem hvězd, zůstalo ukryté jako malé společné tajemství. "Možná si všechno nevyplní tak, jak si myslíš... Ale je to o tom nalézt možnosti, jak si své přání nechat splnit. Učinit krok do neznáma, roztáhnout ruce a věřit, opravdu věřit, že tě někdo chytí. Že tě vezme za ruku, až se budeš cítit sám, stiskne ji a zůstane po tvém boku, ať už bude svět jakkoliv krutý a život jakkoliv těžký." Pousmála se, přesně něco takového si přála i pro sebe - nalézt někoho, kdo s ní bude ve chvílích největšího pocitu samoty. Kdo ji obejme a ochrání. Kdo tě zakryje svými křídly, když se na tvou hlavu snese déšť? Zachvěla se intenzitou té hloupé myšlenky. Jeho život byl jeho a šance, že by se něco takového proměnilo na skutečnost? Mizivá. "Máte tam hodně jezer?" Ze všech sil se konverzaci snažila stočit opačným směrem, nemyslet na výplod fantazie - na muže stojícího po jejím boku s křídlem nastaveným tak, aby ji ochránil. S paží omotanou kolem jejího pasu, zatímco by si ji tiskl k tělu, majetnicky a přesto jako správný ochránce. "Vedou o dost kratší život. Každý den pro ně je příležitost, jak se chopit svého snu," přitaká zamyšleně. Jí to trvalo dost dlouho. Příliš dlouho a přesto byla ještě dítětem, neměla ani sto padesát let, jen něco málo přes první století. Kolik bylo Artëmu? Něco na jeho rysech jí prozrazovalo, že toho zažil mnoho, víc než mnoho - snad příliš. "Já jsem vílí poměry ještě mladá. Nezkušená... Neznám svět." Zamyšleně pohupovala nožkami ve vzduchu, zapřená o větev vrby, na níž se usadila, užívaje si pohled na klidnou hladinu jezera roztančenou paprsky slunce. "Teprve nedávno jsem ji poprvé opustila, abych se podívala do Illivenasu na Noc ohňů." Lidská království asi podobné svátky nepraktikovala. Jaký asi Fiplin byl? Věděla, díky Artëmu, že se tam nacházely hory, konkrétně Illyrijské hory. Ale víc? Netušila. "Musí tam být skutečně hezky, když tam žiješ." Určitě si mohl vybrat všechny možné kraje, kam by se uchýlil. Ale něco na Fiplinu ho muselo táhnout, aby tam zůstal. Možná to měl stejně jako ona s Cyrou - představovali domov. A ten se opouští skutečně těžce. "Tajnou skrýš?" Ta představa se jí líbila. Nikdy neměla tajnou skrýš. Vlastně se ani nepokoušela vylézt na strom. Kdo ví, jestli by to vůbec uměla? Modré oči vylétly ke koruně vrby, mnohem menší oproti těm, které rostly u jezera Vali. Zvládla by to? "Já ještě nikdy na strom nevylezla. Ani jsem si nevytvořila žádnou tajnou skrýš. Mám pocit, že kdybych se o to pokusila... zapomněla bych na to, kde je," připustí se smíchem tuhle svou vlastnost. Ne, že by byla úplně zapomnětlivá, pouze natolik zbrklá, aby na nějaký čas odsunula podobnou myšlenku do kouta a pak si za nějakou dobu vzpomněla. Další otázku na něj, na jeho život ani vlastnosti už nepokládala. Snad se jí to zdálo, ale měla pocit, že mu to není úplně příjemné. A Avalan ho nijak netoužila trápit, nebyla taková. Nechci, aby se na mě zlobil, protože jsem... vlezlá. Což skutečně svým jedinečným způsobem byla. Malá vlezlá víla. Cácorka. Rusalka.

Musel v sobě nosit jakési kouzlo, protože pokaždé, když se kvůli něčemu cítila špatně, dokázal hovor pozvednout, změnit jeho ducha a vyčarovat jí na rtech radostný úsměv. Jiskra se vrátila do očí a Avalan mu nadšeně naslouchala, užívaje si nejen melodického hlasu, který snadno balamutil její smysly, aby se v jeho přítomnosti cítila uvolněná, ale také jí dovoloval kochat se pohledem na něj. Na svaly rýsující se na pažích překřížených přes hrudník, na mužnou čelist, kdy si dokázala představit, jak mu po ní přejíždí ukazováčkem ve snaze okopírovat každou její křivku. Pročísnout mu vlasy, stáhnout z čela prostým gestem. Ne, to se nestane. Protože on je Artë a ty jsi Avalan. Nehodíte se k sobě. Jste každý jiný, tak je to! Rty instinktivně stiskla do úzké linky, na okamžik jí chmury obtěžkaly rysy závanem smutku, než je ze sebe strhla se snahou věnovat mu přívětivý úsměv na oplátku. "V noci jsou nejkrásnější. Když... Když vystoupí měsíc. Je to jako by ses mohl dotknout noční oblohy." Dotknout se hvězd. Téměř si přála, aby znovu padla noc a mohla tak svými prsty polaskat klidnou hladinu, ačkoliv to znamenalo rozvířit ji tisícem vlnek a kruhů, které se postupně budou rozplývat do dálky. "Ale mě zajímáš ty, Rusalko, než tvůj bratr." Jeho. Ona zajímala jeho. Já... ho zajímám? Poprvé někdo dal přednost jí před jejím odzbrojujícím bratrem se záplavou šarmu, že bylo až podivné, jak s tím vším dokázal chodit a nehrbit se. Zrudla - stejně jako pokaždé, když ji oslovil jakožto Rusalku, pokaždé, když stočil konverzaci jejím směrem a pronesl něco, při čem začalo její srdce hopkat jako zběsilý zajíc. Skousávajíc si ret potřásla hlavou v němé odpovědi. "Někdy. Většinou proto, že mám strach, že jsem něco provedla. Nebo něco zničím. Ale dnes to bylo oprávněné!" Vyhrkne najednou, oči prakticky navrch hlavy. Dnes si dokázala umazat šaty a skoro celé ruce až k předloktí. "Nechci, aby se na mě lidi zlobili. Přijdu si pak... jako naprostá ňouma," povzdychne si, používajíc výraz, který k ní vlastně seděl. Byla ňouma, taková malá neškodná ňouma. "Mám radši, když se lidé smějí. Když jsou šťastní. Když..." ... mě mají rádi takovou, jaká jsem a nesnaží se mě změnit. Ale to už neřekla. Vzhlédla, sledujíc ho, ale jakmile její zrak padl na křídla, okamžitě stočila pohled stranou. Ne, na křídla se ho vyptávat nebude. Na ty zvláštní jizvy, které je křižovaly sem a tam. "Můžu... můžu se zeptat, proč... proč nemáš dívku, Artë?" Jak to řekla, rychle se hryzla do spodního rtu. "Já jen... jsi... pohledný. Vlastně... víc než jen pohledný. Takový muži nebývají bez děvčat." Tak proč jsi sám?

Snaha poučit jej o tom, co vlastně létání znamená mu i přes bolestné vzpomínky vykouzlila úsměv na tváři. Její zapal přesvědčit někoho, kdo dříve, než se postavil na vlastní nohy, dřív než udělal první krok, sedával na nejvyšším trámu jejich hlavní místnosti v domě, protože jeho křídla jej nadnášela. Jeho láska k výškám, ta fascinace mraky a myšlenkou jak vysoko může vyletět. Čeho všeho se může všeho dotknout, na co dokáže položit dlaň aniž by musel stát na vlastních nohou. Jak jej začala poučovat o tom co je nebe, co je ten čerstvý vzduch ve výškách, jaký je pohled a co má všechno znamenat. Jaké pocity v něm nakonec vzbuzovat. Znovu se rozesmál. Na jeho tváři se usadil ten potěšený, radostný a hlavně pobavený úcul, který mu nechal vytvořit vrásky kolem jeho očí. Sklonil hlavu, náznak poražení jejími slovy, smířil by se s nimi, nechal by se jimi přesvědčit a klidně několikrát denně, kdyby si mohl vybrat, aby proti němu argumentovala ona. Nádech mezi smíchem jej prozradil, že stále nedokázal zastavit. "Vážně se mě snažíš přesvědčit? Létal jsem dříve než jsem chodil.. pro mě.. " odmlčel se. Nebyl si jist co přesně chce říct. Že pro něj létání znamená jediné odlišení od jiných? Že jeho křídla jsou jedinou vzpomínkou na to kým je a kým má být? ".. pro mě jsou to už jen mraky, jen nebe a obyčejný pohled. Vidím jej kdykoli stejně jako ty, každé ráno vidíš svůj odraz v zrcadle. Stejně jako ty od malička chodíš.." zdůraznil to znovu, s úsměvem ve tváři, ale pohledem sklopeným dolů. Ona sama by musela posoudit jaká jsou podle ní oblaka, jaké to je cítit vítr ve tváři, nechat se jím unášet, plachtit ve větru s roztaženými křídly a sledovat zem pod sebou. Míhající se krajinu a lesknoucí se jezera. Přivřel oči. V noci.. vidět svůj odraz mezi odrazem hvězd. "Až se rozhodneš skočit, aby jsi to zjistila - řekni mi to. Rád se postarám o to, aby jsi padala vzhůru." nemyslel to takto. Nechtěl, aby od něj odvracela pohled s myšlenkou, že jediné jak může poznat let je skok do hlubin. A kdyby snad chtěl, chtěl to vědět. Chytil by ji a postaral se o to, aby se stejně jako on když byl malý, dotkla oblaků. Aby na vlastní oči viděla jak jí ruka projde skrz a přesto věděla, že je to správně. Vysoko nad zemí s ní v náručí, by nechal křídla roztažená a nechal by vítr ať je pomalu vede dál, unáší je za hranice možností, vede je skrz mraky. Upřel na ni pohled. Myslíš na samé hlouposti, Artë. Zapomeň na ně, ženeš nás do míst, která víme jak dopadají! i hlas v jeho hlavě to věděl. Věděl nad čím uvažoval, co ho vedlo k myšlenkám na nebe s ní ve svém náručí. A jaká myšlenka jej napadla při představě průletu mrakem. A oba věděli kam to vede. K další jasné bolesti, která bude opět mít za následek jen špatnou zkušenost. Cítil jak se svaly na křídlech jemně napjaly a pak povolily. Jakoby snad sám odtušil co se stane, stáhl se stranou.

Přání, která vznášel k padajícím hvězdám on se nikdy neplnila, jeho křídla byla pořád stejná, protože chtěl příliš. Už se smířil se svou bláhovostí s jizvami, které jeho nádherná uhlově černá křídla hyzdí a ničí jejich přirozený vzhled. Stejně tak jako když si jako malý kluk přál, aby otec přestal a přesto se každé ráno budil do stejného scénáře. Jak jej otec tahal za zápěstí, požívajíc všechnu svou sílu. Jak jej svazoval nahoře ve skalách a pak každý úder biče. Jak postupně ztrácel vlastní naději, že jej hvězdy slyší, jak méněcenný si připadal. Tolik k ničemu, že se přestal bránit, nechal se uvazovat nahoře ve skalách a s každým úderem biče v sobě dusil výkřik. Nechal bolest, aby sžírala jeho tělo kousek po kousku. Aby zatemnila jeho mysl, slzy aby opouštěly jeho oči až do chvíle, kdy upadl do bezvědomí a probouzel se doma v posteli u ona, ze kterého se díval na hvězdy a tiše říkal další prosbu. Pořád tu stejnou. Pořád dokola, bez přestání se stejnou odpovědí od nich. "Mají svůj vlastní způsob jakým na nás hledí a jak plní přání, která k nim putují." přesto všechno věřil, protože doufal. Doufal, že jeho sestra nezažije ani ten zlomek bolesti co on. Doufal, že Lótu je k jeho sestře přímý a dělá vše proto, aby prošla zkouškou a přežila. Aby si nechala svá křídla. Nadechl se. Avaln byla tak nevinná a tak důvěřivá. Doufal, že i její přání se nakonec splní, ať už bude jakékoli. Skutečně chtěl věřit nyní i pro ni. Pousmál se. Nemohl si pomoct. Nechtěl, aby na něm bylo vidět, že má tak černé a bolavé myšlenky a podařilo se mu to všechno bravurně skrýt, aby to nepoznala. "Mají kratší životy, ale mnohdy za ně zvládnou mnohem víc, než kdejaká víla." a přesto měli lidé zapotřebí přát si dlouhověkost. Copak není dostačující to, co prožívají? Lásku, která je neopustí, bolest, která vyprchá a pak jejich přání. Některá jsou velká, jiná malá, ale dokážou za nimi jít. Mají tendence plnit je rychle, aby je dostali a užili si jich. Ale víly - přání jsou jen krátká záležitost. Splní se a pak je vše jinak. Dlouhé roky jen žijete a přemítáte o tom co dalšího si chcete přát. "Ve Fiplinu je jen jedno jezero, hned pod útesy hlavního města - Hedenu." promluví tiše o jezerech v jeho domovině. "Narodil jsem se tam a zůstávám, protože zřejmě nemám důvod odtamtud odejít." řekl to nahlas. Překvapený sám sebou. Nikdy o tom takto neuvažoval a přesto se cítil lépe, když něco takového nyní řekl nahlas. Možná byl starší než ona, zkušenější a vědomější, ale stejně by si občas přál, vidět svět úplně jinak, než jak jej vnímá. Bys byl raději zahleděná holčička, Artë?"Jeho hloupost, vzpomínka, něco o něm co chtěla znát. Nevzpomínal si a proto mlčel, jen kývl hlavou.

Oprávněná panika v jejich očích? Kvůli inkoustu, pár skvrnám a troše vody. Snad kvůli mýdlu není třeba dělat tolika povyku co udělala ona, ale přesto jakoby se jej stejně jeho vlastní myšlenky rozhodly přesvědčit o tom, že má dívka pravdu. Že se jedná o něco důležitého. Že skvrna od inkoustu, která ji ulpěla na prstech je hrozbou, ale pro co? Není první vílou co na sebe něco vylila a ušpinila se. Nebude ani poslední, kdo to dokázal a je si více než jistý, že se to nestalo poprvé. Sám sebou zmatený, zmatený z ní samotné. "Jen jsi se polila inkoustem." konstatoval krátce. Naklonil hlavu na stranu. "Byla to jen skvrna, obyčejná skvrna od inkoustu - nehody se stávají stejně jako chyby. Nebýt chyb z čeho bychom se měli učit? Dokonce i ti co sepsaly všechny učebnice, návody a knihy.. všichni ti dělali chyby a to jen proto, aby se z jejich chyb mohli poučit druzí." A teď jsi stejně nudný filozof, jako kde kdo, Artë! zakroutí hlavou v odpověď, těžko říct, jestli hlasu ve své hlavě, nebo dívce před sebou. Na jeho tváři se objeví lišácký úsměv jak se slova poskládala v jeho vlastní hlavě. To chlapecké uculení se, ten vše prozrazující úsměv. "Mě se to líbí." v tmavých očích mu zajiskřilo, hlas v jeho hlavě zmlknul. "Líbí se mi jaká jsi." nevinná, zvláštní a jiná. Ten pohled na svět. Ty dětská kukadla a gesta. Ta naprostá neškodná touha vědět a poznat všechno kolem sebe. Její touha dotýkat se hvězd, vidět skrz nebe a vnímat zpěv hvězd a jejich vlastní příběh. To jak je smutná jen kvůli letu, jak se jej snaží přesvědčit oproti jeho přirozenosti. To všechno, se mu na ní líbí. Artë?! Ty jiskry v jeho temných očích, způsob jakým se na ni díval, aniž by si to uvědomil. Tak rychle a tak snadno. Jakoby dávno zapomněl co všechno se může stát, když je příliš dlouho zamyšlený nad někým. Ta příjemná bolest na hrudi, rozlévající se od srdce do celého těla. Příjemné brnění až v konečcích jeho prstů. Artë, tohle udělat nemůžeš. Dnes ne, s ní ne. naléhavost v hlase v jeho hlavě bla znát, ale proč jen nedokázal poslechnout. Něco jej táhlo kamsi do neznáma, úplně jinam, myšlenkami zcela mimo zem a přesto stále byl v její blízkosti a vnímal ji. Každé slovo, každou otázku a právě proto - právě kvůli tomu pak nastalo to ticho v jeho vlastní hlavě.

S její další otázkou nastalo ticho, v jeho uších šum a on pohled odvrátil stranou. Do země. Kousl se do rtu a sám sebe se zeptal proč. Proč se jej ptala, copak jí nestačila informace, že nikoho nemá? Že je sám? A proč má nutkání říct jí pravdu. O tom, jak jej ženy jedna po druhé vždy opustily. Jak jeho křídla nebyla dost dobrá, jak jej kvůli tomu vždy odmítly. Nadechl se. Její pochvala, lichotka jakou k němu vznesla. Nedokázala být tak vřelá, aby uklidnila bouři v jeho hlavě, hlasitý smích hlasu, který teď vyplnil jeho hlavu a podněcoval bolest, kterou mu ty vzpomínky tvořily. Každý další dotek, který necítil, každá další uražená žena o tom, že jí lhal. Každý další potupný moment a každý další prozrazující dotek. Moment, kdy nedokázal vystát dotek na rameni, na hrudi. Polkl, mlčel. "Věděla jsi o tom, že Illyrijci mají velice citlivá křídla? Každý dotek na nich cítí intenzivněji, než kdokoli cítí pouhý dotek na těle." jeho hlas byl tichý a přesto hluboký. Očima těkal po zemi. Nevěděl proč jí to říkal, proč nezalhal. Proč nemlčel. Něco uvnitř mu říkalo, že ona to musí vědět, že další opakující se scénář by již nesnesl. Že další útěk o pár minut později by pro něj nemusel být dobrý. Napnul svá křídla, neodalujíc se od stromu, bylo slyšet jak se dřou o hrubou kůru stromu, to co by kdejaký jiný Illyrijec cítil podle toho, popsal. Určitě na nich zůstane nějaká odřenina, ale co je odřenina vůči všem těm jizvám, která na nich má. Co je další bolest kdesi hluboko proti tomu, že může cokoli na svých křídlech. Mohl by se do blan řezat, zajíždět hluboko a stejně by to necítil. Skousl si ret. Artë!? Každý moment, který mu nyní připomněla, každý další útěk, každé další pohrdání, které mu nyní vířilo v hlavě. Křídla prosvítily paprsky slunce, které protly korunu té malé vrby o kterou se opíral. Jizvy byly opět zvýrazněné světlem. Četné, všude po jeho křídlech, některé křižující jiné, některé dlouhé a hluboké, jiné kratší, ale všechny stejně ošklivé, stejně vystouplé. Všechny stejně dobře připomínající mu jeho bolest. "Kvůli tomuto." Z několika odřenin se řinuli malinkaté kapičky rudé tekutiny, ale nevěděl o tom. Nehnul ani brvou. Proč jsi to udělal? Sakra Artë, ty jsi se zbláznil?! po dlouhé době, vyděsil hlas ve své hlavě, ale přesto se nedokázal odprostit od špatných myšlenek. Svěsil křídla, že zůstala napůl roztažená, ale z velké části opřená o zem. Neuvědomoval si, že se zranil, necítil pálení z odřenin na všech různých místech křídel a přesto cítil bolest, která jej stejně jako ten předchozí pocit nyní naplňovala. Nedokázal ji zastavit, ani posunout dál. "Ženám tato vlastnost dost vadí, stejně jako původ jizev.." žádný ušlechtilý boj, žádné čarodějnice a obrana Fiplinu vlastním tělem. Jen jeho otec. Jeho otec a bič s kovovým hrotem na své špičce. Jen jeho rány a pak ta chlapecká rezignace, kdy zjistil, že nemá smysl se bránit. Nejen že jeho křídla neměla cit, ale ztratila ho při tak - obyčejné a nezajímavé události. Jaký byl muž? Bez magie, bez citu, se strachem s nelibostí doteků. Neschopen hádat, kde se jej ženy dotýkají. Plný bolesti. Kdo chce takového muže? Artë, to není důvod ji zastrašovat.

"... Rád se postarám o to, aby jsi padala vzhůru." Jako by se nejednalo o prostou frázi řečenou ze zdvořilosti. Tichý příslib jen mezi nimi, slib, že se o ni postará a nedovolí, aby se rozbila o útesy. Že ještě než by se dotkla ostrých kamenů, zachytil by ji, tisknouc ji v náručí. Že ji vezme do bezpečí a ukáže jí svět ze své perspektivy. Jako pták. Jako anděl. Jako můj vysněný hrdina. Nic z toho si nezasloužila a on se přesto znovu a dobrovolně nabízel. Opětovně jí podával nápomocnou ruku a Avalan natahovala prsty, aby se dotkla těch jeho. Aby jimi obemkla zápěstí a nechala se vytáhnout z hlubin. Nezasloužím si tě, Artë. A přesto všechno... se tě nechci vzdát. Sobecká myšlenka odsouvala ostatní do koutů, razila si cestu středem jako nějaká královna s odzbrojujícím úsměvem. Ani mě nezná, ale rychle nad tím zavrtěla hlavou. Potěšil ji, její srdce se kvůli němu zběsile rozbušilo a dívka se začala obávat, zda jí brzo nevyskočí tímto tempem z hrudi. Proč bys to dělal, Artë? Je tolik zajímavějších víl i lidí, na nichž bys mohl plýtvat svým darem. Skousla si ret, potěšená tou myšlenkou, že se zajímal o ni - o její tajný sen létat, dotknout se oblak... hvězd. "Chytil bys mě, kdybych padala?" Mohl jí utrhnout sedmikrásku. Mohl jí darovat mýdlo s fialkami. Mohl po ní pojmenovat hvězdu zářící nad kovárnou, kterou by mu připomínala. Ale jí nejvíc fascinovala myšlenka, že by jí nedovolil padnout. Pak já budu stát po tvém boku, ať se stane cokoliv, Artë. Věrná jako Večernice i Jitřenka. Usmála se pro sebe, zasloužil si, aby na něj někdo dohlížel - na jeho kroky, cestu, kterou si zvolil.

"Není to jen inkoust," povzdechne si tiše, nožkami pohupujíc ve vzduchu. Opravdu připomínala malé dítě, i teď, když k němu promlouvala. Malé dítě plné ideí, filozofických myšlenek a fantazie. "Představuje to mou nešikovnost. Z pár kapek jsem nadělala hotovou pohromu. Jen to dokazuje mou nevyspělost." Cítila se smutná, že se pod jejíma rukama mohlo pár kapek proměnit na katastrofu. "Kdo ví, co to bude příště?" Klidně by svíčkou mohla podpálit pokoj. Zničit vzácnou knihu, která jí byla zapůjčena. Možností existovala celá řada a Avalan moc dobře věděla, že s její nešikovností by se vyplnily všechny do jedné. "A já se zase nepoučím. Nikdy se nepoučím," zavrtí hlavou znovu, tentokrát o něco melancholičtěji. Ne, hvězdy pro ni byly přednější. Sledovat je, vymýšlet si příběhy a popisovat je do knih. Snít při otevřeném okně a usínat za doteků měsíčních paprsků, zatímco si hlavu podloží další rozečtenou četbou, aby se následujícího ráda probudila s tváří zamazanou od inkoustu a poznámkami částečně oslintanými, protože zlozvyk byl železná košile, kterou si každý večer na sebe navlékala do boje. Když něco milovala, byla málo ochotná se toho vzdát. Když ji něco činilo šťastnou, odmítala se k tomu postavit zády a chovat se, jako by svět za nimi neexistoval. Pokud milovala hvězdy, těžko kvůli nim zavře okna a bude je ignorovat. "Myslím, že chyby opakujeme. Alespoň já je opakuji... protože doufám v jiný výsledek." Jaká to dětinská myšlenka vyslovená nahlas. Co by se mělo změnit? Co? Že jí jednou někdo přenese do postele a přikryje? Nebo všechny knížky uklidí z jejího dosahu, zatímco bude tiše pochrupovat na stole, a kalamář pečlivě uzavře, aby ho nerozlila po svých poznámkách? Že jí někdo zašeptá do ucha "Je čas jít spát, Rusalko," a ukáže jí, že hřejivá náruč je o tolik lepší než nepohodlná dřevěná deska? Tolik přání a žádné z nich se nemohlo splnit. Proč by ano? Protože jediný, kdo tě takto oslovuje, je Artë. A ty pro něj nejsi dost dobrá. Ne, on nebude tím, kdo jí zastrčí pramínek dlouhých vlasů za ouško. Kdo jí broukne do ucha sladkou přezdívku, kterou si už teď tak zamilovala. Kdo ji ukryje před světem svými křídly z ebenu. "Mě se to líbí." Mně taky, odpověděla v duchu, aniž by tušila, o čem hovořil on. Jí se líbila ta představa, nenaplněná a vzdálená. "Líbí se mi jaká jsi." Srdce vynechalo úder. A když se znovu probralo k životu, tlouklo dvojnásobnou rychlostí. Nikdo jí ještě neřekl, že se někomu líbí. Že její povahové rysy mohou být pro někoho zajímavé, ba dokonce přitažlivé dostatečně na to, aby jí to řekl nahlas. Třeba to říká jenom proto, aby tě potěšil. Rozum se probral k životu a znovu si vybíral svá kázání, upozorňujíc ji zdviženým ukazováčkem. Ta myšlenka zabolela. Pustá fráze řečená jenom proto, aby byla na chvíli šťastná. Aby se usmála. "Ty mě taky," šeptla tiše, že stát u moře, příboj by jistě smetl její slova a nechal je splynout s vodou. Ty mě taky, Artë. Ani nevíš jak. Ale říct mu cokoliv víc? Ne, neodvážila se. Na to nebyla dostatečně vyzbrojená mečem a štítem, kdyby došlo na obranu. Hradby jejího srdce byly tenké, ještě nezdolané nikým a snadno se otevíraly každému, kdo měl zájem - ale takových bylo málo, příliš málo a tak hlavní bránu uzamkla. Ale Artë vytrvale klepal na dřevo, stál před ní a čekal. Čekal, až ho pozve dál. A jí... jí se to líbilo. Příjemný pocit rozlévající se po celém těle, to chvění, o kterém by lhala, kdyby tvrdila, že jí je nepříjemné. Teplo střídající se s chladem. Očekávání všeho, čím jí ještě mohl překvapit - a že on ji překvapoval neustále.

Ale stejně jako atmosféra mezi nimi elektrizovala, se rázem ozvalo po její otázce hrobové ticho. Těžké, dusivé - tak moc, že i Avalan došlo, že něco zase provedla. Něco řekla, na něco upozornila. Položila nevhodnou otázku a nyní na ní doplácela. "J-já... se omlouvám... Nemyslela jsem... Nechtěla jsem..." ... Ti ublížit... Kousla se do rtů, zase udělala chybu. Kdyby si vlasy nespletla do dlouhého copu, určitě by se za jejich závojem skrývala jako malé dítě. "Nemusíš..." Začala nadějně, aby využil té šance a neodpovídal jí. Ale Artë se přesto ujal slova. A Avalan začala postupně chápat, proč se atmosféra zčista jasna změnila na něco uzemňujícího. "Ne," zašeptala v odpovědi. O Illyrijcích měla jen základní mlhavé představy - věděla, že existují. Že mohou létat. A že jejich křídla nejsou podobná těm, jakými se chlubí Vespeři nebo Torrynové. Připomínala svým vzhledem dračí s blánami, černá jako uhel. Dokázala rozeznat Vespera od Illyrijce, ale jinak o nich nevěděla nic. Zvláště ne o citlivosti, pro niž jsou známí. Začínala chápat - jizvy ho obraly o citlivost, kterou patrně postrádal. Která by mu dělala radost. Jemu a... jiným ženám, jak jí postupně bylo vysvětleno. Očima zamlženýma od slz provinilosti pohlédla na něj, když promluvil - na křídla křižovaná jizvami, z nichž vytékala krev, jak mu drsná kůra drtila povrch blan, až Avalan zalapala po dechu. "Krvácíš. Artë, ty krvácíš..." Zdálo se ale, že necítil nic. Nic... Někdo ho připravil o to, co ho dělalo Illyrijcem. Ale ona to tak neviděla. "Mně to nevadí," hlesne tiše. Nebyla takovou ženou, která by s ním sdílela lože. Nerozuměla tomu, proč je to tak důležité. Ale nevadilo jí to. "A-asi na tom nezáleží, protože nejsem ta žena..." Odmlčela se, pokračování pro ni bylo příliš intimní na to, aby ho dostala přes rty, ale přesto muselo být jasné, kam směřuje. Nebyla žena, se kterou by ulehl. Ale nevadí mi to, Artë. "To je to, co sis od padajících hvězd přál?" Vrátit cit... být normální. Něco, co mu hvězdy nesplní. "Věřím... Víš... já věřím, že když tě někdo opravdu miluje... Tak proto, jaký jsi. Se všemi... nedostatky. Se vším, co tě dělá jiného. Protože když tě někdo má skutečně rád, nezáleží na tom. Chce být šťastný." Artë musel někoho takového najít. Možná ne dnes, možná ne zítra... Ale jednou ho hvězdy vyslyší a přivedou mu do cesty někoho, kdo ho uvidí se všemi nedostatky, chybami i tím, o čem sám smýšlí zle. Kdo se na něj usměje a řekne, že na tom nezáleží, protože nikdo není dokonalý. Kdo v něm uvidí někoho speciálního. Kdo tě chytí, až budeš padat, Artë.

"Více než to.." odpověděl na její otázku. Kdyby se rozhodla padat, udělal by víc než jen to, že by ji chytil. Víc než jen to, že by ji chytil do rukou, sevřel by ji v náručí, pevně a přesto dost jemně, aby ji neublížil. Přitáhl ji blíž, aby mohl mávnout křídly s námahou a bolestí z navýšené hmotnosti, ale i tak by to udělal. Mávl by křídly a vynesl ji vysoko k oblakům, mezi mraky. Mezi ta bílá oblaka a nechal by ji, aby viděla to, co vidí on. To po čem touží, nechal by ji vidět to co vidí on, když letí v oblacích a pro oba by to mohlo být nové. Pro ni snad jen proto, že poletí. Jen proto, že se ocitne mezi mraky, ale pro něj? Něco co nikdy nikomu neukázal, něco co by jen tak pro někoho neudělal. Nechal by ji ve své blízkosti, opírat se o jeho hrudník, na kterém doteky tak nesnáší. Kvůli ní by to udělal. Vznesl by se do oblak, kde ji nemůže pustit, aby nemohl couvnout, před svou vlastní slabostí. Tam, kde nemůže udělat krok zpět, tam kde je víc sám sebou, než na zemi. Kde může alespoň po paměti pátrat po pocitu větru opírajícího se do jeho křídel. Kde jediná možná cesta je vpřed. "...vzal bych tě nahoru." pohledem k modrému nebi zdůraznil svá slova. Jeho oči se upřely na mraky. Na hustá bílá oblaka co nyní jakoby jej lákaly do vzduchu. Křičely na něj a volaly jej svůdným voláním, ale jeho srdce jej drželo na zemi. Dole na pevné půdě, u jezera a s touhle dívkou. Sám ze sebe byl překvapen. Nikdy jej nic nedrželo tak na zemi.

Opakování jeho vlastních chyb. V tomhle snad byli až příliš podobní a proto mlčel. Nechtěl jí to brát, tu nevinnost. Tu její slepou víru v něco co on dávno považoval jen za maličkost. A přesto dělal tu chybu znovu. Dokola a pořád. To jak se neustále nořil do vlastních myšlenek. Do vzpomínek na svou sestru. Na to jaký měli vztah a jak jej měla ráda. Jak k němu vzhlížela a poté jej zničeho nic začala nenávidět. Odmítala jej, nebyla z jeho přítomnosti nadšená a odháněla jej. Vzpomínka na to, když z domu odcházel. Ani jeho matka nepronesla vytoužené sbohem. Nikdo tehdy neřekl ani slovo. To jak neustále nabízel někomu své srdce a to jediné co dostával byla zrada a další bolest. Byl už tak naplněný bolestí, že byl přesvědčený, že nesnese další. "Někdy musíme udělat chybu víckrát, abychom se poučili.." ještě stále to dokázal, skrýt svou bolest hluboko za svůj úsměv. Dokázal předstírat, že bolest jakou v sobě nosí nemá. Že neexistuje a nikdy neexistovala. Stačil mu pohled do jejích očí. Slova co mu říkala. Nezajímala ho. Jediné slovo co se mu vetřelo mezi rty, jediná krátká věta co chtěla být vyřčena nahlas a také byla. To ticho k jakému donutil hlas ve své hlavě. Utvrdil svá slova. Líbila se mu. Líbilo se mu co všechno představuje, co dokáže a co říká. Líbilo se mu co chtěla dokázat a líbil se mu i ten příjemný pocit co v něm vzbuzovala. Něco co nezažil za celou dobu, co se dostal ze spárů otce. Něco co si myslel, že nemůže cítit a přesto to tam bylo. Díval se na ni a skutečně čekal na odpověď a ta přišla. Tichá, tišší než by mohl předpokládat a stejně ji slyšel jakoby mu ji křičela do ucha. Najednou mělo vzduchu, úsměv na jeho tváři byl jiný a přesto stejný jaký byl doposud. Bohužel dřív než stihl opět promluvit, promluvila ona.

Nikdy nezažil ve své hlavě tak ohlušující ticho. Šum co měl v uších, vysoký tón, který mu ničil ušní bubínky a pak jen pronikavý smích v jeho hlavě. Ale ten po těch černých a bolestných myšlenkách ustal také. Příjemný tlak na hrudníku se změnil v bolest. Jakoby se každá krvinka v jeho těle naplnila tou bolestí, kterou dusil tak hluboko jak jen dokázal. Znovu jakoby stál přivázaný někde nahoře na skále a tichým hlasem prosil otce o to, aby přestal. A když to nezabíralo tak křičel, hlasitě bolestí a znovu a znovu. Další rány, další moment, kdy se ostrá čepel hrotu zarývala hluboko do jeho blanitých křídel a zanechávala krvácející ránu. Nádech a výdech. Pevně zavřel oči tak pevně jak jen dokázal. Stálo jej to mnohem více síly než očekával. Aby pouze promluvil, aby řekl tu jednoduchou větu o Illyrijcích. Aby ji řekl co křídla pro ně představují. A ženy v jeho věku bohužel potřebují křídla u mužů. Samy je nemají, přišly o ně a přesto ví jak citlivá jsou. Bolela jej představa, vzpomínka na ty umučené výrazy když na něj křičely, když mu vyčítaly, že takto s ním nemohou být. Když na něj jeho sestra křičela, že není Illyrijec. Když mu otec po letech trýznění a tvrdého tréningu oznámil, že je jen zklamáním a není jeho synem. Copak neudělal dost? Nevzdal se snad všeho. Nedokázal v sobě vzbudit dostatečný hněv a když pohnul křídly necítil stále nic a o to ho to bolelo více. Necítil kapky krve stékající po jeho křídlech a jen nahnul hlavu, aby se podíval, když jej na to upozornila. Napnul svaly na křídlech, odlepil se od stromu a máchl jimi. Dost silně na to, aby kapky krve setřásl, ale ne zas tak silně, aby se odlepil od země. Snad jen zvedl trochu prach. Její další věta. Kapka naděje, déšť, který mu připomínal, že žije. Zvedl pohled a upřel na ni svoje oči. Neusmíval se, v jeho tváři se nezračila bolest. Jen v jeho očích se mihlo slabé "cosi". Polkl. Artë, ne.. hlas ho znal příliš dobře, a příliš dobře znal jak tohle dopadá. Jak tahle věta končí. Je to napnutá tětiva luku, tak napnut, že brzy praskne, pokud se neuvolní šíp, který drží. "..nejstem TA žena.." Tětiva se povolila a šíp vystřelil. Zmizelo to, cokoli co se v jeho očích mihlo stihlo zmizet dřív, než stihl Artë uhnout pohledem.

Myšlenky byly příliš kruté na to, aby jej nechali věřit jeho slabou duši, naději příliš dlouho. Její slova slyšel, vnímal je, ale nevěřil jim. "Ne všechno je inkoustová skvrna, Avalan." oslovil ji. Tentokrát však bolest v jeho hlase byla zřetelná. Slyšel by ji i hluchý, viděl i slepý. Zůstával sám, pokaždé zůstával sám. Otec, který mu to učinil, ho má za zklamání i když splnil všechno co po něm žádal. Matka, která léčila jeho rány a byla v době jeho utrpení s ním, v něm nevidí svého syna. A jeho sestra. Jeho sestra, jediná kdo k němu vzhlížel, kdo jej viděl. Ta která tvrdila, že je měsícem a má kolem sebe hvězdy.., byla to ona, kdo nakonec řekl, že nikdy nepotká slunce, i kdyby miloval sebevíc. "Ne každý příběh je pohádka a ne každá pohádka má šťastný konec." opět promluvil stahujíc svá křídla k tělu, tisknouc je na svá záda, stejně jako předtím, když se ho v Palisu dotkl ten malý chlapec. Otočil se ji zády a přitisknutím křídel ještě blíž skryl velké X, které tvořily dvě jeho nejhlubší a nejošklivější jizvy. Ty dvě, které měl od doby, kdy chránil svou matku. Z doby, kdy svá křídla již necítil. Jediné místo kde paradoxně dokáže pocítit dotek, ale nikdo se jej tam neodváží dotknout. Jen proto, že jsou jizvy hluboké a odpudivé. Tak usilovně se to místo snažil skrýt. Jak se jizvy táhly až na jeho záda, končila těsně pod jeho rameny na lopatkách. Natočil hlavu tak, aby se na ni ohlédl, ale neotočil se celý. "Možná by jsi neměla,.. být tak nešťastná z inkoustu na svých rukou. Jsi příliš hezká na to, aby sis dělala vrásky z takové maličkosti." vydechl vzduch z plic a stáhl košili z větve. Ještě byla trochu vlhká, ale nebylo to tak zlé, aby mu to nestačilo. Děláš pořád dokola stejnou chybu, Artë. Neměl by jsi tak snadno.. podléhat, když. "Já vím.." sám odpověděl sotva slyšitelně. sám sobě. Hlasu ve své hlavě.

Proč se tolik bojím, že mu ublížím? Hlava svěšená, ruce položené do klína, nožky se přestávaly pohupovat ve vzduchu jako předtím, hravé a dovádivé. Z celého postoje se pomalu ale jistě vytrácela radost nahrazená melancholií, pocitem smutku, bídy a tichého utrpení. Proč mám pocit, že mu bořím svět? Pohled na chvějící se ruce přinutil prsty zatnout se do pěstiček, potlačit ten třes dokazující bouři emocí, v nichž se nevyznala. Většinu času žila šťastná, usmívala se a přinášela radost. Teď jako by tomu bylo naopak - přivábila do svých řad bolest, intenzivní a hlasitou, kříčící na všechny světové strany svou verzi příběhu. Hloupá, nehorázně... hloupá. Nemusela se na Artëho dívat, aby cítila napětí odrážející se na svalech zatnutých utrpením. Stačilo naslouchat - jeho dechu, jeho pohybům, ševelení křídel, když je svěsil, aby na ni dolehla každá emoce o něco důrazněji, silněji než svět opřený o Atlasova ramena. Ublížila mu. Inkoustová skvrna, dříve rozmazaná, se nyní vpíjela do čistého papíru, třísnila ho barvou smutku, modrým odstínem bolesti, který se bude začerňovat smyslem utrpení. Bolestí. Strachem. Co mu na to mohla říct? Omlouvám se, Artë... nechtěla jsem... Ale jako by tyto myšlenky nebyly dostačující. Nic nebylo dostačující. "Avalan." Poprvé ji oslovil jménem. Poprvé ji nenazval Rusalkou. A v jejím srdci se rozlila bolest, jakou ještě nepocítila. Muka se rozlévala žilami, vyplňovala každý záhyb těla, každý článek prstů, každý nerv. Obalovala se kolem ní v podobě šlahounů z trnů, mučivě svírala její tělo a Avalan věřila, že se už nikdy nenadechne z plných plic. Nikdy nepocítí tu svěžest, když se mohla zaklonit a svobodně nadechnout, vyplnit hrudník čerstvým vzduchem. "Avalan." Náhle jí vlastní jméno znělo jako urážka, to nejhorší, co jí dokázal říct. Proč tomu tak bylo? Proč to tak cítila? Proč se bojím, že mě už nikdy nenazve Rusalkou? Do očí se vlévaly slzy strachu, přirozeného nepřítele, jehož se ve skrytu duše obávala. Protože jí už pro něj nejsi. Rozum, ten nestoudný kazatel, se znovu přihlásil o slovo, ale v jeho hlase nezněla radost - jen rezignace. Tiché konstatování holého faktu. "Proč?" Tichý, sotva postřehnutelný šepot splynul z jejích rtů v otázce obsahující vše. Proč nemohla být jeho Rusalkou? Proč mu musela ublížit? Proč nemůže být všechno inkoustovou skvrnou? Možná se zpočátku bude bát, že se zamaže. Že něco provede. Že někomu ublíží svou nešikovností. Jako teď Artëmu? Ramena poklesla, útlé tělo se choulilo do sebe. Nohy pokrčila tak, až si koleny podpírala bradu, patami zapřená o hrubou kůru větve, na níž po celou dobu seděla. Nakonec ale přinesla své kouzlo, když jí ho někdo pomohl ho objevit. Někdo? Jaká ironie. "Artë," zašeptala znovu, tentokrát jeho jméno. Jméno rytíře, který se nebál umazat. Který k ní slétl na svých křídlech z ebenu a namísto palčivé poznámky nabídl mýdlo s fialkami. Který by ji neváhal zachytit, až by padala, aby ji vznesl vysoko do oblak. "Artë..."

Srdce poposkočilo. To jediné jméno stačilo k tomu, aby došla na konec cesty. Na konec, kde existoval jen útes vysoko nad burácejícím mořem, skála, odkud nevedla žádná jiná cesta. "Artë, počkej... Prosím, počkej!" Něco hluboko v ní, co teď spalo, se probudilo k životu a přinutilo jí k seskočení z větve a učinění dvou, tří krůčků jeho směrem. Stále dostatečně daleko ale mnohem blíž než předtím. Dlouhý cop, ledabyle svázaný, se jí stihl rozmotat, aby si lehký vánek mohl pohrávat s dlouhými, takřka bělostnými kadeřemi. "Vlastně si jako vítr, i když cucháš vlasy je příjemné mít tě poblíž." "Taky tě chci mít poblíž," vyhrkla zničeho nic v odpovědi na jeho odpověď kdysi dávno. Jako rána z čistého nebe. Stála tam při šumění vody v jezeře, kdy se do klidné hladiny opíral vítr a jemně si pohrával s vlnkami, nabourávajíc ticho, které se mezi nimi neslo. A jí bylo jedno, jestli ji bude slyšet celé jezero nebo jen on, potřebovala mu toho tolik říct. "Už to vím, Artë..." Několik pramínků ji zalechtalo na šíji, modrá látka se jí z jedné strany opírala do těla, kopírujíc křivky skryté pod tradičním střihem šatů. Ale jí to bylo jedno, nezáleželo na tom. Chtěla jen, aby ji vyslechl. Aby zastavil své počínání a na okamžik jí naslouchal. "Už vím, že inkoust nepředstavuje jen to špatné. Že všechny ty fleky nejsou... prokletí, ale v mnoha ohledech i požehnáním." Čekala. Jestli se otočí, jestli probudí jeho zájem. Jestli jí vůbec bude naslouchat tak, jak si přála, i kdyby jen z poloviny. "Protože kdybych se neumazala, nikdy bych nepotkala tebe, Artë... A já radši stokrát udělám tu stejnou chybu než abych přišla o setkání s tebou." Ani si neuvědomila, kdy se první slzy uvolnily, ale nyní tam stála vydaná napospas jeho milosti, uplakaná a přesto šťastná. Jak zvláštní pocit. Vydechla, hlavu skloněnou na znamení pokory, pokání, které mělo být z její strany učiněno. "Omlouvám se, Artë... Neměla jsem v úmyslu ti ublížit." Čímkoliv - prve svou otázkou, později odpovědí. Malá hloupá víla. Zavřela oči. Ne, tak to nemělo být. Malá hloupá Rusalka. "Nezáleží mi na tom. Tvá křídla... budou vždy tvou součástí. Ale nezáleží mi na tom, zda jsou poškozená nebo ne, protože... Protože mi záleží na tvém úsměvu. Na tom, abys byl šťastný. A... a já bych si přála, abys byl šťastný díky mně." Hlas se jí třásl, zdálo se, že i vítr sílil. Sotva připomínala tu jemnou vílu, když se jí kadeře zpola zakrývaly tvář a po prstech přebíhala jinovatka, jak se její moc nedržela na pozoru a silou emocí se projevovala po svém. "A ty v mých očích nikdy nebudeš poškozený," houkla na něj, odhrnujíc si pramínky z očí. Protože já tě takového nevidím. "Budeš... Pro mě budeš..." Proč se to zdálo tak těžké vyslovit? "... Sen, ke kterému se každou noc ráda vracím!" Co jí to stálo, když ta slova vyslovila? Další slzy. Slzy štěstí, radosti, že se poprvé v životě nedržela zpátky. Že na ničem jiném nezáleželo. "A já budu ráda tvou Rusalkou, pokud budeš chtít," zašeptala do ticha, zničená představou, že tohle možná bude nadobro konec. Mohl se jí zřeknout, odmítnout ji. Mohl učinit kroky vpřed a zanechat ji napospas samotě. Nechat ji padat. Řekl jsi, že mě chytíš, až budu padat... Tak mě chyť teď. A přesně v ten moment skočila z útesu do neznáma.

Zničený. Tak si skutečně připadal. Udělal znovu tu samou chybu. Tu co dělá vždycky. Nechal se tím vším pohltit, svou slabou myslí, svými představami. Vlastní mysl jej zradila a sebeovládání bylo pryč. Proklínal sám sebe, že v sobě i po tolika letech nedokázal najít dostatek síly, aby zastavil všechno už při zrodu. Proč ji prostě jen nepodal mýdlo a nenechal ji svému osudu. Proč jen neřekl, že nemá zač a nehleděl si svého. Proč musel teď stát jako přikovaný k zemi a strhávat z větve košili. proč měl hlas v jeho hlavě nyní tak smířlivý tón? Nikdy takový nebyl, tak proč je takový teď? Co komu udělal že už i jeho vlastní hlas v hlavě k němu cítí lítost. Zaťal ruku v pěst a sevřel tak i košili, která už tak byla pomačkaná a přesto na ni jeho stisk zanechal další záhyby, které ji na kráse nepřidaly. ve snaze to napravit košili protřepal ve vzduchu a teprve potom si ji oblékl. Urovnal ji na ramenou a protáhl si křídla, kdy konečně uvolnil jejich pevné sevření k zádům. Proč? sotva ta slova slyšel a neodpovídal na ně. Řekl jí to. Svět není pohádka a nikdy pohádkou nebude. Ne všechny příběhy musí mít nutně šťastný konec a ten jeho nebude zrovna tím skvělým plným naděje. Bolelo ho to. Ne tolik, jakoby se ponořil ještě hlouběji, kdyby alespoň na chvíli přestal pochybovat, snad kdyby ještě chvíli mlčela dokázal by tomu všemu uvěřit natolik, že by jej to už nikdy nenechalo klidným. Ta bolest. Urovnal si košili, znovu a ještě jednou, protože stále byl znepokojen jejím usazením na svém těle, srovnal její límec a prsty sklouzl ke knoflíkům. "Artë.." jeho jméno. Tolik stačilo k tomu, aby ustal v pohybu. Aby se jeho prsty zastavily hned u toho prvního knoflíku. Artë ne! Nemůžeš být až tak naivní, aby jsi pořád ještě věřil. Jenže on tak naivní byl. Naivní, že stále ještě věřil v sílu hvězd, tak naivní, že věřil, že se jeho sestra dočká své vytoužené svobody. Tak naivní, že věřil že pro něj u někoho stále existuje naděje, i když byl nyní jako zraněné ptáče, co vypadlo z hnízda. Ležíc pod stromem odkázaný na pomoc druhých. Jeho jméno zaznělo v tichém šepotu znovu a on se zamračil. Svraštil čelo a mezi obočím mu vyskočily vrásky. Dlouhý nádech, výdech..Klid.

Nenechal se nakonec zastavit, zapnul si svou košili knoflík po knoflíčku. V tichosti, zmítaný vlastními myšlenkami. Jeho jméno zaznělo potřetí a on zvedl hlavu. Ustal v pohybu a jeho prsty zapnuly poslední knoflík na jeho košili. Znovu nádech, chvíle ticha, chtěl odejít, udělat krok, roztáhnout křídla a mávnout jimi. Ulehčit trápení jí i sobě. K čemu by ji byl někdo jako je on? O čemu by by zrovna jí, má příliš mnoho špatných myšlenek, příliš mnoho bolesti, kdesi hluboko a přesto tak snadno vyplouvající na povrch. Chce jej mít poblíž? Nejprve mu to nedávalo smysl. Nic z jejich slov až poté si uvědomil co ji řekl pár minut zpět. Že je jako vítr. Vítr co cuchá a vlasy, čeří vzduch, je dobré mít ho blízko. Cítit jeho poryvy ve tvářích a jeho sílu, jak se zabírá do křídel. To jsi chtěl říct, Artë? "Proč se mi neustále snažíš vštípit něco, čemu bych neměl věřit?" předtím když mu vštěpovala myšlenku na let. Jaké to je létat a nyní ta hloupá a falešná naděje, které nemohl nevěřit. Nadechl se a pootočil hlavu, aby ji zahlédl, alespoň periferním viděním. Nechápal její počínání, proč by to dělala, proč by dělala krok k někomu jako je on. Proč by zrovna k němu někdo chtěl jít s takovou vervou, v mnoha ohledech mu to přišlo jen jako lítost, jen jako obyčejná lítost, která lidi nutí dělat různé věci, které ve skutečnosti nechtějí. O to víc byl překvapený, když v jejích očích lítost nezahlédl. Dokončil svou otočku a stál jí opět čelem, tentokrát však již oblečený.
"Není to nic co by bylo nové, nepotřebuji tuhle lítost.. proč by jsi to jinak dělala?" A záleží na tom, Artë? pro jednou byl ten hlas užitečný. Co na tom záleží? Co záleží na tom proč to dělá on taky dělá spoustu věcí, které dělá bez důvodu. Nepotřebuje jej. Stejně jako nepotřeboval důvod k tomu, aby ji nabídl mýdlo, aby ji nazval větrem. Slovy plynou a objevují se. Sklopil hlavu dolů, upřel pohled na zem. Poškozený. to slovo znělo tak zvláštně, tak jinak. byl takový. Jako poškozený meč, něco co se nedá spravit, co už je jen třeba vyhodit. Její krok kupředu. Kdy uděláš ty ten svůj, Artë?"

Udělal krok kupředu a druhý. Zvedl k ní pohled a zadíval se na ni. Podpora jakou se mu nyní dostávalo od jindy nepříjemného hlasu padla možná na úrodnější půdu, že to byl zrovna on, kdo narušil osobní prostor její i svůj. Tak aby mohl natáhnout ruku a dát jí pramen vlasů za ucho, něžně se přitom dotknout její tváře, kdy se mu prav obočí nakrčilo a opět povolilo, jak přejel po jemné kůži a ten zatoulaný pramen bílých vlasů skončil za jejím uchem, opřený pohled na jeho počínání prozrazoval jistý druh nejistoty. Něco v jeho gestech bylo nové a cizí, sám to nepoznával a doufal, že je to dobře. Že právě proto je to jiné, právě proto se cítí tak zvláštně. "Omlouvám se, Rusalko. Když stahoval ruku zpět k tělu, bříšky prstů jí opět přejel po tváři. Řekla mu toho tolik a jediné co dokázal on, byla omluva. Za co vlastně? Za to, že se zranil a děsil ji tím co dělá, že ji snad mohl rozplakat? Plakala by pro někoho jako je on? Hloupost. Prč by měla chtít být zrovna rusalkou, jeho rusalkou, proč by o to měla projevit zájem. Proč o něj, proč ne o jiného? Udělal by další krok, zřejmě z toho pocitu potřeby mít ji blíž, ale bránil sám sobě. Příliš blízko zakázaným místům, příliš čerstvá bolest rozlévající se po jeho těle. Všeho byl příliš, aby skutečně mohl prolomit nějaký další svůj vlastní led. Snažil se ji hledět do očí, ale měl nutkání uhnout pohledem, nedokázal v sobě potlačit touhu omluvit se. "Odpustíš mi to?" konečně tiše vydechl, ruka padla k jeho boku a on konečně udržel pohled upřený do jejích očí. Nebyl si jistý za co žádá odpuštění, snad ani jakou reakci čekal, ale vzdal se. Tak rychle tak snadno, místo aby bojoval se vzdal a proč? Kvůli vlastní bolesti? Kvůli tomu, že použila slova, která jej ranila? Nemusela ani tušit co dělá a on mohl být jen naivní a nyní dělat další chybu ve svém životě. A přesto. Přesto přese všechno, když se ji díval do očí, koutky jeho úst - toužil se usmát, chtěl aby řekla něco, co jej  úsměvu donutí. Vlastně mohla říct cokoli, udělat cokoli. Pořád v sobě tu bolest cítil a nešla zahnat, nechtěla se jej pustit, ale ten lehký dotek na její tváři, ten kraťoučký moment. Ještě teď mu bříška prstu příjemně brněla, přitom mu přišlo, že po letech v kovárně v nich spoustu citu dávno ztratil. Artë, ty hlupáku jeden, ty jsi to vážně udělal zase.

"Protože..." Cítila, jak moc ho toužila obejmout, schoulit u sebe v náručí a ukrýt ho před vším zlým tak, jako si přála, aby učinil s ní. "Protože..." Natáhnout ruce, chytit ho, přitáhnout k sobě. Stát si bok po boku, vnímat blízkost toho druhého, vzájemný dotek, teplo, pocit sounáležitosti. "Protože nic není tak špatné, jak se na první pohled zdá... A to jsi mi ukázal ty," zašeptá nakonec s úsměvem na tváři, šťastným a přesto i uplakaným, jak bojovala se všemi emocemi, které se uvnitř jejího srdce hromadily. Nebyla princezna, ani bojovnice. Jen motýl, část přírody, křehká a zranitelná. Motýl, kterého se rozhodl obdivovat, protože mu spočinul ve zrakovém poli. Sedmikráska uprostřed pole plného vzácných květin. Trs šeříku mezi javory. "Protože na víře není nic špatného," vydechne znovu, ale tentokrát se neodmlčela na tak dlouhou dobu jako předtím. "Protože když si budeš myslet, že padáš... já budu věřit, že poletíš," vydechne ztěžka. Věřila, že roztáhne křídla. Přestože se svět bude zdát nesnesitelným místem, pokaždé nalezne něco, co ho donutí na poslední chvíli zareagovat, nalézt ztracenou chuť k životu. Upnout se na světlý bod, na jiskru naděje, natáhnout k ní paži a doufat... ne, věřit, že všechno dobře dopadne. "Protože bych si přála, abys viděl svět tak jako já, Artë," oslovila ho s takovým citem, jaký u sebe nepoznala. Jeho jméno, to jediné slovíčko vyslovila, jako by na tom závisel celý její život. Láskyplně, konejšivě... milovaně. Svěsila hlavu. Lítost - to slovo se jí už delší dobu příčilo. Tahalo za uši, znělo tak ohyzdně. Vtíravě jako nějaký démon, rarach sedící na rameni a šeptající, že nikdy nic nedokáže, protože lítost je jeho nejlepší přítel. V lítosti se dalo utopit, zadusit se jí. Litovala ho? Ano, částečně - litovala, že se nedokázal oprostit od minulosti, která ho pronásledovala jako věrný stín. Ale nelitovala jeho. Nezasloužil si lítost, jen lásku. Radost ve svém životě. Štěstí, které se mu očividně nedostávalo. "Nestojím tu proto, že bych tě litovala, Artë. Nevolám tě jménem, abych ti připomínala, co jsi zažil, ať už to bylo cokoliv." Mohla utéct. Mohla se rozhodnout, stáhnout se a opustit tohle místo jednou pro vždy. Otočit se a pláchnout rychleji, než by stihl pochopit, co se stalo. Nechat ho v osamocení. V lítosti. "Protože mi na tobě záleží, ty můj blázne." Cožpak to stále ještě nechápeš, Artë? Natočila hlavu na stranu, tvář si nechávajíc laskat sluncem i větrem, který se kolem jezera v nepravidelných kruzích zvedal. Mám tě ráda. Možná se potkali teprve před krátkou chvílí, ale už tak si stihla k němu vypěstovat city. Mám tě ráda. I když se na ni zlobil - o to víc ji bolelo pomyšlení, že se rozejdou ve zlém. Kdyby tomu tak nebylo, nestarala by se. Kdyby jí na tom nezáleželo, neohlédla by se. Nezastavila by ho. "... Protože tě mám ráda, Artë."

Bylo to venku, ta tichá slova jí unikla ze rtů. Srdce otupělo prvotním šokem, ale něco v ní pociťovalo obrovský příval úlevy. Co ale bude teď? Mohl se zlobit. Mohl se jí vysmát. Mohl se otočit, roztáhnout křídla a vznést se vysoko do oblak. A nebo se mohl zastavit a naslouchat těm několika slovům, která pro něj měla. A on se skutečně zastavil a naslouchal. Ba co víc - učinil kroky vpřed, jeden, druhý a jí se tajil dech. Něco v něm působilo odhodlaně, takřka dominantně, když si k ní razil cestu. Zastavil se až téměř u ní a Avalan by přísahala, že určitě musel slyšet, jak hlasitě jí bilo srdce. Gesto, které učinil, ji zasáhlo více než slova - plné něhy, laskavosti, jemnosti. Svázané city a přesto stejně volné jako on. Zatajila dech napůl cesty, když natáhl ruku, aby jí prsty poupravil vlasy, zastrkávaje je za špičaté ouško, dotýkaje se konečky její tváře. Nikdy nenarušil její osobní prostor. Nikdy se nezdálo, že by podobný krok hodlal učinit. A teď by přísahala, že její srdce prahne po dalším doteku, podobně pomíjivém, který si však natrvalo uzamkne v paměti. "Rusalko." Jak moc si ta slova přála slyšet. Úleva, která se rozprostírala po jejím těle, se dala popsat jako uhrančivá. Ani si neuvědomovala, že se jí po celou dobu klepou kolena. "To já se omlouvám, Artë. J-já... měla jsem... totiž... kdybych..." Netušila, jak pokračovat. Měla lépe vážit slova, uvědomit si, jak mu každý nádech mohl ublížit. Každé slovo, každá věta. I když to tak nemyslela, napáchala obrovské škody. Jako kaňka inkoustu, která se rozpije do všeho bílého a zanechá po sobě modré fleky. Nejsem tvá princezna. Nemám křídla. Nejsem Illyrijec. Nemám jediné právo... být tvou. Byla všechno, jen ne to, co by ho přivedlo ke štěstí. Nemohla za ním létat. Neznala jeho kulturu. Nerozuměla jeho pocitům tak, jako jeho vlastní druh. Ale možná... možná to tak bylo dobře. Protože Avalan byla Rusalka tančící na hvězdách. Možná nelétala, ale uměla vytvořit představu, že ano. A pokud by padala? Chytíš mě, Artë. Ty mě vždycky chytíš. "Vážně se musíš ptát?" Odpověděla hravou otázkou, žádná zloba, žádný vztek ani smutek. Jen veselí jiskřící jí v očích, byť ještě trochu uslzených. Ale místo toho, aby mu cokoliv něco řekla, opatrně natáhla ručku, pomaloučku, zlehka, aby ho nevyděsila. Pokládaje mu ji na tvář v něžném pohlazení, za předpokladu, že jí to dovolil, než sklouzla ke rtům, konečky prstů pozvedávaje koutek o něco výš, aby se usmál. Pro ni. Pro sebe. Pro ně. "Otočil ses, když jsem skočila do neznáma... A chytil jsi mě." Teď už mě jen vezmi vzhůru do oblak.