Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Jezero Vali

+3
Avalannë Sendiarn
Aeron Vassedieu
Kotlík
7 posters
Goto down
Ashera Saira Eris
Ashera Saira Eris
Poèet pøíspìvkù : 13
Join date : 22. 06. 21
Age : 28
Location : Fiplin ---> Everywhere

Jezero Vali - Stránka 3 Empty Re: Jezero Vali

8/9/2021, 17:13
Tanec mi vždycky od všeho pomáhal. Vždycky mě to uklidňovalo a nutilo myslet jen na to hezké a příjemné. Kolikrát mě to nutilo dokonce i nemyslet na tyhle věci. Nemyslet na nic. Prostě jenom vypnout celý svět kolem mě. Vypnout všechno špatné, i to dobré. Prostě vnímat jen sebe a ty ladné pohyby na mé vlastní broukání. Šlo čistě jen o broukání, neboť můj zpěv by to všechno akorát pokazil. A to jsem myslela smrtelně vážně. Uměla jsem tančit, nebo navést nějakou tu melodii. Ale abych uměla zpívat.. ne, to rozhodně ne. To bych tím akorát pokazila, neboť můj zpěv se dá přirovnávat k řevu kočky, kterou někdo tahá za ocas. Opravdu nic moc příjemného na poslech. Svůj tanec ve vodě jsem po chvíli zakončila se spokojeným úsměvem na rtech. Opravdu je to něco, co miluju a co mě uklidňovalo. To už jsem ale slyšela, že tady nejsem sama. Nikdy mi nedělalo problém se z takové pózy vyrovnat, jakoby se nic nedělo. Byla jsem velmi ohebná a trénink a roky tance mě k tomu naučili. Přeci jen, ohebnost je při takovém tanci důležitá, no ne? Minimálně to určitě není na škodu. Kolikrát jsem se dostala i z horších póz, u kterých jsem se i sama divila, že jsem se nepolámala.
"Jak říkáte. Možný byste mi měl dát důvod, proč bych Vám to měla odpustit." Ušklíbla jsem se k tomu muži. Pohledem jsem ho zkoumala. Vysoký, tmavé vlasy, nevypadal úplně jako nějaké tintítko. Trochu jsem přemýšlela o jeho slovech. Je takový normálně, nebo má postranní úmysly, když se mi tak snaží dostat do přízně? "Hm, takže ignorant." Zopakovala jsem po něm, jako bych nad něčím uvažovala. Že by přezdívka? V tomhle ohledu jsem byla trochu jiná, než ostatní holky. Ano. Byl to pohledný chlap, který tu pozornost přitahuje. Jeho tělo taky nevypadalo vůbec zle. Ale proč bych mu měla padat k nohám a říkat mu okamžitě zlatíčko? To ne. Radši mám takové přezdívky, které jsou osobní. Někdy ne moc příjemné, ale osobní. Mám to radši. A ignorant zní skvěle. Konec konců to řekl on sám. Bylo mi jedno, že mohl vidět moje jizvy. Proč bych je měla zakrývat? Nestyděla jsem se za to, jen jsem lidem neříkala, od čeho jsou. Nestála jsem o soucit, nestála jsem o jejich 'To je mi líto a mrzí mě to.'. Ne, o tohle jsem nestála. Obešla jsem se bez těch lidí celý život, nepotřebuje to ani teď. "Myslím, že teď jste tu chybu napravil a budete si dávat větší pozor. Tedy pokud se Vám nebude líbit vystupovat víc jako ignorant." Kývla jsem rameny a usmála jsem se. Samozřejmě. Vystupoval mile a příjemně. Já si ale ráda zarýpala. Samozřejmě mi jeho hravost v hlase neunikla a proto jsem měla na rtech dál ten úsměv. Bylo to sladké, hravé a poněkud i příjemné. Jen jsem do toho potřebovala přimíchat trochu svého ostřejšího jazýčku.
Měl pravdu. Mohla jsem být potěšena a uražena zároveň. "Myslím, že si nějaké uštědřování nechám v záloze. Není nic lepšího, než nechat člověka v nejistotě, kdy to přijde. Nemám pravdu? Podle mě je to pomalu větší trest, než kdybych za Vámi doplavala a a ukázala, jak moc jsem uražena." Mrkla jsem na něj malinko tajemně. Přeci jen, pořád je možné, že v průběhu jakékoli konverzace si k němu můžu dojít a jednoduše mu dát facku. Určitě by to nečekal a bylo by to příjemně zákeřné. Jeho můžu zatím udržovat v té příjemné nejistotě. Pak se mi ale v očích malinko zalesklo. "A co Vám brání, abyste sem doplaval? Nebo se snad bojíte, co bych Vám mohla provést?" Ušklíbla jsem se jeho směrem a s naprosto klidným úsměvem na rtech jsem zvedla ladně a elegantně pravou ruku. Malinko jsem zatřepetala prsty a z vodní hladiny se najednou začaly tvořit menší nepatrné bublinky, které začaly stoupat k mé ruce. Nebála jsem se to udělat. Proč bych měla? Vždyť vodu používám i při tanci. Nebála jsem se svoje schopnosti projevovat. Ale pořád jsem to neuměla ovládat tak, jak bych si přála. Je na něm, jestli vezme do zaječích, nebo zůstane. "Být Vámi, tak bych moc neusínala nad tím, že jste na druhém břehu. Může se to rychle změnit." Mrkla jsem na něj. Ano, byli jsme od sebe vzdálení pár metrů, ale i tak jsem věděla, že mi do obličeje viděl jasně, jako já do jeho. Luskla jsem prsty a voda, co se blížila k mé ruce, spadla zpátky do jezera. 
Jeho poklony se dobře poslouchaly. Otázka by pak byla, jestli tohle byl jen nějaké bezvýznamné žvatlání. Mohl to být muž, co to myslel zcela vážně, ale také jen chlap, pro kterého jsou tato slova jen prázdná. Prázdné fráze bez významu, která používá pro to, aby měl v noci příjemnou společnost. Nad tím jsem se jen ušklíbla. Nad vlastními myšlenkami. Tak to tu chlapec nepochodí. Nepatřím mezi ty dívky, které by muži vlezly okamžitě do postele. Na to může zapomenout. Samozřejmě jsem jeho záměry neznala. Mohla jsem se plést, mohla jsem mít jen své paranoidní představy. Kdo ví. Já a muži.. to byla samostatná kapitola. Nedělalo mi problém s nimi komunikovat, provokovat, nebo rýpat. To jsem byla celá já. Ráda jsem se takhle chovala, ale jakmile by řeči toho muže byly moc oplzlé, jednoduše bych ho poslala do určitých končin.
Musela jsem se skoro až spiklenecky usmát. "Tak bandita, nebo jiný darebák, říkáte?" Zopakovala jsem a sledovala jsem ho. Chtěla jsem mu okamžitě odpovědět, že kdyby byl někdo takový, tak bych pochybovala o tom, že by se na sebe pokoušel poutat takovou pozornost. Spíš by jsi se snažil být co nejméně nápadný. Problesklo mi hlavou, když najednou udělal pár kroků kým směrem a už letěl do vody. Neubránila jsem se a po našem okolí se rozezněl ten melodický, ale zcela upřímný smích. Prostě to nešlo vydržet. 'Mohl bych být bandita, nebo jiný darebák." Tahle slova mi zněla v hlavě celou tu dobu, co jsem pozorovala tu mokrou "katastrofu". Samozřejmě mi to jako katastrofa nepřišlo, ale jemu se zdát mohlo. "Ano. Máte pravdu. A ve Vašem případě se z Vás vyklubal Mokrý bandita." Ušklíbla jsem se na něj a pořád byl v mém hlase slyšet ten dosmích. To už se ale zvedal a látka se mu začala lepit na tělo. Nemohla jsem odolat a musela jsem si skousnout spodní ret, jak byla ta látka najednou tak přiléhavá a ukazovala možná víc, než by si přál. Ta košile mohla být bílá... Nedalo se nic dělat, i černá košile byla fain. "Moc mě těší, Eliasi. A naprosto souhlasím. Formálnosti nejsou vyloženě šálek mé kávy, takže toto uvítám." Usmála jsem se na něj a dokonce jsem si musela i otřít jednu slzičku od smíchu. Ano, často jsem se nesmála. Ale o to víc jsem se ráda smála. Nebránila jsem se tomu. Naopak jsem to momentálně vítala. "Nebudu lhát, ale ano. Tvoje vážnost opravdu vzala nohy na ramena. Myslím, že ji možná ještě doženeš, když si pospíšíš." Rýpla jsem si do něj malinko pobaveně. "Ashera." Mrkla jsem na něj. Saira. Tohle jméno používala jen moje rodina. Moje pravá rodina, když jsem byla třeba smutná, nebo tak. Moje druhé jméno, které jsem jen tak nikomu neprozrazovala. Ještě by mě tak začal oslovovat a všechny problémy z minulosti by byly venku. To tak. Prohrábla jsem si hnědé dlouhé vlasy a tiše si povzdechla. Byl to takový ten tichý povzdech při té menší vzpomínce na to, co jsem milovala o co jsem přišla. Věděla jsem to. Každou chvíli si budu potřebovat znovu zatančit, nebo si zakouřit opium. "Co tady děláš ty? Hledáš své oběti, které by jsi mohl utopit, vodníku?" Prohodila jsem sladce a nevinně.
Elias Caridad
Elias Caridad
Poèet pøíspìvkù : 5
Join date : 23. 06. 21
Age : 28
Location : Mairorn

Jezero Vali - Stránka 3 Empty Re: Jezero Vali

8/9/2021, 22:44
Nemohl o sobě sice říci, že by byl příliš zběhlý v nauce o vílím náboženství, ale v tomto případě by přísahal, že tato žena musí být milovanou dcerou  Pescie. Bohyně, která byla mezi vílami vnímána jako ztělesnění samotného větru a o které občas zaslechl při svých toulkách Evasirskou krajinou. Nebyl si sice jist, jaké vlastnosti jí byly přesně přisuzovány, ale i jako pouhý lajk si byl schopný něco málo odvodit. Vítr dokázal člověka občas líbezně pohladit, jindy zase švihnout jako bič. Během některých dnů se krajinou proháněl stejně ladně jako jedna nejmenovaná tanečnice, která se mohla - shodou okolností - dosti podobat té, kterou měl nyní přímo před očima. Během dnů jiných na sebe pro změnu bral podobu nemilosrdné vichřice, která brala či ničila vše, co se jí postavilo do cesty. Vítr dokázal být pro mořeplavce vysvobozením, ale zároveň záhubou... Proměnlivost, jemnost, neústupnost, rozvernost, divokost. Hned několik těchto rysů mohl zahlédnout v dívce, se kterou měl to štěstí se setkat a nespočet dalších jich předním bylo nadále skryt . Sám byl zvědav, jestli jejich společně strávený čas bude nadále plynout v uvolněné a přátelské atmosféře či se během mrknutí oka cosi šeredně pokazí.
Nyní však nebylo po žádném zlém znamení ani vidu. I na dálku, která je od sebe dělila mohl zahlédnout šibalské plamínky ve smaragdových očích jeho společnice, které pouze podtrhovaly její protřelou stránku, která byla podle jeho odhadu jednou z charakteristik její povahy. Nemohl však říci, že by se mu to nelíbilo. Spíše právě naopak. Jak by také nemohl být potěšen, že se jeho zásluhou tak krásné oči ještě rozzářily jako blyštící se drahokamy? Ano, možná za to zaplatil tím, že jí dodal více munice na to, aby si do něj mohla rýpnout a podkopat jeho mužnost, ale tu mohl opět lehce nabít zpět. Chtělo to jen čas a on nebyl jedním z těch, kteří by se kvůli takové maličkosti hned rozzuřily do běla. Stejně tak neměl v úmyslu ji okouzlit jakožto muž, ale spíše jako náhodná lidská bytost, která ji mohla na pár okamžiků nabídnout svou přítomnost a krátké odreagování. Zvednout náladu a potěšit. Jako tanečnice se určitě také nikde na delší dobu nezastaví a jestli cestuje sama, tak se může občas cítit osaměle... Ocení tenhle malý přátelský rozhovor  stejně jako já? Tyto myšlenky mu vířily v hlavě a povzbuzovaly jej v tom, aby pokračoval v jejich hře. Nyní byl přece jen pozadu, takže by měl získat zpět nějakou převahu, aby nevyšel tak drtivě poražen.
"Ignorantem bych byl v očích takové divoženky nerad." pousměje se na ni podobně sladce jako ona na něj. "Prý se rády mstí, což mi z tvých slov vcelku sedí a já bych se nerad dožil rána, kdy se probudím a zjistím, že jsem úplně plešatý nebo že mi kdosi namaloval uhlíkem cosi na obličej - třeba knír - nebo že by špendlíky pod přikrývkou?" pro změnu si podepře bradu v zadumaném gestu on sám a poté s naprostou nevinností v hlase pronese. "Nejsem si jistý... Dětská léta jsou dávno za mnou, takže si nedokážu představit, co by mohlo někoho, kdo si ponechal duši malého nezbedného dítěte napadnout." pohlédne na ni pobaveně. Nyní ji musí být nad slunce jasné, že je připraven odpovědět na každou její výzvu, kterou mu předhodí. I přes jeho na první pohled sebevědomý přístup se však drží zpátky. Co kdyby jí náhodou doopravdy urazil? Nechtěl mít žádnou potyčku s hurikánem a zároveň ji nechtěl obdarovat žádnými negativními emocemi. Pouze se pokoušel přizpůsobit její povaze a najít společnou niť, kterou se mohlo stát právě toto opatrné popichování se.
"Každá okouzlující růže má své trny, bohužel. Byl bych blázen, kdybych se vrhl k té nejkrásnější s holýma rukama a očekával, že si nerozdrásám kůži do krve. Ještě k tomu, když si tak užívá ostatní bodat. Kdyby jste na tom ale trvala, tak bych mohl otestovat své plavecké schopnosti." odpoví ji, nejistý zda jeho slova dávají nějaký smysl a jestli jen nepůsobí směšně.
"Co myslíte? Je šance, že z našeho setkání vyjdu bez újmy? Nejsem TEN typ člověka, který by si bolest zrovna užíval. Ale třeba, třeba budu mazanější." rty se mu roztáhnou do širokého úsměvu, který odhalí i řadu bílých zubů. Neodpustí si ještě malý dovětek. "Nebo se třeba utopím a Vám bude aspoň líto, že jste mě tak popichovala." Tento výrok byl však přehnaný. Elias byl zdatným plavcem a kdyby jej za nohu třeba nechytla některé z potměšilých bytostí, které jezera obývala, tak by se bez problémů dostal až na druhý břeh. Rozhodně by bylo příjemnější, kdyby na sebe nemusely pořvávat...
Na ukázku jejích magických schopností nehne ani brvou. Jediné, co se na jeho postoji změní je pouze napodobení klidného úsměvu, který se rozlil na dívčině tváři. Ve skutečnosti mu v myšlenkách však bil zvon na poplach. Jako víla nepůsobí. Rozhodně jde o člověka, takže je mágem stejně jako já. Tohle setkání začíná být čím dál tím více zajímavějším.
Pár ustaraných vrásek mu dělá pouze to, že je zde osoba před ním ve značné výhodě. Očividně měla nadání pro manipulaci s vodou, která byla všude okolo. On sám v ní dokonce stál. Další otázkou bylo jak zkušená je a jak rozsáhlé schopnosti má. Nyní ale aspoň věděl čemu se bude muset v krajní situaci ubránit, takže ho nebudou čekat žádná překvapení. Za to on si mohl ponechat svá esa v rukávu. Myslím, že já si své malé tajemství nechám sám pro sebe. Nemusím se přece družit s každým druhým mágem jen proto, že jsem také jedním. Usmyslí si nakonec a nechá dívku, aby si o jeho pramalém zájmu o její magii udělala vlastní obrázek. Jen co se voda opět snese zpátky k zemi, tak si založí paže na prsou a pokýve s tajemným poklidem hlavou. "Děkuji za upozornění. Můžete mi věřit, že jej budu mít na paměti. Vypadá to, že máte v záloze více triků než se zdá, rozmarná divoženko." Její počínání pokládá za nerozvážné a v mnoha ohledech hloupé, ale to je něco co si nechá sám pro sebe. Ne každý člověk s magickým nadáním s ním nakládal s takovou opatrnosti a rozvážností jako on sám. Jak se zdálo tak pro někoho šlo zkrátka o obyčejnou věc, kterou mohl předvádět, jak se mu zachtělo... Ne každý musel se svou mocí každý den zápolit, stejně tak jako se svou minulostí, která mu do paměti vryla, že by měl zůstávat nenápadným.
Jeho bystrému zraku neunikla ženina reakce na jeho mokrý oděv, pod kterým se rýsovaly pevné svaly, které byly zásluhou dlouholetého tréningu a kdesi hluboko v nitru jej lehce ješitně zahřálo. Aspoň se nemusel cítit provinile za to, že před několika okamžiky to byl právě on, kdo obdivoval nazlátlý odstín její kůže, po které jí stékaly krůpěje průzračné vody, stejně tak jako štíhlý pas, který byl díky lehkým šatům, které pobízely mužskou fantazii, zcela obnažený a na který plynule navazovaly širší boky, které způsobovaly iluzi přesýpacích hodin, která byla u žen tolik žádanou. Co už ovšem neměl možnost z dálky zahlédnout byly drobnější jizvy, stejně tak jako ty výraznější, které by mu prozradily, že dívčin život nebyl protkán pouze samými dobrými zážitky. "Jsem rád, že se na tomto shodneme. Nemluvě o tom, že..." na okamžik zaváhá, jestli by měl doopravdy být tak velkým pokrytcem a dloubnout si do ní za něco čím se provinil i on sám. Nakonec však zvítězí jeho zvědavost, která touží vědět, jak se pokusí Ashera proto jeho obvinění ohradit. " Nemluvě o tom, že potom, co sis mě tak okatě sjela pohledem by to stejně nebylo na místě. Měl jsem tu košili snad nechat tak jak byla?" nakloní hlavu tázavě na stranu s dobíravým úsměvem. Ne že by ze své hrudi neodhaloval už až až. "Zajímalo by mě, co se ti honilo hlavou, i když tvůj pohled byl dostatečně výmluvný." zahledí se jí zpříma do pronikavých zelených duhovek.
"To bych měl říct spíše já o tobě, rozmarná divoženko." zasměje se zvonivě a poté opět lehce zvážní. "Jako každý druhý, kdo chce mít co dát do úst, mě sem přivedla má práce. Měl sem namířeno jeden z mých zákazníků, kterému se zrovna hodily mé služby. Teď když už ale nepotřebuje mé služby za chvíli zase zamířím dále. Kdo ví, kam mě cesta nakonec zavede. Hádám, že ani ty tady po svém představení už moc dlouho nezůstaneš. Kam máš namířeno dále? Slyšel jsem, že v Xibramu se chystá jakýsi festival..."
zamyslí se nahlas. Cesta do Xibramu byla sice namáhavá a kvůli rozsáhlým pouštím i nebezpečná, ale pro tanečnici to byla příležitost pořádně si vydělat. "Uvažovala si, že se tam vydáš? Lidé na podobných akcích rozhazují penězi mnohem lehkomyslněji než kdekoliv jinde." Nepochybuje však o tom, že to ona ví nejlépe.


Naposledy upravil Elias Caridad dne 29/9/2021, 23:15, celkově upraveno 1 krát
Ashera Saira Eris
Ashera Saira Eris
Poèet pøíspìvkù : 13
Join date : 22. 06. 21
Age : 28
Location : Fiplin ---> Everywhere

Jezero Vali - Stránka 3 Empty Re: Jezero Vali

12/9/2021, 00:33
Sama jsem se na chvíli uchýlila ke svým vlastním myšlenkám. Stála jsem po holeně ve vodě, která by často někomu přišla studená, mně ale ne. Milovala jsem vodu. Milovala jsem její přítomnost. Měla jsem někdy pocit, že mě nabíjí energií. Někdy mě uklidňovala. Takové příjemné pohlazení po těle i po duši. Nohou jsem pomalu udělala kroužek a voda se díky tomu rozvířila. Usmála jsem se, když mi voda olízla suchou kůži, když se zvlnila. Pro sebe jsem se malinko pousmála. Jako bych zcela zapomněla, že na břehu kousek od toho mého, se objevil někdo, kdo se mnou momentálně navazuje konverzaci. Nebo se o to aspoň pokouší a já zatím neprotestuju. Proč bych to dělala? Vypadal příjemně. Nevypadal jako riziko. Ale zdání může klamat. Sehla jsem se k vodě a ponořila do ní ruce. Jenom k zápěstím. Malinko jsem si promnula ruce pod vodou a spokojeně jsem se pro sebe usmála. Příjemný dotek vody, který jsem potřebovala, abych aspoň nějaké své vyšilování zmírnila, nebo uklidnila. Nenáviděla jsem, když nade mnou vítězily moje vlastní vzpomínky. Cítila jsem, jak se o to zase začínají pokoušet. Narovnala jsem se, zavřela oči a mokrýma rukama jsem si prohrábla ty hnědé, dlouhé vlasy, pod kterými mi vylo teplo. Usmála jsem se pro sebe, když jsem cítila, jak se chladnější voda dotýkala mé teplejší pokožky na hlavě a jak jsem díky tomu lehce namočila vlasy. Pravou rukou jsem si vlasy malinko protřepala, než jsem oči otevřela a vrátila se tak do reality a k nepřímé společnosti, která byla zmáčená jak mokrá myš. Znovu jsem si uvědomila, co se vlastně stalo a ukázala tak ve zvonivém smíchu bílé zoubky. Nešlo odolat. A upřímně jsem ani smíchu odolávat nechtěla.
Líbilo se mi, že to nebyl jeden z těch agresivních chlapů, co by se urazili, když bych se jim takhle zasmála. Nebyl by to první, a hádám, že ani poslední takový chlap, kterého bych potkala. Je spousta chlapů, kteří by na mě začali řvát, co si to o sobě vůbec myslím, co si to dovoluju a tak dále. Jsou i chlapi, kteří by mi začali vyhrožovat a Bohové vědí, co ještě. Byla jsem opravdu ráda za to, jak to vzal, jak to přijal, a že si z toho prakticky udělal sám srandu. Takových je málo. Bylo to příjemné, že jsem měla možnost se s někým v klidu pobavit. Ano, mluvila jsem na svých cestách se spoustou lidí, ale většinou se jednalo o chválu tance, nebo odpálkování některých opilců, kteří seděli v hostincích, kde jsem se většinou ubytovávala. Byla to příjemná změna a zastihl mě ještě v dobrém rozpoložení. Kdyby mě zastihl o několik minut později, nebo dřív, byla bych schopna ho poslat do určitých končin, ke všem peklům, nebo klidně i do hlubin jezera. To se ale nestalo a já se na něj tak mohla usmívat, po náležitém rýpání.
„V tom případě by ses měl ve městech, kde budeš procházet, více rozhlížet. Pak tě možná nebude mít divoženka za ignoranta.“ Po těch slovech jsem k němu vyslala další úšklebek. Neměla jsem ho za ignoranta, ale v téhle hře jsem chtěla pokračovat. Po jeho dalších slovech jsem se jen tajemně usmála. Nehodlala jsem mu říkat, že se mstít neumím. Že se za sebe mstít neumím. Bylo lepší, když si myslel, že se mstít dokážu. Bylo lepší ho v tomhle udržet. „Nemusím ti prozradit všechny moje esa, která si schovávám.“ Zavrněla jsem spokojeně. Tajemnost někdy neuškodí, no ne? Pak jsem se ale musela uchechtnout. Bylo vidět, že nebude zahálet. A to se mi líbilo. Žádná dotčená urážlivka, která mi bude za každým mým slovem vyhrožovat. „Škoda. A já jsem doufala, že bys mi to mohl říct.“ Zamrkala jsem na něj nevinně, když jsem sladce vydechla další rýpavou poznámku. Já nepatřila mezi ty holky, které by se urážely. Tedy, pokud jsem neměla špatnou náladu. To se vtípky moc nevyplácely.
„Takže ti brání strach, že by sis mohl ublížit?“ Vydechla jsem se šibalským úsměvem na rtech. Možná mě trochu těšilo, že má respekt. I když to je spíš ‘respekt‘, dle mého názoru. Ale kdo ví? „Víc, než tvoje plavecké schopnosti mě zajímá, jak moc jsou tahle slova prázdná." Jeho slova mi dávala naprostý smysl. Rozpoznala jsem jak poklonu, tak i něco, jako byl právě ten respekt, i rýpnutí. Mě ale víc zajímalo, jestli by se opravdu odvážil a připlaval, nebo byla ta slova jenom prázdná, aby připoudal pozornost, kterou by rád.
Malinko jsem naklonila hlavu doprava, takže mi pramen vlasů přepadl přes hlavu a teď si volně vlál ve vzduchu, kde si s ním pohrával právě vanoucí vánek, který si pohrával krom jednoho pramenu se všemi. „To je otázka spíš na tebe. Pokud půjde naše setkání stále v tomto směru a v této atmosféře, tak věřím, že by se ti nic stát nemuselo. Pokud se ale začneš chovat jako idiot… bezpečí ti nebudu moct zaručit.“ Mrkla jsem na něj, jen co jsem mu odpověděla naprosto bez nějakého chození kolem horké kaše. Prostě na plnou hubu. „Ne? A jaký typ jsi? Pověz mi to, prosím.“ Vydechla jsem a sledovala jsem ho se zájmem, jaká bude odpověď. Neodolala jsem. Skousla jsem si spodní ret, když se tak usmál. Ten úsměv. Ach bohové. Pak jsem se ale znovu rozesmála. „Takže si myslíš, že bych litovala? Že jsi mě za těch pár minut tolik poznamenal?“ Ušklíbla jsem se a pak se malinko naklonila jeho směrem, jako bych k němu chtěla šeptat. „Zdání klame.“ Skoro jsem až zašeptala, ale věděla jsem, že ten vánek to k němu donesl. Tohle byla jeho vlastní slova a já mu je připomněla. Možná zbytečně, možná ne, kdo ví. To už jsem si ale pohrávala s vodou. Nebrala jsem to jako něco nezodpovědného. Chtěla jsem lidem ukázat, že se nemají čeho bát. Proto jsem také s vodou vystupovala. Kdyby moje vystoupení viděl, tak by to věděl. Já nevěděla, jestli oplývá magií, nebo je jen obyčejný člověk. Neměl špičaté uši, takže víla také nebyl.. leda, že by byl poloviční. Momentálně jsem to pro něj brala spíš jako varování, aby si rozmyslel, kdyby mi něco chtěl udělat. Neví, na jaké úrovni jsem své schopnosti měla, ale to byla má výhoda. Stejně tak, jako okolí. Protože voda byla naprosto všude. Nečekala jsem, že bych takovému muži nahnala strach a on by vzal do zaječích. To ne. Jeho pramalý zájem jsem tak nějak očekávala. „Je už na tobě, jestli to budeš mít na paměti, nebo ne. Když ne, bude to jenom tvoje mínus, ne moje.“ Prohodila jsem skoro bez zájmu. Byl to jeho boj, jestli si z toho nic nevezme. „Mám víc triků, než si dokážeš představit.“ A stejně tak i problémů. Ale do toho mu už nic není.
Samozřejmě jsem se nemohla ubránit tomu, abych ho sjela pohledem. Zatraceně. Vždyť byl celý mokrý. Látka se mu lepila na tělo a obepínala mu tak svaly. No… Byla jsem žena. Bylo naprosto pochopitelné, že se podívám, když se mi takový pohled naskytne. Byla bych sama proti sobě, kdybych si hrála na nevinnou slečinku, která neviděla mužské tělo a stydí se. Sama jsem si už všimla, jak moc mě zkoumal. Jak zkoumal moje zelené šaty, které byly lehounké a tolik toho nezakrývaly. Podle mě byly na tanec perfektní, jak vlály. „Nemluvně o tom…?“ Zopakovala jsem po něm a naklonila hlavu na stranu. Čekala jsem, co z něj nakonec vyleze. Neubránila jsem se uchechtnutí, jen co jsem ta slova zaslechla. „Takže pán je všímavý. A možná i trochu pokrytec.“ Rýpla jsem si do něj. Samozřejmě mě těšilo, že si mě prohlížel, dokud to nebyl slizký pohled. Což tohle nebyly slizké pohledy. Sama jsem ho napodobila a naklonila hlavu na stranu. „Ne.. Bylo by lepší, kdybys tu košili neměl vůbec.“ Zamrkala jsem na něj jako panenka a pak se malinko svůdně usmála. „Myslím, že se mi honilo hlavou dost podobných věcí, jako se honilo tobě, když jsi mě skoro až svlékal pohledem.“ Vydechla jsem skoro až vítězně. Tohle mě bavilo. Tahle hra, kterou nehrál každý, ale on ji hrál. A hrál ji stejně dobře, jako já. Minimálně to zatím tak vypadalo.
„Koukám, že mám novou přezdívku.“ Pokrčila jsem malinko pobaveně nosánek. „Sice jsem myslela, co děláš tady u Vali, ale dobře. Tohle by mi jako odpověď stačit mohla.“ Na chvíli jsem se zamyslela a znovu jsem ho přejela pohledem. „Jakou máš práci?“ Prohodila jsem až zvědavě. Až upřímně zvědavě. Pak jsme ale přikývla. „Hádáš správně. Dlouho tady nebudu. Ale teprve se rozhodnu, kam budu mít namířeno. Kam půjdu. Ale Xibram říkáš?“ Na chvíli jsem se zamyslela a snažila se si vybavit, kde je. „Illivenas.“ Vydechla jsem spíš pro sebe. „To zní docela lákavě, nebudu lhát.“ Přiznala jsem mu. Ani to nebylo zas tak daleko. Ano, mělo to své komplikace. Svoje mínusy a bylo to náročné, ale festivaly byly vždycky obrovské příležitosti si o dost víc vydělat. A každá koruna byla dobrá. „Neuvažovala, protože se to ke mně doneslo až teď. Ale něco mi říká, že o tom uvažovat velmi brzy začnu. Je to tam velká příležitost. Zaprvé si vydělat a za druhé, že by si mě všiml někdo, kdo by mě mohl dostat na vyšší úroveň a ne jen pouliční tanečnici.“ Vydechla jsem. Myslela jsem například divadlo, nebo nějaký kabaret, který si volají šlechtické rodiny na nějaké jejich oslavy.
Elias Caridad
Elias Caridad
Poèet pøíspìvkù : 5
Join date : 23. 06. 21
Age : 28
Location : Mairorn

Jezero Vali - Stránka 3 Empty Re: Jezero Vali

19/9/2021, 21:11
"Vyrůstal jsem v Keratu." Prozradí jí se sebevědomým výrazem ve tváři. Byla sice pravda, že se do této vílí říše dostal až v pozdějším věku, ale přesto v ní prožil hodnou část svého mládí. Sordit se pro něj stal novým domovem, když přišel o ten starý a poskytl mu prostředky k tomu, aby dokázal otevřít svou mysl, kterou do té doby trávil jed v podobě Mairornské výchovy. Město vytesané v hoře na cizince působilo chladným a nepřívětivým dojmem, stejně tak jako jeho obyvatelé, kteří se proslavili jako mistrní lháři a manipulátoři. Jemu však bylo důvěrně známé a rád se do něj znovu vracel. Svou povahou zde sice působil jako pěst na oko, ale jemu samotnému to nikdy nedělalo vrásky. Nebyl součástí výše postavené vrstvy, kde se odehrávala většina nekalostí a s obyčejnými měšťany se dalo v poklidu vyjít. Tedy aspoň většinou. S Keratskou náturou měl i pár špatných zkušeností, ale nešlo o nic natolik závažného, co by jej přinutilo na tamější lidi zanevřít. "S prohnanými ženami, které si jdou hrdě za svým mám své zkušenosti." Mrkne na ni zvesela. Není si ještě jistý, jestli by si měl její popichování a nepřímě hrozby brát k srdci nebo ne, ale prozatím vše vnímá jako pouhé pokračování v jejich neviditelné šachové partii, ve které se oba snažili přijít s neotřelým způsobem, jak si do toho druhého neškodně rýpnout. "Občas je vzrušující odhalovat jedno ženino tajemství za druhým až nakonec objevíš, co je skutečně za tím vším." Kmitne zlehka rameny, jako by šlo o jasnou věc, i když si je vědom o jak komplikovaný proces by šlo. Nebyl fanouškem toho, když někdo násilím odhaloval zákoutí cizí mysli bez toho, aby k tomu druhá osoba dala svůj souhlas. Disponoval sice schopností vkrást se bez povšimnutí do cizího vědomí, ale uchyloval se k ní jen velmi zřídka. Na okamžik zvažoval možnost, že by dívce nahlédl do myšlenek a vykolejil by jí tím z jejího klidu, ale tento svůj nápad rychle zavrhnul, jelikož pro něj soukromí ostatních bylo zapovězeným územím. Navíc by tím nadělal více škody než užitku. Šlo by o nepřiměřený faul, který by mu už nemusela nikdy odpustit. Byl to jen rozmar temného bytí v jeho duši, které na okamžik vystrčilo své růžky.  
Nevinné zamrkání, které na něj vytasila by se však také mohlo považovat za nedovolený tah, díky kterému se jí povedlo Eliase na okamžik zviklat. "Nepochybuji, že jsi dostatečně kreativní a chytrá, aby jsi s něčím přišla sama - s něčím, co by předčilo všechna má očekávání. Já sám bych ale ocenil, kdyby jsi dala přednost tomu, ukázat se jako vyspělá mladá dáma a zvolila třeba ten zmíněný políček. Aspoň bych si nemusel stále hlídat záda. Oceňuji přímočarý postup." Usměje se na ni šarmantně, jako by ji snad tímto gestem mohl nechat pookřát. Přitom nespouští zrak z její předstíraně nevinného výrazu. Náhle jako by šlo o naprosto jiného člověka a ne o onu dívku, která ho bez špetky studu kropí jednou pichlavou poznámkou za druhou. Jeden by jí to snad i uvěřil. Pomyslí si zaujatě a přitom přemítá nad tím, jak nebezpečné tyhle typy bývají. Přesto se však nemůže zbavit dotěrného nutkání, které ho popostrkuje stále blíže a blíže k jeho půvabné neznámé. U kotlíku... Snad jsem doopravdy nenaletěl nějaké nymfě, která se mě chytá stáhnout do hlubin. V tu chvíli Elias vůbec netušil, jak blízko k pravdě by doopravdy mohl být a jak snadno by si jej Ashe dokázala v budoucnu přitáhnout blíže a učarovat jej. Jak moc by jednou mohl toužit po její blízkosti a kolik úsilí by dokázal vynaložit na to, aby ji udržel v bezpečí a také na to aby si vysloužil její důvěru. Jejich cesty však mohly být stejně tak protkány bolestí a strastmi, které plynuly z jejich pošramocených srdcí, která si do této doby nesla své šrámy.
Hodnou chvíli nechá Asheru pouze mluvit bez větší odezvy. Místo toho se si pohledem trpělivě měří vzdálenost mezi dvěma břehy a přemýšlí, jestli by se doopravdy měl vrhnout do jezera. Zaplavat si měl v plánu už od začátku a šaty měl stejně již promočeny, ale nemohl si pomoci nezůstat k dívce lehce nedůvěřivým. Znali se pár chvil a on nemohl s určitostí říci o jakého člověka v hloubi jejího nitra jde. K činu ho však hnala její slova o prázdnotě jeho slov. Nechtěl, aby ho tak vnímala... Nechtěl, aby byl za pouhého žvanila, který toho spoustu namluví, ale k opravdovým činům se nemá. Tyto lidi on osobně neměl nijak v lásce, spíše naopak a zakládal si na tom, aby se jedním z nich nestal. Proto se za svůj život snažil dodržet všechny své sliby, které kdy komu dal. Nemohl bohužel říci, že všechny vždy dopadly úspěšně, ale valnou většinu byl doopravdy schopen dotáhnout až do konce. "Abych uvedl vše na pravou míru... Pouze jsem obdivoval tvůj tanec. Mé myšlenky byly zcela počestné" Pronese a snaží se přitom působit jistě. Už na první pohled jde však poznat, že tenhle muž neumí ani trochu lhát a to napříč tomu, že vyrůstal v Keratu. Skutečnou pravdu prozrazuje tón jeho hlasu, stejně tak jako zahanbené sklonění jeho pohledu a dokonce i postoj jeho těla, které se dalo do nervózního pohybu. Pouze kotlík sám ví, jak se mu s touto nešťastnou vlastností podařilo přežít mezi mistry intrik. Sám si je však tohoto nedostatku  vědom, a proto raději změní taktiku dokud je ještě čas. "Ale hypoteticky, kdyby to byla pravda a měli jsme skutečně podobné myšlenky, tak bych řekl, že máš v jistých věcech velmi bujnou představivost." Vyplázne na ni šibalsky špičku jazyka a přitom uchopí do obou rukou látku své haleny. Začíná se těšit na každou její další reakci. Neví co od ní očekávat dále a to jej do jisté míry fascinuje. Je zvědav kam je jejich kočkování až zavede a co nového se o ní s každou uplynulou sekundou naučí. Tak se na to pojďme podívat. Jedním plynulým pohybem ze sebe sundá horní část jeho oděvu a odhalí tak svou nahou opálenou kůži pod ním. Přitom se mu kovový prsten, lehce otře o čelist a poté spadne zpátky k jeho hrudi, kde se párkrát nepatrně zhoupne ze strany na stranu na stříbrném řetízku. "Pozor ať si ten ret rovnou neukousneš. Potom by ti chyběl." Utrousí k ní další poznámku směřovanou na její účet. Promočený kus černé látky odhodí na břeh za sebou k jeho zbylým věcem a přitom se jen tiše modlí, aby je svou přítomností nepodstil nějaký vychytralý zlodějíček, kterému by své zavazadlo právě nechal napospas. Inu jeho majetek byl nyní v rukou štěstěny. Naposledy se zadívá do smaragdových studánek a obdaří Asheru potutelným úšklebkem. "Myslím, že se budu muset spolehnout na tvou lidskost. Pochybuji, že by jsi dokázala jen přihlížet jak se někdo topí. Nebo jsem jen naivní, ale chci věřit, že taková nejsi..." Rád by ještě doplnil to, že by minimálně jeho tělo by obětovala nerada, ale místo toho se jen kousne do jazyk, aby nezkazil dojem z jeho výroku. Kdo ví, možná přece jen neměl zůstávat nalazen na tak vážné notě a ísto toho odlehčit situaci. Poté už však na nic nečeká a vrhá se do útrob jezera, aby konečně stanul na druhém břehu.
Hodnou chvílí je pod hladinou vody a není po něm nikde ani vidu. Těžko říci, jestli tak učinil pro větší dramatičnost, či jestli mu plavání zabralo doopravdy tak dlouhou chvíli. Když se konečně vynoří a nahmatá chodidly pevnou zem, tak se na mladou dívku okamžitě široce usměje. Z vlasů mu do obličeje stékají pramínky vody, která mu znemožňuje výhled. Proto jednou pohodí hlavou na stranu a promne si dlaněmi obličej a oči. Zbytku průzračných kapek na jeho těle nevěnuje příliš pozornosti. "Už jsi spokojená, divoženko?" optá se jí a přistoupí k ní blíže. "Ptala ses mě jaký jsem člověk, že?" Nadzvedne tázavě jedno obočí a lehce se k ní nakloní. "Myslím, že na to si budeš muset vytvořit svou vlastní odpověď. Člověk, kterého vidím já je jiný než člověk, kterého před sebou vidíš ty." Šikovně se tak vyhnul její otázce a zároveň poukázal na skutečnou pravdu. To jak člověk viděl sám sebe a jak jej vidělo okolí byly dvě rozdílné věci, které se nemohly posuzovat stejně. "Pro klid tvé duše ti ale můžu říct, že jsem muž, který ví co znamená slovo "ne" a opovrhuje těmi, kteří jej ignorují." Snaží se jí ujistit, aby se nyní nestrachovala o to jaké budou jeho další kroky. Přece jen šlo stále o ženu a na ty ve světě číhalo více nebezpečí než na muže. S těmito slovy od ní poodstoupí o pár kroků dále, aby jí dopřál její vlastní prostor. Respektoval ženy a netoužil, aby se sním zrovna tato cítila nepříjemně.
"Co by jsi typovala?" ušklíbne se na ni jako kočka šklíba, když se jej optá na jeho zaměstnání. "Šašek to opravdu není..." Stihne ji ještě upozornit předem, aby se ani nepokusila s podobnou odpovědí vytasit. Přesto ale pochybuje, že se vyhne nějaké jiné vykutálené poznámce. Možná by udělal lépe, kdyby jí to jednoduše pověděl. Nad její kladnou reakcí k Illivenas se jen znechuceně zašklebí. "Pokud se ráda pečeš ve vlastní kůži a překonáváš duny písku, za kterými s největší pravděpodobností číhá nějaká hladová jedovatá potvora..." Pokrčí rameny a odvrátí od ní pohled, nechávajíc na její fantazii, jak si jeho poznámku zakončí. "Ale ano, pro někoho jako jsi ty je to velká příležitost. Jsem rád, že jsem mohl pomoci. Že bych tím snad odčinil své ignorantsví?" Zamrká na ni v očekávání jako malý chlapec.


Naposledy upravil Elias Caridad dne 29/9/2021, 23:14, celkově upraveno 1 krát
Ashera Saira Eris
Ashera Saira Eris
Poèet pøíspìvkù : 13
Join date : 22. 06. 21
Age : 28
Location : Fiplin ---> Everywhere

Jezero Vali - Stránka 3 Empty Re: Jezero Vali

23/9/2021, 15:04
Sledovala jsem ho pozorně, jako bych sledovala nějakou svou oběť. Možná jsem přemýšlela, jestli říká pravdu. Možná jsem přemýšlela, jestli mu mám říct, odkud jsem a zda mu lhát, nebo mluvit pravdu. Nakonec jsem ale rozhodla a znovu se rozezněl můj hlas. „Já z Fiplinu.“ Byla to pravda. Byla jsem z Fiplinu a to konkrétně z Hedenu.Narodila jsem se tam a dokonce i vyrůstala. Nelhala jsem mu. To, že on byl z Keratu. To mě akorát varovalo, že je to hráč. Lhář a člověk, kterému se nedá věřit. V hlavě mi křičel vykřičník, abych si na něj dávala pozor. Jak jinak by dokázal přežít v Keratu, než s intrikami a lžemi? Párkrát už jsem Kerat navštívila, ale ještě ne jejich hlavní město. To jsem si plánovala teď na oslavy dědice Keratu. „Odkud přesně jsi? Když jsi z Keratu… asi se budeš chystat na oslavy vašeho dědice.“ Podotkla jsem a malinko jsem naklonila hlavu doprava. Že bychom měli společnou cestu? Pak už mi ale pobaveně zacukaly koutky. „Takže já jsem prohnaná? A to jsem na tebe ještě hodná, zlatíčko.“ Zavrněla jsem až provokativně. Ano, někdy jsem měla ostřejší jazýček, ale zatím jsem byla ještě milá. Relativně. Dokážu být o mnoho horší, proradnější a zákeřnější, když bych chtěla. Ale měl pravdu. Já si hrdě šla za svým. Ono to ani nešlo jinak. Pokud jsem nechtěla nechat svou minulost, aby mě stáhla do hlubin temnoty. I když tomu kolikrát nechybělo. Při každém záchvatu jsem měla pocit, že jsem tomu propadu blíž a blíž. Na rtech mi hrál pobavený a provokativní úsměv. Když se ale zmínil o odhalování tajemství, moje smaragdová očka potemněla a můj úsměv zcela zmizel ze rtů. Tak o tohle mu jde? To ať si ho vezmou radši do všech hlubin Lethy. „Měl by sis najít někoho, kdo tvoje zvrácení vzrušení uspokojí. Kdo si tvoji úchylku vezme na starost, protože já se toho ujímat nehodlám.“ Odsekla jsem významně nepříjemně, až výhružně. Někdo by to mohl považovat za nepříjemné zavrčení. Dotkl se nervu a to nebylo nejlepší. Pohyboval se na opravdu tenkém ledě. Na hraně, kdy klidně mohl sklouznout dolu. Upřímně, jestli tohle byl záměr, možná by jeho utopení nebyla taková škoda. Neznala jsem jeho schopnosti. Neznala jsem jeho osobu, ani povahu. Ani jsem nevěděla, jestli nějakými schopnostmi disponuje, ale věděla jsem, že kdyby začal šťourat do věcí, do kterých mu nic není… Postarala bych se o to, aby toho litoval.
Culila jsem se na něj s lehce nebezpečným úsměvem, který mu mohla akorát tak napovědět, že zdání opravdu někdy klame a on by se mohl mít na pozoru, pokud by udělal nějaký ten přešlap. „Já radši udržuju člověka v nejistotě a najdu si moment, kdy to čeká nejméně. Není to otázka vyspělosti, ale otázka zákeřnosti. Otázka toho, kdy je oběť schopna zaútočit a získat na chvíli převahu, neboť by to nedokázala, kdyby se dotyčný, kdo ji má v hrsti, plně soustředil. Kdybych za tebou připlavala a jednu ti ji uštědřila, nemělo by to takový efekt, jako kdybych si počkala, až sem připlaveš, Bohové vědí s jakým návrhem, a já ti ji za doprovodu nevinného sladkého úsměvu jednu vrazila.“ Znovu jsem na něj zamrkala jako nějaká panenka, ale v očích se mi odrážela zákeřnost a příslib toho, že jsem toho schopna. No.. Schopna. Chtěla jsem, aby si to myslel. Chtěla jsem vytvořit takovou jakousi iluzi. Sledovala jsem ho a čekala, jaké bude jeho další jednání. Jak bude dál pokračovat a co bude dělat. Nikdy by mě nenapadlo, že by muž přede mnou mohl mít bolestivou minulost. Na druhou stranu, on určitě taky neměl nejmenší ponětí. Pochybovala jsem o tom, že by to byl člověk, kterému bych kdy mohla důvěřovat. Kterému bych prozradila své nejtemnější myšlenky. Vzpomínky.
Jeho dlouhá nečinnost, nic nedělání mě donutilo si odfrknout. „Zkoumáš, zda tu vzdálenost uplaveš?“ Houkla jsem provokativně. Jo. Provokovala jsem, rýpala jsem a chtěla jsem ho dokopat k tomu, aby svá slova naplnil, nebo aby přiznal, že jsou zcela prázdná a on není muž svého slova. Že je jen lhář. Věřila jsem, že jsem na něj mohla působit několika různými způsoby. Jako sladká a nevinná. Jako divoká tanečnice s jazykem ostrým jak břitva. Mohla jsem na něj působit klidně i jako chudinka prahnoucí po pozornosti. Co se mu honilo hlavou, to jsem neměla ponětí. Při jeho slovech jsem si odfrkla a pobaveně se na něj zasmála. „Nevěřím ti. Tančila jsem už před tolika lidmi, mezi kterými bylo tolik mužů, že tyhle pohledy, co mě svlékají, znám moc dobře. Tohle neututláš.“ Mrkla jsem na něj. A to jsme ani nemluvila, jak ho prozradilo jeho vlastní tělo a hlas. Byla ale pravda, že ten jeho pohled nebyl slizký, jako pohledy těch chlapů. To se člověk chtěl až ztratit. Ošít, jak to bylo nechutné. Už jen při tom pomyšlení jsem si rukama jemně sjela po pažích a otřásla se. Myšlenka na to, že by na mě někdo z těch chlapů sahal… Dýchej…. Klid.. klid.. nikdo na tebe nesahá a sahat nebude.. Nádech, Ashe.. Nádech a výdech. Uklidňovala jsem se sama ve vlastních myšlenkách a lehce rychleji jsem dýchala, ale ne tak okatě, aby to bylo na tu dálku vidět. To už jsem se relativně naučila. Když to nebylo ještě tak zlé, kdy jsme se nedokázala ovládat. Potřebovala jsem to zahnat. Proto jsem na pár vteřin zavřela oči a znovu se pustila do pár ladných pohybů. Elegantních, pružných a zcela přesných, které seděly do melodie, kterou jsem si velmi tiše broukala. Bylo mi úplně jedno, jestli na mě bude koukat jako na blázna. Kdybych nezakročila, stalo by se něco, po čem by na mě koukal jak na blázna určitě. Takhle jsem se párkrát zavlnila v mé vlastní melodii, než jsem zase zaslechla jeho hlas a koutky mi zacukaly. Nebyl slizký, i když vedl tahle slova a to byl důvod, proč jsem s ním tuhle hru mohla taky hrát. Otevřela jsem oči v momentu, kdy na mě vyplazoval ten jazyk a začal se zbavovat oblečení. „Myslím, že moje fantazie, moje představivost… by dokázala vymyslet věci, o kterých se ti ani nesnilo.“ Mrkla jsem na něj a malinko přerývavě se nadechla, když se začal zbavovat té haleny a já měla možnost se podívat na jeho vypracovanou a krásně opálenou hruď. Nadechla jsem se a prohrábla jsem si vlasy. Červená barva ozdobila moje tváře. Upřímně, naskytl se mi pohled na spoustu mužů, ale žádný mě… žádný mě nezaujal jako on. Žádný mě nezaujal jako Elias a já z něj v tenhle moment nedokázala odtrhnout oči. Zatraceně, co se to děje? Sama jsem si se sebou v tenhle moment nevěděla rady. „Toť otázka.. Jestli ze mě hodláš tahat tajemství, tak bych k tomu topení možná i pomohla.“ Mrkla jsme na něj sebejistě, ale byla to lež. Nenechala bych ho se utopit. Pomohla bych mu. Ale mohla jsem ho nechat v tom, aby si dával pozor. Tohle byla prakticky skoro moje jediná obrana. Ale to byla další věc, kterou vědět nepotřeboval.
To už jsem ho sledovala, jak se ponořil do vody. Hladina se jen vlnila, ale on nebyl nikde. Pohledem jsem těkala po hladině a přemýšlela, kde se vynoří a ano, chvíli mu to trvalo a když jsem se chtěla už začít výrazně koukat, jestli se opravdu nestal obětí podvodního obyvatelstva, tak se vynořil kousek přede mnou. Byl tak o dobré dvě hlavy vyšší, než já. Zvedla jsem k němu hlavu, přičemž jsem ho musela přejet pohledem, jak mi byl tak blízko. Kapičky vody olizovaly jeho svaly, tváře, prostě celé tělo a já cítila, že se mi lehce zatajil dech. Zvedla jsme k němu hlavu a zadívala se mu do hnědých očí. Tep se mi lehce zrychlil a upřímně i dech, ale z jiného důvodu, než před tím. „Výrazněji.“ Vydechla jsem, když se ještě o krok přiblížil. Pak jsem ale zamrkala, abych se dostala skoro až z transu. Hlavu jsem naklonila lehce na pravou stranu a pousmála jsem se. Zatraceně, byla jsem oproti němu tak drobounká a malinká. „V tomhle s tebou musím souhlasit. Zajímá mě ale, jako kterého člověka se vidíš ty. Já tě zatím vidím jako vodníka.. Nebo mokrého banditu.“ Ušklíbla jsem se k němu. Ano, přezdívky, které jsem mu prostě vybrala. Při jeho další větě moje srdíčko zasténalo. Tedy, jestli to byla pravda. Cítila jsem, jak se mi ulevilo. Pořád mi ale svítil v hlavě ten vykřičník. „Takových lidí moc není. Ale řekni mi. Jak jsi přežil v Keratu, když neumíš lhát?“ Prohodila jsem zcela vážně a upírala na něj smaragdová kukadla. Jeho odstup mě ale donutil se usmát. Byla jsem zvyklá na jiné chování mužů a nemohla jsem se toho zbavit. Ano, rýpala jsem, bavila jsem se, kočkovala se, ale kdyby došlo na doteky… couvla bych.
Na chvíli jsem si ho ale přeměřila pohledem a zamyslela se, jakou profesí by se mohl živit. „Zatraceně. To byl můj první odhad. Na něj se hodíš nejvíc.“ Ušklíbla jsem se a prohrábla jsem si vlasy znovu. „V tom případě mi zbývá jen poslední možnost. Budeš potulný komediant.“ Zavrněla jsem se sebevědomým úšklebkem. Samozřejmě jsem si ho dobírala, a ačkoli jsem se snažila, tak jsem pohledem přeci jen sklouzla k jeho hrudi. „Když tančíš, tak si zvykneš si na to, že se za chvíli pečeš ve vlastní šťávě.“ Kývla jsem rameny. Bylo obvyklé, že jsem se u tance zapotila. „Ale pak bych se nemohla vypravit k jezeru, abych se ochladila… a to by byla škoda.“ Zavrněla jsem jak nějaké koťátko. Na chvíli jsem se zamyslela, než se mi zalesklo v očích. „No, to ještě uvidíme. Řekněme to tak, že jsi na dobré cestě k odčinění.“ Mrkla jsem na něj spokojeně.
Elias Caridad
Elias Caridad
Poèet pøíspìvkù : 5
Join date : 23. 06. 21
Age : 28
Location : Mairorn

Jezero Vali - Stránka 3 Empty Re: Jezero Vali

28/9/2021, 14:19
Až příliš pozdě jej napadlo, že prozrazením svého domoviska si možná více uškodil, než-li pomohl. Nebylo zvykem, že by se lidé z Keratu svým původem příliš chlubili. Pravdou bylo, že pokud měli možnost zůstat pouze anonymními cizinci, které si nikdo nemohl nikam zařadit, tak jí mile rádi využili. Proč? Odpověď byla velice jednoduchá. Jako správní hráči věděli, že kdyby přiznali barvu, tak by přišli o svou velkou výhodu. Přece jen jejich pověst se neřadila mezi tu nejlichotivější a ostatní tak měli tendence držet si je od těla, analyzovat význam každého slova, které vyřkli a celkově je mít pod přísným drobnohledem. Raději tedy zůstávali pod pláštěm tajemna, který jim umožňoval volně se pohybovat a jednat bez nadbytečného množství přihlížejících. Zároveň tak měli volnou cestu k tomu, co dovedli nejlépe. Ke klamům, pletichaření a tahání lidí za nos. On sám však tuto informaci vrytou pevně do paměti neměl, stejně jako neměl potřebu lidem lhát a podvádět je. Už jen z tohoto mála mohlo být všem jasné, že Elias není typickým zástupcem dvoru, na kterém vyrůstal. Ve své podstatě by se dalo říci, že ve srovnání s Keratskými obyvateli měl stále blíže k nevzdělanému Mairornskému prosťáčkovy než k nim. To však dívka před ním nemohla tušit, a proto mu nezbylo nic jiného, než doufat, že jej neodsoudí na základě jeho původu ještě dříve, než bude mít příležitost ukázat jí, že je výjimkou. Pokud však v dívce začaly hlodat nějaké pochybnosti, tak si je nechala jen a jen pro sebe samotnou.
“Fiplin…” zopakuje po ní jako by snad byl její ozvěnou a přitom se mu na tváři usadí milý úsměv. Vypadá to, že s touto říší má dobré zkušenosti. Jeho většinovou klientelou byli pouzí smrtelníci bez speciálních schopností a kde se těchto lidí nacházelo nejvíce? Ano, bylo to v největším lidském království. Nebylo tedy divu, že jej jeho toulky nejednou zavedly na toto místo. “Ten navštěvuji poměrně často. Je hezké vidět zemi ovládanou lidmi, kde dokáží magii a víly ocenit místo toho, aby na ně pořádali hony a nechali se strachem strhnou až k nenávisti.” Stejně jako v jeho rodišti. Vzpomínal si, jak byl ve svých mladých letech překvapen, že si někteří lidé dobrovolně pustí za hranice divé šelmy jakými byl sličný národ… Považoval je za naivní a hloupé. Po tom všem, co se mu však přihodilo, se jeho myšlení v mnoha ohledech změnilo a on začal chápat, jak obdivuhodným člověkem ve skutečnosti král Fiplinu je. Udržoval svou zemi v blahobytu a zároveň se mu nějakým zázrakem dařilo mít dobrý vztah se všemi okolními říšemi. Vedl lidi k tomu, aby se nebáli odlišností, které je s jinými rasami na první pohled oddělují. Něžnou rukou je popostrkoval, aby se naopak snažili tyto odlišnosti přehlížet a místo toho dali na svá srdce. Díky tomu byli tamější obyvatelé téměř vždy dobře naladěni a přijímali ostatní s otevřenou náručí.
“Nehledě na to, že se dá s místními hezky popít.” Uchechtne se při vzpomínce na jeho poslední zakázku na onom území, kdy jej jeho klient zatáhl do krčmy a celý večer jej tam držel, dokud se sám nezhroutil ze své židle na tvrdou zem. Přísahal by, že kdyby příště opět narazil na jeho manželku, tak by jej probodla stejně vražedným pohledem jako ten večer, co jí přivedl až ke dveřím jejího milovaného manžela zpět. Inu odpuštění od ženy se dostávalo těžce, i když jste s nastalou situací neměli nic společného a byl jste pouze náhodnou obětí. “Přesněji jsem ze Sorditu. Dlouhé roky jsem se tam vzdělával, i když co se týká zvyků tamějších lidí, tak těch jsem si příliš neosvojil. Zastávám trochu jiný postoj k životu. A co se týká oslav dědice… Uvažoval jsem, že bych se v hlavním městě znovu ukázal. Dlouho jsem tam nezavítal a rád bych pozdravil pár známých. Jde jen o to, jestli mi do toho nezasáhne má práce.” Nepřímo tak naznačí, že se od něj žádných nástrach a úlisných kliček nedočká, a proto se nemusí obávat. Zda však bude jeho slova brát vážně či se rozhodne, že lže bylo jen na ní samotné. On osobně by byl však raději, kdyby k němu přistupovala jako k individualitě, kterou byl. Musel totiž přiznat, že se mu Ashera líbila a její nadpozemská krása v tom hrála jen malou roli. Užíval si její přítomnosti, to bylo vše. Nikdy by sám sebe netipoval na člověka, který by měl v lásce takovýto typ žen, ale jak se zdálo, tak byl možná přece jen člověkem, který si užíval vlastní utrpení. Přece si sním celou dobu pohrávala jako spokojená kočka s klubíčkem, tak co jej stále drželo na jednom místě? Mohl se prostě odkutálet kamsi do bezpečí, ale k tomu se neměl. Jestli tohle pro tebe nakonec dopadne špatně, tak nemáš koho jiného vinit, než sebe Eliasi. Upozorní sám sebe ve svých myšlenkách “Tak to bych měl děkovat Kotlíku, že jsem tě zastihl v dobré náladě.” Sleduje její provokativní a vyzývavé chování, kterou mu připomíná právě onu neochočenou kočku, která si s vámi možná nějakou dobu přátelsky hraje, ale poté zákeřně škrábne a kousne. Oproti ní byl Elias trpělivým starým psem, který byl pro každou přátelskou hru, ale na zákeřnosti nebyl stavěným. Zastihly jej vždy nepřipraveného a reagoval na ně s hodnou dávkou impulzivity. Nakonec to však většinou stejně končilo tak, že se k onomu člověku vrátil a snažil se vše vrátit do pořádku, promluvit si a to proto, že se řídil jednoduchým výrokem, který kdysi zaslechl od své vlastní babičky. Jestli kolem sebe někdo vytváří chaos a utrpení, tak je to jen kvůli toho, že kdesi hluboko v sobě sám trpí. Proto přenáší stejnou bolest i na ostatní v touze, aby někdo další věděl, jak se cítí. Takoví lidé si nezaslouží trest či odstrčení. Volají o pomoc. To je to, co se snaží sdělit světu. Ano, je to velice nešťastný způsob, ale oni často jiný neznají. Ani v nejmenším netušil, že se mu tohle za pár chvil přijde v hod.
Ashera totiž z čista jasna zcela změnila svůj postoj. Její oči už nezářily stejným jasným světlem jako před pár sekundami a místo toho jako by přešla do obranného postoje, což Eliase opravněně znervózňovalo. Její následující slova jako by jej samotného tlačila k tomu, aby se ohradil a přešel k defenzivě. Kdo by také byl nadšen z toho, že jej někdo označil za zvrhlíka. “Nejsem žádný úchyl.” pronese k ní o poznání ráznějším hlasem, který nedává prostor žádným dalším dohadům na toto téma. Přitom si zkříží paže na hrudi, což je signálem, že mu tohle není ani trochu příjemné. Zároveň však uvažuje nad tím, čím druhou osobu tolik pohoršil. Zdá se, že nedopatřením někomu stoupl na kuří oko. Když se s ní teď začnu hádat, tak ji leda ještě více podráždím… Nechci naše setkání ukončit naladěné na podobné notě. Povzdechne si smířlivě. Hrát si na uraženého v tuto chvíli nic nevyřeší. Navíc se mu v hlavě jasně ozývala slova jeho babičky. Nejspíše se nedopatřením dotkl citlivého tématu, o kterém on nic sice nevěděl, ale v jejím životě hrálo důležitou roli. Co když šlo jen o to, že si ráda tajemství o svém životě nechává pro sebe? Co když se jí přihodilo něco s čím se nechce svěřovat ostatním a při myšlence na to, že by právě on chtěl šťourat v její minulosti se spustila tahle reakce? On sám byl velice otevřeným člověkem, ale zároveň měl ve skříni své vlastní kostlivce, které bedlivě skrýval tak, aby nespatřili světlo světa. Například ona osudová noc, během které  zahynul jeho milovaný bratr. Při té vzpomínce se mu nepříjemně zatnuly čelisti a jeho pohled potemněl. To ji necháš, aby si s tebou dělala, co se jí zlíbí? Nemá špetku vychování a kope kolem sebe jako malé dítě. Měl by jsi s tím něco udělat. Elias by v tu chvíli přísahal, že se jeho stín, který vrhal na vodní hladinu začal nepokojně vrtět. Tento fakt však skryl jediným přešlápnutím z nohy na nohu, díky čemuž rozvířil jinak poklidnou vodu. Zároveň se snažil nepozorovaně zatřást hlavou, aby vytěsnil onen vtíravý hlásek z jeho hlavy, s čímž mu pomohlo také pevné zarytí prstů do jeho složených paží. Ne. Jde jenom o hloupé nedorozumění. Chybu v komunikaci. Dá se to vyřešit. Ashera svými dalšími slovy však udušení temného stvoření v jeho vlastní hlavě příliš nepřispívala. Slyšíš ji? Je to jen zákeřná potvora, která se nestará o nikoho jiného než sebe. Já to s tebou myslím dobře, Eliasi. Mladý mág musel odvrátit od dívky pohled, aby se mohl věnovat svému vlastnímu vnitřnímu boji, který se před ní snažil klidnou maskou na jeho tváři zamaskovat. Naštěstí s touto aktivitou měl za svůj život již tolik zkušeností, že to netrvalo tak dlouho.
“Co bylo na mých slovech vlastně tak špatně? Jde o věc, kterou si projde každý zamilovaný pár a nejen ti. Projde si tím každý možný vztah mezi lidmi, který má v budoucnu stát na silných základech. Uznávám, že jsem možná zvolil špatná slova, a tak se tě zbytečně dotkl, i když jsem nic takového neplánoval. Nejde jen o poznávání žen samotných, ale všech lidí. Vytvořit si s někým opravdový vztah znamená přiznat jeden druhému svou zranitelnost a nedokonalost. Jinak oba budete žít pouze v iluzi, kterou jste si o tom druhém vytvořili. Nikdy jeden druhého úplně nepoznáte, protože někoho znát znamená vědět odkud pochází, a proč je člověkem jakým je dnes.” Není si jistý, jestli tímhle celou situaci ještě více nezhorší, ale doufá, že aspoň trochu vyjasní nedorozumění, které mezi nimi nastalo. “Ale chápu v čem dalším jsem udělal chybu. Tohle není něco, co by měl člověk nadhazovat, když někoho vidí poprvé v životě a ani neví, jestli jej někdy znovu uvidí. Omlouvám se.” Pohlédne na ni znovu a svěsí své paže poklidně zpět podél těla. V očích mu jde vidět, že jej celá situace upřímně rozhodila a trápí jej. Nerad lidi kolem sebe zraňoval či otevíral jejich staré rány. Zároveň byl spíše fanouškem poklidného soužití se všemi žijícími tvory, pokud to bylo možné. Z části za to mohla jeho dětinská touha zapřít temnou část sama sebe. Pravdou však bylo, že kolikrát potlačoval a znevažoval všechny své negativní emoce a to i když byly zcela oprávněny a pocházely od něj samotného, což možná páchalo větší škodu než užitek. Možná právě proto poté nastávaly chvíle, kdy na něj vše dopadlo a on trpěl sám, zamčený někde v odlehlém hostinci, kde o jeho existenci neměl nikdo ani ponětí.
“Téměř… Spíše se snažím odhadnout dobu, kterou budeš mít na to mě utopit.” Odrazí opět jedno z jejích kopnutí a snaží se opět dospět k odlehčenější atmosféře, kterou mezi sebou ještě před okamžikem měli. Bylo zvláštní kolik úsilí byl ochoten vynaložit jen na to, aby si s ní mohl jen o chvíli déle povídat a vést s ní tento jejich slovní šerm. V tom opravdovém by ji sice nejspíše hravě porazil, ale v tomto verbálním musel uznat, že byla silnou soupeřkou.
“Kde jsi vlastně přišla k tomuhle tvému daru? Myslím, že máš ten nejostřejší jazyk, se kterým jsem se kdy za svůj život potkal, možná jsi v tajemstvích jízlivosti ještě mnohem zběhlejší než v samotném tanci.” Uchýlí se ke svému vlastnímu výpadu, který také sloužil jako zástěrka tomu, aby strhl její pozornost od témy toho, jak okatě si ji při tanci prohlížel. On sám tak činil pouze v nevinném obdivu, ale přesto měl dojem, že kdyby se měl nadále obhajovat, tak by hanebně selhal. Proto si myslel, že tohle bude mnohem lepší krok.
V momentu, kdy se však Ashe náhle uchýlila znovu k tanci na ni podezíravě zvedl jedno oboží. Nebyl si jistý, proč se takto zachovala a zdálo se mu podivné, že to přišlo jako blesk z čistého nebe. Starostlivě přimhouřil oči, ale jelikož neměl ponětí, co se v její hlavě právě odehrává, tak se místo toho opět vrátil k jejich rozhovoru, čímž ji z jejího počínání vytrhlo. V jeho podvědomí se však pomalu začalo probouzet malé podezření, které však hodlalo ještě nějakou tu dobu spát.
“Začínám se ztrácet v tom, kdo tady komu dělá návrhy a kdo by se měl začít stydět za své zvrhlé myšlenky. Myslím, že jeden druhému nemáme, co zazlívat.” Oplatí ji hravé mrknutí a přitom s pocitem zadostiučinění sleduje její nachové tváře. Tedy… aspoň má ten pocit, že její kůže nabrala jiného odstínu, jelikož dálka, která je odděluje dívce zároveň poskytuje dobré maskování. Přesto si však v hloubi duše mladí potají přeje, aby jej jen nešálil zrak a aby to byla doopravdy pravda. Ze záhadného důvodu mu na tom záleží. Záleží mu na tom, aby jej Ashera shledala atraktivním a aby v ní vyvolal podobnou reakci. Sám si to však nepřipouští. Proč by se takto měl cítit, když ji dnes spatřil poprvé? A přesto...jako by ho k ní táhlo nějaké neviditelné pouto. Jeho hlavu však během okamžiku schladila studená voda, do které se ponořil.
Teprve až když před ní stál na druhém břehu, tak si uvědomil, jak moc je oproti ní vysoký. Dokonce musel klopit hlavu výrazně dolů, aby na ni viděl. Nemohl si pomoci se nad tímto milým zjištěním nepousmát. Nepochyboval, že i tak může být dívka před ním třeba i statnou bojovnicí a ani v nejmenším by jej nenapadlo ji jen kvůli tomuto podceňovat, ale i tak to bylo svým způsobem...milé. Trochu jej překvapilo, jak se sám zdráhá uchýlit ke slovu roztomilé. Vším ostatním byla však Ashe atraktivní dospělou dívkou, které na ženskosti nic neubralo. Kolik jen mužů muselo podlehnout jedinému pohledu těch smaragdových očí, které jej stále sváděli ke kradmým pohledům. Měl dojem, že na okamžik byla i ona odzbrojena jejich náhlou blízkostí, kterou však Elias brzy přetnul tím, že se o pár kroků vzdálil. Bylo to však možné? Nebyl si jistý, jestli by podobná dívka, která si mohla hravě přivlastnit srdce kteréhokoliv muže  měla zájem o někoho jako byl on. A vlastně na tom ani nezáleželo… Eliasi, co to provádíš? Vždyť už ji stejně nejspíš nikdy neuvidíš.
“Jsi vcelku neodbytná, víš to?” optá se jí pobaveně, ale nakonec svolí k tomu, že ji o sobě něco málo řekne. “Myslím, že jsem vcelku klidný člověk a lidé, které doprovázím říkávají, že jsem i dobrý společník.” Není toho mnoho, ale i tak doufá, že to dívce postačí. On sám si není jistý, co by o sobě měl říct. Měl spoustu problémů a sám sebe ani nepovažoval za tak dobrého, jak jej ostatní čas od času líčili. Zkrátka byl obyčejný člověk… “Ale můžeš klidně zůstat u toho vodníka nebo mokrého bandity. S mokrým oblečením se ti přece jen líbím nejvíce.” Pokusil se ji obdařit podobně nevinným pohledem, jakými ho obdarovávala do této doby. “Řekneš mi ty něco o sobě? Nebo se budu muset spokojit s rýpavou divoženkou a vodní nymfou?” Druhá z jeho přezdívek byla spíše pochvalou, ale to mu nedělalo nejmenší vrásky. “Bohužel.” Zareaguje na její vyjádření, že tolik lidí na světě není a v jeho hlase jde slyšet upřímná trpkost, kterou v něm toto téma probouzelo. Poté se však okolím rozezní pouze jeho zvučný pobavený smích. “To jsem byl až tak průhledný? Ah, ale co už. Vím, že nejsem zrovna mistr podvodu. Popravdě těžko říci. Nejspíš jsem se držel správných lidí, navíc jsem neměl kvůli svému studiu tolik času na to, abych se potuloval kdesi po okolí a padal cizím do nastražených sítí.” Studium v jeho případě znamenalo učení se ovládat své schopnosti, aby nebyl hrozbou pro okolí. “Neměl jsem ale až tak velké štěstí. Několikrát se mi opravdu podařilo sednout někomu na špek.” pokrčí rameny jako by ho ani trochu netrápilo. Co už. Podobné věci se stávaly a on se z nich mohl aspoň poučit. Pravdou však bylo, že to v minulosti nebral s takovým klidem ani omylem a i kdyby jej nyní někdo přechytračil, tak by byl vcelku vytočený.
Malý úsměv, který si udržoval trochu poklesl, když si konečně povšimnul několika jizev, které na sobě Ashe nosila. Jedna na jejím krku dokonce hrozivě připomínala tu, kterou měl sám Elias na podobném místě. Byl zvědavý jaký příběh se za nimi asi skrýval, ale ze strachu, že by mohl dívku opět pohoršit raději stočil pohled zpět k její tváři.
“Tady někdo asi k snídani jedl vtipnou kaši.” Protočí očima, i když se mu koutky úst roztáhnou ještě více, což prozrazuje, že jejími slovy není tak otrávený, jak se snaží na první pohled působit. “Putuju po říších a nabízím své služby jako strážce. Ne všichni se umí ubránit, tak se jim v tom snažím pomoci.” prozradí jí nakonec.
“V Illivenas moc jezer není…, ale vsadím se, že svým tancem by jsi lidem dodala pocit, jako by byli někde v oáze. Byla by škoda je o něco podobného připravit. ” Na okamžik odhodí jejich kočkující se styl konverzace.
Ashera Saira Eris
Ashera Saira Eris
Poèet pøíspìvkù : 13
Join date : 22. 06. 21
Age : 28
Location : Fiplin ---> Everywhere

Jezero Vali - Stránka 3 Empty Re: Jezero Vali

2/10/2021, 17:19
Samozřejmě, že prozrazení jeho místa narození mi v hlavě spustilo vykřičníky. Vždyť, snad každý znal Kerat a jeho obyvatele. To, čím vším jsou známí. Lži, pletichářství, intriky a nečisté hry. Sice na jednu stranu se ukázalo už před chvílí, že neumí lhát, když spustil s tím, jak že si mě tak neprohlížel a čistě pozoroval můj tanec. Bylo vidět na jeho hlase, na jeho postoji i pohledu, že lhal. Uhýbal pohledem, vyvaroval se očnímu kontaktu a sledoval vodu, nebe, prostě cokoli, kromě mě. Zároveň měl nejistý postoj. Přešlapoval a jeho sebevědomí z něj prakticky až vyprchalo. Ale taky tady byla možnost, že když byl z Keratu, byla to jen nějaká jeho hra. Hra na kočku a myš, kde ze sebe dělal záměrně myš, abych byla kočkou, ale ve skutečnosti bych já byla tou myší, která jen naivně čeká, až ji kočka uloví a celá tahle hra skončí. Možností bylo mnoho a to, že přiznal své království, kde vyrůstal, možnosti jen znásobilo. Bylo tedy opravdu na místě své vykřičníky brát v potaz a dávat si tak pozor na to, co řekne a udělá. Neodsuzovat ho, jen si dávat pozor, abych mu vyloženě nesedla na lep, jak nějaká moucha a on by se tak mohl radovat další kořistí. Neříkám, že budu vyvracet každé jeho slovo, nebo za tím hledat problém. Jen budu opatrná, a nebudu všechno brát tak moc vážně. To mi přišlo jako to nejlepší, co jsme v tenhle moment mohla udělat, dokud se mi obavy nepotvrdí, nebo nevyvrátí. Neodsuzovala jsme lidi podle původu, ale byla jsem obezřetná. I když, před několika roky bych nebyla ani obezřetná a vrhala se do věcí docela po hlavě. Ale život mě už pěkně vyškolil, takže jsme se poměrně změnila.
Na jeho zopakování jsme přikývla. „Ano. Fiplin. Sice se jedná o lidské království, ale dle mého názoru je na tom království prakticky až nejlépe. Má všechno, s ostatními královstvími vedou mír, stejně tak jako mír panuje v jejich městech, mezi jejich obyvateli. Není to tak jako Kerat. Překvapuje mě, že se ti tak zalíbilo, když jsi zvyklý na jiný způsob života. Ale jen mě to těší.“ Prohodila jsem k němu upřímně. No, čekala jsem, že když vyrůstal v Keratu, že nebude mít Fiplin moc v lásce, už jenom kvůli Illyrijcům, kteří se od Keratu trhli. Řekněme, že je to spíš takové příjemné překvapení, které mě těší. Malinko jsem nadzvedla obočí, když se zmínil o svých zákaznících. Že bych se začala přibližovat k jeho práci? Musela jsem se ale usmát. Ano, nikdo tady nikoho nelovil a to jsem tam na tom milovala. Každý se tam mohl cítit bezpečně. Bohužel se ale i tam našli démoni, kteří se postarali o to, aby si některé bytosti odnesly některé ty kostlivce, které si začnou uschovávat hluboko do svých skříní, dokud je nezačnou děsit a strašit přes noc i den. „Bohužel i tam se dají najít noční můry, ale určitě v menším měřítku, než například takový Mairorn.“ Zakroutila jsem hlavou do nesouhlasu. Mairorn byl příšerné místo, které se k bytostem s magií chovalo tak odporně, že bych se radši sama toulala Keratem křížem krážem a dala se do řeči s každým z obyvatel Sorditu, než abych jen vlezla pár kroků za hranice Mairornu. Přeci jen jsme nebyla sebevrah. A když jsem přežila Petala i Weritu, tak by ode mě bylo hloupé se vydat tím směrem. „Oh… Vážně? A kde jsi byl? V Hedenu, nebo někde v nějakém menším městečku či vesničce?“ Já sama jsem byla přímo z Hedenu a znala jsem ho docela dobře, odvážila jsem se to tak aspoň říct. Sice jsem nechodila pít v takovém měřítku. Ano, sem tam jsem si něco dala, ale spíš jsme vyhledávala opium.
To už jsem uznale pokývala. „Ah. Takže přímo hlavní město. To zní skvěle. O to víc bych řekla, že tě uvidím na oslavách. Protože já se tam určitě chci vydat. Je to stejná příležitost, jako Xibram, jenom ještě větší. Nejedná se o nějaký festival, ale přímo oslavy. Tam nebudou jen lidé z celého Keratu, ale ze všech říší.“ Přiznala jsem, ale pak jsem ho poslouchala dál a pozorovala jsem jeho oči, jako kdyby byl moje oběť. Pokoušela jsme se totiž prokouknout, jestli lže, nebo mi říká pravdu. „Když zastáváš jiný postoj k životu, jaký postoj to je? A proč?“ Jeho odpověď mě víc než zajímala. Přeci jen žil roky mezi intrikáři. Vyrůstal tam ty roky, kdy se lidská osobnost formuje, tak jak tomu dokázal utéct? Malinko jsme naklonila hlavu na stranu a po nepovedeném hádání jeho práce, kdy jsem si ho dobírala, se mi nepovedlo se dostat ke správné odpovědi. Ale věřila jsem, že se to víc než brzy dozvím. „Hm. Takže práce..“ Zamyslela jsem se. Mohlo to znít trochu ironicky, jako bych mu nevěřila, ale  No, mně naopak moje práce táhla právě tím směrem. Tančit v takovém počtu lidí a mezi tak bohatými lidmi, mi mohlo perfektně přinést víc než dost peněz na to, abych si na nějaký ten čas vystačila. Možná bych mohla šetřit i na koně. Ten by byl víc než přínosem. Aspoň bych nebyla tak sama. Tak, jako jsem vlastně na celém světě, když nemám nikoho. Přátelé, rodinu, ani milující protějšek. Pak se mi ale na rtech usadil možná takový malý ďábel, že to snad nebylo možné. „Upřímně? Vlastně ano. Měl bys mu děkovat. Nikdy nevíš, co bych ti dokázala udělat se špatnou náladou… “ Ušklíbla jsem se. Líbilo se mi, jak už jsem budila ten dojem zákeřné holky, od které nevěděl co čekat. Samozřejmě byl opak pravdou. Nedokázala bych se bránit. Ale pokoušela jsem se v lidech probouzet opačný dojem, abych nebyla lehká kořist. Ano, měla jsme ostrý jazýček, ale to byla tak jediné, co jsem používala jako obranu. Ano, měla jsme k dispozici bojový vějíř a dýky, ale ty jsem opravdu neměla schované tady. Měla jsem je na břehu u zbytku toho mála věcí, co jsem tu sebou teď měla. „… vlastně by ses měl modlit ke Kotlíku, abys mě naštvanou nepotkal.“ Zavrněla jsem k němu sladce mé varování.
Moje varování ale očividně přišlo pozdě, protože prohodil něco, co se mi nezamlouvalo. Ani omylem. Proto se mu mohlo zdát, že jsem okamžitě obrátila jak mince. Bylo mi jedno, jestli se ho moje slova dotkla, jestli jsem byla moc hnusná a zlá, ale tohle byl můj obranný mechanismus. Prostě a jednoduše jsme se tímhle bránila. „Je mi jedno, jestli jsi, nebo nejsi. Ale nehodlám tady vykládat cizímu člověku věci, do kterých mu vůbec, ale vůbec nic není. Takže jestli chceš odhalovat něčí tajemství, vydej se najít někoho povrchního, kdo svá tajemství mile rád vyzradí a tak zcela pohřbí význam tajemství. Ale teď štěkáš na špatný strom.“ Zavrčela jsem k němu nepříjemně a ruce jsme si založila na hrudník křížem. Možná jsem tak zdůraznila svůj hrudník, protože jsem díky rukám víc stiskla prsa, takže byla o mnoho viditelnější, ale moje ruce na hrudi značily jasný odstup. Jestli mu šlo o tohohle, to bych byla radši, kdyby se otočil na patě a zmizel. Mračila jsem se na něj a nelíbilo se mi, kam jeho slova směřovala. Když jsem slyšela tu otázku, málem jsem se tam rozesmála. Ne málem, já se mu tam opravdu rozesmála. „To myslíš vážně? Ty mi tady řekneš, jak je vzrušující odhalovat jedno dívčino tajemství za druhým, a ptáš se mě, co jsi řekl špatně? Dovol mi ti objasnit, co je to tajemství. Tajemství je něco, co si člověk uchovává pro sebe a NECHCE, aby se o tom někdo dozvěděl.“ To slovo ‘nechce‘ jsem náležitě zdůraznila. Já byla na tohle hodně háklivá, protože jsme měla takové kostlivce, o kterých jsem ani omylem nechtěla mluvit. Nechtěla jsem, aby o tom někdo věděl. To, že jsem byla týraná fyzicky i psychicky, viděla smrt vlastních rodičů a vinila se za ni. To, že jsem byla využívána v nevěstinci. Už jen při vzpomínce jsme se musela oklepat a dech se mi náležitě z toho stresu a úzkosti zrychlil a já začínala mít strach, že mě ta úzkost ovládne. Už teď jsem cítila, tlak na hrudi, jako bych měla přijít o dech. „My ale nejsme zamilovaný pár, abychom si vyzrazovali tajemství!“ Nevěřila jsem na lásku. Ne po tom všem, co se mi stalo. Nevěřila jsem, že bych se zamilovala a někomu vyzradila svou minulost. Pak jsem si prohrábla vlasy při jeho omluvě a padaly mi zcela všude. Do obličeje, na záda, rameny, prsa. Prostě byly vlasy všude. „Jo.. poznávat lidi. Vytvářet s někým vztah, ať jde o přátelství, nebo něco víc. Ale to neznamená, že ti všechno vyklopím. Nebo že ti to vůbec někdy vyklopím. Známe se pár minut.“ Připomněla jsem mu rázně, ale už o něco klidněji, protože jsem se spíš soustředila na svůj zrychlení dech. „Víš co? Vykašlem se na to. Bude to nejjednodušší. Nikdo nebude rýpat a vytahovat tajemství a já budu dělat, že jsi nic neřekl.“ Pronesla jsem svůj návrh, když jsme se pomalu začala po jeho slovech uklidňovat. Pořád jsem byla v duchu tak neskutečně vytočená, ale už se mi dařilo to relativně krotit, i když byl můj tón pořád značně podrážděný. Jeho slovům bych nevěřila, ale přesvědčil mě jeho pohled, jeho oči. Bylo vidět, že ho to mrzí. Buď jsem byla hloupá, naivní a sedla mu na lep, nebo jsem mi říkal pravdu.
„Věř mi. Času na to budu mít dost.“ Zazubila jsem se na něj sarkasticky. Pořád mi v hlase zněl ten neklid z předešlé konverzace, ale už se to začínalo klidnit. Jeho pokus o odlehčení situace vypadá poněkud slibně, nebudu lhát. Sama bych uvítala spíš příjemnější atmosféru, která tady ještě před chvílí byla. Bylo by opravdu i pro mě samotnou lepší se vrátit do tamtěch kolejí, už jenom díky té odporné úzkosti, která se mě každou chvíli zmocňovaly víc a víc. Malinko jsme naklonila na stranu, takže se mi vlasy zavlnily a poslouchala jsem ho. „S tím se musíš narodit, nebo si to postupem času získat. Někdo má ostré lokty, já zase jazyk. Hbitý, ostrý a vždycky ví, co má dělat.“ Objasnila jsem mu a nedokázala jsem se ani podrážděná vyhnout dvojsmyslu. Mrknutí tomu nechybělo. „Budu to brát jako poklonu a pochvalu.“ No… Taky to byla jediná zbraň, kterou jsem dokázala ovládat na takové úrovni. „A to bys měl vidět kombinaci, mého jazyku a tance.“ Další poznámka, kterou si mohl vyložit různými způsoby. Já si ale nemohla pomoct. Ta úzkost mě strašně svazovala. Strašně mě dusila a já se uchýlila k tanci, který měl sloužit jako poslední záchranná brzda, před tím vším chaosem. Bylo mi jedno, jak na mě bude koukat. Bylo mi zcela jedno, co si o mně bude myslet. Jestli jsem šílená, nebo co. Věřila jsem, že kdybych nezasáhla a nechala dojít k tomu, k čemu se schylovalo, určitě by si myslel, že jsem šílená. Takže tohle bylo to menší zlo, které jsem mohla zvolit a přesně proto jsem začala zase ladně a elegantně tančit, přičemž jsem rozvlnila vodu a nechala ji, aby mi olizovala jemnou kůži s nějakou tou jizvou. Ruce jsem jemně položila na svou holou kůži na nohou a jemně jimi jela až ke konci rozparku těch lehounkých tanečních šatů, než jsem přejela na boky, žebra, stranu prsou, až nad hlavu. To už jsem ale zase přestala a povzdechla si. V očích se mi zase zaleskla ta smaragdová barva duhovek a já koukla Eliasovým směrem.
Zacukaly mi koutky do šibalského úsměvu a v očích se mi objevila jiskřička. Doslova a do písmene. Hravá, veselá a s touhou v téhle přestřelce zase pokračovat. Prostě jsem to měla ráda, taková odreagování. Ale kdyby přišlo na doteky. Ne. To by dostal akorát tak facku. „Myslím, že oba si užíváme tuhle oboustrannou hru.“ Přesně tak to vypadalo. Kdyby mu to totiž vadilo, přeci by v tom nepokračoval, no ne? Tenhle nezávazný flirt byl příjemný a nejednou mi jeho slova vehnala krev do tváří a dokonce i špičku nosu. To už se ale potopil a já sledovala přibližnou trajektorii, kterou se asi tak mohl vydat, než se vynořil opravdu jen pár kroků ode mě. Co pár. Byly to tak dva kroky ode mě. Byl vyšší skoro o dvě hlavy a teď měl perfektní výhled na moji, jizvami poznamenanou, kůži, smaragdové oči, lehce začervenalé tváře a nosík, ale ty už byly jen s jemným nádech červeně. Sama jsme měla zakloněnou hlavu, abych mu viděla do očí. Neuniklo mi to. Musela jsme ho prostě přejet pohledem, jak se tak vynořil, jak po něm stékala ta voda a on byl… Bez košile. Zatraceně. Nemohla jsem si pomoct, ale byl neskutečně… sexy. Nevěděla jsem, co se mu honí hlavou, ale já teď byla na pár vteřin zcela a úplně mimo. Bylo až zvláštní, jak mi ten chlap nebyl… jak to říct. Jak mi přišel přitažlivá a ne odpudivý. Většinou mi muži přišli odpudivý, protože mi vadilo jejich chování k ženám a celkově jsem měla své zkušenosti a držela jsem si odstup, ale tenhle chlap. On byl něčím jiný a já nevěděla, jestli je to dobře, nebo špatně.
„To je jedna z mých nejlepších vlastností.“ Zazubila jsem se. Já jsme upřímně jen byla zvědavá. „Jsem ráda, když vím, s kým mám tu čest.“ Prohodila jsem zcela vážně a upřímně. I když jsem nechtěla, párkrát jsem pohledem utekla od jeho očí k jeho tělu. Zaposlouchala jsem se do jeho slov a až zvláštně příjemného hlasu. „Hm… takže klidný a příjemný společník? Tvoji klienti jsou… muži i ženy?“ Zeptala jsem se zvědavě. Kdyby šlo třeba jen o muže, mohli by příjemným společníkem myslet něco jiného, než já a ženy… by taky mohly mít trochu jinou představu pod těmi slovy, než já. Pak jsem se zazubila. „Mokrý bandita se mi líbí nejvíc.“ Prohodila jsem pobaveně a provokativně, než jsem se malinko zamyslela nad sebou. „Je to jen na tobě. Já ti můžu říct, že není všechno zlato, co se třpytí. A to platí pro všechny. Pro tebe, i pro mě. Ale tobě může stačit to, že bych pomohla těm, co to potřebují a pro věci co miluju, jsem náležitě zapálená.“ Mrkla jsem na něj a už bylo na něm, jaký obrázek si z toho všeho udělá.
Pobaveně jsem přikývla. „Jsi. Tedy, jsou jen dvě možnosti. Buďto jsi opravdu tak špatný lhář a tvůj vlastní hlas a řeč těla tě prozradila, nebo jsi naopak až tak moc dobrý lhář, že jsi dokázal navodit dojem, že to nedokážeš, abych ti věřila.“ Prohodila jsem zcela vážně. Já chtěla věřit první variantě, a proto jsme tedy vytasila tuhle otázku. „Takže vlastně prakticky můžeš děkovat Kotlíku za to, že jsi živý a vyvázl jsi relativně bez větších problémů. Myslím, že by ses měl modlit ke Kotlíku tolikrát, nebo mu děkovat, že byste z fleku mohli být nejlepší kamarádi.“ Prohodila jsem pobaveně. No.. očividně měl víc štěstí, než rozumu.
Sama jsem si všimla jeho jizvy a měla jsme nutkání se ji jemně dotknout a zeptat se na její příběh. Ale to by mohlo odstartovat jeho vyptávání a hlavně bych sama podryla vlastní slova o odkrývání tajemství. „Tu já nepotřebuju.. já jsem vtipná vždycky. Když mě někdo zrovna nenaštve.“ Zavrněla jsem, ale to už si mohl všimnout i sám. Až teď jsem se opravdu dozvěděla jeho práci a nějak jsem si říkala, že by opravdu nemusel být zlý, když získává důvěru různých lidí, kteří do jeho rukou vkládají vlastní životy. „Kolik taková tvoje služba stojí?“ Prohodila jsem naprosto vážně, protože mě to zajímalo. Přeci jen by se mi nějaká ta ochrana mohla hodit. „Říkala jsme si, co děláš, že tak hodně putuješ.“ Přiznala jsem mu.  Pak jsme se ale usmála.To se teprve uvidí. Třeba mě vypískají a vyhodí z města, protože se jim to nebude líbit.“ Bohužel i s tím jsem měla zkušenost. Ne s městem, ale sem tam nějakou tou vesnicí.
Sponsored content

Jezero Vali - Stránka 3 Empty Re: Jezero Vali

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru