Heden

Mohla by ještě chvíli protestovat vůči jeho slovům, snad by si mohla ještě i vymyslet nějaké další poznámky a námitky k jeho dosavadním prohlášením, ale nakonec upřímnost v tom rozhodně nechyběla. Alespoň si tedy myslela. Že k ní tohle divoké usměvavé a sebevědomé pometlo mluvilo upřímně. Buď to anebo byl jen ještě lepší herec než zloděj a běžec před stráží. Takže místo protestů jen semkla rty k sobě a přikývla. O chvíli později jí však na tvář došel i jemný úsměv, když se její společnost se smíchem přiznala k opomenutí trochu toho sebevědomí, kterým tolik oplýval. Svým způsobem byl seren i přes svoje ego a prořízlou pusu docela roztomilý.
Jenže se jí na tváři úsměv dlouho neohřál, když se dostali k rozebírání pravdy a její relativity. Nakrabatila obočí a zakroutila hlavou. “Tak jsem to nemyslela…“ zaprotestovala vůči jeho slovům, ale měl v tom jednoduše navrch – připadala si hloupě, jelikož ji s každou další debatou nějak převálcoval slovy a nedal ji moc možností protestovat. Jistě, měla stále svoje výhrady vůči jeho stylu obživy a vlastně i k některým jeho názorům, ale čím déle s ním mluvila tím méně odolná vůči jeho názorům na jeho činy vlastně byla. Ne že by měla snad pocit, že by byl od začátku špatný, potkala už spoustu různých lidí, kteří byli z nějakého důvodu označeny za zločince a ten titul jejich jménu přinejmenším křivdil. Jenže u Hartise to bylo z nějakého důvodu jiné chtěla, aby byl dobrý, aby byl na té dobré straně, ale zároveň měla obavy, že se na něj dívá možná až moc naivníma očima. Její otec by to jistě neschvaloval – ani tuhle konverzaci natož serenovy zcela očividné úmysly. Nejspíš by si pro ni vymyslel nějakého velice záludného zaracha a pak by ji opět přednesl svou velmi dobře nachystanou řeč o tom, jak jsou některé víly až příliš vypočítavé a mazané, zatím co ona je jen mladá lidská holka, co se jejich kouzlu jen neumí pořádně ubránit, a proto by vůči nim měla být co nejvíce nedůvěřivá. Ani si neuvědomila, jak moc se ji ty myšlenky promítly do tváře, takže když se Hartis začal ujišťovat, jestli neřekl nic špatně na okamžik byla vlastně trochu zmatená. “Co?“ Obočí ji poskočilo nahoru a pak zakroutila hlavou – možná trochu moc divoce, vlasy ji přitom tančily kolem obličeje. “Ne, neřekl jsi nic špatnýho.“ ujistila ho trochu nepřítomně.
Pro její lepší pocit ale nakonec konverzace trochu pokročila a ona si mohla přisadit ohledně zábavnosti možného pádu. “Dneska jsi taky upadl – ne proto že bys zakopl, ale proto že se neumíš vyhnout kolemjdoucím.“ připomněla mu vlastně jejich dnešní setkání. Když se nad tím teď zpětně zamyslí, měl dostatek času si ji i prohlédnout, než ji zase postavil na nohy a zase vzal do zaječích. “A jelikož tady stojíš, tak tě nechytili. Nebo mi chceš říct, že tě stráže stejně dohonili?“ založila si ruce na prsou a naklonila hlavu do strany. Ostatně kdyby ho dohonili pravděpodobně by tu nestál, nebo by neměl ani malinko náladu na to hledat nějakou holku, když by měl bolavá záda. “Navíc zákon každého umění je umět dobře padat – tedy padat tak, aby to bolelo co nejméně a zároveň aby se pak člověk mohl zase rychle zvednout na nohy. Něco mi říká že máš dost zkušeností na to, abych musela vidět něco co bych podle tebe nechtěla.“ dodala ještě ke svým slovům. I ona se dřív učila z koně padat, než se začala učit jiné věci. Kdyby neuměla padat, nejspíš by se jí mnoho dobrých věcí a triků nepovedlo. Možná by se více bála, když by měla za sebou jen ošklivé pády. Jenže seren na ni měl vliv, velký vliv, který nutil její tváře červenat pod náporem krve a horka, které ji v jeho blízkosti polévalo a zatím co Hartis si s jiskrami v očích hrál se slovy, Grace jim pomalu, ale jistě začínala důvěřovat.

Vystoupení ji na nějakou dobu zaměstnalo, ale její hlava se stále cítila jako by byla u maringotky v přítomnosti drzého serena. Dokonce dnes nezůstávala na place moc dlouho a neužívala si potlesk, dokonce se ani tolik nepředváděla a mířila zpět k maringotkám. Nechala koně u koryta a o pár minut později už v malém záchvatu paniky vyčítala salvou slov serenovi jeho hloupý nápad, jak si zase upoutat její pozornost na sebe. “Vážně máš jen takové hloupé nápady, a…“ uprostřed věty se její tváře ocitnou v sevření jeho dlaní a v dalším momentě už pocítila měkký dotek jeho rtů na svých. Doširoka otevřela oči a zorničky se ji v momentě rozšířily, před očima měla barevný ohňostroj na temné noční obloze, jak se ji zmocňoval onen podivně hřejivý pocit, k uším přestal doléhat ruch od místa vystoupení a ruce zapomněly, že existují. Zvedla je, ale místo obrany je jen položila na jeho hrudník, jako by ho chtěla odstrčit, ale nenašla v sobě dostatek síly. Byla v tranzu, ještě dlouho potom co se odtáhl a mluvil na ni, oči se ji najednou naplnily slzami. Takhle si svůj první polibek teda rozhodně nepředstavovala, vlastně vůbec ani vzdáleně. Najednou v sobě našla dostatek síly, aby ho od sebe odstrčila a v návalu adrenalinu se tomu egoistickému serenovi ještě pokusila vlepit facku: “Ty jsi tak sobecký!“ vyjekla na něj se slzami v očích a hněvem v hlase. “Nemůžeš si jen tak vzít všechno co chceš, jen proto že to chceš! Nikdy jsem ti nedovolila vzít si mojí první pusu a víš co?! Běž do háje! Doufám, že ti kotlík hodí pod nohy klacek až budeš příště utíkat!“ rozčílená, zmatená, a ještě ke všemu ublížená naivní dívčina se rozhodně nenechala prosit ani přemlouvat. Jen co to dořekla se na patě otočila avyběhla z uličky mezi maringotkami a v zmizela v šeru večera dřív, než by si Hartis stihl poskládat puclíky skládačky dohromady. Takhle si svou první pusu rozhodně nepředstavovala, tak nějak doufala že ji někomu dá dobrovolně, že se bude cítit skvěle, že z toho bude mít radost a že to prostě bude chtít udělat. Když se konečně zabouchla v jejich maringotce cítila se okradená o ten jediný krátký moment a zároveň se nemohla zbavit toho podivného pocitu na rtech – protože přes to všechno se jí ten polibek vlastně docela líbil.