Heden

Ostražitost nepolevovala, pohyb rameny proti tomu naznačoval, že tato odpověď, byť by mohla být lživá, mou duši z části uchlácholila ke klidu, ačkoliv sotva takovému, jaký by si každý v této zemi zasloužil pocítit při pohledu na cizince a jejich neohrabané jednání, záměrné či nikoliv. Radost vydržela pouhou vteřinu. Důvod? Užití tvaru slovesa, které naznačovalo příchod většího počtu lidí než pouze jednoho odvážlivce. Přimhouřené hnědé oči pečlivě skenovaly ženinu tvář, hledaje odpověď na nevyřčenou otázku, kterou jsem se zdráhala položit. Znamenalo by to tvrdě zaútočit, podrobovat ji výslechu, což nemuselo vést k dobrému konci - ať už se jednalo o přítomné v obchodě nebo obchodní styky či utužení křehkého míru, který v současné době znamenal mnohem víc než si byli někteří ochotni připustit. "Pak vám popřeji na fiplinský lid mnoho štěstí na vaší cestě, ať už vede do jakýchkoliv končin," zareaguji nenuceným tónem hlasu, dokonce se mi povede vykřesat i přesvědčivý úsměv, ale je znát, že se umím usmívat přívětivěji, opravdověji chcete-li. Pro teď se mé chování pohybovalo kdesi mezi diplomatem pečlivě volícím slova, a vojákem s typickou náturou chránit každého, komu by mělo být ublíženo - na kůži i po psychické stránce. Měla jsem co dělat, abych dlaň nepoložila na jednu ze tří dýk houpajících se na opasku, ale sebemenší náznak výzvy k boji by nemusel skončit pro nikoho dobře. Zvláště pak v boji s vílou, která by mne mohla rozcupovat jako kus hadru. Co na tom, že mezi našimi vojáky patřím k těm lepším? Pozvednout meč proti víle bylo nemyslitelné.

Nevinný akt, tak pečlivě načasovaný, by neoblafnul ani naprostého hlupáka. "Pak vaše tvář jedná sama za sebe," varování z mých rtů splynulo lehce, noblesně a dostatečně zdvořile na to, aby bylo jasné, že jí ještě nevyhrožuju, což se mohlo během několika chvil změnit. "Byla bych ráda, kdybyste se ke zdejším obyvatelům chovala s úctou, která jim náleží. Výsměch mezi to nepatří," stisknu rty v závěru, vyčkávajíc na odpověď z její strany. Mohla to brát jako urážku, co já vím, ale můj lid je důležitější než ona. "Žádného z vládců by nepotěšilo řešit případný spor, nemyslíte?" Dávala jsem jí možnost se stáhnout, příležitost napravit chyby a kdyby měla v sobě kapku citu, pak se i omluvit, což už samo o sobě hraničilo se šíleností. Napjatá v ramenou, možná ne tak vysoká jako žena přede mnou, ale stále dostatečně hrdá na to, abych si obhájila každý svůj čin.

Netrvalo dlouho a do obchůdku se vřítila dvojice strážných, což jen potvrdilo domněnku o mnohočetné návštěvě z těchto řad. "Jestli máte nakoupeno vše, co potřebujete, mohu vás vyprovodit." Žádné bude mi ctí či zvolení slov, která by potvrzovala radost. Jen prosté oznámení, očividně nečekající žádný protest. Popravdě bych v tuto chvíli byla radši, kdyby mi záda kryli členové posádky, alespoň Odionn s Adrillem, na které jsem se mohla spolehnout, ale ti se momentálně vydali zpět do paláce za vlastním cvičením. A já se na ně také nemohu neustále spoléhat. "Nebo i pánové mají v zájmu podílet se na nošení fiplinské módy?"

"Už tam budem?" Slova, jaká nesnáší každý, neboť jimi věčně otravují malé děti, když neupozorňují na objem močového měchýře, který každých pět vteřin mohl prasknout. Stačilo by, aby drožka nezastavila včas a dětské žvatlání, respektive dožadování, se mávnutím kouzelného proutku proměnilo v popotahování a pláč doprovázený výkřiky o tom, jak má mokré nožičky a jak ho všechno studí. Ria měla alespoň tu slušnost, že z bot o velikosti zakrslé papriky už stihla vyrůst a problematiku spojenou s cestováním a močovým ústrojím ovládala natolik, aby si nechala zastavit maximálně jednou za tři, čtyři hodiny. Cesta do Hedenu byla dlouhá, byť se Illivenas nacházel na hranicích s Fiplinem, lidským královstvím, ale Xibram, z něhož vyjížděla, stál na opačné straně. Znamenalo to celé hodiny naslouchat štěbetání postaršího páru zamilovaných manželů, kteří do jejího města přijeli za svým potomkem, drahou Glindou, jak se stihla dozvědět, která měla to štěstí a provdala se za skvělého vílího muže, Eliphase, který v Xibramu vyučoval malé děti. Momentálně se jim narodil malý chlapec, Brencis, pro Duncana a Gladys, jak se manželé jmenovali (což už taky stihla zjistit), vymodlený vnouček. A tak si celou cestou zvesela drmolili o tom, jak krásný jejich vnuk je, jakými buclatými tvářičkami oplývá, jak se na ně šklebí a směje se jim, což Ria okomentovala úsměvem, neboť si byla až moc dobře vědoma toho, že prvních několik týdnů děti vidí rozmazaně a tak jejich nadšení z barevných skvrn, které se jim pohybují před očima, je vcelku oprávněné. Ale krást jim iluzi štěstí? Kým by byla? Vrahem představ tak akorát. Namísto toho pohupovala nohama na jejich povoze, užívaje si horkosti sálající na pouštním království. Naštěstí ti dva byli natolik vychytralí, aby se vyhnuli zdejším dunám, v nichž by jim povoz včetně koně zapadl, a tak to vzali okrajovou cestou - což představovalo ještě nášup příběhů z jejich dospívání, kdy se ti dva do sebe zamilovali. Nechyběla ani informace o tom, jak Duncan svou milovanou naháněl a jak ho naopak Gladys pokaždé přetáhla utěrkou po hlavě, kdykoliv jí šel po vdolečcích. Čerstvě vyndaných z pece, což Ria ocenila chápavým přikývnutím. Kdyby měla na mysli jiné vdolečky, patrně by se červenala podobně jako písek v poušti. Ne, že by nevěděla, co obnáší sex, ale na vílu patřila k těm mladším a stále ještě trochu nervózním při konverzaci na podobné téma.

Trvalo dva dny, než se jim podařilo dokodrcat do Hedenu, přičemž se jim jednou zlámalo kolo, které za pomoci Duncana opravila. Gladys samozřejmě nesměla chybět a oba dva zručně naváděla, co mají dělat, ačkoliv její rady byly k ničemu a i Duncan jí upozornil, aby zavřela ústa a raději jim přichystala 'nějaký dobrý žvanec'. Ale teď už vyjížděli klikatící se cestičkou do Hedenu, hlavního města jednoho z lidských království, kde hrozilo pověšení za existenci víl asi tolik, jako že karfiolu narostou nožičky, vzbouří se a společně s kapustou spustí revoluci za to, aby lidé jedli kameny. "Už jsme tu. Vítej v Hedenu!" S očima navrch hlavy a za bodrého smíchu obou sledovala krásu městské brány, skrze kterou zrovna projížděli, užívaje si pohled na bělost kamenů a cihel, z nichž byl Heden celý vystaven. Kamkoliv pohlédla, tam to žilo - hudebníci vyhrávali, zpívajíc se všemi, kdo byli ochotní se přidat; jinde se zase kočkovaly děti, vydávajíc se za piráty a královské vojsko, až se ani Ria neubránila zasmání a zamávání jejich směrem. Parta děcek náhle přestala v dovádění a s veškerou radostí jí opláceli gesto zpátky, úsměv od ucha k uchu. "Co na to říkáš, Rito?" Zepředu se ozval hlasitý smích, jak si Duncan opět utahoval ze zrzavé společnice, opakovaně komolící její jméno, s čímž si Ria přestala už na začátku jejich cesty přivolávat vrásky. "Je to tu..." Jak to jenom popsat? "... Jiné." To byla asi ta nejlepší odpověď, na kterou se momentálně zmohla, byť si div nevyvrátila hlavu, jak ji neustále otáčela za všemi zvuky, které k ní doléhaly ze všech koutů a stran. Už od pohledu zde byli lidé veselí a Ria se nemohla dočkat, až se vrhne do víru hedenského života. "Děkuju moc za svezení," otočí se na ty dva, v očích jiskřičky nadšení. Už cítila známé motýlky v břiše, kdykoliv se ocitla na novém místě. "Nemáš zač, děvče," usmála se na ni Gladys a ani Duncan si neodpustil rozloučení ve svém jedinečném stylu. "Snad se zase někdy potkáme, Rino!" Na rozloučenou jim zamávala, seskakujíc z vozu, nezapomínaje si protáhnout nohy, které poněkud zdřevěněly dlouhým sezením.

Heden byl jedním slovem úžasný, úplně jiný oproti Xibramu, pouštnímu městu. Barevný a zajímavý, bílý a přitom nejednotvárný. S radostným zavýsknutím přidala do kroku, sledujíc okolo sebe všechny, kdo kolem ní prošli. Její vzhled i střih látek, který v mnoha ohledech odhaloval holé, pihami pokryté paže, vyvolával údiv, ale ne tolik, kolik by čekala. Vždyť se jednalo prakticky o sousedy, takže na něco podobného už byli zvyklí. Nejvíce šokované jejím vzhledem byly samozřejmě děti, v jejichž hlavinkách představovala exotickou princeznu zahalenou do jemných, nadýchaných látek propouštějících vzduch, aby ochlazovaly tělo. Nohy zakrývala dlouhá sukně, kolem pasu zase všudypřítomný opasek plný nejrůznějších ampulek a kapes, které se daly využívat prakticky ke všemu. Rozpuštěnými vlasy si z části chránila ramena a záda před studeným vzduchem, na který nebyla zvyklá, přičemž se tu a tam neopomněla oklepat, když se do ní nečekaně pustila zima. A jak se tak rozhlížela, hledajíc nějakého obchodníka, který jí prodá pořádný kotlík, který se neroztaví jako ten poslední, díky němuž udělala díru nejen do stolu, ale také do podlahy, což dědeček okomentoval salvou smíchu, nečekaně se připletla do jedné rozmíšky. Vlastně to byl vcelku prostý omyl - konečně se totiž zdálo, že se na ní štěstí usmálo a obchodník oslovující kolemjdoucí prodával zboží, které potřebovala k dalším experimentům, ale jak se k němu nahrnula, trochu jako velká voda, nevšimla si ženy, co zrovna hodila botou po nějakém zakukleném muži. Loktem ji tak nechtíc odstrčila z cesty prudčeji a tmavovláska, nečekajíc podobně podlý útok, zavrávorala, padajíc na zadek rovnou do bedny s pomeranči. Ale ani to nebylo málo - nějakým záhadným štěstím se jí povedlo zaháknout bednu o lano přivázané ke klidně stepujícímu koni. Ten se jako na povel rozeběhl, aby se zbavil té příšery za svým zadkem. Ria tak už mohla jen sledovat vzdalující se uječenou ženskou postavu, kolem níž se kutálely sladké pomeranče. "Jejda!" Vykulené modré oči zůstávaly viset na místě neštěstí i tehdy, když se dotyčná ztratila v dálce, dokud nezaslechla ohlušující, rachot patrně symbolizující úspěšné přistání. "Jejda," okomentuje znovu, tentokrát o něco zděšeněji. A než by kdokoliv stihl něco namítnout, rozeběhla se ulicí výš s touhou ztratit se dřív než se ta křikna vrátí, vrážejíc nechtěně ramenem do onoho zakukleného muže, jak se rychle snažila ztratit. "Promiňte! Pardon! Omlouvám se! Je mi to líto!" Aneb když si i při útěku pokoušíte zachovat dobrou výchovu vštěpovanou od dětských let a stihnete se po cestě omlouvat každému, jemuž vrazíte loket do žeber.

<<<

Jak dlouho tomu bylo? Týden? Dva? Nebo celý měsíc? Nebyl si jist, když s pohledem k nebi pomalu kráčel směrem k Hedenu. Zbláznil se, nebo možná jen potřeboval vědět, že se ten den skutečně stal. Jak pomalu postupoval vpřed. Ve svých obyčejných kalhotách, bílé košili, kožené vestě. S mečem na opasku u pasu, s kytarou na popruhu na zádech. Batoh přes rameno. Je to už dlouho co jsem zde byl naposledy. Zajímavé jak se cesty vrací tam, kde už jsem byl. A přesto jsou úplně nové. Byl zcela přesvědčený, že dávno zapomněla Haida. Jejich cesty se rozdělily už tak dávno a přesto v něm zůstalo jakési přátelství, které ho táhlo očima k nebi, kdy se pousmál sám pro sebe. Cožpak to nemá, žádné poučení? sklonil hlavu a zakroutil jí, než se pohledem vrátil k cestě před sebou. A pak tu bylo ono setkání v jeho domovině. V jeho rodném městě, v milované zemi se srdcem na dlani a pod dohledem všech těch hvězd. Žena jež jej doháněla v myšlenkách, jež napadala jeho sny a provázela jeho písně po jeho cestách, ať se hnul kamkoli. Dívka, která jej táhla dál a donutila jej opět kráčet pod parným sluncem vysoko na obloze. Nevěděl zda ho nohy vedou tímto směrem, aby viděl po letech opět Heden? Město ve kterém poprvé pokusil vzdát se svobody a žít se ženou, kterou miloval? Bylo až zvláštní jak za jeho život měl tolik šancí milovat a pokaždé to zvládal jen se srdcem na svých dlaních. Nyní však cítil, že nebyl na dobré cestě. Vrátil se ve vzpomínkách k noci pod hvězdami. Za tuto cestu již po několikáté. Již s jasným vědomím, že to byl on, kdo tomu zabránil a s tím, že věděl proč je tomu tak. Nelitoval svého rozhodnutí, ale loučil se nejen s ní, ale se svým domovem. Zlaté okovy jsou v prachu cest a přesto ty domove, zůstal si blízko. Jak těžké by bylo žít s myšlenkou na někoho, kdo je tak blízko domovu S jeho vlasy si pohrával vítr a on cítil jak jej postupně svazuje pocit minulosti. Hned co měl město na dohled cítil ostré trny, zabodávající se hluboko do kůže, i když jeho tělo bylo zcela volné.

Konečně se dostal až k Hedenu, slunce se sklonilo k západu a nebe pokrývaly červánky, které se odrážely v zrcadlové hladině jezera pod městem. Věnoval tomu pohled a věděl, že neudělal chybu když se rozhodl projít branami města. Procházel ulicemi a na tváři se mu usadil milý úsměv až do chvíle než dorazil na náměstí. Usadil se v blízkosti kašny, odložil své věci a do klína si vzal svou kytaru. Od chvíle kdy opustil svou rodnou zem, svého otce a vlastně všechno co do té doby znal, cestoval a jeho láska spočívala v hudbě, kterou uměl dávat dál. Nyní tomu nebylo jinak a náměstím se brzy příjemné tóny jeho písní, které skládal, hrál a zpíval pro své okolí. Hrál tak jak mu srdce napovídalo a s každým slovem, kterým vyzpíval svou duši svým podmanivým hlasem. ( 1 písnička ). Nezůstal však sedět sám a jak postupně šel čas a nebe dál padalo do polštářů z červánků, u kašny se s ním sešlo kromě posluchačů i několik jeho starých známých. Hráli na kytary broukali si a vyprávěli historky. Ragi očima sem tam navázal kontakt s někým z posluchačů a daroval nevinný úsměv. Co však unikalo jeho zraku byly ony zamilované pohledy dívek směřované k jeho tváři, po několika dalších písních. Čím pokročilejší byly červánky na nebi tím klidnější se stávala hudba, hraná jím i jeho přáteli, až se nakonec zklidnila pouze na melodie beze slov: společná píseň. .

Sedět při zapadajícím slunci v Hedenu nakonec nebylo něco, co by od sebe očekával jen pouhých pár měsíců potom, co se jeho a Haidiny cesty rozdělily. Přesto tu byl a seděl na kamenném okraji kašny s kytarou ve svém klíně a drnkal prsty o struny, které vdávaly melodii, která splývala s dalšími tóny ostatních kytar. Usmíval se při tom a přivíral víčka nevšímajíc si zrovna dvakrát obdivovatelek, nevinných pohledů ani šuškání. Čas od času své temné oči otevřel a směřoval pohled k červánkům, užívajíc si klid jaký se dostával jeho srdci, při hře této klidné melodie. Ani si neuvědomil kdy, ale atmosféra na náměstí se měnila v příjemně odpočinkovou a k jeho uším doléhal nejen zvuk kytar, ale také spokojené broukání. Rozhlédl se po svých přátelích, kteří se k jeho hře přidali a potutelně se pousmál, dohrávajíc poslední tóny písně. Kytary na okamžik utichly a náměstí se ponořilo do šelestu několika rozhovorů. "Co zkusit něco trochu jiného?" navrhl přátelům a ti přikývli. Ragimu se nestávalo, že by se setkali někde pohromadě. Derick pocházel z druhého konce Otherkionu, Ivar byl sice původem z Cyry, která byla blízko, ale stejně jej už dlouho nepotkal - jediný o kom mohl říci, že by jej tu čekal, byl Kille, jelikož tu byl doma. Přesto, že se dlouho neviděli mohli se nazývat přáteli a poměrně dobrými muzikanty. "Sice tu sedíme čtyři, ale cítím se dost zahanben, když se tak dívám okolo." pronesl žertovně Ivar, když se rozhlížel a Ragi zakroutil hlavou. Přitahoval pozornost, ale také to nemuselo být jen jím. Všechny pohledy stejně nepatřili jen jemu. "To bude tou pověstí.. a to jsme se nikdy na nic příliš nepřičinil." "O to je to horší - ani se nemusíš snažit, i když představa jak to musí vypadat, když se snažíš.." přisadil si ještě k tomu Kille. Je pravda, že Ragi ačkoli v sobě nosil velké srdce romantického muže, ještě mnohokrát do svých románků srdce nevložil. Něco jiného byla jeho drahá žena a Haida jej také velice okouzlila, přesto všechny jeho něžné lásky začaly nevinně a naprosto nečekaně. Kdykoliv si na ně vzpomněl na jeho rtech zůstal něžný úsměv. Zakroutil znovu hlavou a raději pohled sklopil ke své kytaře, aby zahrál několik prvních tónů a vyhnul se tak nepříjemné konverzaci o jeho vztazích. Mohl vypadat jako proutník, ale ve skutečnosti jeho srdce mohlo vždy plát jen pro jednu ženu. Stejně jako hořelo touhou po jeho domovině. "Jako vždy.. Ragi a jeho kytara.." zaznělo ještě od jeho přátel, než se přidali do oné písně a opět tak náměstí naplnili příjemnými tóny. (Odkaz na písničku)  Sem tam se podívali jeden na druhého, jakoby se potřebovali ujistit, že hrají ve správném tempu. Komunikace probíhala ještě nějaký čas beze slov.

Ragi se konečně mohl rozhlédnout po svém okolí a navázat tak oční kontakt i s některými posluchači. Sám sebe neubránil úsměvu, když se střetl s jinými pohledy. Byla to část jeho povahy, když hrál. Jeho oči zkrátka dokázali vyjádřit to co cítil až příliš dobře a jelikož jeho srdce milovalo neustále, nikdy nebylo zrovna běžné, aby mohl někdo v jeho očích vidět i něco jiného. Snad i proto to mohlo mátnout srdce dívčích posluchačů. Sice by přísahal, že mezi tvářemi zahlédl, nějakou známou, ale lidí tu bylo dostatek, aby tomu nevěnoval přílišnou pozornost a raději se zaměřil na rychlejší část jejich písně, která se blížila tímto ke svému konci. Kytary opět utichly a tentokrát to byla domluva o delší pauzu, kdy se jeho přátelé rozhodli odskočit ke stánkům pro něco k jídlu, zatím co Ragi zůstal u kašny opřený o svou kytaru. Sem tam se rozhlédl po náměstí, než se rozhodl uvolnit sevření své vlastní vesty a rozepl na ni knoflíky, přičemž následně povolil i sevření knoflíků košile u jeho krku. Dokonce povyhrnul rukávy a odhalil tak několik tetování, které jej provázeli životem. Královská koruna, která byla na jeho klíční kosti naštěstí vidět nebyla, snad jen její malá část, která stejně nemohla říci mnoho. I kdyby ji někdo zahlédl, stejně by to nedávalo mnoho smyslu. Naopak jeho předloktí bylo odhalené a k zahlédnutí byl třeba javorový list, malé jednoduché slunce nebo symbol větru a moře, které opět už částečně skrýval rukáv košile. Tetováni byla umístěna tak, že tvořila společně docela pěkný celek, nikoli jen změť symbolů. Ragi se narovnal a trochu si košili upravil, když si všiml zvědavého pohledu usmál se a jen kývl hlavou na pozdrav. Dokonce i zvedl ruku a mávnul, což způsobilo trochu toho chichotání a dohady o tom, kdo půjde k němu blíž, aby se ho zeptal.. Ať už to bylo na cokoliv. Ragi se vrátil ke své kytaře a při čekání na ostatní jen prsty bubnoval do dřeva v tichém rytmu písně, kterou již hráli.