Heden

"Adrille!" Štěknutí jména jednoho z trojice vesele se potulující po Hedenu, městě stojícím na útesech, centrem všeho dění ve Fiplinu, pokud by se přehlížel vojenský tábor směrem na jihozápad, rozesmálo mou maličkost stylem, jaký se k princezně absolutně nehodil. Procházet se královským palácem, neprošlo by mi nic z toho, co jsem si mohla dovolit mezi svými přáteli. Jako princezna musím jít příkladem. Mám povinnosti, zodpovědnost. Mám dělat, co se ode mě čeká. Celý můj život je plánovaná příprava na den, kdy se stanu... ach ano, ráda bych tvrdila, že mou matkou, ale prakticky? Otcem. Stará se o náplň každičkého dne už od doby, kdy jsem sotva uměla chodit. "Mluv zřetelně, musí tě být slyšet v každém rohu místnosti." Och, jako bych slyšela všechny ty učitele, kteří se ze mě pokouší už takovou řádku let vychovat nefalšovanou dámu. Pravou princeznu. "Princezna musí znát své království." A hlavně princezna se neřechtá a už vůbec nechrochtá, což byl přesně ten důvod, proč mi mnozí věnovali šokovaný pohled, zatímco jsme kolem nich procházeli. Já, Adrill a Odionn, oba moji staří známí přátelé z královské armády, kteří měli tu čest se mnou pobývat v dobách, kdy jsem nebyla nucena rozšiřovat si znalosti z místopisu, dějin nebo dalších lekcí příkladného chování ve společnosti. Co na tom, že svou velikostí vyčuhovali, oba o hlavu a půl vyšší než já samotná, díky čemuž jsme působili komicky a už vůbec ne ukázněným dojmem, který jsme patrně měli zanechávat. "Vidíš to? Cos provedl?" A jako příkladný občan se Odionn nerozhodl poukazovat mým směrem, ale nenápadně, až to do očí praštilo, bradou kývnout směrem dolů, kde jsem se řechtala zlomená v pase. I jemu však cukaly koutky tlumeným pobavením. Stačilo k tomu málo - v tomto momentě zmínka o jednom ze šlechticů, lordu Wisewardovi, který zanechal svého koně v rukách nevycvičeného sluhy. Ten chudák ho pak naháněl po celém nádvoří, přičemž se mu povedlo narušit výcvik mých přátel a jednoho z důstojníků, namyšleného Sedrenna, srazit zadkem na zem, že mu nezbývalo nic jiného než jen šokovaně koulet očima. Přesně tahle představa mě nutila se smát, až se mi bolest opírala do břišního svalstva, jak se namáhalo také něčím jiným než výcvikem a rovným držením těla. "Tak tohle bych chtěla vidět. Adrille, předveď mi ještě jednou, jak se Sedrenn tvářil, když spadl na zadek?" Než nás Odionn stačil okřiknout, měla jsem tu scénku před sebou znovu. Ulicemi Hedrenu zvonil dívčí smích, ramena se nám oběma otřásala, než jsme si stačili povšimnout Odionnova pohledu. "Tak už se nezlob, ale tohle se nestává tak často," loktem do něj šťouchnu, aby se netvářil jako kakabus, ale trochu se usmíval. S tím klukem to bylo těžké, ale i tak jsem ho měla ráda. Byl příkladnějším rytířem, rozhodně víc než my s Adrillem dohromady. I vysoký blonďák se pod tíhou kamarádova pohledu nahrbil. "Já vím, já vím, princezna nechrochtá." V mžiku se mi povedlo nasadit výraz zklamané vychovatelky, ruce sepnuté tak, že jsem si vzájemně zakrývala prsty v něžném, nenuceném gestu schovívavosti. "Zítra mi to řekneš znova," šeptem se obrátím na Adrilla, ale to už slyším Odionnovo typické pokárání. "Princezno!"

Přesně tak - tohle oslovení na mě platilo zejména v tu chvíli, kdy jsem něco provedla. Pokaždé, ať už se jednalo o jakoukoliv denní či noční dobu, jsem dokázala přijmout roli, která měla mít ty nejlepší možné recenze - svou královskou výchovu. Ramena dozadu, záda rovná, hlavu hrdě vztyčenou. Jako obvykle, ani dnes jsem si pro procházku naším krásným, byť poněkud monotónním městem, za což mohly všechny ty bílé kameny, nevzala žádné skvostné šaty ale pouze oděv, v němž většinu dne trávím čas na bojišti. Kožený korzet, bílá košile pod ním, nátepníky a kalhoty, přes které jsem nosívala upravenou sukni, aby mi zakrývala pozadí, ale odhalovala nohy a dávala tak dostatek pohybu. Někteří chlapci se rádi podívali na oblinu hýždí a já se neměla za co stydět. Ale dělat jim naschvály? To nebylo moje. Povzdech vedle mě přinutil část mé osoby si tvořit nové a nové starosti. "Děje se něco?" Tenhle výraz jsem znala u otce, když něco nebylo v pořádku. "Měli bychom se vrátit. Ještě máme mít večerní cvičení na zlepšení našich smyslů a Oidonn se bojí, že skončí jako poslední." Nebyl by to Adrill, kdyby si ze svého kamaráda neutahoval. "Ach tak. To je v pořádku, klidně běžte. O sebe se umím postarat." Na znamení, že nepatřím mezi ty dívčiny, které hned musí volat o pomoc, poplácám opasek se třemi dýkami. Meč zůstal uklizen v paláci, do města jako takového jsem ho nikdy netahala. Zbytečně vyvolávat obavy? To nebylo moje. Stačilo, že visel u pasu chlapcům. "Jseš si jistá?" Jako by mě neznal. "Běžte už. Nepotřebuji další chůvy," informuju je s lehkostí v hlase, než se otočím a naposledy jim mávnu, putujíc dál Hedenem. Tohle místo mě nikdy nepřestane udivovat svou krásou a jedinečností. Velké, působivé a dle mého názoru i nejednotvárné. Milovala jsem to tu. Byť to tu a tam znamenalo vyhýbat se koňským spřežením a čas od času do někoho vrazit. Nebo přistát zadkem napřed na stolku s vyskládaným zbožím, konkrétně šaty a drahými látkami, které byly typické pro naši vyšší společnost. Ten ozdobný živůtek rozhodně nebyl vytvořen z obyčejných kamínků, jak se ozývalo mé pozadí. Štěstí, že se mi nepovedlo natrhnout některou z látek, to by mi švadlena asi jen tak nepoděkovala. "Omlouvám se. Tady," začnu hledat po opasku měšec s mincemi, bez kterého do města nevycházím. Nikdy nevíte, kdy se setkáte tváří v tvář potřebným. Nakonec se mi povede vylovit několik mincí, které podám mile vyhlížející ženě. "A vám jsem neměla v úmyslu překazit nákup," oslovím postavu vedle sebe.

Na rozdíl od dotyčné nebylo mým prvotním plánem zírat jejím směrem tak dlouho, až se bude na místě ošívat a přát si co nejrychleji odcupitat do bezpečí. Věnovat cizincům pozornost znamenalo dát jim najevo náznaky obav, posouzení nebezpečí, které mohli způsobit nejen svou přítomností, ale také možným chováním. Fiplin, oproti Mairornu, neopovrhoval magií a vítal zde víly všech možných povah a druhů bez zbytečného vyvolávání rozbrojů, ať už slovních či takových, které by mohly skončit pěstním soubojem a zbytečným proléváním krve. Otec mne naučil přistupovat ke každému zvlášť, ale držet si cizince dostatečně od těla, dokud nepoznám, co mají za lubem. Ne každý sem mířil za nějakou zajímavostí, ale ke svému štěstí jsem prozatím nebyla svědkem žádného anarchistického útoku ani pokusu vyvolat válku za zdmi našeho města. Tmavé oči spočinou na látkách vystavených na dřevěném stole a mne na okamžik napadne, jestli by unesl i Odionna. Adrilla s jeho šaškováním? Zcela určitě ne. "Princezna nemyslí na hlouposti." Pokárání, tolik slýchané v dětství, se téměř zhmotnilo před mýma očima, až vneslo do mé mysli pocit, že dotyčná vychovatelka stojí za mými zády a klasickým stylem přísného člověka mou osobu kárá. Jako na povel se o něco narovnám v zádech, pohled těkne směrem k ženě stojící po mém boku. Musela bych být slepá, hluchá a necitelná zároveň, abych si mohla dovolit přehlédnout atypickou auru nebezpečí spojeného s kvalitními nepříjemnostmi, které z ní sálaly na sta kroků daleko. Komplikace? Ty jsem nepotřebovala, ne dnes. Ne po té historce s lordem Wisewardem, při které bych se jinak nedobrovolně znovu rozesmála, ale teď? Chlad otupil mírumilovné srdce a já si ponechávala na tváři masku absolutní sebejistoty, jakou neotupí ani ten nejdražší kámen. "Vše v pořádku." Není to otázka, ani se nesnažím, aby to tak znělo a vyděšená obchodnice mne musela ujišťovat o parodii na bezpečí, které v tuto chvíli musela pociťovat. Viděla jsem jí to na očích, děsila se té ženy vedle mne, ale nyní se strach přenášel i na mou osobu. Jistě, nikdo s trochou rozumu si nepřál zdržovat princeznu v přítomnosti někoho, kdo je schopný naporcovat svou oběť sekáčkem a ještě ji s trochou ironie nacpat do těsta a zapéct do podoby masového koláče. Dávala jsem najevo, že jakoukoliv komplikaci vyřeším, titul generála neužívám pro nic za nic a za svým lidem budu stát, ačkoliv doopravdy? Ne, tehdy stojím před nimi a chráním každého vlastním tělem. Svým srdcem.

Jen naprostý idiot by začal konverzaci dotazem 'Cestujete z daleka?' Možná mne některé předměty nebavily, ale to neznamenalo, že o říši jako takové, ať už lidské, vílí či území čarodějnic nebudu mít tu sebemenší představu. Uniforma Keratu, daná žena se ani nepokoušela vydávat za někoho jiného. Byla si natolik jistá svým postavením? Nebo se jí líbilo zastrašovat ostatní? "Na cestě za dobrodružstvím?" V duchu pečlivě vybraná slova vyzněla nenuceně, s lehkostí představovala zvědavost typickou pro jakoukoliv mladou dámu. S Keratem jsme udržovali mír, ale jak se dalo očekávat, přinášelo to jisté komplikace - v tom jsme nebyli jediní, kdo si musel na jejich obyvatele dávat obzvlášť velký pozor. Ale oproti Dyribthanu byla každá země třešničkou na dortu, nikoliv něčím, po čem se druhému zvedá žaludek. "Když se budete daným směrem dívat ještě o něco déle, začnou si lidé šeptat. Nevím, na kolik něco takového oceníte," věnuji jí jemný úsměv, nenucený a přesto svým způsobem vznešený, jak mne učil otec. Něco na mé mluvě prozrazovalo určitou zvláštnost - ani jsem se nepokoušela naznačit, že hledí na mne. Centralizovat řeč svým směrem? To bylo vhodné pouze pro egoisty. Štíhlé hravé prsty přejely po jedné z látek, sytě tyrkysové, která by podtrhovala nazlátlý odstín mé pleti. Výrazné barvy patřily k mým oblíbeným a nedala jsem na ně dopustit, co se slavností týkalo. A otce by jistě potěšilo, kdyby víc myslela na svou ženskou stránku než na kalhoty, kterým jsem dávala přednost. Naše rodina disponovala mnohými krejčími, zvláště pak dvorními, kteří působili jako mistři ve svém oboru zde v Hedenu, ale já ráda podporovala menší obchodníky. "Mám pocit, že tato látka by se výtečně hodila k šatům určeným pro výjimečnou příležitost. Jaký je váš názor? Pokud vás to neobtěžuje, samozřejmě." S dotazem vyřčeným nenásilnou formou zájmu, jsem se otočila na cizinku. Právě podobné odpovědi o lidech mnohé prozradí - někteří pochlebují, jiní se tváří nad věcí. Zajímalo mne, co si myslí zrovna ona.

"To ani v nejmenším," odtuším lehce se usmívajíc nad touto možností. Lidé mým směrem hleděli často, někteří fascinovaní možností osobně se setkat s princeznou mimo oslavy, ceremoniály nebo jiné druhy obřadů a slavností, jiné ohromovala lehkost, s jakou promlouvám vůči každé rase i kastě bez rozdílu. Jako potomek člověka a víly patřím k oběma druhům, bylo by hloupé povyšovat se v rámci jednoho a dělat, že jsem snad něco víc, byť titul královské rodiny naznačoval cosi jiného. To až informace o setkání, sdělená jen tak mimochodem, mne nutila dávat si o něco větší pozor než do teď. Skrytá výhrůžka? Nebo opravdový zájem? V některých lidech se mi špatně četlo a vojáci jakéhokoliv původu se zdáli o to horším terčem na procvičování - zvláště pak ti vyšší šarže. Pokud jsme se setkaly, povedlo se mi takovou vzpomínku ututlat. V rámci dětských let obzvlášť, nepamatovala jsem si nic do věku pěti let, kdy jsem se konečně oprostila od matčiny smrti a přestala na ni myslet natolik intenzivně, aby mi zastírala mysl melancholií a pocitem úzkosti. "Z vaší země je to poměrně dálka na jeden výlet pro šaty, byť by nás měl potěšit váš zájem." Měl - jak chytře skrýt správnou volbou slov rozpoložení všech přítomných v obchůdku postarší švadleny, která se prakticky třásla hrůzou při pohledu na cizinku z Keratu, zvláště v uniformě příslušníka armády. Ne, nikdo z místních očividně nebyl potěšen návštěvou někoho tak důležitého a viditelně chladného, kdo se krutě bavil strachem z nebezpečí číhajícího za každou následující vteřinou. Jako hra na kočku a na myš. "Něco vtipného?" Nebyla to ani vteřina, kdy se mé tělo ocitlo jako štít mezi švadlenou a návštěvnicí se země, s níž jsme sice udržovali jakousi verzi křehkého míru, avšak stále s nimi přicházely nové a nové problémy - obzvlášť v rámci jejich arogantního chování, které se ani nepokoušeli zakrývat. Ruce volně visely podél boků, zatím jsem se neobtěžovala ani pohybem naznačit, že můžu kdykoliv vytáhnout zbraň. Proti víle jsem neměla tolik šancí, zvlášť ne proti vycvičené v boji. Navíc takové, která si honí ego frčkami vyšitými na uniformě. Hluboké hnědé oči vedly své vlastní tiché upozornění, aby si dotyčná nepřidělávala nové problémy, pokud chce s naším lidem vycházet v souladu a nevyvolávat zbytečnou válku, díky které by padlo mnoho životů - to vše pouze díky typické keratské nátuře.

"Ptát se na názor značí úctu, v mnoha případech i respekt. Neptat se znamená nezajímat se. To se dělá s otroky," odpovím nezávisle na tom, zda mě toužila popíchnout nebo se mi tím pokoušela naznačit, že jsem jen malá hloupá holka. O svůj lid jsem se starala, jak nejlépe to šlo, Illyrijce jsem navštěvovala každý týden, abych sbírala podněty a pomáhala jim za to, že nás bránili před Železozubými. Keratší patrně nebyli na něco takového stavěni, ale o jejich vnitřní hierarchii jsem nevěděla nic. Z toho, co jsem slyšela, se sice dal vytvořit jakýsi obrázek o jejich chování, ale to neznamenalo škatulkovat tak každého, kdo se tam narodil nebo byl vychováván. Přesto mi připadalo, že právě tato žena je jednou z těch, kdo se dá charakterizovat jako dokonalé vyobrazení Keratu. Zatím nedávala moc možností změnit vnímání své osoby na někoho prospěšnějšího společnosti. Pohyb kousek od nás upoutal mou pozornost. Stráže, jistě že, vždyť bylo jejich povinností sledovat, zda je Heden v bezpečí a případně se podílet na řešení možných konfliktů mezi obchodníky nebo občany. Zrovna teď si to mířili naším směrem, viditelně zaujatí pozicí, do které jsem se dostala vlastním přičiněním. Jen drobný náznak prsty, nic víc nebylo potřeba, abych je odvolala, ale stejně mi bylo jasné, že se budou zdržovat poblíž - jenom pro jistotu jako správní vojáci. "Zdejší lidé by jistě byli viditelně přívětivější, kdyby je nestíhal pocit, že se ocitli na okraji nebezpečí, nemyslíte?" Oplácela jsem ženě pohled, aniž bych uhnula očima někam jinam. Hrdá jako lvice, ochotná bojovat za všechny, kteří se v danou chvíli cítili ohroženi. Sledovat své poddané, jak se krčí strachem, to nepřinášelo mnoho jistot. "Máte nakoupeno?"