Heden

Do publika se moc často nedíval. A to i přesto, že se nemusel ani moc soustředit na struny kytary. Dělal to už s takovou přesností, že pozorování toho, jak se struny vlní už spíše patřilo k jeho koníčkům než povinnostem. Ale co bylo v posledních letech jeho skutečnou povinností? Toulat se po světě a dopřávat si čerstvý vítr? Možná a docela určitě by k tomu mohl připojit i písně o své zemi, povinnost vracet se pravidelně domů, odepisovat otci a myslet na svou rodinu. I když to už byl spíš taky koníček a tužba srdce, než povinnost. Jen těžko se všem těm věcem mohl bránit, stejně jako nemohl bránit pohledům jeho směrem, ze kterých si jeho přátelé dělali legraci. Osobně sám netušil jak by to dopadlo, kdyby se snad na okamžik snažil, kdyby skutečně chtěl někomu ukázat co všechno se skrývá v jeho očích, duši a srdci. Lhal, věděl to až moc dobře, neboť to udělal s Haidou. Ukázal ji i ty nejtemnější koutky svého srdce i duše a nakonec se jejich cesty stejně rozdělily. Ragi zkrátka do královské lože nepatřil a dlouho do ní patřit ani nebude. Zvedl pohled od svých strun a zaměřil se do publika, zachytil pohled něžné dívky s dlouhými tmavými vlasy, jež mu věnovala nevinné úsměvy. Sám ji úsměv oplatil a chvíli opětoval i onen hluboký pohled, než byla dívka vtažena kýmsi do kola tance. Ragi zamrkal, jelikož si to v první chvíli vůbec neuvědomil, kdo by mohl být oním jedincem, jež dívku z jeho pohledu vymanil, ale nevadilo mu to. Jen na okamžik sklonil hlavu a pak se zase narovnal během písně, aby se rozhlédl. Bylo to tak přece jen lepší, než že by něco nechtěně způsobil. Jeho mysl byla stále příliš nestálá na to, aby se jen tak poddal faktu dalších možností. Píseň pomalu končila, když si poprvé povšiml Cael a v prvním momentě byl překvapen, že ji zde vidí, neboť co si pamatoval mohlo to znamenat jediné - že bude ve městě i kněžka. Nad vzpomínkou nad jejími prvo-počátkovými protesty, když s otcem přišli s tím, že Ragi musí odejít. Nakonec to ale byla ona, kdo to zvládl dokonale zařídit a dovolila tak Veraginovi, dědici Illivenaské říše, zmizet a stát se pouhým Ragim, muzikantem, svobodným a milovaným. Rád by ji opět viděl, nejspíš by z něj mohla mít i radost, ale jeho by spíš zajímaly otázky na jeho bratra a sestru. To byla jedna z věcí jež jej nejvíce trápily a jizvily jeho srdce s duší - otce si pamatoval, ale bratra a sestru? Jen z toho co mohl vidět, když vyrazili oficiálně do ulic. Vydechl vzduch, který se mu stačil nastřádat v plicích a pousmál se. Píseň skončila a on u kašny osaměl.

Jeho samota však netrvala moc dlouho. Ne jen, že se k jeho uším dostalo ono dohadování, kdo k němu z malého hloučku dívek půjde, ale zároveň i známý hlas, tanečnice po střechách. Poté co si upravil košili se opřel o svou kytaru lokty a zvedl k ní hlavu tak, aby na ni viděl. "Krásný dobrý večer i tobě, kolibříku." pozdravil ji s jemným úsměvem na rtech a pohledem těch svých tmavých očí, který jasně prozrazoval, že její návštěva -  byť nečekaná - je vítaná. Dokonce se ani příliš nepozastavoval nad tím, že by ji snad měl oslovit jménem a nikoliv přezdívkou, kterou pro tuto mladou dámu vybral při jejich prvním setkání. Pohled mu na chvíli padl na hlouček děvčat, jež se o jeho přítomnost dohadovala a nyní stáli jako přimražené, čekajíc co Ragi udělá s nynější společností. Ragi se usmál a sklonil hlavu dolů, že mu vlasy padly do obličeje. Následně ji zvedl opět ke Cael. "Věnuji se hudbě, samozřejmě že se dobře bavím. Není nic lepšího, než se setkat se starými přáteli." kývl hlavou na souhlas. Mohlo jej napadnout i to, že by Cael mohla myslet onu pozornost od jiných dívek, ale Ragi mluvil spíše k tématu hudby. Ostatně, zatím mu nijak nenaznačila, že by se snad mohl bavit i onou pozorností. Podíval se na kelímek, jež mu nabízela a kývl. "Díky, kolibříku." natáhl ruky a převzal si od ní vodu, napil se a položil kelímek vedle sebe na okraj kašny. "Někdo musí hlídat naše věci, rozhodně je tu nemůžeme nechat jen tak. Je tu hodně lidí. Proto jsem nešel s nimi." odmlčel se když se k ni vrátil pohledem. "Kněžka je ve městě? Předpokládám, že jsi přijela s ní. Objevuješ krásy Hedenu, nebo jsi zamnou přišla s něčím určitým?" dodá s jemným úsměvem a jedním z nejsvůdnějších pohledů, jaké jeho oči mohly dát. Jakoby byly temnější než kdy jindy, jako sladká, horká čokoláda. Ragi se narovnal a postavil se, přičemž kytaru opřel o hranu kašny, než se zaměřil na svou společnosti. "Předpokládám, že semnou chceš mluvit a zároveň oceňuji, že už nesedím v kašně, vzhledem k tomu, s čím jsem tě posledně opustil.." opět se na okamžik odmlčel. Rozhodně by do něj teď mohla strčit, ale musela počítat, že pokud by letěl do kašny on, vzal by ji sebou. "...takže, přišla jsi mi vynadat nebo máš jiné plány, Kolibříku." I kdyby na něj někdo nyní zakřičel jeho jméno, neuhnul by pohledem. Rozhodně mohla s jistotou říct, že i pokud by z nebe trakaře padaly, jeho oči by patřily jen jí. Stejně jako jeho pozornost.

Jeho pozornost nyní patřila jediné ženě, a to i přesto že by po jeho jméně toužila kdejaká další, která s nimi byla na náměstí. Mluvil upřímně a stejně tak upřímný byl i jeho pohled. Neodolatelný, milý a všeříkající. Stejně jako jeho úsměv a slova, plná vřelosti a pochopení, které však nemuselo být opětováno. Atmosféra byla stále ještě krásně volná i když už hudba nehrála a muzikanti si dávali pauzu, Ragi však ve své hlavě melodii neutišil a pravděpodobně se k tomu ani nikdy nedostane, aby v jeho myšlenkách nezazněl jediný tón, jež jeho paměť uchovávala někde mezi normálními myšlenkami. Přikývl, aby dal najevo, že její slova bere na vědomí a vlastně tak trochu doufá, že tato atmosféra zůstane neposkvrněna, žádným nedorozuměním. Ačkoliv čekal, že díky vlastnímu temperamentu, jež mu předkládala dívčina hudba, nakonec skutečně skončí mokrý v kašně. Snad to bylo něco v jejím pohledu co mu nakonec napovědělo, že se nic takového konat nebude, nebo snad že by tak skvěle skrývala obyčejné věci za činy s pohárkem vody? Mohl se jen dohadovat sám se sebou jestli nakonec onen pohár vody neměl skončit v jeho obličeji a nikoliv v jeho rukou. Stále však ve vzduchu visela otázka - byl by k tomu vůbec důvod? Opět se usmál, když mu odpověděla na jeho otázku ohledně kněžky. byla to sice moudrá a velice vážená žena a Ragi na ni vzpomínal jen v dobrém, ale dokázal si představit jak bledý by byl její obličej, kdyby se po letech setkali. Snad by připustila, že ho kdysi měla ráda a že ho ráda vidí, ale nemohl tušit zda by se jej spíše nevyptávala, jestli drží slovo a drží se dál od Illivenas - a na to, by nemohl odpovědět s čistým svědomím, neboť by jeho srdce krvácelo. "V tom případě ti přeji příjemný výlet, Heden ukrývá mnoho krásných míst, byť musím říci, že i Cyra se svými jezery mu oponuje velice přesvědčivě. Každé místo má své krásy." pronese, když pohledem na okamžik uhne ke zdejšímu paláci. Haida by jistě Hedenem dívku provedla lépe než on, ale něco mu říkalo, že i kdyby nabídl svou maličkost, Cael by dala přednost vlastním toulkám. Ohledně zmíněném nepříjemném překvapení se nevyjadřoval, snad proto, že potkat ji tu bylo překvapivé a ještě překvapivější bylo, když se rozhodla k němu zamířit, což on sám nečekal. Ovšem nepříjemné mu to nebylo.
V kašně konec konců skutečně neskončil a dokonce se k němu dostal i onen důvod proč. Rozesmál se, jeho hlas byl podobný jako jeho melodie, měl jej hluboký a temný jako svoje vlastní oči a vlastně celkově se stával čím dál tím víc podobný sladkému medu a horké čokoládě, než jen obyčejnému smíchu. Ragi už takový byl, neodolatelný, milý a plný romantických myšlenek. Upřel na ni opět pohled dvou temných studánek a opět kývl. "Te kytary by byla skutečně škoda, uznávám - je to dobrý důvod." pronesl jejím slovem smířlivým hlasem, vzápětí však jeho obočí trochu povyskočí, když jejich minulé setkání nazve lekcí. Nakloní hlavu mírně do strany, aby si ji znovu prohlédl a ujistil se tak, že svá slova myslela vážně. "Lekce?" zopakoval. Jistě, nedovolil ji dát mu polibek, ale nikoliv proto, že by k ní snad měl odpor, nebo neuměl opětovat onu romantickou chvíli, jako spíše z důvodu, že by svého rozhodnutí dříve nebo později litovala. "Myslíš si, že jsem tě nenechal mě políbit, abych ti dal lekci? Jsem cokoli, ale rozhodně nejsem učitel, abych někomu dával lekce, kolibříku." odmlčel se a udělal krok jejím směrem, přičemž sám sebe musel zastavit, aby  rámci vlastních myšlenek srdce neudělal něco čeho by nakonec mohl litovat i on. "Možná někdy jindy, Cael." nyní už ji osloví jménem, aniž by se rozhodl svá slova nějak dále vysvětlovat. Stejně tak se už rozhodla odejít, zmizet z jeho doslechu i dohledu a on ji neměl v plánu následovat. Stejně jako ona tvrdila o svém temperamentu, Ragi - ačkoliv často byl málem králem romantických gest - tentokrát jeho srdce mlčelo a nechávalo ženu odejít, zatím co on usedal zpět na své místo a pohledem zavadil o pohár, jež mu před několika okamžiky donesla. Neměl v plánu dávat ji lekci, snad jen nechtěl aby litovala, že něco takového chtěla po muži, jež rozhodně nemůže zůstat v Illivenas a který by rozhodně nezůstal. Nevracel by se tam častěji i kdyby jej tam táhlo srdce nejen kvůli zemi a lásce k rodině, ale i kvůli ženě. Svým způsobem by ji ublížil více, kdyby ji nechal ať udělá co chce. Mohl ji nabídnout snad jen přátelství cizince.

Z úvah a myšlenek jej vytrhl slabý dívčí hlas. Zvedl pohled, aby se zadíval do azurově modrých očí blondýnky, která se červenala podobně jako zralá jahoda na svém keříku, když k němu natahovala ruce ve kterých dřímala malý zdobený perníček ve tvaru květiny. Ragi se na ni usmál a střídavě pohlédl na perníček i na dívku, než zvedl ruku a přijal onen perníček, aby si jej prohlédl. "Mám to brát jako žádost o píseň na přání?" pronesl tiše jejím směrem a dívka chvíli zůstala civět, jakoby ji právě vzal něco důležitějšího než kousek jídla. "Uhm.. ne.. já.. myslela jsem.." koktala a tmavo-očko se na ni jen dál mile usmíval, než ji se zakroucením hlavy zastavil a vzal do ruky kytaru a opět se o ni ve svém klíně opřel. "..asi vím co jsi myslela.." mrkl na ni, ale odpověď ji nedal, stejně jako si u sebe nechal teď už svůj perníček a začal vybrnkávat jemné tóny do svých strun. Vlastně zatím od chvíle kdy se jejich cesty s Haidou rozdělily, bylo všechno jako v mracích za větrného počasí. Snad i proto byl radši, když se vrátily jeho přátelé a mohli se vrátit k hraní dalších písní a dívka odstoupila stranou stále po něm pokukujíc, zřejmě čekajíc na něžnou odpověď. Promluví si s ní, později.

Život u kolonie nebyl vždycky med, ale Grace to milovala. Milovala to neustále se míhající nebe a možnost poznávat všemožné kouty Otherkionu místo toho, aby jen seděla někde v domě a plnila rozkazy rodičů, jako každá jiná slušná dáma - ačkoli, v tomto nebyl její otec/trenér jiný. Bylo časně ráno a oni byly opět na cestě. Věčné kodrcání otevřených a obytných vozů, nebo snad jen vozy se zvířaty. Její sestra při tom dokázala spát, ale ona ne. Jako vždy cestovala v sedle na jednom z jejich miloučkých běloušů. Konkrétně na klisně - Irin. Zatím co bílý hřebec, Azriel, kráčel po jejich boku. Jen těžko by jste je někdy zahlédli odděleně. Grace si na svých přátelích velmi zakládala a nedala na ně dopustit. Jela hned vedle jejich vozu, který řídil její otec a byl tažen dalšími dvěma koňmi, určenými jen na toto, protože zastávali názor, že koně musí odpočívat. Kdyby měli táhnout vůz i vystupovat, nebylo by vše tak propracované a koně by se rychle vyčerpali. Celou jejich cestu doprovázeli členové jejich kolonie na hudební nástroje, kytary bubny, harmoniku a další. Vlastně už i celý jejich příjezd byl obvykle představením, zpívali a rozhodně se nesnažili být potichu. I Grace vesele zpívala a netajila se tím, že má i docela silný hlas. Vlasy jí cuchal mírný vítr a s její tváří si pohrával veselý úsměv. Sledovala jak její kolegové a přátelé předvádí na vozech různé kousky a kdykoli projížděli kolem nějakých obyvatelů, hlasitě je zvali na jejich představení v Palisu. Byla to svoboda jejich života. Grace se zahleděla na nebe a na moment musela přivřít oči z toho jak ji oslnilo slunce. Blížilo se poledne a na obzoru se jim už začal rýsovat Heden. Už tu několikrát byla a vždy se ji tu líbilo, několikrát je zastihl déšť, ale nebylo to nic co by ji nakonec zastavilo od nočních vyjížděk. Dokonce i její koně pocítili tu touhu zmizet z kolonie a projet se kolem jezera pod útesem na kterém stálo město. Okusit trávu v jeho okolí a trochu uvolnit svaly potom, co budou celý večer napjaté při vystupování. Byla zasněná a na moment přestala i zpívat. Konečně se kolonie posunula a dostali se k bráně hlavního města Fiplinu. Vjeli do ulic a Grace opět, i po tolika návštěvách, byla zcela uchvácena krásou města. Kolonie se zastavila na hlavním náměstí, kde rozmístila své vozy tak, aby nezavazely výstupu ani přihlížejícím. Grace konečně sesedla ze hřbetu své klisny a jala se péče o ně. Nejprve oba důkladně očistila, vyhřebelcovala a rozčesala po cestě zacuchanou hřívu. Dala jim napít a donesla seno. Poté probudila svou sestru a společně se šly pořádně protáhnout a pomoct s přípravou na vystoupení.

S příchodem šera se na náměstí zažehly louče a zpěv přilákal diváky. Zatím co vystupovali ostatní, kejklíři a klauni, žongléři a dokonce i její sestra v podobě provazochodkyně - kráčela vysoko nad zemí, jištěná zespodu pouze svým snoubencem, připravovala se Grace na své vystoupení. Koním připravila a nasadila postroje a sedla, zatím co sebe oblékla do přiléhavého oblečku se závojem a jemnou průhlednou sukénkou, pod kterou měla volné kalhoty. Do vlasů usadila třpytivou čelenku. Koně vzala za jejich otěže a dovedla na okraj scény. Tam se vyhoupla do sedla klisny a po zaznění svého jména ji pobídla, koně vběhli bok po boku na scénu a opakovali vyznačený kruh, který s nimi obešla ještě za světla. Jejich tréning byl stejně tvrdý jako ten její a proto není divu, že když pustila otěže a nehnula se přes hřbet koně s nohama ve vzduchu ozval se bouřlivý potlesk. Opět se vrátila do sedla - ne na svůj zadek, nýbrž do dřepu. Nádech a výdech a poté se narovnala a zůstala stát, zatím co její dva bělouši stále ve cvalu opakovali stejný kruh po náměstí. Rozkročila nohy a stála každou z nich na jednom z koní, usmívala se, zvedla ruce do vzduchu a držela s jejich pomocí rovnováhu. Poté povolila a dopadla do sedla Azriela. "Irin, na druhou stranu." klisna se na její povel po zpomalení otočila a začala kruh opisovat v protisměru. Grace se znovu připravila do dřepu a jakmile byli koně téměř u sebe, odrazila se a přeskočila do druhého sedla, přičemž udělala chybu a noha ji sklouzla do třmenu, kde se zasekla. Místo toho, aby si dělala velkou starost zpomalila klisnu do klusu a seskočila na zem. Vysmekla nohu ze třmenu a na zemi udělala stojku následovanou hvězdou. Koně k ní došli zezadu a zatím co ona stojící na jedné noze, s rukama nachystanýma ve vzduchu připravila sama sebe na poklonu, koně se každý po jednom jejím boku uklonili společně s ní. Za doprovodu jejich a bouřlivého potlesku odešla z připravené scény, aby si vyslechla výtku svého otce, že vystoupení pokazila, následovaným starostlivou kontrolou, jestli je mladá sedmnáctiletá slečna v pořádku. "Je to jedna chyba. Uklouzla mi noha.." "Měla sis sedlo zkontrolovat pořádně, příště ať se to neopakuje! Ukaž.." Chvíli se tam pozdržela, než se rozhodla jít zpět k jejich vozu a snad se ještě trochu porozhlédnout po městě, když už tu byli. Možná se nenápadně trochu vyplížit. Jenže při cestě k vozu narazí na onoho pozorovatele. "Ah, zdravíčko." nervózní z přítomnosti cizince, ale pořád ještě v náladě po výstupu mu věnuje úsměv. "Byl jste na přestavení?" položí otázku, přičemž trochu přitáhne otěže obou koní, aby se ji nevysmekli.

V jejich branži je něco jako chyba rozhodně nepřípustné řešení situace. Snad i proto, když opouštěla plac s odřeným kotníkem si ji otec odchytil, aby na ni mohl vrhnout velice rozzlobený pohled. Nemohla protestovat, věděla až moc dobře, že každá chyba může znamenat mnohem horší následky než by mohl být odřený kotník. Kdyby se pokusila například přeskočit ze sedla do sedla a noha by byla stále zaseklá, mohla spadnout a uhodit se do hlavy, nehledě na to, že ani jeden z koní by příliš shovívaví nebyl aby ji tu hlavu kopyty neotloukl, když běží. Grace sice věřila, že kdyby zaznamenali, že spadla nakonec by zastavili, ale žádný kůň nezastaví v onom okamžiku na místě. Sečteno podtrženo, nemusela by to přežít. A taky ta přednáška od otce ohledně oné chyby a její nezodpovědnosti, kdy si měla těsně před představením zkontrolovat sedla a třmeny, trvala několik dlouhých minut, zatím co běželo další vystoupení. Nezmohla se na slovo, protože věděla že má otec pravdu. Skutečně to jen prolétla, jelikož se nemohla dočkat až bude opět v sedle a bude moci potěšit sledující, až bude opět moci trochu předvést co v sobě má a co dokáže i když na první pohled připomíná jen křehkou ženušku. Kdy může ukázat, že i obyčejná holka může umět skvělé věci. Bylo jí teprve sedmnáct a samozřejmě měla ještě hodně před sebou, ale nic to neměnilo na tom, že jako člověk musela v tomhle světě hodně dokazovat. Odcházela tedy trochu sklíčená, ale stejně ji ten smutek nevydržel dlouho, jelikož se mohla jít trochu projít po městě, snad se trochu zatoulat i za brány města i když to měla v plánu až v pokročilejším večeru, koně si nejprve museli odpočinout a teprve potom s nimi mohla vyrazit ven.

Cestou k vozu, kde se chtěla převléknout, napojit koně a odsedlat je však narazila na cizince. Konkrétně na muže. Sama si jej příliš neprohlížela, kdyby snad učinila jinak zjistila by, že mluví s vílou díky špičatým uším, ale ona a mužské pohlaví byly jak dva stejně laděné póly magnetu. Zatím co ona toužila po lásce na každém kroku, když měla tu možnost s nějakým mužem nakonec mluvit, nedokázala si představit ani jedinou myšlenkou, že by se měli byť jen letmo dotknout. Hlavou ji běhala představa, že jednou nějakého pravého potká a až to nastane, že konverzace a bytí v jeho přítomnosti bude extrémně jednoduché, že nebude tak děsně nervózní a nesvá. Dnes měla štěstí, že na někoho nového narazila chvíli po vystoupení, ještě plná euforie a nadšení z potlesku. Trochu na něj pozvedla obočí, když na ni vychrlil první větu, která obsahovala nejen jméno, ale také únavu a snad náznak nějakého silného nutkání poznat zrovna ji. Překvapení rozhodně brunetka skrýt nedokázala. "Uhm.. Grace. Tak se jmenuji já.. Grace." vypravila ze sebe když se trochu otřásla z prvotního překvapení. "Nemohl jste si pomoct? Proč? Stalo se něco?" naklonila hlavu trochu na stranu, byla docela zmatená. Ne že by se nestávalo, že někdo po vystoupení přišel a chtěl se na něco zeptat, nebo když se přihnaly děti a chtěli si pohladit koně. Nebo naopak když se chtěli nechat svézt. Grace obvykle neměla problém na otázky odpovědět, protože to konec konců byly právě otázky. Nebo udělat něco hezkého a nechat děti trochu se svézt, byl to dobrý skutek, který obvykle rodiče podpořili stříbrným i když to Grace nepožadovala. Nyní byla ale zmatená, jelikož to nebyla ani otázka ani prosba o svezení. Jen jméno. Jméno a snad pochvala? nebo to chápala špatně?

Snad i proto odvedla pozornost k představení. Sama se do publika sice usmívala, ale nebyla schopná si povšimnout každé tváře, aby s jistotou věděla, že tam Anderion byl. Přítomnost tam ji potvrdil, tím se vysvětlilo snad i to, že šel za ní, i když stále ne úplně jistě nedokázala říct, proč zrovna za ní. "Tím chcete říct, že já a moje sestra jsme jediná věc, která vás donutila nelitovat? A tedy naši žongléři, komedianti a akrobati nejsou zase tak dobří?" nakloní hlavu na stranu. Nezněla uraženě, spíš jakoby se snažila shrnou to, jak jeho věta vlastně vyzněla. Doufala, že to tak nemyslel, jelikož věděla kolik dřiny stojí i za vystoupením akrobatů, nebo takového žongléra, který šikovně předváděl své vystoupení. Dokonce i jejich kouzelník ve světě plné magie dokázal spoustu pěkných triků, aniž by ve skutečnosti nějakou magii doopravdy uměl - i když i o tom Grace pochybovala, jeho vystoupení ji vždy přivedlo do němého úžasu. Sice to shrnula v jedné větě a otázku v tom skryla, raději se rozhodla že odpověď znát nechce. "Jsem ráda, že se vám vystoupení líbilo." na tváři vykouzlila úsměv, načež zvedla volnou ruku a upravila si vlasy tak, aby je měla z ramenou shozené na záda. Čelenka vždy poctivě bránila, aby se ji dostaly do obličeje. "Uhm... obojí." ohlédne se po svých koních, než se vrátí pohledem právě na Anderiona. "Tedy.. tohle je hřebec. Azriel." hřebec nejdřív při zaslechnutí svého jména zvedl hlavu a zastříhla ušima, načež se zaržáním pokynul hlavou malou úklonu, jakoby muže zdravil. Načež ho Grace pohladila po čele. "A tohle je Iris, moje klisna." poukázala na klisnu, která podobně jako Azriel nejdříve napřímila hlavu, ale pak ji v představení úklony, sklonila pomalu k zemi, natáčejíc ji do strany tak, aby ji Grace mohla s tichým smíchem pohladit po krku. Když se klisna opět narovnala vrátila se dívka zpět pohledem na svou společnost. "Docela rádi se předvádí, mají rádi pozornost." pronesla s úsměvem. Chování jejích koní ji dokonce pomohlo se trochu uklidnit a uvolnit, takže ze sebe mohla sama vysoukat otázku: "Chcete se ještě na něco zeptat?"

Grace i přes jakýsi vnitřní nepokoj, který obvykle měla s kýmkoliv cizím, obzvláště pokud se jednalo o muže, byla schopná poměrně dobré komunikace. Samozřejmě uvnitř její mladé dušičky dávno ječela ta malá holka toužící po dobrodružství společně s tou, která umírala strachy jen pomyšlením na další vyřčené slovo k cizinci. A že se brunetka skutečně mermomocí snažila tyto dvě tváře vlastní duše skrýt za nervózní ale milý úsměv, který na Anderiona upírala. Nevinnost sama tahle mladá dívenka. A stejně jako se na její jemné tváři objevoval úsměv se na okamžik objevil i zvonivý smích, když se její společník zarazil ohledně její poznámky. Ale nebyla by to ona, kdyby se neohradila a nebránila ostatní členy jejich kočovné kolonie. Milovala tenhle styl života a neměla v plánu nechat si jej hanit, i kdyby snad ta druhá osoba měla mít nějakou záhadou pravdu - kdo v tom nežije nikdy nemůže vědět všechno. "To je v pořádku." dodala ještě za tichého smíchu, kdy ještě zvedla ruku a ladným gestem tuto informaci smetla ze stolu. "Každý vidí to co je jeho očím lahodné - Řekla bych, že každý máme to svoje." pokrčí nad tím rameny. Jeho - pro ni podivná - mluva ji ještě víc pozvedla koutky úst do úsměvu. Ona sama vyrostla mezi ne příliš vzdělanými lidmi i když měla to štěstí a uměla číst a psát. Pořád to bylo jen štěstím a jen těžko by se mohla vědomostmi rovnat někomu z vyšších pozic. "Jde poznat, že rozhodně nejste z našeho těsta - alespoň tak to říká táta. Mluvíte jinak a žijete jinak." pokrčí rameny jak jej sjede pohledem, jako by se jej snažila odborně zhodnotit. "Tím chci říct, že to co je pro nás lákavé a zajímavější, pro vás může být fádní a to, co vám přijde atraktivní, je pro nás běžná věc. Tedy každý vidíme svět trochu jinak." pronese a trochu potáhne otěže, spíše nevědomky, než že by to udělala schválně. Odpovědí jí je nesouhlasné zaržání a následně ji klisna začne spokojeně ožužlávat konečky vlasů.

Snaží se své dva přátele představit jak nejlépe dokáže. Hlavně tak, aby neurazila jejich koňskou hrdost, protože i když se to nezdá, něco takového je poměrně jednoduché dokázat. Na jeho prohlášení obdivu jen kývne hlavou, jelikož si není úplně jistá jak se k tomu jinak vyjádřit. Její nervozita zároveň s vědomím, že se jedná o nějakého učence, ještě stoupne. Jak již bylo řečeno, nepřipadá si úplně hloupá, ale také nepatří mezi ty, co by se vyjadřovali jako rození aristokraté. Ještě stále byla mladá a její schopnost říct nějakou hloupost vysoká. Odpověď jakou nakonec dostane na svou otázku ji zaskočí a trochu na něj povytáhne obočí a rozhodně se nesnaží svou zaskočenost skrýt. "Uhm.. já... tedy.. Ano. Jezdíme sem poměrně často. Dalo by se to tak říct." přikývne na souhlas a pak jen poslouchá tu salvu slov, která se vlastně dá považovat za nějakou formu vysvětlení. "Já vám ale o Hedenu nic specifického neřeknu. Vlastně jsem často sama ztracená v ulicích - mnohem častěji se vidím mimo město." pronese stále trochu zaskočeně. "A jestli k tomu můžu něco říct, pokud chcete ukázat město jsou průvodci vlastně mnohem lepší volba, než kočovná akrobatka." zaculí se pobaveně, snad i částečně tak, aby skryla svou nervozitu. Iris ji konečně přestala ožužlávat vlasy a opřela se čumákem do jejího ramene. "Vy jste asi moc lidí nepotkal, že?" na okamžik se odmlčí. "Tím myslím - ne všichni lidé se víl bojí a ne všechny víly mají hned zlý úmysl. Vlastně jste hodil obě strany tak trochu do stereotypního pytle." tiše se uchechtne. "Musím ještě osedlat koně a převléknout se, ale pak bych vám mohla ukázat moje oblíbené ulice tady v Hedenu, ale to je asi všechno - nejsem nejlepší průvodce. Lépe se cítím v sedle než na vlastních nohou." dodá ještě, poukazujíc přitom na koně za svými zády. Sice měla v plánu noční volnou vyjížďku, ale nebyla toho srdce někomu do obličeje říci ne, když věděla že může alespoň malinko pomoci.

Zlodějské řemeslo je špatné. Kradení je zavrženíhodná činnost, za kterou by si každý zasloužil usekat jeden prstík po druhém a potom rovnou celou ruku, aby si to příště rozmyslel. Jenže... To bylo i zatracené vzrůšo a mimo to, on nemohl za to, že si boháči všechny prachy prý poctivě nakradli od oškubanců, jako byl on, tedy jako by byl on, kdyby někde platil daně. Nebyla jeho vina, že nebyl členem smetánky a že měl plné zuby toho, aby se někde dřel pomalu až z kůže, aby někdo z těch bohatých pitomých vrstev ještě měl kecy, že svoji blbou práci ještě dělá blbě. Ale na druhou stranu... Kdyby se živil poctivě sám, možná by teď zrovna neběžel ve své úžasné pravé podobě v patách s městskými strážemi, co za ním vřískali, že mu vypráší jeho zablešený kožich. Což bral trochu jako urážku, protože jeho kožich byl mnohé... Sametově hebký, dokonalý, krásně zbarvený, ale rozhodně ne zablešený, na to tady byly jiní experti. Beztak měli ti strážní blechy sami a chtěli to jen hodit na něj. Jak trapné a nevychované, ale nemohl se tím tolik zabývat, protože jim potřeboval zmizet. To toho ani nevzal tolik! Polovina obsahu poklady, než si toho ten prodejce všiml a zburcoval stráže, však to skoro nic nebylo, to bude za chvíli v háji. Kdyby ukradl korunovační klenoty, tak prosím, sežerte ho, ale nad takovouhle prkotinou mohli přivřít oko. Každopádně nyní získával docela slušný náskok, přeci jen serení nohy bylo něco, na co nějací tihle pochopové mohli jen těžko mít a jeho vyhýbací schopnosti byly dechberoucí. Tedy jen do chvíle, než se ohlédl, jestli ty uniformované pitomce setřásl a v další chvíli málem srazil k zemi nějakou nebohou holku, která mu omylem vešla do cesty. Bylo to skoro jako z románu, chytil ji než spadla a jeho oči se na chvíli setkali s jejími... Jen tedy krom elegantního více méně tanečního záklonu, jí držel pod pažemi, aby nesklouzla těm posledních pár centimetrů na zem, a byl nad ní skloněný tak nějak vyvažujíc obě jejich váhy, aby jí nepustil a ještě neslétl na ni. Hodila by se jistě mnoho slov, třeba počínaje omluvou, ale on se zmohl jen na omámené zamrkání, než se skoro laškovně usmál v další chvíli. "No.. Ahoj ty tu," zavrněl jako spokojené kotě, než se mu za zády ozvali stráže. "Támhle je!" To bylo znamení, že náskok vzal za své. Jeho nyní stále kočičí ksichtík zhyzdil zděšený pohled, když se rozhlédl kolem a znovu koukl na svoji dámu v nesnázích. To, že on byl ta nesnáze můžeme pro teď vypustit. "Ehm, promiň drahá, budu si tě muset najít později," řekl skoro posmutněle, než jí nakonec pustil těch pár centimetrů na zadek a rozběhl se dál, tedy na dva kroky, než se vrátil, narychlo jí vytáhl na nohy a ještě na ni mrkl.
Poté už ale valil o sto šest, aby ne vyhnul osudu v kopce nebo bez prstíků. Ani jedno nebylo dvakrát lákavé a jestli pro někoho jo, tak on se k takové úchylné sebrance určitě nehlásil, on byl rád celý a na svobodě. Možná byl moc náročný, ale tak co už s tím? Přesně tak, nic! Místo nějakého vzdávání se tedy běžel a zahybal a znovu běžel, až se nakonec dostal opět z dohledu těch pobudů a ve slepé uličce využil příležitosti, aby vylezl na střehu a ztratil se z dohledu. Potom přešel do lidské podoby a chvíli se jen tak válel na střeše, aby nabral ztracený dech. Poté si ze své brašny vytáhl zažloutlou košili, kterou by měl možná vyprat... Brzy. Pro teď si ji ale přetáhl přes hlavu a následně začal počítat svůj zisk. To bylo všechno, co potřeboval udělat, než začal v hlavě přemítat, kde že to narazil na svoji dámu v nesnázích a jestli postřehl něco, díky čemu by jí třeba mohl najít. Nakonec se rozhodl vrátit na místo činu. Myšleno místo srážky s onou dívkou ne místo krádeže, nebyl přeci jen hlupák, a dále už se jen vyptával, dokud jedna starka neukončila jeho utrpění a po jeho popisu té nejkrásnější bytosti, které by se ona určitě nemohla rovnat ani za mlada, mu vrazila pořádný pohlavek a nasměrovala ho směrem k nějakým kejklířům nebo něčemu takovému. Tak tedy šel a najednou ji spatřil. Ty tmavě hnědé kudrliny přeci musel poznat kdekoli. Sice byla zády, ale byl si jistý, tohle byla jeho chvíle, tak šel a na doslech od ní se ležérně opřel o sloup. "No ahoj šťabajzno, pamatuješ si mě?" optal se vrnivě a nahodil svůj nejlepší okouzlující úsměv. Ten ale sakra rychle zvadl, když se k němu otočila ženská zhruba v jeho letech, což u lidí nebylo  zrovna fajn, s několika vypadanými zuby. Asi na něm bylo hodně vidět, že se zděsil nad svým omylem. "Ehm.. Omlouvám se, trochu jsem se spletl.. Já, no, hledám tu holku, máte stejný vlasy, jen ona je mladší a taková hezčí, což jasně nemyslím špatně, vo tom žádná, ale no... Je tu někde... Taková kudrnatá, mladá a fakt pěkná," kýval hlavou nahoru a dolu, jako by tím měl svým slovům přidat nějakou váhu a byl jen rád, že se na něj ženština jen mračila, ale ukázala mu směr, kterým má jít, aby svoji milou potkal. Tentokrát už ale chtěl jít na jistotu, takže se předem ohlásil a radši už nehádal. "Hej, je tu někde slečna, kterou dneska sundal splašený seren? Rád bych s ním mluvil, jestli tu je," řekl dost nahlas, aby ho slyšely i lidi za rohem ulice, ale to mu vůbec ale vůbec nevadilo. Potřeboval to přeci zjistit.