Re: Smaragdový les

28/4/2020, 00:04

Na oplátku mu věnovala pohled slibující, že tohle nenechá jen tak proklouznout mezi prsty, byť se k této formě osočení v první chvíli nevyjadřovala jinak než neverbálním přimhouřením očí a mírným nakrčením nosu. "Páni, jseš horší než kdejaká ženská," škubne hlavou na znamení, že by mohla z vlastních zkušeností vyprávět o ženské marnivosti, ačkoliv zrovna ji tato vlastnost obcházela velkým obloukem. Nejspíš to mělo co dočinění s tím, že Nora nepraktikovala pošťuchování mužského zájmu otázkami, zda není ve svém oblečení příliš tlustá a jestli se vůbec partnerovi ještě líbí. Buď to bylo tak nebo tak, nemohla mít všechno a s touto myšlenkou už se stihla před nějakým časem radikálně smířit. "Měl by sis to namazat, jestli nechceš zejtra celej den skučet jako stará babka," věnuje mu úšklebek sympatizující s pocitem postupného šílení, pokud bude naslouchat případnému hekání, skučení a syknutí, kterých se z jeho strany nejspíš dočká. Jeho záda hovořila sama za sebe, potřeboval by ošetření. Že bys měl ve zvyku se prát? Potřásla hlavou, ale pohledem ho nadále pronásledovala, srovnávaje si myšlenky, jak k takovému vzhledu mohl docílit. Něco mohla být, čistě teoreticky, i její práce - ostatně se jí povedlo srazit ho z koně na zem v plné rychlosti, to si jeden odnese pár památek do budoucnosti. I Nora si jednu menší odnesla v podobě odřeniny kolem zápěstí a v dlani. Přitom ji nějak dvakrát nevnímala, ale pohled na ni prozrazoval, že by si ji měla ošetřit alespoň vodou.

Dospělý - lidský věk, zcela odlišný od vílího, ji v mnoha ohledech mátl. "Vypadá jako dítě," neodpustí si zabrblání jeho směrem, tentokrát se však v hlase ozvala stopa rezignace. Lidé ji fascinovali stejně jako housenky nebo podobné druhy červů. Některé bylo lepší zašlápnout, ale na jiné by se vydržela koukat dobrých pět minut a čekat, zda se z nich vyklube motýl. Nebo můra. Za pokus to stálo. "Vy lidé jste divnej druh," houkne spíš pro sebe než pro tu podivnou dvojici, přičemž si začala rozvazovat tkanice korzetu, postupně uvolňujíc torzo. Naštěstí nikdy neprahla po tom, aby se svázala nadoraz, potřebovala dýchat a korzet z kůže jí alespoň částečně svou bytelností připomínal starou dobrou zbroj v armádě, kterou už nehodlala nikdy navléct. Ne, že by k tomu dostala příležitost. Všechno bylo lepší než vojna. "Kolik je tobě?" Při pohledu na Zacha váhala. Ani kouskem těla nepřipomínal někoho stejně mladého jako jejich zakázka, na to měl hrubé rysy dospělého muže, ale tipnout si správný věk? Čtyřicet. Určitě čtyřicet. Modrýma očima ho opětovně přejela od hlavy až k patě, než se odvrátila, nadále se svlékajíc bez kouska studu. Korzet letěl k zemi, podobně na tom byly i boty a v neposlední řadě kalhoty. Dlouhé štíhlé nohy, za jaké by nejedna ženská vraždila, působily stejně bledě jako její tvář, ale rozhodně nepřipomínala párátko, jak ukazovaly i menší, takřka vybledlé jizvičky z tréninků. Dvojité rozpaky nepřišly ani tehdy, když si konečně stáhla košili, vyhýbaje se křídlům z části zakrývající oblinu hýždí. A než se oba přihlížející mužští protagonisté nadáli, předvedla perfektní šipku pod hladinu.

Voda byla studená, jak se dalo čekat a Illyrijce ihned naskočila husí kůže, kterou ocenila nedobrovolným otřesením, při kterém se jí i křídla mírně roztáhla nad hladinu, jako by se té ledové ruky odmítala dotknout. Po vynoření si rychle odhrnula vlasy dozadu, což možná byla chyba - pohled jí okamžitě padl na cachtajícího se chlapce s momentálně přihlouplým úculem na tváři. "Mám dojem, že se rozbil," pronese směrem k Zachovi s jistým podezřením, že ho její kumpán v akci poničil. A zároveň jistě bude vědět, jak se takový člověk opravuje. "Měl bys s ním něco udělat. Je to člověk, to je tvoje záležitost," pokyne rukou na znamení, aby se člověčina snažil s jejich společnou zakázkou něco udělat a uvést ho do provozu. Sice by to znamenalo spoustu kňučení, ale tenhle podivný kukuč zamilovaného štěněte se jí ani trochu nelíbil.

28/4/2020, 01:54

Pravděpodobně si myslela, že se snad urazí, ovšem on tento smysl pro humor ještě měl. Ještě sem tam dokázal vnímat věci i jinak než jen jako pouhou urážku a tedy i nějak slušně odpovídat. Modřiny na jeho těle byly převážně díky ní, ale také několika málo lidem, se kterými se setkal cestou sem. Některé z nich bolely dost už teď a uměl si představit, jak budou bolet až se ráno probudí, ale naučil se žít s jistou bolestí - jako každý křehký člověk. Konec konců to bylo jeho celoživotní poslání. Vypořádat se se všemi druhy bolesti a žít s nimi dál. "Díky, nečekal jsem, že to někdo dokáže." vzal to jako poklonu, ale jeho odpověď byla z části nasáklá ironií a sarkasmem. Nečekal, že by snad chlap dokázal být jako ženská. Nějaké to stěžování, snad jen nepřítomnost pochopení k tomu, že jsou tlusté, nebo že ta bradavice na zadku je fakt ošklivá. Ale že by si každé ráno zvládl hodiny vybírat oblečení a patlat na obličej pudr? Zase tak si nepřipadal. Vlastně neměl ženy rád, jsou příliš ukecané a nepříjemné. Nora však měla něco do sebe a nebyla úplně tak nepříjemná jak se na něj snažila působit. Naopak spíš pokládal za poměrně příjemnou změnu, když žena dokázala oplácet a chápat jeho nálady. "Ale neříkej, že ti snad tyhle modřiny dělají starost?" odfrkne si a na tváři se mu objeví pobavený úšklebek. Rozhodně neměl pomyšlení na to, že by ošetřoval modřiny a škrábance. Vlastně je vždy přetrpěl do doby, než se zahojily - takže tento názor neměl ani v plánu nějak měnit. "Jsou to jenom modřiny, zašít to není potřeba, takže proč tomu věnovat pozornost." nadhodil ještě svůj názor. Vodou je očistil a víc jim pozornost věnovat nemusí. Bylo zbytečné snažit se zamezit bolesti, masti proti bolesti u sebe nenosil a nějaké bylinky tu asi jen těžko najde, aby si tam napatlal nějaký obsah té šťávy z listů nebo jak to vlastně všechno funguje. Není babka kořenářka.

"Vypadá a chová se tak, ale rozhodně dítětem není." zhodnotil chlapce. Věděl jak to chodí, čím mladší se zdáš tím menší se zdají vaše činy. I on to jako chlapec využíval, byla to jedna z možností jak zůstat bez trestu, nebo jen s výpraskem. On sám však tuhle chlapeckou podobu ztratil už hodně dávno. Její poznámku o lidech ignoroval a nechal chlapce vykonat potřebu. Nechápal jeho vlastní neschopnost vůbec zvládat něco tak jednoduchého jako je močení. Skutečně vypadal, jakoby ani nevěděl k čemu toho bimbáska má a že si s ním asi už ani moc neužije. Soudě jeho dalšího pohledu, když si až přílišně hrál sám sebou při hloupém močená a fascinovaném pohledu toho parchanta, mohl jen potvrdit svou vlastní pravdu. Nejen, že chlapec nikdy nezjistil co všechno může žena s jeho mužstvím učinit, ale pravděpodobně ani nikdy nezjistil co všechno s ním on může udělat ženě. Raději se pootočil a zatvářil se víc než jen znechuceně nad jeho počínáním. "Jsi nějaká zvědavá na někoho, kdo se snaží držet jen dočasné příměří.." nadhodí na její otázku na věk. "Osm-a-dvacet." odpověď jí ale dá. Za svůj věk se nestydí, stejně jako se nestydí za své vypracované a skvěle vypadající tělo. Snad kdyby ctěl nemusel by ani vynakládat mnoho úsilí, aby ohromil kdejakou ženu, ale občas bylo zkrátka příjemnější hrát si než jen tvrdě brát - ačkoli obojí mělo své jisté kouzlo, kterému se nedalo jen tak lehce odolat. Chlapec měl konečně dokonáno, po delší době, než by skutečně předpokládal a Zacharyho jedinou odpovědí bylo čapnutí za límec a táhl ho k tůni. Aniž by dále prodlužoval jeho fascinovaný pohled na Noru a její nahou postavu v tůni kam následně chlapec letěl dávno za ní. Zachary se jen opřel o kámen a sledoval jak se plácá ve vodě a poslouchá jak na něj chlapec nejprve vyjede a pobavený úšklebek na jeho tváři propukne ve smích, když chlapcova očka padnou na Nořina ňadra.

"není rozbitý, spíš bych řekl nadržený a rudý až na prdeli." zkonstatoval po její, pro něj velice vtipné, poznámce o tom, že se ten malej parchant zřejmě rozbil. Nora působila až zvláštně nevzdělaným dojmem co se lidí týkalo a svým způsobem to působilo jako dobrý vtip a zároveň jistý druh roztomilého mračení. Zato chlapec předváděl nejen ukázkové rajče, ale taky zcela nevkusně vychovaného muže. Zíral na Noru jako na kus masa a ačkoli byl Zach v podstatě vychován ulicí a lesem, rozhodně by se nesnížil k takovému nevkusnému zírání. "Ukázala si mu béčkový prsa a on má teď potřebu jít si ulevit do keře.." odfrkl si a propaloval kluka pohledem. V jeho hlase se přitom mihl jasný náznak autority, kterou v sobě nedokázal popřít, svaly na rukou se mu napjaly a chlapec otevřel ústa, ale nestihl promluvit dříve než právě poněkud rozlícený Zach. "Asi chápu, že jsi vyrostl na ulici, ale jsem překvapený, že neovládáš základ - nezírej na něco co chceš, akorát nic nedostaneš. Navíc pochybuji, že by si něco skutečně zvládl." chlapec se po téhle větě málem zadusil vzteky, ale neodpověděl Zachariasovi ani slovo, spíš jen ještě hodil pohled po Noře, rychlý a ne příliš dlouhý než vylezl z vody se značně nadmutými kalhotami. Nerad přiznávajíc, že měl Zacharias pravdu. Zach však jen zúžil oči a pískl, vlk přiběhl ke chlapci a posadil se naproti němu. "Nepokoušej se utéct, nemá problém, tě tvého problému nadosmrti zbavit, ačkoli si myslím, že by mu to moc nechutnalo.." okomentoval příchod vlka a sám se ohnul k žíňce, kterou předtím namočil v tůni, nerad, ale přesto se při tom pohybu musel uchýlit k nakrčení čela bolestí, když se napnula kůže v místě modřiny a doteď skrývané, poměrně čerstvé jizvy na jeho boku. Namočil jej do ledové vody a znovu otřel potem poseté svalnaté paže vodou. Naprosto ignorujíc fakt, že je před ním nějaká žena nahá. "vypadáš, že toho o lidech zrovna moc nevíš.. " Obzvláště, když si myslíš, že se můžeme rozbít.

28/4/2020, 11:55

Procestujeme prakticky celý Otherkion, samozřejmě, že mi to dělá starosti," sykne s jedovatým důrazem na to jedno slovo, až by to jednoho mohlo pohladit na duši, neboť to mohlo prozrazovat určitý druh zájmu. V Nořině míře? Omezený, velmi omezený. Spíš se bála o vlastní uši, které by cestou trpěly. "Buď budu poslouchat tvoje skučení nebo umřeš. Vy lidi jste příšerně křehcí. A já nemám náladu kopat hrob," dodá v závěru, aby mu bylo jasné, že z jeho skonání nebude dvakrát nadšená. Vlastně by nebyla nadšená vůbec, protože by to znamenalo pohřbít tělo a prodat koně. A kdo ví, co by ještě musela udělat s tím vlkem, aby si šel po svých. Nakonec se spokojila s nesouhlasným přimhouřením očí a lehkým našpulením rtů na znamení určitého váhání, zda to, co jí říká, je skutečně pravda. I ona získala mnoho modřin při praktikování tréninků, ale ty nejhorší jí pokaždé byly ošetřeny léčivými mastmi, aby mohla druhý den pokračovat s o něco menšími bolestmi. Ještě při té vzpomínce, jak ji bratr ukázkově zmlátil, napnula křídla, ale rychle si svou chybu uvědomila a křídla zase opatrně svěsila na své místo.

Vzhlédla, teď ji Zach převyšoval dostatečně, za což mohl fakt, že se ráchala ve vodě, zatímco on stál na břehu. Někomu by takový výškový rozdíl vadil a přinejmenším by se ho pokusil stáhnout do vody za sebou, ale Nora na tenhle typ her nebyla - tedy ne s cizinci. "Vypadáte oba jinak, tak mě zajímá důvod," nakrčila rameny v odpovědi na otázku. Hodláš mě soudit, človíčku? O lidech toho věděla opravdu málo, její znalosti byly omezené pouze na to, co s nimi na vlastní kůži zažila. A tehdy se skutečně nepídila po tom, kolik jim je. Illyrijci se neměnili jako lidé. Osmadvacet. Je to hodně nebo málo? Zmateně nakrčila obočí nad informací, s níž si neuměla tak docela poradit, rukama se přitom udržujíc na hladině pomocí jednoduchých temp. Nebyla nejlepší plavec a hloubek se zdržovala, na druhou stranu měla vodu ráda a pořádná koupel se hodila vždy. Zvlášť po dlouhém dni chytání toho mrňavého lumpa. Ten se o kus dál cachtal se zbožným výrazem poutaným na ni - konkrétně na její vnady, které se pod vodou zřetelně rýsovaly. "Aha," dodá lhostejně, tyto city mu nehodlala opětovat. Její druh se uměl ovládat, pokud se do toho nepočítalo pouto druhů. Pak se ti dva nedokázali od sebe odtrhnout třeba týden a každý se jejich společnému útočišti vyhýbal obloukem. Kdo by totiž hodlal celé dny a noci naslouchat sténání, výkřikům jména a případně dalším ukázkovým příkladům nalezeného společného štěstí v podobě sexu a vyvrcholení. "Neříkej, že i ty jseš takovej," ohodnotí Zacha zkoumavým pohledem, hledaje u něj podobná znamení, že se mu to, co před sebou vidí, líbí. Za svá prsa ani hýždě se stydět opravdu nemusela, co ji však od ostatních distancovalo, byla celá řada drobných jizviček, které připomínaly spáleniny, hyzdící ji od ramen přes paže až po hrudník a záda. Památka na její opuštění povinné služby v armádě, ale tím se také nikde nechlubila. Nebylo totiž čím se chlubit. Od ostatních Illyrijců ji to distancovalo a představovala v jejich očích dezertéra, byť to tak úplně pravda nebyla.

"Na to si může zajít chuť. S lidmi nespím," uvede vše na pravou míru, přičemž kluk splaskl ve tváři jako propíchnutá bublina. Měla své důvody - konkrétně svá křídla. Lidé měly potřebu na všechno sahat, což u víl mnohdy nehrozilo. Proto bylo jednodušší vyspat se s Vesperem než s člověkem, byť se mohlo jednat o nemotorný sex. Konečně se zdála spokojená se svou koupelí a tak se vrátila na břeh bez cudného zakrývání. Jen jedno z křídel nastavila tak, aby toho chlapec tolik neviděl, co uvidí Zach? To jí bylo fuk. Beztak bude mít hromadu keců. Na někoho, kdo se tváří jako nemluva, jich má plnou pusu. Křídly lehce zatřepala, díky čemuž se kapky vody rozlétly do všech stran. Ani se nerozpakovala před nimi sušit, namísto toho jen čapla své věci a bez zájmu se vracela ledabylým krokem zpět k ohništi, které ještě nevyhaslo. Stačilo už jen do něj přiložit a chvilku u něj posedět, než oschla úplně, oblékajíc se nazpět do jistého pohodlí. Jen tentokrát vynechala korzet, na noc se nerada svazovala. Večer pokročil, byl čas jít spát. Nejdřív nakrmit dítě a pak jít spát, aby byla přesná. "Bereš si první hlídku ty nebo já?" Hloupost mu nenabídnout tuhle možnost, ale pouze zkusit přikázat. Zvlášť, když on by určitě něco zabručel ve stylu, že není její sluha.

28/4/2020, 12:51

"S hrobem si nemusíš dělat starosti, Eleas by si na mé mrtvole určitě pochutnal - zbavil by tě povinnosti." taková nepsaná a nevyřčená dohoda s jeho vlkem. Pokud umře, může ho Eleas sežrat, akorát, že potom co spolu všechno prožili a kolik let tráví bok po boku už postupně pochybuje o tom, že by toho to zubaté pesanisko bylo schopné. Věnoval vlkovi zkoumavý pohled a jediné co dostal, byl ten vlčí úsměv v podobě rozevřené tlamy s vyplazeným jazykem. Vlastně by bylo i logické, že by nad jeho smrtí plakal a snad by ani nedal nikomu možnost jeho tělo nějako důstojněji pohřbít, protože pořád to byl jen vlk, co miluje svého pána. Nakonec ale Noře nechtěl dělat nějaké velké naděje, že by snad musela na něj sahat potom co bolestí z modřin umře. To že oba s chlapcem vypadali jinak pro něj bylo spíš další důvod k pobavenému úšklebku. Skutečně nejdřív byla drsná ženská, ale na druhou stranu o lidech věděla úplné houby, vlastně spíš jen minimum. Byl rád, že vypadá jinak než ten malej harant. Byl dospělý muž a měl za sebou už deset let služby jako žoldák, nehledě na to, že byl několikrát dost nepěkně napaden a nebo se jen nechtíc připletl zrovna do boje - popřípadě se mu jen jeho provokace vymkla z rukou. Raději to nekomentoval a zaměřil se na kluka, kterého zrovna strčil do tůně za Norou. Pohled toho malého bastarda mluvil za všechno, nejen že je jako panic, ale ještě neslušný panic. Otázka, která k němu pak byla vznesená od Nory na chlapci probudila opět jisté škodolibé potěšení, že nebude ztrapňován i on. Jenže Zacharias na noru upřel znuděný pohled a sjel ji pohledem, jakoby ji snad potřeboval zhodnotit. "Vlastně jsem viděl a laskal lepší prsa než máš ty. Nepotřebuji se utápět v kdejaké ženské křivce." pronesl s lhostejností hlase a věnoval pozornost navlhčené žíňce ledovou vodou, kterou si nakonec přiložil k největší z modřin, aby místo alespoň trochu ochladil.

Když Nora vylézala z vody, chlapec na ni mohl oči nechat, zatím co Zach jen krátkým pohledem zhodnotil i celou její postavu, než bez dalších okolků pokračoval k ohni. Tělo jako každá druhá žena, až na pár jizev. Nic co by jej ve skutečnosti lákalo. Vlastně byl rád, že s lidmi nespí. On sám zase odmítal spát s někým, kdo má na zádech křídla a chová se jako on sám - protože by si ani jeden z nich sex neužil a Nora mu přišla jako lepší partnerka do krimu, než nějaká partnerka do postele. U ohniště srazil chlapce na jedno místo, kterému vybral a Eleas se posadil vedle něj pokojně chlapce hlídajíc a vlčí oči upírajíc do ohně. "Klidně si vezmu první hlídku, tady ten zmetek potřebuje ještě chvíli zchladit. A kdo jiný to dokáže líp, než ty." poplácal kluka po hlavě, než se oblékl zpět do košile, přičemž svoje kožené rádoby brnění zatím ponechal stranou. Přece jen se blížila temná noc a být i při odpočinku svázaný se mu zrovna nelíbilo. Zaujal své místo na hlídce a postupně poslouchal, jak se celé okolí noří do ticha. Na moment odbíhající ve svých myšlenkách k jejich plánu. Nic co by původně zamýšlel a přesto se k tomu nakonec uchýlil. Držel hlídku, až dokud se nevystřídali a mohl si jít skutečně odpočinout. Přesto byl jeho spánek křehký a ne příliš vydatný. Nikdy nedokázal tak snadno uvěřit hned na poprvé.

>>>

20/9/2021, 11:59

<<<
Začínal si myslet, že na svá setkání nemá vůbec žádné štěstí, ačkoli by se setkání s tou malou příšerkou, kterou potkal tehdy v Cyře, pokládat za jistý druh úspěchu. I když mu nyní hrála v hlav jako nějaká naprosto otravná melodie, opakující se stále dokola. Až ji příště potká udělá s ní krátký proces, protože nutnost, několikrát využít vodopádu k umírnění jeho naprosto neutichajícího tlaku ve slabinách ho bude provázet ještě dlouho. Obzvlášť když následně měl problém s tím, aby vůbec s těmi bolavými svaly na křídlech vyletěl dost vysoko, aby mohl využít vzdušných proudu k tomu, aby se vrátil do Evasiru. S tím, že se mu i to vymklo z rukou a tak nakonec skončil ve Fiplinu a mokrý jako slepice kráčel přes tichý les. Byl to sice plnohodnotný odpočinek, díky kterému se mu podařilo uschnout a trochu ulevit bolavým svalům, za to jej docela slušně bolely nohy. Nehledě na to, že pak potkal toho červy požírajícího divného muže. Nejprve čekal, že to bude zábava a možná snad dostane nějaké to rozčarování a trapné pokusy o boj, ale nakonec dostal jen chabé omluvy a neustálé vzdalování se kvůli kusům kůry a klackům - nebude lhát, podivín to byl ve všech možných ohledech a neměl potřebu za ním šlapat bůh ví jak hluboko do lesa, aby se dožadoval pozornosti, to rozhodně nepatřilo k jeho obvyklým pokusům o hru. Možná proto se jen sbalil a s naprosto neutříděnými myšlenkami pokračoval v cestě lesem. Postupně míříc k jeho konci a tedy ke středozemním nížinám, kde měl v plánu na slunci ještě trochu nachytat nějaké to teplo a pořádně si protáhnout křídla, než konečně bude moct vzlétnout a vydat se na svou cestu zpět do Evasiru. Jenže ani tady to tehdy nebylo zrovna růžové. Nejen že tu potkal další podivnou osobu na koni, ale rozhodně si neužil žádnou specifickou zábavu. O to horší ta návštěvy byla dnes. Červený kabát, který tolik miloval, už mu opět zakrýval ramena, z velké části jeho bílou košili a jelikož sahal až skoro po kolena, tak z velké části i jeho tmavé kalhoty. U pasu mu zakrýval opasek s mečem a jeho brašnu s věcmi, stejně tak skrýval i měšec s jeho penězi. Na zádech měl svůj toulec se šípy a luk. Vlasy měl rozcuchané a trčící do všech stran jak se snažil, aby po té co proletěl pod vodopádem neskončily nechutně přilepené na čele. Svá nádherná opeřená křídla měl složená na zádech. Je to pár dní co se vrátil 'domů'. Sestra měla dokonce chvíli radost a i Sea docela ocenil pěkné Evasirské počasí.

Moira měla prvních pár dní radost, dokonce i Nazare, kterou před tolika lety opustil, měla docela radost a Sea neměl žádný jiný nápad než toho využít. To, co kdysi byla láska - jelikož Nazare byla jediná žena o které Sea tvrdil, že ji nějakým tím svým způsobem miloval, se během jeho pobytu doma změnilo na pár vášnivých chvilek, které mu kromě potěšení nedalo nic víc než bolesti hlavy z následného uvažování o budoucím životě, které přicházelo od Nazare a jeho sestry. Možná udělal chybu, že se opět spustil s někým z minulosti a když pak jednoduše oznámil, že nechápe proč melou takové nesmysly, na okamžik se ocitl v dramatu o dvaceti dějstvých, kdy devatenáct z nich obsahovalo pláč, křik a házení nábytkem. Argumenty s jeho sestrou, které nastaly hned po odchodu Nazare, která se spokojila s tím, že Sewella zasáhla knihou, ale měly ještě pokračování i s prodloužením. V rámci lásky k sobě samému, se rozhodl vyhledat útočiště ve Smaragdovém lese, jelikož - logicky - v noci toho moc nenaspal, měl jiné věci na práci. Mohl jen doufat, že dnes nenarazí na žádnou tajemnou ženskou, která se bude pokoušet přimět ho k interakci. Svalil se pod strom jako správná zralá hruška a toulcem si podepřel hlavu, využívajíc ho jako polštář. Křídla roztáhl tak, aby na nich neležel a měl je pohodlně uložená v trávě a chvíli ještě pozoroval listí. Ne že by se snad jednalo o roční období, kdy by takový odpočinek šlo jen tak nechat, ale zima mu nikdy nedělala příliš velký problém. Takže proč by si tu nemohl chvíli odpočinout. Zavřel oči a poddal se velice lehké dřímotě. Vzbudil by ho špendlík.

20/9/2021, 23:42

Gustina už pár dní cestovala. Kdybych to tak řekla, větší zázemí které měla, by našla v Keratu, kde se docela i zabydlela. To ne, že ne. Bohužel, jak už u Gustiny bylo zvykem, ona nevydržela na jednom místě. Celkově se její povaha zakládala na velice prchlivé části, která skoro před vším a před všemi jen utíká. Byl to takový její zlozvyk. Člověka dokázala doslova svléknout do naha, navnadit a pak prostě vzít jeho věci a jednoduše utéct. Díky bohu, díky její mazanosti vždy vyvázla bez toho, aniž by jí stačil někdo nějakým způsobem pošpinit, pokud ona sama to nechtěla a nedala mu k tomu jisté svolení. Dokonce jí netrápilo ani to, že by jí dotyčný chytnul. Muži byli tak blboučký, co se týkalo tohohle téma. Stačilo jim svléct kalhoty, rozdělat je a pak zdrhnout. Než by po ní někdo stačil jen sáhnout, už byla i s jeho věcmi pryč. Pokud člověk hledal nějakou vhodnou společnost, ona to rozhodně nebyla. Gustina ostatním ukazovala z prvního dojmu tu její nejhorší možnou povahu. Zkoušela tak svým způsobem ostatní, sice to většinou končilo, že si o ní každý myslel, jaká to je kráva, ale i tak jí tohle netrápilo. Svojí pravou povahu, která nebyla zas taková mrcha, ukazovala až tehdy, co dotyčný dokázal shodit její masky. Dřív nikoliv.
Gustina hodně cestovala. Už od doby, co opustila Mairorn chodila všude možně. Jenže ještě nikde, nezůstala delší dobu. Nikde, krom Keratu. Kerat bylo místo pro ní, jak dělané. Ona jako zloděj se do toho prostředí dokonale hodila. Splývala tam s ostatními tak dobře, že jí její nepřátelé jen těžko mohli najít. Nepřátel měla víc než dost. Problémy se jí lepy přímo na paty a s nimi i kupa nepřátel, který by jí nejraději viděli mrtvou. Už hodněkrát se jí stalo, že tyhle své 'staré známé' znova potkala. Věřte nebo ne, ale jakmile nastane setkaní, Gustina odchází dost často s ránami. Po takových zranění má po těle i drobné jizvičky, které na první pohled nejsou vidět.
Když cestovala tentokrát, byla velice obezřetná.
Stále totiž měla zavázané levé stehno, kterým jí před pár dny projela dýka muže, kterého kdysi okradla. Všude po těle měla pak už jen drobné ranky, které ukrývala pod oblečením. Dokonce i modřiny, by se místy daly zahlédnout. Nemohla dovolit nikomu, aby tohle viděl. Stehno si nijak moc nezakryje, jelikož musí pravidelně ještě pár dní měnit obvaz, ale ostatní rány pokud šly schovat, zakryla. Každá sebemenší rána, kterou cítila na těle znamenala jen a jen výhodu pro druhé, což nemohla dovolit. Už takhle byla oslabená. Malé, drobnější, stošedesáti (ani ne) centimetrové tělíčko, do kterého by se člověk bál jen strčit, aby se nerozpadlo, nemá moc šanci proti ostatním postavám. Jistě, proti ženě by se nějaká ta šance našla, ale proti muži? To už těžko.
Vždy si po nějakém tom kuse dala přestávku. Nejen, aby se posílila, ale aby také vyměnila obvaz na stehni. Za posledních několik dní si nevedla moc dobře. Zatím nenarazila na nikoho, koho by mohla slušně a rychle okrást a bylo jí to k užitku. Obvykle se snažila chodit i do společnosti, kde se stejně, jak nyní, skrývala pod tmavě hnědým pláštěm, který zakrýval její košili, upnuté kalhoty zastrkané ve vysokých kozačkách a hned několik opasků po jejím těle. Taky samozřejmě to, že je zraněná a její dýku, za jedním z opasků. Špinavě blond vlasy měla sepnuté v drdolu, tak aby působila na první dojem, jako muž, nebo alespoň tedy kluk.
V lese našlapovala velice opatrně. Jak kdyby se bála, že probudí nějakou potvoru, která by jí sebemenším zvukem mohla uslyšet a zabodnout. Byla temný mág, ale svojí moc stále neuměla moc používat. Nevěnovala se jí, takže v boji by jí hold byla k ničemu. Musela by si vystačit se svými nožíky, které měla všude možně po opaskách. Jako nebyla v boji s dýkou, ani mečem nejlepší. Stačilo by, aby na ní během toho druhý zaútočil tělem a ona by bez sebemenšího mrknutí letěla k zemi, jak hrouda neštěstí. Je marná.
Dost dobře to ale ví, a taky proto se v boji vždy snaží hlavně zastrašit a následně s dotyčným bojovat slovy. Chytré argumenty z ní sice nepadají, ale za tož dost rychle umí ostatní odstrašit, či jen nasrat. Pokud se druhý nevzdá a jí začne téct do bot, ona raději vezme nohy na ramena a rychle frnkne.
Nebylo to dlouho, co vkročila do Smaragdového lesa a víc než opatrně jim každým krokem našlapovala. Měla docela nahnáno, zároveň se sama sebe snažila přesvědčit, že tohle není ten les, který si myslí, že je. Znamenalo by to totiž, že se nachází blízko Mairornu, což vyvolávalo nehezké vzpomínky a jistou paniku, kterou se snažila maskovat. Chtěla už to otočit, ale v tom si v dálce všimla jistého těla, které leží u stromu. V hlavě jí problikla jediná myšlenka a to ta, že by dotyčný u sebe mohl skrývat něco užitečného, co by se jí teď mohlo hodit. Proto k němu taky zamířila, jakmile by však viděla, že by otevřel oči, rychle by zdrhla za strom, či skákala do křoví. Každým krokem, kterým se k tělu blížila si připadala víc a víc hlasitější. Připadalo jí, může slyšet i zašustění trávy, nebo jen občasné tiché prasknutí slabé větvičky, která se jí připletla do cesty. Z póza kápě vystrčila ostří dýky, kterou držela rozklepaná ruka. V rozumné vzdálenosti se zastavila u stromu. Následně jeho směrem hodila dýku, která se postavě měla zabodnout těsně nad hlavou, aby vzbudila strach a respekt, ale jelikož teď potlačovala v sobě paniku, ruka se jí klepala takovým způsobem, že se dýka ani nezabodla, vlastně k němu skoro vůbec nedoletěla. Dýka skončila kousek v trávě pár metrů před ní. Potlačila jakoukoliv nespokojenost v hlase. Spíše z póza kápě vykouklo mazané ušklíbnutí. Maska, kterou nadhodila, aby neukázala svojí chybu. Vlastně úšklebkem mohla říct, že mu schválně rádoby hodila dýku, aby se před ní měl čím bránit, kdyby neměl. Snažila se vzbudit strach a respekt, aby se nenadřela v tom, až ho bude okrádat. Tyhle emoce by ho jednoduše donutily vzdát se.
Navíc nevypadal, jak těžká kořist. Spíše naopak, on vypadal, jak kdyby na něj stačilo zařvat a on by strachy bral ihned roha.
"Vzdáš se dobrovolně?" Hlas se na začátku zlomil, jelikož si odkašlala, aby nadhodila na oko mužský hlas. Kápě jí celou zakrývala, kromě její pusy, na které se rýsoval na úšklebek. I kdyby dotyčný už dřív otevřel oči, stejně by se po něm pokusila hodit ten nůž, i když se to úplně nezdařilo. Nebála se jen tak někoho. Takže i kdyby na ní pak celou dobu čuměl a ona by byla už v bližší vzdálenosti, už by se neschovávala trapně za stromy, i když by jí za nimi viděl. Nakráčela by si to i tak do jeho blízkosti.
"Pokud jo, rovnou se můžeš začít vysvlékat. Spodky ti nechám, ať tu pak neběháš s listem mezi nohama." Ležérně, skoro až s nezájmem mu prostě sdělila, že počítá s tím, že se jí vzdá bez jakýchkoliv debat, či námahy. Zároveň taky ukazovala, že ho značně podceňuje. Dělala z jedné strany ze sebe i naprostého blba, jen aby jí i on podcenil a přinejhorším ho mohla ještě překvapit. Naznačovala to už i tím, že by se k němu přikradla, i kdyby na ní čuměl. I tím, jak hodila ten nůž, či jak ho slovně podceňovala a z jedné strany i popichovala, čemuž měl dodat nádech ten egoistický úšklebek, který nasadila. Dávala si celou dobu pozor, aby mluvila tak nějak jako chlap. Doufala, že pokud dolů nepůjde kápě, dotyčný nezjistí, že je žena, což by byla asi nejspíš i značná nevýhoda.

26/9/2021, 16:32

Nemohl svůj odpočinek považovat za plnohodnotný, a to z jednoho prostého důvodu – nebylo to něco, co by dělal rád. Tedy ne zrovna onen odpočinek, kdy si jen tak lehnete do vysoké trávy a užíváte si, jak jemný vánek hýbe stébly a šimrá vás na kůži, ne Sea byl mnohem víc ten typ, co si raději ustele na nějaké vysoké větvi než vyloženě na zemi. Neměl odsud absolutně žádný výhled, i když pohled do koruny stromu, který spíš vypadal už staře a churavě než mladě a zdravě, také nepatřil k nejhorším. Myšlenkami se mu prohnala znovu stvůřička, jelikož ta by za takové romantické polehávání v trávě možná dala kdejaký kus vlastního majetku. Sám pro sebe se ušklíbl a pokusil se pomocí zavrtění najít nějakou pohodlnější pozici, přísahal by, že ho do křídel tlačí nějaký kámen. Když na to přijde využíval svou magii převážně na to, aby zakryl svou podobu, ale neplýtval jí, aby zakryl svá křídla, takže nějak zvlášť se nedivil, že si ho tehdy Rhiz spletla s andělem. Na druhou stranu má Seawell k anděli opravdu hodně daleko. A stejně tak daleko má ke klidu, jelikož se k němu dostal zvuk přibližující se nějaké další bludičky. Nejdřív rozlepil částečně jedno oko a nadzvedl obočí, aby si tu nepříjemnou situaci prohlédl, to, co se mu naskytlo v přimhouřeném pohledu, by se dalo přirovnat ke komediálnímu výstupu v divadle. Osoba v plášti předstírajíc pokus o plížení se, který se díky množství nespecifikovaných zvuků, měnilo v běh po větvičkách a prakticky okamžité varování pro kohokoli v blízkosti osmi mil. Ani se nevzrušoval, aby otevřel obě oči naplno, pouze přes řasy pozoroval onu osobu, jak se velice nešikovně a naprosto hloupě snaží dostat do jeho blízkosti. Bohužel pro ni a pro nějaké to štěstí pro něj, kotlík zajistil, aby mu přišel někdo předvést tuhle komedii, aby se pobavil, takže když se konečně donutil rozlepit obě oči a nadzvednou hlavu, aby se tedy na tu osobu mohl lépe podívat, i když jeho zájem o tu skutečnost by se dal rovnat méně než nule, rozhodla se po něm hodit dýkou – velice profesionálně, samozřejmě. Zvedl se na lokty, přičemž si musel trochu uhnout křídla a proti své vůli je trochu protáhnout dozadu, aby si na ně náhodou lokty nekleknul – nejednalo by se totiž o nic příjemného a jelikož má tenhle vesper svoje křídla fakt rád, raději si ubližovat nebude, na to je to až moc velký narcista – nebo egoista? Těžko říct co z toho je víc, ale asi bude nakonec obojí, není to tedy faktem, že by se snad měl potřebu pozorovat v zrcadle, ale... jednoduše řečeno byl svůj a nehodlal to měnit. Takže teď sledoval, jak ta příšera hází dýku jako onen jmenovaný profík. Sklonil oči k dýce, která se o pár vteřin válela v trávě a poměrně pobaveně se rozesmál. Usadil se do sedu a sundal si ze zad svůj luk, přičemž jednou rukou se natáhl pro šíp. Kotlík si z něj musí dělat nejspíš srandu, nebo se tam nahoře nudí a chce se také pobavit.

Logičnost činu, s jakým přišla ta holka do jeho blízkosti by se dala přirovnat k přímé stupiditě. Nejen že se takhle zbytečně nahlas ‚připlížila k ozbrojenému vesperovi, ale přiblížila se k lukostřelci z armády, a ještě naprosto zahodila moment přikvapení. A kdo znal alespoň trochu Sewella věděl, že tenhle muž není zrovna poleno v tom, co dělá. Nebylo mu přece pět. A nějaké přetvařovaní ženy na muže? Jen naprostý pitomec by si neuvědomil rozdíl. A tak dříve, než stihl promluvit Sea, natáhl tětivu luku a zamířil na ni hrotem šípu. A jestli si byl něčím jistý, tak tím, že rozhodně nemine. “Ne, že by mě ten tvůj výstup značně nepobavil tím, jak moc špatný byl, ale pokud se tímhle živíš, je mi tě líto.“ pronesl s pobaveným úšklebkem stále na ni míříc šípem. Pokud si stále připadala ve výhodě, pravděpodobně si neuvědomovala situaci, do které se dostala a vesper naopak moc dobře věděl, že je velice dobře ozbrojen. Jenže jak se zdálo, dívka si pokračovala po svém a nabádala ho, aby se začal svlékat, což sice vyvolalo další smích, ale rozhodně nepovolilo tětivu luku, ani jeho správným mířením. “Možná ti to úplně nedochází, ale nejsi v situaci, kdy by sis mohla uvádět podmínky. Takže dělej tak, aby ses nemusela začít svlékat ty a já tak hodný nejsem abych ti nechal spodky.“ dodal už poměrně osvobozen od daného pobavení a aniž by se dál nějak nechal rozptylovat, mávl křídly dost silně na to, aby se postavil a nemusel se škrábat na nohy tak, že uhne lukem stranou a dá ji nějakou příležitost. Poté křídla složí na zádech a na zemi po něm nezůstane ani stopa. Vždyť celý jeho život byl předělaný k jeho opasku, zádům nebo oděvu. Jaká smůla pro nešikovnou zlodějku. Možná, kdyby jej chytila za jiných okolností, třeba když by byl v náladě, nebo alespoň trochu přístupný k nějaké stupidní hře, byla by na tom alespoň o trochu lépe. Jenže ona ho potkala v době, kdy byl zcela unavený ženskou společností. Kdy už neměl náladu hrát si na milého chlapce jen proto, aby dostal trochu toho uspokojení. Kdy neměl náladu přetvařovat se jako oběť. Ne, prostě měla smůlu, že ho našla ve chvíli, kdy si ho chce jen trochu odpočinout. Uvolnit svaly a nechat všechno bejt tak jak je, jelikož to pro něj nemá žádnou specifickou cenu. Neměl problém ten šíp skutečně vyslat a nechat ho prošpikovat ji skrz hrudník, jelikož mu to bylo jednoduše jedno, ale na druhou stranu – kdo by to měl řešit. “To seš tak špatná, nebo tak pitomá?“ zeptal se ji místo toho a čekal co bude její další krok. Ostatně stále na ni mířil šípem v napnutém luku, stál dost daleko ale přesto si mohla povšimnout, že bude vyšší než ona. Nehledě na to, že dřív, než by k němu stihla doběhnout byl by pryč jedním mávnutím křídel – Stejně tak, kdyby mu něco vzala, v klidu by ji mohl srazit ze vzduchu a ani by se nestihla schovat.

26/9/2021, 22:36

Gustina cestovaní měla v lásce. Byla problémová. Dalo by se říct, že na ní za každým rohem čekalo nebezpečí. Obvykle to dopadalo katastrofálně, když na ní dopadlo. Stačilo jí nedávné setkaní se starými známými. Tehdy byla ještě k tomu opilá a když je potkala, docela slušně to odnesla. Mužský jí nešetřili a nasadili jí poměrně dost ran. Po nich zbyly jak modřiny, tak i rána na stehně, či drobnější škrábance všude po těle. Člověk se nemohl divit, že na jejím těle občas šly najít drobné nepatrné jizvičky. Jednou na to doplatí. Doplatí na to, jak radši před vším utíká, než aby se tomu postavila čelem. Svým drzým jazykem by do ní ani člověk neřekl, že je přitom takový srab. Dalo by se jen diskutovat o tom, zda je pitomá, nebo až moc neschopná, naivní a radši jedná bez jakéhokoliv většího uvážení nad svými činy. Stejně tak teď, když jednala bez jakéhokoliv většího uvážení. Neplánovala. Ona dělala kompromisy za běhu. Sama neměla ráda, když měl člověk cokoliv naplánovaného. Ať už se jednalo u vztahů, či denní rutiny a podobných věcí. Nedokázala se rozhodnout mezi dvěmi možnostmi. Proto volila buď to kompromis, nebo rychlý útěk v případě nouze, kdy jí už vážně hořelo za zadkem.
Byla si vědoma toho, že její výstup musel být víc než komický. Ale zase pro její obranu - značně tím ukazovala, že se spáče u stromu nebojí ani malíčkem na noze. Ano. Mohla zvolit mnohem.. nenápadnější přibližovaní. Vlastně na to mohla jít úplně jinak a tentokrát si dát záležet i na tom, aby si jí nevšiml. No ale hold zvolila svůj přístup, který sice nebyl nejchytřejší. To rozhodně ne, ale bylo to po jejím. Svým přístupem se od ostatních lišila. Jen málo kdo by konal, tak jako ona. Málo kdo by riskoval to, že muž u stromu by mohl mít větší sílu a jednoduše by jí malíčkem rozmázl. Prvně se nad tím člověk smál, postupně ho věci mohly začít překvapovat už jen z toho, jak občas jednala s okolím. No, ale co? Ona se měnit nehodlala, takže pokud měl někdo problém, byl pouze jeho. Žádný sebemenší pohyb, který muž udělal postřehla. Nedávala to najevo, ale přes to si všímala každého sebemenšího pírka, které se pohnulo na jeho křídlech. Neuniklo jí to, jak křídly pohnul, když se lokty opřel. Už jen z toho soudila, že tenhle muž bude nějaký šampón, který si dává veliký pozor na to, jak vypadá.
Nespokojeně si prostě musela mlasknout, když dýka dopadla do trávy a ne tam, kam chtěla. Ještě více jí naštval ten jeho protivný smích, za který by ho nejraději kopla. Už jen z těhle málo činů usoudila, že musí být nehorázný pitomeček, který začne fňukat hned, jakmile si odře svoje ruce.
To co pro ní osobně bylo k překvapení bylo to, jak vytáhl z póza zad luk. To že si sedl, postřehla, ale nijak to nevnímala. Ta informace se jí nijak nehodila, takže nač si toho nějak víc všímat. Taky možná trošku si zanadávala, že prvně situaci nepromyslela a nenapadlo jí, že by dotyčný byl schopnější, než si prvně myslela. Ale tak kdo ví, jak se to vyvine. V téhle situaci se vlastně jen mohla modlit, že Kotlík jako vždy bude stát při ní. Protože pohled na natažený luk s šípek, který mířil na její maličkost opravdu nebylo nic příjemného. Neznala týpka, ale určitě nebude na škodu zjistit, kdo tenhle pitomeček vlastně je. Když už na ní teda vytasil i luk.
Jeho první slova poslouchala. Jup. Zde se potvrdilo její mínění o pitomečkovi. Nejen že byl na opatrný, jak princeznička v růžových šatičkách, taky byl značně drzý. Povrchně si nad jeho slovy odfrkla.
"Oh? Co se dá dělat." Řekla prostě a lhostejně pokrčila nad tím rameny. Kdyby neměla své každodenní masky, které zakrývaly její pravou povahu, nejspíš by byla na oko dotčená a naštvaná z toho, že se jí takhle okatě parchant smál! Svá slova spíše mířila na své činy, než na jeho slova, které jednoduše bez větší námahy přešla. Ovšem furt tu byl problém v podobě šípu, kterým na ní stále mířil. Došlo jí, že ten parchant to asi už jen tak přejít nehodlal a kdyby mu řekla, že budou předstírat, jak kdyby se nic nestalo, taky by na to asi nepřikývl už jen z toho jeho přístupu. No což. Bude se muset nějak pobít slovy, možná zvolit nějaký ty kompromisy a pak až v případě naprosté nouze brát nohy na ramena. Tohle bude jen o tom, jak moc při ní bude stát Kotlík a zda se vůbec dožije zítřejšího rána.
"Nikdy nejsem v pozici, kdy bych si mohla klást podmínky, ale i přes to si je kladu. Navíc." Ledabyle a skoro až ležérně pokrčila rameny. Rovnou shodila i svůj tón na oko mužského hlasu, kápi si ještě nechávala. Byla pravda, že nikdy nebyla v pozici, kdy by mohla klást podmínky. S její pusou to bylo snad nemožné. Hlavně když inteligence se u ní ukazovala hlavně v dost blbých situací. Takhle opravdu vypadala, jak kdyby byla blbá. Pokud jí člověk více poznal, zjistil by že tímhle maskuje svojí mazanost. Když si o ní člověk bude myslet, že je hloupá, těžko jí pak dokáže odhadnout, když mu své plány sama neukáže.
"Nejsem hodná. Pouze ostatním stvořením dávám tu milost, aby tady nemuseli koukat na pitomečka s listem mezi nohama." Těmihle slovy se mu pokusila sesadit konečně smích z obličeje. Druhá otázka byla, zda vůbec její slova pochopil. Nebála se ho. Spíše naopak. Ještě se pokusila přiložit do ohně, aby zjistila co vše je schopný zvládnout. Neměla důvod se ho bát. Celý život se bála mnohem horších věcí, než byl on. Taky proto jí svými výhružnými slovy ústa nezavřel. Pod maskami se mohla z něho strachy klepat, jak ratlík, když by si představila už jen to, že by jí šíp projel skrz hrudník, ale díky bohu své pravé emoce nechala skryté a jednoduše je zakrývala maskami, které měla už několik let cvičila. Taky její vlastností bylo to, že velmi ráda pozorovala ostatních reakce a celkově jejich nálady i obličeje. A to nebyla zrovna dobrá vlastnost, když měla ještě k tomu velmi drzý jazyk. Každý sval v těle se jí napnul, když se muž náhle pohnul a za pomocí křídel se dostal na nohy. Začalo jí docházet, že by asi měla už zavřít pusu a držet svůj jazyk před ním na uzdě, nebo jí vážně na místě zabije. Nebyla ani moc zdatná ve své magii, či třeba v běhání. Každým jeho pohybem už přemýšlela o útěku, který byl pro ní vším řešením. Utíkala od všech rozhodnutí, kde se neuměla rozhodnout. Stejně tak jednala, pokud jí začalo téct do pod. Zatím nehnula ani brvou. Kotlík měl vážně podivný humor, když muže potkala asi v tom nehorším rozpoložením, jak ho kdy potkat mohla.
"Možná jsem špatná, možná pitomá, možná obojí. Ale očividně ty jsi neschopný, nebo podělaný až za ušima, když tě špatná, pitomá holka dokázala mezi pěti minutami dostat na nohy s nataženým lukem a šípem." Byla dostatečně daleko. Sice ne před šípem, ale před ním ano. Stejně tak byl on dost daleko od ní. Takže tohle nemohla brát, jako sebeobranu, když bylo vidět hned několik detailů, které byly spíše na jeho, než na její straně. Vzdálenost, to jak byla ona oproti němu drobounká, či kdyby zjistil kdo to je, tak vlastně i to, že byla dost lehce zranitelná, jelikož byla furt člověk. To že měla magii v jejím případě nic moc neznamenalo. Nepoužívala jí. Takže jeho činy teď brala pouze z toho, že byl srab, který možná uměl štěkat, ale nekousal. Teda? Možná. Nejlepší šance to zjistit, třeba by si i zachránila svůj drahocenný krk.
"Můžeme si dát sázku, pokud máš dostatečně odvážné kulky na to jí přijmout." Potřebovala si ihned zachránit svojí pěknou prdelku před zabitím šípem a tak volila kompromis. Útěk pryč by představoval zbabělost - neviděla by, zda po ní pustil šíp, kdyby k němu byla zády. Útok a rozběhnutí k němu by znamenalo jistou smrt už jen kvůli jeho křídlům. Proto se ani o chlup nehnula a spíše vsadila na svá slova.
"Třeba takový souboj s dýkou?" Tentokrát si u slov sundala i svojí kápi, aby on nebyl jediný, kdo může na druhého házet úšklebky. Tentokrát se totiž ušklíbla ona. Pohledem tikla mezi ním a dýkou v trávě, kdyby neměl svojí. Drdůlek si rozpustila a nechala blond vlasy dopadnout na záda. Nějaké padly i na ramena, či do jejího obličeje. Bylo to tak pro ní pohodlnější. Bolela jí z dlouhodobého sepnutí vlasů hlava.
Teprve teď, když konečně nebyla schovaná za kápí si ho prohlédla od hlavy až k patě. Upřímně se jí stahovaly pulky už jen z toho, jak byl oproti ní mohutný a vysoký. Se svými ani ne stošedesáti centimetry byla s porovnání s ním, jak mravenec. Nehledě na to, že byla i tělesně hubená, za tož on rozhodně kost a kůže nebyl.

27/9/2021, 21:05

Kdyby býval raději místo země zvolil raději nějakou pohodlnou větev, měl by se o dost lépe. Třeba by se mu dostalo i komediálního výstupu, jen směřovaného na jiného nic netušícího obyvatele smaragdového lesa. Ale jeho by to nezasáhlo, v klidu by se vyspal, odpočinul si, užil si rodné země, a ještě k tomu by mohl načerpat nějaké ty síly na to, aby mohl čelit další šílené ženské. Bohužel, místo toho čelil jen další ženské a začínal si myslet, že na podobně šílené situace má jednoduše štěstí. Kdyby je měl jmenovat všechny až moc by si znechutil další postup, no… jak se zdálo, žena naproti němu byla buď skutečně tak špatná lhářka, nebo si neuměla vyvodit, že jedna plus jedna budou dva, resp. Jeden ostrý šíp, plus napnutá tětiva luku, vojáka z oddílu lukostřelců bude znamenat velkou bolest, smrt nebo minimálně nepříjemné dny léčení. Na štěstí pro ni, by Sewell dost líný na to, aby řešil okolnosti její smrti tak jak se patří, aby proti ní šíp skutečně vyslal. Tenhle vesper o sobě říkal, že je králem přetvářky, jelikož z nerudného muže bez nálady se dokázal mávnutím ruky změnit v milujícího romantika co snáší modré z nebe, jen aby se dostal do postele a užil si, aniž by byl odhalen. Dokázal si zahrát na raněného, smutného nebo prostě jen zranitelného a nedělalo mu problém předstírat zájem. Jenže dnes nebyl den, kdy by byl schopen vůbec se do podobných hloupostí pouštět, a tak zůstal jen čistý nezájem. Nejspíš má vážně takovou smůlu. “Vskutku zajímavé. Tak zajímavé, že by to jistě vydalo na nějakou knihu, kterou by stejně nikdo nečetl. Ale tvoje hloupost.“ pozvedl rameno a někde mezi úšklebkem si zívl. Nikdy neslyšel větší hloupost. Pokud by on stál neozbrojený vůči ozbrojenému a byl by na jasný dostřel – nebude lhát, on má výhodu, uletěl by a jelikož nepatří mezi nejpomalejší letce, nakonec by se z toho nějak vysekal, ale čím déle se díval na tu rádoby drzou holku, bylo mu jí víc a víc líto. Jenže, kdo by brečel na cizím hrobě, když se té hlouposti může smát že?

Poměrně nahlas se uchechtl a povolil napnutí luku, ponechávajíc si jej v rukou pro případ, že by se slečna rozhodla opakovat nějaký ten svůj další nelogický krok. Ostatně je to o řádu vteřin, kdy by ji jedním pohybem vlastně sprovodil ze světa, aniž by vydal víc než nejnutnější část své energie. “Jistě velkorysost vůči okolí. Jak neochvějné.“ jen tak tak se zabránil tomu aby protočil očima. Smutné, že zrovna on na ni narazil. Možná ji kotlík měl přát více štěstí a raději ji do cesty postavit nějakého skutečného idiota s blbečkem, kteří by skočily na její marnivé výhružky i nesmyslné pokusy a vyšli by vstříc jejím ‚logickým‘ podmínkám. Skutečně smutné a až výsměšné od kotlíku tam nahoře, že zrovna dneska se Seawell rozhodl zdřímnout pod stromem, a ne jako obvykle vysoko ve větvích. Znuděně vyfoukl vzduch z plic a zakroutil hlavou. “To že se tváříš jako zlomená štětka za skříní, ještě neznamená, že jsi zlomená štětka.“ odmlčí se a nakonec u toho vlastně zůstal, jelikož to více vysvětlení ani nepotřebovalo. Je mu sto-šedesát let, není mu dvacet, aby se z ní posadil na zadek a už vůbec nebyl tak nový ve svém oboru, aby byl tak hloupý. Je plně vycvičeným vojákem, který je nejen pověřen bezpečím druhých, ale také bezpečím vlastním. Neměl z ní strach, jelikož se předvedla spíš ve stylu desetileté holky, která naivně věří, že je nejsilnější v okolí a má moc lidi přinutit věřit tomu co říká než jako plnohodnotná hrozba. Bohužel, i takové rádoby šikulky, je občas potřeba nechat okusit jaké to je, když na něj míří zbraň někoho, kdo je může bez velkých problému poslat tam, odkud přišly. A proč se vlastně zvedal, když mohl zůstat v klidu sedět? Už se zmínil o tom, že je sociálně unavený a chtěl si odpočinout? Neměl v plánu riskovat další rozhodnutou dívenku, která si přečetla něco na styl Robina Hooda, která se ho pokusí okrást, svést, nebo prostě jen zdržovat od spánku. Raději si po tomhle najde skutečně nějakou příjemnou větev, než aby se znovu ponořil do podobné šlamastiky.

Jak se zdálo dívka neměla ale ani nejmenší tušení do čeho se to vlastně dostala a místo toho se raději pouští do sázek a odvážných koulí, které by měly přijímat sázku. Jistě, protože koule vojáka jsou málo odvážné, ovšem zdálo se, že téhle holce by se hodil místo odvážných kolík, alespoň o píď větší mozeček, jelikož by něco takového ani nenabízela, a když následně přišla s onou sázkou? Ne. To už jednoduše nešlo brát s vážnou tváří a čirým úsudkem. Protože se Sea opět docela pobaveně rozesmál. “Takže si to shrneme. Ty – zlodějka, která sotva hodí dýkou, tvářící se jako nejdrsnější bochník chleba na poličce, s tím, že jsi silná asi jako stéblo trávy s inteligencí vyřezávaného houpacího koníka, když si nerozvedeš situaci do které se pouštíš – vyzýváš mě – plně ozbrojeného vespera s armádním výcvikem a lukem v ruce, jen proto, aby ses dotkla mého ega nebo abys sama sebe sprovodila ze světa o chvíli později?“ pozvedne pobaveně obočí a krátce se podívá na luk, který společně se šípem nasazeným na tětivě stále ještě držel v ruce a mírně jej pozvedl, aby upozornil na jeho hrot. “Nemůžu tě rovnou zastřelit? Je to rychlejší, jednodušší a v mnoha ohledem méně bolestivější, ačkoliv sebevražda je jednou z nejlínějších způsobů ukončení mizerného života, nechceš si to jít rozmyslet? Někam jinam, kde nebudeš druhé rušit od odpočinku?“ dodá ke svým slovům s dalším zívnutím a sjede ji pohledem. Bojovat proti ní by znamenalo jen několika sekundový boj. Silnější, hbitější, a navíc s křídly. Jediné, co by musel udělat, by bylo vyrazit, chytit ji a vynést pár set metrů nad zem a konverzace by hned měla mnohem lepší směr a možná i dostatek logického úsudku nejen z jeho strany. Kéž by se alespoň jedna z jejích rádoby urážek dokázala dotknout jeho ega nebo osobnosti. Možná by jej to donutilo pomoct ji bez dalších přidaných hodnot jako je milost, nebo pouhé další zvažování možností, které by mohly znamenat nějakou bližší konverzaci.

26/10/2021, 13:48

Kdyby raději přepadla třeba králíka, nebo nějakého létajícího ptáka a ne toho, koho přepadla. Ze zvěře by mohla mít alespoň maso, třeba by si s masem u porcovaní i lépe pokecala, než s tímhle namachrovancem. Škoda, že neležel na nějaké větvi, vysoko nad zemí. To by bylo dost pravděpodobné, že by si ho ani nevšimla a mohla si odpustit celé tohle divadélko. Bohužel tak neudělal. Jeho chyba, že se jí dostal do oka. Co s tím ona asi tak mohla dělat, že? Buď to měl chlápek štěstí na trhlé ženské, nebo nehoráznou smůlu. Kdo ví? Možná obojí?
Těžko se dalo o Nirraně něco soudit. Měla docela komplikovanou osobnost nehledě na to, že pravou tvář skrývala pod několika maskami. Trochu víc toho chlápka očividně podcenila. Kdo by si taky mohl myslet, že u stromu najde spícího vojáka, ne třeba nějakého bezvýznamného obchodníka, který cestu sem tam aby mohl něco prodat. Vůbec netušila, kdo to proti ní stojí. Koho asi očividně nasrala, jelikož mu přetrhla jeho drahocenný spánek. Pár střípků o tom, kdo by to tak mohl být si začala dávat dohromady až tehdy, co ukázal luk s šípem. Dobře. To možná v hloubce své duše začala mírně panikařit, že tady nastane její konec. Naštěstí byla stejně tak dobrá v přetvářkách, jak on. Všechny své emoce skryla za maskou. Nemohla mu ukázat, ani nijak naznačit svojí slabost. To by jako za koho byla, kdyby náhle začala panikařit, že se v něm asi spletla a raději půjde, než aby jí jeho šíp zasáhl? To rozhodně ne. Pokud začne mizet, neudělá to srabácky. Pěkně se tomu postaví a zkusí to nějak mazaně očůrat. Třeba si i nějakým způsobem toho egoistu přikloní na svojí stranu, tak že dokonce ten luk uklidí a ona z toho vyjde bez újmy. Těžko říct, jak se dál situace vybarví. Očividně on zrovna dvakrát přátelský nebyl, takže se z "omylu" stal menší průšvih.
"Když myslíš." Pokrčila nad jeho slovy rameny. Pokud si tak fandil, klidně mohl onu knihu sepsat. Alespoň by se ukázalo, zda je tak schopný i v činech, než jen ve slovech. Možná by mu tu poznámku bez váhaní i vpálila, ale tím by mohla znovu přiložit do ohně, který už takhle hořel dost. Její situace byla docela dost k pláči. Stála před ním, jak přidělaný terč, který by neminul. Hold? Gustina byla expertka na problémy. Tam kde byly, byla i ona. Tolik lidí po ní šlo jen kvůli její vlastní blbosti. Tolikrát už hazardovala se smrtí, ale vždy nakonec o vlásek unikla. Nač se posrat s něčeho, když měla za paty něco mnohem horšího, než rozespalého vespera s lukem v ruce? Pokud by jeho šíp proletěl a zasáhl by přímo její hruď, možná by jí tím prokázal i laskavost, že by smrt neoddaloval s rychle to ukončil. Přeci jen? Něco takového by si ona zasloužila, no ne? Už jen z principu. Provokovala ho, jak kdyby se nechumelilo. Jenže co se stane, až jeho pohár trpělivosti přeteče? Začne štěkat, nebo kousne?

Pozorovala ho. Už jen ten jeho přiblblý úšklebek by dokázal slušně nasrat. Tomu ale pozornost raději nevěnovala. Spíše jí zaujalo to, jak povolil tětivu luku. Že by to už spělo k nějaké mírumilovné situaci? Nebo třeba jen dohodě? Na jeho ksichtík raději ani nekoukala. Kontrolovala luk a celkově jeho ruce, aby jí čirou náhodou něčím nebyl schopný překvapit.
"Ty si očividně velkorysost sama." Protočila očima, za tož co on tomu jen tak tak zabránil. Kotlík k ní byl dost nespravedlivý, když jí do cesty připravil jeho, místo nějakého naivního blbečka, který by na ní koukal se strachem v očích. Mohla jen nadávat na kotlík, co jí to zas připravil. Hold? Už se tak stalo. Bude si muset s tím, tak jako vždycky, nějak poradit. No a kdyby ne? Jednoduše uteče. Konec koncům, útěkem řešila většinu svých rozhodnutí. Útěk, nebo kompromis.
"To že se tváříš, jak kus debila kříženého s ptákem, neznamená, že tím zkříženým debilem jsi. Asi na tvých slovech něco bude, co?" Ušklíbla se, když zopakovala jeho slova, akorát si je trochu poupravila do svého podaní. Nemohla soudit druhé podle vzhledu, protože se vzhled občas pletl, ALE! Nirrana byla prostě Nirrana. Ta se jen tak neponaučí. Ráda ostatní podceňovala. Milovala koukat na to, jaké grimasy ksichtů druhý dělají. Ze všeho nejvíc milovala ledové bytosti, u kterých jen dobývala jakékoliv emoce. Kdyby vesper před ní měl povahu ledového pitomečka, šla by za ním už jen kvůli tomu, aby z něho dostala nějaký pocity, i kdyby to mělo být jen nasrání. Jenže on jako ledová socha nevypadal. Zároveň jí ale dost bavil ten jeho nezájem. To jak ho srala už jen svojí přítomností. Možná.. ho zkusí ještě vytočit, aby měl důvod, luk znova vztyčit. Kdo ví, zda nakonec vyhraje strach, nebo spíš zvědavost, jaké všechny pocity, obličeje, z něho bude schopná vydobýt.
Kdybychom to vzali kolem a kolem, ona byla oproti němu opravdu pískle. Nejen fyzicky. Za sebou měla teprve dvacet pět let, ale on? Sto šedesát?! Nesahala mu pomalu ani po kotníky. On měl o dost více zkušeností, o dost více byl vytrénovaný. Navíc byl voják a ona? Ona oproti němu byla opravdu jen velká šikulka, která se má ještě co učit.
Přimhouřila oči, když se začal smát sázce, kterou navrhla. Zase nebyla úplně obyčejná dívka. Furt byla člověk s magii. S černou magii, kterou pořádně ani neuměla používat, jelikož jí hlavně ukrývala, ale co by se stalo, kdyby jí zkusila použít na něho? Kromě těch jeho úšklebků a smíchu, dokázala by ho tím třeba nasrat, kdyby mu vlezla do hlavy?
"Vyzívám tebe - plně ozbrojeného, egoistického, velice chytrého a očividně i drzého vespera s armádním výcvikem a lukem v ruce, jen proto aby mi prokázal milost? Vskutku." Založila si ruce na hrudi, když se opřela o strom, který byl hned vedle ní. Neměla proti němu šanci, ne když by měl luk a křídla, ale co když by měl stejné podmínky, jako ona? Zvýšily by se jí alespoň trochu šance na výhru, kdyby vesper nemohl použít to, co z něho toho vespera dělá? Ani to, v čem je očividně nejlepší? "Nikdo ti v tom nebrání.." Popíchla ho tím, že ona za celou dobu nezmínila jediné slovo, kterým by ho prosila o to, aby dal luk dolů a nezabil jí. Ještě nic takového neřekla. Nebránila mu v tom, aby šíp pustil. Hazardovala znova se smrtí, protože díky němu jí byla opravdu blízko. Stačilo jen, aby si své rozhodnutí rozmyslel a skončila by zabita na zemi v louži krvi.
"Oh? Počkej, zamyslím se, co by tě asi víc nasralo?"
Zazubí se. Nyní by jí mohl udělat ještě tu radost a hodit po ní nabroušený výraz, kvůli tomu, že ho tak nemile otravuje, když si on chce jen odpočinout. Nic jiného. Bohužel zatím neměla v plánu mu dělat radost tím, že by od něj poslušně odešla a nechala ho na pokoji. Na to byla až moc tvrdohlavá.
"Každá sázka má své podmínky." Pokrčila ledabyle rameny. Vše mělo předem určené pravidla. Ona se jednou nechala nachytat ve hře, kdy něco takového nebylo ani zmíněno, ale co když by to zmínila nyní? Přeci jen to byla sázka, nikoliv řečen boj. V boji by se dalo použít k obraně cokoliv. Tam byl cíl vyhrát za jakoukoliv cenu, ale v sázce? Tam se daly nastavit podmínky, protože to nebyl přímo vyloženě boj na život a na smrt.
"Několika letý vesper. Podle postoje, přístupu a mluvy možná tak plus mínus sto let. Hlavní výhoda mohutná křídla. Očividně lukostřelec. Několikaletý zkušenosti nejen ze života, ale i z armády, nemluvně o tom, že podstoupil armádní výcvik. Joo.. a abych nezapomněla, tělo mohutné, samý sval, dost možná z průběhu života, či posiluješ. Zapomněla jsem snad na něco?" Nadzvedla tázavě obočí, když vyjmenovávala jeho výhody. U jejich výhod to rozhodně nebylo tak dlouhé, jak u těch jeho. Nirrana měla spíš o dost delší seznam nevýhod, než výhod. No, ale tak co? Už to jednou nakousla, tak to dotáhne do konce. Možná by ani do toho nešla, ale tím že on jí jasně dával najevo, že se mu její přítomnost příčí, prostě.. nešlo prchnout. Ne, když se tato blondýna přímo vyžívala provokací, přesněji tím, co kdo snese a co ne. Mezi svými slovy se dala pomalu do pohybu, když se vydala ke své dýce. Samozřejmě pohled měla upřený na něho. Přímo byla ve střehu, kdyby náhodou vystřelil. I když se shýbala pro dýku v trávě, kontrolovala tětivu luku. Na chvilku se na tom místě zastavila, aby zkontrolovala vzdálenost mezi ním.
"Nebylo by to fér. Ne, když se bude jednat o sázku. Nemám tvé křídla na to, abych tě dostala jedním pohybem na kolena, či ti uletěla. Nemám luk, ani kuši, abych mohla s tebou bojovat na dálku. Nemám ani tvé svaly na to, aby stačilo do tebe jen strčit a ty byl na zemi. Nemám nic z toho, co máš ty.. ale." S těmihle slovy se pomalu vydala k němu. Blíž a blíž. V ruce držela dýku, kterou sebrala ze země, ale nijak jí proti němu nepoužila. Ani to v plánu neměla. Přistupovala velmi opatrně, protože si byla furt dobře vědoma toho, že drží luk s šípem, který by jí mohl zabít, nebo alespoň znemožnit pohyb, kdyby ten šíp vystřelil třeba do její nohy. Všechno v ní volalo, aby se otočila a rychle zdrhla, protože tohle byl jeden veliký průser, ale ne. Možná na chvilku zapochybovala, zda má k němu udělat další krok a přiblížit se tak k němu do jeho osobní zóny, ale i přes tohle zaváhaní k němu došla.
"Pokud přijímáš, tak i s dohodou, že křídla, luk a jiné zbraně jsou zakázány. Nepoužiješ je." S tím mu pohlédla do očí a pravou ruku k němu opatrně natáhla, aby kdyžtak mohli plácnutím potvrdit jejich dohodu, která nebyla zrovna nějak extra velká, protože furt měl větší fyzickou sílu, zkušenosti z armády a bůh ví co všechno, ale těmi podmínky už alespoň její výhra nebyla nemožná. Ne, když si budou tak nějak rovni. Nikdy si ti dva rovni nebudou, protože ona opravdu neměla nic, co měl on, což šlo i vidět, když před ním stála. Byla malinkatá, droboučká, tyčka oproti němu. Se svými sto padesáti centimetry byla, jako mravenec vedle něho. Nehledě na to, že se jí slabě klepala ruka, která její pravou povahu prozrazovala. To totiž nasazená maska nebyla schopná ukrýt. Mohla ho nyní propalovat pohledem, jak jen chtěla. Mohla ho vyzívat, jak jen chtěla, ale pokud byl opravdu tak dobrý, tak zkušený, nevyhraje s ním. Naštěstí to zas tak kvůli výhře nedělala. Její hlavní cíl nebyl vyhrát nad ním v sázce, protože to tak jako tak asi úplně možné nebylo. Ne, když byl mohutnější a celkově větší než ona. Stačilo by jen aby na ní lehl a byl by schopný jí udusit! Těžko říct, o co jí šlo. Kdo ví, zda to vůbec věděla i ona sama.