Smaragdový les

Její zdlouhavá projev o tom co je ten malý harant vlastně zač, přestal poslouchat někdy ve chvíli, kdy zmínila mazanost. Moc dobře věděl co to znamená být mazaný a na své první setkání s Dorianem také nikdy nezapomene. Tehdy teprve začínal a vracel se z města po neúspěšné žebrotě a malé nepovedené krádeži, která mu nakonec díky jeho smutným klukovským očím vynesla od té víly alespoň jeden stříbrný na jablko. Byl nad tím výdělkem tak potěšen, že div nevrazil do tehdy ještě lehce ovlaseného chlapa s tváří, která by mohla vraždit pohledem. Chtěl po něm najít nějakou holku a Zachy jako správné chytré mladé pokolení své společnosti začal vyjednávat. Získal tak svého prvního koně a několik málo peněz, aby tu holku našel. Naštěstí jeho první zakázka byla pouze po Fiplinu a nemusel ani moc namáhat Elease aby hledal, protože se ta dívka očividně ani nesnažila skrýt - bez ohledu na to, že se je v prvním momentě pokusila zabít, byl nakonec rád, že ji mohl hodit Dorianovi pod nohy s vítězným úšklebkem na tváři a odnést si tak svou první odměnu. Ano, přesně to byl jeho neblahý start, ale každý někde začal a on začínal jako zloděj. Naštěstí on byl nasměrován dobrým směrem, aby svou mazanost a inteligenci využíval jinak.  Začal vnímat někdy ve chvíli, kdy mluvila o stahování z kůže a jakožto správnému člověku mu lehce přejel mráz po zádech. Stahování kůže musí být nepříjemné. "Víly by nebyly jediné, kdo by si pochutnal na porcovaném mase.. mám pocit, že pár lidí by se uchýlilo i ke kanibalismu, co jsem o mladíkovi slyšel." poprvé jej nenazval bastardem. Chlapec může být ještě rád a nebo mu může naskočit chvilka naděje, že by si snad Zach nakonec mohl vybrat jeho stranu, neboť něco v jeho postoji značilo lehkou změnu chování.

"Dorian je dost prohnaná krysa. Na to že nepatří mezi víly, má dost slušné postavení." zamrmlá na její konstatování. Rozhodně ten muž nepatřil k těm, co by se nechali snadno připravit o svůj majetek a nezáleželo na tom, jestli je majetkem kus nějakého nábytku nebo nějaké malé ufňukané děcko o tom už se taky párkrát přesvědčil, když ho viděl jak zachází s vlastní ženou. Jako, byla ošklivá a on by na ni asi v životě chuť nedostal a lítostí také zrovna neoplýval, ale kdyby mohl a chtěl, asi by něco pro tu chudinu nakonec udělal. Ale svou práci potřeboval.  "Mám pocit, že se blíží úplněk." naprosto změnil téma a na moment se zadíval na nebe. Na to kolik bylo hodin bylo docela světlo a on úplňky tak neměl rád. Naposledy Eleas provyl celou noc a to rozhodně nebylo nic příjemného pro uši. Věděl že jeho vlk tímto vznáší svůj žal, ale od chvíle kdy jej vycvičil mu nikdy nezakázal od něj odejít, ovšem jeho vlk byl jeho vlkem a odmítal jej opustit. Což mu neblaze připomínalo kocoura na hřbitovní zdi. Když nad tím dál a dál uvažoval, nikdy nakonec nezjistil, kam jeho drahý přítel zjistil - ovšem ledová sprcha následovala vzápětí, kdy mu došlo jak je to dávno a i kdyby jeho kocour ještě žil, pravděpodobně by byl už tak starý, že by mu jablka jen těžko shazoval a pak - on už jablka zase tak rád neměl.
Kývl na znak, že její jméno zaznamenal, ale pak ruku stáhl k tělu a otočil se ke koni. Vypadala, že si chlapce chce vést sama a půjdou pěšky. Sám se nakonec uchýlil k tomu, že vzal Bellu za otěže a pouze ji vedl ve směru z lesa, tam kam bylo správné pokračovat. Nebo si alespoň myslel, že tato dohoda nebude snad jeho zkázou a víly se nepokusí sežrat jeho maso i s kostmi. Chudáci jeho zvířata, ačkoli tomu malému prohnanému ptáku jež seděl mezi koňskýma ušima a zase spal, by to bylo zřejmě jedno.  "Pro mě za mě." prohodil ještě k její poznámce ohledně spaní. Eleas se několikrát mlsně olíznul, jakoby na to měl svůj vlastní názor, ale nakonec jen pokračoval před skupinkou trochu napřed. Nejprve byli v tichosti, Zach nepromluvil a jeho společnice taky ne a až na několik kňouravých poznámek chlapce vládl ve skupině klid, přerušovaný zvukem kopyt jeho koně. Nebyl potěšen snahou o příměří a už vůbec ne o to, že jej shodila z koně, ale když už kráčeli vedle sebe neubránil se nutkání konverzovat. "Takhle to provozuješ vždycky?" nadhodil. "Slovíčkaříš, někoho přivedeš a pak osvobodíš?" položil doplňující otázku. Nechtěl si připustit, že by ta víla za svůj život, který nepovažoval zrovna za krátký, vzhledem k jejímu výstupu, byla stále ještě tak naivní a hloupá, že by podobně osvobodila i vraha a doufala, že se polepší a již nikdy nic takového neudělá. Ačkoli byly některé tresty kruté vůči věku, ale na druhou stranu, pokud si nedali říct, nemohou odcházet zcela bez trestu. A pak je tu ta skutečnost, že hraní si na boha a brát život taky nebylo zrovna skvělé - a není to jen tím, že vyrůstal v církevním sirotčinci. Díky bohu za Fiplin, kde se církev zase tak nezaobírala do podrobna.

Doriana znal, byl jeho zaměstnavatelem už dobrých pár let a rozhodně nepatřil k těm co by ještě za tu dobu nedokázali dát dvě a dvě dohromady v tom, jaký Dorian dokáže být, když není po jeho. A stejně jako mluvila Vael s jistým odstupem, jakoby o tom něco věděla svého i jemu se vybavilo dost nepříjemné podívání na jednoho z jeho řad. Jistě konkurenci nemá nikdo rád a Zach by velice rád tvrdil, že mu bylo naprosto jedno co se mu stalo, ale od chvíle, kdy viděl jak se láme lidská čelist zaživa měl ještě větší odstup než dřív. Byl docela silná povaha a nezvracel hned jak viděl něco nepříjemně nechutného, ale ten večer ani noc rozhodně nespal. Do dneška sice vůbec netušil, co ten muž Dorianovi provedl, ale zatím co on trpěl Zach se s jeho trýznitelem procházel po ulici a bavili se o jeho další práci. Když mu ta slizká ruka podvodníka poplácala rameno, přejížděl mu mráz po zádech, ale to byl ještě mladý, bylo to dávno, šest, sedm let možná. V jeho očích byl Dorian stále výše postavený a kdyby si kýchnul a někdo zmizel, dokonce ani kdyby chodil po náměstí Hedenu s transparentem, zabil jsem císařovnu, věřil, že by se ho jediná ruka zákona nedotkla. Znovu pohlédl na toho malého bastarda, aby se ujistil, že se skutečně staví do správné pozice, vůči svému zaměstnavateli. "Když ho přivedu a předám, není má vina že uteče - pokud k útěku pomůžu, bude to už moci být jako další zakázka. Zdarma.. Jediné v čem si s ním Zachary rozuměl, byly peníze. Čím vyšší cena tím větší priorita zadavatele - Dorian však vždy své odměny udržoval vysoko, aby ho jen tak někdo nepřeplatil. Bylo mu jasné proč, ale proč by tak lpěl na malém zloději mu už nedocházelo a vypadalo to, že nebyl jediný, když si povšiml podobného tázavého pohledu na chlapce i ze strany jeho sokyně. Ať si provedl cokoli, nedá ti pokoj. Z nějakého důvodu, tě prostě chce..

Poté vyrazili na cestu a i když by se mohl velice snadno vyhoupnout do sedla a držet se vlastní rychlosti, šel po svých. Nejen že by si po pádu potřeboval protáhnout nohy, ale celkově za poslední týden strávil většinu času v sedle. Krátká procházka mu rozhodně neuškodí, navíc mu něco říkalo, že kdyby si sedl do sedla Eleas by nakonec skutečně na chlapce nebo na Vael něco zkusil - jak už říkal dříve, je to stále ještě poměrně malé štěně. A každé malé štěně si hrozně rádo hledá hračky. "Velice vtipné, ale absurdní - nic takového nás nečeká. To spíš Eleas bude mít co říct celou noc. ohlédl se za chůze na vlka a ten jakoby tušil, že to není pochvala a na chvíli sklonil uši, než hravě chňapl chlapci po zadku, což bylo provázeno hlasitým písknutím a popoběhnutím chlapce dopředu. Zachary se nad počínáním vlka ušklíbl a poté krátce zasmál. Teprve poté tence pískl a Eleas doběhl k jeho boku, aby následně na máchnutí Zacharyasovi ruky vyrazil kupředu a pokračoval v cestě před nimi. "To, že jsem ho poslal dopředu neznamená, že tě skutečně do zadku kousat nemůže, kdykoli ho můžu zavolat zpět." zabručel směrem k jejich malému vězni. Nerad by Elease nakazil nějakou ženinou poznámkou, ačkoli si žena možná myslela, že je to sranda chlapce děsit - což konec konců byla pravda, Eleas je vnímavější vlk, než jak by se mohlo zdát a nějaké drobné popíchnutí mu stačí k tomu, aby někoho sežral i když si o svolení obvykle zažádá psím pohledem přímo na Zacharyho.

Pokýval hlavou. Jelikož ženě nevěnoval nijak zkoumavé pohledy jejího rozhození si nevšiml a tedy ani svého drobného vítězství. Ovšem její slova se snažil vnímat. Chladnokrevná vražda versus sebeobrana. Ano mezi těmi činy byl zásadní rozdíl, ale v dnešní době je i masový vrah schopen sesmolit přesvědčivou lež. Přežít a vydělat si. Ta slova mu zaryla hluboko do mysli a několikrát se jako hrot šípu otočila, aby rána pálila více - věděl co to znamená snažit se přežít a věděl jaké věci kvůli tomu musel dělat a okrádání lidí patřilo mezi jedno takové nehledě na to, kolikrát se nebál sáhnout i po mladších, jen aby z nich něco dostal. Měl odstup vůči chudším, ale bohaté zrovna nemusel. Tak jako všechny a všechno - Kdy se v mém životě ze mě stal takovýchle mrzout. musel se zeptat sám sebe, ačkoli se tou otázkou nezabýval déle než po délku jejího pokládání. "To rozeznáš lháře tak dobře? Přetvářka patří k poměrně rozšířeným vlastnostem.." obvykle u víl. A když už se nepřetvařovaly byly neúprosně namyšlené. Což se nakonec u Vael zdálo jako předčasná úvaha.
Lidskost? Nakrčil obočí. Ano většinu úkolů plnil slepě a nestaral se koho přivede. Měl tu možnost mít šanci odmítat lehké případy, protože se vypracoval na svou pozici poměrně rychle. "Nemám důvod něco takového projevit, vůči vrahům a posedlým zlodějům po každé cennosti." utrousil něco jako odpověď. To, že se sem tam nechal slušně vmíchat do přepravy z bodu A do bodu B je jen myličkost. Navíc obvykle nepatřil mezi klasické žoldáky. Čímž jej dorazila další otázkou. Příliš úlisná informace, o lidi jako takové mu nikdy ve skutečnosti nešlo, ale bylo lepší mít je sebou jako hmotný důkaz. "Já nejsem žoldák." vyvrátí její tvrzení. Ne je špeh, co prahne po informacích a jen tak náhodou se při honbě za informací dostává do situace, že je potřeba informaci někde zastavit. A to znamená danou osobu přivést - také to znamená peněžní bonus. "Proč ty nejsi voják?" otočil k ní hlavu a odpověděl na otázku otázkou. Vypadala jako voják, ale rozhodně ne zcela kompletní. Nedokázal si představit jak by si se svým startem hledal nějakou nevinnou práci - jako zbrojíř by zrovna neuspěl, do armády se klidně dát mohl, ale měl takový odpor k rozkazům, že by raději spáchal harakiri, než by se podvolil nějakému namyšlenému generálovi, co si myslí jak spolkl všechno moudro, když se narodil před dvěma stovkami let. K čemu tak dlouhý život, stejně na konci umřeš, jen potkáš víc nudných lidí.

Draci. Nikdy si neuvědomoval do jakého nebezpečí ho jeho zakázky zatahovaly. Ale nepotřeboval ve svém životě vědomí nebezpečí, nikdy ho neuchvacovalo mít ten pocit, kdy vám u zadku hoří koudel, kterou když nestihnete včas uhasit, popálí vám celou řiť. Aby se všemu věnoval na plno stačilo mu vědomí, že za to dostane peníze, což mohlo na někoho působit jako další taková nepěkná libůstka, podobně jako milovat nebezpečí. Ostatně, co jiného vám mohly peníze přinést? Samotní urození z hradu nevylezli bez svých vojáků co jim načechrávali pláště a všechny kdo se přiblížili hned skoro propichovali ostřím svých mečů, a proč? Protože ten kdo má nakonec peníze, skončí vždycky jako terč někoho, kdo mu je závidí. Těžké pochopit ty co se za bohatstvím tak ženou, když nic dobrého nepřináší. Ale zrovna drak nebylo zvíře, jež by se někdy chtěl pokusit ochočit, ano, ty schopnosti sice má, možná by mu to i vyšlo, ale zkuste si ochočit zvíře na první pokus. Jen od Elease má na ruce pár slušných škrábanců jako připomínku na jejich společné začátky. Možná, kdyby našel draka zraněného a staral se o něj, zvykl by si na něj a jeho rozkazy stejně jako Ra, ale i tomto scénáři velice pochyboval. "Ačkoli mám teplo rád, tolik jej zase nepotřebuji.." zamrmlal jako odpověď na souhlas s tím, aby trochu přidali do kroku. Její pozdější poznámku ohledně Elease ignoroval, dokonce i to, že by si on mohl vést svůj zadek v sedle. Žil s tím vlkem už řádku let a stihl si na jeho úplňkový pláč zvyknout tak, že ačkoli jej normálně vzbudí každé křupnutí větve, pláč jeho přítele nikoli. "Eleas se nevrátí, dokud mu to neřeknu.. mužeš být klidná, toho spratka nesežere." pronesl a koutek úst mu lehce povyskočil do úsměvu, ale ten se opět velice rychle vytratil v jeho neutrálním výrazu. Nepotřeboval jejich děkovné pohledy, u chlapce byl alespoň obeznámen, ale u ženy - jakoby si snad nelibovala v tom kňučivém zvuku, který ze sebe kluk vydával téměř při každém kroku, kdy se jeho vlk mihl kolem jeho nohou. Mladá verbeš. Ovšem i on by jen velice nerad v poslouchání protivných zvuků toho bastarda pokračoval.

Jistě, jinou odpověď ani nemohl čekat. Metody. I on měl své metody jak bezelstně lhát, jelikož si na své příběhy tak zvykl, aby jim občas skutečně dokázal na moment i věřit. Rád si vymýšlel a nikdy by ho ani nenapadlo zapochybovat, obzvláště co se jeho minulosti týče. Rodina jej stejně nezajímala, on svou nikdy neměl a ačkoli svou sestru skutečně najít chtěl a potřeboval v ten určitý čas, ale už je to dávno pryč a pro něj již neexistuje ať skončila kdekoliv. Chůva? Měkké srdce? odfrkl si. Neměl rád děti, jen holý fakt, že by měl skutečně hledat a pak trávit čas s dětmi mu přinášel chuť vyhodit své poslední jídlo. Jen vzpomínka na uječené děcko mu dělá vrásku na čele. "Nemám rád děti, kdybych měl být jejich chůva, bylo by to za trest. ačkoli se zbraněmi příliš neodháněl u malých uječených bastardů, kteří neví kdy přestat by klidně sáhl po noži a vyřezával jazyky. Děti v něm rozhodně nebudily dobré myšlenky a jediné štěstí bylo, že to co s nimi kráčelo a kňučelo jako jedno z těch malých příslušníků lidské havěti, bylo téměř dospělé a svým způsobem věděl kdy přestat. "Myslím, že sis na tuto otázku odpověděla sama.. Peníze." už předtím sama říkala, co je vlastně účelem téhle práce. Je to pokus o nějaké životní minimum, které vám dovolí přežívat ve společnosti. Hlavní rozdíl ovšem byl ten, že žoldáci sice nejsou oblíbení, ale špioni jsou mnohdy velice vítáni. Ovšem pro něj tato dvě povolání dávno splynula v jedno a totéž, protože jeho informacemi často byli i samotní lidé. Čím hůř, nebylo nikdy příliš prostoru aby mezi  vrahy hledal nevinného.

Po jejím velice tichém projevu soucitu a jisté odměřenosti si tiše odfrkl. Nebyl znalec víl a rozhodně nepatřil k těm co by se vydávali do hor, hledat nějaké zatoulané lidi nebo skákal na špek někomu kdo jej tam chtěl poslat na smrt. ale o Illyrijcích se obecně vědělo jako o vílách s křídly, které používají hodně staré metody k výcviku. Nedivil se, že je z ženy slušně vyhlížející voják, ale na druhou stranu co se dá čekat od ženy jiného než nesouhlas s mnohaletou tradicí své rasy - ačkoli v tomto by jí mohl podat ruku, ani on svou rasu zcela neuznával jako bytosti s hojnou inteligencí ve svých řadách - jediné co nemohl popřít, byl fakt, že existovaly světlé výjimky. Možná byl čas, aby si rýpl, mohl by pronést něco nevhodného, nebo ji jen znovu urazit, ale mlčel. Naopak opět zmizel ve své hlavě a nevnímal ji - ne že by nebyl ostražitý, jen ignoroval fakt, že by na to měl reagovat, nebo snad vyklopit něco jako projev stejné myšlenky. "Ugh,.. Na někoho, kdo utekl ze sirotčince sedí moje povolání lépe, než nějaký zbrojíř.. Vím jak smýšlí ti, co se snaží přežít." Dal ji odpověď na oplátku vůči té její. Odfrkl si přitom. Neměl svou minulost rád a nepodporoval její rozpytvávání, aby si získal něčí lítost. Po její poznámce se rozhlédl. Zvládli zajít poměrně daleko do lesa a tímhle tempem jej do tmy neopustí. "Ra.." oslovil místo ženy kolibříka, jež se líně protáhl mezi koňskýma ušima. Zamumlal něco nesrozumitelného jeho směrem a drobný ptáček zakmital pryč, aby byl hned pryč. "Měli bychom se utábořit někde poblíž.." zamumlá si spíš pro sebe a kolibřík jako na zavolanou přiběhne zpět a zastaví se v letu před svým pánem. "Vypadá to, že Ra našel dobrý úkryt, chceš mu věřit, nebo budeme hledat něco jiného, Vaelinore?" nadhodil otázku a pozvedl na ni obočí. Eleas, který si zatím povšiml, že se jeho společníci pozastavili přiběhl zpět.
"Cestou sem jsem míjel jeden skalní výběžek, mělo by to být někde tím směrem. Ra ví přesnější cestu. Bude tam dost prostoru pro ohniště i nějaká ta větev pro tebe." pronese, kdyby náhodou chtěla namítat něco o schopnosti jeho kolibříka, samozřejmě jej poslal jen, aby našel cestu tam, jelikož si nebyl jistý jakým směrem výklenek byl. Ačkoli by se dal považovat spíš za obrovský kámen s vyhloubenou prohlubní, kdes se dalo celkem slušně skrýt.

Nebýt sám v tom jak by dopadali děti, kdyby nějaké měl na starost? Nejspíše bylo více takových jako je on a jej nepřekvapovalo, že ona na tom byla stejně. Tohle povolání není zrovna na rodině postavené. Bylo nebezpečné, nepříjemné a hlavně nebylo zrovna výchovou pro muže a ženy rodinného typu. Možná že díky svým záletům už někde nějakého haranta dávno měl, pokud ho ta ona zhrzená žena v záplavě šílenství nehodila do první vody, kterou někde našla - dávalo by to větší smysl, než kdyby si to dítě nechala. Ale i tak o té skutečnosti pochyboval. Musel však ženě nechat, že ačkoli byla pichlavá jak ježek, když se měl někdo něco dozvědět, uměla přitakat se zvláštním pochopením. Nikdy si nepouštěl nikoho k tělu a pochyboval, že by něco takového kdy učinil zrovna s vílou, ovšem mělo něco do sebe, že výjimky potvrzují pravidlo - když jsou víly ve větších případech jen nafoukané obludy, je možné, že mohl zrovna on jako správný nevěřící a duší zhrzený prohnilý špion narazit zrovna na takovou vílu, která zvládala nasadit i jistý druh pochopení. Jedno malé bezvýznamné plus pro ženy, a ještě menší bezvýznamné plus pro víly. Fascinace jakou jiní lidé používali pro jejich obdiv nad stvořeními, jež žijí dlouhé životy jej zcela minula, ale uznat jistou vnější krásu musel. I když by nejraději řekl, že je to také jen magický klam. Bůh ví co magií skrývá takhle nádhera.
"Nikdo netvrdil, že jsem jím nebyl." protočil očima - velice nedospělé gesto, jež mu zůstávalo jako zlozvyk. Ano zlodějem byl a nebyly to lehké roky. Hluboké jizvy na jeho zádech mluvily o svém. Ale musel uznat, že se díky tomu něco naučil a rozhodně by nebyl tam kde je nyní, kdyby nezačal krást. Nedostal by se do spárů Dorianovi a nikdy by se nestal informátorem. Lovcem lidí a zločinců, prahnoucí po informacích, jež mu do života žádné velké štěstí nepřinášely. Jak sentimentální to myšlenky. "Neposlouchám rozkazy." nakrčí nos. S tímto na něm narazil i sám velký Dorian. Ačkoli měl Zach jistou míru respektu vůči tomu člověku díky jeho postavení, ale jeho rozkazy nikdy neplnil. A nějakým štěstím se díky této své tvrdohlavé vzdorovitosti stal jeho oblíbencem. Vlastně by mohl považovat svou oblíbenost za štěstí, protože díky ní má celkem slušné nabídky a zároveň mu příliš nehrozí nějaké to vyřezávání jazyka za mumlání slibu poslušnosti. A přesně proto bych nemohl dělat jako voják. myšlenka, že by mu nějaká nadřazená osoba s hodností dýně na poli měla rozkazovat kam a jak a kdy má jít, co jíst a co si obléknout, nebo hůř jak bojovat a s kým asi by brzo popadl první zbraň, jež by našel a nasekal by ho v rámci své agresivity na generálské sushi. Strava pro každého, kdo má rád trochu černého humoru a svobody. A pro něj byla jeho svoboda víc, než je pro jiného jeho pevné zázemí. Hnus.

Nepovažoval se za zrovna smradlavého, ale poznámka se ho trochu dotkla. Byl cítit koněm, o tom nepochyboval, ale i tak to nebylo nic hrozného, není to dlouho co se s Belou brodil přes řeku a při té příležitosti se trochu smočil, aby nesmrděl jako poslední várka výživného hnoje. Ovšem musel uznat, že poznámka je to rozhodně docela smysluplná. "Je tam tůň s vodou, přitéká tam lesní potok, takže budeš moct i nabrat vodu." uklidní ji, když se opět dá do pohybu aby mohl následovat kolibříka na místo. Chlapcova poznámka mu vykouzlí na tváři úšklebek. "Můžeš sníst kus sušeného masa, když ti ho Eleas nesežere.." nadhodí a vlk se při zmínce o masu trochu více přiblíží ke koni a pohledem sleduje brašnu na vraníkově boku. Nic jiného však nedělá. Když po pár minutách dorazí ke kamennému výběžku, který dává dostatek přístřeší pro poměrně klidný spánek i pro vytvoření táboráku Zachary koni pustí otěže a ten se okamžitě ujme své svobody a jde si jen tak trochu naplnit žaludek trávou mezi stromy. "Fajn, tůň je tamtudy.. Toho malého bastarda můžeme přivázat ke stromu, Eleas ho pohlídá.." Vlk hodil na svého majitele všeříkající pohled. Nevypadal nijak smutně, spíš jakoby mu Zachary právě dal novou hračku. Otočil se na chlapce sedl si na zadek a upřeně jej sledoval. Vypadalo to, že tady před časem někdo tábořil, protože tu po něm zbylo staré ohniště, které stačilo jen znovu naplnit a zažehnout. "Zajdu se opláchnout dřív, než tam hodíš toho smrada a cestou zpět nasbírám na oheň." už se docela smířil s tím, že příměří co si slíbili musí fungovat s jistým druhem důvěry a to, že není odejde snad nezapříčiní její rychlý odlet.
Zamířil tedy k tůni, kde na kámen odložil svou brašnu a zbroj. Sundal si koženou bundu, jež mu dělala ochranu, kterou jiným zaručovalo brnění a kov. Rozvázal šňůrku košile a přetáhl si ji přes hlavu, aby teď stál u vody do půli těla. Nehodlal tam lézt celý, nebylo to dlouho co se rochnil v řece a navíc, ještě ho čekala práce. Bylo šero, ale odhadoval, že takto to ještě dobrou hodinku vydrží, než padne černočerná tma, takže ještě nějaký čas konec konců měl. Díky pádu z koně měl teď na pravém boku nádherně vybarvenou fialovou modřinu, podobnou té na rameni, která už bledla - hold někdy je i cesta docela nepříjemná. Vlastně mu to docela hezky barvilo záda do odstínů několika ošklivých jizev na lopatkách a na páteři. Díky bohu, že se na to nemusel koukat a stačilo mu, aby z brašny vytáhl poměrně čistý hadr, který namočil do vody a řádně vyždímal, aby se jím mohl omýt. Modřiny byly na dotek docela citlivé a nepříjemné a když zatlačil, aby z nich smysl nečistoty zkřivil přitom obličej.

"Každej jednou nějak umře." zhodnotil její poznámku. Neposlouchal rozkazy a nikdy je poslouchat nebude. Jediná autorita, kterou kdy poslechl byli vládci země. Ačkoli na sobě dával jasně znát svou nechuť ke komunikaci se kteroukoli jinou bytostí podobající se, byť člověku nebo víle, pokud by před ním stanul i třeba vládce Evasiru z fleku by jeho rozkaz splnil do puntíku, a to jen proto, že by věřil jeho královské hlavince a plánu pro to, aby země vzkvétala. Ovšem nemohl si nalhávat, že každý bude jeho vnímání tolerovat. Jednou se najde někdo, kdo jej jedním seknutím připraví o hlavu i život, ale jak řekl – dříve nebo později zemře každý. Své smrti se nebál, příliš si uvědomil, že člověk prachem byl a v prach se jednoho dne opět obrátí, aby pohnojil půdu pro další. Alespoň někdy jsou lidé skutečně užiteční. Co se smrádku, který zřejmě všichni vydávali na její poznámku nakonec reagoval jen pobaveným úsměvem. Musel ji nechat, že když se pokouší o jistý druh vtipného chování a nesnaží se působit jen protivně dokáže být docela příjemným partnerem ve zločinu. Čímž ovšem nijak nehodlá prohlubovat jejich partnerství o něco déle – naopak, čím dříve bude zase sám se sebou o to bude spokojenější ve své kůži. "To že je Eleas vlk, neznamená, že má takové způsoby..." pokrčí nad její poznámkou rameny. Jeho vlk byl vycvičený a pokud nedostal pokyn sežer, tak nesežral. I když kdo by chtěl jíst něco co páchne jako koňské lejno a měsíc stará kopka hnoje za horkého letního dne. Nad takovým kusem žvance by nakrčil nos i hladovějící. Pak zamířil k tůni. Musel se rozhodně opláchnout dříve, než by se hodlala do vody ponořit ta ženská a rozhodně dřív, než do té vody strčí kousek toho lejna, jež za nimi dělal tlustou pachovou čáru. Nedivil se, že ho Eleas našel tak rychle. PO její poznámce nahodil přehnaný úsměv a otočil se ji čelem, chytil svou imaginární sukýnku a vystřihl trochu rozklepané pukrle. "Ale jistě... velice laskavé." pronesl, než se opět otočil a se svou obvyklou lhostejností zvedl na ženu ruku s vystrčeným prostředníčkem. Nebyl zrovna muž vtipu, ale takovéto drobné pokusy o vtip u něj byly docela ocenitelné. Ukazovalo to na něm něco, co se tak rád snažil skrývat hluboko pod kůži – to že má nějakou duši.

U túně se svlékl do půlky těla. Nikdy se za své tělo nestyděl a rozhodně by nemohl říct, že pro ně nijak nedřel. Ovšem jizvy, jež mu hyzdily záda byly podobně příjemné jako nyní nové modřiny. Ačkoli co si stihl všimnout, každá žena se ráda bavila tím, že prsty přejížděla ohavné jizvy s jistou fascinací a vzrušením. Jako by to byl kus nějaké hrudky zlata, jež ukrývá tajemství. Tento přístup se mu svým způsobem hnusil. Nevadily mu otázky odkud jsou, rád si něco vymyslel, ale jejich přístup nebyl nejpříjemnější. Z jeho úvah a umývání jeho fialového boku přerušil tón hlasu, jež volal jeho jméno. Možná až moc naléhavě, než jak by od ní zrovna čekal. Stihl se maximálně otočit a narovnat, když už stála i s tím bastardem proti němu. Pozvedl na ni obočí a pak se zaměřil na toho kluka. "Kolik ti je? Pět?" odfrkl si a nijak neskrýval znechucení ve svém hlase. Jak mu ho rvala do náruče postupně jej od sebe zase odstrkoval. Čapl jej za límec a strkal jej k nejbližšímu keři. Tam jej jednoduše začal rozvazovat. "Pokus se o útěk a přísahám, že ještě dnes večer si dá můj vlk na svačinu tvou oblíbenou část těla." zavrčel a nechal chlapce aby si ulevil sám. Rozhodně mu nechtěl dávat víc pozornosti, než bylo nutné. "Zmlkni." sykl na ženu, když okomentovala jeho záda. Nic, co by ji mělo zajímat a nic co by on chtěl znovu a znovu probírat. Další ženská, jež á divnou úchylku na jizvy nebo modřiny. Chlapce nesvazoval, ale rovnou jej za límec dovedl zpět k tůni. "On už není děcko... je téměř dospělý. Zbývá mu jen rok do plné odpovědnost." konečně ji přivedl na pravou míru. Nejspíš měla zkreslený pohled na lidský věk, ale rozhodně se nehodlal zabývat tím, že by chlapce hodlal koupat, nějak taktně. "Umíš plavat?" "Ano-oo" jakmile měl jeho souhlas kopl ho do vody. Ozvalo se žblunknutí, několik bublinek a pak se vynořila naprosto vyděšená chlapcova hlava. "Jste šílenec?" Zach to nekomentoval. Ale vlk, jenž se objevil po jeho boku a na chlapce dohlížel ze břehu vypadal, že mu najednou voní o něco lépe než ještě předtím. Střihl pohledem po Vael a ke své smůle zjistil, že se rozhodla rovněž využít možnosti koupele. Chvíle klidu je naprosto v háji. zauvažoval, když se opřel o kámen, kde měl věci, aby sledoval chlapce jak se cachrá ve vodě, kam jej kopl a hlasitě si stěžuje na Zachariho mentální zdraví.