Velké první jezero

Malinko jsem se usmála. “Většinou to člověk pozná podle chování dotyčného, ale musím Vám dát zapravdu v tom, že ne vždy je to úplně poznatelné.“ Bylo to tak. Měl pravdu, ale nebudeme si tady nic nalhávat, potom, čím jsem si prošla. Já na to měla svůj názor, ačkoliv nemusel být ten nejlepší. Uvědomovala jsem si, že to člověk nemusí vždy poznat, ale já zástávala postoj trochu jiný, jak jsem zmínila. Malinko jsme se pousmála i já, i když jen na chvíli. Poznala jsme už dost lidí, kteří se mi ani nepokusili porozumět, například v mém chování, vzhledem k tomu, kdo jsme, nebo co mám za sebou. “Tyhle dvě skupiny by se určitě daly použít… ale bohužel musím říct, že i když to nemusíme hned poznat, pořád tam bude skupina lidí, která se o to porozumění ani nepokusí.“ Neměla jsem mu jeho slova za zlé, vůbec ne. Každý měl svůj názor. On měl svůj názor, stejně tak, jako jsem ho měla já a není nikde psáno, že musí být kompletně totožné. Což bylo v pořádku… Je v pořádku mít svůj názor, za kterým si člověk stojí, ale zároveň ho nepodstrkuje tomu druhému, což se tady nedělo. Sama jsem se pokoušel ostatním porozumět, když jsme v tom viděla možnost. Nedokázala jsme porozumět Learralovi. Nechtěla jsem. Nepokusila jsme se. Protože jsem neviděla důvod, proč se pokoušet porozumět muži, co mi ublížil. Psychicky i fyzicky. Kdo si se mnou jen hrál a využil mě. Zradil mě. Nechtěla jsem mu porozumět. Prohrábla jsme si blond vlasy a na chvíli vyhledala slunce, na které jsem se usmála, přičemž se mi modré oči zaleskly jak vodní hladina Měsíčního jezera. Malinko jsme se zasnila, když jsme mluvila o tom, proč by se měli lidé brát. To byl taky jeden z důvodů, proč byla Valestra ‘lepší‘ hraběnkou. Nechtěla se vdávat z lásky. Chtěla se vdávat kvůli majetku. Kvůli jménu a titulu. Tec by to nazval tak, že chce spojit náš rod s co nejlepší možností. Mně to v případě Valestry přišlo… hnusné. Vypočítavé. Jen aby něco získala. Já bych si nedokázala vzít muže, ke kterému bych nechovala city. Usmála jsem se na Oldira, když jsme k němu stočila pohled. “Možná jsou pravdivá, ale vidí to v nich jen hrstka lidí. Ale těší mě, že Zrovna Vy to v nich vidíte a zahřívá to Vaše srdce.“ Usmála jsem se upřímně. Ne každý by dal mým slovům zapravdu. “Člověk nepotřebuje drahé šaty, peníze, šperky, když má toho, koho miluje a on miluje jej. Samozřejmě, když má člověk peníze k tomu, je to příjemnější, pohodlnější, ale není to to nejdůležitější.“ Věděla jsme, že žiju v pohádce, minimálně kvůli tomu, že jsem urozená, i když nejsem královská, a budu nucena rodiči, vzít si také někoho takového, bez ohledu na city. Nevěděla jsem, o kom mluvil, ale kdybych to věděla, omluvila bych se mu. Omluvila bych se za svou vlastní sestru a cítila se špatně. “To mě mrzí. Opravdu. Krom toho, že mi to přijde nesmírně pokrytecké, tak i neslušné vůči Vám.“ prohlásila jsem. No, kdybych věděla, o koho se jedná… svá slova bych neměnila. Pak jsem na něj párkrát překvapeně zamrkala. “V těch mých? Co v nich… vidíte?“ Se zájmem jsem ho sledovala a následně si vyslechla, co v nich viděl. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrnula krev a mírně mi je zbarvovala. Minimálně při prvních čtyřech slovech… U posledních dvou jsem mírně strnula a lehce se narovnala. Byla jsem ráda, že moje oči nebyly schopny prozrazovat i důvody. “Musím říct, že jsem nečekala, že jsou mé oči tolik výmluvné.“ pokoušela jsme se malinko zavtipkovat, abych popřípadě odstranila možnost toho, že by se chtěl na některé věci vyptávat, ale to nepřišlo, což se mi upřímně ulevilo.
Dohoda s Lethami bylo něco nevídaného, takže mě to opravdu zajímalo. Ráda jsme si poslechla o dost víc. Slyšela jsme o tom první, takže se mi tahle konverzace líbila. Konverzace však došla až na konec a já si přišla zase o něco znalejší. Malinko mě překvapila jeho otázka ohledně písečného království, ale pokusila jsme se to na sobě nenechat znát a jemně jsme pokývala hlavou. “Ano. I tam jsem zavítala. Vskutku teplé království. Krásně slunečné a prohřáté. Příroda je tam opravdu nevídaná.“ pousmála jsem se jemně. No, to, že jsme tam nějakou dobu byla, jsme nezmínila. Nezmínila jsme nic, co by ho mohlo přivést k mé minulosti, která se s tímhle místem poutala. Ráda jsme cestovala, i když byla pravda, že pokaždé, když jsme se dostala do Illivenas, tak jsem měla ten zvláštní pocit, kdy se Vám stáhne žaludek i hrdlo. Vždy jsme měla v hlavě moře myšlenek a vzpomínek, stejně tak, jako i teď, kdy jsme se na chvilku i odmlčela a koukala malinko nepřítomně směrem ke své klisně, která můj pohled vycítila a zaržála. Pak jsme se usmála, když reagoval na má slova. Zahřálo to u srdce, nebudu lhát. A tak nějak jsme opravdu doufala, že bych ho tu mohla potkat i jindy, což mě malinko překvapilo vzhledem k mé odtažitosti vzhledem k mužům. “Můžeme v to doufat spolu.“ Pronesla jsme milým tónem a pokoušela se tím i zahnat chmury v mé vlastní mysli. Všimla jsme si jakési jiskřičky v jeho očích, když se rozebíralo tohle téma a usmála jsem se zářivě. V hlavě jsme začala uvažovat nad tím, že by nemuselo být špatné se i domluvit, kdy bychom se tady mohli setkat, protože čekat na náhodu… možná by to přijít vůbec nemuselo. “Hm… t pokývání… mám to brát jako přijetí výzvy?“ Nadzvedla jsme pobaveně obočí a byla zvědavá, zda to tak opravdu mám brát. Pak jsme si ale musela jemně skousnout ret, když předvedl takový úsměv. V hlavě jsme zazněla vlastní poznámku o tom, že bych na tem úsměv mohla koukat celé dny.
Bylo od něj opravdu šlechetné, že mi chtěl pomoct s překážkami, které by se u mě objevily. O tom se nedalo ani nijak pochybovat. “Jistě si na Vás vzpomenu, jen si nejsem jistá, jestli byste dokázal včas dorazit?“ V očích se mi malinko šibalsky zajiskřilo, když jsem pronesla další poznámku pobaveného rázu. Také mě dost překvapila jeho nabídka, když šlo o meč. Překvapilo mě, že by mi svůj meč půjčil. Pohled jsme stočila k meči a pak na společnost. “Vaše nabídka mi velice lichotí, mohu říct to, že pokud se nám poštěstí se tu příště setkat, tak Vás nechám mi pomoci s mečem.“ Znělo to laškovně, i když jsem si to neuvědomovala. Nebo jsem si to uvědomila až později a sama se nad sebou udivila. Chápavě jsem pokývala hlavou. “Je to rozumné, to je pravda. Nemusíte se omlouvat. Jsme si vědoma toho, že v tent moment jsme s mečem nebezpečná i pro sebe.“ přiznala jsme a koukla k sedlu, kde jsem měla luk a šípy, se kterými jsme si byla o mnoho jistější. Strašně se mi líbilo to, že se pokoušel zachovat tak, jak aby vyhověl mně a ne mým rodičům. Těšilo mě to. Bylo to příjemné. “Ano, svěřím… pokud se tu příště setkáme.“ pronesla jsme nakonec zhodnocení a usmála se na něj upřímným úsměvem, který odhaloval bílé zoubky.
Situace s vodu a záchranou byla za námi, takže stačilo zhodnotit pár poznámek, které vyplavaly napovrch společně se mnou a Oldirem. “Pokusím se Vás vyhledávat všude, kde to bude možné, jestli Vás někde nezahlédnu s bezradným výrazem žádající o osvobození ze spárů nějaké dívky.“ malinko jsem se zasmála. No, nepřišlo mi to moc pravděpodobné, že bych na něj dokázala narazit v nějaké takovéto situaci. Nedokázala jsme si upřímně představit, kdy a kde by k tomu mohlo dojít. Sledovala jsem, jak mi ošetřoval kotník a i když to bylo skoro nemožné, doufala jsme, že si nevšimne těch vzpomínek na mých chodidlech v podobě jakýchsi jizev. Když se na mě zadíval po vyslovení jeho jména, sama jsme se mu zadívala do očí a cítila jsem, jak se mi ozvala srdce, které malinko zrychlilo. Sama jsem se na něj pousmála. Vzápětí jsme ale cítila teplé tváře, které značily, že jsme se červenala. Mírně jsme si skousla spodní ret. Byla jsem nervózní? Trošku. “Kdybych se neuzdravila, tak byste se na mě podívat nechtěl?“ poznamenala jsme v menším poškádlení. “Omlouvám se. To nebylo fér, když mě tady ošetřujete, zachraňujete život a já Vás tu chytám za slovíčka.“ pronesla jsme vzápětí, když mi došlo, jak to mohlo vyznít. No… velmi mě překvapilo to, že by mě políbil, což bylo dost vidět na mém pohledu. Uhla jsem pohledem. Byl pohledný, milý, šarmantní, ale byl cizinec a já měla prostě v těchto věcech v hlavě jakýsi vykřičník. “Dobrá. V tom případě Vám za tuto omluvu děkuji, Oldire.“ po těch slovech jsem na něj zase stočila pohled. “Děkuju.“ pronesla jsem upřímně, když tomu porozuměl, což mě uklidnilo a i moje srdce, které teď tlouklo jak o závod.
Zaposlouchala jsem se do jeho slov a usmála se. “Jenna je krásné jméno a je ještě mlaďounká… je v podobném věku jako… moje mladší sestra.“ kdyby zůstala naživu. “Zní jako někdo, s kým se nedá nudit.“ poznamenala jsme s veselým tónem. Naklonila jsme hlavu na stranu, když se na mě zadíval. Jako by se chtěl na něco zeptat, což ve skutečnosti byla pravda, kterou mi potvrdil zmíněným mého jména a následnou otázkou, díky které sem několikrát zamrkala a překvapeně na něj chvíli koukala. Zaskočil mě. Nečekala jsme to. Nevěděla jsem, co mu na to odpovědět. Tep se mi zase zrychlil a já mlčela, jak jsme uvažovala. “J-Já…“ vypravila jsem ze sebe zaskočeně. “J-já… nevím…“ odmlčela jsem se a opravdu na mně bylo vidět, že jsme přemýšlela. Koukala jsme na něj, ale pohled jsem na chvilku přesunula před sebe na zem a jemně si olízla rty. Rukou jsem mnula lem jeho košile, kterou jsme na sobě měla. “A-asi mi dovolte V-Vás víc poznat… a k t-tomu dost času.“ Nevěděla jsme, jestli to bude stačit, ale co jiného by mělo? Aby mě zahrnoval dary? Ne… taková jsem nebyla. Aby nebyl cizincem, potřebovala jsem ho poznat, abych věděla, co od něho mohu očekávat, i když tehdy se také mohu přepočítat, jak jsem se v minulosti sama přesvědčila.

Věřil, že ne vždy můžete vidět všechno na první pohled. Někdy jen vidíme to co chceme vidět a jindy se zase vidět bojíme. Všechno pracuje uvnitř naší hlavy bez našeho vědomí a my jen přitakáváme tomu, co nám zkušenost, snaha a víra dovoluje. Kotlík j emu svědkem, že by rád viděl tak jak má, aby hleděl na svět srdcem a ne očima, které stejně nevidí všechno. Bohužel ani jeho postavení a původ mu toto nedovolují, čeká ho vláda minimálně jeho zemi a nemůže si dovolit dívat se na svět tak měkce, tak jednoduše, tak... zkrátka si nemůže dovolit přenechat veškerou vládu nad svým pohledem jen srdci, on hlavu používat musí. Snad proto už jí na její slova neodpověděl, pouze se usmál a přikývl, aby dal najevo, že dívce rozumí. Nebyl tu přece od toho, aby jí vnucoval svůj názor nebo jí její slova vyvracel. Svým jedinečným způsobem přece měla pravdu a on si to jistě zapamatuje a bude na to brát zřetel, až se dostane do jiné, podobné situace. Přece porozumění k jeho životu také patřilo, nebo ne snad? Tiše vydechl, když se jejich konverzace pozvolna přesunula k tématice peněz, avšak tempo a obsah rozhovoru mu byl milejší než ten, který na toto téma obvykle probíral s jinými. Kdyby dostal zlatou pokaždé, když se jej nějaká urozená dáma zeptala, jaký náhrdelník by jí koupil, nebo když mu vykládala, jak by po jeho boku zářila v překrásných šatech – řekněme, že by pokladnice jeho království měla nový stálý příjem. Samozřejmě – ne vždy a všude měl tuto zkušenost, stále ještě se našli takové ženy, které si vážily pouhého rozhovoru a pár lichotek, ovšem tato situace byla pro něj z nějakého důvodu příjemnější. "Postel plněná slámou je mnohdy pohodlnější, než matrace podložená drahým kamením." pousmál se na dívku a sklonil hlavu tak, aby viděl na trávu a písečný břeh jezera. Moc dobře věděl jaké to je, pohodlnější život nemusel nutně znamenat peníze a bohatství, sobecky občas uvažoval, když z těžkou hlavou ulehal do měkké postele, zda by se mu lépe neusínalo na slaměné matraci s lehčí myslí. A pak se za tu myšlenku zastyděl, vůči vlastní zemi. "Lidé jsou různí, k některým pokrytectví patří, ale neměl bych to za zlé – někteří jsou vychováni tak, aby šli za vyššími cíli bez ohledu na překážky." dodal ještě ke svým slovům, které nepřímo věnoval Valestře, aniž by tušil, že si povídá s její sestrou. Snad i kdyby tušil, by tomu příliš nevěřil. To už se na ni, ale opět zadíval a na okamžik se zamyslel. ".. upřímnost a pokoru.." přidal ještě pár slov k výčtu toho, co viděl v jejích očích a na okamžik se odmlčel, jak si prohlížel její narůžovělé tváře - nenápadně samozřejmě. "Vy říkáte výmluvné, já tvrdím že jsou jen malinko upřímnější." znovu se na ni pousmál, než ji opět dopřál chvíli klidu, od svého pronikavého čokoládového pohledu.

Později už se neubránil, vlastně ho to tlačilo v hlavě už nějakou dobu – jeho milovaná domovina, jeho krásná pískem a sluncem zalitá země. Zajímalo jej, jestli krásná dívka navštívila i jeho zemi nebo na slunných pláních ničeho ještě nebyla. Rád by se jí zeptal, jak se jí líbil Xibram v jeho plné kráse, jestli měla štěstí a slyšela onu hudby, která se line párkrát do roka ulicemi města a chytá za srdce každého, kdo kdy snil, či třeba miloval. "Mluvíte jako někdo, kdo se snaží nic neprozradit, ale zároveň neurazit." koutky úst se mu zvedly do jemného úsměvu a pohled přesměroval na jezera. Zeptá se jí jindy, na Xibram a hudebníka. Příště, až mu bude dívka chtít prozradit víc z toho co nyní tají. Více se ani nevyptával, zkrátka odtušil, že je zde něco, co dívka říci nechce, a to i přesto, že byl v tomto ohledu neklidný, když se mluvilo o jeho zemi. Naštěstí jej Frea nenechala dlouho na holičkách a v obavách o tom, co dívka skrývá ve své mysli o jeho zemi. Místo toho jej nevědomky přivedla k dalšímu úsměvu a k naději v další jejich setkání. Byl by raději, kdyby si domluvili čas a den, kdy ji znovu uvidí, ale v tuto chvíli mu stačila prostá víra, tichý příslib mezi nimi, že se znovu uvidí. A pokud budou doufat spolu, naděje rostla. Snad by se i Kotlík za ně přimluvil a postavil jim do cesty oběma znovu právě tohle jezero. "Samozřejmě, že Vaši výzvu příjímám." potvrdil jí její slova a laškovně na ni mrkl. Nepochyboval o svých schopnostech v sedle a byl si vědom, že hřebec, který stál teď pár metrů od něj, patří k těm nejlepším v Illivenaské stáji. Ale snad by ji pro ty její krásné oči, nechal i vyhrát.

"Pokud to bude v mých silách, dorazím vždy včas, to Vám slibuji."  zvedl ruku a přiložil si ji na srdce. Nesliboval věci, které nemohl splnit, nesliboval nemožné a nesliboval, pokud nechtěl nebo nemohl svá slova skutečně zaručit. Pokud bude v jeho silách dorazit k dívce v nesnázích včas, bude tam a bude stát před ní jako štít. Frea se mu líbila, a i když to mohlo být šílenstvím, on jí ten slib učinil. Také ji nabídl, že ji naučí zacházet s mečem, ovšem její slova nečekal a vyvolaly v něm tichý pobavený smích, který se snažil tentokrát skrýt, kvůli jeho nevhodnosti. "Bude mi ctí, porušit s Vámi pravidla." naznačil hlavou úklonu jejím směrem – narážel na fakt, že se právě domluvili za zády jejích rodičů, že dívku naučí bojovat. Nevěděl, z jakých poměrů pochází, mohl tak jen hádat, že důvod, proč dívka dosud s mečem v rukou není nejjistější bude vina pravidel její rodiny, kdy jí to rodiče neschvalovali nebo tuto skutečnost nepodporovali. Jeho to ale netrápilo, možná by mělo a ani jeho otec by jej pravděpodobně za tento krok nepochválil, ale v tuhle chvíli se na dívku a do jejích krásných očí usmíval a v těch jeho studánkách jen jiskřilo. Dlouho, dlouho neporušil pravidla. Ale tohle, stálo za to. Chtěl jí říct, že přijede jen za ní, pokud si to bude přát, ale nakonec zůstal mlčet. Nedohodli se, že to nechají náhodě? Že budou společně doufat? Jak neslušné by bylo přijet ze sobeckého důvodu, protože chce on? "Pokud se tu ještě setkáme." zopakoval po ní a přikývl na souhlas.

Nad slovy slibované záchrany se pobaveně usmál, znělo to teď tak nevinně, tak obyčejně, a přitom byl téhle definici vždy tak blízko. Muž ve spárech dívky, která se jej snažila svést, dědic, který stál na místě a vedl zdvořilou konverzaci, jelikož by bylo neslušné odejít. Vidina záchrany v podobě něžné víly jako je Frea byla osvěžující a hřejivá stejně jako jeho ruce, když ji ošetřoval. Přísun jeho magie, kdy ji kotník nepatrně zahřál, aby se svaly uvolnily a lépe se tak mohl později zahojit. Díval se na ni a všímal si její nervozity, o to víc ho zastihla nepřipraveného, když mu následně položila otázku, zda by se na ni nechtěl dívat, kdyby se neuzdravila, zorničky v tmavých očích se rozšířily a on na chvíli ustal v pohybu, kdy ji vázal zraněný kotník. Na okamžik mu tahle žena vzala slova a on ji jen mlčky pozoroval jak se omlouvala. Poté beze slov sklonil hlavu a dodělal svou v práci s ošetřením jejího kotníku, teprve potom k ní opět zvedl tmavé oči a neodolatelně se usmál: "Dívám se na vás pořád, Freo. Ale pokud se uzdravíte, nebudu to muset tolik skrývat." Svým způsobem si za ta slova mohla Frea sama, když se jej rozhodla chytat za nejmenší slůvka, ale nevadilo mu to. Řekl jí na co myslel - téměř.


Konverzace o jeho sestře ho potěšila, vlastně vždy o ní mluvil rád, bylo to jako malé pouštní kvítko, byť už byla jako dospělá, chovala se tak a bylo k ní tak přistupováno. Měl z toho radost a měl ji neskutečně rád. V jednom měla Frea ale pravdu. Nikdy se s ní nenudil. Jeho mysl však byla zatěžkaná poněkud jinačí otázkou a on ji chvíli povaloval jen tak na jazyku, než se rozhodl dívku vedle sebe oslovit jménem a následně se jí zeptat co by mohl pro ni udělat, aby se na něj nedívala jako na cizince. Očima přelétl její tvář a všímal si detailů, které prozrazovaly její nervozitu. Přivřel oči a lehl si tak, aby ji dál neznervózňoval svým pohledem - na záda s rukou na očích, aby jej slunce nepálilo do očí: "Je mi dvě-stě-třináct, pocházím z Xibramu a má sestra mi říká Oudee." pronesl tiše, "Mám rád plavání, ale pouště bych za jezera nevyměnil.... Neumím zrovna mluvit o sobě, ale pokud mi položíte otázku, slibuji že Vám na ni odpovím pravdivě." když sliboval, podíval se na ni. Jemně se pousmál a pak se zvedl na lokty, aby na ni viděl lépe. "Co se týče času, který žádáte - nenechte mě pouze doufat, že Vás tu znovu uvidím pouze náhodou, řekněte mi... kdy vás můžu znovu vidět?" nabízel se jí, nabízel se, že přijede a doufal, že ho bude chtít vidět i ona.

Tohle téma bylo dosti zákeřné. Dalo se na něj koukat z různých úhlů a správně nebyla jen jedna odpověď. Jenom jeden názor. Bylo to ovlivněno povahou dotyčného, bylo to ovlivněno často i postavením dané osoby. A kdo mohl ve výsledku hodnotit, co je, nebo není správné? Tento názor byl velmi subjektivní a i ten, kdo by rozhodoval o správnosti, by do toho byl subjektivně zainteresován. Ale muž přede mnou – Oldir – vypadalo to, že na to měl dle mého názoru, dosti zdraví názor. Názor, který se často neslučoval s urozenými. Což bylo rozhodně osvěžující. Sama jsme nebyla někdo, kdo by si liboval v bohatství a přepychu. Stejně tak, jako o debatě o tom, ale tahle debata byla jiná. Většinou šlo o debatu, kdy každý hovořil o tom, co všechno má, kolik toho má a jak potřebuje mít a získat ještě víc. Tahle debata byla ale jiná. Byla prakticky o naprostém opaku, což byl taky důvod, proč se mi na rtech usadil upřímný úsměv, který mohl jednoduše napovědět, že mi byla tahle debata příjemná, navzdory konkrétnímu tématu. “To nevyvracím. Moje zmíněné pohodlí bylo myšleno spíše v duchu, že člověk nemusí krást, aby si obstaral jídlo, nebo aby v chladných nocích neprochladl. Nevztahovalo se to na konkrétní majetek, nebo jeho provedení. Ačkoliv chápu, kam jste tím mířil, a musím Vám dát za pravdu. Já bych si rozhodně raději vybrala slámu, než postel s drahokamy. I přes to, že bych ji pak ráno měla ve vlasech a doufala bych, že by se mi povedlo všechnu tu slámu z vlasů dostat.“ Uchechtla jsem se malinko a taktéž debatu lehce odlehčila. Ne, že by to bylo potřeba. Já osobně bych dokázala usnout i na hřbetu Terstin, což by jistě nebylo poprvé, ani naposledy. Ale má sestra? Ta by nikdy neusla nikde, kde by nebyl zdobená postel s co nejkvalitnější matrací a nejlépe i povlečením, které by bylo vyšívané sametem, nebo které by bylo saténové. “Kolikrát je příjemnější a pohodlnější koňský hřbet.“ poznamenala jsem nakonec s úsměvem, když jsem se ohlédla za Terstin, která pohodila hlavou a stejně tak i hřívou, jakoby věděla, že jsem mluvila o ní, což jistě věděla. “Jste velmi milý a laskavý. Chápu, Vaše slova, ale upřímně… Dosažení cílů lze i bez arogance a pokrytectví. Rozumím tomu, že jsou lidé často k něčemu vychováváni, ale pořád to neznamená, že se tak musejí chovat. Například mí rodiče by Vám jistě řekli, že takhle mě nevychovali a že rozhodně nesouhlasí s tím, co dělám. A že se nechovám tak, jak bych se chovat měla, když jsem žena.“ Pobaveně jsem pokroutila hlavou a v hlavě mi u toho zněly poznámky převážně matky, která mi velmi často vyčítala, že se rozhodně nechovám jako hraběnka, že bych měla být více jako Valestra, která si život hraběnky užívala. To už jsem se ale zeptala, co viděl v mých očích a musela jsem se upřímně usmát, po jeho slovech, při čemž jsem cítila, jak se mi nahrnula krev do tváří. “V tom případě bych Vám měla poděkovat za všechna ta slova a ve výsledku i to, že jste zatím jediný muž, kterého jsem potkala a dokázal mé oči takhle jednoduše přečíst.“ Pousmála jsem se na něj a sama se mu zadívala do těch jeho, než pohled znovu odvrátil. Elegantnost, loajalita, porozumění.

Moje odpověď na jeho otázku ohledně slunečného království, byla spíše diplomatická. Byla to jeho domovina a miloval ji. Což je zcela v pořádku. Taky jsem milovala Cyru, co jen byla pravda, ale já k Illivenas neměla nejlepší vztah. Ne z důvodu toho, jak vypadalo toto království, nebo jaké bylo. Ale z toho důvodu, co jsme tam zažila. Měla jsem tam špatné vzpomínky, a vždycky jsem se tam cítila dosti… nekomfortně. Nepříjemně, ustrašeně a v nebezpečí. Ale to nebylo něco, co bych mu chtěla říkat o jeho vlastní zemi, kterou miloval. Nechtěla jsem mu to říkat celkově. “Proč myslíte? Naopak bych řekla, že jsem o ni mluvila příjemně.“ Pousmála jsem se. Ve výsledku mě mohlo, napadnou, že v mých slovech dokáže přečíst to, co bylo napsané mezi řádky, vzhledem k tomu, jak přečetl mé oči. Na chvíli jsem zauvažovala nad tím, co mu říct, aby měl lepší pocit, když se mluvilo o jeho zemi, i když by to můj nepříjemný pocit lehce prohloubilo. “Myslím, že je Vaše království jako pouštní kvítek. Vykvétá uprostřed nepříznivých podmínek a je nádherné. Krom toho se o a Vás vaši vladaři dosti starají, co jsem slyšela. Což také nemůže říct každé království.“ Pousmála jsem se na něj a doufala jsem, že moje slova zlepšila situaci, i když jsem se významně víc ponořila do těch vzpomínek a na tváři jsme měla jen letmý úsměv, abych Oldira nijak nevyděsila. A upřímně, neznala jsem konkrétně jejich královskou rodinu, v tomhle ohledu jsem opravdu nebyla hraběnkou, která by měla přehled o těch rodinách. O tom, kdo se jak jmenuje, kolik jim je, jak vypadají… což se dost prokázalo, vhledem k tomu, že přede mnou stál sám dědic a já neměla ponětí, kdo to je.  Co mi ale bylo o mnoho příjemnější, tak byla konverzace následovná a to konkrétně závod na koních. Rozzářila jsem se jako nějaké sluníčko, když mou výzvu přijal. “V tom případě se nemohu dočkat, až na závod dojde. A věřím, že i Terstin se už teď nemůže dočkat, až se proběhne.“ Musela jsem se usmát nad tím jeho laškovným mrknutím a vzhledem k mému natěšení na závod, jsem na něj i já mrkla.

“Vaše slova mě velmi těší a jsou velmi šlechetná. Ale neznamenalo by to, že mi budete muset být nablízku?“ Naklonila jsem mírně hlavu na stranu s lehce zkoumavým úsměvem na rtech. Nevěděla jsme, jak je na tom Oldir se sliby, ale podle toho, jak se choval, jak mluvil a jaké měl názory, tak jsem měla pocit, že není někdo, kdo slibuje a pak nedodrží. Možná jsem byla naivní a možná by mi to mohlo znovu dost ublížit, ale byla mi jeho společnost příjemná a byla bych ráda za další setkání. Dlouho jsem si neužívala mužskou společnost, tak, jako teď. Možná ještě Arwovu na tom plese v Keratu. Ale tohle bylo… jiné. S Oldirem jsme si přišla… Jako někdo, kdo měl stejnou cenu a práva jako ostatní. Arw se ke mně nechoval jako k někomu méněcennému, ale měl tu zarytou ideu o tom, že ženy nemohou bojovat. Ale Oldir? Ten proti tomu vůbec nebyl a měla jsme pocit, že jsem tak mohla být víc sama sebou. Byla jsem zcela smířená s tím, že pokud se budu učit s novou zbraní, tak budu nebezpečná pro okolí a taky pro sebe a proto jsem mu to také řekla. Zaslechla jsem něco, jako tichý smích? Uchechtnutí? Něco takové, ale vůbec mi to nevadilo. Naopak jsem se malinko zasmála. “V tom případě toho máme na příští setkání naplánováno hodně, až začínám mít obavy, že to za jedno setkání nestihneme.“ Pronesla jsem nevinně se sladkým, až okouzlujícím úsměvem a znovu si zastrčila pramen blond vlasů za ucho. Líbilo se mi, jak se mnou jednal, jako s obyčejnou vílou. Jak nehleděl na to, že dívky by přeci neměli ovládat zbraně a dělat celkově všechny ty věci, které dělají muži. Velmi mě to potěšilo a dokonce mě to i lehce zahřálo u srdce, takže i můj úsměv mohl působit hřejivěji. “Porušujete pravidla často, Oldire?“ pousmála jsem se, když mi ze rtů vyklouzlo jeho jméno a dívala se do jeho dokonale čokoládových očí., jakoby kolem nebylo nic tak krásného. “Přesně tak.“ Kývla jsem na souhlas, i když se mi teď přestávala líbit ta myšlenka, že bychom to nechali jenom náhodě. Chtěla jsem se s ním setkat znovu, ale začala jsem se bát, jestli by nám to Kotlík umožnil a nebylo by lepší to vzít do vlastních rukou.

To už jsem mu ale slibovala záchranu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by se tohle někdy mohlo opravdu stát. A v žádném případě by mě nenapadlo, že jedna z těch žen, před kterými bych ho mohla někdy zachránit, by mohla být má vlastní sestra. Ani jsem nevěděla, jak perfektně jsme se do toho všeho začali pěkně nevědomky motat. Ale svoje slova jsem rozhodně myslela vážně a rozhodně jsem svému slibu hodlala dostát, pokud by se ta možnost naskytla. Nechala jsem ho mě ošetřit, přičemž jsem ho sledovala. Byla jsem výrazně v rozpacích, jak jsem měla jen jeho košili. Stejně tak, jsem byla dost nervózní, vzhledem k tomu, že takhle mohl zahlédnout moje sedřená chodidla, když jsem utíkala z Illivenas. Na můj vkus jsem neměla nejlepší poznámky, hlavně mi to přišlo z mé strany velmi bezohledné, jak jsme ho začala chytat za slovíčka, takže jsem se mu začala hned omlouvat a upřímně, dost mě jeho mlčení zarazilo a o dost více znervóznilo, takže jsem pohled stočila raději jinam, jak jsem se za své chování zastyděla, když to v něm vyvolalo takovou reakci. Sklouzla jsem k němu pohledem, až když jsem cítila, že s ošetřováním přestal. V očích se mi zalesklo a do tváří se mi nahrnula červená barva, když se na mě tak usmál a na jednu stranu mě uklidnil, i když mě zároveň dostal do rozpaků. “Ehm… v-víte, že… to nemusíte skrývat a-ani teď?“ pronesla jsem a sledovala jeho dokonalé oči, ve kterých bych se dokázala ztratit a ztratila bych se mu v nich ráda.

Nevadilo mi mluvit o našich sestrách, nebo spíš o jeho sestře, i když to dost bolelo, jak jsem vzpomínala na tu mou. Bylo to takové hořkosladké. Ale rozhodně jsem nehodlala být kousavá, nepříjemná, nebo zlá. Byla jsem za něj ráda, že má někoho takového, jako je jeho mladší sestra. Těšilo mě to a svým způsobem i hřálo u srdce. Lehce smutně jsem se pousmála nad tím, jak mi chyběla. Pak mě ale dost zaskočil otázkou ohledně toho, co má udělat, aby nebyl cizincem. Mírně jsem si skousla ret a odpověděla mu. Nečekala jsme, že mi tady spustí výčet věcí o něm. Překvapilo mě to, takže jsem se na něj dost překvapeně podívala, ale musela jsem se usmát, hlavně u té přezdívky. Poslouchala jsem ho a usmívala se. “Je strašně hezké, jak jste věrný své zemi.“ Pousmála jsem se na něj mile. “To je d vás milé… nebojíte se mých otázek?“ Pronesla jsem s lehkým úsměvem. Nehodlala jsme se ho ptát na nějaké zákeřnosti, ale z jeho strany to bylo jistě milé a odvážné. Sama jsem se na něj znovu koukla, a když se na mě podíval, zadívala jsem se mu do očí, než jsem se zase začervenala a podívala se na hladinu jezera, která se dokonale leskla. “Takže už to nechceme nechat jen na náhodě a Kotlíku?“ pronesla jsem a pohled zase stočila k němu s červenými tvářemi. “Ale taky budu raději, když se dohodneme a budeme si jistí, že se opravdu setkáme.“ prohodila jsem s úsměvem a dívala se na něj stále s úsměvem na rtech. I já jsem byla radši, když bychom se dohodli a měli jistotu, že se znovu setkáme, než jenom doufat a možná už se nikdy nepotkat. “Záleží. Chtěl byste se vidět tady, nebo jinde?“ Vydechla jsem malinko v rozpacích a koukla jsem znovu na hladinu jezera a užívala si tu přírodu, klid a vánek, který mě pohladil po tváři, až jsem na chvilku zavřela oči a užívala si to.

“Není to dlouho, co jsem se potkal s vílou, která měla potřebu krást pro svou obživu i mimo ní. A ačkoliv díky mé přítomnosti nakonec nic neukradl, ale pomeranče snědl, aniž by je zaplatil – viděl jsem v něm více nežli zloděje nebo chudou vílu.“ pronesl poněkud zamyšleně když vzpomínal na své setkání s mladým serenem. Hartis rozhodně nepatřil do stejné skupiny jako on sám nebo víla se kterou nyní vedl rozhovor, přesto v něm Oldir viděl mnohem více než obyčejného zloděje. Upřímnost, s jakou seren hovořil a jakým způsobem jednal s vlastním budoucím vladařem v Oldirovy vzbuzoval spíše přátelský a bratrský pocit, nežli naštvání a potřebu vyvolat povyk a přivolat stráže. “Tím chci říct, pohodlí má mnoho podob, a ne vždy souvisí s bohatstvím, které máte zrovna dlaních, jako spíš o společnosti, ve které žijete. A tedy – s někým se budete cítit nepatřičně a nepříjemně, a s jiným přirozeně a příjemně. Měl bych mít obavy o vaše pohodlí doma, vzhledem k tomu, že je pro Vás váš kůň tou lepší volbou pro pohodlí.“ věnoval své společnosti jemný chápavý úsměv, který však skrýval jisté obavy. Nevyptával se na její domov, ačkoliv její slova mu dávala na vědomí, že se tam nebude cítit tak jak by doma měla. Kdyby věděl že její sestra je vlastně jeho trýznitelkou na mnoha společenských akcích, nejspíš by měl v situaci o ždibec více pochopení a snad by s dívkou i soucítil. Ostatně Valestra byla jednou z těch víl, které se zkrátka a dobře chtěli co nejlépe provdat a bylo to čitelné na jejich činech ale i v její tváři. “Samozřejmě to jde i bez toho, ale jsme různí. Někdo si dokáže utřídit své myšlenky sám a jiný je příliš ovlivněn přísnou a danou výchovou.“ na okamžik se odmlčel a pak se na ni šibalský pousmál, když mu poskočil koutek rtů do širšího úsměvu a v očích mu zajiskřilo: “To že jste žena Vám nediktuje Váš osud. A myslím si, že Vás vychovali vaši rodiče právě tak aby na Vás mohli být hrdí, jen k tomu uvědomění ještě nedospěli.“ řekl jí pár povzbudivých slov. Ostatně i jeho otec ho vychovával určitým způsobem a stejně se nakonec choval zase trochu jinak, než si původně představoval. Rád v takových případech myslel na svého bratra. Podle všeho měl výchovu ještě přísnější než on, a přesto byl otcem i lidem milován. Oldir věděl, že nestačí žít jen tak jak si přejí ostatní, aby bylo jeho srdce a duše šťastné. Kotlík mu u toho byl svědkem. Na čitelnost jejích očí už neodpověděl, pouze uznale přikývl na její slova a nechal je bez komentáře, než se pohledem zaměřil na hladinu jezera.

Jeho země. Vlast, kterou miloval ze všeho nejvíce a zároveň žena, která o ní nyní mluvila. Poznal v jejím hlase i ve volbě slov velmi nevýraznou a diplomatickou odpověď, která neměla urazit, ale zároveň neměla být přehnaná. Indikovalo to pro něj obezřetnost ve volbě slov a na rtech mu zůstal jemný, něžný úsměv. Nechal její otázku prozatím bez reakce, vzhledem k tomu, že na ni napojila další slova o jeho domovině, kterými se zřejmě snažila zamést jeho podezření pod koberec, a ačkoliv neměl v plánu z ní páčit její tajemství, také nehodlal nedat jí najevo fakt, že o něm ví. Zahleděl se na předěl pláže, kde se písek mísil s chladnou vodou jezera a tiše vydechl nastřádaný vzduch z plic. “Nemějte mi má slova za zlé, samozřejmě jste o mé domovině mluvila příjemně, krásně a diplomaticky.“ odmlčel se a vzhlédl k ní, aby se jí mohl dívat do tváře, pokud mu to ovšem dovolila a neuhnula pohledem. “Kdybych však měl volit dle mého ta správná slova, bylo vaše vyjádření spíše opatrné, neobávejte se, že byste mě urazila, akceptuji fakt, že přede mnou máte při myšlence na Illivenas něco, co chcete skrýt.“ dokončil svůj krátký monolog a v jeho očích se mihlo opět něco jiného – lítost a pochopení, možná i drobek smutku, když zmínil svou domovinu ve spojitosti s tajemstvím. Rád by řekl, že svou zemi zná po každém zrníčku písku a neexistuje v ní kámen nebo rostlina, kterou by neznal nebo neuměl pojmenovat. Pravda však byla taková, že i když své království skutečně miloval a staral se o něj jako své vlastní srdce, nacházela se v něm temná místa. Stíny, které unikaly jeho prstům jako voda uhýbala jeho tělu, když plaval na její hladině. Jemný úsměv na jeho rtech nakonec skryl pocity v jeho očích a stesk po písečných dunách a slunečném Xibramu, alespoň pro tentokrát. Její slova o vladařích v koutcích jeho rtů vyvolala zacukání a následně jej posunula do širšího úsměvu. Skutečně jej nepoznávala, hřálo jej u srdce být na jedné rovině a slyšet taková slova. Změna tématu na uvolněnější v podobě závodů byla vítaná zřejmě v obou stranách. Bylo to definitivní, příslib závodu byl mezi nimi zpečetěn slovy, ale také pohledem.

“Vadilo by Vám to?“ oplatil jí její otázku otázkou: “Kdybych Vám byl na blízku?“ upřesnil pro všechny případy svou otázku a hleděl ji do očí. Jistě by to vyvolalo povyk, kdyby se jen tak přiznal, že odjíždí z Illivenas aby nějaké víle dělal společnost a byl jí na blízku, ale nejspíš by to dokázal zaonačit dostatečně, kdyby zmínil, že se jedná o vznešenou vílu. Možná by to zvedlo naděje jeho rodiny a snad by to mohlo učinit nemalé problémy v soutěži o korunu, ale neměl v plánu zanechat vše za svými zády jen pro dívku. Byly tu priority a on věděl, kde je jeho místo. Nic z toho však neznamenalo, že nemůže činit tak, aby se minimálně pokusil o obojí. “Jsem si vědom toho, že jedno setkání nebude stačit na to, abych splnil každý svůj slib. S mečem se taky za jedno odpoledne nenaučíte.“ konstatoval jednoduše, jako by sám už dávno počítal, že ani jejich příští setkání nebude poslední. Ani v to vlastně nedoufal, nepřál si, aby jejich příští setkání bylo to poslední. Když přišla řeč na porušování pravidel tiše se zasmál. Porušoval pravidla? “Spíše ne.“ měl dohodu s otcem, neměl by cestovat sám, ale stále se úmyslně ztrácel strážím. Také neměl moc možností porušovat pravidla, jelikož on byl ten, kdo by je měl všechny více méně dodržovat a ctít. “Rád jich pár poruším s Vámi.“ usmál se na ni. Minimálně dnes s ní nějaká ta pravidla porušil – alespoň co se týká etikety.
Co se ošetření týče i faktu, že jeho společnost nyní byla oděná pouze v jeho košili, mohlo to vyvolat mnoho kontroverzních otázek i spekulací, kdyby je teď někdo viděl pohromadě. S ošetřováním byl za chvíli hotový a jeho jedinou starostí se stala její červená tvář, když mu odpovídala na jeho slova. Zorničky se mu mírně rozšířily a už tak tmavé oči, jako by se změnily v temně tmavou čokoládu jako by se její slova dotkla právě té jedné důležité myšlenky v jeho hlavě, opětoval jí její pohled a chvíli uvažoval nad odpovědí, než tiše vydechl nastřádaný vzduch v plicích. “Jak jsem řekl, rád s Vámi poruším pravidla, ale dnes už to nebude.“ odmlčel se. “Jste příliš zranitelná, než abych svůj pohled mohl omluvit.“ dodal ke svým slovům poukazujíc nejen na její kotník, ale také na její aktuální oděv, který by se dal zhodnotit spíše jeho odhalující nežli dostačující. Také uhnul pohledem a lehnul si na záda vedle ní, zakrývajíc si na určitý moment oči předloktím. Byla krásná, moc krásná, ale viděl víc, než by měl vidět na prvním setkání, její červené tváře a jemné rty, které k němu promlouvaly z nějakého důvodu míchaly jeho myšlenky. Věděl, že není správná chvíle na to, aby skutečně neskrýval pohledy na ní, vždyť je jen mužem. Vznešeným, ale nikoliv neoblomným, krásná žena po jeho boku by dokázala zamotat hlavu snadno i plně oblečená, natož takto.
Naštěstí pro něj se nakonec v konverzaci mohli posunout dál a zmínil svou malou sestru. Pokud by měla jen základní informace o rodině jistě by si teď dávala dvě a dvě dohromady, ale jeho rozkošná společnost zůstávala dále ve tmě nevědomí a jemu to nevadilo. Netajil jí informace a kdyby se zeptala odpověděl by jí. Ovšem takhle bylo všechno mnohem přirozenější a příjemnější. Konverzace mezi nimi, jejich vzájemná blízkost, byť se navzájem nedotýkali. “Neobávám se žádné z vaši otázek.“ ujistil ji. Chtěla ho poznat a on ji chtěl dát příležitost. “Věřím v úsudek Kotlíku, ovšem budu raději, když budu mít jistotu, že Vás znovu uvidím.“ oplatil ji její úsměv. Bude to složité, bude mít problém, pokud se vydá příliš daleko a bude mít problém, pokud se dostane do potíží. Ale riskne to, nejde si chvíli, aby ji mohl vidět. “Setkejme se tu znovu, tady nebo u skal, přijedu za Vámi.“ Neměl mnoho možností jak se dostat daleko od hranic, také nechtěl riskovat návštěvu měst, vzhledem k tomu, že by jej poměrně snadno poznali – když ne jeho drahá společnost, tak jistě někdo další.