Velké první jezero

Věřila mu obdobně jako jeho křídla. Pokaždé když skočil aniž by sám tušil co se kolem děje, nakonec se křídla roztáhla a vynesla ho do oblak. Copak sám sebe neznal už tak dobře, aby věděl, že jej křídla nikdy nezklamou? Vyjmenovala mu spoustu protože. Spoustu důvodů, proč by se jej pokoušela v odchodu zastavit. Proč by jí ta jeho křídla neměla vadit, proč by mohl být pro ni dobrý muž? Chvíli uvažoval, jestli mluví se stejnou dívkou jako mluvil před několika minutami. Zda mluví s tou samou co mu vysvětlovala, že létání není jen samozřejmost, běžná věc. A pak tu byl ten holý fakt, že stále nechtěl věřit, že to myslí vážně. Považoval to za lítost, za klam, kterým se jej všichni pokoušeli konejšit. Nabízeli mu přátelství kdykoli si uvědomili, že udělali chybu a dali mu naději. Zúžil oči a nechal tu otázku, tu větu proklouznout mezi rty. Jen pouhá lítost, nemohlo to být víc, nečekal víc, nedokázal si představit víc. A přesto to přišlo. V několika dalších větách, kdy se k ní otočil. Donutilo ho to, aby se otočil, když na něj mluvila. Aby se ji přitom díval do očí a hledal v nich tu neexistující lítost. "Avalan.." oslovil ji jménem. Měkce. Jinak než předtím, ne jakoby se s ní loučil spíš něco jako varování a prosbu zároveň. Nechtěl aby řekla něco, co nebude moct splnit. Ať se chystá k čemukoli, neposlouchej ji. Bude to jen další klam, Artë. Lže ti. hlas v jeho hlavě měl jasno, jenže Artë jej dávno neposlouchal. ...můj blázne... nádech a  výdech. Tep co nabral jinou rychlost a přesto si stále přišel klidný. Pozvedl bradu a zahleděl se ji do očí. Ale ať už čekal cokoli, nemohl čekat slova jaká uslyšel. Znali se krátce, příliš krátkou chvíli na to, aby si mohl jeden z nich uvědomit něco takového, byť to nebyla tak silná slova, přece v nich byl příslib. Sám sobě se bránil a považoval to za přelud. Za svou fantazii, spadl a uhodil se do hlavy, snad mu padla na hlavu větev a on teď leží někde pod ní a jen sní. Semkl rty k sobě. Nevěděl co říct. Neříkej nic, Artë! "Cože?" rozuměl jí, ale nevěřil tomu. Zněl překvapeně, zmateně a potěšeně zároveň.

Silná potřeba být ji blíž jej donutila udělat několik kroků k ní a ještě stále mimo vlastní svět, rozhozený a přesto jistý co chce udělat natáhl ruku k její tváři. Dotek na její jemné tváři, zastrčení onoho pramínku za ucho. Jak se neubránil, aby zlehka přejel prsty po hraně ucha, když za ním nechával onen bílý pramínek a při cestě nazpět, ten dotek opět na její tváři. Nakrčení jeho čela, když se ji omlouval, když hledal sílu dívat se ji do očí. Nikdy nic podobného nezažil. Být tak silně vázán k osobě, kterou právě potkal, jakoby jej k ní něco táhlo, něco silnějšího než je on sám. Její slova, povaha.. její nevinnost a starost. Ten pohled v jejích očích. To jak se dívala na svět okolo, snad i to, že mu chce dokázat, že to co vidí ona, může vidět i on. Ale proč. Její omluva ho donutila k drobnému úsměvu. Pozvedl koutky a na moment sklopil oči stranou. Na malý moment uhnul pohledem, aby sám sebe uvolnil z pevného sevření svých vlastních myšlenek na to proč by měl být tak nervózní jen kvůli tomu co řekla. Možná proto, že to neslýchal často, že to nebyla slova míněná jen jako útěcha, ale slyšel za nimi něco jiného. Na otázku mu odpověděla otázkou a on kývl na souhlas. Musí a vždy se ptát bude, bude-li to nutné. Bude-li to potřebovat. Nechal ji dotknout se jeho tváře, zamrkal a pak jako správné štěně vyšel její ruce vstříc a opřel se do ní s přivřením očí. Usmál se. Po její větě oči opět otevřel. "Slíbil jsem to." i když to myslel jinak. slíbil, že ji chytí a vezme do oblak. Jeho pohled padl na její rty. Ne. Ne a znovu ne. Tohle udělat nechceš, Artë. Vím jak to dopadne, nezvládneš to. Víš že to nezvládneš. hlas v jeho hlavě jej napomenul, ale neposlouchal jej, když udělal krok jejím směrem a zbavil se tak té délky paže mezi nimi, upíral jí pohled svých temně hnědých očí do jejích, zvedl ruku a stejně jako předtím ji přejel po tváři. Její blízkost téměř cítil na svém těle, i když mezi nimi stále byl prostor. Nepříjemný pocit co se z té blízkosti rozléval po jeho hrudi, napnuté svaly na křídlech jakoby tomu pocitu chtěl uletět. Nakloní k ní hlavu a pootevře rty. Víš kolikrát jsem tě prosil, aby jsi to udělal? A ty to děláš teď, když by jsi neměl? Zbláznil jsi se, Artë?! Opět ten hlas ignoroval a zároveň doufal, že ten nepříjemný pocit, z něčí přítomnosti v jeho blízkosti, zmizí. Ještě kousek, milimetr možná dva, prsty přešel na její krk jemně něžně, podepřel ji hlavu a políbil ji. Opatrně, spíš jen ochutnal její rty, krátce a zlehka. Sotva by se to dalo nazvat vášnivým polibkem, spíš váhavým, při kterém přivřel oči a pokud jej neodstrčila pokusil se o druhý. Napínajíc svaly na křídlech, jak se snažil neuskočit v záchvatu paniky z možnosti doteků, které nemá moc rád, který jej ještě více znervózňují. Jsi hrozný parchant Artë, proč nemůžeš líbat někoho, koho chci já? Tohle je zbytečná práce.

Tolik šoku, tolik nedůvěry vyřčeném v jednom obyčejném slově. V jednom výkřiku do tmy. Ani ho nemusel vyslovit, jeho tvář hovořila sama za sebe. "Slyšel jsi správně," zvolní tempo hlasu, působila klidně, rozvážně, dokonce by se dalo hovořit i o jakési sebedůvěře, byť se jí ruce chvěly a Avalan se musela uklidňovat pravidelným dýcháním. Nádech, výdech, nádech, výdech - tichá mantra odehrávající se pouze v její hlavě. "Ale jestli chceš, řeknu ti to ještě jednou. Ne... řeknu ti to klidně stokrát. Každou noc ti budu tu zprávu posílat po hvězdách." Úsměv, tak šťastný, radostný z toho, co se mu chystala sdělit. Těch pár slov, která znamenala mnoho, víc než si dokázala představit. Protože mi na tobě záleží. Protože se mi líbí, jak se usmíváš. Protože... "... Mám tě ráda, Artë." Nic víc nebylo zapotřebí, jen ta tři slůvka a jedno jméno. Jeho jméno pronesené s citem, s něhou, která rozvibrovala její hlas ke šťastnému smíchu. Co na tom, že se znali tak krátce? To pouto vzniklo samo od sebe - pochopení, cit, poznání. Nehrálo roli, zda oba žili v jiném království. Zda jim hranice nedovolí vídat se každý den. Měli hvězdy, Jitřenku i Večernici. Měli Slunce, které bude všude stejné. Měsíc, tichého poutníka sledujícího jejich kroky. Nezáleželo na tom, že se znali krátce - rozuměli si. Chápali se. Nalezli v tom druhém útěchu, kterou potřebovali. Kterou hledali. Možná jejich příběh nebude vypsán ve hvězdách. Možná ho bude znát jen Jitřenka skrývající se vysoko na obloze. Ale na tom nezáleželo, když měli jeden druhého. A doufám, že máš rád i ty mě. A pokud ne... Nevadí. Nepotřebovala to slyšet. Stačilo jen podvědomí o tom, že je šťastný. Že jeho život prozářila jako slunečnice na poli.

Stáli tak blízko, stačilo jen natáhnout ruku, překonat vzdálenost a dotknout se toho druhého. Přistoupit o krůček blíž, přitisknout se a schovat mu hlavu do náručí s očima zavřenýma, víčky pevně semknutými k sobě, aby ten sen nikdy neskončil. Ale Artë nebyl sen, byl skutečnost - živý z masa a kostí, ne pouhý výplod fantazie. Illyrijec se zničenými křídly, ale žádné z těch označení ho plně nevystihovalo jako jeho jméno - Artë. Jméno, které byla ochotna vyslovovat neustále, užívat si jeho znění na rtech, nádech i důraz, s jakým jí splývalo z úst a štěstí, jaké v ní vyvolávalo. Sledovala ho a přitom se opět červenala, tichá a zdrženlivá, v rozpacích a potěšená tím něžným gestem, když jí za ucho zastrčil pramínek vlasů. Když jí lehce hladil po tváři a Avalan tíhla touhou přitisknout se, prodloužit ten prchavý dotek, ale zároveň se bála, aby ho nevyděsila. Aby ho nedonutila ustoupit o krok vzad a prchnout jako vyděšenou laň. Sledovala, jak se mu roztomile krčilo obočí, jak se mu vytvářela vráska kousíček nad nosem, jak se mu krabatilo čelo, až v ní vyvolával touhu uhladit mu ho, nechat vymizet všechny ty vrásky, které mu způsobila. Natáhnout ruku výš, prohrábnout mu tmavé kadeře a prsty se jimi s láskou probírat až ke krku, kde by ho konečky laskala. Vyvolával v ní toho tolik a Avalan si přesto nedovolila nic z toho. Ty můj blázínku, usmála se při všimnutí, jak rychle stočil pohled stranou. Stále se bál, ale chápala to. Byla jen další ženou, další z mnoha, která mu mohla ublížit. Vrazit dýku do srdce s pohledem značícím zklamání. Nad čím? Že nebyl takový jako jiní? Nepotřebovala mít někoho takového. "Víš, co v tobě vidím, Artë?" Lehce naklonila hlavu na stranu, pozorujíc ho bezelstnýma modrýma očima. "Sedmikrásku. Sedmikrásku mezi růžemi." Pro někoho to mohlo vyznít jako urážka. Ostatně čím byla sedmikráska? Plevel. A růže? Nádherné vyšlechtěné květiny. Ale přesně proto milovala sedmikrásky - každý nad nimi ohrnoval nos, všichni do jednoho dávali přednost růžím, opěvujíc jejich krásu. A přitom si nikdo nepovšiml, jak se sedmikráska otáčí za sluncem. Jak růžové jsou její okvětní lístky zespodu, když se jako první probouzela do sluncem zalitého dne. Kolik významu představovala oproti tuctovým růžím. Růže dokázal ocenit každý. Ale kdo by ocenil sedmikrásku? Já. Já tě vždycky ocením, Artë. Se všemi chybami. Se všemi nedostatky. Pokaždé tě ocením, protože... jsem už prostě taková. Malá hloupá Rusalka. "Příběh ukrytý ve hvězdách." A jen ona ho mohla přečíst, protože k ní promlouval. Protože jí svůj příběh vyprávěl a ona mu naslouchala. Zalitá jeho září, oslněná půvabem, který nikdo jiný neviděl.

Dech se jí zastavil, když se tváří natiskl proti její dlani a v Avalan vyvolal nefalšovaný údiv pomalu se měnící ve šťastný smích. Bohové, jak moc jí srdce zabolelo, když přidalo na tempu, hlasitě bijící na poplach? Přála si, aby tento okamžik neskončil, aby nebyl pomíjivý, ale všechno jednou muselo skončit. Vždycky všechno jednou skončí. "Já vím," zašeptala v odpověď. Slíbil, že ji chytí a dodržel to. Sotva chápala, kam směřoval jeho pohled, neznalá a tak nezkušená v tomto oboru. Sledovala ho, nedovolila si odvrátit pohled, červenajíce se v jeho blízkosti. Malá Rusalka, žádná hloupá víla. A najednou se naklonil blíž, takřka cítila jeho dech na svých rtech. Jeho blízkost, která ji nutila chvět se. Stačilo by málo, aby zaslechla i jeho srdce. Aby na něj položila dlaň a vnímala tlukot proti tomu svému, proti dlani. K čemu se chystal pochopila až ve chvíli, kdy už sotva existoval únik. A ani ten by jí nenapadl v momentě, kdy přitiskl své rty na její v něžném polibku, pozvedávaje ji hlavu tak, aby ji mohl políbit - lehce, opatrně. Prakticky by si ten polibek mohla vysnít a přesto by věřila, že se nejednalo o sen, jak jí brněly rty. První polibek. Opravdový polibek. V břiše se třepotaly motýlci, přes páteř přebíhal mráz. Takové to tedy je? Pocit štěstí vyplňující každý centimetr jejího těla, doprovázený dalším polibkem, při kterém mu zlehka položila na tvář svou dlaň. To až se probudí, aby věděla, že se nejednalo jen o sen. Takové to tedy je... "Myslím... Že vím, jaké je to lítat," vysloví tiše. Opravdu - měla pocit, že padá a přitom že jí něco udržovalo ve vzduchu. On? Křídla? Cožpak na tom záleželo? "A už teď vím, že mi to nikdy nezevšední." Tentokrát to byla ona, kdo si stoupl na špičky, přitahujíc si ho pro polibek, podobně něžný, jaké jí věnoval on. "Ještě by ses mnou nechal utopit? Po tom všem?" Ta tichá připomínka, věta, kterou pronesl na začátku jejich setkání. Něco, na co nepotřebovala znát odpověď, ale přesto to musela vyslovit. Protože pro něj byla Rusalkou. Jeho Rusalkou.

Nebylo to tak, že by ji nerozuměl, ale skutečně těm slovům nevěřil, nedokázal je nechat usadit se v jeho mysli, aniž by se nezeptal co bude dál. Aniž by nebyl zmatený z toho co slyší, byl příliš zahleděný do své naivní představy, do těch myšlenek, do minulosti do momentů, kdy to bylo to jediné co chtěl slyšet, aby byl klidný. Aby všechno bylo jak má a když ta slova konečně slyšel tak ji právě proto neuvěřil. Stala se z něj plachá laň utíkající před lvicí, ačkoli to ze začátku vypadalo naopak. Nakonec to byl vždy on, kdo měl tendence utéct od bolesti. Už ji neběhal vstříc jako dřív, nevystavoval své tělo šípům zrady a zármutku, naopak, vystavil jim záda, aby jim práci usnadnil, příliš zeslábl na to, aby se dál bránil a její slova jej přichytili nepřipraveného, nejistého, rozrušeného. Byl jako rozčeřená hladina jezera, každé další lovo, další pohled vytvářel na hladině kruhy a nenechal ji, aby se uklidnila. Neposlouchej ji, Artë! Nebuď hloupý! ale on poslouchal, byl jedno ucho, když na ni upíral zrak a ona se rozhodla mu ta slova posílat každou noc po hvězdách. Nebude moci spát když mu tohle bude dělat, už tak byl příliš - až příliš ponořen. Ona skočila, proč by nemohl skočit on. Proč by nemohl nakročit vstříc útesu na kterém stála ona? Protože, ty na ten útes nepatříš, máš křídla, aby jsi létal, Artë. otravný, tak otravný se mu jeho hlas v hlavě najednou zdál. Bránil mu, zastavoval jej a ona zopakovala ta slova znovu. Skousl si ret. Netušil co to je, co cítí v její blízkosti, netušil kolik to pro něj znamená, kolik pro něj znamená ona, ale věděl, že pokud by udělala krok vzad, od něj. On udělá krok vřed, k ní. Věděl, že by ji chytil. Věděl to. Možná až příliš dobře. "Také tě.." Artë, víš že jsi těch slov vždy litoval. Víš to tak dobře jako já, neříkej je nahlas! "..Mám tě rád, Avalan." Snad. Snad to bylo to správné slovo, co vystihovalo jeho pocity po takto krátkém setkání. Nebylo to silnější něž on, ale sílilo to. Mohlo to brzy být silnější. Jsi idiot, Artë. A já tě nemám rád, oficiálně.

Možná v tom neviděla logiku. Skutečně snad byla jen další ženou, ale tentokrát by se hádal on. Stejně jako Mýdlo nebylo pouze mýdlem. Inkoust nebyl pouze inkoustem. Ona nebyla jen další ženou. Neuměl to vysvětlit, ale její přístup, její myšlenky. Byla jako slunečnice, točící se ke slunci. Kam se hne slunce tam se hne i její pohled, ale věděla, že když slunečnice nedokáže najít slunce otáčejí se čely k sobě? A on podle své sestry byl vždy spíš jako měsíc, než jako slunce. "Nevím." odpověděl prostě. Nevěděl co vidí v jeho pošramocené duši, zbabělce? Chudáka? Hůř? Ale z jejích úst vzešla sedmikráska. Malá drobná květina, skrývající se v trávě. S bílými okvětními lístky. Skrytá na mezi růžemi. Nikdy nepředstíral, že je na zemi jen jediná květina, vyjadřující cit. Neříkal, že je jen růže, necítil to tak, byť jsou růže krásné a několikrát jimi obdaroval. Ale co mu přišlo vzácnější, než taková růže byla vždy květina utržená venku, snad i na společném výletě. Vpletená do vlasů prsty, když uhne pramen vlasů. Na moment sklopil pohled k zemi, ne proto, že by byl zklamaný, že není růží, ale protože její pohled pro něj byl tak, tak hluboký. Věděl, že udělal chybu, chybu z toho, že ji rozplakal, že se rozhodl odejít, aniž by dělal to co vždy. "Pokud budeš chtít, povím ti celý příběh.." v jeho očích se značila bolest, ale také odhodlání. Jakoby jí dával svolení k tomu, aby se jej zeptala. Na cokoli. Cokoli co ji napadne a jediné co mohla čekat je upřímná odpověď. Nechtěl před ní skrývat cokoli, co by mohla chtít vědět. Usmál se. Může být její sedmikráskou pokud chce, ačkoli muži obvykle nebývají květinami v ženských očích, on se s tím spokojil. Spokojil se s tím, protože věděl, že se někdo on na rytíře v lesklé zbroji nehodí. A mohl by ji vyprávět mnoho dalších příběhů hvězd. Kolik by si jich jen přála a jaké by chtěla. Jeho mysl napadly myšlenky na noc pod širým nebem. Kdy je to jen o ní a o něm. S očima upřenýma na hvězdy. Na noční oblohu.

Nedokázal si pomoct, aby to neudělal. Dlouho, dost dlouho, nepoznal tak něžný dotek a nechtěl, aby přestala. na jeho tváři byl úsměv, když zdůraznil svůj slib, ale zvážněl, když se k ní váhavě nakláněl. Ignorujíc hlas ve své hlavě, protestující vůči jeho volbě. Nakláněl se, pomalu sám v sobě potlačujíc nejen touhu k polibku, ale i touhu uskočit do bezpečí. I když se jej na hrudi ani ramenech či pažích nedotkla, cítil nepříjemné šimrání, ten pocit přítomnosti jejího těla a toužil uskočit. Svaly na jeho křídlech se napínaly, připravené zakročit, ale ona byla silnější, její pohled byl silnější. Nádech. Výdech. V momentě kdy přitiskl své rty k jejím se na moment uklidnil a zbláznil zároveň. Jemně, váhavě, jakoby je chtěl jen ochutnat odtáhl se od nich, rukou podpírajíc její hlavu, opakujíc jeden malý kroužek ukazováčkem, znovu se naklonil a stejně opatrně ji políbil znovu. Jen jeden moment. Pár vteřin a v jeho těle reakce trvala několik minut. Jak se znovu rozlévat ten příjemný pocit a mísil se s tím nepříjemným. S nutkáním uskočit stranou a ulevit bolestně napnutými svaly na křídlech. Cítil, že je napíná, svaly, ale netušil, že se do zjizvených křídel opírá vítr, jak je postupně uvolňoval od zad. Nevědomky znovu lehce napjal křídla, ne však do jejich plné délky. "Létat.. znamená ještě něco víc.." zašeptal ´Jeho hlas zněl zadýchaně i když nic nedělal, pocit jaký v něm vzbuzovala si protiřečil s tím jaký v něm vzbuzoval ten nepříjemný pocit na hrudi. Natáhl druhou ruku jejím směrem. Váhavě, trhaně, jakoby se k tomu doteku musel nutit, položil svou dlaň na její bok a opět nakrčil obočí. Uhneš. Stačí, aby se tě dotkla a uhneš, utečeš od ní a necháš ji tu, Artë. Oba to víme. nechtěl to přiznat, ale měl pravdu. Nedokázal se smířit s tím pocitem. "Je to těžší, než jsem myslel.." zamumlá si spíš sám pro sebe, než pro ni. Ale bylo nemožné, aby jej neslyšela. Nadechl se. "Utop mě, Rusalko." na moment se ji podíval do očí. Jak silné bylo nutkání, aby se vypařil z její blízkosti, aby odtamtud zmizel. Jak těžké bylo to vydržet a ona si jej přitáhla do polibku. Neodolal, oplácel ji polibek, ale zároveň, nechtěl ji pustit, chtěl sám sebe přinutit zůstat v její blízkosti. Ne. Řekl jsem ne. Alespoň jednou mě poslechni ty arogantní netopýre! "Věř mi." zašeptal, než ji s určitým vypětím sil za bok přitáhl k sobě, a okamžitě pocítil chuť odskočit, panikařit. Ale místo toho mávl křídly. Napjaté svaly se podvolily jeho rozhodnutí a v momentě se odlepili od země. Ten pocit se stupňoval, Upřel pohled do jejích očí. "Pořád, mě budeš mít ráda?" musela cítit jakým způsobem bojoval sám se sebou, ale zároveň bylo poznat, že ji líbat chce, že ji chce obejmout. A proto musel někam, kde ji pustit nemůže, kde nemá tu stejnou možnost útěku, jako na zemi a tak nějak doufal, že to Avalan pochopí.

Po chvíli ve vzduchu a políbení v oblacích, ji snese opět na zem a už podruhé zastrčí pramen jejích vlasů za ucho. "Musím, už jít, ale uvidíme se." nutkání, které po celou dobu měl, nepříjemný pocit na hrudi a ještě ta tíha naštvaného hlasu v jeho hlavě jej znepokojovala. Ničila a netěšila. Možná i proto od ní poodstoupí a znovu roztáhne křídla, vzlétávajíc do oblak a mizíc v neznámu, na cestě domů.

Řekl to. "... Mám tě rád..." Řekl jí to. Nechal ze rtů splynout slova lásky, vzájemného citu, byť jen prvotního. Nebyla to láska, ale mohla být. Snad... Snad časem? Když se budou mít dostatečně rádi? "... Mám tě rád, Avalan..." Měl ji rád a na ničem jiném nezáleželo. Ne teď, ne tady. Modrá kukadla se rozzářila radostí, úsměv se usadil trvale na rtech a Avalan nebyla schopna myslet na cokoliv jiného. Má mě rád... Artë mě má rád. Jako nějaká dětská říkanka, písnička, kterou se malé děti učí poznávat svět kolem sebe a pamatovat si určité věci, se jí točila v hlavě, prozpěvovaná veselým hláskem. Má mě rád. Má mě rád! V tu chvíli se dokázala pouze culit, na nic víc se nezmohla, ale možná to tak bylo dobře. Být o něco odvážnější, vrhla by se mu kolem krku, aby svou radost utišila do jeho ramene a krku. Být o něco málo drzejší, přitáhla by si ho k polibku. Ale Avalan? Nic z toho nebyla. Vždyť se jednalo o malou Rusalku, občas hloupou, ale stále jen Rusalku.

"Pokud budeš chtít, povím ti celý příběh..." Slyšela to. Tu bolest, kterou s sebou táhl několik let, možná celé desítky... stovky? Dával jí příležitost dozvědět se, co stojí za jeho šrámy. Za jeho bolestí. Viděla, kolik ho to stálo odvahy, aby vůbec taková slova pronesl, tak temná, tak nepříjemná, že i jí začal přebíhat mráz po zádech. Dnes ještě nebyl ten správný den. "Budu, Artë. Jednou ano. Ale dnes... dnes nechci vidět smutek na tvé tváři. Přála bych si, aby ses už jenom usmíval." Kvůli sobě, kvůli mně... kvůli nám. Neměla v úmyslu ho odmítnout, když konečně nalezl tolik odhodlání, aby se podělil o to děsivé tajemství. Možná i to byl důvod, proč vzala jeho ruku do dlaní a lehce ji stiskla, naklánějíc se k němu tak, aby mu mohla pohlédnout z větší blízkosti do očí a přitom stále udržovat mezi jejich těly jakousi vzdálenost, bezpečí, kterým ho nevyděsí. "Až se slunce a měsíc setkají, povíš mi všechno." Její slova měla svůj význam - při zatmění, krátkém a jedinečném, se slunce na okamžik setká s měsícem. Střetne se den s nocí a předají si svá tajemství, než se znovu oddělí od sebe a putují každý po svém. Přesně proto nechtěla slyšet jeho příběh dříve než při zatmění. Symbolika - že jeho příběh si uchová a bude ho nosit hluboko v sobě. Tehdy se setkají. Znovu... znovu. Věřila tomu. Proč by také ne? "Pod oblohou... A až nadejde večer a měsíc sám ozáří nebe společně s hvězdami... Budu tam čekat na tebe. Protože se nic nezmění, ať mi řekneš cokoliv." Byla to minulost a on za nic nemohl. Rozhodla se na ni nehledět, záleželo jí na Artëm, na jeho přítomnosti v jejím životě. Na tom, kolikrát ji dokázal rozesmát, jak snadno zahnal její slzy, když se jí draly do očí. Jednalo se o příslib, že se setkají znovu. Několikrát, protože Avalan se ho nehodlala vzdát.

Byly na tom stejně - i ona prožívala zadýchanost, červenala se a v její hlavě existoval pocit, že polibek, který ji věnoval, by měl trvat do konce života. Ten pocit, že nikdy nevyprchá a i po letech ho stále bude cítit na rtech, malou připomínku toho, kdo si ho vzal. A jestli létání představovalo víc než ten slastný pocit rozlévající se žaludkem? Pak si to ani na moment neuměla představit. "Je to těžší, než jsem myslel..." Slova zněla zlověstně, nejistě a Avalan se rozhodla udělat vše proto, aby na to nemyslel. Na to, co dělá. "Když skočíš..." Přiblížila se jen nepatrně, sledujíc ho modravýma očima. Zdálo se tak samozřejmé zakotvit pohledem v jeho hlubokých očích, hledět do nich a vidět všechno, co jí nabízel - dobré i to špatné. "... Skočím s tebou." Další příslib, tichý a odhodlaný. Nehodlala ho nechat napospas vlastnímu boji, kdepak. Bude mu stát po boku a povzbuzovat ho, plakat štěstím i bolestí, radovat se a objímat ho. Zoufat si, když prohraje a zářit štěstím, pýchou nad jeho vítězstvím. Políbila ho, udělala to, o co žádal - utopila ho ve vlastním polibku. Jemném, plném citu, něhy, v bouři silných emocí, jaké v ní vyvolával. "Věř mi." Při těch slovech vzhlédla v otázce, ale rychle se změnila v pouhé přikývnutí. Nepotřebovala znát důvod. Když skočí, nebude se ptát, jestli bude stát dole a chytí ji. Prostě tomu bude... věřit. "Věřím," zašeptala v odpověď v momentu, kdy si ji přitáhl za bok k sobě, tak blízko, že konečně cítila jeho srdce splašeně bijící proti jejímu. Co sotva mohla čekat, bylo máchnutí křídel, jímž je dal do pohybu a spolu s tím se odlepil od země - s ní. S ní přitisknout na hrudi, až se ho v prvním okamžiku křečovitě zachytila, objímajíc ho kolem krku v počátečním šoku. Žaludkem projel podivný pocit, mráz se přelil přes páteř, ale ani jedno nevyvolávalo strach. Bylo to... přirozené, napůl očekávané a přesto všechno necítila strach. Až po chvilce si dovolila pootevřít oči, rozhlédnout se a s nekonečnou dětskou fascinací objevovat svět z jiné perspektivy. "Pořád, mě budeš mít ráda?" Pohlédla mu do očí. Do těch nejkrásnějších hnědých očí, jaké kdy měla čest spatřit. Věděla to. Znala odpověď na jeho otázku. Ale namísto toho, aby ji pronesla, přitiskla své rty na jeho. V oblacích, v náručí své sedmikrásky s křídly z ebenu. Jaké to divné pojmenování? Ale Artë ztělesňoval vše z toho. "Podívej se mi do očí, Artë... Vidíš odpověď na svou otázku?" Neuhýbala pohledem, byť jí tváře červenaly z tak blízkého kontaktu. Hleděla na něj. A nechala ho, aby nahlédl do jejího srdce. Aby viděl vše, co k němu cítila. Protože slova... slov nebylo třeba.

Cyra. Inssera. Jezero Vali. Jezero Bopinet, nebo Velké první jezero. Konečně jsem byla doma. Konečně jsem byla pryč ze Sorditu. Neříkám, že by byla Arwova společnost nepříjemná, o tom žádná. Naopak byla příjemná a já byla opravdu ráda, že přikývl a šel tam se mnou. Protože jít sama na oslavy do Keratu? Ne… to nezní jako moc dobrý nápad. A nezní to jako něco, po čem bych toužila. Upřímně jsem vůbec netoužila po tom, jít na oslavy. Kdyby bylo po mém, vůbec bych tam nešla a naopak se vydala někam, kde by teď nikdo nebyl, když by všichni byli v Keratu. Bohužel mě chytli povinnosti titulu a já i přes odpor musela jít. „Máš pozvánku! Neexistuje, že bys na oslavy vůbec nešla!“ Naléhala matka a já u toho nespokojeně bručela. Oponovala jsem, že přeci stačí jedna hraběnka a Valestra se na to těší. Že její přítomnost vynahradí i tu mou, ale naprosto marně. Matka s otcem si trvali na svém. Jediná úleva, kterou jsem si dokázala vydupat, že nehodlám jet kočárem, nebo tak nějak. Že pojedu na Terstin. Stejně jako se mi povedlo si uhádat, že nebudu muset být celý večer s nimi. Sice mě to stálo informaci, že budu mít mužskou společnost, což odstartovalo další vlnu otázek typu: Kdo to je? Jak vypadá? Odkud se s ním znám atd. V ten okamžik, kdy jsem zmínila, že se jedná o důstojníka první legie, matka okamžitě začala vymýšlet co nejzářivější šaty, šperky, masku… prostě se mě snažila obléct, abych vypadala co nejvíce urozeně. Prakticky jako moje sestra. Díky všem Bohům se mi povedlo se obléct dle mého uvážení, což bylo příjemně osvobozující, neboť to, co vybrala matka… to bylo… to bylo prostě neskutečně výrazné a tomu jsem se chtěla vyhnout. Nepotřebovala jsem strhávat společnost. Nebyla jsem ten typ ženy. Upřímně, Arwin byl taková moje propustka na svobodu z matčina vězení. Měla jsem dost prostoru a dokonce jsem měla povoleno, že se nemusím pohybovat v jejich blízkosti, takže ten večer, jsem se vlastně do Paláce ani nedostala. Nestála jsem o to, a co jsme tak zjistila, Arwin taky ne. Oba jsme byly radši, když jsme byli mimo Palác a jen si procházeli krásy vyzdobeného města. Takže na to, jak příšerně to vypadalo, že bych byla donucena, Bohové vědí k čemu, tak jsem měla poněkud velkou volnost. Ale i tak nešlo o tak velkou volnost, jako teď, když jsem byla konečně doma.

Vlasy jsem měla rozpuštěné, aby si taky chudinky odpočaly od těch různých gumiček, drátků a všech možných spon. Modré konečky vlasů se mi vlnily ve vzduchu, když jsem projížděla krajinou, směrem k Velkému prvnímu jezeru. Modré konečky jsou ještě pozůstalostí zdobení vlasů, které jsem měla na oslavách. Jednalo se o konečky obarvené dočasně rozdrceným prachem z modrých lastur smíchaný s vodou. Nejedná se o permanentní úpravu vlasů, ale jen dočasnou, což je i teď vidět, neboť konečky už nejsou tak výrazně modré, jako byly na oslavách, ale už se jedná o výrazně jemnější odstín, vybledlejší. Šperky jsem na sobě neměla, tedy kromě jednoho stříbrného řetízku. Přišla jsem si jak nahá, když jsem nemohla mít při oslavách stříbrnou vločku s opálem uprostřed. Teď už se mi ale zase houpal na krku a já byla o mnoho klidnější. Vánek si mi pohrával s vlasy, stejně tak, jako lehká látka mých šatů. Oranžová, lososová, šedomodrá, různé odstíny barev. Vzhledem k tomu, že jsem se vydala k Prvnímu jezeru, místo k Vali, tak jsem si na cestu vzala i Terstin, která mě na hřbetu nesla až právě k jezeru. Když jsem i s Terstin dorazila k Jezeru, spokojeně jsme se usmála. „Hodná holka. Moc hodná…“ Poplácala jsem a pohladila Terstin po krku, když mě dovezla tam, kam jsem potřebovala. Seskočila jsem tedy z Terstin a z malé brašničky, co jsem měla připevněnou k sedlu, jsem vytáhla jablko a podala ho Terstin, která si ho hned vzala a začala ho chroupat. „No jo... zasloužíš si ho.“ Zasmála jsem se malinko a pohladila ji po hřívě. Když jsem se otočila k vodní hladině, malinko jsem se zarazila. Nebyla jsem tady sama. Někdo už si užíval vodu na vlastní kůži. „Opravdu? Další chlap? Naposledy, když jsem byla u nějakého jezera, a potkala tam chlapa, skončila jsem na větvi..“ Prohodila jsem si tiše k sobě a prohrábla si vlasy. "Měl byste si dávat pozor na Lethy.“ Vydechla jsem, když jsem se rozhodla promluvit k onu muži ve vodě. Byl poněkud dál, takže jsem musela být hlasitější. Ani jsem upřímně nerozeznala obličej. Jen jsme si všimla, že šlo o tmavovlasého muže.

<<<
Poslední dobou, nebyl ve své kůži. Nevěděl, čím přesně to může být, nejspíš to bylo ukryté v jeho mysli od chvíle, kdy se vrátil z oslav narozenin v Keratu. Nevěděl sice přesně, kde je problém, ale něco v jeho hlavě křičelo, že to bude mít určitou spojitost. Ale bylo to tak, jeho mysl měla chorobnou touhu připomínat mu bratra novým způsobem, vyjma obrazů na zdech paláce, se objevoval vzpomínky, že ho reálně viděl v ulicích, na místech, kde si byl téměř jistý, že se tam nenacházel, ale bylo to skutečně tak? Nepomátl se? A kdyby se pomátl, jak by to ovlivnilo jeho vnímání postu vladaře jeho milované země? Jak by to mohlo ovlivnit ty, kteří na něj stejně vzhlížejí s nedůvěrou, s pochybami, soudíc každý jeho pohyb. Co kdyby ho někdo porovnal s bratrem, ale v tom špatném směru. Potřeboval si vyčistit mysl, potřeboval si oddechnout, změnit prostředí a najít místo, které měl skutečně velice rád a mohl relaxovat jen sám se sebou. Nový den. Měl rád krásná rána. Svým způsobem to byla taková malá předzvěst nadcházejícího dne, slunce, které se lesklo na širých písčitých pláních jeho domoviny, když vyhlédl z okna své ložnice v paláci. Jen těžko si mohl představit lepší začátek dne než pohled právě na pomalu se probouzející město. Tedy většinou to tak bylo, dnes byla jeho mysl těžká. Protáhl se. Jeho pokoj byl vysoko, a tak nemohlo nikoho pohoršit, že mladý dědic se u okna vystavoval spoře oděn jen ve svých kalhotách a s rozcuchanými vlasy. Občas v takových situacích zapřemýšlel nad tím, co by asi dělal jeho starší bratr, kdyby žil, ale dnes se tomu snažil mermomoci vyhnout. Snažil se dostat z hlavy všechny informace, které o něm měl. Mlčky se snažil vytěsnit to málo z mála informací, které o svém bráškovi věděl, jeho otec mu často vyprávěl o tom, jak Veragin pozoroval ráno, jak pomalu probouzí Illivenas. Ta myšlenka se Oldirovi zalíbila, sledovat východ slunce, pomalu se probouzet spolu s městem. Lid, který postupně vyráží do ulic. Nadechl se čerstvého vzduchu. Dnes to musel vyhnat z hlavy, i když myšlenky byly jednoduše rychlejší než on sám.

Bílá košile mu bohatě postačila, aby zakryl zbývající holou kůži a bez zbytečných obav mohl klidně vyjít ven mezi lidi. Dnes měl sice nějaké hodiny se svým učitelem, ale to něco v jeho hlavě jej táhlo ven. Měl poměrně jasný cíl a když mířil do stájí, aby osedlal svého koně, měl dávno nachystané věci ve svých brašnách a stačil tak jeden děkovný pohled směrem ke služebné, které to dal za úkol a mohl vyrazit. Cesta to byla dlouhá na pouhý jednodenní výlet a poušť směrem k sousední Cyře se najednou zdála delší než obvykle. Ale nevadilo to, slunce ještě lezlo z postele a probouzelo se a s ním i teplo a příjemný vánek. Ptáci, cvrčci – měl štěstí, a i jeho kůň měl tendenci na trávě trochu přidat do kroku, takže Oldirovi se do tváře vehnal čerstvý vzduch a brzy i příjemná vůně vody. Jeho oblíbené místo, na které měl nesčetně mnoho vzpomínek. Na tichou domluvu s Lethami, aby si čas od času mohl zaplavat v jejich jezeře. A pak ten klid, který vyvolaly vzpomínky, o kterých jediných měl jistotu, že jsou ty správné. Hlavně proto, že sem obvykle vyrážel sám. Seskočil ze sedla a zhluboka se nadechl, miloval svou zemi, písek a horko, ale také měl rád zdejší vlhkost a plavání, které jej uklidňovalo. Naprosto jedinečným způsobem. Neváhal příliš dlouho, jelikož čas byl v tomto výletu jeho nepřítel, a tak brzy na jeho sedle byla jeho košile a kalhoty, v brašně přehozené boty a osuška se ocitla venku, aby mu pak byla při ruce. Hřebec po povelu volno, odešel stranou a dědic se postupně vydal do vody, nechávajíc se částečně odnést vodou a svými tempy. Chvíli mu trvalo, než si povšiml nové osoby, nevěděl, jestli tam už je nějakou dobu, nebo teprve dorazila, ale on sám už stejně mířil ke břehu. Někde v polovině cesty si uvědomil, že na něj mluví, a tak udělal dvě silnější tempa, aby se u břehu ocitl rychleji. “Promiňte, mluvila jste ně mě?“ pronese jejím směrem, prohrabujíc si vlasy tak, aby je mokré sčísl dozadu, přičemž z nich uvolnil vodu, které po kapkách stékala po jeho tvářích a obnaženém hrudníku – díky bohu, že nosil spodní prádlo, ve kterém mohl poklidně plavat, aby předešel podobným trapným situacím, kdy člověk nemůže z vody vylézt, kvůli nahotě. Chvíli se odmlčel a pískl, čímž přivolal svého hřebce nazpět a mohl své vypracované tělo skrýt za osuškou a zbavit se přebytečné vody. “Kam jsem dal způsoby… omlouvám se, nečekal jsem, že zde dnes někoho potkám, jinak bych se lépe ujal své role a byl bych na váš příchod jistě slušně oblečen. Přiznávám zastihla jste mě nepřipraveného.“ vznesl jejím směrem svou omluvu a naznačil hlavou “Mé jméno je Oldir a jak jste si všimla, přichytila jste mě při relaxu při plavání, mohu jen doufat, že jsem tím nenarušil vaše osobní plány, slečno.“ nedalo by se říci, že by se neobtěžoval se svým příjmením, ale znal situace, kdykoliv zaznělo jeho celé jméno, obvykle kolem toho byl humbuk, z nějakého důvodu i spousta oficiálností a teď byla jedna z těch chvil, kdy se tomu jednoduše chtěl vyhnout. Během hovoru se osušil a alespoň částečně se oblékl – tedy do košile, kalhoty ještě chvíli budou muset počkat, ale jeho nohy a mokré nohavice „plavek“ zakryla látka osušky. Přece dědic nebude nikoho pohoršovat svým polonahým tělem.

Za tohle jsem byla opravdu ráda. Za tenhle oddych, který se mi naskytl. Co naskytl, který jsem si sama zvolila a sama jsem si vybrala, co by pro mě bylo jako oddych nejlepší. Nechtěla jsem dál poslouchat ta slova rodičů, kde jsem byla, proč jsme nebyla na oslavách narozenin v sálu, proč jsem běhala venku a s kým jsem tam vlastně byla. Jednalo se o moje soukromí a já opravdu nechtěla, aby se kolem něj všichni motali. Kdybych pronesla, že jsem tam byla s důstojníkem první legie, akorát by z toho dělali zbytečnou věc. Hledali by v tom něco, co v tom vlastně vůbec není a pokoušeli by se mi ho vnutit. Bylo tedy lepší, když to všechno zůstalo pod rouškou tajemna a já se vydala někam dál, než bylo Vali, kde by mě mohl každý z rodiny najít. Proto jsme se s Terstin objevila až tady u Prvního jezera. Upřímně mi bylo jedno, k jakému jezeru bych se vydala, všechna byla nádherná a všechna měla své kouzlo. Například tady jsme milovala to, jak obrovské je to jezero, ale i tak se do něj pokoušejí zakousnout písečné duny z vedlejšího království. Upřímně jsem hodně dlouho přemýšlela nad tím, že bych navštívila Illivenas víc, než jenom projíždění na koni do jiného království, jako tomu bylo teď na oslavy. Illivenas mě na rozdíl od Keratu i lákalo, takže jsem neviděla důvod, proč bych při svém příštím dobrodružství nemohla zavítat třeba právě do Xibramu. Přesně tyhle myšlenky ve mně probouzel zlatavý písek, který se zakusoval do vody. Byla to nevídaná podívaná, ale to skoro na každém místě bylo něco, co jste jinde vidět nemohli. Všechno bylo kouzelné, a proto jsme tak ráda cestovala. Proto jsem toho chtěla vidět co nejvíc a nezatěžovala jsem se malichernostmi, jako Valestra, která se starala o to, v jakém království je jaký dědic, jaký dědic je volný, a o kterého by se mohla pokusit. Jaké šaty ji sluší nejvíce, jaké látky se teď nosí a tak dále. Mně byly tyhle věci naprosto fuk a ukradené. Vždyť já sotva znala jména dědiců. Natož, abych věděla, jak se jmenují… Znala jsem naší dědičku Tamalu, dědice Keratu kvůli těm oslavám a tím jsem snad mohla končit. Opravdu jsme se o tyhle věci nezajímala.
S těmi myšlenkami jsem tedy seskočila z Terstin, a rozhodla se, si jí zase malinko rozmazlit jablkem, přičemž jsem se pokoušela ji malinko uplatit, aby za mnou nešla do vody, až se tam vydám, což jsem měla tak nějak v plánu. Minimálně si smočit aspoň nohy. Tn plán velmi rychle zmizel, když jsem se otočila a zahlédla tak společnost. V hlavě se mi najednou vynořil scénář útěku, který byl ale naprosto zbytečný. Vypadala bych opravdu směšně, kdybych zase naskočila na Terstin a vydala se pryč. Stejně tak, jako bych mlčela a jenom sledovala toho muže s pokusem, zjistit aspoň, jestli ho náhodou neznám. To by taky nadělalo víc škody, než užitku, neboť bych mohla být označena za šmíráka a to bych opravdu nerada. Bylo tedy potřeba vybrat nejmenší zlo a tedy pokusit se o nějakou tu konverzaci, o kterou jsem se pokusila poznámkou o Lethách. Sledovala jsem muže, který se přibližoval z vody blíž na břeh a tak se i zvětšoval a já měla díky tomu možnost zjistit, jestli ho znám, nebo ne. Výsledek byl takový, že mi někoho připomínal, ale neměla jsme ponětí koho, odkud, prostě nic. „To nic. A ano, mluvila, ale to nevadí. Jen jsem vás upozorňovala na Lethy. Nemají moc v oblibě, když je někdo vyrušuje. Ale jak koukám, na moje slova je pozdě, když už jdete ven.“ Vydechla jsem s lehkým úsměvem a přejela ho lehce pohledem. Neunikla mi voda, která po něm stékala, a v hlavě mi proběhlo to, jak se mi povedlo se ztrapnit u Arwina. „Pardon, omlouvám se. Nechtěla jsem vypadat jako někdo, kdo zírá.“ Podotkla jsem, když jsem si to uvědomila a otočila se k němu zády, aby měl aspoň nějaké to soukromí. Chvilku jsem čekala otočená zády k němu a odhadovala, kolik času by tak mohl potřebovat. Nepohoršoval mě. To vůbec ne. Dostával mě do rozpaků? Ano. Ale i když mě chlap mohl dostat do rozpaků, neznamenalo to, že mě to nějak obměkčí a nebudu si držet odstup. Po chvíli jsme opatrně nakoukla přes rameno a ve výsledku se otočila, když měl svou osušku. „Nemusíte se omlouvat, to já jsem tady ten narušitel.“ Pousmála jsem se a sledovala jsem ho. Malinko jsem si upravila sukni šatů, abych si je nepřišlápla. "Omluva je na mé straně, pane. Omlouvám se za takové narušení. Ani já jsem nečekala, že bych tady na někoho mohla narazit. Takže… na tom budeme asi stejně. Oba jsme se zastihli nepřipravené.“ Pousmála jsem se jeho směrem a dokonce jsme v úsměvu ukázala bílé zoubky. To, že jsem se bála mužů, neznamenalo, že budu před každým utíkat. Snažila jsme se v jejich blízkosti chovat tak, aby to nepoznali, i když se to Terstin moc nelíbilo a tak si výhružně zadupala a já se na ni hned otočila. „Terstin! Notak…“ upozornila jsem ji, než jsem se pohledem vrátila k mokrému muži zahaleným v ručníku. „Omlouvám se. Nemá moc ráda cizí lidi.“ To, že nemá ráda cizí muže, jsem si nechala pro sebe. „Moc mě těší, Oldire. Jsem Fréa, ráda Vás poznávám.“ Pousmála jsem se a malinko pokynula hlavou, jak to bylo u představování většinou zvykem. Když pomineme například moje setkání s Arwinem, kde tyhle věci úplně neproběhli a já rovnou skončila na té větvi. Sama jsme vynechala titul hraběnky, prostřední jméno a příjmení. Nikdy jsme se tak nepředstavovala. Ano, když na to přišla řeč, přiznala jsem, že jsem hraběnka, ale nepotřebovala jsem o tom každého informovat, jako právě Valestra. „Ne, vůbec ne. Chtěla jsem si hlavně utřídit myšlenky a popřípadě si smočit nohy na kraji vody. Nic, co by se dalo narušit. Za to to vypadá, že to já jsem narušila vaše plány. Klidně jste mohl zůstat ve vodě, nechtěla jsem vás odtamtud vytáhnout. Jen jsem Vás chtěla upozornit na Léthy.“ Přiznala jsem mu a jemně jsem si prohrábla blond vlasy se stále lehce barevnými konečky, které tak měly modrý odstín. „Pardon, já vám dám prostor. Soukromí.“ Vydechla jsem, když jsem si uvědomila, že že nemůžu úplně převléct a znovu jsme se tak začala otáčet zády. Mohla jsem být ráda, že jsem měla rozpuštěné vlasy a dostatek zahalující látky na zádech, že nebyly vidět jizvy.

Jeho hlava zůstávala v jistém nepohodlí, nemohl se zbavit myšlenek u kterých měl pocit, že mu nepatří. Znal tvář svého bratra a znal ji moc dobře, přesto si nikdy nemyslel, že v jeho paměti budou jeho rysy z obrazů vryté tak věrohodně. Také věděl, že jeho bratr zemřel, dřív, než se on sám stihl narodit a tedy většina toho co se objevuje v jeho hlavě, nemůže být skutečné. Na druhou stranu - co když je to skutečné, co když tam skutečně byl a on to jen díky své koncentraci na jiné věci neviděl a po té první zkoušce turnaje se všechno jen nacpalo do popředí, protože to ta osoba co navštívila jeho mysl vytáhl na povrch. A pokud je to pravda a jeho bratr je naživu... Měl by ho hledat? Naštěstí ty myšlenky brzy smyla voda jezera, chladná a příjemná na horké kůži, rozpálené od pouštního slunce. Cítil jak se chlad rozlévá po jeho kůži a jak postupně odplouvají i jeho starosti, které jeho hlavu momentálně tížily dlouhými otázkami, na které nedokázal najít odpověď. Stihl si zaplavat skoro tak akorát, než k němu dolehl dívčí hlas a tak se jeho čokoládové oči zaměřily ke břehu.
Nejdřív chvíli pátral po hranici, kde se voda dotýkala země., než se dostal ke zmiňované osobě. Chvíli si dokonce myslel, že se jen přeslechl nebo si ten hlas domyslel - ostatně během posledních dní, k tomu ve skutečnosti neměl zase tolik daleko, když už si domýšlel v hlavě svého bratra tam, kde nebyl a pak se ptal sám sebe, jestli tam skutečně nebyl, nebo si jen snažil namluvit, že ho neviděl. Zamířil ale ke břehu, kde se nakonec nejen omluvil, ale také představil, zcela skutečné osobě. Dívce. Krásné dívce nutno podotknout a to Oldir uměl ocenit. "Jsem poctěn Vašimi obavami, proto dovolte abych Vás uklidnil. S Lethami mám už několik desetiletí tichou domluvu, kdy mi jednou za čas takovouto návštěvu jezera tolerují." na jeho tváři se hřál přívětivý úsměv a on jedním pohybem ruky z tváří odhrnul mokré vlasy dozadu tak, aby nepřekážely. Po její omluvě zakroutil hlavou a zavolal na koně, aby si ze sedla mohl sundat osušku a zakrýt se, alespoň natolik, aby dívku nepohoršoval. Ačkoliv byl stále do poloviny těla nahý. "To jsem svými slovy nemyslel, ale snad odpustíte, když bych od tématu omluv odstoupil v době, kdy se do nich ještě nezamotáváme." naznačil hlavou malou poklonu, aby podtrhl svá slova posledních omluv. Věděl moc dobře, kam by to vedlo pokud by pokračoval. On sám sice nesouhlasil s její omluvou a snad by měl vznést nějakou námitku, aby dívce ulehčil od břemena pomyslné viny, ale rozhodl se ustoupit a nechat si tyto myšlenky pro sebe. Situace nebyla nejvhodnější na setkání se ženou a snad by mohl vymyslet i jiné místo, čas a okolnosti, kdyby chtěl ženu potkat, ale kotlík má vlastní plány osudu a vstupovat do nich, by samo o sobě bylo hříchem. Podíval se směrem ke klisně, která - jak se zdálo - zaujala obraný postoj vůči své majitelce, což jemu osobně vyčarovalo pobavený úsměv na tváři, který se pokusil skrýt když hlavu otočil tak, aby se díval na jezero. Ne že by ta skrýš byla kdejak dokonalá, naopak se zdálo, že z profilu je ten jemný úsměv na sluncem ošlehané tváři ještě lákavější pro oči. Zkrátka a dobře poutal pozornost. "To je v pořádku, má smysl pro bezpečí a to je dobré, alespoň tak můžete vědět, že jste v bezpečí. Svým způsobem je to uklidňující vědět, že byť jste sama, máte alespoň ochranu a oporu od tohoto inteligentního tvora." opět se na dívku podíval a krátce dokonce věnoval pohled klisně, které nepatrným kývnutím hlavou naznačil jakousi uctivou úklonu. Mohlo to znít jakkoliv zvláštně, ale Oldir měl zkrátka v oblibě, když byli druzí v bezpečí, měl pak pocit, že je všechno na dobré cestě.

Stejně jako doma, na písečných dunách, nekonečně se táhnoucích zemí měl rád, když bylo možné skrýt se v oáze, ve stínu, kde člověk mohl nechat odpočinout bolavé kosti a koním dát pít. Zadíval se na svého koňského společníka a natáhl ruku, aby jej pohladil po krku. Kůň k němu zvědavě otočil hlavu a pak se sklonil k trávě, kterou začal uždibovat. Skoro jakoby to bylo svolení k volnému pohybu, které proběhlo zcela beze slov. "Potěšení je jistě i na mé straně, Fréo." oslovil ji jménem a přívětivě se na ni usmál. Bylo příjemné být někde alespoň na okamžik obyčejným, dávalo to jistou svobodu, když jej někdo nepoznal a zároveň to otevíralo dveře tomu, co měl tolik rád i jeho bratr. Život mezi obyčejnými lidmi, vidět svět takový jaký byl a ne jen tu iluzi, která se skrývala za zdmi hradu. A to Oldira vrátilo do Xibramu, do nocí, které chladí rozpálený písek a dusno se pomalu rozplývá a nad domy se vznáší smutná melodie hraná na kytaru, která jde hluboko do moru kostí a zanechává v něm tu touhu najít hudebníka a stejně tak vyvolává strach z možného zklamání. "Zdá se, že se naše plány podobají. Myšlenky dokáží být velice různorodé a navzájem se vyvracejí, když je jeden čas od času neuspořádá tak, aby dávaly smysl." kývne hlavou a taktně přejde její omluvu, vzhledem k tomu, co na to téma říkal před několika málo minutami. Když se k němu otočí zády využije tu příležitost na to, aby se oblékl. Nejdříve košili, pak kalhoty. Dokonale oblečený upravený, Illyvenaský dědic. Jeho otec by byl hrdý, jak rychle přešel z polonahého muže do skvěle upraveného, až na ty mokré vlasy tedy. "Nějakou dobu už jsem tu byl, než jste se objevila, proto prosím, nemějte obavy, že jste mi mě jakkoliv vyrušila. Ostatně i já jsem tu jen na návštěvě." jak trefná byla tato slova, když vezmeme v potaz, že by tu v prvé řadě ani neměl co dělat. Měl by být doma, v Xibramu a věnovat se hodinám eltikety a možná tance? Nezáleží na tom jaké hodiny měl v plánu, dnes na ně stejně neměl dostatek trpělivosti. "Můžete se otočit." konstatoval když byl plně oblečen a tedy už nepohoršoval své okolí tolik, jako předtím. Teď už to byl jen pohledný muž. "Smím- li se zeptat, co tíží vaši mysl, že potřebujete své myšlenky utřídit na správná místa?" zeptal se, když jeho kůň opět odkráčel hledat tu nejlepší trávu a Oldir se už jen posadil na břeh jezera a díval se opět na jemně se mihotající hladinu. Ještě by tu mohl nechat nějaký ten vzácný čas a snad by ho mohl strávit i relativně obyčejnou konverzací.

Sledovala jsem toho odvážlivce, který lezl tak daleko od břehu do vody, kde by ho klidně mohla nějaká ta Letha utopit. Nevěděla jsem, jestli byl naivní, jestli byl tak odvážný, nebo jistý sám sebou, že kdyby se nějaká ta Letha ukázala, tak by to setkání přežil. No, pro jistotu jsem ho raději na Lethy upozornila. Na jednu stranu jsem malinko znervózněla, když začal vylézat z vody a tím se i přibližovat, ale zároveň jsem byla i malinko klidnější, když už nebyl v ohrožení života Lethami. Možná jsem neměla v mužích důvěru, ale jistě bych nechtěla, aby se utopil, nebo aby ho někdo utopil. V hlavě mi na chvíli začal běhat scénář, co bych dělala, kdyby něco takového nastalo, ale došla jsem k závěru, že bych se mu vydala i s Terstin na pomoc. Nikdy jsem neignorovala, když někdo potřeboval pomoct a to, že se jedná o muže, by mi v tom ve výsledku taky nezabránilo. Nebyla jsem zaujatá proti mužům, jenom jsem jim nevěřila, což není důvod k tomu, nechat někoho umřít. Naklonila jsem hlavu malinko překvapeně, když jsem slyšela ta jeho slova. Domluva s Lethami? Upřímně jsem o tom ještě nikdy neslyšela, ale to neznamenalo, že to nebyla pravda. Ačkoli jsem se snažila necivět a nezírat, nešlo se sem tam podívat na jeho tělo, které bylo díky vodě, dost pozornost přitahující. Upřímně, která dívka by se nepodívala na vypracovanou hruď, po které stékala voda. „To jsem nevěděla. To je od nich velkorysé.“ Pousmála jsem se na něj mile. „Ještě jsem neslyšela o nikom, kdo by měl kuráž nějakou takovou tichou domluvu s Lethami uzavřít.“ A to jsem byla z Inssery. Město na břehu jednoho ze tří jezer. Čekala bych, že bych o něčem takovém zaslechla, ale možná jsem na to trávila doma až moc málo času. „Určitě. Není co odpouštět, je to lepší možnost, než si vyměňovat omluvy.“ I když jsem si myslela stále to své. Že je omluva z mé strany na místě. Nebylo by ale nejlepší, vést konverzaci v duchu omluv. Já bych se omlouvala jemu, on mně, až by se v tom začal člověk motat. Přesně tak, jak říkal. Upřímně mě udivovalo, jaký měl Kotlík smysl pro humor. Za posledních pár týdnů jsem u jezera stihla potkat dva muže. Muselo se nechat, že i když byl Arwin v pohodě a příjemná společnost na oslavách v Keratu. Díky němu jsem nemusela do hradu mezi dědice a další šlechtu a mohla jsem zůstat jenom venku. I přes to, že jsem Arwa měla možnost poznat o trochu lépe, první setkání s ním bylo u jezera dost… stresující a plné vyděšení. Takže tohle setkání bylo oproti tomu ve Fiplinu… no… Výrazně méně děsivé. Terstin byla dost ochranářská klisna. Líbilo se mi to, cítila jsem se díky ní víc v bezpečí na cestách a víc to posilovalo to pouto, co jsme měly. Byla to moje nejlepší přítelkyně, i když by někdo mohl říct, že to o zvířeti říct nemůžu. Terstin, i po mém napomenutí, znovu zadupala a odfrkla si. „Nic se neděje, zlato. Klid.“ Pohladila jsem ji po krku a koukla na svou momentální společnost. Byl opravdu pohledný. Neodolala jsem a zase jsem se na něm malinko zasekla, ale tentokrát na jeho tváři, kterou jsem zkoumala, jak mi to vzdálenost dovolovala. „To jistě ano. Je to moje nejlepší přítelkyně. Je neskutečně ochranářská a vím, že ji můžu říct cokoli. Je to ta nejlepší společnice na cesty. Nikdy bych ji nevyměnila. Za nic.“ Prohodila jsem s vřelým úsměvem na rtech. Byl upřímný a já u svých slov pozorovala hlavně Terstin, kterou jsem hladila. Milovala jsme ji a nedokázala jsem si představit, jaké by to bylo, kdybych ji neměla, nebo kdybych o ni přišla. Nechtěla jsem na to myslet. U mých slov bylo v hlase slyšet, jak moc upřímně jsem to myslela. Když jsem vrátila pohled na muže přede mnou, musela jsem se pousmát nad jeho úklonou.

Ani to netrvalo moc dlouho a já zjistila, s kým mám tu čest. Oldir. Sama jsem se při vyslovení svého jména malinko uklonila, jak jsem to měla od mala naučené, díky etiketě, na které matka trvala. Upřímně jsem neměla v plánu mu hned vpálit do obličeje, že jsem hraběnka z Inssery, jak by to udělala okamžitě Valestra, ale kdyby na to přišla nějak řeč, byla bych schopna mu říct, kdo jsem. Nelhala bych mu. Neměla bych zapotřebí lhát. „Máte krásného společníka. Není to Illivenaský plnokrevník?“ Zhodnotila jsem malinko zvědavě, když jsem si prohlížela jeho koně. Měla jsem povědomí o zvířatech a některých kulturách, když jsem cestovala. „Už to tak asi bude. O to víc mě mrzí, že jsem Vás v tom vyrušila. Doufám, že jste si stihl utřídit aspoň nějaké ty myšlenky.“ Prohodila jsem k němu mile a s úsměvem, přičemž jsem si prohrábla modroblond vlasy. „To dokáží. Stejně tak, jako dokáží být velice zákeřné, nepříjemné a zmatečné. Dokáží v hlavě udělat neskutečný bordel.“ Člověk z toho dokáže až šílet, když si myšlenky dělají, co chtějí. Bylo to opravdu dost zrádné. Dokázalo to člověka dost rozložit. Kousek po kousku. Vzhledem k tomu, že bylo potřeba, aby se oblékl, bylo více než na správném místě, že jsem mu dala prostor, a otočila se. Měl tak možnost se obléct, bohužel mi do hlavy vlezla i nepříjemná myšlenka, že by měl teď perfektní možnost, mi něco udělat. Automaticky jsme si stoupla blíž k Terstin a nejistě jsem stiskla látku šatů. Když jsem zaslechla, že se můžu otočit, udělala jsem to a pousmála se. Bylo jedno, jestli byl oblečený, nebo ne, byl pořád dost pohledný. „Sluší Vám to.“ Kývla jsem mírně hlavou. Opravdu mu to slušelo. „Dobře. V tom případě jsem ráda, že jsem Vás nevyrušila. Opravdu bych nerada.“ Přiznala jsem upřímně. Byla jsem ráda, aspoň jeden z nás měl možnost, si utřídit nějakou tu trochu myšlenek. Otočila jsem se na Terstin a jemně ji pohladila po čumáku. „Pojď, musíš mít žízeň, zlato.“ Usmála jsem se na svou klisnu. Vzala jsem za otěže a pomalu se rozešla směrem k vodě a tím pádem i blíž k Oldirovi. „V klidu se napij.“ Pousmála jsem se, když jsem ji pustila otěže a nechala ji, aby se sklonila k vodě a začala pít. „Dalo by se říct, že nedávné události, které byly na můj vkus až moc stresující.“ Přiznala jsem, než jsem se na něj podívala. „A co nutilo Vás, abyste si šel provětrat hlavu?“ Pronesla jsem mile a sehla se k mým sandálků a začala si je sundávat, což zapříčinilo, že jsme se o pár nepatrných čísel zmenšila. Udělala jsem pár ladných kroků k jezeru, než jsem opatrně vkročila do vody. Byla studenější, ale tak příjemně studenější, osvěžující. Dokonce jsem nad tím i příjemně zavrněla. Vůbec mi nevadilo, že jsem si díky těm pár krokům namočila šaty. Nepatřila jsem mezi tu marnivou část společnosti a šlo jenom o vodu a obyčejné šaty. Uschne to. „Tak.. Oldire… A jak se Vám tady líbí?“ Vydechla jsem, když jsem se k němu otočila a zadívala se na něj. On seděl na břehu a já si brouzdala na mělčině. Sem tam jsem od něj pohled odtrhla, když jsme hledala v jezeře nějaký poklad v podobě například pěkného oblázku, nebo tak něco.

Vlastně už si nepamatoval, v jaké situaci ta dohoda vlastně vznikla. Nebyl si jistý, jestli za nimi přišel sám nebo to jen převzal po bratrovi, jelikož se mu do vzpomínek motal tak často, že občas pochyboval i o tom, že je ve skutečnosti mrtvý. Jenže jakožto dědic musel zůstat pevně nohama na zemi a prosto se neustále přesvědčoval, že je to jen následek toho vniknutí do jeho hlavy na těch hloupých oslavách, které měly jen ukázat, že si dědicové nemají právo užít ani narozeniny, aniž by jim někdo nenakráčel do hlavy a neudělal tam nepořádek. Každopádně ta dohoda existovala a Oldir tak mohl jednou za čas přijít, zaplavat si v jezeře a nechat myšlenky, aby našly správná místa v jeho hlavě. “Vlastně si to už taky nepamatuji, jak jsme k tomu dospěli, ale nakonec se nademnou slitovaly – řekl bych. Ale na druhou stranu taky to nebylo zadarmo a má to svoje podmínky. Je to oboustranně výhodná dohoda, řekl bych.“ mohl sem jen jednou do měsíce, nemusel mít určený čas, ale jen jednou za měsíc. Pokud by si přišel zaplavat dvakrát, pak by další měsíc nemohl přijít. Také nesmí chodit během středy a ani ve dnech, kdy se v Cyře dějí jakékoliv oslavy, nesmí se ve voně ráchat hodiny a musí vždy jít jen z určitého místa na břehu a nesmí do středu jezera. Naštěstí bylo jezero dost velké na to, aby si mohl zaplavat, aniž by dohodu kdykoliv porušil. Bylo to jeho a patřilo to k němu, bylo mu líto, že se s tím bude muset rozloučit a je jedno jestli příčinou bude vyhrání turnaje nebo převzetí koruny po otci, jakožto vládce Illivenasu. Tam mu zůstane jen jeho milovaná řeka a pouštní duny, které nahradí studená jezera Cyry a laskavost Leth. A Oldira zajímalo, jestli ho tohle místo bude postrádat, stejně jako on bude postrádat jezero a Lethy. Přikývl na souhlas. Bylo to lepší než se snažit neustále dokola omlouvat a motat se v tom jako se motá klubko bavlny těm, kdo se snaží plést. I když on na sobě nikdy nic pleteného neměl, Illivenas byl na to příliš horký, ale vídal některé lidi a víly ve městě plést košíky, koše a klobouky. Zhluboka se nadechl a na okamžik zapomněl, že vlastně není doma, kde je vzduch těžký a suchý, ale v Cyře kde se ve vzduchu nachází vlhkost a je o něco málo chladněji a párkrát zamrkal. Připadal si, jakoby zdejší vzduch ani nepoznával, ale místo toho aby se tím nechal zaměstnat, upřel tmavé oči směrem ke své nynější společnosti. Na krásnou Cyrskou dívku, s jemným hlasem, která se nyní nakláněla ke koni jako k nejlepšímu příteli, na její vlasy, které se v pohybu zavlnily jako se uměly vlnit duny v poušti za horkých dní a na okamžik se opět pozapomněl. Na pár krátkých vteřin se nechal unést svou myslí a musel zamrkat a zadíval se na klisnu, kterou dívka uklidňovala. “Nezáleží na původu, tvaru nebo vzezření nejlepšího přítele, důležité je jak velké má srdce.“ a co všechno je ochotný obětovat. A když viděl klisnu, která zarytě brání svou paní, věděl, že ten kůň by byl schopný udělat vše pro to, aby její nejlepší přítel zůstal v bezpečí. A to Oldira v mnoha ohledech uklidňovalo. Sám takového přítele zřejmě neměl, měl svou mladší sestru, měl otce, který mu naslouchal, ale na svých zádech nesl víc, než jen tíhu syna, nesl tíhu očekávání po svém bratru, nesl na zádech naději svého lidu a tíhu turnaje, ale nic se nevyrovnalo místu v jeho srdci, které zabírala jeho domovina – alespoň se zatím nenašlo nic, co by tomu dokázalo konkurovat. Ale také nikdy neviděl ve vlnách vlasů, vlny písečných dun.

“A-ano je. Vyznáte se v koních?“ přikývl na její otázku a podíval se na svého koně, který pozornost samozřejmě vycítil a zvedl hlavu, aby si oba narušitele jeho klidného přežvykování pozorně prohlédl. Podíval se nejdříve na dívku a pak na Oldira, zastříhal ušima, pohodil hlavou. Hrdě se narovnal udělal několik ukázkových kroků pravého královského hřebce a opět se na oba podíval jako by čekal bůh ví jaké ovace. Oldir se ale smál, nedokázal potlačit pobavení a následný uražený pohled koně, který se mu otočil zadkem, pohodil ocasem a vrátil se k nezaujatému přežvykování trávy. “Je to trochu herec.“ okomentoval chování koně jeho pán a odpovědí bylo zaržání, což Oldira donutilo k dalšímu tichému zasmání a zakroucení hlavou. Kdyby koně mohli mluvit, jen těžko by kdy mohl Oldir předstírat, že je někdo obyčejný, někdo bez koruny, jelikož by to ten kůň okamžitě vykecal jen proto, aby dostál vlastní hrdosti. Přesto měl dědic svého koně rád. “Nemusí vás to mrzet, mé myšlenky byly tentokrát méně neuspořádané a bylo tedy poměrně snadné je uspořádat i za tak krátký čas.“ pokusil se ji tedy znovu upokojit a podpořil svá slova jemným úsměvem. S pohledem upřeným do tváře své společnosti.  “Některé myšlenky musí být zmatečné a nepořádné, aby na konci mohly dávat smysl. Vedou nás tímto způsobem za správným směrem.“ přece nemůže být v životě všechno tak jednoduché, aby to hned dávalo smysl a mohli jste hned vyjít směrem kupředu se sluncem v zádech a cílem přímo před nosem. Někdy jste prostě museli šlápnout vedle, abyste se naučili, jak v takové situaci reagovat. Poté ji poprosil o moment strpení, aby se oblékl, přece nemůže před dívkou stát takto obnažený, aby ji znervózňoval nebo nedej bože urážel. Přesto jeho oblečení bylo jednoduché a prozrazovalo jen máloco o původu, bylo obyčejné. “Vaše slova mi lichotí, avšak vaší kráse se nic nerovná.“ složil ji poklonu s jemným úsměvem a jiskrami v tmavých očích. Myslel to vážně, kdyby měl mluvit od srdce, řekl by že se dívčině kráse nerovná ani krása písečných dun, ani krása hvězdných nocí nad Xibramem a srdce by ho při těch slovech nebolelo, jelikož krásy jeho země byla pro něj ta největší poklona. A dívka, která před ním stála v šatech barvách slunce za horkých letních dnů si tu poklonu zasluhovala. Posadil se na břeh jezera, tam kde bylo sucho a zadíval se na hladinu od které se odráželo sluneční světlo a vítr rozdmýchával jemné vlnky okolo. Pozornost přilákali kruhy vytvořené na hladině, když se kůň přišel napít a jeho pozornost upoutala opět dívka, nad jejíž slovy se chápavě, smutně usmál. “Stresující situace jsou trnem v patě, chápu že jste si vybrala tohle místo, aby jste mohla tuhle ranku nechat zahojit.“ kývl hlavou a poté sklonil s dalším pousmáním hlavu dolů. Povinnosti, nutnost učení, nutnost hodin etikety, nutnost přípravy na to, co ho čeká i když ani neví co přesně jej nakonec má čekat. “I události v mém okolí bývají stresující, lidé jsou plní očekávání a povinnosti neustupují. Občas z toho mám těžkou hlavu.“ odpoví ji upřímně a nadechne se vlhkého vzduchu okolo. Byla to příjemná změna, ale doma bylo doma. Neuniklo mu, že se dívka rozhodla sama smočit nohy ve vodě, ale co sledoval on bylo spojení šatu s hladinou vody, odraz, který kopíroval dívčinu podobu na hladině a vířil ji drobnými vlnkami, Oldir znovu připustil svou slabost, když v dívku v hlavě přirovnal k hřejícímu Illivenaskému slunci. Zvedl pohled, když na něj promluvila, přichycen nepřipravený na její otázku. “S každou vteřinou mnohem více, Fréo.“ oslovil ji jménem.