Velké první jezero

Bylo opravdu zajímavé mluvit s někým, kdo měl nějakou takovouhle dohodu s Lethami. Opravdu jsem o tom slyšela prvně, což akorát podporovalo fakt, že se jednalo o ticho domluvu. Malinko jsem svou společnost sledovala a jemně jsem se usmívala. Byl to pohledný muž, který se neměl za co stydět, ale to, do čeho jsem se zakoukala, byly jeho oči a úsměv. Měl opravdu moc hezký a hřejivý úsměv. Popravdě mě ta dohoda mezi ním a Lethami zaujala natolik, že jsem zvědavě položila další otázku. “Oboustranně výhodné dohoda? Jaké Vám daly Lethy podmínky, jestli nejsem svými otázkami moc… troufalá.” Pousmála jsem se na něj mile. Setkala jsem se s lidmi, kteří byli tolik sdílní, že mi pomalu řekli obsah svého šatníku, ale taky jsem potkala lidi, které znechutila už jenom otázka na jejich věk, takže bylo jistě moudré, našlapovat opatrněji. “Samozřejmě, pokud otázkou překračuju nějaké osobní hranice, nemusíte na ni odpovídat.” Chápala jsem, že člověk mohl brát jakou soukromé informace cokoli. Každý měl tuto hranici někde jinde a já nevěděla, jakou hranici měl muž přede mnou. Každopádně, ať byly podmínky jakékoli, jistě musel mít muž přede mnou jistou dávku kuráže, když se do něčeho takového pustil. Lethy ho klidně v průběhu pokusu uzavření dohody, mohly utopit, kdyby šlápl vedle a řekl by, nebo udělal, něco, co by se Lethám nelíbilo.
Trestní jsem jemně pohladila po hřívě, když tak nespokojeně dupla i po mém napomínání. Byla úžasná. Ochranářská, vždycky na mě dávala pozor. Milovala jsem ji. Ucítila jsem jemný vánek, který se rozhodl si pohrát jak s hřívou Terstin, tak s mými vlasy, které měly po oslavách stále modré konce, i když se to blížilo k vymizení, stejně tak si vánek začal pohrávat s látkou mých šatů, která byla opravdu lehounká. Nikdo tady v Cyře nenosil šaty z pevné látky, pokud to nebylo někde přímo vyžadováno. Zastrčila jsem si pramen vlasů za ucho a pohledem zabloudila ke své společnosti. Neprobouzel ve mně takový přirozený respekt založený na jakési podobě strachu, jako tehdy Arwin. Ne, že bych se ho bála, ale je to jiné, když naproti vám stojí vysoký svalnatý muž, oblečený v černé kůži, obrovská černá křídla a zbraň u boku. To ten respekt založený na jakémsi strachu, budí sám od sebe, ať člověk chce, nebo ne. Potřebovala jsem Terstin nějak víc uklidnit, což byl jeden z důvodů, proč jsem na ní mluvila takhle. Tedy, ne že bych na ni jindy mluvila jinak. Viděla jsem ten nespokojený pohled Terstin, který na mě hodila a čumákem mě šťouchla do hlavy, jakoby se mi snažila říct, že poslední setkání u jezera nedopadlo moc bezpečně z jejího pohledu, tak ať ji nechám si mě hlídat. Jemně jsem ji pohladila po čumáku a pousmála se. “Neboj se.” Pokusila jsem se ji ještě jednou uklidnit a dokonce bych přísahala, že když si začala Oldira prohlížet od hlavy až k patě, tak přimhouřila nedůvěřivě oči. “Tuhle myšlenku nezastává mnoho lidí. Naopak jsem měla čest spíše s lidmi, kteří mi řekli, že je to jenom kůň. Je opravdu příjemně osvěžující změnou potkat někoho, kdo na to hledí stejně, jako já. A upřímně. Mnoho zvířat je lepším společníkem, než člověk.” Opravdu se jednalo o příjemnou změnu. Bylo to krásně osvěžující a mně to vykouzlilo upřímný úsměv na rtech. Jak jsem už zmínila, zvířata byla často lepší, než lidé. O to jsem se dokázala přesvědčit na vlastní kůži. Doslova.
“No, netvrdila bych, že se v nich nějak perfektně vyznám, ale už jsem jich stihla za dobu svého cestování dost potkat, a člověk už je pak pozná. Stejně, jako Evasirské teplokrevníky, Keratské chladnokrevníky, nebo Gretlipské mimochodníky. Samozřejmě není těžké poznat ani Fiplinské tažné koně.” Pousmála jsem se po svém menším unesení. “Omlouvám se. Mám jenom, koně ráda, tak si jich dost všímám. Nechtěla jsem Vás tím vším zahltit…” Po těch slovech už jsem se Koukla na jeho koně a musela jsem se zasmát. Vypadalo to dost komicky, ale bylo to hezké. Opravdu dost hezké, jak se kůň pokoušel užít pár chvilek jeho slávy, což skončilo očividně dřív, než chtěl a rozhodl se tak pro uražený odchod ze scény, což mě donutilo se znovu zasmát. “Koukám, ale aspoň máte o zábavu postaráno. Váš kůň má očividně smysl pro humor. ” Podotkla jsem mírně pobaveně, protože tohle koňské divadélko bylo opravdu vtipné a já smích na uzdě neudržela, což očividně ani jeho majitel, který se také smál. Byl to příjemný smích, hezký smích. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se na něj u toho nezadívala. Po chvíli přišel čas na projevení lítosti ohledně uspořádání myšlenek. „Tak to jsem ráda, že jste dneska neměl tak těžkou hlavu. Vždycky je příjemnější uspořádávat méně, než více. Je to méně náročné.“ Pousmála jsem se. Já sama jsem neměla moc myšlenek k uspořádávání. Prakticky šlo o myšlenky vázané k návštěvě jezera ve Fiplinu, což zahrnuje i onu větev, a zároveň šlo i o myšlenky spojené s oslavami narozenin Keratského dědice. Byla jsem neskutečně ráda, že jsem nemusela do sálu, mezi všechny ty… no… mezi všechny vznešené víly, které si myslely, že jsou něco víc, když byly pozvány na narozeniny dědice. Mně bohatě stačilo být ve městě a upřímně, obešla bych se dost možná i bez toho, ale to bych nesměla být hraběnka, abych se měla možnost se těmto věcem plně vyhýbat. Malinko jsem se na něj zadívala a zamyslela se nad slovy, které řekl. Bylo vidět, že jsem nad tím uvažovala. „V tom máte asi pravdu. Jen některé ty myšlenky jsou víc zmatečné, než je potřeba a nadělají více škody, než užitku.  Uvítala bych, kdyby byly aspoň… méně kousavé.“ Pousmála jsem se. Ne každé myšlenky byly příjemné a ne každé myšlenky byly jen myšlenky. Dost se to protínalo se vzpomínkami, které příjemné rozhodně nebyly. Na tyhle vzpomínky jsem si bohužel vzpomněla, když jsem dávala prostor k oblékání. Moji nejistotu Terstin vycítila a hlavou se otřela o tu mojí. Znejistila jsem, jak jsem k němu byla zády, ale když jsem se mohla otočit, na rtech jsem měla zase svůj úsměv, který vznikl jen, co jsem h viděla oblečeného. Na jednu stranu by mi nevadilo, kdybych měla výhled na jeho tělo, jako jsme měla před chvíli, ale zároveň se jednalo o lepší variantu v tom smyslu, že jsem nebyla tolik nervózní, že si všimne, jak moc jsme na něj zírala. Pohledem jsem ho zkoumala a usmívala se. Bylo vidět, že nebyl zdejší. Takhle se v Cyře neoblékali, ale slušelo mu to. O tom žádné pochyby. „Tím samozřejmě nechci říct, že by Vám to před tím neslušelo.“ Pronesla jsem po chvíli uvědomění, že moje lichotka mohla vyznít zvláštně. Mužům jsem často nelichotila, takže jsem se v tom byla schopná jednoduše zamotat. Když jsem naposledy muži lichotila, chválila jsem mu křídla, což ve výsledku, jak jsem pak zjistila, bylo skoro, jako bych mu chválila přirození. Malinko jsem si povzdechla, ale v tu ránu se mi v tváři objevil nádech červeně za doprovodu rozkošného úsměvu. „Velmi mi lichotíte. Děkuji Vám, ale jsem si jistá, že by se jistě něco našlo.“ Pousmála jsem se na něj. Jeho slova mě potěšila a zahřála, jako bych se několik dní slunila a cítila to teplo sluníčka, které mě zalévalo. Byl to příjemný pocit, hlavně od muže, jako byl právě ten přede mnou. Byl neskutečně pohledný a choval se jako gentleman. Nebo se to tak zatím aspoň jevilo. Nebyla jsme si jistá, jestli jsem za dobu svého cestování někoho takového potkala, ale sama jsme se přikláněla k tomu, že ne. Kdyby ano, nezapomněla bych na něj, jako jsme věděla, že nezapomenu ani na Oldira.
Bylo vidět, že má Terstin žízeň, ale nechtěla se ode mě hnout, takže bylo to nejlepší, abych se s ní vydala k vodě. Stejně jsem tam měla namířeno. Nechala jsem ji pít a tak i rozvlnit hladinu, k čemuž jsem následně přispěla vlastními kroky. Jemně a opatrně jsem procházela vodou a okoušela se něco najít ve vodě. „Jsou a mám pocit, že jich bude jen a jen přibývat, vzhledem k uplynulým událostem, ale kdo ví. Třeba se mi povede tomu všemu vyhnout.“ Pronesla jsem milým tónem, přičemž jsem k Oldirovi zvedla pohled, abych mu věnovala úsměv, než jsem se zase vrátila k hledání nějakého pěkného oblázku. Šaty jsem nechala, ať se s vodou sžijí, jak jen chtějí. Vlasy mi padaly do obličeje, ale ani to jsem nijak moc neřešila, než se ke mně znovu nedostal Oldirův hlas a já k němu zvedla hlavu. „To mě mrzí. To je to nejhorší. Každý od Vás něco očekává a ve výsledku máte strach, jestli jejich očekávání splníte. Jestli budete dost dobrý, jestli je nezklamete. Jsem si jistá, že ať už se jedná o jakékoli očekávání, tak nezklamete. Nikoho.“ Pokusila jsem se o vřelá a upřímná slova, která by ho měla podpořit. Například moji rodiče ode mě mají jiná očekávání, než plním. Byli by rádi, kdybych byla víc jako Valestra. Kdybych se starala více o svou budoucnost, kdybych se chovala více jako hraběnka. Každou chvíli mi předhazují, že má Valestra perfektní přehled o dědicích a má tak perfektně nakročeno k tomu, aby nějakého získala, a že i já bych se měla pokoušet získat dědice. Já ale po ničem takovém netoužila. Bylo lepší přejít na jiné, příjemnější téma, než abychom měli oba hlavu zatížené otázkami a myšlenkami, které by nám k příjemné a odpočinkové konverzaci nepomohly. Proto jsme zvolila jednoduchou otázku, jak se mu tady líbí. Když jsem slyšela svoje jméno řečeno jeho hlasem, měla jsme pocit, že se mi skoro podlomila kolena. Malinko jsem si skousla spodní ret a pousmála se. „To jsem moc ráda. Naše jezera jsou nádherná, takže se nedivím, že se Vám to tady líbí. A nedivím se vám. Čím je slunce výš, tak je to tu krásnější.“ Pronesla jsem a díky mé zaujatosti hledání oblázku jsem nepostřehla tu příjemnou a hezkou narážku. Udělala jsem dalších pár kroků víc do vody, takže jsem měla vodu už někde v půli lýtek. Malinko jsem se usmála, když jsem zahlédla ten vysněný oblázek. Proto jsem se sehla, abych se pro něj natáhla. No, v životě by mě nenapadlo, že bych takhle blízko u břehu, narazila na Lethu, ale přesně to se stalo. Něco mě draplo za nohu a jednoduše mě to stáhlo do vody, přičemž jsem stihla jenom vyjeknout, než jsem se celá dostala do vody. Letha měla sílu, dokázala se mnou uplavat pár metrů, aby měla lepší prostor k tomu, mě utopit. Samozřejmě jsem se vzpouzela, ale jediné, čeho jsem docílila, bylo pár vteřinové nadechnutí nad hladinou, než jsem se zase dostala pod vodu.

Oldir by si možná měl dávat větší pozor na to co dělá, do čeho se pouští, nebo s kým to vlastně mluví, ale on měl k lidem tak blízko, že nedokázal odmítnout odpověď. Nemůže říct, že se párkrát dopustil vynechání odpovědi, nebo slovíčkaření, aby odpovědět vyloženě nemusel, ale jinak byl vždy upřímný tak, jak jen dokázal. "Vaše otázky jsou jen tak troufalé, kam sahá vaše zvědavost. A dokud je vaše zvědavost čirá jako voda v řece, nikdy nebudou troufalé natolik, abych na ně neodpověděl." usmál se na dívku a v očích mu zajiskřilo, myslel na řeku ve své domovině. Na její proud a na chlad, který v horku dokázala nabídnout, dokud budou úmysly čisté stejně jako ta voda, bude schopen tu troufalost otázek nevidět. "Vlastně to bylo jednoduché - nesmím do jezera během oslav, také nesmím do středu jezera a pokud jde o místo odkud do jezera smím, je to přesně tady... také máme jasně danou definici plavání - není to o tom, že bych se v jezeře mohl pohybovat hodiny." pronesl nahlas dané podmínky a na okamžik se zamyslel. Jistě nebyly úplně všechny, ostatně taky mezi to patřilo například i to, že by neměl Lethám nic z jezera odnášet, ale v tom případě byl Oldir docela mimo jasný problém, na vodní květiny on zrovna nebyl a pak, v poušti by jim stejně nebylo dobře. Tady jim bylo stokrát lépe než na suchu a v horku. Dívčina zvědavost v tomto odvětví jej nepřekvapovala, ale částečně jej udivovalo jakým způsobem se o danou situaci zajímala. Přišlo mu jakoby chtěla vědět všechno o takové dohodě s lethami, ale ne proto, že by se chtěla pokusit o něco podobného nebo jej napodobovat, jako spíš jen o to čisté vědomí, jak taková věc funguje. Setkal se už s takovými, kteří měli v plánu mu jeho jedinou dohodu vzít, nechat si ji pro sebe, ale také je pak už znovu nepotkal. V těch momentech ho to netrápilo, ale čím déle se na dívku díval, tím víc si uvědomoval, že by ho to v jejím případě mrzelo, kdyby ji už nemohl vidět.
Počínání koňského společníka dívky mu vyvolalo na tváři úsměv, možná nebyl jedním z těch, co by za nejlepšího přítele měli zrovna zvíře, ale zase dokázal tu situaci chápat a ocenit. Měl rád abstraktní věci, které dávaly pak celému obrazu ten krásný a jedinečný pohled. Měl rád to ticho, které vlastně neříkalo nic, ale umělo dát najevo emoci, kterou žádné slovo nedokáže popsat stejně. A i když zvíře nemůže mluvit lidskou řečí, mluví tichem, kterému se jen těžko něco vyrovná. Při té myšlence a slovech, která dívka na ten popud pronášela se mu vybavila jedna z dlouhých Xibramských nocí, kdy se do ticha začala linout ta smutná tichá kytara, vyprávějící tichu příběh neznámého hudebníka, který jej dokázal chytit za duši, ta hudba mu dávala jakousi naději, jakousi zprávu, kterou nedokázal rozluštit, ale bál se dne, kdy tu hudbu uslyší naposledy. Nevěděl kdo hrál, netušil kdo hudbu složil a neznal její text, ale věděl, že jakmile utichne a navždy zmizí, bude to jakoby srdce přestalo bít. A tak si dokázal představit jaké umí být přátelství s tichým tvorem. "Některé bytosti nedokáží pochopit to, co sami nikdy nepoznali. Není se čemu divit, jelikož nesouhlas je mnohdy jednodušší než pokus o pochopení" kývl zamyšleně hlavou a zahleděl se na klisnu, něco mu říkalo, že ho to chápavé zvíře zrovna nemusí a dokud si mohl vybrat, volil možnost klidného postoje a vzdálenosti na délku osobních prostorů, doufaje, že to klisnu nechá klidnou.
V jednu chvíli nevěděl co ho k tomu smíchu přimělo dřív, jestli to byl jeho kůň, který se nažil dokázat svou důležitost jakožto královského koně, nebo dívka, která nevěděla nic o koních a ve stejnou chvíli ze sebe vysypala hned několik plemen s jistým zapálením pro věc. Dědic však nezabránil smíchu, stejně sladkému a barevnému jako je horká čokoláda, vřelému a hlavně vedenému od srdce, kde pramenilo pobavení tou situací. Nedokázal si pomoct, ani tomu nijak zabránit a nejspíš se o to ani nesnažil.
"V pořádku. Nic se neděje. Je hezké dozvědět se o Vás něco nového." dodal s ještě stále přítomným úsměvem na své tváři. "S ním se člověk rozhodně nudit nedokáže, jeho osobnost by se dala docela dobře přirovnat k jeho původu, ale jsem rád, že si z toho uměl udělat svůj vlastní styl." dodal ke svým slovům a díval se přitom na již uraženého koně, který se na něj nyní díval s pohledem jasně říkajícím "No díky, že jsi to taky ocenil."  a hřebec se tedy mohl spokojeně znovu otočit dvojici čelem, i když jeho počínání v podobě kosení trávy se dál neměnilo. Musel uznat, že jeho kůň byl skutečně číslo, pokud šlo o společnost. Znovu se v hlavě vrátil k tiché společnosti a jen sám pro sebe si dodal, že jeho kůň kromě tichá očividně rád komunikoval pomocí pantomimy, jak chytrá dokázala zvířata vlastně být, když chtěla. Asi by se nedivil, kdyby na ně někdy nějaké promluvilo lidskou řečí. Nad dalšími slovy přikývl bez dalších poznámek, jeho hlava uměla být pořádně těžká a někdy dokonce bolela, jakoby měla každou chvílí prasknout a nechat tak jeho domov bez dědice, ale vždy se tam našlo nějaké místo na to, aby se vzchopil, všechno uspořádal tak jak má a nakonec se spokojeně pohroužil do ulic města a na okamžik zapomněl kým je. Až jednou nebude moct, bude si muset najít jiný způsob jak svou hlavu dostat do pořádku. "Myšlenkám člověk neporučí, přicházejí samy, objevují se a mizí v zapomnění a některé bohužel ryjí svými slovy hluboko, buď aby nás varovaly, nebo aby nás zmátly. A někdy je potřeba někdo jiný, kdo tu myšlenku umlčí, jelikož to samy nedokážeme." při těch slovech, už se díval po svých věcech, přesto je pronesl s vážností i lehkostí, která v jeho hlase zanechávala jakýsi jemný podtón typu "kdyby bylo, co by se stalo".
Jakmile se oblékl a vyslechl si pochvalu, nad jejími slovy se znova pobaveně zasmál. "Tím chcete říct, že i bez košile mám šarm?" koutek rtů mu v úsměvu poskočil víc nahoru. "Věřte mi, viděl jsem spoustu krás, myslím svá slova tak, jak jsem je řekl." doplnil a jemně se na dívku usmál. Skutečně viděl spoustu krásných míst i lidí a víl. Měl jasno v tom co je krásné a dovolil si říct, že díky nádherám západů slunce nad pouští, jejíž písek se třpytí jako jako miliony malých drahých kamenů, když se slunce chystá ke spánku, díky nocím plných milionu hvězd, dokázal říct, kdy se těm krásám nevyrovná krása této ženy. Ale to nahlas říct nemohl, nechtěl odůvodňovat svá slova, nechtěl tahat korunu do rozhovoru, který byl doposud tak nevinný, tak příjemný a tak osvěžující. Nechtěl situaci měnit, nechtě dívce dávat podnět k tomu aby se před ním uzavřela, aby změnila svůj pohled dřív, než skutečně uslyší jeho slova tak jak se je snaží říct, než utlumí svůj názor jen proto, že on je někdo s korunou na hlavě.

Slova která dívka pronesla následně jej donutily se pozastavit a tentokrát nedokázal zastavit svou vlastní zvědavost. "Přibývající stresové situace? Odpusťte mi mou zvědavost, ale... co Vás natolik tlačí ke stresu?" ptal se tiše, opatrně a jeho pohled rovnou omlouval jeho troufalé vyptávání a zároveň napovídal, že po té odpovědi nedychtí, pokud mu ji nebude ochotná dát. "Budu doufat ve váš úspěch." doplnil svá slova plná obav o něco pozitivnějším dovětkem a mile se na dívku usmál. Sám věděl co ho tíží v jeho hlavě, co ho stresuje a co mu dává jasně napsaná pravidla postupu, ale o ní to říci nemohl. Nemohl tušit co ji trápí a i když věděl že nemůže, chtěl ji od těch situací pomoct. Jediné co přitom mohl, bylo doufat, že kotlík nechá krásné dívce klidný spánek a tiché nerušené snění. "Vaše jistota a důvěra v mou osobu je nadměrná vzhledem k času, který jsme společně strávili, přesto si ji nesmírně vážím a budu si vaše slova pamatovat." vřelá slova ho pohladila po duši stejně jako to dokázala hudba linoucí se Xibramskými ulicemi během dlouhých nocí a on to rád oceňoval. Jeho slova sice dívka nepochopila tak jak je myslel, nebo možná jen přehlédla pro něj očividnou nit, která vedla k pokloně opět jí samotné, ale v tuto chvíli, kdy dívku ve svých myšlenkách přirovnal ke slunci a jeho paprskům, které se rozlévají po poušti, k barvě samotného písku a vlnám v podobě písečných dun, ji nechtěl nechat ta slova obejít. "V tuto chvíli to nebyla jezera, o čem jsem mluvil." promluvil tiše ale zřetelně tak, aby jej slyšela. Upřel pohled jejím směrem a v té tmavé čokoládové se zaleskl odraz slunečních paprsků, který jim dodal světlejší barvu, se zlatými tečkami v hnědé záplavě. A jiskry které v nich běhaly se motaly mezi nimi, jakoby lákaly pohled jejich směrem. A přidal by se k tomu úsměv, kdyby se v několika dalších okamžicích voda nezměnila v sérii kruhů a na břeh nedopadlo jen několik neposedných kapek, které za sebou dívka zanechala, když zmizela pod vodou.
Několik sekund, tolik trvalo Oldirovi aby vyhodnotil situaci a na hladině zmapoval trasu Lethy, podle toho, kde se Frée podařilo vynořit. Bílá košile, která jako jediná stála v tu chvíli za hřích v podobě těch pár sekund k jejímu sundání se ocitla na trávě a dědic se znovu vypravil do vody. Několika tempy se dostal do blízkosti Lethy i dívky, která pod vodou jen těžko mohla dýchat a potopil se za nimi pod vodu. Možná to byla komunikace mezi ním a Lethou, nebo fakt, že dědice se jim jen tak topit nechtělo ale o několik vteřin později byl i s Fréou opět nad hladinou. Kdy ji držel okolo pasu, aby se mohla v klidu nadechnout a v pomalejším tempem mířil ke břehu, dokud nedosáhli na dno a mohli se v klidu postavit. Teprve potom promluvil. "V pořádku?" záchranná akce se vyžádala nejen adrenalin v jeho žilách, ale také starost o dívku, která se promítla v jeho očích i na hlase. Pokud se dívky vydala z vody ven, jakože by to viděl nejradši a v tuto chvíli to doporučoval, vydal se s ní a svou suchou košili ji tiše nabídl - ne že by mu mokré šaty v tu chvíli vadily, byl muž a mužem zůstane, uměl ocenit krásu ženského těla, ale v tuto chvíli - v tuto chvíli volil pohodlí dívky.

Jsou lidé, kteří by mé otázky mohly brát troufale, nebo nemístné, ale já byla opravdu zvědavá. Cestovala jsem, byla jsem zvědavá, jak se žije v jiných království. Byla jsem zvědavá i na to, jak to tam vypadá, na jejich kulturu, krásu přírody atd. Nemohlo tedy nikoho překvapit, že jsem byla zvědavá i v tomhle ohledu. Natož, když šlo o něco tak zajímavého, jako byla dohoda s Lethami. „To mi neříkejte. Dokážu být opravdu hodně zvědavá.“ Pousmála jsem se na něj sladce. Jeho slova byla milá a příjemná. Nemusela jsem se do úsměvu nutit, nemusela jsem ho předstírat, byl to jednoduše upřímný úsměv. „Víte, ráda se dozvídám nové věci, takže bych za chvíli mohla být až… otravná.“ Upozornila jsem ho raději. I když jsem se pokoušela nebýt otravná, někdo by to mohl vidět jinak. Hned jsem se zaposlouchala do jeho vyprávění a sledovala ho u toho s lehkým kýváním hlavou. „Aha.. to je dost zajímavé.. Jak Vás vlastně napadlo s nimi takovou dohodu uzavřít? Nikdy jsem neslyšela o nikom, koho by něco takového napadlo.“ Pronesla jsem milým tónem. Ono to tak bylo. Opravdu jsem o někom neslyšela. Bylo to prvně a bylo to opravdu zajímavé. Docela mě překvapovalo, že jsem o tom nic neslyšela, když naše rodina spravovalo Insseru. Město, které se nachází přímo u jednoho z Cyrských jezer. Věděli o tom rodiče? Neměli třeba nějakou takovou dohodu i oni? V hlavě mi běhalo pár otázek, díky kterým jsem mohla na chvíli vypadat malinko mimo. Trochu duchem nepřítomná. Přeci bych o nějaké takové možnosti měla být. No ne? Nebo se rodiče rozhodli, že nemají důvod mi to říkat, když jsem pořád fuč? Zamyšlený výraz mi na tváři ještě chvíli zůstával, než jsem zatřepala hlavou a pousmála se. „Je to opravdu skvělá dohoda. Máte jistotu, že Vás aspoň neutopí… už jsem o několika takových případech slyšela… Vždycky šlo o plavání. Je pravda, že jsem neslyšela, že by se pokoušely někoho utopit, když nechal například napít nějaké zvíře, nebo si smočil ruce v jezeře, aby se osvěžil.“ Pronesla jsem, než se do toho vložila zvířecí společnost.
Upřímně jsem nikdy neměla lepšího přítele, než byla Terstin. Vždycky jsem totiž o dotyčného přišla. Například Sina. Mladší sestra, se kterou jsem měla úžasný vztah. Byla opravdu moje nejlepší přítelkyně, říkaly jsme si všechno a já ji z každé cesty vozila nějaký dárek. Tehdy, když byla zabitá… v ten moment jsem přišla o dva své nejlepší přátele… O Sinu, která byla zabitá a o Antona, který byl právě ten, kdo ji zabil a následně zmizel. Jakoby se po něm slehla zem. Od té doby jsem se nesnažila vyhýbat tak silnému poutu mezi mnou a dalším člověkem. Terstin mi nikdy nikoho nezbila, vždycky tu byla pro mě, chránila mě. Zaplnila většinu toho prázdného místečka, co se mi po tom všem v srdci objevilo. Je ale pravda, že po ztrátě Siny jsem měla pocit, že tam to prázdné místo někde je. Že s ní umřela i malá část mě. Raději jsem nad tímhle uvažováním zakroutila jemně hlavou do nesouhlasu. Na tyhle myšlenky nebyl čas. Rozvášnila jsem se tedy o Terstin, což bylo okamžitě o mnoho lepší téma. „To jsou moudrá a silná slova.“ Vydechla jsem mile. Měl pravdu. Ne všichni se lidé pokoušeli něco pochopit. „Je škoda, že více lidí neuvažuje způsobem, jaký právě Vy. Určitě by to nebylo na škodu a bylo by to přízemnější pro všechny kolem.“
Nebylo moc k překvapení, že jsem poznala, co za plemeno byl jeho sebevědomí hřebec. Pobavilo mě jeho předvádění, což mě dost pobavilo. Melodický smích toho byl taky důkazem. Když jsem zahlédla a zaslechla smích mojí momentální společnosti, malinko se mi nahrnula krev do tváří, ale jen trochu. Měl krásný úsměv a sladký smích. Tak příjemný, jako je pohlazení po tváři, nebo sluneční paprsky, které nás šimrají ráno při probuzení. Rukou jsem si zastrčila neposedný pramen blond vlasů za ucho.
Až po tom výčtu mi došlo, jak to znělo a začala jsem se následně omlouvat. Musela jsem znít, jako bych se předváděla, nebo tak něco, což mě dovedlo do nepříjemné situace, protože jsem to tak opravdu nezamýšlel. „Vážně? To mě těší… Je něco, co bych se mohla dozvědět já o Vás?“ Pronesla jsem mile, se vřelým úsměvem na rtech.  „O tom nepochybuju. Je ale dobře, že neztratil svou osobnost. Často se stane, že zvíře ztratí svou vlastní osobnost, když se moc dlouho pohybuje v lidské společnosti.“ Poznamenala jsem. „Tím samozřejmě nechci říct, že by se u Vás měl špatně. Jsem si jistá, že se u Vás má skvěle.“ Upřesnila jsem raději, aby nedošlo k nedorozumění… na ty jsem byla dobrá. Hlavně, kdyby se s ním neměl dobře, choval by se naprosto jinak. A ve výsledku, jakmile má člověk po boku společníka, se kterým se nenudí… Hned je cestování o mnoho příjemnější.
Debata o myšlenkách byla vážnější než ta o zvířecích společnících. Byla pravda, že často bylo potřeba, aby se objevila nějaká špatná myšlenka, aby nás dovedla k těm lepším. Stejně tak, jako špatné situace, i špatné myšlenky nás dokázaly dostat na to správné místo. Na správnou cestu, i když to tak někdy není moc poznat. „To bohužel ne. Někdy se prostě objeví, aniž by nás varovaly. Některé jsou příjemné, jiné neskutečně kousavé, což dokáže bolet víc, než si člověk myslí. Často se člověk ve vlastních myšlenkách dokáže ztratit, což taky není dobré, protože to může napáchat neskutečné množství škod.“ Slova mi z úst vycházela, jako bych nad tím ani nijak neuvažovala. Prostě si žila vlastním životem.
Pokud jsem v hlavě měla špatné myšlenky, ty vzaly do zaječí, když jsem delší dobu pokukovala po své společnosti. Jistě se neměl za co stydět. O tom ani v nejmenším. Naopak patřil mezi tu skupinu těch, kteří by se klidně mohli normálně pohybovat bez trička. No, jak už bylo ve zvyku, tak jsem se do vlastních slov zamotala, když šlo o mužskou společnost. Skousla jsem si jemně spodní ret při jeho poznámce a na tváři se mi objevila zase červená barva. „Ehm… A-ano. Tím chci říct, že svůj šarm neztrácíte v žádné své… podobě.“ Podotkla jsem lehce stydlivěji. Byl velice pohledný, bez ohledu na to, jestli měl košili, nebo ne. Na tohle jsem měla opravdu štěstí. Zamotávat se di něčeho, co by mohlo, nebo mělo zalichotit. Na tvářích mi skoro až zářil ruměnec a jeho další slova mě donutila se usmát jak ranní sluníčko nad loukou s motýly. „Jsem si jistá, že jsou osoby, které by s Vámi jistě nesouhlasili, ale mnohokrát Vám děkuju. Od muže jako Vy… Vždycky to potěší a příjemně pohladí po duši.“ Sice jsem si o sobě nikdy nemyslela nic víc, na to tu byla Vallestra. Ta byla ta hezčí, ta reprezentativnější, ta byla ta pravá hraběnka, ne já. Nebo aspoň tak mi to často někdo dával najevo a já se ani nedivila. Měli pravdu. Nebyla jsem nic extra. Byla jsem jenom holka, co se narodila do správné rodiny a jak by jiní řekli, ani si toho nevážím. Neoblékám si šaty z drahých látek a jen někde létám po lese na koňském hřbetu. Špiním si ruce hlínou, nenosím rukavičky… nechovám se a nevypadám jako urozená dáma.
Když se naše slova zaměřila úplně k něčemu jinému, zmizel i můj ruměnec na tvářích. No, ráda bych řekla, že mě se zavedla zvědavost, nebo touha po kráse tohohle prostředí, ale hlavní důvodem bylo třízení myšlenek, které se mi tvořily v hlavě od doby, co jsem se vrátila z Keratu. Nad jeho otázkou jsem se jenom usmála a už jsem vedla Terstin k vodě. Chudák, měla určitě žízeň. Všimla jsem si, jak ho Terstin pozoruje, musela jsem se nad tím zasmát. Zbožňovala jsem ji. „Řekla bych, že taková ta… poněkud obvyklá situace, kdy po Vás někdo vyžaduje něco, co není ve vašich silách, nebo Vám to není příjemné. Pak sem tam nějaké ty vzpomínky, výtky ze strany vlastní rodiny…“ A tím bych mohla pokračovat. Neměla jsem v plánu mu říkat, že mi matka celou dobu před oslavami tloukla do hlavy, že mám být jako hraběnka, jako Vallestra, která šla na oslavy jenom kvůli tomu, aby tam někde splašila dědice, kterého by si mohla vzít. Já taková prostě nebyla. Nechtěla jsem dědice. Nepotřebovala jsem ani urozeného muže. Upřímně jsme ani nevěděla, jestli jsem se do těhle vod chtěla zase pouštět, když jsem si vzpomněla, co se stalo v Illivenas. Nehodlala jsme mu ani říkat, že si připadám, jako bych rodiče každou chvíli zklamávala tím, že nejdu podle předem nalinkovaných instrukcí a pokouším se si svůj život zkrotit sama. Jednoduše byly věci, které nemusel vědět. „A něco mi nemile našeptává, že po návštěvě Sorditu se věci jenom zhorší…“ Vydechla jsem tiše spíš pro sebe, ale i tak mohl ta slova zaslechnout. Pak jsem se ale pousmála, když jsem si bosé nohy smočila v příjemně osvěžující vodě. „Možná ano, ale nemyslím si, že byste byl opakem mých slov. Kdyby ano, neměl byste potřebu se tím zabývat v myšlenkách a netrápilo by vás to. A jsem si jistá, že vzhledem k tomu, že Vás to dokáže trochu potrápit, tedy pokud mířím správným směrem, odpusťte, kdyby ne, tak uděláte vše pro to, aby se Vaše obavy nenaplnily.“ Sice to byla těžká slova, ale z úst mi vyklouzla naprosto lehce. Ta slova mi šla od srdce a myslela jsem je vážně, i když je pravda, že jsme se viděli prvně – i když nějaká část mě doufala, že ne naposledy, což bylo taky trochu nové a malinko mě to překvapovalo – a času jsme spolu tady ještě taky nestrávili tolik. Sem tam jsem nohou prohrábla pár kamínku pod chodidly, abych zjistila, jestli se tam nějaký pěkný neschovává. Poslouchala jsme jeho slova, a všímala si kruhy, které na hladině vznikaly díky tomu, jak Terstin pila. Původně jsem si myslela, že jeho slova směřovala na okolí, které bylo zdobeno zlatými paprsky slunce a na jezera, ale následně jsem byla vyvedena z omylu. Okamžitě jsem pohledem vyhledala Oldira a i na tu dálku jsem vyhledala jeho oči. Cítila jsem, jak mi tělem projelo něco nového. Něco jako motýlci. Byla jsem v rozpacích, což bylo poněkud vidět. „Ah… aha… To mě nenapadlo.  Přiznávám. Omlouvám se.“ Podotkla jsem, ale pak jsem se víc pousmála a znovu si blond pramen vlasů zastrčila za trochu špičatější ucho a odhalila tak pár svých náušnic. „Děkuju. Vaše slova jsou opravdu lichotivá a… a jsem ráda, že se Vám tu líbí o něco více.“ Přiznala jsem mu a v očích se mi malinko zajiskřilo. Jeho lichotky byly… příjemné. Nebyly slizké, jako od mužů, co jsem sem tam potkala na cestách. Očividně muži u jezer měli nějaké své kouzlo, protože za posledních pár měsíců, jenom ti, co jsem potkala u jezer, byli slušní, neměli slizké připomínky ani nic jiného. Když jsem mu koukala do očí… Neovládala jsem to. Musela jsme se usmát. Tělem mi projelo příjemné teplo, jako když Vás pohladí sluníčko. Měla jsem najednou pocit klidu. Možná i bezpečí, což byla neskutečná ironie, když to byl cizinec. Jeho pohled byl neskutečně hřejivý a já měla pocit, že jsem se na chvíli začala ztrácet. Nakonec jsme ale pohled odtrhla, jako bych se probrala a sehla se k oblázku, který jsem našla a chtěla si ho prohlédnout. No… to už tak šťastné nebylo.
Všechno bylo tak neskutečně rychlé. Opravdu ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem byla pod vodou. Terstin to samozřejmě značně znepokojilo, takže se rozhodla vyběhnout tím směrem, ale nemohla najít, kam se mnou Letha mířila. Dupala ve vodě a ržála. Trochu hysterčila, nebudeme si nic nalhávat. Cítila jsem stisk na levém kotníku a jak mě Letha táhla víc do hloubky. Jednou se mi povedlo se dostat nad hladinu, ale jen na pár vteřin. Sotva jsem se stihla nadechnout. Cukala jsem sebou, ale Letha měla opravdu silný stisk, až mě to překvapilo. Celkově jsem byla šokovaná z toho, že mě stáhla pod vodu, když jsem byla na takovém kraji. Nikdy se mi to nestalo a nikdy jsem ani neslyšela, že by Lethy topily tak blízko u břehu. Možná jsem jenom narazila na špatnou Lethu, která měla špatný den. Kdo ví… ale měla jsem pocit, že už to nezjistím, neboť jsem moc nedávala tomu, že bych se dokázala dostat z jejího sevření. V průběhu té menší paniky jsem se samozřejmě stihla i nalokat vody, což mi taky nijak nepomohlo. Najednou jsem ucítila něčí dotek. Oldirův dotek, který se mi pokoušel pomoct, což očividně pomohlo. Letha mě pustila, ale noha bolela jako čert. Jen jsme se dostali nad hladinu, zalapala jsem po dechu. Několikrát a úspěšně. Samozřejmě jsem několikrát zakašlala, jak se mi dostala voda do plic a intuitivně jsem se pevně chytla Oldira kolem krku. Jeho ruku kolem pasu jsem si uvědomila, až po chvíli. Byla jsem promočená. Kompletně. Lehká látka šatů se mi lepilo na tělo, dost podobně, jak jsem teď byla natisknutá já na to Oldirovo. I Terstin se dost jasně uklidnila, když mě viděla živou. Věnovala pohled Oldirovi, který jasně říkal: „Stále se mi nelíbíš, ale máš u mě plus.“ Když jsem dosáhla na dno, postavila jsem se, ale malinko jsem sykla. Ten kotník bolelo jako čert. „Ano.“ Zachraptila jsem odpověď na Oldirovu otázku a vykašlala ještě trochu vody. „Já… Děkuju Vám a omlouvám se.“ Pokračovala jsem stále chraplavým hlasem. Jeho starost v hlase jsem zaslechla. Za normálních okolností bych se pousmála, ale teď to bylo trochu komplikovanější.
Velice pomalým a prakticky kulhavým krokem jsem se vydala pryč z vody, což samozřejmě doprovázelo nějaké to syknutí. „Nechtěla jsem Vám způsobovat problémy a komplikace. Děkuju Vám za záchranu. Jsem Vaším dlužníkem.“ Pronesla jsem chraplavě a vystoupila z vody. Kotník jsem měla červený a nateklý od toho, jak pevně mě držela a já se pokoušela vykroutit. Bolelo to a bylo to nepříjemné. Co bylo ale vidět víc, tak byl krvavý šrám, dost možná od nehtů, nebo šupiny? Nemám nejmenší ponětí, jak jsem k tomu přišla, ale bylo to tam. Byla jsem u Oldira opravdu blízko. Byla jsem oproti němu malinká a musela jsme mírně zaklonit hlavu, abych se mu podívala do očí. Do neskutečně krásných očí. „Děkuju.“ Pronesla jsem omluvně, když jsem si od něj převzala suchou košili. Terstin už byla samozřejmě u mě a čumákem byla velmi blízko kotníku, jako by ho zkoumala. „Dejte mi minutku, prosím…“ Pronesla jsem k němu a pomalým, i když bolestivým krokem jsem se vydala o něco dál. Terstin šla hned za mnou. O kus dál jsem se zastavila. Zalezla jsem si vlastně za menší křoví, které mi sahalo něco málo nad zadek, takže jsem byla z části zakrytá. Měl výhled jenom na záda, když jsem si stáhla mokré šaty a přehodila jsem přes hřbet Terstin. Nevěděla jsem, jestli mě pozoroval, nebo ne, ale v tenhle moment to byla moje nejmenší starost. Neřešila jsem, že měl výhled na moje záda, na kterých byly dvě ošklivé jizvy, které tvořily kříž. Než jsem si oblékla jeho košili, pokusila jsem se si vlasy vyždímat. Následně jsem si košili oblékla. Sahala mi skoro až ke kolenům. Po chvíli jsem vylezla zpoza křoví oblečená v jeho košili. Byla ale jen otázka času, kdy začne košile prosvítat, když je bílá a já byla pořád na místech mokrá. Malinko nejistě jsem se na Oldira usmála, když jsem kulhavě mířila jeho směrem. „No… koupání v jezeře jsem dneska opravdu neměla v plánu.“ Pronesla jsem jako pokus o odlehčení situace. Musela jsem teď vypadat neskutečně hloupě... Zaprvé v tom, jak jsem teď vypadala a za druhé skrz to, topení...

Oldir v mnoha ohledech akceptoval to jací lidé kolem něj jsou. Nikdy sice neměl možnost vidět, jak s nimi vycházel jeho bratr, ale dalo by se říct, že si našel svou vlastní cestu, jak s jednotlivými lidmi jednoduše vycházet. Naslouchal a když měl pocit, že to potřebují dokázal povzbudit a přinést do hovoru, trochu toho citu a mluvit otevřeně. Byť si často nechával pro sebe svůj původ, a tedy i nepříjemné okolnosti ohledně stráží, klanění se a nějakých dalších v obyčejné konverzaci nepodstatných informací. Ano, byl si vědom svého postavení i toho, jak důležitý vlastně je, ale na druhou stranu, přece mu nikdo nemohl mít úplně za zlé, že ve vší té opatrnosti, chtěl čas od času být – jen sám sebou. “Bohužel, už jsem to jednou řekl. Ale pokud se obáváte, že bych vaši zvědavost nemusel vydržet – pak nemusíte. Rád si vás vyslechnu.“ pousmál se na ni a v podstatě ji tedy pobídl k tomu, aby se klidně vyptávala dál. Nebylo na tom konec konců nic tak špatného. Každý byl někdy zvědavý, bez ohledu na to, kolik mu bylo let, nebo bez ohledu na jeho postavení. “Tomu se mi nechce věřit, buď mě o tom budete muset přesvědčir, nebo já vás přesvědčím o opaku.“ pronesl v odpovědi na její poznámku o tom, že by mohla být otravná. Ano znal takové víly, které nevěděli, která bije a neustále dokola se vyptávali a pokračovali otázkami na drobnosti. Nebo takové, které se zaměřovaly na některé maličkosti, či se snažili dosáhnout jakéhosi nejasného cíle ve vlastní pravdě i za předpokladu, že vlastně pravdu neměli. Při té úvaze si na moment vzpomněl na Hartise a na jeho pokusy trefit se do něj slupkou od pomeranče – jen proto, aby se mu jakožto hlavounovi trochu postavil. Nebo taky ne? Těžko říct, co měl Seren vlastně v hlavě, ale i na zloděje byl docela příjemnou společností a jeho názory byly něčím přínosným pro jeho pohled na svět. Nemohl je přeci jen tak přejít bez toho, aby si na něj nevzpomněl až se jednoho dne bude na sebe dívat do zrcadla a na jeho ramenou bude ležet víc tíhy než doposud. Jednou možná. “Víte, už si ani nepamatuji, jak přesně dohoda vznikla, je to už tak dávno, že i když si přesně pamatuji podmínky, nepátrám po původu. Nejspíš jsem měl jen štěstí a snad i trochu šarmu, abych si dohodu zasloužil.“ zauvažoval nahlas a pousmál se, tentokrát směrem k jezeru. Mohl to snadno vylíčit, jako štěstí svého původu, nebo jen jeden šťastný den, kdy měl šanci mluvit s některými lethami a jen tak náhodou se zmínit o plavání. Možná se rozvášnil o kráse jezer, nebo jen o tom, jak pěkné je počasí. Skutečně si to nevybavuje a nyní na to ani neměl myšlenky. Jeho mysl směřovala úplně jiným směrem, snad trochu tím, kam ho táhlo srdce se svými slovy, nebo jen oči a krása přítomné ženy? Kdy byl naposledy natolik okouzlen. “Málokomu vyhovuje, když s emu po domově prochází kde kdo. Pochopte, jezero je jejich domov a ani vám by se nelíbilo, kdyby se někdo snažil zkazit například vaši odpolední siestu. Předpokládám, že byste ho sice v tom případě, hned netopila, ale také nejste letha.“ doplnil k jejím slovům. Nemyslel si, že lethy topí jen tak každého, kdo se vody jen dotkne, ale někoho, kdo třeba dělá nepořádek, nebo se naopak snaží nějak narušit nebo znečistit jejich domov. Tohle překrásné jezero. Ačkoliv nikdy nevíte, která letha se špatně vyspí a ze samé mrzutosti se pokusí stáhnout vás do hlubin jen pro vlastní potěšení. Každá rasa nakonec uměla mít i ty kruté jedince, aby mohla na světe být rovnováha.
“Spousta různých hlav má spoustu různých myslí a jiných úvah. Troufám si říci, že chtít po druhých pochopení v jedné věci, zatím co se nesnažíte najít důvod, proč pro to pochopení nemají, je to to stejné jako byste chtěla po sněhu, aby v létě neroztál.“ zvedl ruku a promnul si bradu. Měl spoustu času o tom uvažovat, byli lidé, kteří se snažili všechny pochopit, pak tu byli tací, kteří chápali, ale chtěli být jiní, ti co nechtěli pochopit a pak ti, co nemohli pochopit něco, z čeho měli strach. Nutit je do něčeho bylo stejně sobecké, jako neustále opakovat jeden a ten samý prvek konverzace jen proto, aby vyšla najevo vaše skvělá vlastnost, zatím co zamlčíte ty špatné. “Tím chci říct – bylo by skvělé, kdyby lidé uměli naslouchat zvířatům, jako zvířata naslouchají nám, ale ne každé divoké zvíře je schopné být stejným přítelem jako jiné od stejného druhu, a přesto si nezaslouží, být za svůj postoj odsuzováno – pokud mě chápete.“ dodal ke svým slovům. Týrané zvíře jen těžko přesvědčíte k důvěře, zraněné zvíře se vás bude bát, a to agresivní bude útočit. Nebylo to tak těžké pochopit, to těžší na tom byla část – kdy se s tím daný člověk musel jednoduše smířit.
Jak řekl, bylo příjemné se o ní něco dozvědět. “Záleží na tom, co byste se chtěla dozvědět.“ pousmál se. “Nevyznám se sice tak dobře v koních, ale umím docela obstojně plavat a uzavírat dohody.“ objasnil něco o sobě, co už stejně nejspíš věděla, ale byl připravený ji odpovědět na jakoukoliv další otázku, jakou by se mu rozhodla o jeho osobě položit. Ostatně bylo by to jen fér, vzhledem k tomu, že on o ní věděl víc než jen to, co doteď viděl nebo mohl postřehnout. Alespoň co se týkalo vědomostí ohledně koní. “To je v pořádku, on se má jako v bavlnce řekl bych.“ pronesl s úsměvem usazeným na tváři. V očích mu jen jiskřilo, když si spolu takhle otevřeně povídali. Měl rád konverzace, ve kterých nešlo jen o postavení, o korunu nebo o nějaký donucený pokus o vetření do přízně. Tohle bylo jednoduše uvolněné, příjemné a překvapivě osvěžující. “Nemyslel jsem to tak, že by myšlenky varovali samy před sebou, ale před něčím, čemu jsou věnované. Jindy se nás snaží zmást a nechat nás tápat v temnotě před rozhodnutím o něco déle.“ odmlčel se a zamyšleně se zadíval na hladinu jezera, kde pozoroval jemné vlnky, které způsoboval vítr. Jeho myšlenky uměly být matoucí, obzvlášť poslední dobou, kdy se mu do vzpomínek neustále motal jeho bratr.  “Proto je dobré najít si místo, kde ty myšlenky odejdou stranou – a nechají vás volně dýchat.“ doplnil ke svým slovům a zhluboka se nadechl. Měl rád, zdejší čerstvý vzduch. Vůni vody a leknínů, které se tu mísily s horkem od slunce. Nebylo to to samé jako doma v poušti, ale vnímal to teplo i tu vůni jakou vám může dát jen horký sluneční paprsek. Kdo nikdy nenavštívil poušť, nedokáže říct, jak přesně tu vůni popsat.
Růženec na její tváři přešel taktně, nekomentoval to slovy, pouze se nad její odpovědi usmál a podíval se směrem k jezeru, aby ji dal jakýsi prostor k tomu, rozdýchat fakt, že ji tak trochu chytil za slůvko a v podstatě ji možná trochu dovedl k jiným myšlenkám, než měla původně na mysli. Když ji ale složil kompliment podíval se opět jejím směrem. “Měla byste se zaměřit co si myslí ten, kdo vám kompliment dává, ne na ty, co by tvrdili opak.“ usmál se na ni a naklonil hlavu mírně do strany, díval se přímo na ni, svýma čokoládovýma hlubokýma očima. Bylo mu líto, že se ohlíží po těch, kteří by mu jeho slova vyvraceli a mrzelo ho, že tu byli tací, kteří byli schopní vyvracet. “Je škoda, že se tíha těchto myšlenek nachází zrovna u Vás, ale upřímně doufám, že si najdete chvíli, kdy se na ta slova podíváte pouze jako na kompliment.“ dodal ke svým slovům a pokračoval dál v jejich tématu o myšlenkách. Rád by řekl, že sledoval jezero, oblohu a mraky na ní, ale jeho pohled přilákala dívka a její kůň, byť klisna vypadala, že by jej v jejich přítomnosti raději dále neviděla. “Očekávání bývají někdy vyšší než to, co je člověk schopen zvládnout vlastními silami.“ kývne hlavou, neuvědomovala si, jak moc ji v tomhle ohledu rozumí. “Moje rodina měla podobná očekávání. Měl jsem bratra a podle slov všech, kteří jej znali byl ve všem skvělý. Uměl rozumět lidem, věděl, jak druhé rozesmát a uměl ukázat daleko za obzor – zemřel, než jsem se narodil. Ovšem očekávání, která padla na mou hlavu… zůstala.“ dopověděl. Některá si vystavil sám pro sebe, aby byl stejně dobrý ke svému lidu, aby ho dokázal pochopit a dal mu hlas, který by mohl jeho lid potřebovat. Aby miloval svou zemi stejně jako jeho bratr, aby byl jednoho dne dobrý vladař a možná i král. Chtěl splnit všechna ta očekávání, nechtěl druhé zklamat, nechtěl jim vzít jejich naděje a chtěl skutečně být tím dobrým synem, tím nejlepším dědicem. Vydechl nastřádaný vzduch z plic. “Občas jsem se přistihl přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdyby tu ještě byl. A pak mi dojde, jak sobecký v tu chvíli jsem, když se dívám jen na to, jak by to mohlo změnit život mě.“ doplnil svá slova a zahleděl se do země. Nikomu o tom neříkal, vlastně skoro vůbec, nechával si své myšlenky pro sebe, ale něco mu napovídalo, že téhle dívce to může říct, že si to může dovolit. A taky o tom, že možná potřebovala slyšet, že někdo sdílí minimálně podobné obavy a myšlenky jako ona. I když možná byli na míle vzdálené od její skutečnosti. Její slova mu opět vyčarovala úsměv na tváři. Nemohl sice říct, že by stejně mluvila, kdyby věděla, jaké je jeho skutečné poslání a čeho se to vlastně týká. Že se nejedná jen o péči o koně, nebo dobrou známost ve dvoře, ale o tíhu turnaje, o korunu celé vílí říše, kterou se má pokusit získat o zlaté okovy, které ho později sepnou na trůnu a o to očekávání, které má on sám od sebe. Snažil se najít svou vlastní cestu chaosem, který v životě vytvořil sám pro sebe, mezi těmi jednoduchými pravidly a řádem, který mu udával jeho rodový původ. Její přítomnost byla na tyhle myšlenky překvapivě osvěžující a léčivá. Jako by byla jeho osobní vílou, jeho léčivem a nápojem zapomnění, alespoň na tu jednu malou chvíli, kdy se jí podívá do očí, když pronáší svá slova a cítil klid. Měl jakési vnitřní ujištění, že to zvládne, že se v tom naučí chodit, že překoná všechny překážky a že bude moct jednou stát před svým otcem a vnímat jeho radost a hrdost z toho, co jeho syn dosáhl. Že se podívá na rozlehlé pouště okolo Xibramu, během dlouhých nocí pných hvězd za zvuku melodie kytary a bude moci říct, že to dokázal. A pak, bude sledovat, jak pomalu vychází slunce nad zlatým Xibramem. “Vaše slova jsou velmi uklidňující, Freo.“ usmál se.
Nemohl si přitom odpustit poznámku, která z této konverzace poněkud v poklidu vzešla. Byla krásná a její slova byla stejně čistá jako pohled s jakým se na něj dívala. A Oldir měl potřebu složit dámě kompliment. Protože si ho zasloužila. Protože jí ho mohl dát. A hlavní důvod – protože jí ho dát chtěl. Neodpověděl jí na to, jen se jí zadíval do tváře s jemným úsměvem a jiskrou v tmavých očích, když se do jeho tváře opřelo slunce a odhalilo krásné čokoládové oči, něžný jemný pohled, jako by k těm slovům chtěl ještě něco dodat, ale nakonec byl jen ticho. Snad by později pokračoval v rozhovoru, kdyby se Frea nepokusila zahrát nedobrovolně na rybku, která zapomněla, jak se plave v jezeře. Adrenalin a kůň, který pomalu ale jistě ztrácel kontrolu sám nad sebou, když poskakoval po břehu a nešťastně hledal svou majitelku v nesnázích. Všechno se seběhlo příliš rychle na to, aby o tom dědic dlouze přemýšlel, dřív, než se nadál byl sám opět ve vodě a jediné co zůstalo suché na břehu, byla jeho košile, jelikož na zbytek jednoduše nebyl čas a jediné na čem záleželo, bylo nenechat vyhasnou jedny krásné vílí oči a jednu čistou duši, která měla v jeho očích, ještě mnoho, co objevit. Pár temp a našel pod vodou co hledal a přitáhl si křehkou dívku k tělu tak, aby ji vysmekl ze spárů Lethy a opět dostal nad hladinu. Sám nasál do plic vzduch, jako by se před potopením sám zapomněl nadechnout. V tuhle chvíli se zajímal o její zdraví, o to, jestli dýchá, jestli je v pořádku. Přesto si našel chvíli, aby vzhlédl směrem k Tersin a naznačil ji hlavou kývnutí jako poklonu, snad jako by koni chtěl říct, že by to udělal znovu bylo by to potřeba. Jako by děkoval, ze její drobné uznání, nebo snad za možnost že mohl pomoci a dovést Freu na břeh. “Dovolte mi vaši omluvu odmítnout, jsem si jistý, že to nebyla vaše chyba.“ pronesl trochu zadýchaně, když s emu omluvila. Očima ji následoval na břeh a povšiml si, jak jde, i jejího kotníku a prakticky okamžitě to v něm vzbudilo starost. “Jednou se třeba vyrovnáme, třeba budu také potřebovat zachránit život.“ usmál se na ni v odpovědi a snažil se situaci odlehčit. Ovšem jakožto člen mužské populace kontinentu se rozhodl podarovat ji svou košili. Ne proto, že by se rád nedíval, ale proto, že byl slušně vychovaný muž se způsoby, které mu říkali, že dívat se na ni přes mokré šaty bylo víc než neslušné a netaktní k její osobě. Samozřejmě se jí díval jen do očí, když mu děkovala. Usmál se na ni a přikývl, aby jí dal najevo že rozumí.
Sledoval ji kam šla, zřejmě se nedokázal zbavit toho pocitu, kdy v něm stále proudil adrenalin, nebo to, když se soustředil na její kotník a i když přivolal svého koně, aby z brašny vytáhl mast a obinadlo díval se jejím směrem v obavách. Do chvíle, než odkryla svá záda a on spatřil jizvy. Přichycen sám sebou, jak sleduje krásnou ženu při převlékání. Jaký to neslušný blázen. Jaký to neslušný dědic. A jak krásná žena, aby v něm vzbudila ten silný ochranářský pocit. Uhnul pohledem k zemi a následně k brašně, aby z ní vytáhl, co hledal. Další šok nastal, když se na ni podíval, když znovu promluvila. Jen v jeho košili, krásnější než předtím. Zamrkal a na okamžik tenhle vzdělaný mladík ztratil řeč a uhnul pohledem stranou, kdy jeho oči prozrazovaly jakýsi úžas, něhu a skrytou potřebu. Nadechl se, zhluboka, klidně a rozvážně, než se k ní vrátil pohledem. A stejně mu to nepomohlo, jen tak mimochodem. “Ne každá věc se dá naplánovat“ nespíš ani netušila, jak moc teď mluvil z vlastní zkušenosti, on třeba dnešek taky neplánoval, vlastně plánoval, jen jeho plán neobsahoval ji a způsob jakým na něj nyní působila. Opět se nadechl a ukázal na její kotník. “Můžu se na to podívat.“ pokud by něco namítala rozhodl se neustoupit a dříve nebo později ji stejně posadil do trávy a dřepl si k jejímu kotníku, který vzal do rukou a opatrně si prohlédl ránu na noze. Poté otevřel mast, kterou měl s sebou a opatrně ránu potřel. Odložil mast stranou a opatrně kotník začal ovazovat obinadlem. “Nesem zrovna léčitel, ale tohle by mělo na chvíli pomoct, minimálně jeden můj známý to o té masti tvrdí.“ vzhlédl k ní a pousmál se, než se pohledem vrátil zpět ke kotníku. Bylo na něm vidět, že nyní střídá pohledy mezi jejíma očima a kotníkem, který ošetřoval. Sám se divil, že se udržel dívat jí do očí, ale byla to síla vůle, chtěl ji dát pocit, že může být klidná. Sám se příliš neohlížel na to, že mu z vlasů kapala voda, že v podstatě sám zůstal tak trochu napůl odhalený světu na kalhoty měl mokré a nalepené na těle. Slunce hřálo a on nepochyboval, že za nějaký čas ho usuší. “Není to příliš utažené?“ zvedl k ní starostlivý pohled a počkal na její odpověď, popřípadě ji obvaz upravil a pak se posadil kousek od ní, opírajíc se za zády o ruce. Zavřel oči a namířil hlavu k nebi. Tohle byla účinná obrana od pokušení dívat se na ni. “Slunce svítí krásně, viďte.“ odmlčí se. “Máte nádherně modré oči Freo, řekl vám to už někdo?“ otočil hlavu jejím směrem a otevřel na ni oči. Jak na něj nyní svítilo slunce v jeho tmavých očích se leskly zlaté tečky, skrývající se v běžně tmavé čokoládě očí.

Jeho slova byla velmi milá a příjemná. Bylo od něj velmi hezké, že mě nechal se vyptávat, jak jsem uznala za vhodné. Jak moc mě zajímalo a jak jsem chtěla. Potěšilo mě to, o tom žádná. „Jste takhle šarmantní a galantní vždycky?“ Pousmála jsem se po jeho slovech. „Hm… první setkání a už se budeme přesvědčovat?“ Zasmála jsem se malinko pobaveně, přičemž jsem zakroutila hlavou do nesouhlasu, ale v pobaveném duchu. Pokud se celé naše setkání potáhne v tomhle duchu, tak budu moct s jistotou říct, že půjde o opravdu příjemné setkání u jezera. Samozřejmě, že po tomhle přišla nějaká ta řada otázek, jak už jsem ho varovala předem. Jeho dohoda s Lethami mě opravdu zajímaly, takže se otázky motaly kolem toho. „Jistě. Naprosto vás chápu. Nepochybuji o tom, že byste někdy něco z toho postrádal.“ Ať už šlo o štěstí, nebo šarm. Tedy, převážně ten šarm, který se do mě zakousával a já se díky tomu musela usmívat. „Důležité je, že funguje a plní svůj účel.“ K čemu by taky byla dohoda, která by byla k ničemu? Která by nenaplňovala svoje poslání, proč vznikla? Co bylo ale opravdu šarmantní a okouzlující… to byl jeho úsměv, který jsem musela pozorovat vždycky, když se tak usmál. Nutil k úsměvu i mě. Nevstupovala jsem do jeho projevu, kterým mi přibližoval pocity a chování Leth. Všechno to dávalo smysl. Všechno to, co mi říkal, bylo rozumné. „Máte pravdu. Jistě by to nebylo nic příjemného. Na druhou stranu je pak otázka, jak to budeme vnímat. Pokud budeme vnímat jezero, jakožto celek a tím jako celek i jejich domov, jistě se tomu nedá nic vytknout. Ale také je tady možnost brát jezero jako takové město, ve kterém mají Lethy své úkryty, svá bydlí. Pak by to mělo zase jinačí pohled.“ Nemyslela jsme to vůbec zle. To ani omylem, jenom jsem se pokoušela nastínit další možný úhel pohledu, který se tady taky nabízel.
Mírně jsem naklonila hlavu na stranu a poslouchala jsem ho, jak mluvil o pochopení. Měl zajímavý úhel pohledu a přišel mi osvěžující. „Líbí se mi vaše uvažování. Ne každý má takové myšlenky a ne každý je řekne nahlas.“ Přiznala jsem, zatím, co jsem po očku koukla po Terstin. Jeho uvažování a postoj k určitým věcem byl osvěžující, vzhledem k tomu, že jsem moc takových lidí nepoznala. Moudrých, beze strachu říct svá slova nahlas. Pak jsem ale pokývala, když jsem k němu zase stočila pohled. „Ano, chápu Vás. Není radno všechny házet do stejného pytle, ať už jde o to, že všichni takoví, jsou špatní, nebo že jde o to, že jsou všichni toho druhu hodní. Ne každá výše postavená víla je nesnesitelná, stejně tak, jako ne každá níže postavená víla ví, co to znamená skromnost.“ Potkala jsem za svoje cestování spoustu níže postavených víl, které se mermomocí chovaly jako vyšší vrstva. Chovaly se, jako by byli něco víc. Neměla jsem tu potřebu ostatním podstrkávat to, že jsem hraběnka, ale neměla jsem ráda, když se nade mnou povyšovali ti, co by neměli. Ani tehdy jsem jim neřekla, kdo jsem, když se přímo nezeptali. On byl u mě problém hlavně v tom, že jsem celkově nenáviděla, když se někdo povyšoval nad jinými. To byl případ i mé sestry. Ta přesně tohle dělala. Málo kdy jsem potkala někoho z vyšší vrstvy, kteří by byli skromní, milí a nebyli arogantní a namyšlení. Nevěděla jsem, do jaké skupiny spadá muž přede mnou, ale neřekla jsem nic, čím bych jej měla urazit. Nebo jsem v to aspoň doufala. „Omlouvám se, jestli jsem se vás něčím nějak dotkla. Nebylo to tak vůbec myšleno.“
Pobaveně jsem se zasmála, přičemž se rozezněl můj smích. Byl vtipný, šarmantní a okouzlující. Nebezpečná kombinace. „Třeba… odkud jste, nebo jak často tu na vás můžu narazit.“ Usmívala jsem se na něj opravdu mile. „O tom nepochybuji. Jsem si jistá, že uzavírání dohod je jedna z vašich předností.“ Zavtipkovala jsem, přičemž jsem znovu ukázala ty bílé zoubky. „Také mě zajímá, co vlastně rád děláte, kromě zmíněného plavání.“ Šlo o čistě normální otázky informativního rázu. A upřímně, po setkání s Arwinem mě napadala ještě další otázka. „Jak se stavíte k ženám v armádě, nebo ženám, které umí bojovat, nebo se to snaží naučit?“ Arwin kvůli tomu poněkud vyšiloval a upřímně jsem měla pocit, že to mohl být důvod, jeho odchodu. Na poznámku ohledně koně jsme s úsměvem pokývala. „Ach ano. Takovéto varování.“ Pokývala jsem a malinko jsem si povzdechla. Jestli šlo o tohle varování, přesně jsem věděla, před čím mě moje mysl varovala. Před naivním zaslepením láskou. Před důvěrou vloženou do neznámých a mnoho dalšího. Instinktivně jsme si přejela rukou po spodní straně břicha, kde jsem měla jizvu. Nešlo o nijak okázalé gesto, jenom prostě… jemnou, nepatrnou automatiku. „Někdy bych se obešla, bez toho tápání. Nebudu lhát. Ale jsem si jistá, že tento postoj zaujímá mnoho dalších.“ Kdo by chtěl dobrovolně tápat v temnotě? Já mezi tuto sortu nepatřila. Nechala jsme vítr, aby si hrál s mými vlasy a pohladil mě po tváři. Zavřela jsme na chvilku oči a pousmála se. Bylo to příjemné. „Taková místa jsou potřeba. Každý by měl mít nějaké takové.“ Tím jsem ale tuhle debatu dost možná zakončila. Nebo jsme spíš nevěděla, jak v ní pokračovat. Tohle místo bylo kouzelné a ráda jsem sem jezdila, abych si odpočala a vyčistila si hlavu. Když byl natočený k jezeru, zkoumala jsem jeho tvář. Jako bych si ji chtěla zapamatovat, abych na ni nezapomněla. Pak se mi ale do tváří vehnala červená barva po jeho komplimentu. Očka jsem měla skoro jako dvě malé hvězdičky. „Budu to mít na paměti. A těší mě, že si něco takového myslíte Vy.“ Bylo to opravdu příjemné od tak pohledného a šarmantního muže. Po jeho slovech jsme si opravdu připadala… Krásná? Okouzlující? Opravdu nějak takto. „Je škoda spousty myšlenek, slov, situací, ale bohužel se někdy přesně tyto věci objeví na… nečekaných místech u nečekaných lidí. Ale mohu Vám slíbit, že se nad tím jistě více zamyslím a už teď Vám mohu říct, že jste mi výrazně zvedl náladu. Potěšil jste mě.“ Přiznala jsem mu prakticky okamžitě. Věděla jsem, že bylo spousta těch, kteří by se mu tato slova pokoušela vyvracet. Třeba taková Vallestra.
„To souhlasím. A vytváří to dosti nepříjemný nátlak na dotyčného.“ Tohle byl skoro můj denní chleba pokaždé, když jsem byla doma. Na cestách jsem se s tím prakticky nesetkávala, dokud nezjistili, že jsme hraběnka. Ale doma to bylo poněkud časté. Zaposlouchala jsme se do jeho příběhu, nebo aspoň části, kterou mi odkryl. „Mrzí mě to. Je mi líto vašeho bratra a vaší bolesti.“ Pronesla jsem se soucitem v hlase i ve tváři. Bylo to upřímné. Myslela jsem to vážně. Až moc dobře jsem věděla, jaké to je, přijít o milovaného sourozence. Jistě ho to muselo bolet, i když ho nepoznal. Samotnou mě to zabolelo u srdce. „Také mě mrzí, že si tímto procházíte. Není to příjemné a je to někdy až deprimující, frustrující.“ Zadívala jsem se mu soucitně do očí. Rozuměla jsem mu a jak. Taková tíha a bolest. „Věřím tomu, že ať splníte jejich očekávání, nebo ne, vaše rodina vás bude jistě milovat stejně.“ Pokusila jsme se o povzbudivá slova, abych zlepšila jeho náladu, i atmosféru tady, která byla mírně ponurá, díky tématu. Malinko jsem si povzdechla. Tohle trápení si nikdo nezasloužil. „Není to sobecké. Je to zcela lidské. Přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdyby tady byl někdo, kdo zemřel. Jak by to ovlivnilo Vás, ale jsme si jistá, že jste jistě myslela i na to, jak by to potěšilo Vaše rodiče. Jak byste byla šťastná rodina. Nejde o sobeckost, ale o bolest a smutek.“ Na chvilku jsem se odmlčela a zauvažovala, nad svými dalšími slovy a nad svou sdílností. „Já… před pár lety jsem přišla o mladší sestru. A za tu dobu jsem tuto myšlenku měla několikrát. Jaký by byl život, kdyby tady pořád byla? Jaký by byl život teď, co všechno by se změnilo…“ Několikrát jsem zamrkala, abych zahnala slzy, které se mi začaly tvořit. Sina mi neskutečně chyběla. Vyčítala jsme si její smrt. Vyčítala jsem si, že jsem nepřijela včas. To já mohla za její smrt, ale Oldirovi před sebou jsme to říct nemohla. Odhalila bych toho už víc, než dost. Srdce mě při té konverzaci rozbolelo a já měla pocit, že zase krvácí. Dalo by se říct, že to bylo ještě relativně čerstvé. Pohledem jsme utekla kamsi k písečným dunám, aby nebyly skleněné modré oči tak vidět. Zakroutila jsem hlavou do nesouhlasu a pustila se do dalších slov, kterými jsem chtěla vyčistit atmosféru kolem nás. S tím jsem si tedy i smočila nohy v chladné vodě jezera. Měla jsem upřímnou radost, že jsem mu zlepšila náladu a usmíval se. Měla jsem takový ten hřejivý vnitřní pocit. Věřila jsem, že všechny ty strasti překoná. „To mě moc těší. Jsem ráda, že mají má slova takový účinek.“ Neměla jsem potřebu mu tady lhát, nebo si něco vymýšlet. Všechno, co jsme řekla, jsme myslela dobře a upřímně. I když byla pravda, že se mi někdy trochu hůř hledala slova, když se na mě usmíval. A jeho další kompliment? Srdce se mi díky němu rozbušilo o něco víc a já se nejistě usmívala. Bylo to příjemné. Líbilo se mi to a těšilo mě to. „Jste opravdu velmi šarmantní, Oldire. Děkuji.“
Následné události malinko tohle příjemné setkání pokazily. I když..? Letha, která se mě pokusila utopit, odešla s prázdnou. Kdyby tam nebyl Oldir, povedlo by se jí to, ale mě zachránil z jejích spárů. Terstin vyváděla, i když se uklidnila, když mě viděla živou natisknutou na Oldirovi. Párkrát jsem vykašlala vodu, než jsem se začala omlouvat. To už jsem ale opatrně, přesto kulhavě, vycházela z vody s poraněným kotníkem. „No… kdyby nebyla, tak by mě nechtěla utopit a nemusel byste pro mě skákat. Za což Vám ještě jednou děkuji.“ Pronesla jsem opravdu mile s lehkým úsměvem, než jsem se malinko zasmála. „Třeba.“ Nebyla jsem si jistá, kdy by se něco takového naskytlo, ale člověk nikdy neví. „Je to od vás galantní, děkuji.“ Poděkovala jsem ještě jednou za košili, kterou jsem si měla obléct, místo těch promočených šatů. Stačilo se už jenom převléct. Byla spousta mužů, která by to neudělala, už jenom pro to, aby se mohla dívat na tenkou mokrou látku nalepenou na ženském těle. „Děkuju.“ Pronesla jsem k jeho pokývání a už jsem si zalezla za nějaké to křoví, které mě aspoň z části zahalovalo. Stejně jsem k němu byla otočená zády, takže viděl jen záda. Zjizvená záda, což mi v tenhle moment nedošlo. Nevěděla jsme, zda na mě kouká, nebo ne. Nevěděla jsme, co se mu honí hlavou. V tenhle moment jsem na to ani nemyslela. Chvilku to trvalo, ale nakonec moje mokré šaty skončily na Terstina a já už byla čelem k Oldirovi, v jeho košili. Když jsme viděla jeho pohled, znejistila jsem. Skousla jsem si spodní ret a mokré vlasy jsme si zastrčila nejistě za ucho. „Děje se něco? Pohoršuji vás? Já.. jestli ano, omlouvám se…“ Nejistota ze mě sálala. Všimla jsme si čehosi v jeho očích, ale než jsme to stihla rozeznat, uhl pohledem. „Znovu máte pravdu…“ Mírně jsem se pousmála a malinko při kroku sykla. Bolelo to. Koukla jsme na svůj kotník, po jeho upozornění. „To není potřeba.. budu v pořádku.“ Namítla jsem, ale Oldir si stál za svým a neustoupil, takže jsem mu nakonec s mírným povzdechem podlehla a posadial se díky němu do trávy, přičemž jsem ho pozorovala. Byla jsem mírně v rozpacích, vzhledem k tomu, že jsme na sobě měla JENOM jeho košili. Malinko jsme sykla, když se dostala mast do rány, ale vydržela jsme to. Na chodidlech jsme měla jizvy po tom, jak jsme tehdy utíkala lesem a měla rozedřené nohy, takže i to byl důvod, proč jsem byla teď mírně nesvá. „Jistě to bude stačit.. já bych to dost možná řešila až doma…“ Ujistila jsem ho s jemným úsměvem a zadívala s emu do očí. Byl neskutečně galantní a starostlivý. Líbilo se mi to. Část jeho povahy, kterou mi ukazoval, byla velice okouzlující. Ocenila jsem i to, že mi opravdu koukal do očí a nebloudil mi pohledem po těle, což se teď dost vybízelo. Jak mě ošetřoval, dotýkal se kotníku, koukal mi do očí.. přišla jsem si mírně okouzlená. Možná o trochu více, než jen mírně. Zadívala jsem se na něj omámeně. Byl pohledný. Hodně pohledný a takhle zblízka? Ach bože. „Ne… je to v pořádku. Děkuji.“ Vydechla jsem k němu tiše, až skoro zhypnotizovaně. Sledovala jsme ho, když se posadil vedle mě a usmála jsme se. Kdo by to byl řekl, že můj výlet sem bude tak příjemný? Tedy až na to topení… „Ano. Slunce dnes svítí opravdu nádherně.“ V ten moment jsme se přistihla, jak jsme využila momentu, kdy koukal mimo mě a přejela ho pohledem. Vypadal nádherně. Začervenala jsem se a raději jsem taky koukla na nebe. Jeho slova mě ale donutila se na něj znovu podívat a s o něco víc červenými tvářemi. „Já… Děkuji vám. Těší mě, že se vám líbí.“ Vydechla jsem hned s upřímným úsměvem, když se mi očka zajiskřila. „Neřekl mi to nikdo, jako vy. Nikdo, s tak krásně čokoládovýma očima.“ Měl překrásné oči. Nádherná čokoládová barva a ty zlatavé tečky? Věděla jsme, že na jeho oči nezapomenu. Když na mě tak koukal, cítila jsem, jak se mi srdce rozbušilo o něco víc. „Jsou opravdu nádherné.“

”Asi už to budu mít v povaze.” nadhodil s úsměvem. V povaze, ve výchově. Očekávalo se od něj, že bude mít nějaké vychování a že ho skutečně měl. ”Nezáleží na tom, že se vidíme poprvé, pokud je nutné přesvědčit někoho o dobré věci.” znovu se pousmál a trval si na svém. Ostatně on ji chtěl přece přesvědčit o dobré věci - že není otravná a že zvědavost je jen dobrá vlastnost, když je podávána po dávkách unosných pro okolí. A on měl vlastně zvědavost rád - nejen že to rozproudilo konverzaci, ale obvykle to prozradilo i něco dalšího o dané osobě. Co se pak týče dohody s lethami, řekl co mohl a zbytek pak už jen nechal doznít v konverzaci, kterou spolu vedli. Už se o šarmu nevyjadřoval, jen se zahleděl na jezero před sebou a sám pro sebe se dál usmíval. ”Líbí se mi vaše úvaha. Zní velmi rozumně.” zhodnotil její slova ohledně jezera. Ano. Mohli by brát jezero jako celek, jako veřejnou plochu, jako město do kterého proudí turisté a návštěvníci, obchodníci a ostatní - kdyby to brali z tohoto pohledu, Lethy dost možná přeháněli se svou opatrností, kdo se tam může pohybovat. Ale bylo to skutečně jen o úhlu pohledu, se kterým se jeden na jezero podíval. A pak tu byl fakt, že když se člověk podíval na jezero, mohl vidět jen třpytící se hladinu, se sluncem ve vlnách a vážky poletující při okrajích.

Naučil se říkat svůj názor tak, jak mu přišel na mysl a myslet tak, aby jeho názor měl hlavu a patu. Aby dával smysl i bez složitého monologu a přitom neurážel ostatní hned u druhého slova. Jen se nad tím usmál, když jeho názor ocenila, co se týkalo další části jejich rozhovoru, byl rád, že do něj sama přispěla. ”Ničím jste se mě nedotkla, nemějte obavy.” ujistil ji, když se začala omlouvat. Nemohla přece vědět, že je dědicem, nebo to jen hodně dobře skrývala a narážela na fakt, že jako někdo z vyšší vrstvy může mít i dvě tváře? Kdyby ano, nedivil by se tomu, takových byla spousta a i když by byl nerad odsouzen dříve, než by měl právo se hájit nemohl jí to dávat za zlé. Ovšem na tuto situaci to nevypadalo, naopak měl pocit, že je jejich konverzace otevřená a milá. Takové pohlazení vánkem uprostřed rozžhavené pouště. ”Potkal jsem jednoho zloděje, takový trochu splašený, ale jeho názory byly jasné ihned. Řekl bych že ne vždy je zloděj vyloženě špatné slovo a tak by to mělo zůstat u všeho. Přesně jak jste řekla, to co je špatné, není špatné vždycky.” další ze série jeho úsměvů než se Oldir vrátil k pohledům na krásy jezera.

S otázkami na něj, jakožto osobu bude trošku problém. Tedy - ne že by nechtěl odpovědět, ale rád by zůstal v jejích očích jako jen někdo obyčejný. Měl obavy, že kdyby se prozradil jakožto dědic, mohla by se jejich konverzace změnit. Pobaveně sám pro sebe se usmál, když se ho zeptala jak často ho tu může vidět, nevěděl sice proč přesně, ale potěšilo ho to, zahřálo na hrudníku jako slunce po ránu. ”Jsem s Illivenasu.” podíval se jejím směrem. Pro něj to nebyla novinka, vlastně mu bylo jasné, že sem do Cyry nezapadá. Je opálený, ošlehaný větrem z pouští a kdyby se býval před chvíli neráchal v jezeře, nejspíš by ve vlasech měl písek. ”Nejezdím sem často, jednou někdy dvakrát do měsíce, ale pokud by jste chtěla, rád se pokusím přijet častěji.” na tváři vykouzlil ten svůj neodolatelný úsměv, podíval se stranou a sklonil hlavu, aby zakryl tichý smích. Lichotila mu tím, že by ho chtěla ještě vidět. Doufal, že to řekla z tohohle důvodu. ”a co rád dělám kromě plavání? Hm.. asi bych se přiklonil k jízdě na koni a interakce s lidmi. Potulování po ulicích, cesty pouští..” pokrčil rameny. Nemohl říct, že by přípravy na turnaj byly jeho oblíbenými koníčky, ale kdyby mohl, jistě by zmínil i samotný tréning, snad i některé hodiny nebo čas se svou sestrou, ale fakt, že by možná musel zmínit jméno jeho sestry mohl vést k jeho prozrazení a tak si nechal tyhle své drobnosti pro sebe. To už k ní ale musel zvednout hlavu u její další otázky. ”Nemůžu si pomoct od pocitu, že tahle otázka padla z vašeho osobního zájmu o věc.” naklonil hlavu trochu na stranu a prohlédl si ji, snad už po sté od chvíle kdy ji spatřil poprvé. ”Ačkoliv bych možná měl mít hrdost, která by měla odpovědět jinak, jelikož jsem a vždy budu bránit ženu i když si to nebude přát, musím říct, že by mě činilo klidnějším, kdyby se uměla bránit i sama.” odmlčí se a na okamžik uhne pohledem k jezeru. ”Nikdy jsem nepochyboval, že žena dokáže dosáhnout armádního výcviku, pokud k tomu dostane příležitost. A pokud má žena vůli se učit, neměl bych ji přidávat překážky, měl bych udělat opak.” dokončil svou myšlenku a opět se na ni podíval, než pokračoval se svou otázkou: ”Snažíte se naučit bojovat, Fréo?” zeptal se ji, ne vyčítavě, ne se zhrozením, ale se zájmem. Jakoby jí chtěl sám nabídnout pomoct.
”Každý si někdy přeje jít cestou bez překážek a jen málokomu to nakonec vyjde. Pokud jde o mě, raději se budu potýkat s překážkami, než s vymetenou cestou k cíli.” zhodnotil matoucí myšlenky. Je pravda, že vlastní myšlenky dokázaly být mnohdy kousavější než slova lidí v našem okolí. A proto měl Oldir rád místa, kde mohl přemýšlet volně bez problémů, bez obtíží a bez dalších názorů, které by jeho myšlenky jen dále mátly. ”Jsem rád, že se mi podařilo vás potěšit.”

Zmínka o jeho bratru byla bolestivá už jen sama o sobě. Nikdy ho neznal, nikdy ho neviděl a přesto se cítil, jakoby mu chyběl ze všech nejvíc. Bolely ho myšlenky na něj a mátly ho vzpomínky u kterých si byl jist, že jej neviděl a přesto se tam objevil. Měl pocit, že to má na svědomí první zkouška v turnaji a je to jen přelud v jeho hlavě, problém byl v tom, že tomu prostě chtěl věřit. Chtěl věřit, že je jeho bratr naživu. ”Věřím, že mě má rodina miluje přesně jak říkáte, vaše slova útěchy jsou.. příjemná.” smutně se na ni pousmál. Nemohl ji oponovat v tom, že to není sobecké, jenže bylo jiné dívat se na něj jako na obyčejnou vílu, kdy mají ostatní obyčejná očekávání. Než když jste se podívali na dědice, v jehož rukou je celá jeho zem, všechen jeho lid a na zádech břímě turnaje. A sobecká myšlenka v koutku jeho mysli byla vždy stejná. Kdyby tu Veragin byl, tohle by podstupovat nemusel. To on by měl tohle břímě, to on by se musel starat o lid. Jenže ta sobecká chvíle ho vždy opustí, když se dívá na pouště, na západ slunce nad Xibramem, na svůj lid nebo když poslouchá smutnou tesknou melodii uprostřed noci, která mu dodává podivný pocit naděje mezi smutkem. Kdyby věděl, že jeho bratr byl ten kdo jako první učinil sobecké rozhodnutí a zmizel z očí všech, kdyby to věděl - nic by to nezměnilo. Kdyby bratra vyslechl, pochopil by ho. Jenže on to nevěděl. A proto se svou sobeckou myšlenkou o zlatých okovách trápil. ”Má slova asi nebudou dávat to správné uklidnění, ale rád bych, aby jste věděla že mi je vaší ztráty skutečně líto.”

Situace nabrala velmi rychlý spád, když dívka zmizela pod vodou a Oldir si zahrál na hrdinu dne a z vody a sevření naštvané Lethy ji vymanil a doprovodil na břeh. Zmáčenou, zadýchanou a přesto čekal až promluví, aby ji konečně pustil. Jakoby si potřeboval být vědom toho, že je skutečně už v pořádku a schopná jít po svých. ”Vy musíte mít opravdu poslední slovo, viďte.” usmál se pobaveně, když si uhýbal mokré vlasy z čela. Nechtěl aby se cítila vinná, ale Frea na to měla zkrátka svůj názor, který mu jednoduše chtěla vmést do tváře. Občas se snažil být galantní až příliš, a tahle dívka mu to nenechávala jednoduché. ”Přesně tak, třeba.” přikývl ještě než ji podal svou košili, aby se mohla jít převléknout. Nepohrdnul by pohledem, to samozřejmě ne, ale nechtěl aby se cítila nepříjemně. Ovšem co to udělá s ním až vyjde jen v jeho košili? Neopovažoval se o tom uvažovat a snad proto ho přistihla nepřipraveného. Prozradil ho jeho pohled, pohled tmavých očí, které nedokázaly odolat pohledu a zachránil jej rozum, který mu řekl, aby odvrátil pohled. Tiše si odkašlal, když se mu začala omlouvat. ”N-Neomlouvejte se. Nepohoršujete mě, naopak.” vlastně se přiznal že ho takto přitahuje mnohem více, než že by ho pohoršovala. Kdyby měl to právo díval by se po celou dobu, rád. Jenže on to právo nemá a proto se musel podívat stranou, aby se na ni nedíval TÍM pohledem. Místo toho se pokusil odvést sovu i její pozornost ke zranění na její noze, které z počátku důkladně prohlédl, taktně ignorujíc ostatní jizvy na jejích nohou. Které jej však netrápili o nic míň jako vědomí, že musela projít něčím bolestivým. Nechtěl, aby se cítila zraněná. Ošetřil jí její kotník a skutečně se díval buď na to co dělá, nebo jí do očí. Slušný jako vždy, nezabloudil očima nikam jinam i když jej to lákalo, jelikož věděl co má na sobě a věděl, že si tu košili bude chtít vzít jednou zpět. Zavázal ji kotník a později odnesl zbytek masti zpět do brašny u sedla, než se posadil vedle ní a díval se na oblohu. Sám potřeboval trochu uschnout, nebyla přece jediná kdo nakonec skončil v jezeře, takže i na něj se lepilo oblečení - resp.. kalhoty. Zmínil slunce, než se na ni opět podíval. Byla teď něco jako jeho slunce. Osobní paprsek světla na pouštních dunách. Složil jí kompliment a zůstal na ni hledět když mu odpovídala, když se usmívala oči mu poprvé sklouzly z úrovně jejích očí na její rty a zase zpět. Chytila ho. Jak? ”Právě teď.. pokoušíte mou..” odmlčel se, chtěl říct trpělivost, ale nebyl by přesný, kdyby to takhle řekl. Vlastně se ta věta nabízela k tomu, aby byla dokončená tím slovem, ale on se jí rozhodl dokončit jiným způsobem. ”Pokud se na mě takhle teď budete dívat, nemůžu vám slíbit, že se vás nepokusím políbit.” a skutečně - pokud neuhnula pohledem, nebo nedej bože pokud se na něj znova usmála, skutečně se o to pokusil. A dalo by se říct, že buď dostal něžné políbení, nebo pořádnou facku.

“Už to tak asi bude.“ Pousmála jsem se na něj. Jestli tohle měl v povaze, tak to bylo potěšující. “To je moc hezky řečeno. A asi nemá moc smysl odporovat…“ Malinko jsem se zasmála, když jsem přiznala, jak hezky to řekl. Malinko jsem se pousmála nad tím, jak se mě snažil přesvědčit. Bylo to hezké. Bylo vidět, že šlo o někoho, kdo měl vychování. Kdyby byl dědic, sestra by po něm jen skákala. Ale vzhledem k tomu, že jsem tu neviděla stráže a já opravdu měla za to, že by dědice nikam samotného nepouštěli, tak jsem hádala, že zrovna tohle se ho netýká. Pak jsem se ale mírně zářivě usmála, když zhodnotil mou úvahu. “Děkuju.“ Konec konců, i mně se ta má úvaha líbila.

Po svých slovech jsem si uvědomila, jak to mohlo vyznít, takže mi přišlo na místě to uvést na pravou míru. Nechtěla bych se ho dotknout, pokud by do některé z těch skupin spadal. Byl milý a slušný a já neměla důvod ho nějak urážet, nebo tak něco. Jeho slova mě uklidnila a já mohla tak svou vnitřní paniku a nejistotu hodit za hlavu. “Dobrá, to jsem moc ráda, protože bych opravdu nerada.“ Přiznala jsem mu mile a upřímně. Bylo až neuvěřitelné, jak příjemnou debatu jsme navázali. Na to, že šlo o cizího muže, byl příjemnou společností, čehož jsem si opravdu vážila. Bylo to příjemné a osvěžující, podobně tak, jako voda v jezeře za horkých slunečních dní. Zaposlouchala jsem se do jeho vyprávění a sledovala ho u toho. Vykouzlilo mi to úsměv na rtech. “Přesně tak. Jen tomu rozumí strašně málo víl a lidí. Nepoznala jsem moc osob, které by tenhle názor sdíleli. Nemusím chodit ani moc daleko. Stačí se podívat na mou sestru.“ Povzdechla jsem si. Valestra byla přesně tenhle typ člověka. Předsudky, nechávala se jimi ovládat… tedy, mimo jiné.

Vzhledem k tomu, že se přeci jen něco o mně dozvěděl, bylo podle mě i dobré, abych se něco dozvěděla já o něm. Proč se tedy nezeptat? Položila jsem mu pár otázek, u kterých jsem doufala, že nejsou moc vtíravé, nebo tak něco a už jenom stačilo počkat na odpovědi. Například to, odkud je. Když mi odpověděl, nepatrně jsem sebou cukla. Illivenas? Do hlavy se mi vloudilo opravdu mnoho vzpomínek. Nejezdila jsem tam ráda, protože jsem měla z toho království mnoho nehezkých vzpomínek. Na chvilku jsem mohla mít mírně nepřítomný výraz, než jsem se vzpamatovala a nahradila ho úsměvem. “Aha. Tak to potom chápu, proč jste uzavřel dohodu s Lethami ohledně plavání v jezeře.“ Dávalo to smysl. V Illivenas je obrovské horko, takže bylo pochopitelné, že se chtěl někdy za čas ochladit. Když to řekl, dávalo to smysl. To oblečení, ta opálená kůže… mohlo mě to napadnout. Pak se mi ale nahrnula krev do tváří a mírně jsem si skousla ret. Když budu já chtít? Prohrábla jsem si vlasy. “No.. jde spíš o to, jestli byste chtěl Vy. Já bývám často na cestách, ale když jsem doma… ráda trávím čas u jednoho z našich jezer.“ Přiznala jsem mu a nadechla se. Byla pravda, že by nemuselo být zas tak zlé, zopakovat si takové setkání. Bylo to blízko domovu a on byl… okouzlující, milý, zábavný… “Ale ano. Ráda bych si takové setkání zopakovala. Je příjemně osvěžující.“ Přiznala jsem nakonec s mírně červenými tvářemi, dky tomu, co se teď řešilo a tomu jeho šarmantnímu úsměvu a krásnému smíchu. Raději jsem svůj pohled stočila na Terstin, aby mé červenání nebylo tolik vidět a já ji mohla i zkontrolovat. Jeho další slova mi znovu vykouzlila úsměv na rtech. To co rád dělal. Znělo to tak prostě. Tak nevinně. Líbilo se mi to. Nešlo o žádné povrchní zájmy a to jsem dokázala ocenit. “Líbí se mi to. Je to takové… Hezké. Takové zájmy…“ Pronesla jsem mile a ještě se nadechla, přičemž jsem k němu stočila modré oči. “Takže jezdíte často a hádám, že dobře…“ Bylo úžasné vidět svět ze hřbetu koně a cítit u toho vánek ve vlasech. Na chvíli jsem si představila, jednu z našich projížděk po louce, které jsme s Terstin měly za sebou. Pak mě ale zajímal odpověď na mou další otázku a tak jsem na něj upřela pohled a sledovala ho. “Váš pocit je správný.“ Pokývala jsem s úsměvem. Byla to otázka osobního rázu, minimálně z mé strany. V tom měl určitě pravdu a vzhledem k tomu, že jsme se za to nestyděla, neměla jsem důvod nereagovat. Na rozdíl od Arwa, kterého jsem potkala před několika měsíce, se mi jeho reahce, odpověď, líbila o mnoho více. Byla jsem ráda, že je muž, kterému nevadí, když je žena schopna vzít do ruky zbraň. Úsměv se mi na rtech rozšiřoval s každým jeho slovem víc a víc. “Jsem moc ráda, že k tomu máte tenhle postoj, Oldire. Moc mě to těší a děkuju za tuhle odpověď.“ Bylo na mně vidět, že mi to opravdu udělalo radost. Byla jsem opravdu ráda, že jsou muži, kteří k tomu přistupují tímto způsobem. Byl asi jediný, kdo by mi nepřidělával překážky… Nebo jsem zatím nikoho dalšího, který by udělal opak, nepotkala. „S mečem mě nikdo učit nechtěl. A přišlo mi jednodušší se naučit sama střílet z luku, než se sama učit s mečem. Ale ano, snažím se naučit bojovat. Člověk nikdy neví, kdy se mu to bude hodit, když cestuje.“ Hlas se mi mírně zachvěl. Je pravda, že i tak se někdy najde chvíle, kdy to nepomůže. „Je pravda, že cesta kompletně bez překážek by byla o něčem… ale všechno má své meze. Není ani dobré, když má člověk na cestě těch překážek, či démonů, až přes příliš.“ Nevyvracela jsem mu jeho názor. Prakticky jsme mu přikývla, jen jsem to mírně upravila. Jak jsem řekla… bez nějakého toho tápání bych se obešla. “Velice.“ Zhodnotila jsem jeho slova ohledně potěšení, než došlo na pochmurnější debatu.

Šlo o debatu, která mě donutila se ponořit do minulosti, které jsem se chtěla vyhýbat, ale někdy to nešlo jinak. Nedokázala jsme si představit, jaké by to bylo, kdyby sestra zemřela dřív, než bych ji poznala, ale dokázala jsem si představit tu bolest, která vznikla díky ztrátě sourozence. “Jsem ráda, že jsou má slova útěchy příjemná a doufám, že vám opravdu nějakou útěchu přinesou.“ Opravdu jsme v to doufala, že mu přinesou aspoň trochu útěchy. Přála jsem mu to. Sic jsem měla svě vlastní oči mírně zarudlé od toho, jak se mi nějaká ta slza drala napovrch, ale i tak jsme se na něj koukala s lítostí, soucitem a porozuměním. Mrzelo mě, že tuhle bolest znal. Sama jsem se na něj smutně podívala. “Děkuju, moc si toho vážím, opravdu.“ Ujistila jsme ho o tom, že mi jeho slova nejsou lhostejná. “Bohužel s tím nemůžu nic dělat. Můžu si jen přát, aby se tam, kde je teď, měla dobře.“

No… vše se rázem pohlo jiným směrem, díky neplánovanému koupání v jezeře, které odstartovala zcela nové věci. I když už jsem byla na vlastních nohách, stále jsem vykašlávala trochu vody. “To tvrdíte vy…“ Sama jsem se malinko uchechtla, neboť i odpověď na jeho poznámku nějakým způsobem mohlo znamenat poslední slovo. Pravda byla, že na tom mi nezáleželo. Jenom jsem stála za názorem, o kterém jsem byla přesvědčena. “Nejsem si jistá, kdy, nebo kde bych vám mohla já nějak pomoci, ale když se naskytne možnost, využiju ji.“ Ujistila jsem ho mile. Neexistovalo bych, že bych ho nechala v úzkých. Zaprvé jsem nebyla taková a zadruhé… zachránil mi život. Doslova. To už jsme si vzala jeho košili s poděkováním a zmizela. Chvilku to trvalo, ale nakonec jsem vylezla převlečená. Překvapil mě jeho pohled. Znejistila jsme, jestli ho například pohoršuju, nebo tak. Nevěděla jsem, jak jsme si jeho pohled měla vyložit, i když jsem měla trochu motýlky v břiše. A ty se znásobily po jeho slovech, kdy se mi do tváří dostala zase červená barva. “D-dobře. J-jsem ráda, že vás… nepohoršuju, Oldire.“ Ta slova zněla tak křehce. Hlas se mi mírně zachvěl, ale ne z nějakého špatného důvodu. Pousmála jsem se na něj. Byla jsem si až moc dobře vědoma toho, co tím řekl. Proto ti motýlci a proto ta červená. Skousla jsem si malinko nervózně ret, když jsem ho viděla v tomhle rozpoložení. Sama jsem nakonec koukla na Terstin a kývla ji, že se mže jít klidně zase napít. To už jsem ale měla zase plnou hlavu Oldira a tentokrát i mého kotníku. Proto jsem se taky nakonec ocitla na trávníku, kdy mi Oldir nohu ošetřoval. Překvapovalo mě, že očima nezabloudil jinam, když se to tak nabízelo, ale překvapilo mě to mile. Byl opravdu slušně vychovaný a já jsem si toho cenila. Opravdu hodně. “I v takových momentech jste galantní.“ Poznamenala jsem s úsměvem. Sledovala jsem, kam míří své kroky do chvíle, než se posadil vedle mě. Sama jsme ho přejela pohledem, když se vedle mě tak posadil. Měl tělo, za které se nemusel nikdo stydět. Viděla jsme ty kapky vody, které mu z tmavých vlasů padaly na tělo. Když jsem si to uvědomila, pohled jsem stočila úplně mimo s červenými tvářemi. Kompliment z jeho strany tomu nepomohl, jen to umocnil, stejně tak, jako úsměv na mé tváři. Sama jsem se uchýlila ke komplimentu, který mu náležel. Všimla jsme si i toho, jak pohledem zabloudil trochu jinam. Na rty? “Pokouším? Co pokouším? A jak?“ Pousmála jsem se a naklonila hlavu mírně na stranu, přičemž mi přepadlo pár mokrých pramenů. Jeho další slova mě neskutečně překvapila a zarazila. Nečekala jsem to. Setinu jsem na něj překvapeně koukala, než jsem zamrkala, jak mi jeho slova došla a pohled jsem sklopila na svůj zraněný kotník. “Omlouvám se. Nechtěla jsem Vás dostat do takovéto situace.“ Srdce mi tloujklo jak o závod. Byla jsem vyděšená? Byla jsem potěšená? To byla dobrá otázka.

Sám pro sebe se usmál, jeho vychování ho vždy dovedlo na správnou cestu kupředu. A když se mu podařilo společnost alespoň malinko rozesmát, mohl to považovat za znatelný úspěch. Když mu pak poděkovala naznačil hlavou úklonu, ale už na to vlastně nic dalšího neříkal. Stejně jako neodpověděl ano na její další slova. Jezero a zdejší ovzduší měl rád, ale jak tu trávil dlouho času, obvykle mu začalo chybět i to dusné a prašné prostředí Illivenaských pouští a stinné ulice Xibramu, hemžící se množstvím lidí. I to horko a pálící slunce, ale dnes tenhle pocit nepociťoval i když tu byl dlouho a motal se od jedné myšlenky k druhé. Dávno byl z vody venku a pravděpodobně by byl dávno pryč, kdyby tu neměl společnost. Ale možná to bylo dobře, že se trochu poohlížel a chvíli zastavil ve všemožném shonu. Byl rád, že tu může být sám a na chvíli být obyčejný, protože jej dívka zřejmě nepoznala. Byla to příjemná změna. “Neřekl bych, že tomu jen nerozumí, pouze tomu rozumět nechtějí a řídí se tím, co jim řekli ti, co tomu podobně rozumět nechtějí.“ na chvíli se odmlčel a zadíval se směrem na jezero. On taky nechtěl rozumět proč jeho otec nemluvil o jeho bratrovi. Proč mu nikdy neřekl, jak zemřel ani proč nikdy nezmiňoval jaký jeho bratr byl vyjma jeho povinností dědice. Hledal si informace sám a otci jeho postoj nevyčítal, ale stejně to bylo něco, co hlodalo jeho mysl. “Vaše sestra přichází o mnohé.“ doplnil svá slova. Kdyby věděl, že mluví o Valestře asi by mluvil trochu jinak, jelikož to byla osoba, které se snažil vyhnout, pokud mohl a byl na některé z oficiálních akcí. A také by možná více souhlasil s tím, že by pro názorný příklad nemuseli chodit příliš daleko, jenže to nevěděl, a tak zůstával neutrální. A i kdyby to věděl, mlčel by, aby se sám neprozradil.

Otázky o něm bylo lehké zodpovědět, obzvlášť když se vyhnul tématice jeho domova na zámku, původu a hodinám, které bral. Bohužel i přes svou všímavost neměl šanci si všimnout, že jeho společnost sebou cukla nad zmíněním jeho domoviny a jistě by se zastyděl, kdyby věděl proč, ale co mohl vědět víc než to, co mu sama řekla. “Oh, zní to velmi očividně že?“ reagoval na její slova s jemným úsměvem. “Nechápejte mě špatně, mám velice rád svou zem, horka a dusna na písečných pláních i stín oáz a měst, která se v ní nacházejí, třpyt hladiny řeky, která se klikatí mezi dunami a její chlad za horkého dne, ale řekl bych že jezera Cyry jsou mým únikem před tíhou, kterou všechno to do mého života přináší. Může to znít poeticky, možná trochu hloupě, ale byť mám tu zemi velmi rád, stejně rád jsem chvíli sám.“ podíval se jejím směrem a usmál se. V jeho očích bylo poznat, že skutečně tu zemi miluje, bude to jednou jeho zem, bude jí vládnout a bude jí mít na starost a ta láska k dunám a slunci v něm kvetla již od mládí a neuměl ji zastavit. Jeho srdce bylo velké a milovalo silně, a bylo zatížené očekáváním z turnaje. Rád by řekl, že nepotřebuje korunu a moc nad celou vílí říší, ale chtěl udělat vše pro to, aby udělal svého otce a svůj lid hrdým, a pokud to znamenalo držet se v turnaji silou, vůlí a schopnostmi, byl na to připraven. “Nebo v milé společnosti nových známých.“ doplnil svá slova. Nebylo to přece jen o tom, že by chtěl být jen sám. Pouze chtěl na okamžik vidět svět jen těma normálníma očima, tak aby svět se na něj díval normálníma očima. A to doma nešlo, každý ho znal a věděl, kým je a za zády měl stráž. “Pokud budu vědět, že vás zde potkám, velmi rád.“ koutky úst se opět pozvedly do úsměvu, bude nadšený, pokud se tu sní bude moci znovu potkat, pokud na sebe znovu narazí a pokud si znovu budou moci promluvit. Měl pocit, že z toho má radost a příjemný pocit, když i ona souhlasila. A jeho oči ho prozrazovaly. “Jezdím velmi dobře.“ ohodnotil situaci ohledně jízdy na koni a na okamžik se ohlédl po své zvířecí společnosti. Jeho kůň ho ale nevnímal. Místo toho se staral o trávu a to, že odpočívá.
To se již dostali k tématu boje a snad i toho co je na to Oldirův názor. Nechtěl nikomu brát jeho schopnosti, znal několik velmi dobrých vojáků, žen, které daly vše do toho, aby byly stejně dobré, ne-li lepší než jiní vojáci a on neviděl důvod v tom bránit jiným. Všiml si, že ji jeho odpověď potěšila a zaposlouchal se do jejích dalších slov. “Velmi rád Vám od některých překážek pomůžu, pokud o to budete stát.“ navrhl a věnoval ji povzbuzující pohled, než se pootočil ke svému koni u jehož sedla se v pochvě houpal jeho meč, který normálně sice nosí u pasu, ale dnes zůstal na sedle – vždyť si byl zaplavat. “Pokud vaše odhodlání potrvá, můžu Vás něco naučit – s mečem nebo s lukem v ruce – řekl bych, že je lepší mít učitele než tápat v postupu. A to i přesto, že věřím ve vaše schopnosti a odhodlání.“ vrátil se pohledem zpět k ní. Nebylo to tak, že by nevěřil tomu, že se to naučí, ale nelíbila se mu představa, že by si ublížila, nebo že by následně díky neznalosti udělala chybu, která by ji mohla stát život. Jistě, spousta lidí a víl se učí samo se sebou, ale mít učitele je privilegium, které proces urychlí, zpřesní a zajistí vyrovnané šance i proti těm, kteří mají zkušenosti a věk. A pokud nebyl nikdo jiný, kdo by téhle krásné dívce toto privilegium nabídl, byl Oldir přesvědčen že nemůže odejít bez toho, aby jí ho nabídl on.

Po pochmurnějším tématu, kde nakonec zůstal v tichosti a věnoval jí jen utěšující úsměv se věci daly do pohybu trochu rychlejším tempem a zdálo se, že kotlík, měl trochu jiné plány. A Oldir se tak k plavání uchýlil znovu, jen s tím rozdílem, že nyní z vody vytahoval promočenou Freu. ”Jistě si najdete způsob jak mi to oplatit, ne při každé záchraně, jde přece o život.” kývl na souhlas. Byl si vědom toho, že kdyby mu měla zachránit život v podobném duchu jako on jí, asi by to vypadalo trošičku jinak. Vlastně by mohlo jít spíš o něco menšího, ale přesto by mohli najít i jiné způsoby jak mu to oplatit. To že ji znovu uvidí, že ji bude moci pomoct zase příště, že zůstane stále stejně odhodlaná - jemu stačilo málo a byl s tím spokojený. Jeho život byl plný úžasných a blyštivých věcí, přehnaných reakcí a drahého vybavení. Měl rád ty pěkné, milé a obyčejné věci každodenního života. A ona stejně tak byla neobyčejná a jemu se to líbilo. Slyšel v jejím hlase tu změnu tónu a dělal vše proto aby nepodlehl vlastnímu pokušení. A dařilo se mu to. Dařilo se mu to tak dobře, že i následné ošetření zvládl aniž by zvedl pohled k jednomu neslušnému pohledu. ”Jste zraněná a v nevýhodě - nebylo by ani slušné, ani správné chovat se k vám jinak, Freo.” odpověděl jí. Rád by řekl, že na jakékoliv jiné pohledy bude mít příležitost snad jindy, až bude opět ve svých šatech, nebo až budou v jiné situaci, ale ani na tahle slova mu situace nepřišla vhodná. Ošetřil ji a posadil se vedle ní do trávy. Chvíli seděl v tichosti než ji složil kompliment a následně zachytil její pohled. Cítil se dobře a také cítil nutkání něco udělat, když se na něj takhle dívala. Věděl že nemůže, věděl že to není správné a proto ji svými slovy varoval. Nad její reakcí se usmál, snad i tiše zasmál sám nad sebou a uhnul pohledem, jakoby tušil, že to tak oběma dodá prostor. ”Tím jak se na mě díváte, Freo. Tím jak mi odpovídáte i tím jak vypadáte - jste krásná a já to dnes řekl více způsoby než jen jedním.” pronesl směrem k ní, a krátce se na ni podíval těma hlubokýma čokoládovýma očima, než se opět usmál a uhnul pohledem. Přitom nezmiňoval její oděv, ale její krásu, úsměv a oči. ”To z mé strany vám náleží omluva, tušil jsem jak na ta slova budete reagovat a stejně jsem je proti vám použil - proto prosím, nemějte obavy - neudělám nic, k čemu by jste mi nedala svolení. Pouze mi přišlo správné, aby jste si byla vědoma jak na mě působíte.” odmlčel se a opřel se více dozadu, než si do trávy lehl úplně a zvedl ruku, aby si paží zakryl oči do kterých mu svítilo slunce. ”Asi jsem jen příliš upřímný a měl jsem si ta slova nechat pro sebe - i moje sestra tvrdí, že jsem příliš přímý. Bolí stále váš kotník?” změnil postupně téma.

Bylo opravdu dost osvěžující potkat někoho, kdo měl takové způsoby a uvažování. Samozřejmě, ze i Arwin měl podobně způsoby vychováni. Přeci jen mé žádosti vyhověl. Žádost o to, jestli mi bude dělat doprovod na narozeniny dědice Keratu. Tedy, když už jsem byla donucena tam jít. Věděla jsem, že je to velká věc, že jsme dostali přímo pozvánku na oslavy, ale já nebyla někdo, kdo by tyto akci miloval. To byla naopak Valestra, ne já. Ale pro mou smůlu jsem neměla jinou možnost. Mohla jsem to zmírnit jen tím, ze budu mít vlastní doprovod a otec s matkou získají dojem, že by mi měli dat s Arwinem prostor, aby mezi námi mohlo například něco vzniknout a oni mě mu pak mohli dobře provdat. Žádný takový záměr jsme v tom neměla. Šlo čisté o využití šance a věděla jsem, ze za tuhle laskavost jsem byla Arwinovi dlužná. Stejně tak, jako jsem později začala být dlužná tady Oldirovi. A i přes to, že jsem se s Arwinem potkala, tak nebylo mnoho tak výchovných mužů a nelhala bych, kdybych řekla, že Oldir se mi zamlouvá více. Přišlo mi, že jsme měli více společných témat a tak dále. “Rozumím té myšlence. Jenom… podle mě by se měl člověk aspoň jednou pokusit o porozumění. Nemám ráda, když se člověk řídí proti něčemu a ani se to nepokusí pochopit.” Přiznala jsem malinko zamyšleně. I já se chvíli pokoušela pochopit Valestřinu nutkavější touhu po sňatku s některým z dědiců. Co jsem od ní tak nějak zaslechla, tak měla tři své favority. Ani jsem neznala jejich jména, nebo tváře. Prakticky jen jejich královstvím, kterými byl Kerat, Illivenas a Evasir, pokud jsem si vzpomínala dobře, ale nikdy jsem nedokázala pochopit tu její touho po sňatku s někým z nich. Přeci nejde o to, jaký má dotyčný titul… jde o ty city, ať už má dotyčný jméno, nebo titul jakýkoli. Své myšlenky jsem zakončila povzdechem. Pak jsem ale přikývla. “To je pravda. Má sestra přichází o mnohé, vzhledem k tomu, že není někdo, kdo by dokázal ocenit, nebo si všimnout jiných krás, které se netýkají šatů, drahého kamenní a tak dále. Nikdy jsem nedokázala pochopit tu její nutkavost se vdát jenom pro jméno, či titul. Nikdy nekoukala na city. Podle mě je jedno, kdo ten druhý je, pokud je mezi nimi upřímná láska…” utekla mi jedna z vlastních myšlenek, kterou jsem tak řekla nahlas a zadívala se na třpytí vody v jezeře, který vznikal díky slunci.
Jeho odpověď mě překvapila. Zaskočila. Neměla jsem v plánu ho nějak odsuzovat. Neměla jsem v plánu se s ním přestat bavit, nebo tak něco. Ani jsem si o tom královstvím nemyslela nic špatného, jen jsem na něj měla obrovské množství špatných vzpomínek, které se mi teď vynořily hezky jedna za druhou. [color=#eeeeee]“To ano.” Přiznala jsem malinko pobaveně. Tohle bylo zcela očividné. Ale to nebylo nic špatného. [b] “Musím říct, že vzhledem k Illivenasu… uzavření dohody s Lethami bylo velmi moudré.” Pronesla jsem se sladkým úsměvem na rtech. Vzhledem k tomu, že šlo o převážně pouštní království, bylo to opravdu moudré. Mírně překvapeně jsem na něj zamrkala. Moc jsem neviděla ten důvod, proč bych ho měla chápat špatně.   “V pořádku. Já tomu naprosto a zcela rozumím. Miluju Cyru a vše v ní. Miluju ta jezera, i lid v těhle městech, ale každý potřebuje někdy vypadnout. Každý si potřebuje pročistit hlavu a každý to dělá jinak. Mluvíte s vílou, která většinu svého času cestuje, aby objevovala krásy ostatních království. V tomhle směru vám opravdu rozumím, jak nejvíce bych snad mohla.” Byla jsem hraběnka, ale převážně jsem cestovala. Nechávala jsem se jako typická hraběnka a dokázala jsem ho pochopit, když mluvil o jakémsi tom útěku. Zadívala jsem se mu do očí a upřímně jsem se usmála. Bylo vidět, že je své zemi maximálně oddaný a líbilo se mi to. Líbilo se mi, jak o své zemi mluvil a jak ji byl oddaný. Bylo to takové… sladké. Při milém doplnění jeho slov jsem se malinko zasmála. Nešlo o pobavený smích, ale ten, který vzniká v lichotivých situacích, přičemž jsem mírně sklopila pohled k zemi. [color=#eeeeee]“Ne vždy ale musí jít o milou společnost. Ale těší mě, že tu mou za ni pokládáte.” Úsměv na rtech byl jasný a zřetelný, když jsem k němu zvedla modrá očka a vyhledává ta jeho čokoládová. [b] “Věřím, že bychom se na tomhle místě nemuseli potkat naposledy.” V očích se mi zablesklo něco malinko tajemného, ale šlo spíš o tajemný opar, který jsem se pokusila vytvořit, aby nedostal tolik konkrétní odpověď. Ale šlo spíš o jakési poškádlení, neboť ani mně by nevadilo, kdybychom si takové setkání zopakovali. “To zní skvěle. Třeba se nám někdy naskytne možnost se jeden druhému předvést na koňským hřbetě s větrem ve vlasech.” Na chvíli jsem zauvažovala, kdy naposledy jsem se účastnila nějaké projížďky, kde nás bylo víc, ale nijak jsem si vzpomenout nemohla.
To už mou pozornost ale získalo zcela jiné téma, ale naprosto. Šlo o tématiku boje. Milovala jsem střelbou z luku a upřímně, nejvíc jsem to milovala za jízdy. Bavilo mě střílet za pohybu, ale věděla jsem, že by mě to bavilo o mnoho víc, kdybych měla armádní výcvik a měla tak více zkušeností a schopností. Ale to jsem měla smůlu a mohla jsem být ráda, že jsem se to naučila na takovou úroveň sama. Za to s mečem… to byla bída. Upřímný úsměv se mi znovu rozdíl po tváři. “To je od vás milé, jen nevím, s jakými překážkami byste mi mohl pomoci. Většinou jde o překážky, se kterými si musím poradit sama, ale moc si toho vážím.” Bylo to velmi milé, když se mi takhle nabídl, ale byla pravda, že jsem nevěděla, s čím by mi mohl pomoci. Pak jsem ale překvapeně zamrkala. Rysy tváře se mi změnili na nadšení, které jsem se pokusila skrýt s tím, abych reagovala klidně. “Vážně byste si troufl mi dát do ruky meč a pokusil se mě naučit s ním zacházet? Nějaké rady ohledně lukostřelby by byly skvělé, stejně jako nějaké to trénování, ale meč, se kterým neumím zacházet… to je dost nebezpečné.” Jasně jsem ho varovala, i když mi udělal opravdu velkou radost. Bylo to opravdu velké překvapení a dosti… nečekané.
I když jsem byla kompletně mokrá, malinko jsem se pousmála. “Dobře… třeba vás zachráním před nějakou nevyžádanou společností.” Pronesla jsem jako vtip, ale kdybych věděla, jak moc je to pravděpodobné a jak moc pravděpodobný je i fakt, že by mohlo jít o mou sestru… asi bych to brala výrazně vážněji, než teď. Samozřejmě bych se nikdy nemorální do jeho osobního a ještě k tomu milostného života. Na to jsem neměla sebemenší právo. Bylo na místě mu složit lichotku. Tolik mužů by mi při téhle příležitosti koukala všude možně, jenom ne na kotník, že mě to oslovili. Oslovila mě ta galantnost a šarm, se kterými celou dobu vystupoval. “Jsem si víc, než jistá, že spousta mužů by se takto nezachovala a vzhledem k tomu, že vy jste se tak zachoval, tak vám patří mé nejupřímnější poděkování. Takže vám moc děkuji, Oldire.” Vyhledala jsem jeho oči a usmála se. Vděčně, radostně a upřímně. Jeho jméno mi ze rtů vysloužil samo, jako by chtělo, abych si navykla na to, jak zní. Když se posadil vedle mě, následovala jsem ho. Přišla jsem si jako pokrytec, když jsem mu děkovala za to, že mě neočumuje a já ho teď tak zkoumala. Když jsem si to uvědomila, sama sebe jsem napomenula a pohled sklopila ke kotníku. Neměla jsem ale čas nad svým chováním přemýšlet, když se rozezněl jeho medový hlas. Vykolejil mě? Ano. Překvapil mě? Znovu ano. Červenolící jsem se snad víc a víc, při každém jeho slově. Sluneční paprsky mi malovaný do vlasů, takže vypadaly dost zlatě. Na nějakou chvilku jsem nevěděla, co říct. “Moc mi lichotíte, Oldire. Jsem opravdu potěšená tím vším, co říkáte. Moc… m-moc děkuju.” Při posledních slovech se mi zachvěl hlas. Nervozitou? Dost možná. Ale takovou nervozitu jsem necítila dlouhé roky. Pak jsem ale pohled skočila jinam. Polibek byl lákavý, ale byl to cizí muž viděla jsem ho poprvé v životě. Nic jsem o něm nevěděla… bylo to výrazně jistější, zachovat se takhle. Zakroutila jsem hlavou do nesouhlasu. “Nic jste proti mně nepoužil. Naopak si velmi cením toho, co jste mi řekl. Vaše varování. Nebudu lhát, kdybyste mě nevaroval, situace by se táhla zcela jiným směrem… tady a teď ale není potřeba omluv. Nic se přeci nestalo.” Nervozita na mně byla poznat, ale i tak jsem se po svých slovech nejistě pousmála. Neměla bych už jet? Myšlenku jsem rychle dostala z hlavy. “Nejste PŘÍLÍŠ upřímný. Jste jen upřímný a to se také hledá špatně. A prosím, nic si nevyčítejte. Stejně tak, jako bych byla nerada, kdybyste si myslel něco zlého. Jste velmi pohledný, milý a zábavný muž, který je velmi chytrý a má rozumné názory. Jen nejsem dívka, která… by se do něčeho takového pouštěla prakticky s cizincem.” Má slova měla být milá. Líbil se mi, ale můj vnitřní strach z cizích se prostě ozval. Dost rychle a hlasitě. To už jsem ale i já koukala na nebe. “Pořád ho cítím, ale je to o mnoho lepší… zažila jsem už horší.” Pousmála jsem se. “Máte sestru? To je skvělé… kolik jí je?” Pohled jsem znovu skočila k Oldirovi.

Upřímně i on byl rád, že dnes nakonec nebyl u jezera sám a potkal milou společnost. Ostatně co lepšího pročistí mysl, než když se vám podaří najít někoho kdo sdílí některé vaše myšlenky, nebo jim rozumí. Stejně jako on z toho měl dobrý pocit, měl tušení, že se nachází v podobném duchu stejný pocit i u jeho společnosti. Mohl jen doufat, že to není jen pocit, ale skutečnost. Dlouho se ve společnosti vznešené víly necítil tak dobře – vždyť jej většina vznešených víl dobře znala a málokdo mu dovolil dýchat tak nějak – obyčejně. “Rád bych řekl, že s tím nemohu víc než souhlasit ovšem – jak můžete všechny soudit, aniž byste skutečně věděla, zda to nezkoušeli.“ odmlčí se a nepatrně se pousměje. “Víte, každý máme své způsoby, jak se snažíme druhým porozumět a nikdy nemůžete s jistotou říct, že se o to ten druhý nepokusil právě tím svým. Řekl bych, že se dělíme na ty co v pokusu o porozumění uspěli a na ty, kteří ne.“ dodal. On se snažil, ale nepochopil a pak tu byli jistě ti, kteří se snažili a pochopili. Jako například Illivenaská kněžka, která z nějakého důvodu chápala a souhlasila s mlčenlivostí o smrti jeho bratra. Jistě, existovali lidé, kteří se skutečně nesnažili druhé pochopit, ale nikdy na ně nemůžete s jistotou ukázat prstem, jelikož neznáte celý jejich příběh. Mohli se snažit dříve a mohli neuspět. Mohli se ošklivě zranit, a proto už nevěří ani vlastnímu instinktu, nebo naopak byli vychováni tak zaměření sami na sebe, že nemají ani nutkání to zkoušet – ale kdo z nich by vám přiznal, že se nesnažil? Při jejích dalších slovech se na ni zadíval, možná až trochu moc zasněně, nebo jen užasle z jejích slov. Bylo to tak milé slyšet z úst vznešené víly taková slova, nemůže říct, že se všechny ženy, které u dvora potkal dívali jen na jeho původ a budoucnost, ale tahle slova měl jistotu, že jsou upřímná – Frea totiž dozajista netuší, že je Illivenaským dědicem, a proto ta slova měla pro něj tak velkou váhu. V jeho tmavých očích se zajiskřilo a na jeho tváři se objevil úsměv, uhnul pohledem k jezeru. “Vaše slova jsou pravdivá. Skutečně tím potěššujete moje srdce, že ta slova od vás slyším.“ odpověděl jí. Kdyby býval věděl, že její sestra je Valestra. Žena, která jej nesčetněkrát vyhledala na oficiálních akcích, žena, která nebyla jeho typem ani šálkem kávy, asi by na ta slova o ní pohlížel více, ovšem nyní v nich viděl jen podobnost. “Tím jsem mluvil o tom, co jste řekla na konci, o lásce. Ale musím se vyjádřit i k vašim předchozím slovům.“ trochu se protáhl a sledoval třpytivou hladinu. “Osobně znám velmi podobnou osobu, někdy mi přijde, že se dívá přímo skrz mě jen na mou rodinu, nebo na ozdoby a drahé kamení, dokonce ji prozrazují i oči – nevzpomínám si, jestli jsem v jejích očích někdy zahlédl to, co vidím například v těch vašich.“ doplnil a chvíli se utišil, než se na ni podíval a aby nezpůsoboval zmatení, rozhodl se dodat ke svým slovům, co tedy vidí v těch jejích očích, do kterých se tak často díval. “Laskavost, představivost, pochopení, štěstí, strach… bolest.“ referoval na vlastnosti, které v ní viděl. Postřehl je v jejích pohledech, a i když některým nerozuměl, nevyptával se – akceptoval je. Doufal, že jeho oči předávají podobné myšlenky, které se motají v jeho hlavě, když se na ni díval. Avšak také doufal, že ne doslovně.
Měl nutkání jí vysvětlit proč vlastně dohodu s Lethami uzavřel, měl nutkání se obhájit vůči ní, i vůči vlastní zemi. Ani miloval ji, byl připravený udělat vše proto, aby na něj jeho lid mohl být hrdý, aby na něj mohli být hrdí jeho rodiče a bratr, ale všechen ten tlak, všechnu tu tíhu musel nějak uvolnit, a i když si byl stále svých zlatých okovů plně vědom stejně jako svých povinností, seděl teď tady. V Cyře u jezera a odpočíval za jemného větru, za sledování třpytu hladiny jezera a za hlasu dívky, jež se mu vrýval do paměti stejně jako její tvář. “Velmi mě těší, že tomu rozumíte.“ kývl hlavou a pak se chytil jejího cestování: “Objevujete krásy království, takže už jste někdy zabloudila na svých cestách i do Illivenas?“ kdyby věděl na co se ptá, nebo alespoň tušil jaké má dívka k jeho zemi vzpomínky asi by zdvořile vycouval, snad by pohřbil veškeré dobré pocity jen proto, aby se pro ni nestal připomínkou špatných vzpomínek, ale on je neznal. On je nevěděl, a tak tu seděl dá a vyptával se jí. Vnímal její pohled, poslouchal tón jejího hlasu a ani si neuvědomoval, jak snadno si na její přítomnost zvyká. “Budu v to tedy doufat.“ odpověděl na její tajemné naznačení a v jeho očích zajiskřilo. Možná by měl brát ohledy na to, že musí plnit své povinnosti, že sem nemůže jezdit tak často, aby měl větší šance na ni narazit, ale on skutečně věřil v kotlík a jeho budoucí plán. Pokud dá, dovolí mu setkat se s tou krásnou dívkou znovu, dovolí mu znovu slyšet jemný hlas i podívat se do jejích krásných očí. A tak bude doufat a snad i zintenzivní návštěvy pláže tohoto jezera, nebo jiného v Cyře. Nad její poznámkou o koních a předvádění v sedle uznale kývne hlavou, jako by od ní právě přijal výzvu a následně se na ni usměje. Jedním ze svých jednoduše odzbrojujících úsměvů, doplněné pohledem tmavých očí, ve kterých se míhaly jiskry. Tentokrát si to neuvědomoval, že se na ni tak dívá.
Ačkoliv by nečekal, že se ženou začne tématiku boje a bude naslouchat nejen jejímu samostudiu, ale také jejím možnostem a problémům. Ovšem když tu příležitost dostal, pak by měl reagovat tak, že na oplátku dá dívce druhou. “V tom případě – až narazíte na některou kde vám budu moci být nápomocen. Vzpomeňte si na mě.“ kývl hlavou a stočil rozhovor zpět k boji a jejím schopnostem. Nepřemýšlel nad tím dlouho, vlastně skoro vůbec. I když by možná měl – měl by dbát na fakt, že by se mu nemělo nic stát, že by měl zůstat naživu a vyhnout se nebezpečí a hrozbám v podobě zranění nebo napadení, ale dalo by se říct, že cítil, že ji může věřit a také ji může nabídnout svou pomoc. “Pokud v tom potřebujete ujistit, dovolil bych si vám do rukou svěřit svůj vlastní meč.“ poukázal hlavou ke svému sedlu. “Omluvte mé vyjadřování, ale nemohu si pomoct od pocitu, že by bylo mnohem nebezpečnější nechat vás napospas nevědomosti, jak meč využít až jej budete potřebovat, nežli vám jej do rukou svěřit a naučit vás s ním zacházet.“ možná si zahrával. Neměl by jí takové věci nabízet bez dovolení rodičů, snad by na něj mohli být i naštvaní, když by se dozvěděli, co jejich dceři nabízí, ale v tuhle chvíli jej to netížilo. Není to tak, že by do výchovy vstupoval nějakým výše postaveným šlechticům ne? Tedy – nemějte mu to za zlé, nabídl by to úplně stejně i kdyby věděl o nějakých upnutých rodičích, ale možná by se více připravil na nějaké další setkání s nimi. “Tak co na to říkáte? Svěříte mi svou důvěru v tréningu?“ zeptal se jí, jako by se chtěl ujistit, že o takovou pomoc stojí, i když si byl vědom její reakce na prvotní nabídku.
Teď se usmál nad jejím řešením, kdy ho může zachránit před nevítanou společností, ale kdyby býval věděl, snad by se cítil skutečně uvolněný vědomím, že se nebude muset obávat dalšího setkání s Valestrou. “Beru Vás za slovo, budu doufat, že budete poblíž, až vás v tomto ohledu budu potřebovat.“ kývl hlavou na souhlas. Skutečně doufal, že jej přijde zachránit, že vytrvá a dostane ho z nekonečné zdvořilostní konverzace s tou dívkou, která by dala cokoliv jen aby se na ni podíval alespoň vzdáleně tak, jak se nyní díval do tváře Free. V jeho myšlenkách to ale dlouho nezůstalo a on se zaměřil na ošetření jejího kotníku, přičemž si tedy vysloužil lichotku, vůči které se nepřímo bránil – bylo to v jeho vychování, a i když nutkání podívat se měl, ubránil se mu. Když pro něj měla tedy další poznámku a poděkování, jak jeho jméno splynulo z jejích rtu zvedl k ní pohled, zadíval se jí přímo do očí a po několika sekundách se usmál a sklonil hlavu zpět na její kotník, aby viděl, co vlastně dělá. “Neděkujte mi, uzdravte se… abych se na vás mohl podívat.“ odpověděl ji jednoduše. Mohla si to vyložit mnoha způsoby, kterýmkoliv chtěla, ovšem z jeho tónu hlasu a dosavadního chování doufal, že si z toho vezme jen to dobré a nepředstaví si nic nepřístojného. Na to tu byla jeho chorobná mužská mysl. Stejně jako jeho odhalení, které zaznělo medovým hlasem spolu s varováním. Tím, jak se na něj dívala jej pobízela, aby na své vychování zapomněl a on při pohledu do jejích očí, zapomenout zkrátka nechtěl – věděl, že si zaslouží mnohem víc. Povšiml si jejího červenání, než uhnul pohledem a dopřál tak oběma požadovaný prostor. Začal nad tím uvažovat. Sám pro sebe se usmál, pokud vnímala jeho slova jen tak jak řekla, byla nevinnější, než si doposud mohl myslet, přivřel oči, když si lehal do trávy. “Přesto že se nic nestalo na své omluvě trvám, vykolejil jsem vás.“ nechtěl miňovat fakt, že si povšiml překvapení a šoku, který slovy způsobil. Chtěl ji nechat v tom, že pouze vnímal to, že překročil únosnou mez mezi dvěma lidmi, kteří spolu tráví čas. Ovšem nad jejími slovy uvažoval, kdyby to neřekl – odešla by? Znovu se zaposlouchal do jejích slov s rukou přes oči tak, aby mu do nich nesvítilo. “Rozumím vám.“ kývl hlavou na souhlas a jemně se pousmál, když se jej zeptala na jeho sestru. Chvíli uvažoval jestli o ní má mluvit, jestli se tím náhodou neprozradí, ale nechtěl jí lhát, neměl to v plánu již od začátku, pouze se nezmínil o původu – ale, to ona taky ne. “Jmenuje se Jenna, není to tak dlouho co oslavila 78 narozeniny. Je hodně upovídaná a upřímná, často si s ní nikdo neví rady, ale je to milá víla.“ jak tak mluvil o své sestře a její upřímnosti na mysl mu přišlo, jak Frea zmínila, že je pro ni cizincem. Samozřejmě v tom znění té věty, to znělo trochu jinak. Že nechtěla, aby ji políbil, protože je cizincem a on skutečně po celou tu dobu uvažoval o tom, jestli může riskovat o trochu víc, jestli ty oči, do kterých se díval budou skutečně tím, co ho udrží v oblacích stejně jako tón jejího hlasu. Zvedl ruku, kterou si překrýval oči a otočil hlavu směrem k ní. Na okamžik se na ni zadíval, do její tváře, než ji oslovil, aby na sebe upoutal její pozornost. “Freo.“ Samozřejmě jménem, s jemným úsměvem na rtech s očima tmavšíma než obvykle, jak je skrýval ve stínu svojí dlaně. “Co můžu udělat pro to, abych Vám nebyl cizincem?“ položil jí otázku o které uvažoval a trpělivě čekal na svou odpověď.