Jezero Bopinet

<<<
Slunce opět vysoko na obloze a příjemný vítr. Dokonalý den na to pokračovat v cestě. Stavovala se v jednom z menších měst ve středozemních nížinách, kde získala několik nových šperků, podařilo se jí výtečně směnit několik stříbrných za objednané látky. Také přijala objednávku na sehnání dalších zdobených dýk od jedné generálky, několik bylinných mastí a několik málo odvarů proti bolesti. Poté strávila pár dní na cestě do Hedenu, aby dýky mohla objednat, což se ji také nakonec povedlo, ačkoli její dobrý přítel měl s touto skutečností malý problém. Konečně mohla říct, že zamíří do Cyry k tamním jezerům, aby nasbírala potřebné bylinky, které tam rostly. Konečně mohla říct, že doplní zásoby na další bylinné odvary, později bude muset vážit cestu až dál do Evasiru do tamního hlavního města. Možná si bude muset pospíšit a trochu Rascala pobízet, aby se tam dostali dříve než za týden či dva – vždyť i cesta zpět do Hedenu ji nakonec zabere alespoň dva až tři týdny, když si započítá své obvyklé zastávky. Budu muset trochu přepočítat své plány, abych se zvládla vrátit včas pro další zboží.

Na slunci se leskla černá srst vraníka, s hřívou dlouhou jen necelý metr nad zem. Kráčel pomalu a jistě, vybíral si svou cestu, kterou již celkem dobře znal, neboť se svou paní chodíval pravidelně. Zvuk šumících listů a ptačího zpěvu narušovalo jen jeho občasné tiché odfrknutí vzduchu a zvuk kovových přezek na jeho kožené uzdě a sedle. Na jeho zádech seděla v sedle drobná dívka, zahalená v zeleném plášti s kapucí, který měla teď pod návalem tepla hozená na zádech a odhalovala tak holá ramena. Seděla rovně, ale uvolněně, ruce položené v klíně, opřené o kožené sedlo, mezi tenkými prsty jen zlehka svírala otěže, ale již podle jejich držení, mohl kdejaký zkušený jezdec poznat, že pokud by bylo třeba, jen by zlehka přehmátla prsty a byla připravená k jízdě kamkoli a jakoukoli rychlostí. Měla holé odhalené paže, ostré lokty, ladná křivka ramen a výrazná ňadra nad kterými byl plášť stříbrnou sponou, kterou si Serena nechávala jako milou připomínku na Emily. Hlava byla zakrytá kápí onoho smaragdově zeleného pláště, ale z profilu z něj vykukoval drobný nos a několik jasně rudých pramenů kudrnatých vlasů, které se nezbedně vlnily do stran.

Jakmile zahlédla jezero Bopinet na dívčině tváři se objevil potěšený úsměv. Konečně. Ta rychlá jízda v nížinách se nám vyplatila Rascale. Serena byla už unavená, dnes vyrazili hned časně z rána a teď po poledni už měla za sebou poměrně dlouhou a vyčerpávající cestu. Zastavila vraníka na okraji jezera a konečně sklouzla ze sedla. Natáhla ruce k nebi a protáhla se. Nepatřila k ženám, co by se pod pláštěm pyšnili šaty, i když sem tam volila pohodlnost své sukně, dnes ráno zvolila kalhoty a nyní toho z velké části litovala, neboť ji bylo trochu teplo. Odepnula si plášť a nacpala jej Rascalovi do prašny za sedlem. Na sobě tedy měla jen jezdecké kalhoty, vysoké boty a bílou košili, jejíž krátké rukávy ji teď padaly přes ramena a odhalovaly tak její klíční kosti. Bledá kůže se vystavovala slunci a Serena se nechala paprsky chvíli při svém protahování jen šimrat ve tváři. U pasu se ji přitom leskla její zdobená dýka. "Odpočineme si, co myslíš? Sice spěcháme, ale nebude dlouho trvat, než bude opět tma..." promluvila k vraníkovi a ten jako by ji rozuměl, odpověděl divokým pohozením hlavou a pak jí otočil zadkem, aby se mohl jít v klidu pást. Serena se chování své koňské primadony zasmála a otočila se k výhledu na jezero. Měla by bylinky začít hledat dřív, než se setmí, aby pak mohla jen v klidu odpočívat a užít si noc na čerstvém vzduchu – za společnosti několika málo komárů a jejího milovaného koníka. Ještě jednou se na něj ohlédla, ale Rascal vypadal, že už se plně sžil s tím, že má volno a může se pást. Neměla strach, že by utekl, stačilo by písknout, aby se vrátil a krádež také nebyla zrovna řešení – Rascal cizí lidi nesnášel. Proto se raději jala své práce a začala se rozhlížet okolo, jestli někde nezahlédne rostlinku, pro kterou přijela. Rudé vlasy ji přitom rozpuštěné v divokých vlnách padaly přes ramena a do obličeje a v mnoha případech trčely volně do stran.

Už před týdnem ho otec vyslal do Illivenas na jejich akci noci ohňů, a i když toto nařízení mezi nimi rozbouřilo dalších pár neshod, tak je nakonec rád, že tam byl. Je dobré občas odjet a trochu si omrknout situaci jinde. Cestou zastavoval v menších městech a jakmile byl blíž hranicícm a blíž ke dni konání slavnosti, tak přejížděl přes menší oslavy, na kterých zůstával. Nebylo od věci trochu se procvičit a vyhnat ze sebe napětí bojem s několika náhodnými opilci nebo vílami, které se nechaly až snad zdrogovat vílím práškem. Tohle ho bavilo. Stejně jako pozorovat lidi, kteří se sem občas nějak dostanou a pak si s nimi zbytek víl může hrát jako kočky s myší. Ano, tohle je přesně zábava pro něj, i když mu to vydrželo jenom část noci a jakmile už se to začalo hodně rozjíždět, tak se raději ukryl to ústraní. Přeci jen v tuto chvíli nechtěl nikde potíže.
Tu noc se posadil pod strom a díval se jen tak na hvězdy. Miloval tuhle činnost už od mala. Nejspíš zásluhou jeho kořenů v Keratu, protože pro jeho národ taková fascinace není příliš obvyklá. Pro něj je to ale jediné místo, kde může přemýšlet nad tím, kdo chce být a kdo bude, až vyhraje celou tuhle šaškárnu a dokáže svému otci, že i on může vládnout. Že i on je schopný… Seděl pod tím stromem zbytek noci a zvedl se až při prvních paprscích slunce. V hostinci, kde měl ustájeného svého koně, zůstal až do poledních hodin. Byl rád za záclony, které byly jen trochu potrhané a nepřinesly do místnosti tolik světla a on mohl pokojně spát a připravit se zase na cestu, která ho čekala. Přemýšlel, že by to teoreticky mohl stihnout za tři dny, ale nechce si koně uhnat a taky popravdě nemá moc kam spěchat. Nakonec si cestu rozvrhl na pět dní v průměrném pomalejším tempu s občasnými zastávkami, i když ví, že by to Philip, jeho kůň, zvládl rychleji. Je pro to šlechtěný a trénovaný, aby svého pána bránil celým svým tělem a vydržel jít několik dní co nejrychleji umí.

Už je tedy na cestě druhým dnem a již má za sebou hranice Cyry. Snaží se nevypadat moc nápadně a málokdo by v něm poznal dědice. Na světlém hnědákovi má obyčejné sedlo s hlubším posedlím, aby se mu lépe překonávaly delší vzdálenosti a zároveň nehrozilo, že by mu to chtěl někdo ukrást. O krádež koně se nebojí. Chtěl by vidět člověka, kterého by na sebe Philip bez Mariova svolení pustil. Je to chytré zvíře a cvičili ho mistři ve svém oboru a on nad tím může jenom smekat. Uzdečka stejné barvy má jen na čelence vyrytý znak Evasiru, který je stejně umístěn i na bočnici sedla. Nejen to ho však přibližuje k jeho zemi. Necestuje nijak honosně, což pro jeho národ ani není nijak typické, jsou to válečníci a pragmatici v kůži… doslova. Má na sobě obyčejné tmavé kalhoty, které jsou z pevné látky, aby se mu neprodřely při jízdě a k tomu černou jednoduchou vestu z tvrdé kůže, která by mu v případě boje měla posloužit i jako zbroj a samozřejmě na nohách pevné těžké kožené boty. Košile je pro něj velmi přeceňovaná, a tak se mu na rukou rýsují pevné svaly z mnoha let trénování a bojů. Škoda jen, že to není vidět přes kápi, kterou se zakrývá, aby jel ještě o něco nenádněji může. Cítil, jak kůň pod ním zakopl, a tak ho lehce pohladil po krku a zamumlal. „Neboj se, za chvíli si odpočineme.“ Podle jeho předpokladů by za chvíli měli dorazit k jezeru, kde se na chvíli mohou oba natáhnout a odpočinout si a aspoň na chvíli dát pohov unaveným nohám. A přesně jak myslel. O pár minut později už vidí stříbrný odraz jezerní vody, a tak neváhá a pobídne Philipa do rychlejšího cvalu. Dívky a jejího koně si všimne už z dáli, a i když chtěl dojet o něco dál, tak si to nakonec rozmyslí a zastaví právě u ní. V první chvíli si jí naprosto nevšímá, ale trochu se pod kápí ušklíbne, když uvidí, že je to jen člověk. Sesedne z koně a otočen k ní zády si sundá kápi a přiváže ji k brašnám za sedlem. A najednou je vidět i to, co ho od jiných naprosto odlišuje a to jsou jeho čistě bílé vlasy, které si prohrábne a následně se otočí k dívce. „Koukám, že nejsem sám, kdo má tohle odpočinkové místo rád. I když bych čas netrávil trháním kvítí.“ Pronese směrem k ní, zatímco se pohodlně opírá o koňskou záď jejíž majitel pořád stojí jako voják v pozoru a čeká na další pokyny od Maria. Ten ho jen poplácá po krku a poodejde od něj k vodě a kůň se ihned začne pást, jakoby celý den nejedl… což je skoro pravda. Marius přejde k vodě a naplní si čutoru novou vodu, kterou téměř okamžitě vypije. Moc zbraní u sebe nemá, jen dýku u pasu a pár kratších v botách, které ale nejsou vidět. Pokud by musel někde bojovat, tak se spoléhá na svůj výcvik a svou magii. „Copak tu dělá tak něžná dáma jako jsi ty?“ Poprvé k na ni upře své tmavé uhrančivé oči a v klidu stojí na břehu jezera. Necítí se, že by ho nějak ohrožovala, a tak se chová… jak doma v obýváku.

Zatím co Rascal si pochutnával na čerstvé trávě Serena věnovala ještě chvíli nějakému tomu protažení. Přece jen strávila v sedle poměrně dlouhou dobu, a i to trochu unaví. Cítila, jak ji pálí svaly a že by si potřebovala na chvíli skutečně pořádně zdřímnout, ale zároveň se přemlouvala k tomu, že musí ještě vydržet a něco dodělat, než se nechá zahrnout svou říší snů. Protáhla si záda a trochu protřepala ruce a nohy. Jezero odráželo sluneční světlo a celkově místo působilo tak krásně pohádkově, že kdyby teď odněkud sestoupil princ asi by se ho chytila za ruku a odkráčela s ním do západu slunce nechávajíc své problémy za hlavou. Ovšem hlasité Rascalovo zaržání ji rychle probudilo a vrátilo do reality. Její vraník na ni zvedl hlavu a upřeně ji pozoroval. Nikdy sice nemluvila koňskou řečí, ale má nějak zafixováno, že alespoň její vraník rozumí jí a snaží se ji posunky naznačit odpovědi a připomínky. Zkřížila si ruce na prsou a postavila se tedy koni čelem: "Hele, jen se protáhnu a půjdu nasbírat to co potřebujeme, nemusíš mě hned tak nahánět. Já ti taky nechávám volné tempo, i když trochu spěcháme..." zabručí na něj a vraník ji zase odpoví jen pohozením hřívou a vrátí se ke své trávě. Serena to považovala za vítězství a odfoukla si z obličeje pramen rudých vlasů. Ale má vlastně pravdu.

Po té krátké úvaze sama se sebou, jestli ještě cvičit, nebo už jít sbírat bylinky nakonec vyhrála přece jen práce. Musí je někde potom usušit, takže se stejně bude muset někde ještě minimálně den nebo dva zdržet, aby bylinky vysušila a poté z nich udělala odvary a masti. Což znamená jeden celý týden někde na práci. Zase se ještě zdržím. Budu muset odložit další cestu do nížin, abych to všechno stihla. zamyslí se při pomalé chůzi kolem břehu jezera, kdy pohledem hledá drobnou zelenou rostlinku se žlutými květy. A pak konečně. Na její tváři se objeví potěšený úsměv a ona se skloní k malému trsu žlutých květin, které spokojeně otrhá a nacpe je do brašny, kterou má u pasu. Naštěstí jich tu roste dostatek, že by mohla mít i nějaké do zásoby. Klečela u trsů květin, když k jejím uším dolehlo dusání kopyt. Možná byla jen obyčejný člověk, ale rozhodně nepatřila k hluchým nebo ne příliš bystrým jedincům. Sice neuměla číst a psát, ale uměla jiné a užitečnější věci pro svou profesi. Otočila pohled tím směrem, to bylo ve chvíli, kdy muž už odkládal svou kápi. V rychlosti se postavila a oprášila svoje kolena. Musela sama pro sebe uznat, že ji srdce vynechalo pár úderů, Jako bys nikdy neviděla chlapa, Sereno. Viděla jsi jich už stovky, nosíš jim zbraně, prodáváš masti na bolístky. Čistě bílé vlasy však přilákaly pohled jejích nádherně zelených kukadel mnohem více než nějaké skvěle vypracované tělo. Nutkání dotknout se vlasů byla najednou tak silná, naštěstí muž promluvil a její několika vteřinové zatmění upadlo v zapomnění. Usmála se. "Ne kvítí, ale bylinky. Tahle roste jen u zdejších jezer." upřesní co vlastně sbírá. Květiny, ne všechno je nutně pouze okrasná květina, a i kdyby snad, květiny také nejsou zrovna ztrátou času. Věnovala krátký pohled svému koni. Vraník ji pohled opětoval a velice nedůvěřivě si prohlížel jak mužova koně, tak muže samotného a raději Sereně ukázal zadek a trochu se vzdálil. Ty jsi mi dnes ale ochránce – to mám za tu dlouhou trasu, že Rascale. Pohled vrátila k muži a zaujala postoj nepřístupné ženy. Tedy ruce překřížené na prsou. Vlasy ji přitom trčely divoce do stran a prameny padaly do zúžených smaragdových očí, kterými mu oplácela pohled. "Co tu dělá tak něžný kus víly jako jsi ty?" odpověděla na otázku otázkou a ze široka se usmála. Neměla ve zvyku být hned od začátku tak nedůvěřivá a nedalo by se říci, že by si připadala v nebezpečí, ale spíš se ji nelíbilo, jakým způsobem na ni reagoval. První větou ji ani nepozdravil a rovnou pojmenoval její činnost jako sbírání kvítí a ve druhé větě se jí vyptává na to samé, co dříve sám určil. "Ale sám sis odpověděl, sbírám bylinky... Jako správná něžná žena." povolí stisk rukou na prsou a naznačí, jak si bere imaginární sukýnku a načechrává si ji. Poté zvedne ruku k čelu a naznačí mu zasalutování a zamíří dál od břehu jezera. "Ale nebudu vás rušit od vašeho tichého odpočinku..." pohodí rukama.

Je krásné trochu pozdní odpoledne a on má ještě v plánu dojet do blízkého města, kde přenocuje a nechá koni několik hodin spánku a odpočinku, stejně jako sobě. Pokud se tu zdrží dlouho, tak bude muset jet za tmy, a to by nerad, ale když zahlédl tu dívku, tak si to rozmyslel. Najednou si říká, že tma není na cestování tak špatná, stejně je na ni jak on tak Philip zvyklý a pár hodin s horším viděním mu neuškodí. Stejně to tu zná už v podstatě nazpaměť, tak nemá kam spěchat. Jediné, co ještě udělá, než dojde k dívce je to, že si klekne ke koni a prohlédne mu nohu, kterou předtím zakopl. Byl by nerad, aby kvůli výmolu přišel o věrného druha a přítele, a tak je rád, když zjistí, že mu nic není a opravdu to byla jen jeho neopatrnost. Teď jen zjistit, jestli Mariova anebo toho hřebce.

Tak dívčina má i zuby. Pomyslí si v hlavě, když vidí, jak nabírá obranný postoj proti němu a on se musí jen lehce pousmát, i když se mu úsměv v očích moc nezobrazí. Na člověka je celkem hezká. Zrzky mám rád. Důležité je tam to spojení ‚na člověka‘, protože on samozřejmě nemůže srovnávat vílí krásu s krásou člověka. To je, jak srovnávat, jestli je krásnější růže anebo nějaký plevel. Minimálně pro něj je to jedno a to samé srovnání. Znovu se skloní, aby naplnil čutoru a teď už dojde i ke koni a přiváže ji k sedlu, kam patří, zatímco poslouchá dívčina slova, i když snad i vypadá, jako by ji ignoroval. Už se nežene jako s větrem o závod, a tak mu ve vestě začíná být teplo. Skoro automaticky si ji začne rozepínat, a pak ji jen tak přehodí přes sedlo a doufá, že nespadne. Nechce se mu ji přivazovat, asi lenost, a tak doufání v neumazání od prachu země je pro něj nejjednodušší variantou. Jak na zádech, tak na hrudi nebo břichu má znatelné, i méně znatelnější, jizvy po různých bojích. Ať už to byl trénink anebo souboj na život a na smrt, všechno se mu odráží na těle jako otevřená kniha. Poklidným pružným krokem dojde k blízkému stromu, o který se opře a pozoruje zrzku. „Něžný kus víly jako jsem já?“ Zopakuje s pobavením v hlase a musí nad tím povytáhnout obočí. V životě mu nikdo neřekl, že by byl nějaká něžná víla a možná i proto se mu najednou v očích zaleskne něco nebezpečného, aby snad viděla, že i přes jeho laxní chování je pořád nebezpečným soupeřem nebo společníkem. Nechce na ni působit nijak nebezpečně, nemá proč. Ona ho neohrožuje ani kdyby chtěla, tak se k ní ani nehodlá chovat nijak obezřetně.

„Možná mě sem poslali, aby sbíral bylinky.“ Slovo bylinky pronese s takovou trochu nechutí a uchechtnutím zároveň a je znát, že tu větu pronesl jenom kvůli ní a rozhodně tu na kytkách není. „Nebo spíš jsem na cestě a nechávám koně a sebe odpočinout.“ Druhá věta už zní spíš jako nějaké tajemství, i když je to naprosto očividná věc. Kůň se pase na vysoké zelené trávě a tváří se, že brzy asi umře radostí z tolika jídla, a i když to na Mariovi není vidět, tak je rád, že si konečně může protáhnout nohy, a ještě k tomu mít tak lidsky krásnou společnost. To se mu tak často nepoštěstí. Do těla se mu úplně vlije energie a taková ta nálada, která mu říká, proč si s ní trochu nepohrát. „Dávám přednost spíše aktivnímu odpočinku než tichému.“ Rozejde se za ní jen zvednutím ruky dá koni znamení, ať tam zůstane a nechodí za ním. Přejde k ní a založí si ruce na prsou stejně jako měla předtím ona a skloní hlavu, čímž mu spadne pár bílých pramenů do očí, ale ty si potřesením hlavy zase vrátí zpátky do původní polohy. Stojí pár metrů od ní, aby nenarušoval její osobní prostor a tak zběžně si ji prohlédne a jeho zrak se na chvíli zastaví na její brašně u pasu, kde má naskládané všechny ty bylinky. Pohled je však jen velmi krátký a pak se zadívá do jejích očí a vypadá to, že se připravuje něco říct, ale chudák to nestihne, protože se najednou zvedne trochu silnější vítr, který pootevře její brašnu a vylítne z ní část květin, tedy bylinek, a spadnou na zem k jejím nohám až k těm jeho. Jako pravý gentleman se sehne k zemi a začne je sbírat. Hezky jednu po druhé a nakonec jí je všechny podá. „Měla by sis na ně dávat větší pozor“ Jen poznamená a nehodlá se přiznávat k tomu, že za ten vítr může on. Jak jen miluje svoji magii. „Asi jsem začal špatně, omlouvám se, jestli jsem tě urazil. Doufám, že můžeme začít znovu.“ Významně si odkašle než pokračuje. "Přeji ti krásný den, nežná bylinkářko." Pronese pořád s takovým menším úsměvem, i když u něj není moc jasné, kde začíná pravda a kde jenom taková přetvářka. Každopádně je vidět, že to teď nemyslí nijak zle nebo nebezpečně. „Takže jsi bylinkářka?“ Zeptá se jí a zůstává pořád stát docela blízko ní, což jemu vůbec nijak nepřekáží. Zatím je vážně rád, že se na tuhle cestu vydal a potkal ji tu. Jinak by nebyla taková legrace.

Ona sama dnes ve společnost nedoufala. Naopak raději má, když si může užít i chvilku o samotě – tedy ne že by těch několik dní na cestě s krátkou zastávkou v Hedenu nebylo dosti osamělých. Dnes byla jen výrazně unavenější než kdy jindy a Rascal si také potřeboval už pořádně odpočinout. Stiskla rty blíže k sobě a sledovala počínání muže, který se zdál, že ji má jen jako kus hračky, kterou může ignorovat a následně k ní pronášet poznámky, které ji nijak netěšily. Proč mají pohlední muži, vždy takové sklony chovat se, jako by jim svět padal k nohám? ráda by zakroutila nad tím hlavou, ale chtěla si udržet svůj rádoby bojový postoj. Hlavně si udržet tvář plnou jistoty. Nepovažovala se za součást zrovna těch nádherných a něžných žen, které se promenádovali v sukních a upnutých šatech – ona raději měla své kalhoty a volnost své košile, naopak nebyla ani drsnou vojandou, která by se oháněla mečem tak dobře jako primadony pudřenkou. Vlastně byla něco mezi nimi, ale jen těžko se dalo říct co přesně, v tomhle byla vždy nejlepší její drahá babička Emily, uměla ji dát jasně najevo jak nádherná dokáže být i když je jiná než klasické dámy, i když je zcela obyčejná. Jeho svlékání vesty sleduje si jistou nedůvěrou, která se jí v očích odráží, ovšem pohledem není schopná uhnout ani poté jakmile vesta již leží v sedle jeho koně. Nádherný kůň, podle postoje musí být dobře cvičený – vypadá že svého pána hlídá pohledem. Najednou byl muž zcela v pozadí, neboť si Serena velice zaujatě prohlížela jeho koně, za což si vysloužila velice nespokojené a hlasité zaržání svého vlastního. Otočila na něj hlavu, až se jí ty rudé prameny roztančily jako oheň v ohništi, kolem její chytré hlavičky. dobrou vteřinu se na sebe s koněm dívali, než Rascal uraženě zadupal a pak na ni otočil svůj zadek a pohodil ocasem, což Serena obdarovala jen pobaveným úšklebkem. Ten z její tváře ale zmizel ve chvíli, kdy po ní muž její větu zopakovat. Zaměřila na něj tedy opět svou pozornost, Na tu dálku, kterou mezi sebou zatím měli neměla šanci postřehnout tu podivně nebezpečnou jiskru v jeho očích, ale za to si mohla povšimnout skvěle vypadající hrudi s několika jizvami. Jizvami, které jako by vybízeli k doteku a otázce. Ne! Nejsi zvrácená Sereno!

"Každý cestujeme za svým účelem." pokrčí nad jeho poznámkou rameny. Jestli si z ní utahoval nehodlala si brát k srdci každou hloupost. Nahodila drobný úsměv, kterým obvykle šetřit zkrátka nemusela, přestože se v přítomnosti muže necítila v nebezpečí, obvykle neměla tu čest být s mužem velmi často o samotě. Spíše, než v nebezpečí se cítila nejistě, což se ji zatím docela dařilo skrývat. Poté ale vystřihne své hrané pukrle a zamíří po své poznámce ke svému vraníkovi. "Jak aktivnímu?" nakloní hlavu mírně na stranu a sleduje jeho pohyb blíže k ní, přičemž si opět založí ruce na prsou v obraném gestu. Jakmile se zvedne vítr, dříve, než si všimne, že jí z brašny vyletují květy má plný obličej rudých vlasů. než je stihla zase upravit tak aby viděla, stál muž už v její těsnější blízkosti a podával jí její květy. Sakra. Musela trochu zaklonit hlavou a odfouknout jeden neposedný pramen z obličeje, aby se mu dívala do tváře. "Díky. Příště si brašnu zapnu pevněji." Vezme si od něj své květy a strčí je zpět do brašny, kterou zapne na přezku a opět pohled dvou smaragdů zaměří na muže. "Tak urážlivá nejsem..." pokrčí rameny. "Pěkný den i tobě, něžná vílo." pokračuje ve větě a pozvedne přitom bradu a nosánek trochu nahoru a vykouzlí na tváři docela milý úsměv. Mohl by ustoupit, takhle za chvíli nebudu moct dýchat. Co se ale týče povolání je na ni poznat, že je na svou práci skutečně hrdá. "Ne, jsem obchodnice." úsměv se ji ještě rozšíří. Jedna z věcí, na kterou byla skutečně hrdá, a tedy i na svou svobodu. Radost, kterou ze své nezávislosti měla se ji odrážela v nevinných očích i na poměrně bledé pihaté tváři. Jestli o něčem mluvila skutečně ráda, byla to její práce.

"A ty jsi?" nedokázala si tipnout kým nebo čím by mohl být. Poznala vílu, jak by taky nemohla. Cestovala po těchto územích už od chvíle, co její babička zemřela. Ale že by si dokázala tipnout jejich povolání, zase tak dobrá si nepřipadala. Mohl by být voják, podle jizev. Nebo nějaký ten generál? očima sklouzla na moment k jeho jizvám a znovu se napomenula, kdy uhnula opět pohledem. Z jeho blízkosti připadala dost nervózní a zcela mimo vlastní komfortní zónu. potlačovala v sobě nutkání ohlédnout se po Rascalovi a hledat u svého koně oporu, ale nemusela se ani otáčet, aby věděla že je stále ještě uražený po jejím dlouhém pohledu na cizího koně. "Ale vzhledem k tomu, že máš docela dobře vytrénovaného koně, předpokládám, že asi nebudete zrovna nějaký trávo-sběrač." Musela sama sobě přiznat, že by nemohla dýchat, kdyby nyní neudělal krok vzad a opět neměla prostor založit si ruce na prsou. Vlasy jí přitom znovu spadaly do obličeje, ale tentokrát neřešila, dokonce se ani nesnažila pramínek někam odfouknout.

„Neměla byste se na Philipa tak dívat. Ještě z toho zpychne a na pyšném koni se špatně jezdí.“ Hlavně když by se pak muselo střetnout ego pána s egem koně. To by asi neskončilo moc šťastně. Na druhou stanu se mu líbí její pohled, který dává jeho hřebci. Je v něm vidět, že něco zná a o koních ví. Rozhodně k té její herce nepřišla jak slepý k houslím, protože je na jejím koni vidět, že to nebude jednoduché stvoření, co by dalo cokoliv zadarmo. Dokonce ho o tom přesvědčí i jejich pohled, který dívčina vyhraje a její kůň se jde dál pást, i když trocha uraženosti v tom je. Líbí se mu, jak má každé stvoření svůj pohled na věc a svůj názor a tady je krásný případ toho, jak to vypadá.

Následuje ji a zastaví se kousek od ní. Vidí, že na ni má aspoň fyzický vliv a možná toho hodlá i náramně využít. Levou ruku si zahákne o kraj kalhot a pravou nechá volně spuštěnou dolů. Působí velice ležérně, i když se v jeho očích odrazuje něco neidintifikovatelného. „Tak aktivního, jak to jen jde.“ Povytáhne jeden kousek úst výš než ten druhý a jeho hlas je tichý, ale přesto jasný a není šance, že by ho neslyšela nebo přeslechla. Má v něm jasný dvojsmysl, který ale není znát natolik, aby to vypadalo, že ji do něčeho tlačí. Prostě ve zkratce je to jen chlap, který si dost věří a dává to najevo. Najednou si však není jistý, jestli byl dobrý nápad na ni jít takhle přátelsky. Přísahám, že pokud mi ještě jednou řekne ‚něžná vílo‘, tak už se odsud nedostane. Uvnitř trochu vře, ale navenek to nedává nijak znát. Ale vážně… ještě jedna něžná víla a jeho mužské ego to už neunese. Na druhou stranu se mu ale líbí, že se ho nebojí a řekne svůj názor… i když je podle něj špatný. Většina žen mu nikdy neodporovala a Kotlík chraň, nikdy ho takto neurážela. Možná to bude jeden z důvodů, proč si k ní stoupne tak blízko a užívá si, jak na ni jeho blízkost působí a je vidět, že ještě víc, než si myslel. Trochu s podiví, když mu řekne, že je obchodnice. Zná většinou jen obchodníky a je mu divné, že by byla obchodnicí žena. Není to tak, že by si myslel, že by byla od muže méněcenná. To u něj neplatí, hlavně z toho, že u nich jsou i ženy válečnice a bojují po boku mužům. Spíš to bere jako celkem náročnou práci a žena, hlavně tedy člověk, na to většinou nemá. Nad tím v duchu smeká pomyslným kloboukem. „Obchodnice? A s čím obchoduješ? A teď jedeš buď do Evasiru nebo Illiveneas. Tak kam to bude?“ Většinou se stýkal jen s obchodníky se zbraněmi a dost silně pochybuje, že by lidská žena rozuměla zbraním lépe než muž. Tam už ty menší předsudky jsou.

„Já?“ Podiví se, že se ho zeptala a zlomek vteřiny přemýšlí nad tím, co jí řekne. Líbí se mu být inkognito a ten pocit, že ho nikdo nezná je v jeho případě naprosto k nezaplacení. Neví, jak by reagovala, kdyby jí řekl, že je Evasirským dědicem a díky Kotlíku to vlastně vyřešila ona sama, když doplnila svojí, otázku a on jen přikývne. „Jsem velitel Evasirských vojsk.“ Není to lež, opravdu části jednotek velí a jeho tělo na to taky vypadá. Rozhodně nemůže říct, že by byl nějakým trávo-sběračem, jak to ona nazvala. Popravdě ani nerozezná kopretinu od kopřivy, takže na tohle by se opravdu nehodil. Všimne si změny její reakce, když od ní odstoupí a znovu se trochu pousměje, když jí spadnou vlasy do obličeje. Neodolá tomu pokušení a tvrdými mozolnatými prsty jí jemně zastrčí prameny za ucho. Jak ruku odtahuje, tak ji stihne ještě skoro až náhodou pohladit po tváři, než se od ní úplně odtáhne a plně od ní poodejde, aby přešel ke koni a o trochu mu povolil podbřišník. Vypadá to, že tu ještě chvíli pobudou a je zbytečné, aby byl v takovém nekomfortu. Nakonec se povolování podbřišníku dostane až k tomu, že mu sedlo sundá a ukáže se, jak je pod sedlem kůň zpocený a je rád, že má konečně svou zátěž pryč.

Podívá se na slunce, aby zjistl kolik tak času mu zbývá do setmění a když se ujistí, že ještě dostatek, tak se znovu vrátí k dívce. „Skoro bych zapomněl. Když už tu spolu odpočíváme, tak bych se měl představit. Jsem Marius. Rád tě poznávám...“ Na tváři vykouzlí menší úsměv a něžně vezme její ruku do té svoji, aby ji mohl políbit na její hřbet. Je na tom něco ladného a kouzelného, hlavně když při sklonu jeho hlavy mu přepadne čupřina dopředu a tak se její ruky dotknou i jeho vlasy jemné jako pírka, i když jen na malý moment, než se znovu narovná. Vlasy si jedním prohrábnutím vrátí na místo, kam patří a založí si ruce na prsou. Není to v žádném obraném gestu. Spíš jakoby nevěděl kam s rukama, a tak mu nezbylo nic jiného než si je dát tak, jak je teď má. „A co že jsi tu tak sama? Ženy jako ty většinou cestují s větším doprovodem, než je jeden přehlídkový kůň.“ Snad to nemyslí ani nijak zle. Prostě jen pronese to, co mu vyvstane na mysli jako první a je to jedna z mála otázek, co na ni ještě má.

Pyšný kůň. Že by snad kůň mohl propadat až takové pýše, že by se na něm špatně jezdilo? Ano, koně mají své vnímaní, ale ona si nedokázala pomoc, aby koně neprozkoumala. Přece jen docela dlouho ve svém životě pracovala jako jejich trenérka, cvičitelka a krotitelka. Znala každého koně v Hedenu a co víc, měla tu možnost být u toho, když se trénovali noví koně pro královskou rodinu. Ach ano ty časy, kdy žila se svou babičkou v domě na kraji hlavního města, každé ráno vstávala aby uvařila čaj a pak šla do práce, když se vrátila aby udělala večeři a po rozhovoru s Emily si šla lehnout do měkké a  teplé postele. Nebyla nijak zhýčkaná, naučila se spát pod širým nebem, ale občas si při té vzpomínce přála, aby z Hedenu neodešla, neprodala dům a dál se věnovala trénování koní. Ale pak se vždy objevil její Rascal a bylo všechno zase v pořádku. "Každý dobře vytrénovaný kůň si zaslouží obdivný pohled." pronese směrem k muži. Koně byla věc které rozuměla ještě lépe než své práci a to už bylo co říct. Zbraně naopak byly něco, čemu nerozuměla naprosto vůbec. I když dokázala celkem slušně poznat, že je dokonale ostrá.

Aktivní odpočinek. Je to jako nějaký špatný vtip a nebo jen pokus o to, aby se cítila ještě více nepříjemně. Samozřejmě si dokázala mnoho představit a nebyla žádné nevinné ořezávátko, ale na druhou stranu - je to poměrně dlouho co byla s mužem o samotě. Možná déle než je pro ženu zdravé, takže si jako takové naprosto nic nechápající a nevinné ořezávátko trochu připadala. Při jeho poznámce jen nakrčila nos a raději se zaměřila na jeho pozdrav. Bavilo ji oslovovat jej něžnou vílou nevěděla sice proč, ale její nestále dušičce to připadalo nesmírně zábavné. Hlavně tedy poté co se do ní s ráznou něžností opřel hned na začátku. Stejně jako on nejspíše nebyl zrovna něžnou vílou, ona nebyla zrovna něžná dáma. Kdyby se postavila mezi dámy, ony by byly růže a ona by byla nějaký plevel. A i z toho plevele by se dala považovat za nějaký nepovedený kus, jelikož by nedosáhla snad ani na pampelišku. Ale ona je krásná svým vlastním způsobem, nic co by ji mělo dlouho obtěžovat. Možná nemá moc od pudru a neumí někoho porazit v boji s mečem, ale rozumí jiným věcem. "S různým zbožím. Masti pro lidi i pro koně, bylinkové čaje, šperky, někdy látky a zřídka zbraně.." pronese hrdě a na chvíli se odmlčí. "Proč, máš snad zájem něco si koupit? Nevypadáš že by jsi něco potřeboval." pronese a narovná se, čímž vypne hrudník a dá najevo, že skutečně nevěří, že by mu šlo zrovna o obchod. Ovšem kdyby snad ano, je schopná mu něco ze svých zásob prodat. "Odsud mířím do Evasiru." pronese po pravdě. Nemá v povaze, že by si potřebovala vymýšlet, ale ani ne sdělovat zase úplně všechny informace.

Takže velitel? Myslím, že mám na ně poslední dobou nějaké štěstí. Při její zastávce v nížinách ji také zastavila v tamní vesnici generálka. Neví moc jaký je rozdíl mezi těmi dvěma pozicemi, ale nehodlala se tím zabývat. Vysvětluje to ty jizvy. Zřejmě nic moc příjemného, možná něco k obdivu. zauvažuje si sama pro sebe. "Taky dobrá práce." pokrčí rameny. Ona vojsku neholdovala, má raději mír. Navíc spousta vojáků dokáže být velice slizkých když žijí jen v táborech. To už bohužel párkrát taky zjistila. Hlavně tehdy kdy se ji někdo pokusil osahávat, naštěstí ale buď ona zakročila jasným kopancem na správná místa a nebo ji na pomoc přispěchal vraník. Který ji doteď dost uraženě ignoroval. Když od muže odstoupí, aby dostala osobní prostor spíš, než že by si pomohla si akorát uškodí. Sleduje pohyb jeho ruky a neubrání se zachvění když ji pohladí po tváři. Ty jsi tak hloupá, Sereno! okřikne se v hlavě a když se dá k odchodu uraženě se otočí a zadívá se na Rascala, který k ní konečně zvedla hlavu. Rozejde se jeho směrem a vraník jí jde poslušně naproti. Serena se ponoří do jedné z brašen a vytáhne svou kovovou sponu do vlasů, s vynaložením skutečného úsilí všechny neposedné vlasy nakonec sepne do poměrně hezky vypadajícího účesu. Pár pramenů ji ale stejně padá kolem její jemně tvarované pihovaté tváře. Vánek ji nyní šimrá na kolem krku a ramenech, sklonila se ke koňskému sedlu aby povolila podbřišník a Rascal ji jen poděkoval pohozením hlavou než se vrátil ke své trávě a odkráčel od ní zase pryč. Opět dostala nutkání si trochu protáhnout záda a také to nakonec udělala, jak natáhla ruce k obloze, aby si protáhla ztuhlá záda. Pořád se cítila tak unavená, ale nehodlala to na sobě dát nijak znát.

Otočí se na muže a sleduje jeho počínání. Představení, čapnutí její ruky a něžný polibek na hřbet její ruky. To lehké zašimrání od vlasů. Nikdo si s ní nepotřásal rukou zrovna tímto způsobem, není dáma, aby takového zacházení byla zrovna hodna. Musela uznat, že chápe proč se všechny ty dámy ve městě div neroztečou, když jim někdo jako Marius věnuje takovouhle pozornost. Ne, že by se tu hodlala hned složit a skočit mu tu do náruče s očima plných srdíček, to rozhodně ne, ale okouzlilo ji to. Vykouzlilo ji to drobný úsměv na tváři. Stáhne ruku zpět k tělu a teprve se má k odpovědi. "Serena." nevěděla jestli říct, že ji těší, takže si to raději nechala pro sebe. Nerada by předbíhala dobu, ještě pořád se z něj může vyklubat nějaký slizký voják i když se teď tvářil jako to nejmilejší stvoření na planetě. Přesto nakonec musela dostát vlastní škodolibosti a něco dodat. "Potěšení bude na mé straně, něžná vílo." Snad jen proto, že ji těšilo oslovovat ho něžným, i když by si mohla snadno dát dvě a dvě dohromady, aby věděla, že dokáže být nebezpečný. Škoda jen, že i když to věděla, nehodlala se tím řídit. Na tvář se ji dostal pobavený možná až šibalský úsměv a v očích ji zajiskřilo - věděla, že by ho tím mohla naštvat. A svým způsobem uměla stejně jako muži hrát docela zajímavé hry. "Ženy jako já?!" zarazí se a pozvedne pravé obočí, kdy se nadzvedne i drobná jizva, kterou v něm má. "Myslíš něžné ženy, co je potřeba každé dvě hodiny přepudrovat a natřepat sukýnku? doplní se a znovu založí ruce na prsou. "Tak to tě zklamu, ale rozhodně nepatřím k této skupince žen a Rascal není přehlídkový kůň." odpovědi se dostalo i od samého vraníka, který hlasitě zařechtal a pohodil hlavou, načež několikrát dupnul kopytem o zem. Snad jako varování, že se brzy neudrží a muže hodí do jezera. "A ty jakožto něžný vílí velitel, neměl by jsi za sebou mít hladu poskoku?"

Trochu nedůvěřivě si ji prohlédne, když začne mluvit o tom, co všechno prodává. U nich, pokud nějaké bylinky potřebují, tohle všechno dělá bába bylinkářka, která je sice člověk, ale už je jí asi sto let a i na to vypadá. Nikdy neviděl mladou a krásnou dívku, která by se o tohle všechno zajímala. Samozřejmě se tu ty staré báby musí nějak objevovat, ale pro ni je tohle snad i škoda. Má v sobě nějaký půvab, který se mu na ní líbí. Něco nového, něco, co se jen tak někde nevidí a to nemyslí jen její chování k němu, které je naprosto nepřípustné a jeho irituje, i tak nějak přitahuje zároveň. „Doufám, že se jednou nezahrabeš v malém domku na předměstí a za pár korun nebudeš připravovat nápoje lásky. Byla by tě škoda.“ Pronese tak jako mimochodem se smítkem pravdivosti v hlase. Ale kdyby chtěla, tak by jí ten domek snad i pořídil a chodil by se na ni dívat. Proč ne… zábava přeci jen musí být. „Ne, to tedy opravdu nemám. Masti nepotřebuji, na prsteny si nepotrpím a na látky taky moc ne.“ Ukáže na sebe, jakoby to bylo naprosto jasné a dává to i smysl, když má teď vlastně jenom kalhoty a těžké boty z tmavé kůže. Na noc má v brašnách kožešinu, která ho zahřeje, i když pokud nenastanou mrazy, tak ani to mu v málu oblečení moc nepřekáží. Asi nějaká národní nemoc, nebo tak něco. „Tak do moji domoviny… Právě jedu odtamtud pryč, škoda… mohl bych tě doprovodit. Tak třeba jindy.“ Pousměje se sladkým a trochu svůdným úsměvem, kdy mu jeden koutek úst vyjede výš než ten druhý a lehce nakloní hlavu na stranu a tím nechá trochu spadnout i vlasy na onu stranu. Tohle mu vždycky na všechny vyšlo, tak proč by to teď fungovat nemělo, že.

„V rámci možností.“ Má rád svou práci velitele. Všechno je jen na něm a on má rád věci pevně pod kontrolou. Ví, že dokud neřekne, tak jeho vojáci budou stát v pozoru, ať se děje cokoliv a jen tato jistota ho občas drží na nohou a říká mu, že není jen tak někdo. On je budoucí vládce Evasiru… Budoucí vládce všech vílí území. Ano… takhle myšlenka mu zvedla náladu a ego zase o něco víc a k tomu se musí nahlas pobaveně uchechtnout, když se po pohlazení po tváři ošije a ještě tak naštvaně oddupe pryč za svým koněm. Je čím dál tím raději, že se u této dívky zastavil, protože s ní si slibuje ještě krásný dlouhý zbytek dne. „Ty rozpuštěné vlasy ti slušely víc.“ Poznamená nahlas, i když je dál od ní a může se zdát, že při sundávání sedla na ni nekouká, ale opak je pravdou. Sedlo měl dole během pár vteřin, a tak se mohl pohodlně dívat na dívku z trochu větší dálky a lépe si ji znovu prohlédnout. V odlescích pozdního slunce se mu zdá krásná a on krásu ocenit umí. Samozřejmě na člověka krásná. I to je důvod, proč se jí představí tak, jak se jí představil. Proto jí tu ruku políbil, protože každá dáma si zaslouží, aby se k ní muž takto choval a jak vidí podle jejího úsměvu, tak se přesně trefil tam, kam chtěl. Při znovuoslovení ‚něžná vílo‘ na chvíli zavře oči a trochu se napne, aby se uklidnil. Bohužel s jeho trochu stoupající agresí se zvedne i vítr, který přestane přesně ve chvíli, kdy on oči znovu otevře. Je to jenom mladá holka, uklidni se. Když znovu oči otevře, tak se zdá zase klidný jako předtím. Bohužel jeho další věta dívku moc nepotěší.

„Spíš myslím člověk jako ty. Žena, která není v této krajině v bezpečí a rozhodně ne sama jenom s koněm. Nemyslím si, že jsi jedna z těch namyšlených žen, pro které je vzhled to první a zároveň poslední na světě. Spíš si sama k sobě a ke svému životu velmi nezodpovědná. A věř mi. Já jsem silnější než nějaká halda poskoků…“ Celou tuto část pronese s trochou zlostí v hlase, protože z něj dělá ještě většího debila než je a jemu to začíná lézt na nervy. Nikdy neublížil lidské ženě, ale asi to přesvědčení brzy pozmění, protože tohle už na něj začíná být trochu moc a je to na něm vidět. Znovu se kolem nich trochu zvedne vítr a jeho kůň se na něj jenom podívá stylem ‚už zase?‘ a začne se zase dál pást, jakoby se nic nedělo. Marius se párkrát zhluboka nadechne, prohrábne si vlasy a znovu poodejde od dívky a posadí se na kraj jezera. Jak si znovu uklidňuje tep, tak se i povětrnostní podmínky zmírňují a on jen sedí na břehu, s rukama opřenýma za zády, zavřenýma očima a obličejem směřujícím k nebi. Potřebuje chvíli klidu, aby na ni (nebo po ní) nevyjel. Pořád je to horká hlava a někdo jako ona ho dokáže rychle rozpálit.

Domek na kraji města. Z jednoho odešla, měla skvělou budoucnost, skvělou práci a skvělé zázemí, kdyby se nerozhodla odejít měla by možná lepší podmínky, než má teď, ale domek ji nevyhovoval. Chyběla jí Emily a nic ji ve městě nedrželo. A nějaké nápoje lásky? Jako by nevěděl, že nic takového z bylinek zrovna udělat nejde – ano, možná by se ji podařilo udělat slabé omámení pomocí vlčích máků, ale láska se takto vařit nedá. Byl by to přílišný zásah, a i kdyby to šlo, nezasahovala by do těchto setkání. Byla stále žena a věřila v lásku jako takovou, ačkoli spousta z nich ji chtěla možná až příliš brzy. "Já jsem spíše na volnost než na usazený domek." nadhodí a pak se trochu zamračí, když její nabídku odmítne, ale po chvíli se ji na tvář vrátí úsměv a jen pokrčí rameny. "Ne vždycky člověk prodá..." Spíš si mumlala pro sebe než jeho směrem. Vypadala velice smířeně s tím, že dnes nic neprodá, dokonce ani s ničím takovým nepočítala. Byla tu, aby si doplnila zásoby bylinek a trochu si odpočinula. Měla před sebou ještě dlouhou cestu, na kterou potřebovala hodně sil. "Pokud nějaké jindy bude." nadhodí s pousmáním, zatím se nehodlá zapříčinit o to, aby bylo nějaké příště. Konec konců i pře svou mírumilovnou a energickou povahu ji právě její společník zastihl velice unavenou, a ne příliš smířenou s tím, že by na ni měl dělat oči nějaký slizký voják. Zopakovala po té větě gesto, které na ni zkoušel on, naklonila hlavu mírně na stranu, pozvedla bradu a pousmála se. Nevinný, avšak velice milý úsměv jí rozzářil pihatý obličej a vlasy ji z ramene pozvolna sklouzly po holé kůži na záda. Měla svůj osobitý šarm, který však v mnoha případech neuměla použít tak dobře jako jiné ženy, ale měla na to svou vlastní cestu.

Vlasy si sepnula, aby se nemohlo opakovat to neustálé plápolání vlasů do jejího obličeje. Bohužel i o tom později začala pochybovat, neboť odhalila jen o něco více své holé kůže – krk ramena, klíční kosti, které nebyly kryté košilí. Nestyděla se za svůj vzhled, byla s ním spokojená ráda by se vystavovala na odiv, ale byla dnes tak nejistá, navíc se jí podařilo pohledem na cizího koně trochu urazit svého vlastního vraníka, který se jí vzdaloval a věnoval se pouze své vlastní potravě, jako by celé roky nejedl. "Ale byly otravné ve větru." pronese, když se jeho směrem opět otočí. Představení to bylo skutečně kouzelné, nikdy se ji nestalo, že by ji někdo líbal hřbet ruky, spíše byla zvyklá na potřesení rukou, kterým se uzavíraly dohody a obchody. Nějaké to rychlé předání zboží a peněz, možná nějaké to plácnutí, když někdo naprosto nezvládal podávání rukou, ale gentlemanské gesto jako je toto, zažívala poprvé. Je tedy jasné, že jí srdíčko udělalo přemet a muž na ni působil o mnoho magičtěji přitažlivým dojmem – jako by nebyl dostatečně přitažlivý už doposud. Po jejím dalším označení "něžná vílo" sledovala jeho reakci. Zavřel oči a ona si dovolila si jej pořádně a trochu nestydatě prohlédnout. Musela uznat, že muž opravdu vypadal dobře, mnohem více ji nyní bušilo srdce, když si uvědomila, když někdo jako on projevil jistý druh zájmu právě o její obyčejně neobyčejnou osobnost. Jistě měl mnoho žen a nešetří s tím, aby si našel do svého zápisníku další... myšlenka ji vytrhla ze slintavého pohledu a v očích se jí nehezky zalesklo. Věřila v něco, co zřejmě dávno nebylo často k vidění, prince, co si pro ni přijede na svém koni a odveze ji do západu slunce - Bláhová a naivní představa, Sereno.

"Žena jako já, není v bezpečí v žádném koutě." zavrtí hlavou. Nebyla v bezpečí nikde, je jen otevřená vlastnímu srdci. Mohla by sama sebe zavírat doma, nechat se unášet jen svou prací, oblékat se jako dáma a taky se tak chovat. Hledat si silného může, který ji ochrání a spoléhat se jen na městskou stráž, ale to je velice nudný život. Zlost v jeho hlase je nyní zcela zřetelná, ale Sereně se tato změna projeví pouze ve tváři, kdy povolí zatnuté svaly. V očích ji zůstává něco dosti nespecifikovatelného a divokého. "Raději umřu pod hvězdami než při pohledu na dřevěný trám." nadhodí. Nebyla se smrtí smířená, bála se jí. Děsil ji fakt, že musí opustit to co miluje, ale nebyla nesmrtelná, nebyla nijak magicky nadaná. Zvedne se vítr a jí pramínky volných vlasů pleskají do obličeje. Zhluboka se nadechne a ve stejnou chvíli, kdy od ní muž poodejde otočí se na místě a udělá několik kroků stranou, poté hlasitě pískne na prsty. Rascal zvedne hlavu a přiběhne až k ní, i když to vypadá, že kůň nabírá rychlost, aby dívku srazil přímo před ní se zastaví, aby mu Serena mohla postupně sundat brašny a pečlivě je poskládat na zem vedle sebe, s menší námahou sundat svému koni sedlo a poté ho pohladit po krku, podrbat za uchem, a nakonec sundat i jeho uzdu a vše položit na brašny. Rascal své majitelce něžně začne okusovat vlasy čímž ji znovu rozcuchá. Serenu to ovšem rozesměje. uvolněná za přítomností svého jediného přítele, kdy má po svém boku koně, jenž ji věnuje pozornost a snaží se sníst její vlasy. Zvonivý smích ji vlije trochu života do těla, a dokonce se zmůže k tomu, aby se ohlédla po muži, který sedí na kraji jezera. Rozhodla se zde zůstat a odpočinout, byla příliš unavená na to, aby pokračovala, takže ji nakonec stejně nezbude nic jiného. "Fajn... máš volno..." pronese šeptem ke svému koni. Hluboký nádech a poté otočka a několik kroků směrem k zřejmě uklidňujícím se muži. "Předpokládám, že jsme nezačali tak dobře – jíš sladké? vykouzlila na své tváři úsměv. Měla u sebe několik sladkých jahodových tyčinek, které k němu nyní natahovala na znak usmíření. Ještě měla v záloze cukr pro koně, ale tím by muže zřejmě nepotěšila.