Skála milenců

Tolik reakcí na jediný podnět. Jediný dotek, který v ní vyvolával ozvěnu ještě dlouho poté, co odezněl. Polibky klesající níž a níž, dech se chvěl při pouhých představách, kam by mohl Sea svými rty doputovat. Níž? Ještě? Sten, o něco intenzivnější, pronikavější, táhlý zoufalstvím, zmatením i silnou odezvou slasti, se jí proháněl na rtech jako jezdec ženoucí koně nesnesitelnou rychlostí, zarývajíc mu paty do slabin. Netušila, že její tělo umí reagovat jako teď, položené na zádech, přičemž se jako kočka protahovala, nabízejíc jeho rtům svá ňadra, dar, který ho byl hoden. Za tuhle část těla se nemusela stydět, plnými tvary tu a tam vybočovala ze stereotypu plného vysokých vznešených žen s ladnou postavou, zatímco Rhiz působila více zemitým dojmem. Pro ten moment své rty nenechávala na pokoji, hryzala se do nich intenzivněji, snažíc se zadržet ty podivné odezvy z hrdla, spokojenou reakci nad jeho počínáním. Lůno se naprázdno sevřelo, něco v ní, někde daleko ve skulince mysli, si uvědomovalo, že takto nevyplněná by se neměla cítit. Že je to špatně, ale ještě nepřišla na to, z jakého důvodu to tak je. Horký vzduch opouštěl pootevřené rty, mysl vyprázdněná, prsty samovolně putující po milencových ramenou, zádech, krku, aby se vzápětí zabořily do vlasů v horečnaté touze prodloužit ta sladká muka, alespoň o maličkatý kousek cítit tu podivnou souhru emocí déle. Červenala se, ani netušila jak, zrychlený dech prozrazoval její slabost. Netušila, jak u prožitku blaha vypadá. Zda Sea sledoval každý záchvěv její tváře, změnu jejích výrazů, hloubku. Bavil se? Byl šťastný? Liboval si v její čitelnosti? Chceš to vůbec vědět, drahá Rhiz? Aby ses nezklamala. Ne, nechtěla, zklamání bolí. Jako dýka vražená do srdce. Jako kameny tříštící se o tvou hlavu. Jako pocit, že její život není natolik důležitý, aby byl zachráněn.

"Tak přestaň, Sea. Nebudu se zlobit." Vlastně bude ráda. Nebo ne? Ne... ano... já nevím! Netušila, ale v mnohém ulehčil jejímu svědomí. Žádné výčitky, žádné vtíravé otázky, byť jich celá řádka přibude, až zmizí z jejího života. Jako sen, kterým ve skutečnosti je. Jen ty, blázínku, by sis mohla vysnít někoho takového. Kdyby mohla, pohlédla by na něj, aby si zapamatovala jeho výraz v danou chvíli. Vytesat si Vesperovy rysy do paměti, uzamknout tu část vzpomínek a vracet se k nim ve chvílích největší samoty. Největších obav. Strachů, které jí pronásledovaly dnem i nocí. Protože by tě ochránil svými křídly? Ano. Možná ho naštvala. Možná se ho dotkla, když jej nazvala vypelichaným holubem. Možná ho zranila a rány mu ošetřila pomocí bylinek jako nezkušená léčitelka. Ale on mě ukryl před mou bolestí. Vydechla, pokládaje si hlavu do trsu trávy, který na skalkách rostl. Příště... Slibuješ? Neřekla to. Neškemrala, aby svůj slib splnil. Nesnažila se z něj vymámit nesplnitelné. "Budu čekat," přitáhne si ho k polibku, o tolik něžnějším než byly ty poslední, prosáklé hladem a touhou po jeho těle. "... Až si mě najdeš." Věděla, že se loučí. Nezůstane tu s ní, nebude pokoušet trpělivost a hranice, které se jim povedlo přeletět na jeho křídlech. Šaty si cudným gestem, v němž se začala projevovat její stydlivá povaha, přitáhla k bradě. "Měla bych se vrátit. Kněžka si bude lámat hlavu s tím, kde jsem." Od hlavního města se zatoulala celkem daleko, ale cesta ubíhala rychle, zvláště kolem jezer, kterých se v Cyře nacházelo na tisíce. Po hmatu sepnula sponu, aby šaty držely, jak měly, netušíc, jak mu vlastně dát sbohem. Neuměla se loučit, ne takto. Ne po takové zkušenosti. "Dávej na sebe pozor," šeptne tiše než ho ještě naposledy políbí. A nezapomeň... jenom, prosím, nezapomeň. Protože ani ona nezapomene.

Vstala nečekaně rychle, ztrácejíc se pryč. Kráčíc po paměti, šťastná, úsměv od ucha k uchu. Kdy naposledy se takto usmívala? "Nezapomeň, Sea... Já nezapomenu, můj okřídlený sne." A přesto, že všechno část její mysli považovala za iluzi, nebála se ohlédnout, hledaje jeho stín vysoko v oblacích než utekla pryč s dívčím smíchem na rtech.