Skála milenců

Snažit se. Vážně použil slovo... snažit? Nevěřícný pocit se opíral do drobného vílího těla, zmatení proplouvalo s adrenalinem v žilách, jak šok postupně doputoval do každého nervového zakončení. Snažit se o polibek - proč to znělo tak... důvěrně? Tak intimně? A proč si nad tím, sakra, lámala hlavu? Protože se ti líbí představa, že by tě políbil, že ano, Rhiz? Přiznej si to. Ne, ne, něco takového odmítá. Kdyby si měla přiznat, že tenhle mladík, ten Sea, se jí líbí, celý její život, celý svět by rázem postrádal smysl. Hloupost. Absolutní hloupost. Nelíbí se mi. Nelíbí, protože... Proč vlastně? Protože s ní jednal jinak než ostatní? Protože na ni nekoukal zpoza prstů? Protože z jeho slov nekapala lítost? Protože s tebou jedná jako se sobě rovným, ty hlupačko. Tak, jako nikdo před ním. Něco, na co nebyla zvyklá. Co celý život postrádala. Neprojevoval špetku lítosti nad tím, co se jí stalo, a schválně ji popichoval, aby zapomněla a žila okamžikem. Aby se s ním dohadovala a neschovávala se za hradby sebelítosti, které si kolem sebe poctivě stavěla kámen po kameni, den za dnem. "Ne," odpoví po pravdě. Nepoznala by to, jak také ano? Neviděla mu do tváře. Nerozeznávala jeho gesta. "Protože by sis ho bez optání vzal. Protože můžeš. Protože chceš," použije jeho slova proti němu o něco málo bojovněji než by do sebe řekla. Neexistovala možnost, jak se bránit. Kousnout ho? Už slyšela jeho protivné brblání. Neopětovat? Přirovnal by ji ke kusu dřeva. Poleno, nebyla bys pro něj nic víc než obyčejné poleno. A příšerka navrch. Odstrčit? Chtěla bys to tak? Protivné myšlenky, proč vidí do její duše tak přímo?

"Někteří k tomu mají své důvody," hlesne tiše, ale to on už věděl. Jako já. Protože víly jako mě odsoudí, aniž by poznali, co jsem zač. V jejích rysech, nyní tak odhalených, se promítla bolest potlačená trhnutím hlavy do strany, až jí téměř rusé vlasy zahalily tvář. Kritiku snášela špatně, neradovala se z ní - ubližovala ji. Každé poukázání na její nedokonalost, na její chyby, na její vzhled. Každá štiplavá poznámka mířená jejím směrem. I teď, když nad tím přemýšlela, neubránila se doteku na nose, konečky prstů přejíždějíc po ohavné jizvě táhnoucí se přes pravé oko směrem k levé líci. Její magie neuměla zakrýt vše a tohle bylo nedílnou součástí jejího já - poškozeného, zohaveného, poničeného. Svými slovy ji částečně navedl k tomu, aby pozvedla jeho ruku, natahujíc si ji k tváři. Nikoliv pro pohlazení, ale aby sám ucítil ošklivost zranění, každý článek dlouhého šrámu, každý milimetr rozšklebené památky na odpornou minulost. "Tohle jsem já. Ať se budu skrývat sebevíc... tahle znetvořená část nikoho neoklame." Každý bude vědět, že je se mnou něco špatně. Až teď mu složila ruku do klína, odtahujíc se z jeho blízkosti do bytelné ulity, kde se cítila chráněná před bezcitností světa. Nestane se zázrakem krásnou vílou, hrdou a sebejistou. Nebude jako on. "I ty?" Klamal snad i on? Nebo všechny kolem sebe odsuzoval pro jejich činy? "Ach, já zapomněla... ty jsi přeci perfektní," zabrblá se sarkastickým podtónem v hlasu, který nešlo přeslechnout. Povyšoval se a ona se rozhodla ho za to zchladit kýblem ledové vody. Metaforicky řečeno, samozřejmě. Přesně takoví lidé si obvykle odnášeli temná tajemství, navenek dokonalí, ale uvnitř? Podivně prázdní.

Teplo. Hřejivé teplo v doprovodu pichlavé, sotva patrné bolesti, když měkká dlaň spočinula na jeho tváři. Gesto plné důvěry, snad by řekla i oddanosti, ale o tom zrovna u něj pochybovala. Nebál se, že mu ublíží, jaký by k tomu měla důvod? I když vypíchnutí očí by bylo určitě trestem, který by sdíleli oba v podobě oboustranné slepoty. Jen Rhiz už na ní byla přizpůsobená, ale on? Motal by se jako ptáčátko, když poprvé vypadne z hnízda na zem. "Nic neslibuji, ale pokusím se," zahihňá se na oplátku, než natáhne i druhou packu, pokládaje ji tam, kde vnímala jeho bytost. Na první trefu to mohlo být horší, klidně se mu mohla opřít do slabin namísto do hrudníku, po kterém opatrně ťapkala směrem vzhůru. Srdeční tep ji na okamžik vzal dech - i způsob, jakým natočila hlavu, aby se zaposlouchala, prozrazoval využívání všech zbylých dostupných smyslů. Teď, teď... teď, teď... znovu a znovu... Nikdy ji nepřestalo fascinovat lidské tělo, ale srdce? To přinášelo až fascinující jistotu. Dokázalo toho prozradit tolik. Ne teď, Rhiz. Prostě pokračuj. Něžně putovala vzhůru, vnímaje kontury krku, ohryzek, až se její prsty dostaly k hrdé bradě a linii čelisti - sebejisté, důstojné a zdálo se že ani bolestivě zatnuté, což tak trochu čekala. Kdo ví jak snášel intimní doteky, protože pro ni intimními rozhodně byly. Teprve po chvilce pátrání se jí povedlo ruce vyrovnat a za zavřenýma očima si postupně vykreslovat jeho tvář. Mladistvou, mnoho známek po vráskách od smíchu nebo starostí nenalezla ani kolem očí, rtů nebo na čele. Každý dokáže klamat vzhledem. Stejně jako ona klamala lidi o své pravé podobě, mohl Sea klamat věkem. Kdyby věděl, že je ti jen osmnáct let, nazval by tě dítětem a nikdy by tě nepolíbil. Zase ten proklatý polibek, proč na něj musí tolik myslet? Stejně za to může on, usoudí s drobným přikývnutím, věnujíc více pozornosti jemu než hloupým myšlenkám. Její tvář, oproti té jeho, prozrazovala mnoho - soustředění, s nímž se snažila rozeznávat jednotlivé tvary a posazení výrazných částí na jeho tváři, úsměv, když si ho ve svých představách zobrazila a tu a tam i lehké zmatení, které ji doprovázelo. Někdy, když se snažila více si zapamatovat jeho rysy, hryzala si spodní ret o to usilovněji, jindy se mračila, až se jí obočí sťuklo o sebe a nad nosem se tvořila drobná vráska. Začínala v tom mít zmatek. Není divu, že si poposedla blíž, rovnou jemu na klín - konkrétně na nezraněnou nohu - aby vnímala specifikace jeho tváře s větší přesností. Seděla blízko, příliš blízko. Sama mu horkým dechem ovívala tvář.

Většinu jeho tváře už stihla pospojovat do vzhledu, zbývaly jí jen oči a rty. "Zavři oči," šeptne tiše, dávaje mu prostor, aby tak učinil, než mu prsty zlehka zkusí přejet po víčkách. Potlačované chvění ji fascinovalo, každý záškub, každou žilku, kterou pod povrchem cítila, přinutila její srdce poskakovat o něco intenzivněji. Vnímala délku řas, nadočnicový oblouk i spojení s nosem. Přejížděje po něm ukazováčkem se dostala až ke rtům. Jeho rtům, které líbaly sladce, tuze sladce. Soustřeď se, Rhiz. Není to tak, že by sis to užívala... Nebo... ano? Konečkem ukazováčku kopírovala konturu horního rtu, ohyb, který jí prozrazoval, jak plné jsou. Celým bříškem obkreslovala jejich plnost, dva okvětní plátky růže, měkké a jemné na dotek. Stále si pamatovala na jejich chuť, tlak, na strukturu, když je přitiskl na její. Palec usměrňoval její gesta, když se rozhodla mu s ním přejet po spodním rtu, studovat, jak tato část jeho tváře reaguje na podobný podnět. Určitě by ses vyplašila, kdyby najednou skousnul, uculí se té pitomé myšlence, než ji potřesením hlavy vyžene ven. A byla to ona levá ručka, kterou mu vplula do vlasů, vracejíc mu přesně ten samý pocit, jakým si pohrával s ní v oblacích. Zaklonit hlavu a podepřít ji, než ho pohladí po vlasech. "Usmál by ses pro mě?" Nevinná otázka s nevinným podtextem - jen toužila vědět, jak vypadají jeho rty, když se usmíval. Když byl šťastný.

"Slyšel jsi dobře," sykne tam, kde ho tuší dle směru hlasu, odkud se ozvalo nakopnuté ego. Jak málo stačilo k tomu, aby se Sea, Jeho uražená Ješitnost I., jak ho v duchu nazvala, bránil vůči něčemu, nad čím by Rhiz, oproti němu, mávla rukou? Dle toho, co slyšela, zvuk cupované sebestřednosti, jí začínalo být jasné, že často neslýchal kritiku na své chování, vlastnosti a celkově jeho úžasnost, supernovu s jeho jménem. Kdo jiný mu to měl říct? Správně! Ty, Rhiz, ty mu to řekni! V myšlenkách povzbuzovaná na něj upřela odhodlaný pohled prázdných očí, pro jednou si nelámajíc hlavu, jak to na něj může působit - a zda si neodnese citovou újmu, kterou už pravděpodobně stejně prodělal. "Nedělej se, že bys bral ohledy, kdyby se tě někdo pokoušel zastavit. O to víc by ses snažil dokázat si, že na to máš. Že je to pro tebe snadné asi jako lusknutí prstů," a aby to celé doprovodila zvukem, neopomene zdvihnout ručku a prsty vydat ostré lusknutí. Ano, takto snadné by to pro něj bylo, o tom žádná. "Och, vážně?" Opatrně, Rhiz, pouštíš se na tenký led. Neprobádané končiny nejsou tvá silná stránka. Nevěnovala tomu pozornost. Jakmile se v ní jednou něco sepnulo, připomínala neřízenou střelu, šíp vystřelený s přesností profesionálního lučištníka. Nebála se k němu ani nahnout, dlaně zatlačit do kamene vyhřátého slunečními paprsky, ignorujíc drobné kamínky zabodnuté v měkké kůži, až se nacházela jen maličký kousek od něj. Tak na dosah, že by mu s klidem mohla fouknout do nosu, pokud by po tom její srdce toužilo. Netoužilo. "Nevěřím ti." Nic víc, jen dvě slůvka splývající z pootevřených rtů. Přímo žadonil o to, aby vznesla výzvu. Ať si to zkusí, když ví všechno nejlíp. "Bereš si to jako... nějaká straka," pokrčí rameny. Straka byla lepší než holub, byla vychytralejší a také větší zlodějka. A přesně to Sea v jejích očích, metaforicky, byl - zloděj.

Zlobil ji, každým pohybem, každým dechem lechtajícím její tvář, nos, rty. Vlastními doteky, které se přesídlily na její pas, postupně se propracovávajíc i ke krku, na který byla extrémně citlivá. Neschopna si uchovat nic neříkající tvář, vtáhla do plic vzduch o něco intenzivněji, než by bylo pokládáno za vhodné během obyčejného dýchání, snažíc se vyrovnat s jeho nespolupracováním. Chvěla se, každý dotek, objevování její kůže, v ní vyvolávalo podivnou touhu tisknout si ho k sobě, zesílit spojení, které nemělo existovat. Je to... špatně... Tohle všechno je špatně, ale i když její myšlenky zžíral pocit viny, nad svým tělem začínala ztrácet těžce vybudovanou kontrolu. Zlehka pootevřená ústa prozrazovala zrychlený dech, mnohem mělčí, než by ve skutečnosti měl být. Tak moc se pokoušela zhostit se sebezáchovy, udržet otěže vpalující se jí do dlaní, že... prohrávala. A to na celé čáře. Prsty ve vlasech, lehký dotek, zaklonění hlavy - zdálo se to tak přirozené. Blázníš. Zakopla jsi, praštila se do hlavy a tohle se ti zdá. Nemůže to být pravda. Nemůže... Zdálo se snazší si něco takového nalhávat, balamutit vlastní mysl proti skutečnosti. Proti důkazům, které vnímala celým tělem. Horkost sálající z jeho těla, čelo opřené o její, dech šimrající na tváři i chlad, který se přikradl, když vtahoval vzduch pro další možnost ho vydechnout rovnou na ni. Žaludek se stáhl, páteř sevřela ledová ruka tak silně, až jí mráz přebíhal po zádech. V konečcích prstů ji šimralo, po páteři příjemně mrazilo a srdce zpracovávalo každý okamžik rychleji než se s ním popral mozek. Je to jen další z jeho her, Rhiz. Tak proč bylo snadné podlehnout? Pootevřít ústa, aby se jich dotýkal víc? Prahnout po něčem zakázaném? Dlaní, do této chvíle spočívající na tváři, klesala o něco níž, níž a níž, dokud nenalezla jeho srdce. Tep se mu změnil, byl rychlejší, nepravidelný. Uklidnění, které potřebovala. Levou ručkou se mu stále nořila ve vlasech, neškubla, což by se dalo očekávat, ale kruté zacházení nebylo zrovna její silnou stránkou. Naopak mu některé odhrnula stranou, než konečky sklouzla na zadní část šíje, kde se tvořila páteř. Hravá, napůl rozdováděná. Napůl šokovaná z toho, co vlastně provádí. Co on ji donutil provádět. "Mizero." Jen to jediné slůvko mu zašeptala do rtů podobně jako on jí své "Možná." Příjemně rozechvělá, slabá a v jeho moci, byť si za to bude o pár hodin později nadávat jako nikdy v životě. Stejně jako za to, že mu spodní ret něžně skousla zoubky. "Zloději," další šepot. Ale byla to nakonec ona, ta malá zlodějka, která neudělala krok do strany. Dozadu. Ani otočku o sto osmdesát stupňů. Ne. Vzala si to, co bylo její - polibek. O dost sladší než ten předchozí, o něco delší. Protože díky tomu si mohl vzít to, co mu po právu patřilo - její rty. Rozehrála jsi nebezpečnou hru, Rhiz. Existuje jen jeden vítěz... a ty to nebudeš. Věděla to. Věděla to až moc dobře.

Pas, bok, bedra. Putoval drze po vytyčené stezce, s něžností milence, s hříchem ztraceného muže víry, s badatelskou touhou cestovatele. Zkoumal zakázaná místa, překračoval vytyčené hranice, dobýval území ve jménu své koruny, svého přesvědčení, sebe sama. Zlobivý, moc zlobivý chlapec. Všechno, co dělal, bylo v rozporu s jejím přesvědčením. Hodná, něžná, křehká malá Rhiziëlle, kvítek, který nedorostl do plné krásy, nerozevřel se ještě světu, odhalujíc svou jedinečnost. Víla, která nyní podléhala svodům elektrizujícím ve vzduchu. Přísahala by, že jí něco nakukal. Že ji omámil. Že ji nezachránil ale naopak stáhl do bezedné propasti, kde existoval jen on, jeho přítomnost, které se musela zuřivě držet, aby se nevytratila do temnot, zůstávaje v osamění. Svázaná plameny, které nepálily. Mohl by mě sežehnout? Ledem, který nemrazil na kůži. Mohl by mě sežehnout? Paralyzujícím jedem, který nezabíjel. Otrávit? Ani jedno z toho nebyla správná odpověď na její otázky. Přitiskla si ho blíže, vnímaje hřejivou blízkost na kůži zakryté jen dvěma vrstvami látky - tenkými šaty a košilí. Jen dva ubohé kousky látky, jež je od sebe dělily. Zaručila by se za to, že mezi jejich kůží probíhaly elektrické výboje, drobné impulzy přitahujíce je k sobě jako dva magnety. Sever k jihu, pól k pólu. Bílá k černé, červená k modré, Vesper ke Kamachyi - dva opaky, kontrasty, nesourodé jedince. Proto vzrůstala její touha nacházet se mu blíž, držet si ho u sebe, tisknout se k němu a dělit se o to jediné, co mu mohla nabídnout - teplo. Ne, další chyba. Nabízela mu sebe. Své teplo. Svou blízkost. Svou důvěru.

Nebyla jediná, kdo pozitivně reagoval na drobné podněty. Na pohyby prsty, na doteky protkané něhou, na přítomnost toho druhého. Bylo to tak přirozené vískat se mu ve vlasech, pohrávat si s nimi jako by to dělala už od dětství. Netahat, jen si s nimi hrát, kroutit je mezi prsty, hladit ho, škádlit nehty. Zaklánět mu hlavu, aby si ji se vší důvěrou mohl opřít. S vírou, že ho nezradí. Že ho nepošle k zemi, aby se zranil. Slyšela jeho dech, měnící se intenzitu dle toho, zda se usmíval nebo ne. Zda jí věnoval to, po čem tolik prahla - úsměv. Jedinečný úsměv jen a jen pro ni. Hlupačko, takhle se zbláznit. Stojí ti to za to? Stálo? Za tu bolest, kterou ti přinese? Ano. Za ten pocit osamění, který se poté dostaví? Ano. Zůstaneš pro něj příšerkou, víš to? Věděla. Ano, odpoví si v duchu, než stisk na hrudníku o něco zintenzivní, svíraje košili v drobné pěstičce, mačkajíc ji silou intenzivního zážitku. Stejně jako si on hrál s ním, vracela mu každou přihrávku. Jako si ji dobíral slovy, oplácela mu ta svá v gestech, něžných, laskavých, plných opravdového prožitku, žádné přetvářky. Žádné lži. Ryzí opravdovost, kterou s ním cítila. Políbila ho tak, jak byla naučená. Jemně, bez touhy dobývat se, uzurpovat si každý kousek z něj. Tak, aby se k ní vracel. Aby věděl, že u ní nalezne něhu, nikoliv bolest. Submisivitu, nikoliv touhu dominovat mu. Hřejivé náručí, žádné zavřené dveře.

Byl tak blízko, tak zatraceně blízko, že se stačilo znovu natáhnout, políbit ho, umlčet. Ale on by se nedal. Nikdy se nedá. Nikdy se nevzdá. "Možná," zašeptá na oplátku tak jako on předtím. Zvláštní druh obrany, praktický a nemotorný zároveň, hravý a sebejistý projev, byť se jí hlas chvěl potlačovanou touhou. Třásl se podobně jako ona. Nedával ji příležitost myslet na nic dalšího, sbírat informace o ztrátě sebekontroly, když ji políbil - tentokrát on sám vlastním přičiněním. Motýlci se třepotali v žaludku, jejich křídla se zuřivostí narážela do břišní stěny, až by přísahala, že se potřebují dostat ven tak, jako ona se potřebovala dostat blíž k němu. Nebyl vysněným princem z pohádky, rytířem v zářivé zbroji, ale někoho takového v životě nepotřebovala. Toužila po opravdovosti, po ryzí skutečnosti, ne po výmyslech, které jí měly obalamutit. Není divu, že si s ním až podivuhodně rozuměla, byť se snažili tomu druhému ublížit jedovatými poznámkami, nedůstojnými přezdívkami a v poslední řadě vytrhnout z něj to špatné a hodit mu to do náručí jako otrávené jablko určené Sněhurce. S jakou lehkostí vydoloval z jejích rtů tichý sten, jasný důkaz provokace, jíž podléhala? Polibky přerušovala cestičku od jeho rtů, skláníc se nad ním jako jeho malá královna, aniž by jí ve skutečnosti byla, líbaje ho v koutku rtů, tváři, hraně čelisti okopírované rty, než ho políbila znovu, přidržujíc si ho u sebe se zvětšující se touhou. Přitažená v jeho náručí skončila na něm, jen dlaň muchlající jeho košili prozrazovala drobnou mezeru, než si ho stáhla za sebou k zemi. Co na tom, že jí záda mohly rozedírat kamínky? Že by jí měl každý jejich dotek bolet? Všechno eliminoval svou přítomností. Blízkostí. Nepotřebovala prince. Jen někoho, kdo ji ukryje za křídly ze šedavého peří. Pokoušíš svůj osud, Rhiz. Co na tom? Třeba ne. Třeba její osud nese jedno jméno - Seawell - a létá na křídlech svobody.

Nikdy za svůj život nedovolila žádnému muži, aby se k ní přiblížil jako tenhle Vesper za těch pár chvil. Z prvního setkání, kdy si vybudovali na sebe jasný názor, podporovaný tvrdohlavým odhodláním na obou stranách, se hranice postupně mazaly, až je osud popostrčil k sobě, zprvu nedobrovolně, ale poté? Nezdálo se, že by byť jeden z nich protestoval, natož oba. Co se zdálo jako hloupá hra, se postupně měnilo na něco víc. Objevování, mapování, dobývání, pokoušení. Podivný tanec bez pravidel, rytmický, ladný, divoký i něžný ve stejném okamžiku, při němž partneři improvizovali kroky, neboť je stihli cestou zapomenout. Nepotřebovali si hledět hluboce do očí jako z nějaké klišé romantické komedie. Ani zpomalený záběr, kdy se čas kolem nich měl postupně zastavit, dopřávajíc jim kýženou scénu shledání ve vášnivém polibku. Nebo zoufalé se tisknutí k sobě v dešti. Nic z toho nepotřebovali - zdálo se, že stačí, aby měli jen toho druhého. Jsi v tom až po uši, Rhiz. Souhlasila. Nebyla to láska, ale první pobláznění, experimentování, na které nebyla zvyklá. První chápání sebe sama jako ženy, tvora podléhajícího vášni. Přála si ho mít u sebe a mačkáním košile, za niž si ho přidržovala u těla, mu to dokazovala. Utopíš se a nikdo tě nezachrání. Ani on. Co na tom? Teď to nevadilo. Až se dostaví výčitky, až si uvědomí, co provedla, několik dní nevyjde z bezpečí chrámu, ale teď? Cožpak na tom záleželo? Ne.

Kamínky se jí pokoušely poničit zážitek, při němž se vzduch hromadil v plicích a hrudník se přerývavým dechem zvedal výš a výš, tisknouc se tak na něj. Prsty mu vplouvala do vlasů, pohrávala si s nimi, vískala se mu v nich jako malá rošťanda, hravá cácorka, kterou ve skutečnosti byla. Na dotek jemné, poddajné podobně jako ona. Vnímala ho nad sebou, jak dominantně působil v kýžený okamžik. Chráněná jeho křídly, jeho tělem - přesně tak, jak si přála. Co na tom, že jsem pro něj příšerou? Zrůdou? Chrání mě takovou, jaká jsem. Každý polibek vnímala s větší intenzitou, na každý z nich reagovala zachvěním a slabým stenem, který zesiloval při kontaktu s pokožkou v oblasti dekoltu. Výdech a jakési uklidnění přišlo až v momentě, kdy ji něžně políbil na čele - skoro tak, jako bratr líbá svou sestru. Jako nejlepší přítel značí, že jeho malá kamarádka zůstane v bezpečí, ať se děje cokoliv. Znamení ochrany, byť nevyřčené. "Vážně toužíš znát odpověď na tuto otázku?" Pochybovačně zvedla obočí v jemném náznaku údivu, než mu druhou ruku položila kolem krku. "Radši mlč a místo toho mě polib," natáhne se k němu, držíc se ho jako svého záchranného kruhu, než mu přitiskne rty na jeho. Ale byl to opět on, kdo musel promluvit, že se nad tím zahihňala, skrývaje smích a dívčí uculení v jeho rameni. "Taky že tě nechci vidět nahého, Seawelle," odpoví bez nejmenšího zaváhání, oči zavřené, odpočítávaje v duchu chvíli, kdy se k němu nakloní tak, aby to byla, kdo mu bude šeptat do rtů. "Ale můžu tě cítit. Tvou blízkost. Tvé teplo. Tvé tělo." Červeň stoupla do tváří, když mu osvětlovala jedinečnou možnost blízkého poznání, na které, upřímně, nebyla tak zcela připravená. "Stejně jako tvou tvář... můžu vnímat i tebe." Na důkaz sklouzla konečky prstů po ramenou, přejíždějíc mu po paži, předloktí až k prstům, které zlehka chytila do svých. "Cítit tě tak jako ty cítíš mě," zašeptá tiše, navádějíc mu ruku přes klíční kost, kam ji políbil, až na srdce, jásavé a hlasitě bušící. Zahrávala si s ohněm. Ale kdo si spálí prsty? Kdo? Ona. Pokaždé to bude ona. Možná ti nedám všechno, Seawelle, ale něco málo... toho, čeho si cením tak moc... ti můžu nabídnout. Jen trošku. Jen kousek... Abych nezapomněla. "Mohla bych... Chtěl bys ... abych se tě dotýkala?" Bylo na ní vidět, kolik úsilí jí stálo ona slova vyslovit. Ta, která představovala odhalení sebe samé. Díky nim by mu umožnila zažít to, co nikdy nepoznala. Sama od sebe si netroufla. Ne, jednalo se o příliš intimní počin. Chtěl by ses dotýkat ty mě? Ale vyslovit to? Skousnutí rtů odpovídalo vnitřním rozpakům. Rozbrojům, zda vůbec taková slova použít. Ale možná je nepotřebovala. Možná jen stačilo navést jeho ruku tak, aby se jí kdykoliv mohl dotknout, překrýt ji vlastní packou. Věřím ti... Věřím, že mě nezradíš...

Říct jí někdo, že zrovna dnes nejen překročí hranice své nevinnosti, minimálních znalostí v tématu lidského těla, jeho reakcí na drobné podněty, laskání a polibky, ale taktéž učiní mílový skok, věnovala by mu úsměv plný pochyb. Ne, pro ni si svět ještě nepřichystal někoho, komu by propadla intenzivně, hluboce a bezhlavě. Povědět jí, že ten někdo ji urazí a zachrání v ten samý den, odpověděla by zavrtěním hlavy. Ten, kdo by ji poblázní, rozhodně nebude nazývat její maličkost příšerkou, nepokusí se jí vyhrožovat a už vůbec ji nepustí z výšky, že by se mohla v příští chvíli rozbít o skály. Osud měl jiné plány - kdyby to tušila, pokusila by se změnit jejich tok? Směr? Odstavit proud budoucnosti, vystavět přehradu a snížit škody? Nikdy. Protože pak by neležela pod jedním Vesperem, chráněná širokým rozpětím křídel před sluncem, před světem, před všemi špatnostmi, které existovaly. Nesdílela by s ním vlastní stupňující se rozkoš. Hladové polibky chutnající po něze, lehkosti a citu. Blízkost chutnající po jeho kůži, vůni peří a smích rezonující bránicí. Lítáš v tom až po uši, malá vílo. Měl pravdu, její hlas, Sea, osud - všichni měli pravdu. Lítala v tom na křídlech utkaných z vlastní zkázy. Z holubičí šedi, která jí obklopovala jako neprostupná tma, ale nelekala ji. Naopak - poprvé za dlouhou dobu se s někým cítila v bezpečí. S někým, kdo jí mohl kdykoliv ublížit, aniž by existoval důvod. Kdo převažoval silou. A který se nad ní skláněl jako anděl pomsty, přidržujíc ji pod sebou, malou vílu, nekorunovanou princeznu z pohádek. S ním se cítila výjimečná, žádoucí... krásná. Kdo ví, na jak dlouho, ale záleželo na tom? Ne. Záleží jen na tom, aby tu teď se mnou byl. Aby mě nechal létat. Aby mě chytil, až budu padat.

Zalapáním po dechu dávala najevo, že se jí líbil dotek dlaně zakrývající její ňadra. S hlavou zvrácenou dozadu nechala vzduch unikat pootevřenými rty, oči zavřené, rysy tváře pozbývaly soustředění. Zbyla jen sladká slast, rozkoš nesoucí ji na křídlech hříchu. Chtěla ještě, víc, mnohem víc. Bažila po přídavcích, po smíchu, po dalším sténání, které vyloudí nejen on z ní, ale taktéž ho uslyší splývat z jeho rtů. Ne proto, aby vyhrála, nesoutěžila s ním. Prahla po jeho spokojenosti, po stejném omámení, které nechávalo odplouvat její racionalitu do zámoří. Jako bys mu snad ty mohla něco takového přinést. Pochyby, první pochyby po dlouhé době. Ostré, křičící jasným, otravným hlasem, že si vysloužily nakrčení čela. Absence zkušeností hrála v její neprospěch. Děs vstoupil do myšlenek, třískal s nimi o všechny rohy, trhal je na kusy s hysterickým smíchem. Možná vycítil její škobrtnutí, možná se jednalo o souhru náhod, ale Seawellův hlas přinesl něžný dotek uklidnění, hladíc jí s opatrností po hlavě. Stejně jako ruka, která naváděla tu její, aby pod prsty pocítila horkou kůži hrudníku, zrychlený tlukot srdce, frekvenci, kterou nevědomky napodobovala poklepáním konečků o prsní sval. Putovala výš pod košilí, dlaní obkreslovala šlachy a svalstvo, dokud nevystoupala až k rameni, sklouzávaje po něm až na lopatku. Každý pohyb zaznamenávala v mysli, představujíc si ho, jako by měla možnost ho vidět na vlastní oči. Vlnění, stisk, zatnutí - vše ji vyvstávalo před očima. Jako predátor, u kterého mohla pozorovat pohyby. Dravec vrhající se na kořist, bezbrannou ale ne vystrašenou. Šelma hledající partnera, aby se mohli spojit v jedno, byť na krátký moment. Na okamžik se jí zastavil dech, když opět promluvil. Prováděl s ní toho tolik, že by zapomněla počítat i mluvit - za všechno mohl on. Sea, opraví se v duchu s pousmáním. Kývne hlavou v odpovědi. Její myšlenky však křičely něco jiného. Ne... "Že mi nepropadáš?" Opět kývnutí. Ne... "Že nic neznamenám?" Mlčela. Na tuhle otázku neměla gest. Ne takových, která by znamenala ano či ne. Protože existovala jen jedna logická možnosti - políbit ho. Hluboce, vášnivě, smést  se s ním bouří emocí, které v ní poslední chvíle vyvolával jako nějaká zatracený mág. Všechno. Znamenáš víc, než si dokážeš představit.

Lapená v tenatech zatahala za jeho košili, téměř dětinské gesto poukazující jediným směrem - svlékni si to. Nemuč mě a svlékni se. Zbavit se toho otravného kusu látky bylo asi tak stejně příhodné jako stáhnout jí ramínko níž, než to byla ona, kdo obratnými prsty rozepnul sponu držící dané šaty pohromadě, aby z ní nespadly. Zacházeli daleko, dál než si kdy dovedla představit, ale bylo příliš pozdě na to vzít všechno zpět. Ne proto, že by se bála, jak by se tvářil. Ale proto, že by se pak už nikdy neodvážila podniknout podobné kroky. Nechat se strhnout, srazit a pohltit. Stát se zajatcem vlastních pocitů, které pro jednou neměly nic společného s lítostí, s bolestí, se studem. "Možná nadešel čas, abys mě přesvědčil..." ... Že i já si pro jednou zasloužím šťastný konec. Jednu pohádku. Jeden sen. Jedno splněné přání. "... A zasloužil sis vše, co ti můžu dát." Žádné omluvy. Žádný pláč. Sténání, škemrání a jeho jméno na svých rtech při pádu z útesů nekonečné rozkoše. Protože už si to beztak stihl ukrást, aniž by o tom věděl.