Re: Skála milenců

4/4/2020, 17:25

Nemá? Po-po-počkat, jak nemá?! Nemít zakryté oči, Rhizin pohled by bez nejmenších pochyb prozrazoval, že by dotyčný únosce měl mít problém a navíc mu k dispozici poskytne tolik času na rozmyšlení, kolik si jen bude přát. Mohl by si to rozmyslet, ne? Co by získal tím, kdyby zabil jednu vílu. Jednu malou... naprosto postradatelnou vílu? Srdce jí trnulo hrůzou, pravidelný tep se od opuštění země změnil ve zběsilý tlukot jako nějaká neřízená střela, s níž se ocitla ve vzduchu. Ano, přesně tím byl - neřízenou střelou, která se utrhla ze řetězu. No tak, Rhiz... dýchej. Dýchej, protože jinak omdlíš a on tě bez milosti hodí na zem. A ty nejsi žádný pytel od brambor! "Mohl bys alespoň uvážit, jestli... mít rozdrcenou nohu se vyplatí?" Co na tom, že její hlas postrádal na razantnosti a odhodlání. Už jen tahle představa by jednoho vyděsila, zvlášť když mu ocas o něco instinktivněji ovinula kolem nohy na znamení, že se ho bude držet jako samozvaný parazit. "Jak bych mohl od někoho jako jsi ty něco chtít." Mohla mu to říct. Otevřít ústa a vykoktat, že patří k těm, které jsou nadány darem proroctví, ale jak ta ústa otevřela, ihned je vzápětí zaklapne. Ne, akorát by toho zneužil. Možná ji i prodal jako nějakou kuriozitu. Nebo se jí zeptal, jestli viděla samu sebe padat. Jediné, co ji uklidňovalo do této chvíle, byl fakt, že se ji ještě nepokusil od sebe odstrčit, aby se prolétla, jak jí slíbil. Krev jí hučela v uších, ale přísahala by, že v momentě, kdy ucítila prsty dotýkající se jejích vlasů, všude nastalo ticho a ani vítr se kolem nich neprohnal. Svým chováním v ní vyvolával podivuhodnou odezvu - jedna část toužila kníknout, druhá se ho zeptat, jestli ji vážně pohladil, za předpokladu, že nebude tuto skutečnost popírat, a třetí... tu začalo šimrat v žaludku. Nikdy za svůj kratičký život se nedostala do podobné situace s mužem. Žádný ji nepohladil, nepolíbil a rozhodně se ji nedotkl tak, jak by si jiné víly přály. Tak laskavý dotek uměla oplatit jen jedním činem - stisknout mu ocas kolem nohy ještě o maličko víc. Budiž mu úlevou, že část trnů, kterými byly Kamachye proslulé, jí bylo zničeno, ale stále se jich tam pár nacházelo, aby se staly nepříjemnou součástí jeho výletu po nebesích. "Proč jsi to udělal?" Něco v ní se muselo ozvat, zeptat se i bez zaklonění hlavy a hledání odpovědi v jeho očích. Nic by neviděla - omezeně byla nucena se spoléhat na ostatní smysly a sluch? Ten byl tím nejlepším přítelem. Nejsem tvoje hračka, pronese v myšlenkách, ale nahlas? Mlčí.

"J-já... j-já..." ... Mám své důvody... Důvody, které odmítala prozradit, byť podle jejího vzhledu bylo jasné, že se sama za sebe stydí. Nevypadala jako jiné Kamachye. Tolik jizev hyzdilo její kůži k nepoznání, tolik bolesti by přinášel pohled na sebe. A najednou všechno odvál vítr. Žaludek se zhoupl, myšlenky odpluly a Rhiz vnímala pouze vzrůstající tlak signalizující, že nyní už nelétají nad zemí, ale naopak se jí řítí vstříc na nepříjemné setkání tváří v tvář, o které nestála. Jak to asi bude bolet? Jestli se ho předtím držela jako klíště, svůj stisk zesílila na, dle sebe, neúnosné maximum - nehty zaryté, pažemi překrývajíc ty jeho, hlavu skloněnou, div se nesmotala do klubíčka. Ve své mysli sahala po magickém výboji, po impulzu, který by ji s jistotou prozradil, v jaké blízkosti nad zemí se nacházejí, a kdy se připravit na konečný pád, náhlý tlak ji ze soustředění vyrušil, že sklouzla ve Vesperově náručí o něco níž, což ji ještě usilovněji nutilo držet se ho jako přisátá houba. I tak si nepřestávala ukrývat hlavu, malé bázlivé dítě. Nic se nedělo. Žádný pád, jen příjemné plachtění po vzduchu, díky čemuž se přestala skrývat a s o něco menším kamenem v žaludku se rozhlédla kolem. Odvolat... "A když to neudělám?" Jaká alternativa se skrývala za těmito dveřmi? Zdálo se ale, že by měla přistoupit na jeho nabídku, ostatně se nemusela opakovat a kdo ví, čeho byl schopen. "Omlouvám se. Neměla jsem... použít taková slova. Ale já tě... chtěla ranit, protože jsi mi udělal to samé," promluví tiše, slova tlumeně zanikala ve vánku odnášejícím jejich rozhovor dál do bezpečí, kde ho nikdo nemohl slyšet. "Ale pošlapal jsi mi kytku," neodpustí si připomínku, čí to byla vlastně chyba. Jeho. "Byla vzácná." Proto ji obhajovala. Jemu to tak nepřišlo, ale pátrala po ní celé dopoledne a nalezla pouze jednu. Ty zbylé? Mohla je natrhat kdekoliv. Ale tuhle chtěla do chrámu přinést za každou cenu.

Jak se postupně omlouvala, magie začínala zahalovat její skutečnou podobu. Nerada ji ukazovala, chránila se před kritickými pohledy i před sebou samou. To ale v danou chvíli byla spíše chyba. Jak její ocas mizel skrytý magií, tím se vytrácelo i obezřetné držení. Bylo tak snadné vyklouznout nejen z jeho náručí, ale taktéž ze šatů visících mu přes předloktí společně s páskem, na němž bylo vidět, že právě on byl hlavním záporákem tohoto dějství - a jako správný protiva rupnul v tu nejnevhodnější chvíli. A než by řekl švec, letěla vzduchem tak, jak si nikdy nepřála, nahá a vyděšená k smrti, že nezemře ve svých oblíbených šatech.

4/4/2020, 18:20

Rozdrcená noha nebyla něco co si přál, ale hodlal tuto bolest vydržet. A pokud by snad rozhodl s ní v náručí spáchat sebevraždu stejně by mu byly nohy docela k ničemu. Zatím ani nijak extra nenaznačil, že by ji skutečně hodlal pustit, proto nehodlal připustit, že by mu tu nohu měla nakonec skutečně rozdrtit. Možná trávil většinu času ve vzduchu, ale to neznamenalo, že by nohy nepotřeboval. Hrdě tedy dál snášel bolest kterou mu způsobovala, nic příjemného a pokud se někdy snad rozhodně znovu vyzkoušet jaké to je, nechat se zmást naivitou jedné hlupačky, asi si dá víc záležet na tom, aby ji pustil hned jak se dostane dost vysoko. Nedopověděl ji na její otázku a zcela ji tak odignoroval. I kdyby snad věděl o jejím daru, nejspíš by mu to bylo jedno, přece jen byl mezi těmi, kteří nehodlali žít minulostí, natož budoucností. To kdy a jak zemře vědět nepotřeboval, to, jestli existuje žena, která si zaslouží víc než jen jednu noc taky vědět nepotřeboval - protože taková ve všech královstvích rozhodně neexistuje a jestli náhodou někdy dosáhne lepšího postavení? Jen ať ho tyto události dál mohou překvapovat pod záštitou osudu. Nakonec stejně podlehl vlastním myšlenkám a neodolal pokušení ji pohladit ve vlasech. Po jemných vlasech, nutno dodat. Přemýšlíš nad tím ji ze sebe setřást, než ti ta zrůdička rozdrtí nohu, nebo ji v letu ještě složit poklonu? Zúžil oči do tenkých štěrbin. Už mu pravděpodobně bolest z jejího sevření zatemnila mozek a čisté myšlení. Konec konců to, jak mu zarývala prsty do paží nebylo o nic příjemnější než její sevření kolem jeho nohy. Znal by mnoho jiných příležitostí, u kterých by bylo oběma rozhodně příjemněji, než jak je jim teď. Hloupá zrůdičko, neumíš si hlídat otázky alespoň když ti hrozí nebezpečí? Zamračil se. Proč mají ženy tendence ptát se na nevhodné dotazy v nevhodnou chvíli. Proč se prostě nesmířila s tím, že by mohl mít záchvěv nějaké paranoidní myšlenky, že pokud to neudělá, tak zemře v nepokoji. "Chtěl jsem." odpověděl jednoduše a bez zaváhání, ale poté už se nad tím nezdržoval a užil si volný pád, při kterém musel vynaložit dost síly, aby si ho užil. Pokud mu ta holka hodlá utrhnout nohu i ruce tím jak se drží, měla by si uvědomit, že bez jeho pomoci by skončila skutečně úplně na zemi. Ženy jsou skutečně hloupé a on nedokáže pochopit proč jsou na nich oni, muži, tak závislý. Ale na druhou stranu některé ženy umí působit velice příjemné chvíle.
Když se konečně dostal do polohy opět vysoko ve vzduchu a mohl si odpočinout díky plachtění, teprve si uvědomil, že to její dětské skrývání v jeho náručí má na něj až příliš nezdravý vliv. Zrůdička v jeho náručí působila jako ustrašené děcko, které potřebuje ochranu kamkoli se vrtne. Neuvěřitelné. Toto chování u žen by mělo být nezákonné. Jako všechno chování, které mohou ženy použít proti muži. Ačkoli své rozpoložení nechtěl dát příliš najevo nakonec stejně musel, neboť se projevil oním oslovením, které ji nakonec přidělil. "Ranil tě? Nazvala jsi mě vrahem." že by ho nějak trápilo, to že ji ranil? Ne. Rozhodně ne. Nic neudělal, květiny si rozházela sama a on se jí jen snažil pomoct. A proto byl vrahem? Vypelichaným holubem? "Květiny sis také rozsypala sama, navíc jsi mě neranila, ale urazila si můj původ. A to není hezké." Spousta věcí není hezkých, ale je hezké tím slovním spojením u někoho vyvolávat svědomí. "Nejsem květinář, ale lukostřelec.. " zakroutil hlavou. Ta ženská ho obvinila z naprosto zbytečného a neopodstatněného důvodu. I kdyby snad na tu kytku šlápl schválně nějakou tu odpovědnost by si na sebe vzal, ale vzhledem k tomu, že na ni šlápl, když ji proti vlastnímu znechucení nabízel pomoc a ještě ani stále neví co je to za kytku? Tohle zacházení si jeho ego skutečně nezaslouží.
Aby toho nebylo málo, když konečně povolil stisk kolem jeho nohy ulevilo se mu, ačkoli jej noha docela nepěkně pálila bolestí. Než si uvědomil, že povolil stisk a je nějak lehký musel ho díky náhle ztrátě váhy vítr ještě trochu nadzvednout. Překvapeně zamrkal, když si uvědomil, že drží šaty. Za jiných okolností by byl svým výhledem potěšen, ale nyní? To jako vážně? Předtím se drží tak, že by mi chtěla kosti přelámat a teď se úplně pustí? Znovu křídla stáhl k tělu, aby nabral rychlost, teď když byl sám na sebe, bylo to o dost snadnější, jen tak se pustit dolů a nemuset nic hlídat, ačkoli oči upíral na padající ženské tělo před sebou. Během pádu si sundal svůj pověstný rudý kabát - díky bohu, že svou brašnu a toulec se šípy nosí u pasu pod ním, jediný zádrhel byl luk, který asi později bude hledat někde ve větvích, stejně jako její šaty, které při uvědomění si situace prostě pustil. Může si za to sama, proč ji prostě nemůžu nechat dopadnout až na zem? i přes myšlenky o její neschopnosti ji v pádu dohnal a dovolil si ještě sletět o kus pod ní, kdy využil i trochu své magie, aby byl rychlejší než ona. Poté křídla napjal, roztáhl kabát ve svém náručí a zachytil ji kousek nad zemí. Když se pod tou tíhou do jeho křídel opět opřel vítr, pocítil opět tupou bolest a píchání ve svalech. Zabalil ji do svého kabátu a už v ten moment věděl, že ho později bude muset pořádně vymáchat v nějaké řece, než si ho zase obleče. Nechat jí ho rozhodně nehodlal. "Ty jsi asi opravdu úplně hloupá, příšerko! Držíš se jako smyslů zbavená a pak se prostě pustíš?" tentokrát jeho hněv nebyl jako předtím, možná trocha té starostlivosti? Malinko možná. Jak se s ní pomalu snášel na vrcholek té špatně pojmenované skály, kde se nakonec postavil na obě nohy a konečně ji pustil. Obličej se mu znova zkřivil bolestí. Kruci, ta noha vůbec není cítit dobře. Zrůdičko, tohle si jednou skutečně odskáčeš.. pálení ve svalech na křídlech zkoušel nevnímat. '"Ten kabát budu chtít zpět, ať tě ani nenapadne si ho přivlastňovat.." zamručí jejím směrem a otočí se, aby se mohl rozhlédnout kde skončil jeho luk a kde její šaty. Ne že by je za normálních okolností hledal, ale ten kabát - prostě chtěl svůj kabát co nejdříve zpátky.

4/4/2020, 18:55

Nemůžu zemřít nahá! Zvláštní, nakolik jedna myšlenka, tak intenzivní oproti ostatním, dovede odstrčit všechno nebezpečí z cesty, zatímco hystericky poskakuje v hlavě a křičí na všechny strany obsah svých slov. Ne, nemohla zemřít nahá, ale také nemusela zemřít vůbec. Kdyby její pásek napraskl, nemusela padat. Kdyby se nevznášela ve vzduchu, nemusela by padat. Kdyby neurazila Vespera, nemusela by padat. Kdyby... Jenom samé kdyby, které ji ani náhodou nezachrání. Vztek na okřídlenou vílu se proměňoval v bolest, strach a čirou paniku, lítost za způsobené škody i vlastní neschopnost být normální. Schoulená v klubíčku očekávala to nejhorší - tvrdý pád. Neúprosnou bolest trhající nervy, kosti a šlachy, každičký sval. Ale nic z toho se nestalo. Nic. Vzduch proťal ostrý zvuk máchnutí křídel a Rhiz v první chvíli napadlo, že se jí Vesper bude vysmívat z té největší blízkosti, divák v první řadě bídného představení. Něco měkkého ji obalilo, tělo se zhouplo ve vzduchu a teplo rozehřívalo holou pokožku jemným dotekem, na který by si dokázala zvyknout. A který doplňoval on, zachránce. Opelichaný holub, jak ho ještě před pár chvílemi nazvala, což bylo, dle jejího současného uvážení, opravdu hloupé označení. "Nejsem..." Co vlastně? Hloupá? "... Vlastně... nic." Ano, tím byla. Nikým, ničím, postradatelnou vílou, za níž by se ohlédl možná tak jeden člověk, jedna víla. Byla hloupá. Byla příšerka, i když oslovení podával měkčím tónem, jako by... jako by se jednalo o důvěrnou přezdívku. Něco, co patřilo jen jim, aniž by se znali. Oba bezejmenní. Oba symboly něčeho, co nesnášeli.

Teprve když se nožkami ocitla na zemi, uvědomila si, že se celou dobu chvěje a kolena se jí klepou rozčílením. Za tak krátkou dobu prožila nevídané, o neslýchaném nemluvě. Čelila výhrůžkám smrti a skutečnému pádu, o čemž se jí nikdy nesnilo. Látku kabátu si o to usilovněji přitiskne k tělu, skrývaje nahotu, na kterou nebyla pyšná. Nehodlala se před okřídleným cizincem promenádovat, jak ji země stvořila, odhalovat mu víc kůže než bylo zdrávo - minimálně na její poměry. Něco v ní se ale kabátu pro teď odmítalo vzdát. Žádné šaty, do kterých by se převlékla a pro něj tedy ani žádný kabát na vrácení zpět. Až tady, nahoře na skále, se rozhodla vyslat impulz magie, aby zjistila, kde se nachází. Vyvýšenina ji umožňovala vidět vše z jiné perspektivy, kterou uměla ocenit. Možná ne jako jiní, než polovina stromů splývala do sebe, ale určité drobnosti? Ano. "Tvoje noha," ozve se nenadále, hledaje kolem sebe jeho okřídlenou osobu. Měla ses mu omluvit, Rhiz. Na jednu stranu pravda. Ale vyhrožoval ti, že tě shodí z výšky. Taky pravda. Hledaje v rozpolceném nitru kompromis, věnovala mu tak trochu nedobrovolně zamračení. "To nejmenší, co pro tebe můžu udělat... je ošetřit ti to." Znamenalo to připustit vlastní chybu a to byla ochotna akceptovat. Na skále rostlo dost bylinek, které by otupily tu nejhorší bolest a hučení malého vodopádu naznačovalo blízkost vody, pro kterou mohl doletět. "Ale na oplátku bych ráda dostala nazpět své šaty," pípne tak tiše, že jí sotva bylo slyšet. Stále si byla nucena připomínat, že před ním je chráněná jediným kusem látky, který jí ani nepatřil. Mohl jí ho vzít, kdykoliv se stačilo natáhnout a prostě ho z ní stáhnout. "Jestli mi ty šaty nevrátíš, přísahám, že ten kabát..." Co s ním má udělat? Rozcupovat ho? Natrhat na malé proužky? S vlastní silou? "... Určitě si domyslíš spoustu nehezkých věcí, které by se s ním daly dělat," uzavře pokus o výhrůžku natolik taktně, aby z toho oba vyšli se ctí. Jak ona, tak kabát, o Vesperovi se nedalo zrovna hovořit. Měla ocas a tlapky, kterými mohla jistě draze vyhlížející kousek pošramotit. A tím pádem i Vesperovo ego, byť už ho nenazve holubem. "A jestli mě ještě jednou nazveš příšerkou... tak... tak... tak ti to taky vrátím..." Hrdě pozvednutá bradička, nebýt slepá, jistě by se v očích mihla jiskra škádlení a odvahy, kterou takhle mohla naznačovat leda svým postojem v lehce nadměrném kabátu. "... A budeš ještě rád, že prve to byl holub." I Rhiz se uměla bránit, stačilo jí dát záminku, zahnat ji do kouta. "Je to Rhiz. Rhiziëlle. A... děkuju." To je to poslední, co mu pro daný moment řekne, než se otočí zády.

Pořád v ní vyvolával podivné konflikty, nad nimiž zůstával rozum stát. Choval se arogantně, až jako namyšlený spratek, ale někdy se u něj projevil podivný soucit, což se zdálo... absurdní, popravdě. Prolínalo se v něm tolik myšlenek, tak odlišné osobnosti, až jí z toho šla hlava kolem. Někdy byl milý, jindy vyjednával a po třetí se nebál sáhnout k destruktivním metodám. A pak ji prostě pohladí po vlasech. Zachrání. I když nemusel, nikdo by se nedozvěděl, co se mezi nimi stalo. Skousávaje si ret nad tím přemýšlela. Byl opravdu zvláštní, nepředvídatelný. Zajímavý.

4/4/2020, 20:00

Kdyby, kdyby.. ani netušil, že na stejný začátek vět si pokládá otázky i ona. On jich měl při tom svém volné pádu za ní plnou hlavu. Kdyby nebyla tak hloupá? Kdyby se nepustila? Samozřejmě se nevyhnul ani otázce, proč kvůli jednomu ošklivému kačátku riskuje ztrátu svého luku a dokonce i ušpinění vlastního milovaného kabátu. Mohl ji nechat klidně spadnout a řešit až následky a ani ty by nemusel řešit úplně v plné síle, když by jednoduše zmizel ze scény a někde jinde by předstíral, že tuto vílu nikdy nepotkal. Ale skutečnost jakou bolest mu způsobila a nakonec i celá ta její tíha hrané nevinnosti, jej jednoduše nenechala nechat ji dopadnout zrovna takto. Nakonec budeš ty sám jen hlupákem. Chytil ji a postavil na pevnou zem. Příště až se rozhodne vzít dívku na podobný výlet,.. Nebude žádné příště, ani na to nemysli. Rozhodně nehrozí, že by bylo nějaké příště. Jakmile ji postavil tak se od ní odtáhl. Konečně dostatek prostoru a čerstvého vzduchu kolem jeho těla. Už dlouho necítil takovou úlevu když od sebe nějakou ženu konečně mohl odehnat, aby nebyla v jeho osobním prostoru. Když se nad tím zamyslí, měl by si svůj osobní prostor a lidi v něm hlídat trochu lépe, než je jen tak nechá pokoušet si z něj udělat plyšáka na objímání. Začal se rozhlížet a hledat jak svůj luk, tak ty její šaty. Zrůdička jedna ošklivá, nevychovaná.. kytky sbírající, šaty ztrácející... Konečně pohledem zachytil obě hledané věci na větvi nedaleko odsud. Svaly na křídlech ho nepříjemné pálily a o bolesti, která mu do těla vystřelovala z jeho nohy ani nemluvě. Odrazil se a doletěl k větvi aby obě věci vzal a vrátil se zpět za ní. Zrovna, když zmiňovala jeho nohu. "Vzhledem k tomu, že jsi to zavinila je to docela logické." kývl hlavou a došel až k ní - což ho stálo několik bolestných grimas a kulhání na pravou nohu. Skutečně nepříjemná ženská, o důvod víc, proč by měl chtít ji jednoduše strčit dolů z té skály, vzít si svůj kabát a zmizet odsud. Luk si vrátil zpět na záda a v ruce muchlal její šaty. Zkus si začít stěžovat i ohledně toho a trochu jim upravím výstřih. Stál od ní ještě dobrý jeden metr, když začala mluvit o šatech a kabátu. Věděl, že je slepá a že ho nevidí, možná ji nedošlo, že ty šaty již drží v ruce, ale vyhrožovat jeho kabátu? Ale notak, už si přece ujasnili, že není důvod pokoušet se o nějaké ne přiliš dobré vyjednávání. Na obou stranách by to dopadlo stejně jen špatně, ne li ještě hůř. Překonal dvěma kroky, při kterých zcela zapomněl na ostrou bolest, jež se vzápětí připomněla, tu vzdálenost mezi nimi a volnou rukou chytil část kabátu, aby ji přitáhl k sobě a přitom ji kabát samozřejmě nestáhl. Nahou už ji viděl, zatím nemá v plánu tento pohled opakovat. "Tady máš svoje šaty, není třeba vytahovat ničení oblečení. Protože kdyby jsi se o to pokusila, byla by jsi to ty, kdo by šel domů nahý." pustil kabát a šaty ji přehodil přes rameno. Přitom pohybu rukou ji přitom znovu pohladil po hlavě. "Obleč se a vrať mi můj kabát." Kde se v tobě bere tenhle kus osobnosti? Zamrká trochu rozhozený svým vlastním chováním a o krok od ní ustoupí, načež se lehce pousměje pobavením.
Tak zrůdičce se oslovení nelíbí, jaká škoda, už jsem si na něj zvykl, dokonce i na ten tón. Kdyby věděla, že přezdívky často nepoužívá, rada by s příšerkou souhlasila. "Nevymýšlej si příšerko, není to posměch, ale poklona." zasměje se. Což ho v myšlenkách opět zarazí, od kdy on se směje v takovéhle situaci. Možná ho dneska někdo ve spánku přiotrávil nějakým jedem a on po něm teď blouzní. "Ta jizva na tvé tváři.. je ve skutečnosti docela roztomilá, příšerko. Dej si pozor a nespadni při tom převlékání." doplnil se ještě. Jen ať si ho zkusí znovu urazit, stejně dávno zvolil jinou taktiku jak se téhle zrůdičky zbavit. Čím déle s ní trávil, tím menší mu jeho slova dávala smysl. Ano v mnoha případech působila roztomile nebezpečně, ale proč by o jizvě tvrdil, že je roztomilá? Možná proto, že se svou zvláštní bojovností podobala jeho neohrabané sestře v ten den, kdy zabil jejich otce? Nebo, že by v něm jen vzbuzovala trochu ochranářské pudy, jako vojáka? Větší smysl dává, když ji přirovnám k Moiře. Nikdy bych nepřipustil, že mi Moira bude tak chybět, že ji uvidím v první malé nemotoře. Ačkoli jeho sestra byla ve skutečnosti docela schopná lukostřelkyně, po jejich společné zkušenosti s jejich otcem, byla mnohem více vyděšená a mnohem méně si rozuměli. Sea zatnul pěsti. Má docela hezké a zvučné jméno. Otočil se k ní zády, aby se mohla v klidu převléct, ačkoli za jiných okolností, by se se škodolibým smíchem díval. Sklonil hlavu a mezi zuby skousl přívěsek na svém krku se jmény. Pak jej pustil a řetízek padl zpět na jeho hrudník. "Moje jméno je Seawell, říkej mi Sea."

4/4/2020, 21:34

Měl pravdu - jak taky jinak. Nebýt jejich kočkování, dávno by odešel po svých, pokud by se nerozhodl využít křídel nadělených do vínku, což by bylo daleko racionálnějším postupem. Ať by si nalhávala cokoliv, existoval jen jeden fakt - to ona mu ublížila. To ona způsobila bolest. Zase... zase se ukázalo, že je k ničemu, přítěž, malá ničitelka životů. Malá příšerka. Ironie, jak jedním slovem mohl pojmout celou její osobnost. Lehce sklonila hlavu, jeden by označil takový pohyb za náznak pokory, ale v Rhiz se hromadil především smutek, strach a bolest nasbíraná za krátký život. "J-je... j-je mi to... líto," hlesne tichým hláskem, otáčejíc se k němu zády. Ramena choulila do sebe, samu sebe snažila pojmout jako něco miniaturního, něco... co není na obtíž. Že se k ní přikradl, vnímala okrajově zbylými smysly, utíraje si z tváří slzy. Ne, nebude plakat. Nebude ta malá bezbranná Rhiz. Nemůžeš se litovat, Rhiz. Nikomu tím nepřineseš do života radost. Ale komu co také přinesla kromě bolesti? Povzdech doprovázel jemně zavrtění hlavy nad tokem myšlenek, který neuměla zadržet. Převzít otěže se zdálo lehké, ale opravdu je chytit a nasměrovat myšlenky a poté i činy jiným směrem? Nedal jí prostor přemýšlet. Něco po ní chňaplo, až do plic prudce nasála vzduch, jen to hvízdlo, snažíc se přitom halit co nejvíc ze své kůže mačkáním látky k sobě. Stála u něj tak blízko, dost blízko na to, aby si uvědomovala... všechno. Horkost jeho dechu, vůni kůže, zvuk vzduchu proudícího do plic a zase ven, teplo jeho blízkosti. Hlas, ten zatracený hlas, kterým k ní promlouval. Hluboký, přitom částečně chlapecký, melodický, že by... Ne, Rhiz, ani nemysli na to, že bys ho mohla poslouchat každou noc před spaním. To je hloupost. Ano, naprostá hloupost, přitakala vzduchu, ale ani tak nezabránila srdci divoce poskakovat. Právě prožívala ty nejintimnější chvíle svého života - s naprostým cizincem, s někým, jehož jméno neznala. S někým, kdo jí opovrhoval a snažil se jí za každou cenu dokázat, jak malá, nedůležitá a bezmocná vůči němu je. Někdy drastičtějšími metodami, jindy? Téměř... něžně. Ne, něha určitě nepatří mezi jeho silné stránky, Rhiz. Všechno, jenom ne něha. Ale ani tak si neodpustila tichou, soukromou představu pro její vlastní oči, jaké by to bylo schoulit se mu do náručí a spát. Usínat za tlukotu srdce, naslouchat pravidelnému tempu a snít... pro jednou ne sama.

Na dotek známá látka sklouzla po rameni, rychle po ní chňapla, aby se nestalo, že jí klesne k zemi a zašpiní se víc než doteď. "Díky." Nemusel to pro ni dělat, nic z toho nemusel dělat. Přesto nezůstávala nevděčná, proč by ano? Ne, taková nebyla. Nafoukaná, arogantní? To ať si užijí ostatní. A pak to přišlo znovu - dotek. Proč to dělal? Protože chce. Přesně takhle zněl jeho popis. Protože chce. Protože může. Protože někdo tak drobný jako Rhiz mu v tom nezabrání. Ale to neznamenalo, že její tělo nebude reagovat po svém - dech uvězněný napůl cesty do plic, zadržený těsně za zlehka pootevřenými rty, než spodní jemně stiskla zoubky, líce nabírající na intenzivnějším růžovém odstínu. Jen si s tebou hraje, Rhiz. Protože může. Protože chce. Sám to řekl. Prsty se zaťaly do látky šatů s větší dravostí a dívka odvrátila pohled. Ne na dlouho, opět měl v plánu ji překvapit. Tentokrát? Smíchem. Něčím, co z jeho rtů nezaznělo, ještě ne. Smál se jí? Smál se sobě? Absurditě této situace? Nebo si z ní hravě utahoval? Proč mě jeho chování tak mate? Proč mě... zajímá? Těžká otázka, utéct před ní nebylo kam. A on neskončil. Hodlal ji štvát jako zvěř, hnát až k propasti, kde by nezbývalo nic jiného než skočit do neznáma a nebo se nechat chytit. "Roztomilá...," zopakuje po něm jako ozvěna. Nikdo jí nenazval roztomilou. Nikdo její jizvy nenazýval roztomilými. Víly se od ní mnohdy distancovaly, protože vypadala zuboženě, poničeně. Zrůdně. I její jizvy křižující hřbety rukou, kde kůže byla nejvíc poznamenaná střetem se zbraněmi, působily na dotek nepříjemně. Připomínka lidské krutosti. Lidské nenávisti. Všechno, čeho se bála. Proč jí to říkal? Protože chce. Zase ta stejná odpověď. Jen si s tebou hraje, Rhiz... Vždycky si s tebou budou hrát. Věděla to.

"Tak se ale otoč. Nebudu se... převlékat před tebou." Co na tom, že ji nahou viděl? Situace se opakovat nemusela. Vlastně by byla ráda za to, aby se tak nestalo. Smál by se ti. Tvému tělu, tvému obličeji. Tvým jizvám. Nebyla jako jiné víly. Vysoká, ladná, elegantní. Někdy připomínala éteričnost svými pohyby, ladnými a něžnými, ale jindy se proměnila v malou bláznivku. "Prosím," dodá se zoufalstvím trhajícím uši, než se sama přesvědčí, že se obrátil čelem na druhou stranu a svými křídly jí dodává tolik soukromí, kolik si zaslouží. Látka šustila, sklouzávajíc po jejím nahém těle z ramen, paží a nakonec i z prstů, než kabát se vší opatrností vtiskla Vesperovi do ruky. Voněl po něm - po větru, listí, peří. Ta myšlenka ji přiměla usmívat se, ale rychle zahnala jakýkoliv pocit štěstí stranou, přetahujíc si šaty přes hlavu, dokud se neujistila, že vše potřebné zůstalo zakryté. Jediné, co jí nevyhovovalo, byla vzdušnost šatů, kožený pásek se rozbil a nyní neměla jak si je stáhnout kolem pasu. Po kontrole už jen stačilo prohrábnout dlouhé vlasy, po paměti je upravit, než se k němu otočila čelem. "Těší mě, Seo. Je mi ctí tě poznat." Tohle říkala málokomu. Stejně jako gesto poznání, natažená packa se štíhlými prsty, aby mu potřásla pravicí. "Budu potřebovat trochu vody. Bylinky obstarám, ty se tu nacházejí kdekoliv, ale vodou ti vyčistím rány a připravím směs." Jediná věc, která ji tížila, byl obvaz. Ten tu nenajde. Znamenalo to odhalit před ním svou slepotu, bílé prázdné oči. Takové, které malé děti straší. "Bude na tobě, abys mi ukázal, kde jsem tě zranila. Sama to nepoznám." To, že se orientovala v prostoru, byla jedna věc. Ale jeho zranění? Úplně opačná. "Takže... si sedni a... " Zčervenala, neschopna slov. Bude se před ní svlékat? Ostatně mu nohu přiškrtila od stehna po kotník. "... Máš jediné štěstí, že tě nemůžu vidět tak jako ty mě," sykne bleskurychle, než se odhodlaně otočí, pátraje po bylinkách rostoucích na skalce, využívaje impulzů a smyslu vůně, zachycujíc všechno ve svém okolí.

4/4/2020, 22:26

Není to tak, že by si neuvědomoval co všechno s ní provádí to jeho chování. Na ženách měl rád to, že jakmile jsou v úzkých nakonec dají vždycky nějak najevo svou slabost, vůči určitým věcem. Takové červenání se a zrychlený dech byly viditelné a slyšitelné na první dobru. Ale, že by zrovna tento pocit, chtěl vyvolávat ve zrůdičce by se říct nedalo. Už když letěl k ní, když upadla, věděl, že to není žena se kterou by měl v plánu kdy strávit noc - noc je široký pojem, s ženou ještě nikdy celou noc nestrávil, chvilky oboustranné rozkoše ano, ale celou noc. Rozhodně ne. Ženy jsou příliš mazlivé a on na to nemívá náladu, raději by upřednostnil kolo druhé, třetí, než aby se obtěžoval s citovými výlevy a objímáním. Takové zbytečnosti podporovat nemusel. Splnil její požadavek, aby jí donesl šaty a měl i dostatek té, jak se to říká, že je dostatečný gentleman, aby ji nechal se v klidu převléknout zpět do šatů. Ačkoli ve chvíli, kdy mu vtiskla kabát do ruky si neodpustil poznámku. "Nahou jsem tě stejně viděl už předtím, možná by nebylo nutné dělat takováto opatření." pronesl s úšklebkem na tváři. Na první pohled nic moc, na dotek lepší a nahá? Dal bych si říct, kdyby to nebyla malá zrůdička. "Tak mě napadá, příšerko, když už jsem tě viděl nahou, není zbytečné se k sobě chovat jako cizinci? Když to vezmu s té lepší stránky, nejsi tak špatná, proč se tomu tak bráníš?" odmlčí se a opět se zašklebí sám pro sebe potěšením. "Své roztomilosti, by jsi měla využít? Ne ji schovávat." dodá k tomu. A sám sobě zabrání hlasitému vybuchnutí od smíchu. Nebyla ošklivá, viděl horší kreatury, to řekl už na začátku. Do postele ji on sám taky dostat už nechtěl, moc mu připomněla jeho sestru a ta by ho na místě zabila, kdyby zjistila, že někomu takovému přivodil to samé co Nazare. Svědomí možná neměl už nějaký ten rok a skvěle se nad tím bavil, nad vzbuzováním sebevědomí dívce, která konec konců zachytil a jeho pohled jen proto, že mu chtěla vytrhnout duši z těla svým otřesným jekotem.
"Jmenuji se SEA, ne Seo příšerko.." opraví její chybu, možná své jméno zkracoval, ale to ještě neznamená, že jej ona bude přetvářet v něco čím ve skutečnosti není. Podíval se na její nataženou packu, copak si nepamatuje co udělal poprvé, když mu podala ruku? Uculí se, sám pro sebe. Nahou už ji viděl, jejím pádem už se pobavil, to, že ji už viděl nahou také dostatečně zdůraznil, teď když ji zná tak dokonale se nespokojí jen s podáním ruky, na to ať slečna hodně rychle zapomene. Natáhl ruku, chytil ji za tu její pacinku a lehce stiskl, co v první sekundě vypadalo jako obyčejné potřesení rukou skončilo, rychlým přitažením její osoby jeho směrem - protože nechtěl dělat zbytečný krok, který by jej jen bolel, a vlepením poměrně krátkého polibku bez ostychu přímo na rty. Holka, nepodávej mi ruku pokud nevíš co jsem schopný ti provést. Musel uznat, že na polibek to nebylo špatné, ačkoli trochu nemotorné, ale čert to vem, dostal co chtěl a když ji pustil, na tváři mu pohrával pobavený úsměv. Mám štěstí, že i nudné známosti, mohou nakonec skončit docela zajímavě.
"Tady mám vodu.." odmlčel se a podal ji čutoru s vodou, když poté začala mluvit o ošetření. "A podáš mi zase ruku, abych ti mohl po hmatu ukázat, kde všude jsem zraněný? Ošetříš každé místo? Nebo se pokusíš přece jen moje zranění najít sama?" nechal ji, aby se v jeho slovech chvíli topila zatím co se posadil na jeden z kamenů a bez dalších slov si pomocí hrotu jednoho z šípů jednoduše roztrhl nad kolenem nohavici a pak ji celou utrhl stranou. Po cestě zpět do Evasiru si někde obstará jiné kalhoty. Ačkoli by mu stačilo je jen stáhnout dolu, protože stejně již byly zničené, pokládá tohle příměří ještě pořád za dost na začátku. Taky bych nerad, aby se zrůdičkou nakonec skutečně došlo k něčemu, za co bych pak mohl rukou své sestry zemřít velmi krutou smrtí, s Nazare mi to stačilo. Ano, jeho sestra ho uměla usměrnit jako nikdo jiný a zatím nebylo jeho cílem působit nějaké slepé zrudičce více než jen jeden adrenalinový zážitek za den. Pokud se znovu potkají již tak shovívavý nebude. Natáhl k ní ruku, kdyby si vybrala jeho navedené ke zranění, aby ji mohl navádět.
"Proč mám štěstí, Rhizzie. Propadla by jsi mi snad na první pohled a nahotu bychom někde sdíleli? odmlčí se "Nebo by jsi se snad neudržela a místo ošetřování, zkusila něco jiného? Příšerko, chceš mi namluvit, že tvá dosavadní naivita a roztomilá nevinnost je jen hra, kterou na mě hraješ?" Čekám zrůdičko, pověz mi, proč bych ti měl věřit, že mám skutečně štěstí? byl těmi jejími slovy potěšen a bojoval s nutkáním se po ní natáhnout a zkusit ji znovu poškládlit něčím neškodným, možná něčím méně neškodným. Naklonil hlavu mírně na stranu a sledoval její počínání. Čím víc nad tím přemýšlel, nakonec mu ta zrůdička trochu vnesla světlo do jinak tmavého dne. Pozvedl jedno obočí. "Nepotřebuješ pomoct?"

4/4/2020, 23:07

"A jednou ti to bohatě stačilo," dopoví za něj s takovou nesmlouvavostí v hlase, jaké vídají děti u svých matek, když jim je k jídlu podaná zelenina. Rhiz nebyla hrdá na to, že první muž, který ji viděl nahou, si z ní dál utahuje, nebojí se jí škádlit a přitom se o něm nedalo tvrdit, že by byl něco víc než povrchová známost. Rozhodně ne taková, s níž by strávila noc. Třeba zůstane na věky sama, možná to tak bude i lepší. Koho by zajímala holka jako ona? Ale on si nedal říct, po dobrém to s ním očividně nešlo. "Jsme cizinci," opraví ho podobně přísným tónem, přehazujíc si vlasy přes rameno, aby jí v ničem nezavazely, paže překřížené na hrudníku v klasickém postoji značícím obranu. Nic z toho, co říkal, se jí nezdálo adekvátní, spíš jako série kliček, kterými bude její nevinné já pobuřovat, pokoušet a týrat způsobem, jaký se jí nelíbil. A přesto všechno, byť o něm dost pochybovala, jí nervozitou příjemně šimralo v žaludku. Ne, Rhiz, nenech se nalákat těmi slůvky. Akorát zničí vše, co z tebe zůstalo. Odfoukl by ji jako domeček z karet. Jako popel do větru. "Pokud chceš hrát fair-play, pak bys to měl být ty, kdo bude nahý," ozve se zničehonic, až ji to samotnou zaskočilo. Kde se v ní vzala taková ukázka kuráže? Nezahrávala si s ohněm příliš? "Ale chápu, že někdo... jako ty, toho akorát hodně namluví a skutek utek," popíchne ho o něco víc, drze prstíčkem šťouraje v jeho egu. Někdy se projevila její nebojácnost, skrytý talent, kdy se dokázala odvázat a dovádět jako hravé kotě. Smát se, škádlit své okolí, hrát si. "Je to jen iluze." Něco v jejím hlase se zlomilo. Žila iluzí, jinou identitou, která jí byla dopřána. "A ty mi akorát dokazuješ, jaká skutečně dle tebe jsem. Ošklivá. Zrůda. Příšera. Protože nejsem jako ty. Protože nemám křídla z okrasných per. Protože jsem slepá a kůži mám posetou jizvami. Protože Kamachya jako já nikdy nebude mít někoho, kdo o ní prohlásí něco hezkého od srdce." Zlomil ji. Něco ukryté hluboko v ní vyplulo na povrch. Melancholická nálada ji obklopila temnými křídly z ebenu a Rhiz začínala propadat beznaději držící se jí jako stín na každém kroku. "Jsi jen sebestředný opeřenec," poukáže na něj prstem v příští chvíli. Jen další víla, která se nad ni povyšovala, protože mohla. Protože chce. A ty mu dáváš to právo, Rhiz.

A on se zdál samým překvapením. Byť podání ruky myslela vážně a v duchu se pokárala, že jeho jméno zkomolila, on se rozhodl uštědřit jí lekci jako ještě nikdo jiný. Prudký pohyb, následné zakolísání a rázem se ocitla v jeho hřejivém náručí. Co to dě-... Ani nestačila dokončit myšlenku, když ucítila na svých rtech ty jeho. Hřejivé, dobyvačné... sladké. Políbil ji. Políbil mě... Políbil ji! A jí... líbilo se jí to? Nebyla si jistá. Bylo zvláštní vnímat pocit v žaludku, kde ji stále šimralo, srdce hopkající přes překážky a rozpaky projevující se na lících, jako by právě uběhla maratón. Políbil mě. I přes to všechno, jak se k ní choval... ji políbil. Jen další jeho hra? Proč se tím musela zabývat? Proč to musela pitvat? Proč... proč, proč?! Netušila, zda mu jednu vlepit a nebo mu dupnout na nohu. Zda se smát nebo brečet. Nebo si ho přitáhnout k sobě za košili a oplatit mu to stejnou měrou, nečekaně pro něj, když přitiskla své rty na jeho, věnujíc mu něco, co nikomu před ním nedala. A v ten moment, stejně jako si ho přitáhla k sobě za látku košile, ho od sebe odstrčila podobně prudce. "Už to nedělej. Nejsem tvoje hračka, i když si myslíš něco jiného," vydechne přerývavě přebytečný vzduch, uklidňujíc se vlastním ujištěním, že se situace už nebude opakovat. Ale to, co cítila? Ten vláčný pocit? Ten tlak na rtech? Nezapomene. Nikdy nezapomene na svůj první polibek.

Dál si s ní hrál, to mohla tušit. "Jsi nenapravitelný," zareaguje tichým odfrknutím, než mu skutečně ruku podá dobrovolně. Ale s menším varováním. "Polož ji někam, kam se to nesluší, a slibuji ti, že můj stisk si budeš pamatovat do konce svého života," přizpůsobí se jeho zlobení vlastním podílem, rudá až za ušima. Už stihla natrhat bylinky a pomalu je hnětla do směsi vonící zelení. "Je to Rhiz. Nebo Rhiziëlle, Seo," vrátí mu smeč, připravená se bránit všemi dostupnými prostředky. Pokud jí hodlal komolit jméno, využije stejných karet. "Ani nevím, jak vypadáš, takže si můžeš nechat zdát," utrousí tiše, očividně pobavená vidinou, že by jeho ego opět utrpělo ránu. Ne, opravdu neměla ponětí, jakým vzhledem se může pyšnit - pro ni byly důležité obrysy, jeho tvář mohla evidovat maximálně z profilu, ale ani to nenaznačovalo, jak by mohl vypadat. Jakou barvu měly jeho oči? Zelenou, určitě zelenou... Ať už to znamená cokoliv. Zelená se jí líbila, znělo to hezky. "Kdybys přede mnou stál nahý, nic bys ve mně neprobudil," utrousí s vážnou tváří, ačkoliv rudé flíčky v dekoltu prozrazovaly její rozpaky hraničící se studem. Ne, opravdu by na něm nic neviděla, ale představa, že by stál blízko... dostatečně blízko na to, aby ho mohla cítit? Vnímat jako žena? Ne, Rhiz, na to ani nemysli! Ostuda jsi! Ošklivá víla! Naštěstí, zatímco se takto bavili a myšlenky jí ubíjely jedna za druhou, se jí povedlo většinu zranění pokrýt narychlo vyrobenou směsí bylinek. Ale aby mu neopadla, bylo třeba vše zafixovat. Nezbývalo nic jiného než si sundat obvaz umístěný na očích a odhalit tak před ním to, co celou dobu skrývala, byť se snažila držet oči pečlivě zavřené. Pokud mu její předchozí podoba nepřišla děsivá, bílé bělmo bez zorniček a duhovek by mohlo. "Tímhle si to ovaž," podá mu obvaz do rukou, ať si s tím už poradí sám. Cítila se zranitelná, bezbranná... mnohem víc než kdy jindy.

5/4/2020, 12:13

Ano, bylo by mi to i stačilo, kdyby ji tak rád nepopichoval a nedělal si z ní rád trochu srandu. Ale z koho on si srandu nedělal, nebo spíš ze které ženy a její nahoty by se nepokoušel dostat trochu víc, než jen pouhý pohled. Je naivní a hloupá, to víly zase tak často nebývají. A to byla pravda, mají za sebou obvykle víc, než jen pár let a tak je jasné, že se nenechají zlákat a nakukat vším, čím by je krmil. Ale v dnešní době už takových je málo, kdo skutečně uvěří hned na první pokus. "Takže ty mě chceš nahého?" překvapení ve svém hlase neskrýval, ačkoli mu to přišlo skutečně zábavné. Neměl nejmenší problém se svléct, za své tělo se nestyděl, ale proč by to měl dělat před ženou, jež to nedokáže ocenit pohledem. A že by ho snad šla zkoumat svým hmatem? Vzhledem k tomu jak moc se mu bránila doposud, pochyboval, že by něco takového skutečně udělala. "A jak hodláš tu mou krásu vidět? Použiješ jiné smysly?" doplnil se ještě, ale její následná reakce jej akorát opět vyvede do nepěkných myšlenek. Nesnášel ty, kteří takto žili v minulosti, nesnášel jak se chovali jakoby celý svět byl nejhorší na světě. Jakoby snad ani nikdo jiný nemohl mít biť jen podobné problémy jako oni, někdy i horší. Nesnášel ten divný pocit bezmoci a zvláštní sebelítosti, který tihle jedinci vysílali kolem sebe. Mohla říct cokoli, dokonce by se spokojil i s tím, kdyby se ho znovu pokusila urazit, protože nyní by si za to i beze slov vzal odpovědnost, jelikož on nyní začal s popichováním, které znal. Ale že by měl v plánu poslouchat zrovna tato slova se rozhodně říct nedalo. "Jsi skutečně tak hloupá, příšerko?" odfkl si. "Tvoje naivní chování je jedna věc, ale myslet si, že bych na tebe plýtval hezkými slovy, když bych mohl jednoduše zdůrazňovat, že jsi ošklivá?" zvedání sebevědomí druhým, nepatřilo mezi jeho silné stránky, dokonce ani mezi jeho slabé stránky, vlastně to k němu nepatřilo vůbec. Ale zrůdička,.. Ta malá mrcha má něco do sebe, o tom žádná. "Nebuď hloupá a uvědom si, jak krásná jsi, bez ohledu na to k čemu tě život donutil." být trochu jiný a ohleduplnější, možná by se rozhodl to ještě něčím doplnit, ale víc ze sebe na pozvednutí sebevědomí téhle naivní holky zkrátka nedostal.
Místo obyčejného podání ruky ji políbil, Možná nemluvím většinu času pravdu, ale rozhodně se nezahazuji jen tak s někým. Co ovšem nečekal bylo to, že si ho přitáhne ještě jednou k sobě a oplatí mu to stejnou mincí. Ne že by nebyl zvyklý, že by ho občas nějaká ta žena, chtěla přesvědčit, že i ona dokáže hrát vedoucí roli v jejich románku, ale tohle bylo jiné. Jiné v v tom největším slova smyslu, nečekal to od ní a rozhodně nečekal to, jak ho odstrčí. "Počke-" uprostřed slova se mu hlas zvláštně zlomil a on to raději nedokončil. Na tohle už nebude reagovat, uznávám líbat ji nebyl dobrý nápad. Dospěl k závěru, že oponovat ji vůči její myšlence, že si z ní dělá hračku raději nebude. Rozhodně si nějakou dobu hrál, ale sám začínal trochu uvažovat o tom co je a co není hra - což rozhodně nebylo nic dobrého pro obě dvě strany. Nevěděl jak se po jeho činech cítí, ale i když se ta myšlenka v jeho hlavě sem tam záhadně objevila nevěnoval ji o nic víc pozornosti, než jaké jí věnoval u ostatních. Čím dřív se odsud vytratí, tím lépe. Dnešek nezačal dobře a on projevil jistou dávku naivity, když si v jednu chvíli myslel, že skončí dobře. Ne, osud má dneska jiné plány. A já ještě jinou práci. To jak se mu zlomil hlas ho trochu vrátilo do reality, jemu se nikdy takhle neláme hlas a nikdy nebude.
Nenapravitelný, nenahraditelný, neodolatelný.. měl spoustu svých úžasných vlastností, ale teď to nekomentoval. Sám pro sebe se pobaveně usmál, když mu vyhrožovala, ale po poslední zkušenosti se nakonec rozhodl být hodný. Své části těla měl skutečně docela rád. Vzal její ruku a nasměroval ji na odhalenou kůži na noze, kde ho předtím tak zmrzačila. Zatím co on jí nejspíš působil újmu psychickou s jejím destruktivním chováním ona nakonec odejde s ujmou fyzickou. Což je z ohledem na vzájemné možnosti, fér. "Dobře, dobře Rhiziëlle." opravil se. Zdrobněliny jmen nepatřily k jeho oblíbeným, možná by je měl přestat používat úplně. Hlavně, ať mám zrůdičku brzy z krku, nevede to k místům, kde by se mi líbilo. Jeho ego utrpí další ránu, i když není to nic co by nemohl přežít, nebýt ta ženská slepá věděla by o co přichází, ale takhle byl schopný ten hrůzný čin, kdy naprosto odignorovala to, že by mohl být i přitažlivý, přejít jen s odfrknutím. Nechal se ošetřit už bez dalších komentářů - což je také jeden z jeho sedmi divů, už dlouho v něčí přítomnosti, nebyl takovou dobu v kuse potichu. Ale to ticho bylo pro tentokrát lepší než provokace. Něco jako kompromis, za to že ho ošetřila, potom co mu zranění způsobila, ji dopřál chvíli klidu. "Fajn." utrousil a vzal si od ní obvaz. Ošetřovatelství nikdy nerozuměl, ano, ránu by si vyčistil, možná něčím pořádně zavázal, ale jinak? Nějaké mastičky, bylinky.. kytky.. Vědomosti, které nepotřebuji. sklonil se a s povzdechem nohu pečlivě zavázal, poté k ní zvedl pohled a sledoval její chování. Ugh, měl bych se jít někam léčit, mám pocit, že jsem snědl něco hodně otráveného, dnes ráno. bohužel vůči této myšlence, on ještě nic pořádného nejedl ani neměl hlad. "Díky za ošetření příšerko, už tě nebudu zdržovat." pronesl a opřel se rukama za zády, aby se trochu protáhl. Napnul křídla a zase je složil na zádech. Než se rozhodne odletět, asi si tu ještě chvíli odpočine, svaly na křídlech ho pořád ještě nepříjemně pálí a stejně se tu chtěl naobědvat. Pokud je tedy můj oběd po těch manévrech ještě v té brašně vcelku.

5/4/2020, 13:09

Přinejmenším musela uznat, že vnímat pod dlaněmi jeho holou pokožku, byl nový objev, u něhož netušila, zda se radovat a nebo ho z té skály strčit do propasti - však on by si poradil, měl křídla. Sice by udělala mizerný dojem, ale to už by ji tak trápit nemuselo. Nevnímala jen teplo ale také krev putující tepnami a žilami, jemné škubnutí při každém doteku, jak se svalstvo napínalo. I jeho dech tříštící se vzdáleně o její nahé rameno. Byl blízko a přitom protivně daleko. Na co to myslíš, Rhiz? Na nic, nesměla myslet absolutně na nic. Přesto všechno jí znovu rozpumpoval srdce k nepoznání, nutil ho skotačit s vyslovením jejího jména - jména, které z jeho rtů splynulo tak přirozeně, až přinutil dívku se zachvět. Po těle vyrašila husí kůže a Rhiz se musela nutkání uhnout pohledem zbavit tím, že hlasitě polkla, ponechávaje si myšlenky zcela pro sebe. Je to jen další z jeho hloupých her. Chce se ti dostat na kobylku a ty, hloupá holko, mu to dovoluješ. Najednou se něco změnilo. On se změnil. Proč? Vadila mu? Jsi přece zrůdička. Tak tě nazývá - zrůdičkou. Příšerkou. Proč by ve tvé přítomnosti měl chtít trávit čas? Proč bys ho měla zajímat? Pravda. Krutá, bezcitná pravda. "Už tě nebudu zdržovat." Něco v ní se zachvělo. Zvedlo jako obrovská přílivová vlna a malá víla učinila krok, který by do ní nikdo neřekl - stejně jako polibek předtím. Stačilo natáhnout ručku, dlaní překrýt tu jeho, přitáhnout se blíž, jen o trošku blíž, že se druhou dlaní zapírala kamenné země vedle jeho boku. Tak blízko... Tak blízko, že cítila jeho dech, jeho teplo, jeho přítomnost, která v ní probouzela úlevu i ostražitost, radost i smutek, štěstí i podivnou touhu ho zmrzačit, aby... aby si ho udržela při sobě. "Ne!" To jediné z ní prve dostal. Prosté ne, kterým vyjadřovala své pocity zakořeněné hluboko v nitru. V prázdnotě bez přátel, bez narušování... bez něj. "Nechoď ještě... prosím," žadonila jako malé dítě, dlouhými loknami hebkých vlasů ho šimraje na kůži odhalené pod roztrženými kalhotami. Až po nějaké době jí došlo, že držet se takto blízko při něm není nejvhodnější a zase se stáhla na své místo, vyjukaná z neodůvodněného činu. Ne, špatně - odůvodněného. On byl tím důvodem. Byť jí lezl na nervy... nechtěla být sama.

Nevyznala se v něm, jak by také ano? Hrál podivnou hru s pro ni neznámými pravidly, urážky mixoval s komplimenty a Rhiz? Netušíc, zda se urazit nebo potěšeně culit, zůstávala v osamění vlastní nerozhodnosti. Nejistot, zda mu jednu vlepit do tváře a nebo ho po ní pohladit, cítit pod dlaněmi škrábající strniště. Přitáhnout si ho a-... Ne, Rhiz, to bys už nikdy neudělala. Byl to ukázkový moment tvé hlouposti a neznalosti. Kdo ví, co si teď o tobě myslí? Nechtěla to vědět. Ne, chyba - prahla po tom. Ale jen za předpokladu, že po ní nehodí další z drsných průpovídek podlamujících zbytečky sebevědomí. Krásná... Opravdu to řekl? Použil takový výraz zrovna na ni? Krásná... Měkkým tónem promlouval k její osobě jako jen párkrát předtím. "Když takhle budeš pokračovat, začnu si myslet, že ze mě toužíš vydolovat další polibek. Na to zapomeň," trhne hlavou v náznaku, že takové chování je přinejmenším pod její úroveň, ale kdyby viděl do její odvrácené tváře? Úsměv, viděl by ten nádherný úsměv plný štěstí, radosti, potlačovaného pozitivního jednání. S ním se chovala tak jako s nikým dlouhou dobu ne. Rozhodl se sám za sebe hrabat se v celé plejádě jejích emocí? Zkoušet, která jí nejvíc bude slušet? Jaké uspokojení přináší durdění, div nepřipomínala malého uraženého hlodavce? "Ale jak já mám poznat, že jsi hezký, hm?" Pro tuto chvíli obrátila hru v jeho neprospěch, ponechávaje si míč na vlastním hřišti. "Kdybych ti věřila, akorát bys mi neopomněl připomínat vrozenou naivitu. Nemluvě o tom, že si celou dobu ze mě akorát utahuješ," dodá o něco tišeji, v poslední chvíli si skousávaje spodní ret. Ne, celou dobu si z ní neutahoval. "Většinu času," opraví se tak, aby to byla pravda a Sea se nerozhodl hádat o tom, kdo je v konverzaci vítěz. Beztak si určitě myslel, že právě on. Touha poznat, kým doopravdy je, přiměla Rhiz posadit se o něco blíž, natahujíc packy tak, aby ukázala prázdné dlaně. "Nevím, jak vypadáš. Vím jen jakou máš postavu. Rozpětí křídel. Tvou siluetu bych poznala v davu, ale... nevím... nevím nic dalšího." Magické impulzy jí poskytovaly dostatek přehledu o prostoru, v němž se nacházeli. A opravdu, s trochou snahy by ho vyhledala v davu, pamatovala by si ho. věřila, že by jí srdce, byť nedobrovolně, poposkočilo a v žaludku se zatřepotali motýlci, o nichž do této chvíle netušila. Ostatně si ukradl její první polibek. A ona? Také mu jeden dala, určitě ne první, ale pro ni? Navždy ano. "Můžu?" Prsty natáhne o něco blíž, aby se jí nebál, ale zároveň si vzal tolik času, kolik potřeboval na odmítnutí nebo přijetí touhy poskakujícího srdce.

5/4/2020, 15:14

Odhodlaný věnovat následující chvíli odpočinku se pohodlně opřel rukama za zády, a křídla lehce roztáhl a uvolnil je, aby dal nutnou dávku odpočinku naprosto rozpáleným svalům od manévrování s větší váhou ve vzduchu. I když zrůdička mnoho nevážila, rozhodně to jeho svalům dalo zabrat, když potřeboval zastavit její pád. Nasál do plic trochu čerstvého vzduchu a znovu v mysli pohanil jméno místa na kterém se nacházeli. Problémy, to tohle místo přinášelo, ale jako jedna z vyvýšených částí na území Cyry, to bylo to lepší místo, které tu mohl navštívit. Svým způsobem se s tou malou Kamachy-ou už rozloučil. Nehodlal ji nadále obtěžovat a vzhledem k tomu, že se díky ní bude z tohoto setkání léčit ještě nějaký ten den, než ho bolest nohy zcela opustí, by byl rád i za trochu klidu. Jenže na rozdíl od něj, měla zrůdička naprosto jiný plán jak mu dál kazit odpoledne. Dovolil si na malý moment přivřít oči, aby mohl vnímat jen ten příjemný vítr jež mu cuchal vlasy, nikdy příliš nečesané do určitého účesu, otevřel je ve chvíli, kdy se zrůdička pohnula. To si snad dělá.., oči nechal zúžené a čekal co má v plánu. Pochyboval, že by mu v její blízkosti hrozilo nebezpečí, kdy by ho chtěla zmást a nakonec mu zabodnout nějaký ostrý předmět do slabin. Spíš by čekal, že se mu pokusí nějak vecpat to, že ji dluží tu kytku co předtím, jak sama řekla, zavraždil. Krutá vražda jen tak něco zašlápnout a roznést tak do prachu. Ale kdo se jednou nepromění v prach. Chvíli považoval její chování za bláznivé, copak se ještě před malým momentem předním neskrývala? Co si sundala obvaz přišlo mu, že se stydí snad ještě víc, než když předním stála nahá. Taková pošetilost, myslet si, že by mohl považovat pouhé oči za něco, čeho by se mohl snad nabažit více než ženské nahoty. Byl to chlap, ne malé dítě. Zato ona, nějakého prcka občas připomínala. Ne? pozvedl obočí a kdyby mu snad viděla do očí, postřehla by, jak se jeho zorničky lehce rozšířily. Stvůřičko, ty blázne. Jak dlouho si myslíš, že vydržím být ještě milý?! Kousl se zevnitř do tváře a sledoval jak si opět hledá vlastní odstup. Potlačil přitom nutkání pustit se rukou a chytit do ruky přívěsek na svém krku. Jestli se na něj jeho matka teď dívá a vidí jak moc se nyní bude snažit potlačit svou pravou podstatu, aby té malé potvůrce neublížil, bude na něj moci být právem hrdá. A to zastává názor, že tyhle ženské zbraně by měly být trestné. Tahle dívka na něj ani neupírá pohled dvou kukadel, napodobující smutný pohled domácích mazlíčků, jako to dělala Nazare a on stejně má pocit, jakoby jej nějaká z těch jejích bylin přiotrávila. Zamručel na souhlas. Neodpovídal slovy, bylo to zbytečné, stejně si chtěl odpočinout. Třeba ho něčí přítomnost nijak nezabije.
"Až se začnu snažit o polibek, poznáš to?" Snažit se. kdy se naposledy snažil? Vždycky si ho jen vezme, nedává mnoho do toho, aby ho z dívky dostával. Je sice velice trpělivý a někdy má náladu hrát si a donutit dívku aby políbila ona jeho, ale v tomhle jsou ženy příliš, domýšlivé. Stejně nakonec přijdou s tím, že první krok musí udělat on. Tak na co se snažit o to, aby mohl něco dostat, když si to může jen vzít. Mohl by to tedy považovat za hloupou myšlenku, kterou nyní pronesla. Ovšem, kdyby se skutečně hodlal ucházet o další polibek, v případě, že by o to skutečně chtěl projevit zájem, našel by v sobě kus prince, aby skutečně poznala, jak se žádá o polibek. Kdyby to snad ještě někdy chtěla sama zkusit. Jeho ego z její nedůvěry utrpělo na kráse, již před chvíli a tak jej už další její slova příliš nepřekvapila. Přesto však v něm hlodal osten pochopení, slepá a ublížená. To je ta kombinace při které se snaží kolem sebe udělat co největší prostor. Ano. většinu času si z ní dělá srandu a posílá ji docela matoucí signály, které on sám má hodně rád. Ani klad ani zápor. Lepší než skutečně pronášet pravdu a dělat, že se ho to netýká. Kdyby předtím radši zůstal na té větvi, možná by udělal lépe, kdyby se vydával za nějakého toho ptáka. "Každý dokáže klamat vzhledem." Protože krása je klam, to dobré vidíš jen srdcem. Od kdy se ze mě stal takový poetik? Ano, ta myšlenka vzešla od jeho matky. Moira mu často o ní vyprávěla, a podle toho vědět, že jeho matka byla ve skutečnosti jedinečná žena. I když zřejmě nebyl synem, jakého by si vybrala, byl vrahem a ne zrovna pravdivým a vysněným mužem každé ženy, ale uměl se tak alespoň občas tvářit. Uhnul pohledem stranou a pousmál se. Proč by mě měla chtít poznat v davu? Narovnal se a naklonil se jejím směrem. Sahalo na něj dost žen na to, aby si na doteky zvykl a nemusel tak řešit nějaké 'náhlé problémy své mužnosti' "Nevypíchni mi oči, příšerko." natáhl ruku, aby ji chytil za zápěstí a položil si tak její dlaň na svou tvář. Chvíli se zarazil, než ji pustil, takto uměle vyvolané doteky nebyly u něj zrovna časté a musel uznat, že ačkoli nechtěl má něco do sebe. Teprve pak ji pustil a opřel ruku loktem o svoje koleno. Zrůdičko, dej si pozor co teď uděláš.