Skála milenců

"Vyskoč! Hop!" Máchnutí packou směrem vzhůru připomínalo kouzlo, pomocí něhož se dalo vzlétnout jako v pohádkách. Až na to, že zde neexistoval vílí prach, který stačilo fouknout do tváře, kýchnout a přát si vznést se k nadýchaným oblakům, připomínajícím stádo oveček hlídaných zlatým pastýřem s hřejivým dotekem slunečních paprsků namísto dlaní. Ne, na to, aby se dívka, kolem které se motalo několik víl obývajících háj pojmenovaný po královně Denegis, by potřebovala křídla - a těmi disponovali Mavi, nikoliv prostá Kamachya. Ale ani to je nepřinutilo nechat vyjukané děvče napospas marným pokusům dotknout se jich, zatímco před ní ucukávali na poslední chvíli. Vždy, když už je měla téměř na dosah, máchli křídly a popolétli zase o kousek dál. A Rhiz? Její fascinace se projevovala skousnutým spodním rtem vězněným řádkou bílých perliček, než na řadu přišel smích, tiché dívčí hihňání, s nímž se opět pokoušela vyskočit a dotknout se hravé víly. "Jsi těžká, proto nemůžeš lítat." Po téhle nevděčné poznámce se otočila za hlasem, věnujíc poletující siluetě ublížený pohled, který, jak se dalo čekat, žádná Mavi nemohla vidět. Obvaz omotaný kolem očí a hlavy, skrývaný pod dlouhými kadeřemi neurčitě rezavého odstínu, skrýval každý pohled, každičkou emoci, která by se za jiných okolností projevila. Každou bolest, radost i nostalgii při vzpomínkách na dětství, která ji přinutila chvět se po celém těle. Rhiz, podobně jako všechny víly jejího druhu, patřila k slepým jedincům. Bílá bělma, žádné zorničky, žádné duhovky. Někdy... někdy si představovala, jakou barvu by mohly mít její oči, ale pokaždé narazila na jednu a tu samou komplikaci - neznala barvy. Nevěděla, která barva je která, široké spektrum jí unikalo, protékajíc mezi prsty jako život plný dobrodružství, byť na něco takového nebyl nikdo z jejích příbuzných stavěn. Ovšem tahle malá víla se v nitru cítila o něco ošizená. Možná právě to byl důvod, proč tu a tam se rozhodla opustit bezpečí chrámu, vydávaje se po krásách Cyry - jako by se jednalo o její vlastní dobrodružnou cestu plnou překvapení. O to radši trávila čas se společenstvím ochráncům Denegisina háje, kudy procházela, sledujíc jejich dovádivé hraní, k němuž se tu a tam přidala, připomínaje malé děvčátko v honění se za světluškami. "Nejsem těžká," zaprotestuje potichu, ale důraz v jejích slovech? Ne, žádný nezazněl. Jak by také ano - vždyť skutečně byla těžká, minimálně při pohledu na její vílí podobu by jeden počítal s možností, že její ocas váží dobrý metrák, dokud s ním nešvihla v prostoru jakoby nic. "Nebo ano?" Ani nyní její hlas nezněl přesvědčivě, spíš by ho kdejaký posluchač připodobnil myšce přišlápnuté za ocas. Obrysy kolem ní akorát pokrčily rameny. A než se stihla ohlédnout na všechny a z jejich siluet vyčíst, jak jejich těla reagují na vznešenou otázku, někdo jí chytil kolem pasu, až jí z hrdla uniklo vyjeknutí odrážející paniku. Ostatně kdo by jásal radostí, když se mu zem vzdalovala a nohy, společně se zbytkem těla, se ocitly ve vzduchu? "Mohlo by to být horší," smích ji zašimral na tváři, než byla spuštěna do bezpečí matky přírody, jistoty, kterou dobře znala a mohla se na ni spolehnout. "Tohle už mi bez varování nedělejte," dotčené oboření uzavřelo konverzaci a než by řekli švec, děvče proběhlo hájek kolem skalisek, utíkajíc směrem k jedné, kde se cítila v bezpečí, byť cesta k ní přinášela obavy a strach - a hlavně neobyčejnou dávku dezorientace.

Společenství místních víl zanechala za zády, vykračujíc vpřed opatrným, ladným krokem, absolutně v nesouladu s její pravou a poněkud neohrabanou podstatou, usilovně skrývanou pod maskou normálního vzezření, byť jí to stálo nemalé síly. Všechno měla radši než svou pravou podobu, tu vílu s ocasem posetým trny, čtyřmi prsty na hnátách a rohy vystupujícími po boku hlavy nad spánkem. Kolik bolesti jí to přineslo? Kolik strachu? Už si ani nevzpomínala, kdy naposledy podlehla podobnému stavu dramatické melancholie. Jediným vhodným řešením, s nímž přišla, bylo zavrtět hlavou a pokusit se z ramen setřást tíhu provinilosti. "Jsi marná, Rhiz," zašeptá do ticha vyprovázeného tlumenými kroky. "Marná... marná... marná..." Otočka hlavou, tělo přikované k zemi, dlouhé kadeře rozhozené po ramenou a zádech, jak si s nimi prudký pohyb pohrál. Hodlal se jí někdo vysmívat? Používat vlastní slova? "Ha-haló?" "Halóóó... halóóó... halóóó..." Srdce tlouklo o něco rychleji, dech se krátil a strach se začal zosobňovat do nepříjemných obrysů. "Kdo je tam?" Pořád to znělo jako výsměch, ale právě intenzita, s níž nabral její hlas na obrátkách, pročísla myšlenky k poznání. "Jsi tak hloupá, Rhiz." "Hloupá! Hloupá! Hloupá..." I skály kolem ní souhlasily. Tohle místo pokaždé zkoušelo její trpělivost, znalosti i umění magie, a malá víla mu pokaždé dovolila vyhrávat první část hry. Pokaždé. To jsem si naběhla..., stiskne košík, který se do této chvíle pohupoval ouškem zavěšený na předloktí, dokud se neocitla v ozvěně vlastní méněcennosti. Klouby na hřbetu ruček nabíraly bílý odstín, ucho svírala dost silně na to, aby cítila palčivé pálení v dlaních, ale ne natolik, aby snad proutí zničila. Většinu cesty chodila po paměti, jen tu a tam si kontrolujíc cestu. Lepší než plýtvat magii na vidění. Ale teď? Krátké rozhlédnutí se nepřineslo žádný efekt, ani nevěděla, kudy přišla. Soustřeď se, Rhiz. Umíš to. Možná jsi mladá, ale něco takového zvládneš. Neděláš to poprvé. Prostě se soustřeď. Nádech... výdech... "Teď," šeptne pro sebe, uvolňujíc magický impulz kolem sebe. Pokaždé ji lehce zašimralo v žaludku a srdce o jeden krok poposkočilo, dnešek nebyl výjimkou. Jestli jí cokoliv mohlo přinést uklidnění, pak právě magie daná do vínku. Prostor se vyjasňoval, obrysy nabíraly na intenzitě a Rhiz byla schopna určit, kde se nachází. I když to znamenalo, že ještě nějakou dobu bude muset tiše našlapovat mezi skalisky. Vidíš, Rhiz! Jsi šikovná! Ši-kov-... "Ááááá!" Ohlušující výkřik proťal nebeský klid, když malá nemotora zakopla o kámen, letíc střemhlav k zemi jako pytel brambor. A echo na sebe nenechalo dlouho čekat, děsíc malou vílu tak, že si přikryla uši, ze všech sil se snažíc potlačit veškerý život, který na tomto místě probudila.

"Au," heknutí bolestí vyprovodilo ze dveří syknutí, na které už zpovzdálí mávalo pálení v dlaních a tupé škubání v koleni, jak se mladinká víla natáhla na zem, připomínaje trochu žábu při nezdařeném skoku. Skály se, jak se dalo čekat od jejich seskupení, nezapomínaly posmívat jejími slovy, připomínaje jí tak věčný bludný kruh, který toto místo připomínalo. To jsi tomu dala, Rhiz. Magii používáš, ale pak zakopneš a upadneš jako to největší nemehlo pod sluncem. To opravdu umíš jenom ty, zavrtí se pod tlakem kritického hlásku, který by se dal považovat za svědomí, rozum ve své očividně sarkastické podobě. Nikdy si neváhal rýpnout, upozornit na sebe jízlivým tónem a ponaučením, před nímž nemohla zavřít oči - kdyby jí v tom nebránil obvaz, pak by to určitě šlo, ale beztak by se jednalo o bezvýznamný krok. "Já vím, já vím," odpoví povzdechem nikomu, pomalu se sbíraje alespoň na kolena. Vycvičené smysly přišly vhod pokaždé, když se jí podobný kousek povedl - když srazila sochu, uklouzla nebo prostě do něčeho vrazila čelem napřed, zasněná, mimo realitu. Nyní? Dlaně, prsty a hlavně to nejlepší na nich - hmat. Hledaje, zda si natrhla tmavě modrý chitón lesknoucí se do zelena, v pase stažený koženým páskem s ozdobami v podobě mušlí, protože přesně to hrozilo. Roztržené šaty a za to by jí kněžka neopěvovala, spíš by se jí dostalo dvakrát tak důrazného kázání, aby příště na sebe dávala pozor a raději si vzala někoho na pomoc. Ramena, hrudník, celé torzo se zdálo v pořádku, ale když už se ujala pokusu ohodnotit poslepu sukni šatů, pozornost přeťal sílící vír, chmýří vzlétající ze země, pyl a následně i jedinečný zvuk, který by poznala kdekoliv - křídla. Milovala křídla. Kdo by ne? Jaký hlupák by alespoň jednou za čas netoužil roztáhnout je, odletět pryč od problémů, od minulosti, od bolesti. Fascinace, prokázaná nanejvýš pootevřením rtů, se projevila na tváři, lapená okamžikem, kdy se před ní někdo snesl. Tedy... doufala, že jen někdo a ne něco, to by si svou fascinaci rychle rozmyslela. Srdce pumpovalo krev o sto šest, krev hučela v uších, přerušujíc tak veškeré myšlenky. Ani by se nedivila, kdyby ve tváři zářila červení, což, konec konců, byla pravda - skutečně se červenala jako malá růže pod něžným dotekem slunečních paprsků. Impulz magie přišel stejně rychle jako jeho hlas. Hluboký, melodický. Určitě by vyprávěl báječné příběhy, přiváděl posluchače k šílenství detailními popisy a dramatičností. "V pořádku?" Ticho. Prázdno. Jak v hlavě, tak mezi nimi. Byla v pořádku?

Skousnutý ret, uhnutí pohledem - jen další projevy její zranitelnosti. Nebo ne? Že by se za tím skrývalo víc? Šponování uší například? Aby lépe slyšela tep srdce? Dech? Přesně tyto drobnosti přinášely její dušičce na klidu, nikoliv dotaz, zda je v pořádku. "J-já myslím... že je to... v pořádku," zopakuje po něm slovo prve přetvořené v dotaz, aby ho rázem pozměnila v odpověď. "Záleží... uhm... vypadám, jako bych žila pod kamenem?" Jen někdo jako ona dokázal svou prohru s kusem šutru, o který se zapírala jednou rukou za zády, použít jako hříčku se slovy. Ale přesně tak mohla vypadat, kdo ví, jakým dojmem na muže před ní, jak se rozhodla dle hlasu a siluety, působila. Třeba jako někdo, kdo akorát leze po kolenou a místo polštáře používá skálu. Ale jak se zdálo, i kdyby vypadala příšerně, ochotně jí byla nabídnuta pomoc z jeho strany. Poněkud nečekaný krok, nad nímž zaváhala. "Jenom pokud mě nekousneš." prsty částečně natažené, ale packu držela u sebe. Co kdyby se rozhodl si z ní udělat žvýkací hračku? To by přece nemohla dopustit! "Vystrašila jsem tě? Svým... výkřikem? Jestli ti vypadalo peří, tak se omlouvám, vážně!" Co jiného ho taky mohlo přilákat, když ne ozvěna nesoucí překvapení i hrůzu z vlastní nemotornosti? Teprve až nyní se na její tváři proměnil výraz na více příhodný - strach. Opravdovou čirou hrůzu, že před ním sedí odhalená. Pravá Kamachya se vším všudy. Ruce zahájí pátrání - hlava, nohy, zadek, přesvědčujíc se, že nic z jejího ošklivého a značně znetvořeného já neuniklo na světlo. Je to dobrý, Rhiz, dýchej, dýchej, jinak tu omdlíš... "Takže... peří je v pořádku?" Aneb jak zamaskovat, že před chvílí ze sebe učinila naprostého kašpara, hledaje na sobě znaky odkrytí pravé podoby. Dokonce vykřesala i úsměv, když ruce složila do klína, než se rozhodla mu jednu podat a nechat si pomoct na nohy. Určitě připomínala strašidýlko. Už už chtěla říct něco dalšího, ale další zblednutí na sebe nenechalo dlouho čekat. Květiny. Ty květiny! Kde jsou! Kde? Kde? Kde?! Další impulz, slabý ale přesto účinný - rozhodně dost na to, aby zahlédla spoušť kolem sebe. Všechno, co cestou sbírala, leželo na zemi poházené kolem. Košíku se zlomilo ucho a většina květin vypadala po pádu příšerně. Jedna dopadla obzvlášť špatně. Přímo jako vrchní vězeň pod Vesperovou botou. Síla prvotní hrůzy ji přinutila udělat něco... Rhiz by to s určitostí popsala jako něco nečekaného. Ostatně vynaložit sílu a pokusit se odstrčit vílu z cesty, to u ní stálo hodně úsilí. Stejně jako si uvědomit, co to provedla a rychle hmátnout v místech, kam ho s trochou vůle poslala, aby si náhodou před ní nekecnul na zadek jako malej kluk. "Tooo..." Jak to jen říct a nevydávat ze sebe podivné zvuky? "Zabil jsi kytku." Přesně takhle. Označit cizince, který se jí rozhodl pomoci, za vrchního vraha květin, které, čirou náhodou, všude rozházela ona se svou vrozenou vílí nemotorností.

Dotek. Hřejivé náručí. Tlukot srdce. Drobnosti, vůči nimž se upínala dívčina mysl s takovou intenzitou, až zapomínala na situaci, v níž se ocitla. S ním - s mužem. Něco, co do teď neznala, nepraktikovala. O jeho druhu, a tím je myšlen druh mužský, vedla asi takové znalosti jako o životě mezi lidmi - žádné. Sama se ani nepokoušela prodloužit dotek ze své strany, packy přitažené k hrudníku zakrytém lehkou látkou chitónu sepnutém na levém rameni sponou. Krásné... Rhiz věřila s tím největším sebezapřením, jakého byla schopna, že mezi takové víly se neřadí. Nepůsobila půvabným dojmem, spíš jako někdo postižený, znetvořený, jak prozrazovaly její jizvy. I ta, co jí byla uštědřena na tváři, vykukovala zpod obvazu, táhnouce se přes nos až k levé líci, o hřbetech štíhlých ruček nemluvě. Samé odporné jizvy, pozůstatky ze setkání s lidským plemenem, kterého se tak děsila jako malé dítě se bojí příšer. A nebo toho, že jim rodič prokoukne lež. To, co v ní zanechávalo hlubší dojem, bylo jiné slovo, které neváhal použít pro popis netvorů. Kreatura - tak bývala označovaná. Hříčka přírody, netvor, monstrum... kreatura. I to byl částečně důvod, proč se mu rozhodla vyškubnout z náručí ještě o něco dřív, než ji pustil, o pouhou půl vteřinu, ale náznak pohybu tam zůstával. "Nemusíš na mě plýtvat lichotkami," ozve se tiše, že nebýt skal zesilujících jejich hlasy, pak by ji možná ani neslyšel. Lhala by, kdyby tvrdila, že se jí komplimenty na její osobu nelíbily, ale... nevěřila jim. Zásadní problém, přes který se neuměla přenést. Připadaly jí jako lež. Nebyla krásná, chytrá ani nějak světoborná. Co vlastně měla? Vidiny. Předtuchy. Proroctví - to jediné jí možná udržovalo naživu. Budou za ní chodit pro radu, potřebovat ji, hledat u ní odpovědi. Zavřená ve sklepení jim bude platná asi jako zmrzlé víle kožich na zahřátí.

Něco v jeho hlase se měnilo. Klidný, doslova něžný tón se vytratil a zůstávala kousavost, díky níž se měla Rhiz na pozoru. Přetvařoval se kvůli ní ze začátku? Aby se ho nebála? Protože ty se vyděsíš naprosto vším, viď, Rhiz? Pravda, zdrcující krutost, ale nemohla si pomoct. Srdce na okamžik pozastavilo činnost z utrženého šoku, než se rozhodlo hopkat na své cestě dál. Ale víla? Ta zůstávala přikovaná na místě. Do chvíle, než se jí rozhodl pozlobit. Ba co víc - naštvat. "To nejsou obyčejné květiny," namítne chabě a písknutí, prakticky protlačené do úst, zadusí náhlým záchvatem kašle, jak se jí prach dostával do plic a otupoval zbylé smysly. To už jí vážně udělal naschvál, o tom nebylo pochyb! A navrch ještě se rozhodl odtáhnout - ke své smůle pěšky, čehož malá víla využila. Jako malé dítě zadržela dech, připomínaje uraženého křečka, než vyhledala magickým impulzem košík bez ucha, ležící kousek od ní. Naštěstí zůstal na místě, což se o zničených květinách říct nedalo. Proutí zapraskalo pod tlakem prstů a než by řekl švec, už stála u něj, vypomáhaje si při cestě magií, aby ve své hlouposti nevrazila do skály a neposlala se tak do sladkého snění. "Tak to teda ne!" A přesně v ten moment, kdy se u něj ocitne, se mu pokusí narazit proutěný výrobek na hlavu jako by to bylo vědro a ještě mu navrch způsobit dezorientaci, když se ho snaží odstrčit. "Tys je pošlapal... tak je teď budeš sbírat. Nebo... nebo... nebo všichni tě budou znát jako vypelichanýho holuba!" Což možná nebylo účinné vyhrožování, ale ego mu to zasáhnout mohlo. A aby toho nebylo málo, chmátla jeho směrem za jediným účelem - vytrhnout mu pírko z křídel na důkaz.

Přestřelila. Ne o metr, dva nebo tři. Její slova zasáhla cíl ostrostí jasanového šípu, ale také odpálila jeho přátelskou přetvářku, jak stačila nyní pochopit, na míle daleko. Díky vrozené slepotě nebyla schopna registrovat změny probíhající na jeho tváři, stahování mimických svalů, které by běžnému člověku (či spíše víle) poskytovaly viditelný důkaz myšlenkového pochodu, emocí bouřících se uvnitř hlavy a závěr, který by ji za jiných okolností přinutil ustoupit o krok a s trochou štěstí se dát i na útěk. Všechno, co viděla, byly pouhé obrysy postavy, ale víc? Ani ťuk. Chňapnutí po její maličkosti přišlo náhle, neexistoval čas na to, aby se ohnala nebo se pokusila ukročit, bránit se či mu v rámci nejvyšší nouze například plivnout do tváře. Takhle se ocitla v mírném předklonu, paže zkroucené do nepohodlného klubka, zápěstí bolestivě semknutá k sobě. Srdce přestalo na okamžik tlouct, hlava se rozbolela náporem emocí spojených s minulostí. Pocit vlastní bezbrannosti, zahnání do kouta, kde si akorát mohla skrývat hlavu před bolestivými dopady zbraní. Už jednou se ocitla v podobné situaci a přežila. Díky vlastní síle, díky svým schopnostem, díky původu. Slyšela, jak košík dopadl na zem, jedna její část až nevěřícně věnovala pozornost zvuku, který nepřicházel - že by se Vesper rozhodl na něj nedupnout a nezničit ho tak v ukázce vlastní krutosti?

Jaká ironie, že právě ona slova se začala rozléhat po skalách, výsměch systému ozvěn, která nyní zveličovala krutost. "Vypelichaný holub... vypelichaný holub... vypelichaný holub!" Koutky rtů zacukaly v úsměvu, jež se pokoušela mermomocí potlačit - štěstí, že díky dlouhým vlasům se jí dařilo skrývat výraz tváře. Za smích by jí určitě nepoděkoval, byť se nejednalo o kousek zlomyslnosti, ten by v jejím těle nenašel, ani kdyby se snažil sebevíc. Co už čekala o něco méně - spíš větřila možnost, že opět skončí na zemi jako rozplácnutý plaz - bylo přitažení si její maličkosti do náručí, div pod gázou nevytřeštila slepé oči v němém úžasu. Šok se rázem prohloubil, stačilo k tomu málo. Konkrétně máchnutí křídly a tlak. Zem se ztrácela pod nohama, vzduch se pročišťoval od prachu a Rhiz měla co dělat, aby nevykřikla jako nefalšované pískle. Za dnešek se už celkem podruhé ocitla ve vzduchu, ale tentokrát to nebylo jen pár desítek centimetrů. Sotva - stačilo vypustit impulz magie, aby její zvláštní zrak pojal vzdalující se zem, obrysy skal a korun stromů, přičemž srdce na sebe nezapomnělo upozorňovat hlasitým tlukotem a krev hučela v uších o pár frekvencí intenzivněji. Uklidni se, Rhiz. Dýchej, hlavně dýchej... Dýchej a drž se ho jako klíště! Na zpracování pobídky nečekala dlouho, naopak se Vespera chňapla tak rychle, jak jen to šlo, nehty mu šokem zarývajíc do látky. Panikou sevřený žaludek o sobě dal vědět v okamžiku, kdy zkusil povolit sevření, což nebylo tak úplně snadné - Rhiz měla postavu možná lehkou, ale plochá, aby mu propadla mezi pažemi? To nehrozilo ani zdaleka. Právě díky bujnějšímu poprsí se její možný pád utlumil, což ji přinutilo sevřít jeho paži ještě o něco intenzivněji. Mít drápy, panáček by litoval, ale takhle? Nechte se podat - ne.

"To neuděláš!" Hrůza, nedůvěra a pošetilé odmítání podobného aktu přinutilo Rhiz vyjeknout dostatečně nahlas, aby zaregistroval její šok. Nedalo se hovořit o vysloveném protestu, spíš jakési tiché pobídce, ať si to ještě jednou dobře rozmyslí a uváží důsledky, které by tak hloupý čin mohl vyvolat. "A neuděláš to proto... že pokud by ses o to pokusil, stáhnu tě s sebou." Hlas se jí možná chvěl nedůvěrou ve vlastní slova, ale její tělo hovořilo samo za sebe, odhodlané dost na to, aby svá slova uvedla do praxe. Možná to znamenalo, že před ním odhalí svou pravou, notně pošramocenou podobu, ale na druhou stranu se udrží naživu. Na důkaz, že svá slova myslí vážně, byť to znělo opačným dojmem, se mu kolem nohy začal omotávat ocas zakončený trny. Lýtko, koleno, stehno, nehodlala vynechat nic, byť mu možná ostrým zakončením pošramotí ego při doteku, který by ocenil v jiném provedení - například horké dlaně v oblasti rozkroku, kde však její ocas teprve začínal. I její rohy, na špičkách ulomené, se objevily, div že mu s nimi nevypíchla oko. "Když mě zkusíš pustit, tak z tebe toho holuba udělám." Někde v ní se durdila ta malá víla, protestovala a hlasitě volala po jeho vypelichání. A on ji vybízí k oplácení... čeho? Vděčnosti? Nebyl vděčný. Nebyl ani hodný. "Co chceš?" Musela polknout, aby si pročistila hrdlo. Co chtěl na oplátku? "Nic nemám." Jen svůj život a ten mu nevěnuje. Ten patřil kněžce z Cyry.