Re: Xibram

12/12/2020, 21:50

Pravděpodobně ani on sám nečekal, že z něj vypadne souhlas. Ale slovo bylo vyřčeno nahlas a co je vyřčeno nahlas a překvapí to hlavu, to bylo vyřčeno srdcem. Jeho srdce si přálo alespoň na jednu noc zapomenout na všechny deja-vu. Na všechny ty opakované monety, na pohledy do očí, které vzbouzely v srdci ten nepravý strach. Nikoli strach z jejího útěku jakožto strach z toho, co bude následovat, pokud bude souhlasit. Někdy se prostě musíte naučit plavat až potom co spadnete do vody. A ačkoli Ragi tyto vody až příliš dobře znal, sám do nich s jakousi dětskou radost padal a nechával pokaždé své srdce doširoka otevřené, aby hledělo za něj, zatím co jeho oči bývaly zavřené. Ale kolikrát ještě bude muset do těc vod padnout, než se objeví něco speciálního. Něco co měl s Haidou, která byla nyní pryč.. Nadechl se. Minulost byla minulostí. Jak jen že se to říká.. minulost je historií, budoucnost záhadou a přítomnost je darem. Darem, který tvoří naší minulost. Tak proč litovat něčeho co je za námi, když musíme zabránit, abychom litovali okamžiku, který jsme díky tomu propásli. Snad i proto se na jeho tváři objeví drobný úsměv místo odpovědi. Není jediný kdo musí udělat kroky kupředu, aby se mohlo něco dít. Jakmile jste ve společnosti, těch kroků musí být daleko víc a hlavně od každého, kdo je onoho momentu součástí. I vrabec na střeše, dokáže udělat hodně. Stejně jako uvolněný kámen na zídce, nebo jen obyčejná stará prohlubeň. Udělal krok, dna a následně se rozběhl ulicemi za ní. Proč? Správná otázka je proč ne? Rozběhl se za ní a také ji chytil a přitiskl ji ke stěně. Nebylo to to, co by čekal. Nebyla tam ta ozvěna srdce jakou by čekal. Jen další tiché deja-vu, linoucí se po dně jeho myšlenek jako nějaký slizký had. Našeptávajíc mu to co by jeho uši neměly už nikdy slyšet. Jak čerstvá to mohla být rána? Pár týdnů, měsíce? Zakroutil hlavou. "Kdyby jste mě nutila - více bychom se zřejmě neviděli, milý kolibříku." dodal nad jejími slovy. Začínal být unavený, ale z čeho přesně? Z toho chování, které mu tolik připomínalo Haidu, nebo snad jen z oněch zdvořilostí jaké se neustále opakovaly? Bylo to způsobeno tím jak dívka v jednu chvíli projevila temperament a v druhé jej skrývala, jakoby ji za to čekal od něj nějaký trest? Bylo to tím, že jej zlákala melodie, nebo jen měsíc vysoko nad Xibramem a stesk po domově, který se nyní hojil? Co to bylo? CO to hnalo jeho srdce jako o závod a zároveň zastavovalo jeho myšlenky, Co bylo tím, co jej vyvádělo z míry a unavovalo jej? Nikoliv fyzicky, jako myšlenkově. Vydechl nastřádaný vzduch v plicích a odtáhl se. Co vlastně nyní zkoušel. Byl jen přítelem, cizincem s čistými úmysly, nebo se pokoušel být něčím víc? Zbláznil se už, nebo to bylo jen něco ve vzduchu? Byla to ona, nebo všude přítomná poušť? Vůně domova, nebo pohled do ohnivých očí? "Pokud Vám na tom tolik záleží, Caelynn" poprvé ji oslovil jménem, ovšem kdyby to chtěla srovnávat, jeho tón při vyslovení jejího jména zůstával neměnný. Nebylo tomu jako u přezdívky, kterou si vyvolil před několika okamžiky. Postrádalo to tu něžnost, tichý a jindy neslyšný tón jeho hlasu, kdy skutečně myslela svá slova vážně, jakoby je nevyslovoval on, ale je ho srdce. Vždyť které srdce nedokáže mluvit s takovou něžností, že tají svíce, jihnou výrazy ve tvářích a mizí hněv vepsaný na rtech. Usmíval se, jemně něžně, smířeně. Kdy najdeš svůj poklad, Ragi? Vrátíš se ke zlatým okovům, nebo najdeš cestu ven? hlas v jeho hlavě měl podobně jasno. Pokládal otázky na které Ragi neznal odpovědi a tím ho dováděl k jejich hledání. Hledání té správné cesty kupředu. Po jejich dalších slovech mu však v očích zajiskří, jak ještě doposud ne. Temné oči to rozjasní, stejně jako tvář, byť se jeho úsměv nezměnil. Směřuje svůj pohled po jejich okolí, přičemž se na okamžik zastaví očima na hradní bráně. Než pokračuje dál, dokud se nevrátí zpět na svou společnici. Naše město, náš domov, náš lid - víc hrdý bych být nemohl. "Co je na tom troufalého? Žádáte mě o pohled, nikoli o srdce - a pak sem to já kdo se musí ptát, kam se poděl váš temperament a slova, že není místa, které jste tu ještě neviděla." upřel na ni onen pohled. Jeho oči byly plné jisker, neboť město, které viděl on nemohl vidět nikdo jiný. Bylo to město předtím než zemřel. Když vše nasvědčovalo tomu, že to bude Illivenas kdo bude mít na svém hradě korunu vílí říše. Mohl by vyprávět o těch tvářích, o bujarých oslavách o nádheře jakou Xibram dokázal vytvořit. O tom jak sedával na náměstí a hrál na svou kytaru s ostatními poddanými jakoby byl jedním z nich. Neuvědomil si kdy, ale jeho úsměv zjihl, když si vzpomněl na radost jakou uměl vzbudit ve svém okolí. Je to už tolik let a láska v jeho srdci k jeho domovu stále roste, jakoby neměla hranic. "Avšak, aby jste si nemyslela, že odmítám - bude mi ctí ukázat vám místa, která by ani sám první zdejší princ nikomu neukázal." naznačil úhlednou poklonu, jakoby měl čest mluvit s nějakou vysoce postavenou dámou, princeznou či snad kněžkou osobně - Ayda by mu pravděpodobně dala, kdyby jej slyšela taková slova říci. Vždyť to byla ona kdo nakonec souhlasil a přišel s celým plánem jeho smrti. Nejen otci, ale také zdejší kněžce dlužil mnohé. Natáhl ke své společnosti ruku a nastavil dlaň, zvedajíc na ni oči s nevinným úsměvem na rtech. Jakoupak důvěru je schopná vložit do jeho rukou, může a nemusí s ním jít. Může jeho ruku odmítnout a on svá tajná místa zanechá jen svému srdci. Jak hluboko do králičí nory se vydáš ty, kolibříku.

12/12/2020, 23:41

,,To by byla věčná škoda, drahý slavíku." Proklouzne jí šeptem, tak nějak samo, s upřímností sobě vlastní a přesto šibalským úsměvem na rtech. Vnitřně tušila, že kdyby ho chtěla do čehokoli nutit, bylo by tomu přesně tak jak řekl a to... by ji opravdu mrzelo. Ovšem, to by ji mrzelo i to, kolik si díky ní prožívá její společník nyní dejavu, pokud by to věděla. Neměla však o minulosti tohoto muže ani tušení. I když minulost se stejně nedá změnit, což se nedalo říct o budoucnosti, k té však cesta vede přes přítomnost. A v té se jí z muzikanta tak trochu motá hlava a na rtech jí hraje jemný úsměv. Sama netuší čím to je navíc, čím víc se tomu snaží vzdorovat, tím víc jako by ji to k němu táhlo. Tedy, nejspíš by se mohla snažit mnohem víc, jen co byla pravda, ale přecejen měla v sobě rozpor, mezi hlavou a srdcem, který byl vinen za to, že plamenu, ve svém srdci nedává vždy plný průchod. A proč vlastně? Bála se neznáma? Nebo mu nechtěla nějak ublížit? Mohla by skrz svůj temperament ztratit to nepopsatelné cosi co ji zároveň hřálo a zároveň se tomu část jí snažila vzdorovat? Neví, není si jistá, ale to ani nezjistí pokud se nepřestane držet zpátky, jak si v duchu uvědomuje a přece si to nechce přiznat. O to víc byla ale sama na sebe naštvaná, proč se sakra tak držela zpátky? A i přes to... i přes to nemůže-- ne, nechce, spustit z očí jeho temné studánky, jako by se snad mohl vypařit kdyby uhnula pohledem. Trochu nespokojeně na okamžik nakrčí nos když se od ní odtáhne. V tonu, jak pronesl další slova bylo něco, co jí přece přiměje pohled na chvíli sklopit při čemž si lehce zkousne ret a tiše vydechne. ,,Opravdu ne, nezáleží, ale byla jsem zvědavá co si vyberete, drahý slavíku." Odvětí, zazní snad i lehce smutným tonem, ona přezdívka jí byla milejší než její jméno, byť netušila pořádně, proč tomu tak je. Snad díky tomu nepatrnému rozdílu s kterým obě tato slova vyslovoval. Ovšem, to co si vybere bylo na něm, ona nehodlá ani jej ani nikoho jiného k ničemu nikdy nutit. Na chvíli zvedne pohled od země k nebi a lehce se opře o stěnu za ní. Mohla by se na ni dívat i celou noc a neomrzela by ji, jen ji při pohledu na ni vždy krátce zabolelo u srdce, které jí připomnělo, že už zde nemá svoji společnici k tomuto pozorování, svoji matku... a to, že ve dvou to prostě bylo jiné. I přesto se krátce, byť trochu smutně usměje když svůj pohled opět skloní k muži, jenž měl přes hlavu kápi. Napadlo ji, kolikrát asi sledoval hvězdy on... nejspíš nesčetněkrát, ale mohla se plést. Mohla by se jej na to i zeptat a možná to i později udělá, tedy pokud se k tomu dostane a odváží se přestat držet zpátky, jen to nebylo tak snadné, i díky tomu, že se ji celý život snažili naučit aby svůj temperament skrývala. Lehce jí cuknou koutky do úsměvu když poslouchá jeho další slova a sleduje, jak se výraz v jeho očích i na rtech mění. Napadne ji, že musí tohle město opravdu hluboce milovat. I jí se lehce zajiskří v očích když znovu popichuje její temperament byť možná neúmyslně. Jí to zní jako by ji vyzíval, aby jej přestala schovávat, což onen oheň snad ještě víc rozdmýchávalo. Lehce se odstrčí od stěny a po špičkách kolem něj začne tančit v kruhu. ,,No, alespoň vím co by jistý slavík považoval za troufalé." Konstatuje s lehkým úsměvem na rtech, ale nejspíš by ji nenapadlo požádat jej o něco takového, nebo snad ano? ,,Ah, pak dovolte abych svá slova upřesnila - myslím si, že není místa, které bych v tomto krásném městě neznala, ale to neznamená, že to musí být pravda." Další lehké taneční kroky provede o něco rychleji avšak s ladností a jistotou. ,,A co se mého temperamentu týče... ten je přesně tam kde vždy, v mém srdci... a byť by rád napovrch, mám trochu obavy... že pokud bych mu dala průchod, možná bych ho taky nemusela znovu dostat pod kontrolu." Promluví tiše a lehce se začervená, když přizná svoji obavu. Není to pro ni zrovna snadné, našli by se i tací co by se jí za takový strach a jeho přiznání vysmáli, přecejen, vždy jí vtloukali do hlavy jak musí být silná. A i když měla pocit, že Regi tak neučiní, mohla se plést, ale lepší dříve než později, tedy nejspíš. A kdo ví, co by se pak mohlo stát kdyby se tak stalo... Pomyslí si při čemž poslouchá další slova svého společníka. Tiše se při nich zasměje a zahrají jí plamínky v očích. Měla by odmítnout? Možná ano, neznali se, i přes jména a hudbu jenž si vyměnili, pro sebe byli cizí. A přece, když provede ladnou otočku, jemně vloží bez váhání svoji ruku do jeho, při čemž se mu zadívá hluboko do očí. ,,Pak veďte, slavíku." Pronese tiše, s úsměvem na rtech a plamínky v očích které by mu snad i mohli odpovědět na jeho myšlenku. A kdyby přecejn onen pohled nestačil, mohl mu napovědět i jemné, ale přece jisté stisknutí ruky, které následovalo sotva mu svoji ruku do té jeho vložila. Zdá se, že leč v sobě stále vede vnitřní spor, alespoň v tento moment jej vyhrávalo srdce a nikoli rozum.

14/12/2020, 21:14

Ragiho únava z věčných deja-vu pomalu ale jistě rostla. Myšlenky se objevovaly jedny za druhou, byť toto setkání na pohled mohlo působit jinace, než jaké mu bylo dáno poprvé, když jeho srdce zaplesalo. Přesto v sobě cítil jistý neklid, něco co mu radilo, otočit se na patě a dát všemu čas, nechat volný průchod všem myšlenkám a chvíli se v nich utápět, ale co by to byl za muže, kdyby se měl snad litovat. udělal vše co mohl, vše co bylo v jeho silách a nezabralo to, tedy to muselo odejít. Dokonce i jeho srdce ke konci toho všeho bylo spíše nuceno k odchodu. Chtěl se vzdálit, odletět někam jako vítr a chvíli nést svou hlavu v oblacích. Tak proč by se o to neměl pokusit teď a tady. Proč nedat šanci jednomu nezbednému kolibříku. Cožpak to nemá žádné poučení? Myslíš , že jsi to na dně té králičí nory našel. A spadl jsi tam náhodou, nebo jsi jen skočil do neznáma? na jeho tváři se objevil drobný úsměv. "Byla jste zvědavá, Kolibříku - ale neřekla jste, že bude zklamaná, pokud zvolím cestu jakou kráčíte vy." jeho hlas opět zněl tak měkce jakoby si s přezdívkou pohrával. Svá slova volil schválně, ona sama mu stále vykala, stále jej oslovovala přezdívkou, ačkoli on své jméno měl rád. Ulice Xibramu jej dlouho neslyšely splynout s dívčích rtů a Ragi osobně už jistou dobu také ne. Tálo by jeho srdce, kdyby jej oslovila jménem v tu pravou chvíli? Nebo by to zvládla jen pokud by se to nejméně hodilo? najednou dostal neskutečné nutkání ji rozzlobit, aby mu nemohl a nadále říci slavíku, aby ji pak mohl uchlácholit a tiše přiznat, že ji rozzlobil schválně. Ale ne teď, teď ještě ne. Až nastane chvíle, kdy bude potřeba upustit od zdvořilostí, udělá tak, nemá důvod bránit svému vlastnímu srdci razit si cestu, kterou mu nikdo předem nevydláždí. Žádné zlaté okovy, žádná tíha na bedrech, jen vítr v pomyslných křídlech - to je to co žene jeho srdce kupředu. Svoboda, jakou mu dalo jeho vlastní království, byť sám jej svým způsobem zradil a přesto hluboce miloval. Jak hluboce by zvládl milovat ženu, když jeho srdce zvládne takto planout za městem a rodnou zemí? Kým by byla v jeho náručí v porovnání s jinými. Krátce na svou společnici pohlédl a neubránil se té myšlence. Kým by jsi mi chtěla být, Kolibříku?

"Neměla by jste dělat ukvapené závěry, snad kdyby byla krádež srdce troufalostí, kolik zamilovaných by chodilo ulicemi?" usmál se, když ji pohledem následoval a ani na okamžik z ní ty své čokoládové oči nespustil. Cožpak vy nevíte, že srdce nelze ukrást, ta správná si vyjdou naproti. A pak nic není dost troufalé, pokud je to žádostí samotného srdce, Kolibříku." na chvíli se odmlčí, upisujíc s ní jedno celé kolo, jak jej obchází, aby mu skutečně nezmizela z dohledu. Poučuje ji, nebo ji jen předává své myšlenky. Dává ji radu aby se řídila srdcem, nebo jen ujišťuje sebe, že by měl svému vlastnímu srdci předat otěže a odprostit se od myšlenek, které jho vedení kazí? Měl by? Musí nebo chce? A jestli chce, tak co vlastně. nebo by se měl spíše ptát koho? Udělal k ní krok. Vědomě těžko, nevědomky snad, srdcem? Určitě. "Proč se obávat něčeho s čím bych mohl později pomoci." Otázka s nejasným změním, nebo to nebyla otázka a pouze ji to nabízel. Možnou pomoc, znovu ji vybízel, aby se neschovávala? Aby mu ukázala kým skutečně je, když už tu stál s nataženou dlaní jejím směrem? jeho nabídka byla vším co mohl v Xibramu nabídnout, ukázat jí místa, které mohl znát jen on nebo jen ti, kterým je ukázal. Místa, která by jako princ nikdy nikomu nevydal. Ta místa, která byla v jeho srdci ukrytá tak hluboko, že by je jen těžko někdo dostal ven. Usmál se a jemně její ruku sevřel ve své, beze slova ji věnoval ještě chvíli pohledem, než se otočil a vedl ji ulicemi. Zahnul do jedné z ulic, prošel jedním z průchodů, svých tajných zkratek, a poté vyskočil na zídku, nabízejíc ji přitom pomocnou ruku, kterou mohla a nemusela přijmout, pokud přijala, pomohl ji nahoru, na moment tak narušujíc její osobní prostor, když na ni shlížel jen pár centimetrů od ní. Vedouc ji dál po zídce stranou, od všech střech, směrem k hradní zdi, která jindy vysoká, nyní byla až zvláštně nízko, když kráčeli po té jedné zídce. Těsně před ní však uhnul a zamířil k jiné střeše, s věžičkou, která jim nyní byla na dosah. "V celém Xibramu je jen jedno místo, kromě nejvyšší věže hradu, odkud můžete vidět celé město, od první až po poslední zeď, kdy za zády máte nekonečnou poušť a před sebou.." zastavil se a otočil se na ni. ".. město jako na své dlani. Nikdy jsem to místo nikomu neukázal, ani vlastnímu otci ne a to mou vášeň pro takový výhled sdílel. Musíte slíbit, že jej také nikomu neukážete, kolibříku." opět k ní udělal krok, zastavujíc se v její těsné blízkosti, nechávajíc mezi nimi sotva prostor k nadechnutí. Svá slova myslel vážně. tento výhled, ten jediný výhled nikdy nikomu neukázal, doposud byl jen jeho a nyní, by se o něj snad mohl podělit.

15/12/2020, 09:09

Stále si ještě chvíli trochu lámajíc hlavu nad tím, proč jí vlastně sešlo nad tím, jakým tonem vyslovil její jméno, sleduje zem města, která se s ubývajícími paprsky ochlazovala. Když z domu "vycházela" rozhodně nečekala, že se někdo její melodie chytí. Tedy, nebylo by to poprvé co se k ní někdo přidal, ale ne takto, ne tak aby ji srdce přimělo nejen ke zdroji dojít, ale i u něj nějakou delší dobu setrvat. Ne, snad že by s lidmi ve městě mluvila nerada, to vůbec ne, naopak. A stejně, tohle bylo jiné, možná protože je nenaháněla stráž jejího otce? I když se nad tou představou musí v duchu pousmát, tak ne, to nebyl ten důvod. A na ten pravý, zatím Cael nepřišla, nebo se možná jen bála zeptat? Kam až tamhle noc povede? Zatím se zdálo, že nejspíš do neznáma a možná ještě dál. Z myšlenek ji vyruší až poznámka její společnosti při níž zvedne oči aby se zadívala opět do těch Ragiho. Lehce se nad ní pousměje, snad i díky té drobné změně tonu hlasu, na chvíli nakloní hlavu lehce na stranu. ,,Jeden by řekl, že někdo, kdo cestuje bude na nepředvídatelnost cest zvyklý.. zrovna jako těch kdo po ní kráčí. Mohla bych se pokusit být skrz Vás předvídatelnější, drahý Slavíku, ale obávám se, že by mi to zrovna moc nešlo." Odpoví mu tichým, ale hravým tonem, popichujíc jej plamínky v očích. Mohla by mu říkat jménem, možná to i udělá, ale zatím si jej nechává pro sebe, snad aby jej tím škádlila nebo pro něj našla vhodnější okamžik k vyslovení. I když kdo ví, jestli by takový okamžik poznala či jestli na něj dojde. Kdo ví, kdy si tak její srdce vybere, to ani ona sama nemůže předpokládat, protože si prostě dělá co chce, dokud mu v tom rozum nebrání... někdy i přes něj. Ale nyní, nyní se snaží dostat ke slovu, jak by snad mohli odhalit jiskřičky v očích.

I když tančí, stále upírá své oči, v níhž hrají plamínky do jeho temných studánek a poslouchá jeho slova. Musela se nad jeho slovy lehce usmívat, dalo by se říct, že to věděla? No, teoreticky, možná... ale ze zkušenosti ne. Ovšem ať už svá slova Ragi myslel jak chtěl, naslouchala jim. Její srdce jim naslouchalo, byť dívka tančila okolo, snad aby se zahřála, snad protože ji k tomu cosi uvnitř ní vybízelo. A i když se přelo s myslí, nemohla a ani nechtěla jej úplně potlačit. ,,Srdce si vždy najde cestu, ke svému cíli, pokud se jím necháme vést... já vím." Špitne tiše, s jistou jemností, v hlase a odpoví tak na jeho myšlenky svojí nespouštějíc jeho oči z jeho. A to i když má někdy pěkně bláznivé tužby... co by asi chtělo to Vaše, Ragi... Pomyslí si v duchu, jemný úsměv na rtech doplní přeskočení jiskřiček v očích, stále hravých a přece o něco jemnějších než když se jej snaží škádlit. Ani při jeho otázce od něj pohled nesklopí ani od něj neustoupí když k ní udělá krok blíž. ,,Protože jej pod tu kontrolu nejspíš nebudu chtít dostat, drahý slavíku." Odpoví mu na otázku prostě a popravdě při čemž mu věnuje jemný úsměv. Bylo to snad odmítnutí pomoci a důkaz toho, že se dál hodlá schovávat? Mohlo se tak zdát, ale pravda by to nebyla ani v nejmenším. Mohl by jí pomoct? Bylo to od něj milé, ale... Ale, ale, ale... odkdy se řídíš obavami? Na kratičký okamžik když ji tahle myšlenka přijde na mysl, oči zavře. Když je opět otevře, jako by byli o něco jasnější, divočejší, vřelejší a odhodlanější stejně jako plamen v nich, když se znovu vpijí do těch čokoládových. Tentokrát udělá krok ona, aby překonala vzdálenost, jenž je oddělovala a vložila svoji dlaň do jeho. Do očí mu mlčky hleděla zpět a jen těžko by v nich teď hledal strach nebo něco co by ji drželo zpátky. Její dlaň jemně hřála v té jeho a když se muž ujme vedení, Cael jej následuje uličkami stále oním lehkým krokem, po špičkách. Dává přitom dobrý pozor kam jdou, ovšem nezapomíná sledovat ani svého průvodce. Když dorazí průchodem k zídce, příjme nabízenou pomoc, ne že by snad musela, ale jednoduše protože chce. Srdce se jí trochu rychleji rozbuší, když jsou jen kousek od sebe. Trochu jí přitom zacukají koutky do úsměvu, v očích jí hrají plamínky, jako by mu snad chtěla provést nějakou lumpárnu. A taky že ano, když jí pomůže nahoru, s tichým smíchem se mu pokusí stáhnout kápi do očí. Ale neutíká mu, čeká až se vydají dál. Vědět kam mají namířeno, možná by mu i zkusila utéct dopředu, ale takto si musí počkat. Následuje jeho vedení tedy dál zvídavě se rozhlížejíc po okolích a ukládajíc si do hlavy cestu kterou šli. Mlčky poslouchá jeho slova a když se zastaví a otočí, zastaví se i ona a upře svůj pohled do toho jeho zatím co jej poslouchá. Cítí, jak se jí zase o něco rychleji rozbuší srdce když k ní přikročí opravdu velmi blízko, ale ani tak mu neustoupí a neuhne pohledem. ,Hluboce si vážím toho, že jsi se rozhodl mi jej ukázat... A slibuji, že jak ono místo, tak i ty a tato noc zůstane v mém srdci uzamčená, tam, kde se kromě mě nikdo nedostane, ničí uši o něm z mých rtů neuslyší natož aby jej zřel, Ragi." Odpoví tichým, jemným až něžným a upřímným šeptem určeným jen pro jejich uši aniž by z něj spustila oči. Proč když jsi jej nikomu neukázal tak mě ano? Protože jsem tě požádala, nebo protože chceš?

16/12/2020, 13:23

Zřejmě se opět nepochopili. Ragi pomalu ale jistě svou snahu vzdával, ačkoli o tom sám ještě nevěděl. Co bylo tím impulzem, že jej to najednou táhlo dál v jeho cestě a jeho srdce se začlao Xibramu opět vzdalovat? Bylo to tím kým byl a kým je nyní, nebo jen ulice Xibramu byli dávno jiné, než jaké se mu zdáli před lety? Ne, jeho město bylo stejné, jeho domov byl stále jeho domovem, byť v něm nyní byl jako cizinec. "Žádná cesta nemůže být předvídatelná, proto bývá tím nejlepším překvapením." odpověděl ji na její slova. "Ovšem, sama mi po celou dobu vykáte. Je to zdvořilost s jakou se bavíte a pak pokud chcete poukazovat na slušnost, velice jednoznačným způsobem jste mi připomněla, že vám mé tykání bylo nepříjemné." dodá o chvíli později. Byl ze staré školy, byl vychováván jako budouí dědic a etiketa mu nebyla cizí. Tykání musel nabídnout ten starší, ten který by měl být váženější a i když on to viděl jen jako rovnost mezi nimi, byl si vědom svého stáří a tedy jisté etikety, které se musel držet. Vzdal se naučených frází v podobě otázek, kdy by jí měl prvně položit otázku, zda si tykání mohou dovolit. Ale jakmile ji začal tykat, vrátila mu to připomínkou. Což byl pro něj jasným signálem, že by toho měl nechat. Obzvláště pokud u ona stále velice zarputile vykala. "Myslím, že naše cesty začínaly jinak, přesto se nyní zkřížily, ale komunikace je matoucí. Tvrdíte, že by jste snad chtěla, abych k vám udělal krok, ale zatím co předstíráte krok kupředu odstoupíte vlastními slovy o dva zpět. Tvrdíte o svém temperamentu a o tom, že mi rozumíte, ale svému srdci jste doposud nenaslouchala a nenechala jej vést." dokončí svou myšlenku a uhne pohledem. Svými slovy byl přesvědčen. Vždyť to zažíval, jeho srdce bylo stále ještě zničené, ale copak to mohlo zastavit jeho vedení? Nikoliv. Zatím co on k ní dělal kroky, mluvil s ní jakoby byla jediná na světě, ona stále tančila okolo, vyhýbala se tomu, co chtěla. Nevědomky odvracela jeho slova a otáčela je od sebe, aby na ně nemusela odpovídat. Tiše si povzdechl.

"Pak jej pod kontrolu nedostávejte. Tančíte po střechách, jakoby to byl taneční parket a máte strach z vlastního temperamenu?" nemohl uvěřit že se tak všeu bránila. Ale nevěděl čemu se bránila, proč se tomu bránila. Musel se toho jejího strachu zbavit, aby byla sama sebou, už jen proto, že byl cizinec, už jen proto že bylo v jeho srdci speciální místo, které obdivovalo temperament a schopnost jej vyjádřit. Snad i proto jej nakonec nápad aby, ukázal město vlastníma očima tolik nadchlo. Proto ji nakonec vedl městem ke svému nejlepšímu místo. Zastavil se však kus před ním, aby ji dal onu radu. Jeho jméno, které zaznělo z jejich úst pro něj nebylo tím čím si myslel. Něco mu nesedělo. Bylo to jakoby mu četla myšlenky a řekla to právě ve chvíli, kdy o tom přemýšlel. Ve chvíli kdy to jméno slyšet nepotřeboval, když se ji ptal na něco důležitého a jediné co potčeboval vědět, bylo jestli jeho tajemství udrží. Nadechl se a místo odpovědi se usmál. Myslím, že jsi padl na konec králičí nory a našel to. Beze slova se otočil a vedl ji dál, zastavil se až u zapadlého domku, s dvěma patry, byl neobydlený a okno bylo otevřené, vlezl jím dovnitř a vedl ji sebou. Otevřel tamní dveře ve zni a odkryl tak točité schodiště vzhůtu, kterým ji vyvedl nahoru. Když otevřel vrchní dvířka ocitli se na jinak nepřístupné věži na kraji města, vysoko nad domy. Opřel se o kamenné ohraničení malého plácku. Bylo odsud vidět celé město, od prvního až po poslední dům, kdesi na obzoru, kde před několika minutami zapadalo slunce. "Tohle místo, je to, odkud můžete být sama sebou, jelikož sem z ulic nejde vidět, je to místo, které znám jen já a samotný král." dodal, ale více o tom nepromluvi, vytáhl svou flétnu a s pohledem upřeným na hrad. Začal hrát melodii, kterou znal už strašně dlouho, novou a složitou, noty se střídaly jako kdyby náhodně, bez jasného řádu a přesto tvořili melodii, která podobně vyjadřovala harmonii. POdivně nestálou a těžce pochytitelnou. Napojit se na ni, by mohlo být těžší než jak se mohlo na první pohled zdát. Stejně tak jako si zapamatovat každou notu, kterou zahrál další. Nechával svou společnost vlastnímu osudu, vlastním myšlenkám a výhledu, který se postupně stmíval a na neby se objevovaly zářivé hvězdy. Výhled se plnil a splýval s hranou melodií, jakoby se mohly jednotlivé hvězdy nechat přilákat hudbou jakou hrál. A Ragi? Ragi se utápěl ve vzpoínkách na noci, kdy tu sedával, když po hradní zdi, přes svůj balkon na tuto věž utekl, aby mohl být chvíli osamotě. Užívat si svobodu, vydán napospas hvězdám.

16/12/2020, 16:35

Krátce se pousměje nad jeho dalšími slovy, mlčky naslouchajíc těm dalším, nad kterými nakonec lehce zavrtí hlavou. ,,Ne, nebylo to poukazování na slušnost, slavíku, ani na to, že by mi snad tykání bylo nepříjemné. Pro mne je to spíše nezvyk, někomu tykat, to však neznamená, že by mi to od druhých vadilo... ale pokud Vám... ti... to tolik vadí, pokusím se dávat si na to větší pozor, ale nemohu slíbit, že mi to bude hned dařit... ta poznámka byla pouze pokusem o vtipkování, zřejmě ovšem ne zdařilým, když jste z něj vyvodil toto." Odpoví mu s upřímností, v duchu si povzdechne, mrzelo ji, že to viděl takto. Copak nepostřehl ten ton, jakým ty slova pronesla? Zněla by docela jinak, kdyby jí tykání od něj vadilo. Vykala i vlastní rodině, byla tak naučená, jedna z mála věcí které se její babičce povedlo vtlouct do hlavy i když jich možná bylo víc než by si sama přiznala.. Jistě, našli se výjimky, ale u její matky to bylo od mala a u kněžky se k tomu také musela dopracovat. Tykat někomu, koho sotva potkala jí tedy nepřišlo ani na mysl... i když jí sám tykat začal a jí to bylo i příjemné. Ale pokud Ragiho toto odradilo, proč by mu to měla vyvracet? Přesto, vzhlédne opět zpříma do jeho očí a he svým slovům dodá ještě jednu větu. ,,Kdyby mi to vadilo, rozhodně nebudu doufat, že za mnou poběžíte." Nejspíš bych se vrátila na střechu a už by jste mě nedohnal ani kdyby jste sebevíc chtěl. Pomyslí si , při čemž si ani neuvědomí, že i v duchu použije vykání. Rozhodně by tu s ním nebyla kdyby jí na něm něco vadilo. Založí ruce na hrudi když poslouchá další slova zahaleného muže. Nevěděla, jestli se má začít smát, nebo se rozbrečet. ,,Ještě aby nebyla matoucí, když jsem sama zmatená." Zavrtí lehce hlavou. ,,Zníte teď jako někdo, kdo se nikdy nebojí a nebál toho, co jeho srdce chce, kdo se toho nikdo nebojí ani nebál. Pokud to tak je... pak Vám... ti... to přeji." Mohla se plést, ale přesně takto na ni těmito slovy zapůsobil. A jeho uhnutí pohledem? Snad zklamání? Možná, dalo se nejspíš vyložit mnoha způsoby, ale mohla by se splést, opět, začínalo jí připadat, že se jí to daří čím dál víc. Ale stejně nad tím dál musela přemýšlet zvláště po tichém povzdechnutí jenž následovalo.

Tiše, avšak nevesele se zasměje. ,,Někdy... ty jsi se nikdy opravdu nebál, co svými činy můžeš způsobit?" Odpoví a tentokrát si dá pozor na to aby použila ono "ty". I když si nebyla jistá, jestli tím zase něco nepokazí. Ale, i když to nejspíš její společnost netuší, nakonec tuhle opatrnost vzdá. Když to povede k něčemu, co ji spálí, tak ať. Možná toho bude nakonec litovat, ale to nechá vyřešit své budoucí já, které nejspíš bude to stávající proklínat. Trochu ji zarazilo, že na její stažení kápě muž nějak moc nezareagoval, ale nechala to být, o to víc si však dala záležet, aby mu dala najevo, že pro ni opravdu hodně znamená fakt, že jí ukáže místo, které zatím nikomu neukázal. Ale co se mu honilo hlavou? nevěděla a tak mu jeho úsměv jen mlčky oplatila svým, hledíc do jeho očí dokud se zase nerozešel. V tichosti jej následuje, až tam kam ji chce vzít. Měl pravdu - tady ještě nebyla. A byl tu opravdu krásný výhled a přece když si vyslechne jeho slova, se maličko podmračí. To když se muž zmíní o tom kdo vše toto místo zná. ,,Je to opravdu krásný výhled Ragi... děkuji." Pronese tichým šeptem, s otevřeností a obdivem v němž je cítit ona hluboká láska k rodnému městu. Myslela svá slova vážně, byla mu vděčná, že ji sem vzal. Celé město bylo jako na dlani a ona... zůstala tiše sledovat jak se noří do tmy. Když vyšli hvězdy, nějakou chvíli je sledovala jak se probouzejí a poslouchala přitom tony flétny. Jak často je sledovala a přece i když byli stejné, přišli jí jiné. Nakonec si ze zad sundá housle, aby je nerozbila a opře se tiše o zeď zády i hlavou při čemž po chvíli sledování všeho okolo ní a vpouštějíc do své mysli i srdce jak atmosféru tak nestálou a přesto harmonickou melodii, kterou hrál její společník. Mohla udělat cokoli, tady rozhodně ano. Rozhodla se, k muzikantovi přidat byť noty nebyli snadné ani zdaleka. Ovšem, nyní nenaslouchala ušima, ale i srdcem a nechala právě to aby se k muži přidalo. Jeho hraní však nepřehlušovala, i když jí ani přímo neuhýbala, spíše jako by jej podporovala a doprovázela a přitom dodávala jakýsi hřejivý pocit aniž by narušovala či nějak překážela melodii, kterou hrál Ragi.

16/12/2020, 21:08

Na tohle už byl Ragi snad vážně příliš starý. cožpak řekl, že mu něco vadilo? nebyl to on kdo ji po celou dobu připomíná, aby byla sama sebou? Proč tedy dívka stále opakuje slova, že by mu to mohlo vadit. Pokud by mu to vadilo. Copak to nebylo to oč žádal? aby opustila tu klec ve které samu sebe zamykala a byla skutečná. Teď a tady v tuhle chvíli, pod vycházejícími hvězdami. Povzdechl si. "Kdyby jste vedla meč jako vedete svá slova, nikdy by jste souboj nevyhrála, Caleynn." osloví ji jménem, aby na svá slova dal onen zvláštní důraz. "Tvrdíte jedno, ale činíte druhé - začal jsem vám tykat, jelikož jsem starší a tedy bylo na mé straně abych s tímto začal. Upozornila jste mne, což je znakem mé vlastní nekorektnosti vůči vám jakožto učednici kněžky, proto jsem s tím přestal. Ovšem nyní se proti mě opět bráníte slovy, kterými naznačujete, že mi to má vadit. Cokoliv.. co uděláte." udělá k ní krok, aby ji stál opět nablízku. Unavilo ho to věčné naznačování a hry se slovy, které zřejmě jeho společnice doposud nechápala správně, nebo je neuměla pochopit tak, jak by měly být myšleny. očima říkala jedno, ale svými činy dělala druhé. Ragi nebyl takové, že by očima říkal jedno, ale dělal druhé. Mluvil tak jak mu ústa narostla, tak jak si srdce žádalo a to jisté čekal od druhých. Opět udělal krok jejím směrem a tentokrát tak narušil její osobní prostor nespouštějíc z ní oči. "Rád bych vám připomněl svá slova, kterými jsem vás žadal, aby jste se nedržela zpět a byla sama sebou, stejně jako ta slova, kterým jste se sama vyhýbala." naráží na onen moment kdy si vraceli otázku o možné potřebě jeho blízkosti, když padala ze zídky. Kdy to byl on, kdo ji na otázky odpověděl, když se jim tak obezřetně uhýbala. "Svým způsobem jsme stále cizinci, jediné co nás spojuje je tahle chvíle a tahle noc, hvězdy co chtějí vystoupit na obloze a ulice tohoto města. Neodpověděla jste." odmlčí se. "Chtěla jste nebo jste nechtěla, abych o vás měl v tu chvíli strach? Zklamalo vás, když jsem vás oslovil jménem, nikoliv přezdívkou jakou jsem vám dal? Hrajte semnou hru na kočku a myš nebo jste skutečně tak temperamentní jak tvrdíte." pokládal jednu otázku za druhou, nečekajíc ani na jednu odpověď. Zdali doufala, nebo nedoufala, že za ní poběží bylo pro něj nyní irelevantní. měl za sebou příliš mnoho deja-vu, aby věděl, že dnes nesmí odejít se srdcem na dlani. Aby věděl, že ta slova, která kdysi vyřkl, teď musí dusit hluboko v sobě až do chvíle, dokud srdce nevyšle onen správný impulz. Přesto, přese všechno nyní byla Caelynn jediná v jeho mysli, jediná která nyní trápila jeho ušlechtilé myšlenky, neboť dřepěl na dně králičí nory a hleděl na to co právě našel. "Myslíte? Nyní mluvíte nefér." dodá po chvíli ticha nad jejími slovy. "Strach, který vychází z požadavků srdce by měl být startem, nikoli koncem cesty. Pokud máte strach musíte skočit, aby vás nic nemohlo zastavit. Protože se jinak zastavíte na místě, které vám vaše srdce nikdy neodpustí." na okamžik se odmlčí a nadechne se. "raději litujte toho co jste udělala, než toho co jste udělat mohla, ale strachem předtím utekla." Nezlobil se, jeho hlas byl stále klidný a to na ni mluvil nyní z pouhých několika centimetrů, když k ní předtím se svými otázkami přišel. Jeho zájem byl beze změny, ale únava z neustálého vymlouvání jeho srdce oslabila. Jak jinak by to mohl nazvat? Mluvila o temperamentu, hrála si na tanečnici v jeho okolí, chtěla vtipkovat a provokovat jej, ale jakmile ji na její činy odpověděl, udělal krok srdcem jejím směrem, stáhla se a odbila jej. Mluvila o strachu, ale o tom mu nemusela povídat. Mohl by vyprávět o skoku do neznáma, když tehdy přišel za otcem a řekl mu, že se chce vzdát koruny. Když řekl, že chce odejít, že zlaté okovy pro něj nejsou. Ten den nikdy ze své mysli nevymazal. Onen pocit úzkosti, to jak něco svíralo jeho srdce a plíce, jak nemohl dýchat. Jak najednou celý hrad byl vězením. Mohl vyprávět o strachu, který jej svíral v železném stisku, když pokládal otci otázku. Když se rozhodl opustit svůj milovaný Xibram, svou životní lásku Illivenas. Svou rodinu i vše co znal, aby se toulal po vlastních nohách. Mohl vykládat o tom, že jeho srdce plakalo za ztraceným domovem a přesto, kdyby tehdy neodešel a na hlavu skutečně nechal posadit korunu, litoval by až do své smrti, že své srdce neposlechl. A věděl, že jeho otec by litoval s ním. Když konečně stanou na vyhlídce může svůj pohled nasměrovat k hradu.

"Naše činy jsou zdrojem našeho života - naše rozhodnutí jej utvářejí a formují tak, aby mohl být takový jaký je." nakloní hlavu na stranu a stáhne si z hlavi kápi. Tohle bylo místo, kde musel být sám sebou. tady to bylo místo tehdejšího dědice. bylo to místo, kam si chodíval vylít své srdce noční obloze a oddával se východu slunce, který zahojil každou jeho ránu. "Riskujeme a lidé kolem nás riskují s námi. Ve svém životě jsem měl strach z mnoha rozhodnutí, ale žádného jsem nikdy nelitoval. A že jsem učinil jedno, které ovlivnilo mnoho lidí." pronesl než vytáhl svou flétnu a tedy uhnul pohled stranou od svého rodného "domu". Mohla a nemusela to pochopit jeho slova. Nemohla ani drobkem tušit jaké rozhodnutí s otcem a kněžkou učinili, jelikož to bylo věčné tajemství, které nikdo, nikdo kromě nich tří nemohl vědět. Povšiml si jejího zamračení a pousmál se. "Není to lež, pokud na to takto pohlížíš. Vím o něm jen já a král." zopakuje svá slova. Jeho otec o něm bí, jelikož jej tu jednou načapal, když se vytratil z pokoje. Dodnes nevěřil tomu, že za ním sám král sem na toto místo vylezl. Ale na druhou stranu s otcem si vždy rozuměl nejlépe. Občas přemýšlel nad tím, jak by si rozuměl se svým bratrem. zdali by to bylo stejné, nebo byli příliš odlišní. sám pro sebe se usmál, než se oddal své melodii, kterou kdysi pro Xibram složil sám. Chvíli mohl tiše naslouchat písni, kterou hrál. Užíval si svůj domov tak jako si jej mohl užívat před lety a to až do chvíle než melodii doplnily housle. Zapomněl na ni, na to, že tu sedí s ním, že by se mohla chtít přidat. Neudělal chybu v melodii, ale změnil ji. Změnil noty, které doposud hrál a změnil je ve zcela novou melodii. Noty byly jiné, ale prolínaly se postupně, začaly dotvářet onu tichou melodii houslí až vyzněly do ztracena, když Ragi flétnu ukryl na její místo a zhluboka se nadechl. "Na tomto místě se dnes rozloučíme, kolibříku." pohled upřený na nebe, opřený o zídku. "Blíží se půlnoc a já budu muset zase jít svou cestou." dodal ke svým slovům a pak zůstal v tichosti pozorovat hvězdnou oblohu. Zdali pak - můj drahý domove - budeš tuto noc opěvovat, nebo se s ní ve vzpomínkách tiše loučit, až dokud zcela nezmizí? položil ve svých myšlenkách otázku, na kterou nemohl dostat odpověď. Spi sladce, drahý Xibrame.

17/12/2020, 08:05

Na co byl slavík příliš starý, ona nejspíš teprve začala objevovat, možná to bylo i příčinou jejího chování. Nedělala mu to schválně, ale jednoduše si nevěděla rady. Byla jednoduše zmatená a podle toho to i vypadlo, nějak si nemohla pomoct a nevěděla, zda se do neznáma vydat i když právě tam ji srdce táhlo. Nad jeho slovy si tiše povzdechne a na chvíli sklopí pohled, ovšem jen na krátký okamžik, aby jej opět zvedla a on se jí neztratil někde ve městě. ,,Nejste to Vy proti komu se bráním, slavíku byť to tak můžete vnímat. Jednoduše si moje mysl usmyslela něco jiného než srdce... a očividně se to zmatení promítlo i navenek." Lehce zavrtí hlavou, opravdu jí přišlo, že ať řekne cokoliv bude to špatně. Bála se snad toho, že ho ztratí, když bude sama sebou, ale nakonec... stejně nemohla ztratit něco co nebylo její. Možná by raději měla nechat mluvit činy, když slova takto zrazovala, protože se mysl snažila srdci vzepřít. To toho začínalo mít dost, onoho strachu z neznáma a ustupování před čím vlastně? Sleduje upřeně jeho oči když učiní opět krok k ní, při kterém udělala i ona krok jeho směrem. Ne, tentokrát ne, už žádné omluvy, ustupování nebo další výmluvy které se, byť ne záměrně, snažila své srdce odradit od jeho kroků. Na rtech jí zahraje lehký úsměv při jeho slovech, v očích jí lehce přeskočí jiskřičky. ,,Jen pokračujte, poslouchám." Ne, že by snad potřeboval její svolení, ale přesto měla potřebu mu dát najevo, že tomu tak je. K tomu udělá i ona druhý krok, což ji dostane až do jeho těsné blízkosti, hledíc hluboce do jeho očí. A mlčky poslouchala slova jenž vycházeli z jeho úst. Odpověď nechala tentokrát plně na svém srdci a to ji popíchlo k tomu aby se v okamžiku postavila na špičky a pokusila se muži vtisknout polibek, ve kterém se tentokrát nedržela zpět. Hluboký, vřelý, vášnivý až spalující a naléhavý, jako by bez něj snad nemohla dýchat. Ani nevěděla kdy, ale její ruce si nějak našli cestu k jeho tvářím, pokud je tedy nechal. Nakonec své rty od jeho odtáhne a prsty jemně sjede po jeho tvářích hledíc upřeně do jeho očí, při čemž jí srdce utíkalo o sto šest a cítila jak se lehce chvěje. Přesto, neustoupí, zůstává nadále v blízkosti Ragiho sledujíc jeho studánky. ,,Nespadla jsem z té zídky záměrně... takže ne, opravdu nebylo mým záměrem aby jste o mě měl strach. I když nepopírám, že bych to možná i udělala schválně, neb mi Vaše náruč nebyla nepříjemná. K otázce oslovení... nebylo to jméno, a ani zklamání... zamrzelo mne onen ton, s kterým bylo vysloveno... zdál se mi... jiný než ten který jste věnoval přezdívce. A k té třetí otázce... nesnažím se a ani si nechci s Vámi hrát na kočku a na myš." A jestli se jí to povedlo, rozhodla se, že dál tímhle směrem nepůjde. Rozhodla se svoje srdce pustit i když ji táhlo do neznáma... nebo spíš za neznámým. I když vnitřně tušila, že jí slavík nakonec uletí. ,, Řekla jsem, že tak zníte, ne, že takový jste... to si opravdu nemyslím. Ale s tou Vaší analýzou mě zlobíte." Lehce si odfrkne a otočí se k němu otočí zády, založí ruce na prsou a začne přecházet okolo." ,,Netvrdím, že v nich není pravda, ovšem i když Vám řeknu, že to nejste Vy komu se bráním, stejně si pořád stojíte za tím, že ano... možná bych se Vám měla opravdu začít bránit aby jste věděl jak by to vypadalo, jenže v tom je jeden.... problém slavíku - nechci a ani nebudu. Sám chceš abych se přestala skrývat, ale když utrousím poznámku, přebereš si to tak, že mi tykání vadí, a ohlížíš se přitom na to, že jsem učednicí kněžky... a to i když jsem nepoužila ton, který by byť naznačoval, že by mi to vadilo..." Dodá vzdorovitě, přičemž zastaví a lehce nakloní hlavu na stranu a skloní pohled tak aby na něj viděla mlčky poslouchajíc jeho slova. Vnímala každé jeho slovo a věděla, že má pravdu, že by litovala kdyby srdci odepřela co chce. Nakonec se otočí na patě a poměrně rychle, div jej neporazí se pokusí Ragiho obejmout - jemně a přece pevně a zlehka si položit hlavu na jeho hruď. Přišla si teď docela hloupě, že se bála... vlastně se pořád bála, ale... nenechala strach aby ji zastavil. Stejně, svůj první skok už udělala, když se jej pokusila políbit, ale kolik jich bude muset dělat, než ji strach opustí, tedy pokud vůbec někdy. ,,Občas mám vážně chuť tě praštit, ale stačí jeden úsměv a nejde to." Povzdechne si.

Mírně pokývne sledujíc muže jak si sundá kápi když dorazí na místo. Ona už svoje krytí neměla, nejspíš jí spadlo po cestě sem. ,,Hádám, že kdo neriskuje sice může ztratit na první pohled méně... ale to o co přijde nikdy nezjistí právě proto, že tak tak nečiní... jsem ráda, že tebe strach nezastavil, slavíku." Vydechne tiše, jistě nemohla tušit jaké jeho rozhodnutí ovlivnilo mnoho lidí, ale kdo ví, třeba to jednou zjistí. Ovšem, měl pravdu, činy lidí z nich dělali to, čím byli. A vzdorování strachu k těmto činům patřilo. ,,Hm? Ale ne... nemám to za lež... jen mě napadlo jak víš o tom, že toto místo znáš jen ty a král..." Dodá s mírným úsměvem. Chvíli jeho melodii jen tiše poslouchá než se rozhodne tiše připojit. Ta změna v melodii jí neujde a v duchu si povzdechne. Možná jej měla nechat hrát, snad vstoupila do něčeho do čeho neměla. Ovšem něco začala a to i dokončila, doprovázela tony flétny houslemi dál aniž by ji narušovala, snažíc se zapamatovat si každý její ton. Když pronese muž další slova, lehce sklopí pohled k zemi, věděla že tato chvíle přijde. Možná tohle bylo to, před čím se její rozum snažil srdce uchránit a muzikantovi ustupovat. Jenže, srdce se jen tak dát nechtělo, jemně položí housle vedle sebe a opře se hlavou o stěnu za ní při čemž se zadívá na hvězdy. ,,Pokud půjdu s tebou, tak se rozloučit nemusíme Ragi." Odpoví tiše, sledujíc hvězdy nad nimi. Nejspíš to byl pěkně bláznivý nápad, ale držet ho tu nechtěla, ovšem zrovna tak se jí ani nechtělo loučit.

17/12/2020, 19:55

Slutečně opět převracela jeho slova? mluvil snad cizím jazykem, nebo mu jen dívka odmítala rozumět? připadal si jako v grotesce, jakoby se všechno točilo jen kolem nějakého strachu, který ji kdosi vtloukl hluboko do hlavy. Už jen to jak zvládala sama sobě odporovat bylo pro Ragiho cizím. Miloval svobodu volby, svou svobodu a často přirovnával svůj život ke větru, nebo k moři. Jeho břehem byl Xibram a širým oceánem zbylá místa na ostrovech. Jak šla mezi nimi řeč a konverzace nestála, začal si až příliš uvědomovat jejich rozdíly. Zatím co pro něj rozhodovalo srdce a hlava jej doplňovala, dívka naproti němu se bránila vědomě. "Hlava míní vždy něco jiného než srdce, ale zmatení plyne z jiných událostí." dodá. Pokládal jí otázky, jednu po druhé, tak jak mu přišly na mysl a ani na jedinou neočekával odpověď. snad něj klidným hlasem mluvila jistá frustrace z toho, jak dívka neustále utíkala, jak se snažila být někým.. kým zřejmě měla být, ale ne tím kým je. Poznal to na hudbě, na ladných krocích po střechách a hrané veselosti několika slov. Chtěla jej škádlit a hrát s ním hru milenců, ale nevěděla jak. Jakmile udělala krok vpřed o dva ustoupila. když ji vyšel naproti, obyla jej. Možná je jen muž, který by mohl podlehnout sladkým očím, úsměvu a vlasům v barvě čokolády. Mohl by podlehnout stejně snadno jako mnohé ženy jeho pohledu, ale nestalo se tak. Polibek jaký mu chtěla dát nebyl správný, nebyl ve správný čas, na správném místě ani v tu pravou chvíli. Ne. Byl vynucený slovy, jaká k ní pronášel, když vyzdvihl, že se skrývá, i když její zahalení bylo dávno kdesi v prachu jejich cest. Zastavil ji a tentokrát to byl on, kdo od ní o krok ustoupil, dávajíc ji prostor. "Tohoto bychom litovali oba - vy že jste to udělala a já pak, že jsem Vám to dovolil." Dodal ohledně svých činů načež zakroutil hlavou. "Drahý kolibříku - máte ještě mnohé před sebou a Xibram vám je otevřený, ale čeká na vás mnohem více, než jen tulák jako já." doplnil svá slova o chvíli později, načež se s jemným úsměvem zaposlouchal do jejích pokusů o odpovědi na jeho otázky. Musel uznat, že ačkoli neznala ty správné, snažila se je nalézt ve všech možných koutech. "Hledáte odpovědi na otázky, které jsou nyní zbytečné - měla by jste vědět, že jakmile přijde ten správný čas, strach ani neucítíte." uhnul by, kdyby nestáli na zídce a on neměl ten pud sebezáchovy, to vychování a starost o druhé, aby náhodou opět padala a tentokrát ji neměl dole kdo zachytit. Proto jej mohla obejmot, přitisknout se na něj a vzbudit tak jedno nepříjemné a bolestivé deja-vu. Jak jednoduché bylo zamilovat se do ženy, jež vašemu srdci vycházela vstříc a jak snadné bylo vidět dítě ve víle, která žila ve vašem domově. Nic ji na to neřekne, nechá ji napospas jejím vlastním myšlenkám, zatím co se utápí ve vlastních. Kdy naposledy.. kdy naposledy opouštěl Xibram takto odhalen?

"Prostě.. to vím." pronese, než začne hrát. Netrvá to dlouho a přesto mu přijde, že je to celá věčnost, kdy si může vylévat srdce do nestálé ale krásné melodie, do chvíle než se k ní napojí housle a on ji změní, aby ladila k houslím, než zcela přestane. Vzhlédne k hradu a poté na hvězdy. Blížila se půlnoc, cítil jak se Xibramem pomalu táhne chlad, když se vyhřátý kámen ochladil. Jak město usíná a šum zmizel v nenávratnu, jak zdejší lid ulehnul do postelí pod přikrývky. Znovu zakroutil hlavou, upírajíc pohled na siluetu dívky, která po padnutí tmy okolo zbyyla v jeho výhledu. "Naše cesty se zde rozdělují, Kolibříku, ale pokud bude vůle kotlíku chtít, potkáme se znovu." pronesl a usmál se. Jen těžko mohla úsměv zahlédnout, neboť jej dávno skrývala tma. "Nyní ale sbohem, učednice." dodal, než seskočil z vysoké zídky na protější. S ladností kočky a tichostí myši v královské komoře. Zanechal svou dnešní společnici i Xibram za zády, mizejíc ve tmě a poušti. "Na viděnou, domove." Jakoby ho tu už nic nedrželo, už tak zkazil to, co jinak bylo jeho předností. Společnost měl příjemnou, ale nikoliv takovou jakou žádalo jeho srdce. nemohl připustit, aby jeho srdce mělo v domovině rány, ale lhal by, kdyby měl říct, že hlubokou ránu nemělo. Zhluboka se nadechl a vytáhl svou flétnu, začínajíc na ni hrát táhlou melodii, ukolébavku snad. Jednu ze starších, jakou mu matka zpívávala jako dítěti. Jak se pomalu vzdaloval městu, vytrácela se s ním i ona melodie. Vždyť jej čeká tak dlouhá cesta. A takto, drahý Xibrame, se s tebou opět loučí, tvůj mrtvý dědic.

17/12/2020, 21:04

Na jeho slova neodpoví, nemá je oč doplnit, jen si tiše, bezradně povzdechne. Nemůže se zbavit dojmu, že to pokazila jak mohla. A když přece chtěla udělal onen pomyslný krok dopředu, zastavil ji. Začal jí snad oplácet její uhýbání? ne... takový jí nepřišel. Ale stejně, sotva se odvážila k onomu kroku, nechal ji aby se spálila. I když svá slova volil poměrně mírná, nebolela ji o nic méně, než kdyby ji sám shodil ze zídky. Jestlipak si vůbec zvážil, že by mi ten tulák byl milý, slavíku... Pomyslí si v duchu a sklopí pohled k zemi. Mohla by to sice říct nahlas, ale neměla pocit, že by se tím cokoli změnilo. Mohla na mysli klesnou ještě hlouběji? Evidentně ano i když to možná Regi ani nevěděl, ale říct, že ty odpovědi byli vlastně zbytečné.. to mohl rovnou oheň v ní uhasit. Když byli tak zbytečné, proč se na ně ptal? Ani slova o tom, že až přijde čas tak strach neucítí ten fakt zmírnit nemohla. Ale držet ho u sebe nehodlala... když to cítil takhle, k ničemu by to nevedlo. Jen velmi slabě a smutně se usměje. Objetí neprodlužuje o nic déle neb... ani tohle už nemohlo nic změnit a stejně... jí nepřišlo správné, po tom všem. Nechává jej mlčky hrát ani na jeho poznámku nic nepoví, celý večer pro ni získal jakýsi nahořklý nádech, nádech hořké čokolády. Jen velmi jemně se připojila k jeho flétně byť toho nakonec v duchu litovala. Ani při rozloučení mu jeho úsměv neoplatí, byť na to jednoduše nemá sílu. ,,Sbohem... slavíku..." Zašeptá téměř neslyšně, držet jej neměla proč, slavíci potřebují k životu volnost a ona mu ji upírat nechtěla a nemohla. Poté co osaměla, na střeše dlouho nezůstala, i onen výhled tak nějak zhořknul. Tentokrát, pro jednou, se vydala domů ulicemi nikoli po střechách jak byla zvyklá. Srdce měla nyní moc těžké na to aby zvládala taneční kroky, které jí jindy nedělali problém. V duchu Ragimu přála jen to, aby našel tu, kterou jeho srdce hledá, ať už to bude kdokoliv. I v tom smutku, jenž jí teď dělal doprovod a neopustil ji celou noc, mu nepřála nic jiného než štěstí ať už jej najde kdekoliv.