Xibram

Pirice si tiše povzdechla a omluvně se dívala na otce. Měl pravdu. Pomyslela na Suyu, ale na něj a na svou zemi ne. To až kapitán stráží ze Cyry Reyner jí tohle připomněl. A teprve od té chvíle se nad tím zamyslela. "Omlouvám se,nad tímhle jsem v tu chvíli opravdu nepřemýšlela." Přiznala tiše se sklopenou hlavou. Teď víc než kdy jindy toužila, aby byla jen obyčejnou vílou v téhle říši. Jenže to, kým se kdo narodí, si nikdo nevybírá. Ovšem to, že zradila otcovu i Elisinu důvěru věděla. Trápilo jí to stejně tak, jako obavy o to, co se stane se Suyou. Ale stejně měla pocit, že udělala dobře. Nebyl to vůbec dobrý nápad a zaplatí za to, ale pořád v koutku duše za to byla ráda. Kdykoli si vzpomněla na ty oslavy, všechen ten rej a tanec. To dobrodružství. Hřálo ji to u srdce. Ale bude mít určitě co dělat, aby následky tenhle krásný pocit nespláchly jako nicotnou špínu. Pirice byla ale vytrvalá. Rozhodla se, že před následky nebude utíkat a tak to také bude. Stále byla dcerou svého otce a i když zradila jeho důvěru a zklamala ho, ukáže mu, že i ví, kým je a jaké je její místo.
Stejně tak ale doufala, že příště - s pádnými důvody - naleznou kompromis v řešení, kterým nebude otcův zákaz. V nejbližší době to ovšem rozhodně nebude, s tím ani nepočítala. Naprázdno polkla, když odmítl, že by to celé byla jeho vina. Skoro se lekla, že ji udeří, ale za celí život jí neudeřil ani jednou. Jenže teď to bylo jiné. Jiné než když jen utíkala z paláce do města, kde stále bylo plno jejich stráží. Teď se ocitla bez ochrany a on tak mohl přijít o svou dceru jen kvůli jejímu zbrklému rozhodnutí a chtíči. Možná byla opravdu rozmazlenou vílou. Zachvěla se a trochu ucukla. Ale i tak ho objala. Jenže opětované obejmutí, v které tak doufala, se nedostavilo. Alespoň jí však oznámil, co se stane se Suyou a její trest byl rozhodně mnohem menší, než si původně představovala. Ale to nejspíš bylo tím, že Suya byla její přítelkyně a tak si kvůli obavám domýšlela to nejhorší, co by s ní otec mohl udělat. Neuvěřitelně se jí ulevilo, když otec pronesl, že bude jen řadovou služebnou v paláci. Ani ji nevyhodil, ale v dohledné době se moc často neuvidí, jestli vůbec.Pomalu přikývla, když jí otec oznámil, že jeho rozhodnutí sdělí Suye ona sama. I za to byla určitým způsobem ráda. Netušila, co by mladá víla jako Suya dělala, kdyby měla čelit jejímu otci. Ovšem na druhou stranu také věděla, že i to má být trestem pro ni samotnou. Musela si rychle připomenout, že to není navždy.
Otec si mírně odkašlal a ona ho tedy pustila, jelikož dobře věděla, že teď ji už neobejme. Odstoupila od něj o krok a opět se mu omluvně zadívala do očí. Jeho další opatření a zároveň trest pro ni nebylo nic nečekaného. Pomalu přikývla. "Rozumím, otče." Odpověděla s vyrovnaným hlasem, ale pak jí oči zase utekly k oknu, za kterým bylo vidět město. "Kdy se vracíme do Sendanu?" Zeptala se opatrně, ačkoli odpověď pro ni nejspíš bude jen čistě informativní. Nedovolila si nyní ani doufat v to, že by jí otec snad nechal, aby se prošla městem. Konec konců už jen to, že ji nechal na oslavách až do svítání bylo něco, co nečekala. Sice už tam byla pod dohledem, ale stejně. Naopak na ranní rituály, ji už zůstat nenechal. Takže se ohledně jejího pohybu zde, ani neptala. Byla to spíš informace o tom, kolik času tu stráví nad omluvami Suye a Elisen, než se vrátí domů a... U srdce najednou cítila podivný chlad. Svou zemi milovala, o tom nemohl nikdo pochybovat. Ale zároveň k ní byla připoutána těsněji, než kdokoli jiný, kromě její rodiny. Srdce jí bolestivě narazilo do hrudi, až si to místo musela promnout. Málem začala uvažovat o tom, že by požádala otce, aby ustanovil dědicem jejího bratra. Jenže ten byl až moc malý. Ze souboje o korunu říše by musel odstoupit. Ne, to by mu nikdy neudělala. Ne, nehodlala o tom ani přemýšlet. Nehodlala před svým osudem utéct.Ale ani nechtěla, aby ho za ní psal někdo jiný. "Chceš abych odmítla účast v souboji o korunu říše?" Zeptala se tiše otce, než ji propustí, tedy jestli ji teď propustí nebo zavelí okamžitý návrat do Sendanu.

Bylo mu jasné, že jí tyhle následky ani na okamžik nenapadly, protože přece jenom by to pak možná neudělala. I když i o tom mohl jen polemizovat. "To jen dokazuje, že nejsi připravená učit se po mém boku tomu, jak správně vládnout." Opravdu nechtěl riskovat to, že by jí vzal na nějaké zasedání nebo poradu a ona tam bez rozmyšlení něco navrhla. Možná byla mladá, ale pořád musela jednat jako budoucí vladařka a i jeden takový nepromyšlený návrh na ní může hodit špatné světlo a poradci si ho už navždy zapamatují a můžou některá její slova brát s rezervou. "Navíc kdybych tě tam vzal po takovém fiasku, tak by to určitě nedopadlo dobře." Dokázal si docela živě představit nějaké narážky, které by vznešené víly mohli mít. SIce pořád věděl, že víly z některých jiných království by byly daleko vtíravější nebo nebezpečnější, ale i jeho poddaní dokázali ublížit slovem nebo upozornit na něco tak, že se to nedalo brát jako urážka, ale bylo to tak zcela jistě myšleno. Přece jen pořád se jednalo o politiky, diplomaty a všemožné další šlechtice, kteří to uměli se slovy a jeho dcera se s nimi nikdy nesetkala a nevěděla, jak s nimi jednat. Jistě, stačila by jedna schůze, aby měla představu, do čeho jde, ale v tuhle chvíli by to mohlo vypadat, že jako odměnu za útěk jí bere sebou, aby se učila. Rozhodně nechtěl, aby si někdo z nich myslel, že dostala za svůj útěk odměnu.
"Vracíme se hned." Odpoví jí a zamíří směrem ke dveřím. Neměl důvod, proč by se tu chtěl nebo měl zdržet déle. Stačilo, že Torrose takhle přepadl a využil jeho pohostinosti. Ne, že by snad vladař Illivenasu byl nepříjemným hostitelem, ale nechtěl tu strávit delší dobu než bylo potřeba. Přece jen v Sendanu měl spoustu dalších věcí, které bylo potřeba zařídit. Navíc nechtěl čekat na Elisen. Sice s ní nemluvil, ale bylo mu jasné, že na jeho příjezd byla jistě upozorněna a nejspíš i Pirice se zasadila o to, aby zjistila, jak ji jeho dcera využila. Každopádně jí nehodlal ztrpčovat pobyt v Illivenasu, protože tu sama měla nějaké povinnosti. Bude mít spoustu příležitostí, jak si to s ní vyřídit doma a ne na půdě cizího vladaře. Sice u kněžky nehrozilo, že by jí mohl nějak krutě potrestat, ale rozhodně se nějakému rozhovoru nevyhnou. Ovšem předtím než stihne otevřít dveře, aby mohli opustit místnost a vyrazit na cestu, ho zarazí slova Pirice. Musí uznat, že tahle otázka ho zaskočí. "To není moje rozhodnutí. A rozhodně nebudu ten, kdo bude to tvé ovlivňovat. Je jen na tobě, jestli se souboje zúčastníš nebo ne. Ty se musíš cítit připravená." Upozorní jí a sám si vzpomene na to, že během jejich souboje nebyl o moc starší než jeho dcera. Ovšem povahově byly v něčem odlišní. On se tehdy souboje nevzdal, ačkoliv ho nevyhrál. Dalo mu to alespoň možnost seznámit se s ostatními vladaři. Tehdy to bylo jen mezi muži a jemu se tak trochu zastesklo po Tamarianovi. Jednalo se s ním daleko lépe než s jeho manželkou, která si jeho post po jeho smrti v podstatě vydupala.

Nemyslela si, že by byl z jejího návrhu nadšený, ale že by ho takhle okamžitě smetl ze stolu, to také nepředpokládala. I když možná mohla. Tak či ona ale měla v plánu teď otci ukázat, že pro něj není jen zklamáním. Když se nebude moct učit po jeho boku, bude se učit od kohokoli jiného. Všemu, co by mohla. Připomene otci, že není jen rozmazlenou vílou. Konec konců na to teď bude mít stejně spoustu času. Měl pravdu. Po tomhle ji nemohl jen tak brát s sebou. Na druhou stranu by ji měl stále pod dohledem on sám. Ale to fiasko se stalo. Pokud to někdo z jeho rádců bude chtít vytáhnout, vytáhne to ať už před ní, nebo jen před jejím otcem. "Jak si přeješ." Odpověděla tiše, ale dál se s otcem nedohadovala. Bylo to jeho rozhodnutí a v tomhle měl vždy on poslední slovo. Vlastně on měl úplně vždycky poslední slovo. Proto ji překvapilo, že nechtěl zasahovat do jejího rozhodnutí ohledně souboje. Věděla, že někdo určitě využije tuhle její malou vzpouru proti ní i tam, pokud se rozhodně zúčastnit. Ale nechtěla, aby jí jen to zabránilo v účasti.
Zhluboka se nadechla a vyrazila za otcem. Prohlásil, že odjedou z Illivenasu hned. Neřekla ani slovo námitek. Jen se držela v závěsu za svým otcem a ruce spojila před sebou. Každopádně se teď její svět omezí opět jen na Dukato v Sendanu. Nejvíce času by měla trávit v paláci, i když jí otec nezakázal chodit do města. Jen bude mít kolem sebe neustále stráž. Tiše doufala a modlila se, aby vybral někoho, kdo nebude neustále mrzutý. Ale to nejspíše brzy zjistí na vlastní kůži. Stejně jako doufala, že i její nová komorná nebude nijak protivná. No bylo toho teď hodně, v co doufala. Ale důležitější bylo, že se modlila, aby jí tohle odpustila hlavně Elisen a její otec. Bude ještě muset přijít na to, jak jim ukázat, že ji to mrzí, že ví, jak se má chovat. Ale o tom mohla přemýšlet po celou cestu domů. A také tomu tak bylo. Nejspíš se nikdo nedivil, že celu cestu mlčela, ale u ní to i tak bylo neobvyklé.

Nad Xibramem se pomalu, ale jistě sklání slunce aby se uložilo k spánku, sem tam jej ukrývají i mraky, je jich však na nebi poskromnu. Rodiče pomalu svolávají své potomstvo k večeřím u některých musí však vynaložit větší úsilí. I přes pozvolna se blížící večer je ještě v ulicích rušno, byť některé stánky pomalu ale jistě balí svoje zboží. Sem tam vzduchem zavane vůně jídla připravovaného v hostincích snažící se k sobě nalákat co nejvíce zákazníků, zároveň nejde přeslechnout z některých míst hudbu a veselí. Zdá se, že další klidný den v tomto bezpečném místě se chýlí ke konci. Mladá, tedy relativně mladá víla, to vše sleduje z balkonu domu svého otce. Na chvíli se nahne aby měla lepší výhled, lehce se přitom kousne do rtu. Její návštěva u rodiny už trvá celý den a nezdá se, že by k nim mířil někdo další. Snad i proto se mladé učednici v hlavě usadí neposedná myšlenka. Měla bych? Ohlédne se za sebe a její pohled spočine na skříni s oblečením, jen aby následně sklouznul na housle. Stačilo jen pár kroků... lehce sebou škubne když za dveřmi uslyší kroky. Byla hlídána, jak jinak. Tiše si povzdechne, otec to s tou starostí o ni vážně přeháněl. Tiše se zuje při čemž jí cuknou koutky rtů do úsměvu. Opatrně přejde ke skříni a boty položí vedle ní. To co chtěla udělat, nebylo nejspíš ani trochu rozumné, ale nemohla si pomoct, už dlouho v ulicích města nebyla a ty ji volají, stejně jako struny jejich houslí. Ve vší tichosti otevře skříň a začne se převlékat. Netrvá dlouho než na sobě má vzdušné šaty v barvách ohně, doplněné o jemné nenápadné a vzdušné kalhoty, ostatně neplánuje nikoho pohoršovat. Její tvář halí jak maska přes ústa, tak lehounká kápě. Pár kroků následně stačí k tomu aby si vzala housle a... vyrazila přes balkon ven, opatrně aby nerozbila housle. Ještě štěstí, že střecha je nedaleko, stačí ji tak jen přeskočit. Nějakou chvíli pokračuje v cestě po střechách než se dostane dost blízko aby mohla i začít hrát. Melodie, kterou zvolí je zprvu pomalá, jako by se jí loučila se sluncem které zapadá, pak ale přejde v energičtější, z níž jde snad i cítit onen temperament, kterému definitivně popustí uzdu, když své hraní doplní i tancem který občas zahrnuje i přeskok na jinou střechu. Ještě že město zná jako své boty... které si nechala doma. Jinde by si tohle nejspíš nedovolila i když kdo ví. Nechává lidi pod ní sledovat její vystoupení, při čemž někteří se trochu hrozí aby se dívce nic nestalo, jiní se pak dají i do tance rytmu melodie, ale najdou se i tací co jen poslouchají.

Občas se zadívá na tváře pod sebou aniž by se v hraní či tanci zastavila. Ne však proto aby se ujistila, že ji někdo obdivuje jako spíš proto aby zjistila, zda si její menší vystoupení obyvatelé města užívají či nikoliv. Většina vypadala, že se baví a tak v hraní pokračovala a dál se lehkým tanečním krokem pohybovala po střechách. Stejně ale, i přes to, že tančila lehce musela si dávat dobrý pozor aby nesletěla dolů hlavně při přestupech mezi střechami. Byl odsud nádherný výhled jak na celé město tak na západ slunce. Dalo by se říci, že to působilo až kouzelně a alespoň v tu chvíli si Caelynn nedovedla představit, že by snad byla někde jinde než tady, byť ji kroky dříve či později opět zavedou do chrámu jak jí připomínal stříbrný náramek. Pro teď ale ne, pro teď bylo jen její rodné město a housle na které hrála melodii přímo od svého srdce, které udávalo její rytmus. Tedy, vlastně ne tak úplně, jak si stačí po chvíli všimnout, do melodie se vpil další nástroj. Jemně a nerušivě, jako by k melodii houslí neodmyslitelně patřila. Lehkým tanečním krokem se dívka vydá za zvukem flétny až k okraji střechy. Ze své pozice však neznámého flétnistu nezahlédne, bude muset jinam pokud jej bude chtít byť alespoň zahlédnout. Krátce se ohlédne domu svého otce, zdál se tam klid, ještě si tedy nevšimli toho, že zmizela ze svého pokoje. Mírně se pod šátkem usměje a vydá se na cestu za zvukem flétny aniž by se vzdala sama hraní melodie nebo tanečního kroku. Střechy ji pod bosýma nohama po cestě hřáli, celé město bylo vyhřáté od slunce. Lehký, dobře vyměřený skon a už byla na další střeše, v duchu zvažujíc, že by možná bylo snazší slézt a dojít na místo ulicemi. Ale možná právě proto, že by to bylo snazší setrvá na střechách. Energicky dál výská struny houslí a pokračuje ve zdolávání střech až dokud se nedostane na dohled flétny. Chvíli zahalenou postavu sedící na zídce sledovala. Nakonec se volnějším, stále však tanečním krokem vydá blíže k ní. Stejně jako její kroky, zvolní i melodie kterou nadále hraje. Stále je však veselá a hřejivá. Z osůbky hrající na zídce toho zatím moc vidět není, na to je dobře zahalená. Lehce se přesouvá o něco blíž k muzikantovi na zídce, stále po střechách. Až se nakonec dostane k oné zídce, zaváhá však. Možná si chtěl jen zahrát a nestál o společnost což by měla respektovat. I tak nakonec seskočí ze střechy na zídku, při čemž po ní přitančí blíže k neznámému, ovšem držíc si od něj nějaký ten odstup nechávajíc mu dostatek osobního prostoru. Seskočí ze zídky a lehkými kroky protančí s houslemi kolem něj s jiskřičkami v očích při čemž, pokud ji nechal, sledovala ty jeho při čemž si jej se zvědavostí a hravostí prohlíží, aniž by přestala hrát.

I když zatím neměla zrovna moc možnost si muže prohlédnout, všimla si, že flétna rozhodně není jediný hudební nástroj který má s sebou. To, že se jí zprvu moc nevěnoval, jí moc nevadilo, spíš naopak, alespoň měla čas prohlédnout si to co vidět bylo. Ani tak však s hraním ani tancem nepřestávala. Ovšem, byla pravda, že s tím, jak skrýval tvář jí to dvakrát neulehčoval. Byl však vzhled to co ji primárně zaujalo? Kdepak... bylo to to, jak krásně uměl svým hraním navázat na melodii, kterou nemohl znát, protože ji neznala ani ona sama. Pokaždé byla jiná byť vždy pocházela z jednoho srdce a byla určená pro rozveselení lidí, tedy, většinou. Byli chvíle, kdy ji nikdo hrát neviděl a hraní jí prostě pomáhalo uvolnit emoce a vykřičet je do světa. Hudbu jednoduše milovala, takže odolat někomu kdo se na ni umí takto napojit jí šlo jen těžko a to i za předpokladu, že by odolat chtěla, jenže to neměla v úmyslu. Když k ní vzhlédl a zadíval se jí do očí, mohla by přísahat, že jí ty oči příjdou známé... a přece tmavší za svůj život zatím neviděla, snadno by se v nich mohla utopit, zrovna jako snad každá žena nejen v tomto království. K tomu mohla říct, že tolik lásky zahlédla v očích málokoho. Ovšem, i přes fakt, že by se z toho pohledu nejedné ženě či dívce podlomili kolena, ona mu pohled zpříma oplatí jantarovýma očima, v níhž jako by i v tom šeru hrají plamínky, odrážející energii i onen úsměv který však skrýval šátek přes ústa. Přesto, nedokázala do jeho očí hledět dlouho, možná se bála, že by se v nich mohla utopit, krátce plaše pohled sklopí, ovšem pokusí se to hned zamaskovat dalším tanečním krokem i s houslemi. Nakonec tuto otočku zakončí úklonou, neb i melodie houslí našla svůj konec. A i onu úklonu provede stejně procítěně jako tančila celý tanec. Až poté k němu opět zvedne zrak a lehce se pod šátkem usměje. ,,Krásný večer i Vám, drahý slavíku." Odpoví mu s hravostí, zároveň ale však úctou jemným, ovšem hlubším hlasem na jeho pozdrav. ,,Takže tu nejste poprvé... a přece si nepamatuji, že bych Vás tu někdy zahlédla či zaslechla... a myslím, že bych si to pamatovala, protože takováto procítěná hudba se nedá zapomenout... dlouho jsem neslyšela někoho takto hrát." Dodá se zvídavostí v hlase a nad jeho otázkou se tiše zasměje. ,,Mohla bych se zeptat na to samé... ale, odpověď na Vaši otázku je ano. Jakápak by byla Vaše odpověď na onu otázku?" Odvětí mu s lehkým úsměvem sledujíc jej zvídavým pohledem při čemž malinko na chvíli nakloní hlavu na stranu stále s úsměvem na rtech. Jemně si pak housle zasune za šátky, která má uvázané tak, aby tam nástroj mohla bez problémů přenášet aniž by vypadl. Jemně šátky utáhne aby se ubezpečila, že jsou house v bezpečí a zadívá se směrem, kam se díval muž. Když pak pohled opět vrátí k neznámému, opět se usměje. ,,Ano to je... kdypak jste je naposledy navštívil, smím-li se zeptat? A snad i smím být tak smělá a dodat k této otázce druhou a to sice, zda se na ten výhled nechcete podívat." Dodá k otázce očekávajíc co jí muž odpoví, tedy pokud vůbec, nemusel, nutit jej nebude.

Až na okamžiky kdy sklopila pohled k zemi, čímž snad částečně odhalila, že není až tak nebojácá jak se mohlo na první pohled zdát, muže s lehkým úsměvem sleduje. I když se skrýval pod kápí, rozhodně ji to neodrazovalo od zvědavosti a zájmu, který v ní probudil svojí hrou na píšťalu. Sledovala jej bedlivě, zrovna tak jako poslouchala jeho slova, z kterých... jí bylo trochu úzko, soucítila s ním. ,,To mne mrzí..." Odvětí upřímně a pod šátkem se smutně pousměje při čemž opět na chvíli sklopí pohled k zemi. Ráda by se zeptala, proč to byla tak dlouhá doba, ale... respektovala soukromí druhých. Ostatně, když bude chtít, třeba jí to řekne sám a když ne... je to jeho právo. S tou myšlenkou jantarové oči opět zvedne a povzbudivě se usměje, byť v očích jí stále onen soucit přetrvává. ,,Ale teď jste tady... i kdyby to bylo na dobu nedlouhou, snad Vám to alespoň částečně srdce zacelí." To by byla ta lepší možnost, také mu jej to může při dalším odchodu ještě více rozervat... Pomyslí si a z té myšlenky jí bodne u srdce, což se na kratičký okamžik odrazí i v jejích očích i když nechce. Nerada viděla lidi... či kohokoli trpět a tohle... ji jednoduše jako utrpení přišlo, ale netušila, jak by tomuto muži mohla pomoct, zatím. Jeho pohled si dívka nevykládala nijak, neměla zrovna moc šancí s muži mluvit o samotě a když už, její myšlenky spíše směřovali k tomu jak dotyčném pomoct, než že by ji napadl i jiný význam pohledů mužů, snad i proto se ji její otec snažil chránit. Po jeho zvednutí pohledu a dalších slovech se vlídně usměje a zavrtí nesouhlasně hlavou. ,,Dovolím si nesouhlasit, drahý slavíku... dokud svůj domov nosíte v srdci, nikdy v něm nebudete cizincem, protože je všude s Vámi... a z toho co jsem od Vás zatím slyšela... máte svůj domov zakořeněný hodně hluboko v srdci." Odvětí stále s oním vlídným úsměvem na rtech. Mlčíc si trpělivě vyslechne jeho další slova, tedy tak trpělivě jak jen zvládne, sem tam lehce převáží váhu z jedné nohy na druhou. Ostatně, po západu slunce bude země pomalu chládnout a nebude nakonec až tolik příjemná na bosé nohy a tak se snažila nohy tímto udržet v teple. Opět krátce sklopí pohled, snad aby skryla lehké zklamání, nenaštvalo ji to však, když oči zvedne, opět se usměje, tentokrát s pochopením a smířením. ,,Dobrá... i když jistě tedy víte, že onen výhled ze střech není jen o západech slunce." Dodá a usměje se, kdepak, pro ni byl nejen o tom, vlastně o něčem docela jiném i když západ a východ slunce rozhodně k zahození nebyl. Když pak prohlásí, že to nepočítal zadívá se mu zpříma do očí ve kterých se jí zableskne. ,,To Vám nevěřím... nesedí mi to na někoho komu se stýská po domově takovým způsobem, tak jak jste mi popsal." Odpoví prostě, snad o něco ostřeji než měla v úmyslu čehož hned v dalším okamžiku, kdy si to uvědomí, zalituje a sklopí zrak k zemi. ,,Omlouvám se." Špitne tiše, neměla ráda lži, jedna z věcí skrz které snadné vzplála. Musíš se ovládat. Napomene se v duchu a tiše si povzdechne. Při jeho dalších slovech se lehce pohled zvedne. ,,Pokud myslíte domů... tak tam zatím cestu nemám a i kdybych měla... není to dobrý nápad. Můj drahý otec mě, kdo ví proč, nerad vidí ve společnosti mužů a já bych byla nerada, kdyby se Vám takové milé gesto vymstilo." Tentokrát se omluvně usměje ona, jediná cesta, kdy ji otec neviděl, byla právě po střechách na které však neznámý nechtěl a ona ho nehodlala nutit. Při jeho další otázce se zatváří trochu překvapeně. Asi bych se měla naučit na jiný hudební nástroj. Ovšem nakonec se pod šátkem opět pousměje. ,,Zvědavost je důkazem živého ducha dychtícího po vědomostech, není tedy proč se omlouvat, klidně se ptejte na co Vás napadne..." Odvětí než s mírným úsměvem pokračuje. ,,Jsem mnohé, drahý slavíku... a mezi tím vším i učednicí zdejší kněžky." Přizná, načež začne muže ladným krokem, i když ne tak blízko aby se dostala do jeho osobní zony, obcházet stále s úsměvem i když nyní spíše trochu škádlivým. ,,Máte dobré zdroje, což mě ovšem staví do nevýhodné situace... neb nyní o mě víte více než já..." Zašeptá spíše se zdravým pobavením, než s čímkoliv jiným, když jej obejde, vyskočí na zídku po které začne pomalu přecházet při čemž zavře oči. ,,Ale nevadí... i když nepopírám, že onen záhadný slavík s roztříštěným srdcem je velmi zajímavou osobou a velmi milou společností. Mám však pouze jednu otázku, pokud Vás ovšem nějak nepohorší... co by Vám udělalo radost?" Zeptá se, přičemž se pod šátkem pousměje, ví, že může také otevřít oči a muž může být pryč... ale částečně i proto ony oči zavřela, nechtěla ho u sebe držet, zvlášť pokud chtěl jít do města, jak se tak zdálo.