Xibram

Nepotřeboval lítost, snad i proto na její slova neodpověděl. na jeho tváři se však objevil jemný úsměv. Nechtěl být neslušný nebo nějak nevrlý, ale svůj komentář si nechal pro sebe. Kdyby věděla, proč se vzdal své koruny a vlády nad Illivenasem. Byl nejstarší z dědiců a neměl by tak téměř žádnou konkurenci. Snad i proto? Kvůli neférovému boji, kvůli touze po svobodném žití, volnosti? Jak by na něj s lítostí pohlížela potom, co by to zjistila? Lítost by ztratila. Ale k čemu je vlastně ta lítost, život to nezmění, ztracené to nevrátí a budoucnost to také nepředělá.  "Srdce nikdy nebude úplné, chybí-li v něm ta správná žena." konstatoval, přičemž kopíroval její pohyby pohledem. V podstatě z ní nespustil oči, milně by si mohla myslet, že by mohl mluvit o ní, ale Ragi takto neuvažoval. Mluvil obecně. Byl možná z té staré školy, kdy má muž být ten silný, ten co se postará a zahrne ženu láskou, ale co je vlastně můž bez ženy. Je to jako obloha bez mraků, řádky bez písmen, píseň beze jména - stejně tak byl muž bez ženy ztracen. Dle jeho slov bylo potřeba, aby muž měl u sebe někoho, kdo by to srdce zvládl naplnit, podpořit a rozdmýchat tak, že se to nedá vydržet. Snad i proto jej odchod Haidy zdrtil, i když v jeho srdci měla zvláštní místo, ale nebyla ta pravá. Naděje umí být ten nejostřejší nůž. Pousmál se. "A co domov, který už nesmí být tvým domovem. Místo, které musíš opustit, aby mohlo dýchat." dodal. Jeho hlas byl klidný a hluboký, ten hlas co chceš slýchat před spaní, hlas, který si představíš v hlavě, jak ti říká ta nejněžnější slova a že z úst našeho mrtvého dědice zněly věty o jeho domově právě tak. Jak jen by zněla slova, kterými by popsal ženu, kterou by miloval? Přikývne. "Ten výhled na střechách může být více než jen to, jsem si jistý, že jednou vám někdo ukáže, co všechno může být onen výhled." okomentoval její slova. Více se k tomu však vyjádřit nehodlal. Když byl mladší, když ještě žil v paláci, chodíval na své oblíbené místo na střechách, sledoval západ slunce, jak jeho město pomalu usíná, jak písek mizí pod temnou peřinou. Ale uměl si představit i lepší výhled. Dlouho bylo jeho snem, že na tyto střechy vezme tu, která by byla jeho královnou, tu vedle které by mu nevadilo nosit zlaté okovy, protože s ní by bylo jeho srdce svobodné. Podhled do jejích očí by se nevyrovnal, žádnémů ze západu sluncí, které za svůj život viděl. A že jich bylo mnoho. Její reakce na slova o tom, zda počítá nebo nepočítá jak dlouho zde nebyl jej rozesměji. Tichý, klidný smích naplní jeho okolí, zatím co jeho tvář to rozjasní, stejně jako jeho tmavé oči se naplní jiskrami. "Jste všímavá."

Rád by dodal, že kdyby její otec viděl jeho, pravděpodobně by se na ni nezlobil, možná by mu spadla čelist, nebo by jen měl chuť vykřičet do světa, že viděl ducha mrtvého dědice. Mohl by se na to dívat s pobavením, vyčkat až se uklidní a tiše mu vše vysvětlit, požádat o diskrétnost, nechat opět plynout čas a na dalších několik dekát se ztratit všem z dohledu. Mohl by. Ale neměl to v plánu. "Mohu vás ujistit, že jsou i horší scénáře, než jeden rozčílený otec." odmlčí se. "Jak jsem řekl, má návštěva zde nekončí, ale nechci celý čas zůstat stát v ulicích. A snad strávit chvíli s někým místním. Je jedno kam chcete vyrazit, i kdyby to bylo na druhý konec města, rád bych vás doprovodil." Šel bych až na druhý konec světa, bylo by to přání milé osoby, která je ochotná dělat mi společnost. v myšenkách ve větě pokračoval, ale nahlas? Kdepak, jeho pohled bohatě stačil. Jeho tón hlasu byl navrch. Kolik galantních slov by zvládl vypustit ze rtů, aniž by způsobil něco co původně nechtěl. Jak daleko se vlastně dá kráčet touhle cestou? "Veřte nebo ne, vím mnoho věcí, podobně jako vy jsem dost všímavý." pronese, přičemž ji chvíli sleduje jak kolem něj začne obcházet v kruhu. Bavilo jej to. Konverzace i nenucené chování, ačkoli ji stavěl do nevýhodné situace tím, že věděl kým by mohla být. Jen kdyby si vzpomněl na jméno, které mu přišlo v jednom z dopisů. Jen kdyby jeho paměť byla čerstvější na ta jména. Neotáčel se za ní, jen pootočil hlavu na druhou stranu, když jej obešla. "Pak se tedy můžete zeptat na něco, co by mohlo vyrovnat této informaci - ale o mě, pokud budu moci, odpovím vám - upřímně." mohla se zeptat na cokoli a on by musel odpovědět, protože to právě slíbil. Byl připraven na cokoliv. Otočil se za ní, když vyskočila na zídku. "Můžete věřit nebo ne, ale v tuto chvíli na tomto místě, nemohu mít větší radost." mohl by, ale nenapadá ho nic, co by mu tu radost udělalo ještě větší. Vždyť byl doma. Jeho srdce jásalo adostí nad přítomností horkého vzduchu, který se pomalu rozplýval v noc, z všudepřítomného písku. Z té nejjasnější hvězdné oblohy. "Co by jste chtěla vy?" nezeptal se, co by ji udělalo radost, jak by ji mohl potěšit, zeptal se co by chtěla. Protože to co člověku dělá radost a to co by člověk chtěl - jsou často dvě rozlišné věci.

Nechal její slova bez odpovědi, stejně jako předtím její lítost. Možná se za tím vším snažila najít něco specifického, něco co by měl ještě skrýt, ale nebylo co hledat. Pro něj nebylo co předstírat. Nemohla ani jen tušit kým byl kdysi, kým je teď nebo kým jednou bude. Jeho srdce patří jen jeho zemi a i když se do něj po nějaké době snažila dostat žena, nakonec byl zrazen. Jak jen by to nazval? Zlomené srdce? Ne. Jeho srdce nebylo zlomené, necítil takovou bolest jakou cítili, když odešla ze světa jeho první láska, ta první a ta poslední ždy bolí nejvíce. Odchod Haidy z jeho srdce a života sice zanechal šrám na duši, ale nezlomil jeho srdce. Skutečně tomu dal tak málo, nebo jen doopravdy nebyla ta pravá, kterou by měl milovat celým srdcem a riskovat všechno, co kdy měl a získal? Nechal ji v její sladé nevědomosti i potřetí, když zmínila, že by snad mohla tušit, co by rozpoltilo jeho srdce, ačkoli toto přirovnaní myslel metaforicky.  "Říkáte, že nemáte odpověď na vše a přesto odpovídáte." dodá k tomu. Nemohla tušit kým je, s kým by si spojila jeho slova, jelikož Ragi volil svá slova záměrně. Když odcházel celé království zahalil černý oblak, jelikož byl prohlášen za mrtvého. Pro obyvatele illivenasu je mrtev, dodnes si pamatuje slova, která se tehdy linula ulicemi. Slova o jeho mládí, o tom, že odešel příliš brzy - o tom, jak by jiní dali svůj život za jeho, jen aby mohl být zpět mezi nimi. Království truchlilo a on to sledoval ze stínů, jelikož už nadále nebyl zdejším dědicem, už nebyl tím, komu bude jednou patřit celý Illivenas. Stal se nikým. Někým kdo se nesmí vrátit, někdým kdo nesmí už víc překročit práh hradu. Už nikdy nemohl spatřit tvář otce, nebo jen pozdravit bratra či sestru. Jedinou oporou mu byli dopisy, které otec posílal. Konverzace, kterou udržovali. Jeho existence vypsaná v dopisech od krále, které nosí svému srdci blízko. Nebo alespoň ty, které nespáli, aby se nedostali do špatných rukou.  "Každý má své důvody, proč musí svou tvář skrýt, já mám své a vy máte své.." poukáže že i její tvář je skrytá šátkem. Nemohla soudit jeho dle jeho skryté tváře, když sama svou tvář skrývala. Avšak i kdyby se neskrývala jeho tvář by zůstala skrytá. Dívka v jeho očích neztrácela na váze, i když si tvrdohlavě stála za svými slovy, věděl své stejně jako ona to svoje. Nemohl ji vnutit svůj názor, ale tohle město mu kdysi patřilo, byl to on, kdo ve svých stal letech bloumal po střechách a ulicích. Po zídkách a hradbách. On, kdo měl tu čest oběvit to nejkrásnější místo celého Illivenasu. I když ho jistě znal už někdo před ním.  "Jsem si jist, že někdo kdo bude schopen zvládnout váš temperament se najde." dodá s kývnutím. Neviděl v tom problém tance na střechách, nebo snad oheň, který běžně sídlí na samé špičce svíce. Viděl temperamentní ženu s jasným cílem, s vlastním názorem na vše, s vlasním pohledem na svět. A pro takovou ženu je potřeba správný muž, aby ji v tom všem podporoval. Sám pro sebe se usmál. Jakoby se díval na obraz svého mladšího já, kdysi na jednom z hradníh balkonů, když otci vysvětloval, proč je pro něj svoboda tak důležitá. On to pochopil.

Jejího otce se potkat nechystal, neměl k tomu sebemenší důvod a raději by to tak ještě chvíli nechal, než aby musel řešit nějaké možné odhalení sebe sama, jen aby nakonec skutečně nebyl nějak zmrzačen. Ne že by se snad neuměl bránit. U jeho pasu se houpal jeho meč, starý stejně jako on, ale jen s velkou bolestí by jej tasil, proti vlastnímu lidu.  "Noc je ještě mladá slečno, teprve začala a město není tak velké, aby se za celou noc projít nedalo." klidně každý kout a každý jeho temný roh, do každé slepé ulice až k branám hradu. Neměl s tím nejmenší problém,a by město skutečně prošel celé. Měsíc a hvězdy na nebi přímo prosily o takovou procházku městem. Přikývne na souhlas, kdyby neměla jeho svolení, tu možnost by ji ani nedával. Ošem otázka přišla zcela nevinná, tak nevinná že ono svolení bylo zcela zbytečné.  "Zlatá" každý její odstín jakým se leskne písečná pláň pod paprsky slunce, každý její odlesk na obzoru Illivenasu. Nemusel o tom přemýšlet, aby mohl bez ostychu odpovědět. Barva zdejšího slunce. Otázku ji nevrací, naopak soustředí se na její pohyb na zídce. Osobně znal každý záhyb, vypadený kámen i nerovnost té zídky, o jejím počínání měl však pochyby. Nadechl se, aby ji odpověděl, ale nemá k tomu příležitost, jelikož dívka ztrácí balanc. Jeho zorničky se na okamžik rozšíří, když ve stejnou chvíli udělá krok dopředu a natáhne ruce, aby ji mohl při pádu chytit. Při prudkém pohybu mu z hlavy spadne kápě a odhalí tak všechno, co skrývala. Dívka přistála právě v jeho náručí a on instinktivně na okamžik přivinul k sobě, jakoby se tím pádem měla zranit.  "Jste v pořádku?" promluvil na ni, starostlivě a s opatrností jakoby v rukou držel právě jen porcelánovou panenku, která se mohla s každým dotekem rozbít. Nežností s jakou by chtěl být opečováván témeř každý. POzdě si chlapec uvědomil, že je jeho kápě z jeho hlavy dole, až když dívku stavěl na zem a pohled konečně stočil jinam. Do této chvíle ji nezamykal do svého pohledu, potřeboval se ujistit, že se jí nic nestalo. Teprve nyní když uhnul pohledem stranou, se měl k tomu, aby svou kápi opravil a opět zvedl na hlavu.

Nebyl takový, že by se snažil druhé ovlivňovat, zakazovat ji být sami sebou, nebo že by se je pokoušel měnit. Neuvědomil si, jak špatně mohla jeho slova vyznít i když je myslel zcela nevinně. Spíš snad jako poklonu, než urážku k mladé slečně. Sklopil hlavu a zamezil tak výhled ke svým očím. O čem to vlastně bylo nyní? Byla to jeho hrdost, láska k zemi, nebo nutnost dodržení slibu, že její slova takto odmítal? A odmítal je vůbec? Nevyjádřil se k nim, nedal ji jasnou odpověď. Neměla jediné vodítko, aby si jej spojila s někým kdo je dávno mrtev, byla příliš mladá, aby jeho tvář spojila s jedním z obrazů na hradních chodbách, a kdo ví jestli kdy byla vlastně na zdejším hradě. Mohl zůstat klidný, mohl říci cokoli co si jeho srdce žádalo, dívat se na ni jak si přály oči, protože bylo velice neslušné nevěnovat dívce pohled, když s ní mluvil. Byl zásadový v jistých věcech. "Zřejmě jste mě špatně pochopila, slečno.." na chvíli se odmlčel a opět hlavu zvedl. Nedokázal mluvit, aniž by se na ni díval, když byla jeho slova míněna upřímně. "..Pokud si myslíte, že jen proto že by se mi nějaká z vašich odpovědí neměla líbit, jste o dost méně temperamentní, než za jakou jsem vás považoval." Mezi větami se krátce nadechne a udělá krok jejím směrem. Dávno nebyl někým kdo by musel vyžadovat respekt, s kým by se mělo jednat v rukavičkách a před kým by měli lidé mlčet. dokonce ani když žil na hradě tak tento způsob neměl rád. Byl sobě rovný se svými poddanými i když na jeho bedrech ležel slib jeho domovině. Illivenas na jeho ramenou už nedřímal, ale ten slib přetrvával. "Máte snad pocit, že se přede mnou musíte chovat jinak, než jak jste se chovala dokud jste tančila na střechách? Máte pocit, že před obyčejným muzikantem co se vkradl do vaší melodie musíte zavírat ústa a skrýt své názory? Pokud je to tak, jsem zklamán - jelikož vaše hraná melodie mi lhala." upřel na ni oči, které teď byly ještě pronikavější než předtím, tentokrát to byl zcela úmyslný pohled. Ragi hudbu prožíval, přenášel do ni vlastní pocity, sděloval s ní to, co chtěl říct. Neměl rád hudbu, která lhala. Přebírala pocity jiných a jen o nich vyprávěla, lhala o jejím hráči. Proto na ni upřel oči s drobnými plamínky v jejich čokoládové temnotě. Tentokrát jeho oči odpověď požadovaly, ačkoli jeho hlas nezněl naléhavě, nezměnil se jeho tón, ani klid, který z něj i z celého chování muže vyzařoval.

svět který zná Ragi je velký, rozlehlý s mnoha kouty a čím hlouběji do konverzace s dívkou zaplul, tím víc si uvědomoval jak je ten její svět malý a uzavřený. jen pár vteřin zpět mluvila o svobodě, ale tu skutečnou nikdy nepoznala. Naklonil hlavu mírně na stranu - jak snadné bylo zapomenout na tenhle malý svět, když se ocitnete v tom velkém. Sledoval její počínání na zídce a ačkoliv její slova mohla někomu dávat smysl, Ragi v tom neviděl mnoho skutečnosti. Čím dál tím víc si připadal, že se vedle něj snaží být někým jiným a to i přesto, že byl pro ni právě tím cizincem, jakým se stával pro Illivenas. Než stačil její slova okomentovat, znovu ji připomenout, že není tím, před kým by něco takového musela dělat, viděl jen to zaškobrtnutí, ten krátký moment, kdy dívka ztratila rovnováhu. Prudce se pohnul dopředu, aby ji zachytil a i když by jej urazilo, kdyby věděl, že dívka s jeho pomocí nepočítala, nemohl o tom vědět. Nyní na ni upíral zrak, jelikož skončila v jeho náručí jako princezna, kdy ji svíral pevně, ale přesto něžně, aby ji neublížil. ano, uvědomil si později, že jeho kápě padla dolů, ale jak již bylo řečeno.. jak by dívka mohla znát jeho tvář. Je to tak dlouho co odešel, dvacet dekád? Nebo to už bylo pět-a-dvacet? Nemohl dát ta čísla dohromady. Postaví ji na nohy zatím co na okamžik uhne pohledem a kápi opraví, tentokrát ji nenechávaje spadnout tolik do obličeje, aby mu do něj nebylo vidět - jakou by to mělo cenu, když stejně byl spatřen. "Měla by jste si dávat pozor na to kam šlapete." Vyděšený? Ne. není mu sto, aby se nechal vyděsit něčím tak jednoduchým, zvládl mnoho horších situací, ale nemohl popřít, že by se v něm něco nepohnulo, že jeho srdce neposkočilo o pár úderů, když ztratila balanc, ale nebyl to strach co s ním pohnulo, nýbrž starost - možná.. byly tam jisté obavy o ni. Ale vyděšený rozhodně nebyl. "To vás natolik ovlivňuje má přítomnost, že ztrácíte rovnováhu na takto nízké zídce, zatím co před pár minutami jste ještě tančila na střechách? Nebo máte jen potřebu vzbouzet ve mě starost? - Chvějete se. Je vám chladno?" nemluvil hrubě, otázky pokládal jednu po druhé klidným tónem stejně jako doposud. Při té poslední k ní udělal krok. "Řekněte mi vaše jméno." nyní to byla prosba. Možná čirá zvědavost, která nakonec rozpoutala v jeho mysli hádku s pamětí, když jej nemohl najít ve vzpomínkách na dopisy od otce. Přitom riskoval, jelikož sám ji své jméno říci nechtěl. ne jeho plné znění. Jak by se asi ulicemi rozlehlo jméno známé z každé pohádky o historii. Jak by si Xibram poradil s tou ozvěnou? sám pro sebe se usmál a uhnul pohledem stranou, přičemž se otočil od dívky stranou i tělem, takže ji stál bokem. "Nebo se dál skrývejte, z tohoto setkání pravděpodobně zůstane jen ona melodie, pokud vám to postačí." dodal. Pro někoho málo, pro něj hodně. Ačkoli melodie byla unikátní, on si ji pamatoval. Od chvíle kdy ji uslyšel mu noty dávaly smysl a skládaly se do jednotlivých notových řádku v jeho hlavě. S velkou pravděpodobností už ji nezapomene. Ovšem zatím to bylo právě to jediné, co tuhle noc dělalo výjimečnou.

Vevádět ji z omylu? Mohl by, jelikož se v jeho přítomností mohla dopustit hned několika. Snad, že ho milně odhadovala, nebo jen nepochopila jeho slova, kterými k ní promlouval - ale proč by měl. Vždyť zůstávat ve sladké představě je mnohdy lepší, než se utápět v reálném vědomí, některých věcí. Už dříve se ptal ve svých myšlenkách, jak by mohla reagovat, kdyby věděla čeho se dopustil, čeho se vzdal a kdyby znala onen pravý důvod, ale tuhle odpověď znát nechtěl, nechtěl se ani z dálky přibližovat tomuto tématu. "Už jednou jsem řekl, že jste všímavá, to, že odpovídáte i když neznáte správnou odpověď neznamená, že by jste toho měla nechat." pronese k tomu nakonec. Opakoval svá vlastní slova, která již předtím vyslovil. Nepoučoval ji, jen ji svá slova připomínal. Hravý tón jejího hlasu ho opět na chvíli vrátil do Fiplinu, do nížin, kde se do toho tónu nechal zamotat poprvé. Krátce po ní přejel očima, jakoby měla každou chvíli udělat nějakou naprostou šílenost, srazit jej k zemi nebo se pokusit pokoušet jeho trpělivost. Narovnal se, jakoby snad její další čin očekával, kdy se mu vměstnala do osobního prostoru, lehce musel sklopit hlavu, aby ji stále viděl do očí a mohl si vyslechnout její rozohněná slova. To bylo to o čem mluvil, to co poslouchal v t=onech její melodie. Temperament, žádné omluvy z amaličkosti, slova tak jak přišla na jazyk. Možná jej to mělo zastrašit, možná mu to mělo nějak ublížit, nebo jen dát najevo, že není radno trápit ji slovy. ale copak on ta slova nevolil schválně? Copak nebylo jeho záměrem, aby znovu zažehl ten plamínek, který poznal v melodii? Nejspíš. Pravděpodobně. na jeho tváři se objevil úsměv a v tmavých očích prolétly jiskry, které očím dodaly na uhrančivosti. Sama se mu postavila div ne do náručí, sama narušila onen osobní prostor a narozdíl od ní, si Ragi až příliš dobře uvědomoval jak blízko mu dívka stojí, že kdyby se naklonil dopředu, sklonil hlavu - což přesně udělal - zbývalo by mu jen těch pár centimetrů od polibku. Který se jí však dát nechytal. Přesto svůj pohled na její rty směřoval, na moment se na ně zahleděl a pak je zvedl k jejím očím. Zatím co doposud sváděl pohledem k neřestem zcela nevinně, nyní to bylo záměrné. Škádlení za popichování, konečná zastávka všeho dění v jejich okolí. "Možná... by jsi měla lépe naslouchat, kolibříku." jeho odpověď byla šeptem a zároveň to bylo poprvé co ji oslovil jinak než jako "slečnu". Zkrátka to formální označení odhodil a doslova zakopal hluboko do země. A to přezdívky nedával příliš často, rád se držel jmen. ale mohla si za to sama. Nikdy neřekl, že si to myslí. Neřekl, že je to pravda, že lže. byla to otázka. na kterou už znal a měl odpověď. S jejím útěkem se sám pro sebe usmál a narovnal se.


Ale dívka zřejmě nemohla bez jeho společnosti být dlouho, jelikož mu v příštích minutách skončila stejně v náručí. Nelichotil si záměrně, tedy ano vyslovil ta slova a formuloval to tak, že to znělo jako lichotka jemu samému, ale proč by se ji na to nezeptal. dokud tančila na střechách její krok byl jistý a ladný, ale sotva se před ním projde po zídce poroučí se k zemi jakoby by ji to k ní táhlo. po její otázce se krátce zasměje. "Chtěla by jste, aby taková lest zabrala?" odpověděl ji otázkou, převracejíc ji tak, aby vyhovovala jemu a ne jí. Stejně mu přivedla na mysl jisté starosti, když se stále chvěla, ale na jeho otázku přišla odpověď záporná, proto jen kývl. Místo toho ji položil otázku druhou, která nesledovala jejím útěkem, aniž by stihl reagovat. "Kotlíku, ty to vidíš - nejsem na tohle už starý?" na okamžik zvedl pohled k nebi, ale sám pro sebe se usmál. Upravil si kápi tak, aby viděl na cestu a ačkoli právě odmítl hrát si tu dětskou hru v ulicích Xibramu, rozběhl se za ní. Pořád to bylo jeho město, jeho domov a mělo to cesty, které znal jen on. Krátké zkratky, místa kudy se ztrácel doprovodným strážím. Skuliny mezi domy, zídky, které vás dovedly na střechy a zase dolů do ulic. Nechytil ji hned, a při běhu se stihl trochu zadýchat, ale pořád byl vznešená víla, nestalo se nic, co by jej donutilo padnout na kolena a možná zahrálo roli trocha toho štěstí, či se nad ním kotlík slitoval, když vyběhl na jednu z ulic ze své zkratky a zatarasil dívce cestu. Vrazila do něj, což ani on sám v tu chvíli nečekal, ale zvládl to ustát, jen se s ní v naručí otočil a zády ji opřel o stěnu blízkého domu - přičemž ji dal za hlavu ruku, aby se nepraštila do hlavy. Hlavu na okamžik nechal skloněnou, aby nabral správný dech, potom ji zvedl a zadíval se ji do očí. "Říkal jsem, že Xibram.. bude mít místa, která nepoznáš." narážel na svá slova o výhledu, který tu ještě nenašla, neviděla. stejně jako pravděpodobně nevěděla o jeho zkratkách mezi ulicemi. "To jméno, kolibříku."

Bohužel, v jheo životě existovalo jakési deja-vu. Něco co dávno zažil, něco co mu připomínalo minulost a jak už to tak bývá - stáva se to v tu nejméně touženou chvíli. ve chvíli kdy to chcete méně než kdykoli předtím. Na jeho mysl přišlo jediné jméno. Haida. To jak se chovala hravě, když přesta hrát svou píseň. To jak se k němu nakláněla a jak ji šeptal div ne do rtů, když na ni upíral pohled. Ten polibek co mu nakonec věnovala. Všechno se to objevilo v jeho mysli právě ve chvíli, kdy obdobně škádlil svou nynější společnici. drobného kolibříka, jehož srdce bilo na poplach a křídla mávala rychle, zatím co mu hleděl do očí. Ale každý kolibřík umí rychle uletět, každý kolibřík má srdce bijící na poplach. Tak proč tento kolibřík setrvával a s těmi plamínky v očích si pohrával. Mohl by popsat, že zahlédl několik z nich, jak tančí v duhovkách očí a přímo se nabízejí k tomu, aby svou chybu znovu zopakoval. Nic, se nestává dvakrát stejně - cožpak příběh může mít jen jeden začátek? Ten pravý má začátek jedinečný. zaznělo v jeho hlavě. Tiše se ta myšlenka opakovala a rozléhala jeho hlavou jako ozvěna. Pousmál se. Bylo to jen jeho prokletím, jeho vlastní mysl, jeho vlastní srdce a ta touha, která se tak často a tak snadno dostala do jeho tmavých očí a projevovala se v podobě nezbedných jisker. Byl dobrým přítelem, posluchačem i pomocníkem. Svou hudbou vyjadřoval své city, ale uměl vyjádřit i pocity druhých. spoléhal na pohledy do očí a mnohdy sám sebe zamotal do ne přiliš příjemné situace. copak bude tento malý kolibřík? Bude pro něj přítelem? Uvažoval v tichosti, zatím co ona se mu vzdalovala - proč je tak podobná Haidě?

Opět. Ten silný počet deja-vu. Jakoby ta slova už slyšel, i když to nebyla "ta" slova. Zábavná hra, která se pomalu měnila v to co už dávno znal. Nikdo nechce říct nahlas odpověď, nikdo nechce být tím kdo se přizná k něčemu co by se mohlo stát, kdyby to přiznali. Otázkou bylo, zda k tomu měli předpoklady. Bylo to proto, že se jako on skrývyala, nebo to bylo kvůli oné podobnosti. Slovníh her bylo dost, pro tuto chvíli tento moment. Na jednu jedinou sekundu, kdy se kolem něj rozhostilo úplné ticho, aby mohl bez výtrazných emocí říct jedno jediné slovo. "Ano." dával šanci čemukoliv, přátelství i tomu být jen ten zvláštní cizinec, co se v Xibramu objevil. Cožpak z toho neplyne žádné ponaučení? opět v jeho myšlenkách zaznělo jemným tónem. Jakoby na moment opět stál na zelených pláních středozemních nížin Fiplinu. Jakoby se opět díval na měsíc, odrážející se na hladině jezera. Někdy, musíš ponaučení hledat až na dně králičí nory, nežli na jejím začátku. Sklonil pohled, než se za ni rozběhl. Používajíc své skratky, naučené cesty a malé tajné průrvy mezy domy. Zastavujíc ji vlastním tělem a tisknouc ji ke zdi jednoho z domů. Kolibříci létají rychle, ale někdy až příliš vysoko. "Spoléhala jste? Takže se přiznávate, chtěla jste, abych za vámi šel." pronesl zatím co už klidněji vdechoval čerstvý noční vzduch. Nemusel ji odpovídat na její další otázku, ne slovy - jiskry v jeho očích mluvily za své. její jméno si bude pamatovat. Pravděpodobně jej nezapomene, i když prožíval mnohá jistá deja vu. Pro něj bylo horší situací její otázka, kdy se na jeho rtech objevil nepatrný úsměv. Sledujíc pohyb její ruky. Jak hluboko do králičí nory zajdeš, pro svou odpověď? Pohled upřel opět do jejích očí, zdalipak bude jeho jméno tak cenné jako to její, když pro něj musel proběhnout tolik krásných míst Xibramu bez zastavení. Jak hluboko? Narovnal se, a pustil ji ze svého něžného sevření, zůstavajíc stát ve stejné blízkosti. Řekla celé své jméno, což on udělat nemůže, přesto.. "Říkají mi Ragi, kolibříku." až na dno králičí nory, aby jsi našel odpověď. až na její dno.