Re: Řeka královny Illivenas

6/1/2021, 20:47

Ztrácel se ve vlastních myšlenkách tak často, že jen stěží zvládal stíhat i její slova ohledně jejich společného příběhu. Znělo to tak jednoduše a bylo to tak jednoduché jak se to mohlo na první pohled zdát. Ale Artë si za každým slůvkem dokázal představit stovky jiných, hezkých ale i bolestivých slov, které by ho nakonec mohly dovést někam, kde by se mu to příliš nelíbilo. Opět uvažuješ až příliš, Artë. Prostě mluv. Něco se lépe promyslelo a řeklo, než nakonec udělalo, ale nemohl hlasu oponovat, obzvláště v tomto případě. Oči upřel na řeku, na to jak se v ní voda vlnila a ztrácela se mu z dohledu. Chytal se další vlnky a následoval ji dokud opět nezmizela. Poslouchal její slova a s tím jak skončila se on sám opět připojil. "Co děsivého by také mohlo být na srnce, jež doprovází malého kolouška, čím se provinila myš, která se rozhodla sníst kus dobrého sýra a co je potom ježek, jehož dupání budilo vesničany ze spaní. Čím se stala Liška, jež se přišla podívat blíž, aby nahlédla do domovů a byla to právě ona, kdo lidem vrátil víru a chuť do života. Liška, divoká a svobodná." odmlčel se. Na hladině řek se objevily kruhy, jak se tam mihla jedna z říčních ryb. Artë chvíli kruhy sledoval. "Přicházelo to pomalu, vědomí, že jejich ochrana, byla více než jen ochranou. Byla vězení. Něčím, co je drželo na místě od všeho, co je čekalo za hranicemi. A tak jeden z nich, ten úplně první, ve stopách lišky překročil řeku, aby mohl pokračovat kupředu. Otevřen všemu co jej mohlo potkat s pocitem třepotavého kolibříka ve svém srdci. Vstříc novému světu, novým zkušenostem. A byl následován dalšími.." dokončil svou větu, ale pohledem se ke své společnici neotáčel. Zůstal jím připoutaný k vodní hladině, ztracen v myšlenkách, naslouchající šumu vody, občasného šplouchání a slabému vánku, jež jej znovu zval k oblakům. Nemohl říct, že potom netoužil. Vydat se konečně domů, opět být ve své kavárně a donutit svou mysl pomalu zapomenout na všechno špatné, bolestivé a nepříjemné, co zažil. Na dotek chlapce na křídlech, na křeč v křídlech i na Avalanne. Ach Artë. Kdyby jsi jen mohl zapomenout, ale ty z nějakého nepochopitelného důvodu nechceš.. aby jsi to neudělal znovu. Tichý výdech, který jeho mysli na okamžik dodal jistý klid, který ho měl ještě chvíli udržet při plném vědomí, aby se mohl soustředit na její slova a ten nádech, jež jej měl udržet při životě.

Byl si vědom, že jeho slova pro bolavé srdce ženy mohou být krutá, ale zároveň věděl, že někdy je potřeba slyšet to takto, aby se snáz našla cesta ke skutečnému odpočinku, ke klidu v duši i v hlavě. K jistému pochopení a porozumění. Jeho slova mu působila bolest, jelikož to byl jeho matka, kdo mu nakonec do tváře řekl, že on je měsíc, jež se slunce nikdy nedočká. Ztracený ve změti hvězd, které jej pomalu zaplavují odmítnutím. Přesto to byla milá myšlenka, která dokázala srdci dodat to , co mu mohlo chybět. "Naděje je to jediné, co drží celý svět pohromadě. Pokud nemáte naději, nemáte nic." pousmál se. "A tak mějte naději, neboť vám díky ní na tváři zůstane úsměv a síla vás neopustí." dodal ještě ke svým slovům a pak jen využil svá křídla, aby dívce utvořil stín. Sám nakonec odvrátil pohled stranou a opět se ztratil v myšlenkách, nechávajíc ji vlastnímu osudu, jejím myšlenkám. Kdyby chtěla usnout, nechal by ji a počkal až si odpočine. Nyní však seděl tiše, pohled upíral opět na vodní hladinu a čekal. Na slova, na tiché oddechování, které by se vmísilo do zvuků kolem nich. Jen čekal a naslouchal. Protože víc už udělat nyní nemohl.

7/1/2021, 13:02

Když hlasem klesla a muž se opět na příběh napojil, její oči opět klesli, sotva zazněl jeho hlas. Sledovala kamenný povrch, jenž se kolem nich rozprostíral. Jemně přejede prsty po kamení, zatím co poslouchá pokračování příběhu, snažíc se na místo něj představit trávu v oné vesnici z příběhu. Bylo to svým způsobem takové malé dobrodružství, jen tak se bez mapy vydat do neznáma. Jistě, bylo podstatně jiné, když se jeden opravdu vydal na nějakou cestu, ale stejně jako taková cesta i tato měla své kouzlo. Mlčky poslouchala hluboký hlas své společnosti, jenž byl nyní ve vedení příběhu. Ruce přesune z drsného a tvrdého kamene na svá kolena a oči jí na chvíli zabloudí k obloze, kde slunce pokračovalo ve své každodenní cestě, bez jakékoli společnosti, dohlížejíc na krajinu pod sebou. Byla to vlastně dost osamělá cesta, přitom jeho protějšek, měsíc, byl v noci obsypán hvězdami. Jemně si zastrčí za ucho pramínek vlasů a pohled opět sklopí od nebes k řece, která jim dělal společnost. Jemně se pousměje, když jí hlavou probíhají srnky, následované liškou, jenž nakonec vyvádí prvního z vesničanů z jeho dlouho uzavřeného domova. Poté, co jeho hlas opět klesne, dívka si jemně promasíruje prsty levé ruky dlaň té pravé, zatím, co se jemným, klidným tonem připojí k příběhu, aby jej posunula zase o kousíček dál. ,,Neboť tyto první kroky probouzeli odvahu v dalších obyvatelích vesnice, kteří se díky ní odvážili následovat nejen lišku přes řeku, ale i za dalšími zvířecími průvodci, jenž k nim zavítali. Ze začátku byli tyto průzkumy kratší, svět okolo sebe objevovali po kouscích, časem si však někteří troufali dál a dál, občas se vracejíc aby vyprávěli, jaké krásy jim svět na jejich cestách ukázal. Nebyla to tedy jen jejich vesnice, která se padnutím mlhy otevřela světu, ale i jejich oči a srdce. Jako když se malý ptáček poprvé vznese na vlastních křídlech a vidí svět z jiné perspektivy než-li z hnízda svých rodičů" Zhluboka se nadechne a vydechne při čemž se zatváří zamyšleně, než se opět pousměje. ,,I když je na cestách nečekali jen příjemné věci, s mnoha si zprvu ani neuměli poradit, neb je neznali, slíbili si, že svá srdce už nikdy neuzavřou před světem. A to také dodržovali, byť to molo být nesnadné. Přes různá úskalí si většina brzy zvykla na nově nabytou svobodu, které se jim dostalo. I tak ale nezapomínali odkud pochází a kdo jim jako první ukázal cestu přes řeku, proto...." Klesne hlasem a lehce se opře o lokty když se s úsměvem zadívá na svého společníka.

Mlčky poslouchala muže jak mluvil, i když některá slova se neposlouchala snadno. Stále byl v jejím srdci smutek, ale kdyby uzavřela své srdce, možná by jej udržela v bezpečí, zrovna jako jistí vesničané ta své za mlhou, ale nikdy by nebyla svobodná a to by pak už ani nebyla ona. Za jeho slova mu byla opravdu vděčná, jemně se na něj usmívala, snad mu je jednou bude moct nějak oplatit. ,,Máte pravdu, Artë... jen ji jeden pro sám zármutek nevidí a neslyší i když ji má přímo před nosem." Prohodí s úsměvem na rtech a přikývne. ,,Děkuji za to připomenutí, i za ta slova, opravdu si toho všeho vážím... a snad, jednou, Vám budu moct tuto pomoc vrátit." Dodá s tichým vydechnutím po kterém se lehce schoulí ve stínu křídel. Chvíli takto odpočívá a jen oddechuje, skoro jako kdyby usínala. Ve stínu bylo velmi příjemně, zatím ale zůstávala při vědomí. Nakonec oči opět zvedne k obloze, za sluncem a pousměje se. ,,Myslím, že už se na oblohu nepodívám nikdy stejně." Prohodí tiše, ostatně aby ano, teď tam pokaždé uvidí onu naději, kterou ni smutek nedokáže utopit.

9/1/2021, 13:21

"Proto uprostřed jejich náměstí nechali postavit sochu. Ale tahle socha nereprezentovala pouze lišku. Nebyla zasvěcená jen jedinému zvířeti a přesto se tam mohl najít každý, kdo jim kdy cestu ukázal. Postavili sochu ve tvaru odelníku a do jeho stěn nechali mistry skláře zapracovat sklíčka, malé kousky zrcadel a okenic, barevná i obyčejná. A proč to tak udělali? Z jednoho prostého a obyčejného důvodu. To co je nakonec přimělo odejít, nebyla zvěř, nebyla to ani věčně se posouvající oblaka nebo touha poznat nové..." odmlčel se a na okamžik vzhlédl k výškám oblohy a zahleděl se na míjející mraky. "Kdokoli kdo k té soše přišel mohl zahlédnout sebe, ale odrazy zrcadel mu dovolovali zahlédnout i lid za ním. Jelikož každý jejich počin nebylo pouze počinem jejich srdcí, ale počinem jejich předků. Jejich přátel a blízkých. Proto nakonec zůstala vesnice světu otevřená." dokončil větu, nenechávajíc ji už žádný otevřený konec. Ne že by to udělal omylem, ale zkrátka pro něj příběh skončil. Objevili co měli, otevřeli se světu a zanechali za sebou něco důležitého. Odkaz, který jejich důvody připomene i druhým, dá vědět, že to co je ve světě důležité není jen jeden úhel pohledu. Seděl na kraji břehu a jeho myšlenky byly opět jako klubko nití. Pořádně zamotané klubko nití, které se snažil nějakým způsobem vyřešit. Nemohl by však zcela popravdě tvrdit, že se mu to daří. Hlas v jeho hlavě mu zrovna nepomáhal, ovšem pohled na křišťálově čistou hladinu řeky alespoň na moment uhýbal myšlenky i jiným směrem. Od všech možných i nemožných scénářů, které by mohly s jeho vílou nastat jej bralo právě ke květinám. Ach ty staré myšlenky, když byl rozhodnutý postavit se Avalanne a dát ji celé své srdce. Místo toho, aby si vnucoval myšlenku, že jej nebude chtít vidět a bude na něj křičet, přemýšlel o tom, jak by asi mluvila o květinách. Co by mu na to mohla říct, jakou myšlenkou by jej obdarovala? Bylo to jednoduché, odmítla jej a tak raději tu myšlenku odehnal a vrátil se do reality. Do Illivenas a k jeho nynější společnosti. Tiše si povzdechl a zaklonil hlavu, napnul křídla, aby je protáhl a pak je vrátil opět zpět na jejich původní místo. Slunce jej hřálo na obličeji a on si pomalu začínal připadat unavený, jak jej to teplo pomalu kolébalo ke spánku - klubíčko myšlenek se opět pěkně smotávalo dohromady, to jen tím jak jim už nevěnoval tolik pozornosti. Co kdyby nebylo Avalanne? Co by dělal nyní? Použil by nějaký ten svůj přirozený šarm a pokusil by se o milý flirt? Od kdy jsi si sám sebou tak nejistý Artë? hlas v jeho hlase se odmlčel. To že jsi nepřitažlivý pro ženy víme oba dva, ale probůh od kdy se potýkáš s tím, že nevíš co říct? měl pravdu a Illiryjec to jen velice nerad přiznával.

Naštěstí pro něj nyní nemusel už říkat nic. Jen dopřál dívce něžný stín, aby si odpočinula a chvíli to nechal ubíhat směrem jakým se ubírala sama řeka, na kterou hleděl. Nechal ji, aby se věnovala svým myšlenkám a on se po celou tu dobu ticha věnoval těm svým. Už se pomalu táhl den a blížil se svému konci. Opět toho nestihl mnoho a místo toho se dostal někam kam by jindy nezamířil. Další hluboký nádech a milý úsměv, věnovaný dívčiným slovům. "Pak už budete mít pokaždé naději." dodal k jejím slovům a křídla stáhl na záda, načež se pomalu zvedl a oprášil od písku. "Omlouvám se, má drahá, ale myslím, že už budu muset jít - ještě stále mám práci a ačkoli bylo toto místo neplánovanou návštěvou, musím poděkovat za vaši milou společnost a budu doufat v další setkání..." odmlčel se a naznačil hlavou úklonu. "Jen doufám, že ten úsměv na vaší tváři zůstane a budete se smát až se příště setkáme." dodal a pak se už jen rozloučil, načež natáhl křídla a vyrazil k obloze. Takový den si bude určitě pamatovat. Myslíš den, kdy se tě nikdo nesnažil osahat a v podstatě si ty - naprosto psychicky nestabilní kus víly - byl psychickou podporou?! Ironické. hlas měl vlastní názor, ale Artë mu nevěnoval pozornost. Mířil totiž domů.

9/1/2021, 14:34

V tichém klidu naslouchala hlasu své společnosti, jenž dále rozvíjela jejich příběh. Pomalu se chýlil ke konci, to mohla cítit, ale zda a jak k němu muž dospěje, to bylo pro zatím otázkou. Na rtech hrál dívce lehký, povzbudivý úsměv, a v očích jí hrál klid, který jen jemně popichovala zvídavost očekávající směr, jejím se příběh ubíral. Už teď však mohla říct, že patřil k těm klidnějším, ovšem krásně poučným. Když nakonec Illiryjec příběh zakončí, dívka mírně pokývne a věnuje mu úsměv. ,,Krásný, poučný příběh, Artë. Děkuji Vám, že jste k němu připojil své myšlenky. Na to, že hry neznáte, tak skládání příběhů Vám opravdu jde. Doufám, že někdy spolu třeba stvoříme další." Usměje se, na tenhle určitě jen tak nezapomene. Stejně jako na svoji společnost, za kterou byla ráda navzdory tomu, že původně k řece zamířila s tím, že tu bude sama. Ale nakonec ji tu čekal příběh a to ne jen ten co spolu poskládali, vždyť život sám byl jako skládání příběhů, do kterých se zapojilo spoustu bytostí a ona byla rozhodně velmi ráda, že se v tom jejím objevila, byť nečekaně, tato milá a vnímavá osůbka. I když netušila, zda se ve svých příbězích ještě setkají či nikoliv. V jednom měla ale jasno, a to, že smutek, se kterým sem přišla, odplul po řece, jako voda. Zhluboka se nadechne vydechne při čemž si obtočí pramínek vlasů kolem prstu.

Po příběhu nastali ticho, které dalo prostor myšlenkám, kterých nebylo zrovna málo, ale byli klidnější, stejně jako dívka, které se v hlavě honili. Oči dívky se upřeli k slunci, které ušlo za dobu jejich setkání celkem dlouhou cestu. Bylo na čase se pomalu rozloučit, minimálně její společnost čekala ještě dlouhá cesta a ji? Povinnosti a učení, i když nyní už se na něj možná bude moci soustředit. Jeho úsměv, jenž jí věnuje, mu podvědomě vrátí při čemž jemně kývne na jeho slova, která nemohla být pravdě blíž. I ona se pomalu postaví s úsměvem na rtech, jo, po tomhle bude mít určitě písek všude, ale dnes jí to ani nevadilo, protože to byla opravdu malá cena za možnost potkat tuto duši. Lehce si pramínek vlasů zastrčí za ucho a jemně zavrtí hlavou. ,,Není proč se omlouvat, každý máme svoji cestu a příběh na vyprávění, a jsem velmi vděčná, že se setkali... děkuji Vám za to, i za Vaši společnost a za tu naději, kterou tu necháváte." Mírně kývne a zlehka se po jeho naznačení úklony pokloní i ona sama. Lehce jí cuknou koutky při jeho rozloučení. ,,A já doufám, že Vy si ten svůj zachováte ať už Vás Váš příběh dovede kamkoli, bezpečnou cestu, Artë... a snad na shledanou." Mírně pokývne a chvíli ještě sleduje, jak víla odlétá, než se rozejde do města. Mohla by se přemístit, ale neměla kam spěchat, její hlava i srdce našli klid díky muži klid, a i když ten rozhodně nebude trvat věčně, ona naděje jí rozhodně zůstane ať už jí život přinese cokoli. A to samé přála i Artëmu.