Řeka královny Illivenas

Ještě nějakou chvíli sedí na místě a sleduje oblohu. Vážně by ten smutek měla nechat jít, sama to moc dobře věděla, ale to bylo opravdu snazší říct než provést. Tedy pokud to nebyla jen výmluva. Mírně nad tou myšlenkou nakrčí nos a v duchu protočí sama nad sebou oči. Fajn... už žádné výmluvy, jen cesta v před... jinak se z toho brzy zblázním. Přisvědčí svojí hlavě v duchu, jinak by se nejspíš začal dohadovat sama se sebou a ještě by se jí rozdvojila osobnost. Napadlo ji, jestli už mezi sebou kněžky někoho takového měli a lehce se nad tou myšlenkou pousmála. Když muž opět promluvil, chvíli jej tiše poslouchala. Pak se lehce usmála a vstala. ,,Jste vytrvalý, to Vám musím nechat." Pronese s lehkým cuknutím koutků do úsměvu. Pomalým krokem přejde k němu načež se opatrně posadí naproti něj, stále však tak, aby mezi s sebou měli dost osobního prostoru, tedy, hlavně skrz něj. ,,Ale nemusíte mít obavy neplánuji se utopit, tedy, netvrdím, že by mě to nenapadlo, ale nejspíš by to bylo... no minimálně dost nezodpovědné vůči ostatním, ať už by šlo o utopení ve smutku, nebo ve vodě." Lehce se usměje načež si vyslechne jeho další slova při kterých lehce povytáhne obočí. ,,A kdepak jste přišel na to, že možná nejste dobrou společností? Minimálně mě nikterak nevadíte, Artë. Sice Vás neznám, takže bych nejspíš měla držet pusu, ale mě zatím příjdete milý." Podotkne a lehce zavrtí hlavou, nejspíš k tomu nějaký důvod měl, ona jeho názor však nesdílela. ,,Ale můžete mě zkusit přesvědčit, pokud tedy nemáte na spěch." Broukne o něco veseleji, chtěla se prostě pohnout dál, nechat smutek jít a ne jej šířit dál, mezi ostatní. ,,A jelikož mi připomínáte, že jsme cizinci, místo vrtání se v smutku druhého bych Vám ráda navrhla pokus o změnění této situace... mohla bych Vás třeba vzít do města kousek odsud, na nějaké to občerstvení když vážíte tak dlouhou cestu. Nebo můžeme zůstat tady a povídat si... případně si něco zahrát, pokud chcete." Prohodí vlídně s jemným úsměvem na rtech, tentokrát se mu dívajíc do očí místo aby hleděla do vody.

Asi bylo dobře, že si jejího ztuhnutí nevšimnul, ona za to byla rozhodně ráda, snažila se to vše nějak nechat jít. Nechat jít to smutné a nechat si jen ten příjemný pocit, který právě onen smutek zkoušel udusit a možná by se mu to i povedlo. Nakonec se opět posadí naproti muži a složí bojové vějíře před sebe, tedy, jeden, druhým se začne lehce ovívat. Kdo to s nimi neuměl by si snad i mohl takovým počínáním useknout hlavu, ale to nebyl její případ. Tiše se zasměje nad jeho slovy. ,,To záleží na úhlu pohledu. Ano, slyšela jsem ony "chyby" ale i tak to bylo pěkné, už proto, že máte odvahu se přidat, cením si toho." Vysvětlí s mírným úsměvem, zdá se, že smutek se opravdu rozhodla poslat po vodě... či snad po větru? Sledovala kováře jantarovýma očima jen párkrát s úsměvem zamrkala nad oním oslovením. ,,Obstojná rozhodně... nemáte vůbec zač, Artë... klidně si Vás někdy poslechnu ráda znovu. myslím, že moje uši rozhodně nějaké ty chybky dokáží překousnout." Odvětí upřímně s jemným úsměvem na rtech. Sice hudbě rozuměla, ale rozhodně neodsuzovala někoho jen proto, že v ní udělal nějakou chybu. Lehce si zahrne pramen vlasů za ucho, stříbrný náramek značící její přítomnost měla samozřejmě na ruce, ovem ty měla schované pod bílou vzdušnou, avšak lehce průhlednou látkou rukávu. ,,Ano... bývá tady pěkně... a klid, vhodné místo na rozjímání... nebo chycení úpalu, když to se sluníčkem přeženete." Zažertuje a pousměje se. ,,Ale většinou umí jednoho hlavně nabít energií." Dodá posléze stále se lehce ovívajíc vějířem vytvářejíc tak lehký vánek.

Když k muži vyšla, učinila tak s klidem a lehkým vycházkovým krokem, přesto přirozeně. Sice uměla být jako oheň, který přeskakoval ze střechy na střechu, dnes však byla spíše klidná, jako plamen svíce, který ohýbá závan větru a tím větrem mohlo být v jejím případě cokoli, třeba onen smutek. Který ovšem nehodlala přenášet dál, a tak, když se před muže posadila, mohla působit uvolněněji a vřeleji než když seděla k němu zády a hleděla do řeky. Nechtěla aby si muž z této země odnesl smutek, ale něco pozitivního a hřejivého, co z tohoto setkání snad udělá snad i příjemnou vzpomínku. Rozhodla se, že se pro to pokusí udělat co bude moct aby si Illirijec opravdu odpočinul a užil si svůj čas tady. ,,Jistě... a určitě není jediná a jsem si jista, že ne všechny budou možná dány Vaším původem. I když třeba jsou i ostatní Illirijci tak starostlivý jako Vy." Odpoví vlídným tonem načež mu jeho úsměv mu oplatí svým, když už sedí naproti němu a poslouchá jej. Napadlo ji, jaké to asi bylo u nich v horách? Jistě, každý svět měl svá úskalí, alespoň většina.. možná by království měla procestovat a seznámit se s ostatními zeměmi. Byla si však jistá, že srdce bude navždy patřit její rodné zemi, ale u koho to tak nebylo, že. ,,To je od Vás milé, že to rád slyšíte." Vlídně se usměje, minimálně doteď se jí zdál jako hodný a starostlivý muž u kterého by ji opravdu mrzelo, kdyby na něj měla přenést byť trochu svého smutku. Ten se jí ostatně díky jeho společnosti dařilo překonávat, rozhodně lépe, než když tu seděla sama. Pozorně jej sleduje i onen úsměv následovaný smíchem, který vykouzlí vřelý úsměv i na její tváři. Měla radost z toho, že se smál. ,,No, myslím Artë, že po tomhle smíchu by jste mě o tom nepřesvědčil ani kdyby jste sebevíc chtěl, takže veškeré takové pokusy budou zbytečné." Prohodí pobaveným tonem s úsměvem na rtech. ,,Ale ráda lépe poznám jakou společností jste, za mě tedy rozhodně milou a pozornou." Dodá s úsměvem když si vyslechne jeho slova. Lehce při nich kývne a pousměje se, i tak... není z těch co by své starosti někde vykřičeli, ale dostala nápad. ,,Myslím, že vím komu je povím, děkuji Vám,  Artë ." Pronese nakonec s potutelným úsměvem, jednoduše si vše sepíše na pergamen a ten potom pomalu spálí a s tím nechá smutek odejít definitivně. Takový malý rituál, ale tady jej udělat nemohla, neměla na to potřebné nástroje. Mlčky čeká na odpověď na její nabídku a když jí odpoví s úsměvem přikývne. ,,To je v pořádku, netřeba se omlouvat. Ne každý je stavěný do města, nebo se mu tam vždy chce." Odpoví vlídným tonem stále s úsměvem na rtech. ,,Jen Vás zde žel nemám čím pohostit." Dodá skoro omluvně, kdo ví zda po cestě nebyl unavený a navíc další cesta jej ještě čekala. Při jeho otázce se okolo nich rozhlédne a zatváří se zamyšleně. ,,No... můžeme buď třeba zkusit uhádnout oblíbené věci toho druhého, či na co myslí, nebo si vyprávět příběhy... co se stali, kdy část bude pravda a část ne... ale v téhle hře jsem dost marná, lhaní mi nejde." Dodá s pobaveným úsměvem. ,,Být venku hvězdy mohli jsme hledat souhvězdí... dnes nemáme ani moc mraků aby jsme třeba zkoušeli vymýšlet čemu se podobají..." Povzdechne si a zadívá se na nebe. ,,Nebo můžete navrhnout něco Vy, pokud budete chtít." Dodá poté stále s oním úsměvem na rtech.

Dívka na konec své zbraně složí a uloží na jejich právoplatné místo u jejího pasu. Raději, neplánovala si utnout hlavu, to by jí nejspíš její společnost moc nepoděkovala za takový sice nevšední, ale i nechutný zážitek. Lehce se na něj při jeho slovech usměje. ,,Takže nejen vytrvalý, milý a pozorný, ale i odvážný..." Prohodí s úsměvem s uznáním. ,,Hodně bytostí nesebere odvahu k tomu aby udělalo to co chce i když je to třeba zkusit hrát na flétnu." Dodá na vysvětlení, i ona někdy byla na vážkách, takže o tom věděla své. Na jeho další slova lehce přikývne, nikdo v tomhle světě nebyl dokonalý a pokud ano, respektive pokud to o sobě prohlašoval, tak byl leda dokonalým nadutcem. ,,Říkal jste, že jste kovář... smím se zeptat co kováte nejraději?" Položí své společnosti menší otázečku, která je možná trochu osobní, ale doufala, že to nepřehnala. Lehce se usmívá i při jeho dalších slovech, zdálo se, že na domov vzpomíná rád. ,,Jaké to tam u Vás je? Nikdy jsem tam nebyla... vlastně, možná by bylo na čase vystrčit na chvíli nos z domova a udělat si poznávací výlet výlet..." Pronese s úsměvem, snad i lehce zasněně.

Jemně muži jeho úsměv oplatí, o něco málo se jí i rozšíří když se muž rozesměje. Smích prý léčí a prodlužuje život i když netušila co na tom bylo pravdy, alespoň ta představa byla příjemná. Jeho další slova ji překvapí, párkrát zamrká a nakonec se opět pousměje. Ano,, celá já, navní a dětinská a právě jsi byla odhalena, ne že by to bylo nějak těžké. Ještě jednou se krátce pousměje. ,,Inu, teď jste mě dostal, na tohle opravdu nemám co říct." Uzná po chvilce s lehkým pobavením, ne, že by si nevšimla onoho úsměvu na tvářích své společnosti, ale naivita přecejen bylo spíše něco co bylo považované většinou za slabost a dětská, u dítěte v pořádku, jenže si nebyla tak jistá, zda je v pořádku u ní když se nad tím zamyslela. I když se při svých slovech muž tvářil pobaveně, napadlo ji, že by možná měla dospět. I tak se lehce usmívá, muž to nejspíš nemyslel a o nějakém hlubším významu ani nemohla být pravděpodobně řeč, však byli cizinci jak jí několikrát on sám připomenul. A možná nad tím jednoduše jen moc přemýšlela, ostatně, možné bylo vše  nebylo by to poprvé. ,,Oh, pár jich znám i když u nich rozhodně není určeno s kým se mají hrát nebo ne." Lehce si pod rukávem protočí náramek při čemž se zatváří zamyšleně. ,,Také můžeme meditovat, ale to bychom si koledovali o úžeh." Konstatuje a strčí si za ucho pramínek vlasů. ,,A ke hře... hm... můžeme třeba hádat to na co druhý myslí.  s tím že od něj dostane nápovědu ve formě tématu a nebo... můžeme skládat příběhy." Při druhém návrhu jí zacukají koutky. ,,To jeden začne příběh, druhý jej o něco doplní a tak se to postupně střídá, nikdy nevíte co z nich vzejde a ani jeden není stejný. Tedy většinou. Pokud nebudete proti, vybrala bych spíše to." Dodá, mohli tak oba popustit svoji fantazii a částečně se tak poznat aniž by museli prozrazovat cokoli osobního. Tedy, ne, že by sama měla co skrývat, ale respektovala soukromí své společnosti a nechtěla z něj tahat informace, které se mohli zdát na první pohled nevinné, ale pro něj třeba nepříjemné. Ostatně, neznala jeho životní příběh.

,,Oh...myslíte?" Pronese s lehkým úsměvem na rtech a zavrtí hlavou. ,,Nesnažím se Vám lichotit, Artë, to by vypadalo trochu jinak, jen říkám co vidím." Pokrčí lehce rameny, možná byla na něj v tomhle moc otevřená, ale nechtěl jej lidově řečeno "sbalit" to rozhodně ne. Nebylo za tím nic víc než čistá upřímnost i když  možná přehnaná a snad trochu pro někoho neomalená. Mlčky jej poslouchá další slova muže jen aby pak zavřela oči a tiše se nadechla a vydechla. ,,Ne, srovnávat se to nedá a něco takového by mě ni nenapadlo srovnávat. Jen... oceňuji i ty drobnější druhy odvahy, ale jak sám říkáte, odvahy je více druhý a každý ji vnímá jinak." Odpoví muži klidně a na chvíli se zadívá do nebe při čemž ztuhne. Jako by při svých posledních slovech mluvil o Ragim i když to bylo zcela vyloučené, protože o tom rozhodně neměl jak vědět, ale mohla v tom být jednoduše podobná zkušenost, nebo prosté myšlenkové pochody. ,,Ano, to je opravdu odvaha." Dodá tišeji načež vydechne. Prostě se to k ní nejspíš bude vracet jako bumerang a neustále se jí to pokoušet omlátit onu noc o hlavu. Nakonec vrátí pohled zpět k muži a nakloní hlavu s úsměvem na stranu načež s ní jemně zavrtí. ,,Ale kdepak... nepředstavila Artë. Ne, že bych nemohla, ale domýšlení si je hodně nebezpečná věc do které není radno se pouštět." Pronese vlídným tonem a pousměje se, jen byla jednoduše zvědavá. Domýšlení už ji spálilo víckrát než oheň a nejspíš ještě několikrát spálí, protože někdy si prostě nemůže pomoct, ale v tomhle případě to nebylo. Když pronese okřídlený muž další slova, jen mlčky chápavě pokývne, některé věci prostě nešli popsat a bylo nejlepší je vidět na vlastní oči.

Možná, že taková hra na příběhy je úplně nesblíží, ale tak, když jste chtěli někoho pozvat, normálně by jste jej třeba pozvali na nějaké to občerstvení, což její okřídlená společnost odmítla a to Cael hodlala respektovat, a snažila se najít alternativu. Nesnažila se aby to bylo nějak extrémě složité, ostatně oba přišli odpočívat. Navíc, pokud hry neznal, což jí řekl, nemuseli ho ani bavit a nudit ho nechtěla, ovšem ověřit si to šlo jen jedním způsobem a doufat, že tím svoji společnost nebude nudit. Na druhou stranu, mohl klidně navrhnout něco jiného, nebo jednoduše říct, že chce opravdu jen odpočívat, hlavu by mu za to neutrhla. Lehce se pousměje nad jeho otázkou. ,,Jak jsem řekla, jeden začne příběh a druhý na něj naváže a pak se zase prostřídají." Trošku se zamračí, pravda, to nebylo moc informací, možná by se spíš hodil názorný příklad, zvlášť když hry nezná jak si znovu musí připomenout. Možná za tu slovní neohrabanost kterou nyní prokazovala, mohla trochu i únava která ji pomalu doháněla, možná byla na sluníčku moc dlouho. I tak se vlídně usmívá a mírně kývne při jeho dalších slovech. ,,Máte pravdu, taky bych mohla uvést nějaký příklad, pardon, poslední dobou mi to moc nemyslí." Prohodí s nehraným pobavením nad tímto faktem. ,,Je to hra primárně o fantazii hráčů... vlastně nemá poražené ani vítěze, jde jen o prostou zábavu ve které je možné vlastně naprosto vše. Tyhle příběhy... nemají žádná pravidla, klidně v nich můžou být... no co já vím, třeba stromy rostoucí do nebe kořeny." Prohodí s lehkým uculením nad takovou představou. ,,Ale k věci, jeden začne větu, či pronese několik vět třeba klasické byla jednou jedna země za sedmi řekami a horami, kde žil národ stromu, který zrovna oslavoval příchod jara. Každý měl na starosti něco jiného, jedna z jabloní měla za úkol výzdobu okolí jenže.... A právě v tomto bodě se kupříkladu připojí spoluhráč, a doplní, že třeba zaspala a pak pokračuje v tom, co se dělo dál, a po něm pokračuje další hráč. Příběh se tak může dostat úplně jinam než by kterýkoliv z hráčů zamýšlel. No a konec je... no, ukončit se dá příběh kdykoliv a ani vlastně konec mít nutně nemusí." Pokračuje ve vysvětlování, doufajíc, že takovéto vysvětlení bude snad srozumitelnější, než ono pouhé naznačení. ,,Takže... začnu a uvidíme, když Vás to nebude bavit, hrát nemusíme, stačí říct." Pokusí se muže s úsměvem ujistit, že ho rozhodně do her nebude nutit. Na chvíli zavře oči a hmkne. Na chvíli vypadá zamyšleně, snaží se v hlavě poskládat nějaký ten začátek příběhu. Pak se zhluboka nadechne a vydechne a začne vyprávět klidným vyrovnaným tonem vypravěče. ,,Daleko odtud stála kdysi vesnice, která byla před okolním světem chráněna kouzelnou mlhou. Nikdo tak o její existenci nevěděl. Nebyla velká, zrovna tak ale ani její obyvatelé nepatřili mezi největší, nám by se vlezli do dlaně. Sice tu občas vznikali neshody, nikdy však nešlo o nic velkého, žili tak spolu docela v harmonii. Jednoho dne však jejich ochranná bariéra zmizela což způsobilo..." Usekne svoji větu a svýma očima se zvídavě zadívá do těch Artëho, snaží se vyzkoumat zda se chytá a zda se mu vůbec takováto hra zamlouvá, ani nyní se na něj neopomněla přívětivě usmát.

Všimla si jeho kroucení hlavou, nechá to však být, měli jednoduše na jisté věci rozdílné názory. Navíc se zdálo, že ani od ní podobná slova, která jen vyjadřovala jak na ni působil, nechce a tak se mu rozhodla vyhovět. Kdo ví, možná ho tím i pohoršila a to v úmyslu rozhodně neměla, ovšem omlouvat se za to nehodlala. Tentokrát ne, prostě byla taková, tak proč by se měla zapírat. Neměla náladu se přetvařovat, stejně by jí to nešlo a pokud by se třeba i spřátelili tak by se nepřátelil s ní samou ale s tou za kterou by se přetvařovala.  A to jistě ani jeden nechtěli. Mírně kývne na jeho další slova, respektovala to, oba měli na věc svůj názor, ale ona mu nehodlala vtloukat do hlavy ten svůj, nebo mu jinak ten jeho brát. Jeho následující slova poslouchala mlčky. Další věc co už slyšela a která byla pochopitelná i z toho co už muž řekl, věděla to. A i když to nejspíš myslel v dobrém, bylo to jako kdyby jí do rány nasypal sůl. Její rty se tak na chvíli semknou do tenké linky. Věděla to, protože přesně to udělala, nechala Ragiho jít, i když těžko říct zda to opravdu byla láska nebo pobláznění či co to vlastně v jejím srdci tu noc probudil. A právě proto to tak bolelo, či snad proto, že měla pocit, že jí nikdy nepatřil a patřit nebude. S největší pravděpodobností se nevrátí. Ne, že by mu nepřála štěstí, přála, přála mu volnost, jen to prostě zatraceně bolelo. A když se v této ráně někdo byť nechtíc rýpal, na náladě jí to nepřidalo. Jen tedy zavře oči a zhluboka se nadechne. ,,Vím." Šeptne jen velmi tiše, jen ono jediné slůvko a nic víc. Díky tomu její nálada opět klesne a to i když se tomu snaží vzdorovat. Oči sice otevře, jen je nechá sklopené do země. Jen lehce zavrtí hlavou při jeho dalších slovech. ,,Pokud tomuhle říkáte fantazie... nejspíš je to jako s tou odvahou, také ji každý vnímáme jinak." Odtuší klidně, jindy by se možná i rozohnila, za to, že by si snad mohl muž pomyslet, že je bez fantazie, ale nyní jednoduše nemá sílu se ním přít.

Úsměv mu mírně oplatí, když mu vysvětluje pravidla hry, o které věděla, že může být jakákoli, záleželo jen na hráčích. Mohli být hravé, smutné, napínavé, dramatické nebo úplně klidné... záleželo jen na mysli vypravěče kam vlastně chtěl plout. Byl v tom určitý druh svobody, kterou ne každý viděl a dokázal ocenit, byla tedy ráda, že jí hru její momentální společnost hned neodmítla. Ne snad, že by mu měla za zlé kdyby takovou hru odmítnul. Mluvila klidně, mírně, takhle si povídávali s matkou, tyhle vzpomínky jí byli velice drahé. Ale rovněž tuto hru hrávala s dětmi ve městě, někdy se nestačila divit, co všechno si ty mladé duše uměli vymyslet, o kolik byli svobodnější ve fantazii než dospělý. Trávila s nimi čas ráda, předávala jim to málo co uměla. Někdy jí byla jejich společnost příjemnější než dospělých. Jednou by takové rošťáky chtěla mít sama, ale zatím na to byla moc mladá, nebo jí to alespoň většina předhazovala. Navíc otci nebyl žádný nápadník pro jeho dceru dost dobrý, občas jí i napadlo, že nejspíš zůstane sama. Nyní však sama nebyla, poslouchala, jak se vyprávění zhostil její společník a mírně se na něj usmála. Seděla naprosto tiše a pozorně naslouchala jeho slovům, které do příběhu přidal jako kousíček skládačky. Neušlo jí, že se jeho oči soustředí na řeku, ale nerušila jej, ona ty své zavřela a představovala si ten příběh ve své mysli, jak plynul dál jako řeka u níhž seděli. Jeho hlas byl příjemný i ton, kterým příběh vyprávěl. Mírně pootevře oči když jeho hlas klesne, jen aby zahlédl úsměv muže před sebou. Mohla podle něj říct, že on onu svobodu, která tato hra skrývala, našel. Mírně se na něj usměje když na ni upře temné oči, které byli snad ještě tmavší, všimla si toho i když netušila co za tím vězí a nechtěl přerušovat příběh nebo z něj tahat informace, které nemuseli být příjemné. Pustí se tedy do vyprávění stejným tonem co prve s mírným úsměvem a očima upřenýma na své ruce, jako by snad příběh mohla vyčíst z nich.. ,,Řeka nebyla hluboká, nebyla ani divoká, přesto se mezi obyvateli vesničky nenašlo toho kdo by se ji rozhodl překročit neb nikdo neznal svět za ní, neznali noc jiného, než-li svůj domov. Byť jejich okolí skrývalo mnohé krásy, pro svůj strach v nich viděli nebezpečí, které v nich ani nebylo. Stach jim natolik zaslepil srdce, že se snažili jen na to, jak by svoji malou vesnici skryli a vrátili se tak k životům, jenž vedli před tím, než zmizela jejich ochrana. Ovšem, to, že si oni nevšímali světa okolo nich, neznamenalo, že si svět nevšimnul jich, jako první si nového světa všimla okolní zvířata, která se ho vydala prozkoumávat. Tato zvídavá stvoření vzbudila ve vesnici rozruch, ale vesničané začali přicházet pomalými krůčky na to, že nejsou nepřátelská..." Klesne hlasem a zvedne oči k okřídlenému muži jemuž věnuje jemný úsměv, působila uvolněně, snad i jako kdyby byla spíš doma, než, že seděla někde s cizincem v poušti.

Klid ovšem vydržel jen do slov její společnosti, které jí její trápení omlátili o hlavu. Její nálada opět strmě klesla, i když doufala, že se tomu alespoň ve společnosti vyhne. Mlčky sleduje kámen, na kterém sedí, snažíc se od těchto myšlenek oprostit, ale čím víc se snažila, tím víc jako kdyby ji to táhlo zpátky. Nyní byla opravdu mizernou společností, snad i proto, aby dala najevo, že přes všechen ten zármutek muže poslouchá, k němu po jeho slovech vzhlédne, byť smutně. Její ohnivé oči se nyní skoro topili ve vodě, ale ta z jejích očí netekla, jednak protože stejně už většinu slz prolila a druhak jí bylo často otloukáno o hlavu, že muži nemají rádi když ženy pláčou, dokonce se setkala s názorem, že to byla podlá tajná zbraň žen, a ona proti své společnosti nechtěla používat žádné zbraně. Při jeho slovech se nejdřív zatváří trochu překvapeně, protože to bylo prve co taková slova slyšela. Pak se ale jemně usměje a tiše vydechne. ,,To je opravdu krásné, Artë... sice smutné... ale přitom krásné a plné naděje." Špitne polohlasem, načež se opět usmála. Byla to opravdu krásná slova, které, ač skrývali i smutek, se nebála si vzít k srdci. Musela se usmát i při dalších slovech, které vyšli z jeho úst. ,,To je od Vás velice laskavé... a šlechetné..." Při dalších slovech se tiše zasměje a věnuje Illirijci pohled ve kterém už i tančí drobné plamínky. ,,Pokračujte a asi se brzy začnu červenat.. ale děkuji, jsem Vám za ta slova vděčná." Odpoví tiše, ovšem upřímně s jemným úsměvem. ,,Jste opravdu výborná společnost i posluchač..." Zašeptá tiše a mírně zvedne hlavu když ji zakryje stín, bylo to od něj opravdu hezké a galantní, jak ta slova tak samotné gesto, kdy ji schoval do stínu. Chvíli ji to zavedlo k myšlence, kdepak má tenhle měsíc své slunce... pokud má, musí být opravdu šťastné a pokud ne... tak jednou nějaké bude mít možná větší štěstí, než si bude samo vědomo. U těch myšlenek jej sledovala mlčky a když pak svoji tvář odvrátil, opět se pousmála a oči zavřela, byla nyní o dost uvolněnější, takže na ni začala dopadat pomalu únava, jemně si objala svoje nohy pod koleny a položila si hlavu na ně, a poslouchala. Dalo se říci, že až nyní opravdu odpočívala. jen to mělo malý... háček, začínala tak trochu usínat, možná právě i díky tomu že ji nyní chránil stín křídel.