Udská řeka

Už mohl v Namdellu být před dobrýma dvěma hodinami. To by se, ale na poslední chvíli nesměl rozhodnout, že jít touhle cestou bude mnohem bezpečnější. A že to, co nesl ve svém batůžku, si zasloužilo bezpečnou cestu. Neměl moc dobrou představu o tom co TO, vlastně je. Na detaily se při převzetí moc neptal. Z toho chlápka měl husí kůži. Stačilo mu jen potvrzení, že se nejedná o žádnou životu nebezpečnou věc, která ho v půlce cesty sežere. Onen chlápek potvrdil, že jde o zcela neškodnou věc, která má hlavně sentimentální hodnotu. Tak moc sentimentální hodnotu, že pokud se dostane do Namdellu zcela nepoškozená bude osoba, která ji tam má převzít ochotna zaplatit více. A to je něco na co Leonard slyší. Takže i kdyby v tom balíčku byly nakonec jen staré ponožky, dá si zatraceně záležet, aby se dostaly do Namdellu naprosto nepoškozené.
Hlavně proto si vybral tuhle, sice delší, ale z větší části bezpečnější cestu. Už jí šel několikrát, a proto taky moc dobře věděl, co ho čeká dále. Zastavil se pár metrů před mostem. Z této vzdálenosti byl schopný slyšet řeku nedaleko od něj. Nemohl, ale vidět na druhou stranu. Na to bylo až moc ošklivé a pochmurné počasí. Vtuhle chvíli se ptal sám sebe, jestli bezpečí navíc stojí za to blahočit se přes ten rozviklaný most. Párkrát se zhluboka nadechnul, utáhl šňůrky držící jeho batůžek a pomalým krokem se vydal k mostu. S hlavou zabořenou do země, odmítal vidět cokoliv jiného než pevnou půdu pod nohama. Až teprve když došel k můstku a pevně, až křečovitě, se chytl postraních lan zvedl hlavu k nebi. Teď když nebude mít pevnou půdu pod nohama, bude se koukat nahoru. Není to ta nejlepší taktika, ale už několikrát zafungovala.
První krok na lávku byl vždy nejistý. Leo nesnášel, jak se vždy lehce pod jeho vahou prohnula. Nemluvě o tom smrtícím potoku pod jeho nohama! Ale ne, na to teď nemůže myslet. Půjde hezky pomalu. S hlavou nahoru, hlavně se nekoukat dolů, hlavně se nekoukat dolů! Následující kroky byly stejně nejisté jako ten první. Jeden obzvláště nepříjemný zvuk lana ho donutil otevřít oči a podívat se před sebe. V tu chvíli uviděl něčí siluetu. Nějaký pitomec taky vlezl na most! Copak si ten člověk před ním neuvědomil, že tahle lávka unese pouze jednoho člověka? Oh… moment. Leo nemohl udělat více jak pět kroků a ta silueta před ním už byla skoro za půlkou… To on je ten pitomec, co vlezl na lávku, když už na ní někdo byl. Tohle rozhodně vysvětlilo ono nepříjemné zaprasknutí pod jeho nohama. „Na co čekáš! Seskoč, než se to zhroutí!“ Naprosto kašlal na to, že to on zapříčinil tuhle šlamastiku.

Tím, že se zastavil a začal svou pozornost věnovat siluetě před sebou, se přestal soustředit na to, aby vytěsnil z mysli onu bouřící vodu pod jeho nohama. Její přítomnost si tedy začal uvědomovat až moc. Až moc si všímal dunění pod jeho nohami a možnosti, že by tam mohl skončit i on sám.
Proč sakra ona rozmazaná šmouha pokračovala vpřed? Copak ho neslyšela, když řekl, aby seskočila. Silueta udělala ještě pár kroků dopředu a rázem přestala být pouhou siluetou. Pár metrů před ním stál nyní seren. Leonard nebyl úplným expertem v rozlišování nižších víl, ale tohle by nepoznal jen někdo naprosto slepý. „Já se nebudu otáčet! Sám se otoč!“ Nemohl si pomoci a promluvil lehce arogantním hlasem. Neviděl důvod, proč by se měl otáčet zrovna on. No a co, že byl seren už za polovinou. On byl před polovinou a nevytahoval se s tím.
Rozhodl se neustoupit a místo toho vykročil opět vpřed. Stejně nejistým krokem jako doposud. Na rozdíl od serena, který se k němu blížil až nepříjemnou rychlostí. Dělilo je od sebe už jen pár malých krůčků. Nechtěl si ani představit co bude muset udělat, až se potkají tváří tvář. Bylo mu, ale jasné, že on rozhodně nebude ten, co se pustí postraních lan. A pokud se nebude chtít pustit ani druhá osoba tak ztvrdnou na mostu asi do konce všech věků. Ve stejnou chvíli co mu prolítla tahle myšlenka hlavou, se osud rozhodl vyřešit jeho dilema, kdo pustí lano dřív vyřešit sám. Jedno z lan prasklo někde mezi ním a serenem. Na toho, ale teď Leonard vůbec nemyslel. Měl v hlavě jen to, že pod ním je voda, hodně moc vody. Jakmile ucítil, že lano povolilo, pustil se zbytečného provazu a chytl se toho stále držícího. Byl dost mrštný na to, aby dokázal vytáhnout nohy nahoru a ty se mu tak nemáčely ve vodě. „Ne, ne, ne, ne, ne!“ Opakoval dokola. Zachytil se jimi o stále držící lano a to nebyl asi úplně skvělý nápad. Ještě se stihl podívat na chlupáče vedle něj a promluvit jeho směrem. „K čemu mi bude se pevně držet lana když….“ Praskání posledního lana ho přerušilo. Stalo se to během chvilky. V jednu chvíli byl nahoře v relativním suchu a chvíli na to už letěl dolů do vody, Déjà vu. Sám moc nevěděl, proč to udělal, ale nenapadlo ho nic lepšího než se pokusit chytit serena. Nedokázal se chytnout konkrétně jeho, ale něčeho se chytnul a to něco sebou stáhl dolů. Plácl sebou do vody a dostal se tak pod vodní hladinu, kde také chvíli zůstal. Automaticky začal kolem sebe plácat rukama a nohama. A nějakým zázrakem se mu tak podařilo dostat nad hladinu. Silný proud ho začal odnášet pryč a jeho chabé pokusy zůstat nad hladinou byly často mařeny vlnami, které se mu každou chvíli převalily přes hlavu a opět ho poslaly pod hladinu. Onu věc, kterou sebou stáhl dolů pustil, aby mohl lépe používat ruce. Moc to, ale nepomáhalo. Panika byla silnější než on. A neustále vynořování a následné ponořování do vody mu na klidu nepřidalo.
Byl si tak na devadesát procent jistý, že tady umře a že vypil tolik vody, že by se mu v žaludku mohla usadit rodinka rybek. Aspoň, že až se potopí ke dnu a už nevyplave, si z něj budou moci udělat menší příbytek. Pevně zavřel oči a jen si přál, aby bylo už po všem, samozřejmě nepřestal plácat rukama kolem sebe.
Osud se ale rozhodl, že dneska nebude ten den, kdy umře a v části, kde řeka zatáčela, ho jedna obzvláště silná vlna nasměrovala k mělčině. Leonard byl, ale tak v šoku, že to ani nezaregistroval. Možná za to mohla také voda, která sice nebyla už tak hluboká a dosahovala pouhých pár centimetrů, ale stále tam byla. I tak byla, ale jeho mysl stále ve vodě. Ležel tedy u okraje řeky, v mělčině, rozpláclý a ani se nepohnul.
Pohnul se až ve chvíli kdy se voda co spolykal, rozhodla na sebe upozornit. Prudce se otočil na břicho, opřel o lokty a vykašlal ze sebe, co nejvíce vody to jen šlo.

Dal by ruku do ohně za to, že právě vykašlal malou rybku. Protože jedna taková rybka, která vypadala lehce dezorientovaně, právě odplouvala pryč dál po proudu. Nacházel se téměř na suchu. Stačilo se jen svalit dozadu a dopadnou na zadek a byl zcela na břehu a tedy i v bezpečí. Prohrábl si mokré vlasy směrem do zadu a díky tomu si uvědomil, že mu někdy během toho chaosu spadla kapuce z hlavy. Ihned si onen promočený kus látky přetáhl zpět přes hlavu a lehce se zamračil. Byla naprosto nasáknutá vodou a tedy i mnohem těžší než obvykle. I přes to se ji, ale rozhodl nechat. Zajišťovala mu jakýsi úkryt před bloudivými zraky ostatních.
Následně se párkrát zhluboka nadechl. Zavřel při tom oči, aby se nemusel dívat na tu vodu nacházející se stále v nepříjemně malé vzdálenosti. Otevřel je, až když uslyšel opět onen cizí hlas, který poprvé zaznamenal na mostu, který se pod ním právě kvůli tomu mostu propadnul. Otočil hlavu ve směru, ze kterého onen hlas přicházel a zrak mu spočinul na mokré kočce rozplácnuté na zádech kousek od něj. Podezřívavě si ležící postavu prohlédl. „Magora?!“ Řekl uraženě, ale stále byl lehce vystrašený a tak to možná nevyznělo tak moc uraženě, jak by se mu líbilo. Sám pocítil, jak se mu hlas lehce klepe a raději se zarazil. Nepotřebuje před serenem vypadat jako ustrašené dítě. Pomalu se vyškrábal na nohy. „Ten magor se právě málem kvůli tvojí hlouposti utopil!“ Už zněl mnohem více sebejistěji než předtím. Dost tomu pomohlo, že stál pevně oběma nohama na zemi.
Nehodlal na nic čekat. Rozhodně nechtěl být u toho, až se seren sebere ze země a namíří si to k němu. Rozhlédl se po okolí, a jakmile zpozoroval svůj batoh, rozeběhl se k němu. Ani se u něj nezastavil, pouze jej popadl za jeden ze dvou popruhů a ladným pohybem přehodil přes rameno a pokračoval dál. V takovýchto situacích se opravdu vyplatilo být rychlý. Celá tahle jeho menší akce netrvala déle jak minutu. Mokré oblečení, obzvláště pak kabát, mu veškerý pohyb komplikovalo, ale nad něčím takovým neměl čas přemýšlet. Měl teď jenom jeden cíl a to dostat se nejdál od serena co to jen půjde.
Rozeběhl se směrem po proudu řeky, tím směrem si byl jist, že se nachází Namdell a tedy i jeho konečná stanice. Neohlížel se přes rameno. Jen představa, že se za ním seren rozeběhne, ho popoháněla o něco rychleji.
Zastavil se až tehdy, když měl město na dohled. Nakonec neběžel moc dlouho. Řeka ho donesla blíže k městu, než si původně myslel. Oklepal se nad vzpomínkou své nedobrovolné koupele a ještě nedobrovolnějšího setkání se serenem. Zapátral ve vzpomínkách, aby si opět ujasnil, kde má svoji donášku předat. V centru se měl nacházet malý obchůdek a jeho majitel si objednal onen předmět v jeho batohu. Vydal se tedy směrem k městu. Už, ale neběžel, nechtěl na sebe přitahovat zbytečnou pozornost.
Obezřetně se propletl všemi možnými uličkami, než konečně dorazil k již zmíněnému obchůdku. Jakmile vešel dovnitř, sundal si batoh a přešel k dřevěnému pultíku. Majiteli ihned muselo dojít, kdo je zač, protože ho ihned nasměroval do zadní místnosti kvůli ‚soukromí‘. Nebo tak to alespoň podivný muž popsal.  Leonardovi se to ani trochu nelíbilo. Nerad se dlouho zdržoval na místech, které nezná a kde nezná nejbližší možnou únikovou cestu. V případě nutnosti by se, ale dokázal dostat pryč z obchodu poměrně rychle. Muž za nimi nezavřel dveře, buď byl v celé téhle věci s pašeráctvím nový, nebo byl jednoduše hloupý.
„Vy budete pan Tichošlápek, nepletu-li se?“ Zeptal se muž nejistě. „Ano, ale i ne… to teď není důležité, mám tady pro vás…“ Začal si sundávat batoh, aby měl tuhle výměnu rychle za sebou, ale jakmile jej ze zad sundal a s ducnutím položil na zem, přejel mu po zádech studený pot. Tohle rozhodně nebyl jeho batoh. Byl podobně velký, ale jinak byl naprosto jiný. Leův batůžek měl zelenou barvu a tmavě hnědé přezky… tenhle batoh, neměl ani jedno z toho. Prostě to nebyl jeho batoh! Ale jestli tohle není jeho batoh, tak to musí znamenat, že jeho batoh má někdo jiný! Někdo jiný má jeho současnou zakázku. Kašlat na zakázku, někdo jiný má právě všechny jeho soukromé věci.
Stejně rychle jako si batoh sundal, si jej opět rychle nandal. „Hned se vrátím.“ Procedil mezi zuby a vyběhl ven z obchůdku. Musel to být ten seren! Nejen, že se kvůli němu málem utopil, ale rozhodně mu sebral i jeho batoh. Rozhodl se, že se vydá zpět k místu jeho vyplavení. Možná tam ještě seren bude ležet. Nebo aspoň jeho mrtvola
Na venek byste to možná nepoznali, ale byl strachy bez sebe. Všechno pro něj důležité bylo v tom batohu. V podstatě celý jeho život, tedy aspoň ten současný, se nacházel v jednom malém, koženém batůžku, který má teď u sebe nějaká přerostlá kočka.

Cesta zpátky k řece se zdála být mnohem delší než předtím. Při každém zatočení si říkal, že už tam sakra musí být. Aspoň jeho oblečení bylo už z velké části suché. Kabát měl sice stále vlhký, ale nebyl nasáknutý vodou tak jako předtím.
Neměl žádný plán, což bylo u člověka… mága… jako je on docela neobvyklé. Vždy měl aspoň malou představu o tom, jaký bude jeho další krok a jaký krok to bude. Ale teď neměl tušení. Věděl jen, že potřebuje najít serena a tak i svůj batoh. No, byla tu stále možnost, že jeho batoh seren nemá, ale že ho odnesla řeka. Což by bylo pro Leonarda milejší než předchozí možnost. Raději by týdny chodil podél řeky a doufal, že najde svůj batoh vyplavený někde na břehu, než se opět setkat s oním stvořením.
Jak měl vůbec takovou konverzaci začít? Ahoj, omylem jsem vzal tvůj batoh, když jsem se od tebe snažil dostat, co nejdál to šlo? Nebo možná… Naval můj batoh ty chlupatá koule… Ten druhý nápad ihned zamítl. Protože pokud by opravdu něco takového řekl, mohl by se rovnou rozloučit se životem. A jak se vůbec takový seren hledá? Asi na něj nebudou platit stejné přivolávací triky jako na kočku. Ale za zkoušku by to možná stálo.
Jeho dilema nakonec vyřešil seren sám.
Nejdříve ze sebe vydal jen jakýsi výkřik, když na něj zezadu někdo spadl. Někdo by mohl tvrdit, že to byl až dívčí výkřik, ale něco takového by Leonard rozhodně popřel. Ale jakmile už ležel na zemi, se zatraceně těžkou váhou na zádech konečně našel svá slova. „Ku**a, slez ze mě. Dop***e si těžkej jak hromada kamenů.“ K tomu přidal ještě i pár neslušnějších výrazů, aby bylo jasné, že se mu současná situace ani trochu nezamlouvá. Snažil se samozřejmě dostat ze sevření pryč, ale proti váze, která na něm nyní ležela, neměl nejmenší šanci. Ať na něj dopadl kdokoliv, musel vážit nejméně jednou tolik než samotný Leonard. Už jen ta myšlenka, že na něm sedí, nějaký upocený svalovec mu naháněla husí kůži, nemluvě o tom, že by ho ona horda kamenů mohla jednoduše zabít a sebrat všechno co měl po kapsách a v batohu. Ale vlastně batoh nebyl jeho, ten si klidně vzít mohl.
Až když osoba, která ho tak nehezky srazila k zemi promluvila mu došlo, o koho se jedná. Ten seren, kvůli kterému se málem utopil, tu z něj teď dělá placku. Kousek od hlavy se do země zabořila dýka, kterou si Leo se strachem v očích prohlédl a těžce polkl. Rychle se z toho, ale oklepal. Seren mu přeci nebude vyhrožovat a nebude ho tu obviňovat z něčeho, co neudělal. Tedy, alespoň ne úmyslně. „Ty ses snad zbláznil.“ Tohle nebyl úplně skvělý začátek, ale byl doslova pod tlakem, nemůže za to. „Tvůj pitomej batoh je na mých zádech. Nic jsem z něj nevzal. Nejsem zloděj.“ Sice mu vzal batoh, ale rozhodně ne úmyslně. Proč by to taky dělal. Jeho batůžek měl rozhodně větší cenu a to nejen proto, že tam, byla jeho zakázka, ale hlavně proto, že v tom batohu byl v podstatě jeho celý život. „Byl ke mně blíž a já jsem potřeboval odejít. Nemůžu za to, že jsem vzal tvůj.“ Ještě jednou se pokusil zvednout alespoň na lokty, ale jeho úsilí bylo marné a on sebou opět plácl na zem. „Klidně se podívej. Je v něm všechno. Tak ze mě teď zatraceně slez a dej mi MŮJ batoh!“ Chvíli čekal, ale když se mu ihned nedostalo odpovědi, povzdechl si. „Nebo se aspoň trochu nadzvedni. Vážíš nejmíň tunu, za chvíli mi rozmáčkneš všechny kosti.“ Ta kočka by měla přejít na nějakou dietu. Nebo snad byla tahle váha pro sereny normální?
Kvůli tomu všemu zmatku mu spadla kapuca z hlavy. Normálně by ho něco takového vytočilo, ale teď  to docela uvítal. Mohl se totiž podívat skokanovi alespoň trochu do tváře. Teď by se hodila nějaká magie, která by z jeho pohledu udělala smrtelný, protože jeho modré oči samy o sobě serena asi jinak nepřinutí k tomu, aby se pohnul z místa.