Řeka královny Illivenas

<<<
Snaha dostat se z Cyry, podnícená nutkáním odletět hned v tu chvíli, kdy déšť vypadal nejsilnější, jej pohltila celého od špiček prstů až po konec toho nejdelšího vlasu, co měl na hlavě. Roztáhl jizvami pokrytá křídla, aby se mohl jedním mocným záběrem odlepit od země a vzlétnout k rozbouřeným oblakům, mezi kapky deště, který jej už tak dost promáčely. Košili nalepenou na těle v chladivém doteku látky. Vlasy ve větru plácající do jeho čela a ty kapky, které mu bubnovaly do zad a do křídel. Věděl, že křídla na jeho zádech jsou, zatínal svaly a opět je povoloval, když jimi mával, ale kapky na nich necítil. Zoufalá a naivní představa, která pohltila jeho mysl, jej nechávala propadat myšlence, že pokud bude za bouřky létat jeho cit se navrátí a alespoň na tom malém kousku ucítí rytmické bubnování kapek. Že když zavře oči, bude opět pociťovat slastný dotek deště jako když byl dítě. Zavřel oči a vrátil se do doby, kdy byl mladý a nic netušící, vysoko v horách. Stál tehdy před jejich domem s roztaženými křídly a tehdy kapky deště cítil, jejich bubnování do křídel, když jimi mávl, aby vylétl výš a pak jen plachtil ve vzduchu. Užíval si příjemné doteky studené vody, vychutnával si ten pocit jak postupně stékaly po křídlech a jak jej postupně promáčely, dokud na něm nezůstalo suché místo. Miloval déšť, odjakživa jej zbožňoval, vzbuzoval v něm ty příjemné vzpomínky, na cit, na dotek. Na každý den v horách, na ten čistý vzduch, plný vlhkosti. Jeho oči zůstaly zavřené a příjemné vzpomínky nahrazovaly ty bolestné. Bolestné vzpomínky na Avalanne. Na ženu, která v něm opět vzbudila dávno ztracenou naději a zase ji zadupala hluboko do země.  Pomalu oči otevřel, aby zjistil, že se vydal poněkud jiným směrem než zamýšlel. Mířil k Illivenasu a mrky se trhaly až nakonec vymizely a nahradilo je teplo od slunce. Zalitoval toho, dostal chuť otočit se a vrátit se zpět, zpět pod mraky a putovat s nimi dál. Jenže realita byla krutá a on promočený na kost. Bílá košile se mu lepila na kůži a jemu to po dlouhé době začalo připadat nepříjemné, jak déšť postupně ustával a slunce časného rána jej zašimralo prvními teplými paprsky na tvářích. Tentokrát nemohu tvé sentimentalitě oponovat, Artë. hlas v jeho hlavě měl smířlivý a klidný tón. Tiše ustoupil do pozadí a nechal Artëho, aby znovu napnul svaly a máchl křídly směrem k domovu, otáčejíc se od Illivenaských pouští. K zapadlé kovárně na úpatí hor, do Fiplinu, do království lidí, tolik jim podobným a přesto zcela odlišným. Jaké štěstí měl dnes v noci, že potkal dívku, která mu připomněla ty dobré chvilky s jeho sestrou, když byl mladší. Jen škoda, že připomněla i ty horší, ty bolestné, které nakonec postupně rozplynul déšť a nahradil je ještě bolestnějšími.

Další mávnutí křídly, aby nabral rychlost však neskončilo tak dobře jak předpokládal. Ostrá bolest jako blesk vystřelila z pravého křídla do těla. Dlouho nepodlehl bolesti týkající se vlastních křídel a byl překvapený. Jakoby někdo nebo něco nechtělo, aby letěl dál a chtělo jej to zdržet. Pohnutí křídlem znamenalo další nepříjemnou bolest a proto se rozhodl plachtit vzduchem, přistát a odpočinout si. Křeč, kterou pociťoval, mohla být způsobená jeho snahou udržet křídla blízko těla, když byl na tržnici. Snad když se ho ten kluk dotkl a on je tiskl ke svým zádům mohl trochu namoct svaly. Pomalu se snášel směrem k zemi,  konkrétně k řece, která protékala vyschlou pouští. Mohl by snad trochu odpočinout, uvolnit košili a nechat ji proschnout na slunci, aby opět cítil jemnou látku a ne nacucaný hadr, lepící se na jeho svaly. Těsné obětí lněné košile jej znervózňovalo a příliš připomínalo pevné obětí, kterého se poslední roky tak štítil a díky Avalanne ještě dlouho štítit bude. Kdyby snad chtěl přehánět, řekl by, že jej košile dusí v jeho vlastním těle. Přesně opisující každý záhyb jeho hrudníku, každý sval, který za roky těžkou kovářskou prací vybudoval. Někdo tu má vysoké ego, které však neumí využít, že Artë? Kdyby jsi svaly trochu vytasil, nemusel by jsi teď být sám, ale třeba s nějakou ženou. hlas v jeho hlavě si musel rýpnout do jeho myšlenek, které se mu honily v hlavě. Nevšiml si své společnosti, jelikož k ní stál zády, a místo toho se pokusil protáhnout křídla a zbavit se tak křeče v nich. Napnul je a nakrčil obočí, musel přivřít oči, protože se mu vlasy lepily na čelo a kapala z nich ještě stále voda. Paprsky slunce prosvítily uhlově černá křídla a zdůraznily tak každou jizvu, která jejich krásu hyzdila. Rozpětí dlouhé něco malinko přes čtyři metry, důvod, proč jejich špičky vždy táhl po zemi. Napnul je a pak opět povolil a nechal v klidu a nyní již s uvolněnou křečí klesnout na jejich místo na zádech. Úhledně poskládané, aby mu nepřekážely. Krátký nádech a výdech, napnutí svalů na rukou a narovnání zad.

Konečně se pootočil, připraven sundat svou košili a nechat ji uschnout na slunci, když si všiml oné slečny sedící na břehu. "Oh, omlouvám se Vám." naznačil hlavou poklonu. Ano Artë, ty máš na ženský takové štěstí, proč nemůžeš být trochu víc jako já.. teď by jsi měl využít toho ega, které ti naskočilo s tím deštěm. hlas v jeho hlavě měl opět jasno, ale Artë jej odignoroval s jistou rozhodností jeho rady znovu neposlechnout. Moc dobře ví jak to dopadlo posledně - ne příliš dobře. "Nevšiml jsem si vás, nechtěl jsem vás rušit, ovšem, pokud dovolíte, rád bych si tu chvíli odpočinul, snad vám má přítomnost nebude natolik nepříjemná." pronesl a popošel kousek stranou, aby snad dívka neměla pocit, že by ji mohl ohrozit. Vždyť stále byl jen obyčejným kovářem, ale na pohled Ilyrijcem. Jen v jeho mysli to bylo jiné. Přesně tak, nejsi nic, Artë, nejsi ani pořádná víla, ale ani pořádný člověk.. co tedy jsi? Nic. Smiř se s tím.

Tak nějak nedoufal v další společnost. Vždyť celou dobu, chtěl jen konečně zamířit domů, zpět do své kovárny na úpatí hor, zaměstnat svou mysl prací a zapomenout na křivdy jeho krutého života. Čím více se světu otevíral tím více mu přišlo, že se v něm ztrácí, více ho pohlcuje a bere mu všechno na čem mu záleží. Nejprve přišel o sestru, která jej teď považuje za stejné zklamání jako jeho otec. Kde se v jeho životě stala chyba? Celé své dětství trpěl, neměl na výběr a ačkoli často končil v bolestech nehybný na lůžku a s horečkou, vždy se opět postavil na nohy. S každým dnem ztrácel víc a víc citlivosti ve vlastních křídlech, až se ocitl téměř bez ní. A stejně to otci nestačilo, stejně byl pro otcem zklamáním, neboť výcvikem prošel, zkouškou také, ale vojákem se nestal. Chápal, že potom co pro něj otec udělal - ačkoli to nebylo nic, co by jeho životu mohlo přidat - byl zklamaný, že jeho syn se nestal tím, čím se stát měl. Dalším bojovníkem, někým kdo bude stát v první linii a k jizvám způsobeným šleháním ostrými čepelemi na konci pružného biče, přidávat další a další, dokud nepadne za království. A když jeho sen nenaplnil odhodil ho jako nepotřebný kus hadru a vmetl mu do tváře, jak špatný je syn i Illyrijec. A pak tu byl jeho milostný život, který bral konce pokaždé, když někdo zjistil o jeho křídlech, krátce se na svou společnici pousmál, Avalanne to dala jasně najevo. Ano, Artë  - jsi k ničemu. Ještě že umíš kovat zbraně, jinak by jsi byl už úplně k ničemu. Kdyby jsi býval poslechl otce, mohl jsi mít alespoň rodinu, ale takhle.. už nestojíš za návštěvu ani vlastní matce. klas v jeho hlavě měl vždy ve všem jasno, někdy byl přívětivý, ale většinu času byl spíše protivný. "Kdepak jsem v pořádku, jen jsem po cestě potkal déšť." zakroutil hlavou, aby dal najevo, že pomoc potřebovat nebude, konec konců jen se usuší, znovu protáhne křídla, na chvíli si odpočine a bude pokračovat ve své cestě dál. Už je to docela dlouho co se díky roznáškám doma neukázal, na jeho jídelním stole bude určitě zase ležet vrstva prachu a do výklenku na oknem se opět nastěhovala ta otravná sojka, která to tak dělala pokaždé když odjel na pár dní pryč. Kousek poodešel a rozhodl se i přes dámskou společnost sundat promočenou košili a rozložit ji na rozpálený kámen, aby ji usušil. Sám se potom posadil do tureckého sedu a rukama se zapřel za zády. Křídla přitom musel částečně roztáhnout, aby si je nepřisedl a potom je natáhl do jejich plné délky. Sám byl poměrně vysoký - okolo 180 centimetrů a jeho křídla dosahovala délky více jak dva a půl metru, takže jejich rozpětí bylo přinejmenším působivé, nyní je měl však natažená dozadu, nechávajíc se do nich opírat Illivenaské slunce. Teplo jaké do nich prosakovalo bylo příjemné, bylo to něco co dokázal cítit i bez citu v nich a dávalo mu to opět trochu dojmu, že tam skutečně jsou.

"Vy jste zdejší?" zeptal se své společnice a krátce na ni pohlédl. Nedaleko odsud bylo to duchovní město, pokud se nemýlil. Měla tam sídlo i zdejší kněžka, jestli jsou teda jeho informace stále správné. Pouště Illivenasu nenavštěvoval zase tak často. Naklonil hlavu mírně na stranu a prohlédl si její počínání. Tvoje myšlení bych fakt mít nechtěl, Artë, stejně jako tvoje balící techniky - ale co to říkám.. vždyť ty žádné nemáš. No tak je smutná no kotlíku na nebesích. opět hlas v jeho hlavě, kousavý a nepříjemný, ještě dostatečně znepokojený zradou od Avalanne. Ale co by s tím měl jiného dělat? Na Artëho obličeji se objevil ustaraný výraz, nerad viděl, když byly ženy smutné, byť nepatřil zrovna k těm, kdo by jim nabídli smířlivou náruč, jelikož by sám pravděpodobně nějakým způsobem pomalu ale jistě z doteku zešílel. "Jste v pořádku? Stalo se Vám něco? Vypadáte velice ustaraně." promluvil na ni něžně, možná ji neznal a pravděpodobně se ani lépe nepoznají, ale není to tak nejlepší? Říct všechno někomu, koho už nikdy neuvidíte? Ulevit srdci? Je to jako napsat všechno na kus keramiky a pak jím mrštit proti skále, všechno se roztříští a zmizí to. Protože už to bylo vyřčeno. "Mimochodem, mé jméno je Artë." dodá a pohled nasměruje k nebi. Hlavu mírně zakloní dozadu, vystavujíc tak sebe sama na pospas slunci. Bude-li chtít, řekne mu to. Nebude-li chtít bude sedět na slunci, dokud neuschne a nebudou se loučit. Jasně. Protože to ti jde nejlíp, Artë. Jak je to dlouho, co jsi naposledy navštívil Tamu? nebyli jste náhodou přátelé, když jste se naposledy loučili?[/i]

Ach, Artë - kdyby jsi mohl mít někdy nějaký titul, bylo by tu všech břídilů král - ačkoliv by jsi jej jen těžko získat, nejspíš by jsi prohrál i v tom. A navázat konverzaci je přitom tak jednoduché.. hlas v jeho hlavě byl vždy velice rozhodný, co se týkalo Artëho rozhodnutí. Neví sice ve které části svého života vlastně onen hlas získal, ale zbavit se jej už nedokázal. Možná to bylo dobře, jelikož jen tak snadno nepodlehl prvnímu dojmu a bylo mu neustále připomínáno to, na co nesměl zapomenout. Krátce na svou společnici pohlédl, když se usazoval na zem, aby si trochu odpočinul. Vypadala mile, ale velice smutně, jakoby přímo cítil, že ji něco trápí a kdyby snad chtěla o tom mluvit i by jí vyslechl, ale jak by ji mohl k něčemu takovému nutit, když sám ví, jak nepříjemné je mluvit o něčem co trápí duši. Tiše vydechl nastřádaný vzduch v plicích - zdá se, že každý má nějaké trable, které jeho mysl tíží. Samozřejmě, že má, Artë - nejsi jediný, kdo je vlastně nic - ačkoli ona bude alespoň víla, nebo člověk.. ty nejsi ani jedno. Ignoroval ho, nechtěl vypadat ještě hůř něž jak vypadá, i když za jeho nynější rozpoložení pravděpodobně může právě únava a doznívající bolest z křeče, která sužovala jeho křídlo. "Jsem kovář, měl jsem nějaké zakázky v Cyře, ale po cestě domů mě zastihl déšť. Vítr byl zřejmě trochu silnější než jsem sám čekal." lehce se na ni pousmál a pohled směřoval k nebi, zavře oči a užívá si tepla. Nevidí důvod zatěžovat ji něčím, co by ji mohlo akorát více ublížit, nebo snad jemu? Nevěděl komu by to mohlo přijít víc bolestivé, každopádně, jeho život pravděpodobně nebyl něčím čím by se rád chlubil a nechtěl na sebe upozorňovat víc, než jak už se mu podařilo. Jeho křídla byla jeho největší slabina, i když by jimi mohl bez jediného mrknutí srazit někoho k zemi, nebo se do nich nechat bodnout, aniž by cítil jediný drobek bolesti. Dokud nevěděla nic, mohl sedět klidně, nemusel se stracovat z případné lítosti nebo otázek, jaké slýchal pokaždé - Jak? Proč? Kdy? Opravdu nic? - zhluboka se nadechl. "Vaše sliby vás šlechtí, ačkoliv některé z nich v nás mohou vyvolat zmatek, nebo bolest - myslím ale že čas je dobrý lékař." pronese o něco tišeji. Zaposlouchá se přitom do šuměni vody v řece a na okamžik se skryje ve své mysli. Skoro mu přijde, že dělá ženě dost nechtěnou společnost a snad i proto se rozhodne být nyní potichu. Ano. Jen buď zticha.. jinak na ni bafneš nějakou hloupost a ona uteče stejně jako utekla Avalanne. Jsi beznadějný, Artë.. ještě že jsi jen kovář. Na jednu stranu měl hlas v jeho hlavě nejspíš pravdu. Když mlčí, alespoň nic nepokazí. Už k němu nezavítá ani jeho matka, sestra jej nesnáší a co se týče jeho milostného života? Ne.. ten by byl raději, kdyby neexistoval. "Co by tak mohlo trápit kováře, má drahá." na jeho tváři se objevil úsměv. Pokud něco dokázal zcela dokonale, tak to bylo skrývat jeho vnitřní bolest. "Zakázek mám dostatek, materiálu také.. dívám se na pěkná místa a díky kotlíku mám i pár dobrých přátel.." dodal. Je pravda, že všechny tyhle věci by ho nemusely trápit a netrápí, naopak by jej měli dělat šťastným. V mnoha chvílích v jeho životě tomu tak bylo. Byl klidný, hodný, milý.. užíval si toho co má, ale byly chvíle, kdyby nejraději opět stanul na nejvyšším bodě Illyrijských skal, roztáhl křídla a nechal se větrem odnést do neznáma, odkud se nebude moci vrátit. Kdyby jsi byl k něčemu, prostě by jsi skočil dolů, ale na to jak ty křídla necítíš, je vždycky na poslední chvíli roztáhneš." Je pravda, že kdykoliv skočí z výšky, křídla jej nikdy nezklamou a spolehnout se na ně může za každých okolností. "Potěšení je i na mé straně."  krátce na ni pohlédl, než opět oči zavřel a hlavu natočil opět vstříc slunci. Jeho oči byly temně hnědé, takové ty temně čokoládové a klidné, plné pochopení. Nestihl se však v myšlenkách k něčemu ubírat, jelikož k němu vznesla další otázku a tentokrát na ni právě ta dvě kukadla upřel s milým úsměvem na tváři. "Není to tak osobní, jak by jste si mohla myslet, nebojte se." pronesl klidně a narovnal se, protáhl křídla a složil je na zem tak, aby se mohl položit na záda, zvedajíc ruku, ukazujíc na mraky na nebi. "Nejsem si ale jistý, jestli dokážu popsat ten pravý pocit - pro mě.. je létání mou přirozeností.. něco co dělám každý den aniž bych věděl jak jsem se to naučil. Ale znal jsem jednu osobu, která mi říkala, že je to něco neskonale úžasného, volnost, svoboda.. skvělý pocit." mluvil klidně rozvážně. Stáhl ruku k tělu, připomínajíc, že to byl on, kdo tehdy od Avalanne poslouchal jak si neváží vlastních křídel a možnosti létat. Jak sentimentální dokázal být? "Neptáte se, jaké je to plavat - prostě to zkusíte, zaplavete si, aby jste poznala ten pocit, neboť každý může věc cítit jinak - a zatím co pro mě je létání obyčejné, pro vás to může být něco neobyčejného." doplnil se. Kdyby býval jen trochu jiný, možná by jí nabídl, že ji vezme mezi oblaka, ale ne - to nebyl on, byť by ji přání rád splnil, neměl k tomu předpoklady. Podmínky, zkrátka nebyly příznivé.

Nemohl s ní souhlasit, ale ani nedokázal nesouhlasit. Vítr uměl být nepříjemný, ale tam nahoře to bylo spíš příjemné. Nemuseli jste namáhat svaly, jelikož vás vítr hnal kamsi do dálky, do neznáma. Zatím co vy jste se ztráceli v myšlenkách. Artë se v nich ztrácel rád, jelikož si jimi připomínal ona léta, kdy byl v pořádku, kdy jeho křídla byla v pořádku. Kdy jej matka milovala a otec měl rád. Kdy měl rodinu na kterou se mohl obrátit. I když se jednalo jen o předzvěst toho, co ho mělo potkat. Jak byl starší, otec jej trénoval. Šlehal jej do křídel bičem, když se nemohl bránit a musel bolest pouze snášet. Tvořil mu nové a nové jizvy a pak jej odnášel v bezvědomí domů, kde v horečkách protrpěl noc, kdy mu matka přikládala na čelo studený kapesník, aby jej ochladila. Zpívala mu tichou píseň a ukolébavky. I když ty vzpomínky měly v sobě mnoho bolesti, skrývaly se v jeho srdci jako ty dobré, jelikož obsahovaly jakési dobro. A jeho malá sestra. Kéž by mohl udělat něco, aby ji získal zpět. Aby ji mohl dokázat, že i bez citu v křídlech, bez vojenského titulu a bez magie bude schopným a dobrým bratrem. Ale neposlouchala jej. Nechtěla jej poslouchat. Stejně jako jeho matka, která za ním tak dlouho nezavítala. Čas od času se přistihl, jak se dívá vysoko k horám a myslí na ni. Na to, jak by měl znovu vkročit do rodného domu a podívat se ji do očí. Sevřít ji v náručí. Jenže to nešlo, jeho otec by to nedovolil a on věděl, že by jeho matku bolelo, kdyby se s otcem pral nebo s ním dokonce bojoval. "Ale kdepak. Vítr je vlastně takový odpočinek na nebesích, člověk  pak může pouze plachtit a tolik se nenamáhá, jen jsem nečekal, že mě zanese tak stranou od Fiplinu." upřesní nakonec svá slova. Ačkoli dívka nevěděla nic o jeho trápení a mluvil k ní s úsměvem, pořád mu připadala smutná a to jakým způsobem mu projevovala lítost - jakoby snad ani ten jeho úsměv na tváři neviděla. "Těžko věřit slovům cizince, ale zkuste věřit více sobě." opět se na ni mile pousmál. Dívka vypadal skutečně sklíčeně, bolestně. Kdyby jsi byl co k čemu, tak ji toho zbavíš, ale ona stejně vypadá, že se toho zbavit zrovna nechce, takže to rovnou vzdej, Artë hlas měl opět jasno, on se ale tak rychle vzdávat nechtěl a dále s ní mluvil s onou vlídností a milým úsměvem na tváři. Co na tom, že jeho myšlenky sužovalo jakési trápení, každý nějaké má a kdyby se měl užírat jen tím, pravděpodobně by ze života nikdy neměl takovou radost.

"To máte možná pravdu, ale cožpak nejsme součtem našich částí?" pohlédne na ni. "Víte, mnoho bytostí je celkem a ten celek má nějakou hodnotu, ale každá jedna bytost má své části, radostné, smutné, bolestivé.. není tedy dobré domýšlet si jen nějaké z nich, neboť pokud je součet našich částí nižší než jeho celek mohlo by to jen uškodit.. Je potřeba hledat to, co z nás dělá víc než jen součet našich částí." dokončil myšlenku a na jeho tváři se objevil spokojený úsměv. Byl by z tebe dobrý poeta, Artë.. škoda, že ten talent neumíš využít ve správnou chvíli. Svůj vnitřní hlas ignoroval a místo toho se zahleděl na nebe, jak tak ležel na zemi. Mraky postupně míjely a on si uvědomoval, že právě stejnou chybu udělal s Avalanne. Zaměřil se na její část místo toho, aby viděl ten celek, který byl důležitý. Nedá se říct, že by snad tímhle zjištěním zahojil některé své rány, ale úleva k jeho srdci přišla. "Musím vám zopakovat, že jsme si stále navzájem cizinci - tedy děkuji, že jste za mě ráda, ale rozhodně nemusíte být. Buďte raději ráda, za to co vás dělá šťastnou a nechte chmury odplout s větrem." dodal ještě k jejím slovům. Samozřejmě si uvědomoval jak snadno se to řekne, ale hůře udělá, ale sám se naučil, že přenášet špatnou náladu na druhé není nejlepším způsobem ke konverzaci a stranit se druhých, když máte možnost se odreagovat je ještě horším řešením, když vás něco trápí. Zhluboka se nadechl a rozmluvil se o létání, nechávajíc dostatek prostoru k tomu, aby mohla jakkoli reagovat. Sama však konverzaci ukončila poděkováním a on se prozatím o žádnou další nesnažil. Slunce tu pálilo skutečně hodně, není divu, vzhledem k tomu, že je Illivenas v podstatě pouští. Opět se tedy posadil a vzal svou košili. I za tu chvíli, byla již suchá, trochu zaprášená, ale suchá. Opět se oblékl, aby se tu nadále nevystavoval a opět se usadil do tureckého sedu, křídla přitahujíc k tělu tak, aby se náhodou nestalo, že by snad mohlo dojít k nějakému náhodnému doteku, který by jeho křídla na okamžik prozradil. Nebylo to v sedě nic lehkého, vzhledem k tomu jak objemná a dlouhá jeho křídla vlastně jsou. Když začala tančit nevšímal si jí, nechal ji jejím vlastním myšlenkám a jen chvíli poslouchal broukanou melodii. Nebyl sice žádný muzikant, ale jeden triumf u sebe měl, malou píšťalku vyřezanou ze dřeva, na kterou se kdysi naučil hrát stylem pokus a omyl. Nebyl den, kdy by ji u sebe neměl. Vytáhl ji ze své brašny, kterou měl u pasu a poněkud neohrabaně se napojil na její broukanou melodii, nejprve pár špatných tónů a pak takový docela podaření tón, který mu dovolil konečně vytvořit docela pěknou melodii, vzdáleně podobnou té, kterou si broukala.