Illyrijské hory

Ale nebyla druh člověka, který by se začal hned omlouvat, že nebylo vhodné to říkat, jelikož sám mohl vidět, že pochopila. Nebylo to vhodné téma při jeho rozrušení to dál ani raději řešit nechtěla. Však pro ní nebylo těžké pronést slova promiň nebo mrzí mě to, to zvládla možná lépe než kdokoliv z její rodiny.
S povzdechem se k němu otočí, přeci jen jí zas přinutil se zastavit. Čeho chce docílit svou starostlivostí? Ptala se sama sebe stále dokola, jelikož skutečně nechápe, proč tohle všechno dělá. Šití a lékárničku jí nabídl, vodu a proč jí nabízí stále víc, pokud se tu cítil sám. Měl najít si jiné místo než v horách. „Já vím, ale přeci tady nemohu zůstat věčnost.“ Odpoví jen na potrhané stehy lhostejně, jelikož se mohli stát mnohem horší věci než tohle a navíc už to tak nekrvácelo.
Upravila si přezky a chtěla se vydat na cestu, ale on ne a ne přestat mluvit, tentokrát k němu přišla bez mrknutí oka a mračila se. „Ty jsi bud blbej nebo naivní Arté, ale řekla bych to první, když jde o pomoc druhým. Zaprvé nemáš se za co omlouvat, zadruhé tohle je tvůj domov to já bych měla být venku. A zatřetí promin, za tohle podaní věci, ale nesnáším to. Nemáš se za co omlouvat.“ Odpověděla ještě na konec a nakonec to vzdává a vejde zpět do domu, kde odloží meče zas zpět a usadí se ke stolu na židli. Hlavu si opře o své ruce a zírá na dveře.
Skutečně jí nedává smysl proč se k ní chová tak mile. Děsí jí to a zároveň i těší, že někdo s ní jedná bez přetvářek, ale je to pro Calico možná větší šok než kdyby se pokusil lhát

Věčnost. Zvláštní slovo zrovna tomto sledu událostí. Nenabízel jí tady hotel, sám by tak dlouhodobou přítomnost někoho tak zvědavého a neohrabaného jako je ona nevydržel. Pravděpodobně by pak skutečně utekl z vlastního domu a přestěhoval by se klidně i do centra hlavního města Fiplinu, ačkoli i to by nakonec mohlo skončit podobnou katastrofou. Dost na to, že se takto snažil žít nahoře v horách v táboře. Nic k čemu by jsi se měl vracet Artë. "Netvrdím, aby jsi tu zůstávala věčnost, ale pár hodiny by ta rána potřebovala." poukáže znovu na ránu. Byl starostlivý a nemohl si pomoct a to mohla zkoušet co chce, aby jej přesvědčila o opaku. Když si to nakráčí až k němu na moment mu připomíná naštvanou labuť, ačkoli je nebezpečná je roztomilé jak k vám tenhle naprosto nádherný pták přikvaší po těch svých drobných nožičkách. Přirovnal jsi ji k labuti? Usmál se na ni a rukou si přejel po zátylku do vlasů. "Naivní by možná mnohdy dokázalo dost vystihnout moje chování." byl si toho vědom, své naivitu vůči ostatním, ale hloupý si rozhodně nepřipadal. Ačkoli tak mohl mnohdy působit, jako když se k ní otáčel zády, nabízel ji pomoc i když nevěděl co je zač a zdržoval se v její blízkosti i kdyby mohla být nebezpečná. Ale nemůže si nalhávat, že není nebezpečný i on pro ni. Kdyby spolu měli bojovat síly by nemusely být tak vyrovnané jak se mohou zdát i když ona ovládá magii a on ne. Má tu výhodu, že ho nebrzdí jizva na boku. A kdyby na to přišlo, nebál by se této skutečnosti využít. Narovnal se a musel trochu sklonit hlavu, aby se jí díval do očí. Doteď is nevšiml toho výškového rozdílu, ale také k sobě zatím nebyli tak blízko, aby mohl jejich výšku porovnávat. "Můj domov, má pravidla. Nevadí mi zůstat venku je hezky a na čerstvém vzduchu není nic špatného." odmlčí se a na jeho tváři se opět vyhoupne jeden z jeho milých úsměvů. "Navíc jako žena, můžeš více ocenit soukromí než mužskou společnost." i to už si zvládl ověřit. Ano párkrát už facku dostal o tom není pochyb, když se cpal někam kam nemá. Nakonec ji stejně přemluvil a mohl si tak pogratulovat k malému vítězství, když ji sledoval jak se vrací do domu, sama a dobrovolně. Nutno říci, že mu to nakonec přišlo docela vtipné, nejprve si hrála na nebezpečnou, hrozila mu, že mu uřízne ruku, když se jí byť jen dotkne a nakonec ji skolí jen jeho starostlivost, aby šla a skutečně si odpočinula. Když pomine fakt, že se pokusila mít co dočinění s jeho křídly, je vlastně docela roztomilá. I kdyby na něj teď vytáhla nějaký ten svůj meč, asi by se nejprve začal usmívat jako ještě větší idiot než jak musí působit doteď. Zvláštní události se dějí při zvláštních okolnostech. Ale má pravdu jsi neuvěřitelně hloupý, Artë.nikdy se nepídil proč jeho hlav v hlavě má tendence mu vždycky říkat jménem, ale alespoň ho snadněji rozeznal od svých běžných myšlenek,ačkoli i to bylo občas těžší, jelikož k jeho myšlenkám stejně patřil. Nakonec se rozhodl zůstat venku, bylo hezky, svítilo slunce, a nebylo ani tak vysoko na obloze, že by se ho nedalo ještě využít. Něco málo po poledni, možná pár hodin do tmy. Ztratil pojem o čase, ale i to mu bylo jedno. Posadil se do trávy před domem a křídla složil tak, aby na nech neseděl a zároveň se mohl za zády opřít rukama a chytat nějaké to sluneční světlo. Nakonec seděl tak, že měl křídla roztažená, ale opřená o zem, aby jen nemusel držet vzhůru a mohl v klidu relaxovat. Nebýt Calico, pracoval bych a takhle si neodpočinul. Tohle je od jejího příchodu nejlepší věc, že mi obsadila kovárnu. I když ji neobsadila zcela úmyslně, rozhodně to bylo fajn žít z myšlenky, že jako žena potřebuje soukromí. "Vlastně je docela příjemně." zamumlal si sám pro sebe a zavřel oči. Soustředil se na zvuky kolem sebe a nechával se napospas počasí a přírodě.

Netuší, co se mu právě teď v tuhle chvíli honí hlavou, ale rozhodně se jí nelíbilo to ticho, když k němu přistoupila. Skoro by řekla, že se baví, když viděla výraz jeho očích. Čekala jen další panickou reakci nebo znepokojení. Co jí však překvapí je jeho rázné chování, které by se dala odpovídat i někomu kdo se narodil skutečně jako IIyrijec. Musela přiznat, že to na ní skutečně zapůsobilo a přiměl jí přemýšlet nad tím co dál. A neskutečně nechápala, že i po nepříjemné situaci jí nabízel takové možnosti.
Neměl nejmenší tušení, co se mu honí hlavou ale možná to ani vědět nechtěla. Přeci jen otázek už bylo dost a nechtěla způsobit další potíže, které by ho přivedli do nepříjemných situací, jako byla ta před pár minutami. Takže se rozhodla raději mlčet a poslechnout jeho radu aby šla zpátky do domu, jelikož se obávala toho, že by jí následoval a jen jí to způsobilo potíže, že vlastně jí sleduje až k lesům. Přece jen nemohla tušit jak se jak by se zachoval, kdyby odmítla a nechtěla riskovat, že by skutečně šel s ní.
Takže když seděla u stolu a zírala směrem ke dveřím, byla trochu znepokojena, když ani po pár minutách nevešel dovnitř. Nakonec je to rozhodla neřešit, protože to bylo jeho rozhodnutí a ona se nehodlala s ním dohadovat aby šel za ní dovnitř, že soukromí skutečně nepotřebuje k tomu, aby mohla chvíli odpočívat. Uhladila si vlasy , který ji neustále padaly do tváře a pohrávala si s dýkou, prohlížela si její čepel, ale i tohle jí po chvíli omrzí.
Ale během čekání to nějak víceméně usnula v sedě u stolu a probudila se, až bylo šero. Netušila jak dlouho spala, ale rozhodně to bylo asi hodně dlouho, když viděla jak je obloha už venku tmavá. Protáhne se a rozhlédne se kolem sebe, ani během té doby nevěšel do domu a to jí znepokojilo, kdo ví jestli nebyl pryč. Promne si unaveně oči a v tichosti vyjde ven.
Našla ho sedět s rozloženými křídly v travině a rozhodně musel slyšet její příchod, když se blížila travnatým povrchem, který jí otírala o nohy.“ Jsem ráda, že se cítíš příjemně, ale rozhodně jsi mohl jít dovnitř.“ odpoví z uctivé vzdálenosti, jelikož ho objet nechtěla vyděsit svoji blízkosti a nechtěla v něm probudit tu reakci jako před pár hodinami. Nechápala jeho reakce, ale to bylo pochopitelné, když vlastně ani jeden se neznali jen jeho jméno. A Calico rozhodně nebyla třída navazování vztahů, tohle byla její slabá stránka, ale když naváže přátelství snaží se, aby také něco znamenalo a ne jen pouhé slovo.

Kdyby se nakonec rozhodla odejít, zřejmě by ji nenásledoval bůh ví kam, vlastně snad by se o to ani nepokusil. Ano využil by slov a pokusil by se jí tu pomoc nabídnout ještě jednou nebo dvakrát, nebo by se jen pokusil být dostatečně otravný. Zatím to tak alespoň zabíralo, když si vezme, že i tu lékárničku od něj nakonec přijala. Vešla dovnitř a odpočinula si, nebo mu tam třeba prohledávala skříně, jemu to bylo jedno. Neměl co by skrýval a pokud by snad chtěla hledat v jeho oblečení, žádné extra módní kusy jako z hlavního města by tam stejně nenašla. Venku bylo hezky a slunce krásně svítilo a hřálo, potěšila jej možnost nechat se sluncem takhle omývat. Lehký vánek, šumění zeleně, pištění nějakého posedlého ptáka, kterému asi někdo zrovna žere hnízdo pod nohama - idylka lesa je zkrátka dokonalá a nemůže být dokonalejší. Ani si neuvědomil jak plynul čas, když zavíral oči bylo slunce ještě vysoko na obloze, když ho ze zamyšlení vytrhl vrzavý zvuk pantů u dveří a on oči otevřel bylo už šero a po slunci rozhodně ani památky. Více se položil do trávy a opřel se tak o lokty a zaklonil hlavu tak, aby na ni viděl. Přitom si protahoval záda a napínal tak svaly na hrudi. Ani ne tak proto, že by ji chtěl ohromit, spíš, proto, že mu za tu dobu co tu seděl jen ztuhla záda. "Proč, chyběl jsem ti?" zeptal se jí a rošťácky se na ni usmál, přičemž mu v jeho tmavých očích prolétly pobavené jiskry. Přiznává, že na ni na nějakou chvíli i zapomněl, že ještě je v domě, ale nehodlal to přiznat nahlas. Co by to byl za hostitele, kdyby zapomněl na labuť, kterou poslal odpočívat. Labuť, Artë, jmenuj mi jeden důvod proč by měla být zrovna labutí, proč ne husa? hlas v jeho hlavě měl specifický vkus a způsob myšlení. Ačkoli moc dobře věděl, že ten hlas je výplodem jeho vlastní mysli, občas ho za svou součást nepovažoval a tohle byl jeden z mnoha případů, kdy skutečně uvažoval o tom, že v hlavě nějakého toho brouka má. "Nebo ses uvnitř sama bála?" doplnil se ještě o chvíli později a narovnal se. Natáhl ruce nad hlavu a protáhl je. Přitom napjal i křídla do jejich plné délky a protáhl i svaly na nich. Příjemné, když po dlouhém sezení něco takového uděláte. Poté křídla částečně složil a v sedě se otočil jejím směrem. "Odpočinula sis? Nemáš hlad?" pokračoval v konverzaci jakoby byli staří přátelé. Ačkoli netušil co za jídlo by ji nabídl, věřil, že by něco poživatelného uvařit zvládl - omeleta byla vlastně jeho dokonalým kulinářským uměním. Jednal jakoby bylo naprosto normální naprosto ignorovat fakt, že se vůbec neznali a jeden o druhém věděli jen to, jak se jmenují. Měla pravdu, jsi hloupý Artë, a ještě něco, kde mám ty důvody? ignoroval ten hlas, nad důvody se mu přemýšlet nechtělo, ale proč by nemohla být žena labutí? Je to jen otázkou myšlení, pokud by mu byly ženy zcela ukradené, klidně by o nich smýšlel jako o černých vdovách, ale nemá důvod krásnou ženu nenazvat labutí. Zadíval se na nebe a chvíli jej pozoroval, poté se zdvihl a oprášil si neviditelný prach z kalhot. "Za chvíli padne tma.."

Chladný vzduch hor pročesával její vlasy, který jemně vlály jako ta nejjemnější látka. Aspoň na okamžik jí vzduch jemně ovál a přinesl jí pocit čerstvého vzduchu, nikoliv tak dusný jako v teplejších oblastech. Musela přiznat, že horský vzduch nehradí nic a hlavně tu bylo vždy lépe než v nížinách. Když tam tak postávala a sledovala ho napadlo jí proč muž jako on je vlastně tady úplně sám, ale tentokrát se neptá nechá si své myšlenky pro sebe. Přece jen nehodlala zrovna teď způsoby nějaké nepříjemnosti. *To skutečně nechceme že?* pomyslí si když zvažuje ještě ten fakt, že by se měla zeptat ale nakonec to neudělá. Nečekala, že jí uslyší tak zareaguje okamžitě. Sledovala jak se protahovala přitom detailně si prohlížela křídla. Když jí dojde, že to nevhodné pohledem se odtrhne a věnuje mu pozornost a zahledí se mu do tváře, to co říkal, vlastně víceméně pobaví.
*Chceš hrát hry? Fajn.* pokud to tak chtěl nebyla proti přece je mistryně v přetvařování, přece jen na Keratu to se musí člověk tvářit jak nejlépe uměl, i když tomu tak nebylo. Chvíli zvažuje, ale nakonec se přece jen poslední pár kusů od něj a nahodí na něj jeden z tázavý výrazu a odpoví mu sladkým hláskem. „No to víš, že jo. Tak jsem přišla za tebou a už mi nechybíš.“ ani ne mrknutím oka nahodila jemný svůdný úsměv, který byl víceméně jen hrou, jelikož její skutečný úsměv málokdo mohl spatřit.
Co vše nečeká, byla narážka na to že by se skutečně bála být sama v cizím domě. "Arté já a bát se? Prosím tebe to bych nešla zrovna do vašich hor, kdybych se bála. A to by neodpovídalo ani místu, kde jsme žila celý život, strach je mou součástí celý život. Samotnému ti mohlo dojít, že magie temnoty není jen tak ledajaká, která by byla po celém světě.“ Už jen to že mu předtím, že ta svoji schopnost mu dala dost jasně najevo k jakému dvoru přísluší a tak si to mohl odvodit, ale pochybuje o okamžitém osvícení v jeho případě se spíš zdál ztracen ve vlastní mysli. Však při zmínce o jídle neměla na něj ani pomyšlení, proto zavrtí jen krátce hlavu a víc se k tomu nevyjadřuje. Přece jen si kdykoliv mohla venku obstarat k něco k jídlu, ale zrovna teď hlavně neměla hlad ani po té dlouhé cestě.
Pohledem zabloudí k nebi a věnuje obloze svou plnou pozornost, když Calico z toho vyruší Atre, který už dávno vstával a oznamoval, že brzy padne tma. „Ano já vím, ale asi zůstaneme venku. Co ty na to? Myslím, to že tady jsou krásné hvězdy. I přestože jsou jasnější, na místě kde jsem vyrůstala a je to už hodně dlouho, co jsem naposledy viděla tak jasné hvězdy jako naposledy. Tak si to chci užít, jak jen to jde. “ Myslela to upřímně, jelikož měla za to že na Keratu jsou nejhezčí hvězdy, ale také v zemi lidi nebyli hvězdy k zahození, jelikož obloha jí přišlo tady jiná. Kdy už se jí zkomplikovala cesta, chtěla jsi tady tento malý výlet užít.
„Nu, co plánuješ udělat s tím, že jsi mi chyběl?“ Nahodí lehce provokativní tón a skutečně to Calico pobavilo a trochu jej chce popíchnout.* Ted se ukaž Arté, dokážeš to?* přeci nebude jej podceňovat, uměl překvapit a dnes tomu tak bylo snad už dvakrát.

Nepatřil k těm, co by měli v plánu si nějak vymýšlet a nebo se snad pokoušet přetvařovat, ale taky nebyl žádná suchá houska, aby si neuměl taky občas ulevit nějakou tou srandou. Ačkoli pokoušet se o vtip proti hrnci na plotně moc jeho komickou část nevybije. Nečekal, že na jeho rádoby vtip přistoupí jistým druhem hry, ale nepovažoval to za skutečnou informaci. Nechybíš ani vlastní rodině, tak proč by jsi měl cizí ženě, Artë. Musel souhlasit, rozhodně nebyl tak naivní aby něčemu takovému věřil. Pouze ji opětoval úsměv a mrkl na ni. "Nikdy nevíš, co se může stát. Konec konců každý se něčeho bojí a objeví se to dříve nebo později." podle něj zkrátka neexistuje bytost, která by neměla o něco nebo z něčeho strach. Nemusí mít strach od začátku, ale během života může nějaký ten strach získat. Je to přirozenost jako pro něj létání a pro ni magie. "Netvrdím, že jsem hloupý, jen mi to nepřijde důležité." doplnil ohledně její poznámky k magii. Ano, už si všiml rasy a poté co mu nabídla doteky jejich stínu si taky uměl dát dvě a dvě dohromady, ale že by měl v plánu podle toho soudit nebo měnit své chování se říct nedalo. Vlastně ani necítil potřebu se o něco takového pokoušet. Sám magii neovládal a byl za to rád, přišlo mu to jen jako další zbytečná zodpovědnost. Něco co by ho předurčovalo k něčemu co si nezvolil, možná kdyby magii měl, nedostal by se z tábora ani kdyby se pokusil nasadit vlastní život při útěku. A bylo jen naivní a hloupou představou, myslet si, že by jeho magie mohla zastavit Lótu před jeho činy. To by teprve byl skutečně hloupý.
Když se začal zvedat nakonec pohyb nedokončil a zůstal sedět na zemi, nebo tedy už se skoro zvedl, takže se musel zase poněkud pracně usadit na trávě, zvednout křídla a uhnout si je z cesty, aby si je nepřisedl a pak je opět pohodlně uložil jako předtím. S tím, aby zůstali venku neměl jediný problém, byl na zdejší počasí zvyklý, ačkoli tu bývalo v noci občas trochu chladněji pořád tu bylo příjemně. "Klidně tu můžeme zůstat." podíval se na ni a přikývl, něco v jeho pohledu se mírně změnilo. Celou dobu na ni sice pohlížel se starostlivostí a byl milý, ale nyní se na ni podíval poprvé s tím, upřímným a chápavým pohledem. Ten pohled kterému kdysi neodolala jedna dívka nahoře v horách, a to na chtěl být jen skutečně milý a vyjádřit pochopení s jejím příběhem co mu vyprávěla. Vzpomínky si nech na své jiné sentimentální chvilky, Artë. Ta situace se nebude opakovat. Pohled opět nasměroval k nebi a pousmál se. "Souhlasím, hvězdy jsou tu nádherné." Mohly by krásou konkurovat kdejaké víle.
Z myšlenek jej vyruší její další věta, copak toto téma neuzavřeli? Upřel na ni opět svůj pohled a pousmál se. Už to nějaká doba bude, ale tuhle hru ještě umíš, viď, Artë?! "Podle toho, jak moc jsem ti chyběl." odmlčí se a nahodí podobně svůdnický úsměv. "Ale jelikož jsem se zmýlil ohledně tvé potřeby soukromí, jsem ochotný ti dlužit tuto laskavost. Něco, na co máš chuť." Nebo na koho, kterou část. Artë, mohl jsi použít tolik lepších slov." Opřel se o lokty a napnul tak svaly na rukou. Křídla přitom musel opět posunout a víc natáhnout. To že by mohla nabídky nějak zneužít jej napadlo až později a chvíli mu trvalo, než nad tím začal pochybovat, ačkoli ta možnost tu stále byla. Ale ačkoli se toho obával počítal s tím, že spolu hrají nějakou hodně uvolněnou hru, což bylo rozhodně lepší než původní pomyslné vytahování výhružek a zbraní jeden na druhého.

Kdy se jednalo o strach, tak vlastně jich měla víc, než si mohl kdokoliv myslet. První z nich byl její otec a mrtvý manžel, který je tam kde si zaslouží. Ale to byly jen malé strachy a těch větších rozhodně nevěděla. Ale samota to asi nebude, jelikož jsi zvyklá být sama. Takže nedokázala na nějakou vhodnou odpověď na to, aby řekla ¨ano mám strach¨ jelikož každý měl nějaký malý strachy, ale o těch větších a temnějších většinou ani nevěděla. „Hodně lidí má strach kvůli tomu, že se bojí někoho ztratit. Ale když nemáš co ztratit není proč se bát.“ A myslela to vážně jelikož ona si přátelské vztahy moc neudržela a za ty roky a hlavně, když jsi nějaký vytvořila, tak většinou dlouho nevydržel, protož cestovala z místa na místo a oni zůstávali na místa, kde se prostě narodili. Místo které jim bylo přirozené. Inu nemohla si však stěžovat, že by neměla známosti všude, když šlo do úzkých pomohli jí. A možná jednou taky najde takové místo, kde se bude cítit dobře a zůstane tam a nebudeme stále utíkat. Ale to bylo jen ve hvězdách a to věděl jen ony.
Opře se rukama o kolena a nechápavě natočí hlavu jeho směrem, když o sobě tvrdí, že je hloupý. „To jsi řekl ty. Nemyslím si to. Jen jsi nevšímaví jen prostě občas ignoruješ věci, které by tě mohli stát víc než si myslíš.“ Možná za to mohla jeho naivní důvěra, ale víceméně to bylo na škodu, protože by mu to do budoucna mohlo dost ublížit a narazil na člověka, který ho chce jen využít. A byla by škoda kdyby takovéhle nepatrná chyba mohla zničit vše na čem mu skutečně záleží. A je v jeho případě dobře, že žije tu a ne ve světě víl. *Vážně mě teď napadlo že by to bylo Škoda?* Čas od času nechápala svoje myšlenkové pochody, které se jí zničehonic hlavě zjevily.
Byla ráda, když souhlasí, že můžu zůstat venku a pozorovat noční oblohu. Byla skutečně nádherná, když více potemněla. První hvězdy byly na obzoru a krásně zářily jako ten nejkrásnější diamant. Měli štěstí, zastihli oblohu v celé její rozjasněné podobě. „Hvězdy jsou život.“ Šeptne téměř neslyšně.
Když přišlo na hry, tak jsi ráda nějakou tu zábavu po dlouhé době užije. A přeci si nenechá ujít takové popichováni od může, který vypadal na víly poměry dobře. A hlavně, která vyrobila škaredá, že asi žádná. Přehodila si vlasy přes rameno a tím odhalila svoji šíj. „Hmm jak moc?“ udělá zamyšlený výraz a oplatí mu to lehkým úsměvem jako on ji věnoval ten svůdný. „Skoro to zní jako kdybys nabízel sám sebe jako hlavní chod. Ale máš příležitost to říct ještě jinak, pokud se tedy nebojíš.“ a následně Artému dává jeden ze svých vyzývavých pohledu. Bylo na něm vidět, že už někdy tento svůdný pohled použil a určitě na něho ulovil už mnoho mladých dam. Za tohle mu musí připsat další bod k dobru.

Strach o někoho. Ten znal až moc dobře. A to i přes to, že jeho sestra tento jeho strach zrovna neoceňovala. Zatím co on by mohl sám sobě vyrvat vlasy při myšlence, že by jeho sestra měla přijít o svá křídla a podstoupit takovou bolest. Kdyby mohl dal by svá křídla místo těch jejích, ale nakonec by skončil jako ten špatný i kdyby se pro i z vlastního strachu obětoval. Měl strach i svou matku, dlouho o ní neslyšel a setkat se s otcem by bylo jako zapálit suchou trávu a čekat, že nebude hořet. Tak naivní, že by si snad s otcem někdy podali ruku jako staří známí, zase nebyl. Nenáviděl ho a to se nezmění. Pokud ublíží jeho milované sestře, přísahal, že ho na místě kde jej najde také zabije. Utrhá mu kousek po kousku křídla a pak vytrhne jeho zbytky ze zad. Je mu jedno jak špatně se potom bude cítit, kde skončí a co ho za to bude čekat, udělá to. Neodpověděl už. Raději než se dál zaobírat strachem a přemýšlením o jeho rodině, kterou už tak dlouho neviděl ani o ní neslyšel, by se mohl zaměřit na něco jiného. Ty to chceš udělat i teď, Artë. Kdyby jsi byl víc jako já, už by byl Lótu dávno po smrti.
"To že je nezmiňuji a nedávám jim to co by jsi čekala neznamená, že je úplně ignoruji." krátce se pousmál. Možná nedává najevo co všechno ví a co by možná měl podnikat za přítomnosti vznešené víly s magii temnoty, neznamená, že si není nebezpečí vědom. Už to několikrát zmínil, několikrát o tom přemýšlel, ale kdyby mu chtěl ublížit dávno by to udělala a nebo se o to, alespoň pokusila. "Mohli by mě stát jedině život. Nic víc mě to stát nemůže." doplnil se ještě k její otázce. Vypadal s tímto faktem smířeně, možná až moc.Ale se smrtí se smířil už tehdy nahoře v horách, uvázaný tak, aby se nemohl bránit ani utéct. Ve chvíli kdy už byl téměř před omdlením. Už tehdy se smířil s tím, že na tu bolest zemře. Horší bolest nezažil a nezažije, o tom byl přesvědčen. Smrt bude jen vysvobozením a to ať už to bude její rukou, nebo rukou někoho jiného. Směřoval pohled na hvězdy. Nesčetněkrát od svého odchodu z hor, sem dolů hvězdy sledoval. Nemohlo se to vyrovnat výhledu z výšek, nebo když seděl nahoře nad domem na skalním převisu a hvězdy sledoval, ale přesto to bylo krásné. Záře hvězd byla něco, čemu se nevyrovná jen tak něco nebo někdo. Ovšem musel tu krásu opustit a podívat se na tu labuť, která s ním započala hru. Pořád? Nemohla by se uchytit ta husa? Kachna? Proč zrovna Labuť Artë, pil jsi snad? Čekal na její odpověď a musel uznat, že ho to baví. Nebylo to špatné. "Přeber si to jak chceš, ale celou večeři jsi odmítla.." pokud možno zažehná touto větou možnost, že by musel skutečně něco podniknout víc než jen maličkost. Ne že by k tomu neměl kuráž, ale zrovna dnes a s Calico by to nemuselo dopadnout dobře. Navíc, další doteky na špatných místech by jen nerad obdržel. Vím minimálně o jednom místě, kde by ti dotek neuškodil a nevadil, Artë. někdy nemohl uvěřit, že i takové myšlenky byla jeho osobnost schopna vyplodit. "Takže už ti vlastně zbývají jen nějaké ty... příjemné maličkosti." narovná se a nakloní se mírně dopředu, tón jeho hlasu se mírně změnil, když na ni mluvil, upíral na ni přitom pohled těch černých kukadel a na tváři mu pohrával úsměv. Nehodlal couvnout, rozhodně ne před ní. Z nějakého důvodu se mu nelíbilo, že věděla něco o jeho křídlech a že v něm vyvolala předtím paniku. To se nesmělo opakovat. "Takže, Calico, na co máš chuť?" trochu zúžil oči a čekal na její odpověď, opíral se přitom rukou o koleno, jelikož nyní seděl nahnutý jejím směrem, využil té příležitosti a prohlížel si ji. Nijak zvlášť to neskrýval, ale stejně déle upíral pohled jí do očí, než na zbytek jejího těla. Ty umíš občas být i zajímavý, Artë, přece jsem tě něco naučil.

Nechtěla se s úplným cizincem bavit o věci, jako byl strach a nepovažovala to za něco důležitého, co by měla někomu sdělovat hned. I když se zdálo, že se k ní nechová jako k cizímu, ale jako k někomu koho zná už nějaký čas, bylo to víceméně příjemné než se bát a obávat jaká může být jeho reakce vůči ní. I když nevěděl jaké je skutečné povolání, tak to ani nerozmazávala, protože přece moc víl co by dobře reagovali A ještě aby jo, když byla špeh. Ty nemá v oblibě skoro nikdo. Ale jak už zmínil, i když se zdá být ve vlastním světě nevnímajíc malý detaily nebo ukazatele, tak je to právě naopak a proto myslí, že nemusím nic říkat, jelikož mu to určitě už došlo. Nebyla jsi tím však jistá.
Jeho lhostejné chování vůči strachu a víceméně v ohrožení života Calico velice překvapí, protože by čekala, že zrovna někdo jako on by se obával o vlastní život. Ale zase pletla. Skutečně jí tento Illyrijec nepřestane překvapovat a víceméně musela přiznat, že i jeho společnost je pro ní velice příjemná a nemusela se bát jakéhokoliv podrazu. Znala hodně lidí a hodně přetvářet, proto věděla že Arté jedná upřímně.
Možná i proto dokázala v jeho obydlí, tak rychle usnout a tvrdě spát. Přeci jen se jí nestávalo neznamenat jakýkoliv pohyb a nebo se necítit ohroženě. Ale to už bylo jedno, právě teď se soustředila na hvězdy nad hlavou a hledala známé souhvězdí, které zná už odtud malička. Byla pravda, že už neměla nějaký ten české zastavit a jenom prohlížecí o oblohu. Když nad tím tak přemýšlela mohla by to dělat častěji a pozorovat hvězdy z věže, ve které žije. No věže spíš by se dalo říct bytu který byl postavený na nejvyšším místě které si mohl měšťan dovolit.
Došla už i na to proč je nadšená z toho že hrají hru. Protože oba do toho vkládali něco co je skutečně. A málokdy se jí stalo, že by někdo s ní jedná tak otevřeně a zároveň se nebál s ní bavit, tak uvolněně. Nebyl v přítomnosti ostražitý jako jiní a to jí těšilo. „Ano večeři ano, ale takovou jedinečnou nabídku ne.“ A pak se mu zahledí do očí a cukne ji koutek úst do lehkého pousmátí. „Příjemné maličkosti? Musíš to více rozvést nebo předvést.“ poví provokativně a dělá, jako kdyby nevěděla o čem mluví. Když se zničehonic nebezpečně přiblížil a změní tón hlasu, zachvěla se. Ano už v minulosti ulehla do postele s Luciasem, ale to bylo jiné. Znala ho hodně dlouho a měli k sobě blízko jako přátelé, hlavní roli tam hrála jen přitažlivost a žádná láska. Pak s ním tě oné noci už nikdy víc nemluvila, jelikož to ani pro jednoho nebylo důležité a hlavně vložit důvěru v někoho tak choulostivou chvíli bylo pro ní i tak dost těžké. Nebyla jako jiné víly, naopak se snažila takové situace držet pod kontrolou někdy až moc, aby to nezašlo někam odkud není cesty zpět.
Zachvěla, protože byla lehce v rozpacích, ale nedá to na sobě znát jako vždy. „Spíš na co máš chuť ty Arte?“ oplatím otázku otázkou, i když se cítila krapet nesvá, tak to pořád umělá se slovy velice dobře. Jasný je že to nenechá zajít do nějakých nebezpečných mezí, ale byla soutěživá skoro jako každá víla, proto si to nemlže nechat líbit. A už vůbec ne strach nebo obavy.

Hvězdy na nebi byly skutečně nádherné a jeho bavilo pozorovat jak se lehce mihotají na tmavé noční obloze. Sem tam se mu v hlavě spojila souhvězdí která znal a jindy se mu jen tak před očima objevily obrazce nové. Něco jako když dětí zírají na mraky a mluví o tom co jim připomínají. Hvězdy jsou v tomhle velice podobné, ačkoli z hvězdáři musí být mnohem více plni této fantazie, aby mohly v klidu z hvězd vyčíst, co se stane za týden, nebo odhadnout jakou náladu má znamení  narozené v jiném týdnu. Obdivoval umění čtení z hvězd, on viděl jen nekonečně vzdálená mihotavá světla, jež mu sem tam daly ten správný obrazec a důvod k přemýšlení. Byl by u těch hvězd zůstal, ale musel se soustředit na vlastní volbu slov, při jejich malé hře. Bylo to příjemné odreagování a vlastně to byla i docela zábava. Mohl jen odhadovat kdo první složí zbraně, aby se vyvlékl z možné situace. A ty to rozhodně nebudeš, Artë, jinak už ti nikdy v životě nedám pokoj. Jakoby se toho hlasu mohl někdy zbavit, ale na druhou stranu, věděl, že pokud překročí jistou hranici únosnosti bude to on, kdo nakonec ustoupí. Ono by v podstatě stačilo takové pořádné objetí, aby nakonec lehce a pomalu, neškodně vycouval.
"Bohužel, o hlavní chod jsi už přišla, ale že jsi to ty.. šanci ti ještě nechám." dál se šibalsky usmíval. Tak daleko to stejně nezajde, to by nedopustil ani jeden z nich, nebo si to alespoň myslel, že k tomu rozhodně nemůže dojít. Jak by taky mohlo k něčemu takovému dojít mezi naprosto cizími lidmi, že? Naivní, naivní, Artë. "Předvést? Takže už mi neuřízneš ruku, když se tě dotknu?" pozvedl jedno obočí a naklonil se tedy blíže k ní. Konec konců, to ona mu předtím hrozila amputací částí končetin. Ne že by se snad o nějakou tu svou část bál, nedovolil by jí amputaci dokončit, pokusu by rozhodně zabránil, protože části svého těla má docela rád. Už je to dlouho co byl takto zdravě soutěživý, aby něco vyhrál. Snad naposledy v tréningu a to už nějaká doba bude, co tím vším prošel. "Není to zjevné?" pokračuje oním hlasem a s pohledem šelmy, čekající na ten správný moment jak sebrat kořist.
"Chci si užít.. trochu zábavy." Nejsi padavka, jednu jí vlep na rty a sklapne, vyhrál si. Neprodlužuj to zbytečně Artë. ignoroval ten hlas, znovu a opět, ačkoli by to mohlo uzemnit ji, ona by pak mohla slušně uzemnit jeho. Nebo hůř - mohla by se pokusit zase na něj sahat, a to nepřipadá v úvahu. Neseděli moc blízko, ale když se nyní Artë ještě o kousek posunul a naklonil, byl by dost blízko k tomu, aby se ještě trochu naklonil k ní, a klidně by si jednu takovou příjemnou maličkost mohl vzít i bez dovolení. Znovu se opřel rukou o koleno a čekal na její reakci. Není s ženou sám poprvé a rozhodně ví jaké maličkosti by ji mohly vyvést, alespoň trochu z míry, ale proč by měl pokoušet tohle štěstí hned na začátku, když nemá v plánu s ní strávit žádnou vášnivou noc. Jen jej baví tahle hra, která je po dlouhé době taky něco jiného, než jen jeho ne příliš příjemné dohadování se sestrou o tom jaký je ve skutečnosti Lótu. Ale je to dlouho, Artë a nesnadná kořist je lepší než žádná, no ne? jistěže ty myšlenky měl, skutečně už to nějaký ten pátek bude, ale nehodlal se touto myšlenkou nechat jakkoli ovlivňovat. Nebyl muž jedné noci a nikdy jím nebude. Ačkoli jeho známosti obvykle po takové noci končily, někdy i dříve, když se to trochu rozkřiklo.