Illyrijské hory

Ani během čistění a ošetření si nevšimnula, že si jí prohlíží, byla příliš zaujatá sama sebou, že mu nevěnovala pozornost. A že mě už příležitostí jí napadnout. Konečně si začínala uvědomovat, co a jak. Myslet čistě bez zmatení, které jí prostoupilo, když se teleportovala i s nožem v boku. A hlavně teď se dokázala uklidnit. Vlasy stažené do copu rozpustí a tak se její vlnité vlasy rozprostřou po jejich ramenech. Meče si dovolí uklidit ke dveřím, jak se slušelo, aby mu tady nechodila ozbrojená od hlavy až k patě. Kdy najde nějaký kus hadru, kterým by mohla setřít krev udělá to a následovně jej očistí a nechá schnout. Když uklidí, už ji došly jednoduše síly. Adrenalin z ní vyprchal a ona si začínala skutečně uvědomovat, že si aspoň hodinku dvě musí odpočinout, než se vydá na cestu. A také by po cestě měla sehnat nějaké bobule proti bolesti.
A až ted si uvědomí, že vlastně tu někdo s ní celou dobu je, zamrká a prohlíží si tiše zezadu jeho křídla. Vypadal jinak než ostatní hlavně svým chováním, nikdy neviděla se někoho tak nezodpovědné otočit zády. Ale o to víc jí to zajímá, opatrně se za ním blíží, i když to přestavovalo riziko, že jí sejme jedním úderem a co víc, možná se ukáže, že jí lhal v tom, kdo je. Ale neviděla na jeho rukou žádná řídla a to se moc nestávalo nebo aspoň to si myslela, co o nich slyšela a viděla. Ale přeci jen jejich druh nijak nestuduje, jelikož je to příliš nebezpečné i pro někoho jako ona. Tento terén byl jejich měli tu výhodu, kterou Calico ne- křídla.
Nikdy je neviděla takto z blízka, nezdvořile se dotkne konce křídel, byly blanité a zároveň tak jemné, co víc ty jizvy byly děsivé. Nevědomě si toutéž rukou stáhne na své rameno, kde věděla, že se jí po zádech táhnou dvě jizvy od strhávání kůže. A přesně proto na Keratu nemohla žít, pořád být ve střehu a neužít si krapet štěstí a volnosti. „Calico.“ Představí se mu z ničeho nic a poodstoupí od něj.
Rozhodla se tomuto muži vložit trochu důvěry do jeho rukou, už jen protože jeho slova, ton a chování byly skutečné, tak jako kdyby po ní chrstnul ledovou vodu a přinutil jí se probudit k životu. Cítila klid a žádné ohrožení i její vnitřní šelma se cítila klidná.
Nikdy nebyla moc na slova, nebo spíš se snažila být opatrná s kým mluví. "Děkuji a omlouvám se. Myslela jsem, že jsi jeden z nich. Z tábora." poví upřímně.

Možná byl nezodpovědný, když se k cizí ženě takto otočil zády a byl si jistý, že kdyby chtěla využila by onoho nestřeženého momentu. Ale tak jak řekl nahoře na skalách, kdyby jí chtěl ublížit, už dávno by to udělal a nečekal by na jinou příležitost a už vůbec by se nezajímal o to zda je v pořádku. Stejně tak si myslel, že když už přijala jeho pomoc a neměla ten problém odložit předním své zbraně, i když mu něco napovídalo, že to nebudou všechny, tak pochyboval, že by se rozhodla napadnout ho zbaběle dozadu. Neznal jí, ale dle jejího chování rozhodně nebude ten ustrašený typ, co pro své vítězství hodlá hrát nečestně. Možná proto ji nechal ať se v klidu pohybuje po jeho domě a hledá hadr, vodu a nebo ať se jen rozhlíží. Neměl tu nic co by chtěl skrýt. Byl nejčitelnějším a nejvíce naivním Illyrijcem jakého můžete potkat v celém Fiplinu. I v tomhle si možná až přehnaně fandíš. Možná je někdo naivnější než ty, ten někdo totiž nemá mě Artë. hlas v jeho hlavě ho opět vyvedl z vlastních omylů. Štastný to člověk, ten co mu nestraší a v hlavě ho neustále nenapomíná nějaký hlas. Ačkoli občas jsou to poznámky vskutku užitečné.
Postřehl za zády pohyb, slyšel kroky, nebyl hloupý, věděl že stojí za ním, ale nebyl si zcela jistý co vlastně dělá. Ano trvalo mu to podstatně déle, než by mělo normálnímu Illyrijci trvat zjištění, že se někdo dotýká vašich křídel. Ne že by to tedy cítil, spíš si to domyslel a i tak mu to trvalo o něco déle. Narovnal se a svaly na rukou se mu napjaly. Neměl rád, když se někdo dotýkal jeho křídel, vadilo mu, že to necítí a jen to vzbuzovalo nepříjemné vzpomínky a zjištění. Ani po letech zkrátka na křídlech nic necítí a už tomu tak bude nejspíš napořád, jizvy už se také více nezhojí. "Ty ses právě.." odmlčel se pootočil na ni hlavu přitom rukou pohnul nahoru a ke svému ramenu, jakoby chtěl jen gestikulací doplnit slovo křídla. Větu už nedořekl, bylo na něm poznat, že si tou skutečností není jistý, zda se na křídlech skutečně dotkla nebo nebo. Vyvolávalo to v něm jistý druh paniky. Illyrijci byli tímhle proslulí, vždyť kdo jiný v okolí má taková křídla, byl si jist, že o nich i ti nejméně zasvěcení ví dost na to, aby je tato jeho zmatenost vyvedla z míry.  Chvíli přemýšlel, co chce vlastně říct. Možná si toho nevšimla, tak prostě mluv dál. Protože jistě je úplně slepá a nevšimla si toho, jako všichni, co si prošli stejným postupem. Otočil se na ni čelem a místo aby dokončil svou předchozí větu, se pokusil působit přirozeně mile jako doposud. "Ar.. eh.. Artë." Ano, to jsem myslel, zapomenout vlastní jméno. rýpavý hlas v jeho hlavě ho zrovna neuklidnil, ale na druhou stranu on jméno nezapomněl, jen se zkrátka zadrhl po dvou písmenech, než byl schopný opět vyslovit jméno tak jak se skutečně jmenuje. Možná ta přítomnost cizí osoby v jeho přítomnosti není zase tak skvělá zkušenost, nebo nápad.
Naštěstí změna tématu jej trochu přesměrovala myšlenkami jinam, ačkoli ne směrem jakým by si přál, ale všechno lepší než řešit doteky na křídlech. "Ne, tedy.. ano vyrostl jsem tam, ale už to je dlouhá doba co jsem odtamtud odešel." odmlčí se, "nesdílel jsem stejné názory ani ideály." dokončí větu. Nebyl si jistý jak by svůj postoj k lidem v táboře vyjádřil. Ano byli jeho součástí, ale již se s nimi neztotožňoval. Spíše se snažil nevynikat mezi ně. "Když už jsme u otázek.. co jsi vlastně dělala nahoře v horách? Pochybuji, že by jsi šla špehovat nahoru do táborů." opět se snaží směřovat téma dál od událostí před chvílí. Pokud se mu to bude dařit i nadále, možná se vyhne nějakému zkoumavému vyptávání a k dalšímu rádoby osahávání křídel nedojde. Nebo prostě způsobíš naprostý opak.

Byla si naprosto vědomá, že by tohle neměla dělat. Ale zvědavost jí jednoduše nedala a chtěla zjistit, zda to co jí kdysi říkali je pravda. Byla zklamaná, že si to neuvědomil, ale pak jí to došlo. On to snad necítil! Když se z ničeho nic ozval, ale to už měla ruku na svém pravém rameni. Tázavě se na něj podívá a přikývne. „Jo, ale necítil si to. To ty jizvy?“ optá se jej bez sebemenšího studu a hlavně se neobtěžovala lhát. Že by v minulosti utrpěl tak velké zranění, že neměl nervová spojení v pořádku? Možná kdyby je každý den promazával bylinnou mastí cit by se částečně vrátil, jelikož by tím prokrvil křídla víc, sice by to nebylo jako předtím, ale aspoň by si byl vědom, kde končí a kde začínají. Aspoň tak to měla Calico, sice poškozenou pokožku nikdy nebude mít tak citlivou jako předtím, ale díky mámině péči a mastiček je cítila zcela normálně.
Založí ruce v hrud při tom jak se zadrhává a lehce nakloní hlavu na stranu, když se mu konečně povede ze sebe vymáčknout, jak se jmenuje. Věnuje mu lehké pokývnutí, že jí těší. „Já nekoušu, i když na to většinu času vypadám.“ Ujistí ho a odloží i zbylé zbraně, takže jediná, kterou má je ta v botě. Udělala to pro jeho lepší pocit, aby měl nože na očích. Nakonec, když si mohla prohlédnout jeho tvář udělá to. Nebyl to vůbec nehezký pohled, právě naopak, klidně by se mohla na něj koukat i při tréninku. Pak raději však pohledem zabloudí po jeho kovárně a zvědavě jí jde prozkoumat a přitom ho poslouchá. „Nikdy jsem nepotkala někoho bez zřídel. Je to časté?“ optá se ho poklidně, jelikož v táboře viděla hodně jako malá, když otci jednou dělala doprovod. Nebyla to zrovna přátelská návštěva. „Tak to jsme asi dva, co nesdílíme ideály s lidmi, kolem nás.“ Poví poklidně. Calico vždy byla jiná, chtěla si žít dle svého beze strachu a hlavně být vlastním pánem, proto dělala špeha. Raději neměla stálý dvůr, ale za to svobodu.
„Utíkala jsem a skončila tady.“ Sdělí mu stručně, není naivní, aby mu vše vyklopila a hlavně její důvěra není na rozdávání.

Kdyby to bylo jen jizvami, a že jich měl na křídlech skutečně hodně. Jen ta vzpomínka na to jak vznikaly. Jedna po druhé, na ty rány bičem, hroty, dřevěnými tyčemi. Na tu nemožnost svá křídla bránit. Přesně v těch momentech mu probíhal mráz po zádech. Nemohl říct, že by mohlo cokoli pomoci, jestli jen nějaké masti. Jeho křídlům už nepomohl ani zázračný vývar z mateřídoušky a to i kdyby do něj nějaká čarodějnice vylila celý svůj arsenál léčivých lektvarů. Nikdy nikomu, kromě příliš vyptávajícího se kováře, svého učitele, o svých křídlech nic neříkal. Několik desítek let každodenní bolesti až do omdlení. Nikdo si tu bolest nedokáže představit. Dalo by se říci že useknutí křídel je jednorázová bolest, trvající pár týdnů nebo měsíců. To čím prošel on by se dalo přirovnat jako k neustálému otevíráni téměř zahojené rány, velice rozpáleným a tupým nožem. Nebyl si jistý co by ji odpověděl, křídla pro něj bylo citlivé téma a nečekal by, že jako první věc bude zkoumat jeho křídla. Obzvláště potom kolik nedůvěry v něj vkládala, když ji nabízel pomoc. "Ne." víc k tomu neřekl. Odpověděl na obě otázky, více to rozvíjet nemusel. Ano, necítil to že se ho dotkla, pouze odhadoval kde se ho dotkla. A že by to bylo jen jizvami se také říci nedá. Svá křídla necítil již nějaká století a již se s tím smířil. Alespoň do té doby, než se ho někdo pokoušel dotýkat.
"Netvrdím, že koušeš, ani to, že by jsi na to vypadala." brání se, zatím co ona odkládá zbraně. Nebylo to tak, že by se jí bál, to rozhodně ne, kdyby spolu měli bojovat využil by to co se naučil v táboře a rozhodně by nemusela vyhrát jen tak. V mnoha ohledech byl o něco silnější než ona, ale také nevěděl co vše umí a mohla by ho nemile překvapit. Ale své zadrhnutí ohledně jména nechtěl komentovat, rozhodně nechtěl dát najevo svou vnitřní paniku z obyčejného doteku, který ani necítil. Navíc o mnoho horší by to bylo, kdyby se pokusila o nějaký, který by cítit mohl. Protože i to je u muže běžné, panikařit, když se ho někdo dotkne. "Ne, tak časté zase ne. Spíš ojedinělé," odpoví a na moment skloní pohled k zemi. Nebyl mezi těmi Illyrijci, kteří by v sobě našli magii, možná někdy nějakou měl a nevěděl o ní nebo ji objeví, ale prozatím nic necítil. Nevadilo mu to, jen by to umocnilo otcovu představu o možné dokonalé bojové přizpůsobivosti a akorát by na něj více tlačil. Nemuselo by to skončit jen u zničení jeho křídel. Byl rád, že u sebe žádnou magii necítil a zřídla mu rovněž nechyběla. "Už to tak bude." jsou ideály se kterými se jednoduše nejde sžít. Některé jsou příliš kruté i když jste na jejich základech ve skutečnosti vyrůstali. Všichni by měli mít stejné právo, ať už je to právo na křídla, na cit a nebo na něco jiného. V jeho kovárně bylo nespočet rozdělaných zbraní, některé povedené měl vystavené na zdech, u některých měl rozdělané ozdobné kování a i jiných jen tupé čepele k nabroušení. Sledoval jak se pohybovala po kovárně a opřel se zády o stůl za sebou, přičemž musel svá křídla mírně uhnout, aby neseděl na nich. Jedna věc je, když je necítíte, ale když dobrovolně na ně sedat nemusel - dělal to spíše ze zvyku. "Nejsem si jistý, zda při útěku skončit v horách je nejlepší schovka." do by chtěl utíkat a skončit tady v horách. Ať už utíkala před kýmkoli, pravděpodobně Illyrijské hory nebyly místem kde chtěla skutečně skončit. Nebo alespoň ne na tom skalním převisu. Rozhlédl se po své kovárně. Někdy se dějí zvláštní věci ve zvláštní dobu. Chvíli zase vypadal, že o něčem přemýšlí, ačkoli byla jeho hlava naprosto prázdná a bez myšlenek. Je to už dlouho co byl s někým takto sám, možná k tomu měl nějaký důvod a možná jen to, že nechodil moc mezi lidi a že na úpatí hor jen málokdo zabloudí. "Pokud potřebuješ můžeš si tu na pár hodin odpočinout, myslím, že je zjevné, že nemám v plánu ti cokoli provést." poukáže na obytnou část své kovárny. Snad projevil dostatek své vlastní naivity, že si tu bude moci Calico alespoň trochu odpočinout, než vyrazí dál. Po té cestě musela být jistě unavená, nebo si to alespoň myslel. S její rasou se často nesetkává. Sám se bude věnovat své práci, takže ji snad ani nebude rušit, možná se později vytratí ven a nechá na sebe dopadnout trochu toho slunce, možná si trochu zacvičí. Co on může vědět co ho nakonec bude lákat nejvíc.

Musela mu nechat fakt, že je jeden z mála, který nic neukrýval a jednoduše odpovídal na otázky a nehodlala odhadovat kdo je zač a nechával to na ní. Proto jí jeho společnost neznervózňovala a dovolila se trochu uvolnit. Aspoň do doby, než jí došlo, že mohl cítit její skutečný pach, ale tu obavu vypustí z hlavy hned, jak promluví. Takže měla pravdu, když to odhadovala na necitlivost v křídlech, ale dál se ho neptá přeci jen je to jeho věc a pokud ona sama nechce, aby jí pokládal nepříjemné otázky je lepší se neptat.
Dalším zajímavým zjištěním bylo, že neovládá magii. Takže pro ní byl více méně neškodný. Pokud tedy nešlo o to, co se naučil v mládí, přeci jen jejich druh obdivovala kvůli jejich zručnosti a učenlivosti bojovému umění. Občas se jí při takových rozhovorech zastesklo po matce, ale rozhodně ne po otci, kterého vlastně ani pořádně neznala. I doma se totiž choval jako v práci a to bylo unavující, ale hlavně jeho dcera jej nikdy nezajímala, jelikož nebyla vysněný syn.
„Víš, oni sem nepřijdou. Nejsou blázni jako já. Ale původně jsem se měla objevit kousek pod cestou k tvému domu, abych mohla sejít do lesů, aniž by si mě někdo všimnul. Ale ne vždy plány vyjdou.“ Poví s plnou upřímností a stále nezdvořile zírá na jeho křídla. Skutečně jí fascinovali, jelikož tohle nevidí kolem sebe běžně. Přeci jen proč by také překračovali hranice jejich území, obzvlášť, když nevěděli, kam se teleportovala. Při jeho pohostinnosti pokývne hlavou, ale rozhodně se nebála, že jí něco udělá. Proto jí nepatrně cukl koutek úst, mohl si všimnout, že není zvyklá se usmívat a také ani ted se neusmívala. „Rozhodně. Pokud mohu nezdvořilou otázku, odkud je vlastně cítíš? Kdyby si je necítil nelétal bys ne?“ přeci jen muselo mu dát práci takové mohutné křídla držet nad zemi a nevláčet je po zemi, aby je neporanil. Byla zvědavá a nestyděla se ho ptát. Přeci jen, kdo by se dozvěděl o jejím chovaní zde že? Bydlel tu sám a jak se zdálo, ani ženská ruka se tady toho nikdy nedotkla.

Konverzace o jeho křídlech skončila. Ulevilo se mu a panika jej pomalu opouštěla. Přece jen to bylo jen myšlenkové, věděl že se jej dotkla, ale nevěděl kde, ani jak dlouho. Neměl možnost to místo stále cítit a tak mu vrtaly hlavou jen myšlenky o tom doteku - a i to stačilo. Každopádně dokola si opakoval, že to mohlo skončit i hůř než jen u křídel. A vlastně dobře mu tak. Kdyby býval nezkoušel dát ji soukromí a neotáčel se zády nejspíš by se jeho křídel ani nedotkla. Takže si za to můžeš sám, hloupoučký a milý Artë. měl v tom jasno, ale kdyby měl snad toto téma dále rozebírat byl by radši, kdyby se Calico zvedla a šla spát, nebo prostě jen byla ticho. Dalším tématem byla magie, kterou on nikdy neovládal a ani to později už nezkoušel. Zřejmě mu chyběl jistý magický potenciál, který měli jeho rodiče. "Tenhle nevyšel o pár kilometrů." ne že by se objevila tak vysoko, ale cesta je klikatá a nějakou dobu jim to sem dolů zabralo, byli by rychlejší, ale když si nedala pomoci. Zlehka se pousmál, ale nemohl si nevšimnout upřeného pohledu na svá křídla. Znervózňovala ho, a jistým způsobem mu to bylo nepříjemné, ale kdyby on sám nikdy křídla neviděl, asi by reagoval stejně. Jeho křídla byla nádherná, byl s nimi spokojen, to jak vypadají, měl je rád a líbila se mu jelikož byla jeho podstatou. Přiznává, že ještě víc miloval jejich citlivost a to, že je dříve mohl trochu více prozkoumat. Předtím to byla TA křídla, ale i teď když jsou to JEN křídla nemohl si pomoci a stejně je měl na sobě skutečně rád. Ačkoli se často před ostatními Illyrijci styděl, vzhledem k jejich zjizvení a nulové citlivosti. Je to jeden z mnoha důvodů, proč se už ani v táboře necítil jako doma. Nebylo to místo pro někoho jako je on. A tak skončil tady a jako kovář. Ale jsme tu spokojení.
Ze zamyšlení jej vytrhla až její otázka. Poté co konverzaci předtím ukončili, už nečekal, že se k tomu vrátí, doufal a prosil v duchu aby se k tomu nevracela, no opak je pravdou. Někdy to prostě nevyjde, Artë. hlas v jeho hlavě se mu vysmíval. Zvedl k ní pohled a musel se na chvíli zamyslet co ji odpoví. "Není to tak, že necítím svá křídla jako taková.." na ukázku nadzvedl křídla a z části je roztáhl, nemohl je roztáhnout úplně jelikož byla větší než on sám a místnost pro ně byla jen velmi malá. Poté je opět složí na zádech, přičemž zůstává stále zadkem opřený o stůl. Skloní pohled stranou a o zbytku věty opět několik vteřin uvažuje. Nerad o tom mluví a téma je mu to skutečně nepříjemné, je to něco na co by se neměl ptát každý cizinec, ale bohužel u toho nakonec v mnoha případech vždy skončí. "Necítím je tak jako ostatní Illyrijci, nemají pro mě žádnou jinou hodnotu, než jen jako křídla." nebyl si jistý zda ví o tom, co s Illyrijci šikovné doteky na křídlech mohou udělat, ale rozvádět to nehodlal. Josu neskutečně citlyvým místem s mnoha nervovými zakončeními, které jim dovolují užít si mnohdy mnohem víc než co si mohou užít obyčejní lidé. Ačkoli o pár místech na svých křídel ví, kde cítí alespoň malý zlomek toho co dříve, ale je zbytečné na ta místa spoléhat. "Tato necitlivost s létáním nesouvisí.." ..ačkoli by bylo příjemné cítit alespoň to hlazení větru, než jen jeho odpor při letu. "Myslím, že by sis měla jít skutečně odpočinout, Calico." oslovil ji jménem. Konverzace s ní mu začínala být nepříjemná a lezla mu pod kůži, po celou dobu co mluvil o křídlech se na ni ani jedenkrát nepodíval a pohledem těkal po kovárně. Nakonec ho nenapadlo nic jiného než ji poslat odpočívat. Kovárna se zdá být menší než předtím.

Občas bylo lepší dělat nevědomé, ale skutečnost, že jí zajímal rozdíl jeho citlivosti, byl pravdivý. Skutečně jí zajímalo jakého původu je jeho necitlivost, ale jak se zdálo, styděl se o tom mluvit nebo byl z toho nesvůj. Proto jí znovu cukl koutek úst. „Jen to řekni, vaše křídla jsou intimní zóna. Vím to, ale spíš mě zajímalo, jak je necítíš.“ Poví poklidně, přeci jen co by byla za šlechtičnu nevědět a neznat jiné druhy víl, přeci jen i jako učenka kněžky strávila jen neustálým učením. Nikdy by neřekla, že jí to nebavilo, ale spíš to nebylo nic pro ní. Ráda se hýbala a zjišťovala nové poznatky ráda sama.
Zarazilo jí, když je jednoduše nazval takové. Zamračila se na něj, když je tak nezval, jelikož byly skutečně nádherné, i když vypadly na první pohled velice křehce při rozpětí vyzařovaly silnější než jsou. Každičký sval musel fungovat, tak jak si on přál. Proto obdivovala jejich sílu nést takové „břímě“ na vlastních zádech, ale co víc nikdy neviděla takové děti, jak se učí létat, ale muselo to být něco těžkého. Podle toho i křídla vypadal, že neváží jen pár kilogramů. * Od kdy jsi tak měkké Calico?* napadlo jí, ale pravda je, že nikdy nebyla krutá jako její vrstevníci, proto pro Kerat nebyla dobrá, jediná věc však, co by ocenili v Keratu byla její chladnost k smrti, vraždě a nebo špehování. V tomto ohledu necítila nic, ani pocit viny. Aspoň to si myslela, když jí kněžka propustila.
Lehce sebou trhne a vrátí se do reality. „Za to, že jsi mi pomohl bych já na oplátku mohla pomoct tobě. Je to sice maličkost, ale mohl by jsi zjistit, kde tvá křídla mají cit, ale já bych se tě nedotékala. Jen moje stíny, ale pokud to bude míst stejný efekt je to jedno ne?“ optá se a pokusí se pousmát. Přeci jen mu dlužila a takovým malým experimentem mu to mohla splatit a zároveň ukojit svou zvědavost, citlivé křídla byly sice zajímavé, ale poškozené? Ještě víc! Samozřejmě ho nechtěla vzrušovat, proto nabídla alternativu stínů a chtěla, aby změnil to označení pro křídla, která byla jeho součástí, kdyby to nevyšlo. Bylo na něm, kdy mu dojde, že nezáleží na tom, zda cítí křídla nebo vlastní tělo, jednoduše byly jedním celkem ani jeden méněcenný.
„Nepotřebuji spát a neodváděj debatu jinam. Chápu není ti to příjemné, ale chci ti pomoct, jelikož vím jaké to je nebrat nějakou část těla jako předtím.. Nesnášela jsem své záda. Když jsem byla dítě škodolibé víly na dvoře mi trhali kůži zaživa, dokud nebyly na samotném mase. Nesnášela jsem se. Ale je to pryč.“ Poví část svého příběhu, něco co dokázala postupem času překonat, ale pořád byla názoru, že zjizvená žena se nemůže jen tak někomu líbit a už vůbec ne povrchní šlechtě.

Ne že by se to styděl říci na plnou pusu, spíš to jednoduše říkat nechtěl. Ano intimní zóna jeho křídel je pryč a nikdy se navrátí, ví to a je si zcela vědom, že si jen tak nějaké to blaho neužije, ačkoli se o to párkrát pokusil. Nebylo to špatné, ale obvykle to končilo když se snažil předstírat, že jsou jeho křídla v pořádku. U Illyrijců to bylo nezvyklé a mnoho z nich divné až urážlivé, že se stále pokládá za jednoho z nich. Chtěl se tomu vyhnout, ale Calico na to měla svůj názor a velice rychle jej uzemnila. Sama si odpověděla jak vlastně svá křídla necítí, proto jen semkl rty a neodpovídal na tu poznámku. Nechtěl a nehodlal podlehnout svodům na to opět myslet. Ale podlehneš tomu, jako vždycky, Artë. nesnášel ten hlas, jelikož měl pravdu. Ale stejně se mohl pokusit mít svou vůli pevně v rukou. Jeho křídla pro něj byla křídly jaké potřeboval a to stačilo. Poslechla ho, chránila ho, zachytila ho při volném pádu, vynesla ho vysoko do oblak, ovšem nebyla tím, čím byla dříve a to bohatě stačilo, aby o tom nerad mluvil. Aby se tématům jako jsou tyhle vyhýbal. Zatím co doposud uhýbal pohledem po její nabídce na ni upřel nevěřícný pohled. To neřekla nehlas. Chvíli přemýšlel zda skutečně slyšel to co slyšel a není to výplod jeho fantasie, ale ona se tvářila smrtelně vážně. "Nebudeš se dotýkat mých křídel, byť jen stíny, na tuto skutečnost okamžitě zapomeň." Jen ta představa, že by se ho mělo cokoli dotknout, stín nebo její ruka, jedno a to samé. Jeho křídla jsou jeho součást, zná místa který jsou citlivá a ví kde přibližně jsou, ale není to nic oproti tomu čím jeho křídla byly předtím, než do nich Lótu zasáhnul. Nikdy to nebude to samé a nikdo, nikdo se těch křídel nebude dotýkat jen proto aby zkusil štěstí při hledání těch ještě malinko citlivých míst. Nikdo už nikdy. pokusil se odvést pozornost jinam, ale místnost najednou nebyla pro ně oba dostatečně velká. Zdálo se mu to, nebo se najednou zcvrkla o dobré dva metry? "Nechci tvou pomoc. Má křídla, má rozhodnutí, žádné stíny se po nich plazit nebudou. Znám je lépe než kdokoli jiný." odmlčí se. Její příběh je srdceryvný a jistě to bylo velice bolestivé, ale on teď nebyl zrovna při smyslech, aby tuto skutečnost obdařil lítostným pohledem a porozuměním. "Je mi líto, že ti ublížili, ale škodolibé víly jsou nic oproti několika desetiletím nekonečného záměrného ničení něčích křídel. Ať najdeš jakýkoli důvod, nebude dostačující, abych ti kdy dovolil se mých křídel dotknout. Nikdy." Vzduch v místnosti se nedal dýchat, ne potřeboval mnohem více kyslíku. Sebral se a zamířil ke dveřím, rozhodně potřebuje čerstvý vzduch, hodně čerstvého vzduchu. Rozrazil dveře a vyšel ven, udělal několik rychlých kroků, roztáhl křídla, jakoby chtěl vzlétnout a zmizet, ale nakonec si to rozmyslel a zůstal stát na místě. Protáhl křídla na jejich plnou délku a opět je složil na zádech. Silnej chlap s pořádnou fobií, nemyslíš Artë? - Sklapni. Necítil se dobře, byl vyvedený z míry a netušil jak nyní Calico zareaguje, ale její nabídku skutečně přijmout nehodlal. Svou poslední větou ji dal podle něj dostatečný důvod chápat, že šlápla vedle. Pokud věděla tolik o křídlech Illyrijců mohla si alespoň z části představit čím prošel každý den, během té dlouhé doby. Pokud ovšem věděla jen to málo jako byla informace o intimnosti jejich křídel nemohla pochopit vůbec nic. Zaťal ruku v pěst a nabral do plic velké množství vzduchu, zavřel oči a vydechl. Ne tohle téma nebylo nic co by chtěl řešit.

Nečekala, že ho to tak hluboce zasáhne, když jako každé dítě měla vědět, že není dobré poukazovat na citlivé místa jiných a už vůbec ne na křídla, která byla snad ještě něco intimnějšího než nějaká muchlovala za závěsem. Ale taková jednoduše Calico byla, přímá a nepřemýšlela nad následky své přímosti, jestli to někoho urazí nebo ne, jednoduše co považovala za správné řekla, ale byly tu i chvíle, kdy se i ona dostala do úzkých, ale to bylo zřídka kdy. Nakonec si jen povzdechne a zvedne ruce nahoru v obranném gestu. „Klid, stačilo jednoduše říct ne.“ I když se zdálo, že nemá daleko od paniky obdivovala jeho pohotovou reakcí a pořád to následovné odůvodňování, to jí na tváři v duchu vykouzlilo úsměv, kdyby tomu tak bylo i skutečně usmívala by se pobaveně nad jeho reakcí, ale tohle se dělo jen v její hlavě. „Pak se nemáš čeho bát Arté, je jedno jestli je cítíš všude nebo jen někde, věřím, že až potkáš svou družku ocení to. Bude vědět něco, co ostatní ne. Tohle je na tvých křídlech jedinečné. Važ si toho.“ Chtěla, aby si byl vědom, že i lidé mají ukryté body svého těla, o které se běžně nedělí a tak by to měl vnímat i on sám.
Ale je nesvá, kdy zamíří ven. Takže si pobere věci a zamíří taktéž ke dveřím. Vezme si meče a upevní je na své záda a to samé udělá i s měchem na vodu. „Raději půjdu, způsobila jsem ti víc nepříjemnosti než se zdá.“ Neměla ráda napětí proto se rozhodne raději vydat na cestu i když si je vědoma, že není ještě ve stavu, kdy by mohla bez problémů dojít do lesa aniž by si přetrhla stehy, ale nehodlala tomu muži to tu dělat ještě horší. Byl k ní milý a proto nechtěla zůstat, aby svou povahou ho jen vyděsila.
Asi byla chyba, když se pokusila mu otevřít a být k němu upřímná jako on k ní. Děsila ho. *Ted těžko mohu říct, zda chovaní na dvoře Keratu mi bylo sympatičtější než milé chovaní jiných dvorů. Někdy se mi zdá, že jsme pro ně větší sousto, než by mohli sníst.* napadlo jí pobaveně, nebyla zklamaná. Naučila se neočekávat mnohé od jiných, aby nebyla rozmrzelá skrz nějaké očekávané chovaní vůči ní nebo jiných. Proto byla vždy obezřetná a věřila raději sobě.

Bohužel jej zasáhla na místě, které není jeho nejmilejším, nebo tedy nejcitlivějším i když ani to není úplně pravda. Nebyl to od ní zrovna dobrý krok kupředu, Patřilo to k věcem, které jen velmi nerad řešil nahlas a ještě ta troufalá nabídka. I kdyby měl někdy ve svém životě něco podobného dovolit, a že o tom jen velice, ale opravdu velice pochybuje, rozhodně by to nebylo za pomoci nějaké magie. Její poznámka o tom jak výjimečná se bude jednou cítit jeho žena to všechno jen zhoršila. Jako ty ženy, se kterými jsi to zkoušel? Ty které od tebe odvrátily pohled, protože tvá křídla nejsou tak citlivá? Ha, ano Artë, opravdu se cítily výjimečně, když tě s pohrdáním opouštěly jedna za druhou. uměl být velice arogantní, ten hlas. Obzvlášť, když si mohl tít do živého a v ráně se skutečně dlouho vrtat a pěkně pitvat každičký detail. Jak by si mohl vážit někoho, co nakonec od něj všechny odehnalo. I jeho vlastní sestra jím pohrdala a to byla obeznámena s tím, že mu to způsobil Lótu. Některé jizvy se nikdy nezahojí tak, aby po nich nezbylo vůbec nic a tahle patřila k těm, které se nikdy nezhojí natolik, aby se nedaly považovat za otevřené. Místnost opustil už beze slov. Potřeboval pryč, na čerstvý vzduch, dostat do plic trochu kyslíku, aby mohl zase v klidu dýchat a soustředit se na skutečné a pravé důvody k bytí. Což se mu po pár minutách i podařilo. Jenže ona se zatím pokusila odejít a jeho opět probodl osten starostlivosti.
"Calico, trvám na tom, aby sis tu odpočinula než půjdeš." jeho hlas zněl opět vyrovnaně, ačkoli k ní stále stál zády a nutil sám sebe, aby ji nabídl přístřeší. Ano byl pod tíhou myšlenky, že když odejde vyhne se nepříjemnému, ale na druhou stranu by mu asi vrtalo hlavou jestli dorazí v pořádku a po cestě si ještě více neublíží. "Ta rána je ještě dost čerstvá, mohla by sis zpřetrhat stehy." dopověděl myšlenku, než se opět otočil jejím směrem. Nehodlal ji tu držet násilím, dokonce by ji i rád nechal prostě odejít, ale pořád měl nějaké svědomí. Stiskl čelisti k sobě a zevnitř se kousnul do tváře. "Omlouvám se pokud jsem působil,.." Jako idiot holka, strašpytel? ".. jakože mi jen děláš nepříjemnosti, ale moje křídla jsou pro mě příliš citlivé téma." lepší vysvětlení by k tomu asi nevysvětlil a omluva jej stála mnoho nepříjemností, takže by skutečně ocenil, kdyby ji zvládla i ona ocenit. "Možná nepotřebuješ spát, ale ta rána potřebuje alespoň chvíli klid, a mě tvá přítomnost nevadí." Prozatím nám nevadí. Dokud na nás zase nebude sahat. Ano, dokud na něj opět nebude chtít sahat bude s tím v pořádku. Možná by přežil nějaký určitý dotek o něco později, ale zatím mu ta myšlenka přišla jako úplně praštěná a nepodstatná. Rozhodně žádné doteky, nikde. Sledoval její záda, jestli jeho nabídku přijme nebo ne. Nakonec by dal přednost souhlasu, i když to pro něj bude těžší, ale alespoň jej pak nebude tížit svědomí, že ji po cestě popraskaly stehy a sedí někde u stromu a podstupuje nějaké to krvácení nebo kdyby ji někdo napadl a ona se musela bránit s tímto oslabením. Možná se o druhé staráš až moc, víc než je zdravé. "Můžu zůstat klidně venku," a rozvalit se na trávě a nechat se šimrat sluncem a větrem. Nic čím by chtěl pohrdat. Klidně ji to soukromí uvnitř dopřeje a užije si volného dne venku.