Středozemní nížiny

"To není verš, ale myšlenka." uvedl na pravou míru svá slova. Občas měl potřebu vyjadřovat se tak jakoby to skutečně bylo součástí nějaké jeho písně. všem tohle byla jeho myšlenka již dlouhou dobu. Vždyť čím by bylo mraky? Co by znamenala touha, kdyby nemohl být k probádání hor a míst. Hvězdy na nebi také nemohou existovat bez vesmíru a oblohy - pozorovatel je jimi uchvácen, ale odkud by je pozoroval, kdyby nebyla země. "Můžeš být andělem." odpověděl na její otázku s pohledem upřeným do neznáma. Pln myšlenek a vlastních přirovnání. Mohla by být krásným andělem, co se snesl na zem, kde ztratil křídla, aby mohl přinést štěstí někomu jinému. Mohla by být. "Osobou mezi tím vším." nevypadala podle něj na někoho kdo by měl být pouze zemí, nebo jen přístavem. Působila na něj divoce a přesto uhlazeně. Slušně a přesto rozjařeně. Byla jako příklad všech protikladů které v ní viděl. Silná a přesto něžná žena. Nevypadala ustrašeně, ale nehrála si na vůdce vojska. Na ženu, která vám jen při jediném pohledu uřízne kus ruky, nebo hned vyhrožuje smrtí. Nebyla ani klasickou dámou, napudrovanou bílým pudrem od paty až po vrcholek čela. S růžovými tvářemi a růží na svých rtech - urozená a přesto skromná a přirozená. Poslouchal její slova. Přirovnání koruny k okovům mu rezonovalo v hlavě. Sám se okovů zbavil, ale bylo tolik zodpovědnějších než je on, mladších než je on, co nesli své okovy s hrdostí i když v nich byli nešťastní. Sklonil hlavu a zahleděl se do trávy. Jakoby se mu líbilo sledovat jak se lehce pohupovala ze strany na stranu, jakoby najednou byla zajímavější, než celá realita kolem něj. Přesto, když položila otázku směřovanou jeho směrem na jeho osobu, usmál se. "Třeba mě." kývl na souhlas a hovor přesměroval na další setkání. Nebo spíš ona jej přesměrovala tím směrem. Nechtěl dávat falešné naděje, nechtěl slibovat, že se potkají. Cesty byly různé a on mnohdy měsíce na stejné místo nedošel a často na něj bylo zapomenuto. Ale mohl doufat jako pokaždé. Mohl doufat, že své přátele uvidí až se opět vátí na místo setkání, mohl doufat. "Měl bych doufat, anděla nepotkám každý den." při odpovědi se na ni díval. Upíral na ni pohled dvou hnědých studánek, jakoby tím chtěl říct, že svá slova myslí vážně.

Opět byl přichycený při činu. "Také, ale hlavním důvodem je, že nechci lhát." Neměl důvod lhát. Proč by měl tvrdit, že není krásná, že nemá krásný úsměv nebo snad že nemá boky které by lákaly k pohledu. Mohl by celé její postavě vyzpívat několik desítek veršů o jejím nádherném vzhledu. Mohl by ji skládat lichotku za lichotkou, ale proč? Určitě ji tyhle slova říkají všichni - alespoň podle toho jak se tvářila. Předtím, když ji složil poklonu vypadalo to, že je na ně tak zvyklá, že i kdyby vynaložil sebelepší snahu o to dát ji poklonu všech poklon jen by ji přešla úsměvem. Dokonce i na urážky byla zvyklá, ale i kdyby býval měl v povaze aby složil tak nepříjemnou urážku asi by ji nikdy neřekl nahlas, kdyby měla být lží. "Proč by měli říkat něco špatného, není-li to pravda? Možná jsi příliš sebekritická.." pronesl ji tišším hlasem přímo do tváře. Nebyl nervózní z její blízkost, narušování jeho osobního prostoru jej nevyvádělo z míry, ne v takto nevinném provedení jaké představovala jeho společnice. S hravostí dítěte, s očima divoké kočky. Máš snad i drápky? Nebo je to jen snaha motat mi hlavu? Kýmkoliv. zopakoval po ní její slovo. Znovu a znovu a dokola. Jediné slovo. Mohla být kýmkoli, ale nejraději by byl, kdyby byla sama sebou. Takovou jaká opravdu je. Nemohl poznat zda se přetvařuje, ale rád věřil že ta dětská naivita, ta náhodná divokost a pak ten klid a úsměv na její tváři. Rád věřil, že je sama sebou. Po její otázce mu koutky úst trochu poskočily do úsměvu. "Něco v sobě máš.. Když jsem s tebou, sotva mi stačí dech.." pronese s tím jeho upřeným pohledem, který spadne na malý moment k jejím rtům. Mohl by. Mohl by to udělat. Mohl by se naklonit a políbit ji, ale chtěl skutečně motat hlavu anděli? Uvědomění, že by to udělal a pak se díky jeho nezkrotné povaze už nesetkali. Budeš doufat ještě urputněji a zlomí ti to srdce.. Zastavilo to myšlenku na tu možnost. Nechal ji, aby se odtáhla. Aby zmizela z jeho osobního prostoru se slůvkem 'možná' na rtech a on? On se jen usmál a sklonil pobaveně hlavu, kdy mu vlasy opět padly do obličeje. Skutečně jsi něčím výjimečná, Ido.

"Některé věci jsou lepší když zůstanou nevyřčeny." nepodívá se na ni. Jediné tajemství, které kdy měl a má je jeho milovaný otec, jeho rodina a jeho původ. "Jednu píseň bych měl." měl písní stovky. Ale tahle jedna jediná byla ta, která byla první. První o jeho zemi. První o jeho pocitům k odchodu. Sklonil hlavu ke kytaře a začal opět pomalu hrát. Vybrnkával melodii své PÍSNĚ. "Nejsem dokonalý člověk. Je spousta věcí, které bych si přál, abych neudělal..." Začal opět zpívat jak si přála. Na moment oči zavřel, ale poté je otevřel a opřel právě na ni. Do jejích očí. Nevěnoval jediný pohled stranou, dokonce ani když přehmátl akordy na kytaře. "A ten důvod jsi ty.." Jeho hlava byla plná jeho země, lásce k jeho zemi. Ke krásné zemi ve které nyní znal každý kout a kterou svým odchodem ranil. Lidé plačící za smrt jejich dědice a budoucího vládce. Jeho svědomí, které za ním chodilo neustále a křičelo na něj ta slova o jeho zbabělosti. Konečně sklonil pohled ke kytaře a k jejím strunám a dal tak své společnosti od jeho pohledu vydechnout. Soustředil se pouze na hudbu a celý svět pro něj na moment neexistoval, když za zavřenýma očima měl opět ten starý výhled z balkónu ve svém pokoji, odkud kdysi sledoval svou nádhernou zemi a svůj domov. Když dohrál opět zůstal v tichosti opřený o svou kytaru a upřel na ni pohled. Místo toho, aby se však zeptal na reakci jako předtím, změnil téma hovoru na její přátele. Kteří jak se ukázalo, jej nebudou mít radost, pokud jej najdou.

"V tom případě bych měl odejít dřív, než se objeví.." pronesl. ne že by chtěl zbaběle utíkat, bojovat uměl, dalo by se říci, že by se zvládl postavit dvěma vojákům možná i více, kdyby trochu potrápil svou zkušenost, meč u pasu nenosil jen na okrasu, ale den byl příliš krásný na to, aby podléhal rozhořčení. Odložil kytaru stranou a když si tak připomenul, že má stále rozepnutou košili, začal ji postupně zapínat. Jenže Ida mu k tomu nenechala moc příležitostí a zasáhla do jeho osobního prostoru znovu, tentokrát odhrnula jeho košili což v něm už trochu překvapení vyvolalo. Odhalila jedno z nejstarších tetování na jeho kůži v oblasti klíční kosti. Královskou korunu, která byla blízko jeho srdci, jeho původu a všemu. Setkal se s otázkami na svá tetování, ale tohle nevysvětloval. "Nechal jsem si je udělat.." opravil ji. Sám to navrhl, ale udělal mu je někdo jiný. Všechny. Koruna byla nejzřetelnější, ale další, které mohla vidět byla hvězda nebo růže nacházející se kousek pod látkou. Celé jeho paže byla poseta tetováními, která za své cesty nasbíral. "Myslím, že nemá cenu odporovat, nepřipadám si jako někdo, kdo by tě dokázal zastavit." zadíval se na ni. Nebyl si zcela jist pro co všechno žádá o svolení, ale zároveň nevypadala, že by ji pouhé ne dovedlo zastavit.

Přirovnání k anděli nikdy nepovažoval za zlé, ale soudě podle její reakce to znamenalo opak. Narovnal se a i jeho úsměv pohasl, když jí klesly koutky nádherného úsměvu. Kytaru si dal tak, aby měl ruce volné, ale opíral se oni. V jeho očích se mihla starost a pochopení. Jakoby věděl jak jí je. Jakoby snad jen dokázal tušit co se jí honí v hlavě, jaké myšlenky ji provází i když to nemohl tušit poslouchal ji. Ale nedovolil si vyrušit ji, chtěl to slyšet celé. Chtěl slyšet celou její myšlenku, proč ji to tolik trápí, že v ní vidí anděla. "Proč ne, Ido?" oslovil ji jménem s jednoduchou otázkou. "Andělé nejsou dokonalí, nemohou být. Kdyby byli nedokázali by pochopit lidskou nedokonalost. Možná jsi k něčemu předurčená, jsi krásná - nemůžeš se zapřít, neměla by ses pokoušet. Nemám právo poučovat tě. Ale neodsuzuj mě, když tě nazývám andělem." odmlčel se. Nebyla pro něj dokonalou bytostí, kdo je dokonalým? Kdo by mohl. Každý má nějaké své "ale". Každý v sobě nese nějakou část bolesti. I on. I ona. I jiní. Nadechl se a opět vydechl. "Máš v sobě něco, co má málo lidí.. mohla by jsi být mnohým.. můžeš se stát přístavem, být majákem v tu nejtemnější noc, zářit jako hvězda na obloze a můžeš být divoká jako rozbouřená řeka a moře -" opět se odmlčel a zaměřil se na ni. Na moment se jí přisunul blíž, aby jeho slova nabrala snad ještě větší váhu, než jakou jim dodával tím upřeným pohledem do očí. Poznáš mnohem víc, přestaneš-li se významu bránit.

Je pravda, že modrá krev z vás v mnoha případech udělá v očích ostatních někoho, komu musíte do tváře nést pouze chválu. Kritice se vyhýbáte, protože máte strach, aby vám neublížili. Služebnictvo je plno obav o svou práci a přátelé - jak těžké je rozeznat skutečné přátele od cizích lidí. Od lidí, kteří jsou s vámi jen pro postavení, pro dobrý pocit pro kus vaší vlastní slávy. "Vypadáš jako někdo, kdo má oči doširoka otevřené.." zhodnotil její slova po krátké odmlce, kdy jí nevěnoval jediný pohled. Jakoby mohl v těch očích číst, přál by si aby mohl, aby viděl co všechno se za nimi skrývá, ale místo toho. "Ale v mnoha ohledech mi přijdeš příliš slepá." zakroutí hlavou nad její reakcí. Za roky co byl mimo domov se naučil mnoha věcem, ale vídal tohle všude, obyčejné dívky prahly po komplimentech, pohledu do očí a políbení na hřbet ruky. Zatím co urozené a výše postavené dámy hledaly útěchu svých srdcí u obyčejných gest, květině, tanci uprostřed parketu na nepříjemnou melodii - i když se tvářily znechuceně, věděl že srdce jim poskakovala. Hrál na mnoha akcích, aby to vypozoroval dostatečně dobře. Nahnula se k němu a on pronesl jen krátkou větu, krátké poznamenání. Nelhal, skutečně v sobě měla něco, co jej nutilo neuhnout pohledem. Přemýšlet o drobném polibku na její rty. Proč Ragi? Copak to nemá žádné poučení? Věděl, že se na něj nechce podívat, ale mezi nimi byl jen křehký most zahrazen dřevěnou zdí v podobě kytary. Zvedl ruku, aby ji pozvedl palcem přejel po linii tváře a pozvedl bradu, tak, aby ji viděl do tváře. "Ať už přemýšlíš nad čímkoli, tahle slova.. patřila jen tobě." ujištění, které ji mohlo pomoci. Svá slova vybíral pečlivě a přemýšlel o nich. Ačkoli mohl působit jako mucholapka na ženy. Jako maják, co k sobě láká dívčí oči, kamkoli vkročí - i když to byla pravda, svá slova volil pečlivě a pokud chtěl, aby žena byla výjimečná, měl pro ni i výjimečná slova. A tahle patřila jen jeho dosavadní společnici.

Začal hrát svou píseň a přišlo mu, že umí mnohem více, než jen hrát na struny své kytary. Díval se jí do očí a mohl jen uvažovat kterým směrem se ubíhají její myšlenky. Zda se ubíhají dobrým nebo špatným směrem, jenže to nezjistí. Odpověděla mu na slova jeho písně, ale to dávno věděl. Nikdo není dokonalý. Nikdo se nemůže rovnat tomu přepychu, můžou se k němu jen připodobňovat. Píseň se rozplyne v ticho, které následně naplní její smích, který mu jen vykouzlí další úsměv na tváři. Byl mnohem radši, že ji rozesmál. Bylo mu jedno zda jej považuje za slabého, za někoho kdo by se neubránil, neměl potřebu tuto skutečnost dokazovat. "Co když se mi podaří vzbudit v tobě dostatek hněvu, aby jsi své přátele ještě povzbudila?" oplatí jí otázku otázkou a pozvedne jedno obočí. Mohl by ji naštvat. Mohl - stejně jako ji předtím mohl políbit, ale neudělal to. Kolik věcí vlastně už mohl a neudělal. Mohl se stát králem. Mohl vyhrát turnaj. Mohl a nemusel. Mohl by být víc a mohl by od stejného problému ušetřit ty, co tomu propadají dnes. Svého mladšího bratra například. "Věříš mi, že vidím skrz?" promluvil s pobavením v hlase. Sám se přiznal, že se na korunu nedívá, ale chtěl vědět zda mu věří. Mohl jí to slíbit, ale přesto - proč by mu měla věřit? Dal ji svolení, aby zkoumala jeho tetování a seděl klidně a uvolněně, aby měla dostatek prostoru. Jemný dotek na jeho kůži jej příjemně pálil. Její poznámka ho přiměla na něj upřít pohled. Čekal otázku, zvědavost místo ní dostal pochvalu. Pochvalu jeho nejstarší a nebolestivější vzpomínky. Jeho zmrveného původu, jeho titulu. Jeho původní podstaty a jeho změněného osudu. Její dotek neustával, ani když se teď dívaly jeden druhému do očí, nedokázal pomoct vlastním slovům. tak jak nyní přišla myšlenka tak ji vyslovil. jako reakci na to, že by Měl. Měl by. Mohl by. Ale.. "Nechci." přimhouřil oči, naklonila se k němu a on na moment skutečně propadl momentu. Záplavě vůně jejích vlasů, podmanivosti jejích očí a pak, když se její rty dotkly těch jeho? Byl překvapený, zastaven v čase, omámen tím zda nesní. Cože? Jediná otázka, která vyvstala v jeho mysli. Než se stihl pořádně probrat odtahovala se a mluvila na něj. Působil klidně, ale cosi v jeho očích nebezpečně potemnělo, poslouchal ji, chtěl vědět tu reakci. "Svého" Natáhl ruku a stejně jako předtím ji pohladil po tváři, prsty ji něžně přejel po krku a pak je vpletl do jejích dlouhých vlasů. "Neměla by jsi se pokoušet motat mi hlavu." zašeptal ve chvíli, kdy se k ní naklonil, aby spojil jejich rty v něžném, jak peříčko lehkém polibku, kdy si s jejím rty hrál jako se strunami na vlastní kytaře. Natáhl i druhou ruku, aby ji mohl pohladit i po její druhé tváři a stejně jako předtím prsty vplést do vlasů a pk je uvolnit, aby ji bříšky prstů zašimral na šíji. Copak v tom není žádné ponaučení? říká Alenka...

Výbuch emocí jaký předvedla jej odsunul z reality do pozadí. Poslouchal ji, ale neřekl ani slovo, zatím co předtím na ji upíral svůj pohled nyní směřoval k zemi, tmavé oči skryté pod víčky a dlouhými řasami. Sledoval stébla trávy pohupující se ve vánku, jak pomalu naklání svá útlá těla na jednu a pak na druhou stranu. pohledem zabloudil k mravenci, který si to štrádoval cestičkou kolem jeho pravé boty. Kolik dokázalo vnést jiným lidem do tváře jen jméno. Možná už byl pryč z té vřavy nějakou dobu, ale ještě stále, hlavně díky dopisům svého otce, které byly mnohdy velice obsáhlé. Navíc o mnoha jménech slyšel už ve chvíli, kdy ještě ne hradě žil a podléhal všem jeho hodinám. Kdyby to měl brát jako lež, musel by se za lháře považovat i on sám. Také se ji nepředstavil celým jménem, ale to už dlouho nikomu. Baldimmor. Kdybych se ti takto představil, věděla by jsi? zeptal se sám sebe, ale nahlas nic neřekl. "Neřekla pravdu?" zopakuje po ní. "Řekla jsi mi zkratku svého jména, neřekla jsi mi kdo jsi - nevidím v tom lež." zhodnotil situaci. Kdyby mu bývala řekla, že je skutečně nevěstkou, nebo že je jen hrnčířkou, či se snad věnuje zahradnictví asi by se trochu podveden cítil, i když sám poznal ke komu se jeho společnice řadí. Její přiznání jej donutilo přemýšlet o tom, jestli by jej také považovala za lháře, kdyby se ji nyní představil celým jménem. Věděla by vůbec spojitost mezi ním a Illivenasem. Nemusela by a přesto své celé jméno už dobrých tři sta let nevyslovil. Po její otázce zda se zlobí vydechl ten nastřádaný vzduch z plic. Přišlo mu jakoby celou dobu dech zadržoval, i když dýchal klidně a pravidelně. "Nemůžeš zapřít, kým jsi.. poznal jsem to." nemusela vědět jak, ačkoli jej napadlo, že ta otázka přijde. Poznal to, protože se před mnoha lety cítil podobně. Připoutaný zlatými okovy ke koruně, která mu byla přisouzená už před mnoha lety. Jenže byl tak vázán slibem svého otce, že i kdyby snad chtěl nebyl by schopen říci stejné přiznání i on jí. "Ne, nezlobím se." podíval se na ni. Jak by mohl? Slyšel její slova a byl rád, že její srdce dokázal rozbušit pouze slovy. Věděl že by dokázal mnohem víc. Víc než by si sama dokázala představit, možná i nad hranice jeho vlastní představy. Kdo ví, jak daleko by se dostal. Ale jeho ego bylo opět pohlazeno tím něžným ženským dotekem. Tak dlouho nic podobného nezažil.

"Musím mít důvod? Mohlo by se to stát omylem.." Pronesl. Mohl by ji nazlobit, čímkoli. Mohlo by se stát cokoli. Ani jeden z nich nedokáže teď říct co se stane za chvíli. "Mluvil jsem o tvém počínání ne o mě samotném." nezastavil ji od toho, aby se pokusila objevit část jeho holé kůže a tedy i jeho tetování. Symbol koruny, který jej vracel ve vzpomínkách a nenechával jej chladným. Stejně jako její dotek na najednou horké kůži, když sledoval jak na něj kouká. S jakými pocity, které se ji odrážely v očích. Věří. Naklonil se k ní, aby si mohl užít přítomnost měkkých a jemných rtů. Nikdy neočekával, že by po tolika letech opět někomu zvládl propadnout. Aby ho opět dokázaly zcela uhranout oči nějaké ženy. Že by po těch letech odříkání a mnoha pohledů žen, které potkal již několikrát podlehl oči cizinky. Očím princezny, která netouží po ničem jiném, než po tom, o čem kdysi toužil on sám. Prsty se jen lehce dotýkaly její kůže na šíji, zatím co ji obdarovával něžnými hravými polibky. Odtáhl se od ní a kousl se do vlastního rtu. Asi jsem se zbláznil. Otevřel oči aby mohl nabrat nejen vzduch do vlastních plic a zároveň potřeboval ulevit myšlenkám, aby se mu v hlavě utřídili a srovnaly do nějakého pochopitelného sledu. "Zatím sedím naproti tobě, nemusíš mě hledat." nadhodí s úsměvem na rtech. Stáhne přitom ruce zpět k tělu přičemž se o jednu opře v trávě, aby k ní mohl zůstat nakloněný. Věděl, že pak odejde a jeho nohy ho opět zavedou někam jinam, někam dál. Na dlouhé týdny na měsíce bude pryč a než se vrátí zpět do Fiplinu zapomene na něj. Možná už jej ani nebude hledat jak tvrdí, ale byla to příjemná chvíle. Ten příjemný pocit jemného doteku na jeho rameni, na cestičce jejích prstů, které mu putovaly po kůži. Byl by přísahal, že nepropadne znovu podobným způsobem a jeho srdce teď opět prahlo po možnosti uchopit pocit kolibříka a nepustit se jej. "Nejsem si jist, jestli budeš chtít tak dlouho čekat." zhodnotil její větu ještě jednou. Odcházel na dlouhou dobu. Možná více než jen dlouhou dobu, navíc jak mohl vědět, že polibek mohl znamenat tolik, aby jej to přitáhlo zpět a pak, její koruna v něm budila opět pocit svázanosti, jenže Haida vypadala jako mnohem víc než jen koruna. Mátly ho vlastní myšlenky. Byl bych schopen říct ji pravdu? Nebo by mě to jen táhlo k zemi? "Když mi nebudeš motat hlavu, nezlomím ti srdce." zašeptal s očima opřenými jejím směrem, načež se k ní naklonil a věnoval jí krátký polibek na nos, než se odtáhl, aby se opřel opět o kmen stromu na svém původním místě. Rukou si prohrábl vlasy a uhnul si je tak z obličeje. Věděl jak tohle dopadá, láká ho to. Láká jej nechat se vtáhnout do víru myšlenek, že je na celém kontinentu jedna žena, které patří a která na něj čeká, ale odchází na příliš dlouho na to, aby na něj skutečně čekat vydržela. Pootevřel rty a zhluboka se nadechl. "Co by sis přála teď?" zeptal se ji a zatím, co si hlavu opřel o kmen natočil ji jejím směrem.

Opět se zaposlouchal do jejího hlasu, že není sama sebou. Princezny mají mnoho podob, nemohou mít pouze jednu. Jen tu připoutanou zlatými okovy, nemohou být jen ženou s korunkou na hlavě, vždy mají své já, které nechtějí ukázat. Záleželo snad na tom co musí udělat proto, aby mohli své já konečně rozvinout? "Snažíš se mi snad namluvit, že nejsi tou dívkou, která tu přede mnou skotačila v trávě? Že snad nejsi tou, která tu sesedla z koně a přisedla si do stínu tohoto stromu? Teprve teď se mi pokoušíš nalhat, že nejsi tou samou dívkou, tou samou ženou - a to vše jen proto, že bych snad nyní měl vidět tvou korunu a ne tebe." Nereagoval na fakt, že přiznala rozechvělé srdce, stejně tak jako neodpověděl na nevyřčenou otázku, proč snad nezůstane se svou milou na jednom místě a nežije s ní. Jeho svoboda pro něj byla příliš důležitá, aby se jí vzdal, příliš silná, aby jí oponoval a příliš podmanivá, aby ji dokázal nechat jít. Ve skutečnosti totiž vůbec nebyl silný, jako mohla být ona. Ona čelila svému osudu, on od něj utekl, protože se pro něj nehodil. Zmizel z hradu, ze země a nechal padnout tíhu povinností na svého bratra, který o něm ani netuší a nikdy tušit nebude. I kdyby se potkali nemůže mu říct o sobě biť jen krátké slůvko, neboť by všechno mohlo zmizet jako pára nad hrncem. Dar, který mu otec a kněžka dal, všechno by bylo úplně pryč. A pověst království? O té raději ani nepřemýšlel. "Nemohu ti říct, jak jsem to poznal - ale řekněme, že jsem to odpozoroval právě tak, jak jsi sama naznačila." nechtěl ji lhát, ale pravdu ji také říci nemohl. Byla princezna a on nemohl porušit slib, který dal otci. Ačkoli ho její podmanivé oči lákaly všemi možnými kouzly, která jej dokázala napadnout. Magií, která jej probouzela k životu a opět v něm zapalovala žár jeho vlastní magie. Jakoby snad měl on sám skončit v plamenech - a přesto jen seděli naproti sobě a hleděli si do očí. Chvíli beze slov, chvíli s tichým napětím. "Nejsem zklamaný, Haido." Zklamal bych já tebe? Kdyby jsi zjistila, že nejsem tak obyčejný jak vypadám?

Bránila by jej i když by nemusela. A on v ní podněcoval myšlenku, že by mohl být nebezpečný, mohl by jí ublížit, mohl by, ale nechce. Nechce zkřivit jediný vlas, nechce nic jiného než její bezpečí, možná by zvládl přemýšlet i o jiných věcech, než jen o její tváři, která byla krásná a nepotřebovala jizvu. Proč by ji ubližoval? Anděli, jež mu přišel dělat společnost a motat jeho hlavu. Copak nemohla pochopit, že v tomto není ponaučení? Že propadl již ve chvíli, kdy sesedala z koně s melodickým hlasem. Že její oči pro něj byly stejně uhrančivé, jako ty jeho pro ni? Jen ve snech přemýšlel o tom, zda ještě někdy pocítí něco podobného co kdysi a teď, něco malého, kdesi hluboko vydávalo hlasitý křik a dávalo to o sobě vědět tím milým a doráživým způsobem, který jej nutil dívat se na ni a neříct jedinou lež. Nepokusit se být odtažitý, nepokoušet se být nad věcí. "Nechci ti ublížit." Ale mohl bych. Mohl bych ti ublížit, i když nechci. Nechtěně, možná při sobecké touze po svobodě bych mohl.. Nečekal, že jej starý přítel, strom, ke kterému chodí už tak dlouho dovede k ženě. K cizince, které bude chtít dát tolik a hned. Polibek. Nevinný a přesto tolik plný citu. Lehký a opatrný. Ačkoli vše dělal s plným vědomím, on si připadal okouzlen. Sám si připadal zaražený, překvapený a zcela pohlcený chvílí. Přesto se jí nechal unést a chvíli jen odplouval s odlivem, dotýkal se linie její tváře, hrál si s jejími vlasy, ale stejně to byl on, kdo se odtáhl jen krátce oplatil její polibek, pro který se natáhla. Byl to on, kdo chtěl svůj prostor, kdo přerušil intimní blízkost mezi nimi a posadil se ke stromu. Čekala bys? Jak můžeš vědět, že by jsi čekala, když nevíš jak dlouho budu pryč? Nahlas nic neřekl. Nevydal ani hlásku, pouze se na ni usmál. Tušil, že chce i jeho slib, ale on to slíbit nemohl, nechtěl to slíbit - nechtěl dávat plané a nejisté sliby. Jak by mohl se sebou žít, kdyby se vrátil za dlouhou dobu a ona stále čekala? Připadal by si hloupý a sobecký, že jí motal hlavu. "Jednou se vrátím." přesto ta slova vyřkl. Vyřkl je nahlas a sám sebe tím překvapil. Mohla to být pouze falešná a hloupá naděje, kterou ji teď dal. Copak sám zůstal zcela hloupým? Zbláznil se snad? Možná a možná také ne. Ani netušíš kolik přání a tužeb mám já - myslím, že si počet představit dokáži. Natáhl se pro kytaru a jakmile se dotkl akordů, byl tu další polibek, příliš krátký na to, aby byl spokojený a příliš dlouhý na to, aby ji poté znovu upřel potemnělé oči do tváře a s naučenou ladností hrál melodii písně, jež si přála. Sledujíc její odchod zatím co jeho srdce zrychlovalo tep. Copak to nemá žádné ponaučení? říká Alenka.

>>>

<<<

Už to byly dny od chvíle, kdy naposledy odložila svou lidskou podobu, a pomalu si to na ní začínalo vybírat svou daň. Konečky prstů jí svrběly blíže neurčenou touhou a vydržet v sedle ve stejné pozici se pomalu začínalo stávat tak dobře známým utrpením. Její vlastní kůže jí byla příliš těsná na to, aby to bylo pohodlné, a oči jí slzely vynaloženou námahou. Dokonce i její kůň Dart, do té doby vždy naprosto nevšímavý k jejím pocitům i jí samotné, vycítil její nepohodlí a pro jednou dělal přesně to, co po něm chtěla.
Nebylo to poprvé, a rozhodně ne naposledy, co se nutila k lepšímu výkonu a ve své vlastní zaslepenosti neodhadla své vlastní schopnosti. Ale taková Caliphire už prostě byla. Lidé ji fascinali více, než pravděpodobně měli, a ona sama věnovala pozornost nepotřebným detailům, který by jí sice někdy mohly být k užitku, ale zatím jí jen obíraly o čas. Nebýt toho, na trhu by se pravděpodbně nezdržela tak dlouho. Ale stalo se a ona našla samu sebe ztracenou v útrobách města, pronásledující mladého zlodějíčka jen kvůli tomu pocitu z lovu, i když jej nakonec nechala odkráčet bez jakéhokoliv trestu.
Ale, nezáleželo na tom, jak se právě teď cítila, ve skrytu duše to Katt milovala. Protože nehledě na to, jak moc se přepínala či kolik hodin promarnila naprosto nepotřenými úkony, byla to její volba a nikdo jiný než-li ona sama proti tomu nemohl namítnout vůbec nic. Léta strávená v armádě jí o onu volnost kdysi připravila, bývaly doby, kdy vše zbytečné, co udělala, bylo potrestáno. Pak už nezáleželo na tom, zda tak učinil její nadřízený či nepřítel samotný, ale vždy to bylo tvrdé s jediným účelem- vytvořit z ní perfektního vojáka Illivenaské armády. To, že teď byla schopná dělat něco podobného, co se jí ostatní snažili roky odnaučit, jí naplňovalo tichou pýchou na sebe samou.
Obr s pískovou srstí nesoucí jí na svých zádech na chvíli zavéhal ve svém další kroku a znepojeně se ošil, což stačilo k tomu, aby si získal její plnou pozornost. Jedna její část armádě stále patřila a ona se jí vlastně ani nechtěla vzdát. Koneckonců, k armádě se přidala dobrovolně na památku svého padlého otce a roky zde ji také mnohému naučily. Nebylo tedy překvapením, že jakékoliv známky jejího nepohodlí okamžitě zmizely z její tváře a ona se v sedle narovnala do své plně výšky. Jediné, co zůstalo, byly její slzící oči, se kterými toho ale příliš udělat nedokázala.
Bystrým pohledem přelétla okolní krajinu, pátrající po jakékoliv hrozbě. Nehledě na neshody, které se svým koněm občas mívala, většinu času věděla, co jej rozhodilo. A tohle nebyla výjimka. Najít toho muže s obrovskými křídly jí trvalo jen pár chvil, načež si ona sama nedokázala pomoci a okamžitě zkontrolovala i oblohu nad svou hlavou.
Když však nic nenašla, očima se vrátila zpět k pomalu se přibližující postavě a nemohla jinak než na okamžik útrpně zavřít oči. Tohle jí ještě scházelo.