Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Středozemní nížiny

+6
Veragin Baldimmor
Kaylessa Vaynore
Serena Buiseid
Zacharias
Dalakar Eret Moruideksuoy
Kotlík
10 posters
Goto down
Veragin Baldimmor
Veragin Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 18. 04. 20
Age : 476
Location : Illivenas

Středozemní nížiny - Stránka 3 Empty Re: Středozemní nížiny

22/4/2020, 20:15
"To není verš, ale myšlenka." uvedl na pravou míru svá slova. Občas měl potřebu vyjadřovat se tak jakoby to skutečně bylo součástí nějaké jeho písně. všem tohle byla jeho myšlenka již dlouhou dobu. Vždyť čím by bylo mraky? Co by znamenala touha, kdyby nemohl být k probádání hor a míst. Hvězdy na nebi také nemohou existovat bez vesmíru a oblohy - pozorovatel je jimi uchvácen, ale odkud by je pozoroval, kdyby nebyla země. "Můžeš být andělem." odpověděl na její otázku s pohledem upřeným do neznáma. Pln myšlenek a vlastních přirovnání. Mohla by být krásným andělem, co se snesl na zem, kde ztratil křídla, aby mohl přinést štěstí někomu jinému. Mohla by být. "Osobou mezi tím vším." nevypadala podle něj na někoho kdo by měl být pouze zemí, nebo jen přístavem. Působila na něj divoce a přesto uhlazeně. Slušně a přesto rozjařeně. Byla jako příklad všech protikladů které v ní viděl. Silná a přesto něžná žena. Nevypadala ustrašeně, ale nehrála si na vůdce vojska. Na ženu, která vám jen při jediném pohledu uřízne kus ruky, nebo hned vyhrožuje smrtí. Nebyla ani klasickou dámou, napudrovanou bílým pudrem od paty až po vrcholek čela. S růžovými tvářemi a růží na svých rtech - urozená a přesto skromná a přirozená. Poslouchal její slova. Přirovnání koruny k okovům mu rezonovalo v hlavě. Sám se okovů zbavil, ale bylo tolik zodpovědnějších než je on, mladších než je on, co nesli své okovy s hrdostí i když v nich byli nešťastní. Sklonil hlavu a zahleděl se do trávy. Jakoby se mu líbilo sledovat jak se lehce pohupovala ze strany na stranu, jakoby najednou byla zajímavější, než celá realita kolem něj. Přesto, když položila otázku směřovanou jeho směrem na jeho osobu, usmál se. "Třeba mě." kývl na souhlas a hovor přesměroval na další setkání. Nebo spíš ona jej přesměrovala tím směrem. Nechtěl dávat falešné naděje, nechtěl slibovat, že se potkají. Cesty byly různé a on mnohdy měsíce na stejné místo nedošel a často na něj bylo zapomenuto. Ale mohl doufat jako pokaždé. Mohl doufat, že své přátele uvidí až se opět vátí na místo setkání, mohl doufat. "Měl bych doufat, anděla nepotkám každý den." při odpovědi se na ni díval. Upíral na ni pohled dvou hnědých studánek, jakoby tím chtěl říct, že svá slova myslí vážně.
Středozemní nížiny - Stránka 3 Djnr

Opět byl přichycený při činu. "Také, ale hlavním důvodem je, že nechci lhát." Neměl důvod lhát. Proč by měl tvrdit, že není krásná, že nemá krásný úsměv nebo snad že nemá boky které by lákaly k pohledu. Mohl by celé její postavě vyzpívat několik desítek veršů o jejím nádherném vzhledu. Mohl by ji skládat lichotku za lichotkou, ale proč? Určitě ji tyhle slova říkají všichni - alespoň podle toho jak se tvářila. Předtím, když ji složil poklonu vypadalo to, že je na ně tak zvyklá, že i kdyby vynaložil sebelepší snahu o to dát ji poklonu všech poklon jen by ji přešla úsměvem. Dokonce i na urážky byla zvyklá, ale i kdyby býval měl v povaze aby složil tak nepříjemnou urážku asi by ji nikdy neřekl nahlas, kdyby měla být lží. "Proč by měli říkat něco špatného, není-li to pravda? Možná jsi příliš sebekritická.." pronesl ji tišším hlasem přímo do tváře. Nebyl nervózní z její blízkost, narušování jeho osobního prostoru jej nevyvádělo z míry, ne v takto nevinném provedení jaké představovala jeho společnice. S hravostí dítěte, s očima divoké kočky. Máš snad i drápky? Nebo je to jen snaha motat mi hlavu? Kýmkoliv. zopakoval po ní její slovo. Znovu a znovu a dokola. Jediné slovo. Mohla být kýmkoli, ale nejraději by byl, kdyby byla sama sebou. Takovou jaká opravdu je. Nemohl poznat zda se přetvařuje, ale rád věřil že ta dětská naivita, ta náhodná divokost a pak ten klid a úsměv na její tváři. Rád věřil, že je sama sebou. Po její otázce mu koutky úst trochu poskočily do úsměvu. "Něco v sobě máš.. Když jsem s tebou, sotva mi stačí dech.." pronese s tím jeho upřeným pohledem, který spadne na malý moment k jejím rtům. Mohl by. Mohl by to udělat. Mohl by se naklonit a políbit ji, ale chtěl skutečně motat hlavu anděli? Uvědomění, že by to udělal a pak se díky jeho nezkrotné povaze už nesetkali. Budeš doufat ještě urputněji a zlomí ti to srdce.. Zastavilo to myšlenku na tu možnost. Nechal ji, aby se odtáhla. Aby zmizela z jeho osobního prostoru se slůvkem 'možná' na rtech a on? On se jen usmál a sklonil pobaveně hlavu, kdy mu vlasy opět padly do obličeje. Skutečně jsi něčím výjimečná, Ido.

"Některé věci jsou lepší když zůstanou nevyřčeny." nepodívá se na ni. Jediné tajemství, které kdy měl a má je jeho milovaný otec, jeho rodina a jeho původ. "Jednu píseň bych měl." měl písní stovky. Ale tahle jedna jediná byla ta, která byla první. První o jeho zemi. První o jeho pocitům k odchodu. Sklonil hlavu ke kytaře a začal opět pomalu hrát. Vybrnkával melodii své PÍSNĚ. "Nejsem dokonalý člověk. Je spousta věcí, které bych si přál, abych neudělal..." Začal opět zpívat jak si přála. Na moment oči zavřel, ale poté je otevřel a opřel právě na ni. Do jejích očí. Nevěnoval jediný pohled stranou, dokonce ani když přehmátl akordy na kytaře. "A ten důvod jsi ty.." Jeho hlava byla plná jeho země, lásce k jeho zemi. Ke krásné zemi ve které nyní znal každý kout a kterou svým odchodem ranil. Lidé plačící za smrt jejich dědice a budoucího vládce. Jeho svědomí, které za ním chodilo neustále a křičelo na něj ta slova o jeho zbabělosti. Konečně sklonil pohled ke kytaře a k jejím strunám a dal tak své společnosti od jeho pohledu vydechnout. Soustředil se pouze na hudbu a celý svět pro něj na moment neexistoval, když za zavřenýma očima měl opět ten starý výhled z balkónu ve svém pokoji, odkud kdysi sledoval svou nádhernou zemi a svůj domov. Když dohrál opět zůstal v tichosti opřený o svou kytaru a upřel na ni pohled. Místo toho, aby se však zeptal na reakci jako předtím, změnil téma hovoru na její přátele. Kteří jak se ukázalo, jej nebudou mít radost, pokud jej najdou.

"V tom případě bych měl odejít dřív, než se objeví.." pronesl. ne že by chtěl zbaběle utíkat, bojovat uměl, dalo by se říci, že by se zvládl postavit dvěma vojákům možná i více, kdyby trochu potrápil svou zkušenost, meč u pasu nenosil jen na okrasu, ale den byl příliš krásný na to, aby podléhal rozhořčení. Odložil kytaru stranou a když si tak připomenul, že má stále rozepnutou košili, začal ji postupně zapínat. Jenže Ida mu k tomu nenechala moc příležitostí a zasáhla do jeho osobního prostoru znovu, tentokrát odhrnula jeho košili což v něm už trochu překvapení vyvolalo. Odhalila jedno z nejstarších tetování na jeho kůži v oblasti klíční kosti. Královskou korunu, která byla blízko jeho srdci, jeho původu a všemu. Setkal se s otázkami na svá tetování, ale tohle nevysvětloval. "Nechal jsem si je udělat.." opravil ji. Sám to navrhl, ale udělal mu je někdo jiný. Všechny. Koruna byla nejzřetelnější, ale další, které mohla vidět byla hvězda nebo růže nacházející se kousek pod látkou. Celé jeho paže byla poseta tetováními, která za své cesty nasbíral. "Myslím, že nemá cenu odporovat, nepřipadám si jako někdo, kdo by tě dokázal zastavit." zadíval se na ni. Nebyl si zcela jist pro co všechno žádá o svolení, ale zároveň nevypadala, že by ji pouhé ne dovedlo zastavit.
Haida Ara Valdrinor
Haida Ara Valdrinor
Poèet pøíspìvkù : 20
Join date : 27. 03. 20
Age : 25
Location : Fiplin

Středozemní nížiny - Stránka 3 Empty Re: Středozemní nížiny

22/4/2020, 21:05
Anděl - jen další vznosný titul, vzletné slovíčko označující ji tím, kým ve skutečnosti byla. Anděl, princezna... Všechno zní naprosto stejně. Všechno bylo tím samým. Koutky rtů poklesly, úsměv se vytratil do ticha vyvstávajícího mezi nimi, jak se dědička Fiplinu postupně uzavírala do sebe s pochmurnými myšlenkami. Další opěvování její osoby, další slušná slova, která ji nesmí urazit. Hromada povzbuzení, které nepřinášely úlevu jako spíš bolest zasetou hluboko do srdce, další dýky, jimž čelila tváří v tvář, než se jejich ostří rozhodlo prohloubit díru do těla. "Proč anděl?" Věnovala mu pohled symbolizující hluboké myšlenky ukrývající se pod závojem tmavých kadeří, na které nikdo neměl nárok. Nikdo jiný než ona sama. "Proč růže? Kráska? Proč princezna?" Aby dodala slovům na významu, máchla rukou ve vzduchu, zdůrazňujíc tak podstatu všeho, co jí poslední dobou trápilo. "Jsou to jen tituly, které vyzdvihují, ale přitom jsou prázdné a nepřináší žádné potěšení. Netoužím být ztělesněním dokonalosti, protože sama nejsem dokonalá. Opěvovaná kvůli půvabům, které mi přísluší jen díky matčině rodinné větvi. Stát na piedestalu a nechat na sebe lepit všechna ta okrasná slova, která nikdy nepopíší to, kým jsem uvnitř a ne navenek." Netoužila mít křídla ani magickou moc. Přála si být... jen ona. Být tím, kdo se neprezentuje jako někdo důležitý, jedna z davu, nevýjimečná. "Jednoduše..." ... Haida... "... já," dodá tiše. Žádné hvězdy, žádné slunce, žádné měsíční paprsky, po nichž tančí víly za hlubokých nocí. Být přítelem stačilo. Být... Haidou jí zcela stačilo. Stačilo, aby jí někdo oslovil jejím jménem, aby se v něm nesly city a rozpustila by se - pro víc nežila. Pro ten moment, kdy bude natolik důležitá, aby ji někdo oslovil, vpletl jí prsty do vlasů a přitáhl si ji blíž do náručí. Žádný anděl, jen dívka, která pro jednou potřebuje chránit svou duši před bolestí. Nevědomky zatínala ručku v pěst, až teď povolila prsty, vnímaje brnění, které jí tento počin přinášel do konečků. Třeba ty...

"Nejsem," hlesne podobně tiše jako on. Nepřipadala si sebekritická, ale chválu slyšela víc než cokoliv jiného - na svůj vzhled, na svůj původ, na všechno, co učinila. Nikdo se neodvažoval říct jí něco špatného. Proč? Protože princeznám náleží jen sladká slovíčka plná pochval a obdivu. Zlatá klec, která na ni byla upletena před dávnou dobou a Haida v ní nyní dřepěla na bidýlku jako slavík. "Ale když taková slova slýcháš prakticky celý svůj život... nevzbudí v tobě nic než prostou touhu slyšet i něco... jiného. I kdo ví jakou špatnost," povzdechne si, sklánějíc hlavu i pohled o něco níž, provrtávaje tak Raginův hrudník tmavými kukadly. "Když od dětských let nasloucháš tomu, jak jsi opěvovaný, začnou taková slova ztrácet na významu. Každá lichotka pozbývá své síly s každou další o něco víc a nakonec... se ten pocit, co tě tak hřál u srdce zpočátku... vytratí. Zmizí mávnutím kouzelného proutku." Takové to bylo pro ni. Možná si jen přála slyšet něco o tom, jak je obyčejná, všední, dokonce i fádní. Ale ne výjimečná. Ne zvláštní. Ne jedinečná. Krásná, úžasná, dokonalá - ničím z toho nebyla. "Když jsem s tebou, sotva mi stačí dech..." Zvedla hlavu, prudce a náhle, když ta slova vyslovil. Srdce se zachvělo, cítila, jak se jeho úder zrychlil poté, co šokem jeden vynechalo. Tohle... neznělo až tak otřepaně, jak mohla čekat, vycházelo to z hloubi... duše? Srdce? Proč mi tohle děláš? Odvrátila oči, hledaje útěchu v trávě prostupující kořeny vysokého stromu natahujícím své větve do výšin, jako by se sám toužil dotknout nebe. Kolika dívkám jsi už něco takového řekl? Bodnutí, ostré nepříjemné bodnutí ji probudilo jako pohádkovou princeznu a Haida, poprvé s narůžovělými tvářemi, dělala co možná nejvíc, aby Raginovi nepohlédla do očí. Byla zvyklá na mnoho, ale nikdy se necítila takto - ne tak silně. Někdy žárlila na Odinna, když se kolem něj točily zaláskovaná děvčata. I Adrill v ní dokázal vyvolat pocit nejistoty, nedůvěry ve vlastní osobu, ale tohle? Proč? Proč bych... měla žárlit? Potřásla hlavou, tmavé vlnky se rozlétly kolem ramen, jak se snažila udržet si mysl čistou a nezapečetěnou hloupostmi. Beztak za to můžou ty tvoje oči. Ty uhrančivé oči plné tajemství, kterým bych naslouchala dlouho do noci, usínaje s hlavou opřenou o tvé rameno... Další myšlenka si tentokrát vysloužila menší zamračení. Och, zpropadená víla!

Ale jak se mohla dostat z jeho spárů, když znovu začal zpívat, upíraje pohled do jejích očí s takovou intenzitou, až nedobrovolně zatajila dech - znovu. Znovu a znovu, opakovaně na ni působil jako nějaký mámitel mysli. Bylo to, jako by jí četl myšlenky, její pocity převáděl do akordů, do melodie a textu doléhajícím k jejím uším. Tolik... A tolik, které si přála udělat. Na chvíli na nic nemyslet, zahodit za hlavu povinnosti a být dovádivým děvčátkem. Nebyla tím důvodem, o kterým zpíval - vždyť ji poznal před krátkou chvílí, ale dokázal vytvořit atmosféru, aby si každá dívka v jeho blízkosti mohla myslet přesný opak. "Pak jsme dva," zašeptala tiše v odpovědi. Ani ona nebyla dokonalou a nikdy nebude. Nikdo nebyl. Byl to rozpustilý smích, který z ní vydoloval při myšlence, že by měl odejít, protože její přátelé by si z něj mohli udělat pomazánku na topinky. "Myslíš, že bych jim v tom nezabránila?" Pochybovačný tón se vloudil do dívčího hlasu. Smála se, ale výsměch by v tom zaznamenal jen naprostý hlupák. "Nemůžu přeci ztratit člověka, který uvidí i přes korunu," použije chytře jeho slova, obraceje je tak proti němu. Bojovala by za něj? Příliš brzo něco takového soudit, ale... snažila by se ho chránit před těma dvěma. "Třeba tebe," zašeptá znovu, upřesňujíc tak, koho tím myslela. Ragi, byť možná pouze v jejích očích, skutečně viděl dál než ostatní. Viděl v ní to, co v sobě nevídala. Pohled jí sklouzl na tetování, která se vyjevila jejím očím, tmavý inkoust na opálené pleti. Symbol něčeho, co jí zůstávalo utajené. Tajemství - další z mnoha. Že by existovalo v písni? Nebo jsi mi ho prozradil a já si toho nevšimla? "Je krásný..." Nemluvila o tetování, hovořila o symbolu, o jednoduchosti linie, ať už představovala cokoliv. Sama ji začala objíždět nehtem, jezdíc po povrchu kůže, aby mu nijak neublížila. Nebyla šelmou, ačkoliv by se dalo říct, že uměla vystrčit drápky, když se jí něco znelíbilo. "Možná proto, že jsi to nezkusil," navrhne s krátkým zasmáním. "Ale možná bys to měl zkusit," vzhlédne k němu, nepřestávaje si přitom hrát s liniemi potetované kůže. Možná ji měl zastavit, zkusit jí odporovat, říct to zpropadené ne. Říct ho dřív, než se k němu naklonila, vtiskávaje mu polibek na rty. Dlaní překryla srdce tlučící pod kůží a svalstvem, druhou se zapírala o zem. Trvalo chvilku než se odtáhla, uzarděná a těžce dýchající. "Co bych to byla za múzu, kdybych nepolíbila svého umělce." Svého? Ach... kdyby...
Veragin Baldimmor
Veragin Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 18. 04. 20
Age : 476
Location : Illivenas

Středozemní nížiny - Stránka 3 Empty Re: Středozemní nížiny

22/4/2020, 22:12
Přirovnání k anděli nikdy nepovažoval za zlé, ale soudě podle její reakce to znamenalo opak. Narovnal se a i jeho úsměv pohasl, když jí klesly koutky nádherného úsměvu. Kytaru si dal tak, aby měl ruce volné, ale opíral se oni. V jeho očích se mihla starost a pochopení. Jakoby věděl jak jí je. Jakoby snad jen dokázal tušit co se jí honí v hlavě, jaké myšlenky ji provází i když to nemohl tušit poslouchal ji. Ale nedovolil si vyrušit ji, chtěl to slyšet celé. Chtěl slyšet celou její myšlenku, proč ji to tolik trápí, že v ní vidí anděla. "Proč ne, Ido?" oslovil ji jménem s jednoduchou otázkou. "Andělé nejsou dokonalí, nemohou být. Kdyby byli nedokázali by pochopit lidskou nedokonalost. Možná jsi k něčemu předurčená, jsi krásná - nemůžeš se zapřít, neměla by ses pokoušet. Nemám právo poučovat tě. Ale neodsuzuj mě, když tě nazývám andělem." odmlčel se. Nebyla pro něj dokonalou bytostí, kdo je dokonalým? Kdo by mohl. Každý má nějaké své "ale". Každý v sobě nese nějakou část bolesti. I on. I ona. I jiní. Nadechl se a opět vydechl. "Máš v sobě něco, co má málo lidí.. mohla by jsi být mnohým.. můžeš se stát přístavem, být majákem v tu nejtemnější noc, zářit jako hvězda na obloze a můžeš být divoká jako rozbouřená řeka a moře -" opět se odmlčel a zaměřil se na ni. Na moment se jí přisunul blíž, aby jeho slova nabrala snad ještě větší váhu, než jakou jim dodával tím upřeným pohledem do očí. Poznáš mnohem víc, přestaneš-li se významu bránit.

Je pravda, že modrá krev z vás v mnoha případech udělá v očích ostatních někoho, komu musíte do tváře nést pouze chválu. Kritice se vyhýbáte, protože máte strach, aby vám neublížili. Služebnictvo je plno obav o svou práci a přátelé - jak těžké je rozeznat skutečné přátele od cizích lidí. Od lidí, kteří jsou s vámi jen pro postavení, pro dobrý pocit pro kus vaší vlastní slávy. "Vypadáš jako někdo, kdo má oči doširoka otevřené.." zhodnotil její slova po krátké odmlce, kdy jí nevěnoval jediný pohled. Jakoby mohl v těch očích číst, přál by si aby mohl, aby viděl co všechno se za nimi skrývá, ale místo toho. "Ale v mnoha ohledech mi přijdeš příliš slepá." zakroutí hlavou nad její reakcí. Za roky co byl mimo domov se naučil mnoha věcem, ale vídal tohle všude, obyčejné dívky prahly po komplimentech, pohledu do očí a políbení na hřbet ruky. Zatím co urozené a výše postavené dámy hledaly útěchu svých srdcí u obyčejných gest, květině, tanci uprostřed parketu na nepříjemnou melodii - i když se tvářily znechuceně, věděl že srdce jim poskakovala. Hrál na mnoha akcích, aby to vypozoroval dostatečně dobře. Nahnula se k němu a on pronesl jen krátkou větu, krátké poznamenání. Nelhal, skutečně v sobě měla něco, co jej nutilo neuhnout pohledem. Přemýšlet o drobném polibku na její rty. Proč Ragi? Copak to nemá žádné poučení? Věděl, že se na něj nechce podívat, ale mezi nimi byl jen křehký most zahrazen dřevěnou zdí v podobě kytary. Zvedl ruku, aby ji pozvedl palcem přejel po linii tváře a pozvedl bradu, tak, aby ji viděl do tváře. "Ať už přemýšlíš nad čímkoli, tahle slova.. patřila jen tobě." ujištění, které ji mohlo pomoci. Svá slova vybíral pečlivě a přemýšlel o nich. Ačkoli mohl působit jako mucholapka na ženy. Jako maják, co k sobě láká dívčí oči, kamkoli vkročí - i když to byla pravda, svá slova volil pečlivě a pokud chtěl, aby žena byla výjimečná, měl pro ni i výjimečná slova. A tahle patřila jen jeho dosavadní společnici.

Začal hrát svou píseň a přišlo mu, že umí mnohem více, než jen hrát na struny své kytary. Díval se jí do očí a mohl jen uvažovat kterým směrem se ubíhají její myšlenky. Zda se ubíhají dobrým nebo špatným směrem, jenže to nezjistí. Odpověděla mu na slova jeho písně, ale to dávno věděl. Nikdo není dokonalý. Nikdo se nemůže rovnat tomu přepychu, můžou se k němu jen připodobňovat. Píseň se rozplyne v ticho, které následně naplní její smích, který mu jen vykouzlí další úsměv na tváři. Byl mnohem radši, že ji rozesmál. Bylo mu jedno zda jej považuje za slabého, za někoho kdo by se neubránil, neměl potřebu tuto skutečnost dokazovat. "Co když se mi podaří vzbudit v tobě dostatek hněvu, aby jsi své přátele ještě povzbudila?" oplatí jí otázku otázkou a pozvedne jedno obočí. Mohl by ji naštvat. Mohl - stejně jako ji předtím mohl políbit, ale neudělal to. Kolik věcí vlastně už mohl a neudělal. Mohl se stát králem. Mohl vyhrát turnaj. Mohl a nemusel. Mohl by být víc a mohl by od stejného problému ušetřit ty, co tomu propadají dnes. Svého mladšího bratra například. "Věříš mi, že vidím skrz?" promluvil s pobavením v hlase. Sám se přiznal, že se na korunu nedívá, ale chtěl vědět zda mu věří. Mohl jí to slíbit, ale přesto - proč by mu měla věřit? Dal ji svolení, aby zkoumala jeho tetování a seděl klidně a uvolněně, aby měla dostatek prostoru. Jemný dotek na jeho kůži jej příjemně pálil. Její poznámka ho přiměla na něj upřít pohled. Čekal otázku, zvědavost místo ní dostal pochvalu. Pochvalu jeho nejstarší a nebolestivější vzpomínky. Jeho zmrveného původu, jeho titulu. Jeho původní podstaty a jeho změněného osudu. Její dotek neustával, ani když se teď dívaly jeden druhému do očí, nedokázal pomoct vlastním slovům. tak jak nyní přišla myšlenka tak ji vyslovil. jako reakci na to, že by Měl. Měl by. Mohl by. Ale.. "Nechci." přimhouřil oči, naklonila se k němu a on na moment skutečně propadl momentu. Záplavě vůně jejích vlasů, podmanivosti jejích očí a pak, když se její rty dotkly těch jeho? Byl překvapený, zastaven v čase, omámen tím zda nesní. Cože? Jediná otázka, která vyvstala v jeho mysli. Než se stihl pořádně probrat odtahovala se a mluvila na něj. Působil klidně, ale cosi v jeho očích nebezpečně potemnělo, poslouchal ji, chtěl vědět tu reakci. "Svého" Natáhl ruku a stejně jako předtím ji pohladil po tváři, prsty ji něžně přejel po krku a pak je vpletl do jejích dlouhých vlasů. "Neměla by jsi se pokoušet motat mi hlavu." zašeptal ve chvíli, kdy se k ní naklonil, aby spojil jejich rty v něžném, jak peříčko lehkém polibku, kdy si s jejím rty hrál jako se strunami na vlastní kytaře. Natáhl i druhou ruku, aby ji mohl pohladit i po její druhé tváři a stejně jako předtím prsty vplést do vlasů a pk je uvolnit, aby ji bříšky prstů zašimral na šíji. Copak v tom není žádné ponaučení? říká Alenka...
Haida Ara Valdrinor
Haida Ara Valdrinor
Poèet pøíspìvkù : 20
Join date : 27. 03. 20
Age : 25
Location : Fiplin

Středozemní nížiny - Stránka 3 Empty Re: Středozemní nížiny

22/4/2020, 23:29
Protože nejsem nic z toho. Protože nejsem anděl, nejsem kráska ani růže. Protože se ani nejmenuji Ida, proto! Chtělo se jí křičet a zároveň se obejmout kolem ramen, sklopit hlavu a nechat slzy, aby jí stékaly po tvářích. "Princezny nepláčou, nemají k tomu důvod." Ale ona jich měla tolik, div se jí mysl nerozskočila bolestí stupňující se s každou myšlenkou na to, proč nemohla být tím, za koho ji považoval. "Andělé nelžou. Nevydávají se za něco, co nejsou. J-já... já ano," vydechne hlasem protkaným zoufalstvím, jak si z každé tóniny vytvářel vlákno pro pevnou pavučinu dalších lží. "Vidíš to, co chceš vidět... a přitom ani nevíš, kolik toho před tebou tajím, protože... Protože když všichni vědí, co jsem zač, chovají se... jinak." Přetvařují se, což nechtěla. Nikdo jí nenabídl pravou tvář, raději se klaněli, uhýbali pohledem a nebo zneužívali její laskavosti pro vlastní obohacení. Cítila se jako zrádce, když to z ní padalo, ale nějaký těžký kámen se nahromaděný na srdcí se postupně uvolňoval, dovoloval jí svobodněji dýchat, ačkoliv to znamenalo přiznat se ke svým hříchům. Sdělit mu, kým je a nebýt tou Idou, o které smýšlel tak hezky. Nic z toho si nezasloužila. "Nejmenuju se Ida. Mé skutečné jméno je Haida. Haida Ara Valdrinor. Ida... je jen zkratka, protože... Jsem se bála, jak bys reagoval, kdybych se ti představila tak, jak jsem zvyklá." Už jen z vyčerpaného postoje, z napjatých ramen a skloněné hlavy bylo znát, že jí tato skutečnost tížila. Titul ji odstrkoval do ústraní, dělil ji od ostatních neprostupnou zdí z pálených cihel, z kamenů a trnů, které nikdo nemohl překročit. Žádný meč nebyl natolik ostrý, aby prosekal cestu skrz. Žádné beranidlo nepřekoná pevnou bránu. "Mrzí mě, že jsem ti neřekla pravdu hned na začátku..." Její obavy po mnoha zkušenostech zůstávaly opodstatněné - nikdo se nechoval tak, jako by byla každému rovna. Všichni do jednoho se předháněli, aby jí ulehčili cestu, neexistovala překážka, kterou by se musela prosekat sama, kterou by přeskočila nebo se s ní rvala do krve. Každý. "Nikdo mě nebere jako... obyčejného člověka. Kvůli titulu, kvůli rodičům... pokaždé se najde výmluva, která všechny snahy odsune do pozadí a zůstane jen... přehnaně zdvořilé chování, poklony a úklony, vyslyšení mých přání a... já stále doufám, že jednou... jednou budu někoho zajímat... kvůli sobě. Ne kvůli tomu, co jsem... ale kvůli tomu kým jsem uvnitř." Věřila, že jí bude chápat. Že pochopí to soustavně rostoucí zoufalství, které vytvářelo hlubokou propast. "Když jsem sama... představuji si, že jsem... Ida... Jen obyčejná dívka, která si vyjela pryč od rodiny a nemá povinnosti nad celou zemí. Která se může bavit, skotačit, dokonce se i prát... nebo sedět po boku muže, který jí zazpíval, aniž by to dostal rozkazem... A který její srdce rozbušil jako ještě nikdo předtím," přizná potichu, že ji skoro nebylo na konci věty slyšet. Jenže on byl vílou, slyšel by jí velice dobře, ani by se nemusel snažit. Dost to o ní vysvětlovalo - ty vojáky, kteří se momentálně nacházeli v blízkém městě, její melancholii i spisovnou mluvu. Něco, co se nedokázala odnaučit. "Zlobíš se?" Nebo hůř... mrzí tě to? Se zlobou by se dokázala vypořádat, ale s tím druhým? Zklamala jsem tě?

"Slepá..." Rovnalo se to facce, kterou jí vrazil do tváře, ostrý políček, po němž její tváře zrudly a Haida nechtěně zalapala po dechu. Slepá? Vůči komu? Vůči čemu? Poprvé za celou dobu od někoho jiného, než byl učitel, slyšela urážku. Opravdovou urážku, která měla zadupat její hrdost do země. Zmateně se posadila na paty, hledaje odpověď v jeho slovech, ale nic nepostřehla. Nic, co by jí poradilo. Až nakonec přišel, zčista jasna, úsměv. Úsměv pomalu se měnící ve smích, šťastný a poprvé opravdu radostný z hloubi srdce. "Možná ano," připustí po chvilce smíchu, potřásaje hlavou nad touto možností. Měl pravdu - byla slepá k mnohým věcem. Prostě si je netoužila připustit. Ale jako by bylo jeho povinností neustále ji vystavovat novým a nečekaným situacím, i teď si ukradl její pozornost plnými doušky, ochutnávaje nepoznané. Dotek ruky, tak jemný, téměř konejšivý, že být jen trochu odvážnější, přitiskla by se víc, ochutnala by víc. Jeho teplo, hrubost mozolnatých prstů od neustálého hraní, to, co se skrývalo pod povrchem. Naplno otevřela oči až ve chvíli, kdy jí zdvihl bradu tak, aby se na něj musela podívat. Pohlédnout hluboko do jeho očí, tak hřejivých a zahalených tajemstvím. Tak šťastných a přesto plných smutku. Žijících přítomností i nostalgií. Jen mně? Srdce poskočilo, zběsile se řítilo vpřed, neohlížeje se nalevo nebo napravo. Potřeba být mu blíž v ní narůstala každým okamžikem víc, ale znamenalo by to... co vlastně? Chovat se hloupě... Hloupě, jak se na princeznu nepřísluší.

"Proč bys to dělal?" Proč riskovat? Proč zahazovat tolik možností všanc kvůli jedné bitce? "Nedovolila bych ti to," zašeptá o poznání tišeji. Sám říkal, že nemá cenu jí odporovat a její oči hovořily za všechna tato slova, kterými se tolik oháněl. "Sám jsi to řekl - 'nepřipadám si jako někdo, kdo by tě dokázal zastavit'." Citovala ho slovo od slova, usmívaje se nad tou praštěnou myšlenkou, že by vyhrála souboj, o který ani neměla nejmenší zájem okusit. Zadívala se mu do očí, hlubokých temných studánek, které jí už tolikrát vzaly dech. Věřila mu? Slova... slova neznamenala tolik jako činy. "Věřím tvým očím," odpověděla na otázku po svém. Ano, věřila, protože jeho oči mohly vidět mnohem víc než přejíždět povrch. Viděly pod něj. Viděly její duši, odhalovaly ji, laskaly a hnětly zároveň. Osvobozovaly ji z okovů, z nánosů látek, z úkrytu plného temnoty. A když ho políbila? Něco v ní se probudilo. Něco, co spalo po hodně dlouhou dobu, jen tu a tam vykouklo nad hladinu a znovu se uložilo ke spánku. S ním... cítila, co ještě nikdy předtím ne. To prapodivné šimrání v žaludku. Ten pocit, že jí srdce vyletí z hrudníku rovnou do klína. Ta chuť neukončovat sladký polibek, ale brát si víc, sobecky a chamtivě si krást, na co neměla nárok. Ucítila jeho prsty, jak se jí vplétaly do vlasů, jak si pohrávaly s každým pramínkem, než do temných vod pevně zapluly. Ragine... Přála si jeho jméno vydechnout, už ho prakticky měla na rtech, ale zastavil ji včas, než to stihla učinit. "Pak bys mi neměl rozechvívat srdce svými písněmi... svými slovy... svým pohledem..." Oba byli na vině. Ale co na tom, když ji znovu políbil? Toužebně vydechla do jeho rtů, přitahujíc si ho blíž za košili, putujíc po jeho rameni, aby se opakovaně dotýkala klíční kosti. Místa, kde zůstával barevný symbol něčeho společného. Něčeho, co je spojovalo a přesto dělilo. Mohla být pro něj jen dalším jménem, další tváří... neznamenala nic. V jeho životě víly? Kým by byla? Vzpomínkou, pokud by si ji rozhodl uchovat. Přístav, maják, hvězda nebo řeka... Budu tím vším, když si to budeš přát... "Najdu si tě... jednou... si tě najdu..." Abych tě mohla znovu políbit jako dnes.
Veragin Baldimmor
Veragin Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 18. 04. 20
Age : 476
Location : Illivenas

Středozemní nížiny - Stránka 3 Empty Re: Středozemní nížiny

23/4/2020, 14:49
Výbuch emocí jaký předvedla jej odsunul z reality do pozadí. Poslouchal ji, ale neřekl ani slovo, zatím co předtím na ji upíral svůj pohled nyní směřoval k zemi, tmavé oči skryté pod víčky a dlouhými řasami. Sledoval stébla trávy pohupující se ve vánku, jak pomalu naklání svá útlá těla na jednu a pak na druhou stranu. pohledem zabloudil k mravenci, který si to štrádoval cestičkou kolem jeho pravé boty. Kolik dokázalo vnést jiným lidem do tváře jen jméno. Možná už byl pryč z té vřavy nějakou dobu, ale ještě stále, hlavně díky dopisům svého otce, které byly mnohdy velice obsáhlé. Navíc o mnoha jménech slyšel už ve chvíli, kdy ještě ne hradě žil a podléhal všem jeho hodinám. Kdyby to měl brát jako lež, musel by se za lháře považovat i on sám. Také se ji nepředstavil celým jménem, ale to už dlouho nikomu. Baldimmor. Kdybych se ti takto představil, věděla by jsi? zeptal se sám sebe, ale nahlas nic neřekl. "Neřekla pravdu?" zopakuje po ní. "Řekla jsi mi zkratku svého jména, neřekla jsi mi kdo jsi - nevidím v tom lež." zhodnotil situaci. Kdyby mu bývala řekla, že je skutečně nevěstkou, nebo že je jen hrnčířkou, či se snad věnuje zahradnictví asi by se trochu podveden cítil, i když sám poznal ke komu se jeho společnice řadí. Její přiznání jej donutilo přemýšlet o tom, jestli by jej také považovala za lháře, kdyby se ji nyní představil celým jménem. Věděla by vůbec spojitost mezi ním a Illivenasem. Nemusela by a přesto své celé jméno už dobrých tři sta let nevyslovil. Po její otázce zda se zlobí vydechl ten nastřádaný vzduch z plic. Přišlo mu jakoby celou dobu dech zadržoval, i když dýchal klidně a pravidelně. "Nemůžeš zapřít, kým jsi.. poznal jsem to." nemusela vědět jak, ačkoli jej napadlo, že ta otázka přijde. Poznal to, protože se před mnoha lety cítil podobně. Připoutaný zlatými okovy ke koruně, která mu byla přisouzená už před mnoha lety. Jenže byl tak vázán slibem svého otce, že i kdyby snad chtěl nebyl by schopen říci stejné přiznání i on jí. "Ne, nezlobím se." podíval se na ni. Jak by mohl? Slyšel její slova a byl rád, že její srdce dokázal rozbušit pouze slovy. Věděl že by dokázal mnohem víc. Víc než by si sama dokázala představit, možná i nad hranice jeho vlastní představy. Kdo ví, jak daleko by se dostal. Ale jeho ego bylo opět pohlazeno tím něžným ženským dotekem. Tak dlouho nic podobného nezažil.

"Musím mít důvod? Mohlo by se to stát omylem.." Pronesl. Mohl by ji nazlobit, čímkoli. Mohlo by se stát cokoli. Ani jeden z nich nedokáže teď říct co se stane za chvíli. "Mluvil jsem o tvém počínání ne o mě samotném." nezastavil ji od toho, aby se pokusila objevit část jeho holé kůže a tedy i jeho tetování. Symbol koruny, který jej vracel ve vzpomínkách a nenechával jej chladným. Stejně jako její dotek na najednou horké kůži, když sledoval jak na něj kouká. S jakými pocity, které se ji odrážely v očích. Věří. Naklonil se k ní, aby si mohl užít přítomnost měkkých a jemných rtů. Nikdy neočekával, že by po tolika letech opět někomu zvládl propadnout. Aby ho opět dokázaly zcela uhranout oči nějaké ženy. Že by po těch letech odříkání a mnoha pohledů žen, které potkal již několikrát podlehl oči cizinky. Očím princezny, která netouží po ničem jiném, než po tom, o čem kdysi toužil on sám. Prsty se jen lehce dotýkaly její kůže na šíji, zatím co ji obdarovával něžnými hravými polibky. Odtáhl se od ní a kousl se do vlastního rtu. Asi jsem se zbláznil. Otevřel oči aby mohl nabrat nejen vzduch do vlastních plic a zároveň potřeboval ulevit myšlenkám, aby se mu v hlavě utřídili a srovnaly do nějakého pochopitelného sledu. "Zatím sedím naproti tobě, nemusíš mě hledat." nadhodí s úsměvem na rtech. Stáhne přitom ruce zpět k tělu přičemž se o jednu opře v trávě, aby k ní mohl zůstat nakloněný. Věděl, že pak odejde a jeho nohy ho opět zavedou někam jinam, někam dál. Na dlouhé týdny na měsíce bude pryč a než se vrátí zpět do Fiplinu zapomene na něj. Možná už jej ani nebude hledat jak tvrdí, ale byla to příjemná chvíle. Ten příjemný pocit jemného doteku na jeho rameni, na cestičce jejích prstů, které mu putovaly po kůži. Byl by přísahal, že nepropadne znovu podobným způsobem a jeho srdce teď opět prahlo po možnosti uchopit pocit kolibříka a nepustit se jej. "Nejsem si jist, jestli budeš chtít tak dlouho čekat." zhodnotil její větu ještě jednou. Odcházel na dlouhou dobu. Možná více než jen dlouhou dobu, navíc jak mohl vědět, že polibek mohl znamenat tolik, aby jej to přitáhlo zpět a pak, její koruna v něm budila opět pocit svázanosti, jenže Haida vypadala jako mnohem víc než jen koruna. Mátly ho vlastní myšlenky. Byl bych schopen říct ji pravdu? Nebo by mě to jen táhlo k zemi? "Když mi nebudeš motat hlavu, nezlomím ti srdce." zašeptal s očima opřenými jejím směrem, načež se k ní naklonil a věnoval jí krátký polibek na nos, než se odtáhl, aby se opřel opět o kmen stromu na svém původním místě. Rukou si prohrábl vlasy a uhnul si je tak z obličeje. Věděl jak tohle dopadá, láká ho to. Láká jej nechat se vtáhnout do víru myšlenek, že je na celém kontinentu jedna žena, které patří a která na něj čeká, ale odchází na příliš dlouho na to, aby na něj skutečně čekat vydržela. Pootevřel rty a zhluboka se nadechl. "Co by sis přála teď?" zeptal se ji a zatím, co si hlavu opřel o kmen natočil ji jejím směrem.
Haida Ara Valdrinor
Haida Ara Valdrinor
Poèet pøíspìvkù : 20
Join date : 27. 03. 20
Age : 25
Location : Fiplin

Středozemní nížiny - Stránka 3 Empty Re: Středozemní nížiny

24/4/2020, 20:18
"Ne tak docela," odporuje tiše, takřka neslyšně, sotva hýbala rty. "Ida je někdo, kdo si může dovolit páchat bláznivé kousky. Jezdit na koni bez sedla s větrem o závod, tančit bosá na stole nebo se pod rozkvetlým stromem líbat s cizincem, který si začal krást její srdce vnadnou melodií a texty s tolika významy, až se sama sebe musí ptát, proč se vydává na cesty a nežije bok po boku se svou vyvolenou," vysloví něžným hlasem, povzdech ale na sebe nenechal dlouho čekat podobně jako pokles napjatých ramen. Nebyla Ida - dívka kdo ví odkud s minulostí, která by byla fádní, naprosto všední oproti tomu, co zažívala za zdmi paláce. Žádné učení, žádné vojsko, žádné povinnosti budoucí královny. Tolik jí toho dělilo od vysněného života, i když by nakonec shledala své povinnosti primárními a vrátila by se do hlavního města, aby mohla usednout na trůn a zastoupit tak ve vládě svého otce. "Haida je oproti tomu... někdo, kdo je neustále kontrolován, vázán korunou, starostmi a... vším, jen ne zábavou. Nemůže si jen tak vybírat přátelé a takřka každý muž v její přítomnosti zůstává pod neustálým dohledem, aby bylo jisté, že neprovede nic, co by její osobu mohlo poškodit. Nemohla by mít za přítele hudebníka..." Za milence. Oba jistě tušili, jaké slovo se mělo ukrývat za přítelem, vězněné v tichu, které se mezi nimi rozneslo na křídlech havraních. Co si byli dnes? Cizinci? Známými? Povzdech, který opustil její rty, svědčil o proradnosti chování typického pro princeznu. Nikdy neutají, kým je. Způsob mluvy, každé gesto, pohyb hlavy, ruky či posed - to vše doslova křičelo, kým je. O Alastairovi nemluvě, neboť od pohledu nepřipomínal herku koupenou kdesi na trhu za pár mincí, ale dobře živeného koně, jehož péče je něčí privilegium. Ani na moment by ji nenapadlo, že Ragi je na tom stejně. Že kdysi býval dědicem, ale raději si zvolil cestu plnou trní a kamenů než vydlážděnou jeho potřebám a povinnostem budoucího vladaře. "Je to až tak očividné? Můj učitel by byl pyšný." Princezna za žádných okolností nezapírá, kým je. A přeci bych si nepřála momentálně přesně to, abych mohla být někým jiným. Na pár chvil, na jeden den... "Zklamala jsem tě? Unesu pravdu," vydechne o něco prudčeji nahromaděný vzduch v plicích, ale ani na okamžik nezaváhala, hledíc mu upřímně do očí. Pokud měla čelit následkům svého bláznovství, pak jako hrdá žena. Taková, jakou ji otec vychoval, silná a majestátní.

Jeho slova odměnila tichým smíchem. Kdo ví, zda se jednalo o naivní pohled na svět nebo o prozaickou verzi. Zajímalo ji to? Ne. "Dokud tvé srdce neprahne po tom, abys mi ublížil... Nikdo proti tobě nevytáhne meč. A i kdyby, já je zastavím." Sám řekl, že se jí nedá odporovat a popravdě přesně tohle fungovalo na všechny, o Adrillovi a Odinnovi nemluvě. Nedovolili by si učinit krok proti jejímu pohledu, natož slovu, což patřilo k výhodám královského titulu. "Toužíš mi ublížit?" Pochybovačným pohledem sledovala jeho oči, na okamžik se v nich mihla ostražitost. Jak snadné by bylo svést ji na scestí a poté ji ranit? Jak lehce by využil její city ve svůj prospěch? Takové myšlenky ale neměly dlouhého trvání a Haida nad nimi jen krátce zavrtěla hlavou, až jí tmavý závoj vlasů zakryl na okamžik tvář. Ne, nemohla pochybovat. Ne po jeho polibcích, které vnášely nové slastné pocity do jejího srdce a žaludek napěchoval bláznivými motýlky, kteří bojovali o svou svobodu. Jemný, něžný a tak sladký, až zapomínala dýchat a jen si užívala doteky ve vlasech, na tvářích a šíji, na svých rtech, když ji líbal. Cítila se s ním volná, lehká jako pták, křehká jako víla tančící na měsíčním paprsku. Proč tu nemůžeme zůstat napořád? Jen my dva... Jen ty a já... Připomínal jí drogu, chtěla víc. Musela mít víc. I proto tehdy, když jejich polibek přerušil, natáhla se ještě pro jeden, aby naposledy ochutnala jeho rty, ukládaje si do paměti jejich chuť. "Zatím." To se ale brzy rozplyne, ona se vrátí do Hedenu a Ragi? Jen on věděl, kam ho nohy zavedou. Na sever? Jih? Východ nebo západ? Blíž k ní nebo dvakrát tak daleko? Neměla jako on všechen čas světa. Stárla, i když vílí geny by jí mohly umožnit prožít delší život, než jak se tomu poštěstí u běžného smrtelníka. "Zkus to." Byla ženou svého slova a slib pro ní znamenal mnoho. Proč by neměla čekat? Protože je víla? Protože ho vítr ponese na okraj Otherkionu? Protože cestou potká tolik různých žen všech možných krás? Bylo to hloupé, znali se jen chvíli. Neměla by kvůli němu zahazovat... nic. Nic a přesto se rozhodla hodit za hlavu všechno. "Když se vrátíš... já počkám." A bylo jí jedno, jak dlouho to bude trvat. Co na tom, že ho každé ráno bude vyhlížet? Že bude doufat v ten jeden den? Že myšlenkami se bude točit u něj? Když se vrátíš za mnou... počkám. "Když to nebudeš chtít, nezlomíš mi ho." Mohl učinit mnohé věci. Ale pokud by to nepatřilo k úmyslům, nehněvala by se. Některé věci člověk ani víla neovlivní. Sklonila hlavu, pohledem sledovala kořeny vydrané na povrchu. Zůstat. Ležet na zemi s tvým tělem přitisknutým k mému. Sténat s hlavou zvrácenou dozadu tvé jméno... Ragi... Ragi... Myšlenky rychle zahnala zamrkáním, věnujíc mu smutný úsměv. "Mnoho... víc, než by sis uměl představit." Ale čas se krátil a brzy se po ní začnou shánět. Každou chvíli se ozve dupot koní a její přátelé jí pojedou naproti. "Vyprovoď mě tou písní, která mě přilákala," šeptne tiše, věnujíc mu rozzářený pohled. Tohle... to by jí mohlo stačit ke štěstí - pro teď ale i do budoucna. Než by se však dotkl strun kytary v prvních akordech, stihla se ještě naklonit, aby ho znovu políbila na rozloučenou. V tom jednom polibku však bylo mnohem víc. Příslib - že se vrátí. Že nezapomene. Že na něj bude čekat, dokud se jí srdce nerozbuší jako dnes při tom jeho klučičím úsměvu. Při pohledu do jeho hlubokých očí, které v ní uměly číst. Ale než by řekla ona slova, než by pronesla něco víc, vyhoupla se do sedla, uhánějíc k dvěma siluetám na obzoru - k přátelům, kteří na ni čekali. Ale přesto, přesto se ještě ohlédla přes rameno. Najdu tě, Ragi. Pokaždé tě najdu.
Veragin Baldimmor
Veragin Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 18. 04. 20
Age : 476
Location : Illivenas

Středozemní nížiny - Stránka 3 Empty Re: Středozemní nížiny

24/4/2020, 21:54
Opět se zaposlouchal do jejího hlasu, že není sama sebou. Princezny mají mnoho podob, nemohou mít pouze jednu. Jen tu připoutanou zlatými okovy, nemohou být jen ženou s korunkou na hlavě, vždy mají své já, které nechtějí ukázat. Záleželo snad na tom co musí udělat proto, aby mohli své já konečně rozvinout? "Snažíš se mi snad namluvit, že nejsi tou dívkou, která tu přede mnou skotačila v trávě? Že snad nejsi tou, která tu sesedla z koně a přisedla si do stínu tohoto stromu? Teprve teď se mi pokoušíš nalhat, že nejsi tou samou dívkou, tou samou ženou - a to vše jen proto, že bych snad nyní měl vidět tvou korunu a ne tebe." Nereagoval na fakt, že přiznala rozechvělé srdce, stejně tak jako neodpověděl na nevyřčenou otázku, proč snad nezůstane se svou milou na jednom místě a nežije s ní. Jeho svoboda pro něj byla příliš důležitá, aby se jí vzdal, příliš silná, aby jí oponoval a příliš podmanivá, aby ji dokázal nechat jít. Ve skutečnosti totiž vůbec nebyl silný, jako mohla být ona. Ona čelila svému osudu, on od něj utekl, protože se pro něj nehodil. Zmizel z hradu, ze země a nechal padnout tíhu povinností na svého bratra, který o něm ani netuší a nikdy tušit nebude. I kdyby se potkali nemůže mu říct o sobě biť jen krátké slůvko, neboť by všechno mohlo zmizet jako pára nad hrncem. Dar, který mu otec a kněžka dal, všechno by bylo úplně pryč. A pověst království? O té raději ani nepřemýšlel. "Nemohu ti říct, jak jsem to poznal - ale řekněme, že jsem to odpozoroval právě tak, jak jsi sama naznačila." nechtěl ji lhát, ale pravdu ji také říci nemohl. Byla princezna a on nemohl porušit slib, který dal otci. Ačkoli ho její podmanivé oči lákaly všemi možnými kouzly, která jej dokázala napadnout. Magií, která jej probouzela k životu a opět v něm zapalovala žár jeho vlastní magie. Jakoby snad měl on sám skončit v plamenech - a přesto jen seděli naproti sobě a hleděli si do očí. Chvíli beze slov, chvíli s tichým napětím. "Nejsem zklamaný, Haido." Zklamal bych já tebe? Kdyby jsi zjistila, že nejsem tak obyčejný jak vypadám?

Bránila by jej i když by nemusela. A on v ní podněcoval myšlenku, že by mohl být nebezpečný, mohl by jí ublížit, mohl by, ale nechce. Nechce zkřivit jediný vlas, nechce nic jiného než její bezpečí, možná by zvládl přemýšlet i o jiných věcech, než jen o její tváři, která byla krásná a nepotřebovala jizvu. Proč by ji ubližoval? Anděli, jež mu přišel dělat společnost a motat jeho hlavu. Copak nemohla pochopit, že v tomto není ponaučení? Že propadl již ve chvíli, kdy sesedala z koně s melodickým hlasem. Že její oči pro něj byly stejně uhrančivé, jako ty jeho pro ni? Jen ve snech přemýšlel o tom, zda ještě někdy pocítí něco podobného co kdysi a teď, něco malého, kdesi hluboko vydávalo hlasitý křik a dávalo to o sobě vědět tím milým a doráživým způsobem, který jej nutil dívat se na ni a neříct jedinou lež. Nepokusit se být odtažitý, nepokoušet se být nad věcí. "Nechci ti ublížit." Ale mohl bych. Mohl bych ti ublížit, i když nechci. Nechtěně, možná při sobecké touze po svobodě bych mohl.. Nečekal, že jej starý přítel, strom, ke kterému chodí už tak dlouho dovede k ženě. K cizince, které bude chtít dát tolik a hned. Polibek. Nevinný a přesto tolik plný citu. Lehký a opatrný. Ačkoli vše dělal s plným vědomím, on si připadal okouzlen. Sám si připadal zaražený, překvapený a zcela pohlcený chvílí. Přesto se jí nechal unést a chvíli jen odplouval s odlivem, dotýkal se linie její tváře, hrál si s jejími vlasy, ale stejně to byl on, kdo se odtáhl jen krátce oplatil její polibek, pro který se natáhla. Byl to on, kdo chtěl svůj prostor, kdo přerušil intimní blízkost mezi nimi a posadil se ke stromu. Čekala bys? Jak můžeš vědět, že by jsi čekala, když nevíš jak dlouho budu pryč? Nahlas nic neřekl. Nevydal ani hlásku, pouze se na ni usmál. Tušil, že chce i jeho slib, ale on to slíbit nemohl, nechtěl to slíbit - nechtěl dávat plané a nejisté sliby. Jak by mohl se sebou žít, kdyby se vrátil za dlouhou dobu a ona stále čekala? Připadal by si hloupý a sobecký, že jí motal hlavu. "Jednou se vrátím." přesto ta slova vyřkl. Vyřkl je nahlas a sám sebe tím překvapil. Mohla to být pouze falešná a hloupá naděje, kterou ji teď dal. Copak sám zůstal zcela hloupým? Zbláznil se snad? Možná a možná také ne. Ani netušíš kolik přání a tužeb mám já - myslím, že si počet představit dokáži. Natáhl se pro kytaru a jakmile se dotkl akordů, byl tu další polibek, příliš krátký na to, aby byl spokojený a příliš dlouhý na to, aby ji poté znovu upřel potemnělé oči do tváře a s naučenou ladností hrál melodii písně, jež si přála. Sledujíc její odchod zatím co jeho srdce zrychlovalo tep. Copak to nemá žádné ponaučení? říká Alenka.

>>>
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Středozemní nížiny - Stránka 3 Empty Re: Středozemní nížiny

27/4/2020, 14:13
<<<
Začínal si myslet, že na svá setkání nemá vůbec žádné štěstí, ačkoli by se setkání s tou malou příšerkou, kterou potkal tehdy v Cyře, pokládat za jistý druh úspěchu. I když mu nyní hrála v hlav jako nějaká naprosto otravná melodie, opakující se stále dokola. Až ji příště potká udělá s ní krátký proces, protože nutnost, několikrát využít vodopádu k umírnění jeho naprosto neutichajícího tlaku ve slabinách ho bude provázet ještě dlouho. Obzvlášť když následně měl problém s tím, aby vůbec s těmi bolavými svaly na křídlech vyletěl dost vysoko, aby mohl využít vzdušných proudu k tomu, aby se vrátil do Evasiru. S tím, že se mu i to vymklo z rukou a tak nakonec skončil ve Fiplinu a mokrý jako slepice kráčel přes tichý les. Byl to sice plnohodnotný odpočinek,díky kterému se mu podařilo uschnout a trochu ulevit bolavým svalům, za to jej docela slušně bolely nohy. Nehledě na to, že pak potkal toho červy požírajícího divného muže. Nejprve čekal, že to bude zábava a možná snad dostane nějaké to rozčarování a trapné pokusy o boj, ale nakonec dostal jen chabé omluvy a neustálé vzdalování se kvůli kusům kůry a klackům - nebude lhát, podivín to byl ve všech možných ohledech a neměl potřebu za ním šlapat bůh ví jak hluboko do lesa, aby se dožadoval pozornosti, to rozhodně nepatřilo k jeho obvyklým pokusům o hru. Možná proto se jen sbalil a s naprosto neutříděnými myšlenkami pokračoval v cestě lesem. Postupně míříc k jeho konci a tedy ke středozemním nížinám, kde měl v plánu na slunci ještě trochu nachytat nějaké to teplo a pořádně si protáhnout křídla, než konečně bude moct vzlétnout a vydat se na svou cestu zpět do Evasiru. Ale mohl bych se zastavit po cestě.. jen zkontrolovat, jestli na mě ta stvůřička nezapomněla. Rád se ji připomenu. na jeho tváři se při té myšlence objeví úšklebek. Červený kabát, který tolik miloval, už mu opět zakrýval ramena, z velké části jeho bílou košili a jelikož sahal až skoro po kolena, tak z velké části i jeho tmavé kalhoty. U pasu mu zakrýval opasek s mečem a jeho brašnu s věcmi, stejně tak skrýval i měšec s jeho penězi. Na zádech měl svůj toulec se šípy a luk. Vlasy měl rozcuchané a trčící do všech stran jak se snažil, aby po té co proletěl pod vodopádem neskončily nechutně přilepené na čele.

Konečně vykročil z lese a do tváře ho udeřilo sluneční světlo, před kterým jej doposud chránily koruny stromů. Donutilo ho to přimhouřit oči a několikrát zamrkat, aby si zvykl na změnu. Trvalo to několik vteřin, než vykročil na otevřené pláně a pár metrů po východu z lesa se protáhl. Roztáhl křídla a protáhl tak jejich ztuhlé svaly. Několik jeho per bylo stále ještě nasáklé vodou, nezakrytá kůže byla polaskána slunečními paprsky a on spokojeně zamručel. Tady by se ti líbilo stvůřičko, tráva by tě šimrala spolu s mými doteky.. to by se ti líbilo. nad myšlenkou se ušklíbl a křídla složil opět na svá záda, opět vykročil přes nížiny směrem k Evasiru. Zarazil sám sebe, když mu došlo, kolik myšlenek té malé obludce věnoval - a hned na to musel uznat, že mu docela slušně vlezla pod kůži, měl pocit, že potřebuje její tvář přebít jinou ženou a možná by cestou domů, mohl nakonec zastávek udělat ví, než jenom tu při které ji zkontroluje a položí do trávy. Stvůřičko, nemusím tě ani vidět a mám pocit, jakoby jsi mě viděla a hlídala mou věrnost, kterou sem ti neslíbil - nic z toho.. nedostaneš mě! Zatnul ruce v pěst a zadíval se do trávy pod nohama. Jedno setkání a dokáže ho tak ovlivnit. Jeho nálada značně klesla, dost se blížila k bodu mrazu a to bylo venku ještě poměrně teplo. Díky bohům, že má v sobě magii vzduchu a ne třeba ledu, síla s jakou v tuto chvíli disponuje, by krásně vyhřáté středozemní nížiny proměnil na ledové království pro kdejakou chladnou ženu. Nic neslíbil a přesto si připadal, jakoby měl dodržovat nějaké pravidlo. Ukážu ti, že nic neznamenáš. Jen co dostanu tvůj hlas a obraz z hlavy. Jen, co tě přestanu vídat v myšlenkách! Pokračoval přes nížiny pěšky, i když mohl využít křídla, najednou mu přišlo, že je potřeba, aby si v klidu prošel nějaký kus země pěšky, než opět vyletí do výšek, tam nahoře by totiž měl příliš málo času na to, aby mu ten jeho hněv vyprchal z hlavy. A že potřeboval ještě nějakou chvíli, aby si všechno dal tak do pořadí, jak by to správně být mělo.
Caliphire Katt Nyeste
Caliphire Katt Nyeste
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 05. 04. 20
Age : 74
Location : Illivenas

Středozemní nížiny - Stránka 3 Empty Re: Středozemní nížiny

27/4/2020, 15:15
Už to byly dny od chvíle, kdy naposledy odložila svou lidskou podobu, a pomalu si to na ní začínalo vybírat svou daň. Konečky prstů jí svrběly blíže neurčenou touhou a vydržet v sedle ve stejné pozici se pomalu začínalo stávat tak dobře známým utrpením. Její vlastní kůže jí byla příliš těsná na to, aby to bylo pohodlné, a oči jí slzely vynaloženou námahou. Dokonce i její kůň Dart, do té doby vždy naprosto nevšímavý k jejím pocitům i jí samotné, vycítil její nepohodlí a pro jednou dělal přesně to, co po něm chtěla.
Nebylo to poprvé, a rozhodně ne naposledy, co se nutila k lepšímu výkonu a ve své vlastní zaslepenosti neodhadla své vlastní schopnosti. Ale taková Caliphire už prostě byla. Lidé ji fascinali více, než pravděpodobně měli, a ona sama věnovala pozornost nepotřebným detailům, který by jí sice někdy mohly být k užitku, ale zatím jí jen obíraly o čas. Nebýt toho, na trhu by se pravděpodbně nezdržela tak dlouho. Ale stalo se a ona našla samu sebe ztracenou v útrobách města, pronásledující mladého zlodějíčka jen kvůli tomu pocitu z lovu, i když jej nakonec nechala odkráčet bez jakéhokoliv trestu.
Ale, nezáleželo na tom, jak se právě teď cítila, ve skrytu duše to Katt milovala. Protože nehledě na to, jak moc se přepínala či kolik hodin promarnila naprosto nepotřenými úkony, byla to její volba a nikdo jiný než-li ona sama proti tomu nemohl namítnout vůbec nic. Léta strávená v armádě jí o onu volnost kdysi připravila, bývaly doby, kdy vše zbytečné, co udělala, bylo potrestáno. Pak už nezáleželo na tom, zda tak učinil její nadřízený či nepřítel samotný, ale vždy to bylo tvrdé s jediným účelem- vytvořit z ní perfektního vojáka Illivenaské armády. To, že teď byla schopná dělat něco podobného, co se jí ostatní snažili roky odnaučit, jí naplňovalo tichou pýchou na sebe samou.
Obr s pískovou srstí nesoucí jí na svých zádech na chvíli zavéhal ve svém další kroku a znepojeně se ošil, což stačilo k tomu, aby si získal její plnou pozornost. Jedna její část armádě stále patřila a ona se jí vlastně ani nechtěla vzdát. Koneckonců, k armádě se přidala dobrovolně na památku svého padlého otce a roky zde ji také mnohému naučily. Nebylo tedy překvapením, že jakékoliv známky jejího nepohodlí okamžitě zmizely z její tváře a ona se v sedle narovnala do své plně výšky. Jediné, co zůstalo, byly její slzící oči, se kterými toho ale příliš udělat nedokázala.
Bystrým pohledem přelétla okolní krajinu, pátrající po jakékoliv hrozbě. Nehledě na neshody, které se svým koněm občas mívala, většinu času věděla, co jej rozhodilo. A tohle nebyla výjimka. Najít toho muže s obrovskými křídly jí trvalo jen pár chvil, načež si ona sama nedokázala pomoci a okamžitě zkontrolovala i oblohu nad svou hlavou.
Když však nic nenašla, očima se vrátila zpět k pomalu se přibližující postavě a nemohla jinak než na okamžik útrpně zavřít oči. Tohle jí ještě scházelo.
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Středozemní nížiny - Stránka 3 Empty Re: Středozemní nížiny

27/4/2020, 16:03
Jeho snaha vyhnat malou zrůdičku z hlavy nepadala na úrodnou půdu. Spíš se zarývala hlouběji pod kůži a on za chvíli začal pociťovat jistou bezmoc vůči vlastní potřebě dostat ji z hlavy pryč. Naprosto frustrován a na dně vlastní nálady tedy uchýlil svou vlastní mysl k jiným a naprosto nevhodným myšlenkám nad tím, jak se mu vlastně podařilo přestat v čas a kde se v něm vlastně vzala ta síla, aby toho nechal. Přece ještě stále cítil tu chladnou vodu vodopádu, jak mu promáčela oblečení a jemu to ne a ne pomoct. Kdyby býval větší sobec - a že on jím být sakra umí, prostě by si ji vzal a ulevil sám sobě, ale jemu z nějakého nepochopeného důvodu na té malé ošklivé zrůdičce záleželo. Přitom ho iritovala a rozčilovala způsobem jako ještě žádná jiná žena. Bez ohledu na jeho snahu přetvářky a nabídnutí ji pomocné ruky, kdy ještě skutečně pomoc nabízel, jej místo poděkování nazvala vrahem nějaké ošklivé, smradlavé kytky, kterou si přitom sama vysypala na zem, je to jako nadávat někomu, že je vrah země, když po ní chodí. Možná má křídla, ale tak dlouho, aby se nikdy země nedotkl opravdu létat nedokáže. Ukázal ji kdo je tu pánem a co dostal? Opravdu ošklivě provrtanou nohu jejími ostny. Pohled mu padl na nohavici jeho pravé nohy, pod kterou se skrýval její obvaz jak mu nohu ošetřila. Měl bych ji ho vrátit, nebo koupit jiný... Vypadala, že potřebuje ty oči skrývat. Zajímalo by mě, jaké jsou.. umírněná a milá myšlenka napadla opět jeho hlavu a jediné co dokázal sám sobě dát jako odpověď bylo nepřítomné a tiché zavrčení pro sebe sama. Nucená zastávka by mu neuškodila, možná skutečně v Cyře, dokonce by možná rád hodil pořádnou šipku přímo do jednoho z jezer, z hodně velké výšky, aby trochu přidusil sám sebe a mozku ubral kyslík - třeba by po té chvíli než by dostal vzduch jak vyplave - pokud ho snad Lethy neutopí úplně - by v jeho mozku ta malá stvůřička zcela ztratila váhu. Na loukách byla vysoká tráva a kdyby snad byl alespoň trochu více sentimentální, možná by se snad položil do trávy oddal by se vzpomínkám, které nebyly tak staré, aby dávno vyhasly. Rhiz, ta malá stvůřička v mnoha ohledech předčila i ubohou Nazare, která se do něj jako první zamilovala, bylo jednoduché pohrávat si s někým kdo na vás neměl žádný vliv, dokonce ani maličký - i kdyby mu peří trhala za každou další dívku se kterou ji podvedl, nepřestal by, možná by ji proklál šípem, ale to by ho už jeho sestra nenáviděla úplně. Rhiz však nějaký vliv měla, možná malý, ale měla jej, donutil jej přestat i když o to přímo neřekla. Byl to on co to zastavil, kdyby snad využil více svého šarmu, možná by všechno bylo jinak. Hlupák. Už nikdy svou pomoc nenabídnu zadarmo. Je to jako rozdávat jahody, žádná ti nezůstane.

K jeho uším dolehl vzdálený dusot kopyt. Byl vycvičeným vojákem, královským lukostřelcem - i když se toulal a neposlechl žádný specifický rozkaz, ovšem byl schopný a účastnil se důležitých událostí, dělal osobní stráž důležitým vílám, ale měl raději svůj volný čas. Volno jaké si mohl dovolit jen málokdo a on naštěstí dost předpokladů měl. Lepší spát pod hvězdami, než se pohybovat po kasárnách a snažit se nesledovat vojáky postupně propadající zoufalství z nedostatku zásunů. Zvedl hlavu a přelétl okolí pohledem. Je to dlouho, vlastně snad poprvé co za svůj ubohý vesperský život byl ve skutečných nížinách, jakoby snad pocítil nevolnost, když si skutečnost svého nynějšího umístění uvědomil. Takový strach z výšek, přeměněn na nížiny, Zorničky na chvíli zvedl na nebe, jen co jeho svaly na křídlech ještě chvíli oddychnout musí se opět dostat mezi mraky, jinak jej nakonec tohle putování pouze po zemi zabije - nehledě na to, že má obavy, aby neskončil ve spárech setkání dalšího pitomce, jakého potkal v lese. Vždyť který člověk se odebere ke hrabání jako krtek v zemi a pak čichání ke kůře stromu? Konečně se jeho pohled mohl zaměřit na koně a jeho jezdce, bylo mu jedno zda je to muž nebo žena, byl znuděn sám sebou a náladu měl asi tak hravou, jako měl ve chvíli, když jeho šíp prosvištěl skrz jeho otce. Bod mrazu se najednou zdál ještě níž, než kolik by ve skutečnosti měl být. Ve tváři se mu mihlo znechucení a snaha naprosto odmítat fakt, že se s danou osobou musí setkat, nebo minimálně minout. Nížiny byly dostatečně velké na to, aby se jeden druhému vyhnuli a on neměl potřebu společnost vyhledávat, nebo se snad o nějakou prosit. Sice rád trávil čas se zajímavými nebo alespoň vtipnými lidmi, ale dnes? Dnes měl chuť být neviditelný a raději minout každého, kdo by se snad jen snažil tvářit jako kus zajímavého tvora. Nyní šel přímo naproti tomu koni i jeho jezdci a proto udělal jednoduchou věc, nepatrně změnil směr své chůze a začal tak kráčet ne zády, ani příliš stranou, ale šikmo pryč od směru kterým šel doposud. Rozhodnutý koně i jeho jezdce zcela vymazat ze svého směru cesty, ne však ze zorného pole, kdyby se z jezdce vyklubal někdo, kdo si chce zahrávat s jeho téměř dokonalým lukostřeleckým umem. Meč u jeho pasu sice měl v jeho ruce také sílu, ale šíp vystřelený z jeho luku našel svůj cíl pokaždé, když to Seawell potřeboval. Škoda jen, že jej to nenapadlo ve chvíli, kdy uviděl Rhiz. Ušetřil by si mnoho starostí, ale zároveň, škoda té krásné tváře. Zase jsem sentimentální? Měl bych si vážně najít nějakou jinou zábavu, než myšlenky na Stvůřičku.
Caliphire Katt Nyeste
Caliphire Katt Nyeste
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 05. 04. 20
Age : 74
Location : Illivenas

Středozemní nížiny - Stránka 3 Empty Re: Středozemní nížiny

27/4/2020, 20:28
Seděla až nepřirozeně nehybná, zatímco Dart zpomalil do pomalé chůze. Ani jednomu z nich se nechtělo setkat s oním cizincem, ale ani jeden z nich, nehledě na to, jak moc to oddalovali, se tomu nepokusil zabránit. V tu chvíli si sice nebyla jistá, co k tomu vedlo jejího koně, ale ona dokázala cítit vztek toho muže a nevěděla, zda je ve stavu mu čelit. A teď ani nemusela nutně mluvit o boji, ale spíše o obyčejné lidské interakci mezi dvěma poutníky, jež se nikdy předtím neviděli. Sledovat jej tedy lehce pozměnit směr bylo téměř úlevou, jako by se čas znovu rozběhl a ona mohla konečně znovu dýchat. Jenže ta malá akce zároveň probudila neklid hluboko v její duši. Očividně se jí chtěl vyhnout stejně, jako to toužila udělat ona sama, ale něco na něm k sobě stahovalo její pozornost nehledě na vše ostatní.
Tiše se zamračila, nejistá svými vlastními myšlenkami. Ten muž ji, až na to, že byl Illyrijcem cestujícím po svých, ničím nepřitahoval a ani nezaujal. Jednalo se spíše o pocit, jakousi škodolibost, že by jej neměla nechat se z toho vyvléct tak snadno. Obzvláště ne poté, co se jí on sám pokusil vyhnout. Povolila tedy otěže svému koni, jako by mu dávala svolení, dělat si co chce, ale zároveň mu naznačila opak. Jednalo se o téměř nepostřehnutelný pohyb, kterým opravila svůj směr tak akorát, aby se s ním střetla na půli cesty.
Vše se až příliš vleklo a ona sama držela svou lidskou podobu z posledních sil. Jenže k čemu? Ten muž byl vílou, připomněla si téměř pobaveně. Že není člověkem pozná hned, jak ucítí její pach či zahlédne její iluzi padnout. Tak či tak to bylo od chvíle, co se rozhodla tomu muži znepříjemnit už i tak očividně ne velice dobrý den, nevyhnutelné. V okamžik, kdy dospěla k onomu závěru, nechala dojem obyčejného člověka zmizet a nahradila jej svou vílí podobou. Jakýkoliv nepříjemný pocit se vytratil a byl nahrazen vánkem probírajícím se její pískově hnědou srstí. Aby byla upřímná, bývaly doby, kdy jí přesně tohle chybělo. Především ta volnost s tím spojená, zároveň s ní se pak ale také na okraji její mysli objevil rozmlžený obraz písečných dun a zrovna zapadajícího slunce, což kdysi bývalo jejím domovem. To však neplatí již dlouho, prolétlo jí hlavou a onen obraz zmizel stejně rychle, jako se objevil. Zůstala jen úleva, že už nemusí používat svou magii, a ta škodolibost. Byla si téměř jistá, že za to poslední mohla ta stále nezkrocená šelma v ní, které se nelíbilo, když si ostatní mysleli, že ji mohou ignorovat.
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Středozemní nížiny - Stránka 3 Empty Re: Středozemní nížiny

27/4/2020, 21:28
Myšlenky jej stále odváděli stranou od reality s bolest, i když už jen lehká a štiplavá, ve svalech ho opět budila a vracela do reality. Nikdy tak plně nevnímal ani jednu z daných věcí. Ale pro něj byla vždy hranice mezi realitou a hrou docela tenká. Někdy zacházel příliš daleko do obou dvou směrů a bylo těžší rozeznat co vlastně myslí vážně a co ne. Už byl takový sama jeho sestra by mohla vyprávět dlouhé příběhy o tom co všechno dokáže díky jedinému pohledu do očí, nebo snad svým chlapeckým úsměvem. Vždyť jak jinak by se dostal pod kalhotky zrovna Nazare. O tolik staršímu Vesperovi a ještě kamarádce její sestry. Měl štěstí, skvěle se narodil, s dobrými geny. Jakožto výborný milenec, ale i výborný lukostřelec a ještě lepší letec. Nebylo možná nikdo významný, nenosil korunu ani v rukou nesvíral žezlo. Armáda jej nelákala, ale za mnohé ji vděčil. Naučila ho jak být mužem činu, sice nerad, ale rozkazy poslouchal a co víc, ženy letí na vojáky. Stačí zmínit nějakou jizvu z boje a hned jste na vrcholku, ne-li jako velice příjemná podložka či snad židle, na kterou se usadí pořádný ženský zadek. Stvůřička měla pěkný zadek. kdyby mohl za svou vlastní myšlenku by se vyfackoval, ale i na to byl náladou příliš nízko. Možná až příliš, aby se mohl soustředit jen na jednu věc. Zkrátka mu ta malá a slepá obluda lezla do hlavy, možná to mohlo být tím, že neviděla ten odzbrojující úsměv a oči, jakými dostal každou? Že viděla skrze něj? Možná. Možná ho ta holka trochu prokoukla a mohla tušit něco co on sám ne, ale i kdyby se to mělo objevit nemohla čekat, že se to objeví i na povrchu. Sám byl velice skeptický vůči vůbec nějakému horšímu projevení než pár ještě čerstvým myšlenkám. Na druhou stranu musel uznat, že ještě na žádnou předchozí ženu takhle nemyslel. Rozhodně ne déle než bylo nutné, tedy do doby, než se za ním zavřely dveře pokoje nebo snad jen zmizelo místo činu. Ani miláček Nazare jej nedonutila, aby nad ní takto přemýšlel. A to kolem jeho krku visela tak často, že si všichni okolo mysleli, že jsou pár. Škada, že Nazare nedokázala pochopit, že byla jen odreagováním a snadnou kořistí, když byl celým světem frustrován. Možná by mohla být Stvůřička taky taková, stejně povolná.. jako bývala Nazare. Konečně myšlenka se kterou byl plně spokojen. Něco na co celou dobu čekal, něco co by konečně znělo jako on a ne kdejaký hlupák, co viděl ženská prsa. Sám pro sebe se ušklíbl. Nakonec mu procházka skutečně prospěla a mohl by trochu ulevit nejen nohám, ale i celému tělu, kdyby se vrátil vysoko nad mraky.

Bohužel pro něj se objevil na obzoru předním jezdec s koněm. Jeho nechuť se opět objevila na jazyku. Neměl rád společnost, když přemýšlel nebo odpočíval a dnes byl ještě ke všemu ve velmi špatné náladě. Neměl náladu zkoušet se přetvařovat a tvářit se jako nevinný muž, který by kdejaké ženě mohl sahat nad kotníky a být jejich princem na bílém koni - nebo spíš, vzhledem k jeho vesperským opeřeným křídlům spíš andělem, spadeným z nebe jen pro ně. Ne. Dnes rozhodně neměl náladu hrát si na bratříčka a popírat vlastní zájem přetvářkou, už několikrát se naučil jak se chovat a neměl v povaze běžet za každým kdo se objeví jako potencionální společnost. Navíc, jezdec v sedle koně, nepůsobil jako zajímavá společnost. Nějaká uhrkaná herka, která do rozhovoru bude funět. Ne. Prostě hnus. A co hůř. Když později mohl rozeznat, že se jedná o vílu. Ještě se mu od žaludku přitížilo. Nemám náladu. lehce stočil směr své chůze, nepatrně, téměř viditelně, ale mířil teď směrem kterým stále chtěl. Dokonce začal uvažovat o tom, že roztáhne křídla a jednoduše odletí mezi mraky, aby se nechtěné společnosti zbavil a byl zase sám. S větrem někde nad mraky. Co ale nečekal, ale přesto postřehl koutkem oka, bylo to, že jezdec nasměroval koně jeho směrem. Dlouhý a táhlý povzdech opustil jeho ústa. Nemá v plánu hrát si tu na kočku a myš. Na to je starý, možná ne tolik, jako jiné víly, ale rozhodně se tu nebude nahánět s koněm. Pokračoval i nadále svým směrem bez změny tempa, bez dalšího uhýbání. Koutkem oka sledoval svou nechtěnou společnost. Nebyl hloupý, byl vycvičený a dost dobře. Může stačit jeden špatný pohyb a bude tu jedna mrtvolka a kůň bez majitele. Tak rychle by ji obdaroval ranou ze svého luku. Ostrým a jeho magií naváděným šípem tak, aby nebyla schopna uhnout - ta představa jej opět vrátila k otci. Stejně jistá rána, stejně ostrý šíp a stejně rychlá smrt. Proč by to nemohl zopakovat i dnes? Protože nemá důvod? Zatím ho nemá, proč bojovat? Na boj je příliš unavený a příliš bez nálady, nemá chuť na zábavu, proto by to ukončil rychle. Další táhlý výdech, když se postava v sedle ukázala jako Seren. I na tu dálku poznal změnu z lidské podoby, ale že by byl uchvácen se říci nedalo. Naopak byl ještě více znechucen. Člověka by snad ještě snesl, snad. Možná by mu trochu ublížil, možná ne. Pozlobil ho, podusil, snad by ze svého znechucení nakonec dokázal vykřesat trochu své pověstné přetvářky a své dokonalé herecké vlastnosti. Ale víla? Neměl náladu na další vílu, stačila mu jedna, která drásala jeho mysl a ta vypadala dostatečně dobře, aby ji nenahradilo jen tak něco. I tak předpokládal, že i kdyby znovu uhnul ta prapodivná a velice otravná věc by jej následovala každým krokem. Pokud by je někdo sledoval mohl by se dobře pobavit na jeho účet a to by mu ještě chybělo. Tak se ukaž co mi chceš, jen mě obdař svou otravnou a zcela nepotřebnou společností. Snad dokážeš i něco jiného než jen vrkat jako zraněný holub. pomyslel si a pokračoval v cestě kupředu svým směrem, nejevíc zrovna známky zájmu o nějakou ženu na koni, která se k němu z vlastní vůle přibližovala. Přesto zůstal ve střehu, s připravenými svaly, kdyby je potřeboval s čistou hlavou - zkrátka připraven na jakýkoli výmysl s jakým nakonec ta chlupatá ženská přijde.
Caliphire Katt Nyeste
Caliphire Katt Nyeste
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 05. 04. 20
Age : 74
Location : Illivenas

Středozemní nížiny - Stránka 3 Empty Re: Středozemní nížiny

27/4/2020, 23:52
Když si cizinec povšiml jejího kroku, mohla přímo cítit jak jeho nechuť vůči oné sytuaci a jí samotné mnohonásobně vzrostla. Téměř od něj očekávala, že každou chvíli znovu změní směr anebo se rozhodne vzlétnout, přičemž ona by jej do oblak stoprocentně nepronásledovala. Ale on neudělal nic z toho a pouze pokračoval ve své cestě s neurčitým výrazem ve tváři a pohledem, který mohl zabíjet. Aby byla upřímná, doufala v trochu jinou reakci.
Léta v armádě ji naučila mnoha věcem a vědět, kdy je nejlepší ustoupit, určitě patřilo mezi ně. Napjaté svaly Vespera před ní, jasně značící přípravu k boji, měly být jejím znamením a jediným varováním, které kdy pravděpodobně mohla dostat. Pokud by se jednalo o nadprůměrného bojovníka jeho druhu, v boji jeden na jednoho by proti němu nejspíše neměla šanci. Její jedinou naději představoval její kůň, jež by jí dokázal získat pár vteřin, ale nejenže to neřešilo její problém, v podstatě to ani nepřipadalo v úvahu. Měla jej totiž i přes jejich občasné neshody ráda a donutit jej položit život za něco, co ona vyprovokovala, jí neznělo správně. Kdyby byli v poušti, bylo by to jiné. Písek a vysoké teploty znala srdcem i duší a bezpochyby by byla schopná nebohou vílu uhnat či ji alespoň zpomalit. Jenže na rozlehlých planinách měl okřídlenec jasnou výhodu a ani ona by mu zde nedokázala uniknout. Tak proč neustoupit?
Někdy se chovala jako voják, kterým se stala, a jindy jako šelma, jíž se narodila. To bylo asi to nejjednodušší vysvětlení, které ji alespoň trochu vystihovalo. Jistě, jako voják si byla velice dobře vědoma svých možností, ale jako šelma chtěla neustále bojovat, překonávat sebe samu a dokazovat své místo na tomto světě všem ostatním. Právě teď se jistému vesperovi chystala ukázat, že nebyla někým, komu se můžeš snadno vyhnout. A i když se mohla setkat s výsměchem a z onoho střetu vyjít jako poražená, nezaleželo na tom. Alespoň ne dokud on sám vezme na vědomí její existenci a zapamatuje si, že ona nic nevzdává bez boje.
"Upřímně jsem nečekala, že potkám na nížinách procházejícího se vespera. Pokud vím, většina tvého druhu se zdržuje na vyvýšenějších místech," zahájila s ním konverzaci, jako by si ani nevšimla jeho nálady u bodu mrazu a on byl stejně milý, jako se na první pohled snažila jevit ona.
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Středozemní nížiny - Stránka 3 Empty Re: Středozemní nížiny

28/4/2020, 01:06
Nebyl šťastný, že se ta podivná obluda na koni blíží stále blíž. Byl by radši, kdyby se raději rozhodla změnit směr a nezačínat si s ním. neměl náladu na další ženu. Na vílu. Vlastně.. neměl náladu ani na toho koně. Vlastně začínal skutečně uvažovat o tom, že pro dnešní den bude za učiněného zbabělce a prostě roztáhne křídla a zmizí někde nad mraky a nechá ženu jejím vlastním myšlenkám. Taková chlupatá koule zrovna nepatřila na jeho seznam věcí, které musí udělat. A to si také můžete přebrat jak se vám to hodí. Zkrátka a dobře se mu nechtělo věřit, že by zrovna on měl to štěstí, aby během pár dní prošel tolika naprosto nepřístojnými setkáními. Stvuřička jej vyvedla z míry, způsobila mu nechutenství v jeho slabinách co se týče ledové sprchy pod vodopády a pak tu byl ten podivín v lese, který jen chodil a okusoval kdejakej strom. Vlastně mu tvořilo větší starost to, s čím přijde ještě tahle chlupatá ženská. Nálada, která ne a ne se pozvednout mu zůstala i když žena dorazila dostatečně blízko na to, aby si mohli povídat - ačkoli on o nějakou konverzaci plnou hloupých a neinteligentních narážek neměl žádnou náladu. Snad kdyby žena projevila jistý druh zajímavé inteligence, tak by možná mohl uvažovat o tom, že by ji věnoval nějakou tu část své vážené pozornosti. I když ty nevkusné chlupy jej dost odpuzovaly i od takového způsobu zájmu. Nezastavil se a pokračoval v cestě, neměl v plánu měnit svou cestu, nebo své plány o tom jak daleko ještě půjde pěšky, ale pokud mu žena poleze hodně na nervy, asi nakonec od původního plánu upustí a prostě sebere svých pár desítek kilo a odletí si za duhou. Výdech, hlasitý a plný utrpení, který po jejím promluvení vyšel z jeho úst mluvil za vše. Rozhodně to nebyl ten zoufalý výdech jak je známo, ale pln znechucení a nelibosti, jasně křičící "nech mě na pokoji" a přesto to v jeho tváři působilo jistým způsobem přitažlivě. Prokletí poměrně pěkně vypadajícího muže - rozcuchané vlasy, oči pro které by člověk vraždil a strniště co láká k pohlazení. Snaha o to vypadat odpudivě byla zbytečná i když se ve skutečnosti dost snažil. "A já si myslel, že vy chlupatý koule máte potřebu chodit po čtyřech s čumákem v kdejaký zdechlině.. oba jsme se spletli.. musíme s tím žít." na moment na ni upřel propalující pohled. Jistěže. Nemohl si odpustit nějaké to nepříjemné rýpnutí. Se Sereny se již setkal a mnoho z nich dokázalo být velice zajímavých, dokonce s pár ženami již spal - nebyly špatné, jejich divokost se mu líbila, několik škrábanců, kousance na krku - příjemná podívaná, ale jsou příliš náruživé co se věrnosti týče. Tedy alespoň některé. A to je pak otravné, když vám pak visí na krku. Jenže tahle ta chlupatá koule na něj působila až moc rádoby nadřazeným dojmem. Neměl rád tyhle typy, snaha být nad věcí a přitom jste uprděná malá koule co vlastně nedokáže ustát ani vlastní potřeby. Prostě blivajz a hnus. Takové lidi by neměli nechat vůbec chodit po světě.. chudák kůň pokud ji musí nést na zádech. jeho myšlenky byly jasné a hovořili za všechno. Neměl v plánu komunikaci rozvíjet v nějakém smířlivém duchu, spíš se ji chtěl zbavit. Nechtěl se starat o to, jestli je jí dobře, nebo snad jestli je jeho společnost příjemná. Byl si téměř jist, že pokud půjde dál svým směrem, aniž by zastavil, žena po jeho boku na koni nebude putovat dlouho - každý, konec konců, mířil jiným směrem.

Přesto měla žena jakýsi úchylný pocit, že její pozornost nějakým způsobem potřebuje. Copak snad na dálku působí jako nějaký dřevěný transparent s nápisem "Hej, jsem chlap co chce tvou společnost, poď mi pod nos strkat svý chlupatý nohy!" ? Sám potlačil nutkání zkontrolovat si záda a oblohu nad sebou, jestli si nějací jeho přátelé z něj nedělají srandu, ale uvědomění, že není v Evasiru a ještě k tomu se pohybuje v nížinách, ze kterých má velice po těle rozvinutou mořskou nemoc. Beru zpět co jsem řekl, teď mi ty tvoje kecy a rty docela chybí, stvůřičko. malá vzpomínka na moment kdy ji líbal a cítil se skutečně o mnoho lépe než jak se cítí teď. Konkrétně společnost velké čtyřnohé a funící herky a jejího koně mu nepřišla vůbec tak příjemná. Ale ten kůň alespoň vypadal jako někdo, kdo má podobné utrpení ze své paní jako má on. Ačkoli toto utrpení se stejně srovnat nelze - hlavně díky té naprosto hloupé potřebě otravovat ho konverzací. "Nemáš nic jiného na práci? Ztratila si klubko niti, nebo máš jen neukojitelnou potřebu dolízat za každým chlapem, kterýho potkáš?" osočí ji, když jej stále nenechává o samotě. Smířlivý tón by hledala jen skutečně zbytečně, dokonce i nějaká ta kladná emoce už nebyla slyšet ani v pozadí. Byl znechucen a podrážděn. Nejraději by osvobodil i toho jejího koně, který vypadá, že by nejraději také brzy skočil raději z útesu, kdyby na sobě neměl sedlo a uzdu. Bohužel s ním soucítil, ale měl výhodu, pokud snad ta chlupatá noha co si říká žena, měla ještě potřebu komunikovat mimo jeho úroveň, zřejmě si sbalí svý švestky a uletí, ale probůh - chudák ten kůň.

EDIT:
Žena pro něj nebyla nijak zajímavou, či vůbec přitažlivou společností, snad i proto se rozhodl přidat do kroku a jednoduše ji setřást. Spokojeně ji ignoroval ať už dělala co chtěla. Jakmile došel do jeho určeného bodu roztáhl křídla a vzlétl.

>>>
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Středozemní nížiny - Stránka 3 Empty Re: Středozemní nížiny

4/2/2021, 16:23
<<<
Začínal si myslet, že na svá setkání nemá vůbec žádné štěstí, ačkoli by se setkání s tou malou příšerkou, kterou potkal tehdy v Cyře, pokládat za jistý druh úspěchu. I když mu nyní hrála v hlav jako nějaká naprosto otravná melodie, opakující se stále dokola. Až ji příště potká udělá s ní krátký proces, protože nutnost, několikrát využít vodopádu k umírnění jeho naprosto neutichajícího tlaku ve slabinách ho bude provázet ještě dlouho. Obzvlášť když následně měl problém s tím, aby vůbec s těmi bolavými svaly na křídlech vyletěl dost vysoko, aby mohl využít vzdušných proudu k tomu, aby se vrátil do Evasiru. S tím, že se mu i to vymklo z rukou a tak nakonec skončil ve Fiplinu a mokrý jako slepice kráčel přes tichý les. Byl to sice plnohodnotný odpočinek, díky kterému se mu podařilo uschnout a trochu ulevit bolavým svalům, za to jej docela slušně bolely nohy. Nehledě na to, že pak potkal toho červy požírajícího divného muže. Nejprve čekal, že to bude zábava a možná snad dostane nějaké to rozčarování a trapné pokusy o boj, ale nakonec dostal jen chabé omluvy a neustálé vzdalování se kvůli kusům kůry a klackům - nebude lhát, podivín to byl ve všech možných ohledech a neměl potřebu za ním šlapat bůh ví jak hluboko do lesa, aby se dožadoval pozornosti, to rozhodně nepatřilo k jeho obvyklým pokusům o hru. Možná proto se jen sbalil a s naprosto neutříděnými myšlenkami pokračoval v cestě lesem. Postupně míříc k jeho konci a tedy ke středozemním nížinám, kde měl v plánu na slunci ještě trochu nachytat nějaké to teplo a pořádně si protáhnout křídla, než konečně bude moct vzlétnout a vydat se na svou cestu zpět do Evasiru. Jenže ani tady to tehdy nebylo zrovna růžové. Nejen že tu potkal další podivnou osobu na koni, ale rozhodně si neužil žádnou specifickou zábavu. O to horší ta návštěvy byla dnes. Červený kabát, který tolik miloval, už mu opět zakrýval ramena, z velké části jeho bílou košili a jelikož sahal až skoro po kolena, tak z velké části i jeho tmavé kalhoty. U pasu mu zakrýval opasek s mečem a jeho brašnu s věcmi, stejně tak skrýval i měšec s jeho penězi. Na zádech měl svůj toulec se šípy a luk. Vlasy měl rozcuchané a trčící do všech stran jak se snažil, aby po té co proletěl pod vodopádem neskončily nechutně přilepené na čele. Svá nádherná opeřená křídla měl složená na zádech. Jeden nikdy neví, kdy se mu budou hodit. Nu což. Ale když už tu byl a znovu si zopakoval cestu přes Tichý les směrem ke středozemním nížinám, rozhodně si nepřipadal zrovna v náladě. Naopak mu docela dost pohrávala hlava v myšlenkách na to co všechno se vlastně stalo.

Nejen že te malé obludě nejdřív vesele přiznal, že by ji mohl mít rád, ale pak co u ní strávil noc zase vesele upláchl po svých. Měl svůj život rád a to i přesto, že by mu jeho sestra dost možná jen těžko poděkovala. Ostatně.. Nazare byla zatím jediná žena, kterou tak nějak skutečně miloval a dokonce by s ní i zůstal, kdyby to nebyla prostě jen Nazare. Svět byl zkrátka zajímavější stejně jako jeho nedbalé toulání krajinou. Konečně se ocitl na rozsáhlé louce a rozhodl se, že i přes ne přiliš milé vzpomínky si tu odpočine a vydal se přitom kamsi ke středu, kde na něj čekal vzrostlý strom dávajíc mu dostatek stínu pro odpočinek. Mohl jen doufat, že dnes nenarazí na žádnou tajemnou ženskou, která se bude pokoušet přimět ho k interakci. Svalil se pod strom jako správná zralá hruška a toulcem si podepřel hlavu, využívajíc ho jako polštář. Křídla roztáhl tak, aby na nich neležel a měl je pohodlně uložená v trávě a chvíli ještě pozoroval listí. Ne že by se snad jednalo o roční období, kdy by takový odpočinek šlo jen tak nechat, ale zima mu nikdy nedělala příliš velký problém. Takže proč by si tu nemohl chvíli odpočinout. Zavřel oči a poddal se velice lehké dřímotě.
Sponsored content

Středozemní nížiny - Stránka 3 Empty Re: Středozemní nížiny

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru